Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra politologie Moderní autoritářství - Příspěvek k systematizaci současné diskuze Bakalářská diplomová práce Petr Martinek Vedoucí práce: prof. PhDr. Jan Holzer, Ph.D. UČO: 405143 Obor: Politologie Imatrikulační ročník: 2013 Brno 2016 Prohlášení o autorství práce Prohlašuj i, že j sem bakalářskou práci na téma Moderní autoritářství - Příspěvek k systematizaci současné diskuze vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu literatury. V Brně, 26. 04. 2016 Podpis: Poděkování Rád bych na tomto místě poděkoval vedoucímu práce prof. PhDr. Janu Holzerovi, PhD, za odborné konzultace a veškeré rady a připomínky k této práci. Anotace: Tato diplomová práce se zabývá konceptem tzv. moderního autořitářství, jenž představuje formu vládnutí typickou pro nedemokratické režimy ve 21. století. Práce se pokouší zachytit dosavadní podobu diskuze moderního autořitářství, která nastupuje do centra pozornosti výzkumníků, po vyčerpání předchozí diskuze o hybridních režimech. Jedním z úkolů textuje tak poukázat na rozdíly mezi těmito dvěma diskuzemi, především pak zdůraznit nedostatky diskuze o hybridních režimech a některé z příčin proč byla nahrazena diskuzí novou. Hlavní zájem textu je ale především přinést přehledovou studii o současné podobě diskuze o moderních autoritativních režimech. Výchozím textem se stává příspěvek T. Roylance The Twilight of 'Modern Authoritarianism', jehož rozdělení nástrojů moderních autoritářství do pěti sfér - ekonomické, mediální, politické soutěže, občanské společnosti a práva - tímto je určena hlavní osnova práce. V té text snaží přinést jednotlivé autorské vstupy, argumenty a koncepty, právě vycházející z těchto pěti sfér. Závěrem této práce je tak určit jaké nástroje moderní autoritářství využívají ke své legitimizaci a jak k těmto nástrojům přistupují různí autoři při tvorbě svých konceptů. Klíčová slova: nedemokratické režimy, autoritativní režimy, moderní autoritativní režimy, hybridní režimy, propaganda, korupce, demokracie Annotation: This bachelor thesis deals with concept of modern authoritarianism, which defines modern type of rule in nondemocratic regimes of 21st century. The paper is trying to catch current state of discussion of modern authoritarianism, which is getting into the center of focus of researchers, after exhaustion of previous discussion about hybrid regimes. One of the goals of the text is to show the differences between these two discussions, especially to stress problems of discussion about hybrid regimes and to show some of the reasons why it was replaced by the new discussion. Main goal of the text if to provide overview about current state of the discussion about modern authoritarianisms. The thesis is based on the article by T. Roylance The Twilight of 'Modern Authoritarianism', who divides usage of tools used by modern authoritarianism into five spheres - economic, medial, political competition, civil society and the rule of law - this is setting the main outline for the next text. In this part, the text is trying to provide particular authors' reports, arguments and concepts, which are based in these five spheres. Conclusion of this thesis is to define what tools do modern authoritarian regimes use for their legitimization and how are these tools viewed by different authors in creating of their concepts. Key words: nondemocratic regimes, authoritarian regimes, modern authoritarian regimes, hybrid regimes, propaganda, corruption, democracy Obsah: Úvod 7 1. Diskuze o hybridních režimech 9 1.1. Počátky diskuze o paradigmatu hybridních režimů 10 1.2. Bipolární a tripolární pojetí diskuze 10 1.2.1. Bipolární pojetí 11 1.2.1.1 Adjektivní demokracie 12 1.2.1.2 Adjektivní autoritářství 13 1.2.2 Tripolární pojetí 14 1.3. Problémy a kritika paradigmatu hybridních režimů 15 1.3.1 Kritika pojetí demokracie 16 1.3.2. Konceptuálni zmatení 16 1.3.3 Metodologické problémy 17 2. Konec hybridního paradigmatu a vzestup moderního autoritářství 18 2.1. Moderní autoritářství 19 3. Moderní autoritářství a ekonomická sféra 21 3.1. Ekonomická liberalizace režimů 21 3.2. Problémy korupce 23 3.3. Zahraniční obchod 25 3.4. Ekonomická sféra - shrnutí 25 4. Moderní autoritářství a mediální sféra 27 4.1. Ovlivňování médií - propaganda 27 4.2. Ovlivňování médií - cenzura 29 4.3. Moderní autoritářství a média v zahraničí 30 4.4. Mediální sféra - shrnutí 33 5. Moderní autoritářství a sféra politické soutěže 34 5.1. Význam voleb - legitimita 34 5.2. Význam voleb - multistranický systém 35 5.3. Význam voleb - obměna elit 35 5.4. Význam voleb v moderních autoritativních režimech - A. Schedler 36 5.5. Sféra politické soutěže - shrnutí 37 6. Moderní autoritářství a sféra občanské společnosti 38 6.1. Vládou organizované nevládní organizace 38 6.2. Sféra občanské společnosti - shrnutí 40 7. Moderní autoritářství a právní sféra 42 7.1. Nezávislost soudní moci 42 7.2. Moderní autoritářství jako právní stát 44 7.3. Právní sféra - shrnutí 45 8. Závěr 46 Použitá literatura 48 Část - Hybridní režimy 48 Část - moderní autoritářství 49 Celkový počet znaků: 90 903 (včetně mezer) Úvod Tato diplomová práce se zabývá současnou diskuzí na poli výzkumu současných autoritativních režimů - diskuzí moderního autoritářství. Ta nahrazuje předešlou diskuzi o hybridních režimech, která dominovala oblasti výzkumu demokracie v posledních dvou dekádách, a byla příznačná především „demokratickým nadšením", které následovalo po pádu množství autoritativních režimů v posledních třech desetiletí 20. století. V současnosti však většina autorů upouští od koncepce hybridních režimů a místo nich nastupuje diskuze o podstatě moderních autoritativních režimů. Hlavním východiskem pro tuto práci se stává příspěvek T. Roylance (2014), jenž jako jeden z prvních předkládá základní nástroje, které jsou spojeny s moderními autoritativními režimy. Na jeho textu pak jsou hledány jednotlivé autorské příspěvky a přístupy, které obohacují diskuzi o moderních autoritativních režimech. První kapitola textuje věnovaná předcházející diskuzi o hybridních režimech. Kapitola se tak zabývá sumarizací této diskuze od jejích počátků v 90. letech, přes její klíčové koncepty a autory až po její kritiku a problémy. Právě její kritika a problémy se promítají do kapitoly následující, kdy jsou zmapovány některé další důvody úpadku diskuze o hybridních režimech. S tím jak byla diskuze o hybridních režimech upozaděna, vyvstává na její pozici diskuze nová - o moderních autoritativních režimech. Ta je v této kapitole zastoupena již zmíněným příspěvkem T. Roylance, který je zde představen. Jeho rozdělení nástrojů současných moderních autoritativních režimů do pěti sfér (oblastí), se stává hlavní inspirací pro další kapitoly textu. V těch jsou tyto jednotlivé oblasti rozebrány, se snahou najít jednotlivé argumenty pro nástroje, které v nich moderní autoritativní režimy využívají pro svou legitimizaci. Akcent v těchto kapitolách je pak kladen na nalezení jednotlivých konceptů, které zdůrazňují důležitost využití nástrojů v těchto sférách, jako klíčové pro další přežití moderních autoritativních režimů. Aktuálnost tématu této diplomové práce pak úzce souvisí i s využitými zdroji, kdy většinu z nich tvoří odborné články vydané mezi lety 2014 a 2016. V úvodní kapitole o hybridních režimech jsou pak zastoupeny jak původní texty účastníků této diskuze, tak sumarizující texty z posledních několika let. Cílem práce je tak především poskytnout přehled o dosavadním stavu v současné diskuzi o moderních autoritativních režimech, který prozatím nebyl zpracován, což je hlavním přínosem této práce. Práce pak má působit především jako přehledová studie. Hlavní výzkumné otázky jsou tak spjaty právě s oběma diskuzemi - Jaké problémy a kritiky měla diskuze o hybridních režimech, které mohly vést k pádu tohoto 7 paradigmatu? Odpověď na tuto otázku má v textu především úlohu kontextuální, kdy má za úkol ukázat nám důležitost vzniku nové diskuze o moderních autoritativních režimech. Druhá hlavní výzkumná otázka je pak položena následovně: V čem je současná diskuze o moderních autoritativních režimech odlišná od diskuze o hybridních režimech? Tedy, co je podstatou současné diskuze, na které se pojí další výzkumné otázky - Jaké nástroje využívají současné moderní autoritativní režimy a jaké mají autoři argumenty pro jejich akcentaci? A Jaké nástroje a metodologie využívají účastníci současné diskuze k výzkumu moderních autoritativních režimů? Jak již bylo řečeno, hlavní aspirací této práce je především vnést určitý přehled v současné diskuzi o moderních autoritativních režimech. 8 1. Diskuze o hybridních režimech Nástup paradigmatu hybridních režimů je úzce spojen s nástupem tzv. Třetí vlny demokratizace. (Drahokoupil, 2014: 4) Koncept vln demokratizace pochází od amerického politologa S. Huntingtona, přičemž vždy každá vlna demokratizace označuje situaci ve světě, kdy se podstatně zvětšuje zastoupení demokratických režimů. Třetí vlna pak začíná v 70. letech 20. století pádem Salazarova autoritativního režimu v Portugalsku. Největší eskalace rychlosti nárůstu počtu demokratických režimů pak nastává na konci 80. a počátku 90. let, především ve spojení s demokratizací zemí, které spadaly do sféry vlivu Sovětského svazu. Dalšími důležitými centry demokratizace se pak staly země Jižní Ameriky, kde se postupně rozpadají vojensky řízené autoritativní režimy, Africké země, především pak Jihoafrická republika a pád režimu apartheidu a v neposlední řadě také demokratizující se země Jihovýchodní Asie. (Huntington, 1991: 29-34) Tyto „nově" demokratické a demokratizující se státy ve velkém zaváděly základní demokratické instituce a procesy jako více stranické systémy, všeobecné volební právo a možnost soutěživého ucházení se o posty ve volbách. (Gilbert, Mohseni, 2011: 270-275) V některých zemích jako například ve střední Evropě (v České republice, Polsku,...) proběhla konsolidace demokratizace bez větších problémů a během několika let již bylo možno o těchto státech mluvit jako o funkčních demokraciích. Ve velké části případů však demokratická konsolidace neproběhla tak hladce a jednoduše. V politických systémech mnoha států zůstaly nebo začaly vznikat nově různé nedemokratické procedury a instituce. (Musilová, 2011: 12-15) Nejčastějšími problémy demokratizujících se režimů se stalo jejich zpochybňování a odstup od západního pojímání demokracie, které „automaticky spojuje demokratické vládnutí s akceptací a garancí liberálních politických a občanských hodnot". (Hloušek, Kopeček, 2003, 285) Tyto neplně konsolidované demokracie tak uvízly v tzv. šedé zóně, kdy nastal problém s jejich klasifikací - většinou nenaplňovaly všechny znaky demokracie ani autoritativního režimu podle dosavadních teorií. Tyto režimy „šedé zóny" jsou také často označovány jako částečné demokracie, případně částečně svobodné (partly free). Toto označení používá např. organizace Freedom House ve výzkumech a statistikách. (Drahokoupil, 2014: 5) V roce 2012 pak bylo podle Freedom House (2013) do kategorie „partly free" zařazeno 30% všech zemí. Třetí vlna demokratizace tak „zalidnila svět částečnými demokraciemi" (Epstein, 2006: 55) Nejednotnost v tom, zda tyto státy označit jako demokratické nebo autoritativní, pak přinesla i velkou potřebu diskuze, jak tyto režimy označovat. 9 1.1. Počátky diskuze o paradigmatu hybridních režimů Koncept existence hybridních režimů nevznikl jako ucelená definice toho, co má označovat, spíše jako zastřešující výraz pro množství konceptů, pomocí kterých se teoretici v oblasti demokratizace a teorii demokracie snažili popsat nově vznikající režimy v době Třetí vlny demokratizace. (Drahokoupil, 2014: 5-7) Jako hybridní režimy tak začala být označována různá státní zřízení, která kombinovala jak demokratické, tak autoritativní prvky vládnutí. I když je koncept hybridních režimů především spojen s Třetí vlnou demokratizace, nejsou tyto režimy „šedé zóny" úplně novým fenoménem, jen dochází k jejich největšímu rozšíření. (Cassani 2012:55) Jako jedna z prvních autorek přichází s konceptem hybridních režimů Terry L. Karl v roce 1995, kdy upozorňuje na to, že mnoho zemí bude nadále trvat na pravidelném a řádném trvání voleb, zároveň se ale budou nadále oslabovat různá občanská a politická práva. Autorka dále přepokládá, že podobný typ fungování režimů, které sama již označila jako hybridní, se bude dále rozšiřovat v mnoha zemích třetího světa jako převažující typ zřízení. S tím, jak Karl upozorňuje na přítomnost volebního procesu, můžeme vysledovat počáteční východiska pro množství následujících konceptů. Jelikož jsou volby brány jako základní východisko demokratického zřízení, množství autorů tranzitologického paradigmatu upadlo do přehnaného očekávání, že s volbami bude postupně nastolena i funkční demokracie západního stylu. Jinými slovy - autoři byli po pádu Sovětského svazu příliš zapálení do myšlenky světového rozšíření demokracie. (Carothers, 2002: 15-16, Musilová, 2011: 13-14) Problém s klasifikací těchto nových režimů tak narazil na možnosti tehdejší politologické teorie. Především pak v pohledu na otázku definice demokracie. Hybridní režimy totiž většinou alespoň částečně naplňují znaky demokratického zřízení - většinou probíhají volby, avšak další náležitosti již často nesplňují. (Diamond, 2002: 21 - 22). Diskuze o hybridních režimech tak začala odrážet diskuzi o samotné podstatě demokracie. S tím, jak jednotliví autoři konceptualizují demokracii, můžeme dále sledovat, kdy ještě považují dané režimy za více demokratické a kdy již za autoritativní. 1.2. Bipolární a tripolární pojetí diskuze Rada konceptů především v počátcích hybridního paradigmatu o těchto režimech uvažuje především jako o defektních demokraciích, které se nějak zasekly v procesu konsolidace. A 10 vytváří tak první možnost, jak vnímat hybridní režimy - pomocí bipolárního pojetí. Postupně však někteří politologové začínají přistupovat k hybridním režimům spíše jako k samostatné kategorii, která leží mezi demokracií a nedemokracií. (Puhle, 2005: 11) Toto je zapříčiněno právě změnou ústředního zájmu výzkumníků demokratizace, kdy se z tématu tranzice postupně přeorientovávají na proces konsolidace nových demokracií. Postupně je však i tento přístup překonán a režimy přestávají být považovány již jen za pokažené demokracie, které se mohou „napravit," ale již jako specifické a stabilní typy režimů. (Bogaards, 2009: 404) Hlavní kategorie, podle které bude v této práci diskuze o hybridních režimech analyzována, pak vychází právě z bipolárního a tripolárního pojetí. Ani jednomu z těchto dvou pojetí se však nevyhnula značná vlna kritiky, často právě z řas zástupců opozičního přístupu. Hranice a otázky ohledně existence dvou nebo tří „ideálních" typů režimů se tak stala jednou z hlavních hranic celé diskuze. 1.2.1. Bipolární pojetí Bipolární pojetí, které bylo příznačné především pro počátek diskuze a později i pro její poslední fázi, je charakteristické uvažováním o hybridních režimech jako o defektních typech ideálních typů demokracie a (později) autoritářství. (Gilbert, Mohseni, 2011: 271-273) Prvními z autorů, kteří s tímto přístupem přichází, jsou Schmitter a O'Donnell. Ti již v roce 1986 přichází se dvěma koncepty: limitovanou demokracií (democradura) a limitovaným autoritářstvím (dictablanda). Jsou tak prvními v tom ohledu, že předjímají různé varianty demokracií a autoritářství, které již není možno jednoduše klasifikovat podle zavedených konceptů. Avšak nepovažují ještě tyto režimy za samostatnou kategorii a ani je neoznačují jako hybridní. Není tak jednoznačné je přímo zařadit do hlavního proudu diskuze, která se rozrostla především až v 90. letech. Jejich přínos pro další výzkum a teoretické snažení je však nezpochybnitelný. Merkel ve svém článku z roku 2010 přichází i s časovým dělením diskuze1 a to na tři základní etapy - optimistická, realistická a pesimistická. (Merkel, 2010) Bipolární pojetí je pak především otázkou optimistické a realistické fáze. Optimistická fáze je definována právě oním „nadšením pro demokracii", kdy se množství autorů vžilo do představy, že po celém světě 1 Druhým možným dělením diskuze je na první a druhou generaci. První generace je charakteristická právě zdůrazňováním demokratických prvků nových režimů. Druhá pak právě naopak zdůrazňuje jejich autoritativní charakter (Bílek, 2015: 215) 11 zavládne demokratické zřízení západního stylu. V bipolární optimistické fázi pak začínají vznikat koncepty, které získaly označení jako adjektivní demokracie. 1.2.1.1 Adjektivní demokracie Adjektivní demokracie, případně varianty demokracie (Gilber, Mohseni, 2011: 273) jsou charakteristické hned v několika aspektech. Autoři v tomto diskurzu debaty uvažují o nových režimech jako o defektních demokraciích a tak se snaží konceptualizovat právě ty rozdíly, ve kterých se nové „demokracie" (režimy) odlišují od ideálního typu demokracie. V těchto hybridních režimech pak dochází k porušování určitých demokratických předpokladů nejčastěji porušení dělby moci a liberálních zásad vládnutí, které jsou typické pro západní pojímání demokracie. (Ottaway, 2003: 7) Všichni však nejsou jednotní ani v otázce, co je podstatou demokracie. (Drahokoupil, 2014: 12-14) Především se tak jedná o tři různá pojetí demokracie - minimalistická demokracie, vychází z teorie J. Shumpetera (1976), a jejím hlavním východiskem je pouze volební proces jako způsob rozdělování mandátů. Druhým přístupem v pojetí demokracie je koncept tzv. polyarchie Roberta Dahla (1982). Jedná se o procedurálně minimální demokracii, kdy již k definici demokracie nestačí pouze přítomnost voleb, ale také garance občanských, politických a dalších práv. Třetím přístupem je procedurálně rozšířená demokracie, která přidává k Dahlově polyarchii další dva nároky - absenci poručníka, který není demokraticky zvolen (Schmitter, 1991: 81). Druhým nárokem, který přidali autoři Collier a Levitky (1997) je pak horizontální zodpovědnost institucí. Právě na tom, jak daní autoři pojímají definici demokracie, stojí základní dělení hybridních režimů. (Levitsky, 2007: 14-15) Jedním z prvních přístupů v této kategorii je příspěvek Fareeda Zakarii (1997) nazvaný neliberální demokracie (illiberal demoracy). Dle autora se jedná o demokracie, které neuznávají liberální fungování typické pro západní demokracie a často také narušují občanská práva a principy dělby moci. Odmítá tak, a navíc považuje za chybu, spojovat automaticky liberalismus s demokracií. Častým aspektem neliberálních demokracií je pak sklon k absolutizování suverenity lidu, což při absenci dělby moci a konstitucionalismu může vést k pocitu, že zvolený vůdce je hlasem lidu a má tak neomezené pravomoci v tom, co si může dovolit. Tento přístup pak může vést k potlačování práv různých skupin - ať již občanských, národnostních nebo politických menšin. (Hloušek, Kopeček, 2003: 286) 12 Určitou návazností na Zakariův koncept je tzv. defektní demokracie Wolfganga Merkela. Ten však na rozdíl od Zakarii vychází z předpokladů procedurálně rozšířené demokracie. Zdůrazňuje důležitost propojení kvality demokracie s vládou práva. Merkel tak určuje dva základní protipóly - liberální demokracii (jako tu jedinou pravou demokracii) s autokracií na druhé straně (sem počítá jak totalitní, tak i autoritativní režimy). Mezi nimi stojí defektní demokracie, která se dále dělí na tři podtypy. Exklusivní demokracie, která vylučuje část obyvatelstva z demokratického procesu. Doménní demokracie, ve které je porušena legitimita moci a rozhodující pravomoc má nevolený orgán (např. armáda,...). Posledním podtypem je neliberální demokracie, ve které jsou porušeny základní procedury dělby moci. (Merkel, 1999: 5-19; Kopeček, Hloušek, 2003: 286-288) Delegativní demokracie je další koncept v diskuzi hybridních režimů, kterým se 0'Donell snaží vyplnit prostor mezi demokracií a autoritářstvím. „Symptomem" delegativní demokracie jsou ohroženy především nové demokratické země, které nemají silnější demokratickou tradici. Vítěz ve volbách většinou dostává do rukou příliš mnoho pravomocí. Je tak narušena dělba moci a malá kontrola toho, co může vítěz voleb provádět. Nový vůdce má často pocit, že je hlasem lidu a může tak dělat téměř cokoli uzná za vhodné. (0'Donell, 1994: 55-56) Tento hybridní režim je častým případem v Latinské Americe, ale objevil se například i v Polsku v podobě vlády Lecha Walesy. (Kopeček, Hloušek, 2003: 292) Další důležitou postavou diskuze o hybridních režimech se stal americký politolog Lany Diamond, který vytváří hned dvěma typy demokracií s adjektivy. Tím prvním je elektorátní (volební) demokracie. Tu definuj e j ako systém, ve kterém probíhají soutěživé volby, ale který nenaplňuje kritéria liberální demokracie. Zvolenému aktérovi se tak do rukou dostává často až příliš mnoho nekontrolované moci. Druhým Diamondovým konceptem je pseudodemokracie, ta představuje systém, ve kterém sice jsou povoleny další politické strany a mají mnoho ústavních rysů demokracie, ale reálně v nich žádná demokratická soutěž neprobíhá, což znemožňuje volební odstavení vůdčí síly od moci. (Kopeček, Hloušek, 2003, 289 - 290). 1.2.1.2 Adjektivní autoritářství Adjektivní autoritářství, případně varianty autoritářství (Gilber, Mohseni, 2011: 273), jsou charakteristická pro realistickou fázi diskuze o hybridních režimech (Merkel, 2010). Autoři tohoto směru již „prohlédli" skrze dřívější demokratickou euforii a v nových režimech hledají především jejich autoritářské prvky, a v čem se odlišují od autoritativních režimů předešlých. 13 V podstatě tak jde o opačné vymezení odlišností režimů. U demokracií byly v diskuzi o hybridních režimech hledány jejich autoritativní a nedemokratické prvky, u autoritativních pak jsou hledány demokratické a liberální. Ještě jedním z hraničních konceptů mezi adjektivní demokracií a adjektivním autoritářstvím je přístup Andrease Schedlera. Ten mezi liberální demokracii a autoritářství staví hned 2 nové typy režimů, oba přitom založeny na akcentu přítomnosti voleb. Tím prvním se tak stává elektorátní demokracie. V těchto režimech probíhají pravidelné volby se základními demokratickými kritérii, avšak takovýto režim naplňuje pouze minimalistickou definici demokracie. Na druhé straně pak stojí elektorátní autoritářství. V těch opět probíhají volby, avšak takové, které nelze klasifikovat jako demokratické ani z hlediska minimálních definic. (Schedler, 2002: 38) Rozdíly mezi definicemi těchto dvou Schedlerových konceptů jsou poměrně nezřetelné a sám autor tak dodává několik dalších atributů, jak j e odlišit. Nej důležitější rozlišovací podmínkou tak je, že elektorátní autoritářství má Freedom Housen index svobody mezi 4 a 6, což ji řadí mezi nesvobodné státy. Druhou podmínkou pak je řetěz neporušenosti voleb, kdy vytváří 7 podmínek, jak musí probíhat volby, aby mohly být označeny jako demokratické. (Drahokoupil, 2014: 14-16) Nejspíše nej důležitějším konceptem v oblasti adjektivní ch autoritářství je kompetitivní autoritářství autorů Lewitskyho a Waye. Stejně jako u semiautoritářství se nejedná o jednotný pojem, ale spíše o zastření několika dalších subkategorií. Přičemž kompetitivní autoritářství je opět vyčleněno jako třetí kategorie režimů mezi demokracií a úplným autoritářstvím. V takovémto režimu jsou dle autorů přítomna všeobecná volební práva a absentuje dozorčí síla. (Levitsky, Way, 2010) Avšak zároveň je porušen alespoň jeden z 11 jimi definovaných nároků demokracie, mezi nimi můžeme zvýraznit například nezávislé soudnictví, nezávislá média apod. (Musilová, 2011: 21-22) Vychází tak z rozšířeného procedurálního minima pro definici demokracie. Tento koncept se stal asi nej používanějším a je často zmiňován i v současných debatách o nedemokratických režimech. 1.2.2 Tripolární pojetí Druhým možným pojetím je tak tripolární přístup, který se již nesnaží o to hledat výjimky z demokratických a autoritativních režimů, ale kvalifikuje hybridní režimy jako třetí plnohodnotný a tím i základní typ režimů mezi demokracií a autoritářstvím (nedemokracií). Tento přístup se inspiruje v práci T. Karl (1995), kde již předjímá hybridní režimy jako 14 samostatný typ režimu. Dále však tuto myšlenku již příliš nerozpracovává a na její místo tak nastupují další autoři. Dle časového dělení diskuze je tripolární dělení typické pro pesimistickou fázi diskuze. Toto je způsobeno především upadajícím přesvědčením spjatým s koncepty adjektivní demokracie. Režimy se tak autorům nejevily pouze jako defektní a přechodné fáze režimu, ale již jako plnohodnotné režimy s vlastním potencionálem udržitelnosti a stálosti. Nejspíše prvními, kdo kategoricky začali odmítat bipolární charakter hybridních režimů, se stali Mainwaring, Brinks a Perér-Linána. Tato trojice autorů přichází se svým pojmem semidemokracie, v němž akcentují právě jeho odlišnost jak od demokracie, tak od autoritativního režimu. (2001) Staví se tak proti celé diskuzi založené na bipolární klasifikaci i proti kontinuální škále, když tvrdí, že tyto přístupy nejsou schopny efektivně uspokojit potřebu po klasifikaci režimů „šedé zóny". (Bílek, 2015: 217) Semidemokracie je v jejich pojetí režimem, který porušuje alespoň jedno ze 4 základních kritérií demokracie, přičemž vychází z rozšířeného procedurálního minima. K zařazení mezi semidemokracie se pak dostanou režimy, které tyto kritéria porušují jen částečně. V případě, že je poruší až příliš, dostávají se již do kategorie autoritativních režimů. (Drahokoupil, 2014: 15-16) Autorka Marina Ottaway pak přichází s dalším konceptem - semiautoritaritářství, režim spojující vybrané prvky jak demokratické tak autoritativní vlády. Navenek tyto režimy akceptují demokratické instituce a zřízení, avšak reálně je neuplatňují. Hlavní charakteristikou je pak přítomnost elit, které zamezují reálnému přístupu ostatních k moci. Rozdílem od autoritativního pojetí moci je pak jejich přijímání demokratických institucí, které autoritářství odmítá. Semiautoritářství pak podle autorky stojí právě v šedé zóně mezi demokraciemi a autoritářstvím, avšak nejedná se o nějaké defektní typy těchto režimů ale o samostatnou kategorii, která má svou životaschopnost. (Ottaway, 2003: 7-20) Spíše než o jednotný pojem se tak jedná o určité zastřešení, které je téměř synonymem ke konceptu hybridních režimů. 1.3. Problémy a kritika paradigmatu hybridních režimů Paradigma a celou diskuzi hybridních režimů postihla značná kritika, jak už od jejich samotných účastníků, kteří kritizovali konkurenční koncepty a přístupy, tak i zvenčí. Jednu z prvních takovýchto kritik tak můžeme najít u klasika teorie nedemokratických režimů J. Linze. Ten se v již v počátcích diskuze vyhradil proti adjektivním demokraciím jako o „termínech popisujících v podstatě nedemokratické režimy" a nové tyto režimy označil jako nedemokratické, ať už se tváří jakkoliv. (Linz, 2000: 34) Linzovo stanovisko nás tak dostává k 15 první oblasti, na kterou se snesla značná vlna kritiky - jaká je vlastně hranice mezi demokracií a nedemokracií? 1.3.1 Kritika pojetí demokracie Nejednotnost výzkumníků v tom, jakou používají definici demokracie, je jedním ze základních vstupních nedostatků celé diskuze. Někteří autoři totiž akcentují význam minimalistické (volební) definice demokracie. Tímto pak získávají možnost označovat množství režimů jako variace demokracie, stačí, když v nich budou probíhat volby. Je však možné hodnotit volby v nedemokratických režimech jako demokratické? Častým případem je, že volby v nedemokraciích mají diametrálně odlišný význam od toho, který mají v demokraciích. (Ganhdi, Lust-Okar: 2009) Volby v nedemokratických režimech by tak měly být pojaty jako odlišný institut a ne brány jako určitý precedent demokratického vývoje. Kritika pojetí demokracie se však nevyhnula pouze její minimalistické definici. Také rozšířená pojetí našla své kritiky, kteří negativně hodnotili především jejich normativní snahy, které byly nahrazeny za snahy analytické. (Balik, Holzer: 2007) Na toto již na začátku diskuze upozorňoval F. Zakaria, který varoval před automatickým spojováním demokracie a liberálního řádu, který je sice typický pro západní demokracie, ale jedná se o dva odlišné pojmy, které nejsou podmínkou jeden druhého. (Zakaria: 1997). 1.3.2. Konceptuálni zmatení Právě na základě problému, který byl kritizován v předešlé části, vyvstává i nejspíše největší problém a kritický deficit paradigmatu hybridních režimů, a tím je konceptuálni zmatení. S tím, jak každý autor jinak definuje demokracie, a tím i „šedou zónu" mezi demokracií a nedemokracií, dochází ke stavu, že někteří autoři označují nové režimy jako demokratické a další již jako autoritativní. Tím, jak autoři samostatně definují to, co pro ně znamená „šedá zóna," v které vytváří nové koncepty, vede až ke stavu, kdy různí autoři nazývají téměř shodné koncepty různými názvy. A stejně tak naopak, autoři pojmenovávají různé koncepty obdobnými názvy, což ještě více prohlubuje konceptuálni zmatek. (Levitsky, Way, 2002: 52) Tento problém byl již opět předznamenán v počátcích diskuze, a to v roce 1997 Collierem a Levitskym. Ti pronáší následující varování a obavu: „..pokud výzkum demokracie zdegeneruje v soutěž, o to, kdo dřív přijde s prelomovejší koncepcí, bude to pro komparativní studie režimů znamenat zásadní problém". Diskuze se totiž dostala až do stadia, kdy autoři 16 produkovali hned několik konceptů pro hybridní režimy, přičemž hranice mezi nimi se staly velmi nezřetelné a složitě odlišitelné (například koncepty A. Schedlera). (Musilová, 2011: 25- 28) 1.3.3 Metodologické problémy Rozdíly vtom jak jednotlivý autoři konceptualizovali svá pojetí hybridních režimů s sebou přinesla i značné rozdíly v tom jakou využívali metodologii. Právě toto se stalo jedním z dalších zdrojů kritiky paradigmatu hybridních režimů. Prvním z metodologických nedostatků označuje Schedler (2002: 37) přílišné využívání kvantitativních dat. Především pak poukazuje na to, že nelze tak jednoduše používat číselné údaje k tomu, aby nám něco vypověděly o reálném charakteru zkoumaného režimu. Pro studium režimů je například podle Gilberta a Mosehniho (2011: 282) nezbytné, aby byly zkoumány pomocí komparativní metody, a tím sledovat především jejich specifické a charakteristické rysy. Druhá metodologická kritika se vztahuje opět ke konceptuálnímu vymezení pojmů. Gary Goertz (2006) vymezuje dobrý koncept tak, že by měl mít jak pozitivní, tak i negativní vymezení. Koncept tak musí být falzifikovatelný a mít svou protiváhu. Toto pak není splněno, pokud přijmeme tripolárního pojetí hybridních režimů. Kde pokud není splněno nárokování demokracie, dostáváme hned 2 opačné možnosti. Nastává tak největší problém hybridních režimů - jak odlišit hybridní režimy od demokracie nebo autoritářství? (Bílek, 2015: 215-217) 17 2. Konec hybridního paradigmatu a vzestup moderního autoritářství Hybridní paradigma určovalo hlavní směr debatám o podstatě režimů v poslední téměř 20 letech. Debata byla značně rozšířena především z důvodů hledání definic pro nově vzniklé režimy a velkým nadšením pro myšlenku, že se nakonec státy většinou plně demokratizují. (Plattner, 2015: 6-8) V posledním desetiletí se však diskuze odvrátila od hledání definic režimů „šedé zóny". Novým objektem zájmu výzkumníků se tak (opět) staly samotné nedemokratické režimy. Určitou pochybnost nad koncepty hybridního paradigmatu zmiňuje A. Schedler (2013: 54-55), kdy upozorňuje na chybu automatického spojování existence voleb a demokratického zřízení. Důvodem k tomuto je ztráta ideálu, že všude zavládne demokracie, podpořený především odmítnutím liberálních hodnot z pozice některých států. (Levitsky & Way, 2015) Precedent rozšíření demokracie byl totiž založen na sledování úspěšné konsolidace demokracií v některých částech světa (střední Evropa, jižní Evropa). A tato pozorování generalizovali na všechny státy a nedokázali tak rozlišit mezi demokratickou tranzicí a hroutícími se autoritářstvími. Dopustili se tak mylného očekávání, jelikož historicky je četnější, že nedemokratický režim bude nahrazen spíše novým nedemokratickým režimem (případ států rozpadajícího se SSSR a Afriky) nebo anarchií (Libye po 2011). (Svolik, 2012) Jednotlivé kroky, které pozorovatelé viděli jako demokratizaci a liberalizaci, tak byly spíše pouze příznaky určité dočasné slabosti autoritativních režimů, které doprovázely měnící se geopolitické prostředí a konec studené války. Důležitější než demokratizační hnutí se pro uvolnění a změnu režimu staly spíše finanční, institucionální a mezinárodní problémy. (Lewitsky & Way, 2015) Vývoj nových autoritativních režimů pak pokračoval pod rouškou demokratizace až do let 2008-9, kdy na západní demokracie udeřila finanční krize a nové autoritativní režimy postupně začaly více ukazovat svou nedemokratickou podstatu. (Roylance, 2014) Prohloubily se nedemokratické tendence především ve státech Severní Afriky, a to především po tzv. Arabském jaru, do kterého byly dávány značné naděje pro zakotvení demokracie v této oblasti. Druhou hlavní oblastí, ve které se stav svobody v posledních letech ještě více zhoršil, jsou nástupnické státy bývalého Sovětského svazu (Walker, 2016: 49) Plattner dokonce přichází s úvahou, jestli nejsou události posledního desetiletí určitým předvojem Třetí zpětné vlny demokratizace. (Plattner, 2015: 6-8) Vyvstává tak otázka, jak 18 označovat tyto nové nedemokratické (autoritativní) režimy, když hybridní paradigma neuspělo. Autoři se tak znovu začínají inspirovat ve starých konceptech (např. Javier Corrales, Min Jiang, Jessica C. Teets,...), které obohacují o nové definice, znaky a vlastnosti, kterými se snaží konceptualizovat současné moderní autoritativní režimy. 2.1. Moderní autoritářství Právě jako paradigma moderního autoritářství bychom mohli označit současnou debatu na poli výzkumu nedemokratických režimů. Moderní autoritářství tak vytlačuje předchozí debatu o hybridním paradigmatu. Místo nových jednoznačných definic autoři většinou vycházejí ze starých konceptů (především koncept autoritářství J. Linze). (Jiang, 2010: 82) Tyto koncepty se pak snaží „aktualizovat" na současnou dobu a specifické fungování moderních autoritativních režimů. Hlavní zaměření většiny autorů se ale posouvá z hledání hranice mezi autoritativním a demokratickým režimem (častá otázka hybridního paradigmatu) na analýzu a nalezení nástrojů a postupů, které moderní nedemokratické režimy používají ke svému přežití. Definice moderního autoritativního režimu tak je spojena právě s nástroji, které využívá ke své legitimizaci - a to jak vnitřní, tak vnější. (Roylance, 2014; Teets, 2013: 19-38) Tyto nástroje se tak snaží navenek vypadatjako typické západní demokratické procedury. Snaží se vytvořit vlastní obraz západních demokracií - vytvoří sice většinu institucí a procesů podle západního vzoru, avšak jejich funkce, kontrola a význam v režimu jsou často naprosto odlišné. (Roylance, 2014) Nově používané nástroje autoritativních režimů sumarizuje svém článku Tyler Roylance, výzkumník organizace Freedom House, nazvaném „The Twilight of „Modern Autoritarianism" "(2014). Rozděluje je do pěti sfér, které se moderní autoritativní režimy snaží pomocí různých nástrojů ovlivňovat, tak aby podporovaly jejich stabilitu a pozici ve společnosti. Těmito oblastmi tak dle Roylance jsou: • Ekonomická sféra • Mediální sféra • Sféra politické soutěže • Sféra občanské společnosti • Právní sféra 19 Využívání těchto nástrojů moderními autoritativními režimy může být většinou i empiricky podloženo. Většina účastníků současné diskuze o moderních autoritativních režimech tak akceptuje těchto pět sfér, kde se režimy snaží najít nové nástroje pro svou legitimizaci. Hlavním rozdílem mezi jejich pojetími je však právě to, kterou sféru akcentují, případně který jednotlivý nástroj považují za klíčový pro přežití režimu. Častým jevem je tak, že analyzují jen jednu z těchto sfér a na ní zakládají svůj koncept definice moderního autoritativního režimu. V následujícím textu se tak budeme zabývat právě těmito různými autorskými přístupy a koncepty, kterými se snaží diskuzi o moderním autoritářští obohatit. Budou tak hledány jednotlivé argumenty, jaké nástroje jsou v té které sféře využívány, jaký mají účel. Nebude se však jednat pouze o vnitřní sféru těchto režimů, s tím jak někteří autoři upozorňují na důležitost mezinárodního přesahu jednotlivých sfér, nebudou opomenuty ani tyto jejich argumenty. 20 3. Moderní autoritářství a ekonomická sféra Na rozdíl od části „starých" nedemokratických režimů se většina moderních autoritářství ekonomicky neuzavírají před okolním světem a naopak se snaží co nejvíce vstupovat na světový trh. Stejně tak většinou dovolují (a někteří i značně podporují) soukromé podnikání. Ekonomická sféra je však v autoritativních režimech spojena také s velkou mírou korupce a mezinárodním ovlivňováním, jenž slouží k vytvoření pocitu svobody a prosperity. (Roylance, 2014; Wu, 2015: 790-792) Ovlivňování a snaha o spolupráci s ekonomickým sektorem se pak značně problematizuje v případech zahraničních společností a investorů. Autoritativní režimy tak vytvářejí velký nátlak (ale nesnaží se je odradit od investování a podnikání v zemi) na zahraniční společnosti - jak legislativní, tak politický, aby se dostaly pod co možná největší státní kontrolu. Častou záležitostí tak je znepřehledňování a přílišná byrokratizace procesu vstupu zahraničních společností na trh. (Roylance, 2014; Nisnevich, 2016: 2-3) 3.1. Ekonomická liberalizace režimů V historii byla většina autoritativních režimů na poli mezinárodního obchodu poměrně méně otevřená než jejich západní demokratické protějšky. V současnosti se však situace proměnila a autoritativní státy j sou významnými hráči na poli mezinárodního obchodu, otevírají své vnitřní trhy zahraničním podnikům a investicím. (Wu, 2015: 791) Jedním z důsledků ekonomické uzavřenosti starých režimů se stala představa, že přítomnost volného trhu s sebou neoddělitelně přináší i demokratizaci. (Eichengreen, Leblang, 2008) Moderní nedemokratické režimy jsou však stále více otevřeny volnému trhu a nadále se nedemokratizují. Někteří autoři dokonce uvažují o využití volného trhu jako nástroje pro utužení stability režimu. Volný trh totiž režimům dokáže přinést nové zdroje příjmů, sociální stabilitu a větší zahraniční legitimitu. (O'Donnell, 1988) Rada autorů spojuje rozvíjející se tržní otevřenost a globalizaci trhu jako „příznaky" demokratizace. Tuto hypotézu se snaží vyvrátit Wen-Chin Wu (2015), jenž nepřichází se samotným novým konceptem, jak klasifikovat moderní autoritativní režimy. Místo toho nám předkládá ekonomický model, ve kterém řeší, kdy jsou moderní autoritativní režimy nuceny přijmout volný trh a především jaké to má pro ně výhody. Středem jeho pozornosti se stává ekonomická nerovnost obyvatel v autoritativních režimech. Klasickým případem, jak mohou 21 země snižovat ekonomickou nerovnost, je vyšší daňové zatížení bohatších obyvatel, tak jak tomu často probíhá v západních demokratických režimech. Nedemokratické režimy si však toto nemohou dovolit, protože by dle Wu přišly o podporu této třídy a riskovaly by tak značné oslabení své stability. Na druhou stranu, pokud nesníží tyto rozdíly, riskují ztrátu legitimity na nej chudší úrovni společnosti a s tím i spojenou možnost rebelie. (Wu, 2015: 791) Autoritativní režimy pak mají dvě možnosti, jak řešit problémy s chudou částí společnosti. Buď ji mohou násilně perzekuovat, nebo se mohou pokusit o to zlepšit jejich životní podmínky. Většina režimů pak zvolila cestu zlepšení životních podmínek obyvatel, a to právě zavedením volného trhu. (Wu, 2015: 790-792) Wen-Chin Wu (2015) přichází s ekonomickým modelem, který podporuje hypotézu, že otevírání trhu v nedemokratických režimech může vést k jejich utužení, a ne k jejich uvolňování a demokratizaci. Jako hranice modelu vymezuje neochotu autoritativních režimů používat násilí, především ze strachu režimu z ozbrojených složek, a to hned ze tří důvodů. Prvním z nich je udržování početné armády, která by byla schopna širokých represí, je poměrně finančně nákladné. Druhým problémem je možnost, že by z příliš silné armády vyvstaly nové osobnosti, které by mohly chtít konfrontovat stávající režim. Třetím a posledním důvodem, proč moderní autoritativní režimy odmítají násilné represe, je možnost, že by se armáda ideologicky odklonila od režimu a mohla začít bránit práva opozice. Toto jsou dle Wu hlavní důvody, proč moderní autoritativní režimy ustupují od používání násilí a spíše volí cestu zlepšení podmínek života chudších vrstev. Model je vystavěn na podrobné metodologii. Hlavní výzkumná hypotéza zní: S tím, jak se zvětšuje příjmová nerovnost, se v diktátorských režimech s rozvinutým trhem práce (labor-abundant dictatorships) zvyšuje i otevřenost trhu. Hlavní závislou proměnnou se pak stává míra otevřenosti trhu. Nezávislými proměnnými pak jsou míry nerovnosti, produktivity práce a mezinárodní kontroly a spolupráce. Při testování této hypotézy na více než 80 autoritativních režimech mezi lety 1963 a 2003 autor svoji hypotézu potvrzuje. Nedemokratické režimy jsou dle něj schopny využít otevření svého trhu pro větší upevnění moci, a to hned ve dvou aspektech. Jednak jim mezinárodní obchod přináší vyšší finanční prostředky, a zároveň zvyšuje životní úroveň obyvatel, a tím i jejich podporu režimu. 22 3.2. Problémy korupce Jak jsme si ukázaly v předešlém textu, zvyšující se ekonomická otevřenost moderních autoritářství je jedním z důležitých nástrojů zajištění vnitřní legitimity, především pak vůči „obyčejným" obyvatelům. Ekonomická sféra však není tak svobodná, jak by se mohla na první pohled zdát - je silně omezena zásahy ze strany státu, respektive vládnoucích skupin. (Roylance, 2014) Ti se často snaží využít svou administrativní a veřejnou moc k uchopení klíčových sektorů ekonomiky, především pak přírodních zdrojů (ale nejen jich). (Nisnevich, 2016) Tyto zdroje pak tvoří podstatnou část finančních zdrojů pro schopnost přežití režimu. Uchopení se však netýká pouze možnosti jejich znárodnění, které by mohlo být považováno za agresivní krok jak ze strany podnikatelů, tak ze strany zahraničních investorů (ti by posléze mohli dojít k závěru, že podnikání v takovém státě není bezpečné a již by zde neinvestovali). Důležitou praxí se tak stává snaha o ovlivňování a spolupráci s klíčovými segmenty v ekonomické sféře. (Yakovlev, Sobolev & Kazun, 2014: 188-190, Nisnevich, 2016: 2-3) Hlavní slovo si často berou korupční praktiky jako jeden ze způsobů, jak si kupovat loajalitu elit, nemusí se však vždy jednat pouze o finanční korupci. Pokud se totiž společenské a ekonomické elity budou podílet na výkonu moci (za loajalitu dostanou určitou míru politické moci), klesá tak možnost jejich podpory opozičním hnutím. (S. Guriev, D. Treisman, 2015) S konceptem, jak jsou korupční praktiky důležité pro přežití moderních autoritativních režimů, přichází Julij A. Nisněvič (2016)2 . Jeho hlavním předpokladem je, že moderní autoritativní režimy jsou založeny na dynamice dvou faktorů, pomocí kterých si režimy udržují loajalitu elit (a tím i stabilitu režimu). Rozlišuje tak mezi nátlakem (coercion, využití fyzické a politicko-mediální síly) a korupcí (corruption, použití finančních a politickoekonomických prostředků) jako dvěma hlavními nástroji moderních autoritativních režimů. Třetím možným nástrojem je pak zápolení (competition, především pak myšleno jako politická soutěž). Hlavním metodologickým východiskem pro něj jsou kvantitativní údaje o míře korupce (především zprávy Transparency International (TI)). Na základě míry intenzity vztahů mezi těmito třemi nástroji rozlišuje mezi demokracií a autoritativním režimem. Hlavním znakem demokracie má být vysoká míra zápolení, malá míra nátlaku a co nejmenší míra Moskevský doktor politologie, pracující v Národní výzkumné univerzitě Ekonomiky 23 korupce. Autoritářství je definováno právě naopak, kdy míra zápolení je co nejmenší, přičemž míra korupce a nátlaku jsou největší. Moderní autoritativní režimy dle něj můžou být vnitřně členěny, hlavním kritériem je, zda je v režimu silnější nástroj korupce nebo nátlaku. Vedlejším aspektem je „podstata režimu" - zdaje stát monarchie, vláda jedné strany apod. Nisněvič tak konceptualizuje hned 2 kategorie a několik sub kategorií. První kategorii autor označuje jako Autoritativní režimy. Ty většinou využívají jak nástroje korupce, tak nátlaku a to v různých mírách. Důležité pro něj ale je, že jsou přítomny oba ve validní míře. Kategorie se pak nadále dělí na 3 subkategorie: • Autoritářství komunistických základů (Communistic rudiments) - míra korupce a nátlaku jsou poměrně vyrovnané. CLR, Vietnam, Cuba, Laos, K L D R 3 • Moderní diktatury (Modern dictatorships) - státy, ve kterých převažuje používání nátlaku. Většinou se jedná o africké státy - Rwanda, Gabon, Alžírsko,... • Autoritativní monarchie (Authoritarian monarchies) - státy, ve kterých opět převažuje využívání nátlaku, ale mají jinou podstatu než moderní diktatury. Většinou se tak jedná o islámské monarchie - Katar, Jordánsko, Omán,... Druhou kategorií se stávají neoautoritativnírežimy (Neoauthoritarian regimes), které však již nejsou dále členěny do sub kategorií. Dle autora se jedná o nový typ režimů, který ve velké míře zavrhl využívání nátlaku. Jejich definice je založena především na přítomnosti korupce, jako klíčového nástroje. Rozdíly od komunistických režimů jsou především v podstatě režimu - nejedná se vládu jedné strany, ale o personalizovaný, případně korporativní (corporative) typ režimu. Druhým rozdílem je, že komunistické režimy se často snaží proti korupci bojovat (např. CLR, Kuba) V tomto konceptu je namístě identifikovat několik diskutabilních aspektů. Tím, že autor vychází především z kvantitativních údajů od TI, dostává se do problémů s klasifikací některých režimů, což i sám připouští. Především se jedná o státy SAE, Katar a nejvíce o Singapur. Tyto státy jsou totiž řízeny autoritativními režimy, ale nemají závažné problémy s korupcí. SAE a Katar mají dle TI dokonce podprůměrnou míru korupce. V případě Singapuru 3 Autor sice dodává, že je jedná o totalitní režim, ale i tak jej řadí do autoritativní kategorie. Dodává však, že je zde největší míra korupce na světě, kdy se K L D R dělí o tuto pozici se Somálskem 24 se pak korupce podařila téměř vymýtit. Režimy však i přesto považuje za autoritativní, což dokazuje metodologický problém tohoto konceptu. 3.3. Zahraniční obchod Moderní autoritářství však nevyužívají ekonomické nástroje pouze pro vnitřní upevnění svých režimů. Zavedenou praxí se pro ně stalo i používání těchto prostředků k ovlivňování režimů v jiných zemích. Pomocí ekonomické pomoci a poskytování obchodních výhod pro spřízněné režimy si tak nejen kupují podporu těchto zemí, ale také pomáhají udržovat tyto spřízněné režimy při životě. Společně s finanční pomocí a podporou tak vyváží i své představy o demokracii a „boji proti západu". (Walker, 2016: 49-50) Tyto praktiky si můžeme demonstrovat hned na několika příkladech. Prvním je Venezuela a její program Petrocaribe4 . Byla založena na popud Venezuely a v rámci, kterého prodává svou ropu znatelně pod tržní cenou, čímž si kupuje podporu zúčastněných států. (Corrales, 2015: 46-47) Dalšími příkladem je politika CLR. Ta využívá své ekonomické kapacity především v oblasti investic v zahraničí. (Nathan, 2015: 157-158, Plattner, 2015: 8-9) Čínský režim však není v této oblasti zainteresován pouze ve svém okolí jako Venezuela, ale snaží se investovat a „kupovat" si svou legitimitu i v zemích, které jsou klasicky považovány za vyspělé a demokratické. Stává se tak sponzorem různých (většinou stavebních) projektů např. ve střední Evropě (Česká republika, Polsko,...). (Chiriu, 2016) V této sféře se tak moderní nedemokratické režimy snaží získat určitou „vnější legitimitu". A to za využití svých finančních, anebo nerosných kapacit. Režimy pak neinvestují jen v chudších státech, kde chtějí podpořit místní nedemokratické režimy, ale i v bohatších zemích, od kterých pak očekávají určitou míru mezinárodní politické podpory (např. v ohledu: „My u vás budeme investovat a vy nás za to budete tolerovat") 3.4. Ekonomická sféra - shrnutí V předchozím textu jsme si blíže představily některé autorské přístupy vtom, jak moderní autoritářství využívají různé ekonomické nástroje pro prohloubení své legitimity. S tím jak byly „staré" autoritativní režimy většinou méně ekonomicky otevřené zahraničnímu obchodu, než západní demokratické režimy, se v současnosti situace začala obracet a právě moderní 4 Petrocaribe je program, který sdružuje Venezuelu a 17 káhirských a stredoamerických státú 25 autoritářství se dostávají do pozice těch, kteří jsou více otevření mezinárodnímu obchodu. (Wu, 2015:790) Nejedná se však pouze o tuto vnější ekonomickou sféru. Ještě důležitější se pro moderní autoritářství stávají vnitřní ekonomické nástroje. Především se pak jedná o korupci vůči elitám společnosti, díky které je více prohloubena jejich loajalita vůči režimu. Druhým vnitřním nástrojem je pak využívá liberalizace trhu a vnitřních ekonomických pravidel vůči vlastním obyvatelům. Kdy volný trh pomáhá snižovat ekonomické nerovnosti ve společnosti a také pomáhá k zvyšování životní úrovně „obyčejných" obyvatel. Z představených konceptů a přístupů však vyvstává otázka, do jaké míry se jedná o tyto ekonomické nástroje jako o nové. Volný trh byl přítomen i ve velké části „starých" autoritativních režimů. Korupce je pak zavedenou praxí ve většině autoritativních režimů - jak starých tak moderních. Pokud tak autoři chtějí argumentovat ekonomickou sférou jako jednoho z definujících znaků moderních autoritativních režimů, měli by se nejspíše více zaměřit právě na vnější oblast - na snahy těchto režimů používat své ekonomické kapacity k získávání legitimity v mezinárodním společenství. 26 4. Moderní autoritářství a mediální sféra Druhou důležitou změnou, jak tvrdí koncept moderního autoritářství, prošla mediální sféra nedemokratických režimů. Moderní autoritářství začaly povolovat na svém území existenci (alespoň do určité míry) nezávislých médií. Státní média totiž často nedokázala přinášet dostatečně zábavné a komercionalizované nabídky. (Roylance, 2014) Avšak častým problémem těchto médií je, že nejsou tak svobodná, jak by se mohla na první dojem jevit. Většina z nich je totiž pod kontrolou režimu, ať již přímo určitou formou vlastnictví, nebojsou vlastněny spřízněnými elitami. Mediální otevřenost podstatně souvisí i s nástupem nových médií - především internetu. Podobně j ako ekonomická otevřenost byla pluralistická média, a především pak právě internet, brána jako nástroj liberalizace. (Deibert, 2015: 64) Režimy často zavedly možnost internetového připojení pro své obyvatelstvo, avšak rozpoznaly potenciál ohrožení své existence ze strany nekontrolovaného toku informací. Začaly tak být vytvářeny nástroje jak internet nejen regulovat, ale i využívat ho ke zlepšení svého postavení za nástrojů propagandy. (Deiter, 2015: 68-71; Pomerantsev, 2015: 40-43; Brady, 2015: 56-58; Guriev, Treisman, 2015: 4) 4.1. Ovlivňování médií - propaganda Ovlivňování médií se v současnosti stalo jedním s nej důležitějších nástrojů moderních nedemokratických režimů. S tím, jak moderní autoritativní režimy upustily od masového násilí a začaly poskytovat lidem lepší životní podmínky (předchozí kapitola), dostavil se problém, jak zamezit vlivu zahraničních informací. Ve starých autoritářství ch byl přístup zahraničních médií na území státu značně problematický, sledování, poslech a čtení těchto médií byly často zakázány. Lidé ve starých nedemokraciích (ať totalitních nebo autoritativních) tak neměli mnoho možností získat odlišný pohled na svět, než který jim přinášela státní média. Avšak s vývojem nových technologií se stalo problematické kontrolovat přístup zahraničního signálu. Dříve se totiž k zahraničnímu zpravodajství dostávali především lidé žijící v příhraničí. V současnosti však lze přijímat tyto signály i ve vzdáleném vnitrozemí. Tento fakt přinesl pro moderní autoritářství nový problém - jak se vypořádat se zahraničními vlivy? Moderní autoritářství přišly s propagandou jako hlavním nástrojem v boji proti režimu-nevyhovujícím zprávám. V minulosti byla propaganda záležitostí především 27 totalitních režimů, které ji využívaly k šíření své ideologie a vytváření „nového člověka". (Guriver, Treisman, 2015: 2-4) Propaganda byla spíše „doplňkem" k používání násilí. Pro současné moderní nedemokracie je však propaganda jedním z hlavních nástrojů pro přežití těchto režimů. (Pomeransev, 2015: 40) Moderní autoritářství využívají propagandu především k přesvědčení veřejnosti o kompetentnosti vládnoucích elit, národních úspěších a „prolhanosti" západních médií. (Deibert, 2015: 68-71; Milani, 2015: 58) Jak moc se stává propaganda klíčovým nástrojem pro přežití moderních autoritářství, zdůrazňují autoři S. Guriev a D. Tresiman (2015). Ti přicházejí s konceptem Nového autoritářství (New authoritarianism) jako modelem fungování státu, který je založen právě na propagandě jako primárním nástroji vládnoucích elit k udržení se u moci. Upozorňují na obrat nedemokratických režimů od používání násilí. Hlavní důvod vidí právě v možnostech informovanosti veřejnosti. V moderních autoritářstvích si již vládci nemohou dovolit rozsáhlé politické násilí, protože by se o něm nejspíše dozvěděla celá veřejnost, což by vedlo k jejich oslabení a možnosti svržení, dokázal by totiž svoji nekompetentnost. Právě kompetentnost a nekompetentnost diktátora jsou nej důležitější charakteristikou pro přežití režimu. Model Nového autoritářství je vytvořen jako hra (teorie her), ve kterém jsou tři složky společnosti (hráči). První již byl zmíněn - jedná se o diktátora (může to být buď jednotlivec, nebo vládnoucí skupina). Další skupinou j sou elity (společenské, ekonomické,...), které znaj i pravdu o tom, j estli j e diktátor kompetentní nebo nekompetentní, avšak samy nej sou schopny jej svrhnout, pokud nemají podporu třetí aktéra - mas, veřejnosti. Dokud diktátor zajišťuje bezpečnost a ekonomický růst, masyjsou spokojeny a nepovstanou proti němu. Dokud se diktátor jeví jako kompetentní, nemají k tomu dostatečný důvod a motivaci. Právě to, jak se diktátor jeví masám, je nej důležitější otázkou tohoto modelu. Propaganda tak slouží primárně k udržení mas v přesvědčení, že diktátor je kompetentní. Dokud tomuto tak bude, je diktátor ze strany mas v bezpečí. Avšak v modelu se nejedná pouze o vztah mezi diktátorem a masami. Pozice elit je také důležitá, je totiž rozhodující vtom, zda masy povstanou. Elity totiž znají pravdu o diktátorovi (kompetentnost). Dokud budou masy věřit v kompetentnost diktátora, samy proti němu nepovstanou, potřebují k tomu vedení elit. Důležité pro diktátora se tak stává jak udržet elity loajální vůči němu a režimu. Nabízí se mu dvě možnosti - represe a spolupráce. Diktátor v novém autoritářství většinou volí právě spolupráci, protože represe zvedají náklady na propagandu a cenzuru. Model New Authoritarianism tak předpokládá přežití diktátora na jeho 28 schopnosti přesvědčit masy o své kompetentnosti (propaganda) a zároveň na schopnosti udržet si loajalitu elit. Dokud udrží tyto dva faktory, není príliš ohrožen svržením a může vládnout po dlouhou dobu. 4.2. Ovlivňování médií - cenzura Propaganda by však sama o sobě nebyla dostatečná, v případě, že by v režimu proudily nezávislé informace nekontrolovane, musí tak být doplněna cenzurou. Ta byla klasickým nástrojem již ve starších nedemokratických režimech, její nástroje přirozeně odpovídaly stavu technologie v tehdejší době. V dnešní době by však pouze tyto nástroje jako zákaz zahraničního tisku a perzekuce nepohodlných novinářů byly nedostatečné. S tím, jak režimy povolily existenci i „nezávislých" médií a internetu na svém území, musely vyvinout nové nástroje a postupy, jak regulovat informace z těchto zdrojů. (Guriev, Treisman, 2015: 4-5) Hlavním problémem se stal internet. Ten moderní autoritářské režimy povolily z důvodů zlepšení životní úrovně obyvatel a dále z důvodů rozvoje výzkumu a obchodu. (Jiang, 2010: 81-82) Obyvatelé tak na jedné straně dostávají daleko větší přístup k informacím, než měli ve starých autoritářstvích, na druhé straně však jsou tyto informace filtrovány, a ty nepohodlné jsou odstraňovány. (Pomerantsev, 2015: 41-43) Regulace nepohodlných informací většinou navíc probíhá pod rouškou legálnosti, kdy moderní autoritářství mají poměrně flexibilní legislativu, která se zabývá možnostmi cenzury. (Vatanka, 2015: 65-67) Ta většinou umožňuje „legální" mazání obsahu a případně i „legální" perzekuci nepohodlných autorů. Ještě větší problém pro režimy tvoří zahraniční servery a portály. Ty mohou formovat opozici stejně úplně stejně jednoduše jako by byly přítomny v hranicích státu. Ještě je u nich navíc akcentovaná pravděpodobnost působení disentu, který uprchl do zahraničí. Cenzura zahraničních webů je tak jednou z priorit moderních nedemokratických režimů. Nejpečlivější v tomto ohledu se jeví Velký čínský firewall (Great China Firewall), pomocí kterého čínská vláda omezuje přístup na cizí servery. Technologie se stala populární i mezi dalšími moderními nedemokraciemi, kdy ji nakoupil například Írán. (Vatanka, 2015: 65; Jiang, 2010: 85) S přístupem k internetu konečně nedemokratickým režimům vzrostl ještě další nepřítel, a to sociální média. Ta, pokud by nebyla regulována vládou, by mohla vést k organizování opozičních hnutí, protestů a dalších nepříjemností. Západní sociální sítě jsou tak často buď úplně vyřazeny z provozu a nahrazeny národními sociálními sítěmi, nebo je jejich 29 používání postaveno mimo zákon, případně je jejich využívání jinak limitováno. (Vatanka, 2015: 66; Jiang, 2010: 81-86) Cenzura se tak stává nedílnou součástí moderních nedemokratických režimů, stejně tak jako byla i v minulosti, její sféra působnosti se vzhledem k technologickému vývoji do značné míry proměnila. S důrazem na přítomnost cenzury v moderních autoritativních režimech přichází autorka Min Jiang (2010) se svým konceptem Autoritářstkého informacionalismu (Authoritarian Informationalism). Její koncept je založen především na důležitosti informací a přístupu k internetu. Její studie je založena na sledování fungování režimu CLR a jejího vztahu k informacím. Vytváří tak ucelenou konceptualizaci své představy autoritářského režimu. Jeho legitimita má stát na udržitelném ekonomickém růstu, nacionalismu, ideologii (vágní), kultuře a specifickém pojetí demokracie. Takto založená legitimita dovoluje režimu používat cenzuru v takové míře, že pro většinu obyvatel není viditelná žádná možnost, která by byla alternativou pro současný režim. Většina lidí v takovémto režimu dokonce věří, že regulace internetu je správná. Navíc cenzura dovoluje režimu skrýt před veřejností různé nepříjemné informace, například o korupci, politických procesech, sociální nerovnosti apod. Cenzura je tak především nástroj, který pomáhá udržovat režim při životě. Autoritářský informacionalismus představuje koncept, který znamená spíše směr internetového rozvoje a regulačního modelu, který je založen na kapitalismu, autoritářství a konfuciánství5 . Režim v tomto konceptu již není pouhým negativním aktérem na internetu, který filtruje, co může být publikováno, a co ne. Ale získává také možnost využít internet k publikování vlastních informací a potřeb, jako například zvýšení sociální stability nebo prohloubení nacionalistického cítění. 4.3. Moderní autoritářství a média v zahraničí Mediální sféra však, stejně jako ekonomická, opět nezasahuje pouze do vnitrostátní působnosti režimů, ale také do zahraničí. Moderní nedemokratické státy se tak snaží o informování zahraničních obyvatel o svém pohledu na svět a výkladu událostí, který je často v rozporu s výkladem těchto informací v těchto státech.(Brady, 2015: 51-52; Pomerantsev, 2015: 44-46) 5 Konfuciánství by se pro další možnosti aplikace tohoto konceptu dal nejlépe definovat jako koncept mentality od J. Linze. 30 V zahraničí však nemůžou používat nástroje cenzury pro ovlivňování, musí se tak soustředit na propagandu. Avšak ani tento nástroj zde není jednoduše použitelný. Pokud by byla propaganda a propojení médií s režimem příliš zřejmé, snížilo by to věrohodnost těchto médií. Zahraniční média moderních autoritářství se tak snaží působit jako tzv. nezávislá nebo „jiná", poukazující na „neobjektivitu" západních médií a snaží se tak jít proti jejich vlivu. (Vatanka, 2015: 67-69; Pomerantsev, 2015: 45; Brady, 2015: 51-52; Corales, 2015: 48-50) Hlavním klasickým médiem pro zahraniční zpravodajství se stala televize, a především televizní zpravodajství. Televizní přenosy moderních nedemokratických režimů se snaží kontrovat vliv západních médií. Jejich typickými nepřáteli se tak stávají např. televize BBC a rádio Hlas Ameriky, které obviňují z propagace západní kultury a omezeného pohledu na svět. (Vatanka, 2015: 68) Tyto televizní stanice vysílají v různých jazycích a stojí režimy nemalé finanční prostředky, přesto j sou přítomny téměř ve všech moderních nedemokratických režimech. Právě jejich jazykové mutace nám ukazují, kde především se snaží režimy rozšířit svůj vliv. Tabulka č. 1 Stát Název televize Jazykové mutace Rusko (Ruská federace) RT (Russian Today) Ruština + Angličtina, Arabština, Němčina, Španělština Cína (Čínská lidová republika) CCTV (Chinese Central Television) Čínština + Angličtina, Francouzština, Arabština, Ruština, Japonština, Portugalština (plánovaná) Venezuela (Bolívar ská republika Venezuela) TeleSUR (The New Television Station of the South) Spanělaština + Angličtina, Portugalština Irán (Islámská republika Írán) IRIB (Islamic Republic of Iran Broadcasting) Perština + Angličtina, Arabština (Vatanka, 2015: 67-69; Pomerantsev, 2015; Brady, 2015, 51-58; Corales, 2015; s. 48-50; portály: irib.in; cctv.cn, rt.com, teleSURtv.net) Moderní autoritářské režimy však nezůstaly pouze u televizí, rádií a novin. S vývojem technologií se posunuly i do sféry internetu, kde začaly svá média veřejně publikovat a mohou tak dosáhnout k ještě většímu počtu příjemců. (Brady, 2015: 51-52) Vyvstala navíc další nová možnost jak oslovovat posluchače. Publikování vlastního pohledu na svět a propagace tohoto zpravodajství se jeví především jako „pasivní" záležitost. Mezinárodní propaganda, především na internetu, přinesla možnost využívání režim-podporujících jednotlivců, kteří jsou aktivní na 31 sociálních sítích, diskuzních fórech, hlozích,... kde agitují a argumentují ve prospěch režimu a vytváří tak jakousi „pátou internetovou kolonu". (Deibert, 2015: 68-71) Režimy rozpoznaly v nástroji mezinárodní propagandy velkou příležitost, jak ovlivnit občany cizích zemí ve svůj prospěch. Tím jak se dokážou tvářit jako nezávislá a přináší tak „nezaujaté" informace, které jsou v rozporu s oficiálním národním zpravodajstvím, můžou u svých posluchačů (diváků, čtenářů,...) vzbuzovat pocity frustrace a beznaděje. (Pomeranstev, 2015: 42) Takovýto lidé jsou pak svolnější k víře v různé konšpirační teorie a nevěří tak již ani své vládě a v té druhé (nedemokratické) tak vidí určitou alternativu způsobu vládnutí. To pak napomáhá zvýšení legitimity autoritářského režimu mezi zahraničním obyvatelstvem, což ve výsledku může vést až ke kýžené změně politického směřování celé země, které bude vstřícněj ší vůči danému režimu. S tím jak fungují moderní autoritativní režimy na internetu, především pak v zahraniční propagandě přichází Ron Deiber (2015) s konceptem moderního fungování autoritářského režimu ve sféře internetu, který pojmenovává Kyberprostové autoritářství (Cyberspace authoritarianism). Vývoj svého konceptu dělí do tří vývojových stupňů generací. V první generaci kontroly používaly režimy především obranné prostředky jako cenzuru a zmezení přístupu na zahraniční servery. Jedná se tak především o technické nástroje omezení svobody informací. V druhé generaci kontroly již státy nespoléhají pouze na technické prostředky, jak zamezit nechtěnému obsahu na internetu, které se ukázaly jako nedokonalé. Režimy tak ve druhé generaci přišly se zákony, které omezovaly publikování, nátlakem na soukromé společnosti, aby vyhověli potřebám režimu. Jedná se však stále o defenzivní prostředky, zlom nastává až s generací následující. Třetí generace kontroly tak již začíná využívat i ofenzivní nástroje - vyhrožování, špionáž, pomluvy, apod. Tyto nástroje pak slouží ke zbavení se nepohodlných osob a institucí. Tento přístup s sebou přinesl i možnost kybernetických útoků na zahraniční společnosti a najímání elektronických armád. Tyto „armády", které brání režim na internetu, mají dle autora téměř všechny moderní autoritativní režimy: 32 Tabulka č. 2 Stát Označení kybernetické armády Venezuela Komunikační guerilly Egypt Egyptská kybernetická armáda Rusko Pro-Putin bloggers of Russia (neoficiální) Keňa Ředitelství digitálních médií CLR „fifty-cents" (neoficiální) (Deibert, 2015) 4.4. Mediální sféra - shrnutí V předchozím textu jsme si blíže rozebrali, proč a jak začaly moderní autoritářství využívat mediální nástroje k posílení své legitimity. Hlavním důvodem se opět stalo jejich „otevírání" se světu a nových technologií. Ty však vedle pozitiv přinesly režimům i svá negativa a to problémy s kontrolou informací. Moderní autoritářské režimy tak museli prohloubit své nástroje cenzury a to především v technologickém hledisku. S postupem doby, si však uvědomily, že nemusí být jen v „defenzivní" pozici vůči svobodným médiím. Ale můžou vstoupit i do ofenzívy a využívat moderní média ke své propagaci. Oprášily tak nepříliš používaný nástroj propagandy, který byl dříve svázán především s totalitními režimy. Udělaly z něj jeden z hlavních nástrojů nejen pro své přežití, ale také pro svou (mediální a ideologickou) expanzi v zahraničí, kde se snaží ovlivnit občany cizích států ke své podpoře. Tato možnost jim však odpadne, pokud nebudou bráni ostatními státy jako relevantní partneři. Jedním z nástrojů jak upevnit svou mezinárodní pozici, a zbavit se možnosti vyloučení ze společenství ostatních států je zavedení alespoň základního demokratického institutu - voleb. 33 5. Moderní autoritářství a sféra politické soutěže Současné moderní autoritativní režimy většinou zavedly volby a začaly je využívat jako jeden z nástrojů pro své přežití. (Seki, 2014: 2-6) Volby již nejsou brány jako nástroj, který prohloubí demokratizaci režimu, ale spíše jako nástroj pro upevnění pozice režimu. Většina moderních autoritářství tak zavádí více stranické systémy, kde je alespoň zdánlivá možnost výměny vedení země. (Donno, 2013: 703-705) Volby v těchto režimech však nesplňují náležitosti západního pojetí férovosti voleb. Dochází tak při nich k zákazům stran, soudnímu stíhání nepohodlných kandidátů, pronásledování novinářů, zastrašovaní voličů, falšováním výsledků voleb, apod. (Schedler, 2013: 1) Důležitost voleb jako demokratizující nástroje byla velkou otázkou teorie hybridních režimů. V diskuzi o moderních autoritářství ch se však jedná pouze o jeden z nástrojů, který tyto režimy využívají. K zavedení jakékoliv formy voleb, totiž nebyly nezbytně nuceni, ale učili tak právě kvůli výhodám, které v nich spatřovaly. (Donno, 2013: 703) 5.1. Význam voleb - legitimita Jedním z prvních důležitých faktorů, které ovlivnily zavedení voleb v moderních nedemokratických režimech, je jejich informační role. Ve starých autoritářství ch byl problém, jak správně reflektovat potřeby obyvatelstva. Volby však tento problém vyřešily právě tím, jak dokážou ukázat změnu postoje společnosti vůči vládnoucí garnituře. Tyto informace pak slouží k upravení režimní politiky tak, aby co nejvíce vyhovovala potřebám voličů. (Seki, 2014: 3-4) S tím, jak režimy používají nástroje perzekuce k potlačení opozice, odmítají možnou změnu ve vedení země. Je však důležité, aby represe nepřesáhly únosnou mez, kdy by se strany raději voleb ani neúčastní. Z voleb se tak stává především referendum o spokojenosti obyvatelstva s autoritativní vládou. (Lust: 4; Seki, 2014: 3) Čím větší podporu režim získá, tím si může být více jistý ve svých dalších krocích ve směru upevňování režimu. Pokud režim vyhraje se znatelně velkou podporou, je to i signálem o „neporazitelnosti" jeho vládnutí, což opět může odradit opozici od snah o vítězství ve volbách. Stejně tak to dává najevo i veřejnosti, která může dojít k závěru, že hlasovat pro opozici je zbytečné, protože „stejně nemá šanci". (Seki, 2014) Tyto dva faktory tak zastupují především informační stranu, kdy režim využívá volby k zisku informací potřebných ke svému přežití. (Schelder, 2013: 5-6) 34 Volby však maj í i vněj ší informační stránku. S tím j ak j sou volby brány j ako základní demokratický institut, slouží těmto režimům jako určitá demokratická maska. Volby tak odlehčují tíži režimu při argumentaci o své demokratičnosti s ostatními zeměmi. 5.2. Význam voleb - multistranický systém Společně s volbami se musel začít rozvíjet i více stranický politický systém. Nehledě na to, že opoziční strany jsou většinou perzekuovány, voleb se účastní v hojné míře. Většinou se jedná o opoziční strany, které se snaží vytvořit protiváhu vůči režimní straně. (Seki, 2014: 4-5) Opozice v nedemokratických zemích však neměla vždy možnost ucházet se o politické pozice, spíše byla právě v pozadí, kde nabírala postupně na síle a počtu příznivců. Nehledě na to, že různá opoziční hnutí spolupracovali, jen aby mohli dosáhnout svého cíle a tím je svržení stávajícího režimu. Volby, ve kterých se můžou „svobodně" ucházet různé strany, přinesly režimu možnost, jak se vypořádat s hrozbou „kumulace" opozice. Volební výsledky se ukázaly jako vhodná informace o síle různých opozičních hnutí, což dalo režimu možnost některá tyto hnutí „přizvat k moci" a tím narušit případnou jednotu opozičních stran, které pokud by byly jednotné, měly by daleko větší možnosti, jak ovlivnit politiku. (Seki, 2014: 4; Donno, 2013: 705-706) Volby se tak stávají i pragmatickým nástrojem jak rozdělit opozici a rozpoznat nové elity, které bude třeba kooptovat. Dalším způsobem jak využívat více stranický systém k rozbíjení opoziceje i vytváření umělých opozičních stran, které jsou však reálně závislé na výkonné moci režimu a fungují tak pouze jako formální, nikoliv reálná opozice. (Walker, 2016: 56) Tyto strany dokážou tak sbírat hlasy, které by jinak mohly dostat reálné opoziční strany a tím je oslabují. Tento přístup se pak jeví i jako dobrá možnost, jak se vypořádat s poklesem významu některých spolupracovníků režimu, u kterých by režim stále mohl využít jejich potencionál (např. oblíbenost u voličů). Jednoduše budou dosazeni do nové strany, čímž se reálně oslabí jejich vliv na režim, ale přesto nejsou plně odstraněni z politického prostředí. 5.3. Význam voleb - obměna elit Tím, jak volby fungují pro kooptaci a vyhledávání nových elit, fungují i opačným směrem. Tedy ke zbavování se současných elit, které stojí v popředí režimu. Volby jim nabízejí dobrou možnost jak opustit politiku (ať již z vlastní vůle, nebo z vůle vedení režimu) s „čistým štítem". 35 Což vyhovuje jak odcházejícím elitám, tak režimu. Ani jeden z nich se to před společností totiž úplně nezdiskredituje. (Seki, 2014: 4; Lust: 4-7) Volby však nemusí sloužit jen k obměně elit spolupracujících s režimem. Mohou posloužit k výměně režimu samotného, případně odchodu nejvyšších vládců. Pokud lidé dají ve volbách dostatečně najevo svoji nespokojenost, diktátor může dojít k závěru, že je lepší stáhnout se do ústraní a přenechat moc někomu jinému. Nemusí tak riskovat vznik nepokojů a potažmo i občanské války, která by pro něj ve výsledku neměla žádný dobrý výsledek. I kdyby vyhrál, přichází o velkou míru legitimity a další vládnutí tak pro něj bude obtížnější. (Seki, 2014: 6-8; Lust, 2-7) Volby tak (alespoň částečně) delegitimizují použití násilí jako prostředku k sesazení diktátora - „ Volby nahradily kulky volebními lístky" (Schedler, 2013: 35) 5.4. Význam voleb v moderních autoritativních režimech - A. Schedler Andreas Schedler byl již účastníkem diskuze o hybridních režimech. V té přispěl svými koncepty volebních autoritářství a demokracie. Původní konceptualizace v sobě nesla některé problémy s tím, jak tyto dva režimy od sebe odlišit. (Donno, 2013: 704-705) Autor se tak zaměřuje především na studium volebních autoritářství, které považuje zajeden ze subtypů moderních autoritativních režimů. Moderní autoritářství jsou v jeho pojetí založena, podobně jako stará autoritářství, na tradičních zdrojích legitimity, ale přidávají k nim ještě nové nástroje a prostředky. Představuje tak čtyři základní sféry, ve kterých dochází k rozdílům mezi „starým" a moderním autoritářství - od využívání práva, pro podložení násilí, rozdíly v institucionálním nastavení, jako uvolnění trhu a spolupráce s občanskou společností, ideologie založená především na mentalitě a kulturním prostředí až po využívání nástrojů masové komunikace pro ovlivňování společnosti. (2013: 55) Elektorátní autoritářství jsou režimy, které zavádí většinu základních liberálních institucí, známých ze západních zemí. Právě toto institucionální nastavení je odlišuje od ostatních moderních nedemokracií. Režimy se jednoduše snaží vypadat jako liberální demokracie, alespoň institucionálně. Reálně však tyto instituce fungují odlišně od jejich pojetí západními demokratickými režimy. Ústřední institucí jsou právě volby, ve které se o posty může ucházet množství stran, stejně jako v klasických liberálních demokraciích, hlavním rozdílem však je „pošlapání" dalších demokratických zásad s volbami spojených - od férovosti po systematickou manipulaci médii. 36 Jelikož se volební autoritářství stalo poměrně širokým pojmem, autor doporučuje jejich rozdělení do dvou dalších subkategorií - hegemonické a kompetitivní. V této konceptualizace se opírá především o Sartoriho (1976) koncept hegemonické strany a o koncept kompetitivní autoritářství Levitského a Waye (2002). Hegemonický režim je pak takový, ve kterém má vládnoucí strana absolutní převahu v parlamentu. Ostatní strany nemají reálnou šanci, jak ve volbách tuto stranu předběhnout, ale mají od ní povoleno existovat a kandidovat ve volbách. Hegemonické režimy pragmaticky udržují vládnoucí stranu na hranici ústavní většiny. Oproti tomuto konceptu stojí kompetitivní autoritářství. Vládnoucí strana v tomto režimu již nemá ústavní většinu, ale stále je vládnoucí stranou. Většinou však nejde o jednobarevné vlády, ale musí vytvářet koalice s některým ideologicky spřízněným subjektem. Vládnoucí strana sice stejně, jakou hegemonních manipuluje s volbami, nemá však v tomto tak volnou ruku. Jejich hlavním cílem tak je mít zajištěny pozice ve výkonných orgánech státu. 5.5. Sféra politické soutěže - shrnutí Jak jsme si ukázali, moderní autoritářství využívají volby jako nástroj pro svou legitimizaci, ať již vnitřní nebo vnější, nástroj pro oslabení opozice a také jako „únikový východ" pokud se jejich režim dostane do potíží. Pro vládnoucí třídu však volby nepředstavují pouze tyto výhody, jejich zavedení jim přineslo i značná rizika. Právě vtom, že povolují kandidaturu opozičním hnutím, může nastat nechtěná situace, kdy se opozice stane příliš silná a odolná vůči vládním represím, což může vést k oslabení režimu a případně jeho předčasnému pádu. Opozice však většinou vyvstává ze sféry občanské společnosti, a to je právě důvod, proč se moderní nedemokratické režimy na tuto sféru zaměřují, jako na jeden z hlavních možných zdrojů problémů. 37 6. Moderní autoritářství a sféra občanské společnosti Podobným způsobem jako byla povolena existence dalších politických stran ve volbách, je v moderních autoritářstvích povolena i přítomnost „svobodné" občanské společnosti. Především se jedná o povolení působnosti nevládních organizací, které jsou však ostražitě sledovány ve své působnosti, aby nečily režimu přílišné problémy. (Roylance, 2014) Nelze však nechat působit ty organizace, které se zabývají politikou a lidskými právy, nej nebezpečnější z nich pak jsou zahraniční organizace, které podléhají největší kontrole a perzekuci. (Rutzen, 2015: 30-32) Místo nich se režimy nebrání k vytváření vlastních „nevládních organizací", ať již se jedná o neziskové organizace, loutkové politické strany, různá sociální hnutí apod., které pak vydávají za demokratické instituce a důkazy vlastní demokratičnosti. (Walker, 2016: 56) Pro nestátní organizace občanské společnost tak vyplynuly dvě základní cesty, kterými se mohou odebírat. Buď se nebudou angažovat v politických otázkách, nebo se dostanou pod státní kontrolu. Regulace působnosti nezávislých nevládních organizací probíhá především legislativní formou, kdy je například omezováno nebo zakazováno jejich financování ze zahraničí. Režimy však pro tyto kroky mají své vlastní argumenty. D. Rutzen je dělí do čtyř hlavních kategorií - ochrana státní suverenity, transparentnost financování, (ne)efektivnost a (ne)koordinovat občanského sektoru a především pak národní bezpečnost. (Rutzen, 2015: 31-33) Nemusí však dojít pouze k zákazům činnosti občanských organizací, které jsou nařčeny z porušení některého kritéria. Pro některé režimy dostačuje i jakákoliv spolupráce s nimi, jako dostatečný důvod pro zakázání působení jiných organizací. Vzhledem k častému provázání vztahů mezi občansko-společenskými organizacemi tak má vláda nástroj, kdy může, legálně, sankciovat kdykoliv téměř jakoukoliv občanskou organizaci. (Applebaum, 2015: 26-27) 6.1. Vládou organizované nevládní organizace Moderní autoritářství však, stejně jako v předchozích kapitolách, disponuje i určitou možností využít popisovanou sféru ke svému prospěchu a k větší legitimizaci. Na místo zakazovaných a pronásledovaných nevládních organizací začaly vytvářet své vlastní, které však byly již nevládní pouze zdánlivě. Pro tyto organizace se začal využívat označení vládou organizované 38 nevládní organizace (government organized non-governmental organization, zkráceně GONGO)6 7 . (Walker, 2016: 56; Roylance, 2014, Cooley, 2015: 53-56) GONGO mají zdánlivě jistou míru autonomie, (Teets, 2013: 36-30) jsou však závislé na státním financování. Jejich hlavním účelem je navodit zdání demokratičnosti, jelikož občanská společnost je brána jako jeden z atributů západního pojetí demokratického fungování státu. (Rutzen, 2015: 35-36) Nedemokratické režimy se dokonce odhodlávaj! k vysílání zástupců GONGO na mezinárodní scénu, kde mají debatovat s nezávislými nevládními organizacemi z celého světa. V této pozici je viditelná jejich důležitá mezinárodní role, kdy se snaží „podkopat" mezinárodní pojetí demokracie a lidských práv. Na těchto debatách často obhajují režimní politiku, kterou většina ostatních odsoudí. Režimy se tak pomocí GONGO snaží upevnit svou pozici i v mezinárodní občanské společnosti. (Walker, 2016: 56-58) V zahraničí se však nejedná pouze o upevnění své pozice v oblasti občanské společnosti. Z pohledu autoritativních režimů, tyto režimy využívají GONGO, stejně jako západní státy na jejich území, k propagaci vlastního režimu. V cizích státech pak zakládají organizace, které fungují ve společenském sektoru jako propagátoři režimu. Často tak jednají pod záminkou alternativního přístupu k informacím, ukazování „jiného" pohledu na svět, výuky jazyků a kultury apod. (Walker, 2016: 57) Vládou organizované nevládní organizace nejsou v moderních autoritativních režimech jediné, stále vedle nich existuje určitá míra opravdu nevládních organizací. Jessica Teets (2013) upozorňuje na fakt, že i když jsou tyto organizace často zřizovány pouze jako fasáda demokratičnosti, některé z nich fungují téměř jako plnohodnotné NGO západního stylu. Jedná se tak například o různé environmentálni, zdravotní a kulturní organizace. S tím jak mohou moderní autoritářství využívat tyto organizace ke svému prospěchu, přichází Jessica Teets (2013). Vytváří hypotézu týkající se vztahu autonomizace občanské společnosti a demokratizace. Jak sama uvádí, většina přístupů v tomto ohledu vidí v rostoucí autonomii občanské společnosti i rostoucí možnost demokratizace. Teets se naopak snaží o dokázání opačné hypotézy, že s rostoucí občanskou společností nemusí zákonitě docházet i 6 V Čínské lidové republice jsou pak tyto organizace často zřizovány Komunistickou stranou Číny (CCP). Pro ty se občas používá i označení stranou-organizované nevládní organizace - PONGO (Walker, 2016) 7 Ch. Walker označuje tento přístup jako „Zombie democracy", kdy poukazuje na bezduchost těchto organizací 39 k demokratizaci celé země, ale může být využita autoritativním režimem k svému prospěchu. Vidí totiž možnost spolupráce mezi občanskou společností a režimem, kdy vzájemná spolupráce může být prospěchem pro obě strany. Vytváří tak koncept Konzultativního autoritářství (Consultative auhotitarianism)s , který je založen právě na spolupráci mezi omezenou (ale existující) občanskou společností a nedemokratickým režimem. Moderní autoritativní režimy se dle ní dostávají do situace, kdy zjišťují, že své potřeby znají nejlépe samotní občané, a ne jim nadřazený stát. Takovýto režim povoluje omezené fungování organizací v rámci občanské společnosti. Omezuje především ty, ve kterých vidí možnost sociální a politické nestability. Povolené občanské organizace se však můžou podílet na tvorbě politiky (policy). Je tak povoleno i větší množství občanských organizací, které navrhují svá řešení pro problémy ve svém poli působnosti. Tyto jejich návrhy jsou pak posuzovány vykonavatelem státní moci, který z nich vybírá tu nejvhodnější a tu posléze aplikuje. Důležité je ale vymezení působnosti těchto organizací, nesmějí zasahovat do reálné politiky, mají jen poradní (konzultativní) funkci vůči režimu. Většinou se jedná o různé environmentálni, kulturní, vzdělávací a případně i organizace zaměřené na lokální politiky. Vstup do nich je pak svobodný pro občany státu, stejně jako vznik (přes legální omezení). 6.2. Sféra občanské společnosti - shrnutí Občanská společnost v moderních autoritářstvích dosáhla vyšší míry autonomie, než měla ve starších typech autoritářských režimů. Ta však nedosahuje takové míry svobody, jakou mají v demokratických zemích západního typu. Svobodu získávají především organizace, které se nezabývají politikou a politickými tématy jako lidská práva, svoboda tisku apod. O tyto záležitosti se i v západních zemích často zajímají různé mezinárodní organizace. Ty však mají složité možnost působení v moderních nedemokraciích, které je vidí jako potencionální nepřátele. Organizace působící ve sféře občanské společnost pak podléhají silnému 8 Autorka svůj koncept konstruuje na příkladu ČLR a organizace Shinning Stone, která se zabývala problémy pracujících migrantů v Pekingu a jejich začleňováním do společnosti. Organizace vznikla právě jako nevládní, ale postupně podávala straně své návrhy na řešení problémů, pořádala různé vzdělávací a kulturní události,... Toto dovedlo až k přijetí organizace jako oficiálního spolupracovníka strany pro tento problém (jednalo se jen o záležitosti jedné čtvrti) s tím že organizace začala být za svou činnost i financována státem. Na tomto příkladu tak můžeme vidět právě vztah výhodný pro obě strany. Občanská společnost může působit v problémech, které jsou podle ní palčivé (ale musí být povoleny režimem), pomáhat lidem apod. Režim na druhou stranu dostává přístup k novým řešením a příležitostem jak řešit dané problémy a tím upevnit svoji legitimitu 40 legislativnímu tlaku, který je omezuje. Jejich zakazování a omezování jejich činnosti se pak koná pod rouškou práva a právního státu. 41 7. Moderní autoritářství a právní sféra Autoritativní režimy ve 21. století ustoupily od masového využívání represí a především násilí. Většina jejich akcí upevňujících jejich moc je vedena v legálním duchu, kdy je téměř vše podloženo j ej ich zákonným právem na výkon těchto represí. Toto j e důsledkem právě ustoupení od masovosti a zaměření se na selektivnost cíle represí. Důležitou charakteristikou je vágní znění těchto zákonů, tak aby mohly být „natahovány" dle potřeb režimu. (Roylance, 2014; Corrales, 2015: 38-45; Applebaum, 2015: 27) Režimy využívají vládu práva k svému prospěchu, avšak již plně nekontrolují soudní sféru moci. Jak upozorňuje např. Moustafa (2014), soudní složka moci dostává značné autonomie při výkonu zákonů. Je ale důležité upozornit, že se jedná pouze o výkon zákonů, které jsou přijaty nedemokratickou vládou. Je zde znatelný rozdíl mezi moderními a klasickými nedemokracie v pojetí soudní moci. Staré autoritativní režimy se snažili koncentrovat veškerou moc do jednoho centra, moderní se pak nebojí se o tuto moc „podělit" a tím si usnadnit vládnutí. (Solomon, 2007: 122-124) Vláda práva a nezávislá soudní moc tak opět nemusí být známkou demokratizace, ale spíše nového nástroje v moderních nedemokratických režimech. 7.1. Nezávislost soudní moci Jak jsme již uvedli, soudní moc v autoritativních režimech byla klasicky silně omezena, především v pohledu její autonomie. S postupem doby se však tento postoj režimu vůči soudní moci mění. Peter Solomon ve své již téměř dekádu staré práci (2007: 125-128) popisuje čtyři základní přístupy vztahu mezi režimem a soudní mocí. Prvním z nich je přístup, kdy soudci nejsou téměř vůbec nezávislí na státní moci a ani nemohou být nezávislí ve svých politických názorech. Takovéto soudy jsou podle Solomona přímo závislé na politice režimu (například soudnictví SSSR). Druhým přístupem označeným jako „španělské řešení" (Solomon, 2007: 126). To je založeno na režimu Frankova Španělska a vzniká, kdy soudci jsou sice nezávislí na režimu, avšak jejich reálné pravomoci jsou téměř zanedbatelné. Třetím přístupem je relativní autonomie soudní moci a jejich moc již není zanedbatelná, protože může mít reálný dopad na fungování režimu (Rusko po 1864). Poslední přístup fungování soudní moci v autoritářstvích označuje jako „finální" a nej aktuálnější. Soudní moc je formálně téměř plně nezávislá na státní moci, stejně tak má silná práva a rozsáhlé pravomoci. Její kontrola pak probíhá především pomocí neformálních vztahů 42 a nástrojů, které ovlivňují soudce tak, aby se nestavěli proti režimu (Singapur, Putinovo Rusko,...). Vzhledem k vágnosti zákonů jsou soudci vedeni k jejich výkladu v politický prospěch režimu, což může vést k zakazování opoziční politických stran, organizací, stíhání nepohodlných novinářů, politiků a aktivistů. (Roylance, 2014, Corrales, 2015:40-45) Důležitou otázkou tak zůstává, co vedlo moderní autoritářství k zavedení alespoň formální nezávislosti soudní moci. Jednu z možných odpovědí zdůrazňuje Moustafa (2014: 283-285), kdy právě dělbu moci režimy mohou využívat jako nástroj zbavení se zodpovědnosti před veřejností. Jelikož soudy mají formální volnost ve výkladu vágních zákonů, ale musí rozhodovat vzhledem k politickému nastavení režimu, tak před veřejností formálně přijímají odpovědnost za vynesené rozsudky. Režim pak z toho může vyjít poměrně s čistým štítem odsoudilje soud, ne režim. S konceptem fungování moderních autoritativních režimů na základě vlády práva a existence právního státu přichází Javier Corrales (2015). Jeho Autokratický legalismus (Autocratic legalism) je režim, který staví na třech základních přístupech k právu. Jeho využívání (use), zneužívání (abuse) a nevyužívání (non-use). Využívání práva je právě tvorba zákonů, které vyhovují politikám režimu. Jedná se tak o legální kroky, jak si režim upevňuje svoji moc - vládní strana si tak zajišťuje lepší výsledek ve volbách novým nastavením volebního systému, upevňuje svoje pozice v soudní sféře, případně upravuje celou ústavu ke svému obrazu. Druhý nástroj - zneužívání práva, se týká právě široké a vágní formulace zákonů, které posléze mohou být využívány k ovlivňování opozičních organizací, médií apod. Jedná se však také o nekonzistenci v těchto postupech, kdy se právo vykládáno selektivně, vždy přímo podle potřeb režimu. Corrales tento koncept konstruuje na Venezuele pod vládou Cháveze a zneužívání práva ukazuje na přístupu k soukromým médiím, kterým byla pro hrozbou sankcí, které byly založeny právě na vágní formulaci zákonů, zakázáno vysílání politických zpráv a přenosů. Poslední nástrojem je nevyužívání práva, kdy režim záměrně přehlíží právní nespravedlnosti. Může se tak jednat o útoky vůči menšinám, ať již etnickým, náboženským nebo politickým, u kterých nebude vedeno řádné vyšetřování. Dále například nelegální emigrace disentu, korupce apod. Corrales ale upozorňuje, že nejdůležitěji sférou nevyužívání právaje přehlížení volebních podvodů, které jsou ve prospěch režimu. 43 7.2. Moderní autoritářství jako právní stát Jak jsme si již ukázali, moderní nedemokratické státy zavádí a využívají právní stát, jako jeden z pilířů pro udržení své legitimity. Častým problémem je však znění těchto zákonů. Ty mohou být brány ve většině západních demokratických režimů jako protiprávní. Západní pojetí práva je založeno na principech liberálního myšlení a existenci univerzálních lidských práv. Právě to je největším rozdílem oproti moderním autoritativním režimům. Moderní autoritářství jsou většinou právním státem (až na občasné násilné excesy, které však nejsou většinou průkazné) - jejich moc je zakotvena v ústavě a většina jejich akcí se koná dle řádně přijatého zákona, (Moustafa, 2014, 282-283), ale ne již podle představ západního pojetí práva. Tyto režimy pak samy sebe také označují jako demokracie, avšak neliberální a nezapadni. Právě z jejich definování toho co je podle nich demokracie můžeme posléze sledovat nastavení celého režimu a především pak i jejich pohledu na to co je to právo, případně co je samotnou podstatou lidských práv. Moderní autoritativní režimy tak zavádějí základní demokratické instituce jako volby, otevřenou ekonomiku a vládu práva. (Roylance, 2014) Jejich úkol je však značně odlišný a pramení právě z jiného výkladu toho, co je demokracie. Moderní autoritářství chápou často demokracii siřeji, než pouze jako její liberálnědemokratické pojetí. Do jejich reflexe demokracie se tak často promítají kulturní, historické, etnické a další aspekty, které vedou k utváření jejího specifického obrazu. Tyto tzv. demokracie jsou pak charakteristické svým neliberálním směřování. Ve většině dalších aspektů jsou však navzájem odlišné, především v otázkách lidských práv, které nejen, že se liší oproti jejich západnímu pojetí, ale také se liší mezi jednotlivými moderními autoritativními režimy. Přesto spolu dokáží spolupracovat, což poukazuje najeden z jejich společných aspektů, a to civilizační diverzitu, kdy jednotně odsuzují západní universalismus pojetí demokracie a lidských práv. (Cooley, 2015: 50-53) Moderní autoritářství tak využívání pojmu demokracie pro označení své v podstatě nedemokratické vlády. V Čínské lidově demokratické republice tak vzniká „socialistická demokracie", která je založena na vládě jedné strany, se silným civilizačním akcentem v otázkách lidských práv a vládnutí. (Jiang, 2010; s. 76-81; Nathan, 2015: 156-167) V Ruské federaci je zaváděna představa Putinovy „řízené demokracie" založeno na představě, že společnost musí být vedena k vyšším cílům a je založena na představě výlučnosti ruské mentality. (Shevstova, 2015: 30-33) Případně íránský režim, který se sám označuje za „islámskou demokracii", neboť podle jeho představitelů je islám sám o sobě demokratický. 44 V jejich pojetí tak nejde o demokracii jako o vládu lidu, ale o vládu pro „dobro" lidu v souladu s boží vůlí. (Milani, 2015: 52-60) Autoritativní státy se tak snaží svým vlastním pojetím demokracie změnit mezinárodní systém a nahradit důležitost liberálních norem normami jako je bezpečnost, tradiční hodnoty a především civilizační diversita.(Cooley, 2015: 50) S tím, že vytváří vlastní koncepty demokracie, se automaticky nevylučují z mezinárodního politického řádu, který bere demokracii jako ideální zřízení. (Roylance, 2014; Cooley, 2015: 49) Místo otázky zda jsou demokratické tak diskuzi otáčí směrem k otázce - co je to demokracie? To ukazuje na jejich snahu o podkopávání liberálního světového řádu a ukázání ostatním států, že vládnout se dá i jinak, než jen západním stylem. Země, které pak ukážou ochotu podpořit tyto moderní autoritářství na mezinárodní scéně, j sou odměňovány. Tím j sou často podporovány autoritářské režimy, případně tendence, v těchto zemích. Moderní demokracie tak využívají svých „softpowers" jako ekonomický a politický vliv k vývozu neliberálního pohledu na svět. (Walker, 2016: 49-50) 7.3. Právní sféra - shrnutí S tím jak moderní autoritářství ustoupili od používání masového násilí a přiklonili se k využívání selektivních represí, jim vznikla možnost jak využívat právo ke svému prospěchu. Soudní oblast, tak oproti starým režimům, dosáhla značné oficiální autonomie i moci, avšak je často ovlivňována zákulisními praktikami. Soudní moc však není moc zákonodárná ajejí hlavní úkol je pouze výklad zákonů. Právě zákony však tvoří moderní nedemokratické režimy jako jeden z pilířů své legitimity a nástroje, jak se „legálně" zbavovat nepohodlných osob. Moderní demokracie tak můžeme svým způsobem považovat za právní stát, ale s tím, že jejich pojetí právaje značně odlišné od pojetí práva v západních zemích. Toto přímo pramení z různého pojetí demokracie. Většina moderních nedemokracií se totiž sama považuje za demokracie různého stylu, jednotící pro ně je, že nejsou liberální. A stejně jako západní demokracie se moderní autoritářství snaží využívat své soft-powers k ovlivňování jiných zemí dle svých představ. 45 8. Závěr Tato práce se zabývala představením diskuze o moderních autoritativních režimech. V úvodu textu jsou při popisu předchozí diskuze o hybridních režimech nalezeny některé z jejich klíčových problémů - především se pak jedná o problémy metodologické a terminologické, které vedly ke značné nepřehlednosti v rámci této diskuze. Hybridní paradigma tak postupně začalo během 2. desetiletí 21. století opouštět hlavní zájem výzkumníků na poli demokracie. Je postupně nahrazováno diskuzí o moderních autoritativních režimech, která se od předchozí diskuze liší především opětovným pojetím režimů jako demokratických a nedemokratických. Účastníci současné diskuze o moderních autoritativních režimech se tak již nesnaží klasifikovat režimy šedé zóny. Dostávají se tak k určitému Sartoriánskému přístupu - buď je stát demokratický, nebo nedemokratický - žádný mezistupeň mezi nimi není. S tím pak souvisí značné odstoupení od snah o typologizaci režimů, která byla právě pro hybridní paradigma charakteristická. Diskuze o moderních autoritativních režimech tak vychází i ze „starších" konceptů, především pojetí J. Linze. Účastníci diskuze se většinou nesnaží nalézt novou definici toho co je to autoritativní režim. Na tom se většina z nich již shoduje. Ústředním tématem současné diskuze se tak stávají především nástroje, které moderní autoritativní režimy využívají ke své legitimizaci. Tyto nástroje můžeme rozdělit, tak jak je rozděluje T. Roylance, do pěti základních sfér - ekonomické, mediální, stranické soutěže, občanské společnosti a sféry práva. Roylance právě místo hlubší konceptualizace přichází především se sumarizací těchto základních sfér. V nich pak můžeme nalézt právě jednotlivé nástroje, které moderní autoritativní režimy podle autorů považují za klíčové pro přežití režimu. Charakterické pro nové koncepty je právě jejich důraz na určitý nástroj a způsob jeho využívání pro legitimizaci režimu. Mezi nástroji pak můžeme zmínit např. korupční praktiky, propagandu a manipulaci s pravidly voleb. Jak již bylo zmíněno - účastníci současné diskuze se již většinou nesnaží najít nové koncepty toho co je autoritativní režim, místo toho se snaží najít koncept, který nám napomáhá pochopení fungování současní moderních autoritativních režimů. S tím jak se zájem autorů otočil především k popisu fungování jednotlivých nástrojů, souvisí i značná metodologická změna. V jednotlivých konceptech tak autoři používají různé postupy, pomocí kterých se snaží podpořit své koncepty - od matematického modelování, přes teorii her až po právní teorii. I když se autoři snaží najít různé techniky moderních autoritativních režimů, tak v této práci 46 vyvstává nejspíše nej důležitější z nich - a to jsou různá pojetí demokracie, práva a lidských práv. Právě z toho jak jednotlivé moderní autoritativní režimy pojímají tyto pojmy je tím hlavním, co nám pak usnadní pochopení i jimi využívaných nástrojů. Neboť největším úspěchem moderních autoritativních režimů je otočení diskuze z toho, zda jsou nedemokratické, na otázku - Co je podstatou demokracie 47 Použitá literatura Část - Hybridní režimy 1. Balík, S.; Holzer, J.. 2007. Focus on elections: Remarks on the Contemporary Methodology for Classifying Non-Democratic Regimes. Evropská volební studia, Brno: FSS MU, 2007, roč. 2, č. 1, s. 1-29 2. Bílek, J.. 2015. Hybridní režimy jako svébytná kategorie politických režimů: Komparace vybraných přístupů. Středoevropské politické studie, Ročník XVII (2015) Číslo 2, s. 2012-233 3. Bogaards, M . 2009. How to classify hybrid regimes? Defective democracy and electoral authoritarianism. Democratization. Vol. 16, No. 2, pp. 399 - 423. 4. Carothers, T. 2002. The End of the Transition Paradigm. Journal of Democracy. Vol. 13, No. I,pp5-21 5. Cassani, A. 2012. Hybrid what? The contemporary debate on hybrid regimes and the identity question. Universita Roma Tre - Facoltá di Scienze Politiche: XXVI Convegno Societa Italiana di Scienza Politica 6. Collier, D.; Levitsky, S. 1997. Democracy with Adjectives: Conceptual Innovation in Comparative Research. World Politics. Vol. 49, No. 3, pp. 430 - 451. 7. Dahl, R. 1982. Dilemmas of Pluralist Democracy: Autonomy vs. control. New Haven: Yale University Press. 8. Diamond, L. 2002. Thinking About Hybrid Regimes. Journal of Democracy. Vol. 13, No. 2, pp. 20-35. 9. Drahokoupil, S., Labyrintem hybridních režimů: přístupy, kategorie a typologie, Politologická revue, 1, Červen 2014 10. Epstein, D.; L.; Bates, R.; Goldstone, J.; Kristensen, I.; O'Halloran, S.. 2006. Democratic transitions. American Journal of Political Science. Vol. 50, No. 3, pp. 551 - 569. 11. Gandhi, J.; Lust-Okar, E., Elections Under Authoritarianism, Annual Review of Political Science, Vol. 12, 403-422, June 2009 12. Gilbert, L.; Mohseni, P. 2011. Beoyong Authoritarianism: The Conceptualization of Hybrid Regimes, Publikováno online: 28. 06. 2011 13. Goertz, G. 2006. Social Science Concepts: A user's guide. Princeton: Princeton University Press. 14. Huntington, S. P. 1991 The third wave: democratization in the late twentieth century. Norman: University of Oklahoma Press 15. Kopeček, L.; Hloušek V. 2003 Demokracie: teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. 1. vyd. V Brně: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav 16. Levitsky, S., Way, L. 2010. Competitive Authoritarianism, The Origins and Dynamics of 48 Hybrid Regimes in the Post-Cold War Era. Cambridge: Cambridge University Press. 17. Levitsky, S.; Way, L.. 2002. The Rise of Competitive Authoritarianism. Journal of Democracy. Vol. 13, No. 2, pp. 51-65. 18. Linz, J. 2000. Totalitarian and Authoritarian regimes. Boulder: Lynne Rienner Publishers. 19. Merkel, W. 2010. Are dictatorships returning? Revisiting the "demokratic rollback" hypotesis, Conpemporary politics, vol. 16, iss. 1 20. Musilová, M . 2011. Vzestup apád hybridních režimů, Diplomová práce, Masarykova univerzita 21. O'Donnell, G. (1994). Delegative Democracy. Journal of Democracy, 5: 1, str. 55-69. 22. O'Donnell, G.; Schmitter, P., C. 1986. Transitions from Authoritarian Rule. Tentative Conclusions about Uncertain Democracies. Baltimore: John Hopkins University Press. 23. Ottaway, M.. 2003. Democracy challenged: The rise of semi-authoritarianism. Washington, DC: Carnegie Endowment for International Peace. 24. Puhle, H.. 2005. Democratic Consolidation and ,Defective Democracies'. Universidad Autonoma de Madrid, Facultad de Derecho: Conferencia impartida en la U A M el 13 de mayo de 2005. Estudio/Working Paper 47/2005 25. Schedler, A. 2002. The Menu of Manipulation. Journal of Democracy. Vol. 13, No. 2, pp. 36 - 50. 26. Schumpeter, J. 1976. Capitalism, socialism and democracy. New York: Harper & Row. 27. Karl, T. L.. 1995. "The Hybrid Regimes of Central America." Journal of Democracy 6.3 p. 72- 86. 28. Zakaria, F. (1997). The Rise of Illiberal Democracy. Foreign Affairs, 76: 6, str. 22^-3. Část - moderní autoritářství 29. Yakovlev Andrei; Sobolev Anton; Kazun Anton. 2014 Means of production versus means of coercion: can Russian business limit the violence of a predatory statď!. Post-Soviet Affairs, 30:2-3, 171-194 30. Applebaum, A. 2015. The Leninist roots of civil society repression. Journal of Democracy, 26(4), 21-27 31. Brady, A. 2015. China's Foreign Propaganda Machine. Journal of Democracy, 26(4), 51-59 32. Cooley, A. 2015. Countering democratic norms. Journal of Democracy, 26(3), 49-63 33. Corrales, J. 2015. Autocratic legalism in Venezuela. Journal of Democracy, 26(2), 37-51 34. Deibert, R. 2015. Cyberspace under siege. Journal of Democracy, 26(3), 64-78 35. Donno, D. 2013. Elections and democratization in authoritarian regimes. American Journal of Political Science, 57(3), 703-716 36. Guriev, S., Treisman, D. 2015. How modern dictators survive: An informational theory of the 49 new authoritarianism. Cambridge: National Bureau of Economic Research 37. Chiriu, A., 2016. The Chinese Influence in Central Eastern Europe During the Global Economic Crisis. dostupné online z: http://sinologist.com.ua/wp- content/uploads/2016/02/Chiriu.pdf 38. Jennifer, G.; Lust-Okar, E. 2009. Elections under authoritarianism, Annual Review of Political Science, 12:403-422 39. Jiang, M . 2010. Authoritarian informationalism: China's approach to internet sovereignty. The SAIS Review of International Affairs, 30(2), 71 -89 40. Lust, E.. (rok vydání neznámý). The Multiple Meanings of Elections in Non-democratic Regimes: Breakdown, Response and Outcome in the Arab Uprisings. Yale University, dotupné online z: http://www.law.nyu.edu/sites/default/files/ECM_PRO_074099.pdf 41. Milani, A. 2015. Iran's paradoxical regime. Journal of Democracy, 26(2), 52-60 42. Moustafa, T., 2014. Law and Courts in Authoritarian Regimes. Annual Review of Law and Social Science, Vol. 10 (2014) 281-299. Available at SSRN: http://ssrn.com/abstract=2498774 43. Nathan, A. J. 2015. China's Challange. Journal of Democracy, 26(1), 157-170 44. Nisnevich, A. Yuliy, 2016 Modern authoritarianism and corruption. National Research University Hugher School of Economics, Moscow, Russia 45.0'Donnel, Guillermo, 1988. Bureaucratic Authoritrianism: Argentina 1966-1973 in Comparative Perspective, Berkley: University of California Press. 46. Plattner, M . F. 2015. Is democracy in decline? Journal of Democracy, 26(1), 5-10 47. Pomerantsev, P. 2015. The Kremlin's information war. Journal of Democracy, 26(4), 40-50 48. Roylance, T. 2014, The Twilight of 'Modern Authoritarianism. Freedom house. On-line https://freedomhouse.org/blog/twilight-modern-authoritarianism. 49. Seki, K., 2014, Whom to Elect? Causes of Elections in Nondemocracies, Department of Political Science, Texas A & M University, 50. Shevtsova, L. 2015. Forward to the past in Russia. Journal of Democracy, 26(2), 22-36 51. Schedler, A. 2013. The politics of uncertainty: sustaining and subverting electoral authoritarianism, lsted. Oxford: Oxford University Press 52. Solomon, P. H., 2007. Courts and Judges in Authoritarian regimes. World Politics, Volume 60, Number 1, October 2007, pp. 122-145 53. Teets, J. C. 2013. Let many civil societies bloom: The rise of consultative authoritarianism in China. The China Quarterly, 213, 19-38 54. Vatanka, A. 2015. Iran abroad. Journal of Democracy, 26(2), 61-70 55. Walker, C. 2016. The Hijacking of „Soft Power"". Journal of Democracy, 27(1), 49-63 Portály mezinárodních televizí moderních autoritativních režimů: 50 56. Cctv.cn; 2016; Portál Čínské mezinárodní televizní stanice; Chinese Central Television, www.cctv.cn; ověřeno kde dni: 26. 04. 2016 57. Irib.in; 2016; Portál íránské mezinárodní televizní stanice; Islamic Republic of Iran Broadcasting, www.irib.in, ověřeno kde dni: 26. 04. 2016 58. Rt.com; 2016; Portál Ruské mezinárodní televizní stanice; RT (Russia Today), www.rt.com; ověřeno kde dni: 26. 04. 2016 59. TeleSUR.net; 2016; Portál Venezuelské mezinárodní televizní stanice; The New Television Station of the South; http://www.telesurtv.net/; ověřeno kde dni: 26. 04. 2016 51