MASARYKOVA UNIVERZITA
Fakulta sociálních studií
Katedra mediálních studií a žurnalistiky
Lidské stopy v opuštěných stavbách
(soubor publicistických textů pro MF Dnes)
Human footprints in abandoned buildings
(set of publicistic articles for M F Dnes)
Bakalářská diplomová práce
Anna Řeháková
Vedoucí práce: Ing. Rudolf Burgr
Brno, 2013
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně
s použitím pramenů a literatury uvedených v bibliografii.
V Brně, 3. 6. 2013, Anna Řeháková
2
Poděkování
Děkuji za trpělivé vedení práce, cenné rady i inspiraci Ing. Rudolfu Burgrovi. Dále bych
chtěla poděkovat členům pražské redakce MF Dnes za pomoc a ochotný přístup.
3
Anotace
Bakalářská práce se skládá z publicistických textů žánrů feature a rozhovor pro pražskou
mutaci Mladé fronty Dnes. Jejich tématem jsou různé možnosti využití opuštěných staveb a
objektů lidmi - konkrétně bezdomovectví, squatting, urban exploration a využití pro sport airsoft.
Práce předkládá teoretický koncept a přehled možností využití těchto objektů zároveň
se stručným uvedením do problematiky brownfields. V teoretické části se také nachází
vytyčení základního spojovacího prvku těchto aktivit. Součástí práce je i vymezení obou
žánrů s ohledem na českou i zahraniční žurnalistickou scénu, společně s metodologií práce.
V tvůrčí části jsou pak zařazeny 4 featury o jednotlivých aktivitách a jeden publicistický
rozhovor pojící se k jednomu z featurů. Zároveň je každý text doplněn kritickou reflexí.
Klíčová slova
tvůrčí práce, opuštěné objekty, brownfields, MF Dnes, pražská příloha MF Dnes, Praha,
feature, publicistický rozhovor, publicistické žánry, squatting, bezdomovectví, airsoft, urban
exploration, proměna města.
Anotation
This bachelor thesis consists of publicistic texts written in the genres feature and interview for
the Prague mutation of Mlada fronta Dnes newspaper. Topics of the texts are different
possibilities of use of abandoned buildings and objects by people - particularly homelessness,
squatting, urban exploration and sport centered use, namely airsoft. The thesis presents a
theoretical concept and an overview of the the possibilities of using these objects together
with a brief introduction to the issue of brownfields. In the theoretical part we can also find a
basic determination of the element that connects these activities. The thesis also includes the
definition of both genres with regard to both Czech and foreign journalistic scene, together
with the methodology of the works. The creative part of the thesis includes 4 features about
the individual activities and a publicistic interview related to one of the features. At the same
time, each text is accompanied by a critical reflection.
Key words
creative work, abandoned objects, brownfields, MF Dnes, M F Dnes Prague supplement,
Prague, feature, publicistic interview, publicitic gendres, squatting, homelessness, airsoft,
urban eploration, urban transformation
4
Obsah
1. Úvod 7
2. Metodologie 9
2.1. Kvalitativní rozhovor 9
3. Vymezení použitých žánrů 11
3.1. Žánr feature 11
3.1.1. Rozdíly vnímání feature v české a zahraniční literatuře 11
3.1.2. Obsahová stránka feature 12
3.1.3. Formální znaky feature 13
3.1.4. Feature - shrnutí 14
3.2. Žánr publicistický rozhovor 15
3.2.1. Publicistický vs. zpravodajský rozhovor 15
3.2.2. Typologie publicistického rozhovoru 16
3.2.3. Výběr respondenta a příprava rozhovoru 17
3.2.4. Průběh rozhovoru a následná úprava 1 7
3.2.5. Autorizace 19
3.3. Etické a zákonné otázky při vytváření žurnalistických textů 20
4. Teoretické vymezení tématu 21
4.1. Opuštěné objekty - brownfields 21
4.1.1. Vznik brownfields 23
4.1.2. Hrozby a dopady existence brownfields 24
4.1.3. Současná situace brownfields v ČR 25
4.2. Možnosti sociálního využití brownfields 27
4.2.1. Bezdomovectví 27
4.2.2. Squatting 29
4.2.3. Urban exploration 31
4.2.4. Airsoft 32
4.3. Shrnutí 33
5. Empirická část 35
5.1. Charakteristika a výběr cílového média 35
5.1.1. Charakteristika MF Dnes 35
5.1.2. Cílové publikum 37
5.1.3. Pražská příloha MF Dnes 37
5.2. Žánry v praxi MF Dnes 38
5
5.2.1. Žánr feature 38
5.2.2. Žánr publicistický rozhovor 39
6. Kritická reflexe 41
V Praze se válčí. Zvuk píšťalky ale všechno ukončí 41
Urban exploration: něco je tu špatně 42
Slzy bolí všechny stejně 43
Na návštěvě ve squatu: barokní zámek s duchem anarchismu 44
„Modlím se, abych v koši našla kus chleba," říkájaderná fyzička 45
Shrnutí 47
7. Závěr 48
8. Seznam použité literatury 49
9. Přílohy 55
9.1. Autorské texty 56
Příloha č. 1: Feature o airsoftu 56
Příloha č. 2: Feature o urban exploration 59
Příloha č. 3: Rozhovor o bezdomovectví 62
Příloha č. 4: Feature o squatu 65
Příloha č. 5: Feature o bezdomovectví 68
9.2. Kvalitativní rozhovory 70
Příloha č. 6: Rozhovor s Ivanou Faryovou, vedoucí pražské přílohy MF Dnes 70
Příloha č. 7: Rozhovor s Lukášem Sapíkem, editorem pražské přílohy MF Dnes 74
Příloha č. 8: Rozhovor s Jakubem Vackem 76
Rozsah práce: 14 534 slov
Rozsah tvůrčího výstupu: 3 072 slov
6
1. Úvod
V Praze, ale i v ostatních částech republiky, existuje velké množství staveb, které už neslouží
svému původnímu účelu, jsou opuštěné a chátrají. Často jsou takto ponechány dlouho bez
povšimnutí, případně určeny k demolici nebo razantní přestavbě. Existují však skupiny lidí,
které budovy právě v takovém stavu vyhledávají a různými způsoby je využívají. Přestože
jsou jejich záměry často odlišné, ono hledání a využívání takových staveb je spojuje a často i
vzájemně konfrontuje. V následující práci tuto oblast prozkoumám - jak teoreticky, tak
prakticky, vytvořením publicistických textů na danou tematiku.
Téma různých lidských aktivit spojených s opuštěnými stavbami jsem si nevybrala
náhodou. Sama se poslední dobou zabývám „urbexem"1
, komunita těchto lidí je v českých
poměrech sice zatím stále vcelku malá, přesto se např. mezi mými přáteli pomalu rozšiřuje a
dle mého soudu stojí za povšimnutí (i z hlediska toho, že balancuje na hraně zákonnosti) nejprve
proto bylo mým záměrem postavit celou práci na tomto jediném tématu. Při
návštěvách opuštěných míst ale často dochází ke konfrontaci s dalšími skupinami lidí, jejichž
aktivity jsou neméně zajímavé, nakonec některé možná i více pozoruhodné. Zajímaly mne
rozdíly v tom, jak tyto na budovy jednotlivé skupiny lidí nahlížejí, v čem spočívají proměny
v jejich vztahu k nim, čím se od sebe liší, ale i jak na sebe vzájemně reagují. Velkou roli hrál i
názor vedoucího práce, který mi pomohl v rozhodnutí sestavit mozaiku těchto různých aktivit
na podobných místech.
Následující tvůrčí bakalářská práce tedy sestává z několika částí - vedle kapitoly o
metodologii pomocného výzkumu v redakci cílového média je to část teoretická, empirická a
tvůrčí. Po vymezení žánrů tedy nejprve prozkoumám tematiku opuštěných objektů jako
takovou, včetně jejich vlivu na okolí. Následně se zaměřím v krátkosti i na jednotlivé skupiny,
o kterých budou pojednávat následné články. Dále, po teoretickém vymezení žánrů, se
v empirické části zaměřím na vymezení cílového média, tedy pražské přílohy Mladé fronty
Dnes, její cílové publikum i zacházení s danými žánry a tématem. Součástí empirické části
jsou i kritické reflexe jednotlivých tvůrčích textů.
V teoretické kapitole se zaměřím na vybrané skupiny lidí, které takové objekty
využívají, jaká je náplň jejich činnosti, v čem spočívá jejich spojitost s opuštěnými místy a
zároveň na to, co je od sebe vzájemně odlišuje. Konkrétně prozkoumám dvě různé oblasti
1
myšleno aktivitou urban exploration, tedy zájmovou aktivitu založenou na vstupování do opuštěných staveb a
městských částí
7
sociálního využití tzv. brownfields - jednou je jejich využití k bydlení a žití. Prvními dvěma
tématy tedy bude bezdomovectví a squatting. Přestože druhá jmenovaná aktivita v Praze a
obecně i v České republice mírně zaniká, hodlám najít stále živoucí squat a nabídnout čtenáři
jeho obraz - nejen jako jednoho způsobu využívání opuštěných míst, ale i jako fenomén,
který stojí na určitých ideologických základech. Jak poznamenává Nešlehová „mediální zájem
o něj (squatting - pozn. aut.) byl převážně jen kvůli nepovolenému obsazování domů, ale
nikdy ne kvůli jeho podstatě či ideologii." (2010: 11). Představím tedy squatting ne jen jako
porušování zákona, ale i jeho hlubší, ne tolik povrchní smysl.
Druhou oblastí bude využití staveb pro zájmové účely - konkrétně jsem vybrala
airsoft, jehož hráči některé objekty využívají k této sportovní aktivitě, a „urban exploration" tedy
činnost, při níž aktéři navštěvují, často nelegálně, takové budovy, aby si je prohlédli a
většinou nafotili. Na konci teoretické části sestavím shrnutí, kde vytyčím spojující prvky
všech aktivit i prvku vzniku brownfields, pokud se takové objeví.
V práci se tedy pokusím naplnit následující cíle:
1) hlavní cíl: Vytvoření série publicistických textů vhodných pro dané cílové médium,
čtenářsky přitažlivých, o využívání opuštěných objektů optikou různých skupin lidí a
jejich různých aktivitách. Texty budou tvořeny tak, aby mohly vyjít nezávisle na sobě,
tedy aby byl každý jednotlivý článek samostatnou jednotkou, která může být otištěna
bez předchozí návaznosti. Jedinou výjimkou je publicistický rozhovor, který je
navázán na textu o bezdomovectví. Pro splnění toho cíle musím nejprve vytvořit
teoretický základ pro následné texty, tedy na základě rešerší literatury, elektronických
zdrojů a především i kvalitativních rozhovorů s členy redakce představit jednotlivé
žánry i jejich specifika v cílovém médiu.
2) vedlejší cíl: Prozkoumání samotné oblasti sociálního využití brownfields - v literatuře
je takto specificky uchopené téma v tomto konkrétním znění jen velice málo popsané,
spíše jde o částečné zpracování, uvedu proto ucelený pohled. Využiji přitom nejen
hledisko sociologické hlediska, ale poukážu i na urbanistický, geografický a
environmentálni pohled na tuto tematiku, a pokud se takové objeví, poukážu na
spojující prvky představených jevů.
8
2. Metodologie
V následující kapitole autorka nejprve vymezí způsoby a metodologické postupy, jakými
práci bude vytvářet. Kromě rešerší literatury a dalších zdrojů využije především kvalitativních
metod výzkumu, konkrétně kvalitativních rozhovorů s členy redakce (pražské mutace) MF
Dnes. Oproti kvantitativním metodám, např. dotazníkovému šetření, je totiž pro hlubší
zachycení charakteru redakce i způsobu práce v ní vhodnější. Zatímco kvantitativní dotazník
má jasně danou strukturu, není možná zpětná vazba přímo v průběhu rozhovoru a není možné
zjistit, jestli respondent otázce správně porozuměl, kvalitativní dotazování tyto možnosti
nabízí. Struktura nemusí být pevně daná, dokonce je možné, aby dotazovaný prakticky
samostatně vypravoval, v průběhu rozhovoru se můžeme doptávat, lze nechat „snáze vyjevit
osobní názory a postoje dotazovaného," (Hendl: 2005: 164).
Respondenty autorka vybírá na základě účelového výběru (viz Disman, 1993: 112) a
po poradě s vedoucí redakce - tedy s takovými členy redakce, kteří jsou nejúžeji spojeni jak
s tvorbou obecně, tak s žánry feature a rozhovor a zároveň zastupují dvě přední dimenze
v redakci - tedy jednoho editora a jednoho dotazovaného zvedení redakce. Dále krátký
kvalitativní rozhovor povede i s Jakubem Vackem, jedním z předních českých hráčů Airsoftu,
který se v této komunitě pohybuje již deset let. Relevantních zdrojů na toto téma je jen málo,
proto je pro dokreslení popisu tohoto fenoménu v českém prostředí využita i tato metoda
výkumu.
2.1. Kvalitativní rozhovor
Tato základní výzkumná metoda kvalitativního výzkumu je založena na polostrukturovaném
či nestrukturovaném dotazování. Jde tedy o vytvoření vztahu, kdy se výzkumník přizpůsobuje
respondentovi - neexistují tu předem určené formulace odpovědí nebo jejich kategorie, a
proto lze v průběhu rozhovoru přezkoušet, jestli dotazovaný otázce rozumí, může projevit své
subjektivní názory apod. (Hendl, 2005: 164-6)
Co do struktury rozhovoru jde tedy, např. i podle Babbieho (2001: 291), spíše jen o
velice obecný plán, který by neměl obsahovat nijak přesný výčet otázek, přesto je však podle
Hendla (2005: 166) potřeba rozhodnout se o jejich obsahu, formě a pořadí. Vhodné je podle
něj pak začít „neproblémovými" skutečnostmi, podpořit respondenta, aby mluvil popisně.
Další sondáže by pak takový popis měly doplnit. V další fázi rozhovoru se pak snažíme získat
více subjektivní informace (názory, pocity, interpretace).
9
Autorka zvolila metodu polostrukturovaného rozhovoru pomoci návodu (viz Hendl
2005: 174) - zaměří se tedy na tři okruhy témat, která chce s každým respondentem probrat.
Prvním z nich bude téma cílového publika MF Dnes se specifiky pražské redakce, druhým
využívání feature a rozhovoru, třetím potom etická stránka vytváření textů - otázka řešení
situací na hranici zákona. V tomto pořadí také bude postupovat, dále ale rozhovor nechá spíše
plynout a bude reagovat na podněty respondentů, doptávat se apod. Konkrétní podoba většiny
otázek tedy bude vznikat až na místě, v průběhu rozhovoru.
Přívlastek „polostrukturovaný" se pak odrazí v tom, že předem připravená bude jen
základní malou sadu otázek, která bude pro všechny dotazované stejná. Následně se pak u
každého jednotlivě bude autorka doptávat na další, předem nepřipravené otázky. Prakticky
jediným „omezením" při rozhovoru podle návodu je držení se daného tématu, přitom „je jen
na tazateli, v jakém pořadí nebo jakým způsobem se bude na tyto okruhy dotazovat," (Hendl,
2005: 174).
10
3. Vymezení použitých žánrů
3.1. Žánr feature
Následující podkapitola pojednává o žánru, který autorka využívá v empirické části ve čtyřech
z pěti vytvořených textů. Pro lepší orientaci je rozdělena čtyři podkapitoly - oblasti, jimiž se
zabývají první tři, považuje autorka pro vymezení feature za nej důležitější, v poslední části
pak uvádí kratší shrnutí charakteristiky tohoto žánru2
.
feature - angl. rys obličeje, též nejzajímavější článek
v časopisu (Osvaldová, 2002: 60)
3.1.1. Rozdíly vnímání feature v české a zahraniční literatuře
Feature je na tuzemské žurnalistické scéně vcelku novým žánrem, a možná i proto jeho
definice stále není pevně ukotvená a zformovaná, jako v případě ostatních. Pro pochopení
podstaty feature nahlédneme do zahraniční literatury. Tam nalézáme několik definic tohoto
hesla, jak ale autorka popisuje níže, rozdíl mezi jeho zahraničním a českým pojetím je velmi
značný a dá se říci, že každý odkazuje na něco jiného. Zřetelnou odlišnost významů nalézáme
už v případě samotných pojmů „feature", „news story" a na druhé straně českého významu
žánru „story." Jako feature je označován zpravodajsko-publicistický text, news story je pak
ale klasická zpráva. Pojem „story" pak dokonce „v zahraniční anglicky psané odborné
literatuře (srov.. Keeble 2005, Wheeler 2009, Pape - Featherstone 2006, Itule - Anderson
2003, Mencher 2003 atd.) se slovo „story" používá jako obecné označení jakéhokoli článku či
žurnalistického příspěvku bez rozlišení žánru" (Burgr in Cuřík a kol. 2012: 68). Oproti tomu
v českém prostředí se žánr story3
chápe jako publicistický útvar, popisující nějaký příběh,
většinou řazený právě pod žánr feature - přesto, že „story" bylo v českém prostředí využíváno
dříve4
.
V anglicky psané literatuře často vidíme i jakési bulvárnější zabarvení při používání
termínu feature - to se může pojit i se vznikem tohoto žánru (poprvé se objevil v Penny Press,
2
uvažujeme-li pojem v českém prostředí.
3
myšleno jako žánr v českém pojetí, jehož anglickým ekvivalentem je human interest story, triumph over
tragédy nebo triumph over adversity
4
Burgr (in Čuřík a kol, 2012: 67) píše, že „postupem času se v redakční praxi vedle zažitého
slova story objevuje další převzatý pojem feature. Používá se především jako synonymum, byť se oba žánry - v
podobě, v jaké se v českém prostředí etablovaly - od sebe liší"
11
tedy levných, nevalně kvalitních a lehce bulvárních novinách), za „frivolní a lehkovážný" byl
podle Menchera (2003: 192) označován i později. Nynější podobu, tedy více exaktně
zaměřenou, dala vytvořit tzv. nová éra žurnalistiky v období 60. let. Jak píše Bech-Karlsen
(1991: 94), doba byla plná změn a úkolem novinářů bylo prožít je na vlastní kůži a co
nejvýstižněji je přenést na papír. Od přelomu 70. a 80. let5
je pak feature zařazen jako jedna
z kategorií Pulitzerovy ceny. Jak již bylo zmíněno, nemůžeme tu však mluvit o stejném
„feature" jako na české žurnalistické scéně - v zahraničním prostředí totiž tento pojem
označuje spíše celou kategorii publicistiky, pod níž spadají další žánry, zatímco v českém je
za „feature" spíše označován samostatný žánr6
.
3.1.2. Obsahová stránka feature
Např. Pape (2006: 2) začíná charakteristiku feature slovy: „Většina novinářů na otázku co je
feature odpoví: ,Je to cokoliv, co není zpráva'"7
. To odpovídá tvrzení, že v anglicky psané
literatuře není feature chápan jako samostatný žánr, ale i že rysy feature nemusí být vždy
jednotné a spíše ho určuje obsahová stránka, nežli jasně daná forma. Obecně tedy můžeme
říci, že co do obsahu se feature snaží dostat co nejhlouběji, poskytuje podrobný a
propracovaný pohled na dané téma. To většinou bývá těžké a abstraktní, úlohou feature pak
bývá takové téma oživit, objasnit, přiblížit pomocí jednání a obrazů. (RuB-Mohl, Bakičová,
2005: 58). Tito autoři pak feature přímo spojují s reportáží, označují ho za „reportáž
s pozadím" (tamtéž: 57), jako náročnější reportáž propojenou s hlubokou analýzou. Jako
odnož reportáže vidí feature i Bech-Karlsen, který navíc říká, že feature nemá hranice a
materiál by měl být zpracován tak, že čtenář by zpočátku neměl vědět, co všechno se v textu
dozví a čeho je vlastně přítomen. Na autorovi je zvolit si perspektivu a místo sledování
události (Bech-Karlsen, 1991: 122). O tomto momentu překvapení, kdy čtenář objeví nový
rozměr v článku až v jeho průběhu, mluví pak i Adams, která ho označuje jako jakýsi „Xfaktor"
(Adams, 2008: 45)
Principem je tedy nejen zprostředkování nějakého přímého zážitku reportéra, ale i to,
že on sám dodá textu teoretické a faktické pozadí a především článkem přinese něco nového,
šokujícího, neotřelého. I podle Wheelerové (2009: 2) má feature přinášet nezvyklý pohled na
silné téma a při jeho čtení čtenář např. předpokládá srozumitelné vysvětlení složitých
5
v r. 1979, viz. www.pulitzer.org
6
např. Burgr in Čuřík a kol 2012: 67-72
7
„It is anything that isn't news", Pape, 2006: 2
12
problémů. Osvaldová a Halada (2002: 60) pak navíc zdůrazňují umělecký tón feature, kdy se
jeho prostřednictvím mají objevovat nové souvislosti, a dávají ho do spojitosti s investigativní
žurnalistikou. Dále pak připomínají autorovu unikátní, hloubkovou práci (unikátní oproti
valné většině ostatních žánrů), při níž získává data z archivů, odborných pramenů i vlastním
pozorováním.
Jednou z hodnot, které by měl feature splňovat je i aktuálnost. S tím se pojí pojem
„peg", který se vyskytuje v anglicky psané literatuře. Výkladový slovník ho překládá
v žurnalistickém zaměření jako zprávu, která dává základy či zdůvodnění pro feature story,
úvodník, politickou satiru apod.8
Feature je tak založen na nějaké momentální události, je
aktuální. „Je spojen s časovým ukotvením, např. když se něco stalo dnes, tento týden nebo
měsíc, ale i s lokálním9
(Pape, Featherstone , 2006: 43).
Co do záběru odbornosti je škála v případě tohoto žánru široká, jak jen může být v
médiích se setkáváme jak s feature velmi vědecky zaměřenými, jejich tématem může být
např. i životní styl nebo lehká, společenská témata.
3.1.3. Formální znaky feature
Oproti obsahovým atributům autoři už ne tolik jasně mluví o formálních znacích, které by měl
feature splňovat. Analyticko-teoretické pozadí je zmíněno již výše, formálně si jej pak
můžeme představit jako rešerše, statistické údaje, rozhovory apod. Co do formy je důležité
zmínit i posloupnost informací - zatímco u klasických zpravodajských útvarů je to
nej důležitější kladeno na začátek ve stylu obrácené pyramidy, ve feature i ostatních
publicistických žánrech, se toto schéma striktně nedodržuje, ba naopak. Informace jsou
předávány postupně, na konci by se pak měla objevit i jakási gradace, pointa, v případě
feature toto „překvapení" můžeme vidět právě ve zmiňovaném „X-faktoru".
V otázce rozsahu uvádí např. Pape rozsah šest set až dva tisíce slov (Pape, Featherstone
2006: 2 - 3), Wheelerová pak mluví dokonce o několika tisících v případě některých
magazínů (Wheeler 2009: 3). Často text navíc bývá doplněn o grafiku, fotografie a další
přílohy. Autorka předpokládá, že tak široké rozpětí se uvádí proto, že důležitá je čtivost textu
8
„a news story that forms the basis of or justification for a feature story, editorial, political cartoon, or the
like. The reference in a feature story, editorial, or the like to the newsworthy event that underlies or justifies it.
Dostupné z WWW http://dictionary.reference.com/browse/news%20peg
9
,,.. .pegs are often connected with a time, for instance, something that is happening today, this week ort his
month, or a location, for instance, something that is happening in the newspaper's patch..." (Pape, 2006: 43)
13
- feature o šesti stech slovech může být čtenářky mnohem více zajímavý, než
několikatisícový článek na ne tolik poutavé téma a stejně tak naopak. Rozhodující pro délku a
míru specifičnosti je samozřejmě i cílové médium a jeho formát - jinak bude vypadat feature
v deníku a jinak v měsíčníku. Variabilita formálních znaků je tedy vcelku široká.
3.1.4. Feature - shrnutí
Z uvedeného vyplývá, že feature nemá naprosto jasné a jednotné kontury - a možná právě i to
je jedním z jeho základních vlastností. Nejen, že pojetí tohoto pojmu je jiné v zahraničí oproti
tuzemskému prostředí, ale ani tady nemá univerzálně danou formu. Přesto však můžeme
učinit menší shrnutí a vytyčit některá fakta, která se s tímto žánrem1 0
pojí. Velice blízko má
k reportáži, využívá ale více zdrojů, vysvětluje či popisuje nějaký fenomén, příběh či událost.
Promítá se do něj i invence samotného autora, roli hraje lidský element. Shrnutí a základní
charakteristické body feature platné pro české i zahraniční prostředí uvádí Cuřík a kol. tyto:
- Tématem je vybraný společenský problém - trend, jev, fenomén, případně
událost,
- daný problém je ilustrován na příběhu či osudu konkrétních osob, příslušníků
sociální skupiny, které se problém týká, téma musí být zobecněno a vztaženo na celou
sociální skupinu,
- příběhy aktérů, jichž se problém týká, se prolínají celým textem,
- téma musí být zasazeno do kontextu, nesmí chybět potřebný background,
- text obsahuje citace aktérů i kompetentních expertů. (Cuřík a kol., 2012: 7)
Znakem feature je tak i jistá variabilita a relativní volnost jeho formy. Může se tak
přiblížit jak např. reportáži třeba svou dějovostí, ale i žánru story, pokud je více zaměřený na
konkrétní lidský příběh (tamtéž).
mluvíme-li už o feature v prostředí české žurnalistiky
14
3.2. Žánr publicistický rozhovor
V následující podkapitole se nachází vymezení publicistického rozhovoru. Pro jeho pochopení
považuje autorka za užitečné ho nejprve postavit proti rozhovoru zpravodajskému a vytyčit
základní rozdíly.
3.2.1. Publicistický vs. zpravodajský rozhovor
Jako základní a nejjednodušší definici interview obecně můžeme použít označení „cílená
výměna otázek a odpovědí" (Friedrichs - Schwinges 1999: 11). Jak ale poznamenávají RuBMohl
a Bakičová (2005: 63), k uvedení celého rozhovoru s ohledem na jeho rozsah většinou
nedochází. Další jednoduchou definici nabízí Encyklopedie praktické žurnalistiky, která ho
určuje jako dialog otázek a odpovědí, kdy směr určuje právě tazatel. „Volí téma interview,
klade otázky, zachycuje atmosféru setkání a osobitost zpovídaného, zaznamenává a
zpracovává odpovědi, může tedy ovlivnit řazení i konečnou formu odpovědí, vtiskuje
záznamu svou představu. Nesmí ale měnit smysl sděleného," (Osvaldová, Halada 2002: 82).
Rozhovor pak můžeme v žurnalistické praxi rozdělit na zpravodajský (čistě
informativního charakteru) a publicistický, tato práci se pak bude zaměřovat vzhledem
k samotnému názvu práce na druhý jmenovaný. Ten oproti zpravodajskému nepřináší jen
objektivní výpověď prakticky bez ovlivnění autora, ale naopak novinář je tu důležitým
článkem, který ovlivňuje, ba dokonce určuje spád i celkovou podobu rozhovoru.
„Publicistický rozhovor dává větší prostor novináři. Už zde nepůsobí jen jako tazatel, ale jako
rovnocenný partner, jenž dobře zná osobu, s kterou interview vede. Publicistický rozhovor se
plánuje i několik týdnů dopředu a bývá součástí dlouhodobých plánů redakce." (Tušer 1999:
107). Kromě toho se rozdíl odráží i ve formální stránce podoby textu, tedy např. oproti
zpravodajskému rozhovoru se tady může objevit i slang, hovorové výrazy apod. Jiný bývá i
rozsah - ten je v případě publicistického interview delší. Obecně už tu pak není tak silný
důraz na čistou informovanost, jako spíše na čtivost, zábavnost, zajímavost pro čtenáře.
Oproti zpravodajskému rozhovoru má publicistické interview kromě informativní
funkce i zábavní. „Jejím cílem {zábavnífunkce - pozn. aut.) ale také může být přesvědčování
čtenáře a tvorba názorů. Prostředky k tomu používané jsou různé, patří mezi ně analýzy
založené na skutečnosti, spekulace, beletrizující prostředky, ale i manipulace. Mezi typické
publicistické žánry kromě rozhovoru také patří úvodník, sloupek, publicistická reportáž,
komentář, úvaha, glosa, poznámka, recenze, polemika a další." (Bartošek 1997: 44)
15
3.2.2. Typologie publicistického rozhovoru
Publicistický rozhovor můžeme dle formy zpracování rozdělit do několika kategorií. Malá
encyklopedie žurnalistiky (1982: 22) uvádí následující základní typy publicistického
rozhovoru:
1) klasický věrně reprodukující otázky a odpovědi,
2) zpracovaný parafrázující myšlenky za použití citátů a komentujících poznámek,
3) monologický neobsahující v publikované formě otázky,
4) vedený rozpravou, při kterých je novinář rovnocenným partnerem dotazovaného,
5) reportážní, v němž se odpovědi dokreslují reportážním popisem prostředí.
Podle Storkána a Baumana (1973: 34-40) existují tři základní formy interview:
1) Interview vedené rozpravou - V tomto interview převažují publicistické rysy.
Interview vedený rozpravou dává novináři možnost výběru faktů. Záleží na vůli autora, jak
fakta porovná a seřadí jednotlivé repliky. Takto vedený rozhovor dává žánru prostor pro
dokreslení portrétu člověka, který může umocnit význam všeho, co se při interview odehrálo.
Síří a stavbou své kompozice umožňuje tato forma interview představit čtenáři druhou stranu
téže události, jevu nebo faktu.
2) Forma čistého dialogu - Tento rozhovor je charakteristický prostotou své formy,
jež je komponována do dialogu a neklade důraz na zachycení atmosféry a prostředí. Jedná se
o rozhovor se zajímavou osobností, jež se vyjadřuje k důležitým společenským otázkám. Není
zde kladem přílišný důraz na osobnost zpovídaného.
3) Monologické interview - U tohoto druhu interview je dialog vědomě potlačován,
subjekt novináře ustupuje do pozadí. Přímé otázky nejsou vědomě uváděny v textu, odpovědi
splývají a do popředí zájmu čtenáře se dostává jediný problém, jedna podstatná myšlenka.
Zahraniční literatura rozřazuje interview spíše dle obsahu. Rozhovory dělí na založené
na skutečných zprávách, v nichž jde o názor nějaké autority na věc, která pro svou novost
budí zájem, a v nichž jsou tyto názory zachyceny z důvodu jejich zpravodajské hodnoty. Dále
odborná literatura pojednává o takzvaném osobnostním interview, v němž klade novinář
důraz na osobní rysy a názory význačné osobnosti. Další je biografické interview, jehož obsah
se zaměřuje na činy a výkony, osobní vlastnosti a filozofii zpovídané osobnosti. V neposlední
řadě existuje i skupinové interview, které ale není tolik obvyklé. Jeho základem je rovněž
16
dialog v interpersonální komunikaci. V obsahu ale jde o konfrontaci názorů řady osob na věc,
jež budí zájem, (tamtéž: 33-36)
3.2.3. Výběr respondenta a příprava rozhovoru
Výběr respondenta by měl být ovlivněn několika základními aspekty. Především je to ohled
na publikum, tedy čtenáře, pro něž je rozhovor určený - jejich věková, zájmová, ale i
vzdelanostní struktura. Roli pak hraje i regionální rozmístění a specifika jednotlivých
mutací1 1
. Dalším aspektem výběru tématu, potažmo respondenta pro interview je samotné
médium, jeho profilace, zaměření, ale i rubrika, do níž je text zařazený. V neposlední řadě je
to pak samotná osobnost respondenta - ten zpravidla bývá buď známou osobností, nebo
někým, kdo je odborníkem na dané téma, má k němu co říci, případně je součástí nějakého
zajímavého, poutavého příběhu, události apod.
Jak jsme již zmínili, důležitá je příprava rozhovoru a především dobrá znalost
respondenta. Před samotným interview bychom tedy měli provést širokou rešerši, ideálně znát
už předem přibližné odpovědi na některé otázky1 2
. „Platí: pátrat, zjišťovat, zkoumat a
dokumentovat." (RuB-Mohl, Bakičová 2005: 109). Autor by měl využít databází, knihoven,
vyhledat co nejvíce informací jak o respondentovi, tak o probíraném tématu (např. Tušer:
2003). Důležitá je pak i samotná domluva s respondentem, tedy prvotní komunikace (ta by
měla nejlépe probíhat po telefonu či rovnou osobně), ale často i příprava samotného
respondenta13
, která souvisí s širším záběrem publicistického rozhovoru.
Důležitým a stěžejním prvkem kvalitního rozhovoru jsou správně zvolené otázky.
„Dobrou otázku je možné vymyslet jedině tak, že soustředěně nasloucháme, co se během
rozhovoru říká, a intenzivně přemýšlíme, zatímco respondent mluví. Nadhodil zajímavou
myšlenku, ale nerozvedl ji? Je to třeba se ho na to vyptat, aniž ho násilně přerušíme."
(Kaufmann, 2010: 58)
3.2.4. Průběh rozhovoru a následná úprava
Právě správná příprava a rešerše před rozhovorem umožní zkvalitnění celého rozhovoru nejen
z hlediska toho, že se text může dostat více „do hloubky" daného tématu, ale i proto, aby
v průběhu rozhovoru mohl novinář vyhodnocovat, jestli dostává pravdivé odpovědi. „Díky ní
{důkladné přípravě - pozn. aut.) si redaktor nejen dokáže připravit vhodné otázky a předvídat
1 1
právě konkrétně v případě M F Dnes, jejíž každá jednotlivá mutace má vlastní redakci
1 2
mluví o tom např. americký novinář Cornelius Ryan, který dokonce požaduje znalost alespoň 40 % odpovědí
(cit. podle Meyer 1983, III, s. 8)
1 3
např. pokud jde o rozhovor na odbornou tematiku, někteří respondenti se připravují i v jiných případech
17
odpovědi, ale také dokázat zpovídanému, že je připravený, orientuje se v tématu, a tudíž
nebude jednoduché ho obalamutit," (Mencher 2003: 331).
Rozhovor by měl probíhat při osobním setkání, jen výjimečně např. na základě
telefonického rozhovoru. Důležité je totiž nejen téma, znalost respondenta nebo předchozí
příprava, roli hraje i okolí, které „...slouží i jako funkční prostředí k dokreslení portrétu
člověka." (Storkán, Bauman 1973: 79). Roli tedy jistě hraje i v případě telefonického
rozhovoru. V jeho případě je ale jednou z nevýhod například i neschopnost pozorovat kromě
verbálních projevů i další reakce respondenta, jako je gestikulace, výraz v obličeji a podobně.
Navíc nemůžeme ovlivnit výběr prostředí, ve kterém dotazovaný je, jako při osobní schůzce.
Podle Adamsové „neexistuje jediná správná a osvědčená metoda, protože u každého
interview je situace odlišná. Redaktor by ale měl zvolit postoj, zkušenost nebo názor, na
kterém se s respondentem pravděpodobně shodne," (2001: 28). Důležitou roli v průběhu
rozhovoru pak hraje pořadí témat, která novinář otevírá. „Těžké otázky se kladou spíše na
konci interview, aby se jimi rozhovor nezatěžoval předem. Rozhodně se však takové otázky
nesmějí pokládat až příliš pozdě, aby i přes případné úhybné manévry zbyl čas na jejich
zodpovězení,"( RuB-Mohl, Bakičová 2005: 118). K otázkám pak patří i doptávání se na
nejasnosti. Novinář by tedy měl být v tematice vzdělaný, ale nepředstírat, že ví víc, než je
pravdou. „Nechte respondenta zopakovat a vysvětlit cokoliv je třeba. Je možné se i omluvit za
svou neznalost a vysvětlit, že právě to je důvod, proč rozhovor s ním nebo s ní - expertem -
vedete14
," (Pape, Featherstone 2005: 151).
Důležitý je i způsob pořízení záznamu rozhovoru. Zatímco dříve, v době neexistence
nebo nižší dostupnosti15
nahrávacích zařízení se musel novinář obejít s psaným záznamem, je
dnes už „.. .diktafon dostupný prakticky každému a při rozhovorech se v zásadě vždy využívá.
Spolu s doslovným záznamem umožňuje novináři soustředit se na to, co zpovídaný říká a
udržovat oční kontakt," (Adams 2001: 3). Stejná autorka pak pak radí také zaznamenávat si
poznámky o respondentově vzhledu, gestech i prostředí, ve kterém interview probíhá.
Následně také doporučují udělat si bezprostředně po rozhovoru poznámky, dokud má autor
interview ještě v živé paměti (tamtéž).
1 4
„Get the interviewee to repeat and explain whenever necessary. You could even apologise for your ignorance
on certain matters and then go on explain that this is why you are interviewing him or her - the expert." vlastní
překlad
1 5
tedy i v době, kdy magnetofon nebo diktafon sice existoval, ale ne každý novinář k němu měl přístup
18
Následně dochází k redigování textu, což jsou „opravy faktických i pravopisných chyb
a formálních nedostatků, krácení nebo doplnění textů, přepisování, vynechání zbytečných
pasáží i slov, hledání synonym při opakování výrazů, zachování logické stavby příspěvku..."
(Osvaldová, Halada 2002: 170). Často jde i o zkracování a vybírání důležitých bodů. Storkán
(1973: 49, 47) vidí jako úlohu novináře informaci zpracovat co nej vhodnej ším způsobem a
žánrem, upozorňuje ale, že by informace získané z interview neměl nijak překrucovat,
přikrášlovat nebo měnit jejich význam. „Rozhovory, stejně jako články jiných žánrů, po
autorovi ještě kontroluje a případně upravuje editor, který musí být při redigování pozorný,
protože jazyk je záludný a mnohoznačný. Je dobré, má-li ještě autor možnost redigovaný
rozhovor vidět. Jinak vzniká nebezpečí, že se vloudí chyby, které originální text neobsahoval,
což rozzlobí autora a mohlo by to neblaze rozzlobit i interviewovaného," (RuB-Mohl,
Bakičová, 2005: 129).
3.2.5. Autorizace
Finální verze rozhovorů pro tištěná média se často zkracují a je běžné redigovanou verzi
nechat autorizovat. (RuB-Mohl a Bakičová 2005: 63) Autorizací se rozumí autorův souhlas
„... k úpravě, realizaci a provedení svého díla,", ze strany respondenta je to pak „...souhlas
zpovídaného s konečnou verzí záznamu, tak jak jej chce autor publikovat. Své potvrzení může
provést telefonicky, e-mailem nebo písemně," (Osvaldová, Halada 2007: 29, 94).
Autorizace je ale ze zákona nenároková a jak si ukážeme v následující kapitole na
příkladu MF Dnes, některá média ji neposkytují vůbec nebo výjimečně. Pokud se autorizace
koná, neměl by se měnit smysl nebo vyznění výpovědí nebo obsah rozhovoru. Hrozbou může
být nejen zkreslení informací, ale třeba i možnost následných nepříjemností s respondentem
např. při výskytu faktické chyby. Tu ale na druhou stranu může autorizace pomoci odhalit, jak
uvádí např. Adamsová - „někteří novináři se k autorizaci uchylují záměrně, zejména kvůli
možným chybám ve faktických údajích," (Adams 2001: 95).
19
3.3. Etické a zákonné otázky při vytváření žurnalistických textů
Při sběru dat pro některé z výsledných textů bilancuje autorka na hraně etiky a legality - těžko
napsat feature např. o urban exploration aniž bychom se ho přímo zúčastnili, tak, jako by bylo
nesmyslné psát např. reportáž z fotbalového zápasu, který autor neviděl. Urban exploration je
založeno na navštěvování opuštěných objektů, které vždy mají svého majitele a jsou většinou
soukromým majetkem. Stejně jako v případě „urbexu", i v případě feature o bezdomovectví
můžeme mluvit o jistém protiprávním jednání ve smyslu vstupu na soukromý pozemek,
jestliže se vydám dělat interview s bezdomovci, kteří v takové budově žijí. V případě textu o
squatu i airsoftu se už nelegalita vytrácí, protože obě aktivity jsou v daných konkrétních
případech legální.
Zaměříme se proto na některé dokumenty (kromě samotných právních aktů), které
takové situace upravují. Jak na toto téma nahlíží MF Dnes, pak popisuje oddíl charakteristiky
cílového média.
V českém žurnalistickém prostředí řeší etickou stránku především Etický kodex
novináře, který byl vytvořen Syndikátem novinářů České republiky - ten také vyzval všechny
české a moravské novináře k dobrovolnému dodržování kodexu bez ohledu na jejich členství
v Syndikátu1 6
. Věnuje se spíše etice ve smyslu čestnosti zacházení s informací, jejich
pravdivosti, zásad pro samotné vytváření textu apod. Otázky (ne)porušování práv při
získávání dat pro článek se dotýká např. v bodě 1. j., kde je uvedeno nepoužívání nepoctivých
prostředků k získání informace, v bodě 2. b., tedy vyloučení všech možností, které by mohly
autora kompromitovat.
1 6
Syndikát novinářů ČR. Nedatováno. Etický kodex. Dostupné z http://svndikat-
novinaru.ez/l/5/36/etika/etickykodex
20
4. Teoretické vymezení tématu
V práci autorka sleduje a popisuje vybrané způsoby sociálního využití opuštěných objektů na
příkladech budov hlavního města Prahy. Nejprve se proto zaměří na vymezení pojmu
„opuštěná budova" ve smyslu, v jakém ho budu dále používat. Následně představí konkrétní
možnosti jejich využívání lidmi - po vymezení jednotlivých skupin lidí, které takové budovy
nějakým způsobem užívají, je pak uveden souhrn a vymezení klíčových bodů v této tematice.
Přímo toto dané téma zatím v literatuře nepokrývá mnoho zdrojů, vždy jde jen o
částečné zpracování, nikoliv ucelený pohled. Na opuštěné stavy autoři nahlíží spíše
z urbanistického, environmentálního nebo např. architektonického hlediska. Proto v literatuře
najdeme zdroje zabývající se vlivem na životní prostředí, revitalizací těchto míst,
rekonstrukcí, možnostmi jejich budoucího využití - na následujících stránkách se budu
zabývat tedy obecně i těmito aspekty, především jde ale o zmapování toho, jak je lidmi
využívána ona stávající, opuštěná a často zchátralá podoba těchto budov. Ze
sociálního/sociologického pohledu pak nalezneme zdroje, které se spíše zabývají již
konkrétními skupinami - tedy v literatuře o bezdomovectví, squatterství, sociologii sportu
nebo o urban exploration jako takovém. V následující kapitole tedy autorka spojuje jednotlivé
oblasti, které do této tematiky zasahují.
4.1. Opuštěné objekty - brownfields
Opuštěnými objekty se v následující práci rozumí budova (nebo jejich komplex), která již
neslouží svému původnímu účelu, její majitel ji neudržuje ve stavu, v jakém by mohla být
nadále plně využívána. Pro takováto místa je často využíván termín brownfield. Podívejme se
tedy nejprve na jeho vymezení.
Jeho interpretace se u mnohých autorů, především v tuzemském prostředí, mírně
rozchází. Doslova můžeme toto anglické heslo přeložit jako „hnědá pole". Můžeme ho dát do
protikladu s pojmem „greenfield", který se v českém prostředí uchytil ještě více a označuje
„zelenou louku", tedy území, které zatím nebylo zastavěno.
V literatuře nalezneme několik verzí definice pojmu brownfiled. Podle Contaminated
Land Rehabilation Network for Environmental Technologies (CLARINET)1 7
je to území
„zatížené předchozím využitím oblasti a jejího okolí, opuštěné a nevyužívané, s problémem
projekt Evropské komise, zabývající se revitalizací a rehabilitací kontaminovaných území
21
kontaminace nebo možným vznikem kontaminace, nacházející se nejčastěji v zastavěných
oblastech..."18
(Bardos 2003: 5).
V české terminologii pak přichází ono roztříštění - Ministerstvo průmyslu a obchodu a
agentura Czech Invest definují brownfield jako „nemovitost (pozemek, objekt, areál), která je
nedostatečně využívaná, zanedbaná a může být i kontaminovaná. Vzniká jako pozůstatek
průmyslové, zemědělské, rezidenční, vojenské či jiné aktivity. Brownfield nelze vhodně a
efektivně využívat, aniž by proběhl proces jeho regenerace." (Národní regenerace
brownfieldů, 2008: 3). V příručce Revitalizace brownfields v obcích ČR jsou jako
brownfields ale označovány „staré, nevyužívané nebo ekonomicky nedostatečně efektivně
využívané průmyslové a logistické zóny a komerční či obytné objekty v kompaktně
zastavěných územích a zemědělské, vojenské i další plochy a budovy ve „volné" krajině...
Okolí „brownfields je vylidněné a nebezpečné." (2003: 3). Nahlédneme-li do terminologie
neziskové organizace Institut pro udržitelný rozvoj sídel, která se touto problematikou zabývá,
nalezneme tuto definici: „Opuštěné nebo nedostatečně využité, které mohou, ale nemusí
přinášet ekonomickou zátěž, jejichž budoucí rozvoj je velmi složitý, čímž odrazuje soukromý
i veřejný sektor od jejich revitalizace," (IURS: 2010).
Existuje tedy mírná nejasnost v určení rozsahu objektu - může-li tak být označena
pouhá jediná budova v jinak fungující zástavbě (jak vyplývá z první definice), nebo označuj eli
toto heslo spíše celé nevyužívané zóny či oblasti. Širokou škálu možných interpretací nabízí
i určení původního účelu budovy - většinou definice odkazují na větší, průmyslové, vojenské
nebo zemědělské objekty nebo na obytnou zástavbu, která je zde chápána spíš ve smyslu
sídlišť nebo městských částí. Dále si můžeme všimnout dodatku o „vylidněnosti" těchto
objektů, která je ale vzhledem kníže uvedené teorii relativní - oficiálně takováto místa sice
stálé obyvatele nemají, přesto však prokazatelně existují lidé, kteří je využívají jak
k zájmovým aktivitám, nebo dokonce i bydlení a na těchto místech se pohybují. Jim se
věnuje podkapitola níže.
Aktuálnost problematiky opuštěných objektů v České republice dokazují např. vládní
údaje. „Na základě Vyhledávací studie bylo v ČR lokalizováno 2355 brownfieldů, které
zaujímají rozlohu 10 326 ha s celkovou zastavěnou plochou cca 4 206 930 m2
(cca 421 ha).
1 8
„have been affected by the former use of the site and surrounding land, are derelict or underused, have real or
perceived contamination problems, are mainly in developed urban areas" - vlastni pfeklad
22
(...) Celkový počet brownfieldů je ale podstatně vyšší, v roce 2004 se uváděl odhad 8,5 - 11,7
tis. lokalit typu brownfield o celkové rozloze 27 - 38 tis. ha." (Nár. strategie, 2008 :3)
4.1.1. Vznik brownfields
Za vznikem takovýchto objektů stojí většinou více faktorů1 9
, obecně z urbanistického a
geografického hlediska pak můžeme za jednu z nej hlavnějších příčin vzniku brownfields
označit rozpínání města, kdy dochází k zástavbě jeho okrajových částí i odlehlejších oblastí.
Díky takové zástavbě je pak obtížné přesně určit hranice města. „Tato nová výstavba je
charakterizována rozvolněností, nízkou hustotou a prostorovou roztříštěností. Často se jedná o
zástavbu na volných plochách („greenfields") bez jakékoliv infrastruktury a občanské
vybavenosti," (Holeček, 2006: 15). Takovýto jev je označován jako „urban sprawl" - je to
tedy určitá forma suburbanizace, která má ale negativní nádech - je charakteristická „
neřízeným a nepromyšleným umístěním rezidenčních nebo komerčních areálů do krajiny"
(Hnilička, 2005: 35). V České republice je určitá podoba tohoto fenoménu evidována od 60.
let 20. století, kdy se nejvíce stavěla sídliště často bez provázané infrastruktury a dopravních
sítí s původními oblastmi, které plnily funkci městských center. Další vlna pak přišla po roce
198920
a od té doby se podoba a uspořádání českých měst stále mění, důležitým trendem je
pak jejich rozšiřování jak o obytné tak o komerční zóny, především právě v okrajových
částech Prahy.
Rozvoj těchto příměstských zón často nepřímo podmiňuje úpadek vnitřních částí měst.
Odchod obyvatel s vyššími příjmy ze čtvrtí vnitřního města a ze sídlišť na předměstí přináší
snížení sociálního statusu těchto čtvrtí. Významný dopad má relokace komerčních funkcí z
centra na předměstí. Maloobchod se stěhuje za zákazníky na okraje měst a rozšiřující se
výroba potřebuje větší plochy, které nachází za městem. Tím dochází k tomu, že ve vnitřních
městech zůstávají nevyužité pozemky. (Holeček, 2006: 16)
Se vznikem brownfields proto silně souvisí i stavba objektů na již zmíněných
greenfields. Pro investory působící ve výstavbě nebo obnově objektů je samozřejmě
1 9
Každý jednotlivý typ brownfields (průmyslové, armádní, dopravní, zemědělské apod.) má vlastní, odlišné
důvody vzniku, uvádím spíše obecné shnití.
2 0
historické souvislosti vzniku brownfields odkazují v novodobých dějinách České republiky především nejprve
na obdibí industrializace na přelomu 19. a 20. století, dále i na světovou hospodářskou krizi či obě světové války.
Největší roli při vzniku stávajících opuštěných míst pak ale hrála polistopadové restituce, tedy především
kuponové privatizace v lednu r. 1993 a v prosinci 1994, kdy se navracely původním majitelům především
průmyslové objekty.
23
výhodnější investovat do oblasti greenfields, kde nehrozí taková rizika. O překonání těchto
bariér se od r. 2007 snaží agentura Czechlnvest ve spolupráci s Vládou ČR pomocí již výše
citované Národní Strategie regenerace brownfields - tedy formou veřejné databáze těchto
objektů na serveru www.brownfieldy.cz , kde investorům nabízí přes 430 takových lokalit,
které však mají vyjasněné vlastnické vztahy a jsou nabízeny se souhlasem majitelů.
4.1.2. Hrozby a dopady existence brownfields
Za špatným, často až dezolátním stavem chátrajících objektů v městské zástavbě stojí nejen
individuální selhání jednotlivých majitelů, historické souvislosti nebo hospodářské či
urbanisticko-geografické důvody, ale i obecná absence řešení tohoto problému už v jeho
počátcích. Jak uvádí Holeček, právě v období 90. let totiž byla problematika brownfields
„opomíjena a řešena až v tzv. druhém sledu" (2006: 20). V posledních letech ale dochází
k opačným aktivitám a touto tematikou se zabývá čím dál více státních i nestátních institucí,
přičemž hlavní slovo má stále vláda v čele s několika ministerstvy21
, a jak dále uvádí Holeček,
„záleží pouze na jejich společné a efektivní spolupráci. Jejich role a pravomoci jsou dány
nastavením státní politiky. V současnosti ale dochází mezi státními orgány při řešení
brownfields spíše k velké roztříštěnosti, což vede k velké byrokracii, plýtvání veřejnými
prostředky a neefektivnímu a zdlouhavému řešení brownfields." (tamtéž).
Momentálně (v období let 2007-2013) je možné revitalizaci opuštěných objektů
financovat z několika zdrojů, kterými jsou např. Operační program pro podnikání a investice,
Operační program pro životní prostředí, Operační program Praha Konkurenceschopnost a
další (IURS, nedatováno). Mezi hlavní dotační tituly na národní úrovni patří „Regionální
program rozvoje severozápadních Čech a Moravskoslezského regionu" a „Výzkum pro
potřeby regionů" Ministerstva pro místní rozvoj - to má i v tematice brownfields momentálně
nej silnější slovo. Je tomu nejen díky kompetencím v oblasti územního plánování,
regionálního rozvoje apod., ale „má také možnosti nejvíce ze všech ministerstev navrhovat
zákony, které se dotýkají brownfields a věcí k tomu blízkých. Mezi stěžejní zákony
ovlivňující brownfields patří například Katastrální zákon2 2
, Zákon o veřejných zakázkách2 3
nebo Stavební zákon2 4
" (Holeček, 2006: 43).
2 1
např. Min. pro místní rozvoj, Min. průmyslu a obchodu, Min. životního prostředí a další.
2 2
Zákon č. 344/1992 Sb.
2 3
Zákon č. 40/2004 Sb.
2 4
Zákonč. 183/2006 Sb.
24
Každý jednotlivý opustený objekt, především takový, který je součástí vnitřní zástavby,
má na město i celkové prostředí jistý vliv. Z urbanistického/geografického, ekologického i
sociálního hlediska převládají negativa, pozitiva můžeme najít snad až při pohledu optikou
jednotlivých skupin, které tyto budovy a plochy nějak využívají, a to navíc pozitiva velice
subjektivní. Obecně můžeme rozdělit jednotlivá rizika existence brownfields do několika
kategorií. Např. Kadeřábková a Piecha (2009: 2-3) vytyčují tyto okruhy problémů, díky nimž
brownfields vznikají, neboje následně ovlivňují:
Ekonomické aspekty působí na zhoršení podnikatelského klimatu. Díky tomu klesá i
atraktivita území pro investory, obyvatelstvo a následně také pro návštěvníky, což
způsobuje pokles výnosů například i z cestovního ruchu.
Finanční aspekty ovlivňují daňovou vytíženost, snížení výnosu z místních poplatků a
mimořádných příjmů obce a dále zmenšení objemu místních rozpočtů.
Územní aspekty se projevují negativním vlivem na okolí (deprivace okolí) a dále díky
nezájmu investorů klesá budování nové výstavby.
Ekologické aspekty brownfieldů mohou způsobovat významné ekologické škody,
znečišťovat podzemní vodu a horninové prostředí, ale také kontaminovat stavby a
technickou infrastrukturu.
Sociální aspekty souvisí se zvýšením nezaměstnanosti, sociální degradací, zvýšením
nákladů na sociální dávky nebo zvýšením kriminality.
Drkošová pak vidí brownfields jako problém „ekonomický, politický, sociální, ekologický a
územně plánovací. Vzniká u nich problém s vlastnickými vztahy, ekologickou zátěží a dlouhá
doba přípravy území pro realizaci stavby. Z těchto důvodů jsou nyní ve výhodě „zelené
louky" kde investoři takové problémy řešit nemusí. Brownfields se vztahují často k
industriálni minulosti, kdy se jedná o průmyslové areály. Může jít také o staré zemědělské
areály, drážní pozemky, bývalé vojenské prostory atd. Důsledkem jejich existence jsou
ekonomické ztráty, kdy máme uvnitř města pozemky, které nepřináší žádné daňové výnosy a
j sou velkou přítěží," (2005:1 -6).
4.1.3. Současná situace brownfields v ČR
Oficiální záznamy a databáze opuštěných objektů v poslední době vznikají z veřejných
prostředků jak v režii krajů nebo samostatných měst, tak i na celostátní úrovni. V r. 2007
dokončila již zmíněná agentura Czechlnvest Vyhledávací studii pro lokalizaci brownfields.
Zmíněných 2355 těchto objektů by měl být veškerý počet existujících opuštěných míst ve
25
všech krajích kromě Prahy. Jsou tu však zahrnuty jen areály větší než cca 1 ha a navíc
databáze vynechává i těžební brownfieldy.
Studie ukázala, že „přestože se dříve mluvilo o brownfieldech téměř výlučně jako o
důsledku transformačních změn v průmyslu, Vyhledávací studie ukázala, že nejvíce lokalit
typu brownfield (34,9 %) bylo dříve využíváno v zemědělství. Průmyslové lokality tvoří
druhou třetinu celkového počtu brownfield (33,3 %). Zbývající brownfieldy jsou důsledkem
nevyužitých objektů občanské vybavenosti (školy, zámečky, kulturní střediska atd.) (12,9 %),
vojenských objektů (6,4 %), bydlení (4,0 %) a objektů cestovního ruchu (0,9 %). (...) Pokud
se podíváme na velikost obcí, ve kterých se brownfieldy nachází, polovina z vyhledaných
lokalit (48,6 %) leží na území obcí do 2 tis. obyvatel a přibližně čtvrtina (25,1 %) v obcích o
2-10 tis. obyvatelích.," {Nár. strategie reg. bf. 2008: 3-4). Dá se říci, že oficiálnejšou veškeré
aktivity spojené se snahou revitalizace25
nebo jiné proměny brownfieldů a jejich
transformace do podoby hospodářsky, sociálně či např. kulturně využitelných, využívaných a
ekologicky i jinak nezávadných objektů, k čemuž napomáhá právě i snaha Czechlnvestu ve
spolupráci s vládními orgány skrze snahu o zapojení nových investorů a znovuoživení
opuštěných míst.
Situaci brownfields v Praze pak částečně mapuje Analýza brownfields hl. m. Prahy z r.
2008. Termín definuje, podobně jako Czech Invest, jako „nemovitost (pozemek nebo objekt),
která se nachází na současně nebo v minulosti zastavěném území, která není efektivně
využívaná a která je zanedbaná a případně i kontaminovaná. Jedná se o nemovitost, kterou
nelze efektivně využívat, aniž by proběhl proces její regenerace. Brownfield obvykle vzniká
jako pozůstatek průmyslové, zemědělské, rezidenční či jiné aktivity. Problematiku lokalit,
které lze označit jako brownfield, lze řešit buď obnovením jejich původní funkce, nebo
nahrazením novým typem využití," (Kolpron: 2008, průvodní zpráva str. 2).2 6
Studie uvádí, že z „původního souboru byly během průzkumu vyřazeny lokality, které
již nesplňují kritéria brownfields, zejména pokud byl indikován reálný záměr k transformaci
ve formě výstavby nebo vydaného územního rozhodnutí. Naopak byly zařazeny další lokality
objevené v terénu. Výsledkem bylo shromáždění údajů o 105 lokalitách brownfields,"
(tamtéž).
2 6
Analýza je uložena v databázi Odboru územního plánu hl. m. Prahy. Je však potřeba říci, že v Praze jsou i další
objekty, které odpovídají definici brownfields, studie však uvádí jen vybrané.
26
4.2. Možnosti sociálního využití brownfields
Způsobů, jakými jsou lidé konfrontováni s opuštěnými objekty, je mnoho. Nejsou to jen ti,
kteří brownfields využívají jako přístřeší nebo v nich vidí svůj životní styl, jejich prostory
využívají např. i fotografové, umělci, filmoví tvůrci nebo např. ti, kteří v nich vytvářejí
graffiti, street art apod. V následující práci se autorka rozhodla zabývat čtyřmi vybranými
aktivitami tohoto druhu - urban exploration, bezdomovectvím, hrou airsoftu a squatterstvím.
Právě tyto čtyři kategorie vybrala podle jednoduchých kritérií - některá z nich jsou
představena v úvodu2 7
, dalšími je fakt, že autorka vybírala dvě aktivity, které využívají
opuštěné stavby pro bydlení, další dvě pak pro zájmovou činnost. Každou skupinu autorka
nejprve představí zvlášť, aby mohla posléze vymezit sjednocující linii rozdílných způsobů
využití brownfields a srovnání těchto kategorií.
4.2.1. Bezdomovectví
Pojem jako takový se v České republice objevil až po roce 1989. „Za éry komunismu se
pojem bezdomovectví nepoužíval, přestože bezdomovci existovali." (Průdková - Novotný
2008: 9). Do té doby totiž sice byli lidé, kteří nechtěli nebo si nebyli schopni financovat
vlastní bydlení, často bez rodinného zázemí, kteří by dnes za bezdomovce označeni byli,
nebylo ale myslitelné, aby přežívali na ulici - „každý, byť zcela formálně, musel někam patřit
a někde pracovat," (Schwarzová in Matoušek, Kodymová, Koláčková 2005: 318). Každý, kdo
nepracoval, byl příživník, což bylo trestné. Takoví lidé tehdy žili zpravidla ve firemních
ubytovnách, a když po r. 1989 tyto velké podniky zkrachovaly, problém bezdomovectví
vyplul na povrch.
Zřejmě i proto neexistuje dodnes sjednocující definice bezdomovectví ani
v legislativních aktech, ani v povědomí veřejnosti. Tento termín má ještě dnes pejorativní
nádech, většina lidí si pod pojmem bezdomovec představí zapáchajícího, špinavého, opilého
muže, který leží v parku na lavičce. „Těžko se vysvětluje úředníkům a voleným
představitelům na všech úrovních, že bezdomovec může být čistý člověk s kravatou, který
chodí pravidelně do zaměstnání, od jiných lidí ho odlišuje jen to, že nemá domov," uvádí
Hradecký a kol. (2007: 28). Roztříštěnost termínu totiž vychází i z toho, že typů
bezdomovectví je několik. Nejsou zde jen ti, které vídáme v parku nebo na nádraží (kteří
většinou vyhledávají pomoc, využívají nocleháren apod.), ale například i lidé, kteří jsou tímto
fenoménem „teprve" ohroženi (lidé v nejistých životních podmínkách, s rodinnými problémy,
ohrožení ztrátou nebo neschopností udržet si bydlení) nebo již bez domova jsou,
2 7
viz str. 7-8
27
nevyhledávají ale veřejné nebo charitativní služby (nejpočetnější skupina, která přebývá
nejčastěji právě v opuštěných objektech, sklepích, kontejnerech, stanech apod.). Existují proto
různé typologie, toto zmíněné rozdělení pak odpovídá např. té od autorů V. a I. Hradeckých
(1996: 36) - tedy rozdělení na zjevné, potenciální a skryté bezdomovectví, stejnou klasifikaci
uvádí i Průdková a Novotný (2008). Další širokou typologii subkategorií pro Českou
republiku uvádí ETHOS2 8
, dělící bezdomovce na přežívající venku, v noclehárně,
v ubytovnách pro bezdomovce, v pobytových zařízeních pro ženy, v ubytovnách pro
imigranty, osoby před opuštěním instituce, uživatele dlouhodobější podpory, v nejistém
bydlení, ohrožené vystěhováním, domácím násilím a osoby nevyhovujícím bydlením. Slovník
sociální práce pak uvádí, že bezdomovci jsou „lidé žijící bez stálého bydlení a obvykle i bez
stálého zaměstnání, odříznuti od zdrojů, které jsou běžně dostupné jiným občanům,"
(Matoušek 2003: 34).
Shrneme-li poznatky z literatury a jednotlivých typologií, můžeme za bezdomovce
označit člověka, který se nachází/je ohrožen situací, kdy:
• nemá stálé bydlení
• často ztratil rodinu a zaměstnání
• žije v nedůstojných podmínkách, je společensky vyloučený, osamocený
• často je postižen fyzickou nebo duševní chorobou29
, nezřídka jde i o uživatele drog
Pro potřeby této práce se nyní zaměříme na bezdomovectví skryté a zjevné, tedy na ty,
kteří žijí v nevyhovujícím nebo nejistém bydlení, v opuštěných objektech. Co do životního
stylu těchto lidí vtákových budovách je zřejmě obraz veřejného mínění vcelku správný.
„Kultura bydlení má u bezdomovců zpravidla bídnou úroveň. Někteří přebývají
v neuvěřitelném nepořádku, ve špíně, prachu, bahně, uprostřed odpadů, rozkládajících se
potravin a vlastních výkalů se psy a j inými zvířaty," (Průdková, Novotný 2008: 23).
Obecně je bezdomovectví problémem především ve velkých městech, z nichž se právě
Praha potýká s jeho největší koncentrací.
2 8
ETHOS (European Typology of Homelessness and Housing Exclusion) - Evropská typologie bezdomovství a
vyloučení z bydlení, viz www.feantsa.org
2 9
často j de především o psychické poruchy, podle britské studie j sou „lidé ne ulici (...) j edenáctkrát více
postiženi duševními nemocemi (...) než bydlící populace" (Fitzpatrick, Kemp, Klinker 2004: 51)
28
4.2.2. Squatting
Podobně jako bezdomovectví je squatting v českém prostředí relativně novým fenoménem,
který se také začal projevovat v porevolučním období, zejména v raných devadesátých letech,
která jsou označována dokonce za zlatý věk českého squattingu.
Definice squatterství už z jeho samotného principu nemůže být jednoznačná a
neměnná. Typů squattingu může být mnoho, dalším faktorem pro nemožnost určení
sjednocující definice je fakt, že v jejím znění se vždy odráží její tvůrce - jinak tedy vypadá
politické vymezení tohoto fenoménu, jinak sociologické, kulturní, nebo to ze strany
bezpečnostních složek státu. Obecně můžeme za squatting označit obsazování opuštěných
domů a objektů komunitou většinou mladých lidí. V literatuře je pak často tato definice
obohacená o přívlastek „ilegální" nebo „bez souhlasu majitele" - přesto právě pražský squat
Cibulka, Petrovický zámek i mnoho dalších, zahraničních (především např. v Nizozemsku
nebo Německu) fungují na základě dohody vlastníka budovy a jejích obyvatel a stálejšou tyto
komunity označovány za squatterské3 0
.
Policejní a bezpečnostní složky České republiky pak tuto aktivitu označují za
extremistickou31
a do této kategorie ji také řadí. Růžička přitom uvádí „...podle mého soudu
je přijímán spíše jako určité zájmové sdružení než jako reálná extremistická hrozba," (2006:
14). Proti tomuto označení se bouří nejen samotní squatteři, ale zpochybňují ji i někteří
sociologové. „Nálepka začala být udělována všem nepohodlným či jen málo loajálním
postojům. Současně se začalo termínu extremismus užívat záměrně s termínem terorismus
(Keller in Fiala a kol. 1998: 75).
Jedním z důvodů tohoto pohledu je právě i kulturně-politický význam squattingu většina
(nejen) českých squatterů jsou členy nebo příznivci anarchistického hnutí nebo jiných,
levicově zaměřených kulturně-politických proudů. Nejde tak jen o potřebu „někde bydlet" či
vyřešit vlastní bytovou otázku, squaty totiž fungují více či méně jako kulturní centra, kde se
pořádají koncerty, přednášky, filmová promítání, vznikají zde menší knihovny3 2
ale např. i
charitativní akce pro bezdomovce33
. Mimo to jsou sestavovány i manifesty a prohlášení (např.
manifest „Obsaď a žij" vily Milada), kde squatteři nejen uvádějí vlastní vnitřní principy a
pravidla, ale také se zabývají podle nedostatečně řešenou bytovou otázkou i jinými sociálně-
3 0
kromě prvku ilegality totiž ostatní atributy definice squatu splňují
3 1
stejně tak v případě politologického vymezení
3 2
ty fungovaly v českém prostředí např. i ve vile Milada nebo na Ladronce
3 3
např. vaření, sbírky šatstva apod.
29
politickými tématy. Dalším aspektem squattingu je pak i samotný život v komunitě , tedy
sdílení nejen veškerých prostor, ale i téměř veškerého majetku.
Podíváme-li se pak na překlad anglického slova „squat", jako jeho český ekvivalent
nalezneme významy „sehnout se, dřepnout si, sedět na bobku, neoprávněně obývat, bydlet
načerno" (Anglicko - český výkladový slovník, 1998: 192). Výstižnou definici pak uvádí
Chmelík, který squat vysvětluje jako „nelegálně, tj. bez svolení majitele obsazený objekt
komunitou zpravidla mladých lidí. Nejčastěji však jsou obsazovány opuštěné domy, ke
kterým se nehlásí žádný majitel, nebo formálně neexistují (např. domy určené k demolici)
apod. U squatterů jde o prezentaci jejich způsobu společenského protestu, který se rozšířil na
přelomu 70. a 80. let v různých městech západní Evropy. (...) Osazenstvo squatů tvoří
nejenom mladí nezaměstnaní, bezdomovci, imigranti, ale i intelektuálové, pro které je tento
způsob života šancí odpoutat se od vlivu rodičů a realizovat v praxi své představy o způsobu
života," (Chmelík 2001: 24).
Pro úplnost se zaměříme ještě na právní aspekty squattingu v ČR. Z různých zdrojů se
dozvídáme, že squatting je zde nelegální, což je sporné tvrzení, jelikož česká legislativa tento
pojem ani nezná. Pokud tedy hledáme zákony a právní dokumenty pojící se ke squattingu,
můžeme uvést např. trestní zákon 140/1961 Sb., konkrétně trestný čin dle § 249a
„Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru:
1. Kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného, bude
potrestán odnětím svobody až na dvě léta, nebo peněžitým trestem.
2. Stejně bude potrestán, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového
prostoru neoprávněně brání."3 5
Squatting je v českých poměrech mladým a stále ještě se rozvíjejícím fenoménem.
Stejně jako většina dalších subkultur se díky politickým okolnostem začal rozvíjet až po roce
1989, a to především v hlavním městě. Prvním pokusem byl zpočátku legální squat U divého
muže v pražské Linhartově ulici, který však trval pouze do začátku r. 1991. Postupně pak
docházelo k více než 30 pokusům o obsazení opuštěných objektů, z nichž ty „nejúspěšnější",
tedy nejdelšího trvání, byly např. „Sochorka" (1990-200536
), objekty ve Starých Střešovicích
3 4
„společenství lidí žijících či kooperujících v jedné instituci nebo v jedné lokalitě. Komunita má svou
atmosféru, své způsoby komunikace, svou hranici, která je více nebo méně propustná vůči okolí. Místní
komunita uspokojuje potřebu blízkosti, intimity, rozšířeného domova" (Matoušek 2003: 92)
3 5
Dostupný na <http://trestnizakonik.cz/trestni-zakon/trestne-ciny-proti-majetku.html>
3 6
s přesunem do náhradního blízkého objektu Papírna v r. 1997
30
(1998-2003), Ladronka (obsazená 1997-2000) a v (ne)poslední řadě Milada (1998-2009)
(Růžička, 2006). Po vyklizení vily Milada a Miluška se česká squatterská subkultura na
chvíli zdánlivě odmlčela - po bouřlivém vyklízení Milady opadl i zájem českých médií a
potažmo veřejnosti o tuto tematiku. Přesto existovaly pokusy o obsazení některých objektů
(např. budova na Albertově nebo „Truhla" v Truhlářské ulici) a v tuto chvíli je v Praze
několik desítek squatů - těch, které ale fungují na základě dohody s majitelem objektu a jsou
spojeny s kulturní činností, je mnohem méně. Takovými jsou např. Cibulka v Košířích a
poslední rok i squat v Petrovickém zámku.
4.2.3. Urban exploration
Literatury na téma „urbexu" není mnoho. Česky psané relevantní zdroje nenajdeme zatím
žádné, v zahraniční literatuře se jich několik vyskytuje, především ale jde spíše o publikace
populárně-naučné, často spíše o sborníky fotografií z takovýchto výprav. Jednou z mála
odborných publikací, kterou budu využívat je kniha Pláce Hacking: Tales of Urban
Exploration, jejímž autorem je Bradley L. Garrett. Dalšími autory, z jejichž děl budu čerpat,
jsou např. Ninjalicious, který byl prvním, kdo termín urban exploration použil ve své knize
Infiltration37
z roku 1996.
Doslova můžeme tento fenomén přeložit jako prozkoumávání města3 8
. Nejjednodušeji
ho můžeme popsat jako zájmovou aktivitu založenou na navštěvování, fotografování a
objevování opuštěných budov, továren, podzemních objektů především ve městech, ale i
mimo ně. Ninjalicious definuje urban exploration jako „vnitřní/interiérní turismus, který
dovoluje zvídavým lidem objevovat svět pohledů do zákulisí3 9
," (2005: 3).
Urban explorers40
rekreačně neoprávněně vstupují do opuštěných industriálních míst,
uzavřených nemocnic, opuštěných armádních objektů, sítí podzemních stok a kanalizací,
dopravních a užitkových sítí (...), bunkrů, mostů a dalších míst. (...) Skrze sítě aktivních
urban explorers, kteří vystupují pod pseudonymy a falešnými identitami, je scéna „urbexu"
3 7
Infiltrace
3 8
vlastní překlad
3 9
„an interior tourism that allows the curious-minded to discover a world of blind-the-scenes sights", vlastní
překlad
4 0
pojem se využívá v tomto tvaru i v češtině, proto jsem se rozhodla ho nepřekládat
31
záhadná, tajná, uzavřená a (...) hluboce zakořeněná komunita plná výjimečných
kamarádství.4 1
(Garrett 2012: 2).
Urban exploration však nespočívá jen v zážitku ilegálního vstupu na cizí pozemek či
pořízení zajímavých fotografií. Jak píší někteří autoři (např. Focault a Rabinow, 1984: 55),
tato aktivita „ve svém jádru znovu potvrzuje moc lidí, frustrovaných zvyšujícími se
omezeními prostorové svobody, nad prostorem"42
V zahraniční literatuře si můžeme tedy
všimnout i jistého ideologického/politického nádechu této aktivity, která se podle některých
autorů vyznačuje např. i vymezením vůči pozdnímu kapitalismu.43
V českém prostředí však
tento politický nádech urban exploration není nijak znatelný, spíše tu jde o čistě zájmovou
aktivitu. Jak uvádí český server urbex.cz, „jedná se o moderní koníček - zájmovou aktivitu,
atraktivitou blížící se dnes velmi populárnímu Geocachingu nebo Parkouru. Pod pojem Urban
Exploration často bývají zahrnovány i další podobné průzkumné aktivity," (O urbexu,
nedatováno).
Tato aktivita je povětšinou ilegální, pokud nedojde k domluvě s majitelem či správcem
objektu, jde většinou o protiprávní vstup na soukromý pozemek - to se pak pojí i s jistým
nebezpečím. Vedle hrozby postihuje to pak i skutečnost, že jsou objekty často střeženy, takže
nezřídka dochází ke konfrontaci s ostrahou, event, policií, nebo i jinými lidmi, kteří na místě
jsou - např. bezdomovci, ale třeba i hráči airsoftu44
.
4.2.4. Airsoft
Airsoft vznikl koncem osmdesátých let 20. století v Japonsku jako odpověď na americký
paintball. Původně Japonci vyráběli makety reálných zbraní v měřítku 1:1 pouze jako
dekoraci, postupem času zbraně zdokonalili a začali je používat ve hrách. (Airsoftguns,
nedatováno). V tuzemském prostředí se objevuje až v polovině 90. let. „Airsoft se hraje v
Cechách od roku 1995, kdy se k nám začaly dovážet první zbraně z Japonska," (Vacek, 2013)
Co do principu hry můžeme airsoft označit za sport či bojovou hru, přestože v Česku
zatím neexistuje sportovní asociace, která by ho jako sport zaštiťovala a určovala tak jednotná
4 1
„Through network of practitioners operating under pseudonyms and false identities, the urban exploration
scene is mysterious, secretive, exclusionary and (...) a deeply rooted community full of rare camaraderie",
vlastní volný překlda
4 2
„at its core, (it) is about the reassertion of power over place from a population frustrated by increasing
constrictions on spatial freedom" (Focault and Rabinow, 1984: 55), vlastní překlad
4 3
„it is an oppositional response to the disembodied imeratives of late capitalism" (Lyng 2004: 360), vlastní
překlad
4 4
např. v případě pražské Vápenky, kde se bez povolení hraje airsoft a zároveň tam chodí i jiní lidé, ať už urban
explorers nebo jen náhodní kolemjdoucí. Došlo tam už i ke zraněním, viz např. reportáž České televize
(Drmotová L. - Martanová Š. in Události v regionech 2011).
32
pravidla hry. Ta jsou zčásti vždy na organizátorech jednotlivých akcí. Principem je (na rozdíl
od paintballu) simulace často konkrétni vojenské operace a imitace skutečných událostí. Proti
sobě hraje několik týmů, které reprezentují jednotlivé armádní jednotky, včetně kostýmů a
vybavení. Ke hře se používají zbraně typu D 4 5
, tzv. „ostatní zbraně", tedy nejčastěji plynové,
dostupné pro kohokoliv staršího 18 let i bez zbrojního průkazu.4 6
Jako střelivo se používají
plastové 6mm kuličky.
Ke hrám jsou využívány jak vnitřní (tělocvičny, haly apod.), tak venkovní prostory.
Venkovními jsou nejčastěji nejen lesy, ale právě i opuštěné budovy a jejich komplexy. Ve
Středočeském kraji a v Praze takových objektů není mnoho (Vacek, 2013). Např. na severu
republiky ale existují týmy, které si pro hry pronajímají i celé opuštěné vesnice nebo objekty
bývalých zemědělských družstev. Často jsou hráči airsoftu využívány ale i opuštěné továrny,
armádní objekty, letiště apod. Provázanost s brownfields a dalšími budovami dokreslují např.
i příspěvky na internetových stránkách jednotlivých airsoft klubů. „Už hodně airsofťáků
napadlo, proč se opuštěné komplexy s budovami bezhlavě uzavírají a nevyužijí se pro hraní
airsoftu. (...) Samozřejmě, že se dá do opuštěných komplexů dostat bez vědomí majitele. Ale
když vás chytí, tak vám může hrozit vysoká pokuta a trestní stíhání za vstup na cizí
pozemek," (Airsoftmania, 2013).
4.3. Shrnutí
V předchozích kapitolách autorka popisovala možná zdánlivě nesourodé aktivity a fenomény,
které jsou na první pohled spojovány snad jen samotnými opuštěnými objekty. Následuje však
vymezení styčných bodů, které předešlé podkapitoly měly společné.
Jak si můžeme všimnout, ve všech oblastech, které jsme si představili, se objevuje
jeden výrazný spojující prvek - tím je období po tzv. sametové revoluci. Právě po roce 1989
totiž přišla silná vlna zmiňovaného urban sprawl, čímž se začala města rozšiřovat do
nezastavěného okolí. Díky tomu4 7
začaly některé objekty či celé městské komplexy chátrat,
být opuštěnými. Tyto opuštěné stavby ale nenalézáme jen v centrech měst, jsou jimi i bývalá
označení dle zákona č. 119/2002 Sb. O zbraních a střelivu
přesto se ale najdou děti již od 10 let, které airsoft hrají.
i díky dalším faktorům zmíněným v kapitole o opuštěných objektech
33
zemědělská družstva nebo např. po revoluci již nevyužívané vojenské objekty48
. Zmínili jsme
i spojení vzniku opuštěných objektů s privatizací, která se také odehrávala v 90. letech.
Stejně tak i všechny jmenované aktivity se začaly v Česku4 9
objevovat až po pádu
socialismu v průběhu devadesátých let. Bezdomovectví se začalo objevovat v následku
přechodu k demokratickému systému, který již nechával na každém jedinci, jak se svým
životem naloží, nenastavoval povinnost pracovat50
. Stejně tak i squatterství bylo založeno na
existenci nově vzniklých svobod - svobodě vytvářet jinou kulturu, projevovat kolektivně
„nevětšinové" politické názory, bydlet „nevětšinovým způsobem". Samozřejmě pak hrálo roli
i samotné řešení nově vzniklé bytové otázky v obou zmíněných případech.
Zájmové aktivity typu airsoftu a jejich rozšíření v České republice nemůžeme s jistotou
dávat do spojitosti se změnou politického režimu. Airsoft je především aktivita vcelku nová, a
tak se můžeme jen domnívat, jestli by bylo v socialistickém režimu možné pořádat akce typu
simulací skutečných vojenských světových událostí. I tak ale tento sport můžeme označit za
aktivitu, která se v Česku rozšířila až v porevolučním období.
V případě urban exploration by bylo zřejmě nejsložitější určit časové vymezení jeho
začátku. Lidé jistě vstupovali na opuštěná místa, ať už z jakéhokoliv důvodu, už dlouho
předtím, než byl pojem „urban exploration" vůbec zaveden. I tady však můžeme najít,
podobně jako např. u squatterství, určité známky ideologického přesahu, když např. autoři
Focault a Rabinow mluví o zmíněné potřebě svobody, nebo např. Lyng dokonce o politickém
vymezování vůči pozdnímu kapitalismu. A stejně tak si můžeme všimnout, že samotný pojem
urban exploration se objevuje až v druhé polovině 90. let.
v okolí Prahy jsou to např. Milovice, Točná apod.
resp. v některých případech ještě v Československu
roli samozřejmě hrály i další zmíněné okolnosti
34
5. Empirická část
5.1. Charakteristika a výběr cílového média
Jako cílové médium autorka zvolila Mladou frontu Dnes, konkrétně její pražskou regionální
mutaci. Oproti klasickému modelu v praxi, kdy se téma, respondenti i žánry vybírají až „na
míru" danému médiu, je v případě bakalářské práce možné tento proces relativně obrátit5 1
.
Nejdříve tedy bylo vybráno téma, výběr nejvhodnější ho cílového média následoval a úpravy
ovlivněné tímto výběrem pak autorka činí až při samotném vytváření tvůrčích textů5 2
.
Vzhledem k tomu, že autorka bydlí v Praze a díky tomu jsou její znalosti místních opuštěných
staveb větší, hledala regionální média a jejich mutace. Zvolení Mladé fronty Dnes pak
vychází především ze širokého záběru a cílové skupiny média. I když je téma mírně
kontroverzní a týká se určitých skupin lidí, autorka se domnívá, že i přesto je čtenářsky
atraktivní a nechybí zde motiv „zajímavosti" a „oddychovostí"5 3
i pro takto širokospektré
publikum. Přestože feature a publicistický rozhovor není stěžejním žánrem tohoto média,
neznamená to, že se na jeho stránkách neobjevují vůbec a naopak mohou být pro čtenáře
z hlediska obměny žánrů příjemným zpestřením5 4
.
5.1.1. Charakteristika MF Dnes
Mladá Fronta Dnes je deníkem, který v českém mediálním prostředí již dlouho zastává silné
místo. V r. 1989 navázala na tehdejší Mladou frontu, kterou do té doby vydával Socialistický
svaz mládeže (SSM). V lednu příštího roku se poprvé v tiráži objevila jako vydavatel místo
SSM Mladá fronta. Po sérii privatizací se pak v roce 1994 stal majoritním vlastníkem akciové
společnosti MAFRA, tedy vlastníka Mladé fronty Dnes, německý holding RheinischBergische
Druckerei und Verlagsgesellschaft GmbH. (Vildova, 2005) Mediální skupina
MAFRA je mimo jiné také vlastníkem např. hudební televize Očko, rádií Expres a Classic
nebo dalších deníků jako Lidové noviny a Metro, v neposlední řadě pak i webových serverů
idnes.cz a lidovky.cz. Rheinisch-Bergische Druckerei und Verlagsgesellschaft je pak
vlastníkem např. deníku Rheinische Post. (Mafra 2012)
MF Dnes je celostátní deník, který vychází každý den s výjimkou neděle ve formátu
310x230 mm. Unie vydavatelů ho charakterizuje jako „největší seriózní deník v České
republice, který přináší zpravodajství z domova a ze zahraničí, komentáře a názory,
5 1
přestože i v tomto případě musíme tyto hlediska vybírat a „vměstnat" do mantinelů vybraného cílového média.
5 2
do „vytváření" řadíme i přípravu či následnou úpravu textů.
5 3
o nichž mluví I. Faryová (2013)
5 4
což také potvrzuje Faryová (tamtéž)
35
ekonomické zpravodajství, publicistickou rubriku Společnost DNES, sportovní zpravodajství
a rubriku Kultura, TV a počasí. Zároveň nabízí 14 příloh s aktuálním regionálním
zpravodajstvím," (Unie vydavatelů, nedatováno). Každá z těchto příloh je kromě hlavního
pražského newsroomu zastoupena vlastní redakcí. Šéfredaktorem je Robert Cásenský. Na
českém mediálním trhu je Mladá fronta Dnes jedním z předních aktérů - je druhým
nejčtenějším tištěným periodikem. V posledním kvartálu r. 2012 a prvním r. 2013 byl
její prodaný náklad 284 037 kusů, tedy asi o necelou třetinu méně než bulvární Blesk na
prvním místě. Ctenost pak činila 824 000, o 332 000 méně než Blesk opět na prvním místě.
Ze seriózních deníků je pak nejčtenějším i nej prodávanějším (MEDIÁN - GfK STEM/MARK,
2013: 3).
Samu sebe popisuje MF Dnes jako moderní, seriózní deník, jehož hlavními principy
jsou nezávislost, seriózní zpravodajství a otevřenost názorovým diskusím. Vyzdvihuje pak
především množství původních zpráv nebo objektivitu politického zpravodajství. „Cílem
novin MF DNES je podávat pravdivý a plnohodnotný obraz o světě, ve kterém žijí. Součástí
tohoto obrazu musí být aktuální a kvalitní zpravodajství, stejně jako užitečné servisní
informace či oddechové čtení ve specializovaných přílohách. Toto jsou pilíře, na kterých stojí
MF DNES v novém tisíciletí, a díky nimž je právě těmi správnými novinami pro moderního
čtenáře." (Mafra 2012).
MF Dnes má, stejně jako některá další média, i vlastní etický kodex. Vybrané body z něj
se také dotýkají tematiky (i)legality při získávání informací:
„Každý článek, jehož zveřejnění může být spojeno s rizikem žaloby, je autor a editor
povinen před uveřejněním konzultovat s některým členem šéfredakce. V případě
nutnosti bude přizván právník společnosti MAFRA, a. s.
Redaktor a fotograf iDNES.cz a M F DNES musí při své práci vždy uvést účel, za
jakým získává informace. Nepoužívá nepoctivé prostředky pro jejich získání. Jen ve
výjimečných případech, kdy nelze závažnou informaci získat jinak, nemusí redaktor
dotazovanému své povolání sdělit: takový postup však musí schválit vždy nadřízený.
Autoři, editoři i ostatní osoby podílející se na výrobě MF DNES a iDNES.cz se při své
práci řídí platnými zákonnými předpisy České republiky. Obzvláště bedlivě sledují,
zda jej jejich činnost v souladu s autorskoprávními předpisy," (Syndikát novinářů ČR,
nedatováno).
36
5.1.2. Cílové publikum
Jako každé médium má i Mladá fronta Dnes určité cílové publikum. To nechává společně
s dalšími zadavateli zkoumat ve vlastním zájmu nejen pro určení správného směru, kterým se
bude vydávat (jak po obsahové, tak např. po formální stránce) - „je to totiž publikum, kdo
v konečném důsledku rozhoduje o mediální nabídce pomocí dálkového ovladače, hlasováním
u novinového stánku (...)" (RuP-Mohl, Bakičová 2005: 216). K co nej přesnějšímu vymezení
cílového čtenáře se totiž váže i nabídka inzerce - i pro inzerenty vydává každoročně mediální
skupina Mafra publikaci Čtenáři deníků MF Dnes, Lidové noviny a Metro. Výzkum Media
projekt sdružených agentur GfK Czech a Medián uvádí informace o věkovém, vzdělanostním
rozdělení čtenářů, ale i o jejich rozdělení co do pohlaví nebo příjmové kategorie. Následující
fakta jsou čerpána z výzkumu pro r. 2012.
Mladou frontu Dnes čtou z 59 % muži, z 41 % ženy. Nejvíce čtenářů (229 tis.) je ve
věku 30-39 let, druhou nej silnej ší věkovou skupinou je kategorie 40-49 let (148 tis.).
V případě rozdělení dle dosaženého vzdělání je nej silnější skupina středoškolsky vzdělaných
s maturitou, která tvoří více než třetinu čtenářů, tedy 318 tis. Následuje ji kategorie
vysokoškoláků zastoupená 261 tisíci čtenáři. Čtenáři MF Dnes jsou většinou lidé
s nadprůměrnými příjmy - nej silnější skupinu totiž tvoří lidé s příjmy nad 30 tis. Kč měsíčně
(382 tis. čtenářů, tedy téměř polovina z nich). Minimálně 70 % čtenářů MF Dnes je
ekonomicky aktivních, čímž se tento deník dostává na první místo5 5
v počtu ekonomicky
aktivních čtenářů. (Čtenáři deníků MF Dnes, Lidové noviny a Metro, nedatováno).
Můžeme tedy říci, že většina čtenářů MF Dnes jsou ekonomicky aktivní lidé, s vyššími
příjmy a alespoň středoškolským vzděláním. Ivana Faryová, vedoucí pražské přílohy, pak
ještě dodává, že to jsou často i rodiny s dětmi, lidé s vlastním bydlením, často také
podnikatelé (Faryová, 2013).
5.1.3. Pražská příloha MF Dnes
Dle údajů pro r. 2013 činila v tomto období celková čtenost regionálního titulu pro oblast
Prahy 485 tis. čtenářů. (Mafra, 2013) „Díky regionálním redakcím v příslušných regionech
jsou zajištěny rychlé a objektivní zprávy, redakční texty a veškerý servis," (Mafra, 2012)
Stejně jako celostátní vydání deníku plní pražská mutace především zpravodajskou
úlohu. „Jak už z názvu vyplývá, je to regionální příloha, která má zobrazovat život v Praze -
5 5
ve srovnání s ostatními českými deníky
37
co se tu děje, co zdejší lidi zajímá. Především se snažíme interpretovat např. rozhodnutí
radních, co konkrétně znamenají. Důležitá je ale nejen aktualita, ale i užitečnost, zábavnost.
Užitečností mám na mysli např. informace, čeho můžou Pražané využít, píšeme o koncertech,
akcích pro rodiny s dětmi," (Faryová, 2013).
Specifikem je tedy „rozsáhlé zpravodajství s celostátním přesahem" (tamtéž).
Využívaným žánrem ale není jen zpráva, která má v pražské příloze hlavní úlohu, ale např. i
story, rozhovor nebo reportáž. Cílové publikum, až na regionální ukotvení, se podle Faryové
obecně neliší.
5.2. Žánry v praxi MF Dnes
5.2.1. Žánr feature
Na příkladu pražské přílohy se dle mého soudu odráží zmiňovaná novost, nejasné ukotvení a
nízké využívání tohoto žánru. Editor Sapík naznačuje, že zčásti se stále prolíná s žánrem story
nebo reportáží a jeho definice v redakci není jasně daná. Přesto když je řeč o žánru feature,
vedoucí redakce Faryová upozorňuje, aby při jeho psaní nedošlo k záměně s reportáží.
Sapík dále v rámci definice feature uvedl „my tyhle žánry až tak důsledně nerozlišujeme,"
(Sapík, 2013), také mluví o tom, že je to žánr, který „není úplně štandartní." Sám ho dává do
souvislosti se story a říká „kdybych psal feature, tak např. oproti story do něj daleko víc
zahrnu vlastní postoj a budu se to snažit daleko více nějak vypointovat," (tamtéž). Psaní
feature v ICH formě Sapík připouští, přestože by se ji snažil minimalizovat. Co do rozsahu
pak mluví o tom, že by to měl být „kratší text, spíše jen čtverák, takže 60-65 krátkých
linek5 6
," (tamtéž). Takový rozsah řádků můžeme převést na cca 1800-1950 znaků, tedy
rozsah, který odpovídá spíše krátké zprávě. Toto tvrzení se rozchází s tím, co v teoretické
části uvádí někteří autoři. Dále zmiňuje potřebu zasazení do momentálního dění, podobné
např. prvku „peg", který zmiňuji v teoretické části - „ať už je to zpravodajství nebo
publicistika, mělo by to mít vždy nějaký aktualizační prvek." (tamtéž)
Sám editor si evidentně nebyl jistý, jak by feature definoval. Dokonce dále také uvádí,
že někteří redaktoři by měli problém s jeho vymezením. Autorka se domnívá, že to ale
„Najeden krátký řádek vychází zhruba 30 znaků," (Sapík, 2013)
38
nepoukazuje na schopnosti či znalosti daných novinářů, ale spíše potvrzuje první tvrzení o
nezakotvenosti feature v českém žurnalistickém prostředí.
5.2.2. Žánr publicistický rozhovor
Interview obecně redakce využívá, nejsou však jejím hlavním, nosným žánrem - tím je
klasická zpráva. Rozhovory tu většinou bývají spíše zpravodajského charakteru, přesto se
objevují i publicistické. Z rozhovorů vyplývá, že hranice mezi publicistickým a
zpravodajským se v některých bodech stírají - přestože se autorka např. vedoucí redakce Jany
Faryové ptala na publicistické interview, v odpovědi se odrážel spíše zpravodajský charakter
pražské přílohy - tedy že „významná je aktualita toho rozhovoru. Týká se to tedy většinou
nějakého aktuálního většího tématu," (Faryová, 2013). S tím souvisí i výběr respondentů,
který se vyznačuje právě aktuálností, často se pojí s nějakou momentálně probíhající kauzou
či právě probíraným tématem. Lukáš Sapík pak ale říká, že rozdíl je např. v jeho rozsahu i
způsobu jeho vedení. „Zpravodajský rozhovor většinou vůbec nenabíráme přímo, ale
telefonicky nebo po e-mailech. Většinou se totiž připravuje ze dne na den a nebývá prostor
pro něj někam dojet. Zpravodajský rozhovor bývá i kratší než publicistický, klidně jen tři
hlavní otázky. Oproti tomu publicistický má větší rozsah, třeba i na celou stránku," (Sapík,
2013).
Co do struktury rozhovoru, důležité je otevření rozhovoru a přechod rovnou k jádru
věci již v první otázce. Dále Faryová odkazuje na variabilitu rozhovorů, nemožnost určení
jasné definice (což se shoduje např. i s výše citovanou Adamsovou57
), potřebu autorova
talentu i zkušeností. V závěrečné úpravě rozhovorů jde vcelku o běžné body, ale často i o
zkracování a vybírání důležitých věcí, na což upozorňuje i Faryová (2013). Ta navíc dodává,
že „pravidla možná existují, ale pak zjistíte, že se v průběhu rozhovoru někam dostanete a to,
kde jste začala, třeba ani není tak zajímavé a pak ho celý přeskládáte - to se děje zcela
běžně."
V otázce autorizace byla záporná odpověď zprvu velice striktní. Potom ale vedoucí
redakce připustila, že výjimečně je autorizace možná - pokud jde např. o exkluzivního
respondenta nebo o odbornou tematiku, kterou poskytne autor respondentovi ke zhlédnutí
spíše pro kontrolu.
Na otázku, jestli je možné pro napsání textu překročit hranici zákona, odpověděl každý
z respondentů MF Dnes jinak. Zatímco Faryová ji při první zmínce o této oblasti automaticky
5 7
viz vymezení žánru publicistický rozhovor
39
a velice razantně zamítla, editor Sapík připouští, že se takový případ stát může. „Muselo by se
to posuzovat případ od případu a postupovat tak, abychom minimalizovali škody. Kdyby to
byl případ např. zmíněného squatu, nabízí se spousta otázek. Např. jestli jsme situaci předtím
řešili s policí, jestli nehrozí zřícení daného domu. Jde o to zvážit, do jaké míry převyšuje
přínos daného materiálu případná rizika. Kdyby to bylo např. tak, že bez toho článek napsat
nejde, že do budovy pustí jen nás, zároveň bychom mohli mít i fotky, asi by se to posouvalo
k tomu, že bychom do toho šli. Záleží i na samotném redaktorovi," (Sapík, 2013)
40
6. Kritická reflexe
V Praze se válčí. Zvuk píšťalky ale všechno ukončí
V textu o airsoftu využila autorka příklonu k reportážnímu stylu. Co do kompozice bylo jejím
záměrem začít obrazem přímo z místa děje. V začátku perexu nejprve využívá značně
publicistický styl. První část perexu by měla v tomto případě sloužit jako jakási „upoutávka",
autorka mínila uvést čtenáře v nejistotu, o čem text dále bude, a zároveň přitáhnout jeho
pozornost58
. Autorka se ale domnívá, že by nebylo dobré tento moment „nejistoty" dlouho
prodlužovat, a tak už v závěru perexu uvádí pravou tematiku textu. Konec perexu pak již více
připomíná věcný zpravodajský styl.
Záměrem bylo na motivu reportáže, který v textu slouží také jako určitá základní
dějová nit, ilustrovat prostředí pražského, potažmo českého airsoftu. Příprava na článek proto
spočívala v několikatýdenní rešerši především internetových zdrojů a rozhovorech s více než
10 hráči různých klubů, telefonickými rozhovory s Policií ČR a Armádou ČR5 9
. Přesto se ale
autorka do samotného feature rozhodla zařadit jen některá z vyjádření - především proto, že
výpovědi ostatních respondentů byly velice podobné, ale také proto, že bylo potřeba vybrat ty
nej podstatnější body. V tomto bodě se autorka domnívá, že naplnila jeden z parametrů žánru
feature - tedy podrobný obraz dané tematiky. Dalším je ono „oživení, přiblížení pomocí
jednání a obrazů," (RuB-Mohl, Bakičová, 2005: 58), kterých se autorka snažila docílit jak
střídáním situací v reportáži, tak popisem více stran dané tematiky. Funkce reportážní
spojující nitě pak slouží i jako zakončovací prvek - děj se na konci textu opět vrací do místa,
kde začal a tím se i pomyslně uzavírá.
Motiv aktuálnosti, či prvek „peg" se autorka snažila zohlednit v tom smyslu, že text je
situovaný do víkendového vydání, tedy doby, kdy se děj reportáže přímo odehrává. Navíc
z dlouhodobějšího hlediska i do období, v němž tato aktivita zažívá silný vzrůst zájmu a
věnuje se jí čím dál více lidí. Více než funkce aktualizační je tu ale zastoupena spíše
„oddychová", o níž mluví Faryová. Jde tedy prakticky spíše o jakousi pozvánku, nabídku
víkendové aktivity pro Pražany.
Autorka také zvažovala využití ich-formy, které se nakonec objevuje, ale v množném
čísle. Autorka se domnívá, že pro zprostředkování přímého zážitku reportéra6 0
je takováto
5 8
jak uvádí např. Bech-Karlsen, „čtenář by zpočátku neměl vědět, co všechno se v textu dozví a čeho je vlastně
přítomen," (1991: 122)
5 9
zde šlo především o otázku využití zbraní typu D pro výcvikové účely těchto institucí
6 0
o němž se zmiňuje v teoretické části na str. 13-14
41
forma vhodná. Cílem bylo autentické zachycení atmosféry a zároveň vybalancování poměru
vlastních dojmů a informativní hodnoty textu. Osoba autorky se tedy objevuje např. ve větě
„kryjeme se zatím v jednom ze tří bunkrů," nebo „sedá si k nám do trávy". Z textu je tedy
zřejmá osoba jeho tvůrce, přesto se autorka domnívá, že z něj nijak přehnaně nevyčnívá.
Co do rozsahu61
zvolila autorka stejně jako u dalších textů určitý kompromis teorie a
praxe. Zatímco teorie uvádí rozsahy až několika tisíce slov, editor Sapík mluví o mnohem
kratším textu62
. Vytvořený text by odpovídal zhruba 130 krátkým řádkům, společně
s fotografiemi by tedy zabral cca půl strany.
Urban exploration: něco je tu špatně
Další z feature autorka započala již vperexu jasně publicistickým stylem. Autorčiným
záměrem bylo i mírné umělecké zabarvení, o němž mluví např. Osvaldová a Halada (2002:
60). Znovu se v něm objevuje prvek pozdržení, v tomto případě delší než u prvního feature.
V prvním odstavci totiž autorka přechází ke zdánlivě odlišnému tématu, zatímco není zřejmé,
jaká je souvislost s perexem. Rozuzlení, přichází až ve druhém odstavci, kde první dva oddíly
spojuje dohromady. Autorka tedy použila motiv pozdrženého začátku vcelku dlouho,
domnívá se ale, že to přispělo k posílení překvapivosti tematiky.
V prvních dvou featurech se dá najít společná charakteristika i v případě reportážního
stylu, který otevírá a zároveň uzavírá text. Oproti předešlému textu ale autorka ve třetím
odstavci prostředí reportáže opouští a vrací se k němu až na konci pro uzavření děje. Mezi tím
se v prostřední fázi článku, tedy sekci s podtitulkem Zanechat jen stopy, věnuje popisu
komunity urban explorers v českém prostředí, jehož pojítkem jsou především internetové
sociální sítě. Autorka se snažila v tomto případě vyhnout zřetelnému příklonu na jednu ze
stran sporu. Přesto se ale domnívá, že se jí to zcela nepodařilo a z článku je zřejmá mírná
podpora strany Barbory F. Autorka si uvědomuje, že oproti nezainteresovanému novináři byla
její pozice ovlivněna předchozí vlastní participací v této komunitě a nedokázala se tak tomuto
zcela vyhnout. Protože ale jde o publicistický a nikoliv zpravodajský text, v němž je obecně
subjektivita autora vítána, nepovažuje to za chybu.
V textu měla být zařazena ještě část sporu o muzeum, které Hingar zakládá v Ústí nad
Labem a do nějž shromažďuje věci odnesené z opuštěných staveb. Jelikož je ale v muzeu
teprve několik exponátů a Hingar navíc tvrdí, že všechny si odnesl se svolením majitele,
6 1
3927 znaků
6 2
přesto je ale možné nalézt texty podobné feature často např. v rubrice „Téma", které mají rozsah např. půl
strany
42
nepovažovala autorka téma za důležité. Navíc by zde už chybělo regionální ukotvení pro
Prahu, přestože se dá říci, že i tento spor doplňuje popis českého urban exploration obecně.
Kromě uvedených důvodů by ale text navíc byl už velmi rozsáhlý6 3
a i pro zachování jeho
spádu považovala autorka za nej lepší vyjmout právě tuto část.
Autorka v textu dále vyhověla požadavku jedné z respondentek o neuvedení jejího
příjmení z osobních důvodů. Respondentka - Barbora F. - své celé jméno neuvádí ani
v prostředí internetu. Dále pak všichni z dotazovaných odmítli uveřejnění svých obličejů
z důvodu možných problémů spojených s částečnou ilegalitou jejich činnosti.
V textu autorka dále musela řešit zmíněnou etickou otázku, protože vstup do prostor
CKD byl vstupem na soukromý pozemek. Pro zachycení atmosféry urbexu to ale bylo
podstatné a feature by bez tohoto prvku byl jen plochým jednorozměrným popisem. Problém
nastal při příchodu pracovníka ochranky. Vše se ale řešilo v klidu a po vysvětlení, že jde jen o
zájmové účely a pořízení několika fotek, ostraha dokonce poskytla vlastní telefon ke
zkontaktování správce budovy a i doporučila, co říci, aby správce poskytl svolení ke vstupu
do prostor. Přestože správce situaci údajně chápal a mluvil o tom, že dříve vstup na pozemky
možný byl, v rámci bezpečnosti6 4
už to tentokrát nepovolil. Průzkum tak byl přerušen.
Respondenti vypověděli, že takováto věc se jim stala poprvé. Autorka to považuje ve feature
za oživující prvek, na němž následně vystavěla závěr textu.
Motiv aktuálnosti se v textu vyskytuje v podobě momentálně se rozrůstající komunity
mladých lidí, v prvku novosti této aktivity a dle autorčina soudu i v tom, že média zatím o této
aktivitě zatím informovala jen velmi málo6 5
.
Slzy bolí všechny stejně
Rozhovor se sociální psycholožkou vznikal jako poslední, 17. 5. 2013. Bylo tomu tedy až
potom, co vznikla část o bezdomovectví v teoretické kapitole, i po vytvoření samostatného
feature o bezdomovectví. Tato fakta posloužila zároveň jako část přípravy na rozhovor,
protože do předchozích aktivit spadaly rozsáhlé rešerše literatury, kontakt s některými
institucemi66
i se samotnými bezdomovci.
Výběr respondentky byl účelový, proběhl na základě jejího odborného zaměření.
Nešlo tedy o osobu, která by byla např. známou osobností, ale o odbornici na danou oblast,
6 3
ve výsledné podobě je jeho rozsah 3743 znaků, tedy opět cca polovina novinové strany
6 4
mluvil o havarijním stavu budov a nebezpečí úrazu.
6 5
jde tedy spíše o motiv „novosti"
6 6
např. Armáda spásy, Český statistický úřad, katedry psychologie na Karlově a Masarykově Univerzitě
43
která se zabývá právě výzkumem této tematiky a prací s bezdomovci. Prvotní domluva
proběhla po e-mailu a telefonu, následovalo pak osobní setkání. To proběhlo na půdě, která
pro obě strany byla neutrální, tedy v kavárně, kterou vybrala respondentka. Při samotném
rozhovoru pak bylo co do technických okolností potřebné jen vybrat místo s menším hlukem.
Autorka měla předem připravenou sadu otázek a okruhů, na které se bude ptát.
Doplňovala je doptáváním. Díky doplňujícím otázkám se rozhovor dostal i do nepřipravené
roviny - morální tematiky, ale např. i hypotetických dotazů ohledně systému ústavní péče ve
vztahu k bezdomovectví - konkrétně např. u otázky „Domníváte se tedy, že by v dlouhodobém
hledisku mohlo zrušení dětských domovů a zavedení pěstounské péče teoreticky snížit počet
bezdomovců?" nebo „Co máte na mysli morální kapacitou?". K druhé jmenované otázce
přispěl i fakt, že rozhovor probíhal při osobním setkání - např. při kontaktu po telefonu nebo
e-mailu by si autorka těžko mohla povšimnout posunku, který respondentka udělala, když se
zmínila a o morální kapacitě. To bylo pak impulzem k doplňující otázce.
Cílem rozhovoru, jak o tom mluví Bartošek (1997: 44), byla kromě informační a
zábavní funkce i tvorba názoru čtenáře, případně lehké „přesvědčování čtenáře" (tamtéž). Co
do typologie jde o klasický typ publicistického rozhovoru nebo podle typologie Storkána a
Baumana (1973: 34-40) o formu čistého dialogu, kde není kladen důraz na osobnost
respondenta, ale spíše na jeho vyjádření ke společenským otázkám.
Autorizaci respondentka nevyžadovala. Následná úprava rozhovoru pak probíhala
vcelku snadno, Hámová mluvila zajímavě a spisovně, nepoužívala často se opakující výrazy,
nespisovná slova apod. Úprava tak spočívala jen v lehkém zkracování a vyřazení některých
dle autorčina soudu čtenářsky neatraktivních pasáží apod.
Celkově rozhovor autorka hodnotí jako vcelku vydařený, přestože nepřináší nijak
šokující nové informace, považuje ho za čtenářsky atraktivní. Za zajímavé považuje zmíněné
pasáže odpovědí na doplňující otázky, ale např. i odpověď na otázku o přístupu úředníků nebo
informace o původu bezdomovců.
Na návštěvě ve squatu: barokní zámek s duchem anarchismu
Feature je v tomto případě pojatý spíše tak, jak ho chápe zahraniční literatura. Autorka ho
tedy v tomto případě nechala plnit zaštiťující funkci více žánrů a text pojala spíše jako story.
Přesto se zde ale objevují i znaky žánru feature v českém pojetí. Text, především v závěrečné
44
části, jde více do hloubky, některé informace (např. o vzniku kulturních center, knihoven,
přednášek apod.) pocházejí z rešerše, která předcházela vzniku článku.
V ostatních ohledech je ale text založený především na vykreslení centrální postavy
děje, jejích názorů, stylu života. Přestože ale jde o story založenou na vyprávění jedince,
principem je i tady zachycení podstaty určitého fenoménu (tedy squattingu v Praze), tak jak
vychází i z definice feature67
. V tomto případě je ono zachycení podstaty pouze nasazeno na
konkrétní osobu.
Co se týče přípravy, probíhala podobně jako u předešlých textů, ale s nejdelší dobou a
s největší hloubkou proniknutí do prostředí pražských squatů. Zprvu měl text pojednávat o
Košířském squatu Cibulka, kam autorka docházela několik měsíců a poznávala zdejší
komunitu. Squatteři z Cibulky tvrdili, že jsou jediným squatem v hlavním městě. To posléze
začaly vyvracet různé okolnosti - jak autorčiny vlastní průzkumy Prahy, tak rozhovory
s lidmi, kteří měli s dalšími squaty zkušenost. Jedním z nich byl i fotograf David Těšínský,
jehož fotografie z prostředí squatů a drogových doupat byly v průběhu autorčiných rešerší
publikovány v týdeníku Reflex. Autorka se proto s fotografem záhy spojila a díky následným
rozhovorům pak přesunula svůj zájem i k jiným squatům.
Pro finální text pak hledala člověka, který podle poznaného splňoval nejvíce kritéria
typického squattera - tedy mladého člověka okolo 25 let, který už s takovým životem má
několikaleté zkušenosti, zároveň je jeho postoj podložen vyhraněnými názory na společnost.
Výhodou respondenta bylo i to, že se dokázal barvitě vyjadřovat, mluvil inteligentně a byl
velice otevřený.
Dalo by se říci, že v některých ohledech ale text splňuje i parametry publicistického
rozhovoru, totiž monologického či reportážního typu6 8
. I za těchto okolností ale autorka
považuje článek za feature, se zmíněným rozdílem oproti předešlým textům tohoto typu totiž
v pojetí zahraniční literatury, kdy je pojmem feature označován publicistický text.
„Modlím se, abych v koši našla kus chleba," říká jaderná fyzička
Poslední z textů začíná jako story. V prvních třech částech textu (tedy titulku, perexu a
prvním odstavci) je vykreslována postava, podobně jako v případě feature o squattingu.
6 7
v tomto případě v pojetí české i zahraniční literatury.
6 8
dle typologií uvedených v teoretické části práce
45
V dalších částech jsou ale v textu zařazeny i vyjádření dalších zdrojů k problematice
bezdomovectví. Díky nim dostává text v prostřední části mírně zpravodajský ráz, který již
bourá původní zdánlivý koncept story. V prostředním díle textu se tak článek přibližuje spíše
charakteru newsfeature díky zpravodajským prvkům.
Vytvoření textu předcházela rešerše a kontaktování několika výše uvedených institucí.
Respondentku pak autorka objevila při aktivitě urban exploration v hlubočepské tiskárně.
Zena byla otevřená a ochotně vyprávěla svůj příběh. Oproti feature o squattingu, kde je
ústřední postavou typický příklad squattera, se v článku autorka rozhodla využít opačného
prvku - tedy netypického příběhu bezdomovkyně, který pak dala do kontrastu s některými
charakteristikami většiny bezdomovců. Na motivu kontrastu je vystavěn i titulek a perex,
potažmo celý příběh Svatavy Klimešové.
V tomto textu se autorka domnívá, že skloubila prakticky několik stylů dohromady - dají
se zde najít prvky story, newsfeature i reportážního stylu6 9
. Přesto ho hodnotí celkově za
publicistický, jak kvůli subjektivním popisům respondentky, tak kvůli zabarveným slovům,
ale i prvky lehce uměleckého stylu - např. personifikace ve spojení vypráví vrásčitá tvář.
Celkově se autorka domnívá, že v textu využila především vyjádření zdrojů, průvodního
textuje zde jen minimum. To považuje za mírnou slabinu textu, feature by dále měl zahrnovat
více hluboký pohled do problematiky. S ohledem na rozsah textu70
ale autorka považovala za
vhodné uvést spíše citace zdrojů, přestože to bylo mírně na úkor ostatnímu textu. Dále
považovala vyprávění respondentky za natolik zajímavé, že ho zařadila do textu jako hlavní
linku. Pouze v o něco menší míře než v předchozím textu o squattingu.
Autorka při vytváření článku měla na mysli i aktualizační prvek textu, který se mírně
promítá do vyjádření ministerstva. To však proběhlo již v únoru r. 2013, proto pokud by tato
informace měla sloužit jako aktualizační motiv, bylo by samozřejmě nutné text uvést ve
stejnou dobu. Dle autorčina soudu by v takovém případě informace o snížení dotací pro
neziskové organizace měla být už v první části textu, případně postavit celý text na něm. Ve
vytvořeném článku se objevuje spíše jako doplňující informace.
6 9
např. v popisu prostředí či samotné respondentky, ale i ve využití přítomného času a začátkem text „uprostřed"
děje
7 0
který autorka považovala za vhodné dimenzovat max. na půlstranu vzhledem k teoretickým a empirickým
východiskům, ale i k tomu, že k feature se pojí i rozhovor.
46
Shrnutí
Předkládané texty autorka vytvořila na základě rešerší literatury a dalších zdrojů, ale i
kvalitativního empirického výzkumu. Ten proběhl v cílovém médiu se dvěma členy redakce vedoucí
a editorem. Pro vytvoření hlubšího obrazu o způsobu psaní textů typu feature a
publicistický rozhovor by bylo dle autorky třeba většího počtu respondentů. To autorka
hodnotí jako mírný nedostatek. Bohužel komunikace s pražskou redakcí a jejími členy byla
natolik složitá a zdlouhavá, že ve výsledku bylo úspěchem vytvoření alespoň těchto dvou
hloubkových rozhovorů.
I přes relativně nízký počet respondentů ale vznikl určitý obraz daných žánrů. Ten se
autorka snažila většinou naplnit, přestože některé z charakteristik jsou ve výsledku mírně jiné.
Některé z textů tíhnou spíše k žánru story, jiné jsou zase spíše reportážní. Autorka také
musela řešit otázku rozsahu, která se pak odráží i v hloubce jednotlivých textů - pro
obsáhlejší tematické zpracování by bylo třeba většího prostoru. U všech textů typu feature se
autorka rozhodla pro uvedení domicilu a perexu - je tomu proto, že nejblíže mají tyto články
blízko k rubrice Téma, v níž se domicil i perex vyskytují.
V tvůrčích textech se autorka věnovala již konkrétním jednotlivým skupinám a aktivitám
bez jejich zjevné návaznosti7 1
. Tematika samotných opuštěných budov pak není zahrnuta do
výsledných textů, funguje spíše jako spojující prvek uvedených okruhů lidí a zájmů. Pro širší
záběr a větší hloubku článků, jakou by měl splňovat žánr feature72
, by bylo jistě vhodné
zařadit do textů i pasáže týkající se samotných budov. To autorka hodnotí jako mírný
nedostatek tvůrčích výstupů. Pokud by se však texty měly zevrubně dotýkat vždy obou
témat7 3
, bylo by dle autorčina soudu zapotřebí většího rozsahu. Ten byl ale přizpůsoben
cílovému médiu.
vyjma publicistického rozhovoru navazujícího na feature o bezdomovectví.
v pojetí české literatury
myšleno tématem daného sociálního jevu či skupiny i tématem dané opuštěné stavby
47
7. Závěr
Hlavním cílem této bakalářské práce bylo vytvoření série publicistických textů. Jejich
vytvoření předcházel cíl vedlejší, tedy prozkoumání problematiky využití opuštěných staveb
lidmi. V práci autorka pracovala s pojmem brownfields. Z rešerše literatury vyplynulo, že ne
všechny opuštěné objekty mohou nýt označovány tímto termínem, přesto se ale autorka
domnívá, že definice termínu brownfield v českých poměrech je prozatím natolik nejednotná,
že pro obecné označení vybraných objektů je vyhovující.
V teoretické části autorka dále prozkoumávala jednotlivé lidské zájmové a sociální
aktivity, které jsou s opuštěnými budovami a jejich komplexy spojeny. Práce poukazuje na
hlavní spojující prvek těchto aktivit - tedy airsoftu, urban exploration, squattingu a
bezdomovectví - i samotné problematiky brownfields. Je jím období 90. let 20. století.
V porevolučním období se v České republice objevila spousta nových činností, které do té
doby nebylo možné vykonávat. I tato předchozí „nepřípustnost" je zčásti něco, co dle autorky
všechny tyto aktivity spojuje. Neznamená to, že by v dnešní době již všechny byly legální,
přesto už je možné o nich otevřeně mluvit a vnímat je jako jedny z existujících prvků
společnosti - ať už pozitivních, nebo negativních.
Z textů byl pouze jeden publicistickým rozhovorem. Autorka se domnívá, že jeho
vymezení je oproti druhému jmenovanému vcelku jasné, přestože i jeho podoba se může
výrazně lišit např. podle zvoleného typu - ve výsledku může být dle uvedeného jen úzká
hranice např. mezi monologickým či reportážním interview a story. Co se týče feature,
výsledné texty ukazují, stejně jako provedený kvalitativní výzkum, že v českém prostředí
stále není pevně ukotven a především nemá jasně dané mantinely a náležitosti. To se odrazilo
i v samotných autorských textech, které, přestože byly téměř všechny vytvářeny jako feature,
jsou něčím různé. Autorku nejvíce překvapilo nejasné vymezení tohoto žánru ze strany
profesionálů.
Otázkou je, jak se feature bude vyvíjet nadále a jestli v brzké budoucnosti najde své pevné
místo na české žurnalistické scéně - a případně jestli jej jako samostatný žánr začne někdy
vnímat i zahraniční novinářská scéna.
48
8. Seznam použité literatury
• Adams, Sally. 2001. Interviewingfor journalists. New York: Routledge.
• Adams, Sally. 2008. Writingfor Journalists: Writing features. Abingdon: Routledge
• Anglicko - český výkladový slovník. 1998. Praha: Lidové noviny
• Babbie, Earl. 2001. The Practice of Social research. Belmont: Wadsworth/
Thomson Learning.
• Bartošek, Jaroslav. 1997. Žurnalistika: Úvod do studia. Olomouc: Filozofická fakulta
Univerzity Palackého.
• Bech-Karlsen, Jo. 1991. Být při tom. Reportáž jako metoda a žánr. Oslo:
Universittetsforlaget.
• Cuřík, J. a kol. 2012. Nové trendy v médiích 1: Online a tištěná média. Brno:
Masarykova Univerzita.
• Disman, M . 1993. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha:
Karolinum
• Drkošová, M . 2005. Brownfields ajejich opětovné využití v městě Brně. Urbanismus a
územní rozvoj. Ročník VIII, číslo 4.
• ETHOS (European Typology of Homelessness and Housing Exclusion) - Evropská
typologie bezdomovství a vyloučení z bydlení, viz www.feantsa.org
• Fiala, P. a kol. 1998. Politický extremismus a radikalismus v ČR. Brno: Masarykova
Univerzita.
• Fitzpatrik, S., Kemp, P., Klinker, S. 2004. Bezdomovství. Přehled výsledků výzkumů
z Velké Británie. Kostelec n. Černými lesy: IZPE.
• Focault, M . - Rabinow, P. 1984. The Focault Reader, London: Vintage.
• Friedrichs, Júrgen - Schwinges, Ulrich, 1999. Das journalistische Interview. Opladen
- Wiesbaden, Westdeutscher Verlag.
• Garrett, Bradley L. 2012. Place Hacking: Tales of Urban Exploration. London: Royal
Holloway, University of London.
• Hendl, J. 2005. Kvalitativní výzkum. Praha: Portál.
• Hnilička, P. 2005. Sídelní kaše. Otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných
domků. Praha: Era.
• Holeček, Jan. 2006. Městská brownfiellds - stav a perspektivy rozvoje. Brno.
• Hradecký I. a kol. 2007. Definice a typologie bezdomovství. Zpráva o realizaci aktivity
č. 1 projektu Strategie sociální inkluze bezdomovců v ČR. Praha: Naděje, o. s.
49
• Hradečtí, Ilja a Vlastimila. 1996. Bezdomovství - extrémní vyloučení. Praha: Naděje,
o. s.
• Chmelík, Jan. 2001. Extremismus a jeho právní a sociologické aspekty. Praha: Linde
Praha, a.s. - Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily
Hořínkové a Jana Tuláčka.
• Kaufmann, Jean - Claude, 2010. Chápající rozhovor. Sociologické nakladatelství,
Praha. Přeloženo z francouzského originálu vydaného 2007, vyd. Armand Colin.
• Kadeřábková, B. - Piecha, M . 2009. Brownfields. Jak vznikají a co s nimi. Praha: C.
H. Beck.
• Kolpron, s. r. o. 2008. Analýza brownfields v Praze. Studie, objednatel: Magistrát hl.
m. Prahy
• Lyng, S. 2004. Crime, Edgework and Corporeal Transaction. Political Theory.
• Matoušek, O. 2003. Slovník sociální práce. Praha: Portál.
• Matoušek, O., Kodymová, P., Koláčková P. 2005. Sociální práce v praxi: Specifika
různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál.
• Mencher, Melvin. 2003. News Reporting a Writing. New York: McGraw - Hill.
• Meyer, Werner. 1983. Zeitungspraktikum. Auszug aus der Loseblattsammlung
žurnalismus von heute, ed. Jürgen Frohner. Starnberg, Verlag R. S. Schulz.
• Nešlehová, Lucie, 2010, Squatting v České republice se zaměřením na současnost
(případová studie squat Milada), Pardubice.
• Ninjalicious. 2005. Access All Areas: A User's Guide to the Art of Urban Exploration.
Canada: Infilpress.
• Osvaldová, Barbora a kol. 2001. Zpravodajství v médiích. Praha: Karolinum
Journalistik, Universitetsforenget
• Osvaldová, Barbora - Halada, Jan. 2002. Praktická encyklopedie žurnalistiky. Praha:
Libri.
• Osvaldová, Barbora - Halada, Jan a kol. 2007. Encyklopedie praktické žurnalistiky a
marketingové komunikace. Praha: Libri.
• Pape, Susan - Featherstone, Sue. 2005. Newspaper Journalism: A Practical
Indrtoduction. London: Sage Publications.
• Pape, Susan - Featherstone, Sue. 2006. Feature writing : a practical introduction.
London: Sage Publications
• Průdková, Táňa - Novotný, Přemysl, 2008. Bezdomovecťví. Praha: Triton.
50
• Revitalizace „brownfields" v obcích ČR: metodika monitorování a nové využívání
ploch a objektů. Praha, 2003.
• Ruß-Mohl, Stephen. - Bakičová, Hana. 2005. Žurnalistika. Komplexní průvodce
praktickou žurnalistikou. Praha: Grada
• Růžička, Vlastimil. 2006. Squaty ajejich revoluční tendence. Praha/Kroměříž : Triton.
• Schmidt, Reinhard Wilhelm, 1971. Das Interview. Gespräch mit Günter Gaus.
München, Bayerischer Rundfunk, Schulfunk-Kollegstufe.
• Storkán, Karel - Bauman, Milan (eds.). 1973. Umění interviewu. Praha: Vydavatelství
a nakladatelství novinář.
• Tušer, A. 1999. Ako sa robia noviny. Bratislava: Sofa.
• Vildova, M . 2005. O privatizaci deníku Mladá Fronta. Praha: Univerzita Karlova
• Wheeler, S. 2009. Feature wriingfor journalists. London: Routledge
Internetové zdroje:
• Airsoftguns. Nedatováno. Co je to airsoft? Dostupné z
http://www.airsoftguns.cz/page.php?&form=cojeairsoft (cit. 16-03-13)
• Airsoftmania. 7. 2. 2013. Využívejme opuštěné budovy. Dostupné z
http://www.airsoftmania.cz/ (cit. 22-04-2013)
• Bardos, Paul. The Contaminated Land Rehabilitation Network For Environmental
Technologies in Europe (online). 2003 Final Report for Research Contract CLL:
Managing and Developing the U K interface with CLARINET. Dostupné z WWW:
http://www.eugris.info/newsdownloads/Final%20Report%20CLARINET.pdf (cit.
2013-03-22)
• Drmotová L. - Martanová S. in Události v regionech. 20. 8. 2011. Policie vyhnala
hráče airsoftu z pražské vápenky. Dostupné z
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/133607-policie-vyhnala-hrace-airsoftu-zprazske-vapenky/
(cit. 23-04-2013)
• IURS - Institut pro udržitelný rozvoj sídel. Vítejte na stránkách Institutu Udržitelného
Rozvoje Sídel. 2006. Dostupné z WWW: http://www.brownfields.cz/wpcontent/uploads/2009/12/programy_2009.pdf.
(cit. 21-04-13)
• IURS - Institut pro udržitelný rozvoj sídel. Co to jsou "brownfields"! 2010. Dostupné
z WWW: http://www.brownfields.cz/o-cem-to-je/co-to-jsou-brownfiedls/ (cit. 14-04-
13)
51
• Mafra, a. s. Nedatováno. Čtenáři deníků MF Dnes, Lidové noviny a Metro. Dostupné
z WWW http://data.idnes.cz/soubory/mafra_all/A130214_TVE_MFD_1234.PDF (cit.
01-05-2013)
• Mafra a.s. 2012. Mediální skupina Mafra. Dostupné z WWW:
http://www.mafra.cz/cs/default.asp?y=mafra_all\cs_ospolecnosti_portretspolecnosti.htm
(cit. 20-03-2013)
• Mafra, a. s. 2013. Ceník pro regionální vydání. Dostupné z WWW
http://data.idnes.cz/soubory/mafra_all/73A 121219_TVE_TIS KOV Y_CENIK_2013_R
EG.PDF (cit. 22-04-2013)
• MEDIÁN - GfK - STEM/MARK. 2013. Media projekt 1. 10. 2012 - 31. 3.2013.
Dostupné z WWW http://www.unievydavatelu.cz/Upload/1109.pdf (cit. 18-05-2013)
• Národní strategie regenerace brownfieldů. In: Ministerstvo průmyslu a obchodu,
2008. Dostupné z: http://www.czechinvest.org/data/files/strategie-regenerace-vlada-
1079.pdf (cit. 13-04-13)
• O urbexu. In: URBEX.cz. Nedatováno. Dostupné z WWW http://urbex.cz/o-urbexu-2-
21. (cit. 21-04-2013)
• Syndikát novinářů ČR. Nedatováno. Etický kodex. Dostupné z WWW http://syndikatnovinaru.ez/l/5/36/etika/etickykodex
(cit. 04-04-2013)
• Trestné činy proti majetku. Nedatováno. Dostupné z WWW
http://trestnizakonik.cz/trestni-zakon/trestne-ciny-proti-majetku.html. (cit. 20-04-
2013)
• Unie vydavatelů ČR. Mafra, a. s. Nedatováno. Dostupné z WWW
http://www.unievydavatelu.cz/default.aspx?section=28&server=l&catalog=2&catitem=l
542 (cit. 03-05-2013)
Ostatní zdroje:
• Faryová Ivana, 19. 4. 2013. rozhovor, příloha č. 6
• Sapík, Lukáš, 8. 5. 2013. rozhovor, příloha č. 7
• Vacek, Jakub, 30. 4. 2013. rozhovor, příloha č. 8
52
Rejstřík:
A
Adams, S., 8, 14, 15
B
Babbie, E., 5
Bardos, P., 18
Bartošek, J., 11, 40
Bech-Karlsen, J., 8, 37
Č
Čuřík, J. a kol, 7, 10
D
Disman, M., 5
Drkošová, M., 21
Drmotová L. - Martanová S, 28
F
Faryová, L, 33, 34, 35
Fiala, P. a kol., 25
Fitzpatrick, S., 24
Focault, M., - Rabinow, P., 28
Friedrichs, J., - Schwinges, U., 11
G
Garrett, B., 28
H
Hendl, J., 5, 6
Hnilička, P., 19
Holeček, J., 19, 20
Hradecký, I., 24
Hradecký, L, a kol., 23
Ch
Chmelík, J., 26
K
Kadeřábková B., - Piecha, M., 21
Kaufmann, J-C, 13
L
Lyng, S., 28
M
Matoušek, O., 24
Matoušek, O., Kodymová, P., Koláčková
P.,23
Mencher, M., 8, 14
Meyer, W., 13
N
Nešlehová, L., 4
Ninjalicious, 27
O
Osvaldová, B., 7
Osvaldová, B., - Halada, J., 9, 11, 15, 38
P
Pape, S., - Featherstone, S., 8, 9, 14
Průdková, T., - Novotný, P., 23, 24
R
Ruß-Mohl, S., -Bakičová, H , 8, 11, 13,
14, 15, 33, 37
Růžička, V., 25, 27
53
s v
Sapík, L., 34, 35, 36 Vacek, J., 28, 29
Vildova, M., 31
S
w
Storkán, K., - Bauman, M., 12, 14, 15, 40 v v
Wheeler, S., 8, 9
T
Tušer, A., 11, 13
54
9. Přílohy
Seznam příloh:
9. Přílohy 55
9.1. Autorské texty 56
Příloha č. 1: Feature o airsoftu 56
Příloha č. 2: Feature o urban exploration 59
Příloha č. 3: Rozhovor o bezdomovectví 62
Příloha č. 4: Feature o squatu 65
Příloha č. 5: Feature o bezdomovectví 68
9.2. Kvalitativní rozhovory 70
Příloha č. 6: Rozhovor s Ivanou Faryovou, vedoucí pražské přílohy MF Dnes 70
Příloha č. 7: Rozhovor s Lukášem Sapíkem, editorem pražské přílohy MF Dnes 74
Příloha č. 8: Rozhovor s Jakubem Vackem 76
55
9.1. Autorské texty
Příloha č. 1: Feature o airsoftu
V Praze se válčí. Zvuk píšťalky ale všechno ukončí
Řev zasažených vojáků, rachot palby, záblesk helmy člena Rudé armády za protějším
stromem. Nejedná se o okénko do minulosti, tohle všechno můžou Pražané zažít
v řeporyjských lesích. Hraje se tu totiž airsoft - novodobá zábava nejen pro dospělé.
Řeporyje „Hlavně mějte stále nasazené brýle, jinak nechtějte vidět, co se vám stane s
očima," nabádá jeden z organizátorů Tomáš Pantůček hlouček mužů ve vojenském. Budí
respekt. Zbraně by laik nepoznal od těch ostrých, v několika vrstvách uniforem nenechávají
člověka na pochybách, že není radno se s nimi dostat do křížku. Jdou do bitvy.
Na ploše opuštěné vojenské základny v Točné se už po chvíli ozývají válečné pokřiky, za
krkem je cítit hlaveň nepřítelovy zbraně. „Dneska tu bojují jednotky plukovníka Dukátová
proti ozbrojenému afghánskému lidu," tajemně popisuje druhý z dvojice
hlavních organizátorů a pronájemců objektu Jiří Šilhán. Kryjeme se zatím v jednom ze tří
bunkrů. Les, do kterého přes týden chodí na procházky maminky s dětmi, se dnes změnil
v obrovský válečný prostor.
56
Příroste k srdci a
nechce pryč
Pro někoho je airsoft
víkendové odreagování
od kancelářských
povinností, pro jiného
životní styl. Ti, kteří hrají
tzv. military airsoft, si
totiž potrpí na přesnou
rekonstrukci skutečných
událostí. Se vším všudy. „Raději vložím několik desítek tisíc do výstroje podle předlohy. O
to, jak mi střílí zbraň, se starám až jako o jednu z posledních věcí," popisuje po skončení
bitvy osmnáctiletý Ondřej Nejedlý. Hraje tři roky a je členem jedné z nej uznávanějších
jednotek v Praze, která napodobuje novodobou německou armádu. Dnes si výjimečně přijel
zahrát podle jiného scénáře.
Při otázce, jestli ho podporují rodiče, pokyvuje hlavou. „Sice někdy nechápou, co na tom
mám, ale ve výsledku jsou rádi, že nesedím doma u počítače, nebo nefetujú v parku," směje
se a sundává si pomalu brýle, protože už jsme bezpečně za hranicí hřiště. „Je to prostě něco,
co příroste k srdci a nechce pryč," krčí rameny. Do rozhovoru se vkládá Tomáš Pantůček,
který zrovna přichází z „mrtvoliště" - tam odchází zasažení hráči. „Kolegové sem berou celou
rodinu i s manželkou. Nemít to, sedím celý týden u počítače. Takhle si na víkend člověk
krásně vyčistí hlavu," sedá si k nám do trávy a otírá si z čela pot.
Vápenka? Životu nebezpečno
Točná je jediným legálním outdoorovým hřištěm v Praze. To ale neznamená, že jinde se
venku nehraje. Nemusíme ani chodit daleko - zásah dostalo už i několik kolemjdoucích
v Prokopském údolí na zdejší Vápence. Chátrající ruinu ale využívají hráči jiného typu. „Co
tam chodí, je odpad. Jsou to právě ti špatní airsofotví hráči, díky nimž lidé považují airsoft za
něco zlého. A je to tam životu nebezpečné," rozčiluje se Ondřej Nejedlý, při zmínce o
Vápence. „Areál je opravdu nebezpečný. Vápenka a tamější hráči nedělají naší komunitě
zrovna dobré jméno," dodává Jakub Vacek, který hraje už desátým rokem.
57
Kromě toho, že mnoho „civilistů" nemá o
vyznavačích této zábavy dobré mínění,
často dochází i k záměně airsoftu za
paintball. První skupina se tomu ale brání.
„Paintball je jen hra, tomuhle se věnují už
spíš ti, kdo mají blízko k armádě. Nejen že
si hrajeme na vojáčky - když to převedu
do mluvy našich maminek -, někteří hráči
dokonce skutečně jsou členy armády,"
vypráví Pantůček. Paintballisté používají
větší střelivo naplněné barvou, u airsoftu
to jsou náboje podobné těm do
kuličkovek. „Naše asi vypadají
nebezpečněji, ale zásah na paintballu bolí
mnohem víc," vysvětluje po chvíli Ondřej
nejedlý a v ruce si pohrává s drobnou bílou kuličkou
Sejdeme se u mrtvol
Utichávající les najednou prořízne hvizd píšťaly a téměř sborem práskne asi dvacet tupých
výstřelů naráz. Všichni vyndali zásobníky a vystřelují poslední ránu. Pro jistotu. „Konec hry,
sraz u mrtvoliště!" křičí do lesa Šilhán procházející okolo bunkru. Dnešní bitva je
dobojována, za pár dní se však rozehraje další. Přenést se tu na odpoledne do boje o vlastní
život může kdokoliv.
58
Příloha č. 2: Feature o urban exploration
Ruiny jako vášeň: novodobé hobby na hraně zákona
Těžká bota zašlapává cigaretu do vlhké oslizlé podlahy. Hrobové ticho narušují jen
kapky pravidelně stékající odněkud ze stropu. „Ne, snad se mi to jen zdálo," říká váhavě
Martin Sedláček. Dál se věnuje focení, ale je vidět, že je stále na vážkách, jestli nezačít
utíkat.
Vysočany Českomoravská Kolben Daněk (ČKD Group) - prvorepubliková pýcha českého
strojírenství. S tehdejší úspěšnou společností se kromě pražských tramvají pojí i mnoho
dalšího. Třeba žalostný pohled na areál v pražských Vysočanech. Nebo přesněji - to, co z něj
zbylo.
„Rádi fotíme, ale začala nám docházet inspirace. Hledali jsme něco zajímavějšího, až
jsme přišli na urbex," vypráví světlovlasý student. Martin Sedláček je jedním z lidí, kteří se
věnují urban exploration, zkráceně urbexu. Prozkoumávání opuštěných budov. Dnes si za svůj
cíl vybral právě Kolbenku.
59
Dívej se okolo
Zbytky střepů
v okenních rámech
lámou těch pár
slunečních paprsků,
které sem dopadají.
Hala je obrovská.
Z každého kusu
plesnivé omítky dýchá
zašlá sláva jednoho
z nejúspěšnějších českých podniků.
„Lidé by se měli víc dívat okolo sebe, zajímat se o svoje město, jeho chátrající
budovy. A upozorňovat na to, že něco není v pořádku," říká Martin a zvedá ze země vizitku
zapomenutou v čase. V Česku se urbexu věnuje čím dál víc především mladých lidí. I za
krátkou dobu její existence už se ale stačili rozdělit na dva tábory.
Zanechat jen stopy
„Je to adrenalin - někdo po tobě jde,
může na tebe něco spadnout," popisuje Barbora
F., zakladatelka jedné z platforem urbexu na
Facebooku, kde sdílí fotky navštívených míst.
Stránku sleduje více než pět a půl tisíce lidí.
„Zajímá mě tajemno. Je fascinující zažívat tu
zvláštní atmosféru opuštěného místa. Tím víc
třeba v bývalé dětské psychiatrické léčebně,
když nacházíme zažloutlé fotky rodin, které
bydlely ve vybrakované vilce, nebo dýcháme
vlhký vzduch obrovské tovární haly," říká
zapáleně. „Naším heslem je zanech jen vlastní
stopy. Nic neničíme, nic nekrademe." Ne každý
urbexer tohle ale dodržuje.
60
Mezi prvními, kdo vytvořil skupinu lidí s tímto zájem, byl před deseti lety Darius
Hingar. Dnes jeho síť tvoří fotografové a průzkumníci po celé republice i na Slovensku a
v Německu. „Jsme a budeme největší platforma shromažďující tematiku opuštěných staveb,"
říká pyšně. Ve vzduchu se ale vznáší i nádech vzteku. „Jdou úplně proti myšlence urbexu,
místo foťáku vytahují šroubováky a odnášejí odtamtud věci," rozčiluje se Barbora F.
Obviňuje navíc Hingara z toho, že za poplatek nabízí prozrazení lokality objektu. „Většinu
míst publikujeme bez udání lokace, je to přirozené pravidlo. Pokud uvedeme přesnou adresu,
může se stát, že do roka z místa zbudou jen obvodové zdi," vysvětluje drobná plavovláska a
kroutí hlavou. „Ze někdo nepochopil vtip, je jeho problém. Nevím, proč to někdo řeší, je to
naše věc," komentuje to
Hingar.
A zase o dům dál
Na jeho stránku přispívá i
Martin Sedláček. S Hingarem
se ale nikdy nesetkal,
prozkoumává především
pražská místa. Dnešní výprava
do Kolbenky ale tolik úspěšná
není. „Co tady chcete, máte
povolení?" volá zpoza rohu muž v černém s vlčákem na řemenu. Blíží se rozhodnými kroky,
až do chvíle, kdy je zřetelný malý nápis „security" na jeho svetru. „Pokud si o tu chcete
vyfotit, můžete se dohodnout se správcem, ale asi nebude mít zrovna náladu," vysvětluje
pracovník ostrahy a diktuje telefonní číslo. Tón hlasu na druhém konci linky ale opravdu
nevěstí nic dobrého, a tak ochranka zavelí odchod.
Po chvíli stojí Martin před branou Kolbenky a hledá nej kratší cestu do Holešovic.
Další urbex. „Doteď nevím, co mě k tomu tak táhne. Ale je nás stále víc, tak to snad na
diagnózu nebude," usmívá se ještě přes rameno a pomalu mizí na eskalátorech do metra.
61
Příloha č. 3: Rozhovor o bezdomovectví
Slzy bolí všechny stejně
Se sociální psycholožkou Alenou Hamalovou o tom, jak silná je lidská hrdost, proč i náš
soused může být ve skutečnosti bezdomovcem nebo čím je naše společnost sama sobě
nebezpečnou.
V České Republice je evidováno asi jedenáct a půl tisíce bezdomovců. To jsou však jen
ti, kteří vyhledávají pomoc, ve skutečnosti jich je mnohem víc. V čem spočívá jejich
nezájem o nabízené služby?
Lidé, které vidíme na ulici, jsou opravdu jen malý zlomek celkového počtu. Mnohem víc jich
žije schovaných v opuštěných domech, skladech, kontejnerech nebo třeba žijí v autech.
Někteří dokonce mají práci a snaží se před svým okolím nedat nic najevo, jsou tu i takzvaně
potencionální, kteří zatím bydlení mají, ale jsou ohroženi. Jsou to lidé jako my - a mají svojí
hrdost. Ta může být často tou hlavní překážkou, proč nepřijmout nabízenou pomocnou ruku
třeba v podobě azylového bydlení. Někteří stále věří, že si nějak pomohou sami, přestože to se
moc často nestává.
Když už takovou pomoc přijmou, jaký je jejich pohled na ni? Berou ji za samozřejmost?
Většinou ne, když jsem působila v azylovém domě, spousta klientů nám chodila děkovat,
dokonce jsme párkrát dostali i květiny. Ale někdy se zároveň stává, že se bezdomovec v
takovém zařízení uzavře vůči ostatním. Někdy se nad ně dokonce povyšuje a snaží se
navazovat vztahy jen s pracovníky. Někdy až příliš vehementně.
62
Jednou z těchto služeb je i doprovod na úřady. Liší se nějak přístup úředníka, když
přijde bezdomovec sám?
Obávám se, že často opravdu ano. Sami bezdomovci si na to stěžují a bohužel se s tím nedá
nic dělat, úředníkům to zpětně nikdo nedokáže a na druhou stranu špatných zkušeností
s bezdomovci má kde kdo. Předsudky existují v lidech obecně a ani úředníci bohužel nejsou
výjimkou - přestože pomoc i těmto lidem je de facto náplní jejich práce.
Co mají lidé bez domova společného?
Z psychologického hlediska jde především velice často o lidi, kteří mají nějakou psychickou
nemoc. Trpí poruchami osobnosti, maniodepresivní psychózou, často to navíc podporují
alkoholem nebo drogami. Takzvaně normální člověk je vidí jako špinavé, líné, nepracující
jedince. Neuvědomuje si ale, že mít jejich diagnózu bez podpůrné léčby, pravděpodobně by
vypadal podobně.
A z hlediska sociálního prostředí, ze kterého pocházejí?
Valná většina z bezdomovců, s nimiž jsem se setkala, pocházelo z neúplných, problémových
rodin, kde nebylo výjimkou domácí násilí, alkohol. Dříve nebo později se devadesát procent z
nich dostalo do dětských domovů, kde se díky kumulaci dětí z podobných sociálních skupin
jejich situace třeba ještě prohloubila. Po odchodu z domova pro ně jediná otevřená náruč byla
ulice.
Domníváte se tedy, že by v dlouhodobém hledisku mohlo zrušení dětských domovů a
zavedení pěstounské péče teoreticky snížit počet bezdomovců?
Netroufám si tolik nazírat do budoucnosti, navíc jsou příčiny bezdomovectví samozřejmě i
další. Pominu-li ale fakt, že se domnívám, že na zrušení ústavní výchovy teď nemáme lidské
ani morální kapacity, zřejmě bych to jako možný důsledek viděla.
Co máte na mysli morální kapacitou?
Přiznejme si, že naše společnost je mírně nemocná. Priority spousty lidí jsou, řekla bych,
karikaturou morálních hodnot. Nechci být pesimista, ale myslím, že společnost je sama sobě
nebezpečná. Projevuje se to v ochotě pomáhat, být solidární, ve výsledku třeba právě i
v otázce bezdomovectví.
63
Podobná kumulace lidí na okraji společnosti probíhá i později ve velkých azylových
domech, kde se problém jejich sociálního vyloučení často ještě prohloubí. Čím se to dá
vysvětlit?
Asociální či deviantní prvky chování se tady stávají normou. Chybí jim srovnání s většinovou
společností. Stalo se to i tady v Praze, když magistrát nastěhoval 20 sociálně slabých rodin do
jednoho komplexu. Nové bydlení se během tří měsíců proměnilo v holobyty.
Jak tedy situaci řešit lépe?
Jednoznačně v Česku stále chybí dostatek následných služeb typu chráněného bydlení a
sociální byty integrované v běžné zástavbě. Jejich počet už ale pomalu stoupá, takže vidina do
budoucna tu je.
Na závěr se ještě vrátím k prožívání samotných bezdomovců. Jistě mezi sebou vytváří
partnerské vztahy, může jim to pomoci v jejich situaci?
Tohle nemohu zobecňovat, aleje pravdou, že si můžou být navzájem oporou, může to pomoci
utlumit jejich bolesti na duši. I samotná těžká životní zkušenost bývá pojítkem pro zrod
partnerství. Byla jsem svědkem zásnub klientky z domova pro matky s dětmi a bývalého
bezdomovce z azylového domu pro muže. V dnešní době mají po svatbě a integrovali se do
běžného života. Žijí v pronajatém bytě a vychovávají dvě děti. Zároveň se ale často stává, že
vztah s jiným člověkem, ať už partnerský nebo jakýkoliv jiný, je často nahrazen vztahem
např. se psem.
Když mluvíte o bolestech na duši, co konkrétně máte na mysli?
Pocity ztráty, beznaděj, nemoc. Silná izolovanost, osamocení. Snad jen „práh bolesti" mají
lidé bez domova časem posunutý dál. Je to jejich obrana vybudovaná následkem životních
karambolu. Slzy ale bolí všechny stejně - ať jste bezdomovec, nebo ne.
64
Příloha č. 4: Feature o squatu
Na návšteve ve squatu: barokní zámek s duchem anarchismu
„Matka o mě nikdy neměla zájem. Od malička jsem slyšel, že chce mít svůj život.
V jedenácti jsem už byl na ulici, v sedmnácti pasťák a teď mám poprvé domov,"
popisuje pětadvacetiletý Pavel V. svůj život a bezděky si škrábe černě špinavými prsty
potetovanou ruku.
Petrovice - Z velkého reproduktoru se ozývá praskající hudba a Pavel se na bambusovém
křesle lehce pohupuje. Z koutku rtů mu ledabyle visí čerstvě ubalená cigareta. „Tohle je naše
svoboda, žijeme dneškem. Jsem tady už třetí rok a nevyměnil bych to za plástev na sídlišti ani
za zlatý prase," usmívá se spokojeně.
Nejsme žádní flákači
Na první pohled obyčejný kluk, co si toho ale asi dost zažil. Světlý milimetrový sestřih, téměř
neviditelné řasy a obočí. V očích mu plane vztek, ale když se usměje, vypadá najednou jako
bezbranné dítě. Člověk cítí nutkání mu pomoct, vytáhnout ho odtud. To by ale nebyl dobrý
nápad.
„Ulice tě naučí nikomu nevěřit. Mám ostré lokty. Kdo nemá IQ vypnuté pračky, postará se o
sebe všude, aniž by se dostal do problémů," popisuje. Nikdy se zatím nedostal za mříže a
v plánu to prý rozhodně nemá. „Nejsme ale žádní flákači, žije nás tu sedm a všichni chodíme
na brigády. Občas vezmeme nějaké kovy, často i po dohodě s jejich majitelem. Jediné
65
problémy s policií máme, když nás sem pravidelně chodí šikanovat," říká a v panenkách se
mu opět zablýskne zlost.
Problém nemá majitelka, ale policie
Pavel je jedním ze squatterů, kteří obývají část Petrovického zámku. Zchátralou barokní
stavbu vlastní žena, která nežije v Česku. Víc než ona se tak o objekt a jeho obyvatele
zajímají policisté. A to i přesto, že místní squatteři uzavřeli s majitelkou ústní dohodu a mají
od ní dokonce svěřené klíče. „Na oplátku tady děláme drobné úpravy, má od památkářů
nařízeno, že se o objekt musí starat. Takže zazdíváme okna, drátujeme ploty proti
bezdomovcům, kácíme tu křoví," říká Pavel při obchůzce žalostného areálu a dodává, že
policie sem přesto chodí pomáhat a chránit alespoň jednou měsíčně.
„Už znají i naše jména. Přijdou třeba ve tři hodiny ráno a obuškem začnou mlátit na dveře.
Rvou, že jsme určitě zfetovaní. Stále dokola musíme volat správce, aby jim potvrdil, že tu
jsme legálně. Jednou pro mě dokonce musel přijet na stanici, když mě ti šmejdi vzali až
k nim," vypráví a pomalu se vrací zpátky k prostranství s křeslem a ohništěm. Nad ním se
houpe hrnec, ze kterého se line vůně rajčat.
Jiný pohled na věc
„Potraviny si vůbec nekupujeme. Dnešní společnost je natolik vyšinutá, že vyhazuje mraky
netknutého dobrého jídla. Každý večer najdeme v kontejnerech za supermarkety pytle plné
66
neprodaného pečiva, zeleninu, ale i zamrazené maso, cokoliv." Míchá polévku a zakapává ji
olivovým olejem. Samozřejmě z kontejneru.
Squatting ale má hlubší smysl, není to jen uspokojení potřeby někde bydlet. Jde i o určité
politické vymezení, na pozadí squarů se rozvíjí i debaty, filmové večery, v některých z nich
dokonce vznikají knihovny. „Jsou mezi námi lidi, kteří mají vysokou, já vyšel školu
s vyznamenáním. Nejsme bezdomovci, máme to v hlavě srovnané," vysvětluje Pavel.
„Vadí nám, jak to v téhle republice funguje. Tady žijeme na principu solidarity a sdílení.
Někteří ze zdejších lidí jsou anarchisti. Já bych se tak neoznačil. Jen mám prostě po krk toho,
jak to tu funguje. A myslím, že je mé svobodné právo vybrat si jiný způsob života, pokud tím
nikoho neomezuju," vysvětluje Pavel. Doufá, že jednou budou squaty chápány jako součást
určité kultury se šancí na legalizaci, jako například v Nizozemí nebo Francii. Doufá, ale
nevěří.
67
Příloha č. 5: Feature o bezdomovectví
„Modlím se, abych v koši našla kus
chleba," říká jaderná inženýrka
Ještě před pár lety žila Svatava
Klimešová ve čtyřpokojovém bytě na
klidném okraji Prahy v Běchovicích.
Milovala umění, za které s manželem
utrácela. Dnes je její situace trochu
jiná - byt vyměnila za rozpadlou
tiskárnu, zájem o umění vystřídal
zájem o to, co najde v kontejneru,
aby přežila další den.
Praha „Měla jsem skvělé dětství.
Věnovala se mi maminka i chůva,
bavila mě škola. Mým miláčkem byla
fyzika," vypráví vrásčitá tvář. Sedí na studených betonových schodech do plesnivé místnosti.
„Tady bydlím pár měsíců. Nikdo o mě asi neví. Má se to tu ale brzy bourat, tak si musím najít
něco jiného. Jestli se toho dožijú," usmívá se a krčí rameny.
Sama v davu
Paní Klimešová není typickým příkladem bezdomovkyně. Má vysokoškolské vzdělání, žije
osamoceně, pochází z úplné rodiny. Oproti tomu většina lidí bez domova zakusila tvrdé
sociální podmínky už v dětství. „Valná většina z bezdomovců, s nimiž jsem se setkala,
pocházelo z neúplných, problémových rodin, kde nebylo výjimkou domácí násilí, alkohol,"
říká sociální psycholožka Alena Hamalova. Často to bývají i lidé mladší než tato
osmašedesátiletá dáma.
„Když manžel zemřel, objevily se jeho dluhy, o kterých jsem nevěděla. Musela jsem všechno
prodat, ale ani to nestačilo. Nakonec došlo na exekuce. Teď se modlím, abych v odpadcích
našla kus chleba," vypráví Svatava Klimešová před obrovskou ruinou. Je jednou ze čtyř tisíc
evidovaných lidí bez domova v Praze. „Ve skutečnosti je jich ale možná i třikrát víc. Do
68
statistik se počítají jen ti,
kteří využívají sociálních
služeb," říká Lucie
Pouchová z pražské centrály
Armády spásy.
Musíme si pomáhat
„Chvíli jsem byla
v azylovém domě, někdy
dostanu oblečení nebo
využijú noclehárny. Bývá tam ale často plno, tak se spíš spoléhám na sebe," popisuje Svatava
svůj nový život. Kapacita služeb pro bezdomovce je nedostatečná a situace se teď asi ještě
zhorší. „Ministerstvo sociálních věcí dostalo ze státního rozpočtu o tři sta šedesát milionů
korun méně než vloni," uvádí mluvčí ministerstva Martina Vacková. To se promítne i do
služeb, které nabízí třeba právě Armáda spásy.
Bezdomovcům tak nezbývá nic jiného než dál vyhledávat parky, nádraží nebo opuštěné
budovy. „Lidé se o nás začnou zajímat jen, když je pod nulou a bojí se, že nás budou nacházet
umrzlé na lavičkách. Bezdomovci potřebují ale pomoc celoročně. Kdybych potkala samu sebe
před dvaceti lety, změnila svůj pohled. Tohle se může stát komukoliv a musíme si pomáhat,"
říká stařenka v potemnělé místnosti bez oken. Dnes už prý nevěří, že se její život zlepší.
„Modlím se, abych v klidu odešla. S manželem se nahoře asi nepotkám, ten je zřejmě o pár
pater níž," ukazuje posunkem ruky.
69
9.2. Kvalitativní rozhovory
Příloha č. 6: Rozhovor s Ivanou Faryovou, vedoucí pražské přílohy MF Dnes
Mohla byste charakterizovat pražskou redakci MF dnes a její specifika?
Mladá Fronta má kromě celostátního zpravodajství v každém regionu vlastní redakci, takže 14
mutací - pražská příloha patří k jedním z nich. Jak už z názvu vyplývá, je to regionální
příloha, která má zobrazovat život v Praze - co se tu děje, co zdejší lidi zajímá. Především se
snažíme interpretovat např. rozhodnutí radních, co konkrétně znamenají. Důležitá je ale nejen
aktualita, ale i užitečnost, zábavnost. Užitečností mám na mysli např. informace, čeho můžou
Pražané využít, píšeme o koncertech, akcích pro rodiny s dětmi. Často se stane, že se v jeden
den nahromadí těžké, nepříjemné zprávy např. z oblasti kriminalistiky, korupčních kauz
apod., takže se snažíme je vyvážit něčím oddychovým, příjemným, zajímavým.
Obecně je naším specifikem rozsáhlé zpravodajství s celostátním přesahem
Nejvyužívanějším žánrem je tedy klasická zpráva?
Je, ale i tady se snažíme být pestřejší - často popisujeme i nějaký příběh, doplníme malým
rozhovorem. Nebývá to celostránkové interview, ale jistě rozhovor místo na našich stránkách
má. Také píšeme story nebo třeba reportáž.
Jak vypadá typický čtenář pražské přílohy, jaké je cílové publikum? Liší se (kromě
regionálního ukotvení) nějak od publika celostátního zpravodajství MF Dnes?
Myslím, že neliší. Respektive cílový čtenář je ten, který ocení specifika, která mu MF Dnes
nabízí - rozsáhlé zpravodajství s celostátním přesahem. Domácí i zahraniční zpravodajství,
komentáře, přílohy, magazíny...
A co do konkrétní podoby publika - vzdělanostního, věkového určení a podobně?
Víme, že naši čtenáři jsou lidé v produktivním věku. Z velké části to jsou rodiny s dětmi.
Věkové rozmezí je třeba od dvaceti do šedesáti let, ale nej silnější skupinu máme uprostřed
této škály. Jsou to lidé spíše vzdělanější se středoškolským až vysokoškolským vzděláním,
spíše s nadprůměrnými příjmy, zajištění, s vlastním bydlením. Nemáme například mnoho
nezaměstnaných čtenářů, často jsou to podnikatelé.
70
Když zpracováváte nějaké téma, určujete předem, jaký žánr pro něj využijete, nebo se
rozhodujete spíše až na základě získaných dat?
Většinou už je to předem dané, ale samozřejmě se stává, že během dne některé téma naroste a
ze zprávy se stane celostránkové téma s rozhovorem, reportáží - i když to většinou není žánr,
pro který bychom se mohli rozhodnout z minuty na minutu. Spíše to bývá opačně, že si
uvědomíme, že do reportáže můžeme vlomit ještě zprávu.
Existuje ve vaší redakci nějaká příručka, pravidla pro psaní textů?
Samozřejmě, nějaká příručka tu je, ale nijak se nepoužívá - kdo píše nějaký článek, už to
prostě umí. V tom manuálu jsou navíc i věci, které zastarávají, a autor se sice musí vypsat, ale
nějaký talent v něm být musí. A jak má vypadat např. rozhovor - pravidla možná existují, ale
pak zjistíte, že se vjeho průběhu někam dostanete a to, kde jste začala třeba ani není tak
zajímavé a pak ho celý přeskládáte - to se děje zcela běžně.
Určitě ale existuje alespoň základní charakteristika či struktura rozhovoru, není to
pravda?
Chápu, že byste ode mě chtěla slyšet nějaká pravidla, ale my se prostě čtenáři snažíme
nabídnout to nej zajímavější. Určitě začínáme tím, že jdeme rovnou k věci, nezačneme
rozhovor nějakou obecnou otázkou. Určitě vyžaduje přípravu, musíte mít jasno, co se chcete
dozvědět.
Poskytujete rozhovory na žádost respondenta k autorizaci?
Ne. Jediné, co můžeme - ale to opravdu okrajově, to bych skoro oficiálně neříkala - je, když
je to odborný rozhovor, tak dáme nahlédnout tomu člověku, aby to skutečně bylo správně. Ale
aby někdo poskytl rozhovor a chtěl ho autorizovat, to se obecně nedělá. I když můžou být i
výjimky...
Například jaké?
Můžete mít rozhovor s někým tak exkluzivním, který vám řekne „Já chci autorizaci"... Tak
na to možná můžete přistoupit. Já nevím. Ale obecně na tuto otázku odpovídám ne, až na
opravdu výjimečné případy.
Je v pražské příloze tedy vůbec prostor pro delší, např. celostránkový publicistický
rozhovor?
71
My tento žánr využíváme, ale využívali bychom ho víc, kdyby na něj bylo místo. Ale jakmile
je možnost, určitěji využíváme.
Jak v takovém případě vybíráte respondenty?
Jak jsem říkala, jsme především aktuální zpravodajské noviny, které by měly odrážet pražské
dění. Významná je tedy aktualita toho rozhovoru. Týká se to tedy většinou nějakého
aktuálního většího tématu.
Jak moc následně upravujete citace?
Jen tak, aby smysl zůstal zachován. Pokud je to tedy třeba nějak zabarvené, je velmi těžké to
nějak upravovat. Samozřejmě drobné úpravy nespisovných nebo vycpávkových slov, nebo
když někdo mluví moc květnatě - řekne sedm vět a jen jedna je důležitá - to upravíme.
Myslíte si, že by našla tematika, o které píšu, i žánr, který pro ni využívám (především
feature) uplatnění a prostor na stránkách pražské přílohy?
My featury tolik nevyužíváme, rozhodně ne kvůli tomu, že bychom nechtěli, protože je to
jistě další zvláštní forma, která ty noviny jistě zpestří. Tematicky by se to jistě dalo, je to
hlavně o příležitostech, co se zrovna děje, co se dá popsat. Např. článek o squatterech by
určitě byl možný, jen si nedovedu představit psát to formou feature. I když možná ano.
Dovedla bych si to představit jako doplněk zprávy, protože to jistě velké téma je. Jak byste to
chtěla zpracovat?
Chci sestavit feature o squatterství v Česku a nasadit to na ono roční výročí squatu.
Ano, to by šlo. Vložíte do toho i něco ze sebe, něco s nimi zažijete, zjistíte si další věci.. Jen
musíte velmi hlídat to, abyste z toho neudělala reportáž.
A když se zeptám čistě na tematiku mých článků - bezdomovectví, zájmové aktivity a
podobně?
Důležité je si uvědomit, že např. bezdomovci zřejmě nejsou naši čtenáři. Určitě se tedy
nestane, že bychom napsali „otvírák" o tom, že je pro bezdomovce na zítřek připravený
nějaký program, běžte tam. Ale samozřejmě když bezdomovci např. dělají někde problém,
nepořádek, tak to samozřejmě popisujeme. Nebo i to, že ať je to s nimi jakkoliv, jsou to lidi
jako my, jen mají jiný osud.
72
Je v redakci nějaký specialista na rozhovory (na feature tuším, že ne, když je moc
nevyužíváte)?
To vůbec, specialisty nemáme na žádný žánr. Takoví specialisti jsou asi jen komentátoři, ale
jinak všichni dělají všechno a rozdělené je to spíše podle agend, my to máme rozdělené podle
lokalit - někdo má na starost Prahu 4, někdo jinou část a podobně.
Poslední mou otázkou je, jak byste řešili situaci, kdy se reportér v zájmu vytvoření
zajímavého článku dostane do situace, kdy dělá něco nelegální, např. v rámci vytváření
feature nebo např. reportáže?
My neporušujeme zákon.
Takže já, když v rámci reportáže či feature půjdu např. s lidmi z urban exploration do
nějakého objektu..
Ale přece zákon se nemá porušovat! Já přece s nimi nemůžu někde lézt... Oni tím někoho
obtěžují, ještě je v tom přeci nebudu podporovat.
73
Příloha č. 7: Rozhovor s Lukášem Sapíkem, editorem pražské přílohy MF Dnes
Jaká jsou specifika pražské přílohy oproti celostátnímu vydání MF Dnes - ať už co do
žánrů nebo obsahu, ale i cílového publika?
Co do žánrů je to stejné. Je to od klasických zpravodajských textů, přes story, rozhovory po
komentáře a podobně. Co se týče čtenářského spektra, je to dané tím regionálním zaměřením,
tedy i na Středočeský kraj. Tomu musíme samozřejmě uzpůsobit náplň zpravodajství.
Jakým způsobem píšete o sociální tematice, jako je např. bezdomovectví nebo squatting,
mají takové témata v příloze místo?
Je to většinou spjaté s aktuálními událostmi, ale určitě mají. Tedy např. když squatteři obsadili
Miladu, dělalo se o tom velké zpravodajství i doplňkové věci - kolik jich je v Praze celkově, o
co jde apod. Když se tedy děje něco, na co se to dá navázat, je to téma, které lidi čtou.
Bylo by pro vás např. v případě squattingu dostačujícím aktualizačním motivem roční
výročí znovuzaložení jediného pražského squatu?
Ano, ta výročí využíváme už jen proto, abychom zmapovali, jak se daná situace změnila.
Tohle teď chystáme např. u ročního výročí zatčení Davida Ratha. Ale i u toho squattingu by
bylo zajímavé zjistit, jak to tu teď vypadá, co se stalo i stou Miladou, o které jsme
informovali. Určitě by to byl dobrý námět.
Asi byste to ale zpracovali spíše zpravodajsky než publicistickými texty?
U nás platí zásada, že ať už je to zpravodajství nebo publicistika, mělo by to mít vždy nějaký
aktualizační prvek. Takže když to bude publicistika, stačí to navázat třeba na to výročí a bude
to v přádku. Problém by určitě byl jen tak to hodit do novin bez uvedení čtenáře do
základních souvislostí.
Jak byste charakterizoval feature? Vidíte rozdíl mezi feature a reportáží, případně
story, případně jaký?
My tyhle žánry až tak důsledně nerozlišujeme. Vždycky to vyplyne z dané situace.
Takže se rozhodujete o žánru až podle nasbíraných informací?
74
Není to tak vždy, ale často to tak bývá. Např. když jde člověk udělat reportáž z nějaké akce,
ale v průběhu zjistí, že bude daleko zajímavější udělat story s někým z aktérů. A pak nakonec
třeba zjistí, že ten člověk mluví dobře a má co říct a ve výsledku je z toho rozhovor. Jen je
třeba, vzhledem k omezenému počtu stran, dbát na to, aby v jednom vydání nebyly např. dva
rozhovory nebo dvě storky. To základní rozdělení žánrů, jako jsou story, reportáž, zpráva,
rozhovor funguje, ale myslím si, že kdybyste většině redaktorů řekla, aby napsali feature,
nebudou to umět přesně zasadit. Je to žánr, který není úplně štandartní.
A vy sám vidíte feature jak?
Já kdybych psal feature, tak např. oproti story do něj daleko víc zahrnu vlastní postoj a budu
se to snažit daleko více nějak vypointovat.
Měl by ve feature vystupovat autor, případně dokonce v „ich formě"?
S ich formou obecně moc nepracujeme, kromě výjimek, které redaktor prožije „na vlastní
kůži" - tedy třeba když půjde redaktor skákat padákem. Ve feature si ji také dovedu za jistých
okolností představit, ale kdybych takový text dostal, budu se snažit to minimalizovat.
Jaký by měl být jeho rozsah?
Měl by to být kratší text, spíše jen čtverák, takže 60 - 65 krátkých linek.
Kolik je to v přepočtu znaků?
Najeden krátký řádek vychází zhruba 30 znaků.
Je v pražské příloze znatelná hranice mezi publicistickým a zpravodajským rozhovor a
případně v čem konkrétně?
Zpravodajský rozhovor většinou vůbec nenabíráme přímo, ale telefonicky nebo po e-mailech.
Většinou se to totiž připravuje ze dne na den a nebývá prostor pro něj někam dojet.
Zpravodajský rozhovor bývá i kratší než publicistický, klidně jen tři hlavní otázky. Oproti
tomu publicistický má větší rozsah, klidně i na celou stránku.
Na takové interview jev příloze prostor?
Děje se to málokdy. Ale pokud je to téma, které je zajímavé, nebo člověk, který je zajímavý,
rozhodně to není problém.
75
Jaké jsou nejčastější prohřešky v případě interview, co nejčastěji upravujete?
Většinou hlavně stylistické věci. Občas nějaké otázky přehazuju, protože lépe sedí v jiném
pořadí. Otázky můžeme jen těžko změnit. Odpovědi občas zkracujeme, obzvlášť v případě
rozhovorů s politiky.
Jak zacházíte s titulky, jak probíhá jejich vznik?
Nerad bych mluvil i za kolegy, ale většinou je vymýšlí spíše editoři neboje to společná práce,
dohoda. Ale titulek, perex a začátek textuje to nej zásadnější. Tam se nejvíce projevuje práce
redaktora s editorem.
Je možné, pro napsání autentické reportáže či zmapování určitého sociálního jevu mírně
překročit hranici zákona?
Muselo by se to posuzovat případ od případu a postupovat tak, abychom minimalizovali
škody. Kdyby to byl případ např. zmíněného squatu, nabízí se spousta otázek. Např. jestli
jsme situaci předtím řešili s policí, jestli nehrozí zřícení daného domu. Jde o to zvážit, do jaké
míry převyšuje přínos daného materiálu případná rizika. Kdyby to bylo např. tak, že bez toho
článek napsat nejde, že do budovy pustí jen nás, zároveň bychom mohli mít i fotky, asi by se
to posouvalo k tomu, že bychom do toho šli. Záleží i na samotném redaktorovi.
Příloha č. 8: Rozhovor s Jakubem Vackem
Jaká je nyní úroveň airsoftu v Čechách? Jak dlouho se tu už hraje?
Airsoft se hraje v Cechách od roku 1995, kdy se k nám začaly dovážet první zbraně z
Japonska. Úroveň airsoftu se dá posuzovat z mnoha hledisek - technická úroveň vybavení,
úroveň hráčů, míra organizace. Dle mého názoru byla úroveň před několika lety vyšší, vše se
změnilo nástupem čínských levných zbraní. To přivedlo k airsoftu spousty převážně mladších
hráčů, kteří ale nemají potřebné zkušenosti a schopnosti.
Jak dlouho už airsoft hrajete?
Hraju nejméně deset let, byl jsem v Česku jedním z prvních, kdo airsoft hrál. Mezi tím
vznikla už tisícihlavá komunita.
Kde se dá v Praze všude hrát?
76
Pokud je řeč o venkovních hřištích, jediné outdoorové je momentálně opuštěný vojenský areál
Točná. Tam hraji nejčastěji, každý víkend se tam pořádají akce. Dále se ilegálně hraje i na
Vápence. Je ale možné hrát i ve vnitřních prostorách, takové jsou například v Letňanech. Ale
to je spíš pro ty, kteří si jdou zahrát jen rekreačně, to bych ani neoznačil za pravý airsoft.
Objevují se v prostorách krytu na Točné např. bezdomovci? Jaký k nim máte vztah,
voláte na ně policii?
Bezdomovci se na Točné objevují prakticky každou zimu, ale po konfrontaci vždy odešli.
Pravděpodobně zde přebývali přes týden, kdy se airsoft nehraje.
Problém jsme měli s lidmi, můžu říci squattery, kteří na Točnou jezdili pořádat techno párty.
Na těchto párty se vyskytovalo nemalé množství opilých i zdrogovaných lidí, na které jsme
museli zavolat policii. Toto byl opravdu ojedinělý případ, většinou stačí policií pouze
pohrozit.
77