PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Obor Právo a právní věda Katedra trestního práva Diplomová práce Soukromá a subsidiární žaloba v trestním řízení Nikola Boczková 2016/2017 „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Soukromá a subsidiární žaloba v trestním řízení zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury." Nikola Boczková 2 Poděkování Tímto bych ráda poděkovala JUDr. Miláně Hrušákové, Ph.D. za odborné vedení a poskytnuté cenné rady v průběhu zpracování této diplomové práce. Dále patří velké poděkování mé rodině a příteli za trpělivost a podporu, kterou mi během celého studia i psaní této diplomové práci projevili. 3 Abstrakt Tato diplomová práce se zabývá úvahami nad zavedením soukromé a subsidiární žaloby do českého trestního řízení v rámci rekodifikace procesního práva. První část práce se soustředí na historickou úpravu těchto institutů včetně vývoje do dnešních dnů. Druhá část práce se zaměřuje na základní zásady trestního řízení a jejich vztah s novými instituty. Třetí část kriticky analyzuje obdobné instituty de lege lata a další související návrhy de lege ferenda. Čtvrtá část se věnuje úpravě těchto institutů v zahraničí. Práce nabízí názory autorky na úpravu de lege ferenda. Abstract The diploma thesis explores the potential incorporation of private and subsidiary prosecution into the Czech criminal proceedings during the recodification of the criminal procedural law. The first part focuses on the historical development of these institutes including the progress until these days. The second part is devoted to the basic principles of criminal proceedings and their relations with these new institutes. The third part critically analyses some similar current institutes and other related drafts to the future. The forth part examines foreign legislation. The work offers positions of the author to possible future changes. Klíčová slova Soukromá žaloba, subsidiární žaloba, trestní řízení, poškozený, trestní stíhání se souhlasem poškozeného Key words Private prosecution, subsidiary prosecution, criminal proceedings, injured person, criminal prosecution with the consent of the injured person 4 Obsah Abstrakt 4 Klíčová slova 4 Seznam použitých zkratek 8 Úvod 9 1. Vymezení základních pojmů a institutů 12 1.1. Soukromá žaloba 12 1.2. Subsidiární žaloba 14 2. Historický exkurs za soukromou a subsidiární žalobou 16 2.1. Širší historické souvislosti 16 2.2. Trestní řád z roku 1873 17 2.2.1. Soukromý účastník 17 2.2.2. Soukromý žalobce 19 2.2.3. Některé společné otázky soukromých účastníků a žalobců 21 2.3. Situace a přístup k institutům po roce 1950 do roku 2000 22 3. Vývoj právní úpravy a názorů v posledních letech 25 3.1. Situace a přístup k institutům po roce 2000 25 3.2. Návrh právní úpravy ve věcných záměrech nového TR 27 3.2.1. Soukromá žaloba 28 3.2.2. Subsidiární žaloba 29 4. Žaloby ve světle některých zásad českého trestního řízení 30 4.1. Význam a funkce základních zásad 31 4.2. Zásada oficiality 32 4.3. Zásada legality 33 5 4.4. Zásada oportunity 35 4.5. Zásada obžalovací 37 4.6. Dílčí závěr 38 5. Obdobné instituty v českém trestním řízení 41 5.1. K právům poškozeného de lege lata 41 5.2. Související vybrané instituty de lege lata 43 5.2.1. Souhlas poškozeného s trestním stíháním 43 5.2.2. Opravné prostředky v rukou poškozeného 47 5.2.3. Dílčí závěr 50 5.3. Některé další související instituty v návrzích de lege ferenda 51 5.3.1. Trestní stíhání na návrh poškozeného 51 5.3.2. Další možnosti úpravy 52 5.3.3. Dílčí závěr 53 6. Soukromá a subsidiární žaloba v právních řádech dalších států 56 6.1. Německo 57 6.1.1. Soukromá žaloba v německém trestním řádu 57 6.1.2. Vedlejší žaloba v německém trestním řádu 58 6.2. Rakousko 59 6.2.1. Soukromá žaloba v rakouském trestním řádu 60 6.2.2. Subsidiární žaloba v rakouském trestním řádu 60 7. Úvahy de lege ferenda 62 7.1. Soukromá žaloba 63 7.2. Subsidiární žaloba 64 Závěr 67 6 Seznam použité literatury 70 Odborné knižní publikace 70 Odborné časopisecké a sborníkové články 71 Právní předpisy 73 Judikatura 73 Další zdroje 74 Zahraniční zdroje 75 7 Seznam použitých zkratek TŘ zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, v platném znění TZ zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění Ústava zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění 8 Úvod Ve své diplomové práci se budu zabývat tématem soukromé a subsidiární žaloby v trestním řízení. De lege lata nejsou tyto instituty v českém právním řádu obsaženy, nicméně se v souvislosti s rekodifikací trestního procesu o jeho zavedení již delší dobu uvažuje. Ačkoliv pro dnešní společnost nejsou tyto instituty dobře známé, soukromá a subsidiární žaloba nepředstavují pro české právní prostředí úplnou novinku. Na našem území se jich užívalo v dřívější právní úpravě od dob Rakouska-Uherska, s nástupem komunistického režimu byly z právního řádu odstraněny a po téměř sedmdesáti letech upadly do mírného zapomnění. Právní řády mnoha evropských států však tyto instituty zakotvují. S ohledem na aktuálnost tohoto tématu je nutné vzít v potaz zejména stav rekodifikačních prací na novém trestním řádu. Věcný záměr trestního řádu z roku 2008 se zavedením soukromé a subsidiární žaloby počítal. Dále byly v roce 2014 Ministerstvem spravedlnosti vydány Východiska a principy nového trestního řádu, kde se rovněž soukromá a subsidiární žaloba objevuje. Stále však zůstává otázkou, jakou dobu práce na rekodifikací potrvá a jakou dobu následně zabere politický proces přijímání nového zákona. Komplexním zpracováním problematiky soukromé a subsidiární žaloby v českém trestním řízení se zabýval Tomáš Gřivna ve své publikaci z roku 2005.1 Od té doby uběhlo 12 let. Během nich k tomuto tématu, pomineme-li několikastránkové články v odborných časopisech nebo drobné zmínky v dalších pracích, nebylo publikováno nic obsáhlejšího a konkrétnějšího. Na toto téma, pokud je mi známo, zatím nebyla napsána žádná diplomová práce. Soukromá a subsidiární žaloba v trestním řízení si tedy z důvodu nedostatku recentních odborných publikací na podobné téma zaslouží pozornost, a to především proto, že se s jejich zavedením do českého právního řádu stále kalkuluje. 1 GŘIVNA, Tomáš. Soukromá žaloba v trestním řízení. Praha: Karolinum, 2005, 121 s. 9 Z tohoto důvodu si kladu za úkol zanalyzovat právní instituty jak soukromé, tak subsidiární žaloby v kontextu s pokrokem a vývojem trestního práva procesního. Dále se v práci budu zabývat historickým vývojem daných institutů i jejich komparací s dalšími právními řady evropských států, které dané instituty upravují. Rovněž vyhodnotím vhodnost institutů soukromé a subsidiární žaloby ve světle zásad českého trestního řízení a posléze i obdobných institutů již upravených nebo do budoucna zamýšlených v trestním řádu, které mohou dle mých úvah sloužit obdobnému účelu. Vše následně završím svými návrhy na právní úpravu de lege ferenda. Cílem diplomové práce je potvrdit či vyvrátit následující hypotézy: 1. Je vhodné a žádoucí zavést institut soukromé žaloby do českého právního řádu v rámci rekodifikace trestního práva procesního. 2. Je vhodné a žádoucí zavést institut subsidiární žaloby do českého právního řádu v rámci rekodifikace trestního práva procesního. Z vědeckých metod využiji metody deskripce k popisu historických úprav institutu soukromé a subsidiární žaloby na území České republiky. Při srovnání právních řádů jiných evropských států budu aplikovat metodu právní komparace. K potvrzení či vyvrácení hypotéz aplikuji metody analýzy, poté se v závěru pokusím veškeré poznatky spojit metodou syntézy. Práce má podobnou strukturu jako publikace Tomáše Gfivny, jelikož u obsáhlejšího výkladu tématu v rozsahu knihy nebo diplomové práce tohoto typu není vhodné strukturu jakkoliv měnit, postrádala by potom logickou návaznost. Práce se však orientuje i na novější zdroje publikované po roce 2005, aby ilustrovala následný vývoj a náhled na soukromou a subsidiární žalobu. Práce rovněž vychází z dokumentů publikovaných Ministerstvem spravedlnosti ČR 2 GŘIVNA, op. cit. 10 k rekodifikaci trestního práva procesního. Informace budu dále získávat z monografií, komentářů, judikatury, článků a učebnic. Vzhledem k omezenému rozsahu diplomové práce bude rozsah všech kapitol přiměřeně uzpůsoben, a to tak, aby práce poskytla přehledný a koherentní pohled na soukromou a subsidiární žalobu. Některé kapitoly by bezpochyby mohly být mnohem bohatší, nicméně řešení všech obsažených otázek a problémů by překračovalo rámec diplomové práce. K datu odevzdání práce se jedná o Věcný záměr trestního řádu z roku 2004, Věcný záměr trestního řádu z roku 2008, Východiska a principy nového trestního řádu z listopadu 2014. Vše dostupné z oficiálních stránek Ministerstva spravedlnosti: http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?k=4980&o=23&j=33&d=281460 [cit. 14. 10. 2016]. 11 1. Vymezení základních pojmů a institutů Aby bylo možné rozebrat problematiku soukromé a subsidiární žaloby jakožto institutů českým čtenářům nepříliš známých z důvodu chybějící právní úpravy v českém právním řádu, pokusím se hned v úvodní kapitole obecněji vymezit jednotlivé instituty a zároveň je odlišit od těch, které by soukromou a subsidiární žalobu mohly terminologicky připomínat. U soukromé žaloby poukážu na její shody a rozdíly v kontextu s žalobou veřejnou. 1.1. Soukromá žaloba Soukromou žalobou v trestním řízení se zjednodušeně rozumí právo poškozeného podat v trestním řízení žalobu přímo před trestní soud. U soukromé žaloby nemusí být součinný státní zástupce. Soukromý žalobce pak také žalobu zastupuje u soudu. Právo podat soukromou žalobu bývá poškozenému přiznáváno většinou u užšího výčtu trestných činů, u nichž je dána nižší společenská škodlivost. Z hlediska české terminologie by se jednalo o přečiny. Rovněž charakteristickým znakem soukromě žalovaných trestných činů je skutečnost, že se dotýkají zájmů poškozeného. Ukázkovým deliktem by kupř. mohl být trestný čin pomluvy.4 Bližšímu rozboru institutu soukromé žaloby z hlediska trestního řízení bude věnována pozornost v následujících kapitolách. Gřivna hodnotí pojmenování tohoto institutu jako soukromá žaloba pozitivně, a to zejména proto, že je vhodným opozitem k pojmu veřejná žaloba.5 Veřejnou žalobou se z hlediska českého trestního řízení rozumí činnost státního zástupce v trestním řízení, kterou státnímu zastupitelství svěřuje Ústava. Dle článku 80 odst. 1 Ústavy tak státní zastupitelství zastupuje veřejnou žalobu v třeštím řízení a vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon. Další česká právní úprava veřejné 4 Právní analýza některých aspektů postavení poškozeného v trestním řízení a oběti trestného činu v českém právním řádu. Liga lidských práv [online]. Publikováno na webových stránkách subjektu v září 2007. Dostupné z: http://llp.cz/publikace/analyza-postaveni-poskozeneho-v-trestnim-rizeni/ [cit. 14. 10.2016]. 5 GŘIVNA, op. cit., str. 8. 12 žaloby je obsažena v zákoně č. 283/1993 Sb., o statním zastupitelství ve znění pozdějších předpisů. Systém veřejné žaloby typický pro kontinentální Evropu byl v trestním řízení zakotvován a upevňován od Velké francouzské revoluce z roku 1789. 6 Státní zástupce je v trestním řízení činný ve veřejném zájmu. Pro právní pojem veřejný zájem však v celém právním řádu neexistuje žádná legální definice. Proto bývá jeho obsah vyvozován soudně nebo je v oboru trestního práva definován specialisty na trestní právo v odborných publikacích. Dle Jelínka je veřejným zájmem zájem většiny společnosti na tom, aby všechny trestné činy byly zjištěny a jejich pachatelé potrestáni.7 Fenyk definuje veřejný zájem jako určitou směrovanou aplikaci úvah o ochraně jednotlivých zájmů lidské společnosti, které Q se v trestním řízení dotýkají zejména nutností trestat některá nedovolená jednání. Rekodifikovaný trestní řád by měl podle současného stavu přípravných prací obsahovat definici veřejného zájmu na vedení trestního řízení, v níž je jako určovací kritérium navrhováno dosažení účelu trestního řízení nebo nepotřebnost trestního postihu obviněného.9 U soukromých žalob tedy vzniká otázka, zda nejde a contratio o žaloby pouze v zájmu soukromém. Gřivna o tomto tvrdí, že v případě soukromé žaloby stát respektuje, že jde o zájem soukromý, přesto závadné jednání prohlašuje trestným činem a hrozbou trestu působí preventivně na potenciální pachatele. Poškozený má právo sám rozhodnout, zda má podáním soukromé žaloby zájem na potrestání 6 KRISTKOVÁ, Alena. Postavení veřejné žaloby v zemích kontinentální Evropy a v zemích common law. In: ZARIVNIJ, Petr. Veřejná žaloba a její perspektivy: sborník příspěvků z workshopu. Brno: Masarykova univerzita, 2015. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity, str. 6T 30. 7 JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: Leges, 2013, s. 226. FENYK, Jaroslav. Veřejná žaloba. Díl první, Historie, současnost a možný vývoj veřejné žaloby. Praha: Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 2001, svazek 62, str. 161. 9 Východiska a principy nového trestního řádu z listopadu 2014. Ministerstvo spravedlnosti ČR. Dostupný z: http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms [cit. 14. 10. 2016]. 13 pachatele, případně zda jejím nepodáním má naopak zájem na nepotrestání. Nelze tedy tvrdit, že u soukromožalobních deliktů není obsažen veřejný zájem na jejich potrestání, ačkoliv je u nich typický silnější individuální zájem poškozeného (čili zájem soukromý), který ovšem zájem veřejný nevylučuje, nýbrž doplňuje. 1.2. Subsidiární žaloba Subsidiární žalobou bývá označováno právo poškozeného nastoupit na místo veřejného žalobce tam, kde odmítá zahájit trestní stíhání veřejnožalobního deliktu nebo v zahájeném trestním stíhání pokračovat. V případě, že se státní zástupce rozhodne pro procesní postup, v jehož důsledku nebude v trestním stíhání pokračováno, popř. bude nečinný, má poškozený možnost nastoupit v trestním řízení na jeho místo. Poškozený pak bude ve velmi podobném postavení jako státní zástupce. Subsidiární žalobu lze považovat za prostředek kontroly veřejného žalobce v rukou poškozeného. Tímto institutem bývá zajištěna kontrola správnosti rozhodování státního zástupce, kterému v kontinentálním řízení svědčí silné postavení výlučného reprezentanta veřejné žaloby. Od subsidiární žaloby je třeba pojmově i systematicky odlišit žalobu vedlejší. Gřivna jejich odlišnost popisuje tak, že rozdíl spočívá v míře autonomie poškozeného jako žalobce v trestním řízení o veřejnožalobních deliktech.11 U vedlejší žaloby platí, že poškozený má právo nastoupit vedle státního zástupce, nikoliv místo něj, jako tomu je u žaloby subsidiární. Na straně veřejné žaloby tedy bude stát paralelně jak státní zástupce, tak poškozený jakožto soukromý účastník. Poškozený tedy podporuje veřejnou žalobu. V tomto institutu lze shledat podobnosti s postavením poškozeného v adhezním řízení. Adhezním řízením se rozumí řízení o náhradě majetkové nebo nemajetkové újmy, jež byla způsobena trestným činem, jakož i řízení o vydání bezdůvodného obohacení, které bylo 1 0 GŘIVNA, op. cit., str. 86. 1 1 Tamtéž, str. 8. 14 trestným činem získáno. Výhoda adhezního řízení spočívá v tom, že souběžně s rozhodnutím o vině a trestu je trestním soudem rozhodnuto o uplatněném nároku 12 na náhradu majetkové nebo nemajetkové újmy. Dále některé publikace využívají pojmu podpůrná žaloba. Zde je třeba rozlišit pojem podpůrná žaloba v širším a užším slova smyslu. V širším smyslu je podpůrná žaloba používána jako slovo nadřazené pro subsidiární a vedlejší žalobu. V užším smyslu se pojmem podpůrná žaloba označuje pouze žaloba subsidiární.13 1 2 RŮŽIČKA, Miroslav; PÚRY, František.; ZEZULOVÁ, Jana. Poškozený a adhezní řízení v České republice. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 455. 1 3 GŘIVNA, op. cit, str. 8. 15 2. Historický exkurs za soukromou a subsidiární žalobou Historický exkurs se zaměřuje především na právní úpravu od roku 1873 v dobách Rakouska-Uherska a následně na území bývalé Československé republiky až do roku 1950 a nástupu komunistického režimu, kdy se obě tyto žaloby na našem území uplatňovaly. Právní úprava v těchto letech je podle mého názoru klíčová pro inspiraci a následné vyhodnocení úpravy soukromé a subsidiární žaloby de lege ferenda, což je cílem této diplomové práce. K historickému exkursu rovněž zahrnuji vývoj a pohled na soukromou a subsidiární žalobu po roce 1950 až do konce druhého tisíciletí, kdy se soukromá a subsidiární žaloba z českého právního řádu vytratily. 2.1. Širší historické souvislosti Pro úplnost práce si na tomto místě dovoluji alespoň okrajově upozornit, že soukromá žaloba je určitým způsobem užívána v angloamerickém právu. Jelikož však stále dochází k pronikání institutů angloamerického právního sytému do systému kontinentálního, není vhodné ponechat zamyšlení zcela stranou. V práci mu bude věnována pozornost v kapitole o soukromé a subsidiární žalobě ve světle tradičních zásad českého trestního řízení. Při hlubším pohledu do historie si ještě dovolím uvést, že soukromá žaloba má své kořeny už ve starověkých Aténách, kde trestní řízení probíhalo na akuzačním principu. Každému občanu Atén bylo svěřeno právo podat žalobu před archontem, pokud byl spáchán trestný čin. Proces spočíval zcela v dispozici jedinců, v tuto dobu neexistoval žádný orgán, který by trestní řízení jakkoliv vedl. Podle Kristkové lze tedy v této době hovořit o čisté formě actio popularis, která byla považována za vrcholný projev demokratizace justice.14 14 KRISTKOVA, Alena. Komparativní pohled na kontinentální trestní řízení. Trestní právo: odborný časopis pro trestní právo a obory související. Wolters Kluwer ČR a.s., 2015, roč. 15, č. 3, s. 6. 16 S určitými formami soukromé žaloby se rovněž můžeme setkat v římském právu, potažmo až do doby středověku, kdy v trestním řízení silně převažoval akuzační princip. V obecném římském trestním právu se lišilo trestní právo soukromé pro soukromé delikty a trestní právo veřejné pro zločiny. U soukromých deliktů podával žalobu poškozený, případně jeho zákonný zástupce nebo pozůstalý, a to u obecného soudu. Jako trest se uplatňoval finanční postih, konfiskace nebo mrskání.1 5 Jak již bylo zmíněno výše, u trestního řízení a orgánů v něm činných došlo k významné změně až po Velké francouzské revoluci. Podle Gřivny však o soukromé žalobě v dnešním pojetí lze hovořit právě až od roku 1873, protože v dříve měla zcela jiný charakter.16 2.2. Trestní řád z roku 1873 Trestní řád č. 119/1873 ř. z. (právní naukou nazývaný po svém hlavním autoru též Glaserův) byl ovládán zásadou oficiality a zásadou obžalovací. Státní zástupce stíhal všechny trestné činy, které nebyly vyhrazeny soukromému žalobci. Zásada oficiality tak byla prolomena ve prospěch soukromožalobních a dále také smíšených deliktů. Smíšenými delikty byly nazývány takové veřejnožalobní delikty, u kterých musel veřejný žalobce vyčkat návrhu soukromé osoby nebo jiného úřadu, nebo si vyžádat jejich zmocnění. Glaserův trestní řád rozlišoval dvě pozice, které mohl poškozený trestným činem zaujmout. Jednalo se o soukromého účastníka a soukromého žalobce. 2.2.1. Soukromý účastník Jako soukromý účastník vystupoval poškozený vtom případě, že šlo o zločin stíhaný z moci úřední (veřejnožalobní delikt) a poškozený přistoupil k řízení. Pojmu soukromý účastník odpovídá též pojem adherent. Právo připojit se takto 1 5 FENYK, op. cit., str. 9. 1 6 GŘIVNA, op. cit, str. 34. 17 k trestnímu řízení ale nenáleželo všem poškozeným, kterým bylo trestným činem ublíženo, nýbrž jen těm, kteří proti obviněným vyvozovali soukromoprávní nároky. Dle dobové judikatury se to vykládalo tak, že se vyžadovalo vzniku škody materiální. Z postavení soukromého účastníka plynula poškozenému tato práva: a) právo napomáhat státnímu zástupci a vyšetřujícímu soudci se vším, co bylo příhodno k usvědčení obviněného, b) právo nahlížet do spisu, c) právo zúčastnit se hlavního přelíčení, v případě, že by se soukromý účastník nedostavil, hlavní přelíčení by se konalo i v jeho nepřítomnosti a jeho návrhy by se četly ze spisu, d) právo klást otázky obžalovanému, svědkům i znalcům v rámci hlavního přelíčení, e) právo na závěrečné slovo ihned po státním zástupci, aby provedl a odůvodnil své nároky a učinil návrhy, o nichž si přál, aby bylo rozhodnuto, f) právo podat podpůrnou žalobu. Soukromý účastník byl primárně v pozici pomocníka veřejného žalobce (terminologicky se tedy jedná podle názoru autorky o vedlejšího žalobce), mohl se však dostat také na jeho místo. Za nej významnější zpráv soukromého žalobce bylo považováno právě právo podat podpůrnou žalobu. Z hlediska terminologie vymezené v první kapitole této práce se v této právní úpravě používá pojem podpůrná žaloba jako synonymum pojmu žaloba subsidiární. Poškozený tak mohl v souladu s § 90 trestního řádu z roku 1873 podat žalobu tam, kde státní zástupce odvrhl trestní oznámení, odmítl osobu trestně stíhat, od podání obžaloby upustil, nebo vzal obžalobu zpět. Podle soudobého právníka Miřičky představovalo právo stát se podpůrným žalobcem formu kontroly řádného výkonu žalobního práva 18 státního zástupce. Kallab, další právník té doby, soudil, že právo podpůrné 18 žaloby představuje doplněk žaloby veřejné. Co se týče připojení se soukromého účastníka k trestnímu řízení, nebylo třeba žádného zvláštního formálního úkonu, postačovalo pouhé ústní nebo písemné prohlášení účastníka. V situaci, kdy se ze soukromého účastníka stal podpůrný žalobce, bylo potřeba vydat zvláštní soudní usnesení.1 9 Podání podpůrné žaloby však mělo jisté mantinely, kterými bylo vymezeno. Návrh totiž bylo nutné podat v zákonem stanovených lhůtách, které byly svým charakterem prekluzivní. Lhůty se lišily délkou v závislosti na stadiu trestního řízení. Podpůrná žaloba také musela být totožná s obžalobou z hlediska skutku, nikoliv právní kvalifikace. Státní zástupce mohl v případech, kdy od trestního řízení upustil, trestní stíhání znovu převzít, byla-li podána subsidiární žaloba. Stejně tak mohl soukromý účastník opět převzít stíhání po státním zástupci, pokud by v něm znovu z určitých důvodů nepokračoval. Pokud soukromý účastník podal podpůrnou žalobu, vstoupil do práv státního 20 21 zástupce jako veřejného žalobce. Kallab i Miřička byli toho názoru, že procesní postavení podpůrného žalobce je analogické jako postavení soukromého žalobce, o němž bude pojednáno v následující části. 2.2.2. Soukromý žalobce Soukromý žalobce měl právo podat obžalobu pouze u těch deliktů, u kterých bylo zákonem stanoveno, že se stíhají k návrhu osoby soukromé. Dále musela být 1 7 MIŘIČKA, August. Trestní právo procesní. Praha-Smíchov: Spolek československých právníku Všehrd, 1932, s. 77. 1 8 K A L L A B , Jaroslav. Základy nauky o způsobilosti být stranou a o příslušnosti soudu v trestním řízení rakouském. Praha: Nakladatelství Bursík & Kohout, Knihovna sborníku věd právních a státních, 1907, s. 86 a násl. 1 9 RŮŽIČKA; PÚRY; ZEZULOVÁ, op. cit., str. 68. 2 0 K A L L A B , Jaroslav. Učebnice trestního řízení platného v Čechách a v zemi Moravskoslezské, hledě k osnově sjednoceného trestního řádu československého z roku 1929. Brno: Právník, 1930, s. 83. 2 1 MIŘIČKA, op. cit., s. 77. 19 podobně jako u soukromého účastníka splněna podmínka, že soukromému žalobci muselo být ublíženo na jeho právech. Výčet soukromožalobních trestných činů byl obsažen ve vícero různých zákonech. Z trestního zákona z roku 1852 se skutkově jednalo o krádeže a zpronevěry mezi manželi, rodiči, dětmi nebo sourozenci, pokud žijí ve společné domácnosti; zásah do práv autorských; prečiny a přestupky proti bezpečnosti a cti; cizoložství; zneužití nezletilé osoby nebo jiné svedení k smilstvu; opilství a jiné hrubší nemravnosti. Dále byly soukromožalobní delikty rozšířeny o trestné činy v zákoně tiskovém, v zákoně o ochraně tajemství listovního, v zákoně o telegrafech, o dani z obratu a dani přepychové, v zákoně o vkladních knížkách, akciových bankách a o revizi bankovních ústavů a v zákoně o povinnostech bankéřů při úschově cenných papírů a v zákoně o nekalé soutěži. Zvláštní úpravu 22 obsahoval zákon o ochraně cti. Lze tedy usuzovat, že škála soukromožalobních trestných činů byla poměrně pestrá. Soukromý žalobce u předcházejícího výčtu trestných činů mohl písemně nebo ústně žádat trestní soud o trestní stíhání. Mezi práva soukromého žalobce patřila následující: a) právo být mezi přípravným řízením a vyšetřováním soudu k ruce se vším, čím by opodstatnil svou žalobu, b) právo nahlížet do spisů, c) právo zařídit k provedení žaloby vše, co může zařídit státní zástupce, d) právo požádat státního zástupce, aby ho v žalobě zastupoval, e) právo připojit se k trestnímu řízení vedenému na základě veřejné žaloby. Na postavení soukromého žalobce však nelze nahlížet stejnou optikou, jako by se jednalo o žalobce veřejného. Doboví právníci se shodovali na tom, že soukromý žalobce nemůže být ve stejné pozici jako státní zástupce, jelikož mu nenáleží veškerá oprávnění státního zástupce vyplývající z jeho funkce. Soukromý žalobce 2 2 RŮŽIČKA; PÚRY; ZEZULOVÁ, op. cit., str. 77. 20 měl některá práva, která přísluší orgánu veřejné žaloby jako procesní straně, ale to vše jen ad hoc právě jen v jeho kauze. Soukromý žalobce např. nemohl být přítomen poradám soudu, dávat pokyny bezpečnostním úřadům a orgánům, nahlížet do jiných spisů. S jejich závěry se naprosto ztotožňuji, podle mého názoru z povahy věci k danému jinak přistupovat nelze. Lze tedy uzavřít, že soukromý žalobce stál v pozici procesní strany, nepůsobil ani v těchto řízeních jako orgán justiční správy jakožto strážce zákona. Významné oslabení pozice soukromého žalobce spočívalo ve zvláštní nevyvratitelné domněnce z § 46 odst. 3 trestního řádu z roku 1873. Mělo se totiž za to, že soukromý žalobce od stíhání upustil, pokud nepodal ve lhůtě stanovené zákonem žalobu nebo jiné návrhy, kterých bylo k provedení žaloby zapotřebí, pokud nepřišel k hlavnímu přelíčení, nebo zde neučinil závěrečný návrh. 2.2.3 Některé společné otázky soukromých účastníků a žalobců A) Zastupování Jak soukromý účastník, tak soukromý žalobce mohli být v řízení smluvně zastupováni buď zmocněncem, nebo právním poradcem. Právním poradcem mohla být jedině osoba zapsaná v seznamu obhájců. Rozdíl mezi zmocněncem a právním poradcem byl patrný v tom, že zmocněnec vystupoval jménem a na účet soukromého účastníka nebo soukromého žalobce, zatímco právní poradce stál v trestním řízení vedle procesní strany. Vedle smluvního zastupování přicházelo v úvahu i zákonné zastoupení. U soukromého účastníka zákon přímo uváděl, že nemá-li právo se zastupovat sám, přísluší toto právo zákonnému zástupci. U soukromého žalobce doboví právníci dovodili, že nesvéprávné osoby mohly uplatnit soukromou žalobu jen prostřednictvím zákonného zástupce, nicméně tato problematika byla poměrně sporná. 21 B) Souběh žalobních práv Zajímavá otázka se rovněž vyskytovala u souběhu žalobních práv. Zde je primárně nutno rozlišit dva typy souběhů, a to souběh několika soukromých práv a souběh žalobního práva veřejného a soukromého. U souběhu soukromožalobních práv platilo pravidlo, že každý poškozený má samostatné žalobní právo. Pokud bylo zahájeno řízení na návrh některého poškozeného, zbývající poškození mohli křížení už jen přistoupit. Toto pravidlo směřovalo k tomu, aby se uceleně vedlo společné jednání, navíc tak ostatní poškození mohli učinit jen před soudem prvního stupně. Souběh subsidiárních žalobců byl vyloučen. Souběh žalobního práva soukromého a veřejného znal dvě varianty. Zaprvé, pokud došlo k porušení jednoho ustanovení trestního zákona, byla žalobní práva soukromého a veřejného žalobce na sobě nezávislá. Tato situace však byla specifická a nepříliš hojná. Zadruhé, pokud obviněný porušil několik ustanovení trestního zákona, a tím založil delikt částečně veřejnožalobní a částečně soukromožalobní a obviněný byl uznán vinným z obou trestných činů, mohlo být vyhověno oběma žalobním návrhům. Pokud bylo odsouzení pro oba trestné činy vyloučeno, bylo vyhověno jen jednomu žalobnímu právu. 2.3. Situace a přístup k institutům po roce 1950 do roku 2000 Sjednocení trestního práva s nástupem komunistického režimu a vytvoření nového trestního řádu č. 87/1950 Sb. odstranilo soukromou a subsidiární žalobu z českého trestního řízení. Zcela bezvýjimečně byla přijata zásada veřejné žaloby. Privilegia jednotlivce rozhodně neměla v komunistickém režimu místo. GŘIVNA, op. cit, str. 32. 22 Ve stejném duchu byl upraven i trestní řád č. 64/1956 Sb. Poškozený byl v této době pojímán jako pomocník veřejné žaloby. Poškozený měl nadále právo podat trestní oznámení jako podnět k zahájení trestního stíhání. Podobně pokračoval i trestní řád č. 141/1961 Sb. Ani zde neměla soukromá nebo subsidiární žaloba místo, poškozený neměl žádná dispoziční práva. Podle dobového teoretika Růžka nebylo namístě přiznat poškozenému právo podávat obžalobu a zastupovat ji v řízení před soudem, a to ani za podmínky, že by nebyla dotčena možnost prokurátora zasahovat do řízení a že by poškozený k tomu, aby 24 jako žalobce mohl vystupovat, potřeboval souhlas prokurátora. S první přelomovou myšlenkou o zavedení soukromé a subsidiární žaloby přišla až právnička Císařová při hodnocení legislativních prací zaměřených na přípravu novely trestního řádu č. 149/1969 Sb. Zde však zavedení těchto žalob zcela odmítla skonštatovaním, že stíhání trestných činů představuje zájem celé společnosti a nelze ji svěřit poškozenému. Císařová se ještě společně s kolegyní Čížkovou k problematice soukromé a subsidiární žaloby vrátila v roce 1982.26 S ohledem na vývoj v některých socialistických státech a znovuzavedením soukromých nebo občanských žalobců do jejich právních řádů, se stalo obnovení těchto institutů v tehdejším československém právním řádu znovu aktuálním. V tuto dobu se objevoval proud úvah směřující k znovuzavedení práva na podání soukromé žaloby v případě méně závažných trestných činů a přečinů, pokud prokurátor nepodal obžalobu nebo od obžaloby ustoupil. Nadále však právničky setrvaly v názoru, že soukromá žaloba v úvahu nepřichází, s výjimkou tzv. morálně poškozených v případech ochrany cti a důstojnosti, kde ponechaly svou úvahu otevřenou. Své závěry 2 4 RŮŽEK, Antonín. Obžalovací zásada v československém socialistickém řízení. Praha: ČSAV, 1964, s. 79-80. 2 5 CÍSAŘOVA, Dagmar. Možnosti trestního řízení na podkladě soukromé žaloby. Prokuratura, 1971, č. 1, s. 97. 2 6 CÍSAŘOVA, Dagmar; ČÍŽKOVÁ, Jana. Poškozený v československém trestním řízení. Praha: Univerzita Karlova, luridica Monographia, 1982, č. 37, s. 30—34. 23 opíraly o tvrzení, že zavedení soukromé žaloby by znamenalo zpochybnění principu, že pachatel každého trestného činu musí být volán k odpovědnosti a že poškozený nemůže mít právo rozhodovat o tom, zda zájem na stíhání méně závažných trestných činů a přečinů bude naplněn. Poškozený dle jejich názoru není způsobilý náležitě posoudit zájem veřejný a soukromý. 24 3. Vývoj právní úpravy a názorů v posledních letech Problematika úpravy soukromé a subsidiární žaloby je tématem debat právních teoretiků i praktiků v posledních letech zejména v souvislosti s rekodifikací trestního práva procesního, která měla navázat na rekodifikací trestního práva hmotného. V návaznosti na historický exkurs se v následující části práce zaměřím na názory odborné veřejnosti publikované v posledních téměř dvaceti letech k tématu soukromé a subsidiární žaloby s důrazem na namítané klady a zápory obou institutů, a poté nastíním návrh na úpravu soukromé a subsidiární žaloby na základě věcného záměru trestního řádu podle Ministerstva spravedlnosti. 3.1. Situace a přístup k institutům po roce 2000 Zájem o soukromou a subsidiární žalobu v devadesátých letech dvacátého století utichl. K soukromé a subsidiární žalobě poté vyslovil svůj názor až právník Musil na počátku nového tisíciletí. K možnosti jejich zavedení se staví skepticky, 27 nicméně ho nevylučuje. Komplexní zpracování problematiky soukromé a subsidiární žaloby přináší odborník na trestní právo Gfivna. Ve své monografii dochází k závěru, že je pro zavedení soukromé žaloby, upozorňuje na to, že je třeba postupovat obezřetně. Navrhuje, aby bylo zákonem stanoveno 3-5 soukromožalobních trestných činů týkajících se např. pomluvy, nekalé soutěže a porušování tajemství dopravovaných zpráv. Až poté, když by se institut osvědčil, bylo by možno zavést další. Rovněž kladně hodnotí zavedení subsidiární žaloby, a to zejména z důvodu zavedení obranného mechanismu proti rozhodnutím státního zástupce. Názor Gřivny sdílejí ve své publikaci i Růžička, Púry a Zezulová.2 9 Zároveň však vyslovují svou obavu, že ve specifických poměrech České republiky bude 2 7 MUSIL, Jan. Má být omezeno dispoziční právo poškozeného udílet souhlas s trestním stíháním podle § 163 TrŘ? Trestní právo, 2003, č. 12, s. 17. 2 8 GŘIVNA, op. cit, s. 111-113. 2 9 RŮŽIČKA; PÚRY; ZEZULOVÁ, op. cit, s. 701. 25 podáván velký počet tzv. kverulantských žalob, které budou přehlcovat již tak zaneprázdněné soudy. Svůj názor k soukromé a subsidiární žalobě publikovala i Liga lidských práv. Ta se přiklání k zavedení subsidiární žaloby, a to zejména s důrazem na posílení práv poškozeného, které se snaží podporovat i Rada Evropy. Podle doporučení Rady Evropy (2000) 19 by obzvláště oběti měly mít právo napadnout rozhodnutí státních zástupců nezahájit trestní stíhání; takovýto právní postup by měl být umožněn tam, kde je to možné v rámci hierarchického přezkumu, a to buďto ze strany soudce, nebo umožněním žalovat soukromě. Subsidiární žaloba poskytne podle Ligy lidských práv potřebnou možnost a příležitost, aby poškozený nebyl odkázán na libovůli státního zástupce a měl k dispozici praktický a účinný prostředek, kterým může zvrátit rozhodnutí státního zástupce odložit nebo zastavit trestní stíhání. Liga lidských práv se kloní i k zavedení soukromé žaloby tak, jak ji navrhuje Gřivna, s výjimkou jejího uplatnění u trestného činu znásilnění a trestného činu ublížení na zdraví. Tam by se podle jejího názoru jednalo o 31 neúměrnou zátěž poškozeného. Přínosný článek týkající se soukromé žaloby publikovali také v roce 2009 Sabata a Růžička, právníci působící v oblasti státního zastupitelství, ve kterém upozorňují z pohledu praxe na možná pro a proti. Obávají se možné nerovnosti občanů před zákonem, která by vznikla v důsledku finančních nákladů, které by musela nést soukromá osoba. Dále reflektují situaci, že ze zavedení soukromé žaloby by mohli těžit advokáti, kteří by se hnali za vidinou zisku a podávala vysoké množství soukromých žalob. S tím velmi souvisí i podávání nedůvodných (kverulantských žalob), které bývá také zmiňováno. Rovněž se ve svých úvahách kloní k závěru, že státní zástupce by měl hájit veřejný zájem a že není v zájmu státního zástupce, 3 0 Procesní práva poškozeného a role státního zástupce. Liga lidských práv [online]. Právní analýza a návrhy systémových změn. Publikováno na webových stránkách subjektu v květnu 2008. Dostupné z: http://llp.cz/publikace/procesni-prava-poskozeneho-a-role-statniho-zastupce/ [cit. 18.9.2016]. 3 1 Právní analýza některých aspektů postavení poškozeného v trestním řízení a oběti trestného činu v českém právním řádu. Liga lidských práv [online], op. cit. 26 aby hájil zájmy jiné strany trestního řízení. Na druhou stranu je třeba vzít v potaz případy, kdy skutečně soukromý zájem poškozeného převyšuje veřejný zájem, a vztahy by si měli urovnat obviněný a poškozený především mezi sebou. Z jejich zkušeností je takových případů řada. Nakonec by tedy se zavedením soukromé žaloby mohl vzniknout státním zástupcům prostor věnovat se jiným případům.3 2 V roce 2014 se proti zavedení soukromé žaloby v jednom svém příspěvku vyslovila Tibitanzlová.3 3 Ta kritizovala zejména zásah soukromé a subsidiární žaloby do základních zásad českého trestního řízení a soukromou žalobu nazvala jako nebezpečný precedens. Její argumentace však dle mého názoru není zcela přesvědčivá. Nesouhlasím se závěrem, že by v rámci úpravy soukromé a subsidiární žaloby mohlo dojít až ke stíhání takových trestných činů, jako je např. vražda, soukromým žalobcem. Mám za to, že uvedený výčet pohledů na soukromou a subsidiární žalobu různými právníky dobře ilustruje, jak je toto téma stále poměrně kontroverzní. Dovoluji si vyvodit, že odborníci z různých oblastí uplatnění trestního práva stále nedošli ani ke společným styčným bodům, jak by úprava mohla vypadat. I z tohoto vyplývá, že znovuzavedení soukromé a subsidiární žaloby zasluhuje nadále pozornost odborné veřejnosti, aby bylo kvalitně vyhodnoceno výsledné řešení. 3.2. Návrh právní úpravy ve věcných záměrech nového TŘ Stav prací na rekodifikaci trestního práva procesního naznačuje, že soukromá i subsidiární žaloba by se měly znovu zavést do české právní praxe. Jednou z hlavních myšlenek rekodifikačních prací je posílit v trestním řízení práva poškozeného, a to především možnost účinného výkonu jeho procesních práv 3 2 ŠABATA, Karel; RŮŽIČKA, Miroslav. Soukromá žaloba - ano či ne? Státní zastupitelství. 2009, roč. 7, č. 3, s. 5-13. 3 3 TIBITANZLOVÁ, Alena. Kritika soukromé žaloby v trestním řízení. Pravniprostor.cz [online]. Publikováno 9. 6. 2014 [cit. 18.9.2016]. Dostupné z: http://www.pravrdprostor.cz/clanl