Bibliografický záznam
ŠVECOVÁ, Lenka. Ošklivost v díle Chucka Palahniuka. Brno: Masarykova
univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky, 2012. 93 stran. Vedoucí
diplomové práce Mgr. Rostislav Niederle, PhD.
Anotace
Diplomová práce se zabývá pojmy „krásy" a „ošklivosti", a to
konkrétně v díle současného amerického spisovatele Chucka Palahniuka, který
je kritikou označován za zástupce tzv. Generace X.
V první části práci bude stručně nastíněn vývoj současné moderní
americké literatury, včetně jejích nejvýznamnějších autorů, a dále bude již
pozornost zaměřena na samotného Palahniuka i obsah jeho děl. Druhá část
práce se poté zabývá pojetím vlastních pojmů „krásy" a „ošklivosti", kterých
Palaniuk ve své tvorbě hojně užívá.
Annotation
This thesis deals with the concept of „beauty" and „ugliness" in the
work of the modern American writer, Chuck Palahniuk, who is considered to
be a representative of the so called X Generation.
The development of the modern American literature and its famous
autors in the first part is briefly described. The attention to the Palahniuk s
literary works is also paid. The second part deals with the conception of
„beauty" and „ugliness" in Palaniuk's work.
Klíčová slova
Chuck Palahniuk, krása, ošklivost, morálka, etika, dekadence, Generace X,
Douglas Coupaland, moderna a postmoderna, krize umění, americká poválečná
literatura, spisovatelé Generace X, charakteristika hlavního hrdiny
Keywords
Chuck Palahniuk, Beauty, Ugliness, Morality, Etics, Decadence, X Generation,
Douglas Coupaland, Modern and Post-modern, Art Crisis, American literature
after the Second World War, X Generation writers, main hero characteristics
2
OBSAH:
1. ÚVOD 5
2. KRÁSA 8
2.1 S T R U Č N Á HISTORIE P O J M U „ K R Á S A " 9
2.2 OŠKLIVOST JAKO ESTETICKÁ KATEGORIE 13
2.2 Dekadence, avantgarda a vítězství ošklivosti 17
3. AMERICKÁ LITERATURA DRUHÉ POLOVINY D V A C Á T É H O STOLETÍ 21
3.1 A M E R I C K Á LITERATURA S E D M D E S Á T Ý C H A DEVADESÁTÝCH LET 24
3.1.1 Generace X 24
3.1.1.2 Spisovatelé Generace X a jejich literární zaměření 25
3 . 2 C H U C K PALAHNIUK 27
4. DÍLO CHUCKA PALAHNIUKA 28
4 . 1 JAZYKOVÝ STYL CHUCKA PALAHNIUKA 3 0
4.2 DENÍK 3 1
4.3 KLUB R V Á Č Ů 32
4.4 NEVIDITELNÉ NESTVŮRY 3 3
4.5 P R O G R A M PRO PŘEŽIVŠÍ 3 4
4.6 P Y G M E J 3 4
4 . 7 S N U F F 3 5
4 . 8 S T R A Š I D L A - R O M Á N (Z) POVÍDEK 3 6
4.9 U K O L É B A V K A 3 7
4.10 ZALKNUTÍ 3 8
5. KRÁSA A OŠKLIVOST V DÍLE CHUCKA PALAHNIUKA 40
5.1 KRÁSA v PALAHNIUKOVĚ POJETÍ 4 0
5.1.1 Palahniukův Deník a krize umění 48
5.2 OŠKLIVOST v PALAHNIUKOVĚ POJETÍ 52
5.2.1 Otázka morálních hodnot v Palahniukově díle 58
5.2.2 Charakteristika hlavního hrdiny v podání Chucka Palahniuka 64
6. ZÁVĚR 71
7. RESUMÉ 73
8. SUMMARY 76
9. POUŽITÁ LITERATURA 78
10. SEZNAM PŘÍLOH 85
3
11. PRÍLOHY 86
4
1. ÚVOD
Pojmy „krása" a „ošklivost" se odjakživa staly předmětem zkoumání,
avšak snaha určit, kde se nalézá ona hranice, za níž „krásu" střídá „ošklivost"
nebyla přesně stanovena ani do současných dob.
Problematika, v níž spočívá tato nemožnost určení jasné definice, pramení
zejména v nedostatku informací. Zatímco o původu a vnímání krásy bylo
sepsáno mnoho úvah a pojednání, která jsou do současných dob hlavním
zdrojem estetického oboru, fenoménu ošklivosti taková pozornost v historii
věnována nebyla. I z hlediska současného pohledu je však zcela logické, že se
lidé raději zabývali otázkami krásna, než tím, co jim, podle jejich názoru,
připadalo ošklivé. Avšak, na druhé straně, to, co je libé mně, nemusí být
zákonitě libé i druhému, a totéž platí i v případě „ošklivosti."
Rozhodujícím faktorem v případě obou výše uvedených pojmů se
rovněž stal i historicko-kulturní kontext a proměna dobového vkusu. Neboť
doba, v níž se snahy o první definice „krásy" a „ošklivosti" rodily, se v průběhu
staletí měnila stejně rychle, jako se v průběhu staletí měnil člověk i jeho
názory. Za příklad může posloužit mimo jiné období dekadence na konci
devatenáctého století, jež opěvovalo tabuizovaná témata smrti, alkoholu, sexu,
drog či jiných závislostí. Stěžejními se tak stala témata, která byla v jiných
dobových kontextech naprosto nepřijatelná, či tabuizovaná.
Hranice mezi „krásou" a „ošklivostí" se tak neustále posouvaly
v závislosti na tom kterém rozhodujícím období. Postmoderna, která se
zformovala v padesátých letech 20. století, s sebou nepřinesla pouze myšlenky
plurality s novým viděním světa, nýbrž i krizi ve všech uměleckých odvětvích.
Estetická funkce, stejně jako krása, byly poté přesunuty dozadu, aby tak daly
vyniknout jiným aspektům uměleckého díla, například jeho formě.
Lze tak hovořit o tom, že zejména otázky pojmů „krásy" a „ošklivosti"
se tak v současné době staly daleko aktuálnějšími, než tomu bylo dříve. Díky
zcela novým technologiím, vlivem mediálních institucí i svobodě slova se
pojmy „krásy" a „ošklivosti" ocitly natolik blízko sebe, že je v mnohých
případech lze bezpečně oddělit pouze stěží. Připomeňme si například nedávno
uskutečněnou výstavu Decadence Now!, věnující se tematicky kontroverzním,
5
mnohdy až „nelibým" tématům, která jsou však prezentována jako umělecká
díla.
Vedle umění i postmoderní literatura například, jak se zdá, vyčerpala
své možnosti, a to ať už po stránce obsahové, či textuální. I přesto se však
zrodilo nové myšlenkové hnutí, známé pod názvem spisovatelé Generace X,
které se se současnými společenskými trendy nehodlalo smířit. Oproti dnešní
uvolněné a mediálními institucemi ovlivněné společnosti vyzdvihují morální
hodnoty, a to naprosto ojedinělým způsobem. Tradiční role „dobra" a „zla"
stejně jako „krásy" a „ošklivosti" jsou v případě literárních děl zástupců
Generace X převráceny, nebo natolik promíchány, že není možné je jasně
identifikovat. Čtenář, kritizující například chování hlavního hrdiny spíše
negativního charakteru, v závěru odhalí, že ve své podstatě kritizoval „sám
sebe" jakožto zástupce společenské masy, zatímco hlavní hrdina, ač
negativního charakteru, je v podstatě morálně uvažující osobou.
Díla spisovatelů Generace X jsou často plná sarkasmu a hyperbol, která
nejen že plní zábavnou funkci, ale slouží rovněž i k zamyšlení. Hlavním
tématem kritiky se stala soudobá letargická společnost, uspěchaný životní styl,
vyšší společenská třída a role sociálního statusu, mobilita, či citové ochladnutí.
Bez pochyby typickým se stala i poněkud chladná postava vypravěče, který
prezentuje daný příběh s jistou dávkou odstupu.
Jedním z významných představitelů spisovatelů Generace X je i
úspěšný moderní americký spisovatel Chuck Palahniuk, jehož literární tvorba je
světově známa a posloužila rovněž k mnohému filmovému zpracování. Na
rozdíl od svých kolegů z řad spisovatelů Generace X nevěnuje pozornost vyšší
společenské vrstvě a znuděné smetánce, nýbrž zkrachovalým a mnohdy až
psychopatickým postavám z řad sociálně slabých. Ve své literární tvorbě
používá častých kontrastů, šokujících extrémů i tabuizovaných a nemorálních
témat. Charakteristickým pro autorova díla je rovněž hojný výskyt ošklivosti, a
to jak vnější, tak vnitřní, ba dokonce i ošklivosti morální. Pojem „ošklivosti" je
tak jistým způsobem typickým znakem Palahniukovy tvorby, má zde však
zároveň i důležité místo.
Tato diplomová práce zaměří proto svou pozornost na otázky „krásy" a
„ošklivosti" v kontextu Palahniukovy literární tvorby, a to konkrétně několika
6
vhodných děl. Hlavním cílem této práce je textová analýza vybraných
Palahniukových děl, interpretace pojmů „krásy" a „ošklivosti" z pohledu
autora, a komparace těchto výsledků s jejich klasickým kulturně-historickým
chápáním.
První část práce je náhledem a stručným úvodem k historii pojmů
„krása" a „ošklivost," stejně jako i jejich kulturnímu vývoji ve vztahu
k současnosti. Veškeré kapitoly se opírají o relevantní odbornou literaturu,
vztahující se k danému tématu. Pozornost je zde rovněž věnována vývoji
poválečné americké literatury se zřetelem na sedmdesátá léta dvacátého století
a zrod tzv. Generace X. Následující podkapitoly rovněž pojednávají o stručném
životopise a představení literárního díla Chucka Palahniuka.
Ve druhé části práce se klade důraz na charakteristiku pojmů „krása" a
„ošklivost," a to na konkrétní Palahniukově literární tvorbě. K tomuto účelu
byly vybrány celkem dva romány, jmenovitě Deník a Ukolébavka a dva příběhy
z povídkového románu Strašidla, Mezi lůzou a Exodus.
Úkolem je charakterizovat oba z výše jmenovaných pojmů, a dále je na
konkrétních příkladech z autorových děl porovnat s klasickým pojetím „krásy"
a „ošklivosti." Záměrem práce je potvrdit, či vyvrátit tezi, podle níž je ošklivost
pouhou absencí krásna.
V rámci psaní této magisterské diplomové práce byla užita relevantní
literatura, stejně jako relevantní webové odkazy a články, které jsou v seznamu
literatury uvedeny na samém konci této práce. Primární literaturou se v tomto
případě stala Palahniukova literární tvorba. Komplexní analýza autorovy tvorby
by si bohužel zasloužila daleko větší pozornosti, pro niž však v rámci této práce
nebylo již místa. Proto byly pro analýzu zvoleny celkem dva vhodné romány,
jmenovitě Deník s Ukolébavkou, a dva vybrané příběhy z povídkového románu
Strašidla, Mezi lůzou a Exodus.
Sekundární literaturou se v tomto případě staly odborné publikace na
téma krásy a ošklivosti. Dále rovněž i publikace, týkající se americké literatury
poválečných let s ohledem na vývoj literatury v padesátých až sedmdesátých
letech dvacátého století, stejně jako beletrie od vybraných zástupců spisovatelů
Generace X, či jiných významných autorů.
7
2. KRÁSA
Problematiku „krásy" lze sledovat od počátku raných lidských dějin až
do naší současnosti. Již v antice byla „krása" jedním z ústředních námětů
mnoha filozofických diskuzí a rozprav, a stejně tak dnes, ač spíše v materiální
podobě, je důležitou součástí lidského života. Postupným vývojem dějin,
posunem lidského vkusu a vlivem mnoha dalších faktorů, nabýval pojem
„krásy" v jednotlivých obdobích zcela odlišných podob, jimž se budeme
věnovat v následující samostatné kapitole.
Podle nej obecnějších teorií prezentuje krása „základní kategorii
estetiky vyjadřující kladný estetický zážitek, nejvyšší estetickou hodnotu, něco
výjimečného a mimořádného, co je spojeno s obdivem, údivem, úžasem, co je
nějak výrazné, ideální, nebo co způsobuje radost. Krása je někdy viděna jako
"jednota v rozmanitosti", jindy jako "zřetelná dokonalost". Podle Platóna
souvisí krása s nádherou pravdy, podle Aristotela je spojena s řádem. Prožitek
krásy je důkazem bytostného sladění člověka a bytí." 1
Krása tak
v nej obecnějším slova smyslu představuje cosi, co je krásné, co se nám líbí a
vzbuzuje v nás zejména pocity libosti. „Slovem „krásný" a dalšími, obdobnými
výrazy - „půvabný, " „ hezký, " „ ušlechtilý, " „ nádherný " či „ skvělý " - většinou
označujeme něco, co se nám líbí. Zdá se, že v tomto smyslu pro nás „ krásný "
znamená totéž co „ dobrý. " A skutečně, v různých historických epochách byly
pojmy krása a dobro těsně spjaty." 2
Výše citovaná slova Umberta Eca
podávají stručnou definici toho, co pojem „krása" obnáší. Zcela jistě jde o
pojem mající pozitivní konotační funkci, a na druhé straně zároveň svému
recipientovi poskytuje jistý pocit libosti. Krásný tak může být jakýkoli předmět,
jemuž tuto vlastnost přisoudíme. Z obyčejného předmětu se tak stává objekt
naší libosti, nebo jinak řečeno estetický objekt.3
Zuska ve své publikaci o
problematice estetiky podotýká, že je nutné rozeznávat mezi estetickými
objekty, artefakty a uměleckými díly. Estetickým objektem, jak jsme si již
1
SOKOL, Jan. Slovník filozofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 1998, str. 76.
2
ECO, Umberto. Dějiny krásy. Praha: Argo, 2005, str. 8.
3
ZUSKA, Vlastimil. Estetika. Úvod do současnosti tradiční disciplíny. Praha: Triton, 2001, str. 24.
8
vysvětlili výše, se může stát kterýkoli předmět, jemuž přisoudíme estetickou
funkci. Pod pojmem artefakt spatřuje Zuska cokoli uměle vytvořeného, tedy
konkrétně cokoli uměle vytvořeného člověkem. Posledním termínem je
umělecké dílo, které je jednak lidským artefaktem, a na druhé straně plní
v mnoha případech svou funkci jakožto estetický objekt. Spojení krásy
s uměním je v rámci vývoje lidských dějin zcela jistě zásadní, o čemž svědčí i
oddělení krásných umění od řemeslné výroby v období renesance.
I přes výše řečená slova je však problematika krásy spojena
s proměnou dobového vkusu a celkového vývoje společnosti, proto také nelze
jeden parametr krásy uplatnit v případě všech typů kultur, neboť mnohé z nich
mají na krásu svůj vlastní náhled, jak dokládá i Ecův následující citát: „Krása
nikdy nebyla něčím absolutním a neměnným, ale v různých historických
obdobích a různých zemích na sebe brala odlišnou podobu, a to nejen pokud
jde o krásu jýzickou (krásu muže, ženy, krajiny...), ale také pokudjde o krásu
Boha, svatých, krásu myšlenek " 4
V následující kapitole je podán stručný výklad a historie pojmu
„krása," a to od antiky až po současnost. Zbylé kapitoly pojednávají o chápání
protikladu tohoto pojmu, a sice o ošklivosti.
2.1 STRUČNÁ HISTORIE POJMU „KRÁSA"
Jak již bylo řečeno v předchozí kapitole, pojem „krása" byl předmětem
diskuzí už v dobách antiky. Významný řecký filozof Platon například věnoval
ve svých dialozích tomuto pojmu nejednu svou myšlenku: „Kdo dává tuto
otázku, Sokrate, chce bezpochyby vědět, co je krásné?" „Mně se zdá, že ne,
Hippio, nýbrž, co je krásno. " „A čím se liší to od onoho? " „ Tobě se zdá, že
ničím?" „Vždyť se to ničím neliší. " „Však jistě je patrno, že ty to víš lépe.
Přece však, můj milý, dívej se: táži se tě totiž, ne co je krásné, nýbrž, co je
krásno. " 5
Tak zní rozprava mezi Sokratem a všeznalým Hippiem v Platonově
dialogu Hippias Větší.
4
ECO, Umberto. Dějiny krásy. Praha: Argo, 2005, str. 14.
5
PLATON. Faidros Hippias Větší Ión. In Dialogy o kráse. Praha: Odeon, 1979, str. 59.
9
Nutno podotknout, že Platon zde rozlišuje dva zcela odlišné pojmy, a
to „krásu" a „krásno," které, jak se zdá, lidem často splývají vjedno a totéž.
Platonovo „krásno" představuje jakýsi abstraktní, ideální pojem, jemuž se coby
smrtelníci snažíme během našeho života přiblížit, a „krása" je oproti tomu
pouze povrchní, prchavou veličinou. Obecněji lze říci, že „krásu" nalezneme
na povrchu, zatímco „krásno" je ukryto kdesi uvnitř. Hlavním tématem antiky a
středověku se stalo „krásno," zatímco současná doba daleko více kooperuje
s pojmem „krása" tak, jak jej známe z našeho každodenního života a médií.
Přesuneme-li naši pozornost směrem k antice, zjistíme, že i zde
panoval nejednotný názor ohledně toho, co pojem „krása" vlastně je. Pro
Platona představuje ideál, nejvyšší možný stupeň našeho poznání, podle názoru
Šindeláře 6
rovněž formu jakési společenské nadindividuální normy. „Pro
Platona má krása samostatnou existenci, oddělenou od svého fyzického
nositele, který ji vyjadřuje jen náhodně; krása tedy není připoutaná k tomu či
onomu vnímatelněho objektu, ale září všude. Krása neodpovídá tomu, co je
viditelné. " 7
Aristoteles oproti tomu přiznává „kráse" již zmíněnou složku libosti,
„krásné" je tedy podle něho to, co je člověku příjemné a dobré. Také přichází
s rozlišením krásna na subjektivní, jež je založeno na pocitu „příjemného," a
objektivní, které je dobré a dokonalé samo o sobě. „Co je příjemné, je krásné,
říká Aristoteles. Tento pocit je však umožněn vzájemným vztahem mezi těmito
oběma krásami. Poznání objektivně krásného v nás vyvolává pocit libosti. Nebo
jinak řečeno, libost je cit, který nás o kráse uvědomuje. Krása tedy není jen
subjektivní, ale má v sobě obsaženy objektivní prvky. " 8
Krása byla v antickém světě rovněž spojována ve vztahu k pojmu
„dobra." „Pojem krásy byl ve středověku blízký pojmu dobra. Převládal názor,
že krása a dobro se liší pojmově, ale nikoli věcně; neboť všechny krásné věci
jsou dobré a všechny dobré věci jsou krásné; svět jako celek je stejně tak
6
ŠINDELÁŘ, Dušan. Problém krásna v současném umění a estetice. Praha: Nakladatelství československých
výtvarných umělců, 1958, str. 17.
7
ECO, Umberto. Dějiny krásy. Praha: Argo, 2005, str. 50.
8
ŠINDELÁŘ, Dušan. Problém krásna v současném umění a estetice. Praha: Nakladatelství československých
výtvarných umělců, 1958, str. 20.
10
krásny, jako dobrý. " 9
V období antiky měla krása s dobrem velmi úzký vztah,
což lze vyvozovat například i z jednotného termínu kalokaghátia, 1 0
označující
harmonický vztah mezi krásou a dobrem. Ve středověku byla však krása i
dobro pojmově oddělena, neboť podle Akvinského představovala krása
předmět poznání, zatímco dobro předmět touhy.
K dalším, významným definicím krásy patří ta, podle níž krása spočívá
v souměrnosti, čili má správné a harmonické proporce. Tato definice byla
jednou ze zásadních pro Pythágorovce, pro něž se podstatou všech věcí stalo
číslo. Dala tak vznik jakési estéticko-matematické teorii, podle které je nutná
existence řádu, který je zároveň i podmínkou krásy.
Zcela protichůdně se však k teorii symetrie vymezil představitel řeckého
novoplatonismu, Plotínos: „Tato definice je neuspokojivá, neboť je na jedné
straně příliš široká, na straně druhé příliš úzká. Bleskje krásný, protože je jen
jeden, namítá Plotínos. A naopak, dokonalý systém idejí nezaručuje jejich
krásu, přestože je dokonale uspořádán. Krása se nemůže rovnat symetrii.
Neboť pak by byly krásné jen věci složené, a ne jednoduché. A přesto vidíme, že
krásné jsou ijehojednotlivé zvuky a barvy. Je-li celek krásný, musí být krásné i
jeho části. " 1 1
Podle Plotína je vnitřní touhou člověka touha po kráse, harmonii
a pravdě, která nás obrací nazpět k bohu, a proto i nejvyšší možná krása
spočívá podle jeho slov v kráse božské. Podobný názor na pojem „krásy" sdílí
například i sv. Augustin, jež považuje krásu za harmonický projev božské síly a
řádu v kosmu.
Myšlenka proporcionality se z antiky opět navrací v období renesance,
kdy člověk vítězí nad přírodou, rozvíjí se vědecká činnost a umění je
charakterizováno užitím perspektivy. Krása je v tomto smyslu chápána jakožto
soulad proporcí a vnitřních i vnějších částí, jak se lze dočíst v Albertiho spisu O
9
TATRKIEWICZ, Wladyslaw. Dejiny estetiky [D.J 2, Stredoveká estetika. V Bratislavě Tatran, 1888, str. 263.
Přeložila Lenka Švecová.
1 0
Spojení dvou řeckých slov „kalos" a „agathos," čili krásný a dobrý. Pod tímto pojmem byla v antice vyjádřena
myšlenka jednoty mezi krásou a dobrem, které byly aplikovány na ideální harmonii duševní i tělesné krásy u
člověka.
1 1
ŠINDELÁŘ, Dušan. Problém krásna v současném umění a estetice. Praha: Nakladatelství československých
výtvarných umělců, 1958, str. 21.
11
malbě, o soše, či jak je zobrazeno na proporčním schématu lidského těla od
Leonarda da Vinci. Vedle vlastní proporcionality je však důraz kladen i na
zobrazovanou mravní krásu.
Období baroka již svým heslem memento mori předznamenává nový
posun v chápání a vyjadřování krásy. Barokní estetika tíhne k bohu a absolutnu,
které je zde vyjádřeno pomocí mravních kodexů a upomínaní na
všudypřítomnou smrt. Osmnácté století oproti tomu spatřuje krásu
v racionálním uvažování a rozumu, romantismus naopak přichází s krásou
nespoutaných živlů, jedinečnosti duše a rozervaných hrdinů.
Do této doby jsme hovořili o kráse jakožto významné estetické složce,
která je nám na první pohled patrná. Přelom devatenáctého a dvacátého století
však mimo technologické vynálezy přinesl i nový náhled na krásu jako
takovou. Počátek těchto estetických změn si lze povšimnout již příchodem
dekadence, které bude v rámci tématu věnována pozornost v následující
kapitole o ošklivosti. Nejvýraznější změna týkající se chápání krásy se beze
sporu týkala uměleckých odvětví. Avantgardní směry, formující se koncem 19.
a počátkem 20. století přinesly do té doby nevídaný pohled na to, co lze označit
za krásné. Můžeme dokonce hovořit o tom, že krása jako taková byla uvrhnuta
do pozadí, aby umožnila vyniknout novým stěžejním prvkům díla, jako
například formě. „Forma není totéž co krása. O kráse můžeme říci, že je to cosi
příjemného, potěšujícího nebo sexuálně atraktivního. O květinách můžeme říci,
že jsou krásné, avšak v nás nevyvolává vlastní estetickou emoci, ale spíše nás
jen dojímá a vede k neestetickým citům. Neestetický dojem získáváme i
z některých uměleckých děl bez významné formy. " 13
Významný posun zaznamenávají rovněž filozofické a myšlenkové
proudy estetických škol, zabývající se estetikou nejen jako samostatnou
disciplínou, ale rovněž jejími vztahy s dalšími vědeckými disciplínami,
jmenovitě například s lingvistikou, sémiotikou či filozofií umění. E. F. Carritt
spojuje krásu snovým termínem estetické zkušenosti: „Termín krása tedy
znamená určitý druh estetické zkušenosti. Estetika se proto nesnaží stanovit
1 2
ALBERTI, Leon Batista. O malbě, o soše. Praha: Nakladatelství Vladimíra Zikeše, 1947.
1 3
ŠINDELÁŘ, Dušan. Problém krásna v současném umění a estetice. Praha: Nakladatelství československých
výtvarných umělců, 1958, str. 92.
12
pravidla, neptá se také, co míníme krásnem, ale co krásno vytváří. Carritt říká,
že krásné věci jsou ty, které nás těší svým významem a smyslem, přičemž smysl
není ve věci samé, ale my jej do ní vkládáme. Krása je proto subjektivní. Věci
samy nemají smysl ani krásu. Krása je také závislá na druhotných kvalitách,
které jsou subjektivní. Odtud závěr, že krása je kvalitou našich smyslů. Je proto
třeba ptát se spíše po této kvalitě, po estetické zkušenosti, než po krásnu
" 14
samem.
Problematika vlastní „krásy" či „krásna," jak již bylo zmíněno v úvodu,
je problematikou, pro niž dodnes neexistuje jednotné řešení, ani všeobecně
platná definice pro všechny typy kultur. Dějinný vývoj a změna v
lidském myšlení a vkusu přinesla nové náhledy na tento pojem, a lze říci, že
jeho jednotná definice nejspíš nebude ani nikdy možná. Proto uzavřeme tuto
kapitolu Platonovými slovy: „krásné věci jsou nesnadné. "15
2.2 OŠKLIVOST JAKO ESTETICKÁ KATEGORIE
Stěžejním tématem této práce je pojem „ošklivosti." Tato kapitola
pojednává nejen o charakteru tohoto pojmu, nýbrž i o jeho vztahu k protějšímu
pojmu „krása" a jeho problematickém zařazení do estetické kategorie.
Toto problematické uchopení ošklivosti vzniká podle Eca na základě
faktu, podle něhož nám „filozofové a umělci v každém století zanechali definici
krásy; díky jejich svědectví tak můžeme rekonstruovat dějiny estetických idejí
napříč staletími. Jinak tomu bylo s ošklivostí. Ošklivost byla většinou
definována vprotikladu ke kráse, ale téměř nikdy se jí nevěnovala rozsáhlá
pojednání, nýbrž jen stručné, okrajové zmínky. Zatímco dějiny krásy mohou
čerpat z četných teoretických svědectví (z nichž lze vkus určité epochy vyvodit),
dějiny ošklivosti musí zpravidla vycházet z vizuálních a verbálních zobrazení
věci či osob považovaných vjistém smyslu za „ ošklivé. " 1 6
Lze říci, že Eco ve
své podstatě vystihl hlavní problematické otázky, které pojem „ošklivosti"
definují.
[4
Ibid., str. 103.
1 5
PLATON. Faidros. Hippias Větší. Ión. In Dialogy o kráse Praha: Odeon, 1979, str. 59.
1 6
ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Praha: Argo, 2007, str. 8.
13
Ošklivost vtom nej obecnějším slova smyslu znamená cosi
„škaredého," „odporného," vulgárního, ale rovněž nemravného, či
tabuizovaného. Jedná se o charakterovou vlastnost, která může být připisována
jak předmětu, tak živým bytostem (např. „odporný kanál" versus „odporný
člověk"), stejně tak jako vnitřním vlastnostem a vnějšímu vzhledu (např.
„chlípná duše" versus „jeho chlípný úsměv").
Do tohoto okamžiku byla charakteristika pojmu „ošklivost"
jednoznačná, avšak nenechme se zmást. Jakmile je tato primární charakteristika
stanovena, nabízí se otázka, kdo prohlásí ten který předmět, či osobu za
„ošklivý?" Co všechno podléhá pojmu „ošklivosti," a co lze ještě označit
přívlastkem „krásný," tak, jak již ve výše uvedeném citátu zmínil Umberto
Eco? „Ošklivý není čistě negativní pojem označující absenci krásného; nekrásné
může být nejen ošklivé, ale také průměrné, obyčejné, které není ani
krásné, ani ošklivé. Ošklivost je tedy spíše opak, aktivní protiklad krásy." 17
Zde se střetávají dva základní názory, týkající se vymezení ošklivosti ve vztahu
ke kráse. První z nich je teze, podle níž je ošklivost absencí krásna, druhá poté,
že ošklivost je dokonce jeho přímým protikladem. Ani jedna z nich však
jednoznačně nezodpovídá otázku, kde leží ona hranice mezi „krásným" a
„ošklivým." Do jaké míry lze považovat věc za krásnou, a kdy se již stává věcí
ošklivou?
Předchozí kapitola podávala stručný výčet dobově-kulturního vnímání,
proměn ve vkusu a náhledu na krásu. Ošklivost, jak ve svém citátu Eco
zmiňuje, žádné podobné svědectví zaznamenáno nemá. I přesto však lze
v kulturně-historickém kontextu stanovit jistá pravidla, podle nichž byla
dobová ošklivost souzena.
Obrátíme-li naši pozornost do antiky, připomeneme si, že jedním
z požadavků na tehdejší krásu byla souměrnost a proporcionalita. Logicky tak
lze předpokládat, že za ošklivé byly považovány všechny bytosti a věci, kterým
tyto proporce chyběly. Podíváme-li se na zobrazení dobových monster, či
satiru, zcela jistě jim nepřisoudíme „krásný" zjev (viz obr. č. 1 a 2), spíše než to
bude tento zjev daleko exotičtější, podivnější a nerealistický. Co však vedlo
1 7
SOURIAUOVA, Anne. Osklivy/osklivost. In SOURIAU, Etienne. Encyklopedie estetiky. Praha: Victoria
Publishing, 1994, str. 641.
14
dobové lidi k zobrazování těchto nestvůr a monster? „Lidé středověku
shledávali ona monstra právě tak přitažlivými, jako je pro nás exotická zvěř
v zoologické zahradě ... Křesťanský svět však monstrum vpravdě „vykoupil. "
Jakjsme už viděli v souvislosti s vizí krásy veškerenstva, Augustin prohlašoval,
že monstra jsou krásná, neboť jsou stvoření Boží. Týž Augustin se (v
Křesťanské vzdělanosti) pokusil podat alegorický výklad Svatého písma a kladl
přitom čtenáři na srdce, že pod doslovným smyslem je třeba vycítit smysl
duchovní, když svatá knihajakoby se, ztrácela v napohled zbytečných popisech
kamenů, bylin či zvířat. K pochopení duchovního smyslu určitého drahokamu
nebo zvířete však bylo nutno vlastnit „ encyklopedii," která by řekla, jaký
alegorický význam dané věci mají. Tak vznikly ony moralizující bestiáře,
v nichž každé zmiňované jsoucno (lhostejno, zda skutečné či bájné) bývalo
spojováno s určitým mravním ponaučením." 1 8
Středověká monstra tak
vyjadřovala lidské vlastnosti, ctnosti i neřesti, které byly doplněny vhodným
morálním ponaučením, a jimž by se měl zbožný člověk vyhnout.
V pozděj ším vnímání se tak pod ošklivostí rozuměl nedostatek
mravních hodnot i etických zásad, spojena byla rovněž se zlem a postavou
ďábla. V křesťanském pojetí tak lze hovořit o ošklivosti, jakožto přímého
protikladu ke kráse, neboť krása znamená dobro a protikladem dobra je zlo. A
zlo reprezentuje ošklivost. Augustin ve svém spise dokonce hovoří o jakési
kosmické harmonii a vyváženosti, jíž má reprezentovat božská existence.
Vymícením ošklivosti by však ve světě došlo k disharmonii, porušení božské
rovnováhy: „Co je špinavějšího, co ničemnějšího, nečestnějšího a hanebnějšího
nad nevěstky, kuplíře a jiné takové vyvrhele? Odstraň však nevěstky z lidské
společnosti, a uvedeš všechno chtíčem ve zmatek! Postav je na místo paní, a
zhyzdíš všechno špínou a hanbou. " 1 9
Ošklivost je tak podle Augustinových
slov sice „nedostatkem" v protikladu ke kráse, nicméně i ona má, stejně jako
krása, své místo na zemi a svůj řád. „ Vprotikladu ke kráse, která je jednotou,
pořádkem, harmonií, formou, je škaredost pouze nedostatkemjednoty, pořádku,
harmonie, formy. A vždy je pouze částečná: nebo ačkoli v sobě věci mohou mít
méně nebo více jednoty a pořádku, přesto nemohou být úplně bez nich - úplná
ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Praha: Argo, 2007, str. 113-114.
AUGUSTIN, svatý. O pořádku; O učiteli. V Praze: nákladem České akademie věd a umění, 1942.
15
a absolutní škaredost tedy neexistuje; a ta, která existuje, je potřebná; je pro
krásu tím, čím je stín pro světlo. V souladu s tímto mohl Augustin hlásat krásu
světa a nepopírat tak v něm existenci ošklivosti. " 2 0
Podíváme-li se blíže na umělecká odvětví, všimneme si, že ošklivost
zde rovněž zujímá významnou pozici. Umělci nezobrazovali pouze
všudypřítomnou krásu, ale zároveň i ošklivost, jak může být patrné například
z obrazu Ošklivá žena od Quentina Metsyse, nebo v díle vlámského malíře,
Hieronyma Bosche (viz obr. č. 3 a 4). „Bosch se zaujetím stigmatizuje neřesti
tehdejší společnosti a uvolněné mravy řeholnických řádů; líčí slabosti, jež
člověka neustále ohrožují ajež z něho dělají snadnou kořist ďáblových nástrah.
To všechno dává jeho tvorbě, často velmi virulentní a plné fantaskních prvků,
jež svědčí o zcela výjimečném vizionářském temperamentu, neobyčejně vysokou
mravní a myšlenkovou hodnotu. " 21
Eco dále uvádí, že s pojmem „ošklivost" bylo rovněž spjato vše, co
spojené s lidskou hygienou, genitáliemi či pohlavním aktem. Veškeré tyto věci
byly považovány za „ošklivé," ne-li obscénní, a mnohdy rovněž i komické.
„Lidskou bytost (přinejmenším v západní společnosti) vskutku přivádělo do
rozpaků vše, co je spojeno s výkaly a pohlavím. Výkaly (těch druhých, včetně
zvířat, mnohem více než naše vlastní) se nám hnusí, a proto je považujeme za
ošklivé; Freud ve své Nespokojenosti v kultuře podotýká, že „ samy o sobě
pohlavní orgány, ač na pohled vždy vzrušující, nikdy nejsou považovány za
„ krásné. " Tyto rozpaky našly svůj výraz ve studu neboli v zákazu či instinktu
velícím neodhalovat určité části těla a nezmiňovat se o nich ani o jistých
činnostech." 22
Tolik k historickému pojetí ošklivosti spíše v negativním slova smyslu.
Vliv moderních technologií a posun v myšlení však stejně jako v případě krásy,
přinesl i nové pojetí v případě ošklivosti. O fenoménu vítězství ošklivosti bude
pojednáno v následující kapitole.
2 0
TATRKIEWICZ, Wladyslaw. Dejiny estetiky [D.J 2, Stredoveká estetika. V Bratislavě Tatran, 1888, str. 53.
Přeložila Lenka Švecová.
2 1
P Y O A N Y SOTERAS, José. Dějiny umění. 6. Praha: Balios: Knižní klub, 1989, str. 268.
2 2
ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Praha: Argo, 2007, str. 131.
16
2.2 Dekadence, avantgarda a vítězství ošklivosti
Stejně tak, jako se v průběhu dějin díky historicko-kulturnímu
kontextu měnil názor na pojem „krásy," stejně tak se postupně utvářel i nový
názor týkající se pojmu „ošklivost." Patrné je to především ve druhé polovině
dvacátého století vlivem nových vynálezů, Průmyslové revoluce a zejména
díky utváření nových uměleckých směrů.
Prvním z výrazných avantgardních směrů, který později položil
základy modernímu pojetí umění, se stal německý expresionismus. Jak již
z názvu samotného vyplývá, soustředil svou pozornost zejména na expresivní
stránku umělecké tvorby. Stěžejní již nebyla pouhá umělcova emoce, jako tomu
bylo u předchozího impresionismu, proti němuž se mimochodem
expresionismus výhradně stavěl, nýbrž výraz. Hlavním cílem bylo vyjádřit
umělcovy myšlenky a prožitky bez jakýchkoli zábran, což mělo za následek
deformaci reality, jak si lze povšimnout například u významných představitelů
Vincenta Van Gogha (viz obr. č. 5), či Eduarda Muncha (viz obr. č. 6).
Hlavními tématy byly především vnitřní psychické stavy umělce, jejichž síla
byla umocněna užitím sytých expresivních barev.
Stejným směrem se ubíral i francouzský fauvismus, který vznikl na
počátku dvacátého století. Směr svůj název obdržel od kritika Louise
Vauxcellese, který na výstavě v Podzimním salónu roku 1905 pronesl svůj
slavný citát: „Donatello parmi les fauves!" (Donatello mezi šelmami!),
narážeje na donatellovskoy cítěnou bronzovou plastiku dítěte, kterou tu vystavil
sochař Albert Marque. " 23
Vůdčí osobností a představitelem fauvistů se stal Henri Matisse, na
něhož měl beze sporu vliv jak Van Gogh, tak například i Paul Gauguin, a
s nímž se rovněž pojí typický fauvistický citát: „ ... co ten stín? Je spíš modrý.
Nebojte se ho tedy namalovat co možná nejmodřejší; a co ty červené listy?
Dejte tam rumělku... " 2 4
Již na základě těchto prvních avantgardních směrů lze sledovat posun
estetických hodnot a krásy. Namísto emocí a realistického zobrazení zde
P Y O A N Y SOTERAS, José. Dějiny umění. 9. Praha: Odeon, 1991, str. 99.
Ibid.
17
převládl výraz a expresívnosť barev. Díla expresionistu i fauvistů byla ve své
době vnímána jako „ošklivá," nepřípustná a pohoršující. Po nástupu nacistů ve
třicátých letech byla dokonce označována za díla degenerovaného směru a
„zvrhlé umění," zatímco dnes jsou tato díla ceněna pro svou, paradoxně,
estetickou hodnotu. Podobná teze platí i pro následující avantgardní směry,
jakými byly například kubismus, surrealismus, futurismus či dadaismus.
Z hlediska současného vnímání představují tyto směry významný mezník
v rámci historicko-kulturního kontextu, a ačkoli nás neohromují klasickým
pojetím krásy, jako například Piccasova Guernica, přesto jim přidělujeme
přídomek „vynikající, krásné dílo." V tomto okamžiku se tak setkáváme
s novým pojetím krásy, a to právě za přispění ošklivosti. „Dnes všichni (včetně
měšťáků, kteří měli být ohromeni a pohoršeni) uznávají za „překrásná" (z
uměleckého hlediska) díla, která se hnusilajejich otcům. Ošklivost avantgardy
byla přijata jako nový model krásy a dala vzniknout novému obchodu
s uměním. " 25
Hovoříme-li o triumfu ošklivosti, nelze samozřejmě opomenout směr,
který pojem „ošklivost" přijal za svůj, a sice dekadenci. „Za dekadentní jsou
považovány: abnormálnost, (šílenství, genialita), vyzývavost, extravagance,
ošklivost, chorobnost (degenerace), perverze, úchylka, pasivita, slabost,
umělost, narcisismus... ale i znejišťující ironická distance, aforistické tázavé
paradoxy a nesmlouvavá pochybnost, kritická skepse, vědomí jinakosti, nárok
na všeplatnost estetiky a na univerzálnost diferencující obrazivosti,
rafinovanost významu a výrazu, architektura návratů, variací, valérů a nuancí,
jemnost stylizace a mystifikace, melancholický iluzionismus, vznešená
výlučnost, egotismus. Přibližně takový je rozkyv hodnocení fenoménu, jenž
svým významem překračuje historicky vymezený význam uměleckého proudu
období fin de siécle a svou hraniční povahou poskytuje možnost interpretace
příběhu moderního umění a literatury. " 26
Dekadentní směr je spjat s výše řečeným a obávaným fin de siécle, jenž
představoval nejen úpadek mravních hodnot, ale zároveň i kritiku měšťanské
2 5
ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Praha: Argo, 2007, str. 379.
2 6
URBAN, Otto M . V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých zemích 1880 - 1914. Praha: Obecní
dům: Arbor vitae, 2006, str. 21.
18
společnosti a smetánky. Ačkoli má své kořeny v romantismu, odkud převzala
motivy melancholie, vzdoru či mysticismu, přesto se zde objevují i zcela nové
faktory. Jedním z nich je i sexualita a erotika, která, jak bylo zmíněno
v předchozí kapitole, patřila spíše k tabuizovaným tématům, dále pak rovněž
závislost na drogách či alkoholu, narcismus nebo morbidita. „Zájem o temné
stránky lidského nitra přivedl tvůrce k širším a obecnějším společenským
otázkám. Nepřátelské okolí se stalo zdrojem vší bolesti a utrpení, pokrytectví,
sobeckost a bezvýchodnost přinášely osobní tragédii, vyhnanství, šílenství a
smrt. " 2 7
Dekadence, jak se zdá, vyzdvihla tedy veškeré dříve „ošklivé"
faktory a učinila je novým zdrojem krásy. Beze sporu nejvýrazněji lze tuto tezi
ilustrovat na Baudelairově básni Mršina:
„ To, krásko, rcete však těm červům, kteří, hluší,
vás budou líbat kusadly,
že tvář a podstatu svých lásek chovám v duši,
i když se bedně rozpadly. " 28
Podobně jako v literatuře je ošklivost stěžejním motivem rovněž
v oblasti výtvarné: „ také výtvarné umění nám ukazuje perverzní postavy,
prostitutky, sfingy, umírající dívky, tváře zrůzněné nepříjemnými pocity. Ze
středověku se přebírá vše, co je démonické, nebo žvásty vpokleslé latině,
z renesance dvojznačná postava androgyna. " 29
Přelom devatenáctého a dvacátého století tak přichází s novým pojetím
krásy, která je paradoxně založena na ošklivosti. Tyto tendence tak lze sledovat
až do současné doby. Díky podobným změnám v náhledu a vnímání bylo
rovněž nutné zaobírat se nejen vlastní krásou, jako tomu bylo dosud, nýbrž i
pojmem „ošklivosti" samé, která se stala hlavním tématem zejména moderní
francouzské školy. Jako první se tématem ošklivosti zabývá Murielle
Gagnebinová ve své knize Fascinace ošklivostí, jíž psychoanalytickým
27
Ibid., str. 15.
2 8
BAUDELAIRE, Charles. Květy zla. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957, str. 67,
v překladu Svatopluka Kadlece.
2 9
ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Praha: Argo, 2007, str. 352.
19
dovětkem doplnila druhé vydání profesorka estetiky na univerzitě Sorbonna,
Bal dine Saint Gironsová: „Studium ošklivého ... nutí přemýšlet jinako našich
vztazích k smyslově vnímatelněmu. Krásně či lhostejné jevy světa se propůjčují
k smyslovému pozorování, ale ošklivé (autorka jím objevuje smyslové, které je
hodno nenávisti) nebo vznešené upoutávají pozornost a zároveň se jí vzpírají.
(...) Jestliže problém ošklivého nepřestává znepokojovat naše uvažování, je to
proto, že se nedošlo k rozhodnutí, zda je ošklivost transem naruby nebo
nepřítomností transu, zda upoutává smysly, nebo uniká jejich pozornosti, zda je
z řádu senzibilního nebo suprasenzibilního. " 3 0
Nový model „krásy" lze podle Nahoum-Grappeové sledovat zejména
v hudebním hnutí punk, které se zrodilo ve druhé polovině osmdesátých let (viz
obr. č. 7). Jeho představitelé na rozdíl od klasického pojetí krásy zvýrazňovali
svůj vzhled do výstředností a určitého dekoru. „Jednoznačně úspěšnou se stala
„špinavá" estetika punku, jak ji společně vizuálně definovala Vivienne
Westwoodová s dvorním grafikem skupiny Sex Pistols Jamie Reidem. Jeho
obálky gramofonových desek, plakáty, osobitá práce s písmem nebo volná
tvorba ovlivnily estetiku celého hnutí a byly nesčetněkrát kopírovány. Do té
doby nedotknutelné symboly, jako vlajka či portrét královny (viz obr. č. 8),
spojoval s neuhlazeným, pomačkaným a špinavým zobrazením. Punk testoval
hranice, kam až lze dojít v estetice ošklivosti, kde se stýkají motivy svastiky
s logem firem McDonald's či Coca-Cola. Punk jako první ukázal takové
spojení, jež se do té doby zdálo absurdní. " 31
Tento styl nejen, že se vymezoval proti klasické kráse, ale měl zároveň
i sociální pozadí: „Tento špatný vkus patří spíše k místům, která jsou v módě
(veřejné fontány, kavárenské zahrádky a terasy), kde krásky a krasavci mohou
vystavovat své zářivé ozdoby: určité skupiny „ mladých" v partách, nebo
někteří spektakulární jedinci jako pobudové (clochards) stavějí na odiv svou
více nebo méně záměrnou odchylku od prezentačních norem průměrného
normálu ve smyslu Kantově. Adolescenti osmdesátých let dávají často
přednost blátivosti, rozcuchanosti, obnošenosti, neúpravné zmačkanosti,
3 0
ZUSKA, Vlastimil. Umění, krása, šeredno: texty z estetiky 20. století. Praha: Karolinum, 2003, str. 251.
3 1
URBAN, Otto M . Decadence nowl: za hranicí krajnosti. V Řevnicích: Arbor vitae ve spolupráci se společností
Pro Arte, 2010, str. 40.
20
tmavým barvám jako celkovému stylu. Vedle toho se vyskytují i opačné
příklady - rty zdůrazněné černou rtěnkou, eklatantní blonďatost, schválná,
okázalá svěžest... to vše, jak se zdá, však neprotiřečí téže estetice zjevné
nedbalosti. " 32
Podle Nahoum-Grappeové tak nová estetika, stejně tak, jako i nová
krása, spočívají zejména ve výraznosti. A to výraznosti ve smyslu negativním,
téměř až ošklivým. Krása současné doby tak, zdá se, čerpá ze zdroje, který jí
byl vždy připisován protikladem, a sice ošklivostí.
Lze tak stručně říci, že přelom devatenáctého a dvacátého století i
současné století jednadvacáté tak v našem historicko-kulturním kontextu
reprezentují vítězství ošklivosti. A ošklivost se tak stává novým zdrojem krásy.
3. AMERICKÁ LITERATURA DRUHÉ POLOVINY
DVACÁTÉHO STOLETÍ
Druhá polovina dvacátého století přinesla do literatury mnoho nových
podnětů, a to jak žánrových, tak tematických.
V prvních poválečných letech se Amerika, stejně jako zbytek světa,
vyrovnávala s následky, způsobené druhou světovou válkou. Celosvětový
konflikt, masové vyhlazování a hrozba jaderných zbraní byla stále ještě živá a
lidé se potřebovali s touto realitou nějakým způsobem sžít. Jedním ze způsobů,
jak se s těmito událostmi vyrovnat, se stalo umění. V tomto smyslu tak opět
splnilo svou katarzní funkci, jež byla umění přisuzována již v minulosti.
Výše uvedená funkce byla patrná zejména v literatuře, kde vznikl
nespočet válečných románů a povídek, reagujících na zážitky z války. Na rozdíl
od literatury po světové válce první, se díla vyznačovala realistickým, téměř až
naturalistickým zobrazením válečných hrůz a ošklivostí. Představiteli tohoto
válečných románů a poválečné literatury vůbec jsou například Joseph Heller
s nej známějším románem Hlava XXII, či Norman Mailer a Irwin Shaw.
3 2
NAHOUM-GRAPPEOVÁ, Véronique. Kánony ošklivosti. In ZUSKA, Vlastimil. Umění, krása, šeredno: texty
z estetiky 20. století. Praha: Karolinum, 2003, str. 274.
21
Pro padesátá létaje v Americe typické literární prosazení menších etnických
skupin, jakými byli zejména černoši, Židé, východoasijské kultury, či hnutí za
práva žen.
Černošská literatura se o slovo hlásí již začátkem padesátých let. Ve
svých dílech zachycují autoři zejména křivdy, jichž se na černoších dopustila
americká společnost. „Roku 1957 se černoši sjednotili pod vedením Dr.
Martina Luthera Kinga, který povzbuzoval pasivní odpor proti bezpráví.
Postupně byly provedeny reformy a došlo ke zlepšení životních podmínek
černochů, hlavně ve státech na Severu. "33
Vedle próz vznikaly rovněž romány
faktu a románové ságy, vycházející z autorských zážitků a zkušeností. Mezi
představitele černošské americké literatury lze řadit například Alexe Haleyho,
Jamese Baldwina, Ralpha Ellisona či černošského vůdce, známého pod jménem
Malcolm X .
Židovská literatura, podobně jako i výše zmíněná černošská, patřila
k etnicky menšinovým. Díky válkou postižené Evropě, emigrovalo mnoho
židovských obyvatel do Spojených států amerických. Ačkoli zde byli sice
uchráněni Hitlerovy konečné židovské otázky, pro mnohé měl život v nové
kultuře problematický charakter, a to zejména po existencionální stránce.
Mnoho poválečných židovských autorů se tak zabývalo otázkou života Židů
v USA. „Někteří z nich vyprávěli o konfliktu mezi tradičním židovským
způsobem života a moderní nežidovskou americkou společností." 3 4
Z poválečných židovských spisovatelů patří mezi nej výraznější Saul Bellow,
dále pak rovněž Isaac Bashevis Singer, Bernard Malamud či Philip Roth.
Vedle zástupců etnické literatury vznikala beze sporu i klasická díla
s existencionálními tendencemi. Autoři se prostřednictvím svých děl snažili
zodpovědět otázku lidského života a údělu člověka ve světě. Tematika
melancholie, osamělosti a hledání sebe sama byla mnohdy spjata rovněž s tzv.
religionalistickou literaturou, jako je tomu v případě J. D. Salingera a
populárního románu Kdo chytá v žitě, či Johna Updika.
Polovina padesátých let dvacátého století oproti tomu přichází
s kultovní záležitostí tzv. Beat Generation. Toto hnutí ovlivnilo nejen
3 3
PECK, Alexander; PECK, Eva. Americká literatura. Dubicko: INFOA, 2002, str. 99.
u
Ibid., str. 109.
22
literátům, ale stalo se především vyjádřením životního stylu mladých lidí
v USA. Beatnici se vyznačovali odporem k tradičně usedlému způsobu života,
a na místo toho ve své tvorbě upřednostňovali zkušenosti s hudbou,
nespoutaným životem, sexem, či experimenty s drogami. Beat Generation
značně ovlivnila a přispěla rovněž ke vzniku generace květinových dětí, tzv.
Hippies.
Beatnická generace byla zastoupena prozaiky, jmenovitě například
Jackem Kerouacem, Henry Millerem či Williamem S. Burroughsem, svůj
věhlas však získala především díky poezii a hudebním textům. Mezi
nejvýraznější zástupce beatnické poezie jsou řazeni Allen Ginsberg, Lawrence
Ferlinghetti, či poněkud kontroverzní Charles Bukowski. Beatnické hnutí na
delší dobu značně ovlivnilo myšlení a filozofii mladých lidí v USA.
Beat Generation ovlivnila i následující hnutí, známé pod názvem
„konfesijní poezie." Její představitelé, mezi něž patřili například Sylvia
Plathová, Anna Sextonová, John Berryman či Theodor Roethke, se ve své
tvorbě snažili zapojit co nejvíce emocionálních a osobních zkušeností, které
mnohdy odhalovaly intimní život svých tvůrců.
Podobně jako výše zmíněný úspěch etnické literatury, rozšiřovala se
počátkem 60. let také literatura „ženská," související s dobovými protesty
ženských hnutí proti diskriminaci žen v USA. Literatura, jež v této době
vznikala, nezaznamenala pouze různorodou problematiku z pohledu žen, nýbrž
i nárůst žen-spisovatelek. Patřila k nim nejen již jednou zmíněná Silvia
Plathová, ale také například významná spisovatelka a esejistka, Susan
Sontagová.
Důležitou součástí vývoje americké literatury ve druhé polovině
dvacátého století sehrály rovněž i nové literární žánry, spojené zejména
s „oddechovou" a populární literaturou. Velké oblíbenosti se těšily nejen
detektivní romány, ale humorné, či dobrodružné knihy. Velkou popularitu
zaznamenal i nárůst science-fiction, jejíž představitelé, jako například H. P.
Lovecraft, A. C. Clarke nebo Ray Bradbury jsou ceněni dodnes.
23
3.1 AMERICKÁ LITERATURA SEDMDESÁTÝCH A
DEVADESÁTÝCH LET
Následující kapitoly budou věnovány americké literatuře
sedmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Pozornost bude soustředěna
zejména na vznik tzv. Generace X a její dopad na dobovou americkou
společnost, a následně i na literární představitele, spadající pod skupinu
spisovatelů Generace X, považovaných zároveň za skupinu novodobých
moralistů. Jedním z těchto představitelů je rovněž i Palahniuk, jemuž je
věnována pozornost v samostatné kapitole, a jehož tvorba je hlavním námětem
této magisterské diplomové práce.
3.1.1 Generace X
Generace X je termín označující generaci lidí, narozených v 60. až
70. letech 20. století, a to zejména v USA, či západní Evropě.
Charakteristickým rysem této generace je uspěchaný životní styl, mobilita,
cílevědomost i materiální zabezpečení, na druhé straně však také deprese
z neúspěchu a celkového vývoje společnosti. „Generace X" se brzy stala
běžným označením pro generaci narozenou na Západě mezi lety 1960 a 1970,
jejíž životní postoj bylpoznamenán prázdnotou a depresí. " 35
Jedná se o generaci, jejíž životy ovlivnily mnohé významné události od
Studené války až po globalizaci světového trhu, či masový rozvoj technologií, a
to zejména internetu. Za ekvivalent Generace X lze v českém a slovenském
prostředí považovat tzv. Husákovy děti.3 6
Charakteristika Generace X byla ve své době již velmi dobře známa,
nicméně prvním, kdo tento vývojový společenský jev popsal a pojmenoval, se
stal mladý kanadský spisovatel Douglas Coupland. Ve své knize Generace X
(viz obr. č. 9), původně pod názvem Ztracená generace, vypráví příběh tří
3 5
SCHOLL, Joachim. Slavné romány 20. století 50 nejvýznamnějších moderních románů. Praha: Slovart, 2006, str.
263.
3 6
Lidé narození v 70. letech v době normalizace v Československu.
24
mladých úspěšných zástupců výše uvedené generace, včetně popisu zaběhlých
společenských stereotypů, či názorů na globální oteplování s životním
prostředím. „Heslo Generace X se brzy objevovalo všude v médiích jako
výstižné mezinárodní označení určitého životního pocitu. " 37
3.1.1.2 Spisovatelé Generace X a jejich literární zaměření
V díle mnoha anglicky píšících autorů se tak odráží depresivní nálada
doby i její společnosti. Typickým je nejen relativně mladý věk hrdinů, nýbrž i
výběr témat a lhostejné vyprávění příběhů, které je charakteristické pro
přesycenou kulturu masové společnosti.
Typickým znakem spisovatelů Generace X je chladný, téměř až
nezúčastněný vypravěč, který líčí příběhy svých hrdinů s naprostou lhostejností
či nadsázkou. Podobným stylem začal svá díla psát již samotný autor Generace
X, Douglas Coupaland: „Členové A. A. ony hororové příběhy o tom, jak
hluboko jste klesli, chtějí slyšet, a žádná nízkost jim není dost nízká. Vyprávění
o bití družek, zpronevěře a excesech na veřejnosti jsou vítána a očekávána. Vím
to z vlastní zkušenosti, protože jsem na několika takových mítincích byl ...a byl
jsem svědkem tohoto kolektivního masochizmu v akci - jen mě rozčilovalo, že
nemám v zásobě žádné vlastní dost odporné zhýralosti, o něž bych se mohl
podělit. „Nikdy se neboj vykašlat ždibec shnilý plíce pro diváky, "pravil muž,
který jednou napodobném dýchánku seděl vedle mě. " 38
Hlavní hrdinové autorů Generace X jsou zástupci masové společnosti,
kteří ve svém každodenním stereotypním běhu života ztrácejí pojem o
společenských hodnotách a konvencích. Mnohé z nich autoři umístili do žáru
velkoměsta a okruhu vyšší společnosti, což výsledný efekt umocňuje ještě více.
Názorný příklad může posloužit úryvek z díla amerického spisovatele Breta
Eastona Ellise, Informátoři, popisující zhýčkanou, znuděnou a k okolí otupělou
smetánku, bujaře holdující alkoholu, sexu, drogám a samo sebou i penězům:
3 7
SCHOLL, Joachim. Slavné romány 20. století 50 nejvýznamnějších moderních románů. Praha: Slovart, 2006, str.
261.
3 8
COUPLAND, Douglas. Generace X: vyprávění pro akcelerovanou kulturu. Praha: Volvox Globator, 1999, str. 21.
25
„ Vždycky jsem měl podezření, že Carol a Jamie spolu něco měli, ale protože
jsem Carol vlastně nikdy neměl rád (jenom v posteli, ale ani tím jsem si nebyl
mocjistý), jen tak sedím u stolu aje mi tojedno. " 39
Lhostejnost a nezúčastněnost, s jakou je kniha psána, je vygradována
do extrému vEllisově nejznámějším díle, Americké psycho, v němž je líčen
život mladého masového vraha Patrika Batemana (viz obr. č. 10). Pro svůj
kontroverzní obsah a detailně popsané, autorem chladně a apaticky vylíčení
brutálních vražd, byla kniha v mnoha státech dokonce zakázána.
Hlavní postava Patrika Batemana je typickým příkladem hrdinů
Generace X. Na jedné straně jde sice o přitažlivého mladého a finančně dobře
zajištěného muže, na straně druhé však rovněž o bestii, která z přesycenosti
bohatstvím a pocitů nudy začne pro zábavu vraždit nevinné oběti. Charakterově
tak může připomínat novodobého Wildeova Doriana Graye. Sarkasmus, stejně
jako lhostejnost, je v knize všudypřítomný: „ Už jsem na odchodu, když mi ta
evropsky oblečená holka oznámí, že se jí líbí moje gazelí peněženka. Odpovím
jí, že bych ji chtěl šoustat mezi kozy a pak jí uřezat obě ruce, ale George
Michael zpívá z reproduktorů „Faith " dost hlasitě na to, aby mě mohla slyšet. "
40
Zvýše uvedené ukázky vyplývá další z charakteristik hrdinů Generace
X, a sice zaujetí populární kulturou - módními značkami, kultem celebrit i
životním prostředím, jak si lze povšimnout již v Couplandově románu. Veškeré
tyto aktivity jsou však pouhou pózou hrdinů, a to proto, že si to tak společnost
žádá, či jde momentálně o módní trend.
Tematicky se zástupci spisovatelů Generace X zaměřují na
problematiku každodennosti, konzumní společnosti, mezilidských vztahů,
navozování emocí pomocí alkoholu a drog, násilí, apatie, materiálních hodnot a
úpadku hodnot morálních, kariérismu a bezcitnosti s okolním světem.
Vedle Breta Eastona Ellise patří mezi literární zástupce Generace X
například i Jay Mclnerney, Kathryn Harrisonova, Douglas Coupaland, Chuck
Palahniuk, či Tama Janowitzová. Z anglických spisovatelů se Generaci X
ELLIS, Bret Easton. Informátoři. Praha: Mladá fronta, 2003, str. 49.
ELLIS, Bret Easton. Americké psycho. Olomouc: Votobia, 1998, str. 152.
26
tematicky blíží rovněž lan McEwan, známý pod přezdívkou „básník perverze,"
či jeho vrstevník, skotský spisovatel Iain Banks.
3.2 CHUCK PALAHNIUK
„Chucka Palahniuka kritika výstižně charakterizuje jako vizionáře,
kterého Amerika potřebuje, a satirika, jakého si zaslouží, " 4 1
stojí na přebalu
autorovy knihy Zalknutí.
Současný americký spisovatel Chuck Palahniuk (viz obr. č. 11 a 12),
vlastním jménem Charles Michael Palahniuk, se narodil 21. února 1962 ve státě
Washington. Jeho dětství je poznamenáno nejen rozvodem rodičů, ale rovněž
rodinnými tragédiemi, které, jak se zdá, také značně ovlivnily Palahniukovu
tvorbu.
Palahniukův otec, Fred Palahniuk, byl jako malý chlapec svědkem
vraždy své matky, a následně i sebevraždy svého otce, Chuckova dědečka. Ten
měl v úmyslu zastřelit i svého syna, který se však dokázal schovat natolik
dobře, že jej otec naštěstí nenašel. O několik let později, roku 1999, se však
kulka Palahniukově otci již nevyhnula. Jako by šlo o ironický zásah osudu, byl
Fred Palahniuk zastřelen bývalým manželem ženy, s níž navázal vztah.
Mladý Chuck se rozhodl pro studium žurnalistiky na univerzitě
v Oregonu, jíž dokončil roku 1986. Po svých studiích sice krátce přispíval do
novin, avšak později začal pracovat jako mechanik v továrně na kamiony
Frieghtliner v Portlandu. V té době se věnoval psaní návodů na opravy
kamionů a své novinářské kariéry definitivně zanechal již v roce 1988. V touze
po zážitcích a smyslu života se rozhodl stát dobrovolníkem v útulku pro
bezdomovce, či v hospiců, kde se staral o smrtelně nemocné pacienty a
doprovázel je na terapii. Mnoho z těchto zážitků se rovněž objevuje
v Palahniukově tvorbě.
Palahniuk je mimo jiné členem organizace Cacophony Society, jejichž
účelem je chaos a rebelie, například každoroční Santa Rampage42
v Potlandu.
PALAHNIUK, Chuck. Zalknutí. Praha: Odeon, 2003, úvod.
27
Zajímavostí je rovněž Palahniukovo příjmení. Jelikož Palahniukovi
prarodiče pocházeli z Ukrajiny, je možné, že je jméno zkomoleninou některého
ze slovanských příjmení. Palahniuk sám však interpretuje své příjmení jakožto
kompozitum jmen „Paula" a „Nick," čili křestních jmen svých prarodičů.
4. DÍLO CHUCKA PALAHNIUKA
„ Chuck Palahniuk Psát o něm článek, to není žádná legrace. Odkud
asi tak začít. Možná od úplně jiného autora... ,"4 3
těmito slovy začíná doslov
současného publicisty a recenzenta Jiřího Pavlovského Palahniukova Zalknutí.
Je proto jasné, že autor nebude patřit mezi snadno zařaditelné a klasicky pojaté
literáty. Jak již bylo uvedeno výše, vystudoval Chuck Palahniuk žurnalistiku na
oregonské univerzitě. Novinářské praxi se však věnoval krátce, a namísto toho
se rozhodl pro psaní praktických návodů na opravy kamionů v továrně
Frieghtliner v Portlandu.
K psaní se uchýlil až v pozdějším věku, kdy rovněž navštěvoval
workshopy amerického spisovatele Torna Spanbauera. Palahniukovou
prvotinou se stala Insomnia, která však nebyla nikdy publikována. Po ní
následovaly Neviditelné nestvůry, které pro změnu nebyly kvůli svému příliš
temnému obsahu přijaty žádným vydavatelem, v přepracované verzi byly
publikovány teprve roku 1999.44
Oficiálně první Palahniukovou knihou se tak roku 1996 stal teprve
Klub rváčů, jenž mu však přinesl věhlas i zájem ze strany čtenářů. Kniha se
ihned zařadila mezi kultovní díla a již roku 1999 bylo do kin uvedeno její
filmové zpracování. „ Vydavatelé a čtenáři tak vlastně potvrdili autorovu
diagnózu, že náš znuděný svět hladoví po šoku, po překvapení, které jde za
rámec naší zkušenosti. "4 5
Poté následoval Program pro přeživší, či první
Palahniukův bestseller, Zalknutí. Na základě osobních tragédií, jež se v životě
4 2
Santa Rampage - do českého jazyka přeloženo jako „Běsnění Santů," tradiční vánoční akce v Portlandu,
soustřeďující se zejména na nekalé žerty a opilost.
4 3
PALAHNIUK, Chuck. Zalknutí. Praha: Odeon, 2003, str. 246.
4 4
V České republice teprve roku 2010.
4 5
PALAHNIUK, Chuck. Program pro přeživší. Praha: Euromedia Group - Odeon, 2008, str. II.
28
autora na přelomu jednadvacátého století přihodily, vznikla roku 2002 kniha
Ukolébavka a o rok později i Deník.
K nej očekávanějším patřila beze sporu Strašidla: román z povídek
z roku 2005, přímo odkazující na Chaucerovy Canterburské povídky. Ani tato
kniha však nepředčila úspěch předchozího Palahniukova Klubu rváčů či
Zalknutí. K posledním, v České republice dosud vydaným románům, patří
novela Snuff s románem Pygmej. Podle oficiálních zpráv byla v USA v
nedávné době publikována Palahniukova poslední novela, Damned. 46
V následujících kapitolách jsou stručně vyjmenovány a popsány
obsahy všech Palahniukových románů, vydaných doposud v České republice.
Níže uvedená tabulka zobrazuje procentuální oblíbenost
Palahniukových literárních děl. Zařazeny byly rovněž i tituly Fugitives +
Refugees (2%), Stranger Than Fiction (9%) a Rant (60%), které však do
českého jazyka nebyly dosud přeloženy.
Lze říci, že k trojici nej oblíbenějších Palahniukových románů patří
Zalknutí, Program pro přeživší a překvapivě i Neviditelná monstra, ačkoli j sou
autorovou prvotinou a z hlediska literární kritiky jedním znejslabších
Palahniukových děl.
Anketa o oblíbenosti autorových děl se zaměřovala na vybrané čtenáře
a návštěvníky webových stránek The Cult.4 7
Na základě vyobrazené tabulky
lze zároveň poznamenat, že všechna vítězná díla, s výjimkou Neviditelných
monster, se stala předmětem filmového zpracování, přičemž prvním filmem na
motivy autorovy tvorby byl roku 1996 natočen celovečerní film režiséra David
Finchera, Klub rváčů, který se v knižní podobě umístil na čtvrtém místě
v celkové oblíbenosti Palahniukových románů.
4 6
Do českého jazyka lze přeložit jako „zatracenci," „zatracený" či „prokletý."
4 7
The Cult. The official Chuck Palahniuk website. [online] [navštíveno dne 28. 2. 2012] Dostupné na webových
stránkách: http://chuckpalahniuk.net/.
29
Název knihy Oblíbenost knih (%)
Klub rváčů 170%
Program pro přeživší 192%
Neviditelné nestvůry 186%
Zalknutí 208%
Ukolébavka 62%
Deník 36%
Strašidla 70%
Tab. č. 1: Tabulka znázorňuje oblíbenost Palahniukových děl v procentech, Zdroj: PALAHNIUK,
CH. Strašidla: román (z) povídek. Praha: Odeon, 2007, str. 379.
4.1 JAZYKOVÝ STYL CHUCKA PALAHNIUKA
Jazykový styl Chucka Palahniuka lze označit za strohý a úsporný, autor
sám jej označuje za tzv. „minimalismus." Typické jsou pro něj krátké, holé
věty, mnohdy rovněž mírně rozvité a na místech, kde bychom podle pravidel
českého pravopisu očekávali spíše souvětí, například: „Ty, Peter, jsi říkal
Místy: „ Tenhle. Tenhle obraz. Tenhle obraz bude viset v muzeu. "4 8
Z hlediska lexikálního je pro Palahniukův styl typické užívání různorodé
slovní zásoby od hovorového jazyka, přes odborné terminologismy a výrazy
(„Teď se zamračte. To váš stahovač dolního rtu táhne dolů cípy kruhového
svalu ústního, muskulus orbicularis oris"49
), až po časté užívání vulgarismů
(„Chci vědět na celým tomhle posraným světě cokoli, co je takový, jak to
vypadá!"50
) či neologismů. Autor sám mnohdy vymýšlí i zcela nová slova,
například „Je tu možnost, že ti úraz vymaže celou paměť.
Vybermudskotrojúhelníkuje, "51
„ Ten zvukoholismus. Ta tichofobie, "52
či
4 8
PALAHNIUK, Chuck. Deník. Praha: Odeon, 2006. str. 75.
A9
Ibid., str. 9.
5 0
PALAHNIUK, Chuck. Neviditelné nestvůry. Praha: Odeon, 2010, str. 87.
5 1
PALAHNIUK, Chuck. Deník. Praha: Odeon, 2006, str. 40.
5 2
PALAHNIUK, Chuck. Ukolébavka. Praha: Euromedia Group - Odeon: Odeon, 2005, str. 63.
30
„Zastavit čas. Fosilizovat okamžik." Charakteristické je pro autora rovněž
časté užívání cynismu a ironie.
Zdá se, že Palahniukovu stylistickou stránku ovlivnilo zejména psaní
návodů na opravy kamionů, k němuž se uchýlil po dokončení svých studií
žurnalistiky. V mnoha jeho dílech si lze povšimnout nejrůznějších rad, které
jsou psány ve stylu odborných technických návodů, jako je tomu například i
v Programu pro přeživší: „ Ti humři, na kterých se máme procvičit, jsou obří
humři, protože mají každý zhruba kilo dvacet. Humrům pod půl kila se říká
drobci. Humrům, kterým chybí klepeto, se říká paberky. Ti, co vyndávám
z ledničky, zabalené do vlhkých mořských řas, se budou muset vařit asi půl
hodiny. Další z věcí, co se člověk naučí v předmětu ekonomika domácnosti. " 5 4
Inspiraci ke tvorbě bere autor jednak ze svých vlastních zážitků, jednak
též ze zážitků a nápadů svých čtenářů, jednak rovněž i na základě městských
mýtů a novodobých legend. Na podobném principu fám a pověr vznikl
například i v českém prostředí soubor povídek pod názvem Černá sanitka a
jiné děsivé příběhy, Černá sanitka: druhá žeň a Černá sanitka: třikrát a dost od
českého etnológa a moderního folkloristy Petra Janečka.
Překladatelem Palahiukových děl je, s výjimkou knihy Klub rváčů, jíž
přeložil Jindřich Manďák, výlučně Richard Podaný.
4.2 DENÍK
Hrdinkou tohoto příběhu je postarší Misty Marie KleinmanováWilmotová,
píšící deník pro svého manžela Petera, který po nezdařilém pokusu
o sebevraždu skončil ve vegetativním stavu v nemocnici. Za mladých let byla
Misty nadanou malířkou, studující dějiny umění, poté však otěhotněla, vdala se
a přestěhovala se s manželem na učiněný ráj ostrova Potchkeysea. Dnes je z ní
obtloustlá žena, pracující v místním hotelu pro letní turisty.
Zoufalost nad zpackaným životem a nemohoucím manželem přivede
Misty znovu k umění. A to zvláště poté, co zjistí, že její manžel psával podivná
PALAHNIUK, Chuck. Zalknutí. Praha: Odeon, 2003, str. 135.
PALAHNIUK, Chuck. Program pro přeživší. Praha: Euromedia Group - Odeon, 2008, str. 210.
31
proroctví na stěny cizích domů. Existuje totiž pověst, podle níž zachrání
obyvatele ostrova veliká malířka svými obrazy.
Palahiukova kniha Deník je příběhem o krizi umění. Je příběhem
jediného zdroje, díky němuž umění vzniká, a sice utrpení. Jak jinak by slavní
umělci stvořili svá díla, když se nacházeli ve stavu fyzického vyčerpání nebo v
zajetí psychických stavů a nemocí? Utrpení je Misty dávkováno postupně, tak,
aby mohla jen nerušeně tvořit, tvořit a tvořit. A svou tvorbou tak podle odvěké
legendy spasit rajský ostrov Potchkeysea. Vedle umění je hlavním tématem
Deníku rovněž grafologie či síla lidských pověr a mýtů, či „vztah mezi fyzickou
bolestí a uměleckou vizí. Autor tu hledá hranici mezi genialitou a šílenstvím,
utrpením a osvícením, zkázou jedněch vejménu vykoupení druhých." 55
4.3 KLUB RVÁČŮ
Zřejmě nej známější a nej čtenější knihou od Chucka Palahniuka se stal
Klub rváčů 5 6
z roku 1996. Dnes již kultovní dílo je Palahniukovým prvním
publikovaným románem, jenž ihned po svém vydání sklidil vlnu úspěchu, a již
o tři roky později byl zfilmován americkým režisérem Davidem Fincherem,
v čele s herci Bradem Pittem, Edwardem Nortonem a Helenou Bonham
Carterovou. Dílo je inspirováno vlastními autorovými zážitky z pouličních
zápasů a střetů.
Román představuje metaforický, mnohdy až cynický náhled na
konzumní společnost současné Ameriky a dopad, jaký může mít na psychické
zdraví člověka. Kniha začíná retrospektivně, a tak je čtenář od začátku vržen
přímo do zmateného děje, v němž teprve postupně získává přehled. Vypravěč
příběhu je zde zároveň hlavním hrdinou, který se hned na počátku ocitá ve
smrtelném nebezpečí. Ve fiktivní budově Parker-Morris je ohrožován
revolverem svým přítelem Tylerem Durdenem.
5 5
Štěpánek, Pomuk Jan. Palahniuk v Deníku svůj stín nepřekročil. Aktuálně, cz. 21.1. 2007 [online] [navštíveno dne
29. 1. 2012] Dostupné na webových stránkách:
http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=333318.
5 6
V originálním jazyce známé pod názvem Fight Club.
32
Hlavní hrdina je bezejmenným úředníkem, jehož sužuje nespavost a
pocit beznaděje. Jako dobrovolník se účastní nej různějších podpůrných
terapeutických skupin, kde se setkává s Mariou Singerovou, jíž práce v tomto
všeobecném utrpení dává touhu prožívat svůj vlastní život naplno.
Vypravěčův život začíná teprve ve chvíli, kdy se seznámí s
tajemným Tylerem Durdenem. Společně zakládají tzv. Klub rváčů, v němž
mezi sebou muži bojují ve snaze zbavit se každodenních starostí a stresů.
Bolest a adrenalin jim tak pomáhá vyrovnat se snáze s okolním světem a jeho
nespravedlností, ve své podstatě tak lze Klubu rváčů přiřknout jakousi očistnou,
katarzní funkci.
Původní pouliční bitky však přerostou v děsivý projekt devastace, na
jehož konci má být výbuch nevyšší budovy světa, Parker-Morris. Těsně před
spuštěním této akce však vypravěč příběhu dochází k poznání, že tajemným
Tylerem je v podstatě on sám. Závěrečná scéna s automatickou zbraní a „smrt"
Tylera je tak opět metaforickým osvobozením se ze spárů každodennosti okolní
společnosti.
Tento román autora skutečně proslavil, jak lze soudit i z řad čtenářů,
kteří se Palahniuka doposud nepřestávají ptát, zda opravdu někde ve světě
existuje podobný spolek, jakým je Klub rváčů.
4.4 NEVIDITELNÉ NESTVŮRY
Kniha Neviditelné nestvůry je Palahniukovou prvotinou, v níž si poprvé
vyzkoušel úsporný jazykový styl i líčení později obvyklých bizarností. Oproti
pozdější tvorbě však dílo působí značně neuceleně a zmatečně. Svého vydání se
dočkalo teprve v roce 1999, tedy v době, kdy byl Palahniuk již známým
spisovatelem. Byl to důsledek toho, že se vydavatelům zdál obsah knihy příliš
depresivní, a proto mladého Palahniuka odmítali. Ten se však svého snu
nevzdal a pustil se do psaní ještě depresivnějšího námětu, dnes kultovního díla
Klub rváčů, který mu přinesl úspěch a popularitu.
Neviditelné nestvůry vyprávějí příběh supermodelky s polovinou tváře,
Evie Cottrellové (viz obr. č. 13 a 14), a její touze po pomstě nejen okolnímu
světu, pro něž je dávno mrtvá, ale zejména své vlastní krvi, dávno ztracenému
33
bratrovi. Ve své prvotině nakousl Palahniuk témata svých pozdějších a
úspěšnějších děl, jakými jsou například násilí, sex, drogy, či problematika
transsexuality.
4.5 PROGRAM PRO PŘEŽIVŠÍ
V programu pro přeživší soustředí Palahniuk svou pozornost na
následky a úskalí manipulace, sektářství, masové kultury a novodobých
náboženství.
Hlavní hrdina Tender Branson vyrostl v uzavřené komunitě novodobé
sekty Kréda, jež ho v dospělosti vyslala do světa, aby zde činil dobro a za
skromné živobytí konal podřadnou práci. Někdejší krédisté však postupem času
spáchají kolektivní sebevraždu, což je i pro členy vnějšího světa signálem
skoncovat se životem. Vláda tak pro tyto ohrožené jedince zřídí jakýsi program
pro přeživší, který jim má zajistit relativní bezpečí. I přes to se však Tender
stává posledním žijícím zástupcem sekty a neunikne pozornosti médií, jež
z něho stvoří novodobého mesiáše. S pomocí dívky Felicity, která se živí
„porodem dětí" za finanční obnos si však Tender uvědomí, že se stal obětí
manipulace, a to jak v případě sekty krédistů, tak i médiím.
Vlastní příběh začíná na konci a retrospektivně nás provádí
Tenderovým životem, o čemž svědčí i obrácené číslování stránek od nejvyššího
počtu k nej nižšímu. Konec zůstává otevřený, a stejně tak je na čtenáři, aby si
domyslel, zda Tender nakonec zahynul, či nikoli.
4.6 PYGMEJ
V Česku prozatím nej novější Palahniukovou knihou je Pygmej z roku
2009, která vzbudila pozornost již svým kontroverzním přebalem, na němž je
vyobrazen portrét Mao Ce-tunga. 5 7
Hlavní postavou a vypravěčem zároveň je třináctiletý chlapec,
přijíždějící do Ameriky v rámci studentského programu. Situace na první
Mao Ce-tung se řadí mezi nejkrutější diktátory komunistické Čínské lidové republiky dvacátého století.
34
pohled nikterak neobyčejná má v Palahniukově podání samozřejmě satirický
podtext. Hlavní pointa spočívá vtom, že chlapec je tajným agentem
nenávidějícím Ameriku, a je rozhodnut nenáviděnou zemi zničit. Jak se však
dětský agent zachová, když mu do života vstoupí láska?
Tak jako v každé Palahniukově knize, i zde jsou narážky na hlavní
témata současnosti, jakými jsou například problematika masové společnosti,
rasismu, terorismu, či manipulace. Novinkou je zde bez pochyby lingvistická
stránka, v níž autor užívá formy ich-vypravěče, a to dokonce v podobě
nedokonalých vojenských hlášení: „Ruka rozezleného kravského otce se zvedá,
všechny prsty rovné jako účelem přísahy. Rty hostitelského otce říkají: „My
nejsme jenom rodina. " Křikem říkají: „My jsme tým!" Totéž teď hostitelská
matka ohýbá obě nohy jako záměrem skočit, udeří dlaní otevřenou dlaň otce.
Hlasitě pleskne. Hostitelská kuřecí matka křikem říká: „ Cedarovic tým! "Tady
začíná jemná chuť hostitelské rodiny, řídká americká krev už je slaná horkému
jazyku operativce mě. Už jako kdyby operativec já zuby trhal úpadkové maso
hostitelské rodiny. Sliny operativce mě ženou ústy hlad, musí polykat. Jazyk
olizuje rty opetativce mě. Sliny zalévají kyanidovou stoličku. Slo by, zuby tohoto
agenty by sladce křupaly hostitelské kosti. Žaludek vrčí. Rychle by ječeli, ústy
krev, ústa jako trubka zívající krev, rychlá smrt. Dokonalá pomsta. " 58
4.7 SNUFF
Palahiukova kratší novela Snuff, jejíž název zůstal do českého jazyka
nepřeložen, situuje své hlavní hrdiny do oblasti porno průmyslu. Bývalá
pornohvězda Cassie Wrightová se rozhodne uspořádat sexuální maratón se šesti
sty muži, aby se tak stala rekordmankou v počtu sexuálních aktů, a to i za cenu
vlastního života.
Pygmej. Chuck Palahniuk. Kosmas internetové nakladatelství, [online] [navštíveno dne 28. 4. 2012] Dostupné na
webových stránkách: http://www.kosmas.cz/knihy/154356/pygmej/.
5 9
Význam slova snuff není v českém jazyce jednoznačný, v doslovném překladu znamená cosi jako „šňupat,"
čichat, uhasit apod. Pod tímto termínem se však rovněž označují ilegálně točené pornofilmy, během nichž dochází
k reálnému znásilňování, a které končí smrtí jednoho z aktérů. Na tyto motivy byl roku 1999 natočen kriminální film
s Nicolasem Cagem, 8 mm.
35
Vedle ní se v příběhu objevuje i rozporuplná postava asistentky Sheily a muži,
čekající na svůj „okamžik slávy" s Cassie Wrightovou před kamerou - mladík,
pokládající se za Cassieina syna, do Cassie zamilovaný muž a bývalý
pornoherec, toužící opět vzkřísil svou někdejší zašlou slávu.
Příběh s nečekaným závěrečným rozuzlením nahlíží do světa porno
průmyslu, kde je veškeré dění založeno pouze na výrobním a spotřebním
principu. Vedle ostatních Palahniukových děl se však Snuff zdá být téměř
podprůměrným: „Avšak jsou-li aspekty Palahniukových románů uvozeny
zejména čtenářovým šokem, kam až lze zajít, pak jak se ukázalo, fenomén porna
již může šokovat již stěží. Ba, autor silně zaostal za společenským vývojem
poslední dekády. Čtenáře, masírovaného svlečenými děvami na každém kroku,
již dnes neohromí detailní popisy intimností potem, špínou, spermatem a
exkrementy znečištěných těl účastníků natáčení tak, aby se nedovtípil, že
v románu chybí jak smysluplný příběh, tak hlubší pointa, či alespoň nečekané
vyvrcholení. " 6 0
4.8 STRAŠIDLA - ROMÁN (Z) POVÍDEK
Neočekávanějším Palahniukovým dílem se prozatím stala Strašidla,61
představující povídkový román, který v moderním podání odkazuje na
Chaucerovy Canteburské povídky.
Hlavní hrdinové se nechají dobrovolně zavřít v bývalém zchátralém
divadle, aby zde společně napsali mistrovské literární dílo, na něž se v běhu
každodenního života nemohou soustředit. Namísto toho jsou však nuceni
bojovat o holý život, neboť organizátor této akce zničil veškeré zásoby jídla.
Při čekání na záchranu si tak krátí čas vyprávěním vlastních příběhů, ale ne
všichni mají šanci se spásné záchrany dožít.
Každý z třiadvaceti hlavních hrdinů vypráví v knize svůj příběh,
přičemž každého z nich uvádí skromná, avšak výstižná báseň. Palahniuk svým
6 0
Odaha, Tomáš. Chuck Palahniuk: Snuff. V noci jsem snil, že jsem motýlem. 25. 6. 2009. [online] [navštíveno dne
13. 4. 2012] Dostupné na webových stránkách: http://www.odaha.com/tomas-odaha/recenze/cetba/chuck-palahniuk-
snuff.
6 1
V anglickém originálu The Haunted, tedy cosi jako strašidelný, ustaraný, či ztrápený.
36
hrdinům navíc přiřknul i charakteristická jména, podle nichž je čtenáři
umožněno klasifikovat jednotlivé postavy k problematickým otázkám
současnosti, například Miss Amerika, kníže Vandalů, sestra Militantka,
Hajzldáma, či Matka příroda. Na rozdíl od ostatních postav zde výrazně
vystupuje osobnost paní Čiarkové, hledající svou ztracenou dceru, která se však
rovněž stala obětí zvrácené hry pana Wittiera. „ Ten cintáček, ta vrstva krve na
prsou, ten muší kožíšek lékaři na pohotovosti odstranili tampony namočenými
v lihu, a zjistili, že na kůži nad ňadry má vyrytý odehraný herní plán na
piškvorky. Křížky vyhrály. " 62
Povídkový román Strašidla je, zdá se, zároveň i jakousi parodií a
kritikou na novodobé a v současnosti populární reality show. „Milujeme
dramata. Konflikty. Potřebujeme démona, a tak si ho stvoříme. Nic z toho není
špatné. Takhle prostě lidifungují. Ryby musejplavat, ptáci musej lítat. " 63
4.9 UKOLÉBAVKA
„... Je to stará písnička o tom, jak jdou zvířátka spát. Je melancholická
a sentimentální... Říká se tomu probíranka. V některých starobylých kulturách
ji zpívali dětem za hladomorů nebo sucha, kdykoli, když se kmen rozrostl více,
než na kolik stačilo území. Zpívali ji zraněným válečníkům nebo velice starým
lidem nebo prostě každému, kdo umíral. Používali ji, aby ukončili trápení a
bolest. Je to ukolébavka... " 6 4
Takto by se dal stručně popsat obsah románu Chucka Palahniuka
Ukolébavka, který byl v České republice vydán v roce 2005. Jeho dějství je
však daleko složitější a předkládá čtenáři téměř metaforickou podobu
soudobého světa a jeho společnosti.
Jedním z hlavních hrdinů příběhu je čtyřicetiletý novinář Carl Streator,
jehož prací je zabývat se podivně náhlým úmrtím nemluvňat a dospělých, který
sám nazývá syndromem náhlého úmrtí. Spolu se zdravotníkem Nashem
ohledává příbytky takto zesnulých a pátrá po pravé příčině jejich smrti. Jediné,
PALAHNIUK, Chuck. Strašidla: román (z) povídek. Praha: Odeon, 2007, str. 288.
Ibid., str. 325.
PALAHNIUK, Chuck. Ukolébavka. Praha: Euromedia Group - Odeon: Odeon, 2005, str. 7.
37
co všechny oběti spojuje dohromady, je drobná knížka s názvem Básně a
říkanky celého světa, která je u každého zesnulého založena na stránce 27.
Právě tam se totiž nachází stará africká říkanka, tzv. uspávanka, která je ve
skutečnosti šamanskou formulí, a v okamžiku má po svém přednesení moc
zabít člověka (a to i pouhou jeho myšlenkou).
Carter se díky náhodě seznámí s Helen Hoover Boyleovou, realitní
agentkou, která má na starosti prodej nemovitostí, v nichž straší. Rovněž Helen
se dopátrala pravdy o magické síle začarovaných slov, a společně s Cartrem se
vydávají na cestu, jejímž cílem je snaha zničit veškeré dostupné výtisky Básní
a říkanek celého světa a nalézt přitom i její nej starší verzi. Na této pouti je
doprovází i Helenina mladší kolegyně Mona, která je ve skutečnosti
wiccanskou65
čarodějnicí a její přítel s podivným jménem Ústřice, který je
naopak zapřísáhlým zastáncem ochrany zvířat a životního prostředí.
Čím více se však hlavní hrdinové snaží dopátrat inkriminovaných knih,
tím více jsou si vědomi své vlastní moci, kterou jaksepatří také využívají. Jeden
lidský život snad může být položen za záchranu tisíců jiných...
V příběhu je celkem výstižně popsaný úmysl každého jednotlivce,
kterak naložit s darem, jehož byl náhodným objevitelem. Helen se touží
zmocnit původní knihy pro vlastní mocenské účely, Carter naproti tomu touží
po jejím zničení, aby se tím vykoupil ze svých zločinů, ačkoli se neustále
dopouští nových. Dvojice Mony s Ústřicí zde představuje věčně rozzlobenou
vzpouzející se mladou generaci, hlásající nihilistické řeči o úpadku společnosti,
a toužící po návratu lidstva k původním kořenům. Všichni čtyři dohromady
vytvářejí model jakési pseudo-rodiny, která je svým chováním a názory
přesným obrazem problematiky současného světa.
4.10 ZALKNUTÍ
Hlavní postavou tohoto románu je Palahniukovsky rozvrácený Viktor
Mancini, který pracuje jednak v jakémsi skanzenu rané koloniální Ameriky, a
6 5
Wicca - novodobá forma náboženství navazující na náboženství pohanské, jež využívá magických rituálů. Za
jejího zakladatele je považován Gerald G. Gardener, rozšířeno je zejména v anglosaských zemích.
38
jednak se živí i povoláním zcela jistě neobyčejným. Navštěvuje prvotřídní a
značkové restaurace, v nichž předstírá, že se dusí jídlem. Pro okolo sedící
spolustolovníky, kteří jej vždy zachrání, je tato situace natolik významná, že
začnou hlavního hrdinu i finančně sponzorovat. Nevinný žert, který z
„obyčejných" lidí rázem udělá „neobyčejné" hrdiny každodenního života je
způsobem, jakým na sebe Viktor strhává pozornost a platí drahou lékařskou
péči své umírající matce.
Na druhé straně se rovněž každý týden účastní skupinových terapií,
aby se vyléčil ze své chronické závislosti na sexu. Toto sezení mu však
paradoxně spíše než léčbu poskytuje nové a nové kontakty na potenciální
sexuální partnerky, trpící toutéž závislostí.
Podobně jako v předchozím Palahniukově díle, i zde si autor pohrává
s myšlenkou spásy a mesiášství, jemuž v závěru hlavní hrdina pod vlivem
nemocné matky podlehne. Roku 2008 se Zalknutí dočkalo svého filmového
zpracování, v režii amerického herce, scénáristy a režiséra Clarka Gregga.
39
5. KRÁSA A OŠKLIVOST V DÍLE CHUCKA PALAHNIUKA
Následující kapitoly ve druhé části této magisterské diplomové práce
se již plně věnují rozboru a chápání krásy a ošklivosti v Palahniukově pojetí.
Jelikož je autorova tvorba poměrně rozsáhlá, a není tak možno zpracovat ji
komplexně jako celek, byly při této příležitosti vybrány tři tituly, vhodné pro
textovou analýzu obou výše uvedených pojmů. Jmenovitě se jedná o román
Deník, Ukolébavka a dva vybrané příběhy povídkového románu Strašidla, Mezi
lůzou a Exodus.
Pozornost je rovněž věnována obecné charakteristice hlavního hrdiny
Palahniukových románů i jeho extrémních činech a chování, které však, jakkoli
paradoxně, nabývají v závěru katarzní funkce. Jedna z vlastních kapitol se také
zabývá problematikou a krizí umění v autorově románu Deník.
5.1 Krása v Palahniukově pojetí
Krása v případě Palahniukových románů není zcela jednoznačná. Na
první pohled můžeme dokonce hovořit i o její absenci. Při bližším pozorování
však po ní lze nalézt jisté stopy. Krása v Palahniukově podání je typicky ukryta
před světem a pohřbena pod nánosy špíny a bahna. „Smyslem literatury, říká
Palahniuk, není potvrzovat svět, ale nově jej interpretovat, není to o tom držet
se za ruce a být spokojený s tím, co kolem nás je. " 66
Podobně jako výše uvedený citát lze charakterizovat i pojetí
Palahniukovy krásy. Nejedná se tak o typickou krásu, okázale se vystavující na
odiv široké veřejnosti, ale naopak o krásu svým způsobem skrytou, krásu, jež
čeká v pravou chvíli na své odhalení. Podle autorových výše citovaných slov je
tak možné pojem „krásy" i nově interpretovat.
Na základě historicko-kulturního úvodu a sumarizace víme, že krása
byla v různých kulturních i dobových kontextech chápána odlišně. Přelom
devatenáctého a dvacátého století dokonce přineslo v úvahách o kráse nový
PALAHNIUK, Chuck. Program pro přeživší. Praha: Euromedia Group - Odeon, 2008, str. V.
40
trend, a sice její vlastní protiklad, ošklivost. Tento moderní fenomén má své
kořeny v dekadenci, a beze sporu o něm lze hovořit i v současnosti.
Nejvýrazněji začala být „krása ošklivosti" prezentována v polovině
sedmdesátých let hudebním stylem a subkulturou punku (viz obr. č. 7)
Nahoum-Grappeová, představitelka francouzské školy, zabývající se ošklivostí,
k tomuto fenoménu dodává, že pojetí krásy, stejně jako vkusu zde bylo výrazně
posunuto. A to zejména směrem k ošklivosti, která se tak stává jedním ze
zdrojů moderního pojetí krásy.6 7
„Z mnoha stran neustále slyšíme, že dnes
žijeme v symbióze s protikladnými vzory, protože protiklad ošklivé/krásné už
nemá estetickou hodnotu: ošklivé a krásné jsou údajně možné alternativy, které
lze prožívat neutrálně. Zdá se, že mnohé postoje mladých to potvrzují. Film,
televize a časopisy, reklama i móda nabízejí vzory krásy, které se příliš neliší
od těch starých, takže bychom si dokázali představit tváře Brada Pitta nebo
Sharon Stoneové, George Clooneyho nebo Nicole Kidmanové namalované
některým renesančním malířem. Ale táž mládež, která se s těmito (estetickými
nebo erotickými) ideály ztotožňuje, potom horuje pro rokové zpěváky, jejichž
rysy by renesančnímu člověku připadaly odpudivé. A právě tito mladí se často
líčí, tetují a propichují si kůži ozdobami, takže připomínají spíš Marylina
Mansona než Marylin Monroeovou. " 68
Jak Eco ve své knize shrnuje, stojí za vlivem protikladných vzorů
zejména přítomnost masových médií, která současnou společnost přímo
zahlcují přemírou informací a vizuálních obrazů. Společnost, v níž žijeme, se
tak stává apatickou vůči tomu, co je nám coby recipientům jednotlivými médii
servírováno. Zlom v této netečnosti a stereotypu nastává pouze v
takových případech, které nám připadají neskutečné, kontroverzní, až šokující.
A stejně je tomu tak i v případě uměleckých odvětví. „Umění musí
šokovat." 6 9
Zdá se, že z Appelových slov přímo vyplvá smysl současných
uměleckých děl. Tam, kde byla v minulosti středobodem umění krása a
mimesis, a kde se vlivem moderny dostala do popředí forma, tam je
6 7
NAHOUM-GRAPPEOVÁ, Véronique. Kánony ošklivosti. In ZUSKA, Vlastimil. Umění, krása, šeredno: texty
z estetiky 20. století. Praha: Karolinum, 2003, str. 269.
6 8
ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Praha: Argo, 2007, str. 426.
6 9
Karel Appel - nizozemský sochař, malíř a básník, jeden ze zakládajících členů avantgardní skupiny CoBrA.
41
v současnosti ústředním cílem šok. A s ním se tak společně objevuje i
ošklivost, reprezentovaná zejména svou kontroverzitou, tabuizovaností a
zálibou v dobově nepřijatelných tématech. Připomeneme-li si výstavu
Decadence Now!, uskutečněnou koncem roku 2010 v pražském Rudolfinu,
zcela jistě pochopíme, co měl Appel svým citátem na mysli. Mnohá
z vystavených děl se zde opravdu ocitla na pomezí ošklivosti a morálních
hodnot (např. fotografie J. Witkina, či expozice Pokoje 13), a přesto zde byla
prezentována jako estetické objekty a umělecká díla. Cílem této výstavy bylo
šokovat, a tento cíl byl rovněž náležitě splněn.
Obraťme však naši pozornost zpět k pojmu „krásy." Lze skutečně říci,
že krása je v současné době již archaickou veličinou? Odpověď je beze sporu
jasná, nikoli. Prezentovaná ošklivost dnešní dobyje, možno říci, pouze jedním
ze zdrojů, jak paradoxně vnímat krásu kolem nás. A tato myšlenka nás opět
navrací zpět k původní definici, podle níž je ošklivost protikladem krásy. Díky
tomuto v dnešní době až extrémnímu protikladu tak lze vnímat pojem „krásy" o
to více. „Pojetí ošklivosti je dáno dobou a kulturou, to, co bylo včera
nepřijatelné, může být zítra akceptováno, a to, co pociťujeme jako ošklivé, může
ve vhodném kontextu přispět ke kráse celku. "7 0
Historicko-kulturní kontext tak
zcela jistě přispívá k chápání pojmu „krásy" i jejímu protikladu, ošklivosti.
Je možné, že otupělost společnosti, o níž byla řeč výše, je natolik
hluboká, že potřebuje extrémních prožitků jak pro vnímání ošklivosti, tak i pro
vnímání krásy samé. Svět po hrůzách druhé světové války, hrozbě atomových,
či biologických zbraní a všudypřítomného násilí tak potřebuje extrémní
protiklad, na jehož základě může krásu charakterizovat. „Pro antiku krása
znamenala víceméně to samé jako dobro, které chápala široce. Oba dva
termíny se navzájem pojily do jednoho termínu kalos-kagáthos, krásno-dobrý,
označujícího vlastně ne dvě vlastnosti, ale důrazně vymezující jednu vlastnost.
Středověk nepřestal pojit krásu s dobrem, ale oddělil je pojmově, neboť - jako
vysvětlil Tomáš Akvinský - dobro je předmětem touhy a krása předmětem
ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Praha: Argo, 2007, str. 421.
42
poznaní. "7 1
Krása i nadále zůstává předmětem poznání, avšak cesta k tomuto
poznání se z hlediska současné doby zdá být komplikovanější.
A přesně na tomto principu, zdá se, staví i Palahniuk svá literární díla.
Krása, která zde na první pohled chybí, nutí nejen hlavní hrdiny, ale zároveň i
čtenáře, aby se pustil spletitou cestou ošklivosti kjejímu nalezení. Mistyina
umělecká díla v závěru Deníku spasí ostrov Potchkeysea, zamilovaní Carl
s Helen se i přes nesnáze snaží zničit prvotní výtisk zaříkávanky a hlavní hrdina
Klubu rváčů v závěru příběhu konečně nalézá sebe sama. Pokud je tento „dobrý
konec" čtenářovi Palhniukových děl málo, měl by nejspíše sáhnout po jiném
typu literatury. Krása z poznání, či znovunabytá naděje, jakkoli jsou minimální,
představují pro hlavní hrdiny autorových děl jistou formu katarze. „Chrámem
uměleckých prostředků je kontrast: a naděje, nedějička, nadějičička, kterou
pravidelně zahlédneme na konci Plahniukových knížek, jak je titěrná, tak je
obrovská, "7 2
tolik v závěru románu Strašidla od překladatele Podaného.
Ráda bych však nyní přistoupila k charakteristice povídky Mezi lůzou,
která, podle mého názoru, doslovně ilustruje výše uvedené skutečnosti. Příběh
je v povídkovém románu vyprávěn Haj zdárnou, která je nejen jedním z
hlavních hrdinů Strašidel, ale zároveň i hlavní aktérkou prezentovaného
příběhu. Hajzldáma, vlastním jménem paní Keyesová, je společně se svým
manželem představitelkou zámožné smetánky, která se obklopuje krásnými i
cennými věcmi a účastní se dobročinných a charitativních večírků. Jednoho dne
narazí na pár bezdomovců, ve kterých pozná svou známou, zámožnou
majitelku prestižního módního časopisu, Elisabeth Ethbridgeovou Fultonovou
Whelpsovou. A právě od ní se dozví o novém fenoménu, který mezi vyšší
společenskou vrstvou panuje, a sice hry na sociálně slabé a nemohoucí vrstvy.
„Chudoba, praví Inky, je nové bohatství. Anonymitaje nová proslulost. „Žádný
šplh do výšky, " říká Inky, „ale sociální potápění. " Horních deset tisíc, to jsou
ti prapůvodní bezdomovci, vykládá Inky. Máme třeba deset domů, každý
vjiném městě, ale stejně žijeme s kufrem v ruce. Dává to smysl, i když jen
proto, že Packer s Evelyn nikdy nebyly v ničem na špici. Po celou tuhle
7 1
TATRKIEWICZ, Wladyslaw. Dejiny estetiky [D.J 2, Stredoveká estetika. V Bratislavě: Tatran, 1888, str. 268.
Přeložila Lenka Švecová.
7 2
PALAHNIUK, Chuck. Strašidla: román (z) povídek. Praha: Odeon, 2007, str. 379.
43
společenskou sezónu chodili na koňské přehlídky, vernisáže výstav a aukce a
navzájem si vykládali, že všichni ze staré společenské gardy jsou nejspíš na
odvykací terapii nebo plastické chirurgii. " 73
Již na základě úvodního představení příběhu, stejně jako výše citované
ukázky, lze nalézt mnoho charakteristických prvků, typických pro Generaci X.
Zaprvé je to sociální status, aktéry příběhu jsou zástupci vyšší společnosti a
smetánky, která se zdá být natolik „znuděná" svým zámožným a uspěchaným
životem, že nový impulz získají teprve hraním si na sociálně slabé a bezmocné.
Zadruhé rovněž přetvářka, s jakou navštěvují veškeré charitativní organizace,
které jsou prakticky až druhotným smyslem těchto návštěv. Protože prvotním
zdrojem a cílem veškerých těchto akcí je „být viděn." Tato apatie, lhostejnost a
společenská přetvářka je patrná v mnoha dílech zástupců literátů Generace X.
Hlavní hrdinové žijí módními značkami, novodobými ikonami a mediální
prezentací, neboť je tento fakt vyšší společenské třídě vlastní. V absurdním
slova smyslu lze říci, že kdo nezná například Pradu,74
či nevlastní alespoň
jeden kus oděvu od Armaniho, je ve společnosti „něčím míň." U Ellise je tento
fenomén přetvářky a pokrytectví dokonce jedním ze stěžejních bodů, o něž se
vlastní fabule opírá, jako je tomu třeba v případě v Amerického psycha,
Informátorů, nebo Glamoramě: „ Tvůj přítel je naprostý magor. A vejtaha. "
„Můj přítel, ty maličký pako, je jedinej důvod, proč seš v byznysu TY. " „ To je
pěkná blbost, " křičím. „ Tenhle měsíc jsem na obalu časopisu Youth Quake. "
„Přesně tak." Alison toho najednou nechává, přesouvá se k posteli, sedá si
vedle mě a bere mě za ruku. „ Victore, třikrát jsi zkoušel na pořad Real World,
a MTV tě třikrát odmítla. "Na okamžik se odmlčí. " 75
Palahniuk se k tomuto tématu staví obdobným způsobem a prezentuje
zde vysokou společnost coby okázalou a morálně zkaženou. „A podobně jako
Ellis dochází i Palahniuk k názoru, vyměňujeme pudy za luxus. Spíš než na
kosmický průmysl se věda soustředí na kosmetický." 7 6
Na rozdíl od Ellise
používá však ironie a četných hyperbol, takže je zde prezentovaná smetánka
'Ibid., str. 71.
1
Italská módní značka luxusních kožených oděvů a doplňků.
'ELLIS, Bret Easton. Glamorama. Praha: Mladá fronta, 2004, str. 37.
' PALAHNIUK, Chuck. Neviditelné nestvůry. Praha: Odeon, 2010, str. 219.
44
spíše zesměšňována. Zároveň se zde současně objevuje odvěká nelibost
k postavě rádoby vkusného měšťáka, jako tomu bylo například v devatenáctém
století: „První moderně laděné znechucení je třeba hledat u Baudelaira, u
něhož je tak spjato s melancholií moderních společností, sjejich každodenností
a sjejich banalitou, tak odlišnou od opovržení á la Vigny a romantiků, spjatého
s nostalgií po bývalém aristokratickém režimu. Sama nevkusnostje vulgární cit,
spojený s vulgárností našich společností. A přitom není nic snobštějšího než
nevkus (nekonečně snobštější než vkus). Ale snob je právě jen parodií člověka,
který má vkus: je to násilná sofistikace vkusu ve společnosti bez vkusu a bez
společenských způsobů."11
Morální poselství povídky je jasné, jak plyne zejména z jejího závěru.
Hlavní hrdinka, paní Keyesová, podlehne společně s manželem novému
módnímu trendu. Společně s ostatními se tak vyžívají ve špíně a anonymitě
městských ulic. „Schovávačka v pleném. Schovávačka všem na očích. Nikoho
není lehčí přehlídnout než bezdomovce. Klidně můžete být Jane Fondová nebo
Robert Redfort, jakmile tlačíte nákupní vozík za poledne po hlavní třídě a na
sobě máte tři vrstvy špinavých hadrů a cedíte skrz zuby sprosté nadávky,
nevšimne si vás živá duše."78
Palahniuk v tomto případě kritizuje společnost
jako celek, kdy medializovaná krása je krásou povrchní. Pravou podobu krásy,
onu ideální krásu v Platonově pojetí, dnes většina lidí nevidí, ba co více, ani
nehledá. A to i v případě, že by ji měla nadosah. To je také důvodem, proč se
v autorově povídce vyšší vrstvy stylizují do podob bezdomovců. V tomto
přestrojení, tak obyčejném a každodenním, dovedou uniknout veškeré
pozornosti. A jejich sociální status, stejně jako krásu, pod jejich ušpiněnými
svršky nikdo dobrovolně hledat nebude.
Přestrojení zbohatlíci, zesměšněni v pojetí autora, zlehčují vlastní
situaci i mezi sebou, jak je patrné například z ukázky: „ Všichni jsou pod obraz
a hrají šarády. Vjednu chvíli Packer vykřikne: „Je tu pod mostem někdo, kdo
by měl míň než čtyřicet milionů dolarů? " A samozřejmě, že se neozve nic, jen
Ibid., str. 255.
PALAHNIUK, Chuck. Strašidla: román (z) povídek. Praha: Odeon, 2007, str. 75.
45
dopravní hluk zhůry." 9
Situace je, jak se zdá, typicky Palahniukovsky
paradoxní.
Vše se však zmení ve chvíli, kdy se zazobaní zbohatlíci náhodou
připletou k brutálnímu mučení a vraždě neznámé dívky. To, co bylo doposud
hrou a zároveň i vysvobozením z každodennosti zámožného života, se rázem
mění v krutou realitu, jež má dalekosáhlý dopad. A tak je v závěru i paní
Keyesová, známá pod přezdívkou Hajzdáma, nakonec vlastně vděčná svému
toliko stereotypnímu a fádnímu sociálnímu statusu, který ji chrání od vražd,
které na ulici začaly řádit mezi bezdomovci. Zdá se tak motiv ošklivosti se
v tomto případě stává pouhým „pozlátkem," jímž si jinak bezchybní, bohatí a
krásní lidé zpestřují svůj „nudný" život. „Jediným zdrojem krásného a
inovování módy se stalo ošklivé. K tomu, abychom věděli, co bude zaručeně
krásné za pět nebo deset let, je zapotřebí zjistit, co je dnes nejošklivější.
Všechno, co je dnes protivné svou chudobou, obscénností či archaičností, má
jistou šanci přijít do módy. " 80
Hovoříme-li v kontextu Palahniukovy tvorby o kráse, je nutné zmínit i
charakteristiku hlavních postav. Té se samostatně věnuje jedna z následujících
kapitol, avšak dovolím si zde uvést několik příkladů, neboť s tematikou krásy
s autorova pojetí nezbytně souvisejí.
Palahniukův hlavní hrdina není typickým krasavcem, ani na první
pohled neoplývá extrémními pozitivními vnitřními hodnotami, které by tak
vyvážily jeho fyzickou nedokonalost. „Z obecnějšího hlediska absence
obvyklých proporcí a zchátrání určitých orgánů u tvorů a zvláště u lidí vzbuzují
přílišnou nelibost, která může vést až kpocitu odpornosti: představa, kterou si
děláme o sobě samých, se zdá být v těchto zkrachovaných přírody
zpochybněna." 8 1
Nedokonalost či extrémní zvýraznění některých lidských
proporcí vedly negativnímu prožitku a nelibosti. Nahoum-Grappeová však
přichází s teorií, podle níž i tato fyzická ošklivost může být ve své podstatě
akceptována, a to zejména v případě hrdiny mužského pohlaví: „Krásná
7 9
PALAHNIUK, Chuck. Strašidla: román (z) povídek. Praha: Odeon, 2007, str. 75.
8 0
BAUDRILLARD, Jean. Síla nechuti. In ZUSKA, Vlastimil. Umění, krása, šeredno: texty z estetiky 20. století.
Praha: Karolinum, 2003, str. 254.
8 1
SAINT GIRONSOVÁ, Baldine. Rizika ošklivosti, vytržení z poklidu krásna. In ZUSKA, Vlastimil. Umění, krása,
šeredno: texty z estetiky 20. století. Praha: Karolinum, 2003, str. 292.
46
ošklivost muže jde ruku v ruce s představou, že je v první řadě, postaven čelem
k nebezpečí: válečník nastavuje tvář smrti, tvář, která ji zrcadlí. Ošklivost
výrazného obličeje je tedy identifikační maskou mužské krásy. " 8 2
Vyobrazení
fyzického mužského zjevu jakožto ošklivého je tak možné, neboť
předznamenává krásu jeho činů a vlastností. Lze však tuto teorii aplikovat
rovněž na hrdiny Palahniukových románů? Ti jsou totiž většinou
charakterizováni jako podezřelá individua, trpící nespočtem úchylek a
psychických stavů. Ani vnitřní charakteristika se nezdá být extrémně bohatou.
Je tedy možné charakterizovat Palahniukovy postavy jakožto „ošklivé"?
Připomeneme-li si však některé morální aspekty, jimž jsme věnovali pozornost
výše, stejně jako některé vlastnosti, jichž hlavní hrdinové nabudou v průběhu
vlastní fabule, spatříme odraz pozitivních vlastností i morálních hodnot. Lze tak
označit autorovy hrdiny za „krásné"?
Zdá se, že v případě Palahniuka a jeho hlavních hrdinů je poněkud
komplikované učinit jednotný závěr, neboť u hlavních postav nalezneme jak
kladné, tak záporné charakterové vlastnosti. Avšak právě tento fakt je činí
„lidskými." Autorovi hrdinové dělají chyby a v určitých situacích jednají
nemorálně (pomineme-li autorovy extrémy), avšak kdo z nás tak v našem
každodenním životě nečiní? V závěru tak lze říci, že hlavní postavy v sobě
ukrývají dobro i zlo, které se podle té které situace vychýlí do jednoho, či do
druhého extrému. Nelze tak přesně stanovit, zda jsou charaktery postav
„krásné," nebo „ošklivé." Tato ambivalentnost je patrná například i v tvorbě
dekadentního spisovatele a básníka Oscara Wildea. Zejména Wildeův
nej známější román, Obraz Doriana Graye, prezentuje tuto dvojakost rovněž
jako střet mezi vnější krásou a morální ošklivostí. „Každý z nás má v sobě nebe
i peklo."83
Proměny v historicko-kulturním kontextu, stejně jako proměny v oblasti
vkusu, o nichž byla řeč výše, vedly k tomu, že se střetly dva protichůdné
pojmy, „krása" a „ošklivost." Tyto pojmy pak, díky neviditelnosti přesné
hranice, za níž jeden z pojmů končí a druhý začíná, vytvořily nový model
8 2
NAHOUM-GRAPPEOVÁ, Véronique. Kánony ošklivosti. In ZUSKA, Vlastimil. Umění, krása, šeredno: texty
z estetiky 20. století. Praha: Karolinum, 2003, str. 270.
8 3
WILDE, Oscar. Obraz Doriana Graye. Praha: nakladatelství Ivo Železný, spol. s. r. o., 1992, s. 196.
47
krásy, který paradoxně mnohdy čerpá ze zmíněné ošklivosti. Ošklivost jakožto
protiklad krásy má tak paradoxně na krásu v extrémních situacích odkazovat a
pomáhá tak recipientovi se v problematice krásy a ošklivosti orientovat.
Krása v případě Palahniukových děl je buďto krása okázalá, jak bylo
patrné například z povídky Mezi lůzou, nebo zároveň i krása skrytá, která čeká
na případné odhalení a identifikaci. Následující kapitola je věnována pojmu
„ošklivosti," jehož autor ve své tvorbě hojně využívá, aby tak v závěru poskytl
jistou formu katarze nejen svému hlavnímu hrdinovi, ale zároveň i čtenáři.
5.1.1 Palahniukův Deník a krize umění
Jak již bylo řečeno v první části této práce, je pojem „krásy" a estetické
funkce úzce spjat s uměleckým odvětvím. Palahniuk, jak bylo rovněž zmíněno,
kritizuje ve svých dílech určité oblasti a chování vybraných sociálních skupin,
které jsou nám v současnosti vlastní. Y neviditelných nestvůrách byly touto
kritizovanou tematikou mediální krása a závislost na drogách, v Programu pro
přeživší poté kritika směřuje k masovým médiím a novodobému mesiášství.
N Deníku je vedle výše uvedeného spasitelství, které je mimochodem
Palahniukovým častým motivem, tímto tématem zejména krize umění.
Jak je z kulturně-historického hlediska patrné, prošlo umění mnoha rozličnými
fázemi, přičemž přelom devatenáctého a dvacátého století je charakterizován
velkým nárůstem a počtem avantgardních směrů. „20. Století bylo vrcholnou
érou -ismů definovaných a ražených umělci samými. K těmto -ismům lze
přistupovat jako k relativně samostatným skupinám umělců sdílejících společné
cíle a hodnoty. Mnozí z nich, například futuristé, vydávali manifesty a veřejná
prohlášení k významu svého -ismu, nebo aspiracím a vztahu (nebo absenci
vztahu) k minulosti a budoucnosti. To jsou mnohdy -ismy, o nichž se nejsnáze
diskutuje ajež se nejlehčeji přesně definují. " 84
Současná vláda postmoderny, reprezentovaná Lyotardovým textem La
condition postmoderně?5
přesunula tradiční estetickou funkci buďto na úroveň
LITTLE, Stephen. ... ismy Jak chápat umění. Nakladatelství Slovart, 2005, str. 7.
LYOTARD, Jean-Francois. O postmodernismu. Praha: Filozofický ústav A V ČR, 1993.
48
masově konzumní a materiální, nebojí upozadila ve prospěch funkce jiné. Za
názorný příklad může posloužit umělecký směr Pop art, který se otevřeně hlásil
k propojení umělecké oblasti s nově vzniklou masovou kulturou šedesátých let.
Nově vznikající umění tak mnohdy podléhalo komercionalizaci a přeměnilo se
v kýč.
Palahniuk ve svém Deníku s jistou dávkou nadsázky a humoru
kritizuje právě ony charakteristické rysy současného postmoderního umění.
Hlavní hrdinka Misty zde představuje jakýsi archetyp starého, klasického
umění, založeného na kráse dokonalé nápodoby reality. Mistyiny spolužačky
ilustrují oproti tomu spíše avantgardní, experimentální pojetí umění, kde pro
krásu již nezbývá místa: „Jedna dívka, se kterou se Místy znala na výtvarné
škole, naplnila kuchyňský mixér mokrým betonem a nechala ho puštěný, dokud
se motor v oblaku štiplavého dýmu nezavařil. To bylo její vyjádření k životu
ženy v domácnosti ... Jejím posledním „dílem" bylo, že vycpala plyšového
medvídka psími hovínky. Narvala si k tomu na ruce modré rukavice, tak silné,
že sotva ohnula prsty. Podle ní byla krása vyčpělý pojem. Povrchní. Podvodný.
Ona vytváří nový styl. Novou variantu klasického dadaistického tématu.
V ateliéru chudáka plyšáka vykuchala, falešný kožíšek mu otevřela jako při
pitvě, a už ho mohla proměnit v umění. Gumové rukavice měla zamazané
dohneda a stěží že dokázala udržet jehlu a červenou chirurgickou niť. Tomu
všemu dala následující název. Iluze dětství. "86
Jak zvýše citované ukázky vyplývá, pohrává si Palahiuk
s Duchampovými klasickými ready-madeF1
Pod tímto pojmem označujeme
v podstatě jakési „hotové objekty," sestávající zběžně se vyskytujících věcí,
kterými je charakterizován dadaismus. Tento umělecký směr reagoval zejména
na hrůzy první světové války a významně ovlivnil následující smýšlení o umění
vůbec. Hlavní myšlenka dadaismu spočívala v hravosti a nadsázce, ovšem ne
ve smyslu, jímž byly užívány například v českém poetismu. Již legendární
vznik názvu tohoto uměleckého směru, namátkové zabodnutí dýky, podle
jiných zdrojů i jehlice, Tristanem Tzarrou do slovníku a následné objevení
slova „dada:1
' předznamenává, že dadaismus byl zejména směrem, jenž nekladl
PALAHNIUK, Chuck. Deník. Praha: Odeon, 2006, str. 72 a 76.
Hotových objektů.
49
důraz na estetický vzhled uměleckého díla, ba co více, dokonce jej nemilosrdně
přesunul do podřadné pozice. „ Umělecké dílo je spíše myšlenkou či koncepcí
než hmotným objektem. Pochopit myšlenku, jež formuje určité umělecké dílo,
znamená pochopit dílo samé - také je tudíž možné porozumět uměleckému dílu,
aniž bychom ho kdy viděli. " 88
K nejvýznamnějším představitelům dadaismu se stal Marcel Duchamp,
který je zároveň i, dá se říci, „duchovním otcem" pozdějšího konceptuálního
umění šedesátých let. „ Využil (rozumějme M . Duchamp) náhodu, aby odsunul
autorství ze středu, jeho podstatným nástrojem však v tomto směru byl ready
made: vhodný výrobek vystavený jako umělecké dílo. Tento prostředek mu
umožnil přeskočit staré estetické otázky řemesla, média a vkusu (...) k novým
otázkám, které byly potenciálně ontologické („ co je umění? "), epistemologické
(„jak to víme? ") a institucionální („kdo to určuje? "). " 89
Ve stejném duchu jako Duchamp tedy smýšlejí a tvoří i Mistiyny
spolužačky z umělecké školy. Již citát „podle ní byla krása vyčpělý pojem.
Povrchní. Podvodný. Ona vytváří nový styl. Novou variantu klasického
dadaistického tématu, "9 0
odkazuje na několikrát zmiňovanou absenci estetické
funkce. Krása jakožto vyčpělý pojem představuje cosi, co patří dávné historii a
v současnosti již není aktuální. Nabízí se zde otázka, zda absence estetické
funkce v tomto případě znamená ošklivost? Na základě přesunů priorit
týkajících se funkcí uměleckého díla zcela jistě ošklivost nepředstavuje.
K podobnému názoru se kloní i Palahniuk, neboť nechá Mistyiny spolužačky
stát se významnými umělkyněmi, právě na základě výše uvedených, ač do
extrému vyvedených, uměleckých děl. Tímto názorem Palahniuk rovněž
přichází s problematikou udělení institucionálního statusu „uměleckého díla"
ve smyslu, v jakém o něm hovoří například i Geore Dickie. 9 1
Lze říci, že postava Misty si je svého „handicapu" ze „zastaralého"
malířského stylu dokonce vědoma: „Peter jí dal prázdní plátno. „Namaluj
8 8
LITTLE, Stephen. ... ismy Jak chápat umění. Nakladatelství Slovart, 2005, str. 132.
8 9
FOSTER, Hal; KRAUSSOVA, Rosalind; BOIS, Yve-alain. Umění po roce 1900 modernismus antimodernismus
postmodernismus. Praha: Nakladatelství Slovart, 2007, str. 128.
9 0
PALAHNIUK, Chuck. Deník. Praha: Odeon, 2006, str. 76.
9 1
K U L K A , Tomáš; CIPORANOV, Denis. Co je umění?: texty angloamerické estetiky 20. století, [z anglických
originálů přeložili Denis Ciporanov ... et al.] Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010.
50
něco. " A Misty řekla: „Malovat už nikdo nemaluje. Už ne." Pokud někdo
zjejích známých vůbec ještě maloval, tak leda vlastní krví nebo spermatem. A
maloval na živé psy z útulku, anebo na tvarované želatínové zákusky, ale nikdy
ne na plátno. " 9 2
Misty si sama uvědomuje, že klasickému pojetí umění je
dávno konec, a to nejen z hlediska jeho obsahu, nýbrž i formy. A snad právě
z tohoto důvodu se umění vzdá, aby se věnovala svému očekávanému dítěti a
zaujala místo v hotelové recepci na ostrově Potchkeysea.
A přeci jen je to v závěru Misty a její zobrazení klasické krásy, s jejíž
pomocí zachrání ostrov před vpádem letních turistů. Závěrečná scéna výstavy
v hořícím hotelu, v němž jsou všichni lidé fascinovaní, téměř až
zhypnotizovaní Mistyinnými obrazy natolik, že se nemohou z místa hnout, je
možno překládat i jako vítězství klasického pojetí umění nad uměním
postmoderním a konzumním. Ačkoli i zde, podobně jako například i
v Ukolébavce, se objevuje motiv spasení světa za cenu nemalého počtu obětí.
Vedle obsahové stránky a kritizované tematiky krize umění se lze
y Deníku dočíst i o osudech a zajímavostech mnoha významných malířů i
umělců různorodých uměleckých směrů, vše samozřejmě s přísadou
Palahniukovského humoru a sarkasmu: „Na výtvarné škole se dozvíte, proč
Mona Lisa na obrazu Leonarda da Vinciho nemá obočí. Protože toje poslední
detail, který malíř doplnil. Nanášel čerstvou barvu na suchou. A v 17. století
nějaký restaurátor zvolil špatné rozpouštědlo a obočí vymazal navěky. " 93
V příběhu je rovněž možné sledovat paralelu se známým příběhem
Vincenta Van Gogha, podle níž si Van Gogh po sdělení o zásnubách svého
bratra94
ve svém ateliéru uřízl ucho, které následně poslal jedné z prostitutek.
V Deníku si lze povšimnout pasáže, v níž se Misty s budoucím manželem
Peterem shledají s jeho rodinným příbuzným Misty je okouzlena starými
šperky, jimiž je Peterův příbuzný ověnčen, a ten si jeden ze svých šperků,
konkrétně náušnici, lhostejně vytrhne i s částí svého ucha, a daruje jej Misty
jako svatební dar. „Šroubovací zadní část klipsu zůstala připevněná. Byla tak
9 2
PALAHNIUK, Chuck. Deník. Praha: Odeon, 2006, str. 61.
9 3
PALAHNIUK, Chuck. Deník. Praha: Odeon, 2006, str. 26.
9 4
Příběh týkající se Van Goghova uvízlého ucha má několik verzí, podle jedné z nich si jej usekl kvůli příteli,
rovněž malíři, Paulu Gauguinovi, podle další mu jej usekl dokonce Gauguin sám.
51
stará, že zlato zezelenalo. Urval náušnici tak rázně, že byla pořád zamotaná do
plavých vlasů ... „Nech si to. Jako svatební dar. " 95
5.2 Ošklivost v Palahniukově pojetí
Palahniukova literární tvorba oproti výše zmíněnému pojmu „krásy"
ošklivostí, zdá se, jen hýří. Čtenář se zde může setkat s ošklivostí vnější, vnitřní
i s ošklivostí morální, jíž je věnována jedna z následujících samostatných
kapitol. Ošklivost je přímo centrem dění, kam autor své hlavní hrdiny umisťuje,
a aby toho nabylo málo, hází po nich ještě další a další špínu. Tato kapitola se
bude soustředit na hledání odpovědi na otázku, proč?
Termínem „ošklivý" charakterizujeme něco, co „znamenalo
etymologicky nepříjemný, protivný, dříve než protiklad krásného; starověké
uvažování stavělo proti krásnému buď neforemné nebo beztvaré, nebo i
nemorální. Pojem ošklivosti, konstituovaný na takových základech, je tedy
pojem obecný, který se vztahuje stejně na vizuální jako na morální oblast, i
pojem zásadně estetický. "9 6
Palahniukova ošklivost tak v tomto smyslu splňuje
podmínky klasického pojetí, byť je občas vyhnaná až téměř do extrému. V čem
tedy spočívají specifika autorovy ošklivosti? Ošklivost je v tomto případě
všudypřítomná, lze se s ní setkat ve vlastní fabuli, stejně jako v charakteristice
hlavních hrdinů, ošklivost je zde charakterizována jakožto všudypřítomná
veličina. Veličina, která je našemu světu natolik běžná, až je nutno její
extrémní krajnosti, abychom ji vůbec byli sto rozeznat. Na tomto základě také
Palahniuk záměrně koncipuje veškerá svá literární díla. Vliv nových médií a
internetu učinil z lidí v mnoha případech apatické bytosti, jejichž pozornost
musí být zaujata něčím extrémním, aby byli schopni silných prožitků. To je
rovněž jeden z kritizovaných faktů Generace X. Otupělou společnost, která ve
svém každodenním životě nenachází místo pro „obyčejné" věci, stejně jako
„obyčejné" prožitky, je nutno vystavit extrémním zážitkům, aby se nad nimi
mohla zamyslet. „ Věc se má tak, že čím složitější se svět, v němž žijeme, stal -
9 5
PALAHNIUK, Chuck. Deník. Praha: Odeon, 2006, str. 79.
9 6
SOURIAUOVÁ, Anne. Ošklivý/ošklivost in SOURIAU, Étienne. Encyklopedie estetiky. Praha: Victoria
Publishing, 1994, str. 641.
52
v epistemologickém, ontologickém i axiologickém slova smyslu - tím méně je
pravděpodobné, že vyváženost schopnosti, která je nezbytnou podmínkou
zážitku z krásy, zůstane zachována. "9 7
Stejně jako i v případě umění je potřeba
jisté dávky šoku, aby byla společnost vytržena ze svého apatického stavu. Proto
také Palahniukovi nestačí pouze „obyčejně" škaredý hrdina, ale zohyzďuje jej
navíc například tím, že jej učiní mravně zkaženým, sexuálně závislým, či jinak
psychicky chorobným. „Hrůza či odpor se ovšem nejživěji projevují v oblasti
čichových, hmatových a chuťových počitků; to klade otázku původu ošklivého:
zdá se, že ohyzdné, odporné, hnusné, nechutné patří do pásma nejméně
sublimovatelného, do pásma tří tzv. nižších smyslů. " 9 8
Palahniukovi nestačí
„obyčejné" každodenní zla, jakými jsou například znásilnění, ozbrojené
přepadení, či vražda, Palahniuk jde ve své tvorbě mnohem dál. Znásilnění
podrobuje své dětské hrdiny (Program pro přeživší, Pygmej) a dospělé nechá
navzájem se vyvraždit pro mediální pozornost (Strašidla). „Ošklivé je tak
deformitou, nevhodností, a tím, co produkuje utrpení či neklid. Nejedná se o
estetické, nýbrž o anti-estetické." 9 9
Veškeré tyto extrémy však mají za cíl
upozornit společnost na vlastní stav, ve kterém se v posledních letech ocitla.
Podíváme-li se na definice ošklivosti ve spojitosti s krásou, zjistíme, že
ošklivost je v tomto případě skutečně jejím protikladem. Na druhé straně však
lze zároveň říci, že toto upozornění na extrémní ošklivost, popřípadě i morální
zkaženost, nám umožňuje snáze definovat to, co je krásné a morálně přípustné.
Výše uvedená slova ilustrujeme na konkrétním příkladu.
Podíváme-li se blíže na jeden z vybraných příběhů povídkového
románu Strašidla, Exodus, shledáme, že ošklivost je zde opět všudypřítomná.
Letité nafukovací panny, používané zdravotnickým personálem ke zkoušce
umělého dýchání, policejní oddělení specializující se na případy týrání a
zločinů páchaných na dětech, ukojení sexuálních tužeb, které se hromadně
objeví na oddělení po příjmu nových dětských nafukovacích panenek a mnoho
9 7
OLIVIER, Bert. Beauty, Ugliness, the Sublime, and Truth in Art. Philosophy, Nelson Mandela Metropolitan
University, str. 5.
9 8
SAINT GIRONSOVÁ, Baldine. Rizika ošklivosti, vytržení z poklidu krásna. In ZUSKA, Vlastimil. Umění, krása,
šeredno: texty z estetiky 20. století. Praha: Karolinum, 2003, str. 291.
9 9
TOWNSEND, Dabney. Ugliness. In: Historical Dictionary in Aesthetisc. Lanham: Scarecrow Press, 2006, str.
321. Přeložila Lenka Švecová.
53
dalších a dalších nechutností, které jsou autorovi vlastní. V průběhu čtení
naprvní pohled jasně identifikujeme všechno zlé, a tudíž i ošklivé, a to více nás
bude zajímat postava Negativní náčelnice, vlastním jménem Cory
Reynoldsové, které, jak se zdá, do veškeré okolní ošklivosti jaksi nezapadá.
„ Za nějakou dobu měla v nákupním košíku víc plyšáků, než jich bylo předtím
v koši. Brala zvířátka, která měla defekt, scházelo jim jedno oko, měla
roztřepené ucho, rozpáraný šev. Čouhala z nich vycpávka. Zvířátka, která
nikdo nechtěl ... Maličcí zašpinění tygři, ze kterých se courají volné nitě.
Plyšoví soby rozmáčknutí na placku. Měla plný byt potrhaných pandu a
ušmudlaných soviček a Foukací Fanči. " 1 0 0
Výše uvedená ukázka nevzbuzuje
ani tak ošklivost, jako spíše lítost, projev emocí, s nímž se jinak v příběhu u
ostatních postav příliš nesetkáme, což Coře připisuje kladné vlastnosti.
Dětské panenky, které na oddělení dorazí, slouží jako názorná
pomůcka, s jejichž pomocí mohou týrané děti názorně předvést, co se na vlastní
kůži událo jim. Panenky jsou vyrobeny ze speciálního materiálu a vypadají jako
živé, což je nejspíš i důvodem, proč se o ně následně strhne mezi mužskými
kolegy nevídaný zájem. „Začali za ní chodit detektivové, aby si je zapsala.
Potřebují panenky na vstupní pohovory. K vyšetřování. Žádali, ať jim panenky
rezervuje na diskrétní rekonstrukci na odlehlém místě činu. Nejlíp den předem
a na noc, aby je mohli použít hned druhý den zrána. Na víkend. Radši holčičku,
ale jestli není volná, tak i chlapečka. Hned první den měli obě panenky
rezervace plně na měsíc dopředu. Pokud někdo potřeboval panenku hned, Cora
mu nabídla tu starou, hadrovou. Většinou detektivové řekli, že si počkají. Úplná
záplava nových případů, a přitom jí nikdo nedává nové složky k založení. " 101
Touha po sexuálním uspokojení páchaná na panenkách a
v Palahniukově případě i jakási zvrácená forma pedofilie, vede Coru
k nevídaným činům. Doposud lze snadno charakterizovat zlo na jedné straně a
dobro na straně druhé. V momentě, kdy se Cora rozhodne k razantnímu zásahu
ve snaze obě dětské panenky ochránit, však přestává být hranice mezi dobrem a
zlem vyvážená. Jakékoli prohřešky a násilí, jehož se Cora dopustí, však vyváží
její morální hodnoty a touha panenky zachránit. Čtenář tak paradoxně stále stojí
PALAHNIUK, Chuck. Strašidla: román (z) povídek. Praha: Odeon, 2007, str. 152.
Ibid., str. 157.
54
na její straně, ačkoli „jí nacpala čepelku ostřím ven hluboko do silikonové
pochvy. Do otvoru, který vyhloubil nějaký chlap nožem. Zaklonila dívence
hlavu a další čepelku jí vsunula hluboko do silikonového hrdla. Tu třetí vsunula
mělce do posekaného, ošmikaného konečníku." 1 0 2
V závěru tak lze označit
Cořiny činy za morální, avšak nemorálním způsobem provedené. A tak zde
máme opět šanci setkat se s toliko oblíbeným Palahniukovským paradoxem.
Avšak, jak v závěru Strašidel dodává český překladatel a specialista na
Palahniuka, Richard Podaný, „chrámem uměleckých prostředků je kontrast: a
naděje, nedějička, nadějičička, kterou pravidelně zahlédneme na konci
Plahniukových knížek, jak je titěrná, takje obrovská. " 103
Lze tedy opravdu považovat ošklivost za jeden ze zdrojů moderní
krásy? „Podle antitéze by ošklivost měla vyvolat nový smysl pro krásu.
Atonalita, amorfismus, iracionalita, veškeré možnosti ošklivosti mohou zplodit
opak týkající se percepce a pochopení." 1 0 4
Podle mnohých autorů,
zabývajících se pojmy „krásy" a „ošklivosti," zejména moderní francouzská
škola, je tento paradoxní fakt překvapivě možný. Podíváme-li se zpět do
minulosti a na rozdíl v chápání krásy tehdy a dnes, zcela jistě spatříme nespočet
odlišností, a to i co se pojmu „ošklivosti" týká. Kulturně-historický kontext,
stejně jako proměna náhledu a vkusu, jak již bylo několikrát zmiňováno,
způsobuje, že se hranice mezi oběma pojmy v průběhu staletí mírně posouvá. A
tak, co bylo ošklivé dnes, tak nemusí být nutně ošklivé i zítra, nehledě na
subjektivní pocit každého z nás. „Pro estetický relativismus ošklivost vlastně
neexistuje, protože to, čemu se tak říká, je jen protiklad URČITÉHO DRUHU
krásna. Jev hodnocený někým jako „ ošklivý ", může být někým jiným, komu se
dostalo jiného vzdělání, jiné výchovy a kdo má jiný vkus, hodnocen jako
„krásný." 1 0 5
Přesto se však na základě společenských norem více méně
sjednotíme v tom, co nám z hlediska obecného připadá krásné, a co již ošklivé.
102
Ibid., str. 159.
m
Ibid., str. 379.
1 0 4
CARMICHAEL, Peter A. The Sense of Ugliness. Source: The Journal of Aesthetics and Art Criticism, Vol. 30,
No. 4 (Summer, 1972), str. 495-498. Published by: Blackwell Publishing, str. 498. Přeložila Lenka Švecová.
1 0 5
SOURIAOVÁ, Anne. Ošklivý/ošklivost. In SOURIAU, Étienne. Encyklopedie estetiky. Praha: Victoria
Publishing, 1994, str. 641.
55
Neboť nebýt tohoto hlediska přečetli bychom povídku Exodus odměřeně a její
obsah by nám připadal zcela „normální."
Ošklivost však nemusí být pouhým protikladem krásna, může rovněž
znamenat záměrné ukrytí krásy před světem. A to například tak, jak tomu bylo i
v případě další povídky ze Strašidel, Mezi lůzou. Hlavní hrdinové a zbohatlíci
se zde záměrně stylizovali do podoby chudáků a bezdomovců, aby se tak mohli
nerušeně oddávat zvrhlým radovánkám. Pasáž (viz str. č. 37), v níž Inky říká,
že krásná a známá tvář Jane Fondové či Roberta Redforda naprosto ztratí svůj
význam, obléknou-li na sebe oba z herců špinavé zapáchající oblečení, je
přímou paralelou na naši otázku. Skrytá krása, ta v původním ideálním
Platonově pojetí, je pro okolní svět neviditelná, pokud se ji člověk sám
nerozhodne uprostřed okolní ošklivosti nalézt. Skrytá krása a poznání je vůbec,
zdá se, častým Palahniukovým motivem. V Deníku právě tato krása v závěru
příběhu zazáří a zachrání tak ostrov Potchkeysea. V případě Klubu rváčů
zachrání toto poznání hlavního hrdinu před sebou samým. V Exodu se krása
projeví lítostí a sbíráním různě handicapovaných a neužitečných objektů, které
paradoxně tvoří jakousi iluzi rodiny. Ošklivost tak, zdá se, v Palahniukově
případě být formou „poklopu" či „víka," pod nímž je finální krása, ať už
duchovní, či morální před světem ukryta. „Ošklivost není ve věcech, ale ... ve
stavu mysli. A tak, když umění pojme morální ošklivost za své téma, přemění ji
vjistý druh krásy. " 106
Závěrem tak lze říci, že ošklivost v Palahniukově tvorbě zastává
významnou pozici, a to hned z mnoha důvodů. Zaprvé je zde ošklivost,
vyhnaná do extrémů, pouhou vábničkou na čtenáře, kteří se rádi vyžívají
v absurdnostech, sarkasmu a extrémech. A zadruhé slouží též k tomu, probudit
člověka z jeho každodenního stereotypu a letargie současné doby. Gradování
autorových děl až do krajnosti tak vzbouzí rozporuplné emoce a šok, jako se
tomu stalo v případě autorského čtení Palahniukovy povídky Svatý nestřeva,
které jsou však autorovým záměrem. Těžko říci, zda by se tak autor stal
kultovním spisovatelem v případě, že by se zabýval psaním standardních novel
či románů.
1 0 6
GARVIN, Lucius. The Problem of Ugliness in Art. Source: The Philosophical Rewiew, Vol. 57, No. 4 (Jul.,
1948), str. 404-409. Duke University Press, str. 405. Přeložila Lenka Švecová.
56
Ošklivost však na základě výše řečených odstavců reprezentuje rovněž
krásu, či poznání, skrývající se před světem. Tato krása tak, na první pohled
neviděna, čeká na své odhalení, k němuž dospěje hlavní hrdina a s ním zároveň
i čtenář. Poznáním je v tomto případě míněno „zjištění nebo nahlédnutí
pravého stavu věcí. Akt, jímž si vědomí osvojuje nějakou skutečnost. Antická
filosofie stavěla proti sobě poznání a pouhé mínění, které neobstojí před
kritikou. Středověká filosofie se snažila sladit poznání rozumové (přirozené) a
zjevení boží. Novověká filosofie rozlišuje poznání zkušenostní či smyslové a
poznání rozumové, jehož zdrojem není smyslová zkušenost, přičemž empirismus
samostatnost rozumového poznání popírá, zatímco racionalismus zdůrazňuje.
Podle Husserla je každé poznání věcí zkušenosti, ta ovšem není omezena na
smysly."107
Nutno dodat, že četba Palahniukových děl není určena komukoli. A to
nejen z hlediska jazykového, kde převládávají většinou strohé, často holé věty,
vulgarismy, či zcela nová slova, ale zároveň i z hlediska tematického. Každý
z autorových románů kritizuje buďto jisté aspekty v chování současné
společnosti, nebo konkrétní instituce, jež mají na společnost vliv, ať už se jedná
například o masová média, sekty, novodobé mesiášství, nebo reality show.
Pokud však člověk nehledá v četbě vyloženě nic hlubšího, pobaví se alespoň
nad paradoxními, často až neuvěřitelnými situacemi, jimž jsou hlavní hrdinové
Palahniukových příběhů vystaveni. „Palahniuk nepíše pro intelektuály.
Neplýtvá papírem na popisy emocionálních pochodů hlavních hrdinů. Nesnaží
se, aby každé slovo bylo jiné a nikdy se neopakovalo. Píše pro lidi, kteří by se
knihy dotkli jen v případě, že by v ní byla založena stodolarová bankovka. Píše
pro lidi, které nezajímají slova. Lidi, které zajímá děj. A děj jim Chuck
Palahniuk dává. " 1 0 8
Výše uvedený citát sice hodnotí autorovu tvorbu jakožto
„oddechovou" a určenou masám, které knihu v životě neotevřely. Domnívám
se však, že jako je tomu v případě každého vztahu mezi autorem, dílem a
recipientem, i zde záleží na tom, co v knize hledáme. A tak, pro nás může být
to, co zde nalezneme, Palahniukovsky paradoxně překvapivé.
SOKOL, Jan. Slovník filozofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 1998, str. 123.
PALAHNIUK, Chuck. Zalknutí. Praha: Odeon, 2003, str. 251.
57
Na otázku, proč Palahniuk ve svých dílech opravdu využívá zejména
tématu ošklivosti, s jistotou odpovědět nelze, neboť nám chybí vlastní autorský
komentář. Domnívám se však, že citát z díla významného anglického
spisovatele, známého rovněž pod přezdívkou „básník perverze," lana
McEwana, nám poskytne alespoň námět k zamyšlení: „Zjistila, že krása
neposkytuje příliš možností. Na druhou stranu však ošklivost měla nekonečně
• "109
variaci.
5.2.1 Otázka morálních hodnot v Palahniukově díle
Etymologický původ slova etika pochází z řeckého slova ethos, čili
„zvyk" nebo „obyčej." Etika v dnešním slova smyslu znamená jakýsi systém
mravních norem, popřípadě soustavu názorů na mravnost. Jedná se o jednu
z nej starších teoretických disciplín, jejímž předmětem zkoumání je morálka.
Etika „ vznikla v období upevňování otrokárskeho řádu, vydělila se
z živelného běžného morálního vědomí společnosti jako jedna z hlavních
součástí filozofie, jako „praktická " věda o tom, jak je třeba jednat, na rozdíl od
čistě teoretických poznatků o jsoucnu." 1 1 0
Cílem etiky je usměrňovat naše
chování a jednání v závislosti na okolním světě a společnosti, v níž žijeme.
Weinberger 1 1 1
ve své publikaci uvádí, že etické, podobně jako i právnické
úvahy, se ubírají dvěma směry. První z nich směřuje zpět do minulosti, zavádí
jednotlivá tabu a stanovuje zákony, jejichž porušení je trestáno, druhý směr je
zaměřen na budoucnost, neboť jeho hlavním smyslem je morálně správné
utváření osobnosti jedince a jeho soužití ve společnosti. Jakožto morálně
uvažující společenské bytosti respektujeme podle autorových slov společenské
normy, které jsou vlastní pro soužití ve společenských institucích. Normu lze
charakterizovat jakožto všeobecně závazné pravidlo, či předpis.
1 0 9
MCEWAN, lan. Pokání. Praha: Odeon, 2008, str. 13.
1 1 0
Filozofický slovník. Praha: Svoboda, 1981, str. 125.
1 1 1
WEINBERGER, Ota. Filozofie, právo, morálka. Problémy praktické filozofie. Brno: Masarykova univerzita
v Brně, 1993.
58
Jak již bylo řečeno v prvotních kapitolách této práce, byly otázky etiky
a morálních hodnot rovněž spojovány s pojmem „krásy." Dokonce i nestvůry
ze středověkých bestiářů měly pro dobovou společnost svůj morální význam a
ponaučení. Nedostatek morálních a etických zásad vedl logicky k tomu, že byl
považován za „morálně ošklivý," a tedy za ošklivost vůbec.
Otázka etiky a morálky zcela jistě zasáhla oblast umění. Podle Eca1 1 2
prezentovala umělecká díla krásu. To, co jako „krásné" nevystupovalo,
působilo nelibým dojmem, a v mnoha případech bylo považováno i za
„nemorální," či tabuizované. Za „nemorální," tabu porušující, byla brána
zejména taková umělecká díla, jež byla svým obsahem v silném kontrastu
k dobovému morálnímu smýšlení. Jako názorný příklad může posloužit obraz
Madony s dítětem z Melunského diptychu z roku 1450, jehož autorem je Jean
Fouquet. Ten, nejenže madonu zobrazil s odhaleným prsem, ale navíc mu
model stála milenka Karla VII., Agnés Sorelová. Morální otázka je v tomto
případě zcela jasná, církevní symbol madony zde byl jistým
způsobem„znesvěcen" hned dvakrát. Zaprvé svou otevřenou sexualitou a
tělesností, a zadruhé též tím, že předlohou církevnímu symbolu se stala milenka
krále, podle vidiny křesťanského světa tedy neakceptovatelný fakt. Obdobné
vzrušení a rozruch vyvolal v sedmdesátých letech devatenáctého století rovněž
Eduard Manet s obrazem Snídaně v trávě. Ačkoli byla do té doby lidská nahota
na plátně již známa a akceptována, fakt, že nahá žena sedí ve společnosti
dobově oblečených mužů, posouvala výjev na plátně do dobového kontextu, a
tím pádem také k morálním otázkám. Scenerie „vyvolala posměšky a hněv.
Stavěla na hlavu konvenční estetiku své doby; to, že Giorgione posadil ve svém
Venkovském koncertě vedle svých hudebníků nahé ženy, nadšené milovníky
umění nijak nepoburovalo, ale když převzal tento námět Edouard Manet a
namaloval vedle nahé ženy muže v tmavých žaketech, milovníci umění
v tmavých žaketech byli pohoršeni. Jeden z nich napsal do Gazette de France:
„Pan Manet má předpoklady k tomu, aby ho odmítla kterákoli porota na
světě. " 1 1 3
Stejnou, ne-li ještě horší vlnu nevole vyvolal i další z Manetových
obrazů, Olympia, zobrazující nahý ležící model Victorine Maurentové
ECO, Umberto. Dějiny krásy. Praha: Argo, 2005.
P Y O A N Y SOTERAS, José. Dějiny umění. 8. Praha: Odeon, 1990, str. 243.
59
s černošskou služebnou a černou kočkou u nohou modelky. Obraz, ve své době
zatracován, je v současnosti vystaven v pařížském Louvrů a považován za
Manetovo stěžejní dílo. Na výše uvedených odstavcích je vidno proměnlivý
charakter etiky a morálních hodnot v průběhu lidských dějin. To, co bylo dříve
považováno za tabuizované, je z hlediska současnosti bráno coby zcela
normální.
Podíváme-li se blíže na Palahniukovo dílo, zjišťujeme, že je morálními
hodnotami více než přesyceno. Ovšem, jak je však samotnému autorovi vlastní,
vystupují zde morální hodnoty, podobně jako i krása s ošklivostí, jaksi
paradoxně. Obecně tak lze říci, že se znovu jedná o boj dobra a zla, které jsou
charakterizovány zejména hlavními postavami.
Pravděpodobně nej výstižnější m příkladem je Palahniukův román
Ukolébavka, vyprávějící o tajemné zaříkávačce, která má moc zabíjet. Autor se
zde zabývá nejen myšlenkou novodobého spasitelství, ale rovněž trýznivým
pocitem viny. Hlavní hrdina Carl se snaží objasnit záhadná úmrtí malých dětí, a
přitom nedopatřením způsobí smrt své manželky a syna. Poté, co je záhadná
příčina v podobě dětské říkanky odhalena, rozhodne se Carl pro jakousi
očistnou pouť, během níž veškeré výtisky této magické útlé knížky ničí.
V tomto procesu mu pomáhá i realitní agentka Helen, či mladá wiccanská
čarodějka Mona s přítelem Ústřicí. Do této chvíle se tak může zdát, že morální
hodnoty jsou zde v pořádku a na správně straně, straně dobra, které, jak bylo
řečeno v úvodu, reprezentuje zároveň i krásu. Přiblížíme-li si však jednotlivé
úmysly jednotlivých postav, zjistíme, že původní morální hodnoty jsou pouhou
zástěrkou. Carl touží vymanit se pocitu viny a zničit veškeré výtisky knihy, aby
již nemohla dále zabíjet. Helen, která mu v tomto hledání pomáhá, má však
s knihou své vlastní úmysly, a využívá její moci k vlastnímu obohacení. Mona
s Ústřicí touží nastolit na zemi novou vládu přírody, k čemuž potřebují nej starší
zachovanou prvotinu knihy s říkankou. A svou roli zde sehrává i Carlův kolega
z pitevny, využívající zaříkávačky k tomu, aby uspokojil své sexuální touhy.
Moc, ovládání a pudovost nepatří zcela jistě ke kladným morálním vlastnostem,
a tak se i hlavní postavy, ač se jejich úmysly zdají být na první pohled jakkoli
počestné, stávají nemorálními. A to dokonce i ústřední postava Carla, jehož
důvod ke zničení knížky je snad jako jediný morální. Čtveřice totiž, ať už
60
úmyslně, či neúmyslně, během své honby za prvotním výtiskem zaříkávačky
užívá kouzelné formule pro své vlastní účely, což opět morálně správné zajisté
není: „Jenže to ne, já už probíranku nepoužijú. Už nikdy. A kdybych ji použil,
tak ne kpomstě. Použil bych ji k vylepšeni. Rozhodně bych ji nepoužil k sexu.
Ne, použil bychji k dobru ... Zabíjíme lidi, abychom zachránili životy? " 114
Palahniuk se tak v tomto díle zabývá i otázkou dobrého úmyslu, k jehož
splnění jsou však nutné jisté oběti. Morálka a etika jsou tak dány do kontrastu,
a je na čtenáři, aby rozhodl, zda chování postav je morálně správné, či nikoli.
Motiv kontrastu v oblasti morálních hodnot není v Palahniukově díle
ojedinělý. Viktor Mancini ze Zalknutí například předstírá dávení a nechává se
zachránit neznámými lidmi, kteří jej poté doživotně finančně podporují. Tato
lež a nemorální klamání je zde však dáno do kontrastu faktu, že právě díky této
finanční pomoci dokáže zajistit lékařskou péči své těžce nemocné matce.
Nemorálně však u Palahniuka nejednají pouze jednotlivci, nýbrž i celé
skupiny. Mimo již zmíněnou čtveřici z Ukolébavky, si lze vzpomenout rovněž
na sektu Krédistů z Programu pro přeživší, jež své děti fyzicky i emocionálně
zneužívala. Nemorálním a asociálním chováním se vyznačují i hlavní hrdinové
Klubu rváčů. I v tomto případě j sou morální hodnoty ústřední postavy dvoj aké,
když si uvědomí následky svých činů a touží odvrátit plánovanou katastrofu.
Krátké, avšak morálně zvrácené příběhy lze ve velkém množství nalézt
zejména v románu Strašidla. Ve vybrané povídce Mezi lůzou tak lze sledovat
například psychologický dopad fyzické zvrácenosti a násilí, které paradoxně
tvoří dále zvrácenost morální tam, kde by ji člověk nečekal. Morální hodnoty
jdou v tomto případě zcela stranou a obava o vlastní život, stejně jako
zachování sociálního statusu vítězí. „Dívka ječí: „Prosím." Ječí: „ Vidíte
značku... " a už je vevnitř. Dveře auta se zabouchnou, kola zakvílí, zůstane tu
jen dívčina krev a černé šmouhy od pneumatik ... Packer a Evelyn by policii
nijak podstatně nepomohli. Kdyby tam šli, jen by ponížili sami sebe. Představit
si ty titulky není žádná dřina: Zazobaný pár si pro zábavu hraje na chudé.
Anebo: Miliardáři na chodníku. Bože chraň, aby jim něco řekli o Inky a
Skautovi, o Tyčce, Sušu a Kosťovi. I kdyby se Packer s Evelyn vystavili
posměchu celé veřejnosti, tu dívku by tím nezachránili. Jejich utrpení by to její
PALAHNIUK, Chuck. Ukolébavka. Praha: Euromedia Group - Odeon: Odeon, 2005, str. 67 a 95.
61
neukrátilo ani o chvilku." Hlavní hrdinka povídky Mezi lůzou je tak
nakonec svým, zprvu tolik monotónním a zavrhovaným sociálním statusem,
v závěru chráněna. Neboť vrah, který momentálně mezi bezdomovci řádí, hledá
sociální živly, a nikoli zástupkyni vyšší společnosti. Fakt, že ji tento status
chrání před jistou smrtí, ji tak nechává žít v klidu a užívat si všech drobností
svého každodenního zbohatlického života. Co na tom, že byla svědkyní vraždy
mladé dívky, nebo že díky ní vyhasínají na ulicích jiné životy? Paní Keyesová
je chráněna.
Otázka morálních hodnot je v případě povídky Mezi lůzou předložena
čtenáři hned dvakrát. Zaprvé tím, že si zbohatlíci neváží svých životů a výhod,
které jim jejich sociální status umožňuje, ale do toho se pokoušejí „hrát si" na
sociálně slabé obyvatele: „Na kus hnědého kartonu napíše černým fixem:
Svobodná matka. Deset dětí. Rakovina prsu. „ Tohle-jasný? - stačí, " vykládá
Inky, „A lidi ti prostě dávají peníze... " ... Skaut a Inky mají v plánu zapsat se
na seznam čekatelů na levný obecný byt. Chtějí vysedávat v čekárnách a
nechávat si prohlížet zuby přitažlivými mediky a medičkami. Přihlásí se na
bezplatnou metadonovou léčbu, pak se propracují k heroinu. Rekvalifikace
dospělých. Budou smažit hamburgery. Naučí se šoférovat a prát prádlo, pak se
probojují do nižší střední třídy. " 1 1 6
Znuděnost životem a pokrytectví, které je
Generaci X vlastní, zde střídá touha po něčem novém a dobrodružném. Na
tomto faktu by nebylo nic špatného, pokud by se nejednalo o záměrné
zesměšňování nižších a středních tříd. Zbohatlíci v Palahniukově podání jakoby
jezdili na výlety do špinavých ulic a pořádali okružní jízdy mezi zdejší lůzou.
Fascinace touto ošklivostí je vždy limitována tím, že se na rozdíl od skutečných
zástupců sociálně slabých mají kam vrátit. Což v závěru činí i z paní Keyesové,
zvané Hajzdáma, morálně zkaženou osobu, nemající slitování s těmi, kteří její
vinou platí na ulici svými životy. Což je druhá základní otázka morálky, která
v případě četby povídky Mezi lůzou stěžejní.
Balancování mezi „morálním" a „nemorálním" je dobře patrné rovněž i
ve druhém z vybraných příběhů povídkového románu Strašidla, a sice Exodus.
Hlavní hrdinka se v tomto případě, jak již bylo zmíněno v jedné z předchozích
PALAHNIUK, Chuck. Strašidla: román (z) povídek. Praha: Odeon, 2007, str. 77.
Ibid., str. 74-75.
62
kapitol, snaží ochránit svěřené panenky policejního oddělení. Ty se totiž stanou
předmětem sexuálních perverzností a deviací všeho druhu, a to paradoxně
přímo ze strany samotných strážců zákona. Tento je fakt jasným
předznamenáním nemorálnosti, zvláště pokud se jedná o zástupce zákona, a lze
jej tak považovat za „ošklivý" a „špatný."
Morální hodnoty a myšlení Cory Reynoldsové, snažící se tyto předměty
sexuální touhy chránit, nám tak, jako čtenářům, připadají morálně správné.
Cora, ač poněkud podivná osobnost, jak je však na druhé straně Palahniukovi
vlastní, se tak i přes svůj nepřitažlivý vzhled zdá vnitřně krásná. „ Cora tomu
bezrukému beznohému trupu koupila nové šaty. Falešné perly kolem krku. Něco
tak bezmocného by Cora jaktěživa nedokázala hodit do smetí. Nanesla jí na
modré rty rtěnku. Na dlouhé řasy řasenku. Nalíčila tváře. Navoněla - spoustou
voňavky, aby se zakryl pach. Pár pěkných náušnic na klipsy. Nikoho by
neohromilo, kdyby se dozvěděl, že večer co večer s figurínou vysedávala na
gauči a povídala si s ní. Jen Cora a Fanča. Pokec ve francouzštině. Přesto
nikdo netvrdil, že Cora Reynoldsová je cvok Snadjen trošku přecitlivělá. " 117
Do této doby se zdá Cořina postava téměř bez poskvrnky, jako morální a citově
založená osoba.
Změna však nastává v situaci, kdy jsou obě dětské panenky
vystavovány sexuálním útokům a deviantním choutkám vystavovány prakticky
dennodenně. Právě tehdy se Cora rozhodne konat. Zdá se tak, že morální
ošklivost, jíž jsou panenky neustále vystavovány, tak hlavní hrdinku promění
v cílevědomou osobnost, bojující všemi možnými prostředky, aby panenky
před páchaným násilím ochránila. Činí však způsobem, který se na druhé straně
rovněž může zdát nemorálním, ať už se jedná o záměrné infikování panenek
zákeřnými viry a nemocemi jako AIDS, pásový oper, chlamydie a podobně.
Záměrné ubližování okolním osobám zcela jistě není v pořádku a můžeme toto
chování označit za nemorální, tedy i ošklivé.
Zde je však opět místo pro příznačný Palahiukův paradox a kontrast. Na
první pohled jasně definované dobro a zlo se, jak se zdá, může projevit i tan
druhé, tedy pozitivní straně, a původní rovnováhu mezi oběma pojmy tak zcela
zhatit. Čtenář totiž, ačkoli si je vědom Cořiných přestupků a v podstatě i
PALAHNIUK, Chuck. Strašidla: román (z) povídek. Praha: Odeon, 2007, str. 151.
63
nemorálního chování, vedle jasně definovaného zla v podobě deviantních
policistů, paradoxně stále stojí na Cořině straně. Otázkou tak zůstává, zda
Palahiukovým záměrem není vzbudit u čtenáře pocity viny, v případě, že
„nadržuje" ne zcela nevinné a vlastně i nemorálně jednající hlavní hrdince. Je
zřejmé, že se tak autor snaží apelovat i na morální stránku samotného čtenáře.
Je tak v tomto případě čtenář stejně „nemorálním" jako postava, s níž se v díle
identifikuje?
Stejně tak jako vlastní pojmy „krása" a „ošklivost" zdá se i otázka
morálních hodnot v Palahniukově díle být kontrastní. Moralita ústředních
postav je na počátku buď to zcela v pořádku a v průběhu dění nabývá negativní
konotace, anebo zcela naopak. Jelikož jsme si v první části charakterizovali, že
to, co je morální a etické je správné, tedy dobré. A vše dobré je tak spojováno
s krásou, vše nemorální je poté zlé, a zlo, jak známo, je spojováno s ošklivostí.
V závěru tak lze říci, že střed morálních a nemorálních charakterů, vlastností a
stejně tak i hodnot představuje v Palahniukově díle opět jakousi paralelu střetu
mezi dobrem a zlem, a tím pádem jej lze zároveň charakterizovat i jako další ze
střetů mezi krásou a ošklivostí.
5.2.2 Charakteristika hlavního hrdiny v podání Chucka
Palahniuka
Charakteristikým hrdinou Palahniukových děl je, až na výjimky jako
v případě románu Deník či Neviditelná monstra, především mužská postava.
V Ukolébavce je poměr mužských a ženských postav poměrně vyrovnán, což
na druhé straně rovněž tvoří jakousi pseudo-formu klasické čtyřčlenné rodiny.
Pokud si pod klasickým pojmem „hlavní hrdina" představíme ústřední
postavu literárního či televizního příběhu, kolem níž se veškeré dění točí, a
s níž máme jakožto pozorovatelé možnost se ztotožňovat, bude pro nás
Palahniukovo pojetí hlavního hrdiny dosti zvláštní. Ve své podstatě bychom
mohli Palahiukovy hlavní hrdiny charakterizovat jakožto „antihrdiny"
klasického pojetí hrdinství. Tam, kde obyčejně s hlavním hrdinou prožíváme
jakékoli osudové změny a citlivě vnímáme veškeré jeho emoce, jsou
64
Palahniukovi hrdinové na první pohled jaksi apatičtí. Ústřední postavy
samozřejmě nejsou bez citu, své emoce prožívají, avšak způsobem, který je
vlastní již zmiňované Generaci X: „ Vždycky jsem měl podezření, že Carol a
Jamie spolu něco měli, ale protože jsem Carol vlastně nikdy neměl rád (jenom
v posteli, ale ani tím jsem si nebyl moc jistý), jen tak sedím u stolu a je mi to
jedno. " m
Dalším velmi důležitým bodem je rovněž výběr a charakteristika
hlavních postav. Tam, kde se recipient běžně vžívá do charakteru té které
hlavní postavy, tam se v Palahniukových dílech má tendenci od ústředních
postav spíše distancovat. Tento problém spočívá zejména ve faktu, že hlavní
postavy jsou z hlediska vnitřní i vnější charakteristiky popisovány způsobem,
který v člověku probouzí až negativní pocity „nelibosti." Jen stěží by se člověk,
beze sporu až na výjimky, za normálních okolností toužil ztotožňovat se s Evie
Cotrellovou, modelkou s ustřelenou čelistí (viz obr. č. 13 a 14) z Neviditelných
nestvůr, nebo malým teroristou, bažícím po zničení všeho amerického
v Pygmejovi.
Ale Palahniukovi jako by toto líčení bylo ještě málo a v průběhu děje
zahlcuje své hrdiny větší a větší špínou. Zavře je například do klády ve
skanzenu raně koloniální Ameriky, kde se stávají terčem dětských návštěvníků
(Zalknutí), anebo je z nadějných umělců přemění v obézní a společnosti nijak
užitečné zaměstnance upadajícího hotelu (Deník). Zdá se, jako by se autor sám
vyžíval vtom, své hlavní hrdiny co nejvíce potupit, zesměšnit, zneuctít a
životem „dobít." Což se mu, nutno dodat, rovněž více než dobře daří.
Na druhé straně je však potřeba zmínit, že veškerá ošklivost a křivdy, které
jsou Palahniukovým hrdinům neustále stavěny do cesty, mají v závěru svůj
opodstatněný význam.
„Destrukce (sebedestrukce) je základním kamenem všech
Palahniukových románů. V Klubu rváčů (č. 1996) se postavy zpracovávají
pěstmi, v Zalknutí hrdina co chvíli umírá, v Ukolébavce (2002) alespoň dupe
po plastických domečcích, až si zaráží dílky do masa (jeho noha pak vypadá
jako archeologické naleziště) ... no a nejdál došel v Neviditelných monstrech
(2000), kde každá z postav usilovně pracuje na fyzickém i psychickém zničení
ELLIS, Bret Easton. Informátoři. Praha: Mladá fronta, 2003, str. 43.
65
sebe i všech ostatních. Jenže vtipje v tom, že to, cojinde bylo znakem zkázy, je
u Palahniuka cestou k sebenalezení. Jen tím, že zničí všechno kolem sebe,
včetně své důstojnosti, svého těla, svého života - jen tím se dokáží hrdinové
jeho románů zbavit toho, co je určuje a vymezuje. A v závěru, svlečení a
uprostřed trosek, začínají žít vlastní život. " 119
Jak je z výše uvedeného citátu patrné, je v závěru Palahniukův hlavní
hrdina za veškerá úskalí ve své podstatě „odměněn." A tato odměna spočívá
zejména v katarzi a pravém poznání, jehož díky svému utrpení dosáhnou. Jak
praví Peter z Deníku: „Skutečné umění vzniká jedině z utrpení. " 1 2 0
Utrpení je
tak nutné k tomu, aby Misty začala tvořit svá umělecká díla, a zachránila tak
ostrov Potchkeysea. Peterovu větu však lze vztáhnout obecně na veškerá
Palahniukova díla - skutečné poznání vzniká jedině z utrpení. A tímto utrpením
je míněno utrpení nejen fyzické, ale rovněž i psychické. „Dekonstrukce, ať už
fyzická, psychická nebo kulturní, patří k Palahniukovým tvůrčím metodám.
Hrdinky jeho Neviditelných nestvůr se zříkaly svých tělesných partií a proporcí
podobně, jako protagonisté jeho povídkového románu Strašidla ukazovali
představě osobnostního pokroku vztyčené pahýly prostředníčků. Hrdinové
Klubu rváčů měli cejch svého společenského postavení vypálený do podobné
hloubky, do níž se asociální postavy jeho Programu pro přeživší ořezávaly o
nános civilizačních návyků. Hlavní hrdinka Snuffu by se rozdala až na kost,
hlavní hrdina Zalknutí by se až na kost oddal, v Deníku se Palahniuk pustil do
vivisekce tvůrčího procesu a v Ukolébavce rozpitval omnipotentní moc. V
Pygmejovi se dostal nejdál: do dekonstrukce světa kolem nás prostřednictvím
samotného jazyka." 121
Zdá se tak, že výše řečená slova nás upomínají na platónské pojetí idejí
a pravého poznání. Pro Platona jsou ideje nejvyšším možným jsoucnem,
kterému se snažíme neustále přiblížit. Známé je zejména Platonovo
podobenství života v temné jeskyni, jímž se filozof snažil vyjádřit svůj náhled
na poznání a nauku o idejích. „Divná jest ten tvůj obraz a divní vězňové.
1 1 9
PALAHNIUK, Chuck. Zalknutí. Praha: Odeon, 2003, str. 247.
1 2 0
PALAHNIUK, Chuck. Deník. Praha: Odeon, 2006., str. 87.
1 2 1
ŠMÍD, Daniel. Palahniuk, Chuck: P ygmej. iLiteratura. cz. 27. 10. 2010. [online] [navštíveno dne 28. 4. 2012]
Dostupné na webových stránkách: http://www.iliteratura.cz/Clanek/26733/palahniuk-chuck-pygmej.
66
Podobní nám, odpověděl jsem; neboť takoví lidé by jistě neviděli ze sebe
samých a ze svých druhů něco více než stín vrhaný ohněm na protější stranu
jeskyně. " 1 2 2
Člověk je podle Platona od svého počátku uvězněn v jeskyni tak,
že ani nemůže otáčet hlavou, a proto má výhled pouze na jednu stranu jeskyně,
tu, která leží naproti vchodu. Na té se odráží stíny věcí, jež se však nacházejí
venku mimo jeskyni samotnou. Lidí, kteří tyto odrazy věcí sledujíc po cel
život, tak nabudou dojmu, že tyto stíny představují skutečné věci. Vězeň, který
se dostane na svobodu mimo jeskyni, shledá, že skutečné věci leží „venku" a
lituje tak své druhy, kteří stále ještě v jeskyni žijí v přeludu.
Hrdinové Palahniukových románů často zažívají podobnou formu
poznání, díky níž mohou lépe pochopit okolní svět a nalézt sebe sama. „ V
posledním kroku dialektického vzestupu se forma krásy odděluje od veškerých
předmětných vazeb ... Poslední krok se moci člověka vymyká; má charakter
daru. Absolutní forma krásy se člověku zjeví náhle. " 1 2 3
Patrné je to zejména
závěrečné scéně Klubu rváčů, kdy ústřední hrdina dochází k poznání, že svět,
ve kterém žil, je pouze iluzivním světem a momentem, kdy zastřelí Tylera (část
sebe sama), objeví svou pravou podstatu. Ve finálním poznání tohoto pravého
já je tak osvětlena i v díle několikrát opakovaná věta: „ Vím to, protože to ví
Tyler. " 1 2 4
Pokud tato podstata není v díle dostatečně vysvětlena, jako již ve
zmíněném Klubu rváčů, představuje alespoň náznak naděje na lepší
budoucnost. „ Stojíme tu, v troskách a ve tmě, a z toho, co stavíme, může být
cokoli," 1 2 5
těmito slovy končí Palahniukův román Zalknutí. Jak český
překladatel Rochard Podaný ve svém doslovu ke Strašidlům uvádí, „ chrámem
uměleckých prostředků je kontrast: a naděje, nedějička, nadějičička, kterou
pravidelně zahlédneme na konci Plahniukových knížek, jak je titěrná, tak je
obrovská. " 1 2 6
Zajímavou charakteristikou téměř všech hlavních hrdinů je i netradiční,
mnohdy až neuvěřitelné zaměstnání, které jednotlivé osoby vykonávají. Victor
Mancini (Zalknutí) se živí dávením na veřejnosti, dívka Felicity (Program pro
STÔRING, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Praha: Zvon, 1991, str. 42.
RICKEN, Friedo. Antická filozofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, str. 68.
PALAHNIUK, Chuck. Klub rváčů. Praha: Volvox Globator, 2000, str. 9.
PALAHNIUK, Chuck. Zalknutí. Praha: Odeon, 2003, str. 245.
PALAHNIUK, Chuck. Strašidla: román (z) povídek. Praha: Odeon, 2007, str. 379.
67
přeživší) si vydělává rozením dětí, Helen {Ukolébavka) je realitní agentkou, jež
má na starosti prodej budov, v nichž straší a podobně. Lze tak říci, že povolání
zaměstnání, jež autor pro své svěřence v podobě hlavních hrdinů zvolil,
mnohdy rovněž vypovídá o kráse a ošklivosti. Victorovo zaměstnání je lživé, a
proto morálně špatné, podobně jako i v případě povolání Felicity, které je
dokonce v mnoha zemích zákonem přísně zakázáno. Nebo lze na druhé straně
hovořit o zaměstnání přinejmenším podivném, až téměř komickém,
Victorovým druhým zaměstnáním je stát v kládě skanzenu raně koloniální
Ameriky, Helen je realitní agentkou, jejíž specializací jsou však objekty,
v nichž straší. V Palahniukově tvorbě se však lze setkat i s normálním
zaměstnáním, které je však natolik „normální," až je stereotypní, „ošklivé" a
nenáviděné. Právě třetí případ zaměstnání je paralelou ke Generaci X, jejíž
představitelé jsou charakterističtí právě skrze své kancelářské zaměstnání, které
je ve své podstatě jedním z nenáviděných bodů postmoderní společnosti.
Hlavní hrdina Klubu rváčů je zároveň představitelem této „kancelářské"
generace, který se však vzbouří a jako na protest se stává zaměstnancem
nejrůznějších podprůměrných podniků a společností. Podobně obyčejně, až
téměř „ošklivě" je vyobrazeno zaměstnání Misty v letním hotelu na ostrově
Potchkeysea, které má však záměrně představovat podprůměrnost a obyčej nost,
v kontrastu k Mistyině možném úspěchu na poli umělecké branže. Zaměstnání
v podobě Tendera Bransona z Programu pro přeživší ilustruje zaměstnání coby
trest, přijímání své submisivní role, na jejímž konci tak možná lze očekávat
vysvobození.
Jedním z dalších typických rysů, který je však spojen zejména
s povídkovým románem Strašidla, je i pojmenováni jednotlivých osob. Ve
zmíněném románu pojmenoval Palahniuk své hlavní hrdiny na základě
charakteristických vlastností, či okolností, jež byly s danou postavou spojeny.
„Pokud máte pocit, že při rozvíjení příběhu odjedné skici ke druhé potřebujete
víc svobody, měňte postavám jména. Postavy nejsou skutečné a nejste to vy.
Když jim budete náhodně měnit jména, získáte odstup potřebný k tomu, abyste
je mohli pořádně zmučit. Anebo ještě hůř: postavu vymažte, pokud to fabule
opravdu potřebuje." 127
PALAHNIUK, Chuck. Strašidla: román (z) povídek. Praha: Odeon, 2007, str. 375.
68
Jak se zdá, drží se Palahniuk svých slov téměř doslova. Strašidla, jak
již samotný název napovídá, představuje moderní verzi „duchů," a to z řad
zchátralých existencí. Setkat se zde můžeme například s Chybějícím článkem,
Matkou přírodou, Hajzldámou, či Séfkuchařem vrahem. Všechna jména
charakterizují vlastní postavy, a lze tak říci, že se jedná o jakýsi nomen omen.
Ve vlastních příbězích se poté čtenář může dozvědět, jakým způsobem hlavní
hrdinové ke svému pojmenování dospěli, někdy je jmenováno přímo, jindy
pouze naznačeno.
Výše zmíněná autorova slova o odstupu od svých postav i o jejich
mučení, je příznačné zejména pro Strašidla. Jednotlivé postavy se totiž stávají
jakýmisi vlastními „strašidly," která se začnou navzájem trýznit a mučit, aby
tak dodali svým příběhům na váze, a mohli poté dosvědčit, čeho se na nich
dopustil pan Wittier, který je nechal v rámci vlastní tvorby zavřít ve starém
divadle.
Mučeni jsou však i doslovně svým tvůrcem, tedy Palahiukem samým.
Všichni z hrdinů se poddají pochybnému psychologickému experimentu se
záměrem napsat stěžejní dílo. Z toho jasně vyplývá, že nikdo z nich jej není
schopen sepsat za normálních podmínek každodenního života. Teprve izolace
od světa, stejně jako davové šílenství a brutalita přiměje hlavní hrdiny ke
zpovědi, která coby příběh vypráví morální poklesky a ošklivosti v tom
nejširším pojetí. Jednotlivé příběhy, jež jsou čtenáři předkládány, nutí nad
zamyšlením ohledně současné morálky a apatického stavu dnešní společnosti
k okolnímu dění ve světě.
Charakteristika hlavního Palahniukova hrdiny se tak na základě výše
zmíněných slov zcela vymyká standardní charakteristice hlavního hrdiny.
Nicméně fakt, že tento antihrdina prochází nejtěžšími zkouškami a fyzickým i
psychickým utrpením, v závěru způsobí katarzi a rovněž i poznání, které, jak
bylo čeřeno výše, má blízko k platonickému pojetí pravdy a pravého poznání.
„ Ošklivé jako způsob osudového chátráni, které zavaluje člověka, je podle nás
ukazatelem lidské podstaty a v důsledku toho se, dovedeno ke svému vrcholu,
stává skutečným symbolem boje proti netečnosti. " 1 2 8
A tak, byť je toto
1 2 8
GAGNEBINOVA, Murielle. Psychoanalytičky aspekt ošklivého. In ZUSKA, Vlastimil. Umění, krása, šeredno:
texty z estetiky 20. století. Praha: Karolinum, 2003, str. 343.
69
poznání Palahaniukova hlavního hrdiny malé a titěrné, zapříčiní jakýsi zvrat
v jeho počínání a poskytne mu tak naději, jíž nikdy předtím neměl. A snad
právě pro tento okamžik, pro snítko pozitivního vedle veškeré té hromady
„ošklivého," má v sobě Palahniukova tvorba cosi „krásného."
70
6. ZÁVĚR
Cílem této magisterské diplomové práce byla textová analýza
vybraných děl moderního amerického spisovatele Chucka Palahniuka. Hlavním
záměrem bylo interpretovat v autorově tvorbě pojmy „krásy" a „ošklivosti" a
porovnat je s klasickým pojetím obou výše uvedených pojmů. Zkoumána byla
rovněž míra Palahniukovy sugestibility, promítaná do autorovy tvorby. V rámci
textové analýzy byly užity vybrané autorovy romány, a to konkrétně Deník,
Ukolébavka a dva vybrané příběhy z povídkového románu Strašidla, Mezi
lůzou a Exodus.
Americký spisovatel Chuck Palahniuk je moderním představitelem
spisovatelů Generace X a tzv. novodobých moralistů. Prvním představitelem
této generace, stejně jako autorem samotného názvu, se v sedmdesátých letech
stal Douglas Coupland se svým komiksovým románem Generace X: vyprávění
pro akcelerovanou kulturu. Charakteristickými rysy této generace jsou
například ztráta etiky a morálky, důraz na materiální hodnoty, existencionální
problematika, nuda, deprese, či užívání toxických a omamných látek ve snaze
dosáhnout emocionálních zážitků. Charakteristickým se stal zároveň i
odosobněný a chladný vypravěčský styl, užívající pro autentičnost mnoha
neologismů a vulgarismů.
S kritikou kulturního života Generace X je rovněž spjata tematika
„krásy" a „ošklivosti." Ošklivost se podle historicko-kulturního kontextu
projevuje jako cosi „zlého," nemorálního, vulgárního, či tabuizovaného. Ve
vztahu ke kráse je ošklivost charakterizována jakožto pravý opak pojmu
„krása," nebojejí absence.
Na základě textové analýzy Palahniukových děl lze říci, že ošklivost je
autorovým častým motivem, a to jak ošklivost vnější (například vzhled
jednotlivých postav), tak i ošklivost vnitřní (negativní vlastnosti, nemorální
chování apod.) Krása není na první pohled z Palahniukových děl patrná, a
v případě opaku jde spíše o krásu povrchní a okázalou. Při hlubším zkoumání
textu lze narazit krásu v pravém slova smyslu, a ta je rovněž předmětem
poznání.
71
Ošklivost tak v případě autorovy tvorby neznamená absenci pojmu
„krásna," nýbrž způsob, jakým lze opravdovou krásu ve finále nalézt. Autor
zde ošklivost používá jakožto styčného bodu, díky němuž hlavní hrdina prožívá
v závěru katarzi a možnost nového života. Tento okamžik je možno přirovnat
k Platonovu pojetí jeskyně a pravého poznání. V rámci textové analýzy
Palahiukovy vybrané tvorby bylo rovněž nalezeno několik druhů ošklivosti, a
to od ošklivosti fyzické (vnější), přes vnitřní, až po ošklivost mravní, která je
v autorově tvorbě rovněž vysoce zastoupena.
Ošklivost však na druhé straně představuje zároveň i způsob, jakým je
možno vyburcovat apatickou a každodenností znavenou společnost. Ta, jak se
zdá, díky svému uspěchanému životnímu stylu ztratila schopnost prožívání z
„obyčejností," a k vlastnímu prožívání tak potřebuje extrémních zážitků, a to
jak pozitivních, tak i negativních. Palahniukova ošklivost je tak zároveň i
stimulem, kterak apatickou společnost probudit, a v případě tohoto autora, také
patřičně „nadzvednout" ze židle. Extrémnost, stejně jako ošklivost, je tak
v tomto případě nástrojem, jehož pomocí je tak společnosti znovunavrácena
schopnost vnímání a prožitků.
Palahniukova literární tvorba je specifická nejen tematicky, ale i po
jazykové stránce. Díky častému užívání ošklivosti, extrémů a šokujících
paradoxů ji tak lze označit za výjimečný fenomén, s nímž se v literárním světě
příliš nesetkáme, a to ani v kontextu literární tvorby spisovatelů Generace X.
V českém kontextu se s podobným literárním hnutím novodobých moralistů
rovněž příliš nesetkáme.
Při psaní této magisterské diplomové práce bylo užito relevantní
literatury, stejně jako relevantních webových odkazů a článků, jež jsou uvedeny
na konci práce v seznamu literatury. Primární literaturou byl v tomto případě
výběr z Palahniukových děl, a to konkrétně román Deník, Ukolébavka a dva
vybrané příběhy z povídkového románu Strašidla, Mezi lůzou a Exodus.
Sekundární literaturou byly v tomto případě odborné publikace o tématu
krásy, ošklivosti a americké literatury, stejně jako beletrie vybraných zástupců
spisovatelů Generace X či jiných významných autorů.
72
7. Resumé
Tato magisterská diplomová práce se zakládala na vysvětlení pojmů
„krásy" a „ošklivosti." Oba z pojmů se staly hlavním tématem mnoha diskuzí a
filozofických pojednání, avšak problém, jenž setrval až do současných dob, je
nemožnost nalézt přesnou hranici, za níž krása končí a začíná ošklivost.
Dalším poněkud omezujícím faktorem je rovněž fakt, že o kráse bylo
napsáno mnoho významných děl, o něž se v současnosti opírá estetický obor, a
lze tak zároveň pozorovat proměny v náhledu na krásu v jednotlivých obdobích
lidského dějinného vývoje. Oproti tomu ošklivosti nebyla nikdy věnována
dostatečná pozornost, což je však na druhé straně zcela logické, neboť lidé se
daleko raději zabývali věcmi, oplývajícími krásou, než něčím, co
reprezentovalo ošklivost. Ošklivost vůbec byla zmiňována ve vztahu ke krásnu,
odkud též vznikly dvě základní definice tohoto pojmu, a sice že ošklivost je
protikladem krásy, anebo je její čirou absencí.
Posun v chápání obou pojmů zapříčinil rovněž kulturně-historický
kontext a posun v lidském myšlení i vkusu. Přelom devatenáctého a dvacátého
století v období Dekadence například těžil z tabuizovaných témat, a ošklivost
se tak stala jedním ze zdrojů dekadentní krásy. Pozdější avantgarda posunula
hranice umění novým směrem, a namísto krásy zdůraznila význam formy.
V současnosti je tak problematika krásy a ošklivosti stěžejní více než kdy
dříve. Existence nových technologií, médií a internetu stěžují základní rozlišení
na „krásné" a „ošklivé," a hranice mezi oběma pojmy se tak v mnoha případech
stírá.
Americká literatura po druhé světové válce je charakteristická
válečnými romány, reagujícími na hrůzné zážitky války, ale i zcela novými
žánry. Vedle rozvoje oddechové literatury a sci-fi, se ke slovu dostávají i menší
etnické skupiny jako například černošští a židovští spisovatelé, nebo velký
rozmach představitelek ženské literatury. Velikou popularitu zaznamenala
rovněž poezie, a to zejména moderní poezie v čele se skupinou Beatniků, kteří
dali základ pozdějšímu hnutí hippies, stejně jako tzv. konfesijní poezii.
73
V sedmdesátých letech dvacátého století se ve světě objevuje nový
sociální fenomén, známý jako Generace X. Tu poprvé pojmenoval David
Coupland ve svém komiksovém románu Generace X: vyprávění pro
akcelerovanou kulturu, a reprezentují ji lidé, narození v rozmezí let 1960-1970.
Charakteristickými rysy pro tuto generaci se staly uspěchaný životní styl, práce
a finance, deprese, apatie a sociální status. Nedlouho poté se tato skupina stala
zdrojem literárních děl tzv. spisovatelů Generace X, kteří rozebírali sociální
otázky postmoderní doby, apatii vyšší společenské vrstvy k okolnímu dění ve
světě i deprese, vycházející z příliš uspěchaného životního stylu. Příznačným
byl rovněž poněkud chladný a strohý styl vyprávění, stejně jako odosobněná
postava hlavního vypravěče.
Jedním ze zástupců této spisovatelské generace je rovněž známý
americký autor Chuchk Palahniuk, jehož literární tvorba je charakteristickou
pro svou vulgaritu, ironii, sarkasmus a rovněž díky hojnému užívání ošklivosti.
Hlavním záměrem této magisterské diplomové práce bylo zkoumat pojmy
„krása" a „ošklivost" v Palahniukově tvorbě, a to konkrétně v několika
vybraných dílech. Jmenovitě se jedná o román Deník, Ukolébavka a dva
vybrané příběhy povídkového románu Strašidla, Mezi lůzou a Exodus. Cílem
práce bylo zodpovědět otázku, zdaje ošklivost v případě Palahniuka pouhou
absencí krásy.
Hojné užívání ošklivosti je pro zmíněného autora příznačné, neboť se
s různými formami ošklivosti lze setkat prakticky v celém jeho díle. Na základě
výše uvedených odstavců však lze říci, že autor užívá extrémní ošklivosti
záměrně, aby tak krása, popřípadě i naděje (byť jakkoli minimální), mohla
v závěru ohromit nejen hlavního hrdinu, ale zároveň i čtenáře, kteří se
v průběhu celého díla střetávali pouze s ošklivostí a zlem. Hlavní hrdina tak na
konci prožívá jakýsi katarzní stav a šanci na nový život, případně alespoň
naději, která předtím nebyla nikde patrná.
Ošklivost tak v Palahniukově literární tvorbě představuje jednak jakýsi
zdroj úkrytu, pod nímž se krása před okolním světem ukrývá, jak je tomu
patrné zejména v případě povídky Mezi lůzou ze Strašidel, a na druhé straně je
zároveň zdrojem šoku. Tento šok, způsobený autorovým oblíbeným
zacházením do krajností, je zároveň vyburcováním současné společnosti, která
74
díky svému uspěchanému životnímu stylu zcela zapomněla na své prožitky z
„obyčejností." Extrémnost věcí tak vzbouzí u jinak apatické společnosti zájem,
a tím pádem i výrazné prožitky. Tyto extrémní prožitky mají poté za následek
snadno definovatelné pojmy „dobra" a „zla," stejně jako „krásy" a „ošklivosti."
Závěrem tak lze říci, že krása, jakkoli je na první pohled v
Palahniukově případě neviditelná, je přítomna, a díky ní nabývá hlavní hrdina
dokonce ideálního poznání v Platonově slova smyslu. Vedle vlastní krásy je
rovněž možno narazit na problematiku etického a morálního charakteru. Jak
však bylo uvedeno v prvních kapitolách zabývajících se historií krásy a
ošklivosti, je vše morální dobré, a proto zároveň i krásné. Logicky tak vyplývá,
že vše nemorální je poté spjato se zlem, a tím pádem rovněž s ošklivostí.
Otázka morálních hodnot je tak v Palahniukově tvorbě opět střetem mezi
dobrem a zlem, a tím pádem zároveň i střetem mezi krásou a ošklivostí.
75
8. Summary
This thesis deals with the concept of "beauty" and "ugliness." Both of
which have been the main themes in many stories and discussions throughout
history. The problem, which still remains until today, is the impossibility of
finding the boundary; where the beauty ends and the ugliness begins.
There have been a lot of works written about beauty and its meanings,
which have formed the basis for the aesthetical subject we study today. But
there has been little attention given to the concept of ugliness. It is logical, that
people preferred to deal with questions of beauty rather than those concerning
ugliness. There are still to be found, however, many definitions which explain
that ugliness is the opposite of beauty, or on the other hand, the absence of
beauty.
There were also the historical and cultural contexts, which played main
roles in this. People's perceptions of and their tastes for beauty changed rapidly
through the centuries. The Decadence Era at the end of the nineteen century,
for example, valued the ugly and immoral virtues such as drinking alcohol,
madness, sex, drugs, melancholy and death. The postmodernists, later, brought
new ways of thinking about art work and the old-fashioned idea of beauty. As
we can see, the problems surrounding beauty and ugliness are things that
occupy our psyches more than ever. In the world of new technologies, mediums
and Internet it is more difficult to say, where the beauty or ugliness lies. A
good example of this is the Decadence Now! Exhibition which was first shown
in Prague 2010 and which was concerned with many controversial and taboo
themes.
American literature after the Second World War is characterized by War
novels, Regionalists, Popular fiction and science fiction, and, on the other hand,
there are also ethnic writers such as Black Writers, Jewish Literature, Woman
Writers etc. Greatly popular, also, were the Beats or Confessional Poets.
In the seventies, new social phenomena appeared. Typical aspects of it
were a hasty lifestyle, mobility, work and money, depression, apathy and social
status. A Canadian writer, Douglas Coupland, was the first one to give name to
76
this new born phenomenon as an X Generation. This term describes people
born between years 1960 - 1970. The writers of X Generation were dealing
with the social problems of postmodern times. Typically, in their writing, they
make use of a cold type of narrator and impersonal language.
One of the X Generation writers is the well-known American writer
Chuck Palahniuk. His literal work is typical for its use of ugliness, vulgarity,
irony and sarcasm. This thesis deals with the concept of „beauty" and
„ugliness" in some of Palahniuk's work, and, more specifically, in the
following: Diary, Lullaby and two chosen stories from Haunted, Slumming and
Exodus. The goal was to reach a solution and to find answers as to why
Palahniuk uses so much ugliness and if the ugliness is solely represented by the
lack of beauty.
Palahniuk's ugliness is a special phenomenon and we can find it almost
everywhere in his work. The important thing is, that he uses extreme ugliness
to let the beauty and hope (even the smallest ones) shine in the end. His main
hero is given the chance to start a new life, or, at the very least there is hope for
something new. So, the question of beauty, even if it is not seen in Palahniuk's
work at first sight, provides the ideal quantity of final knowledge in the
Platonian sense.
The ugliness represents then, not only the opposite of beauty, but also a
"cover," for where the beauty is hidden. In Palahniuk's point of view, there is
also a second explanation. The conception of "ugliness" provides the means for
how to wake up people from their everyday existence, because people forget
their sense of understanding and sensibility. The extremes in the author's literal
work, then, provoke in them some feeling, either in a positive or in a negative
sense.
There are also many moral aspects to his literal work, which also
express the conflict between good and evil. These two concepts, as we have
said, were also used to represent "beauty" and "ugliness" in the past.
77
9. POUŽITÁ LITERATURA
PRIMÁRNÍ LITERATURA
PALAHNIUK, Chuck. Deník. Praha: Odeon, 2006. ISBN 80-207-1224-0.
PALAHNIUK, Chuck. Klub rváčů. Praha: Volvox Globator, 2000. ISBN 80-
7207-285-4.
PALAHNIUK, Chuck. Neviditelné nestvůry. Praha: Odeon, 2010. ISBN 978-
80-207-1316-2.
PALAHNIUK, Chuck. Program pro přeživší. Praha: Euromedia Group Odeon,
2008. ISBN 978-80-207-1275-2.
PALAHNIUK, Chuck. Pygmej. Praha: Odeon, 2010. ISBN 978-80-207-1327-
8.
PALAHNIUK, Chuck. Snuff. Praha: Odeon, 2009. ISBN 978-80-207-1295-0.
PALAHNIUK, Chuck. Strašidla: román (z) povídek. Praha: Odeon, 2007.
ISBN 978-80-207-1253-0.
PALAHNIUK, Chuck. Ukolébavka. Praha: Euromedia Group - Odeon: Odeon,
2005. ISBN 80-207-1185-6.
PALAHNIUK, Chuck. Zalknutí. Praha: Odeon, 2003. ISBN 80-207-1141-4.
SEKUNDÁRNÍ LITERATURA
ALBERTI, Leon Batista. O malbě, o soše. Praha: Nakladatelství Vladimíra
Žikeše, 1947.
ANTONÍN, Luboš. Bestiář: bájná zvířata, živlové bytosti, monstra, obludy a
nestvůry v knižní ilustraci konce středověké Evropy. Praha: Půdorys, 2003.
ISBN 8086018172.
AUGUSTIN, svatý. O pořádku; O učiteli. V Praze: nákladem České akademie
věd a umění, 1942.
BAUDELAIRE, Charles. Květy zla. Praha: Státní nakladatelství krásné
literatury, hudby a umění, 1957.
BOREV, Jurij Borisovič. Základní estetické kategorie. Praha: Nakladatelství
politické literatury, 1963.
78
BREISKÝ, Arthur. Triumf zla: eseje a evokace. Praha: Road, 1992, ISBN 80-
85385-10-4.
BUBIKOVA, Šárka. Literatura v Americe, Amerika v literatuře: proměny
amerického literárního kánonu. Červený Kostelec: Pavel Merhart, 2007. ISBN
9788086818580.
BUZZATI, Dino; CFNOTTIOVÁ, Mia. Bosch. Praha: Odeon, 1992. ISBN
8020704140.
CARMICHAEL, Peter A. The Sense of Ugliness. Source: The Journal of
Aesthetics and Art Criticism, Vol. 30, No. 4 (Summer, 1972), str. 495-498.
Published by: Blackwell Publishing.
COUPLAND, Douglas. Generace X: vyprávění pro akcelerovanou kulturu.
Praha: Volvox Globator, 1999. ISBN 8072072897.
ČSAV. Slovník spisovatelů. Praha: nakladatelství Libri, 1996. ISBN
8072771310.
DUROZOI, Gérard; ROUS SEL, André. Filozofický slovník. 1. vyd. Praha:
EWA, 1993. ISBN 8085764075.
ECO, Umberto. Dějiny krásy. Praha: Argo, 2005. ISBN 80-7203-677-7.
ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. Praha: Argo, 2007. ISBN 978-80-7203-893-
0.
ELLIS, Bret Easton. Americké psycho. Olomouc: Votobia, 1998. ISBN
8085885425.
ELLIS, Bret Easton. Glamorama. Praha: Mladá fronta, 2004. ISBN
8020410872.
ELLIS, Bret Easton. Informátoři. Praha: Mladá fronta, 2003. ISBN
8020410317.
FISCHER, Ernst. Odcizení, dekadence, realismus. Praha: Československý
spisovatel, 1963.
FOSTER, Hal; KRAUSSOVÁ, Rosalind; BOIS, Yve-alain. Umění po roce
1900 modernismus antimodernismus postmodernismus. Praha: Nakladatelství
Slovart, 2007. ISBN 978-80-7209-952-8.
GARVIN, Lucius. The Problem of Ugliness in Art. Source: The Philosophical
Rewiew, Vol. 57, No. 4 (Jul., 1948), str. 404-409. Published by: Duke
University Press.
79
GRACYK, Theodore A. Sublimity, Ugliness, and Formlessness in Kant's
Aesthetic Theory. Source: The Journal of Aesthetics and Art Criticism, 1986.
GRICE, Helena ... [et al.] Beginning Ethnic American Literatures. Manchester:
Manchester University Press, 2001. ISBN 0719057639.
KTERAN, Matthew. (1997) Aesthetic Value: Beauty, Ugliness and
Incoherence, Philosophy, Volume 72 (281), 383-399.
K U L K A , Tomáš; CIPORANOV, Denis. Co je umění?: texty angloamerické
estetiky 20. století, [z anglických originálů přeložili Denis Ciporanov ... et al.]
Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. ISBN 978-80-87378-46-5.
LEVY, Jindřich. Západní literární věda a estetika. Praha: Československý
spisovatel, 1966.
LEWIS, R. W. Baldwin. American literature: the makers and the making. Book
D, 1914 to the present. New York: St. Martin's Press, cl974.
LIFSITC, Michail Aleksandrovič. Krize modernismu. Praha: Odeon, 1972.
LINHART, Jiří a kol. Slovník cizích slov pro nové století. Litvínov: Dialog
Seifertova, 2004. ISBN 9788085843613.
LITTLE, Stephen. ... ismy Jak chápat umění. Nakladatelství Slovart, 2005.
ISBN 80-7209-751-2.
MCEWAN, lan. Pokání. Praha: Odeon, 2008. ISBN 9788020712547.
NENADÁL, Radoslav. Moderní americká literatura. Praha: Státní pedagogické
nakladatelství, 1977.
OLIVIER, Bert. Beauty, Ugliness, the Sublime, and Truth in Art. Philosophy,
Nelson Mandela Metropolitan University.
PECK, Alexander; PECK, Eva. Americká literatura. Dubicko: INFOA, 2002
ISBN 80-7240-299-4.
PUOAN Y SOTERAS, José. Dějiny umění. 6. Praha: Balios: Knižní klub,
1989.
PYOAN Y SOTERAS, José. Dějiny umění. 8. Praha: Odeon, 1990.
PYOAN Y SOTERAS, José. Dějiny umění. 9. Praha: Odeon, 1991. ISBN
8020700986.
PLATON. Faidros Hippias Větší Ión. In: Dialogy o kráse. Praha: Odeon, 1979.
80
RICKEN, Friedo. Antická filozofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002.
ISBN 8071821349.
ROSENKRANZ, Karl. Ästhetik des Hässlichen. Leipzig: Rečiam-Verlag, 1990.
ISBN 3379005266.
SCHOLL, Joachim. Slavné romány 20. století 50 nejvýznamnějších moderních
románů. Praha: Slovart, 2006. ISBN 80-7209-718-0.
SOKOL, Jan. Slovník filozofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 1998.
SONTAG, Susan. V Platonově jeskyni. In On Photography. Praha: 2002.
Přeložil Pavel Vančát. ISBN 8071854719.
SOURIAUOVÁ, Anne. Ošklivý/ošklivost. In SOURIAU, Étienne.
Encyklopedie estetiky. Praha: Victoria Publishing, 1994.
STORING, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Praha: Zvon, 1991. ISBN
8072981420.
ŠINDELÁŘ, Dušan. Problém krásna v současném umění a estetice. Praha:
Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958.
TATRKIEWICZ, Wladyslaw. Dejiny estetiky [D.J 2, Stredoveká estetika. V
Bratislavě Tatran, 1888.
TATRKIEWICZ, Wladyslaw. Dejiny estetiky [D.J 3, Novoveká estetika. V
Bratislavě Tatran, 1891. ISBN 8022201863.
TOWNSEND, Dabney. Historical Dictionary in Aesthetisc. Lanham:
Scarecrow Press, 2006. ISBN 9780810855397.
THOMSON, Garrett. Kant's Problem with Ugliness. Source: The Journal of
Aesthetics and Art Criticism, Vol. 50, No. 2 Blackwell Publishing (Spring,
1992), s. 107-115.
URBAN, Otto M . Decadence now!: za hranicí krajnosti. V Řevnicích: Arbor
vitae ve spolupráci se společností Pro Arte, 2010. ISBN 9788087164396.
URBAN, Otto M . V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých
zemích 1880 - 1914. Praha: Obecní dům: Arbor vitae, 2006. ISBN 80-86339-
35-1.
WEINBERGER, Ota. Filozofie, právo, morálka. Problémy praktické filozofie.
Brno: Masarykova univerzita v Brně - právnická fakulta, 1993.
WILDE, Oscar. Obraz Doriana Graye. Praha: nakladatelství Ivo Železný, spol.
s. r. o., 1992. ZÁHRADKA, Pavel. Estetika na přelomu milénia: vybrané
81
problémy současné estetiky. Brno: Barrister & Principal, 2010. ISBN
9788087474112.
ZIMA, Petr V. Literárni estetika. Olomouc: Votobia, cl998. ISBN
8071983292.
ZUSKA, Vlastimil. Estetika. Úvod do současnosti tradiční disciplíny. Praha:
Triton, 2001, ISBN 80-7254-194-3.
ZUSKA, Vlastimil. Umění, krása, šeredno: texty z estetiky 20. století. Praha:
Karolinum, 2003 ISBN 80-246-0540-6.
Beatová poezie: [autorů žijících hrajících]. Vybrali a uspořádali Kateřina
Vondráčková a Ondřej Volek. Praha: Albatros, 2005. ISBN 8000012502.
Filozofický slovník. Praha: Svoboda, 1981.
82
WEBOVÉ ODKAZY
DOUGLAS (KOKEŠ, Radomír D.) Rozkladný Pygmej (Chuck Palahniuk).
Douglasovy poznámky k filmům, seriálům a vyprávění. 24. 8. 2010. [online]
[navštíveno dne 28. 4. 2012] Dostupné na webových stránkách:
http://douglaskokes.blogspot.com/2010/08/rozkladny-pygmej-chuck-
palahniuk.html.
FEATURES, Rex. Chuck Palahniuk. Inside the twisted brain behind „Fight
club". ShortList.com. Entertainment. [online] [navštíveno dne 6. 1. 2012]
Dostupné na webových stránkách:
http://www.shortlist.com/entertainment/films/chuck-palahniuk#image-rotator-
1.
HLOUŠEK, Kristián. Generace X: vystresovaná, idealistická pragmatická.
Marketing & Media. Aktualizováno 23. 9. 2009. [online] [navštíveno dne 22. 3.
2012] Dostupné na webových stránkách: http://trendmarketing.ihned.cz/cl-
34643240-generace-x-vystresovana-idealisticka-pragmaticka.
KUBÍČKOVÁ, Klára. RECENZE: Výstava plná zvrhlostí stojí za návštěvu.
Nabízí víc než šok. iDNES.cz/Kultura. 1. 10. 20108:14 [online] [navštíveno dne
23. 4. 2012] Dostupné na webových stránkách: http://kultura.idnes.cz/recenze-
vystava-plna-zvrhlosti-stoji-za-navstevu-nabizi-vic-nez-sok-li5-
/vytvarneum.aspx?c=A100930_183830_vytvarneum_tt.
OD AHA, Tomáš. Chuck Palahniuk: Snujf. V noci jsem snil, že jsem motýlem.
25. 6. 2009. [online] [navštíveno dne 13. 4. 2012] Dostupné na webových
stránkách: http://www.odaha.com/tomas-odaha/recenze/cetba/chuck-palahniuk-
snuff.
ŠMID, Daniel. Palahniuk, Chuck: P ygmej. iLiteratura. cz. 27. 10. 2010.
[online] [navštíveno dne 28. 4. 2012] Dostupné na webových stránkách:
http://www.iliteratura.cz/Clanek/26733/palahniuk-chuck-pygmej.
83
ŠTĚPÁNEK, Pomuk Jan. Palahniuk v Deníku svůj stín nepřekročil.
Aktuálně.cz. 21. 1. 2007 [online] [navštíveno dne 29. 1. 2012] Dostupné na
webových stránkách:
http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=333318.
ŠVECOVÁ, Lenka. Chuck Palahniuk - Ukolébavka. E-střet. 3. 5. 2008
[online] [navštíveno dne 29. 1. 2012] Dostupné na webových stránkách:
http://e-stret.blogspot.com/2008/05/chuck-palahniuk-ukolbavka.html.
Essay on Generation X. Writingfor Studeníš. Friday, January 21, 2011. [online]
[navštíveno dne 28. 2. 2012] Dostupné na webových stránkách:
http://writing4students.blogspot.com/2011/01/essay-on-generation-x.html.
Pygmej. Chuck Palahniuk. Kosmas internetové nakladatelství, [online]
[navštíveno dne 28. 4. 2012] Dostupné na webových stránkách:
http://www.kosmas.cz/knihy/154356/pygmej/.
The Cult. The ojficial Chuck Palahniuk website. [online] [navštíveno dne 28. 2.
2012] Dostupné na webových stránkách: http://chuckpalahniuk.net/.
84
10. SEZNAM PŘÍLOH
Obr. č. 1 Ukázka vodního monstra z Bestiáře 87
Obr. č. 2 Ukázka monstra z Bestiáře 87
Obr. č. 3 Vize pekla a zobrazení ošklivosti od Hieronyma Bosche 88
Obr. č. 4 Vize rajské zahrady od Hieronyma Bosche 88
Obr. č. 5 Obraz Hvězdná noc od Vincenta Van Gogha 89
Obr. č. 6 Obraz Výkřik od Edvarda Muncha 89
Obr. č. 7 Subkultura Punk 90
Obr. č. 8 Punková skupina Sex Pistols 90
Obr. č. 9 Komiksový román Dougase Couplanda, Generace X 91
Obr. č. 10 Kniha Breta Eastona Ellise, Americké psycho 91
Obr. č. 11 Chuck Palahniuk 92
Obr. č. 12 Chuck Palahniuk 92
Obr. č. 13 Hlavní hrdinka románu Neviditelné nestvůry, Evie Cotrellová 93
Obr. č. 14 Hlavní hrdinka románu Neviditelné nestvůry, Evie Cotrellová 93
85
11. PŘÍLOHY
86
Obr. č. 1 Ukázka vodního monstra z Bestiáře
Zdroj: ANTONÍN, Luboš. Bestiář: bájná zvířata, živlové bytosti, monstra,
obludy a nestvůry v knižní ilustraci konce středověké Evropy. Praha: Půdorys,
2003, str. 293.
Obr. č. 2 Ukázka monstra z Bestiáře
Zdroj: ANTONÍN, Luboš. Bestiář: bájná zvířata, živlové bytosti, monstra,
obludy a nestvůry v knižní ilustraci konce středověké Evropy. Praha: Půdorys,
2003, str. 48.
87
Obr. č. 3 Vize pekla a zobrazení ošklivosti od Hieronyma Bosche
Zdroj: http://hvezdnysnilek2.blog.cz/0910/hieronymus-bosch-a-jeho-vize-
pekla.
Obr. č. 4 Vize rajské zahrady od Hieronyma Bosche
Zdroj: http://www.fanpop.eom/spots/fine-art/images/l6006908/title/garden-
earthly-delights-hieronymus-bosch-photo.
88
Obr. č. 5 Obraz Hvězdná noc od Vincenta Van Gogha
Zdroj: http://s6.zetaboards.eom/man/topic/528387/l/.
Obr. č. 7 Subkultura Punk, autor: Jeron Jansen
Zdroj: http://lutonmc.blogspot.com/2010/12/punk-or-rocker-punk-side-
epii.html.
Obr. č. 8 Punková skupina Sex Pistols
Zdroj: http://lutonmc.blogspot.com/2010/12/punk-or-rocker-punk-side-
epii.html.
90
Obr. č. 9 Komiksový román Douglase Couplanda, Generace X
Zdroj: http://ondasconcentricas.blogspot.com/2008/04/mi-generacin.html.
Obr. č. 10 Kniha Breta Eastona Ellise, Americké psycho
Zdroj: http://www.bux.ez/knihy/51753-americke-psycho.html.
91
Obr. č. 12 Chuck Palahniuk
Zdroj: http://students.englishJlstu.edu/rrjohns/hypertext/creation/index.html.
92
SU31SNDH 3iaiSIANl
CHUCK PALAHNIU K
ir«» « USU (lil ai LRUIT
Obr. č. 13 Hlavní hrdinka románu Neviditelné nestvůry, Evie Cotrelová
Zdroj: http://www.buy.com/prod/invisible-monsters/30509577.html.
Obr. č. 14 Hlavní hrdinka románu Neviditelné nestvůry, Evie Cotrelová
Zdroj: http://famous 1 stwords.tumblr.com/post/14763385299/where-youre-
supposed-to-be-is-some-big-west.
93