Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra obchodního práva Bakalářská práce Odpovědnost za škodu Ing. Petr Klíma 2006 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Odpovědnost za škodu zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. OBSAH 1. Ú V O D 3 2. O B E C N Á O D P O V Ě D N O S T Z A Š K O D U 4 2.1 P O V A H A ŠKODY A JEJÍ VÝŠE 4 2.2 ODPOVĚDNOST JAKO POJEM 6 2.3 SUBJEKTIVNÍ A OBJEKTIVNÍ ODPOVĚDNOST 7 3. O D P O V Ě D N O S T Z A Š K O D U V R E Ž I M U Z Á K O N A Č. 513/1991 SB., O B C H O D N Í H O Z Á K O N Í K U 10 3.1 POROVNÁNÍ PŘEDPISŮ, PRINCIP ZAVINĚNÍ 13 3.2 NEPŘEDVÍDATELNÁ ŠKODA 17 3.3 SMLUVNÍ POKUTA 19 3.4 V Z T A H SMLUVNÍ POKUTY A NÁHRADY ŠKODY 22 4. N O V E L I Z A C E O B Č A N S K É H O A O B C H O D N Í H O Z Á K O N Í K U 24 4.1 SOUČASNÝ STAV 24 4.2 NAVRHOVANÉ ŘEŠENÍ 25 5. Z Á V Ě R 28 6. S U M M A R Y 29 7. P O D Ě K O V Á N Í 30 8. S E Z N A M P O U Ž I T É L I T E R A T U R Y A O S T A T N Í C H Z D R O J Ů 30 8.2 C H O V A N Á ROZHODNUTÍ SOUDŮ 31 2 1. Úvod Škoda byla v podstatě vždy v historii, a to nejen v českém právním řádu, ale i v ostatních zemích a jejich právních řádech (rakouském Algemeines Bürgerliches Gesetsbuch, německém Bürgerliches Gesetsbuch či francouzském Code civil) chápána a pojímána jako majetková ztráta na věci. Jako taková je poměrně jednoduše a jednoznačně vyjádřitelná v peněžní jednotce. Postupně se však (zejména ve 20. století) institut škody začíná rozšiřovat a začínají sem být zahrnovány i neoprávněné zásahy do práva na ochranu osobnosti a s nimi spojené ztráty imateriální povahy (na životě, zdraví, cti atd.). Zde jsou již používány jiné metody a přístupy ke stanovení výše těchto škod a způsobů jejich náhrad, přičemž velký důraz je kladen na rozhodovací činnost soudů a jejich vlastnímu přístupu a profesním znalostem při stanovování výše způsobených škod. Skodaje obecně chápána jako újma, která nastala (která se projevuje v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi), a je tedy (nedocházi-li k naturální restituci) napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz.1 Při zpracování této práce byl i z těchto důvodu kladen důraz na výklad jednotlivých ustanovení právních norem tak, jak byl, a v současnosti je, zaujímán soudní instancí. 1 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.9.2003, sp.zn. 25 Cdo 1589/2002 3 2. Obecná odpovědnost za škodu Obecná úprava odpovědnosti za škodu, která vychází z občanského zákoníku, se uplatní tam, kde buď občanský zákoník sám nebo jiný zvláštní předpis neobsahuje speciální úpravu zvláštních případů odpovědnosti za škodu. Postihuje každého, kdo škodu způsobil porušením právní povinnosti. Jde tedy o subjektivní odpovědnost. V případě právnické osoby odpovídá za škodu právnická osoba nebo fyzická osoba jako podnikatel, pokud škodu způsobili její zaměstnanci. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, ojehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou? Aby vznikla odpovědnost za škodu tedy stačí, pokud je porušení právní povinnosti jednou z hlavních příčin vzniku škody. Přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody. 2.1 Povaha škody a její výše Vedle protiprávní činnosti je dalším předpokladem náhrady specifikace škody tj. analýza výše škody zpracovaná poškozeným. Schematickým může příklad rozboru škody v případě poškození oken a střechy budovy. Ten, kdo škodu způsobil hradí: • přímou škodu, tj. cenu opravy poškozených věcí • náklady na odvrácení dalších škod, které hrozí promáčením budovy a inventáře v důsledku poškození střechy - například provizorní zakrytí střechy a oken folií před očekávaným deštěm, tyto náklady vyplývají z občanského zákona, který ukládá tomu, komu škoda hrozí, k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem, 2 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.11.2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99 4 • škodu která vznikla tím, že poškozený byl nucen platit smluvní sankce za nedodržení svých závazků v důsledku poškození objektu, • ušlý zisk poškozeného spočívající například v tom, že byl nucen stornovat své zakázky v důsledku poškození objektu. Skoda se hradí zásadně v penězích. Zákon umožňuje i náhradu škody uvedením do původního stavu, za předpokladu, že to je možné a účelné a požádá-li o to poškozený. Při určení výše škody se podle občanského zákoníku vychází z ceny v době poškození. Znalost přesné výše škody není podmínkou pro dohodu mezi škůdcem a poškozeným o způsobu její náhrady, přesná výše škody není dána samotnoufakturou za opravu věci.3 Přesněji upravuje určení škody trestní zákon (89 odst. 12) tak, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. Důležité je, že zákon neuznává, tak jak tomu bylo dříve, různé tabulkové ceny, pořizovací nebo zůstatkové, inventární a jiné ceny. Docházelo totiž k možnostem jak škodu záměrně navyšovat nebo snižovat podle momentální potřeby jednoduchou formou úpravy daňových dokladů. S touto změnou ale došlo k navýšení potřeb po znaleckých službách, tedy soud při každém rozhodnutí o výši škody zakládá svůj výrok na znaleckých posudcích. Vzhledem k tomu, že se škoda vyjadřuje srovnáním majetkového stavu poškozeného před a po poškození, pak i rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši prostředků (vyjádřenou v penězích) nutnou k obnovení původního majetkového stavu. Pokudjde o nové věci, na nichž došlo ke škodě, poskytuje se náhrada v plné výši jejich ceny. U škody vzniklé na věci starší, použité a částečně opotřebované pak musí být přihlédnuto k obvyklé (tržní) ceně věci v době poškození a k rozsahu poškození, přičemž od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být odečtena částka odpovídající zhodnocení věci její opravou oproti původnímu stavu. Zároveň však není podstatné, zda poškozený věc skutečně opravil či 3 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.1.2004, sp.zn. 25 Cdo 328/2003 5 nikoliv, neboť výši škody nelze činit závislou na tom, jak poškozený s věci náloži, protože tato okolnost je nahodilá a bez souvislosti s příčinou vzniku škody. Pouze v případě, že poškozený požaduje náhradu škody uvedením do předešlého stavu, musí být zároveň splněn předpoklad, že uvedení do předešlého stavuje možné a účelné. 4 2.2 Odpovědnost jako pojem Odpovědnost je soukromoprávní vztah mezi dvěma subjekty, ve kterém na straně jednoho subjektu je povinnost plnit v důsledku porušení právní povinnosti a na straně druhého subjektu právo dostat odškodnění od prvního subjektu. Odpovědnost vzniká v důsledku porušení právních povinností, vyplývající např. ze smlouvy, z právních předpisů apod. Odpovědnost se v neprávním smyslu někdy používá jako "zodpovědnost", tedy vědomí plnit povinnosti spojené s určitou funkcí nebo činností, přičemž v případě porušení těchto povinností konkrétní osoba odpovídá poškozené soukromé fyzické i právnické osobě. Byla-li škoda způsobena také (popřípadě výlučně) zaviněním poškozeného, v rozsahu tohoto zavinění je vyloučena odpovědnost škůdce. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a stanovení podílu, jímž sám poškozený přispěl ke škodlivému následku. Zásadně se vychází z míry zavinění každého z nich a zvažovat je třeba veškeré příčiny vzniku škody, spočívající jak vjednání škůdce tak vjednání poškozeného, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové protiprávní jednání, jež bylo příčinou (jednou z příčin) vzniku škody.5 Může vzniknout ale i veřejnoprávní odpovědnost, tedy odpovědnost, kdy osoba, která porušila povinnost, odpovídá státním orgánům (např. trestněprávní odpovědnost, odpovědnost za přestupky apod.) 4 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.3.2004, sp.zn. 25 Cdo 853/2003 5 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.5.2003, sp.zn. 25 Cdo 43/2002 6 Je-li odpovědnost škůdce za škodu (popř.její výše či rozsah) pochybná či nedoložená a pojišťovna s poškozeným ani neuzavřela dohodu o výši náhrady, je třeba uplatnit nárok na náhradu škody vůči škůdci. Samotné odmítnuti pojišťovny plnit poškozenému bez toho, že by nastala splatnost (15 dnů po skončení šetření či po obdržení pravomocného rozhodnutí o výši náhrady škody), nezakládá poškozenému přímý nárok proti pojistiteli škůdce podle § 9 vyhlášky. Pokud by však o nároku poškozeného na náhradu škody proti škůdci bylo již soudem pravomocně rozhodnuto (§ 9 odst. 1 vyhlášky) a pojistitel škůdce na základě pravomocného rozhodnutí o výši náhrady škody poškozenému neplnil a písemně mu odmítl nahradit škodu (popř. její část), má poškozený právo uplatnit samostatnou žalobou nárok vůči p. na splnění její povinnosti vyplatit za pojištěného náhradu škody tom v rozsahu, v jakém za ni pojištěný škůdce odpovídá. 6 2.3 Subjektivní a objektivní odpovědnost Za škodu odpovídá každý, kdo ji způsobí jinému porušením právní povinnosti, a to buď zaviněným jednáním nebo bez zavinění. Pokud je k tomu, aby nějaká osoba byla odpovědna za škodu, nezbytné zavinění takové osoby (např. úmysl, nedbalost apod.), potom se taková odpovědná osoba může vyvinit tím, že prokáže, že škodu nezavinila (tzv. "subjektivní odpovědnost"). Soud I. stupně dospěl k závěru, že za vzniklou škodu odpovídá žalobce dle ust. § 420a obč. zák., když dovodil existenci příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody, neboť měl za jednoznačně zjištěné, že žalobce byljediným subjektem, který prováděl nátěr fasády penetrační barvou a při provádění prací porušil své povinnosti tím, že nezajistil při provádění nátěru ochranu oken před postřikem, čímž, jak je zřejmé ze znaleckého posudku, na straně stěžovatelky prokazatelně došlo ke vzniku majetkové újmy. Soud rovněž konstatoval, že žalobci se nepodařilo prokázat, že škodu nezavinil, a zprostit se tak odpovědnosti.7 6 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.3.2004 sp.zn. 25 Cdo 1277/2003 7 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19.7.1999, čj. 23 Co 246/99-156 7 Toto rozhodnutí soudu reprezentuje obecný přístup k uplatňování odpovědnosti za škody. Naopak je velmi zvláštní přístup, kdy soud zkoumá možnost vyvinění z důvodu nezavinění škody, ačkoliv citovaná část rozhodnutí se odkazuje na § 420a obč. zák. Institut vyvinění v případě prokázaného nezavinění škody je však specifikován v § 420 obč. zák. Myslím si, že pokud bude soud sledovat, zda došlo ke škodě podle § 420a obč. zák., měl by v souladu s odstavcem 3 zkoumat, zda došlo ke škodě neodvratitelnou událostí. Celková obsahová stránka věci - prokázání odpovědnosti žalobce - zůstává tedy v tomto případě neměnná, pouze místo zkoumání zavinění by měla být zkoumána maximálně povaha provozu a zda bylo v silách žalobce při zachování specifický odborných a dalších podmínek škodě zabránit. Z jiného úhlu pohledu bychom mohli bychom mohli spíše zkoumat, zda se toto rozhodnutí má vůbec řídit jako hlavním pramenem občanským zákoníkem, pokud se nejedná o škodu způsobenou provozem. Spíše by celý případ mohl inklinovat k obchodněprávnímu kodexu, kde v případě, že žalobce prováděl údržbu fasády nátěrem, je pravděpodobné, že toto prováděl v rámci své podnikatelské činnosti a tudíž mohl předpokládat v rámci odborné způsobilosti případný vznik škody. Možnost zproštění rozhodnutí soudy akceptují, což potvrzuje výtah z následujícího judikátu. Soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 odst. 1 a 3 obč. zák. byly splněny, neboť v řízení bylo prokázáno, že na předmětné nemovitosti došlo ke vzniku škody, která je v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovaného, resp. jeho právního předchůdce, stanovené v ust. § 5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V souladu s ust. § 442 obč. zák. i konstantní judikaturou je rovněž názor soudu prvního stupně ohledně určení výše škody, jež odpovídá ceně nákladů, které je třeba vynaložit na uvedení věci do původního stavu, v daném případě do stavu nemovitosti v roce 1993, jak žalobkyně požadovala Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je dána odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák., jíž se nezprostil.8 rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.12.2002 č.j. 57 Co 611 /2002 - 141 8 Naproti odpovědnosti subjektivní existuje "odpovědnost objektivní" bez zřetele na zavinění, kde se odpovědná osoba může vyvinit pouze v případě, že jsou dány určité liberační důvody. Nemůže se vyvinit pouze tím, že poukáže na to, že škodu nezavinila. 9 3. Odpovědnost za škodu v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku Obecná úprava náhrady škody v obchodním zákoníku je stanovená jako následek porušení smluvních povinností. Proto je povinnost k náhradě škody spojena s porušením povinnosti ze závazkového vztahu (§ 373 obch. zák.). Současně je v § 757 obch. zák. výslovně stanoveno, že uvedená úprava platí obdobně také pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených obchodním zákoníkem. Těmi je třeba rozumět takové ostatní povinnosti, které nejsou obsahem závazkového vztahu. Povinnost k náhradě škody vzniká při splnění zákonem stanovených podmínek. Z §373 obch. zák. vyplývá, že těmito podmínkami jsou: vznik škody porušení povinnosti ze závazkového vztahu příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením závazkové povinnosti ten, kdo škodu způsobil, neprokázal existenci tzv. liberačního důvodu Připustil-li odvolací soud, že postup žalované, která realizovala příkaz k úhradě dříve, než byl písemně potvrzen "klientem", nebyl v souladu se "smluvními ujednáními", a uzavřel-li současně, že takový postup není porušením smlouvy, nelze než tento jeho právní závěr považovat za nesprávný. Případný dodatečný souhlas či schválení peněžním ústavem realizované transakce úpadkyní totiž nic nemění na skutečnosti, že k porušení smlouvy došlo; jeho existence však může být významná ve vztahu k řešení otázky, zda v důsledku takového porušení smluvní povinnosti žalovanou úpadkyní vznikla škoda či nikoli.9 Z uvedeného vyplývá, že první a podstatnou podmínkou je porušení povinnosti ze smluvního vztahu. Na základě tohoto bodu se přezkoumá souvislost mezi porušením povinnosti a škodou a její případná výše. 9 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.10.2003, sp.zn. 32 Odo 415/2002 10 Obchodní zákoník blíže nevymezuje, co se rozumí škodou. Pro obchodní závazkové vztahy je charakteristické, že jde o majetkovou újmu, která se projevuje v majetkové sféře poškozeného. Přitom musí jít o újmu, která je vyčíslitelná v penězích a alespoň v penězích nahraditelná. Svojí povahou může být majetková újma velmi různorodá a zásadně se rozlišují dva druhy (§ 379 obch. zák.): škoda skutečná a ušlý zisk. Skutečnou škodou se obecně rozumí majetková újma spočívající ve zmenšení majetku existujícího před porušením povinnosti (škodnou událostí). Podle toho, čeho se zmenšení majetku týká, lze rozlišovat různé druhy skutečné škody. Ušlým ziskem se rozumí majetková újma spočívající v tom, že poškozená strana nedosáhne zvětšení majetku, kterého by dosáhla, kdyby nebyla nastala škodná událost. Je to tedy majetková újma záležící v nedosažení přírůstku majetku poškozené strany, ačkoliv se takové zvětšení dalo s ohledem na pravidelný běh věcí očekávat. Bylo již řečeno, že vznik škody jako podmínky povinnosti k její náhradě musí v konkrétním případě prokázat poškozený. Pokud jde o škodu skutečnou, musí prokázat také její výši. U ušlého zisku mohou z tohoto hlediska vznikat určité pochybnosti, a to pokud jde o otázku, zda poškozený musí prokázat vznik ušlého zisku. Pochybnosti jsou vyvolány ustanovením § 381 obch. zák. , podle něhož může poškozená strana místo skutečně ušlého zisku požadovat náhradu zisku dosahovaného zpravidla v poctivém obchodním styku za obdobných podmínek. Podmínka příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody je splněna tehdy, jestliže je protiprávní jednání, popřípadě protiprávní opomenutí příčinou vzniku škody a vznik škody následkem takového jednání, popř. opomenutí. Přitom musí jít o takovou souvislost, kdy škoda vzniká nutně jako následek porušení konkrétní právní povinnosti. Proto má příčinná souvislost povahu vztahu objektivního, nezávislého na vůli a vědomí osoby, která právní povinnost porušila. Dokázat existenci takového vztahu v konkrétním případě musí poškozená osoby. Úprava náhrady škody způsobené porušením právní povinnosti je v obchodním zákoníku, na rozdíl od obdobné úpravy v občanském zákoníku, založena na principu objektivní odpovědnosti. Proto se pro vznik povinnosti k náhradě škody nevyžaduje zavinění odpovědné osoby. Jde o odpovědnost za výsledek a v konkrétním případě není 11 třeba zkoumat, zda odpovědná osoba vznik škody porušením právní povinnosti zavinila či nikoliv. Objektivní odpovědnost podle § 373 obch. zák . však není odpovědností absolutní, při které by se osoba, která závazkovou nebo jinou právní povinnost porušila, nemohla odpovědnosti za vzniklou škodu zprostit. Obchodní zákoník naopak výslovně takovou možnost poskytuje. Je tomu tak za podmínky, že uvedená osoba prokáže, že v konkrétním případě bylo porušení právní povinnosti způsobeno skutečností, která má povahu tzv. okolnosti vylučující odpovědnost za škodu, tedy povahu liberačního důvodu. Prokázat existenci liberačního důvodu musí osoba, která porušením právní povinnosti škodu způsobila. Jestliže se jí to nepodaří, povinnosti k náhradě škody se nezprostí. Okolnost vylučující odpovědnost za škoduje v obchodním zákoníku vymezena jako překážka, která povinné straně brání ve splnění její povinnosti. Liberačni povahu však nemá každá překážka bránící povinné straně ve splnění její povinnosti. Musí splňovat určité podmínky stanovené obchodním zákoníkem, a to: nastala nezávisle na vůli povinné strany, což znamená, že její vznik a trvání nejsou povinnou stranou ovlivnitelné, v době vzniku závazku nebyla pro povinnou stranu předvídatelnou, přičemž nepředvidatelnost je třeba posuzovat objektivně podle podmínek v daném odvětví podnikání, nikoliv subjektivně podle schopností a možností povinné strany, překážka nebo její následky nebyly pro povinnou stranu odvratitelné nebo překonatelné; nemusí jít o absolutní neodvrátítelnost nebo nepřekonatelnost, stačí půjde-li o neodvratitelnost nebo nepřekonatelnost při objektivním posuzování podle kritéria rozumného postupu při podnikání, nevznikla teprve v době, kdy povinná strana již byla v prodlení s plněním své povinnosti, nevznikla z hospodářských poměrů povinné strany (hospodářské poměry zahrnují také nedostatek odborných znalostí nebo finančních prostředků povinné strany). 12 Od okolností vylučujících odpovědnost za škodu je třeba odlišovat případy, kdy obchodní zákoník stanoví, že za určitých podmínek nemá poškozená osoba nárok na náhradu škody nebo její odpovídající části. Důvodem je zpravidla okolnost, že mezi vznikem škody nebo její části a porušením právní povinnosti není příčinná souvislost a příčina vzniku škody je jiná. Jde o případy dost různorodé. Pro všechny je však společné, stejně jako u okolností vylučujících odpovědnost za škodu, že důkazní břemeno je na osobě, která by jinak za škodu odpovídala. Poškozená osoba nemá nárok na náhradu škody nebo její část, jestliže povinná strana prokáže, že: nesplnění povinností z její strany bylo způsobeno jednáním poškozené strany nebo nedostatkem součinnosti, ke které byla poškozená strana povinna; úprava má kogentní povahu, takže strany si nemohou dohodnout něco jiného, škoda byla způsobena nesplněním povinností poškozené strany stanovených právními předpisy (např. protipožárními) vydanými za účelem předcházení vzniku škody nebo omezení jejího rozsahu; nezáleží na tom, z jakých důvodů poškozená strana svoje povinnosti nesplnila; úprava má kogentní povahu, takže strany si nemohou dohodnout něco jiného, škoda vznikla tím, že poškozená strana nesplnila obchodním zákoníkem stanovenou povinnost odvracet hrozící škodu (§ 384); úprava má rovněž kogentní povahu, takže si strany nemohou dohodnout něco jiného, škoda vznikla tím, že poškozená strana, která odstoupila od smlouvy, nevyužila včas možnosti uzavřít náhradní smlouvu k účelu, k němuž měla sloužit smlouva, od které poškozená strana odstoupila; úprava má, na rozdíl od předcházejících případů, dispozitivní povahu, takže platí pouze v případě, že si strany nedohodly něco jiného nebo tuto úpravu pro konkrétní případ nevyloučily. 3.1 Porovnání předpisů, princip zavinění Podle občanského zákoníku odpovídá za škodu ten, kdo ji způsobil, tohoto škůdce zprostí povinnosti náhrady škody prokáže-li, že škodu nezavinil. Dále podle občanského 13 zákoníku se odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností se zprostí ten, kdo prokáže, že škoda byla způsobena neodvrátítelnou událostí nemající původ v provozu anebo ve vlastním jednání jednáním poškozeného. Výraz zavinění užívá běžně občanský zákoník, zákoník práce a řada dalších zákonů. Obecně platnou definici zavinění ale obsahuje trestní zákon. Obchodní zákoník je ke "škůdcům" mnohem přísnější. Zavinění nepožaduje, pouze obsahuje ustanovení o okolnostech vylučujících odpovědnost (rozumějme odpovědnost za škodu) jak je vysvětleno dále v textu. Podle obchodního zákoníku odpovídá za škodu ten, kdo poruší svoji povinnost ze závazkového vztahu, nebo uloženou obchodním zákoníkem. Zbavit této povinnosti může škůdce jen když prokáže, že porušení jeho povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Zatímco občanský zákoník zakládá odpovědnost na principu zavinění, obchodní zákoník vychází z principu objektivní odpovědnosti tj. odpovědnosti bez zavinění. Například stavební firmy často nedodrží smluvní závazek a náhradu tím vzniklé škody odmítají s poukazem na to, že přišly předčasně mrazy, nebo že léto bylo deštivé, nebo že subdodavatel se dostal do hospodářských potíží, že v cihelně byla stávka apod., přestože tyto události mohly předpokládat a čelit jim. Byla-li smlouva uzavřena podle občanského zákoníku může se škůdce zbavit odpovědnosti tím, že prokáže že on, osobně, škodu nezavinil. Podle obchodního zákona jeho osobní vlastnosti nebo znalosti nehrají roli, zde se vychází obecného předpokladu možnosti odvrácení škody nebo předvídavosti povinné strany, tedy z předpokladu, že v zimě obvykle mrzne, v létě prší, že může být stávka nebo firma subdodavatele se může dostat do potíží, a že dodavatelská firma podle toho zařídí své technické vybavení. V souvislosti s uvedenými obecnými příklady, je nutno upozornit na praxi některých, zejména dodavatelských firem, spočívající v tom, že se ve smlouvě "upraví" ustanovení obchodního zákoníku například takto - dodavatel uhradí veškerou škodu, kterou zavinil, zhotovitel odpovídá za veškerou škodu způsobenou jeho zaměstnanci, - prodávající neodpovídá za opožděné dodání v důsledku působení vyšší moci atd. Uvedené, zdánlivě velmi vstřícně znějící úpravy, ve skutečnosti redukují odpovědnost předpokládanou obchodním zákoníkem. Tato redukce povinnosti hradit škodu je možná, protože příslušná ustanovení zákona nejsou kogentní a strany si je mohou tedy libovolně upravovat. 14 Skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor se takto obohatil, nemůže být svou povahou vztahem obchodním. Jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé vstupují, nelze jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní. Občanskoprávní charakter závazkových vztahů vzniklých z bezdůvodného obohacení pak nevyplývá ani z ustanovení § 261 odst. 6 obchodního zákoníku, když toto ustanovení je aplikovatelné pouze na smlouvy neupravené v hlavě II, části třetí obchodního zákoníku a upravené jako smluvní typy v zákoníku občanském. To, zda v konkrétním případě má závazkový vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení obchodní povahu či nikoli, pak odvisí od řešení otázky, zda ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo při podnikatelské činnosti stran..10 Dalo by se tedy dovozovat, jakým způsobem budou soudy nahlížet na vzniklou škodu. Pokud má povahu obchodněprávní, budou požadovat splnění liberačních důvodů podle obchodního zákoníku, pokud to bude naopak, stačí prokázat pouze, že škoda nebyla zaviněná. Obchodní zákoník je předpisem subsidiárním vůči občanskému zákoníku, ale i tak je podstatná povaha smluvního vztahu. Na základě povahy smluvního vztahu lze dovodit, ve kterém zákoníku mají hledat smluvní strany oporu pro zajištění svých vzájemných vztahů. Obchodní zákoník dále specificky upravuje některé otázky náhrady škody upravené v občanském zákoníku. Nejde však o odlišnosti zásadní. V této souvislosti třeba zmínit povinnost povinné strany oznámit oprávněné straně včas a předem povahu překážky, která jí brání nebo bude bránit v plnění povinnosti a o jejích důsledcích. Rozdíl mezi úpravou v občanském a obchodním zákoníku spočívá v tom, že obchodní zákoník značně ulehčuje pozici poškozenému. Nemusí při uplatňování nároku na náhradu škody prokazovat zavinění škůdce, což bývá někdy velmi obtížné. Z tohoto pohledu je tedy vhodné jednat pragmaticky a zvážit, který režim je pro každý smluvní obchodní případ příznivější. Zadáváme-li například nějaké stavební firmě zakázku, je výhodnější zvolit režim obchodního zákoníku, pokud se však zavazujeme splnit nějakou rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.1.2004, sp.zn. 32 Odo 805/2003 15 povinnost, jejímž porušením by mohla vzniknout škoda, je vhodné zvážit zda není, umožňuje-li to povaha smluvního vztahu, možné použití občanského zákoníku. Při posuzování důvodnosti žalobcova nároku na náhradu škody podle ust. § 420 obč. zák. vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce P. R. a zjeho výpovědi, z nichž zjistil, že poškození motoru bylo způsobeno tím, že po montáži nového rozvodového řemene nebyla provedena kontrola rozvodového kola, kterou je třeba provést, i když není výrobcem předepsána, neboť výměnou řemene dochází ke změně silových poměrů v motoru. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neporušil žádnou právní povinnost, protože jeho povinností bylo vyměnit rozvodový řemen a kontrolu rozvodového kola si žalobce u něj neobjednal a povinnost zkontrolovat rozvodové kolo při výměně řemene neukládá opravně ani výrobce.11 Rozhodnutí soudu se opírá především o občanský zákoník. Pokud by ovšem strany zajistili smlouvu režimem zákoníku obchodního, v každém případě by byla škoda, která na vozidle vznikla považována za předvídatelnou, neboť kontrola rozvodového kola je samozřejmou součástí výměny rozvodového řemene a jako takovou ji povinná strana v rámci obvyklé péče měla znát a provést. Účastníci uzavřeli na základě objednávky žalobce a následného konkludentního plnění žalovanou, která zadala plnění dopravci, smlouvu, podle níž se zavázala, že vlastním jménem na účet žalobce obstará přepravu věci (nábytku) z určitého místa (České republiky) do určitého jiného místa (H.), a žalobce se zavázal zaplatit úplatu.Tuto smlouvu právně posoudil jako smlouvu zasílatelskou podle ustanovení § 601 a násl. obchodního zákoníku. Vycházeje z tohoto právního posouzení závazkového vztahu účastníků soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná sice porušila svoji povinnost při obstarávání přepravy tím, že jí najatý dopravce přistavil k nakládce zásilky vozidlo, které mělo vady v impregnaci plachty, nicméně žalovaná škodu na převzaté zásilce nemohla odvrátit ani při vynaložení odborné péče při prohlídce vozu.12 1 1 rozsudek okresního soudu Praha-západ ze dne 29.6.1999, č. j. 9 C 1091/94-91 1 2 rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10.8.2001, č. j. 34 Cm 330/98-129 16 V dalším soudním rozhodnutí lze dohledat odpovědnost za škodu, která vznikla o obchodně - závazkového vztahu v případě, že škoda není způsobena přímo subjektem v závazkovém vztahu zapojeném. Ani při platbách do zahraničí se povinnost banky neomezuje pouze na to, aby zadala správné podklady pro další pohyb peněz, ale její povinnost spočívá v reálném zabezpečení dojití platby do určené banky. V mezinárodním bankovním styku jsou mnohdy používány zprostředkující banky, přes které platba prochází. Neurčí-li trasu platby sám klient, je na bance, která příkaz k provedení platby provedla, aby sama vyhledala vhodnou trasu. Prováděcí banka odpovídá za výběr použité banky a za to, že tato třetí banka přesun platby řádně zabezpečí. Jestliže v daném případě platba nedošla, jde o porušení povinnosti provést příkaz k převodu a v důsledkem toho o odpovědnost za škodu ve smyslu § 373 a násl. obch. zák. (zákon č. 513/1991 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, dále též "obch. zák."). Použije-li ten, kdo má smluvní povinnost, k jejímu splnění další osobu, může se podle § 375 obch. zák. liberovat jen za předpokladu, že by se zprostila odpovědnosti i osoba, kterou k tomu použil. Pokudjde o předvídatelnost vzniklé škody, pak jistě nemohla - podle názoru odvolacího soudu - žalovaná předvídat, že I. se dostane do obtíží, ale právě v problémových teritoriích je taková možnost dána latentné vždy. Ostatně žalovaná sama toto riziko předvídala, jinak by sejistě nedotazovala na banky, jež hodlala k předmětné platbě použít. Bez významu není ani to, že takové platbyjsou pravidelně i dražší na bankovních poplatcích. I kdyby nebylo úpravy v ust. § 375 obch. zák. , nebylo by lze dospět k závěru, že žalovaná by se mohla liberovat z objektivní odpovědnosti za škodu.13 3.2 Nepředvídatelná škoda Nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk. Nenahrazuje se škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s 1 3 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5.6.2001, č. j. 5 Cmo 800/2000-61 17 přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči.14 Soud dospěl k závěru, že ustanovení druhé věty §379 obch. zák. zprošťuje osobu, která porušila povinnost v obchodních vztazích, jakékoli odpovědnosti za tzv. nepředvídatelnou škodu. Přitom za nepředvídatelnou škodu je třeba považovat takovou škodu, jejíž vznik nemohla tato osoba předvídat s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které znala nebo měla při obvyklé péči znát v době vzniku závazkového vztahu, a právem se tedy domnívala, že z porušení povinnosti, kterého se dopustila, taková škoda vzniknout nemůže. Při výkladu přijatém odvolacím soudem by ke zproštění odpovědnosti za nepředvídatelnou škodu došlo pouze tehdy, jestliže by jiná škoda nemohla vzniknout, popřípadě jestliže by mohla vzniknout jen v rozsahu nižším, než je výše nepředvídatelné škody. Výklad ustanovení § 379 odst. 2 obch. zák. , který přijal odvolací soud, by tak zbavoval smyslu ta ustanovení obchodního zákoníku, ze kterých vyplývá, že poškozený, aby se domohl náhrady škody, musí prokázat splnění podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu. Při takovém výkladu by poškozenému postačovalo pouze prokázat, že z porušení povinnosti mohla vzniknoutjakákoli škoda (zejména, že mu mohl ujít zisk) a, bez ohledu na to, že se nepodařilo prokázat, že nějaký zisk skutečně ušel, požadovat jeho náhradu (ve výši určené podle § 381 obch. zák.) na základě průkazu, že vznikla nepředvídatelná škoda.15 Z výkladu soudu vyplývá, že pokud existuje jakákoliv škoda, která vznikla zaviněním povinné strany jako subjektu obchodně-právního vztahu, nahrazuje se do výše, kterou bylo možno předvídat s vynaložením obvyklé péče. Pokud povinná strana vzhledem ke skutečnostem předpokládá, že škoda z důvodů skutečností, které předpokládá s vynaložením obvyklé péče, nevznikne, pak není se tato škoda nenahrazuje. I zde se opět projevuje naprostá odlišnost od občanského zákoníku, kdy může být daleko výhodnější zachovat režim obchodního zákoníku. zákon č. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, § 379 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.2.2000, č. j. Jc 102/2000 29 Cdo 2001/99 18 3.3 Smluvní pokuta Jinou možností, jak zajistit vztah proti škodě, která může vzniknout je smluvní pokuta. Je to zajišťovací institut, strany si jí musí výslovně písemně sjednat (byť by celá smlouva byla jinak sjednána ústně) a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Úprava smluvní pokuty je v zákoně zařazena mezi prostředky zajištění závazku, přestože zajišťovací funkci plní pouze preventivně vtom smyslu, že pohrůžka touto sankcí vede dlužníka k tomu, aby řádně a včas splnil smluvní povinnost. Může se týkat porušení jakéhokoliv právní (smluvní nebo zákonné) povinnosti. Jde o akcesorické právo k právu hlavnímu, nebo se jedná o samostatní právo, které povahu příslušenství nemá a není zejména příslušenstvím pohledávky zajištěné? Domnívám se, že druhá varianta je správná. Akcesorická povaha zajištění je dána zejména tím, že zajišťovací závazek nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku a nemůže bez něj existovat. Až na výjimky platí, že při zániku hlavního závazku zaniká i závazek vedlejší. Zánik vedlejšího závazku nemá však následek zánik zajišťovaného závazku. Obsah zajišťovaného závazku nemůže být širší, než je obsah závazku hlavního16 Dlužník i po zaplacení smluvní pokuty zůstává zavázán splnit hlavní závazek. Zaplacením pokuty totiž hlavní závazek nezanikne. Dojde-li tedy k odstoupení od smlouvy nemůže se žádná ze stran na jejím základě domáhat zaplacení smluvní pokuty, neboť dohoda o smluvní pokutě byla spolu s hlavním závazkem od počátku zrušena a právo na její zaplacení nemá žádný právní základ. Nárok na smluvní pokutu však v důsledku odstoupení od smlouvy nezaniká, vznikl-li ještě před odstoupením od smlouvy z důvodu jejího dřívějšího porušení. Nárok na smluvní pokutu i právo na zrušení smlouvy odstoupením jsou v posuzované věci důsledkem porušení smlouvy. Odstoupením od smlouvy realizuje smluvní strana svou vůli nebýt nadále účastníkem právního vztahu, v němž druhá smluvní strana nedodržuje stanovené závazky a Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vyd. Praha: C.H.Beck, 2004 19 uplatněním práva na smluvní pokutu takové jednání druhé smluvní strany sankcionuje a hradí svou případnou majetkovou újmu. Z toho logicky vyplývá, že odstoupení od smlouvy se již existujícího nároku na zaplacení smluvní pokuty nedotýká. Odstoupením od smlouvy dochází k zániku povinnosti plnit původní závazek zajištěný smluvní pokutou nikoli však vždy i k zániku povinnosti plnit smluvní pokutu, jako důsledku neplnění původního závazku. Porušením smlouvy vznikl mezi smluvními stranami nový - dosud neexistující a původní smlouvou bez dalšího nezaložený - právní vztah, který již nemá ve vztahu k původnímu zajištěnému závazku akcesorickou povahu a na jehož existenci nemá zánik zajištěného smluvního závazku vliv.17 Nárok na úrok z prodlení v zákonem podpůrně stanovené výši tím není dotčen, neboť vznikl přímo ze zákona a smluvně nebyl vyloučen. Smluvní pokuta je samostatný majetkový nárok oprávněného, který je i samostatně vymahatelný. Pokud však existují vedle sebe nároky na smluvní pokutu a na úrok z prodlení z téhož porušení, je třeba stanovit výši smluvní pokuty tak, aby nebyla nepřiměřená (s ohledem na to, že část škody prodlením věřitele vzniklá je již kryta úrokem z prodlení nebo nepřiměřená k výši ceny, jejíž zaplacení bylo smluvní pokutou zajištěno) - jinak by ji soud mohl snížit až na výši škody, způsobené prodlením, viz ustanovení § 301 obchodního zákoníku. Smluvní pokuta podle ustanovení § 544 občanského zákoníku musí být vždy stanovena tak, abyjejí výše byla zjistitelná ke dni porušení povinnosti ze smlouvy, na niž se váže, a to v tom smyslu, že bude zjistitelná konkrétní jednorázová částka odpovídající ujednání o smluvní pokutě. Tato částka nemusí být uvedena ve smlouvě, ale způsob jejího určení ve smlouvě musí umožňovat vyčíslení smluvní pokuty jednorázovou částkou v okamžiku porušení smluvní povinnosti. Je-li stanovené, že smluvní pokuta se sjednává ve výši x % denně z dlužné částky za každý den prodlení, není to celkem správné. Tato konstrukce se však v obchodní praxi často a běžně používá. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.6.2003, sp.zn. 33 Odo 131/2003-65 rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.3.1997, sp. zn. 8 Co 2675/96 20 Domnívám se, že smluvní pokuta by neměla mít stejnou konstrukci jako úrok z prodlení. Takové ustanovení je totiž nutné vykládat tak, že jím strany zjevně sjednaly výši úroku z prodlení. Na straně druhé však „právní úkony vyjádřené slovně je třeba vykládat nejenom podlejejích jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu sjazykovým projevem ", viz. §35 odst. 2 občanského zákoníku a „ projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám" , viz §266 odst. 1 obchodního zákoníku. To, že účastníci zvolili pojmenování smluvní pokuta, by nemělo vést k neplatnosti takového ujednání. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši úroků z prodlení, které též představují sankci za porušení povinnosti, i výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti19 . Konkrétnímu vyřešení sporné situace by možná přispělo zakotvení v právní úpravě, že smluvní pokuta by měla být vyjádřena buď přímo pevnou částkou nebo jiným způsobem, který by však umožňoval kdykoliv její přesné vyčíslení, např. u kupní smlouvy pevným procentem z kupní ceny. Obchodní zákoník ponechává úpravu sankčního zajištění závazků zásadně na dohodě smluvních partnerů. Vztah občanského (§ 544 a násl. ) a obchodního zákoníku (§ 300-302) v otázce smluvních pokut je typickým příkladem všeobecné a speciální úpravy. 1 9 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.11.2003, sp.zn. 33 Odo 890/2002 21 Obchodní zákoník obsahuje některá ustanovení o smluvní pokutě, která modifikují obecnou úpravu v zákoníku občanském. Obchodněprávní úprava smluvních pokut je však dispozitivní, takže je možno dohodou stran vrátit se k řešením nabídnutým občanským zákoníkem nebo zvolit řešení úplně jiná. Hlavním rozdílem je, že úprava v občanském zákoníku stanoví, že dlužník je povinen zaplatit smluvní pokutu jen v případě, že povinnost porušil zaviněně (lze však dohodnout, že dlužník je i v tomto případě povinen pokutu zaplatit), naopak § 300 obchodního zákoníku zakotvuje, že ani okolnosti vylučující odpovědnost (§ 374) nemají vliv na povinnost zaplatit smluvní pokutu, stanovuje se tedy absolutní odpovědnost za porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou (ale znovu lze v tomto směru sjednat úpravu odchylnou). 3.4 Vztah smluvní pokuty a náhrady škody Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. V určitých směrech pokuta plní i funkci paušalizované náhrady škody. Věřiteli usnadňuje situaci v tom, že nemusí prokazovat vznik škody anijejí výši. Dlužník je totiž povinen smluvní pokutu zaplatit bez ohledu na to, zda věřiteli vůbec nějaká škoda vznikla, a nemůže se bránit ani tím, že smluvená výše pokuty je evidentně v nepoměru k vzniklé škodě.20 Nesjednají-li si strany, že smluvení (zaplacení) pokuty se nedotýká nároku na náhradu škody, je tento konzumován a paušalizován sjednanou (zaplacenou) smluvní pokutou. Právní úprava je dispozitivní, nabízí tedy podpůrně tzv. smluvní pokutu odhadní, jež předem odhaduje škodu, ale nevylučuje ani smluvní pokutu trestní (penále), kterou je možno požadovat kromě náhrady škody. Je možné náhradu koncipovat v zásadě dvěma způsoby: buď že se zaplacená smluvní pokuta započítává (tj. odečítá se) na náhradu škody (§ 545/2 občanského zákoníku), nebo lze smluvit (žádná kogentní norma to totiž nezakazuje), že nárok na náhradu škody může být požadován vedle smluvní pokuty. Pokud smlouva v této otázce mlčí, platí dispozitivní limitace náhrady škody do výše smluvní pokuty. 2 0 Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vyd. Praha: C.H.Beck, 2004 22 Smluvní pokuty musí zahrnovat všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná.21 Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod.. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční) V souvislosti s výši smluvní pokuty je třeba, aby zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Při posouzení přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je rovněž vzít výši úroků z prodlení, které též představují sankci za porušení povinnosti, i výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.4.2002, sp. Zn. 33 Odo 96/2001 a 23 4. Novelizace občanského a obchodního zákoníku 4.1 Současný stav Obchodní zákoník, zákon č. 513/1991 Sb., byl od svého přijetí v roce 1991 předmětem rozsáhlých diskusí odborné veřejnosti. Již v té době se však diskutovala komplexní rekodifikace soukromého práva. K takovému kroku však do přijetí věcného záměru občanského zákoníku docházelo velmi pomalu a obchodní zákoník tak, namísto celkově nového pojetí, prošel celou řadou dílčích změn. Příčinami tohoto vývoje byly najedné straně nutná společenská potřeba, včetně nezbytnosti harmonizovat naše právo s právem Evropské unie, na druhé straně subjektivní omyly a objektivní podmínky vzniku novel (zejména časový tlak. Je však nutné připomenout, že rozsáhlost obchodního zákoníku je dána rovněž neschopností platného občanského zákoníku reagovat na společenské změny. Vládou schválený věcný záměr občanského zákoníku jednoznačně vychází kromě jiného z jednoty soukromého práva a co možná největší univerzálnosti občanského zákoníku. Z toho, ale i z povahy soukromého práva plyne, že obchodní právo je dílčí disciplinou práva soukromého. Na obchodním zákoníku pak je, aby zásadně vycházel ze subsidiarity občanského zákoníku. Stěžejním pramenem obchodního práva je především obchodní zákoník. Ten se, snaží uceleně upravit postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy s podnikáním související (§ 1 odst. 1). Důsledkem této snahy je vysoký stupeň vlastní regulace, což způsobuje nežádoucí duplicitu s obecným právem občanským. Navíc je do obchodního zákoníku zařazena rovněž úprava nekalé soutěže, která přes jistou specifičnost dopadá nejen na podnikatele, ale obecně na jakékoliv hospodářsky aktivní osoby a také na spotřebitele. 24 4.2 Navrhované řešení Z variant rekodifikace obchodního práva přicházely v úvahu dvě základní. Předně bylo možné jít cestou komercializovaného občanského zákoníku a obchodní zákoník tak opustit, nebo cestou paralelní úpravy práva občanského a práva obchodního. Věcný záměr občanského zákoníku se přiklonil k druhé alternativě. Důsledkem toho je zadání obchodní zákon, byť v redukované podobě, ponechat. Věcný záměr obchodního zákona vychází z teze celkové dekodifikace obchodního práva v tom smyslu, že se zaměří pouze na nejnutnější právní problematiku, která se zásadně nedotýká oblastí života upravených občanským právem. Obecná ustanovení o smlouvách a závazkových vztazích doposud upravované obchodním zákoníkem budou upraveny generálně občanským zákoníkem. Tento systém zajistí sloučení občanského a obchodního smluvního práva. Celý tento proces by měl vést ke zjednodušení jak celého právního systému, tak ke zvýšení právního povědomí všech občanů z důvodu celkového zjednodušení a průhlednosti systému. Odpovědnost za škodu včetně odpovědnosti za nemajetkovou újmu bude upravena samostatně, mimo to budou právní následky prodlení i vadného plnění upraveny v rámci úpravy splnění závazků. V rámci úpravy bude vyjádřena zásada neminem leadere (nikomu neškodit). Dále bude upraveno právo každého odvrátit škodu jemu hrozící opatřeními přiměřenými okolnostem a souběžně bude stanovena povinnost každého pečovat o vlastní věc. Každý bude mít oprávnění přispět osobě ohrožené vznikem škody na pomoc a zároveň mu tím bude přiznán nárok na náhradu vynaložených nákladů a případné vzniklé škody, pochopitelně i tato musí být nižší než škoda která byla odvracena a která hrozila. Nová úprava vychází z předpokladu, že systém, který v současnosti dělí úpravu odpovědnosti v občanském a obchodním právu na subjektivní a objektivní, pouze různými druhy výrazů zakládá společné znaky odpovědnosti. Proto v nové úpravě bude odpovědnost koncipována jako subjektivní s předpokládaným zaviněním z nedbalosti. Rozdíl mezi podnikateli a nepodnikateli má pak být pouze z hlediska konstrukce jejich předpokládané nedbalosti. Při jednání osoby, která není podnikatelem, bude její nedbalost vyjádřena jako porušení pečlivosti a opatrnosti, jaké lze požadovat po průměrném člověku. Naproti tomu jednání podnikatelů a dalších osob, které mají nebo předstírají vlastnosti profesionála, bude 25 hodnoceno podle zvláštních znalostí, dovedností nebo pečlivosti, které pramení z určité profese (oboru). Stejná kvalita bude požadována i po osobě, která podnikne jednání, k němuž jsou potřeba právě tyto zvláštní znalosti nebo dovednosti. Myslím si, že tato konstrukce je co do zamýšleného účelu výrazně lepší než současná konstrukce odpovědnosti za škodu, rozdělené ve dvou právních předpisech. Je však otázkou, jakým způsobem bude docházet k hodnocení, které z vlastností jsou speciální a tudíž neodpovídají průměrnému člověku a jako takové je osoba, která vykonává nějakou činnost mohla a měla mít. Stejně tak bude velmi zajímavé sledovat rozhodování s příměrem osoba průměrných vlastností22 . Předpokládám, že bude velmi náročné najít hranice, které vlastnosti a znalosti má osoba průměrných vlastností, vzhledem k tomu, že diferencovanost jednotlivých osob v celé populaci je poměrně vysoká. Je tedy pravděpodobné, že bude celá řada rozhodnutí, která budou přísně specifická pro daný případ a nebude možné je použít jako precedentní rozhodnutí pro další výroky soudů. Právě definici osoby průměrných vlastností považuji osobně za jedno z největších úskalí celé koncepce. V době, kdy existují lidé jak se základním vzděláním, tak lidé s vysokým stupněm odborného vzdělání, bude velmi náročné stanovit „průměrnou" vlastnost člověka. Je pravda, že tato definice se již historicky objevuje např. v roce 1937. ... z nedostatku náležité pozornosti nebo péče, anebo z nedostatku potřebných vědomostí nebo zkušeností. Takový nedostatekjest, když někdo nejedná takpozorně, pečlivě a s takovými vědomostmi nebo zkušenostmi, jako obyčejně jednají v pospolitém životě lidé průměrných vlastností.23 Z mého pohledu by bylo lepší specifikovat osobu průměrných vlastností v textu například formou: Nedbale jedná, kdo nejedná tak pečlivě a s takovými vědomostmi a dovednostmi, jaké lze obvykle očekávat v soukromém styku od osoby s obdobnými vlastnostmi, vědomostmi a dovednostmi. nebo §2415 odst. 2 návrhu OZ - konsolidovaná verze, duben 2005 § 1122 návrhu OZ - tisk 425 z roku 1937 26 Nedbale jedná, kdo nejedná tak pečlivě a s takovými vědomostmi a dovednostmi, jaké lze od osobyjemu průměrných vlastností v soukromém styku obvykle očekávat. Mám pocit, že současnou navrhovanou formulací se snižují požadavky na běžné vlastnosti a dovednosti u vzdělanějších lidí a naopak se tyto požadavky zvyšují u lidí s nižším vzděláním a menšími zkušenostmi, což by mohlo zakládat nevhodnou nerovnoprávnost. Jistý krok dopředu však připravovaný návrh bude znamenat v případech rozhodnutí podobných tomu ze str. 7, pozn. 6, kdy bude jednoznačné, že pokud někdo svojí speciální činností způsobí škodu, je tato automaticky považována za nedbalostní, neboť měl a mohl při této činnosti vznik takovéto škody předpokládat bez ohledu na občanskoprávní nebo obchodněprávní vztah. Další, doposud neupravenou možností vzniku škody je vznik škody náhodou. Škodu způsobenou náhodou nahradí ten, kdo dal ze své viny k náhodě podnět, zejména tím, že poruší příkaz nebo poškodí zařízení, které má nahodilé škodě zabránit.24 I toto ustanovení vychází z historických pramenů, především z již citovaného návrhu občanského zákona z roku 1937, kde bylo zaneseno prakticky v nezměněné formě. Obdobná formulace existuje i ve většině standardních evropských kodexů. Podle tohoto ustanovení bude daleko snazší řešení např. situace, kdy si 17 letý syn vypůjčil v době nepřítomnosti rodičů klíče od vozidla a následně s tímto způsobil dopravní nehodu a škodu na majetku někoho jiného. V souladu s nově navrhovanou formou rodiče svojí nedbalostí (ponechali k dispozici klíče od vozidla) umožnili použití vozidla a budou tedy jednoznačně spoluodpovědni za škodu způsobenou tímto vozidlem. Jejich nedbalost tedy bude předpokládaná. Za současné právní úpravy tento případ byl řešen formou Jestliže rodič sedmnáctiletého chlapce, který je zvyklý na rodinné užívání vozu, nepředpokládá, že jeho syn může vozidlo použít kjízdě, a umožní dispozici s vozem tím, že mu v době své nepřítomnosti vůz a klíče nechá volně přístupnými, je správný závěr, že užití dopravního prostředku umožnil svou nedbalostí. 25 § 2407 návrhu OZ - konsolidovaná verze, duben 2005 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.10.2003, sp.zn. 25 Cdo 214/2002 27 5. Závěr Cílem této práce bylo seznámit čtenáře s možnostmi uplatnění nároků u škod vzniklých ze smluvních, především obchodně - závazkových vztahů. Z tohoto oboru jsem vybral jednotlivé body, u kterých lze vysvětlit výkladové tendence českých soudů. Zaměřil jsem se také na rozdíly mezi občanským a obchodním zákoníkem v současné právní úpravě. Z jednoznačných rozsudků českých soudů vyplývá především nutnost naplnění všech bodů skutkové podstaty odpovědnosti za škodu, tedy nutnosti zavinění, příčinné souvislosti mezi tímto zaviněním a vznikem škody a škodou samotnou. Otázka odpovědnosti je odlišně řešena v občanském a odlišně v obchodním zákoníku. Myslím, že i samotná soudní instance by uvítala konvergenci těchto dvou právních systémů a zajisté by to přispělo k zjednodušení a ulehčení všech výkladů práva ve smyslu odpovědnosti za škodu. Myslím, že i v odborných kruzích je v současnosti řada nevyjasněných otázek, které se týkají jednotlivých bodů úprav současného systému odpovědnosti za škodu a náhrady škody jako takové. Z tohoto důvodu považuji úpravu celého systému nejen za vhodný, ale pro účely sjednocení celého právního systému právě této oblasti, nutný krok k dalšímu růstu právní společnosti. Dalším bodem, který by měla úprava celého systému sledovat je přiblížení se evropskému právu a synchronizace některých částí našeho právního systému s celoevropským standardem, především z důvodů postupné integrace. Pokud navíc nový občanský zákoník a obchodní zákon přinese zjednodušení rozsahu právních norem spolu s jejich přesným vymezením a zároveň s tím vymezením hranic, kterých se norma dotýká, mohlo by dojít k značnému zjednodušení a unifikaci výkladových tendencí české justice. Nemuselo by pak docházet k nekonečnému prodlužování soudních sporů prostřednictvím řádných i mimořádných opravných prostředků. Pokud bude naprosto jednoznačný výklad práva, tak jak navrhuje v současnosti zákonodárce, dojde s velkou pravděpodobností ke zkrácení doby soudních řízení, ke snížení počtu odvolání proti soudním rozhodnutím a tím i k nižší zátěži soudů samotných. 28 6. Summary Aim of this study was to acquaint the reader with various possibilities of claims originating mainly from contractual relationships. I chose particular articles from this branch which can be used as good examples of expository tendencies of Czech courts of law. I also focused on differences between civil procedure and commercial code in contemporary legal regulations. From indisputable sentences of Czech courts results mostly from the necessity of impletion of all articles of factum of liability for damage, e.g. necessity of culpability, causality between this culpability and damage rise and damage itself. The question of liability is solved in a different way in civil procedure and in commercial code. I believe that even the very instance would appreciate convergence of these two legal systems and it would surely contribute to simplifying and easement of all constructions of law in the sense of liability for damage. I think that there are many unresolved questions among the experts at present, which concern particular articles of the current system adaptations of liability for damage and compensation for damage in itself. This is a reason why I consider the change of the whole system not only suitable, but also necessary step for unification of the whole legal system exactly in this area - this step being necessary for next grow of legally consistent society. I believe that this system should be modified next in order to get closer to European justice and to synchronize certain parts of our legal regulations with wholeEuropean standard, primarily from reasons of gradual integration. New civil procedure and commercial code might bring simplification of legal rules together with their precise determination and - together with this - delimitation of boundaries for this standard law rule. It should cause significant easement and unification of expository tendencies of Czech judiciary. Interminable protractions of pursuits by ordinary and extraordinary judicial remedies might disappear from our legal system. In case of given explicit construction of law (as it is proposed by legislator at present), summary procedure, reduction of appeals to court and thus lower court load most probably will be observed. 29 7. Poděkování Tímto děkuji za pomoc při zpracování této práce. Při vypracování mi byli svými podněty a radami nápomocni: prof. JUDr. Bejček Josef, CSc. JUDr. Jan Svoboda 8. Seznam použité literatury a ostatních zdrojů zákon číslo 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. zákon číslo 140/1961 Sb., Trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. zákon číslo 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. zákon č. č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. návrh občanského zákona, tisk 425 z roku 1937 návrh občanského zákona, konsolidovaná verze, duben 2005 Fiala, J. - Hurdík, J. - Korecká, V. - Telec, I.: Lexikon - občanské právo, Sagit, 2001. Bejček, J. v Eliáš, K. a kol: Kurs obchodního práva, Obchodní závazky, Cenné papíry, C.H.Beck, Praha 1996. Bejček, J.: Obchodní závazky (obecná úprava a kupní smlouva), MU Brno 1994. Marek, K.: K limitaci náhrady škody a smluvním pokutám. Sborník příspěvků z mezinárodní konference studentů doktorského studijního programu "obchodní právo" na téma Odpovědnost za škodu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2005. http://www.juristic.cz http://portal.justice,cz http://www.literarky.cz http://www.ihned,cz http://www.senat.cz ASPI - automatizovaný systém právních informací 30 8.2 Citovaná rozhodnutí soudů rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.9.2003, sp.zn. 25 Cdo 1589/2002 3 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.11.2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99 4 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.1.2004, sp.zn. 25 Cdo 328/2003 5 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.3.2004, sp.zn. 25 Cdo 853/2003 6 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.5.2003, sp.zn. 25 Cdo 43/2002 6 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.3.2004 sp.zn. 25 Cdo 1277/2003 7 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19.7.1999, čj. 23 Co 246/99-156 7 rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.12.2002 č. j. 57 Co 611/2002 - 141 8 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.10.2003, sp.zn. 32 Odo 415/2002 10 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.1.2004, sp.zn. 32 Odo 805/2003 15 rozsudek okresního soudu Praha - západ ze dne 29.6.1999, č. j. 9 C 1091/94-91 16 rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10.8.2001, č.j. 34 Cm 330/98-129 16 rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5.6.2001, č. j. 5 Cmo 800/2000-61 17 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.2.2000, Jc 102/2000 29 Cdo 2001/99 18 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.6.2003, sp.zn. 33 Odo 131/2003-65 20 rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.3.1997, sp. zn. 8 Co 2675/96 20 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.11.2003, sp.zn. 33 Odo 890/2002 21 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.4.2002, sp. Zn. 33 Odo 96/2001a 23 rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.10.2003, sp.zn. 25 Cdo 214/2002 27 31