Teoretická část se bude věnovat pověření Africké Unie k uskutečňování peacekeepingových misí jako regionální organizace, pod záštitou OSN a celkovému zakotvení těchto misí (v podání regionálních organizací) v mezinárodní politice. Z pohledu teoretického rámce mezinárodních vztahů budu vycházet z koncepce zajištění vlastní bezpečnosti (primárního zájmu) jako motivace států pro účast na těchto akcích. Důvodem je velmi častý jev, který provází většinu konfliktů v Africe, a to jest jejich zasažení okolních států v různých podobách. Může to být přímé zapojení etnických či militantních skupin do bojů, účast státních jednotek, vždy je to příjem uprchlíků ze států zmítaných konfliktem Na teoretickou část navážu komparací dvou misí Africké unie, AMIB a AMIS, s tím, že konečným datem pro zhodnocení bude den převzetí mise pod velení OSN. Cílem je ukázat možnosti, a to i nevojenského charakteru, jimiž AU disponuje a je schopna uklidnit vyhrocené situace, zároveň také poukázat na její slabiny a různá omezení, kvůli kterým je snižována efektivnost misí. Regionální blízkost může být v mnohých oblastech velmi výhodná, chtěl bych zjistit, nakolik toho dokáže Africká unie využít a kompenzovat tak nedostatky finančního a vojenského charakteru. Mise v Burundi byla vybrána, neboť je první, která proběhla pod záštitou AU a např. v oblasti ochrany civilního obyvatelstva ukázala rozdílný přístup oproti misím OSN. Výběr druhé mise, která proběhla v Súdánu, lze zdůvodnit hlavně rozsahem konfliktu. Projevili se zde skutečné možnosti a kapacity AU, nutné pro efektivní provozování peacekeepingu.