Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Obor právo
Katedra občanského práva
Rigorózní práce
Právní jednání a jeho neplatnost
Mgr. Hana Karchňáková
2016/2017
Prohlášení
„Prohlašuj i, že j sem rigorózní práci na téma Právní jednání ajeho neplatnost zpracovala sama.
Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány
v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury."
V Ostravě dne 7. 6. 2016
Mgr. Hana Karchňáková
2
Poděkování
Na tomto místě děkuji prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc, za jeho připomínky při psaní této práce
a její hodnocení. Vážím si toho, že jsem měla možnost s ním mou práci v průběhu její tvorby
konzultovat.
Mé poděkování patří rovněž JUDr. Vítu Rybářovi, a to nejen za jeho náměty a podporu při
psaní této práce, ale především za jeho odpovědné vedení při výkonu mé koncipientské praxe.
A v neposlední řadě děkuji mému manželovi, Danielu Karchňákovi, který byl vždy nablízku,
aby mi poskytl pomoc a oporu, a to zdaleka nejen při tvorbě této práce.
3
Abstrakt
Rigorózní práce se zabývá právním jednáním a jeho základní vadou v podobě neplatnosti.
Úvodní část práce j e věnována vymezení právního jednání prostřednictvím podrobného rozboru
jeho jednotlivých pojmových znaků. Věnuji se také tomu, co se právním jednáním pouze zdá
býti, tedy nicotnému právnímu jednání a důvodům, které k němu vedou. Ve druhé, obsáhlejší
části práce se zaměřuji na neplatnost právního jednání, kdy vymezuji druhy neplatnosti a jejich
odlišnosti a následně se zabývám důvody, které neplatnost právního jednání způsobují. Tyto
jsou v práci rozděleny do tří skupin, a to na vady obsahu a účelu právního jednání, vady vůle
a vady formy právního jednání, přičemž nej větší prostor je věnován první skupině případů, kde
se zabývám rozporem právního jednání se zákonem a dobrými mravy. Cílem je v každém
případě určit, kdy vede určitá vada k neplatnosti a jaká je povaha této neplatnosti. Těžištěm
práce je právní regulace zařazená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, avšak nemalý
prostor je věnován i komparaci se zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění
pozdějších předpisů.
Abstract
The thesis deals with the legal act and its fundamental flaw in the form of invalidity. Intoductory
part of the thesis is dedicated to defining the legal act through a detailed analysis of its
constitutive elements. I also pay attention to what only seem to be legal act, thus non-existing
legal act and the reasons that lead to it. In the second, more extensive part I focuse on the
invalidity of legal acts. I define the types of invalidity and their differences, and then I deal with
the reasons that cause the invalidity of legal acts. These are divided into three groups, namely
flaws in the content and the purpose of the legal acts, will flaws and flaws in the form of legal
acts. The largest space is devoted to the first case where I consider the law and the morality
infringements. The goal of each part is to determine when a particular defect leads to invalidity,
and what is the nature of this invalidity. Main focus of the work lies on the legal regulation of
Act No. 89/2012 Coll., The Civil Code, but considerable space is devoted to a comparison with
Act No. 40/1964 Coll., The Civil Code, as amended.
4
Klíčová slova
právní jednání
absolutní neplatnost
relativní neplatnost
nicotnost
dobré mravy
veřejný pořádek
Keywords
legal act
absolute invalidity
relative invalidity
nullity
good manners
public order
Obsah
Seznam zkratek 9
1 Úvod 10
2 Zásada autonomie vůle 13
3 Právní vztah a právní jednání 14
4 Pojmové znaky právního jednání 17
4.1 Vůle 17
4.2 Projev vůle 19
4.3 Kolize vůle a projevu 22
4.3.1 Názorový vývoj v přístupu k řešení 23
4.3.2 Přístup dle SOZ 24
4.3.3 Řešení dle OZ 27
4.4 Uznání projevu vůle právním řádem 30
5 Následky právního jednání 31
6 Otázky související s právním jednáním 35
6.1 Platnost a účinnost právního jednání 35
6.2 Klasifikace právních jednání 35
6.3 Smlouva 36
6.4 Exkurs - výklad právního jednání 37
7 Nicotné právní jednání 39
7.1 Některé důvody nicotnosti 41
7.1.1 Absence (vážné) vůle 41
7.1.2 Nedostatky projevu 46
8 Neplatnost právního jednání 49
8.1 Absolutní neplatnost 50
8.2 Relativní neplatnost 55
9 Hlavní důvody neplatnosti 57
9.1 Vady obsahu a účelu právního jednání 58
9.2 Neplatnost pro rozpor se zákonem 59
9.2.1 Pojem zákon 60
9.2.2 Rozhodný okamžik pro určení neplatnosti 61
9.2.3 Kvalifikovaný rozpor se zákonem dle SOZ 63
9.2.4 Řešení dle OZ 67
9.2.5 Účel právního jednání a obcházení zákona 68
6
9.2.6 Povaha neplatnosti při rozporu se zákonem 70
9.2.7 Veřejný pořádek 71
9.2.8 Postup při posuzování neplatnosti právního jednání pro rozpor se zákonem
75
9.3 Neplatnost pro rozpor s dobrými mravy 75
9.3.1 Vymezení dobrých mravů 76
9.3.2 Časté skutkové podstaty rozporu s dobrými mravy 80
9.3.3 Odlišení dobrých mravů a veřejného pořádku 87
9.3.4 Následky rozporu s dobrými mravy 89
9.4 Nemožnost plnění 91
9.4.1 Dispozice s předmětem, k nimž subjekt není oprávněn 92
9.4.2 Postoupení pohledávky přes sjednaný zákaz 94
10 Vady vůle 97
10.1 Absence svéprávnosti 98
10.2 Absence svobody vůle 102
10.2.1 Bezprávná výhružka 103
10.2.2 Tíseň 106
10.3 Omyl v právním jednání 107
10.3.1 Omyl ve vůli 108
10.3.2 Podstatný omyl 110
10.3.3 Omyl vyvolaný lstí 111
10.3.4 Omluvitelný omyl 111
10.3.5 Omyl vyvolaný třetí osobou 113
10.3.6 Následky omylu 114
10.3.7 Omyl zůstavitele 114
10.3.8 Omyl v projevu 115
11 Nedodržení stanovené formy 117
12 Náprava vad právního jednání 121
12.1 Konverze 121
12.2 Konvalidace 121
12.3 Změna zákonného určení soudem 123
13 Vybrané otázky neplatnosti právního jednání ve francouzském právu ... 125
13.1 Druhy neplatnosti 125
13.2 Dovolání se neplatnosti 127
13.3 Důsledky neplatnosti 128
7
13.4 Některé důvody neplatnosti smlouvy 129
13.4.1 Nezákonný předmět a kauza 129
13.4.2 Dobré mravy 130
13.4.3 Veřejný pořádek 131
13.5 Nedostatek souhlasu 133
13.5.1 Omyl 133
13.5.2 Omyl vyvolaný lstí 135
13.5.3 Násilí 136
13.5.4 Neúměrné zkrácení 137
13.5.5 Simulace 137
13.6 Výklad smlouvy 138
14 Závěr 139
15 Summary 145
Seznam použitých zdrojů 148
8
Seznam zkratek
OZ zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
SOZ zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
ObchZ zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
EŘ zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
OZO císařský patent č. 946/1811 Sb.z.s., obecný občanský zákonník rakouský, ve
znění pozdějších předpisů
LZPS usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny
základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky
OZ 1950 zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
DCFR návrh Společného referenčního rámce (Draft of Common Frame of Reference)
CC francouzský občanský zákoník (Code civil), ve znění pozdějších předpisů
ZMPS zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění
pozdějších předpisů
Ústava ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve
znění pozdějších předpisů
TZ zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
MPOPP vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu
o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských,
sociálních a kulturních právech
9
1 Úvod
Právní jednání je jedním z ústředních pojmů soukromého práva a prostředkem k realizaci
autonomie vůle osob. Mnohé otázky s právním jednáním spojené jsou na první pohled velmi
teoretické, některé z nich až do té míry, že hraničí s jinými disciplínami jako je filosofie nebo
psychologie, tyto však mají velmi významné dopady do praxe, proto má smysl se jimi zabývat.
A to tím spíše, že ačkoli se pojem právního jednání prolíná celým soukromým právem (nebo
možná právě proto) neexistuje ve spoustě otázkách shoda a někdy, nezřídka, jsou různými
autory nebo soudy na tutéž věc přijímány zcela odlišné názory.
Cílem mé práce je v první části vymezit právní jednání, pokusit se nastínit hranice mezi
tím, co ještě je právním jednáním a co se právním jednáním pouze zdá býti. A ve druhé části
práce se věnovat podrobně otázce neplatnosti právního jednání, a to jak charakteristice různých
druhů neplatnosti, tak základním důvodům, které neplatnost právního jednání způsobují.
Těžištěm práce bude úprava obsažená v zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále
jen „OZ"), avšak nemalý prostor bude věnován srovnání se zákonem č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SOZ"). A to zejména proto, že s ohledem na
přechodná ustanovení OZ se i po jeho účinnosti mohou právní vztahy řídit SOZ a rovněž jsou
dodnes řešeny četné spory vycházející z právních vztahů v režimu SOZ. Nadto je praktické
inspirovat se závěry dosavadní doktríny, z nichž množství je použitelné i nadále, judikatura je
v nich konsistentní a není důvod se od nich odchylovat. V práci se však zaměřím i na oblasti,
v nichž doznala právní regulace změn a pokusím se zhodnotit, co tyto změny přináší do praxe.
Tam, kde to bude vhodné, bude poukázáno i na úpravu obsaženou v DCFR. K tomu
poznamenávám, že s ohledem na přehlednost práce budu používat i při pojednání o právních
úkonech dle SOZ obecného pojmu právního jednání, přičemž pojem právní úkon bude užíván
jen tam, kde to bude žádoucí.
Vedle komparace právní úpravy SOZ a OZ je mým záměrem zabývat se teoretickými
východisky problematiky, v rámci nichž budu konfrontovat názory různých autorů. Považuji za
přínosné je stavět vedle sebe, aby byl pohled na věc komplexní a bylo zřejmé, že v dané věci
nepanuje shoda. Vedle toho chci tam, kde to bude vhodné, demonstrovat problematiku pomocí
konkrétních příkladů, z nichž některé byly skutečně v soudní praxi řešeny. Na základě výše
uvedeného pak učiním závěry, avšak s vědomím toho, že ve spoustě otázkách lze jen těžko
nalézt obecné a jednoznačné řešení.
10
Metodika práce bude vycházet z analýzy doktrinálních názoru a záveru judikatury,
rovněž budu používat metodu indukce vycházejíc z konkrétních příkladů a neméně významná
bude rovněž metoda komparace. Při tvorbě práce vycházím zejména z bohaté judikatury
Nejvyššího soudu, kdy se snažím poukazovat na případy, v nichž se judikatura rozchází,
a v jakých otázkách je poměrně jednotná. Vedle toho čerpám informace rovněž z odborných
článků nebo komentářové literatury.
V první části práce se budu zabývat vymezením právního jednání. Jsem přesvědčena
o tom, že čím větší pečlivost je věnována základnímu uchopení tohoto pojmu, o to snazší je pak
odpovídat na další související otázky. Pozornost budu samostatně věnovat jednotlivým
pojmovým znakům právního jednání, vůli jako vnitřní psychické kategorii a různým
významům, v nichž může být chápána, a na druhé straně vnější manifestaci vůle v podobě
projevu. Zvláště se zaměřením na problematiku kolize vůle a projevu, kdy je navenek
projevováno něco jiného, než jednající ve skutečnosti chce. V této souvislosti se budu věnovat
rovněž následkům, které právní jednání vyvolává, když v této části došlo ke změně OZ oproti
dosavadnímu stavu, a to po vzoru zahraničních právních úprav. Dále se budu zabývat
zdánlivým právním jednáním, které je nově výslovně řešeno přímo zákonem a nikoli pouze
teorií, a jednotlivými důvody vedoucími k nicotnosti. Zejména půjde o případ absence vůle,
resp. vážné vůle, kde se budu věnovat konkrétním případům, kdy vůle chybí, a vedle toho pak
nedostatkům projevu, které dle OZ rovněž vedou k nicotnosti.
Stěžejní otázkou této části bude zkoumání toho, zdaje vnitřní vůle pojmovým znakem
právního jednání, a pokud ano, o jaký druh vůle jde, neboť je zřejmé, že vůli lze chápat
v různých významech. S tím je úzce provázána problematika kolize vůle a projevu, kdy chci
představit různé přístupy k této otázce a zodpovědět, jaké řešení je přijato v OZ. V rámci
následků právního jednání se budu věnovat především nově jmenovaným zdrojům právních
následků (dobrým mravům, zvyklostem a zavedené praxi stran), a to také z toho pohledu, zda
obstojí jako samostatný normativní zdroj a nakolik se díky nim rozšíří pojem právního jednání.
A konečně v rámci nicotnosti právního jednání se kromě konkrétních důvodů vedoucích
k nicotnosti zaměřením na možnou analogickou aplikaci ustanovení týkajících se neplatnosti
a na pojetí nicotnosti v OZ jako takové.
Druhá obsáhlejší část práce bude již věnována samotné neplatnosti právního jednání.
Nejprve vymezím neplatnost a zejména její základní druhy, neplatnost absolutní a relativní.
Následně pak budu podrobně zkoumat základní důvody vedoucí k neplatnosti právního jednání,
přičemž se budu držet následující systematiky: budu zvláště zkoumat vady obsahu a účelu
11
právního jednání, vady vůle a nedodržení stanovené formy. V rámci vad obsahu a účelu se budu
zabývat následky rozporu právního jednání se zákonem a v této souvislosti i pojmem veřejného
pořádku, který je rozhodující pro určení povahy neplatnosti při rozporu se zákonem. Dále budu
věnovat pozornost právním jednáním rozporným s dobrými mravy, kdy se budu podrobně
věnovat vymezení pojmu dobrých mravů, a to jak obecně, tak i z opačné strany uvedením
konkrétních a často se opakujících případů nemravných právních jednání. Na závěr této dílčí
části rozeberu nemožnost plnění a různé její druhy. V rámci vad vůle budu věnovat pozornost
absenci svéprávnosti, absenci svobody vůle, kdy budu zkoumat především bezprávnou
výhružku a tíseň, a vedle toho rovněž následkům omylu. A konečně část týkající se vad formy
bude věnována následkům nedodržení zákonné a smluvní formy.
V této části práce se budu v každém z nastíněných případů zabývat tím, za jakých
okolností vedou k neplatnosti, j akáj e povaha této neplatnosti aj ak se změnilo poj etí v OZ oproti
úpravě v SOZ. Na samém závěru práce představím, jak je vybraná problematika řešena ve
francouzském právu, kterým se zákonodárce při tvorbě OZ v mnoha ohledech inspiroval.
Zejména může být pro českou doktrínu přínosné propracované pojetí veřejného pořádku nebo
následků právního jednání.
Výsledkem práce by tak mělo být vymezení právního jednání, rozbor jeho jednotlivých
pojmových znaků a základních důvodů vedoucích k neplatnosti, vycházející z analýzy právní
úpravy OZ, SOZ, závěrů judikatury a rozdílných názorů teorie, s přihlédnutím k úpravě ve
francouzském právu a DCFR.
12
2 Zásada autonomie vůle
Jednou ze stěžejních právních zásad je zásada autonomie vůle garantovaná čl. 2 odst. 3 LZPS:
„Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon
neukládá." V jedné z rovin ji lze chápat jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná
moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, a to včetně projevů volních, mající odraz
v jeho konkrétním jednání, není-li takové jednání zákonem výslovně zakázáno.1
Jde o zásadu
stojící v samém jádru soukromého práva, od níž by se měla odvíjet celá právní regulace. Přesto
SOZ vycházel primárně ze zásady rovnosti, „která byla výrazem nejen rovnosti občanské, ale
především tržních vztahů ovládaných principem ekonomické ekvivalence. "2
Přístup byl takový,
že až zásada rovnosti implikuje zásadu autonomie vůle.3
Od tohoto pojetí se OZ správně
odvrací, východiskem je pro něj zásada autonomie vůle stran (§ 1 odst. 2 OZ), která by měla
být až druhotně omezována v případech, kdy jiné zájmy převáží nad jejím prosazením.
Princip svobody je tedy základem soukromého práva, stojí na prvním místě a má ve
vztahu k principům omezujícím svobodu apriorní pozici. Princip rovnosti je až druhotný
a následuje princip přiměřenosti, který slouží k tomu, aby byly vyvažovány zásahy do svobody
a rozsah uplatnění principu rovnosti.4
Zásahy do autonomie vůle osob jsou pro udržení
koherence společnosti nezbytné, přičemž omezení svobody jednotlivce může být provedeno
pouze zákonem, a to nikoli libovolně, ale pouze tak, aby byla vždy šetřena podstata tohoto
základního práva. Zásahy by tedy měly být vždy ospravedlnitelné, a to například ochranou
slabší strany, veřejného pořádku, třetích osob, dobré víry apod. Zákonodárce tak neumožňuje
osobám ve všech situacích upravit svá práva a povinnosti zcela dle své vůle, ale ohraničuje
prostor, v němž se mohou pohybovat. V této souvislosti je vhodné zmínit obecné ustanovení
§ 1 odst. 2 OZ, dle něhož jsou zakázána ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo
právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Na toto ustanovení pak
OZ na více místech navazuje, rozvádí je a stanoví konkrétní důsledky překročení vymezených
hranic autonomie vůle.
1
Nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03.
2
ŠVESTKA, Jiří; DVORAK, Jan a kol. Občanské právo hmotné 1. Díl první: obecná část. Díl druhý: věcná práva.
5. jubilejní, aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, s. 46.
3
Tamtéž.
4
HURDIK, Jan a kol. Občanské právo hmotné: Obecná část. Absolutní majetková práva. 1. vyd. Plzeň: Aleš
Čeněk, 2013, s. 67.
13
3 Právní vztah a právní jednání
Za významný prostředek prosazení autonomie vůle a realizace práva j e považován právní vztah.
Jde o základní kategorii vzniklou v 19. století, pod níž a pod jejíž prvky lze podřadit vše tvořící
obsah a rozsah právní regulace.5
Právní vztah je obvykle definován jako právem regulovaný
společenský vztah mezi subjekty, kteří j sou nositeli subjektivních práv a povinností. Aby došlo
k jeho vzniku, musí být v souladu vůle subjektů dosáhnout určitých cílů a záměr zákonodárce
určité vztahy regulovat.6
Zákonodárce tak prostřednictvím regulace vtiskuje vztahům mezi
jednotlivci řád a jistotu, a to zejména prostřednictvím možnosti státního vynucení povinností.
Základní dělení právních vztahuje na absolutní, kde jsou práva soustředěna u jednoho subjektu
a ostatní mají pouze povinnost do jeho práv nezasahovat (typicky vlastnický vztah), a relativní,
jež jsou charakterizovány větší vyvážeností subjektivních práv a povinností. Právní vztah je
obvykle strukturován na tři základní složky, kterými jsou účastníci právního vztahu, jeho
objekt, tedy to, na co je vztah zaměřen, a obsah představován subjektivními právy a povinnosti.
Paradigma právního vztahu, dle něhož „ lze jakýkoli skutkový děj redukovat na vztah
mezi dvěma nebo více osobami, který spočívá v nějakém oprávnění nebo povinnosti, "7
není
přijímáno všeobecně.8
Např. podle V. Knappa a M . Knappové mohou subjektivní práva
a povinnosti existovat i mimo právní vztah.9
Především bývá namítáno, že u absolutního
právního vztahu nejde o právní vztah, neboť práva jsou soustředěna pouze u jednoho subjektu.
Dle mého názoru je východiskem absolutního právního vztahu rovněž regulace vztahů ve
společnosti, a to poměru jednotlivce vůči všem ostatním. Pokud by zde k žádné interakci
nedocházelo (osoba by žila sama na opuštěném ostrově), nebylo by vůbec nutné konstruovat
její absolutní práva, když by nebyla vztažena k dalším subjektům. V této práci proto vycházím
z kategorie právního vztahu s vědomím toho, že jde o abstrakci, která ze své podstaty nemůže
vystihnout jednotlivosti každého případu, ale která je nezbytná pro vyslovení obecných závěrů.
OZ na rozdíl od SOZ pojem právní vztah výslovně nepoužívá, tento vystihuje
prostřednictvím jedné z jeho složek, obsahu, hovoří tedy o vzájemných právech a povinnostech.
Přesto mám za to, že lze i za účinnosti OZ vycházet z kategorie právního vztahu. DZ uvádí, že
5
HURDÍK, 2013, op. cit., s. 96 - 97.
6
HARVÁNEK, Jaromír a kol. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 302.
7
ČERMÁK, Karel. Paradigma právního vztahu a pojímání právní subjektivity v české právní kultuře. Právník.
2001, č. 12, s. 1193. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4.
2016].
8
ŠVESTKA; DVOŘÁK a kol., 2009, op. cit., s. 155; ČERMÁK, Karel. Paradigma právního vztahu a pojímání
právní subjektivity v české právní kultuře. Právník. 2001, č. 12, s. 1193. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016].
9
ŠVESTKA; DVOŘÁK a kol., 2009, op. cit., s. 155.
14
OZ upravuje „postavení osob ajejich soukromá práva a soukromé povinnosti vznikající z jejich
vzájemného styku, "10
což odpovídá výše uvedenému vymezení, jen je vynechán zastřešující
pojem právního vztahu.
Nezbytným předpokladem právního vztahu je právní norma, bez níž by nemohl vztah
nabýt kvality právní. Ve většině případů nevzniká právní vztah pouze silou právní normy, ale
je třeba, aby zároveň nastala určitá skutečnost ve vnějším světě, s níž hypotéza normy vznik
právního vztahu spojuje (právní skutečnost). Podstatnou skupinu právních skutečností tvoří
jednání lidí. Jednání v obecném smyslu je obvykle chápáno jako vůlí determinované lidské
chování,1 1
neboli vnější manifestace vnitřní vůle, přičemž jde ofactum existující bez ohledu na
právo. Jak plyne z výše uvedeného, ne každé jednání je právně významné, některé existuje
mimo právo. Přemístím-li nábytek v pokoji, projevuji svou vůli, ale tato nemá žádnou právní
relevanci. Aby jednání mohlo být považováno zajednání právní, musí být uznáno právem a toto
s ním musí spojovat určité právní následky. Vrátíme se tedy na počátek, musí zde být právní
norma, jež v hypotéze toto jednání předpokládá a spojuje s ním určité právní následky. Právními
následky je míněn vznik, změna nebo zánik právního vztahu, jinak řečeno subjektivních práv
a povinností.
SOZ užíval namísto pojmu právní jednání pojem právní úkon, který výslovně definoval
v ust. § 34 jako „projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo
povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují". Pojem právní úkon byl zaveden
OZ 1950 a SOZ na něj v tomto smyslu navázal.1 2
Teorie převážně dovozovala, že pojmovým
znakem právního úkonu je projev vůle, uznání projevu vůle právním řádem, jakož i zaměření
(směřování) projevu vůle na právní následky, které právní předpisy s tímto projevem vůle
spojují.13
Někdy se vedle toho rovněž uváděl jako pojmový znak nastoupení následků, které
jednající zamýšlel vyvolat.1 4
Toto za pojmový znak nepovažuji, neboť může nastat situace, kdy
právní úkon sice existuje, ale žádné následky nevyvolá (např. v případě neplatného právního
úkonu). Při přijetí opačného závěru by nemělo smysl hovořit o neplatnosti právního úkonu,
1 0
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, s. 21
[cit. 23. 4. 2016].
1 1
Činnost (určená vůlí), počínání; činy, čin. In: HAVRÁNEK, Bohuslav. Slovník spisovného jazyka českého
[online]. © Ústav prajazyk český, v. v. i. 2011 [cit. 23. 4. 2016].
1 2
ZUKLINOVA, Michaela. Právní jednání podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.: komentář, srovnání se
zahraničím a vybraná platná judikatura. 2. vyd. Praha: Linde Praha, 2013, s. 13.
1 3
FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. opravené a doplněné vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně
a nakladatelství Doplněk, 2002, s. 26; ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: komentář. 1-2 svazek. 2. vyd.
Praha: C. H. Beck, 2009, s. 316. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck
[cit. 23.4. 2016].
1 4
FIALA a kol., 2002, op. cit., s. 26.
15
neboť ten by buď existoval a právní následky vyvolával, anebo by vůbec nevznikl.
Podrobnějšímu vymezení právního úkonu (resp. právního jednání) a jeho jednotlivým
pojmovým znakům se budu věnovat dále. Jen doplním, že bylo diskutováno, co znamená
v definici právního úkonu v SOZ, že projev vůle směřuje zejména ke vzniku, změně nebo
zániku práv a povinností. Zda může existovat takový právní úkon, který k výše uvedenému
nesměřuje. Toto vymezení bylo důvodovou zprávou k zákonu č. 509/1991 Sb., kterým se mění,
doplňuje a upravuje občanský zákoník, odůvodněno existencí právních úkonů jako je námitka
promlčení nebo upomínka, což však kritizuje K. Eliáš, podle něhož i námitka promlčení směřuje
ke změně práv a povinností, a to změně pohledávky z vymahatelné na naturální.1 5
Při přijetí
závěru, že existují právní úkony, které ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností
nesměřují, lze uvažovat o tom, zda by právním úkonem bylo například i vytvoření věci, jež je
projevem vůle a dokonce i vyvolává právní následky, ale nesměřuje k nim. Domnívám se, že
by se za této situace pojem právního úkonu nepřiměřeně rozšířil a celá obecná úprava právních
úkonů by dopadla i na tato jednání, přičemž by však stejně téměř nic z právní úpravy nebylo na
tuto skupinu právních úkonů použitelné. Proto se přikláním k užšímu pojetí právního úkonu,
a to v souladu se závěry právní teorie, jež považuje za pojmový znak právního úkonu i zaměření
na vyvolání právních následků.
OZ se navrací k tradičnímu právnímu pojmosloví, proto užívá pojem právní jednání,1 6
jeho vymezení však neobsahuje. Díl věnovaný právnímu jednání uvozuje ustanovením
týkajícím se již samotných následků právního jednání. V OZ není nikde výslovně řečeno, že
právní jednání je projevem vůle jednajícího jako tomu bylo dosud v SOZ, nicméně mám za to,
že k tomuto závěru lze dospět výkladem. OZ stanoví, že tam, kde není vůle, o právní jednání
nejde (§ 551 OZ). Rovněž DZ konstatuje, že právně jedná osoba projevující vůli,1 7
což lze také
dovodit z ostatních ustanovení části týkající se právního jednání. Vycházím tedy z toho, že
pojem právního jednání v podstatě odpovídá dosavadnímu pojmu právního úkonu, s tím, že
pojmovým znakem právního jednání dle OZ je projev vůle zaměřený na vyvolání právních
následků (skládající se ze dvou neoddělitelných prvků, a to vůle a projevu), s nímž právní řád
tyto následky spojuje.
1 5
BEJ CEK, Josef; ELIÁŠ, Karel; R A B A N , Přemysl a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2010, s. 44.
1 6
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, s. 136
[cit. 23. 4. 2016].
1 7
Tamtéž.
16
4 Pojmové znaky právního jednání
4.1 Vůle
Základem právního j ednání j e proj ev vůle, avšak ne vždy bylo přij ímáno, že rovněž vnitřní vůle
sama o sobě je pojmovým znakem právního jednání. Některými teoretiky byl zastáván názor,
že postačí samotný projev jako objektivní skutečnost, a to bez ohledu na to, zda je kryt
skutečnou vůlí nebo nikoli. SOZ tuto otázku výslovně neupravoval, nicméně již za jeho
účinnosti se většinou vycházelo z toho, že projev vůle zahrnuje jednotu dvou prvků: vůle
a projevu.18
Dle OZ již není sporné, že v základu právního jednání vždy musí určitá vůle osoby
existovat, neboť v ust. § 551 OZ stanoví, že bez vůle jednajícího nejde o právní jednání.
Vůle jakožto skutečné chtění jednajícího něčeho dosáhnout naplňuje subjektivní stránku
právního jednání. Vůle je vnitřní psychickou kategorií obsaženou pouze v nitru člověka a je
okolí skryta do doby, než je nějakým relevantním způsobem projevena navenek. Posoudit
skutečnou vůli jednajícího umožňuje až její projev spolu s dalšími vnějšími okolnostmi. Vůle
sama o sobě jako vnitřní psychický proces nemůže vést k právním následkům, protože než je
projevena, nikdo o ní neví. Ani pomocí projevu však není vždy možné dopátrat se skutečné
vůle jednajícího, tj. zda projevené odpovídá tomu, co jednající skutečně chtěl, tímto se mnohdy
skutečné vůli pouze přiblížíme. Jednající může například navenek projevit chtěné pouze
částečně, zbytek není okolí z ničeho seznatelný, avšak toto vše jako celek vytváří skutečnou
vůli osoby. Právně relevantní může být pouze objektivizovaná vnitřní vůle, na níž usoudíme
z projevené části a ostatních vnějších okolností. I když se tedy zaměřujeme na skutečnou vůli
osoby, jde pouze o její pravděpodobnou vnitřní vůli.
Nelze vystačit s jediným významem vůle, proto bývá v německé nauce vůle
strukturována na obecnou vůli jednat, která chybí při mimovolných pohybech, mluvení ze
spánku nebo upadnutí; vůli jednat s (nějakými) právními následky, taje přítomna, ačkoli se
jednající v konkrétních nastoupivších právních následcích mýlí (chce prodat, ale daruje,
nicméně má vůli se právně vázat); a vůli jednat přesně s těmi následky, které právní řád
s projevem vůle spojuje, přičemž lze dále rozlišovat, zda se má vůle shodovat zcela, anebo jen
v podstatných částech.1 9
V každém stupni vůle je obsažen ten předcházející. V české doktríně
se obvykle hovoří o vůli a za jednu z jejích náležitostí je považováno zaměření na vyvolání
1 8
FIALA, Josef a kol. Meritum. Občanské právo. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika,
2012, s. 38.
1 9
MELZER, Filip. Právní jednání a jeho výklad. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2009,
s. 82-83.
17
právních následků, přičemž je-li tomu tak, hovoříme o vážné vůli. V souladu s uvedeným budu
nadále rozlišovat pouze dvě kategorie vůle, a to obecnou vůli jednat a vážnou vůli.
U vážné vůle je dále nutno zkoumat, zda pro její existenci postačí chtít vyvolat nějaké
právní následky (tedy vůle se právně vázat), a to bez ohledu na to, jaké následky ve skutečnosti
právní řád s takovým jednáním spojuje, anebo na tom záleží. Přikláním se k názoru, že nejde
o vážnou vůli, pokud jednající nechce vyvolat právní následky, kteréjsou s takovou vůlí ajejím
projevem spojeny právním řádem.2 0
V praxi však není možné vyžadovat, aby osoba obsáhla
svou vůlí všechny právní následky, které svým projevem vyvolá. Mám za to, že v tomto ohledu
postačí, chce-li jednající vyvolat ty právní následky, kteréjsou podstatné.2 1
Nutno upozornit,
že se objevil odlišný názor, dle něhož není nutné, aby byla vážná vůle zaměřena na vyvolání
právních následků, neboť jednajícímu jde vždy o dosažení určitého hospodářského nebo
společenského cíle a právní následek si neuvědomuje.2 2
Dle mého názoru při většině jednání
chce osoba způsobit nějaké následky, přičemž právní jednání od jednání neprávního odlišuje
právě ta skutečnost, že zamýšlené následky jsou následky právními. Když někomu nabídnu
svezení autem, chci rovněž dosáhnout určitých společenských následků (jeho vděku), ale
neznamená to, že chci vyvolat následky právní (uzavřít přepravní smlouvu). Vycházím tedy
nadále z toho, že aby šlo o vážnou vůli jednajícího, musí být jeho vůlí kryty alespoň podstatné
právní následky. Jednající samozřejmě nemusí být schopen projev vůle identifikovat jako
konkrétní právní jednání, je dostačující, že svým projevem vůle chce založit takový následek,
který je právně relevantní.2 3
Hospodářské důvody jsou rovněž důležité, neboť tvoří kauzu
právního jednání, jejíž přítomnost se v mnoha případech vyžaduje.
L. Tichý přichází s trochu odlišnou kategorizací vůle, rozlišuje vůli komunikovat a vůli
participovat.24
První z nich je vůlí k tomu, aby jednající v důsledku jednání naplnil vnější
skutkovou podstatu projevu vůle, proto například zvednutí ruky akcionáře na valné hromadě za
účelem odehnání hmyzu je z hlediska úmyslu jednajícího pro tvorbu právních poměrů
irelevantní. J. Spáčil ji nazývá jako vůli projevovací - vůli učinit projev o určitém obsahu.25
2 0
FIALA a kol., 2012, op. cit., s. 47.
2 1
Tamtéž s. 27.
2 2
Např. FIALA, Josef; ŠVESTKA, Jiří. Nad některými otázkami právních úkonů v občanském právu. Právník,
1983, roč. 122, č. 4, s. 329.
2 3
J. Handlar in: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha:
C. H. Beck, 2014, s. 1942.
2 4
L. Tichý in: ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek I. (§ 1
až 654). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, s. 1340 - 1341.
2 5
SPÁČIL, Jiří. Vážná vůle jako základní náležitost právního úkonu v právní vědě a v judikatuře. Právní rozhledy.
2004, 22, s. 811. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016].
18
Druhý typ vůle znamená účast na právním styku, přičemž tato složka chybí, pokud akcionář
zvedne na valné hromadě ruku na pozdrav. L Tichý doplňuje, že ve druhém případě musí
jednající účastnící se na právním styku reflektovat svůj omyl.2 6
Dle mého názoru zvedne-li
osoba vědomě ruku na probíhající valné hromadě (má obecnou vůli jednat), pak není
rozhodující, zda tak činí bez úmyslu vyvolat interakci s okolím (za účelem odehnání hmyzu,
protáhnutí se) nebo s tímto úmyslem (za účelem pozdravu). V obou případech si musí být osoba
vědoma, že její jednání může být chápáno druhými osobami tak, že chce jednat s právním
následky. Jako přiléhavější proto shledávám prve uvedené členění.
Je-li pojmovým znakem právního jednání vůle, je třeba se zabývat tím, v jakém smyslu
je chápána vůle, jež musí být přítomna pro samotný vznik právního jednání. Zda postačí obecná
vůle jednat (jako minimální úroveň vůle), anebo je pojmovým znakem právního jednání vážná
vůle. Vzhledem k tomu, že ne ve všech ohledech existuje v této otázce shoda, pro přehlednost
je řešena v kapitole Kolize vůle a projevu.
4.2 Projev vůle
Aby šlo o právní jednání, musí ve vnějším světě vždy existovat takový projev, z něhož lze
usuzovat na vůli osoby ke způsobení právních následků, které s tímto projevem právní řád
spojuje. Projev tedy musí v každém případě směřovat k vyvolání právních následků. Projev
vůle představuje objektivní znak právního jednání a slouží k vnější manifestaci vůle osoby.
Tradičně se projevy dělí na výslovné a konkludentní.
Konkludentní je nepřímý projev vůle, jehož hlavním smyslem není učinit projev vůle
právně jednat. Je u něj nutno vždy posuzovat jednotlivé okolnosti daného případu, z nichž jako
komplexu musí jasně vyplynout vůle jednajícího. Typickým příkladem je konkludentní
akceptace nabídky, již OZ upravuje v ust. § 1744, přičemž v takovém případě dojde k akceptaci
tím, že se oblát dle nabídky přímo zachová.2 7
Např. dodá zboží, provede určité práce nebo
vystaví fakturu, která přesně odpovídá údajům obsaženým v návrhu. Akceptace je účinná již
v okamžiku, kdy se oblát příslušným způsobem zachová, nikoli až tehdy, kdy se o tom druhá
strana dozví. Ust. § 1744 OZ stanoví, že se konkludentní akceptace hodnotí s přihlédnutím
k obsahu nabídky, praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo míře obvyklosti. Tím OZ
2 6
L. Tichý in: ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1340 - 1341.
2 7
Je vhodné toto dát do kontextu s ust. § 1740 odst. 3 OZ, podle něhož smlouva vznikne i tehdy, pokud j sou nikoli
podstatně změněny podmínky nabídky, tedy může se stát, že oblát dodá jiné množství zboží a smlouva přesto tímto
jednáním vznikne. SOZ naopak vycházel z pravidla, kdy musela akceptace přesně odpovídat nabídce, aby mohlo
ke vzniku smlouvy dojít.
19
pouze výslovně uvádí některé z okolností, z nichž se vychází při stanovení vůle
u konkludentního právního jednání. Proto lze uvedené zobecnit a vycházet z něj rovněž při
hodnocení dalších konkludentních právních jednání, nikoli pouze u akceptace nabídky. Za
účinnosti SOZ byla možnost konkludentní akceptace nabídky připuštěna ust. § 43c odst. 1 SOZ,
což potvrdil rovněž Ustavní soud,28
v obchodněprávních vztazích tuto možnost řešil ObchZ
v ust. § 275 odst. 4, jenž dokonce uváděl jako konkrétní příklad konkludentní akceptace
odeslání zboží nebo zaplacení kupní ceny.
Za výslovné projevy se obvykle považují pouze projevy učiněné lidskou řečí,2 9
přičemž
já za ně považuji i ty situace, kdy jednající namísto ústního souhlasu pouze např. kývne hlavou,
byť jsou některými autory řazeny mezi konkludentní.3 0
Stejně jako F. Melzer neshledávám
rozdíl mezi situací, kdy někdo vysloví „ano" anebo kývne hlavou na souhlas.31
V obou
případech je hlavním smyslem učinit přímý projev vůle právně jednat. Výslovné projevy vůle
se obvykle dále dělí na ústní a písemné.
Ani u výslovného právního jednání se nelze omezovat výhradně na samotný projev, ale
je třeba přihlížet ke všem okolnostem souvisejícím s právním j ednáním, j ak plyne z ust. § 556
odst. 2 OZ, dle něhož „při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami
v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly
najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají". Stejně jako u konkludentního
právního jednání je třeba přihlížet k celkovému chování účastníků a je třeba zohlednit všechny
další skutečnosti, které mohou přispět k objasnění obsahu právního jednání (zejména zvyklosti,
povahu a účel daného právního jednání, zvláštní význam určitého výrazu či pojmu, který je mu
dáván v určitém odvětví činnosti, týká-li se právní jednání takového odvětví).3 2
Proto se
například nemůže jedna strana dovolávat pouze dikce smlouvy v situaci, kdy v ní došlo k chybě,
ale ve skutečnosti bylo sjednáno něco jiného. Nejvyšší soud se za účinnosti SOZ poměrně
striktně držel jazykového výkladu ust. § 35 odst. 2 SOZ, podle něhož bylo možné k vůli
účastníků přihlížet jen tehdy, nebyla-li v rozporu s jazykovým projevem. Například dospěl
k závěru: „Slovně vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy) lze vykládat podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jednoznačným
jazykovým projevem. "33
Je zřejmé, že při takovém přístupu se mohlo stát, že bylo právní jednání
2 8
Nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 49/08.
2 9
ŠVESTKA; DVOŘÁK a kol., 2009, op. cit, s. 120.
3 0
Tamtéž, s. 122.
3 1
MELZER, 2009, op. cit., s. 40.
3 2
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit, s. 1994.
3 3
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001.
20
vyloženo způsobem, který vůbec neodpovídal skutečné vůli stran (některému pojmu například
strany přiřazovaly mezi sebou jiný význam, než jak je pojem chápán obecně), ale podle toho,
jak bylo objektivně seznatelné z jejich projevu třetím osobám. Od uvedeného přístupu se
odchýlil již za účinnosti SOZ Ustavní soud: „Text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se
k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu
smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlíjednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran
k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních
otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu
jimi naformulované smlouvy. "34
Je žádoucí, že se uvedené závěry projevily v textu OZ, který
ohledně problematiky výkladu právního jednání navázal na ObchZ, jehož úprava více
respektovala vůli stran. O výkladu právního jednání bude ještě stručně pojednáno dále.
Mlčení může být projevem vůle tehdy, jestliže je z něj možno vyvodit závěr, že jde
o projev vůle určitého obsahu.35
Dle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze má-li být právním
jednáním pouhá pasivita, musí být zcela spolehlivě prokázáno, že jde o pasivitu nevzbuzující
pochybnosti o vůli, která tím má být vyj ádřena.3 6
1 francouzská doktrína zdůrazňuj e, že j e nutno
rozlišovat mezi prostým mlčením a mlčením jako výrazem vůle osoby, přičemž se vychází
z okolností případu. Pokud někdo každý měsíc posílá jinému zboží, tak ani po několikáté
neznamená mlčení adresáta vůli zboží zakoupit, naproti tomu při nabídce pronajímatele na
snížení nájmu bude v tomto případě mlčení nájemce vykládáno spíše jako souhlas, neboť je
toto jednání v zájmu nájemce.3 7
To ale neznamená, že se v některých případech při
nevyžádaném zasílání zboží nemůže v souvislosti s dalšími okolnostmi posoudit mlčení jako
souhlas. Nicméně v konkrétním případě lze vycházet ze skutkové domněnky, že je-li určité
právní jednání jednoznačně ve prospěch adresáta, tento s ním souhlasil, avšak to musí být
podpořeno i dalšími okolnostmi případu. Nelze tedy paušálně odmítat tvrzení, že kdo mlčí,
souhlasí, protože v určitých situacích tomu tak být může, přičemž rozhodující jsou související
okolnosti. Nejvyšší soud dospěl při posuzování případu půjčky, kdy žalovaná jako dlužnice
prohlásila (učinila návrh) žalobcům jako věřitelům, že polovinu dluhu ve výši 78.000,- Kč
zaplatí do dvou let, k následujícímu závěru: „Ze zjištěných skutkových okolností se sice
nepodává, že by žalobci tento návrh přijali výslovně (tedy zapoužití slovních výrazů), avšak ze
zjištěných okolností daného případu lze dovodit, že návrh žalované byl z jejich strany
Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06.
ŠVESTKA; DVOŘÁK a kol., 2009, op. cit, s. 123; ŠVESTKA a kol., 2009, op. cit., s. 327.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 1995, sp. zn. 5 Cmo 278/94.
Les manifestations de la volonté [online], [cit. 23. 4. 2016].
21
bezezbytku akceptován. Žalobci návrhu žalované nikterak neoponovali, neměli k němu žádných
připomínek či výhrad, naopak bezprostředně seznámili svého syna s navrženým řešením nastalé
situace, která byla pro ně dosud nejistá, a žalovanou požádali, abyještě i před ním svůj návrh
zopakovala. Ta jim vyhověla a žalobci ani před svědkem projevu vůle žalované proti jejímu
návrhu ničeho nenamítali. Takové chování žalobců nelze jistě kvalifikovat jako odmítnutí
návrhu žalované. Ze jej naopak lze považovat za jeho přijetí, se podává i z následných
okolností. "38
Naproti tomu v případě fakticity užívání bytu jinou osobou, než vlastníkem, kdy
docházelo i k placení úhrady za toto užívání, Nejvyšší soud dovodil, že z pouhého mlčení
vlastníka nelze dovodit jeho souhlas s uzavřením nájemní smlouvy, když nebylo prokázáno, že
by vůle smluvních stran k uzavření takové smlouvy směřovala.3 9
Uvedené příklady slouží
pouze pro ilustraci posuzování mlčení jako případného projevu vůle, neboť nelze dospět
k obecným závěrům, kdy je mlčení projevem vůle a kdy nikoli.
4.3 Kolize vůle a projevu
Východiskem je, že je právní jednání založeno najednotě vůle ajejího projevu, tedy že jednající
chce ve vnějším světě způsobit to, co je spojeno s jeho projevem. Pokud tomu tak je, nevznikají
pochybnosti. Je však nutno řešit případy kolize mezi vnitřní vůlí a významem vněj šího proj evu,
neboť projev nemusí skutečnou vůli vyjadřovat. Dle projevu se jeví, jako by zde určitá vůle
byla, ve skutečnosti tomu tak však není. Mohou nastat dvě základní situace, kdy chybí soulad
vůle a projevu. Za prvé jednající nemá obecnou vůli jednat (jedná pod vlivem drogy, je fyzicky
přinucen), přesto učiní projev vůle s objektivním významem právního jednání; nebo ve druhém
případě sice má vůli učinit určitý projev, slovy J. Spáčila má vůli projevovací,4 0
ale nechce tím
vyvolat právní následky s ním spojené (nemá vážnou vůli). Jde o to vyřešit, zdaje pro vznik
právního jednání nutná přítomnost vůbec nějaké vnitřní vůle, a pokud ano, zdaje nutno, aby
tato vůle byla vážná. Tato otázka byla nastíněna výše v části 4.1. Vůle. Při řešení této
problematiky je nutno zohlednit dvě proti sobě stojící základní zásady, a to zásadu autonomie
vůle jednajícího, který chce chránit svou skutečnou vůli, a naproti tomu dobrou víru adresáta
právního jednání, případně třetích osob, které se dovolávají projeveného. Ať už zvolíme
jakékoli řešení, vždy to bude znamenat příklon k jedné zásadě na úkor té druhé.
3 8
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 663/2005.
3 9
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2388/2005. K těmto závěrům dospívá Nejvyšší
soud opakovaně.
4 0
SPÁČIL, Jiří. Vážná vůle jako základní náležitost právního úkonu v právní vědě a v judikatuře. Právní rozhledy.
2004, 22, s. 811. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016].
22
4.3.1 Názorový vývoj v přístupu k řešení
K výše naznačenému problému lze zaujmout dvě základní stanoviska, jejichž hlavní myšlenky
se zformovaly do teorie vůle a teorie projevu. Nutno předeslat, že mnohdy lze zaznamenat
pouze příklon k určité z nich, aniž by byly zastávány v čisté podobě.
Teorie projevu považuje za právní důvod existence právního jednání projevem
vytvořený stav,41
při určení právních následků se vychází z projevu a není třeba zabývat se tím,
jaká byla skutečná vůle stran. Vůle je tedy vtělena v projevu a pro posouzení právního jednání
i jeho vážnosti je rozhodující výhradně projev. K této teorii se přikláněli mj. autoři komentáře
k OZO, kdy J. Sedláček uvádí, že „ usoudíme-li na vážnost projevu vůle, je smlouva platná,
i kdyby strany uvnitř svého myšlení vůbec nemínily smlouvu uzavřití. " 4 2
Na ně později za
účinnosti OZ 1950 navázal V. Špaček: „Právní řád každé společnosti, v níž se v hospodářském
styku uskutečňuje směna hodnot, tedy i společnosti kapitalistické i společnosti socialistické,
vychází ze zásady závaznosti projevu vůle. Jinak by se totiž nedalo spoléhat, že se následky
právních úkonů uskuteční, hospodářský styk by se neopíral o pevný základ a brzdil by se jeho
rozvoj. " 4 3
Při přijetí krajní teorie projevu by spadly do jedné kategorie s právním jednáním i ty
právní skutečnosti jako je např. vytvoření věci, u nichž právní následky nastoupí bez ohledu na
vůli osoby, a to jen v důsledku určitého chování. Právním jednáním by mohl být i mimovolní
pohyb, kde osoba neměla ani obecnou vůli jednat, neboť ostatní osoby na projev spoléhaly.
Naproti tomu dle teorie vůle není právně významné, zdaje skutečná vnitřní vůle kryta
relevantním projevem. Pokud lze dokázat, že měl jednající jinou vůli, pak je tato způsobilá
vyvolat právní následky bez ohledu na to, zda byla proj evena.44
Vůle sama o soběj e podstatným
znakem právního jednání a existuje vedle projevu.45
Pokud někdo spoléhal na projev vůle, který
však neodpovídá skutečné vůli, může jednající nanejvýš odpovídat za způsobenou újmu, ale
nemůže dojít k perfekci právního jednání. Blízko k této teorii měl S. Luby, dle něhož je nejvíce
přijímán přístup, kdy na nevážně učiněné jednání nejsou právní následky vázány a účastníku,
který se na ně spoléhal, lze nanejvýš přiznat možnost domáhat se náhrady škody.4 6
4 1
MELZER, 2009, op. cit., s. 51.
4 2
J. Sedláček in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 1972.
4 3
V. Špaček in: SPÁČIL, Jiří. Vážná vůle jako základní náležitost právního úkonu v právní vědě a v judikatuře.
Právní rozhledy. 2004, 22, s. 811. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck
[cit. 23.4.2016].
4 4
M E L Z E R 2009, op. cit., s. 50.
4 5
P. Bezouška in: FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. I. díl. (§ 1 - 487). 1. vyd.
Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, s. 173.
4 6
KNAPP, Viktor; PLANK, Karol a kol. Učebnice československého občanského práva. Svazek 1, Obecná část.
Praha : Orbis, 1965, s. 23.
23
L. Tichý tvrdí, že slabinou teorie vůle je, že skutečná vnitřní vůle je sotva s jistotou
poznatelná.4 7
K tomu však uvádím, že u obou uvedených teorií se vždy vychází jen
z objektivních, vnějších okolností, neboť jen díky nim lze usuzovat na skutečnou vůli
jednajícího, je jen otázkou, do jaké míry jsou relevantní. Slovní spojení „neshoda vůle
a projevu" může být zavádějící, neboť jak bylo uvedeno v úvodu, na vůli usuzujeme jen
z projeveného, vůle se nelze dopátrat bez projevu. Spíše jde tedy v praxi o konflikt mezi
projevem vůle seznatelným druhé straně (v užším smyslu), typicky je pojat do listiny,
a veškerým učiněným pojevením vůle (v širším smyslu). Při řešení kolize vůle a projevu se
projevem míní vždy projev v užším smyslu. U teorie vůle jsou rozhodující všechny okolnosti
svědčící o vůli osoby, byť nebyly a nemohly být vůbec druhé straně známy, protože se snaží co
nejvíce přiblížit chtěnému. U teorie projevuje naopak rozhodující jen to, co bylo zjevné druhé
straně.
Obě shora uvedené teorie znamenají apriorní upřednostnění některé ze základních zásad
(autonomie vůle nebo ochrany dobré víry), což vzhledem k široké škále právních jednání není
vhodné. Teorie projevu potlačuje svobodu vůle jednajícího, zatímco absolutní přijetí teorie vůle
by vedlo až k ochromení celého občanskoprávního styku,4 8
když by byla vyloučena právní
jistota, neboť by se každý mohl dovolávat své skutečné vůle i přesto, že vůbec nebyla adresátu
seznatelná (jednající by vždy mohl v praxi tvrdit, že nabídku v uvedeném znění akceptovat
nechtěl a navrhovat k tomu důkazy, což by nebylo únosné).
4.3.2 Přístup dle SOZ
SOZ spojoval s nedostatkem vážné vůle nesprávně pouze absolutní neplatnost, kterou byl dle
znění zákona sankcionován každý případ absence vážné vůle, tj. bez ohledu na vědomost druhé
strany (ust. § 37 odst. 1 SOZ). Teorie se však již za účinnosti SOZ přikláněla k tomu, že vůle
ke způsobení právních následků, tedy vážná vůle (nikoli pouze obecná vůle jednat) je teoreticky
samotným pojmovým znakem právního jednání,4 9
nikoli jen vadou vedoucí k neplatnosti.
Rovněž Vrchní soud v Praze shledal, že nezbytným pojmovým znakem právního jednání je
i vůle směřující k právním účinkům.5 0
Také dle J. Fialy bylo nutno nedostatek vážnosti vůle
teoreticky klasifikovat jako vadu vedoucí k nicotnému právnímu jednání, vážnou vůli tedy
považuje za pojmový znak právního jednání.5 1
Uvedené se uplatnilo s určitými omezeními, kdy
4 7
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1305.
4 8
ŠVESTKA; DVOŘÁK a kol., 2009, op. cit, s. 119.
4 9
Tamtéž, s. 119; FIALA a kol., 2012, op. cit., s. 47.
5 0
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1993, sp. zn. 7 Cdo 50/92.
5 1
FIALA a kol., 2002, op. cit, s. 37.
24
bylo shledáno, že nelze vždy trvat na zjišťování skutečné vůlejednajícího s odkazem na ochranu
dobré víry druhých osob. Rovněž za účelem zajištění plynulosti občanskoprávního styku se
přijímalo, že nevzbudí-li projev vůle pochybnost o tom, že je adekvátním projevem skutečné
vůle, bude se předpokládat, že jím je.5 2
Ačkoli se objevily i opačné názory, dle nichž není
rozhodující, zda subjekt projevem své vůle právní následky vyvolat chtěl,5 3
mám za to, že
východiskem je vnitřní vůle osoby zaměřená na vyvolání právních následků (jak plyne
i z ust. § 37 SOZ), což má blíž k teorii vůle, aleje zřejmé, že je třeba zajistit ochranu dobré víry
druhých osob, je-li dotčena.
Rozdílné j sou názory na to, jak ochrany dobré víry dosáhnout. J. Fiala za účinnosti SOZ
uvádí, že nej rozšířenějším je koncepce odpovědnostních následků, navazující na znění § 37
SOZ, tedy že účinky právního jednání nenastanou, místo toho nastupují odpovědnostní
následky, tj. povinnost k náhradě újmy.5 4
To má blíž k teorii vůle a lépe odpovídá textu zákona,
avšak stejně jako J. Spáčil se s teorií odpovědnostních následků neztotožňuji, neboť souhlasím
s tím, že má-li být jedna ze stran poškozena, je správné, aby újmu nesl ten, kdo vyvolal ve druhé
straně přesvědčení o vážnosti jednání.5 5
Je totiž obtížnější domoci se náhrady škody a negativní
následky by tak měl nést ten, kdo vyvolal ve druhém přesvědčení, že jedná vážně, tyto by
neměly být přenášeny na druhou stranu. Rovněž Nejvyšším soudem bylo judikováno:
„ S ohledem napožadavek právní jistotypak vpřípadě pochybností o charakteru posuzovaného
jednání (t.j. zda bylo míněno vážně nebo zda se jednalo pouze o žert) je třeba přičíst fakt této
nejasnosti k tíži toho, kdoji svým jednáním způsobil (nikoliv tedy k tíži toho, kdo si měl takovéto
jednání vyložit z hlediska, zda bylo míněno vážně či nikoliv). " 5 6
Proto zastávám názor, že právní
následky nevážného právního jednání by měly nastat, považovala-li druhá strana projev za
vážně míněný. Resp. teoreticky nejvhodnější za účinnosti SOZ je názor Ústavního soudu, dle
něhož bylo při absenci vážné vůle právní jednání neplatné (v tomto smyslu musel Ustavní soud
vycházet ze znění SOZ), ale účastník se jej mohl dovolávat jako platného.5 7
Ústavní soud se
zde přiklonil spíše k teorii vůle a ve vztahu mezi účastníky zavedl jakousi fikci bezvadnosti
právního jednání.
5 2
ŠVESTKA; DVOŘÁK a kol., 2009, op. cit, s. 119 a násl.
5 3
RUBÁN, Radek; K O U K A L Pavel. Několik poznámek k otázce nicotnosti v občanském právu. Právní rozhledy.
2011, 23, s. 857. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016].
5 4
FIALA a kol., 2012, op. cit., s. 48.
5 5
SPÁČIL, Jiří. Vážná vůle jako základní náležitost právního úkonu v právní vědě a v judikatuře. Právní rozhledy.
2004, 22, s. 811. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016].
5 6
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1912/2003.
5 7
Nález Ústavního soudu ze 14. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96.
25
Jak bylo uvedeno, teorií bylo přijímáno, že východiskem je vážná vůle jednajícího,
přičemž ustoupení z tohoto požadavku bylo možné zvážit pouze tehdy, pokud by byla dotčena
dobrá víra druhé osoby, až tehdy bylo přijatelné vycházet z objektivního vyznění projevu.
Přesto se Nejvyšší soud v judikatuře přikláněl k teorii projevu v daleko větší míře. Z hlediska
posouzení vážnosti právního jednání zastával objektivní přístup: „Jestliže tudíž by druhé straně
se zřetelem na okolnosti konkrétního případu, tj. objektivně posuzováno, nebylo a nemohlo být
zřejmé, že projev vůle jednajícího není vážným tj., že adresát projevu vůle důvodně
předpokládal, že vyjadřuje vážnou vůli jednajícího, je třeba v zájmu ochrany dobré víry této
druhé strany považovat učiněný projev za platný úkon s příslušnými právními důsledky, a to
vzdor tomu, že vůle jednajícího jako základ právního úkonu chybí ",5 8
S uvedenými závěry se
ztotožňuje rovněž J. Spáčil.5 9
F. Melzer vyslovil odlišný názor, dle něj je rozhodující, jak projev
vnímá konkrétní adresát (případně dotčené osoby), až druhotně hraje roli objektivní hledisko.
Přichází se zobecněním pro určité skupiny právního jednání, nikoli pro právní jednání jako
takové. Podle něj je třeba odlišit pojetí u neadresovaných právních jednání, kde se plně projeví
teorie vůle, neboť zde není zasahováno do ničí dobré víry, u adresovaných právních jednání,
kde adresát zná skutečnou vůli jednajícího (adresované právní jednání ve srozumění
s adresátem), není rovněž důvod nevycházet ze skutečné vůle jednajícího, neboť tak není
dotčena ničí dobrá víra. Naproti tomu u adresovaných právních jednání, kde adresát nezná
skutečnou vůli jednajícího (adresovaná právní jednání bez srozumění s adresátem), je třeba
chránit dobrou víru adresáta, neboť spoléhal na to, co bylo projeveno.60
U prvých dvou situací
vymezuje obsah právního jednání skutečná vůle jednajícího a objektivní význam je irelevantní,
proto není důvod pro uplatnění výše uvedeného přístupu Nejvyššího soudu. Jinak řečeno není
důvod, aby se v plné míře neprosadila vůle jednajícího. Naopak v případě adresovaných
jednání, kde adresát na projev legitimně spoléhaje právní jednání dáno objektivním významem
projevu vůle. F. Melzer proto nevycházel z objektivního posouzení, ale naopak stavěl na první
místo vnímání dotčených osob. S jeho názorem, jenž je v souladu i s výše uvedenými závěry
právní teorie, se ztotožňuji. Nadále budu pro přehlednost vycházet z uvedených pojmenování
druhů právních jednání.
5 8
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1621/2007; obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 346/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30
Cdo 448/2005.
5 9
SPÁČIL, Jiří. Vážná vůle jako základní náležitost právního úkonu v právní vědě a v judikatuře. Právní rozhledy.
2004, 22, s. 811. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016].
6 0
MELZER, 2009, op. cit., s. 57 a násl.
26
4.3.3 Řešení dle OZ
Jak bylo řečeno v úvodu práce, je východiskem občanského práva svoboda jednotlivce, která
mu umožňuje „spořádati si v jistých mezích svoje životní poměry právně svým vlastním
usnesením. "61
OZ jednoznačně vychází ze zásady autonomie vůle, proto by i v případě právních
jednání měla mít apriorní pozici skutečná vůle jednajícího, tedy zásada plného prosazení jeho
vůle. Toto pojetí odpovídá hodnotovému základu soukromého práva spočívajícímu primárně
na svobodě. Nelze tedy vycházet z teorie projevu, která by znamenala popření podstaty
právního jednání. Vůle se však nemůže prosadit bez jakýchkoli omezení, neboť by to bylo
z hlediska právní jistoty neúnosné. V návaznosti na výše uvedené závěry je jedním z ústupků
skutečnost, že i tam, kde nic nebrání plnému prosazení skutečné vůle jednajícího, nebude
skutečná vůle zkoumána vždy, ale pouze v situacích, kdy vyvstanou pochybnosti o tom, zdaje
projev opravdu výrazem skutečné vůle jednajícího, nikoli automaticky v každém případě.
Dalším omezením je situace, kdy projevené sice neodpovídá chtěnému, ale jsou zde třetí osoby,
které na projev legitimně spoléhají.
Vraťme se nyní k výše položené otázce, jaký typ vůle musí být dle ust. § 551 OZ
u právního jednání přítomen, aby došlo k jeho vzniku. Jak bylo již naznačeno výše, dle mého
názoru je třeba vycházet z toho, že má být přítomna vážná vůle jednajícího, tedy že chce nejen
učinit určitý projev, ale chce dosáhnout i následků s projevem spojených. Stejně tak dle DZ
„ tam, kde není vážná vůle, není vůle vůbec, a nemůže být tedy ani relevantně projevena tak,
aby vyvolala následky stanovené v § 545".62
V určitých situacích je však třeba z tohoto
požadavku ustoupit, jak plyne z ust. § 552 OZ, dle něhož nejde o právní jednání pouze tehdy,
nebyla-li zjevně projevena vážná vůle. OZ se tedy v tomto směru přiklání více než SOZ k teorii
projevu, když vážná vůle není dle tohoto ustanovení pojmovým znakem vždy, ale pouze tehdy,
nebyla-li zjevně projevena. Pojmem zjevně zákonodárce poukazuje na skutečnost, že ne ve
všech případech je rozhodující, zda má jednající vážnou vůli. Nemá-li ji, je tato okolnost
relevantní pouze tehdy, byla-li zjevná, tedy zřejmá, patrná. Je třeba se dále zabývat tím, komu
má být tato skutečnost zjevná. Učiním tak zvláště pro neadresovaná a adresovaná právní
jednání.
O co nejvyšší naplnění skutečné vůle lze v souladu s výše naznačeným usilovat
u pravých neadresovaných právních jednání. Pokud projevené neodpovídá zároveň chtěnému,
6 1
HEYROVSKY, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vyd. Praha: Nakladatelství J. Otto,
1910, s. 10.
6 2
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, s. 137
[cit. 23. 4. 2016].
27
tj. chybí vůle jednajícího způsobit to, k čemu směřuje projev, nejde v uvedených případech
o právní j ednání. Rovněž v DZ j e uvedeno, že v případě závěti zde musí být pravá a vážná vůle,
přičemž tuto nelze vykládat dle toho, jak se jeví dědicům, aleje třeba interpretovat ji tak, aby
se vůli zůstavitele co možná nejvíc vyhovělo.6 3
Obdobně judikoval i Ustavní soud, když u závěti
jednoznačně bral v úvahu i okolnosti stojící mimo samotnou listinu.6 4
Vzhledem k tomu, že
u neadresovaných právních jednání žádný adresát není, nemusíme zkoumat, zda byla vůle
nevážná zjevně, a následek v podobně neexistence právního jednání nastoupí vždy, když vážná
vůle absentuje. Proto například učiní-li někdo projev obsahující povolání dědice, ale ve
skutečnosti chtěl ustanovit dědice jiného, pak omylem uvedený dědic nebude platně povolán za
dědice.6 5
Projev se považuje zajeden z podstatných indicií skutečné vůle, nevzniknou-li proto
pochybnosti, bude se z něj vycházet (nebude se tedy vždy aktivně zkoumat, zda zde skutečně
vážná vůle jednajícího byla či nikoli).
Rozdílná je situace u adresovaných právních jednání. Je otázkou, zda absence vážnosti
vůle musí být v těchto případech seznatelná (zjevná) objektivně, anebo zda musí být
konkrétnímu adresátovi (či dotčené osobě) známo, že projev není kryt adekvátní vůlí. V. Plecitý
zjevně navazuje na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu klonící se k objektivnímu přístupu,
jak bylo uvedeno výše, když tvrdí, že se prohlášení má jevit jako výraz skutečné vůle podle
objektivního posouzení všech okolností.6 6
Nicméně vícero názorů tenduje k tomu zohlednit
v posouzení i určitý subjektivní prvek, jak již za účinnosti SOZ tvrdil F. Melzer. Dle J. Handlara
se neuplatní výhradně hledisko objektivní, ale toto musí být doplněno o hledisko subjektivní,
tj. bude rozhodující, zda konkrétnímu adresátovi je zřejmé, zda je projev míněn vážně či
nikoli.6 7
Rovněž L. Tichý dochází k závěru, že rozhodující je horizont dotčené osoby.68
S ohledem na to, že právní vztah existuje pouze mezi jeho účastníky, není důvod, aby se na
prvním místě uplatnil objektivní výklad, když je dotčeným osobám skutečný význam právního
jednání znám. I v situaci, kdy se objektivně jeví právní jednání jako vážně míněné, ale
adresátovi je vzhledem ke konkrétní situace a poměru mezi ním a jednajícím zřejmé, že vážné
6 3
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, s. 370
[cit. 23. 4. 2016].
6 4
Nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 629/03.
6 5
SVOBODA, Emil. Dědické právo. Praha: Československý kompas v Praze, 1946, s. 27 - 28.
6 6
HURDÍK, 2013, op. cit, s. 173.
6 7
LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit, s. 1973.
6 8
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit, s. 1347.
28
není, pak vůbec nevznikne. Nicméně jak již bylo uvedeno, v případě pochybnosti či nejasnosti
jde výklad k tíži toho, kdo toto způsobil, tedy jednajícího.6 9
Ochrana dobré víry druhé strany má své meze, ust. § 4 odst. 2 OZ stanoví, že osoba
musí jednat s určitou mírou opatrnosti. Pokud tedy druhá strana s ohledem na zavedenou praxi
stran vnímá právní jednání ospravedlnitelně jako vážné míněné, pak by měla být její dobrá víra
chráněna přesto, že vnější pozorovatelé by je shledali nevážným. Nemůže však bez dalšího
např. v případě zjevného žertu tvrdit, že považovala právní jednání závažně míněné, když zde
nebyly žádné další okolnosti, na nichž by mohla tyto své závěry založit. Lze shrnout, že v praxi
je nutno kombinovat subjektivní i objektivní přístup a zejména tehdy, když se bude stanovisko
adresáta odlišovat od objektivního pojetí, bude muset právě on dokazovat, na čem své odlišné
závěry zakládal. Bude-li tedy někdo tvrdit, že jednání chápal jako vážně míněné, ač se
objektivně bude jevit jako jednání v žertu, pak bude muset prokazovat, zda nejednal nedbale
a zda mu to nemělo být zřejmé, neboť v případě nedbalosti není nutno jeho dobrou víru chránit.
U adresovaných právních jednání je tedy třeba zkoumat, jak určitý projev vnímal
adresát. Znal-li adresát skutečnou vůli jednajícího, pak se bude z této skutečné vůle vycházet.
Právním jednáním proto nebude například situace, kdy jedna strana podstrčí druhé straně
k podpisu smlouvu ve svůj prospěch, neboť adresátovi j e známo, že jednající nemá vážnou vůli,
byť se to tak z učiněného projevu objektivně jeví. Uvedené je souladné s postupem výkladu
právních jednání dle ust. § 556 OZ, dle něhož se projev vůle vykládá primárně dle úmyslu
jednajícího, který byl druhé straně znám, až když tomu tak není, následuje výklad z pohledu
průměrné osoby v postavení adresáta. Adresát například může znát specifický smysl pro humor
jednajícího. Pro úplnost dodávám, že pokud se právní jednání dotýká sféry i dalších třetích
osob, pak se uvedené ve vztahu k nim posuzuje dle stejných hledisekj ako ve vztahu k adresátovi
(tedy zda na projev spoléhaly, či jim bylo zřejmé, že není vážný).
V případě adresovaného právního jednání, kde adresát nezná skutečnou vůli jednajícího,
se vychází z objektivního znění projevu, protože jde o případ, kdy sice nejde o projev vážné
vůle, ale toto nebylo adresátovi zjevné. Požadavek vážnosti vůle musí ustoupit ochraně dobré
víry adresáta (případně třetích osob). Avšak jednající musí mít i v takovém případě alespoň
obecnou vůli jednat, tj. určitým způsobem se vědomě chovat, chtít nějak působit na vnější svět
(§ 551 OZ). Každý odpovídá za svou právní sféru a v situaci, kdy se osoba rozhodne učinit
nějaký projev, musí nést následky s tím spojené, neboť je to právě ona sama, kdo může
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1912/2003.
29
rozhodnout o svém chování. Když se osoba chce účastnit na právním styku, musí v takovém
případě reflektovat svůj vlastní případný omyl.7 0
Jednající musí vědět, že jeho jednání má ve
vnějším světě určitý právní význam. Osoba se v takovém případě rozhodne jednat a zároveň ví
nebo má vědět, že toto jednání může ve vnějším světě vyvolat určité právní následky. Není
důvod, aby v těchto případech bylo právní jednání nicotné, a proto postačí pro vznik právního
jednání obecná vůle jednat. Právě jen v těchto případech adresovaných právních jednání bez
srozumění s adresátem je prostor pro uplatnění objektivního výkladu, tedy pozice průměrného
adresáta. Zust. § 552 OZ lze argumentem a contrario dovodit, že nebyla-li sice projevena vážná
vůle, ale toto nebylo zjevné, o právní jednání jde. Zatímco dle SOZ se teorie i v návaznosti na
znění ust. § 37 SOZ přikláněla spíše na stranu teorie vůle (kdy ve všech případech absence
vážnosti vůle bylo právní jednání teoreticky nicotné), OZ má blíž k teorii projevu.
Lze tak uzavřít, že vážná vůle není dle OZ pojmovým znakem každého právního
jednání, zatímco obecná vůle jednat musí být přítomna vždy. Dle OZ mohou existovat i taková
právní jednání, kde jednající nechtěl způsobit nastoupivší právní následky, jde o adresovaná
právní jednání bez srozumění s adresátem, kde nemusí být vůle jednajícího vážná, pokud byl
adresát v dobré víře.
4.4 Uznání projevu vůle právním řádem
Právním jednání je projev vůle směřující k vyvolání právních následků, jak byl vymezen výše,
který je zároveň aprobovaný právním řádem. Je proto nezbytné, aby zde existovala právní
norma, která ve své hypotéze takové jednání předpokládá, a pro případ, že nastane, s ním
příslušné právní následky spojovala.71
Pokud by jednající projevil vůli vyvolat určité právní
následky, ale právní řád by s tímto projevem žádné následky nespojoval, pak by o právní
jednání nešlo.
7 0
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1340 - 1341.
7 1
LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 1943.
30
5 Následky právního jednání
Dle ust. § 545 OZ „právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož
i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran ". Díky
tomuto vymezení nemusí s právním j ednáním spoj ovat následky pouze zákon, ale tyto vyplývaj í
i z dalších zdrojů. Nicméně prvotně je to opět zákon, který v citovaném ustanovení na zvyklosti,
zavedenou praxi stran nebo dobré mravy odkazuje, díky čemuž jim propůjčuje závaznost. Dle
ust. § 545 OZ jsou tedy s právním jednáním spojeny širší následky, než jaké byly spojeny
s právním úkonem dle SOZ. Ačkoli je část následků právního jednání vždy obsažena
v samotném právním jednání, toto vedle toho vyvolá i tam neuvedené následky vyplývající
zejména ze zákona (typicky uvedené v rámci dispozitivní právní úpravy u daného smluvního
typu) a dalších citovaných zdrojů.
R. Rubán a J. Koukal kritizují první část ust. § 545 OZ, dle níž právní jednání vyvolává
právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, neboť jde o definici kruhem, když právní jednání
vyvolává právní následky ze své podstaty.72
Smyslem právního jednání je, aby vyvolalo právě
ty následky, které jsou v něm vyjádřeny. Pokud bylo právní jednání vymezeno jako právem
uznaný projev vůle zaměřený na vyvolání právních následků, pak z povahy věci vyplývá, že
pokud právo uzná určitý projev vůle směřující ke konkrétním právním následkům, tyto
následky nastoupí. Projev vůle však nemusí obsáhnout všechny následky. Toto by sice bylo
ideální, ale v praxi nereálné. Proto právní jednání vyvolává některé právní následky i „silou
právní normy", tedy bez toho, aby je jednající přímo vyjádřil nebo i chtěl. Obdobné ustanovení
nalezneme také v čl. 1135 CC, který vyvozuje právní následky nejen ze zákona, ale i z ekvity
a zvyklostí.
Inspiračním zdrojem uvedeného ustanovení byl rovněž DCFR, který ještě dále
kategorizuje ty následky, jež jsou v právním jednání obsažené, a to na výslovně vyjádřené
(express agreement) a mlčky sjednané (tacit agreement). V každodenní praxi je mnoho ujednání
učiněno právě mlčky, když například při koupi novin kupující sdělí pouze název novin s tím,
že je v takovém případě mlčky sjednáno, že má jít o dnešní vydání za cenu uvedenou na
novinách.7 3
Jde o právní následky, které právní jednání vyvolává ze své podstaty, tedy následky,
které jsou nutné pro naplnění jeho konkrétního účelu. Dovodíme je z povahy jednání, chování
7 2
RUB AN, KOUKAL, 2011, op. cit.
7 3
BAR, Ch.; CLIVE, E. a kol. Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law. Draft Common
Framework of Reference (DCFR) [online]. Volume I. Full Edition. Munich: European Law Publishers. 2009. s.
604-605 [cit. 23.4. 2016].
31
stran i po uzavření smlouvy, okolností jednání, jeho účelu, zvyklostí, zavedené praxe stran
apod.74
Mlčky sjednané následky a následky plynoucí ze zvyklostí mají k sobě velmi blízko,
neboť mlčky sjednané následky se odvozují mj. právě ze zvyklostí. Rozdílem však je, že mlčky
sjednané následky jsou nutné k naplnění účelu právního jednání, zatímco následky plynoucí ze
zvyklostí mohou právní jednání doplňovat o další práva a povinnosti, na něž strany ani
nepomýšlely.
OZ tedy rozšířil následky spojené s právním jednáním, a to o následky plynoucí
z dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. Nicméně P. Bezouška uvádí, že to
neznamená, že by tyto následky nebyly spojeny i s právním úkonem dle SOZ, jen byly
opomíjeny nebo přijímány jako samozřejmé.7 5
Tak tomu však bylo podle mého názoru pouze
v otázce tzv. mlčky sjednaných ujednání, přičemž nebylo možné bez zákonného ustanovení
dovodit, že nastoupí automaticky i následky spojené např. se zvyklostmi, když k těmto vůbec
nesměřovala vůle stran. Již za účinnosti SOZ tedy hrály zejména zvyklosti nebo zavedená praxe
stran svou roli, ale vzhledem k absenci zákonného zakotvení nikoli jako samostatný normativní
zdroj. Je otázka, zda mohou obstát jako samostatný normativní zdroj dle OZ.
Nej problematičtější jsou zvyklosti jako zdroj právních následků, neboť vůbec nemusí
odpovídat skutečné vůli stran, strany je dokonce nemusí ani znát, což vnáší do právních vztahů
prvek nejistoty. Zvyklost je „určitá skutečnost, která je natolik dlouhodobě a pravidelně
zachovávána vprávním styku, žeje spravedlivé očekávat její dodržování obecně i v případech,
kdy se na ni strany výslovně neodvolávají, dokonce ji ani neznají".76
Pro zvyklosti je typické,
že jsou zavedeny v určitém místě nebo oblasti či oboru. Pokud strany nechtějí, aby se na ně
vztahovaly zavedené zvyklosti, je nutné je výslovně vyloučit, což nebývá při jednání obvyklé.
Navíc o nich strany v konkrétním případě vůbec nemusí vědět, proto jim nebude známo, že by
je měly vyloučit. Lze namítat, že dispozitivní ustanovení zákona se uplatní i tehdy, když o nich
strany neví, podstatný rozdíl oproti zvyklostem však spočívá v tom, že tyto nejsou nikde
kodifikovány. J. Handlar zastává názor, že z hlediska určení obsahu právního jednání zřejmě
nelze zvyklostem přiznat povahu obecného normativního zdroje, ale měly by být použity pouze
při určování právních následků mlčky sjednaných.77
Toto však ze znění ust. § 545 OZ
nevyplývá, proto se domnívám, že je možné, že se zvyklosti uplatní jako samostatný zdroj
7 4
BAR, Ch.; CLIVÉ, E. a kol., 2009, op. cit., s. 605.
7 5
ELIÁŠ, Karel a kol. Občanské právo pro každého: pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku.
1. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013, s. 58 - 59.
7 6
Tamtéž s. 59.
7 7
LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 1950.
32
právních následků, a je vhodné k nim takto přistupovat a případně jejich aplikaci výslovně
vyloučit. Ostatně takto je na ně nahlíženo např. i v DCFR, dle něhož jsou strany vázány těmi
zvyklostmi, které se v obdobné situaci obvykle aplikují, není-li jejich použití nerozumné.7 8
Zavedená praxe stran obsahuje pravidla platná pouze mezi konkrétními stranami, na
která se dá usuzovat zejména z dřívějších obdobných smluvních vztahů. Zde není důvod, proč
by se pravidla plynoucí ze zavedené praxe stran mezi účastníky neměla uplatnit i u dalších
stejných právních jednání. Tato pravidla jsou bezpochyby účastníkům známa, neboť byla
vytvořena právě jejich jednáním. P. Bezouška jako příklad uvádí případ dodavatele, který
opakovaně od zákazníka přijímá a vyřizuje reklamace zboží i více než dva týdny po dodání,
i když tak má povinnost činit bezodkladně. Z této zavedené praxe lze dovodit povinnost
přijmout opožděnou reklamaci i v dalším případě.7 9
Je možné, že se toto bude dovozovat
i v případě soustavného pozdního placení faktur, proti němuž nebude věřitel nic namítat. Je
proto třeba zachovávat větší obezřetnost, a pokud jedna strana s nějakou situací nesouhlasí, je
vhodné toto druhé straně prokazatelně sdělit, aby její nečinnost nemohla být vykládána jako
souhlas s určitou praxí.
Souhlasím s J. Handlarem, že použití dobrých mravů jako kritéria pro určení následků
právního jednání není vhodné.8 0
Dobré mravy již slouží jako obsahový korektiv právních
jednání, a proto není žádoucí, aby na jedné straně byly zdrojem následků právního jednání a na
druhé plnily ve vztahu k právnímu jednání i další funkce. R. Rubán a J. Koukal si kladou v této
souvislosti otázku, zda v případě pozvání na večeři jde o právní jednání, když z dobrých mravů
vyplývá, že jsou s takovým pozváním spojeny určité následky, a zda šije tedy adresát schopen
je vynutit u soudu.81
Dle mého názoru nevyplývá z dobrých mravů, že v důsledku pozvání na
večeři vznikne straně, která pozvání učinila, nějaká vynutitelná povinnost, což je důvodem,
proč o právní jednání nejde. Také zde není vážná vůle osoby vedoucí ke způsobení právních
následků, osoba se nechce právně vázat.
Nové pojetí zdrojů právních následků dává větší prostor soudům, které musí posuzovat
právní jednání z širší perspektivy. To pak samozřejmě může vést k tomu, že soudy při
posuzování smlouvy dovodí i takové závazky, na které strany při jednání ani nepomýšlely
(informační, bezpečnostní povinnosti apod.). Takový přístup může vést k tomu, že soudy budou
7 8
BAR, Ch.; CLIVÉ, E. a kol., 2009, op. cit., s. 605.
7 9
ELIÁŠ a kol., 2013, op. cit., s. 59.
8 0
LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 1950- 1951.
8 1
RUBÁN, KOUKAL, 2011, op. cit.
33
spíš než to, co strany skutečně chtěly, zjišťovat, co odpovídá rozumnému uspořádání vztahu.
Na druhé straně zahraniční úpravy i DCFR jdou ještě dál a umožňují soudům doplňovat
tzv. mezery v právním jednání, tj. řešit situaci, kdy i po aplikaci všech výše uvedených zdrojů
následků právních jednání existují situace, které nejsou ošetřeny právními následky, a zároveň
je nutné je pro funkčnost právního jednání řešit. Soudy pak mohou tyto následky (implied
terms) doplnit dle povahy právního jednání, okolností atd.83
OZ obdobné ustanovení
neobsahuje.
AYNES, Laurent. Le contract, loi des parties [online]. Conseil constitutionnel. [cit. 23. 4. 2016].
BAR, Ch.; CLIVE, E. a kol, 2009, op. cit., s. 606.
34
6 Otázky související s právním jednáním
6.1 Platnost a účinnost právního jednání
Výše byly popsány předpoklady pro vznik právního jednání, mezi jehož základní vlastnosti se
řadí platnost a účinnost. Právní j ednání j e platné, pokud splňuj e všechny vyžadované náležitosti
a je schopno vyvolat právní účinky, a účinné je tehdy, pokud skutečně tyto účinky vyvolává
a lze je případně vynutit. Většinou jsou naplněny obě vlastnosti zároveň, ačkoli je účastníci
mohou oddělit (např. sjednáním odkládací podmínky).
Bylo diskutováno, zda může být stranami sjednána účinnost právního jednání,
konkrétně smlouvy, s účinky do minula, jež se někdy nazývá tzv. smluvní retroaktivitou. Tuto
možnost připouští jak J. Handlar: „pokud strany uzavírají nájemní smlouvu na věc, kterou
nájemce užíval již dříve bez právního důvodu, mohou současně upravit i vzájemná práva
a povinnosti spojené s předchozím užíváním věci tak, jako by nájem byl sjednán od počátku
užívání",u
tak V. Glatzová.8 5
Stejně je judikováno i Nejvyšším soudem, např. v rozhodnutí ze
dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005: „ Smluvní retroaktivitaje však v oblasti občanského
práva nejen známá, ale i přípustná. Jde o důsledek plynoucí ze zásadní smluvní autonomie. Je
totiž na účastnících smlouvy, aby posoudili a rozhodli, od kterého okamžiku založí účinnost
smlouvy. Tak je tomu typicky v případech, kdy smlouva podle výslovného a nepochybného
projevu vůle účastníků má vstoupit do účinnosti po datu uzavření smlouvy. Nelze však vyloučit,
aby účastníci založili účinnost smlouvy přede dnem jejího uzavření. "86
Rovněž Ustavní soud
připustil zrušení smlouvy ex tunc, tedy s účinky předcházejícími dni právního jednání.8 7
Takovým ujednáním však nesmí být zasahováno do práv třetích osob a sjednají-li účastníci
zpětně určitou povinnost, nelze pro její případné porušení žádat náhradu škody.
6.2 Klasifikace právních jednání
Vzhledem k tomu, jak široké spektrum právních jednání existuje, člení se podle různých
hledisek, a to na typická a atypická právní jednání; naj ednostranná a vícestranná právní jednání;
na volní a reálná právní jednání; úplatná a bezúplatná právní jednání; právní jednání mezi
živými a pro případ smrti apod. Pro tuto práci je důležité rozlišování adresovaných
8 4
LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 1980.
8 5
GLATZOVÁ, Vladimíra. Krátká obhajoba přípustnosti zpětné účinnosti smluv. Právní rozhledy. 2006, 14, s.
518. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016].
8 6
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005; obdobně rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 705/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn 23 Cdo
5457/2014.
8 7
Nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. I.ÚS 670/02.
35
a neadresovaných právních jednání. Adresovaná právní jednání jsou činěna vůči jinému
subjektu a vyvolávají právní účinky až okamžikem jejich dojití účastníkovi, kterému jsou
určena.8 8
J. Handlar odlišně uvádí, že adresované právní jednání ke svému vzniku vyžaduje, aby
bylo učiněno vůči adresátovi, přičemž pokud není adresát projevu vůle přítomen, dochází ke
vzniku právního jednání až v okamžiku, kdy projev vůle adresátovi dojde.89
Dle mého názoru
dojití není třeba ke vzniku právního jednání, ale k jeho účinnosti, neboť ještě před dojitím
adresátovi jsou naplněny jeho pojmové znaky. To ostatně plyne i z textu ust. § 570 OZ, dle
něhož právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde.
Naproti tomu neadresovaná právní jednání působí právní následky bez toho, aby bylo nutné
jejich dojití jiné osobě. Typickým neadresovaným právním jednáním je závěť, která ke své
účinnosti nevyžaduje, aby se dostala do sféry jiného subjektu (například dědiců).
6.3 Smlouva
Velmi frekventovaným právním jednáním je smlouva. Jde o dvoustranné nebo
vícestranné právní j ednání, j ež lze obecně atomizovat naj ednotlivá j ednostranná právní j ednání,
v jejichž součtu teprve ke vzniku smlouvy dojde. OZ upravuje základní a nej častější typy smluv,
ale umožňuje vedle toho sjednat i smlouvu nepojmenovanou. Smlouva vznikne okamžikem
dosažení konsensu stran o jejím obsahu, ovšem stejně jako v případě vážné vůle nelze
vyžadovat, aby si byly strany vědomy všech právních následků s právním jednáním spojených,
tak není reálné, aby strany sjednaly a vzájemně odsouhlasily všechny možné situace, jež mohou
v jejich vztahu zakládaném smlouvou nastat. Mají-li strany v úmyslu sjednat některý smluvní
typ, musí se shodnout alespoň na jeho podstatných náležitostech. V opačném případě buď ke
vzniku smlouvy nedojde, anebo půjde o smlouvu nepojmenovanou. Je třeba zdůraznit, že nelze
obcházet zákonnou úpravu smluvních typů pomocí inominátních kontraktů, jinak by regulace
smluvních typů zcela pozbyla smyslu.
SOZ zakotvil způsob uzavření smlouvy (učiněním návrhu a jeho akceptací), avšak
nestanovil, zdaje tato úprava kogentní, nebo si účastníci mohou sjednat i jiný způsob uzavření
smlouvy. Nejvyšší soud se v judikatuře z poslední doby přiklonil k závěru, že lze sjednat i jiný
8 8
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 705/2005; E. Dobrovolná in: LAVICKÝ a kol.,
2014, op. cit., s. 2048 - 2049.
8 9
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit, s. 2123.
36
proces uzavření smlouvy, a v ust. § 1770 OZ je již výslovně zakotvena možnost modifikace
procesu uzavření smlouvy dle vůle stran.
6.4 Exkurs - výklad právního jednání
Výklad právního jednání směřuje k určení toho, co je obsahem právního jednání, tedy
jaká práva a povinnosti jsou jím zakládána, měněna nebo rušena.
Dle ust. § 555 odst. 1 OZ se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. K tomuto
závěru dospěl Nejvyšší soud již za účinnosti SOZ,9 1
nicméně existují některá jeho rozhodnutí,
která toto nerespektují. Příkladem je posuzování ujednání objevujícího se ve smlouvách, kdy
strany sjednají právo odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodu, přičemž v takovém případě je
odstupující povinen zaplatit druhé straně určitou částku jako „smluvní pokutu". Nejvyšší soud
obdobnou dohodu, kdy si dle něj strany sjednaly povinnost zaplatit smluvní pokutu pro případ
odstoupení od smlouvy, tj. pro případ výkonu práva, a nikoli pro případ porušení smluvní
povinnosti, shledal jako rozpornou s účelem institutu smluvní pokuty a tedy pro rozpor se
zákonem absolutně neplatnou.92
Nejvyšší soud vycházel v uvedeném případě pouze
z jazykového znění ujednání stran, neposuzoval však jeho obsah. Pokud by se obsahem zabýval,
musel by dospět k závěru, že strany sjednaly odstupné, nikoli smluvní pokutu, byť provedly
nesprávnou právní kvalifikaci, proto není důvod posuzovat jejich ujednání jako neplatné.9 3
Podle mého názoru není v rozporu se smyslem smluvní pokuty sjednat odstupné, když navíc
OZ s tímto institutem v ust. § 1992 OZ výslovně počítá. Běžně je za platnou považována
smlouva pojmenovaná jako smlouva o půjčce automobilu, byť jde ve skutečnosti o nájem,9 4
proto není důvod vnímat výše uvedený případ odlišně. Pozdější rozhodnutí Nejvyššího soudu
se však přesto ubírají jiným směrem, když tento rozlišuje oprávněné odstoupení od smlouvy
(na které má odstupující právo ze zákona či dle dohody stran), kdy toto je výkonem práva
a smluvní pokutou jej sankcionovat nelze, a neoprávněné odstoupení od smlouvy (k němuž
odstupující neměl právo).9 5
Z toho plyne, že sjedná-li se neomezená možnost odstoupení od
smlouvy, kdy se zároveň v takovém případě vyžaduje zaplacení určité částky označené jako
smluvní pokuty, hrozí, že toto ujednání bude považováno za neplatné. S ohledem na výslovné
zakotvení institutu odstupného v OZ a znění ust. § 555 odst. 1 OZ je možné, že se tato situace
9 0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010; Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2065/2012.
9 1
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 40/2008.
9 2
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 469/2006.
9 3
MELZER, 2009, op. cit., s. 95 - 96.
9 4
MELZER, 2009, op. cit., s. 95.
9 5
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1907/2011.
37
bude nadále posuzovat odlišně, což by byl krok správným směrem. V tomto ohledu je třeba
vyčkat, jak se k problematice postaví soudní praxe a zda své dosavadní závěry přehodnotí.
Podstatným je dále ust. § 556 OZ, dle něhož: „(1) Co je vyjádřeno slovy nebo jinak,
vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li
o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu
zpravidla přikládala osoba vpostavení toho, jemužje projev vůle určen. (2) Při výkladu projevu
vůle se přihlédne kpraxi zavedené mezi stranami vprávním styku, k tomu, coprávnímu jednání
předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání
přikládají. " OZ tímto ustanovením navázal na úpravu ObchZ a jednoznačně opustil ust. § 35
odst. 2 SOZ, dle něhož: „Právní úkony vyjádřené slovyje třeba vykládat nejenom podle jejich
jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle
v rozporu s jazykovým projevem. " Uvedený posun je žádoucí, neboť toto ustanovení někdy
vedlo k ne zcela správným závěrům a přílišné determinaci zněním projevu, jak bude ještě
rozvedeno dále.
38
7 Nicotné právní jednání
Naplněním všech pojmových znaků právní jednání vznikne, naopak chybí-li některý pojmový
znak, hovoříme o nicotném právním jednání. Nicotné (zdánlivé) právní jednání nevyvolává
žádné právní následky, které jsou spojovány s právním jednáním, v tomto ohledu nemá takové
jednání žádnou právní relevanci a nejde vůbec o právní skutečnost vedoucí ke vzniku, změně
či zániku práv či povinností. Slovní spojení nicotné právní jednání může být zavádějící, neboť
se může jevit, že zde právní jednání je a pouze má nějakou vlastnost, tak tomu však není. OZ
ve svém textu přímo pracuje s pojmem zdánlivosti právních jednání, a to na rozdíl od SOZ,
který paradoxně i případy neexistence právního jednání sankcionoval absolutní neplatností.
Tedy i u kvazijednání, kde zcela chyběl některý pojmový znak právního jednání, stanovil SOZ
jako následek absolutní neplatnost, jako by zde právní jednání, sice s vadami, ale existovalo.
Teorie však rozlišovala, zda je jednání perfektní a neplatné, anebo vůbec nevzniklo. Tento závěr
je logický, neboť pokud SOZ definoval právní jednání, pak bylo možné výkladem dovodit, že
co jeho znaky nenaplňuje, právním jednáním není.9 6
Nesouhlasím s názorem, že nicotnost právního jednání popisuje skutečný (faktický)
stav, zatímco následky vad jsou pouhou normativní konstrukcí, která reálnému projevu vůle na
základě nenaplnění zákonných kvalitativních podmínek upírá právní účinky.9 7
V některých
případech nicotnosti skutečně nejen že nejde o právní jednání, ale zároveň nejde ani o jednání
v běžném významu, neboť podstatou jednání (i právně nerelevantního) je projev vůle. V jiných
případech však o jednání v běžném slova smyslu jde, např. u pozvání na večeři, svezení autem,
ale právo s ním nespojuje žádné následky. I vymezení právního jednání jako takového je tedy
věcí zákonodárce. Ten by mohl zvolit i jiné pojetí právního jednání, kdy by za nicotné
považoval nejen případy, kde absentuje vůle nebo není (zjevně projevena) vážná vůle, ale
i situaci, kdy vůle nebyla kvalifikovaně vytvářena. Vymezil by je tedy oproti stávajícímu stavu
úžeji. Tento přístup byl zvolen v případě projevu, kdy pojmovým znakem právního jednání není
jakýkoli projev vůle, ale pouze projev určité kvality, tedy srozumitelný a určitý.
Rozdílem mezi nicotností a neplatností je především skutečnost, že neplatné právní
jednání může na rozdíl od nicotného za určitých okolností právní následky vyvolat.9 8
Dle
R. Rubaná a J. Koukala je dalším podstatným rozdílem mezi nicotností a neplatností skutečnost,
9 6
RUBÁN, KOUKAL, 2011, op. cit.
9 7
Tamtéž.
9 8
SELUCKA, M . Následky vadnosti právních úkonů (právního jednání). In: Sborník statí z diskusních fór o
rekodifikaci občanského práva. Praha : ASPI, a.s., 2007, s. 248 a násl.
39
že nicotné právní jednání nelze zpětně napravit, tedy ani konvalidovat či ratihabovat, ani
nemůže dojít k jeho konverzi, neboť nelze z „ničeho" udělat „něco".9 9
Na druhé straně OZ
výslovně umožňuje konvalidaci právního jednání v případě nesrozumitelného či neurčitého
projevu (§ 553 OZ), proto lze uvažovat o tom, zda by konvalidace nepřipadala v úvahu
i v dalších případech nicotnosti.100
Na mnoha místech by to bylo účelné, a to zejména
v případech, kde je nicotnost pouze fingována, j ak bude uvedeno dále.
Některé důvody zdánlivosti právního jednání jsou výslovně zakotveny v ust. § 551 až
553 OZ, nutno však zdůraznit, že v této části nejsou uvedeny všechny důvody vedoucí
k nicotnosti. OZ totiž vedle toho i některá existující právní jednání prohlašuje za nicotná. Tedy
i v případech, kdy jsou naplněny pojmové znaky právního jednání, finguje jeho neexistenci.
Činí tak nejčastěji užitím slov, že se k určitému právnímu jednání nepřihlíží. SOZ tedy nicotnost
právního jednání neznal a i případy neexistence sankcinoval neplatností, OZ zase naopak
i některé případy perfektního právního jednání prohlašuje za nicotné. Tento přístup není
vhodný, je poměrně nesystematický a komplikuje pak vyslovení obecných závěrů pro nicotné
právní jednání.
Je třeba posoudit situace, kdy není zdánlivé celé právní jednání, ale důvody nicotnosti
jsou zde pouze ve vztahu k určité jeho části, zdali lze analogicky aplikovat ust. § 576 OZ:
„Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze odjeho ostatního
obsahu oddělit, je neplatnoujen tato část, lze-li předpokládat, že by kprávnímu jednání došlo
i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. " DZ uvádí, že je-li ve smlouvě
zdánlivé dílčí ujednání, hledí se na smlouvu jako by byla od počátku bez takového ujednání
a není možné dovozovat týž právní následek, jaký § 576 OZ spojuje s neplatností části právního
jednání.1 0 1
Stejně tak i dle P. Bezoušky nelze v případě nicotnosti aplikovat pravidla
o oddělitelnosti části právního jednání.1 0 2
Dle mého názoru není pochyb o tom, že pokud by
zbývající část právního jednání po oddělení nicotné části nesplňovala pojmové znaky právního
jednání, pak by tak jako tak nemohla jako právní j ednání obstát. Je otázkou, zda lze ust. § 576
9 9
RUBÁN, KOUKAL, 2011, op. cit.
1 0 0
BEZOUŠKA, Petr; PIECHOWICZOVÁ, Lucie. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vyd.
Olomouc: ANAG, 2013, s. 83; stejně tak dle RUBÁN, KOUKAL, 2011, op. cit., by to bylo vhodné: „Lze si přitom
poměrně snadno představit situaci, v níž poručník s nejlepšími úmysly právně jednal na účet dítěte a v jeho
-prospěch, avšak neúmyslně překročil hranici běžných záležitostí (např. proto, že nebylo zřejmé, zda obstarávaná
věc ještě spadá do okruhu běžných záležitostí). Přestože by tedy soud vzhledem k těmto okolnostem souhlas
dodatečně udělil a že by se tento postup mohljevit více než vhodný ..." Přesto toto dle nich možné není.
1 0 1
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, s.
137 [cit. 23. 4. 2016].
1 0 2
BEZOUŠKA, PIECHOWICZOVÁ, 2013, op. cit, s. 83.
40
OZ aplikovat i v dalších případech a přihlížet tak k tomu, zda by i bez nicotné části účastníci
právně jednali. Mám za to, že zde není důvod rozlišovat mezi případy neplatnosti a nicotnosti,
a to především za situace, kdy OZ na mnoha místech za nicotná prohlašuje i ujednání, která by
měla spíše způsobovat neplatnost. Proto by se i v případě nicotnosti mělo přihlížet k tomu, zda
by účastníci právní jednaní učinili i bez jeho vadné části a ust. § 576 OZ aplikovat analogicky.
Otázkou je rovněž analogická aplikace ust. § 579 odst. 2 OZ, dle něhož má ten, kdo
způsobil neplatnost právního jednání, povinnost nahradit škodu z toho vzniklou straně, která
o neplatnosti nevěděla. P. Bezouška toto odmítá s tím, že „případy zdánlivého právního jednání
jsou ze svojí povahy natolik očividné, že o nich každý průměrně rozumný člověk (hledisko § 4)
musí od počátku vědět a může se bránit již v samém zárodku" }m
Tento argument by mohl
obstát, kdyby nicotnost nebyla v OZ pojímána dosti široce, kdy tento na mnoha místech
prohlašuje, že se k právnímu jednání nepřihlíží (i tehdy, když jsou naplněny pojmové znaky
právního jednání). Pokud bychom pro ně odmítli aplikaci ust. § 579 odst. 2 OZ, vedlo by to
k tomu, že obdobné situace jsou posuzovány různě. Tak by např. spotřebitel neměl právo na
náhradu škody, když by byla smlouva předložená druhou stranou nicotná v důsledku toho, že
obsahuje ustanovení odchylující se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele,
k nimž se dle ust. § 1812 odst. 2 OZ nepřihlíží; na druhé straně v případě neplatnosti by mu
nárok na náhradu škody vznikl.
7.1 Některé důvody nicotnosti
7.1.1 Absence (vážné) vůle
Základním důvodem nicotnosti je absence obecné vůle jednat, tj. případy mimovolního projevu
nebo případ, kdy někdo omylem stiskne klávesu na počítači a tím učiní objednávku zboží.
V tomto případě ochrana dobré víry ustupuje zásadě autonomie vůle a nejde o právní jednání,
neboť zde zcela absentuje vůle jednajícího.
Dalším důvodem zdánlivosti právního jednání je v určitých případech nedostatek vážnosti vůle.
Podrobně bylo o důsledcích pojednáno výše, přičemž byl přijat závěr, že vážnost vůle není
náležitostí pouhého projevu, jak je některými autory uváděno, ale naopak esenciální náležitostí
vnitřní vůle. Na tomto místě se zaměřím na několik konkrétních příkladů absence obecné vůle
jednat nebo vážné vůle.
ELIÁŠ a kol., 2013, op. cit, s. 60.
41
Projev učiněný v žertu, při hře nebo ve výuce
Často uváděným příkladem nedostatku vážnosti vůle je projev vůle učiněný v žertu, při hře
nebo ve výuce. Pro uvedené platí vše, co bylo řečeno obecně o absenci vážnosti vůle. Je tedy
nutno rozlišovat případy neadresovaného právního jednání, kdy takováto právní jednání budou
v předmětných případech vždy neexistentní, např. závěť sepsaná ve výuce (pokud se
samozřejmě uvedené prokáže). U adresovaných právních jednání jde o to, jak projev vůle
vnímal adresát. Když tedy někdo učiní nevážně míněný projev vůle, který je však adresátem
oprávněně vnímán jako vážný, právní jednání vznikne. Každý má odpovědnost za svou sféru
a měl by zhodnotit, zda projev vůle bude druhou stranou vnímán jako vážný nebo nikoli. Na
druhé straně je zde požadavek určité míry opatrnosti adresáta, kdy ten není chráněn tehdy,
jedná-li nedbale. Proto dovolává-li se právního jednání, měl by v konkrétním případě prokázat,
že i když se objektivně jeví projev jako učiněný v žertu, ospravedlnitelně se na něj spoléhal.
A to například z toho důvodu, že v minulosti již mezi stranami byl obdobný projev učiněn a byl
oběma považován za vážně míněný.
Simulace
Dalším příkladem je simulace, kdy někdo sice nechce právně jednat, ale vědomě předstírá, že
tomu tak je (jedná tedy na oko). Pokud jde o jednání pouze jedné ze stran, platí totéž, co je
uvedeno výše. Není-li tedy u adresovaného právního jednání druhé straně známo, že jednající
právní jednání pouze simuluje, jde o pouhou mentální rezervaci, která nemá na právní jednání
ajeho vznik či platnost žádný vliv.1 0 4
J. Fiala za účinnosti SOZ uvedl, že v případě jednostranné
vědomé simulace je právní jednání absolutně neplatné pro absenci vážnosti vůle, avšak
účastník, který předpokládal, že jde o vážně učiněné jednání, se ho může dovolat tak, jako by
bylo platné.1 0 5
Zde je patrný příklon k teorii vůle, kdy je za všech okolností pojmovým znakem
právního jednání vážná vůle, ale v určitých případech se druhá strana jednající v dobré víře
může dovolat právního jednání, jako by bylo platné. Za účinnosti OZ již obdobný závěr není
možné dovodit, neboť ten se přiklání k teorii projevu, přičemž o právní jednání nejde jen tehdy,
nebyla-li zjevně projevena vážná vůle, nikoli tedy v každém případě, kdy vážná vůle absentuje.
Proto v případě jednostranné simulace nebude mít tato na vznik a platnost právního jednání
žádný vliv.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003.
FIALA a kol., 2002, op. cit., s. 40.
42
Může se stát, že dojde k dvoustranné či vícestranné simulaci, kdy strany společně ve
vzájemné shodě projevují něco jiného, než chtějí. Pokud nechtějí vůbec právě jednat, jde
o absolutní simulaci, když chtějí simulací zastřít jiné právní jednání, jde o relativní simulaci.
Příkladem je situace, kdy dvě strany předstírají uzavření smlouvy (simulovaná smlouva),
přičemž ve skutečnosti žádnou uzavřít nechtějí, anebo chtějí zastřít jinou smlouvu, která jejich
skutečné vůli odpovídá (disimulovaná smlouva). Například mohou sjednat s ohledem na
daňové dopady darovací smlouvu, ve skutečnosti však panuje shoda na tom, že k převodu dojde
úplatně. V takovém případě simulovaná smlouva vůbec nevznikne, protože nevznikne nabídka
ani akceptace, ale disimulovaná smlouva vzniknout může, neboť ta odpovídá skutečné vůli
stran. Tato však musí splňovat všechny náležitosti tohoto právního jednání.1 0 6
Zastřeným
právním jednáním může být i smlouva téhož typu jako simulovaná smlouva, jejíž podmínky
jsou rozdílné od podmínek uvedených v simulované smlouvě (např. stejná smlouva jen
s rozdílem v ceně).1 0 7
Tato situace, kdy vznikne dismulováná smlouvy, je nazývána konverzí
právního j ednání, kterou upravuj e OZ obecně pro všechny případy v ust. § 575: „Má-li neplatné
právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, platí totojiné právní jednání,
pokudje z okolností zřejmě, že vyjadřuje vůli jednající osoby. " Navzdory výslovné dikci mám
za to, že se ustanovení analogicky uplatní i u nicotnosti právního jednání, neboť to, že došlo ke
vzniku disimulováného právního jednání, plyne z povahy věci. V mnoha případech
dvoustranných disimulovaných právních jednání však tato vůbec nevzniknou, neboť budou
chybět jejich pojmové znaky, nebo sice vzniknou, ale nebudou splňovat nezbytné náležitosti
a budou neplatná.
Lze shrnout, že v obou shora popsaných případech je rozhodující, jak chápal projev vůle
jednající a jeho adresát, a pokud jim bylo zřejmé, že není projevována vážná vůle, pak je
simulované právní jednání nicotné. Otázkou je však postavení třetích osob, které na právní
jednání v dobré víře spoléhaly. J. Handlar dospívá k závěru, že takové právní jednání je v tomto
případě ve vztahu vůči třetím osobám závazné.1 0 8
Stejně tak dle ust. § 41a odst. 2 SOZ platilo,
že „má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to
vůli účastníků ajsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového právního úkonu
1 0 6
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9 2002, sp. zn. 22 Cdo 101/2001. Problém to je v praxi zejména u
převodu nemovitostí, kde je vyžadována písemná forma jednání.
1 0 7
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 3/2005.
1 0 8
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 1976.
43
se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený, " přičemž za účastníka se
považovaly i třetí osoby, které jednaly v důvěře v učiněný projev.109
Mentální rezervace a pohnutka
Dalším často uváděným příkladem je mentální rezervace neboli vnitřní výhrada, tedy situace,
kdy si jednající ve skutečnosti nepřeje způsobit ty právní následky, které jsou spojeny s jeho
vědomě učiněným projevem. Za účinnosti SOZ bylo většinou uváděno, že mentální rezervace
nemá na platnost prvního jednání vliv, a obdobné závěry přijala i judikatura.1 1 0
Předně se
domnívám, že vůbec nemusí jít o případ nevážnosti vůle. Běžně se mentální rezervace popisuje
jako situace, kdy jednající nechce tak zcela vyvolat ty následky, k nimž směřuje jeho projev.
Nicméně vůle je výsledek procesu rozhodování, při němž dochází ke zvažování různých
možností a dosažení stanoviska, za něž je člověk připraven odpovídat.1 1 1
Vážná vůle je zde
tehdy, pokud osoba něco chce z větší části, je k tomu přikloněna, i když to volí jako menší zlo.
Proto není důvod řadit tuto situaci do části týkající se nedostatku vážnosti vůle. Teprve pokud
by osoba něco projevila, ačkoli by to nechtěla z větší míry, mělo by to stejné následky jako
jakákoli jiná absence vážné vůle, tj. v případě, že by to bylo druhé straně známo, právní jednání
by nevzniklo.1 1 2
Stejně tak není rozhodující ani pohnutka, tedy vzdálenější předpoklady a představy,
z nichž jednající při právním jednání vychází. Pokud je tato vyjádřena v obsahu právního
jednání, již nejde o pohnutku, ale o vyjádřenou vůli strany.113
Uvádí se, že pohnutka je
relevantní u fixních závazků. Tyto jsou upraveny v ust. § 1980 OZ: „Byla-li ve smlouvě
ujednána přesná dobaplnění a vyplývá-li ze smlouvy nebo zpovahy závazku, že věřitel nemůže
mít na opožděném plnění zájem, zaniká závazek počátkem prodlení dlužníka, ledaže věřitel
dlužníku bez zbytečného odkladu oznámí, že na splnění smlouvy trvá. " Ustanovení uvádí dvě
situace, buď j e pohnutka vyjádřena ve smlouvě, pak se všakjiž o pohnutku nejedná, anebo hraje
roli objektivní hledisko bez ohledu na představy věřitele (což plyne ze spojení „povaha
závazku"). Ani v případě fixních závazků není tedy vnitřní pohnutka relevantní.
1 0 9
P. Bezouška in: FIALA, KINDL a kol., 2009, op. cit., s. 244.
1 1 0
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99.
1 1 1
P. Bezouška in: FIALA, KINDL a kol., 2009, op. cit., s. 175.
1 1 2
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1342.
1 1 3
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.2. 2004, sp.zn. 22 Cdo 2119/2003: „Sleduje-li jedna ze stran právního
úkonu (smlouvy) dosažení účelu, který není vyjádřen v obsahu právního úkonu a o kterém druhá strana neví a vědět
nemůže, jde jen o pohnutku, která je právně bezvýznamná a nemá na platnost právního úkonu vliv. "
44
Nejvyšší soud v této souvislosti přijal závěr, že jednání naplňující znaky skutkové
podstaty trestného činu nečiní smlouvu absolutně neplatnou ani podle ust. § 37 odst. 1 SOZ ani
podle ust. § 39 SOZ jen proto, že jednající jím spáchal trestný čin (nebo že obecně šlo o jednání
podvodné).1 1 4
Tím se odchýlil od jiných svých závěrů, podle nichž v takové situace považoval
právní jednání za absolutně neplatné.1 1 5
Důvodem bylo právě to, že skutečná vůle jednajícího
při podvodném právním jednání představuje pouhou pohnutku ke smlouvě, popřípadě vnitřní
výhradu (mentální rezervaci), které zůstaly neprojeveny. Posoudil, že podvodné jednání
jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření vede pouze k možné neplatnosti smlouvy podle
ustanovení týkajících se omylu, jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy.
K závěrům obsaženým v uvedeném rozhodnutí se hlásí opakovaně jak Nejvyšší soud,1 1 6
tak
rovněž i Ústavní soud posoudil, že naplnění trestněprávní skutkové podstaty má
v soukromoprávní rovině vliv právě jen na možnou existenci omylu.1 1 7
Společenské úsluhy (liberality)
Často jsou od právních jednání odlišovány společenské úsluhy, tedy projevy vůle neprávni
povahy, jež působí následky pouze v mimoprávní, konkrétně v morální sféře.1 1 8
Je jimi
např. pozvání na kulturní akci, konzumaci nápojů, jednorázové poskytnutí přístřeší, odnos
nákupu denní potřeby fyzicky nemohoucí osobě, sousedem provedené zahradnické úpravy
ovocného stromu, výměna píchlé pneumatiky za rezervní apod.1 1 9
S jejich existencí OZ
výslovně počítá v ust. § 2055 odst. 2, kde zdůrazňuje nutnost odlišit darování od společenské
úsluhy. To však neznamená, že liberality nemohou být blízké i jinému právnímu jednání,
např. při odvozu domů může být zaměněna společenská úsluha a uzavření přepravní smlouvy.
OZ tak poněkud nesystematicky činí pouze v případě darování. R. Rubán a J. Koukal přichází
s názorem, že dle OZ by i společenské úsluhy mohly být považovány zajednání právní, a to
s ohledem na to, že se v ust. § 545 OZ rozšiřují zdroje následků právního jednání a vyvstává
zásadní otázka zřetelného a jednoznačného vymezení skupiny jednání, která vyvolávají právní
následky.1 2 0
Nesouhlasím s názorem, že liberality mohou dle OZ spadat pod právní jednání,
a to z důvodu, že v drtivé většině případů zde bude chybět vážná vůle jednajícího způsobit
1 1 4
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005.
1 1 5
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006. Soud prvního stupně v uvedeném
případu dokonce shledal absolutní neplatnost pro rozpor s dobrými mravy.
1 1 6
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2188/2006.
1 1 7
Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005.
1 1 8
ŠVESTKA a kol., 2009, op. cit, s. 317.
1 1 9
Nález Ústavního soudu ze dne 12. 07. 2011, sp. zn. II. ÚS 231/10.
1 2 0
RUBÁN, KOUKAL, 2011, op. cit
45
právní následky, přičemž toto bude druhé straně známo. Bude tedy absentovat jeden
z pojmových znaků právního jednání. Tomu svědčí i zvyklosti, z nichž nevyplývá, že by
společenské úsluhy měly zakládat práva a povinnosti. V případném sporu by adresát musel
prokázat, z čeho dovozoval, že jednající chce jednat s právními následky a dosáhnout tak vzniku
smlouvy (např. přepravní, když by nabízel druhé osobě svezení autem domů). Pokud by se to
nepodařilo, bude se vycházet z objektivního pojetí, které v tomto případě svědčí tomu, že
0 právní j ednání nešlo. Rovněž Ustavní soud zdůraznil, že oním dělícím kritériem j e právě vůle
způsobit právní následky.1 2 1
Fyzické donucení
A konečně dalším příkladem nicotnosti právního jednání je přímé fyzické donucení, přičemž
v tomto případě nejen, že není přítomna vážná vůle, ale absentuje jakákoli vůle osoby. Typicky
se uvádí příklad, kdy je osobě vedena ruka při podpisu smlouvy nebo je z ní v důsledku
fyzického násilí vynucen takový projev, který se jeví jako projev její vůle. Ve skutečnosti zde
však žádná vůle osoby není, proto vůbec nemůže jít o právní jednání, jde tedy o právní j ednání
nicotné. Za fyzické násilí může být považováno i vědomé ovlivnění drogami nebo hypnózou.
V praxi to zřejmě nebude příliš častý případ, neboť pokud k násilí nedojde, ale je jím pouze
vyhrožováno, jde již o jiný případ, a to o psychické donucení.
7.1.2 Nedostatky projevu
Dalším důvodem nicotnosti právního jednání je absence projevu vůle nebo nedostatečná kvalita
projevu, který je buď nesrozumitelný, nebo neurčitý, a to v takové míře, že ani výkladem nelze
zjistit jeho obsah. Dle ust. § 553 odst. 1 OZ „o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost
nebo nesrozumitelnost zjistitjeho obsah ani výkladem. " Určitost a srozumitelnost vyžadoval
1 SOZ v ust. § 37 odst. 1. Tato situace j e blízká tomu, jako by zde žádný projev vůle nebyl, není
totiž zřejmé, k jakým právním následkům má směrovat a na jakou vůli poukazuje. O vadné
právní jednání jde pouze tehdy, nejde-li neurčitost nebo nesrozumitelnost odstranit
výkladem,1 2 2
přičemž vůle se zjišťuje i z okolností ležících mimo konkrétní smlouvu.
Nesrozumitelným projevem je takový, kdy nelze usoudit na žádný projev vůle, neboť
po jazykové formální stránce nedává smysl. V důsledku použitých výrazových prostředků se
nelze dopátrat obsahu projevu vůle jednajícího. Příkladem mohou být nesrozumitelné zvuky,
nečitelné písmo apod. U adresovaného právního jednání je vždy rozhodující subjektivní
1 2 1
Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 07. 2011, sp. zn. II. ÚS 231/10.
1 2 2
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97.
46
hledisko adresáta, proto Nejvyšší soud správně v případě použití cizího jazyka posoudil, že je
rozhodující, zdaje tento jazyk znám osobě, které je právní jednání adresováno.1 2 3
Naopak
u neadresovaných právních jednání musí být projev nesrozumitelný objektivně, aby byl
nicotným. Např. závěť bude nicotná jen tehdy, nebude-li zde žádný způsob nebo prostředek,
jak z jejího projevu posoudit, k jakým následků měla směřovat. I když je tedy psána cizím
jazykem, který není dědicům vůbec srozumitelný, avšak objektivně lze určit její obsah, měl by
se zajistit překlad a dle závěti postupovat.
O neurčitý projev jde tehdy, jsou-li sice použity srozumitelné výrazy, ale tyto nabízejí
vícerý možný výklad a nelze tak jednoznačně stanovit, jakou vůli jednající měl, tedy jaké
následky chtěl vyvolat. Věc je opět třeba posuzovat zvláště u adresovaných a neadresovaných
právních jednání. Dřívější judikatura přijala u adresovaného právního jednání závěr, že je-li pro
právní jednání stanovena písemná forma, musí být určitost a srozumitelnost projevu vůle dána
obsahem listiny, na níž je zaznamenána. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je
předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu."1 2 4
Soudy shledávaly, že určitost
písemného projevu je objektivní kategorií a projev by neměl vzbuzovat pochybnosti o jeho
obsahu ani u třetích osob. Soudy vycházely mimo jiné z odkazu na ust. § 35 odst. 2 SOZ, dle
něhož se vůle toho, kdo právní úkon učinil, měla při výkladu uplatnit tehdy, nebyla-li v rozporu
s j azykovým proj evem.
Proti uvedeným závěrům je však třeba namítnout, že obsah projevu není ani v případě
písemného právního jednání dán obsahem listiny, ale skutečnou vůlí stran.125
F. Melzer hovoří
o subsidiární povaze problému formy, kdy není správný ten přístup, že obsah právního jednání
je omezen tím, co bylo projeveno ve stanovené formě. Nejdříve by se mělo posoudit, zda jsou
splněny pojmové znaky právního jednání a toto tedy existuje, pak teprve zkoumat, zda byl
projev učiněn v povinné formě.1 2 6
Proto nebylo správné v případech, kde byl účastníkům obsah
právního jednání zřejmý a odpovídal jejich vůli, hodnotit jednání jako neurčitá. Tato měla být
nanejvýš sankcionována za nedodržení formy, ale ne z formy usuzovat na neurčitost. OZ výše
uvedený problém vyřešil výslovným zakotvením priority subjektivního výkladu (§ 556 odst. 1
OZ), kdy zároveň zohledňuje i praxi mezi stranami, jednání předcházející vzniku smlouvy
1 2 3
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1760/2007.
1 2 4
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 617/2001; Rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4913/2007; Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo
512/2000.
1 2 5
MELZER, 2009, op. cit., s. 106.
1 2 6
Tamtéž, s. 107.
47
apod. F. Melzer již ust. § 35 odst. 2 SOZ vykládal restriktivně a navrhoval je aplikovat jen na
případy, kdy je dotčena dobrá víra adresáta.1 2 7
Výše uvedené lze tedy shrnout tak, že j ak u posuzování srozumitelnosti, tak určitosti, j e
u adresovaných právních jednání rozhodující, jak projev vnímal jeho adresát. Projev může být
pro většinu lidí nepochopitelný, aleje rozhodující, zda mezi stranami jsou práva a povinnosti
vyjasněny. U neadresovaného právního jednání je situace jiná. Dle ust. § 1494 odst. 2 OZ je
třeba závěť vyložit Jak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slovapoužitá v závěti se
vykládají podlejejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s
určitými výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl". Není třeba chránit adresáta, proto pokud je možné
z okolností případu dospět ke skutečné vůli zůstavitele, měla by se tato v nejvyšší možné míře
respektovat.
MELZER, 2009, op. cit., s. 100.
48
8 Neplatnost právního jednání
Neplatnost je vlastností již existujícího právního jednání, které trpí určitou vadou. Důsledkem
je, že právní jednání vůbec nezpůsobí ty právní následky, které účastníci zamýšleli, případně
právní následky vyvolává, ale po určitou dobu jeho existence je možné, že dojde k dovolání se
neplatnosti a toto se stane od počátku neplatným. Vada může spočívat především v obsahu
právního jednání, dále ve formě nebo ve vůli.1 2 8
Dle této systematiky budou dále v práci
rozebrány jednotlivé případy neplatnosti podrobněji. Je nutno předeslat, že OZ vychází ze
zásady, že na právní jednání by se mělo hledět spíš jako na platné, než neplatné (§ 574 OZ). To
dovodil i za účinnosti SOZ Ústavní soud,1 2 9
který rovněž zdůrazňoval, že principem výkladu
smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který
neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, a že je nutno vyhnout se přílišnému
formalismu.130
Dřívější doktrína totiž vycházela z velmi širokých možností zásahů státu do
soukromé sféry osob, a právě s ohledem na to byla často neplatnost nadužívána a aplikována
zcela automaticky i proti vůli stran, bez toho, aby pro to byl ospravedlnitelný důvod.
Neplatným nemusí být celé právní jednání, ale pouze jeho část. Dle ust. § 576 OZ:
„Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze odjeho ostatního
obsahu oddělit, je neplatnoujen tato část, lze-li předpokládat, že by kprávnímu jednání došlo
i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas". Nelze oddělit především
podstatné složky právního jednání, proto při jejich neplatnosti stihne neplatnost celé právní
jednání. Naopak při neplatnosti jeho ostatních složek bude třeba posoudit výkladem z projevů
vůle účastníků právního jednání, z povahy právního jednání, popř. z okolností, za nichž k němu
došlo, jakož i z účelu, který jednající právním jednáním sledovali,1 3 1
zda by i přes neplatnost
jeho části k právnímu jednání přistoupili, resp. zda má pro ně takto význam a odpovídá jejich
vůli.
Jsou rozlišovány dva druhy neplatnosti, a to neplatnost absolutní a relativní. Podstatou
je, že jde-li o situaci, kdy je právním jednáním zasažena pouze sféra soukromé osoby a tuto je
třeba chránit, jde o neplatnost relativní. Tato nastoupí pouze tehdy, pokud se dotčená osoba
neplatnosti dovolá. Jsou-li dotčeny veřejné zájmy, pak jde o neplatnost absolutní.
8
ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol., 2014, op. cit, s. 1439.
9
Nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/2006.
0
Nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003.
1
ŠVESTKA a kol., 2009, op. cit, s. 380.
49
Neplatnost může kromě toho, že zbavuje právní jednání jeho následků, vést zároveň ke
vzniku povinnosti toho, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nahradit škodu z toho
vzniklou straně, která o neplatnosti nevěděla (§ 579 odst. 2 OZ). Náhrada škody připadá v úvahu
u absolutní i relativní neplatnosti, přičemž J. Handlar vychází z toho, že u relativní neplatnosti
není nutné, aby se dotčená strana neplatnosti dovolala.1 3 2
Obdobně stanoví DCFR, když by bylo
nepřiměřené, aby osoba dotčená neplatností byla nucena tuto neplatnost namítat, když
např. nemůže nabýt předmět převodu jinak.1 3 3
Nemajetkovou újmu lze požadovat jen tehdy,
byl-li účastník k jednání přiveden hrozbou nebo lstí (§ 587 odst. 2 OZ). U vícestranných
právních jednání je v této souvislosti zajímavá otázka, kdo neplatnost vlastně způsobí.
U smlouvy stojí na jedné straně plnohodnotná oferta, na druhé pak plnohodnotná akceptace.
Jedna věc je, že někdo vypracuje text smlouvy, druhá strana má však možnost jej
připomínkovat, navíc smlouva nevznikne podpisem dokumentu, ale smluvním konsensem na
obsahu smlouvy. Vždy tedy dojde k zavinění na obou smluvních stranách. Dle Nejvyššího
soudu je v tomto případě rozhodující míra zavinění. „Vznikne-li jedné ze smluvních stran škoda
v důsledku absolutní neplatnosti dvoustranné smlouvy, je třeba posuzovatporušení povinností
při jejím uzavření na obou smluvních stranách ",134
8.1 Absolutní neplatnost
Absolutní neplatnost působí ze zákona {ex lege) a od počátku (ex tunc), soud k ní přihlíží ex offo,
aniž by bylo potřeba návrhu některého z účastníků. SOZ preferoval absolutní neplatnost
právních jednání a taxativně stanovil, ve kterých případech jde o neplatnost relativní (§ 40a
SOZ), což bylo oprávněně kritizováno. Již za účinnosti SOZ se v pozdější době projevovala
tendence užívat absolutní neplatnost střídmě a preferovat spíše neplatnost relativní. Nejvyšší
soud judikoval, že aplikace ust. § 39 SOZ (zakotvující hlavní důvody absolutní neplatnosti)
nesmí být nadužívána a jeho aplikace může nastoupit až tehdy, pokud konkrétní vada úkonu
není postižitelná podle jiného ustanovení zákona. „Ustanovení § 39 obč. zák. je tudíž možné
aplikovat subsidiárně pouze v těch případech, kdy konkrétní vada úkonu není postižitelná podle
jiných ustanovení zákona; toplatí zejména za situace, kdy takové ustanovení obsahuje mírnější
sankční následek, než absolutní neplatnostprávního úkonu ".135
1 3 2
LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit, s. 2075.
1 3 3
BAR, Ch.; CLIVÉ, E. a kol., 2009, op. cit., s. 554 - 557.
1 3 4
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002; obdobně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 174/2012.
1 3 5
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3911/2011.
50
OZ se od dosavadního přístupu SOZ odchýlil, a ačkoli pojetí absolutní neplatnosti jako
takové nedoznalo podstatných změn, významně se změnila míra uplatnění absolutní
neplatnosti, která se nově uplatní skutečně pouze v krajních případech. Východiskem OZ je
relativní neplatnost, a pouze tehdy, pokud se právní jednání dotýká nejen zájmů konkrétní
osoby, ale tento přesahuje a příčí se zájmům celé společnosti, je neplatné automaticky ze
zákona. OZ v ust. § 588 vymezuje situace, kdy soud přihlédne k neplatnosti i bez návrhu, tj. kdy
jde o neplatnost absolutní. Je to tehdy, pokud se právní jednání zjevně příčí dobrým mravům,
odporuje zákonu a zároveň zjevně narušuje veřejný pořádek nebo zavazuje k plnění od počátku
nemožnému. Nejde však o jediné případy absolutní neplatnosti právního jednání v OZ.
Bylo řečeno, že soud přihlíží k absolutní neplatnosti ex offo, k tomu je však nutno
poznamenat, že soud přihlíží k důvodům způsobujícím neplatnost z úřední povinnosti tehdy,
pokud jsou z právního jednání bez dalšího patrny. „Jinakje zkoumá (může zkoumat) jen na
základě konkrétních tvrzení (jako např. je-li tvrzeno, že podpis na smlouvě byl zfalšován nebo
že ji uzavřela osoba jednající v duševní poruše apod.) " 1 3 6
Soud tedy sám nezkoumá všechny
okolnosti, které by mohly absolutní neplatnost způsobit, břemeno tvrzení leží na účastnících,
jejich aktivitu soud nahradit nemůže. „Jinak řečeno, měla-li by potřeba provedení
nenavrženěho důkazu vyplynout z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu
s ustanovením § 205a odst. 1 o.s.ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy)
provést. "13?
Uvedené závěry lze použít i na posuzování nicotnosti právního jednání,1 3 8
byt'
k němu samozřejmě soud rovněž přihlíží z úřední povinnosti, neboť dovolává-li se někdo
právního jednání, které vůbec nevzniklo, pak na jeho základě soud nemůže konstatovat
existenci práv či povinností.
Pokud je právní jednání absolutně neplatné, pak z něj vůbec nevznikají práva
a povinnosti, proto k jejímu uplatnění není třeba soudního rozhodnutí,1 3 9
toto stav neplatnosti
pouze deklaruje. Soudce zde nemá žádný prostor pro uvážení případných účinků právního
jednání, stejně tak není relevantní vědomost stran ani jejich úmysl.1 4 0
Absolutní neplatnost lze
namítat bez ohledu na to, kolik času od právního jednání uplynulo, nemá se co promlčet, když
práva a povinnosti vůbec nevznikly,1 4 1
a uplatní se proti všem. Dovolat se absolutní neplatnosti
však nemůže každý, i když působí proti všem, ale pouze ta osoba, která na tom má právní zájem.
1 3 6
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1993/2010.
1 3 7
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007.
1 3 8
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 1945 - 1985.
1 3 9
ŠVESTKA a kol., 2009, op. cit., s. 316.
1 4 0
Obdobně stanoví DCFR: BAR, Ch.; CLIVÉ, E. a kol., 2009, op. cit., s. 563.
1 4 1
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5020/2008.
51
Soudy mají dle OSŘ poskytovat spravedlivou ochranu soukromých práv a oprávněných zájmů
účastníků, nikoli posuzovat obecné právní otázky. Dovolat se absolutní neplatnosti tak může
i třetí osoba, která není smluvní stranou, ale pouze tehdy, je-li právním jednáním dotčena ve
svých právech.1 4 2
Například „neúspěšný účastník nabídkového řízení, kterému bylo podle
žalobních tvrzení znemožněno účastnit se nabídkového řízení o prodeji obecního majetku, pro
tvrzené porušení povinností orgány obce, má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva
o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi, je
neplatná ".143
Dalším příkladem může být určení, že vlastníkem určité nemovitosti je žalobcův
dlužník, který ji neplatně převedl na třetí osobu, jestliže tímto určením získá žalobce podklad
pro nařízení výkonu rozhodnutí.1 4 4
Nebo akcionář či společník má právní zájem na určení, že
vlastníkem neplatně převedené nemovitosti je stále společnost, pokud např. nebylo sjednáno
odpovídající protiplnění. V praxi bude často absolutní neplatnost posuzována jako otázka
předběžná, když žalobce podá žalobu na plnění (pokud lze žalovat na plnění, nelze se
s úspěchem domáhat určení).
Absolutní neplatnost může být soudem deklarována i v případech, kdy je to v rozporu
s vůlí účastníků, a to i tehdy, kdy se jí ani jeden nedovolával, ale naopak vedli například spor
o plnění konkrétních sjednaných povinností. Záměry stran a jejich vědomost nejsou v tomto
případě rozhodující.1 4 5
U koncepce absolutní neplatnosti totiž převáží veřejný zájem na
neplatnosti určitého právního jednání za všech okolností, bez ohledu na jeho účastníky, a právě
proto by se k její aplikaci mělo přistupovat střídmě. Dosavadní teorie rovněž přijala názor, že
absolutně neplatné právní jednání nemá právní následky bez ohledu na to, že neplatnost
způsobil pouze jeden z účastníků a že druhý jednal v dobré víře.1 4 6
Absolutní neplatnost je
považována za objektivní skutečnost a může se jí tedy dovolávat a poukazovat na ni i ten
z účastníků, který ji sám způsobil.1 4 7
Právě s ohledem na to, že absolutní neplatnost nastupuje
ze zákona, se její aplikaci nelze vyhnout ani s odkazem na princip dobrých mravů, neboť
nenastupuje na základě chování některého účastníka. P. Salač považuje tento přístup za
poměrně rigidní, kdy takový účastník jedná nemravně vlastně dvakrát, nejdříve tím, že rozpor
1 4 2
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1714/2010.
1 4 3
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3087/2006.
1 4 4
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001.
1 4 5
Obdobně stanoví DCFR: BAR, Ch.; CLIVÉ, E. a kol., 2009, op. cit., s. 563.
1 4 6
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 1996, sp.zn. II Odon 53/96 in: Soudní rozhledy, 2. ročník, 1996, č. 6,
s. 149.
1 4 7
Usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. IV. ÚS 490/07, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 448/2005. A to na rozdíl od neplatnosti relativní, kde SOZ v ust. § 40a výslovně
stanovil, že sejí nemůže dovolat ten, kdo j i sám způsobil.
52
vyvolá a podruhé tím, že se jej dovolává. Je otázkou, zda se uvedené uplatní i dle OZ, v této
souvislosti je nutno poukázat zejména na ust. § 579 odst. 1 OZ, dle něhož „způsobil-li někdo
neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného
právního jednání pro sebe výhodu". DZ jednoznačně uvádí, že toto ustanovení se vztahuje
pouze k takovému jednání, jehož vada vyvolává relativní neplatnost, a to proto, že k absolutní
neplatnosti přihlíží soud ex offo. Odůvodňuje to mimo jiné pojmem „námitka neplatnosti," jímž
se míní námitka jako hmotněprávní úkon.1 4 9
S tímto se ztotožňuje rovněž J. Handlar.1 5 0
Na
druhé straně však DZ připouští, že zákaz uplatnit z neplatného právního jednání výhodu
dopadající na toho, kdo neplatnost způsobil, se vztahuje jak na případy absolutní neplatnosti,
tak i neplatnosti relativní.1 5 1
M . Zuklínová naproti tomu připouští, že celé ustanovení
(tj. zejména zákaz namítat neplatnost) dopadá právě na neplatnost absolutní (a tím spíše zřejmě
i na neplatnost relativní).1 5 2
Tento závěr je však dosti problematický. Lze si klást otázku, zda
by to znamenalo, že by v případě absolutně neplatného právního jednání nemohlajedna ze stran
žalovat na vydání bezdůvodného obohacení druhou stranu (z důvodu absolutní neplatnosti
uzavřené smlouvy), protože právě ona ji způsobila, resp. se na způsobení podílela? Soud by
však měl k otázce absolutní neplatnosti přihlížet ex offo, takže by tak jako tak měl smlouvu
shledat v tomto řízení absolutně neplatnou, i když by posoudil námitku jako nepřípustnou,
neboť by již o rozhodných okolnostech věděl. Absolutní neplatnost by měla být jakási ultima
ratio a dopadat jen na krajní situace, kde společenský zájem na neplatnosti takového jednání
převáží nad zájmy účastníků a bylo by proti jejímu smyslu, aby se v těchto případech hledělo
na absolutně neplatné jednání jako na platné. Proto zastávám názor, že nemožnost dovolat se
neplatnosti právního jednání se vztahuje pouze k neplatnosti relativní.
Jakjiž bylo napsáno v úvodu, z podstaty věci neexistuje žádná časová mez pro namítnutí
absolutní neplatnosti, absolutní neplatnost se nepromlčuje, přičemž tento stav je částí teorie
považován za neúnosný z hlediska právní jistoty. Já se domnívám, že dostatečným ohraničením
je jednak institut vydržení a zejména také možnost nabytí vlastnictví od neoprávněného. Je-li
plněno na základě absolutně neplatné smlouvy, mohou strany žádat to, co již bylo plněno, ve
1 4 8
SAL AČ, Jaroslav. Rozpor s dobrými mravy ajeho následky v civilním právu: obsahové meze platnosti právních
úkonů (smluv) z hlediska rozporu se zákonem, dobrými mravy a veřejným pořádkem. 2. vyd. Praha: C.H. Beck,
2004, s. 195.
1 4 9
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, s.
141 [cit. 23. 4. 2016].
1 5 0
LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit, s. 2072.
1 5 1
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, s.
141 [cit. 23. 4. 2016].
1 5 2
ZUKLÍNOVÁ 2013, op. cit, s. 126.
53
formě vydání bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 a násl. OZ. Právo na vydání
bezdůvodného obohacení se promlčí za tři roky, nejpozději však za deset let ode dne, kdy
k bezdůvodnému obohacení došlo (§§ 629 a 638 OZ). Vedle toho se uplatní ust. § 610 odst. 2
OZ, dle něhož Jsou-li si strany povinny vrátit, co nabyly podle neplatné smlouvy nebo ze
zrušeného závazku, přihlédne soud k námitce promlčení, jen pokud by promlčení mohla
namítnout i druhá strana, " to však pouze v synallagmatických vztazích.1 5 3
Obdobné ustanovení
obsahoval i SOZ v ust. § 107 odst. 3. Typicky tomu tak je při koupi, kdy jedna strana žádá
vydání věci a druhá vrácení kupní ceny. V tomto případě by nebylo spravedlivé, aby se právo
strany žádající vrácení zaplacené kupní ceny promlčelo, zatímco druhá strana by stále byla
úspěšná při žalobě na vydání věci. Ustanovení se uplatní pouze v těch případech, kdy si
účastníci skutečně navzájem plnili.1 5 4
Pokud tedy byla uhrazena jen kupní cena, ale vlastnické
právo převedeno nebylo, pak běží pro vydání bezdůvodného obohacení odpovídající zaplacené
„kupní ceně" promlčecí lhůta a ust. § 610 odst. 2 OZ není použitelné. Zajímávaje otázka vrácení
vzájemných plnění v případě, kdy jedna strana v průběhu doby vlastnické právo vydržela. Podle
Nejvyššího soudu „skutečnost, že došlo k vydržení vlastnického práva k věci, nemůže sama
o sobě vyvolat zánik vzájemných nároků účastníků kupní smlouvy, která se později ukázala
neplatnou ".155
Nárok účastníka smlouvy na vrácení kupní ceny z neplatné smlouvy byl dle dosavadní
praxe nárokem podmíněným ze zákona povinností vrátit druhému účastníkovi to, co bylo
získáno za kupní cenu, jejíhož vrácení se kupující domáhá.1 5 6
Toto bylo v ust. § 2993 OZ
změněno, dle DZ již OZ nechce procesní postavení žalobce komplikovat tím, aby v žalobě sám
podmiňoval své právo na vydání poskytnutého plnění žalovaným vlastním protiplněním, jak
vyžaduje současná soudní praxe. Při vzájemném plnění z neplatné smlouvy vznikají každé ze
stran její majetková práva a je věcí každé strany, zda své právo uplatní.1 5 7
Dosavadní právní
úprava více chránila účastníky, nyní se může stát, že původní nabyvatel již nemá v držení věc,
která byla předmětem neplatné smlouvy (např. ji dále převedl), ale žaluje na vrácení kupní ceny
s odkazem na neplatnou smlouvu. V řízení uspěje, pokud protistrana nenamítne vzájemné
plnění, ale když bude protistrana následně žalovat na vydání věci, tak úspěšná nebude.
1 5 3
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 2148/2000.
1 5 4
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 1142/2004.
1 5 5
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 33 Odo 776/2002.
1 5 6
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002.
1 5 7
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, s.
582 [cit. 23.4. 2016].
54
8.2 Relativní neplatnost
Ust. § 586 OZ zakotvuje podstatu relativní neplatnosti: „(1) Je-li neplatnostprávního jednání
stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.
(2) Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnostprávního jednání, považuje se právní jednání za
platné."
OZ vychází apriori právě z relativní neplatnosti a až tehdy, když závažnost vady
právního jednání přesáhne zájmy pouze určité osoby, nastupuje neplatnost absolutní. SOZ
naproti tomu stanovil důvody relativní neplatnosti taxativně v ust. § 40a odst. 1: „Jde-li o důvod
neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a, 140, §145 odst. 2, §479, 589, §701 odst. 1,
§755, a §852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým
úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten,
kdoji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn veformě, kterou vyžaduje dohoda
účastníků (§40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách,
je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomutopředpisu, jestliže se ten, kdoje takovým
úkonem dotčen, neplatnosti dovolá ".
V teorii byly za účinnosti SOZ přijaty závěry, že relativně neplatné právní jednání je
takové, které vznikne a vyvolává zamýšlené právní následky do doby, než je případně tato
neplatnost oprávněnou osobou namítnuta. Stane-li se tak, pak má neplatnost účinky ex tunc a na
právní následky, i věcněprávní, se hledí, jako by nikdy nenastaly. Vzhledem k tomu, že
smyslem relativní neplatnosti je chránit účastníka právního jednání, pak se ponechává na jeho
uvážení, zda jednání ponechá v platnosti, anebo se neplatnosti dovolá. Vada se zde totiž týká
jeho právní sféry a jeho zájmu. Relativní neplatnosti se tak nemůže dovolat každý, jehož zájmů
se neplatné právní jednání dotýká, ale jen ten, kdo je neplatností postižen („např. pokud uzavře
v omylu smlouvu týkající se společného jmění manželů v běžné záležitosti jeden z manželů,
nemůže se druhý manžel, který není účastníkem takové smlouvy, dovolat její relativní
neplatnosti").158
Je-li dle relativně neplatné smlouvy plněno, přičemž následně je vznesena
námitka neplatnosti, je takto poskytnuté plnění bezdůvodným obohacením, které musí strana
vrátit, neboť právní důvod, podle něhož plnila, později odpadl. Bezdůvodné obohacení tak
v tomto případě vzniká na rozdíl do absolutní neplatnosti až ve chvíli, kdy byla vznesena
námitka relativní neplatnosti.159
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2124.
Tamtéž s. 2122.
55
M . Zuklínová konstatuje, že došlo k odklonu od dosavadního pojetí, kdy zákonodárce
prostřednictvím druhé odstavce ust. 586 OZ („Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost
právního jednání, považuje se právní jednání za platné ") finguje platnost právního jednání od
počátku, leda se osoba, na jejíž ochranu neplatnost slouží, neplatnosti dovolá.1 6 0
Nicméně SOZ
obsahoval velmi podobnou formulaci, kdy rovněž hovořil o tom, že se právní jednání za platné
považuje (§ 40a SOZ). Dle SOZ však byla relativní neplatnost pojímána tak, že právní jednání
jí dotčené je platné do doby, než dojde k případnému dovolání se neplatnosti, teprve pak dojde
k pozbytí právních následků, a to s účinky ex tunc. Zároveň je přijímáno, že mezitím nabytá
práva třetích osob nemohou být ztrátou platnosti dotčena, obdobně jako v případě odstoupení
od smlouvy.1 6 1
Není tedy důvod, proč by měl být dosavadní akceptovaný přístup opuštěn.
Dovolání se relativní neplatnosti právního jednání je samo hmotněprávním jednáním
a jako takové rovněž může trpět vadami, např. pro rozpor s dobrými mravy.1 6 2
Dle judikatury
musí námitka relativní neplatnosti obsahovat skutečnost, že jde o uvedenou námitku a zároveň
v ní musí být označena vada právního jednání, která jeho relativní neplatnost způsobila.1 6 3
Nutno zdůraznit, že pokud účastník v soudním řízení na relativní neplatnost pouze upozorní,
neznamená to ještě, že sejí dovolává.1 6 4
V soudní praxi bylo i přes odmítavé názory teorie165
judikováno, že právo vznést námitku relativní neplatnosti podléhá promlčení v obecné
promlčecí lhůtě, která běží ode dne, kdy bylo právně jednáno.1 6 6
Za účinnosti OZ ani o tom
nepanuje shoda, neboť dle OZ se uplatní objektivní promlčecí lhůta jen pro majetková práva
(§ 629 odst. 2 OZ), v ostatních případech platí lhůta subjektivní. Tj. promlčecí lhůta by měla
běžet od doby, kdy se osoba o důvodech neplatnosti dozvěděla, anebo kdy se o nich dozvědět
měla a mohla (§619 odst. 2 OZ). J. Spáčil v souladu s názorem dalších autorů navrhuje, aby
s ohledem na princip právní jistoty počala promlčení lhůta běžet i nadále již od doby, kdy bylo
právně jednáno.1 6 7
Toto sice zcela neodpovídá úpravě OZ, ale domnívám se, že se v tomto
směru naváže na předcházející praxi.
1 6 0
ZUKLÍNOVÁ, 2013, op. cit., s. 152.
1 6 1
SPÁČIL, Jiří. Některé sporné otázky relativní neplatnosti v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2014,
5, s. 172. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 24. 4. 2016].
1 6 2
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2401/2010.
1 6 3
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2004, sp. zn. 32 Odo 722/2003; Rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003.
1 6 4
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003.
1 6 5
FIALA a kol., 2002, op. cit., s. 48.
1 6 6
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 29/2007; Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006.
1 6 7
SPÁČIL, Jiří. Některé sporné otázky relativní neplatnosti v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2014,
5, s. 172. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 24. 4. 2016]. Obdobně
ELIÁŠ a kol., 2013, op. cit, s. 70.
56
Obecně je rozlišována relativní neplatnost nepřímá, kdy může právní jednání zneplatnit
pouze soud na návrh dotčené osoby, a relativní neplatnost přímá, kdy k nastoupení neplatnosti
není nutné rozhodnutí soudu, ale postačí, když je dovolání se neplatnosti učiněno vůči ostatním
účastníkům právního jednání. Toto dovolání lze provést i v rámci soudního řízení, avšak je-li
činěno, má toto dovolání se účinky až tehdy, kdy je doručeno druhé straně. Doktrína i judikatura
se za účinnosti SOZ přikláněla ke druhému z uvedených pojetí, tedy k tomu, že jde dle
ust. § 40a SOZ o přímou relativní neplatnost a postačí „mimosoudní" dovolání se neplatnosti
učiněné vůči všem účastníkům právního jednání, přičemž účinky nastávají dojitím projevu
vůle.1 6 8
Stejný závěr j e některými autory přijímáni dleOZ.1 6 9
Objevil se však i názor opačný.1 7 0
M. Zuklínová uvádí, že je nutno, aby se dotčená osoba neplatnosti dovolala a soud závazně
stanovil, že dotčené právní jednání je neplatné. Vychází mj. z toho, že OZ nově hovoří nikoli
o „dovolání se neplatnosti", ale o „námitce neplatnosti", proto považuje sice tuto námitku za
hmotněprávní jednání, které však lze učinit až před soudem. Podle autorky toto však není
omezeno pouze na soudní řízení o vydání konstitutivního rozhodnutí.1 7 1
S tímto vyslovuje
nesouhlas J. Spáčil, a to jednak s ohledem na to, že OZ nepoužívá pojem „námitka" výhradně
v souvislosti se soudním řízením a odkazuje např. na následující ustanovení OZ: § 1426, § 1855,
§ 1876, § 2237, § 2737. Navíc by to znamenalo podstatný obrat v otázce, která dosud v praxi
fungovala, a nebyly s ní problémy, přičemž DZ nikde neuvádí, že by se od zavedeného výkladu
odchylovala.172
V tomto smyslu J. Spáčil kritizuje jako nevhodné ust. § 588 OZ, který jmenuje
případy, kdy soud přihlédne k neplatnosti v určitých případech i bez návrhu. I k relativní
neplatnosti totiž musí přihlížet bez návrhu, vyplyne-li tato při projednávání věci, neboť je to
rozhodující pro posouzení skutkového stavu.173
9 Hlavní důvody neplatnosti
Níže se budu věnovat rozboru hlavních důvodů neplatnosti právního jednání, přičemž se vždy
budu zabývat tím, zda jde v daném případě o neplatnost absolutní nebo relativní.
1 6 8
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 26 Odo 694/2006.
1 6 9
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2123.
1 7 0
V. Plecitý in: HURDÍK, 2013, op. cit., s. 180; ZUKLÍNOVÁ, 2013, op. cit., s. 152.
1 7 1
DVOŘÁK, Jan; ŠVESTKA, Jiří; ZUKLÍNOVÁ, Michaela a kol. Občanské právo hmotné. Díl první. Obecná
část. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 188 a násl.
1 7 2
SPÁČIL, Jiří. Některé sporné otázky relativní neplatnosti v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2014,
5, s. 172. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 24. 4. 2016].
1 7 3
Tamtéž.
57
9.1 Vady obsahu a účelu právního jednání
Jedním z hlavních důvodů neplatnosti právního jednání jsou vady jeho obsahu a účelu,
tj. situace, kdy se obsah (účel) právního jednání dostane do rozporu se základními korektivy.
OZ již v úvodních ustanoveních navazuje na LZPS a stanoví meze autonomie vůle osob, kdy
jsou zakázána ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se
postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti (§ 1 odst. 2 OZ). Rovněž v ust. § 547 OZ
stanoví příkaz, aby právní jednání odpovídalo svým obsahem a účelem dobrým mravům
i zákonu. Následně se pak OZ zabývá konkrétními důsledky jejich porušení v podobě
neplatnosti v ust. § 580 a násl. Na více místech je řešeno skoro totéž a právní regulaci by bylo
možno pro přehlednost zredukovat, na druhé straně z ní vyplývá, že zákonodárce chtěl uvedené
meze svobody zdůraznit.
V OZ je předmětný důvod neplatnosti zakotven v ust. § 580 OZ: „Neplatné je právní
jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud
to smysl a účel zákona vyžaduje". Ustanovení zakotvuje dvě skutkové podstaty neplatnosti
právního jednání, a to jeho rozpor se zákonem (vyžaduje-li to jeho smysl a účel) a rozpor
s dobrými mravy. Obsahem právního jednání se míní subjektivní práva a povinnosti, které mají
být právním jednáním založeny, změněny či zrušeny. Zakázán může být jak předmět přímý
právního jednání, tj. vlastní chování, k němuž směřuje, anebo nepřímý, když jsou například
zakázány dispozice s určitou věcí.1 7 4
Uvedené důvody neplatnosti dopadají i na právně
relevantní účel právního jednání, byť se o něm ust. § 580 OZ výslovně nezmiňuje, účel je však
nedílnou součástí právního jednání. K témuž závěru lze dospět dle dikce výše citovaného
ust. § 547 OZ, které se v souvislosti s uvedenými korektivy o účelu právního jednání zmiňuje
výslovně.
Účelem je důvod, proč bylo právní jednání provedeno, k čemu směřuje a čeho se
jednající snaží dosáhnout. Rozhodující a právně relevantní je pouze takový účel právního
jednání, který sledují obě strany, anebo jen jedna, ale druhé je znám,1 7 5
jinak jde o pohnutku
právního jednání. „Právně významným účelem smlouvy je takový účel, který sledují všichni
účastníci smlouvy anebo jej sleduje pouze některý z účastníků, ostatní však o tomto cíli vědí
nebojej z okolností, za kterých ke smluvnímu jednání dochází, musejí předpokládat. Sleduje-li
jedna ze stranprávního úkonu (smlouvy) dosažení účelu, který není vyjádřen v obsahu právního
úkonu a o kterém druhá strana neví a vědět nemůže, jde jen o pohnutku, která je právně
1 7 4
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2080.
1 7 5
Obdobně BAR, Ch.; CLIVÉ, E. a kol., 2009, op. cit., s. 566.
58
bezvýznamná a nemá na platnost právního úkonu vliv". Právně relevantní účel právního
jednání podléhá obsahové kontrole zákona, pokud tedy někdo koupí chemickou látku za účelem
usmrcení jiné osoby (s vědomím prodávajícího), pak je taková smlouva neplatná pro rozpor se
zákonem. S účelem právního jednání souvisí i tzv. obcházení zákona, o němž bude pojednáno
dále. Dojde-li například k porušení zákona až při plnění smluvních povinností, pak se to
platnosti smlouvy nedotkne, leda by bylo od počátku počítáno s tím, že závazek bude plněn
nezákonným způsobem (např. objednatel, který potřebuje urgentně dodat zboží, přesvědčí
dodavatele, aby mu slíbil, že při dodávce poruší rychlostní limit). Pak by šlo o obdobnou situaci
jako u nezákonného účelu.1 7 7
SOZ obsahoval obdobné ustanovení v § 39 SOZ: „Neplatný je právní úkon, který svým
obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebojej obchází anebo se příčí dobrým mravům ". Jak
vidno, podstata v podobě základních obsahových korektivů zůstala v OZ nedotčena. Změny
však doznala nejen dikce předmětného ustanovení, jež nyní výslovně zakotvuje v případě
rozporu se zákonem nutnost teleologického výkladu zákonného zákazu, ale především došlo
k celkovému posunu v pojetí a povaze neplatnosti v těchto případech.
9.2 Neplatnost pro rozpor se zákonem
Základní korektiv svobody jednání představuje zákon, resp. zákonné zákazy. Dostane-li
se právní jednání do kolize se zákonným zákazem, nemohou s ním být spojeny právní následky,
neboť by nebylo přijatelné poskytovat ochranu výkonu práv a povinností založených tímto
právním jednáním. Důsledky nesouladu se zákonem řeší právní úpravy států kontinentálního
právního systému obdobně, a to prostřednictvím obecné normy zakotvující neplatnost právních
jednání příčících se zákonu.1 7 8
Zákonodárce prostřednictvím zákonných zákazů prosazuje
veřejný zájem na úkor soukromé sféry adresátů práva, jeho zásahy by proto neměly být
libovolné, ale ospravedlnitelné zájmem na ochraně veřejného pořádku, slabší strany, třetích
osob apod.
Jak bylo uvedeno výše, zákon bývá považován za obsahový korektiv právních jednání,
což výslovně uvádělo ust. § 39 SOZ, dle něhož bylo neplatné právní jednání odporující zákonu
svým obsahem nebo účelem. Rovněž za účinnosti OZ považuje L. Tichý rozpor se zákonem za
obsahový korektiv, avšak dle něj je nutno zákonný zákaz aplikovat i v případech, dostane-li se
právní jednání do rozporu se zákonem v důsledku zvláštních okolností jeho vzniku, ačkoli jeho
1 7 6
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp.zn. 22 Cdo 2119/2003.
1 7 7
BAR, Ch.; CLIVÉ, E. a kol., 2009, op. cit., s. 566.
1 7 8
SALAČ, 2004, op. cit, s. 206.
59
samotný obsah není v rozporu se zákonem. 9
Podle mého názoru dopadají na okolnosti vzniku
právního jednání speciální instituty jako je hrozba, omyl a další, proto i v souvislosti
s ust. § 547 OZ dopadá ust. § 580 OZ skutečně pouze na vady obsahu.
9.2.1 Pojem zákon
Judikatura za účinnosti SOZ v průběhu doby poměrně jednoznačně vymezila, co je myšleno
pojmem zákon, s nímž se právní jednání dostane do kolize, a není důvod se nyní od těchto
závěru odchylovat. Jde primárně o právní normou zakotvený zákaz, a to buď výslovný, anebo
sice neformulovaný výslovně, ale z obsahu zákona vyplývající,1 8 0
což zahrnuje rovněž příkaz
stanovený právní normou, neboť z něj vždy plyne zákaz jednání bez naplnění požadavků
príkazní normy.1 8 1
Taková zakazující norma je obsažena buď přímo v zákoně, anebo v jiném
obecně závazném právním předpise vydaném na základě zákonného zmocnění a uveřejněném
předepsaným způsobem ve Sbírce zákonů (např. vyhlášky ministerstev).182
Podle soudní praxe
je jednání neplatné pro rozpor se zákonem i tehdy, je-li v rozporu s vykonatelným rozhodnutím
vydaným příslušným státním orgánem vydaným na základě výslovného ustanovení zákona.1 8 3
Musí jít o konstitutivní rozhodnutí, neboť deklaratorní rozhodnutí pouze konstatuje existenci
určité povinnosti, ale novou nezakládá. Typicky bývá jako příklad uváděno soudní rozhodnutí
zakazující dispozice s majetkem, např. předběžné opatření zakazující zcizování určitých věcí,
v tomto je však nutno brát v potaz rovněž ust. § 1760 OZ: „Skutečnost, že strana nebyla při
uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě
neplatnost smlouvy nevyvolává. " O tom bude podrobněji pojednáno dále.
Vzhledem k tomu, že případ neplatnosti pro rozpor se zákonem řeší střet mezi vůlí osob
na straně jedné a zákonodárce na straně druhé, nespadají pod pojem zákon smluvní povinnosti
či zákazy. Tento názor zastává i F. Melzer, podle něhož význam zdůraznění, že jde o zákonnou
povinnost, spočívá právě v tom, že se nevztahuje na případy porušení povinností stanovených
autonomně (typicky smlouvou).184
L. Tichý však zastává pojetí zákona v materiálním smyslu,
kdy onou normou mohou být podle něj i vnitřní pravidla společnosti, jakými jsou stanovy,
a dokonce i právní norma zvykového práva.1 8 5
S takto širokým pojetím nesouhlasím, jak bylo
1 7 9
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1443.
1 8 0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3136/2006.
1 8 1
Například z příkazu osobám prodávajícím zbraně tak činit pouze se zákonnou licencí plyne zákaz prodávat
zbraně bez této licence.
1 8 2
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8. 2004, sp. zn. 29 Odo 344/2002; Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31.8. 2010, sp. zn. 23 Cdo 472/2008.
1 8 3
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 32 Odo 1144/2004.
1 8 4
MELZER, 2009, op. cit., s. 122.
1 8 5
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1445.
60
naznačeno výše, mám za to, že by se tento zákaz neměl vztahovat na zákazy, které byly
sjednány, ale pouze na ty, jež byly zakotveny veřejnou mocí. Pokud jde o normy zvykového
práva, mohlo by jejich porušení vést k neplatnosti pouze tehdy, pokud by se jich v konkrétním
případě dovolal právní předpis, prvotním zdrojem zakazující normy by tedy byl opět zákon. To
ostatně plyne i z ust. § 9 odst. 2 OZ, dle něhož lze k zvyklostem hledět jen tehdy, dovolává-li
se jich zákon.
Zakazující norma musí být kogentní povahy, při odchýlení se od dispozitivní normy
subjekt neporuší žádnou povinnost, neboť dispozitivní normy mají pouze podpůrný charakter
a uplatní se tehdy, není-li sjednáno nic jiného. Výrazný rozpor s dispozitivní normou by však
mohl nasvědčovat porušení dobrých mravů,1 8 6
neboť tyto normy ztělesňují představu
zákonodárce o vyváženém uspořádání právních vztahů. Není důležité, z jakého odvětví či
zákona pochází norma vyslovující zákonný zákaz, může jít o normy trestního, správního,
finančního práva, ale samozřejmě jsou obsaženy i v normách práva občanského.
9.2.2 Rozhodný okamžik pro určení neplatnosti
Východiskem je, že pro posuzování neplatnosti pro rozpor se zákonem je rozhodný okamžik
uskutečnění právního jednání, tedy právní předpisy účinné v té době,1 8 7
přičemž uskutečněním
právního jednání je okamžik nabytí jeho účinnosti, při sjednání odkládací podmínky je jím proto
okamžik jejího naplnění.1 8 8
Nejvyšším soudem byl za účinnosti SOZ přijat závěr, že je-li zákonný zákaz později
zrušen, jednání je stále neplatné a nedojde tak ke zhojení této vady.1 8 9
Otázkou je, zdaje tento
přístup vhodný, pokud skutečně existovala v době právního jednání shodná vůle stran, právní
jednání splňovalo i další náležitosti a jedinou vadou bylo, že se pohybovalo vně mezí
povolených zákonodárcem, které později odpadly. Ve Švýcarsku je tato teze kritizována
a připouští se zhojení smlouvy, pokud strany již ze skutečnosti, že je neplatná, nevycházely.1 9 0
Rovněž P. Baudyš si v této souvislosti klade otázku, proč by po odpadnutím zákonného zákazu
nemělo být právní jednání platným. Svůj názor demonstruje na příkladu, kdy v průběhu
1 8 6
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2079.
1 8 7
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 304/2007.
1 8 8
CHALUPA, Luboš. Zákon anebo spravedlivé přesvědčení? [online]. AKCHALUPA.cz [cit. 24. 4. 2016].
1 8 9
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99: „Okolnost, že později došlo ke
zrušení či změně obecně závazného právního předpisu, s nímž bylprávní úkon v rozporu, nemůže vést k odstranění
následků stanovených v § 39 obč. zák. Absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní
úkon je v rozporu se zákonem, nemůže být odvrácena ani za použití § 3 odst. 1 obč. zák. "
Obdobně: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2004, sp.zn. 31 Cdo 1895/2002.
1 9 0
SALAČ, 2004, op. cit, s. 213.
61
exekučního řízení, kdy má povinný zakázáno disponovat se svým majetkem, uzavře kupní
smlouvu na prodej nemovitosti a následně po zastavení exekuce, tj. po odpadnutí překážky,
podá návrh na vklad do katastru nemovitostí, který je povolen. Přesto je takováto kupní smlouva
absolutně neplatná (pozn. dnes je zakotvena pro tento případ relativní neplatnost, ale P. Baudyš
vycházel z právní úpravy, kde sankcí byla absolutní neplatnost), neboť byla uzavřena v době,
kdy trval zákaz nakládání s majetkem převodce. Uvedený závěr podle P. Baudyše preferuje
realizaci práva pro právo samo bez ohledu na jeho praktický význam. Dle něj není nezbytné
zabránit v průběhu exekuce uzavírání smluv, ale tomu, aby došlo k jejich faktickému naplnění,
a tomu se zabraňuje tím, že katastrální úřad případný návrh na vklad vlastnického práva podaný
v průběhu trvání exekuce zamítne.1 9 1
Tomu oponuje L. Chalupa, dle něhož porušení zákazu
určitých majetkových dispozic po určité období na základě výslovného ustanovení zákona pod
sankcí neplatnosti způsobí absolutní neplatnost dotčeného právního jednání, bez ohledu na
vědomost stran o tomto zákazu a bez ohledu na to, že jím nebyla způsobena třetí osobě žádná
újma. Dle něj je rozhodující okamžik účinnosti smlouvy, tj. u písemných smluv okamžik
podpisu všemi účastníky.1 9 2
Výklad P. Baudyše je praktický tehdy, pokud obě strany i po
odpadnutí překážky mají na převodu nemovitosti zájem a existuje zde stále jejich shodná vůle.
Může se však stát, že v době odpadnutí překážky již jedna ze stran nemá vůli nemovitost
převést, resp. nabýt, neboť měla zájem na jejím naplnění v době uskutečnění právního jednání.
Tento aspekt zohledňuje P. Bezouška, dle něhož dojde-li později ke zrušení nebo změně
právního předpisu, s nímž bylo právní jednání v rozporu, může to vést k odstranění následků
(tehdy následků dle ust. § 39 SOZ), pokud však strany již z toho, že je smlouva neplatná,
nevycházely.1 9 3
Tento závěr je podobný výše popsané švýcarské doktríně. Podle mého názoru
připouští-li OZ konvalidaci nicotných právních jednání učiněnou stranami (ust. § 553 odst. 2
OZ), neshledávám důvod, proč by nemohlo ke konvalidaci dojít i ve výše uvedeném případě
automaticky, je-li to v souladu s vůlí stran. Vyjdeme-li z výše uvedeného případu, pak pokud
by strany po skončení exekuce podaly návrh na vklad do katastru nemovitostí společně a řízení
se účastnily, dalo by se z toho v souvislosti s dalšími okolnostmi usoudit na to, že měly vůli
nemovitost dle původní smlouvy převést. Tento postup by však nikdy neměl vést k poškození
práv třetích osob, které spoléhaly na to, že je právní jednání neplatné.
1 9 1
BAUDYŠ, Petr. K úsilí co nejvíce neplatných smluv. Bulletin advokácie [online]. 2007, 6, s. 38 [cit. 24. 4.
2016].
1 9 2
CHALUPA, Luboš. Zákon anebo spravedlivé přesvědčení? [online]. AKCHALUPA.cz [cit. 24. 4. 2016].
1 9 3
P. Bezouška in: FIALA, KINDL a kol., 2009, op. cit., s. 211.
62
Naopak pokud byl příslušný zákonný zákaz přijat až následně, nemělo by to mít na
existující právní vztahy s ohledem na zákaz retroaktivity vliv. Stejný závěr zastává Nejvyšší
soud: Je-li smlouva uzavřena platně, nemůže se stát neplatnou v důsledku později nastalé
skutečnosti (nejde-li o tzv. relativní neplatnost)".194
Nicméně například rakouské právo
považuje takovou smlouvu za nedovolenou a neplatnou ex tunc.1 9 5
Tento přístup však dle mého
názoru narušuje právní jistotu, k následnému prohlášení neplatnosti již učiněných právních
jednání by mělo docházet pouze výjimečně, pokud výrazně převáží veřejný zájem na takovéto
právní úpravě. V tomto případě by bylo ideální, aby problematiku učiněných právních jednání
řešil samotný zákon zakotvující zákaz.
9.2.3 Kvalifikovaný rozpor se zákonem dle SOZ
Ne každé právní jednání příčící se zákonu má být automaticky sankcionováno neplatností.
Někdy může sama zakazující norma stanovit jinou civilněprávní sankci (např. neúčinnost
právního jednání), která se pak v případě porušení uplatní. Ustanovení o neplatnosti právních
jednání příčících se zákonu, tedy zákonnému zákazu, je proto jakousi subsidiární klauzulí.1 9 6
V případě, kdy zakazující norma stanoví jinou civilněprávní sankci, pak se subsidiární
(generální) klauzule neuplatní, neboť jako obecné ustanovení ustoupí zvláštnímu. Jinakj e tomu
v případě, že je v zakazující normě stanoven jiný následek než civilněprávní (např. pokuta). Pak
se speciální zákonný zákaz a generální klauzule navzájem doplňují a uplatní se vedle sebe. Je
proto možné, že právní jednání bude neplatné a vedle toho se uplatní i následek stanovený
zakazující normou.1 9 7
Neobsahuje-li zakazující norma jinou civilněprávní sankci, je nutno při jejím porušení
aplikovat generální klauzuli a zvážit, zda má být právní jednání neplatné. Nově doplněný
dovětek v ust. § 580 OZ „pokud to smysl a účel zákona vyžaduje" akcentuje nutnost
teleologického výkladu zákonného zákazu, kdy je vždy nutno zabývat se tím, zda má určité
porušení zákonného zákazu skutečně vést k neplatnosti. SOZ se o smyslu a účelu zákona
výslovně nezmiňoval. Při jeho tvorbě byl vysoký zájem na tom, aby byl prosazen zájem státu,
proto zde nebyla taková snaha upřednostnit autonomii vůle subjektů. Snahou bylo omezit
svobodnou vůli občanů a prosadit zájem státu. Z textu samotného ust. § 39 SOZ se tedy jeví,
jako by každý rozpor se zákonem měl způsobovat neplatnost. K tomuto závěru se skutečně
1 9 4
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011.
1 9 5
SALAČ, 2004, op. cit, s. 213.
1 9 6
P. Bezouška in: FIALA, KINDL a kol., 2009, op. cit., s. 213.
1 9 7
DVORAK, Bohumil. Rozpor právního jednání se zákonem. Bulletin advokácie [online]. 2011, č. 3, s. 28 [cit.
24.4.2016].
63
právní nauka dříve přikláněla, postupně se však začaly objevovat jiné názory a prosazovat
tak tendence lépe odpovídající demokratickým principům. Tedy že ne každé porušení zákona
automaticky vede k absolutní neplatnosti, tak je tomu pouze tehdy, směřuj e-li k těmto závěrům
smysl a účel zákona.
P. Salač si již v roce 1997 kladl otázku, zda má být dle ust. § 39 SOZ absolutně neplatné
každé jednání odporující zákonu. Zastával názor, že by měla být obecně dána přednost platnosti
před neplatností, třebaže to ust. § 39 SOZ přímo nevyjadřuje. Proto v případě, kdy ustanovení
obsahující zákonný zákaz samo neplatnost jako sankci neobsahuje, měl by být proveden jeho
výklad, a pokud z j eho smyslu a účelu nevyplývá, že bylo zamýšleno, aby právní j ednání, která
se s ním dostanou do rozporu, byla neplatná, mělo by se na ně hledět jako na platná. Rovněž
zdůrazňoval nutnost ochrany účastníka jednajícího v dobré víře v situaci, kdy dojde k porušení
pouze druhou stranou smlouvy, v takových případech je třeba považovat smlouvu za neplatnou
pouze výjimečně. Proto by se podle něj mělo k aplikaci dotčeného ustanovení přistupovat jako
ke krajnímu řešení.1 9 9
I. Telec výkladem rovněž dospěl k tomu, že ne každý rozpor se zákonem, ale pouze
tzv. kvalifikovaný rozpor se zákonem, má vést k absolutní neplatnosti dle ust. § 39 SOZ.
Vycházel z toho, že zákonný zákaz ilegality v soukromém právu je třeba považovat za jednu
z mezí lidské svobody s tím, že pro použití takové meze platí legální příkaz šetření podstaty
a smyslu základních práv a svobod. Ilegalita nesmí být samoúčelem, má vést k právnímu
bezpečí stran a třetích osob, a k zásahům do soukromé sféry osob by měl stát mít vždy
dostatečně ospravedlnitelný důvod. „Má-li být rozpor se zákonem vyjádřený v § 39 ObčZ
ústavně udržitelný, musí být ústavně konformní, "20
° proto musí být ustanovení vyloženo tak,
aby nedoznala újmy dobrá víra stran nebo sama jejich svobodná vůle. Dospěl tedy k závěru,
který dnes zakotvuje OZ, že je nutno nejprve zkoumat, jaký je smysl a účel zákona, a až
v návaznosti na něj rozhodovat, zda má být jednání rozporné s takovým zákonem neplatné.
„Zákaz lidského chování, resp. jeho právní neplatnost musí vyplývat ze zřejmého úmyslu
rozumného zákonodárce (ratio legis), jenž navíc musí být ospravedlněn, aby nebyl bezprávím.
Nejde tedy jen o ratio legis (zřejmý úmysl zákonodárce), opřený o fikci rozumného
1 9 8
MELZER, 2009, op. cit., s. 125.
1 9 9
SALAČ, Jaroslav. K problematice rozporu právního úkonu se zákonem ve světle § 39 občanského zákoníku.
Právní rozhledy. 1997, 10, s. 210. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck
[cit. 23.4.2016].
2 0 0
TELEC, Ivo. Není rozpor se zákonem jako rozpor se zákonem. Právní rozhledy. 2004,5, s. 161. In: Beck-online
[online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016].
64
zákonodárce, ale též o ratio iuris (smyslpráva). Za rozpor se zákonem, kde je neplatnost
ospravedlněna, považuje situaci, kdy je nějakému člověku způsobena újma (což dle OZ
odpovídá relativní neplatnosti) neboje porušen veřejný pořádek (což dle OZ odpovídá absolutní
neplatnosti), přičemž obojí může nastat zároveň.2 0 2
Stejně tak dle P. Bezoušky nebylo možné „aprori přijmout závěr o sankci v podobě
absolutní neplatnosti ... Nutno vysledovat hodnotu, která je normou chráněna, a poměřit ji
s ústavní hodnotou, kterou bychom omezili, tedy se svobodnou vůlí člověka. Pakliže chráněná
hodnotapřeváží, pak ajedině tehdyje dán rozpor se zákonem (pravidlopřiměřenosti). "203
Dále
shledal, že závěr o absolutní neplatnosti odůvodňuje především případ, kdy je narušen i veřejný
pořádek. Stejně jako P. Salač uvádí, že v případě, kdy porušila zákonný zákaz jen jedna strana,
lze o následku neplatnosti uvažovat pouze výjimečně. Rozhodující je smysl a účel zákonného
ustanovení, zda se obrací nejen proti uzavření smlouvy, ale i proti jejímu hospodářskému
výsledku.2 0 4
Postupem času tedy docházelo k vývoji kvalifikace právního jednání jako absolutně
neplatného a byla čím dále více vnímána nutnost rozumného výkladu příslušeného
ustanovení,2 0 5
což mělo odraz rovněž v rozhodovací praxi soudů. Ve svém významném nálezu
II. US 87/04 ze dne 6. 4. 2005 Ústavní soud konstatoval, že ne každý rozpor se zákonem má
automaticky za následek absolutní neplatnost právního úkonu: „závěr, že určitý právní úkon je
neplatný pro rozpor se zákonem neboproto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad
dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou
roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného
příkazu či zákazu. ...
Ustavní soud kromě toho zdůrazňuje, že v soukromoprávní sféře ne každý rozpor se
zákonem má automaticky za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany
legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana
soukromoprávních vztahů, tedypředevším ochrana smluvních vztahů podle zásady "pacta sunt
servanda" (smlouvy se musí dodržovat).
2 0 1
TELEC, Ivo. Není rozpor se zákonem jako rozpor se zákonem. Právní rozhledy. 2004,5, s. 161. In: Beck-online
[online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016].
2 0 2
Tamtéž.
2 0 3
P. Bezouška in: FIALA, KINDL a kol., 2009, op. cit., s. 212.
2 0 4
Tamtéž.
2 0 5
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2373/2012.
65
V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto každý
zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody, a proto je nutno
vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně, a nikoli
extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání
ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí
být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána kjiným účelům,
než pro které byla stanovena. "206
Na tyto závěry se následně odkazoval ve svých rozhodnutích rovněž Nejvyšší soud,2 0 7
kde zdůrazňuje význam teleologického výkladu vedle výkladu gramatického a vychází z toho,
že je vždy nutno zkoumat smysl a účel zákonného zákazu. V dalším svém rozhodnutí se
odkazuje také na výše uvedené závěry I. Telce.2 0 8
Konkrétně lze uvést příklad, v němž Nejvyšší
soud dospěl k závěru, že dojde-li k porušení živnostenského zákona z důvodu neexistence
oprávnění k podnikání na straně podnikatele, není tím bez dalšího způsobena neplatnost
smlouvy uzavřené podle soukromoprávního předpisu.2 0 9
Šlo o jeden z výše jmenovaných
případů, kdy sama veřejnoprávní norma nestanovila jako důsledek neplatnost, proto bylo třeba
provést výklad ust. § 39 SOZ. Nejvyšší soud konstatoval, že „ s ohledem na smysl a účel zákona
je třeba posoudit, zda postačí uplatnění zákonem předvídaných veřejnoprávních sankcí
(správní tresty -pokuty, odnětí oprávnění), nebo zda smysl a účel zákona žádá, aby předmětná
smlouva byla považována za neplatnou. ... Lze učinit závěr, že v případě, kdy zákonný zákaz
směřuje pouze vůči jedné ze stran smlouvy, je třeba považovat smlouvu za neplatnou pouze
výjimečně, pokud by to bylo neslučitelné se smyslem a účelem daného zákonného zákazu. "210
Na tento konkrétní případ dnes pamatuje OZ výslovně ve svém ust. § 5 odst. 2: „Proti vůli
dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost právního jednání jen proto, že jednal
ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění, nebo komu je činnost zakázána ". DCFR
v tomto případě stanoví, že takovéto smlouvy nejsou vymahatelné tím subjektem, který porušil
právní předpis a jednal bez potřebného oprávnění.2 1 1
2 0 6
Nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04.
2 0 7
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2373/2012; Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 12. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1067/2004; Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8.2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010;
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2146/2010 nebo Rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3390/2008.
2 0 8
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 440/2004.
2 0 9
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003.
2 1 0
Tamtéž.
2 1 1
BAR, Ch.; CLIVE, E. a kol., 2009, op. cit., s. 566.
66
9.2.4 Řešení dle OZ
Tendence zabývat se smyslem a účelem zákonného zákazu zde byla již před jeho výslovným
zakotvením v ust. § 580 OZ, byť stále velká část praxe zastávala spíše doslovný výklad
ust. § 39 SOZ. Proto je vhodné, že bylo díky OZ jednoznačně opuštěno široké pojetí neplatnosti
pro rozpor se zákonem, jak mohlo toto být vykládáno za účinnosti SOZ. Dle OZ nelze vymezit
pevně ohraničenou množinu situací, kdy bude právní jednání pro rozpor se zákonem neplatné,
nicméně lze navázat na výše uvedené závěry a konstatovat, že důvod neplatnosti zde bude
tehdy, bude-li porušením zákazu způsobena druhé osobě újma, anebo bude narušen veřejný
pořádek. V každém jednotlivém případě bude docházet ke střetu zásady autonomie vůle s jinou
chráněnou hodnotou, což by mělo být jako každý hodnotový rozpor řešeno poměřováním.
Lze se inspirovat DCFR, jež přenechává ještě větší prostor soudům a rozhodcům při
určování následků porušení zákona (nejde-li o porušení základních principů). Nestanoví-li sama
zakazující norma následek, pak mohou sami rozhodnout, zda je v případě porušení taková
smlouva platná, neboje s účinky ex tunc neplatná, a to částečně nebo v celém rozsahu, anebo
smlouvu či její následky upraví. Při tom mají přihlížet ke všem okolnostem případu, včetně
smyslu zákona, toho, na čí ochranu je zákon zaměřen, jaké jsou již uložené sankce, závažnost
porušení zákona, zavinění při porušení zákona.2 1 2
Všechny uvedené okolnosti úzce souvisí se
smyslem a účelem zákona, proto by měly být při určování neplatnosti právního jednání brány
v potaz.
Je rovněž otázkou jak pohlížet na situaci, kdy některé právní normy samy stanoví, že
jejich porušení vede k neplatnosti právního jednání. Podle P. Bezoušky podléhají tato
ustanovení stejnému režimu jako ta, u nichž není sankce neplatnosti výslovně zmíněna, jde jen
o upozornění zákonodárce, že jejich porušení může mít za následek sankci (absolutní)
neplatnosti.213
Opačný názor zastával P. Salač, který tvrdil, že pokud zákonodárce v konkrétním
případě stanoví jako následek porušení právní normy (relativní nebo absolutní) neplatnost
takového jednání, tato by se měla uplatnit. Pokud totiž zákonodárce v uvedených případech
dává výslovně najevo, že smyslem právní regulace je, aby jednání v rozporu s určitou normou
byla neplatná, aplikace generální klauzule je tak v těchto případech vyloučena.2 1 4
Tento svůj
názor později upravil, když dle něj nelze na vztah zakazujícího ustanovení a generální klauzule
2 1 2
BAR, Ch.; CLIVÉ, E. a kol., 2009, op. cit., s. 567 - 569.
2 1 3
P. Bezouška in: FIALA, KINDL a kol., 2009, op. cit, s. 213.
2 1 4
SALAČ, Jaroslav. K problematice rozporu právního úkonu se zákonem ve světle § 39 občanského zákoníku.
Právní rozhledy. 1997, 10, s. 210. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck
[cit. 23. 4. 2016].
67
pohlížet jako na vztah lex generalis a lex specialis, jejich poměr hodnotí jako kooperativní, kdy
generální klauzule vyjadřuje jednu ze základních zásad civilního práva a konkrétní zákazy
doplňuje a dotváří.2 1 5
Souhlasím s tím, že správnější je v každém konkrétním případě zkoumat,
zda má porušení zákazu vést k neplatnosti, tj. zda to smysl a účel zákazu vyžaduje, neboť touto
normou nedošlo k vyloučení aplikace generální klauzule a požadavku teleologického výkladu.
Proto i v případě, kdy zakazující norma bezpodmínečně uvede jako následek svého porušení
neplatnost, můžeme v konkrétním případě vyhodnotit, že právní jednání učiněné v rozporu
s touto normou neplatné není. Například ust. § 2286 odst. 2 OZ stanoví, že „výpověď
pronajímatele nájmu bytu či nájmu domu je neplatná, pokud neobsahuje poučení nájemce
o jeho právu vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi
soudem ". Smyslem a účelem zákona je chránit nájemce, aby si byl vědom možností své obrany.
Je zřejmé, že pokud nájemce navzdory tomu, že výpověď neobsahuje poučení, vznese námitky
a navrhne její přezkoumání soudem, pak by v daném konkrétním případě bylo příliš
formalistické posoudit výpověď jako neplatnou, když byl účel zákona naplněn. Bylo by krokem
zpět, kdyby tyto situace byly hodnoceny tak, že automaticky nastoupí za všech okolností
neplatnost právního jednání.
9.2.5 Účel právního jednání a obcházení zákona
Dle ust. § 547 OZ musí právní jednání odpovídat zákonu svým obsahem i účelem. Rovněž
úprava SOZ v ust. § 39 vyžadovala nutnost souladnosti účelu právního jednání se zákonem
výslovně. Vedle toho SOZ upravoval i skutkovou podstatu obcházení zákona, kterou
sankcionoval absolutní neplatností. I u obcházení zákona hraje roli účel právního jednání,
přičemž tato situace leží na pomezí rozporu se zákonem a rozporu s dobrými mravy.2 1 6
Obcházením zákona se rozumí situace, kdy se strany snaží dosáhnout účelu zakázaného
právního jednání prostřednictvím jiného, které není výslovně zakázáno. Právní jednání tedy
neodporuje výslovnému znění zákona, ale jeho nepřípustnost dovodíme výkladem smyslu
a účelu zákonné úpravy. Jde o případy, kdy právní jednání (resp. jeho účel), případně ještě
v souvislosti s dalším právním jednáním, odporuje smyslu a účelu zákona, byť s ním dle
gramatického výkladu v rozporu není. Dle Nejvyššího soudu obcházení zákona „spočívá ve
vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem
zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva
nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle
2 1 5
SALAČ, 2004, op. cit, s. 211.
2 1 6
P. Bezouška in: FIALA, KINDL a kol., 2009, op. cit, s. 213.
68
práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného
a nežádoucího. "217
Nebylo jasně vymezeno, jaký je rozdíl mezi obcházením zákona a právním jednáním,
jehož účel odporuje zákonu, když v ust. § 39 SOZ byly oba důvody uváděny vedle sebe:
„Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebojej obchází
anebo sepříčí dobrým mravům ". Obcházení zákona se někdy vykládalo tak, že vyžaduje úmysl
jednajících obejít zákona,2 1 8
i Nejvyšší soud u neplatnosti právního jednání pro obcházení
zákonné povinnosti vyžadoval vůli povinného subjektu zákon obejít: „obcházenízákona (jeho
smyslu) však jistě vyžaduje volní jednání, tj. úmysl zákon obejít."219
V jiném rozhodnutí
týkajícím se obcházení zákona naproti tomu konstatoval, že není důležité, zda účastníci
0 důvodu neplatnosti věděli.2 2 0
I kdybychom připustili, že pojmovým znakem samotného
obcházení zákona je úmysl jej obejít, stejně tak bude pro rozpor se zákonem sankcionována
1 situace, kde je účel určitého právního jednání v rozporu s ratio legis, a to i tehdy, pokud
účastníci o tom, že jednají v rozporu se zákonem, vůbec nevěděli. Je to stejná situace jako když
někdo jedná přímo v rozporu se zákonem, aniž by o tom věděl, proto se i zde uplatní zásada
ignorantia legis non excusat. Proto neshledávám důvod mezi dvěma uvedenými situacemi
rozlišovat a dle mého názoru lze vystačit pouze s kategorií právního jednání, jehož účel
odporuje zákonu. Není nutné dále rozlišovat situace, kdy účastníci jednali s úmyslem zákon
obejít, byť tomu tak být může. Lze shrnout, že je rozhodující, že strany (nebo alespoň jedna
z nich s vědomím druhé strany) chce docílit účelu, který je v rozporu se zákonem. A vzhledem
k tomu, že účel je součástí právního jednání, není nutno tuto skutečnost zmiňovat zvlášť.
Z dikce ustanovení § 580 odst. 1 zmizel pojem obcházení zákona, to však dle výše
uvedeného neznamená, že by došlo k jakékoli změně. Ustanovení i nadále dopadá na situace,
kdy právní jednání (jeho účel) odporuje zákonu, a to jak jeho výslovnému znění, tak i jeho
smyslu a účelu. Uvedené situace jsou nadále kryty pouze pojmem rozporu se zákonem. Byť
není právní jednání v rozporu s výslovným zněním normy, ale s normou po provedení výkladu,
zákonodárce neshledal důvodné mezi těmito dvěma situacemi nadále rozlišovat.
Domnívám se, že by bylo možné právní úpravu ještě zjednodušit a v ust. § 547 OZ
stanovit, že „právní jednání musí odpovídat dobrým mravům i zákonu ". Jak bylo výše uvedeno,
2 1 7
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004.
2 1 8
MELZER, 2009, op. cit., s. 124 - 125.
2 1 9
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1116/99.
2 2 0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 505/2002; stejně tak ŠVESTKA a kol.,
2009, op. cit., s. 354.
69
součástí zákona je vždy i jeho účel, proto součástí právního jednání je rovněž vždy i jeho účel.
Zákonodárce však považoval za vhodné tuto skutečnost zdůraznit a bez vší pochybnosti
vymezit nežádoucí jevy. Také B. Dvořák poukazuje na to, že nelze „přehlížet, že žádná
zpředstavených zahraničních úprav nedisponuje - na rozdíl od NOZ- výslovným ustanovením,
podle kterého je v rozporu se zákonem i takové právní jednání, které zákonu odporuje svým
účelem. "221
Jako příklad obcházení zákona lze uvést situaci, k níž docházelo poměrně často, a to
v případech sjednávání tzv. propadné zástavy, která byla zakázána. Nejvyšší soud posuzoval
případ, kdy dlužnice uzavřela s věřitelem smlouvu o půjčce, k zajištění vrácení půjčky uzavřela
zástavní smlouvu a zároveň udělila plnou moc k prodeji zastavených nemovitostí, dle níž byla
následně uzavřena kupní smlouva. Účelem popsaného jednání bylo sjednání propadné zástavy,
neboť uvedené bylo v rozporu s účelem zástavního práva stanoveným zákonem. Proto byla
kupní smlouva shledána neplatnou pro rozpor se zákonem, ačkoli žádné z jednotlivých právních
jednání neodporovalo výslovnému znění zákona. V celkovém kontextu však bylo snahou
účastníků obejít zákon.2 2 2
Dalším příkladem může být již konstantně judikovaný závěr, že
„právní úkon učiněný jeho účastníky v úmyslu zmařit provedení již nařízeného výkonu
rozhodnutí (tím, že má být právním důvodem pro vyloučení postiženého majetku z exekuce), je
podle § 39 obč. zák. neplatný".223
Účastníci převedli majetek ještě před doručením usnesení
o nařízení exekuce, avšak soud dospěl dle konkrétních okolností případu k tomu, že účelem
právního jednání bylo zmařit provedení exekuce. Stejně tak byla i dohoda o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřená za účelem zmaření exekuce shledána
absolutně neplatnou.224
9.2.6 Povaha neplatnosti při rozporu se zákonem
Podstatnou změnou OZ oproti SOZ je povaha neplatnosti právního jednání při rozporu se
zákonem. SOZ všechna právní jednání příčící se zákonu automaticky stíhal neplatností
absolutní (s výjimkami, kdy bylo speciálně upraveno jinak, např. ust. § 40a SOZ). OZ nejen že
dle výslovné úpravy nepovažuj e všechna právní j ednání příčící se zákonu za neplatná, ale z těch
neplatných považuje za neplatná absolutně pouze ta, jež dle ust. § 588 OZ odporují zákonu
a zároveň zjevně narušují veřejný pořádek. V ostatních případech, kdy je právní jednání
2 2 1
DVOŘÁK, Bohumil. Rozpor právního jednání se zákonem. Bulletin advokácie [online]. 2011, č. 3, s. 28 [cit.
24.4.2016].
2 2 2
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1053/2001.
2 2 3
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1426/2006.
2 2 4
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000.
70
někomu na újmu, musí se dotčený neplatnosti dovolat, uplatní se tedy relativní neplatnost. Je
tak opuštěn široký koncept (absolutní) neplatnosti právních jednání, kdy mělo mnohdy každé
porušení zákona za následek absolutní neplatnost, což bylo v praxi dosti rigidní. Dle L. Tichého
zákaz, který se týká jen vnějších okolností uzavírání smlouvy a zejména bere v úvahu čas
a místo, nemá takový význam, aby způsoboval absolutní neplatnost.225
J. Handlar uvedené pojetí absolutní neplatnosti shledává jako problematické a zastává
názor, že je-li právní jednání v rozporu se zákonem, jehož smyslu aúčelu nelze dosáhnout jinak
než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání, musí být takové jednání považováno za
absolutně neplatné, i kdyby nebylo možno dospět k závěru, že zároveň narušuje veřejný
pořádek. Jako rozhodující a dostatečné kritérium pro závěr o absolutní neplatnosti právního
jednání shledává smysl a účel zákona, proto je dle něj kritérium veřejného pořádku
nadbytečné.2 2 6
Jde o dosti extenzivní výklad, když OZ stanoví jednoznačně jako předpoklad
absolutní neplatnosti i narušení veřejného pořádku. Na druhé straně lze zvažovat nastoupení
absolutní neplatnosti v těch případech, kdy zde bude důvod neplatnosti, ale nebude narušen
veřejný pořádek, nicméně relativní neplatnost vůbec v daném případě nepovede k ochraně
dotčené osoby.
L Tichý poukazuje v souvislosti s ust. § 588 OZ na to, že toto stanoví, že soud přihlédne
i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný
pořádek, ale neobsahuje zmínku o smyslu aúčelu zákona. Naproti tomu ust. § 580 OZ zakotvuje
neplatnost pouze v případě tzv. kvalifikovaného rozporu se zákonem, tedyjen tam, kde to smysl
a účel zákona vyžaduje. Dle L. Tichého je i za této situace nutno vykládat ust. § 588 tak, že
i zde je nutná existence kvalifikovaného rozporu se zákonem.2 2 7
S tím souhlasím, navíc mám
za to, že právě narušení veřejného pořádku je znakem kvalifikovaného rozporu se zákonem,
proto v podstatě vždy, když porušením zákona dojde zároveň k narušení veřejného pořádku,
půjde o kvalifikovaný rozpor se zákonem.
9.2.7 Veřejný pořádek
Pojem veřejný pořádek je neurčitým právním pojmem, který je užíván i zahraničními právními
úpravami,2 2 8
avšak české doktríně nebyl doposud v uvedené souvislosti znám. Napříč OZ plní
různé funkce, ale pro tuto práci je významná jeho funkce jako obsahového korektivu právních
2 2 5
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1447.
2 2 6
LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit, s. 2084 - 2085.
2 2 7
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit, s. 1446 - 1447.
2 2 8
DVOŘÁK, Bohumil. Rozpor právního jednání se zákonem. Bulletin advokácie [online]. 2011, č. 3, s. 28 [cit.
24.4.2016].
71
jednání. Veřejný pořádek však není dle OZ samostatným korektivem platnosti právních jednání
jako dobré mravy, a to na rozdíl od některých evropských právních řádů, zejména z francouzské
rodiny, které samostatný korektiv veřejného pořádku znají a dokonce mu oproti dobrým
mravům přisuzují významnější pozici.2 2 9
Dle OZ se veřejný pořádek uplatňuje až spolu
s porušením zákona, který má jako obsahový korektiv ve vztahu k dobrým mravům speciální
postavení, a jeho účelem je určení povahy neplatnosti právního jednání příčícího se zákonu. Jeli
porušení zákona takové intenzity, že je narušen i veřejný pořádek, je takové jednání dle OZ
absolutně neplatné.
Zákonodárce pojem veřejný pořádek stejně jako pojem dobrých mravů nedefinuje, což
je u obdobných obecných pojmů obvyklé a žádoucí, přesto je nutno se zabývat alespoň obecně
jeho obsahovou náplní. Pojem veřejného pořádku byl doposud českému právu znám pouze
z předpisů mezinárodního práva soukromého, je proto otázkou, zda lze na závěry vytvořené
v této oblasti navázat. Výhradu veřejného pořádku zná ust. § 4 ZMPS, který na rozdíl od svého
předchůdce veřejný pořádek nedefinuje. Dle ust. § 36 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním
právu soukromém a procesním, veřejný pořádek chránil „zásady společenského soužití
a státního zřízení České republiky ajejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat".
Tyto zásady je nutno vyvodit z Ústavy, přičemž jde o zásady směřující k uspokojování
základních zájmů státu a společnosti. Zásadami je třeba rozumět buď obsah právních norem,
které sledují uspokojení zvlášť závažné společenské potřeby a mohou mít často formu
ústavního předpisu, nebo určitá pravidla, k nimž lze dospět abstrakcí z právních norem.2 3 0
DZ
uvádí, že je veřejný pořádek vedle dobrých mravů dalším limitem autonomie vůle osob,
přičemž jde o jednu z podstatných náležitostí demokratického právního státu. Odkazuje v této
souvislosti na čl. 9 odst. 2 Ústavy, dle něhož je změna podstatných náležitostí demokratického
právního státu nepřípustná.2 3 1
Zdá se, jako by DZ skutečně směřovala k pojetí veřejného
pořádku v mezinárodním smyslu. V této souvislosti je však vhodné zaměřit se na zahraniční
právní úpravy, které s pojmem veřejného pořádku ve vztahu k neplatnosti právních jednání
pracují. Francouzské právo rozlišuje mezinárodní veřejný pořádek v obdobném smyslu, jak byl
vymezen výše, a vedle něj pak vnitřní veřejný pořádek v souvislosti s právním jednáním. Proto
se jím lze inspirovat a rovněž uvedená pojetí odlišovat. I. Pelikánová a R. Pelikán uvádějí, že
zákonodárce pojem veřejného pořádku užívá právě v posléze uvedeném vnitrostátním smyslu,
2 2 9
SALAČ, 2004, op. cit, s. 221.
2 3 0
KUČERA, Zdeněk. Mezinárodní právo soukromé. 5. opr. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 2001, s. 185.
2 3 1
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, s. 32
[cit. 23. 4. 2016].
72
neboť jeho pojetí v mezinárodním právu soukromém je citelně užší Lze tedy uzavřít, že
veřejný pořádek v OZ nelze ztotožňovat s veřejným pořádkem v mezinárodním právu
soukromém, nicméně co je obsahem mezinárodního veřejného pořádku bude rovněž tvořit
základ veřejného pořádku ve smyslu OZ.
Je třeba zabývat se tím, co spadá pod pojem vnitřního veřejného pořádku. Nutno
předeslat, že i v zahraničních právních úpravách, jimž je tento pojem znám déle, existuje řada
názorů a koncepcí a neexistuje obecně přijímané pojetí.2 3 3
DZ ohledně obsahového vymezení
veřejného pořádku uvádí, že „orientačně lze vyjít z pojetí, že veřejný pořádek prostupuje celé
právo a zahrnuje pravidla, na nichž leží právní základy společenského řádu zdejší
společnosti. "234
Dle P. Bezoušky a L. Piechowiczové „jde o právnímu řádu vlastní hodnotové
a řídící principy, bez nichž nemůže fungovat demokratická společnost" P5
Podle L. Tichého
„ vychází veřejný pořádek z hodnot právního řádu, jež sice nejsou dostatečně konkretizovány,
avšak právě s jeho pomocí se stávají zřetelnými, "2 3 6
a jeho součástí jsou ty normy, které
upravují veřejný zájem. J. Handlar uvádí, že se směřuje k chápání veřejného pořádku jako
„pojmu, který reprezentuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového
významu, že jejich porušení nelze akceptovat... "237
A konečně podle P. Bezoušky „veřejný
pořádek tvoří souhrn hodnotových východisek, na nichž spočívají základy právního řádu zdejší
společnosti".2
^ Podle převládajícího názoru jde tedy o abstrahované základní principy
a pravidla právního řádu, které jej prozařují a na jejichž dodržování je nutno bezvýhradně trvat.
Veřejný pořádek tak slouží jako prostředek, díky němuž lze v konkrétním případě prohlásit
smlouvu za absolutně neplatnou proto, že se příčí obecným zásadám právního řádu. Takové
použití základních právních zásad by bez dalšího možné nebylo. Podle jiných názorů bývá
veřejný pořádek vymezován jako souhrn kogentních norem právního řádu, s ohledem na ust. § 1
odst. 2 OZ takto však veřejný pořádek pojímat nelze, protože bychom se dostali ke kruhové
definici.2 3 9
2 3 2
1. Pelikánová a R. Pelikán in: ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 16.
2 3 3
DVORAK, Bohumil. Rozpor právního jednání se zákonem. Bulletin advokácie [online]. 2011, č. 3, s. 28 [cit.
24.4.2016].
2 3 4
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, s. 32
[cit. 23. 4. 2016].
2 3 5
BEZOUŠKA, PIECHOWICZOVÁ, 2013, op. cit., s. 12.
2 3 6
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1487.
2 3 7
LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit, s. 2136.
2 3 8
P. Bezouška in: FIALA, KINDL a kol., 2009, op. cit, s. 212.
2 3 9
1. Pelikánová a R. Pelikán in: ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit, s. 16.
73
Je zřejmé, že stejně jako v případě dobrých mravů nelze podat ucelený výčet hodnot
spadajících pod pojem veřejného pořádku. Pro ucelenější představuje však vhodné zaměřit se
na některé konkrétní případy, které bývají uváděny jako součást veřejného pořádku:
- zájem na ochraně jednotlivce v hospodářském styku (zejména zaměstnance, nájemníka,
spotřebitele)2 4 0
- požadavek na transparentní uspořádání soukromých právních poměrů osob2 4 1
- dodržení rovných práv mužů a žen (např. v případě odměňování za stejnou práci)2 4 2
- zájem na stabilitě státního zřízení
- fiskální zájem státu
- zájem na potírání kriminality
- veřejnoprávní pravidla řídící hospodářský styk
- ochrana právního postavení třetích osob (porušením je např. smlouva, jejímž účelem je
způsobit třetí osobě škodu)
- podstata základních právních institutů (porušením je např. smlouva, dle níž vlastník
nesmí za žádných okolností zcizit svoji věc)2 4 3
Jako konkrétní případ porušení veřejného pořádku P. Bezouška dále uvádí smlouvy
zavazující ke spáchání trestného činu, smlouvy, jejichž podstatou je snaha vyloučit fungování
ústavních principů (smlouvy, v jejichž důsledku se manipuluje s volebním výsledkem - třeba
„nakupování" volebních hlasů), nebo jimiž se brání výkonu veřejné moci (smlouvy vycházející
z korupčního jednání).2 4 4
Obsah veřejného pořádku se však bude muset ještě ustálit a není zcela
zřejmé, jak široce bude chápán.
Dle DCFR je neplatná smlouva narušující základní principy právních řádů členských
států Evropské unie, je-li to nutné pro zachování dotčeného principu. Jde o smlouvy, které příliš
zasahují do osobní svobody (s nadměrnou dobou trvání, nebo závazek nesoutěžit), do práva
pracovat, omezující obchod nebo smlouvy zasahující do obecně uznávaných zásad rodinné
a sexuální morálky. Taková smlouvaje neplatná od počátku.2 4 5
2 4 0
P. Bezouška in: FIALA, KINDL a kol., 2009, op. cit., s. 212.
2 4 1
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, s. 32
[cit. 23. 4. 2016].
2 4 2
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1488.
2 4 3
Posledních šest příkladů čerpáno z: BEZOUŠKA, PIECHOWICZOVÁ, 2013, op. cit., s. 13.
2 4 4
BEZOUŠKA, Petr. Neplatná smlouvaje drahá smlouva. PRKPARTNERS.cz [online]. PRK Partners [cit. 24. 4.
2016].
2 4 5
BAR, Ch.; CLIVÉ, E. a kol., 2009, op. cit., s. 562.
74
9.2.8 Postup při posuzování neplatnosti právního jednání pro rozpor se
zákonem
Posuzujeme-li právní jednání z hlediska jeho neplatnosti pro rozpor se zákonem, je nejdříve
nutno vyložit zákon, zda vůbec obsahuje zákonný zákaz, s nímž je právní jednání v kolizi.
Teprve následně je na místě zjišťovat, jaké následky mají v tomto případě nastat. Zda je jimi
neplatnost, jiná civilněprávní sankce, anebo případně i žádný následek. Určitou civilněprávní
sankci může předvídat sama norma obsahující zákonný zákaz, která bude v tomto případě
aplikována, v mnoha případech však norma o následcích mlčí, pak je třeba přistoupit k výkladu
generální klauzule. Při tomto výkladu je třeba zkoumat, zda smysl a účel zákona obsahující
zákonný zákaz vyžaduje, aby bylo právní jednání neplatné, a pokud ano, jaká je povaha
neplatnosti, zda absolutní nebo relativní. Povahu neplatnosti může stanovit i samotná norma,
ale většinou ji bude třeba dovodit.
9.3 Neplatnost pro rozpor s dobrými mravy
V právu proti sobě stojí individuální zájmy jednotlivce a zájmy celé společnosti, přičemž
snahou právaje dosáhnout spravedlnosti ve smyslu rovnováhy uvedených zúčastněných zájmů
jako obecného cíle.2 4 6
Jedním z projevů ekvity jsou dobré mravy, jejichž hlavním smyslem je
snaha dosáhnout spravedlivého řešení tam, kde by formální aplikace právních norem vedla
k neudržitelným výsledkům. S poměřováním práva s ekvitou se lze setkat již v římském právu,
z něhož následně vycházely evropské úpravy, proto se většina právních řádů snaží různými
nástroji korigovat nepřiměřené tvrdosti při aplikaci práva. V oblasti právního jednání jde
o tradiční korektiv obsahové platnosti právních jednání, kdy i právní jednání, které se nepříčí
žádným právním normám, může být neplatné právě z důvodu rozpornosti s dobrými mravy.
Dobré mravy jsou tak nejzazším korektivem platnosti právních jednání.2 4 7
Je žádoucí přiznat dobrým mravům právní relevanci už jenom proto, že právní řád
a normy nemohou pamatovat na všechny myslitelné situace a právě proto je třeba určitého
prostředku, který se bude snažit zamezovat nespravedlnostem, byť souladným s účinnou právní
úpravou. K jejich aplikaci by se mělo přistupovat spíše výjimečně, měly by se uplatnit až tehdy,
kdy je zde zjevná nespravedlnost a důsledky aplikace práva by nebyly udržitelné, jde o jakési
ultima ratio. Proto by se mělo stávat jen zřídka, aby ve společnosti užití korektivu dobrých
mravů nebylo pochopeno, tento projev změkčení aplikace práva by měl být naopak
v konkrétním případě přijímán jako zcela přirozený a ospravedlnitelný. Dobré mravy se vyvíjí,
2 4 6
HURDÍK, 2013, op. cit., s. 69.
2 4 7
P. Bezouška in: FIALA, KINDL a kol., 2009, op. cit., s. 214.
75
závisí na místě a čase, proto jsou národního charakteru a lze je tedy v rámci Evropy pouze těžko
sjednotit.248
Rozpor s dobrými mravy je objektivní kategorií, která není podmíněná psychickým
stavem účastníků.2 4 9
Na druhé straně při posuzování rozporu s dobrými mravy j e nutno přihlížet
ke všem okolnostem konkrétního případu, včetně doby a postavení účastníků.2 5 0
9.3.1 Vymezení dobrých mravů
Právní úprava OZ v této oblasti nedoznala oproti SOZ zásadních změn, proto lze vyjít
z dosavadních závěrů, rozdílem je opět pouze povaha neplatnosti při rozporu s dobrými mravy.
Dobré mravy jsou neurčitým pojmem, zákon tedy jejich definici nepřináší, což by ani
nebylo žádoucí, chceme-li, aby dobré mravy plnily svou funkci a zachovaly si potřebnou
pružnost. Každý pokus o vymezení tohoto pojmu by nutně vedl k jeho zúžení, což není žádoucí
a popíralo by to podstatu dobrých mravů. Přesto se v judikatuře objevují snahy nějakou definici
dobrých mravů nalézt, stejně tak nalezneme mnohé definice i v odborné literatuře. Tyto snahy
jsou i přes výše uvedené pochopitelné, neboť dobré mravy mohou mít a mají poměrně
významné dopady do praxe, a to právě i v oblasti posuzování neplatnosti právních jednání.
Nejvyšší soud dříve poměrně konstantně judikoval, že dobrými mravy je míněn „souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou
neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence sdílené rozhodující částí společnosti,
a mají povahu norem základních"'.251
Toto vymezení bylo kritizováno, a to mj. J. Hurdíkem
z toho důvodu, že jde o tautologickou smyčku, když pojem dobrých mravů je vydefinován jako
souhrn společenských, kulturních a mravních norem, které jsou navíc postaveny naroveň,
ačkoli vztah mezi nimi není souřadný. Krom toho je podle něj osvědčení se v historickém vývoji
spíše věc právního obyčeje než mravní normy.2 5 2
Mám za to, že rovněž požadavek sdílení
rozhodující částí společnosti není vhodný, mravní zásady nelze ztotožňovat s veřejným
míněním, neboť jak upozorňuje Z. Grus, museli bychom dojít k nesprávnému závěru, že „vše,
co je v souladu s veřejným míněním, je slušné, resp. je v souladu s právem ",253
2 4 8
SALAČ, 2004, op. cit, s. 225.
2 4 9
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit, s. 1450.
2 5 0
ŠVESTKA a kol., 2009, op. cit, s. 354.
2 5 1
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96; také Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
5. 10. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1842/2000 nebo Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo
1121/2001.
2 5 2
HURDIK, Jan. Zásady soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 79 a násl.
2 5 3
GRUS, Zdeněk. Dobré mravy ve světle publikované judikatury. Právní rozhledy. 2004, 3, s. 112. In: Beckonline
[online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016].
76
P. Bezouška vymezuje dobré mravy jako normativní systém, sociální řád, který je
založen na určitém minimálním konsensu týkajícím se určitých základních hodnot. Dobré
mravy jsou dle něj sociálními (morálními pravidly), které jsou ve společnosti všeobecně
uznávány pro svou ochrannou funkci.2 5 4
Jako soubor morálních norem vnímá dobré mravy
i Z. Grus, který však obecně snahu definovat dobré mravy kritizuje, přesto uvádí, že „je jisté,
že dobré mravy jsou určitým souborem norem morálky, kterým je ze zákona propůjčena síla
zákona, ale sama o sobě tato charakteristika nic neznamená". Rovněž V. Knapp a
M. Knappová považují dobré mravy za soubor pravidel chování, které ukládá společenská
morálka v určité době a na určitém místě.2 5 5
Podle L. Tichého právo prostřednictvím dobrých
mravů vtahuje do svého systému normativní systémy stojící vedle něho, jako jsou etika,
morálka a mravy.2 5 6
Na tomto místě je třeba upozornit, že I. Hein rozlišuje mezi mravností,
kterou považuje za neměnnou přirozenoprávní kategorii, a morálkou, která představuje
kategorii proměnlivou, přičemž podle něj nic jako kolektivní mravnost nebo morálka
neexistuje.257
Dle J. Švestky jsou dobré mravy „obecně uznávaným míněním, které ve
vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah právního úkonu, aby byl v souladu
se základními respektovanými zásadami mravního řádu demokratické společnosti",258
Podle
P. Salače dobré mravy „představují mimoprávní hodnoty společné určité společnosti na
určitém stupni jejího vývoje - chápané jako nezpochybnitelné minimum slušnosti všech
spravedlivě uvažujících jedinců".259
A konečně v pojetí Ústavního soudu jsou dobré mravy
„ souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy
zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními
zásadami demokratické společnosti ".2 6 0
K uvedenému vymezení se hlásí i M . Zuklínová.2 6 1
Jak vidno, dobré mravy jsou velmi často považovány za svébytný normativní systém
existující vedle práva, tedy soubor určitých pravidel nebo norem plynoucích zejména z morálky
ve společnosti. Při hlubším rozboru uvedených definic se již dostáváme na hranici filosofie,
neboť si lze klást otázky, co je to morálka, etika, jak se určí, co jsou mravní zásady, a to zejména
s ohledem na názorový pluralismus ve společnosti.
2 5 4
P. Bezouška in: FIALA, KINDL a kol., 2009, op. cit., s. 214.
2 5 5
ŠVESTKA; DVOŘÁK a kol., 2009, op. cit., s. 104.
2 5 6
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1448.
2 5 7
HEIN, Oldřich. Dobré mravy. In: Právní rádce, 2004, č. 12, s. 71 a násl.
2 5 8
ŠVESTKA a kol., 2009, op. cit., s. 354.
2 5 9
SALAČ, 2004, op. cit, s. 220.
2 6 0
Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97.
2 6 1
ZUKLÍNOVÁ, 2013, op. cit, s. 130.
77
Na druhé straně stojí názor J. Spáčila, dle něhož dobré mravy ve vztahu k posuzování
neplatnosti právních jednání nejsou totožné s morálkou (na rozdíl od jejich druhého významu
v jiných případech), i když se často překrývají, ale jde o kategorii právní mající základ
v platném právu.2 6 2
Rovněž J. Hurdík považuje dobré mravy za právní pojem bez přímého
normativního obsahu, který nelze ztotožnit s morálkou nebo veřejným míněním.2 6 3
Jejich názor
se však rozchází v tom, jak naplnit obsah pojmu dobrých mravů. J. Hurdík tvrdí, že obsah
dobrých mravů je třeba hledat v kategorii vyššího řádu, přičemž zdrojem poznání relevantních
hodnot je filozofie, k obsahovému naplnění tak dochází „jejich aplikací a jejich naplněním
konkrétními hodnotovými hledisky převzatými zásadně ze sféry filozofie ".2 6 4
Naproti tomu dle
J. Spáčila poukazují dobré mravy na zásady, na kterých je založeno občanské právo, a také na
zásady, na kterých spočívá celý právní řád; dobré mravy se dostávají do blízkosti analogické
aplikace práva. Skrze dobré mravy je tak soudci dán příkaz, aby si domyslel, jak by zákonodárce
postupoval, kdyby chtěl konkrétní situaci upravit normou při respektování základních práv
a svobod a hodnot, na nichž je vystavěno soukromé právo. „Pokud by totiž morálka společnosti
byla v rozporu s hodnotami respektovanými právem, bylo by při určení dobrých mravů třeba
vyjít z hodnot obsažených v právním řádu. "265
Ani odlišná většinová morálka proto podle něj
nemůže na prosazení těchto principů nic změnit. Jako příklad uvádí, že smlouva o prodeji
pornografie by dle morálního přesvědčení lidí mohla být považována za nemravnou, avšak
z pohledu zákonných „dobrých mravů" j e nej spíš irelevantní, naopak například v otázce menšin
se nelze vždy řídit odmítavými stanovisky veřejnosti.2 6 6
Vzhledem k přílišné determinaci právním řádem považuji výše uvedené vymezení
J. Spáčila za částečně zužující, vystihuje spíše pojem veřejného pořádku než dobrých mravů,
jak je uvedeno dále v části týkající se odlišení veřejného pořádku a dobrých mravů. Nicméně
je nepochybné, že podstatnou část obsahu dobrých mravů tvoří hodnoty, které jsou zároveň
základními zásadami občanského práva (vyjádřenými v úvodu OZ) nebo základními
ústavněprávními principy, jejichž přímá aplikace by bez ustanovení o dobrých mravech nebyla
možná. A to zejména za situace, kdy veřejný pořádek nemá postavení samostatného korektivu
obsahové platnosti právních jednání, o čemž bylo pojednáno výše.
2 6 2
SPÁČIL, Jiří. Dobré mravy v českém občanském zákoníku a v judikatuře. Právní rozhledy. 2004, 18, s. 664.
In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 24. 4. 2016].
2 6 3
HURDÍK, Jan. Zásady soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 79 a násl.
2 6 4
Tamtéž.
2 6 5
SPÁČIL, Jiří. Dobré mravy v českém občanském zákoníku a v judikatuře. Právní rozhledy. 2004, 18, s. 664.
In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 24. 4. 2016].
2 6 6
Tamtéž.
78
Podle mého názoru jsou zdrojem obsahového naplnění dobrých mravů skutečnosti
přesahující právní řád. Jsou jimi základní společenské hodnoty, jež jsou determinovány
dosaženým stupněm vývoje společnosti a převládajícím společenským řádem. Ve společnosti
tak existuje určitý minimální konsensus o základních hodnotách, který umožňuje soužití ve
společnosti. Může se však stát, že v konkrétním případě nebude zvoleno řešení podle
převažujícího společenského mínění, ale toto bude přijato v souladu s hodnotami, které by měly
být respektovány ve společnosti, jež je vystavěna na určitých demokratických zásadách, z nichž
mnohé jsou již právně zakotveny (zde dochází k překrývání s veřejným pořádkem). Hodnoty
jsou chápány jako „myšlené vrcholky či krajnosti žádoucího, tedy toho, za čímjdeme,"267
dobré
mravy proto nepředstavují ucelený normativní systém, ale slouží spíše k poměřování
konkrétních situací s „ideálem".
Ačkoli definice dobrých mravů není jednotná a pro vymezení jejich obsahu se užívají
různé termíny s odlišným významem (pravidla, zásady, hodnoty), domnívám se, že jejich
podstata je zřejmá. Jde jen o natolik obecný pojem s přesahem do neprávnich disciplín, že nelze
očekávat nalezení přesné a jednoznačné formulace. Tyto stejně mnohdy obsahují jiné obecné
pojmy, přičemž jejich chápání není ve společnosti jednotné, proto je v praxi žádoucí poznávat
dobré mravy také skrze konkrétní případy.
Proto je další možností, jak nahlížet na dobré mravy, jejich funkční pojetí. Dobré mravy
dle něj slouží jako ekvitní nástroj, jež umožňuje hledat soudu spravedlivé řešení v případech,
kdy by aplikace právních norem vedla ke zjevně nespravedlivému řešení.2 6 8
Jejich smyslem tak
je v individuálních případech odstraňovat z procesu aplikace práva nepřiměřené tvrdosti
nespravedlnosti, kterým není možné přiznat právní ochranu.269
Při jejich aplikaci vždy záleží
na konkrétních okolnostech případu, na místě, čase a postavení účastníků. A právě
prostřednictvím jednotlivých případů pak nabývají konkrétního normativního obsahu. Z. Grus
k tomu uvádí, že „mravní aspekty soukromého práva mohou být „definovány" pouze
prostřednictvím jednotlivých případů s odkazem na princip rovnosti, ze kterého je možno
dovodit, že ve shodných případech by mělo být rozhodováno shodně, jelikož „právo dobrých
mravů" je právem soudcovským."270
K tomu je však nutno dodat, že soudce by se při
rozhodování neměl řídit pouze svým vlastním citem, byť na jeho osobě velmi záleží, ale měl
2 6 7
Kultura a civilizace [online]. Univerzita Jana Amose Komenského [cit. 24. 4. 2016],
2 6 8
P. Lavický in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 23.
2 6 9
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2086.
2 7 0
GRUS, Zdeněk. Dobré mravy ve světle publikované judikatury. Právní rozhledy. 2004, 3, s. 112. In: Beckonline
[online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016].
79
by přihlížet k tomu, jaké hodnoty jsou zastávány ve společnosti. Stejně tak i v OZO bylo
konstatováno, že dobré mravy j sou mravy uznané dobrými „dotyčnou společností a soudcem ".
Vědomost o těchto mravech získává soudce buď vlastní zkušeností, nebo za pomocí znalců,
jimiž mohou být sociologové, lékaři, advokáti apod.2 7 1
Ztotožňuji se s tím, že obsahové
uchopení dobrých mravů není zcela v rukou soudců, neboť nemůže hrát roli pouze jejich
subjektivní vnímání spravedlnosti. Soudce by měl vždy vycházet z toho, jaké hodnoty jsou
zastávány v dané společnosti v konkrétní době. Proto nelze zcela „rezignovat" na obsahové
přiblížení se dobrým mravům, jež bylo uvedeno v úvodu, neboť je vždy nutné mít představu,
podle čeho se určí, co je v konkrétním případě spravedlivé.
v
9.3.2 Časté skutkové podstaty rozporu s dobrými mravy
Pro praxi je rozhodující, že dobré mravy dávají v jednotlivých případech soudci do ruky nástroj,
jak zmírnit zjevné tvrdosti při aplikaci práva v případech, kdy by se formální užití právní normy
dostávalo do rozporu se základními společenskými hodnotami. Lze se tedy zaměřit na případy,
kdy bylo soudem posouzeno právní jednání jako rozporné s dobrými mravy, díky čemuž se lze
obsahu dobrých mravů lépe přiblížit. Jak bude patrné z případů uvedených dále, právo dnes
výslovně řeší čím dál více oblastí, které byly dříve vyhrazeny pouze dobrým mravům.
Nerovnováha plnění
Jedním z případů, které byly opakovaně v judikatuře řešeny v souvislosti s dobrými mravy, je
situace, kdy j sou vzáj emná plnění stran v nerovnováze. Nejvyšší soud k tomu konstantně uvádí,
že i když zde je okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá
strana, tak toto může naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy, ale to až ve
spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu (nikoliv sama o sobě). Jinak je ujednání
(v konkrétním případě kupní ceny) věcí účastníků.2 7 2
K tomu je třeba uvést, že musí jít skutečně
o hrubý nepoměr, „samotná okolnost, že účastníkovi smlouvy se na základě dohody o rozsahu
a předmětu plnění nedostane plného ekvivalentu plnění, které se zavázal poskytnout, není
v rozporu s dobrými mravy".273
SOZ neznal úpravu neúměrného zkrácení (laesio enormis),
kterou OZ výslovně upravuje v ust. § 1793 a násl., jež dnes právě na výše zmíněné situace
nerovnováhy v plnění dopadá. Ani institut neúměrného zkrácení však nespojuje následky
2 7 1
ROUČEK, František., SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku
občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl IV. §§ 859 -1089. Praha: Právnické
knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1936, s. 133 a násl.
2 7 2
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 nebo Rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2012.
2 7 3
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 3 Cdon 41/96.
80
s každým hrubým nepoměrem v plnění, uvedená právni úprava navíc nechrání podnikatele. Je
tedy zjevné, že ani OZ nechápe hrubý nepoměr v plnění sám o sobě jako rozporný s dobrými
mravy, když navíc umožňuje zkrácené straně vyloučit ochranu institutu neúměrného zkrácení
vyslovením souhlasu.
Pokud však k hrubému nepoměru v plnění přistoupí i další okolnosti, může jít
o tzv. lichevní smlouvu, jež byla za účinnosti SOZ vymezena judikaturou. Za její objektivní
znak byl v soudní praxi považován (podstatný) nepoměr poskytovaného plnění k hodnotě
převáděného majetku a subjektivní pak tíseň, nezkušenost, rozumová slabost nebo rozrušení
druhé osoby. Vedle toho bylo nezbytné zjištění, že osoba profitující z lichvy věděla anebo
musela vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost
využila.2 7 4
Inspirací byla ustanovení trestního práva, neboť v ust. § 218 TZ je zakotven trestný
čin lichvy, a zjevně rovněž ust. § 879 OZO, jež lichevní smlouvy zakotvoval výslovně. SOZ
znal v případě tísně ještě možnost od smlouvy uzavřené za nápadně nevýhodných podmínek
odstoupit dle ust. § 49, rozdílem mezi uvedenými situacemi však bylo, že účinky v tomto
případě nastaly i tehdy, pokud o tísni druhá strana vůbec nevěděla a této situace nezneužila.2 7 5
Pokud však zde vedle uvedeného existovala i vědomost druhé strany, pak následovala přísnější
sankce, neboť šlo o lichevní smlouvu, která byla považována za rozpornou s dobrými mravy
a tedy absolutně neplatnou.276
Primárně bylo tedy třeba zkoumat, zda není právní jednání
neplatné pro rozpor s dobrými mravy a až tehdy, pokud tomu tak nebylo, mělo smysl zkoumat,
zda nastoupí následek v podobě možnosti odstoupit od smlouvy.
OZ v ust. § 1796 upravuje lichvu výslovně. Dle tohoto ustanovení sankcionuje
neplatností smlouvu, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové
slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout
plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Zakotvuje to,
co dosud bylo definováno pouze judikaturou. I. Pelikánová a R. Pelikán uvádí, že hrubý
nepoměr je zde třeba vykládat jako nižší než u neúměrného zkrácení, a to právě s ohledem na
to, že druhá strana zde přímo těží z popsaných okolností na straně druhého účastníka.2 7 7
Lze
rovněž částečně vycházet z dřívějšího vymezení nápadně nevýhodných podmínek dle ust. § 49
SOZ: „Zda jde o nápadně nevýhodně podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle
2 7 4
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001; Usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11.3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4007/2014; Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1180/2010.
2 7 5
ŠVESTKA a kol., 2009, op. cit., s. 431.
2 7 6
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009.
2 7 7
1. Pelikánová a R. Pelikán in: ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek V. (§
1721 až 2520) 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer Č R 2014, komentář k § 1796.
81
okolností jednotlivého případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda
nebylaporušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní
skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní
podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích
významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem. "27S
K tomu však
doplňuji, že „soudnípraxe dospěla k závěru, že i u bezúplatných dobrovolně uzavřených smluv,
jako je např. darovací smlouva, je důkaz o nápadně nevýhodných podmínkách za této právní
situace vyloučen, neboť darování svou povahou existenci nápadně nevýhodných podmínek
vylučuje".219
Naproti tomu J. Fiala se domnívá, že hledisko ekonomické ekvivalence
poskytnutých plnění není jediným a nápadně nevýhodné podmínky se mohou objevit také
u bezúplatných smluv.2 8 0
Souhlasím s tím, že hodnocení nápadně nevýhodných podmínek by
nemělo být zužováno pouze na hledisko ekonomické ekvivalence, ale měly by se zohlednit
všechny podmínky smlouvy a její celkové vyznění.
Na rozdíl od ust. § 587 OZ, které řeší případ přinucení k právnímu jednání hrozbou
tělesného nebo duševního násilí, jež má k lichevním smlouvám blízko, není v ustanoveních
upravujících lichvu výslovně upraveno, zda jde o neplatnost absolutní nebo relativní. J. Petrov
dovozuje, že na ust. § 1796 je třeba analogicky použít právě ust. § 587 OZ, neboť když je toto
typově ještě závažnější jednání sankcionováno jen relativní neplatností, pak by se stejné mělo
uplatnit pro lichvu.2 8 1
Rovněž P. Bezouška dospívá k závěru, že jde o neplatnost relativní, na
podporu svého závěru uvádí příklad: „Dlužník půjčí na osmdesátiprocentní úrok 100 000 Kč
s tím, že částku má postupně splácet v průběhu jednoho roku. Převezme si peníze, okamžitě je
utratí, a pak horko těžko splácí. Rekneme-li mu vprůběhu roku, že smlouva, najejímž základě
si půjčil, je absolutně neplatná, znamená to pro něj jediné - bez zbytečného odkladu vrátit vše,
co podle ní získal. Takže najednou nemusí dávat dohromady peníze na příští splátku, ale musí
sehnat peníze na všechny zbývající platby. " 2 8 2
Dle I. Pelikánové a R. Pelikána sice na jedné
straně ustanovení poskytuje ochranu znevýhodněné straně, což nasvědčuje relativní neplatnosti,
2 7 8
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3.1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92.
2 7 9
ŠVESTKA a kol., 2009, op. cit., s. 432. Rovněž nález Ústavního soudu ze 14. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96.
2 8 0
FIALA a kol., 2002, op. cit., s. 36.
2 8 1
J. Petrov in: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 - 2054).
Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 340.
2 8 2
BEZOUŠKA, Petr. Lichva PRKPARTNERS.cz [online]. PRK Partners [cit. 24.4. 2016].
82
avšak pokud zároveň odporuje dobrým mravům, pak by měl soud k neplatnosti přihlédnout
i bez návrhu, přičemž rozhodnutí v konkrétním případě bude v rukou soudce.283
Ztotožňuji se s posledně uvedeným závěrem. Na rozdíl od J. Petrova se domnívám, že
zde není pro analogii prostor, protože nejde o mezeru v právu, ale o posouzení povahy
neplatnosti, jako v dalších případech, kde to není stanoveno výslovně. Dle mého názoru jde
v případě lichvy většinou o typický příklad rozporu s dobrými mravy, a to v důsledku výrazné
nerovnováhy mezi plněním spojené s dalšími okolnostmi, což bylo konstatováno i výše
citovanou judikaturou, která právě s odkazem na dobré mravy shledávala lichevní smlouvy jako
absolutně neplatné. Ve většině případů bude proto lichevní smlouva dle OZ neplatná absolutně,
a to dle ust. § 588 OZ. Kromě toho neshledávám správným závěr o relativní neplatnosti
v případě psychického donucení, o tom bude pojednáno dále. J. Petrov považuje donucení za
typově závažnější případ oproti lichvě,2 8 4
pro zákonodárce je však v těchto dvou případech
zřejmě rozdílem skutečnost, že lichevní smlouva obsahuje vždy vedle subjektivního prvku
i objektivní prvek hrubého nepoměru plnění, naproti tomu u bezprávné výhružky může být
uzavřená smlouva zcela běžná a rovnovážná. Je-li někdo druhou stranou přinucen uzavřít
smlouvu, tato může být pro donuceného výhodná nebo přinejmenším nevybočující z obvyklých
mezí. Pokud však k donucení přistoupí ještě znak hrubého nepoměru plnění, jde o lichvu, u níž
nejen že je svobodná vůle osoby omezena, ale ještě navíc za účelem dosažení něčeho, co je pro
ni velmi nevýhodné.
Každý přístup k problematice má svá úskalí, a to i absolutní neplatnost, jak naznačuje
P. Bezouška (viz výše). V případě relativní neplatnosti však hrozí, že dotčená strana neplatnost
nenamítne a smlouva tak zůstane v platnosti. Dle mého názoru by měla jednoznačně převážit
skutečnost, že nelze akceptovat, aby zůstalo v platnosti právní jednání, které je v rozporu
s dobrými mravy, což konec konců odpovídá i výslovné úpravě OZ. Navíc stále je zde
v některých případech možnost soudu v souladu s ust. § 577 OZ provést moderaci a udržet tak
právní jednání v platnosti, čímž se může částečně vyřešit úskalí, na něž poukazuje P. Bezouška.
Nepřiměřená výše smluvní pokuty a smluvního úroku
Často řešeným případem za účinnosti SOZ byla nepřiměřená výše smluvní pokuty. Nejvyšší
soud v jednom ze svých rozhodnutí konstatoval, že „rozhodovacípraxe Nejvyššího soudu
2 8 3
1. Pelikánová a R. Pelikán in: ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek V. (§
1721 až 2520) 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer Č R 2014, komentář k § 1796.
2 8 4
J. Petrov in: H U L M A K , Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 - 2054).
Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 340.
83
České republiky se v otázce úměry této sankční povinnostijiž ustálila. Zatímco smluvní pokuta
sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které
je v souladu s dobrými mravy, ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je považováno za
neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům ",2 8 5
přičemž odkazuj e na další rozhodnutí
v této oblasti. Přístup popsaný výše však není zcela správný, z hlediska dobrých mravů by mělo
docházet k posuzování každé jednotlivé situace. Snaha abstrahovat konkrétní pravidla ve
smyslu, že smluvní pokuta 1 % je v rozporu s dobrými mravy, vede nutně k zúžení pojmu
dobrých mravů. Správnější jsou závěry, že na nepřiměřenost smluvní pokuty je třeba vždy
usuzovat s přihlédnutím k zajištěné povinnosti.2 8 6
„Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty
soudpřihlíží zejména kjejímu účelu, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k charakteru, příp.
hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní
pokuty, apod. " 2 8 7
Neplatná pro rozpor s dobrými mravy je smluvní pokuta tehdy, pokud
výrazně převyšuje vzniklou škodu, kterou zajišťuje.2 8 8
Lze dodat, že na nepřiměřenost smluvní
pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím
spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty.2 8 9
Proto nelze dát
obecný závěr nebo čísla určující přiměřenost smluvní pokuty,2 9 0
neboť vždy záleží na
okolnostech případu. „Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím
k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. "291
Nicméně je zřejmé,
že praxe vždy bude žádat co nej konkrétnější odpověď. Proto je nutno upozornit, že přijímaný
závěr Nejvyššího soudu, že smluvní pokuta ve výši 0,5 % je přiměřená, bude možná tak jako
tak přehodnocen, neboť Ustavní soud posoudil, že Je protiústavní sjednání povinnosti zaplatit
úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, tj. 182,5 % ročně"?92
K žádoucímu posunu v občanskoprávních vztazích došlo díky ust. § 2051 OZ, dle něhož
má soud nově možnost moderovat smluvní pokutu, což bylo dříve v těchto případech
2 8 5
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005.
2 8 6
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp.zn. 33 Cdo 4986/2009; Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 1. 2012, sp.zn. 33 Cdo 4932/2010.
2 8 7
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp.zn. 33 Cdo 4932/2010.
2 8 8
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11, 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002.
2 8 9
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006.
2 9 0
Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010.
2 9 1
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005. Toto konstatoval Nejvyšší soud ve
stejném rozhodnutí, v jakém bez dalšího uzavřel, že se soudní praxe již ustálila na tom, že 0,5 % není v rozporu
s dobrými mravy, ale 1 % už ano.
2 9 2
Nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10.
84
vyloučeno, a s moderací počítal pouze ObchZ v ust. § 301. Rozdíl byl v tom, že k moderaci
dle ObchZ mohl soud přistoupit automaticky, 2 9 4
dle OZ však může soud moderovat pouze na
návrh dlužníka, což je dosti podstatná změna, která může mít významné následky. Nabízí se
totiž otázka, jak postupovat v případě nepřiměřené smluvní pokuty, pokud dlužník nenavrhne
moderaci, ale bude tvrdit neplatnost v důsledku rozporu s dobrými mravy, protože neplatit
žádnou smluvní pokutu versus platit smluvní pokutu v přiměřené výši je jistě výhodnější.
V takovémto případě by měla mít dle J. Lasáka přednost speciální kogentní zákonná úprava
upravující moderaci smluvní pokuty, proto se neplatnost pro rozpor s dobrými mravy ve většině
případů neuplatní.2 9 5
„Z § 2051 lze vprvé řadě dovodit, že nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta
nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat neplatnost příslušného ustanovení o smluvní
pokutě z důvodu porušení dobrých mravů, nýbrž může být důvodem toliko k použití
moderačního oprávnění soudu. "296
O neplatnost by mohlo jít v případě, kdy by nebyl problém
v pouhé nepřiměřené výši smluvní pokuty, ale i v okolnostech, za nichž byla smluvní pokuta
sjednána.2 9 7
Takové pojetí bylo zastáváno za účinnosti ObchZ, proto na něj bylo zřejmě
navázáno. Nelze však pomíjet, že právní úprava byla rozdílná. Úprava dle OZ může vést
k neudržitelným závěrům, kdy je dlužník např. žalován o zaplacení smluvní pokuty 1000 % za
každý den prodlení, ale je v soudním řízení naprosto pasivní. Smluvní pokuta je v rozporu
s dobrými mravy, avšak pokud by se namísto neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy zcela
uplatnila pouze možnost moderace soudu na návrh dlužníka, který by však nebyl podán, musel
by soud uložit dlužníkovi povinnost k jejímu zaplacení. Lze namítat, že pasivita by měla jít
k tíži nečinného subjektu, tedy dlužníka, na druhé straně mám za to, že není přijatelné, aby byla
poskytována soudní ochrana takovým ujednáním, která znamenají exces. Daleko vhodnější by
bylo, kdyby soud mohl přistoupit k moderaci ex offo.
Nejvyšším soudem je dále shledávána jako rozporná s dobrými mravy taková výše
smluvního úroku, která „podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou,
stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při
2 9 3
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007; Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
12. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 296/2008. Smluvní pokuta musela být shledána pouze jako platná, anebo neplatná,
nešlo přiznat pouze její přiměřenou část, což dosti znevýhodňovalo věřitele.
2 9 4
K tomu např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007: „Povinností souduje,
a to i odvolacího, posoudit, zdajsou dány podmínky moderace smluvní pokuty ve smyslu §301 obch. zák., existujíli
důvody nepřiměřenosti smluvní pokuty, bez ohledu na to, zda některý z účastníků použití moderačního práva
soudu navrhne ". I když v této otázce byly přijímány i opačné názory.
2 9 5
J. Lasák in: H U L M A K , Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 - 2054).
Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1290.
2 9 6
Tamtéž.
2 9 7
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009 , sp. zn. 31 Cdo 2707/2007.
85
poskytování úvěrů nebo půjček". V souvislosti s úroky je vhodné doplnit, že není nemravné,
když věřitel otálí s výzvou dlužníka k úhradě a pak žádá celý narostlý úrok,2 9 9
OZ však výslovně
pamatuje na situace, kdy úrok dosáhne výše jistiny (§ 1805 odst. 2 OZ).
Vyloučení možnosti odstoupit od smlouvy
Nejvyšší soud posoudil jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dohodu stran, kterou byla
vyloučena možnost jednostranného odstoupení od smlouvy, když tato dohoda vyloučila
možnost odstoupení od smlouvy i v případě flagrantního porušení smlouvy některým
účastníkem a znamenala, že druhý účastník je nucen po dlouhou dobu setrvávat v takovém
závazkovém vztahu v podstatě bez možnosti obrany svých práv.3 0 0
Zákonodárce v dispozitivní
právní úpravě vystihuje své představy o ideálním uspořádání vztahů, proto v případě
podstatného odchýlení se riskujeme rozpor jednání s dobrými mravy. Při kontraktaci se nestačí
řídit tím, že určitá norma je dispozitivní, ale hodnotit jednání i z hlediska mravnosti a určitého
alespoň minimálního spravedlivého uspořádání vztahu.
Splatnost ceny vázána na jednání třetí osoby
Dle Nejvyššího soudu nemůže být splatnost ceny díla vázána na skutečnost, že třetí osoba
v rámci jiného závazkového vztahu poskytne objednateli platbu.3 0 1
To bývá typické
v dodavatelském řetězci, kdy objednateli dle smluvního ujednání vznikne povinnost zaplatit
cenu díla zhotoviteli až tehdy, pokud objednateli bude zaplaceno investorem. Je zjevné, že je
to pro konečného zhotovitele nevýhodné, nicméně shledání ujednání jako neplatného pro
rozpor s dobrými mravy kritizuje J. Petrov, a to i s ohledem na to, že odporuje výše citovaným
závěrům, že neúměrná výše protiplnění nemůže sama o sobě způsobit neplatnost. Dále
doplňuje, že si smluvní strany mohou takto rozdělit riziko zcela vědomě a mravně.3 0 2
Podle
mého názoru je třeba vždy hodnotit konkrétní okolnosti případu, zda si strany vědomě rozdělily
2 9 8
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004.
2 9 9
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1030/2011.
3 0 0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2004.
3 0 1
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2999/2008.
302 P E T R O V , Jan. Rozpor s dobrými mravy v judikatuře Nejvyššího soudu Č R . Právní rozhledy. 2012, 18, s. 626.
In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016].:
„ Smlouvu na výstavbu celé garáže s klientem uzavře výhradně zedník; elektrikář a dlaždič do přímého smluvního
vztahu s klientem nevstoupí a poskytnou subdodávku zedníkovi. Dále si zedník, elektrikář a dlaždič mezi sebou
ujednali, že si rovným dílem rozdělí odměnu i riziko, že klient nezaplatí: z toho, co klient skutečně zaplatí, zedník
vydá třetinu elektrikáři, třetinu dlaždiči a zbývající třetinu si ponechá. Taková dohoda je však dle citovaného
rozsudku neplatná, neboť tuje možnost, že by elektrikář a dlaždič plnili, aniž byjim za to vzniklo právo na úplatu.
Je zde pro neplatnost nějaký důvod; lze identifikovat nějaký podstatný zájem, k jehož ochraně by neplatnost
přispěla; má právní řád v našem příkladu přikazovat, že riziko odběratelova nezaplacení musí nést výhradně
zedník? "
86
riziko, anebo naopak objednatel vystupuje v postavení silnější strany a předmětné ustanovení
do smlouvy prosadil sám. Ve druhém případě se takovéto ujednání může dostat do rozporu
s dobrými mravy.
Ostatní případy
P. Salač odkazuje na německou doktrínu, která vypracovala určité skutkové podstaty rozporu
s dobrými mravy, resp. rozdělila hodnoty, jejichž porušení vede k nemravnosti, do několika
skupin:
- zajištění uznávaných hodnotových řádů - zejména respektování základních práv
a svobod
- ochrana před nepřípustným omezením osobní svobody a ochrana osobnosti
- ochrana proti zneužívání mocenského postavení
- ochrana před poškozováním právního postavení třetích osob
- ochrana proti nepřiměřeným poruchám poměru plnění a protiplnění ze závazku
- omezeně zavrženíhodná pohnutka k právnímu j ednání
- ochrana před nevhodnou komercializací určitých transakcí3 0 3
Dále je za nemravnou považována situace, kdy dochází k poškozování práv třetích osob
v důsledku podřízení se tržní pozici jednajícího, nebo kdy je omezena osobní svoboda
(např. podmínka změny náboženství, uzavření manželství apod.).304
Nebo smlouvy narušující
zvyklosti sexuálního a rodinného života (např. smlouvy zavazující k poskytnutí sexuálních
služeb za úplatu) nebo smlouvy omezující nepřípustně osobní nebo hospodářskou svobodu
rozhodování (např. závazek dlužníka, že se bez písemného souhlasu věřitele nepřestěhuje nebo
nezmění zaměstnavatele).3 0 5
9.3.3 Odlišení dobrých mravů a veřejného pořádku
Hranice mezi pojmem dobrých mravů a veřejného pořádku není nijak zřetelná. Tyto pojmy se
v určitých oblastech překrývají, ale nelze tvrdit, že by veřejný pořádek byl pouhou
podmnožinou dobrých mravů. Zčásti tomu tak je, neboť obsahem dobrých mravů jsou základní
hodnoty demokratické společnosti, z nichž mnohé mají odraz v právu a představují v tomto
smyslu zároveň veřejný pořádek. Dobré mravy jsou však obecnější, neboť zahrnují i ty zásady,
které z právního řádu nevyplývají, jejich primární zdroj stojí vně, zatímco veřejný pořádek
3 0 3
SALAČ, 2004, op. cit, s. 226 - 227.
3 0 4
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit, s. 1449.
3 0 5
P. Bezouška in: FIALA, KINDL a kol., 2009, op. cit, s. 215.
87
naopak reflektuje ty hodnoty, na nichž spočívá právní řád. Veřejný pořádek vyvěrá z právního
řádu a představuje tak jeho jádro, obecný hodnotový základ, proto by měl být stabilnější než
dobré mravy, které se v čase proměňují. Dnes je však mnoho obecných zásad, které dříve byly
aplikovány skrze dobré mravy, zakotveno jako základní práva a svobody a vedle toho vzrůstá
význam právních zásad, proto se v této části rozdíl mezi dobrými mravy a veřejným pořádkem
stírá. „Hodnoty, které byly dříve doménou dobrých mravů (např. ochrana slabší smluvní
strany), jsou stále častěji kryty základními právy a právními zásadami (či přímo konkrétní
právní úpravou), jež samy umožňují jejich normativní prosazení".306
Ohledně hlavních zásad
se lze pohybovat z velké části v rámci právního řádu, což je jistě vhodnější řešení, neboť tento
přístup zaručuje větší právní jistotu.
L. Tichý uvádí, že se svým charakterem a posláním princip dobrých mravů a veřejného
pořádku velmi blíží, vzájemně se překrývají a není jednoduché vymezit jejich kvalifikaci
a působnost. Přesto zastává názor, že je lze od sebe oddělovat na základě kritéria spočívajícího
v orientaci na soukromé nebo výsostne veřejné zájmy.3 0 7
„Zatímco dobré mravy vycházejí
z celospolečenského měřítka standardu morálky, vychází zásada veřejného pořádku pouze
z některých zásad, jež jsou základem právního řádu a tvoří jakousi klauzuli věčnosti
ústavněprávnímu pořádku. ... Měřítko souladnosti s dobrými mravyje jistě objektivní a zakládá
se na kategorii pocitu slušnosti všech slušných a v souladu s právem uvažujících lidí. ... Jde
o převládající hospodářský a sociální řád, jemuž je imanentní právní etika. "308
Dalším rozdílem je, že veřejný pořádek, jak plyne z názvu samotného, má rovněž
pořádkový charakter, který je z hlediska dobrých mravů hodnotově neutrální. Například
požadavek transparentnosti v oblasti věcných práv (nebo obecně transparentnosti
soukromoprávních vztahů) je v souladu s veřejným pořádkem, ale narušením této zásady
nedojde k rozporu s dobrými mravy. Přinejmenším v této části tedy nelze hovořit o veřejném
pořádku jako o podmnožině dobrých mravů. DZ v souvislosti s odlišením vedených pojmů
uvádí následující: „Nikdo např. nepochybuje, že právní pravidla stanovující, jak vzniká
manželství nebo které věcijsou nemovité a které věcijsou zastupitelné, jsou kogentní. Závaznost
tohoto ustanovení však nelze opřít o dobré mravy, nýbrž oprávě zásadu veřejného pořádku. "309
3 0 6
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2086.
3 0 7
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1488 - 1489.
3 0 8
Tamtéž s. 1448 - 1449.
3 0 9
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, s. 32
[cit. 23. 4. 2016].
88
Přikláním se k názoru, že v praxi budou dobré mravy sloužit jako ekvitní nástroj
hledající rovnováhu mezi stranami, jak bylo uvedeno výše, zatímco veřejný pořádek bude mít
širší společenský význam a bude sankcionovat jednání společensky nepřijatelná.3 1 0
9.3.4 Následky rozporu s dobrými mravy
OZ uvádí, že absolutně neplatné je právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům
(§ 588 OZ). Je třeba zabývat se tím, co je myšleno pojmem zjevně, zdaje vyžadován určitý
stupeň rozporu s dobrými mravy. To by znamenalo, že se rozlišuje nějaký nepodstatný rozpor
s dobrými mravy na straně jedné a podstatný, zjevný na straně druhé.3 1 1
Tento názor zastává
M. Zuklínová, když zjevný rozpor s dobrými mravy podle ní nastává tehdy, kdy každá
průměrně rozumná osoba rozpor právního jednání s dobrými mravy bez pochybností a snadno
rozpozná.3 1 2
Dle J. Handlara vyjadřuje požadavek zjevného rozporu s dobrými mravy
skutečnost, „že se rozpor s dobrými mravy nepředpokládá, ale musí vyplývat z konkrétních
okolností každého případu. "31S
Nejde tedy o určitý stupeň závažnosti rozporu s dobrými mravy.
DZ k tomu v této souvislosti nic neuvádí, vyjadřuje se však k ust. § 8 OZ k části týkající se
zjevného zneužití, přičemž zde podle ní zjevnost znamená takové zneužití, které lze prokázat.3 1 4
S tímto nesouhlasím, neboť otázka prokazování skutečností je věcí procesního práva, proto
nelze tyto kategorie míchat a jako jednu z podmínek nastoupení účinků hmotněprávní normy
stanovit nutnost prokazatelnosti.315
Nejpřiléhavěji se jeví názor P. Lavického, dle něhož je
v případě zneužití práva pojmem zjevnosti míněno, že v pochybných případech je třeba se
přiklonit spíše k tomu závěru, že o zneužití nejde.316
Obdobné závěry by bylo možno použít
i pro posuzování zjevnosti porušení dobrých mravů, což znamená, že každý rozpor s dobrými
mravy značí absolutní neplatnost. V tom však nevidím problém, naopak mám za to, že to
odpovídá chápání dobrých mravů tak, jak byly vymezeny výše. Ostatně takto tomu bylo i za
účinnosti SOZ.
Z hlediska posuzování neplatnosti je rozhodující okamžik učinění právního jednání,
případný závěr, že by mohlo v nových podmínkách jít o právní jednání neplatné pro rozpor
3 1 0
P. Lavický in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 25.
3 1 1
Obdobně k tomu srov. M . Zuklínová in: DVOŘÁK, Jan; ŠVESTKA, Jiří; ZUKLÍNOVÁ, Michaela a kol.
Občanské právo hmotné. Díl první. Obecná část. Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 190.
3 1 2
ZUKLÍNOVÁ, 2013, op. cit., s. 157.
3 1 3
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2087.
3 1 4
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, s. 38
[cit. 23. 4. 2016].
3 1 5
P. Lavický in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 90.
3 1 6
Tamtéž.
89
s dobrými mravy, nemá na platnost tohoto právního jednání vliv.3 1 7
Mohlo by však jít o zneužití
práva, kterému je odepřena právní ochrana.318
Mnohdy je však těžké posoudit a přesně
vystihnout, kdy k posunu ve společenském vnímání došlo, proto bude v praxi většinou právní
jednání hodnoceno k okamžiku přijímání rozhodnutí. Smlouva se také nikdy nemůže stát
nemravnou z důvodu změny poměrů, k nimž později došlo (např. když v důsledku zhodnocení
či znehodnocení předmětu plnění je zpětným pohledem podstatný rozdíl v plnění
a protiplnění).3 1 9
Na druhé straně je otázka, jak posuzovat jednání v případě, kdy sice v době
jednání v rozporu s dobrými mravy bylo, ale následně se společenské vnímání změnilo a nyní
už by sítem dobrých mravů prošlo. P. Salač uvádí, že by se v takovém případě mělo najednání
hledět jako na platné,3 2 0
stejně tak L. Tichý připouští retroaktivitu v tomto směru ve prospěch
obou stran.321
Je však nutno k tomu přistupovat opatrně, protože už je nutno selektovat mezi
situacemi, kdy strany s neplatností počítaly a řídily sejí a kdy nikoliv.
Je na místě dále vymezit vztah mezi rozporem se zákonem a dobrými mravy, pokud se
právní jednání dostane do rozporu s oběma těmito korektivy. V tomto případě je rozpor se
zákonem speciální oproti rozporu s dobrými mravy, proto se jednání nejprve vždy posuzuje dle
pravidel týkajících se rozporu se zákonem a až tehdy, obstojí-li v něm jednání, lze přistoupit
k jeho hodnocení z hlediska souladnosti s dobrými mravy.3 2 2
Na závěr lze dodat, že Nejvyšší soud přijal závěr, že „jde-li o právní úkon dvoustranný
(jímž uvedená kupní smlouvaje), je právní úkon neplatný (jen) vpřípadě, že v rozporu s dobrými
mravyje jednání obou stran, nikolivpouzejedné strany. " m
U dvoustranných právních jednání
v podstatě vždy mají podíl na jejich vzniku oba účastníci, neboť musí dosáhnout konsensu
o určitém obsahu. Uvedený závěr j e třeba chápat v tom smyslu, že je-li pohnutka nebo cíl jedné
ze stran v rozporu s dobrými mravy, pak toto nemá na platnost právního jednání vliv. To už jen
z toho důvodu, že samotná pohnutka není právně relevantní a netvoři právní jednání. Jiná by
byla situace tehdy, pokud by byl účel druhé straně znám, pak by byl právně relevantní a mohl
by způsobit neplatnost pro rozpor s dobrými mravy.
3 1 7
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2660/2007.
3 1 8
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2087.
3 1 9
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1450.
3 2 0
SALAČ, 2004, op. cit, s. 225.
3 2 1
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit, s. 1450.
3 2 2
SALAČ, 2004, op. cit, s. 211.
3 2 3
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2677/2011.
90
9.4 Nemožnost plnění
Dle ust. § 580 odst. 2 OZ: „Neplatné je právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco
nemožného". Obdobné ustanovení obsahoval SOZ, dle ust. § 37 odst. 2 SOZ platilo, že:
„Právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný". Zákon zde nepochybně řeší
počáteční nemožnost plnění, tedy tu, která je zde již v době učinění právního jednání. Pokud
dojde k nemožnosti plnění až následně, OZ toto upravuje jako důvod zániku závazku
(§ 2006 OZ anásl.). Okamžikem pro určení počáteční nemožnosti plnění je okamžik nastoupení
účinků právního jednání, je-li v jednání obsažena odkládací podmínka, pak nastane-li
nemožnost v době do jejího splnění, jde o nemožnost počáteční.3 2 4
Následkem nemožnosti
plnění je stejně jako dle SOZ v souladu s ust. § 588 OZ absolutní neplatnost.
Je rozlišována objektivní nemožnost plnění, kdy neexistuje nikdo, kdo by byl schopen
závazek splnit, a nemožnost subjektivní, kdy je toto nemožné pouze pro konkrétního dlužníka.
Teorií je přijímán názor, že předmětné ustanovení dopadá pouze na nemožnost objektivní,
tj. nestačí, že je plnění nemožné pouze z důvodů stojících na straně dlužníka,3 2 5
ale toto musí
být vyloučeno pro všechny. Přesto se projevuje tendence toto objektivní pojetí změkčit. Jde-li
o vysoce osobní plnění, pak lze při hodnocení nemožnosti plnění připustit relevanci i určitého
subjektivního prvku (např. když se němý zaváže k přednášce).3 2 6
Dle J. Fialy se do nemožnosti
plnění řadí i situace, kdy je sice plnění možné, ale v daném případě mimořádně obtížné, že
s ohledem na dobré mravy nelze spravedlivě žádat překonání obtíží.3 2 7
Následek spojený
s nemožností plnění nastane bez ohledu na to, zda strany o nemožnosti věděly či nikoli. Je-li
nemožnost plnění způsobena jednáním jedné ze stran, může se druhá domáhat náhrady škody.
Dále lze rozlišovat nemožnost faktickou, která má původ ve skutečném světě bez ohledu
na právo, což samozřejmě závisí na úrovni vývoje a obsah této kategorie se proměňuje a vyvíjí.
V těchto případech nemohou strany očekávat, že bude závazek splněn. Např. když se někdo
zaváže dodat do tří dnů materiál z povrchu Marsu.3 2 8
Ale řadí se sem i případy obvyklejší, kdy
je předmětem plnění věc individuálně určená, která je například před uzavřením smlouvy
zničena. Komplikovanější je otázka nemožnosti právní, kdy je právní jednání neuskutečnitelné
z důvodu právní překážky v době učinění právního jednání,3 2 9
která může být zaměňována
P. Bezouška in: FIALA, KINDL a kol., 2009, op. cit., s. 202.
ŠVESTKA a kol., 2009, op. cit., s. 340.
J. Handlar a E. Dobrovolná in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2088.
FIALA a kol, 2002, op. cit., s. 42.
Je však možné, že postupem času bude toto s ohledem na technologický vývoj hodnoceno jinak.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2789/2007.
91
s právním jednáním nedovoleným, jehož předmětem je plnění odporující zákonu. Rozdíl ve
vztahu k neplatnosti spočívá v tom, že ve druhém případě by bylo nutno provést ještě
teleologický výklad, zda jde o kvalifikovaný rozpor se zákonem, v případě nemožnosti plnění
by neplatnost nastoupila bezpodmínečně. Právní nemožnost je v judikatuře Nejvyšší soudu
definována jako „stav objektivního rozporu s právem, tedy se zákonem či předpisem nižší
právní síly, nebo právem vyplývajícím z dvou či vícestranného právního ujednání nebo
z úředního rozhodnutí, existujícího již v době vzniku právního úkonu. "330
Tato definice však
není přesná, je příliš široká a dají se pod ní zařadit i případy nedovolenosti právního jednání.
Hranice mezi nedovolenosti a právní nemožností nejsou zřetelné, M . Knapp a V. Knappová
dokonce dospívají k závěru, že právní nemožnost a nedovolenost je totéž.3 3 1
Za přiléhavý
považuji názor M . Zuklínové, která shledává rozdíl v tom, že u právní nemožnosti „jde
o existenci nějaké v právu spočívající překážky uskutečnění dotyčného plnění (např. právní
povaha věci vylučuje, aby byla služebnost cesty zřízena k motorovému vozidlu) ".3 3 2
Dle mého
názoru rozdíl spočívá v tom, že v případě jednání odporujícího zákonu se někdo zaváže chovat
se takovým způsobem, který je přímo zakázaný, např. se zaváže uplatit úředníka stavebního
úřadu, aby tak druhé straně zajistil vydání stavebního povolení. V případě právní nemožnosti
plnění žádné ustanovení nezakazuje předmětný závazek, avšak dle stávajícího právního stavu
není možné tento splnit. Příkladem může být situace, kdy se někdo zaváže zajistit stavební
povolení na továrnu do druhého dne. Nebo smlouva, kterou se zprostředkovatel zaváže obstarat
zájemci uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem má být družstevní byt.3 3 3
Proto mám za to,
že z hlediska ust. § 580 odst. 2 OZ je relevantní jak nemožnost faktická, tak právní.
9.4.1 Dispozice s předmětem, k nimž subjekt není oprávněn
Za účinnosti SOZ se v souvislosti s počáteční nemožností plnění ustálil závěr, že disponuje-li
osoba s něčím, co nevlastní, nebo k dispozici s předmětem není oprávněna, je takové právní
jednání neplatné pro nemožnost plnění. Nejvyšší soud tak například posoudil kupní smlouvu,
kterou osoba prodává automobil, ačkoli jí nepatří, jako neplatnou pro počáteční nemožnost
plnění.3 3 4
Obdobně byla-li pronajata věc, kterou pronajímatel již dříve pronajal jinému a tento
nájemní vztah trval, pak byla pozdější nájemní smlouva shledána neplatnou pro počáteční
0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2789/2007.
1
ŠVESTKA; DVOŘÁK a kol., 2009, op. cit., s. 137.
2
ZUKLÍNOVÁ, 2013, op. cit., s. 131.
3
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 391/2006.
4
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 713/2004.
92
nemožnost plnění, neboť zde nebyl způsobilý předmět nájmu. Tyto závěry Nejvyšší soud
následně přehodnotil, v pozdějším rozhodnutí již tvrdí, že „teorie i soudní praxe je jednotná
v tom, že prodávající nemusí být vlastníkem předmětu koupě již v době uzavření kupní smlouvy;
rozhodující je, zda se jím stal v době, kdy má vlastnické právo k předmětu koupě přejít na
kupujícího."™
OZ na novější vývoj navázal a v ust. § 1760 výslovně zakotvil: „Skutečnost, že strana
nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvyplněno, sama
0 sobě neplatnost smlouvy nevyvolává". Ustanovení dopadá na případy, kdy jednající není
vlastníkem či držitelem věci, ale i na případy, kdy je v nakládání omezen smluvně, neboje zde
omezení založené rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo přímo zákonem.3 3 7
Jde o speciální
úpravu ve vztahu k ust. § 580 a § 588 OZ. Souhlasím však s názorem P. Bezoušky, že je třeba
v tomto případě rozlišovat obligační a soluční účinky smlouvy, neboť uvedené pravidlo se týká
pouze těch obligačních, ale to, zda nastoupí i účinky soluční, je otázka jiná. Právní jednání je
platné, avšak působení je třeba podrobit obdobnému testu, který předvídá § 580 odst. 1 OZ pro
zkoumání platnosti právního jednání. Konkrétně budeme zkoumat, zda právní norma kromě
toho, že stanoví zákaz, rovněž vyžaduje, aby jeho porušení vedlo k odmítnutí solučních
účinků.3 3 8
Není zde tedy vůbec řešeno, zda dojde ke splnění platně sjednané smlouvy a druhá
strana se stane nabyvatelem práva. Je třeba odlišovat titulus na straně jedné a modus na straně
druhé, přičemž smlouvaje titulem zakládajícím povinnost, k plnění dochází až následně, byť
mohou okamžiky spadat vjedno. I nadále se uplatní zásada nemo plus iuris ad alienum
transferre potest, quam ipse habet, v předmětném ustanovení se řeší pouze platnost právního
jednání. Toto lépe chrání druhou stranu, která v případě neplnění může uplatnit své nároky
spojené s prodlením nebo může uplatnit nároky z vad věci. Vedle toho je třeba pamatovat na
to, že je-li zde přímo úprava zakazující normy, která jako následek uvádí neplatnost, pak by se
měla aplikovat přímo sankce uvedená ve speciální normě. Tak je tomu např. v ust. § 44a odst.
1 ER, kde je zakotven obecný zákaz povinného nakládat se svým majetkem (generální
inhibitorium), přičemž ve druhé větě je výslovně uvedeno, že právní jednání, kterým povinný
tuto povinnost poruší, je neplatné.
3 3 5
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2789/2007; Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2006, sp. zn. 30 Cdo 3109/2005; Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2010, sp. zn. 26 Cdo 2186/2009.
3 3 6
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2645/2012.
3 3 7
M . Hulmák in: H U L M A K , Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 - 2054).
Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 197 - 198.
3 3 8
BEZOUSKA, Petr. Smluvní zákaz postoupení pohledávky (pactum de non cedendo). Právní rozhledy. 2015,
11, s. 381. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016].
93
Skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s předmětem
plnění, může dle M . Hulmáka v určitých situacích vyvolávat i neplatnost, a to ve spojení
s dalšími okolnostmi.339
„Příkladem může být relativní neplatnost pro omyl podle § 583
vpřípadě vyvolání omylu druhou smluvní stranou. Může jít i o absolutní neplatnostpodle § 588,
jestliže se právní jednání zjevně příčí dobrým mravům, odporuje zákonu a zjevně narušuje
veřejný pořádek, např. porušení zákazu nakládání stanoveném v nařízení výkonu rozhodnutí
[např. § 335 odst. 1 písm. a) OSRJ, nebo zavazuje kplnění odpočátku nemožnému, např. převod
individuálně určené věci, která neexistuje. Stejný závěr může vyplývat i ze zvláštní právní
úpravy (např. § 47 odst. 5 ER, § 76/ OSŘ). Zvláštní úprava může stanovit ijiné právní následky,
např. neúčinnost právního jednání (§111 InsZ). "340
Uvedené vyplývá ze znění ust. § 1760 OZ,
dle něhož absence oprávnění nemůže sama o sobě neplatnost smlouvy vyvolat.
9.4.2 Postoupení pohledávky přes sjednaný zákaz
Zajímavým a hraničním případem je situace, kdy je postoupena pohledávka, ačkoli to smluvní
ujednání věřitele a dlužníka zakazuje. Judikatura za účinnosti SOZ přijala závěr, že je
postoupení pohledávky v rozporu se sjednaným zákazem absolutně neplatné dle ust. § 39 SOZ,
a to i přesto, že byl postupník při uzavření smlouvy o postoupení pohledávky v dobré víře.3 4 1
Dle K. Eliáše způsobuje porušení zákazu postoupení pohledávky dle OZ pravidelně
pouze relativní neplatnost, jíž se může dovolat i postoupený dlužník, a to s ohledem na absenci
ust. § 39 SOZ, jež sankcionoval takovou postupní smlouvu vždy absolutní neplatností.3 4 2
Další
skupina autorů má za to, že následkem je stejně jako za účinnosti SOZ neplatnost absolutní.3 4 3
Například J. Handlar tak činí s odůvodněním, že jde o právní normu určenou k tomu, aby
konkrétním způsobem omezila autonomní vůli účastníků a vyloučila ze soukromoprávní
dispozice určitá práva či určité způsoby nakládání s nimi, přičemž porušení takovéto normy
vede vždy k absolutní neplatnosti.344
M . Zvára dospívá ke stejnému závěru, avšak zakládá jej
na tom, že ujednání o zákazu postoupení pohledávky považuje za účinné erga omneš, neboť
pokud by mělo mít účinky výhradně mezi stranami, bylo by ustanovení § 1881 odst. 1 OZ
3 3 9
M . Hulmák in: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 - 2054).
Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 198.
3 4 0
Tamtéž.
3 4 1
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 882/2005.
3 4 2
ELIÁŠ, Karel. Některé otázky související s postoupením pohledávky [online]. OBCZAN, komunitní portál
o rekodifikaci [cit. 24. 4. 2016].
3 4 3
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2082 nebo T. Kindl in ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol.
Občanský zákoník: komentář. Svazek V. (§ 1721 až 2520) 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, komentář
k §1881.
3 4 4
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2082.
94
nadbytečné, neboť bychom vystačili s ust. § 1761 OZ. Strany dle něj ujednáním vylučují
pohledávku ze soukromoprávních dispozic, mění vlastnosti pohledávky, proto nemůže postupní
smlouva platně vzniknout pro počáteční nemožnost plnění. Vedle toho tvrdí, že je možné nabýt
pohledávku od neoprávněného, pokud jsou splněny podmínky § 1109 a 1111 OZ, neboť
pohledávka je věcí.3 4 5
P. Bezouška správně uvedenému názoru M . Zváry vytýká, že v uvedené argumentaci
není vůbec zohledněno ust. § 1760 OZ. Dle něj je postupní smlouva platná, ale to, zda se podle
ní též postupník stane věřitelem postupované pohledávky, již záleží na jiném posouzení. Nelzeli
takový závazek splnit (protože pohledávka je nepostupitelná), zanikne z důvodu následné
nemožnosti plnění. Vychází z toho, že v ust. § 1881 odst. 1 OZ je zakotven zákonný zákaz
postoupení pohledávky, u níž to dohoda stran vylučuje. Tím se tedy dostáváme do režimu
zákonného zákazu, nikoli zákazu smluvního, který by sám o sobě neplatnost pro rozpor se
zákonem způsobit nemohl. Dle OZ by postoupení mohlo být neplatné dle ust. § 580 OZ, pokud
to smysl a účel zákona vyžaduje, na druhé straně zde však stojí zmíněné ust. § 1760 OZ.
P. Bezouška v této souvislosti zdůrazňuje odlišení obligačních a solučních účinků smlouvy.
Postupní smlouvaje platná (má obligační účinky), neboť jiný důvod než nedostatek oprávnění
s pohledávkou nakládat zde není, avšak při rozhodnutí, zda se postupník stane novým věřitelem,
musíme hodnotit smysl a účel ust. § 1881 odst. 1 OZ, který spočívá v ochraně zájmů dlužníka.
V některých případech se tedy postupník novým věřitelem stane, v jiných nikoli. Navrhuje
aplikovat třístupňový test, v rámci něhož bereme v úvahu, o jaký typ pohledávky se jedná,
z jakého závazku pohledávka pochází, a zda postupník o zákazu věděl, nebo mu muselo být
z okolností zjevné, že tu takový zákaz je. U nepeněžitých pohledávek se zákaz prosadí navzdory
dobré víře postupníka, u peněžitých pohledávek záleží na tom, zda pochází ze vztahu s vyšší
mírou důvěry a loajality (např. pohledávka lékaře vůči pacientovi na zaplacení zákroku),
v tomto případě převáží zájem na ochraně dlužníka nad ochranou dobré víry. V případech, kdy
o uvedený typ vztahu nepůjde, bude zkoumána dobrá víra postupníka. Pokud o zákazu věděl,
pohledávka na něj nepřejde, jinak bude jeho dobrá víra chráněna.3 4 6
K závěru o platnosti postupní smlouvy dospívá rovněž B. Dvořák, dle něhož působí
zákaz postoupení jen mezi dlužníkem a věřitelem a nemá účinky vůči třetím osobám. Je-li zákaz
3 4 5
ZVARA, Michael. Účinky smluvního zákazu postoupení pohledávky. Právní rozhledy. 2015, 9, s. 316. In:
Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016].
3 4 6
BEZOUŠKA, Petr. Smluvní zákaz postoupení pohledávky (pactum de non cedendo). Právní rozhledy. 2015,
11, s. 381. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016].
95
porušen, je dlužník dostatečně chráněn tím, že mu vznikne právo na náhradu škody, avšak
platnost postupní smlouvy tím není dotčena.3 4 7
Přikláním se k závěru, že je postupní smlouva uzavřená i přes sjednaný zákaz platná,
neboť jak správně uvádí P. Bezouška, sice se pohybujeme v režimu zákonného zákazu, ale je
nutno zohlednit ust. § 1760 OZ. Zbývá tedy posoudit, zda skutečně k postoupení pohledávky
dojde. Nemohu se ztotožnit se závěrem, že k postoupení pohledávky dojde v každém případě
a porušení zákazu postoupení tedy zakládá pouze nárok na náhradu škody. Problematické je, že
při tomto přístupu není zohledněno, že může být v konkrétním případě postupníkovi známo, že
zde existuje smluvní zákaz postoupení pohledávky sjednaný mezi dlužníkem a věřitelem, a on
na to přesto nehledí a postupní smlouvu uzavře s vědomím, že se to jeho práv vůbec nedotkne.
Postupník by tak byl chráněn za všech okolností, i tehdy, když by jednal nepoctivě. Dochází
zde ke střetu zájmů dlužníka a postupníka, který je správné řešit poměřováním. Dle mého
názoru dojde k postoupení pohledávky tehdy, když je postupník v dobré víře a nemá důvod se
domnívat, že je na něj pohledávka postupována neoprávněně. Je-li mu to však známo, pak zde
není jeho dobrá víra, kterou by bylo potřeba chránit, převáží zájem na ochraně dlužníka
a k postoupení pohledávky na základě takové postupní smlouvy nedojde. Tím není dotčeno
právo dlužníka žádat náhradu škody v důsledku porušení smluvní povinnosti věřitele.
3 4 7
B. Dvořák in: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 - 2054).
Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 739.
96
10 Vady vůle
Právně jednat mohou pouze osoby, protože právě jen ony mají právní osobnost, tedy
způsobilost být v mezích právního řádu nositelem práv a povinností (§15 odst. 1 OZ), a to
principiálně všech práv a povinností, která jsou možná.3 4 8
Osoby jsou pouze fyzické
a právnické, přičemž v pojetí jejich právní osobnosti je zásadní rozdíl. U člověka jde o uznání
jeho existence právem, která zde je bez ohledu na právo, díky čemuž je tato právním řádem
chráněna a nelze s ním zacházet jako s pouhým objektem. Právo na respektování právní
osobnosti je považováno za přirozené právo každého člověka, jehož uznání nalezneme jak
v ústavněprávní rovině (čl. 5 LZPS), tak i v mezinárodních pramenech (např. čl. 16 MPOPP).
Dnes již lze tvrdit, že uznání právní osobnosti člověka je považováno za samozřejmé, ne vždy
v minulosti tomu tak bylo. Ve starověku každá lidská bytost považována právem za osobu,
např. otrok byl právně věcí. Z čehož plyne, že právo na uznání osobnosti není ze své podstaty
imanentní každé lidské bytosti, ale jde pouze o součást stávajícího přístupu moderní
společnosti, která je za takové považuje. Tento přístup je deklarován i v ust. § 19 odst. 1 OZ.
Člověk má právní osobnost od narození až do smrti, jak konstatuje ust. § 23 OZ, přičemž se
i u počatého dítěte někdy finguje narození, aby mohlo být nositelem práv a povinností. Naproti
tomu právnické osoby jsou možností utvářet právně relevantní vůli nadány právním řádem,
mají právní osobnost od svého vzniku do svého zániku (§118 OZ). Jde pouze o konstrukce
vytvořené právním řádem, jejichž právo na právní osobnost není zakotveno v ústavněprávních
předpisech. Právní osobnost právnické osoby je obecně také neomezená (§ 20 odst. 1 OZ),
avšak na rozdíl od člověka z povahy věci nemůže být nositelem všech práv, nemůže
např. osvojit člověka nebo uzavřít manželství.
V praxi se může stát, že někdo zřídí právo nebo uloží povinnost tomu, co osobou není,
nejčastěji orgánu právnické osoby nebo organizační složce právnické osoby (pobočce,
odštěpnému závodu). Obdobným případem je uzavření smlouvy s obecním úřadem.3 4 9
Ve
skutečnosti nejde o zřízení práva nebo povinnosti této entitě bez právní osobnosti, protože to
ani není možné, spíše jde o jednání, které má vést k uložení povinnosti nebo zřízení práva této
entitě. Nejčastěji jde o chybu v označení subjektu, typicky k tomu docházelo právě
u označování státu a územních samosprávných celků. OZ situaci nyní řeší v ust. § 17 odst. 2
tím způsobem, že se takto zřízené právo nebo povinnost přičte osobě, které podle povahy
právního případu náleží. V případě zmíněné smlouvy s obecním úřadem by se práva
3 4 8
E. Dobrovolná in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit, s. 179.
3 4 9
BEZOUŠKA, PIECHOWICZOVÁ, 2013, op. cit, s. 27.
97
a povinnosti přičetly obci, v případě organizační složky právnické osoby přímo právnické
osobě. Obdobně judikoval již za účinnosti SOZ Nejvyšší soud, dle něhož „vada v označení
osoby, která je účastníkem smlouvy, však nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy,
pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch.
zák) popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž bylprávní úkon učiněn, zjistit kdo
jej učinil. "351
10.1 Absence svéprávnosti
Další náležitostí osoby je její svéprávnost, dříve způsobilost k právním úkonům, tedy schopnost
nabývat subjektivní práva a brát na sebe povinnosti. Vůle musí být s ohledem na vážnost
následků právního jednání kvalifikovaně vytvářena.3 5 2
Právo touto cestou chrání určité skupiny
subjektů, které nejsou dostatečně vyspělé. OZ výslovně v ust. § 3 odst. 2 písm. c) vyjadřuje
zájem na ochraně osob s nedostatkem věku nebo rozumu, který v tomto případě převáží nad
zájmem na ochraně dobré víry třetích osob (jednání je neplatné bez ohledu na to, zda o tom
druhá strana věděla). Jde o případy nezletilých, kteří učinili právní jednání, k němuž nebyli
rozumově a volně vyspělí, osob omezených ve svéprávnosti soudem a rovněž osob jednajících
v duševní poruše, která je činí k tomuto právnímu jednání neschopné. Vymezení chráněných
subjektů se oproti pojetí SOZ nezměnilo.
Člověk nabývá svéprávnost v plném rozsahu dosažením zletilosti (§30 odst. 1 OZ),
avšak může tomu tak být i dříve (§30 odst. 2 OZ; § 37 OZ), a naopak i zletilý člověk může být
ve svéprávnosti omezen soudem (§ 55 a násl. OZ). OZ již nenabízí možnost zrušení
svéprávnosti, což klade vyšší nárok na soudce, aby vymezili, k čemu je osoba způsobilá
a k čemu nikoli, což bylo prezentováno jako přínos OZ.3 5 3
Na druhé straně však toto může vést
i k újmě osoby, když se „opomene" v rozhodnutí nějaká oblast uvést, pak nebude tato osoba
chráněna při svých právních jednáních jejich neplatností a může být nucena nést jejich negativní
následky. U právnických osob stojí OZ na koncepci, že ty žádnou svéprávnost ani vůli nemají,
vůli mohou projevovat jen fyzické osoby v rámci jejich orgánů a tato je následně právnické
osobě přičítána.3 5 4
Ust. § 151 OZ výslovně stanoví, že členové orgánů právnické osoby za ni
rozhodují a nahrazují její vůli. Přesto např. M . Zuklínová o svéprávnosti právnických osob
3 5 0
BEZOUŠKA, PIECHOWICZOVÁ, 2013, op. cit, s. 27.
3 5 1
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1687/2009.
3 5 2
FIALA a kol., 2002, op. cit, s. 26.
3 5 3
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, s. 57
a násl. [cit. 23. 4. 2016].
3 5 4
J. Lasák in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit, s. 777.
98
hovoří a uvádí, že tato spadá vjedno s jejich vznikem a zánikem.3 5 5
Ze znění OZ však vyplývá,
že již nejde o přímé jednání právnické osoby jako dosud, proto má smysl se nedostatkem
svéprávnosti zabývat jen u osob fyzických, kterými jsou nezletilí, osoby omezené ve
svéprávnosti soudem a osoby jednající v duševní poruše.
Nedostatek svéprávnosti dle SOZ bez dalšího způsoboval absolutní neplatnost takového
právního jednání (§ 38 odst. 1 SOZ). OZ upravuje důsledky absence svéprávnosti vust. § 581:
„Není-li osobaplně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné
je i právní jednání osobyjednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat. "
Nejprve je třeba odpovědět na to, zdaje skutečně každé takové právní jednání neplatné, neboť
se může stát, že osoba bez svéprávnosti jedná ke svému prospěchu. SOZ i tato právní jednání
sankcionoval neplatností, což bylo kritizováno, neboť to těmto osobám bránilo například
přijmout dar apod. OZ v souvislosti s tím zavádí speciální úpravu pro osoby omezené ve
svéprávnosti v ust. § 65, dle něhož Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohljednat bez
opatrovníka, lze jeho právní jednání prohlásit za neplatné, jen působí-li mu újmu. " Pokud
osobám omezeným ve svéprávnosti jejich právní jednání nezpůsobuje újmu, pak není důvod
mu odjímat právní účinky. Nesnadné však bude posouzení, co znamená, že právní jednání
způsobuje újmu. Pokud dojde například k prodeji nemovitosti ve vlastnictví chráněné osoby za
tržní cenu třetí osobě, způsobí toto právní jednání dotčené osobě újmu? A v situaci, kdy se bude
jednat o jediné možné místo k bydlení? Ani u darování nelze paušálně tvrdit, že je vždy ve
prospěch obdarovaného, neboť je třeba pamatovat na to, že s právy souvisí vždy i povinnosti.
Předmětné ustanovení navíc dopadá pouze na osoby omezené ve svéprávnosti, u nezletilých
obdobná úprava obsažena není. Přesto E. Dobrovolná zastává názor, že právní jednání, kterými
nezletilí nabývají bezplatně nějakých výhod, jsou platná.3 5 6
V těchto případech skutečně smysl
a účel zákona nevyžaduje, aby byla právní jednání neplatná, proto není důvod, aby byla stižena
neplatností. K témuž závěru lze dospět i u osob jednajících v duševní poruše, která je činí
neschopné právně jednat.
Dospějeme-li k závěru, že je právní jednání neplatné, je nutno hodnotit, zda absolutně
nebo relativně. Dle M . Hulmáka se spíše prosazuje názor, že jde o neplatnost absolutní,3 5 7
ke
stejnému závěru dochází L. Tichý3 5 8
nebo P. Bezouška, dle něhož: „by odporovalo podstatě
3 5 5
ZUKLÍNOVÁ, 2013, op. cit., s. 133.
3 5 6
E. Dobrovolná in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2094.
3 5 7
H U L M A K , Milan. Právní jednání a jeho vady. Rekodifikační novinky. 2012, 8, s. 2. In: Beck-online [online
právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016].
3 5 8
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1457.
99
demokratického právního státu (a tím i veřejnému pořádku) nechat takové osoby "na
holičkách", v situaci, kdy se jejich právní zástupci nemusejí ani dozvědět, že k určitému
právnímu jednání došlo, je třeba jim poskytnout ochranu z moci úřední".359
To plyne ze
samotného smyslu a účelu právní úpravy, která je zde proto, aby chránila osoby trpící
nedostatkem rozumu, ať už z důvodu věku nebo duševní choroby, jejichž ochrana by se značně
oslabila, pokud by vyžadovala pro své prosazení aktivní a uvědomělé jednání z jejich strany.
Lze namítnout, že ust. § 581 OZ slouží „pouze" k ochraně dotčeného účastníka právního
jednání, proto by mělo jít o neplatnost relativní. V těchto situacích je zde však veřejný zájem
na ochraně slabších osob, který přesahuje jejich individuální zájmy, proto ve většině případů
zároveň dochází k narušení veřejného pořádku, což dle ust. § 588 OZ vede k absolutní
neplatnosti. Mám však za to, že ne každé právní jednání osob, jež k němu nejsou způsobilé,
vede k absolutní neplatnosti. O narušení veřejného pořádku jde totiž zejména tehdy, pokud
osoby jednají ke své újmě. To platí jak u nezletilých, tak u osob omezených ve svéprávnosti,
přičemž u osob omezených ve svéprávnosti obsahuje OZ navíc ještě korektiv v ust. § 65 odst.
1 OZ, dle jehož druhé věty „postačí-li však k nápravě jen změna rozsahu opatrovancových
povinností, soud tak učiní, aniž je vázán návrhy stran. " Tak tomu bude například v situaci, kdy
je uzavřena úvěrová smlouva s vysokým úrokem a sankcemi a soud tyto pouze sníží. Nejednali
osoba omezená ve svéprávnosti ke své újmě, bude její právní jednání většinou platné, jak
bylo uvedeno výše.
OZ rovněž umožňuje osobám omezeným ve svéprávnosti zhojit neplatnost právního
jednání, pokud je opatrovník nebo po nabytí svéprávnosti sám opatrovanec dodatečně schválí
(§ 65 odst. 2 OZ), pak nastupuje fikce jejich platnosti ex tunc. U nezletilých opět obdobná
úprava chybí, E. Dobrovolná přesto dovozuje, že v konkrétním případě nebude vyloučen
dodatečný souhlas zákonných zástupců s právním jednáním nezletilého, neboť zákonná úprava
tomu nebrání.3 6 0
M . Zuklínová tento závěr kategoricky odmítá, dle ní nelze částečně
nesvéprávného připodobňovat k člověku, jehož svéprávnost byla omezena.361
Podstata je dle
mého názoru obdobná, v obou případech jde o osoby, které pro dané právní jednání nejsou
nadány způsobilostí. Přesto se obávám, že dodatečné schválení možné není, a to proto, že s ním
úprava OZ nepočítá a nezakotvuje tak fikci platnosti.
3 5 9
ELIÁŠ a kol., 2013, op. cit, s. 69.
3 6 0
LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit, s. 198.
3 6 1
ZUKLÍNOVÁ, 2013, op. cit, s. 134.
100
U nezletilých většinou lze při jednání s nimi rozpoznat, zda jde o osobu svéprávnou,
větší problém je u osob omezených ve svéprávnosti, protože v občanských průkazech už nelze
uvádět skutečnost o tomto omezení, jako tomu bylo dříve. Pro třetí osobu proto může být
mnohdy nezjistitelné, zda jedná se svéprávnou osobou. Jedinou možností je požádat druhou
osobu, aby předložila údaj z registru obyvatel a registru práv a povinností k ověření, zda
dotyčný účastník smlouvy není osobou omezenou ve svéprávnosti,3 6 3
což není obvyklé.
Neučiní-li tak druhá strana smlouvy a je následně dotčena ve své dobré víře, zájem na ochraně
osob omezených ve svéprávnosti v tomto případě tak jako tak převáží.
Dle ust. § 581 OZ zůstala ve větě druhé jako důvod vedoucí k neplatnosti skutečnost,
kdy osoba jedná v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat. Pod takovou
poruchou je třeba rozumět „i přechodnou duševní poruchu (jednorázový stav opilosti,
drogového opojení, hypnózy atd.) vylučující ujednající osoby možnost posoudit následky svého
jednání (rozumová - rozeznávací, intelektuální schopnost) či jednání ovládnout (určovací
schopnost). "364
Duševní porucha je vykládána dosti extenzivně, je jí nejen duševní porucha
jako taková, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí,
slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo
zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti, drogové
opojení, hypnóza atd.)365
Dle L. Tichého je nerozhodné, zda se jednající do takového stavu
přivedl vlastním zaviněním či nikoli.3 6 6
V této souvislosti je však třeba vzít v úvahu ust. § 24
OZ, které stanoví, že kdo se vlastní vinou přivede do stavu, v němž by jinak za své jednání
odpovědný nebyl, odpovídá zajednání v tomto stavu učiněná. Dle mého názoru však nebude
mít toto ustanovení na platnost právního jednání vliv, nicméně osoba jednající v takovém stavu
bude odpovídat za škodu, kterou takto způsobila.
V praxi je poměrně náročné prokázat, že osoba v okamžiku právního jednání skutečně
trpěla duševní poruchou, která ji k právnímu jednání činila neschopnou. Dle Ústavního soudu
je toho možné dosáhnout například následujícími způsoby: „svědci dosvědčí, že osoba byla
v kritickém momentě neschopna právně jednat, či v situacích, kdy si je tohoto stavu vědoma
3 6 2
Dle ust. § 31 OZ platí domněnka, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním
jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku.
3 6 3
Nesvéprávnost v občance nebude, duševně nemocné bude snazší zneužít. CAK.cz [online]. Oficiální stránky
České advokátní komory [cit. 24. 4. 2016],
364 ŠVESTKA a kol., 2009, op. cit., s. 349.
3 6 5
VRCHA, Pavel. K neplatnosti převodních smluv podle § 38 odst. 2 obě. zák. VRCHA.WEBNODE.cz [online],
webové stránky Pavla Vrchy, soudce Nejvyššího soudu [cit. 24. 4. 2016],
3 6 6
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1458.
101
druhá strana nebo jej přímo zneužívá, nebo pokud diagnostikované onemocnění či choroba
vylučují světlé okamžiky apod. ".3 6 7
I přes náročnou pozici osoby domáhající se určení
neplatnosti z tohoto důvodu Nejvyšší soud v ustálené judikatuře trval na tom, že je vyloučeno
učinit závěr o neplatnosti právního jednání z důvodu, že ho jednající osoba učinila v duševní
poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou, jen na základě pravděpodobnosti,
ale skutkový stav musí být i v tomto případě bezpečně prokázán.3 6 8
Jde o přístup odpovídající
zásadám sporného řízení, kdy musí účastníci sporu unést své důkazní břemeno. Přesto Ustavní
soud důkazní standard ve svém hodnocení zmírnil, když stanovil, že „shledává důkazní
standard "zcela jednoznačného skutkového závěru" a "bez jakéhokoliv náznaku
pravděpodobnosti" používaný v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pro prokázání jednání v
duševní poruše za účelem zneplatnění takového jednání za nadměrně vysoký. ... Spravedlivá
rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké
míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji
v daný moment činila neschopnou právně jednat. "369
Toto rozhodnutí bylo kritizováno
soudcem J. Vrchou3 7 0
a já jeho kritiku považuji za oprávněnou. Ustavní soud sice směřuje
k ochraně duševně nemocných, kdy je někdy velmi komplikované prokázat skutečnost, že šlo
v minulosti při právním jednání o duševní poruchu, na druhé straně takto pojatý důkazní
standard by mohl vést k tomu, že budou chráněny i osoby, které žádnou duševní poruchou
netrpěly. A v neposlední řadě nelze pomíjet, že v předmětném případě nebyla úprava důkazního
břemene stanovena zákonem, ale soudem, což přesahuje meze aplikace práva.
10.2 Absence svobody vůle
Náležitostí vůle je především její svoboda, pokud tato chybí, jde o závažnou vadu právního
jednání. Svoboda vůle zahrnuje svobodu rozhodnout se, zda bude osoba právně jednat, s kým
a s jakým obsahem. Na úvod předesílám, že abychom mohli mluvit o svobodě vůle jako její
vlastnosti, musí nějaká vůle existovat. Proto j e případ fyzického násilí, který byl tradičně řazen
do části týkající se požadavku svobody vůle, zařazen do části týkající se nicotného právního
jednání, neboť v takovém případě zde žádná vůle jednajícího není. Za účinnosti SOZ byla
uvedená systematika správná, neboť ten s nicotností právního jednání nepracoval.
3 6 7
Nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13.
3 6 8
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3614/2009; Rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011.
3 6 9
Nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13.
3 7 0
VRCHA, Pavel. K tzv. „důkaznímu standardu" ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13.
VRCHA.WEBNODE.cz [online], webové stránky Pavla Vrchy, soudce Nejvyššího soudu [cit. 24. 4. 2016],
102
Někteří teoretici docházejí k závěru, že nesvobodná vůle neexistuje. Já s uvedeným
závěrem zcela nesouhlasím a vycházím mimo jiné ze závěru přijatého výše, že pojmovým
znakem právního jednání je v některých případech pouze obecná vůle jednat. Při absenci
svobody vůle jde o situaci, kdy osoba sice vůli projeví (podepíše smlouvu sama, tedy má
obecnou vůli jednat), ale při jejím vytváření byla její autonomie omezena a její rozhodovací
prostor zúžen, proto ve většině případů její vůle není vážná. Ne každé omezení vůle znamená
právní vadu, v případech, kdy někdo jedná určitým způsobem, protože má takovou povinnost,
nebo když někdo například prodává dům, aby splatil své dluhy, se tyto osoby cítí pod tlakem
vnějších vlivů, ale právo chrání jen některá omezení svobody vůle.
10.2.1 Bezprávná výhružka
Příkladem nežádoucího omezení svobody vůle je jednání pod psychickým nátlakem, přičemž
jde o situaci, kdy osoba má vůli učinit určitý projev, ale její hlavní motivací je strach a snaha
vyhnout se protiprávním hrozbám donucující osoby. Vůle osoby je tímto ovlivněna
a deformována a tato by za normálních okolností jednala zcela jinak. Okolnosti vylučující
svobodu vůle jednajícího musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí
tedy jen představy dotčené osoby, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající
dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.3 7 2
Výhružky musí vzbuzovat důvodnou
bázeň a musí být adresovány buď přímo jednajícímu, anebo jeho osobě blízké.3 7 3
Dle SOZ se
vycházelo z ust. 37 odst. 1, který stanovil, že právní úkon musí být učiněn svobodně, a v teorii
se ustálil pro psychické donucení pojem bezprávné výhružky. Bezprávností výhružky je
myšleno, že je jí vynucováno něco, co jí vynuceno být nesmí, byť je donucující jinak oprávněn
uvedené provést.3 7 4
Samozřejmě, že lze „hrozit" něčím, co skutečně lze provést,3 7 5
např. podáním exekučního návrhu, nebude-li dle exekučního titulu zaplaceno. Bezprávná
výhružka způsobovala dle SOZ absolutní neplatnost takto vynuceného právního jednání.
Konkrétních příkladů z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkajících se toho, zda jde
o bezprávnou výhružku nebo nikoli, je celá řada. Například bylo posouzeno, že „bezprávnou
výhrůžkou je svémocné jednání subdodavatele díla vůči objednateli (se kterým nebyl ve
smluvním vztahu) spočívajícím v neoprávněném odnětí a zadržení součástí již zabudované
3 7 1
ZUKLÍNOVÁ, 2013, op. cit., s. 53.
3 7 2
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4573/2008.
3 7 3
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1375/2006.
3 7 4
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 1198/2003. Typicky se uvádí příklad hrozby
podání trestního oznámení za čin, který se skutečně stal, pokud osoba nepodepíše smlouvu ve znění, které
donucující chce.
3 7 5
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005.
103
stavby za účelem uzavření smlouvy, na základě které by subdodavatel obdržel plnou výši ceny
díla od objednatele, přičemž za provedené práce již objednatel zaplatil smluvnímu
zhotoviteli. "376
Naopak v j iném případě bylo posouzeno, že „ sama odstávka dodávky teplé vody
při nepřerušené dodávce vody studené do bytu žalovaného nebyla způsobilá u manželky
žalovaného vzbudit důvodný strach z újmy, v jehož důsledku byla donucena podepsat kupní
smlouvu. " m
Soudní praxe za účinnosti SOZ dospěla k závěru, že absolutně neplatné je právní jednání
jen tehdy, pokud pochází bezprávná výhružka od druhé osoby, anebo sice od třetí osoby, ale
spolukontrahent o tom věděl a ještě k tomu toho využil.3 7 8
Tyto závěry nebyly správné, neboť
SOZ vyžadoval, aby byl právní úkon učiněn svobodně, pokud tomu tak v určitém případě
nebylo, sankcionoval tuto situaci absolutní neplatností, a to i na úkor dobré víry druhé osoby.
Pokud judikatura dospěla k výše uvedenému závěru, pak oslabila ochranu osoby omezené ve
své svobodě, na jejíž ochranu ust. § 37 SOZ směřovalo, a to ve prospěch dobré víry
spolujednajícího. Takový výklad však dle mého názoru přesahuje aplikaci práva, neboť se
neopírá o žádné zákonné ustanovení. Uvedené kritizoval rovněž J. Vrcha, podle něhož bylo
takové právní jednání absolutně neplatné nezávisle na tom, zda druhý účastník o této právně
významné okolnosti, resp. o tomto psychickém nátlaku věděl a využil jej, či nikoli.3 7 9
OZ ve svém textu upravuje psychické donucení ve srovnání se SOZ podrobněji
v ust. § 587: „Kdo byl kprávnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí
vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním
vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout
neplatnostprávního jednání". První podmínkou j e hrozba tělesného nebo duševního násilí. Zdá
se, jako by OZ oproti dosavadnímu stavu zúžil případy bezprávné výhružky jen na hrozby
násilím. J. Handlar k tomu uvádí, že „z okruhu skutečností, kterými může být vyhrožováno, však
nelze vyloučit ty, které charakter násilí nemají... z hlediska výhrůžky a jejího působení na
svobodnou vůli jednajícího však není podstatně, zda se hrozí násilím či jinou skutečností
způsobilou obavu jednajícího vyvolat".380
Byť to OZ výslovně nestanoví, zřejmě se
v návaznosti na dosavadní rozhodovací praxi ustálí uvedený širší výklad, resp. se mnoho situací
3 7 6
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 855/2013.
3 7 7
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 33 Odo 17/2002.
3 7 8
Rozsudek ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007; Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2011, sp. zn.
II. ÚS 315/2000.
3 7 9
VRCHA, Pavel. NOZ: K neplatnosti právního jednání v důsledku přinucení. VRCHA.WEBNODE.cz [online],
webové stránky Pavla Vrchy, soudce Nejvyššího soudu [cit. 24. 4. 2016],
3 8 0
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2128.
104
podřadí pod pojem duševního násilí. Není zřejmé, proč zákonodárce zvolil v OZ právě uvedené
znění dotčeného ustanovení a nezvolil obecnější formulaci, která by byla daleko vhodnější. Za
dané situace bude nutno opět uvedené překonávat výkladem.
Psychické donucení vede oproti SOZ pouze k relativní neplatnosti, což DZ odůvodňuje
návratem k zásadě etsi coactus tamen voluit,381
proto dává donucenému ke zvážení, zda se
neplatnosti dovolá, anebo ponechá účinky jednání zachovány (např. když je donucen jednat ve
svůj prospěch).3 8 2
OZ stejně jako SOZ žádný požadavek ohledně vědomosti druhé strany
o absenci svobody vůle jednajícího neobsahuje, proto by správně ani dle něj nemělo být
rozhodné, zda bezprávná výhružka pochází od třetí osob (bez ohledu na vědomost druhé
strany), anebo přímo od spolukontrahenta. Je však možné, že judikatura setrvá na svém
dosavadním závěru, který byl popsán výše, když šla i za účinnosti SOZ nad rámec ustanovení
zákona.
P. Vrchaust. § 587 OZ kritizuje, neboť je zastáncem závěru, že při psychickém donucení
zde žádná vůle osoby není, proto je právní jednání nicotné. V důsledku toho pak shledává
nesprávným, že se u právního nicotného jednání zakotvuje možnost dovolat se jeho relativní
neplatnosti.383
S tím však zcela nesouhlasím, neboť jednající má v případě bezprávné výhružky
vždy obecnou vůli jednat (vůli projevovací). Obecná vůle jednat je například u adresovaného
právního jednání, kde druhá osoba neví, že jednající jedná pod psychickým nátlakem,
dostačující pro vznik právního jednání. V tom se liší úprava OZ oproti SOZ, který vyžadoval
svobodnou (vážnou) vůli jednajícího ve všech případech.
Je tak třeba odlišit situace, které budou spíše výjimečné, kdy je jednající sice k právnímu
jednání přinucen, ale toto odpovídá jeho vůli. Pak vůbec nejde o absenci jeho svobodné vůle,
ke vzniku právního jednání dojde a nemá smysl hovořit o jeho neplatnosti. Jinak tomu bude
tehdy, pokud jednající učiní určitý projev směřující ke způsobení právních následků ne proto,
že by je chtěl, ale v příčinné souvislosti s psychickým donucením. V tom případě je nutno
odlišit, zda se bezprávné výhružky dopustila přímo druhá strana, aby přinutila jednajícího
k tomu, co by jinak neučinil, případně toto donucení sice pochází od třetí osoby, ale druhá strana
o tom ví. Pak mám za to, že vůbec nejde o právní jednání, protože zcela absentuje vážná vůle
jednajícího a druhá strana si je toho vědoma. Domnívám se, že je v souladu s podstatou právního
3 8 1
Třebas donucen, přece jen to chtěl.
3 8 2
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, s.
142 [cit. 23. 4. 2016].
3 8 3
VRCHA, Pavel. NOZ: K neplatnosti právního jednání v důsledku přinucení. VRCHA.WEBNODE.cz [online],
webové stránky Pavla Vrchy, soudce Nejvyššího soudu [cit. 24. 4. 2016],
105
jednání, aby tato situace vůbec za právní jednání považována nebyla. Uvedené je souladné
s výše uvedenými závěry o adresovaném právní jednání ve srozumění s adresátem a rovněž se
uplatní u neadresovaného právního jednání. Např. je nepřijatelný závěr, že když je zůstavitel
jedním z dědiců donucen k sepsání určité závěti a nedovolá se její neplatnosti, pak tato bude
platná. Když právní jednání ani nevznikne, není důvod zabývat se jeho ne/platností. Citované
ustanovení by mělo dopadat právě jen na ty situace, kdy bude jednající přinucen třetí osobou
k určitému právnímu jednání a druhému účastníku to nebude známo. Pak právní jednání
vznikne, neboť vážná vůle sice absentovala, ale toto nebylo zjevné, ale donucenému je dána
možnost dovolat se jeho relativní neplatnosti. Tím je tedy pro tento případ více chráněn.
10.2.2 Tíseň
Do kategorie nesvobody vůle je dále řazena i tíseň, tedy situace, kdy je jednající ohrožen ve své
fyzické či ekonomické existenci3 8 4
a z tohoto důvodu je jeho vůle deformována. Dle ustálené
judikatury se tísní „rozumí nejen objektivní hospodářský nebo sociální stav, nýbrž i psychický
stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.). "385
Tíseň stejně jako bezprávná výhružka
musí vycházet z objektivního stavu, nemůže jít o pouhý subjektivní pocit jednajícího. Pokud
osoba v důsledku tísně právně jedná určitým způsobem, i když by za běžných okolností jednala
jinak, právo toto řeší pouze tehdy, když jsou sjednány nápadně nevýhodné podmínky a je tak
narušen ekvita ve vztazích. V mnoha případech se dá hovořit o pouhé mentální rezervaci
jednajícího, která nemá na bezvadnost právního jednání vliv.3 8 6
V případě tísně má jednající
stále zachovánu svobodnou vůli, rozhoduje se však s přihlédnutím k okolnostem, v nichž se
nachází. Tak se děje v mnoha životních situací, kdy jsou osoby „nuceny" zvolit určité řešení,
i když jim zcela nevyhovuje.
Rozdíl mezi psychickým donucením a tísní shledává Nejvyšší soud v intenzitě a v tom,
že při psychickém donucení je nutná účast třetí osoby (ať už spolukontrahenta nebo někoho
dalšího).3 8 7
Při posuzování není rozhodné, zda si tíseň způsobila sama jednající osoba svým
zaviněním, anebo je důsledkem vnějších okolností,3 8 8
jde tedy o objektivní stav. Tíseň není
3 8 4
J. Petrov in: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 - 2054).
Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 335.
3 8 5
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 855/2013.
3 8 6
Osoba prodává dům, aby splatila své dluhy, i když toto nechce, není to z dlouhodobého hlediska výhodné.
Pokud je to však za obvyklých podmínek, není důvod právní jednání jakýmkoli způsobem sankcionovat.
3 8 7
Rozsudek ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007.
3 8 8
ŠVESTKA a kol., 2009, op. cit., s. 432.
106
rozhodující sama o sobě, ale ve spojení s dalšími okolnostmi může jít o lichvu, o níž bylo
pojednáno výše.
10.3 Omyl v právním jednání
Osoba jedná v omylu, má-li nesprávnou představu o určité skutečnosti, v jejímž důsledku
nastanou jiné právní následky, než jaké zamýšlela svým právním jednáním vyvolat. Pokud
bychom vycházeli z teorie vůle, pak by nemělo smysl se omylem zabývat, neboť by rozhodující
byla skutečná vůle jednajícího. Naopak při teorii projevu by bylo rozhodující znění projevu,
bez ohledu na to, proč byl učiněn. Prostřednictvím omylu řeší OZ ty situace, kdy jsou
s projevem spojeny takové právní následky, které jednající (třeba jen zčásti) nechce vyvolat,
přičemž rozhodující pro posouzení omylu je stav v době učinění právního jednání. Důležité je,
že jednající si toho, že se mýlí, není vědom. Avšak ani tehdy není každý omyl jednajícího
právně relevantní, je tomu tak pouze tehdy, pokud zde není dobrá víra druhé strany, kterou by
bylo nutno chránit. Tak tomu je zejména v případech, kdy se druhá strana na vyvolání omylu
podílela.
SOZ upravoval následky omylu zejména v ust. § 49a: „Právní úkon je neplatný, jestliže
jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění
rozhodující, a osoba, které bylprávní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět.
Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl
v pohnutce právní úkon neplatným nečiní." Dle SOZ mělo smysl o omylu hovořit pouze
u adresovaných právních jednání. OZ upravuje následky omylu, o nichž bude pojednáno dále,
na více místech. Jednak v obecné části týkající se právních jednání v ust. § 583 a násl. a vedle
toho v ust. § 1529 a násl. řeší omyl zůstavitele.
Bývá rozlišován omyl ve vůli (vnitřní omyl), který byl popsán výše, a vedle něj omyl
v projevu (vnější omyl).3 8 9
Vnějším omylem je míněna především situace, kterou SOZ řešil
v ust. § 45 odst. 2: „Dojde-li projev vůle změněný vlivem prostředků, které navrhovatel použil
nebo jiných okolností nastalých během jeho přepravy, posuzuje se podle ustanovení o omylu
(§49a)". J. Švestka uvádí, že jde o rozpor skutečné vůle a jejího projevu.390
Naproti tomu
L. Tichý nepovažuje za podstatné rozlišování omylu jako vady vůle a vady projevu, neboť
následky nejsou rozdílné a omyl se považuje za náležitost vady vůle. Dle něj u situací, které
jsou považovány za omyl v projevu, nejde o rozpor vůle a projevu, ale spíše o omyl v přenosu
3 8 9
FIALA a kol., 2002, op. cit., s. 37 a s. 41.
390 ŠVESTKA a kol., 2009, op. cit., s. 435.
107
informací. S tímto názorem zcela nesouhlasím, když v případě omylu ve vůli osoba chce
určitým způsobem jednat a toto i projeví, avšak její vůle byla vytvářena vadně (z důvodu např.
špatných informací), naproti tomu u omylu v projevu osoba projevuje něco jiného, než
odpovídá její skutečné vůli. Proto budu omyl ve vůli a omyl v projevu odlišovat.
10.3.1 Omyl ve vůli
Omyl ve vůli „ spočívá v nesprávné nebo nedostatečné představě o právních následcích, které
nastanou z právního úkonu" 3 9 2
Důsledkem je, že nastanou jiné právní následky, než jaké
jednající zamýšlel vyvolat. Omyl musí být skrytý, tedy účastník jednající v omylu o něm
neví.3 9 3
To je pojmovým znakem samotného omylu, jinak by účastník jednal vědomě v rozporu
se svou vůlí a šlo by tak např. o simulaci nebo vnitřní výhradu. O omyl nejde ani tehdy, pokud
účastník objektivně projeví jinou vůli, ale následky se určí podle vůle skutečně projevené. Tak
je tomu v případech adresovaného právního jednání ve srozumění s adresátem, kde se prosadí
skutečná vůle jednajícího, navzdory tomu, že objektivní projevjí neodpovídá. „Pokudjednající
projeví vůli nesprávně, avšak jeho úmysl je druhé straně znám, popř. pokud o něm musela vědět,
prosadí se takové následky právního jednání, které odpovídají úmyslu jednajícího. "394
Adresát
může vědět z předsmluvních jednání, zavedené praxe stran nebo dalších okolností, jaká je
skutečná vůle jednajícího. Pak se navzdory formálně nesprávnému projevu prosadí skutečná
vůle jednajícího a účinky nastanou v souladu s touto vůlí. Nebude proto rozhodující objektivní
význam projevu, ale skutečná vůle jednajícího, která je druhé straně známa, nastanou tedy
právní následky odpovídající jeho vůli. Např. dojde ve formálním projevu k nesprávnému
označení předmětu a druhé straně je to známo (jednající chce koupit A, ale v textu smlouvy je
uvedeno B), pak bude vůle jednajícího vykládána dle jeho skutečné vůle. Tím spíše v situaci,
kdy špatný text předloží jednajícímu k podpisu druhá strana. V těchto případech proto není
prostor pro uplatnění omylu v právním jednání.
Pravidelně bývá rozlišován:
- Omyl v právním důvodu (error in negotio), např. v situaci, kdy dojde k záměně kupní
a darovací smlouvy, k tomu často dochází při nesprávném užití právních termínů,
3 9 1
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1466.
3 9 2
FIALA a kol, 2002, op. cit., s. 37.
3 9 3
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5384/2008.
3 9 4
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2103.
108
- Omyl v předmětu právního jednání (error in corpore), kdy si osoba myslí, že kupuje
předmět A, ale ve skutečnosti kupuje B,
- Omyl v případu záměny osob (error in personam), kdy dojde k záměně osob,
- Omyl v dalších okolnostech, které jsou pro učinění právního jednání rozhodující
(např. nepravdivým ujištěním o solventnosti).395
Omyl v právním důvodu má blízko k absenci vážné vůle. Vezměme příklad, kdy
jednající ví, čeho chce dosáhnout (jednající chce prodat), ale omylem učiní takový projev, který
jeho vnitřní vůli neodpovídá (formálně daruje), a to proto, že se domnívá, že je to prostředkem
k dosažení chtěného. Projev tak není kryt vážnou vůlí, přičemž druhá strana o tom musí vědět.
Pokud o tom neví, pak toto nemůže být relevantní ani z hlediska omylu a právní jednání platně
vznikne. Teoreticky by v uváděném případě vůbec nemělo dojít ke vzniku právního jednání
(darování) z důvodu absence vážné vůle, přičemž neexistentní právní jednání nelze
sankcionoval neplatností. Obdobně rozhodl soud prvního stupně v případě, kdy dospěl k závěru
„že vůle žalobce trpěla nedostatkem vážnosti, neboť nezamýšlel nemovitosti prodat (o tom se
podle stavu zápisu v katastru nemovitostí dozvěděl až výrazně později), nýbrž se domníval, že
podpisem smlouvy poskytuje toliko jistotu za úvěr poskytnutý žalované, přičemž v tomto
přesvědčení mohl být utvrzen i tím, že mu nebyla zaplacena kupní cena... "396
Okresní soud
rovněž vyslovil názor, že na tomtéž skutkovém základě by bylo možno ke stejnému závěru
o neplatnosti předmětné smlouvy dospět i cestou omylu dle tehdy účinného SOZ.3 9 7
Mám za
to, že abychom mohli hovořit o omylu v právním jednání, musí zde vůbec nějaké právní jednání
existovat. To lze dovodit i z dikce ust. § 583: „Jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti
a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné ". Omyl v právním důvodu
je obdobný situaci, kdy někdo činí určitý projev a myslí si, že právně vůbec nejedná, avšak ve
skutečnosti je projev ve vnějším světě jako právní jednání vnímán. Výše uvedené případy by
tedy měly být shledány jako nicotné právní jednání a omyl by měl dopadat spíše na situace, kdy
měl jednající skutečně vážnou vůli učinit právní jednání (chtěl např. koupit nemovitost), ale
vycházel přitom z mylných skutečností, na jejichž vzniku se podílela druhá strana. Jeho vůle se
tedy vytvořila, ale byla při svém vzniku deformována.
FIALA a kol., 2002, op. cit., s. 37 - 38; ŠVESTKA a kol., 2009, op. cit, s. 435 - 436.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3540/2006.
Tamtéž.
109
10.3.2 Podstatný omyl
Dle ust. § 583 OZ: „Jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden
druhou stranou, je právní jednání neplatné." OZ rozlišuje, zda se omyl týká rozhodující
okolnosti (podstatný omyl) nebo vedlejší okolnosti, kterou ani strany neprohlásily za
rozhodující (nepodstatný omyl). Dle citovaného ustanovení má j í o omyl podstatný, aby
způsobil neplatnost právního jednání. Stejně tak i SOZ vyžadoval existenci podstatného omylu,
který vymezoval jako omyl vycházející ze skutečností, jež jsou pro uskutečnění právního
jednání rozhodující (§ 49a SOZ). Je otázkou, jak posoudit, co je onou rozhodující skutečností.
M. Zuklínová odkazuje na právní teorii, podle níž jde u podstatného omylu o podstatnou složku
právního jednání, tou je taková, kteráje ex lege nezbytná, aby vůbec právní jednání j ako jednání
určitého druhu, resp. typu vzniklo (standardně uvedené v úvodním ustanovení o závazku).
Vedle toho může být podstatnou okolností i drobnost, kteráje však podstatná dle stanoviska
stran.398
Určení stran může být buď výslovné, anebo častěji vyplyne ze smlouvy, z jejího účelu
nebo okolností jednání. Jde nejen o situaci, kdy by jednající při vědomosti o omylu právní
jednání neprovedl, ale kdy by jej provedl za podstatně odlišných podmínek.3 9 9
1 dle L. Tichého
je rozlišována relevance okolností podle objektivních měřítek, tedy z vnějšího pohledu, a vedle
toho situace, kdy samy strany subjektivně označí nějakou vedlejší okolnost jako rozhodující,
kteráje z vnějšího pohledu nepodstatná.4 0 0
Naproti tomu J. Handlar uvádí, že to, že se omyl
týká podstatné náležitosti, jej podstatným nečiní, vždy je rozhodující, zda by absence omylu
vedla jednajícího i tak učinil právní jednání, anebo nikoli.4 0 1
Domnívám se, že z ust. § 583 OZ
ve spojení s ust. § 584 odst. 1 OZ lze dovodit, že zde dochází ke kombinaci objektivního
a subjektivního přístupu. Proto lze konstatovat, že vždy, když bude osoba uvedena v omyl ve
vztahu k podstatné náležitosti právního jednání, bude jednání učiněno v omylu a jednající se
bude moci dovolat relativní neplatnosti. Vedle toho bude nutno posuzovat, co bylo rozhodující
podle stanoviska stran.
Omyl může být vyvolán poskytnutím nesprávné informace, klamavého označení zboží,
uvedením jiné nepravdivé skutečnosti, která má jednajícího přesvědčit, aby právně jednal
určitým způsobem. Omyl může být vyvolán i nečinností 4 0 2
Nutno dodat, že OZ hovoří
v předmětném ustanovení o uvedení v omyl druhou stranou, a to zřejmě proto, že se omyl často
3 9 8
ZUKLÍNOVÁ, 2013, op. cit., s. 142 - 144.
3 9 9
BAR, Ch.; CLIVE, E. a kol, 2009, op. cit., s. 486.
4 0 0
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1470 - 1471.
4 0 1
J. Handlar: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2105.
4 0 2
Tamtéž.
110
vyskytuje u dvoustranného právního jednání, kdy příčina omylu leží v jednání druhé smluvní
strany. K omylu však může dojít i u jednostranného právního jednání, proto lze shrnout, že
nezbytnou podmínkou právní relevance omylu dle předmětného ustanovení je skutečnost, že
původcem je jeho adresát. Předpokladem je uvedení v omyl druhou stranou, tedy skutečnost,
že druhá strana zapříčinila, že účastník jednal v omylu, a to bez ohledu na úmysl a vědomost
druhé strany.403
Stejně tak dle L. Tichého není rozhodující zavinění druhé strany, i když
většinou bude její jednání úmyslné4 0 4
Rovněž dle DCFR na omylu nic nemění ani skutečnost,
pokud byla druhá strana v dobré víře, že její jednání odpovídá skutečnosti nebo že informace,
které poskytuje, jsou pravdivé.4 0 5
Přikláním se k citovaným názorům, neboť i pokud druhá
strana vůbec netuší, že poskytuje nesprávné informace, které uvedou jednajícího v omyl, mělo
by to jít k její tíži. Jde-li o úmyslné uvedení v omyl, je třeba je kvalifikovat podle speciálního
ustanovení o omylu, a nikoliv jako rozpor s dobrými mravy.4 0 6
10.3.3 Omyl vyvolaný lstí
Podstatný omyl i omyl o vedlejších okolnostech je vždy relevantní, je-li vyvolán lstivě druhou
stranou. Dle ust. § 584 odst. 2 OZ: „Bylo-li právně jednáno v omylu vyvolaném lstí, je právní
jednání neplatné, třebaže se omyl týká jen vedlejší okolnosti". Přičemž „lest je klamné
předstírání okolnosti, která neexistuje, či naopak klamné zastírání okolnosti, která
existuje... " 4 0 7
Lstivé jednání je závažnější než pouhé úmyslné vyvolání omylu, proto v případě
pouhého ujištění druhé strany o určitých skutečnostech nelze toto považovat za lest. To lze
dovodit mj. i srovnáním s ust. § 2103 OZ, kde se rozlišují dva případy: jednak ujistil-li
prodávající kupujícího výslovně, že věc je bez vad, a vedle toho situace, kdy prodávající vadu
zastřel lstivě. Je tedy zřejmé, že OZ činí mezi uvedenými situacemi rozdíl. Pokud například
ujistí druhá strana jednajícího o určité skutečnosti obsažené ve smlouvě, ačkoli obsah smlouvy
je jiný, jde o pouhé úmyslné vyvolání omylu; vyhotoví-li k tomu listinu prokazující svá tvrzení,
pak j de již o lest.
10.3.4 Omluvitelný omyl
Výše bylo pojednáno o tom, za jakých okolností omyl způsobuje neplatnost právního jednání.
Již judikatura za účinnosti SOZ však dovodila ještě další nezbytnou podmínku pro to, aby bylo
možné dovolat se relativní neplatnosti pro omyl, a to, že musí jít o omyl omluvitelný. To
J. Handlar: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2105.
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1468.
BAR, Ch.; CLIVE, E. a kol, 2009, op. cit., s. 459.
ŠVESTKA a kol., 2009, op. cit., s. 355.
Tamtéž s 436.
111
znamená, že se dotčená osoba nemůže dovolávat omylu, pokud si sama neověřila rozhodné
skutečnosti. A to dokonce i v případě, kdy druhá strana omyl vyvolala. Dle ust. § 4 odst. 1 OZ
by každý měl jednat s běžnou péčí a opatrností. „O omluvitelný omyl, kterým je pravidelně omyl
jednající osoby týkající se skutkových okolností (errorfacti), pak nepochybně nejde, byl-li omyl
jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro
uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Tj. jinak řečeno, o omyl, který lze omluvit, nepůjde
tehdy, měla-li jednající, a omylu sepak dovolávající osoba, možnost se takovému omylu vyhnout
vlastní pečlivostí při seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu rozhodujících. Nelze
totiž akceptovat možnost, že by se bylo lze účinně dovolat neplatnostipro omylpodle ustanovení
§ 49a ObčZ za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbalapro ni ve věci objektivně
existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala
mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o vlastnostech předmětu
zamýšleného právního úkonu. "408
Nejvyšší soud řešil případ, kdy si postupník před podpisem smlouvy o úplatném
postoupení pohledávky vůči dlužníku, který byl v konkursu, neověřil skutečnost, že
postupovaná pohledávka byla přihlášena v konkursu vedeném na majetek dlužníka a že účinky
přihlášení pohledávky nadále trvají. A to ani tím, že by u postupitele nahlédl do kopie přihlášky
postupované pohledávky v konkursu, anebo tím, že by si od něj vyžádal listinu dokládající stav
přihlášené pohledávky v konkursu vedeném na majetek dlužníka (např. výpis z upraveného
seznamu přihlášených pohledávek). Za této situace bylo posouzeno, že se nemůže účinně
dovolat relativní neplatnosti postupní smlouvy podle § 49a SOZ jen „proto, žepostupitel v něm
vyvolal skutkový omyl o stavu postupované pohledávky (z nějž sám v důsledku nedbalé správy
svých pohledávek vycházel) prohlášením, že pohledávku do konkursu vedeného na majetek
dlužníka přihlásil a že správce konkursní podstaty takto přihlášenou pohledávku přezkoumal
a uznal "4 0 9
Takový omyl postupníka není omylem omluvitelným, neboť postupník při uzavření
smlouvy zanedbal obvyklou míru opatrnosti (nevyvinul obvyklou péči), kterou lze na něm
požadovat a jejímž prostřednictvím by se tomuto omylu vyhnul.4 1 0
Rovněž v dalším rozhodnutí
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud se žalobkyně bezdůvodně spolehla toliko na ujišťování
žalovaného, že výše podnájemného bude shodná s výší nájemného, ač si mohla (a jako
podnikatelka měla) vyžádat od žalovaného nájemní smlouvu a s jejím obsahem se seznámit,
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007.
Tamtéž.
112
nejde o omyl omluvitelný. Jak bylo uvedeno i ve výše uvedeném rozhodnutí, při posuzování
omluvitelnosti omylu se vychází z objektivních skutečností, tj. nezkušenost nebo nižší vzdělání
konkrétní osoby nehrají roli.4 1 2
Přikláním se k závěru, že u lstivého uvedení v omyl by nemělo
být hledisko omluvitelnosti omylu významné.4 1 3
10.3.5 Omyl vyvolaný třetí osobou
V ust. § 585 OZ se řeší situace, kdy omyl nevyvolá druhá strana právního jednání, ale třetí
osoba. Pokud o tom adresátovi není nic známo, pakje takovýto omyl irelevantní. Naopak pokud
má druhá strana najednání původce omylu podíl (ať už s ním jedná přímo, o provedení jednání
jej požádá apod.), či o něm alespoň věděla nebo měla vědět, považuje se i tato osoba za původce
omylu. Následky omylu je pak třeba posoudit podle výše uvedeného, a to s ohledem na
skutečnost, zda jde o omyl podstatný nebo nepodstatný. Je otázkou, jak posoudit situaci, kdy
třetí osoba jedná lstivě. Tedy zda se finguje skutečnost, že i druhá strana (která se na tomto
jednání podílela, věděla o něm nebo měla vědět), rovněž jedná lstivě. Podle mého názoru by
tomu tak být mělo, neboť svým postojem druhá strana v podstatě schvaluje toto podvodné
jednání třetí osoby. Proto by měla být i v tomto případě následkem vždy neplatnost. Naproti
tomu M . Zuklínová tvrdí, že lstivé jednání může pocházet pouze od druhé strany.414
Úprava omylu se oproti SOZ změnila, neboť ten v ust. § 49a sankcionoval neplatností
všechny situace, kdy osoba jednala v omylu a druhá strana o tomto omylu věděla, resp. vědět
musela, to vše při splnění dalších podmínek předmětného ustanovení. Tedy siřeji, než jak
činí ust. § 585 OZ, kde jsou řešeny jen případy omylu vyvolaného třetí osobou. J. Handlar
dochází k závěru, že o právně relevantní omyl jde i v dalších případech, kdy jedna ze stran
nechá druhou jednat v omylu, přestože je jí to známo, a s přihlédnutím k okolnostem případu
se nečinnost jednajícího jeví nekorektní 4 1 5
Dostává se zde do střetu zásada, že každý odpovídá
za svou vlastní právní sféru, se zásadou, že je třeba jednat v občanskoprávním styku poctivě,
což zakotvuje OZ výslovně v ust. § 6 odst. 1 OZ, dle něhož nikdo nesmí těžit ze svého
nepoctivého činu. Prokáže-li se, že omyl jednajícího je omluvitelný, druhé straně byla tato
skutečnost známa a přesto jej na to neupozornila, rovněž se přikláním spíše k závěru, že tam,
kde to nebude nepřiměřené, bude jednajícímu dána možnost dovolat se neplatnosti takového
1
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 29/2009.
2
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1330/2006.
3
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2115.
4
ZUKLÍNOVÁ, 2013, op. cit., s. 146.
5
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2106 -07.
113
právního jednání. Tento závěr však není jednoznačný, zejména proto, že OZ tuto úpravu přímo
neobsahuje, aleje nutno ji dovodit výkladem.
10.3.6 Následky omylu
Jde-li o podstatný omyl, v nějž byl jednající uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné
(§ 583 OZ). V tomto případě jde o neplatnost relativní, neboť ustanovení míří na ochranu
dotčené osoby, je ponecháno na její vůli, zda se neplatnosti dovolá. Totéž platí u omylu
vyvolaného lstí (584 odst. 2 OZ).
Jde-li o nepodstatný omyl, v nějž byl jednající uveden druhou stranou, pak sice právní
jednání neplatností netrpí, ale jednající má vůči původci omylu právo na přiměřenou náhradu
(§ 584 odst. 1 OZ). Přiměřená náhrada není totožná s náhradou škody, „směřuje k vyvážení
nerovnováhy, která vzniká tak, že účastník provede jednání v mylné představě o některé
skutečnosti významné pro určení jeho následků, povaha a výše této náhrady by proto měla
vycházet z předmětu právního jednání a vyrovnat rozdíl mezi plněním sjednaným a plněním,
které by bylo zřejmě sjednáno, kdyby k omylu jednajícího nedošlo".416
Může spočívat
např. v náhradě ceny toho, co strana musí hradit sama, ačkoli se (v důsledku omylu) domnívala,
že náklady nese druhá strana. Může jít o zabalení, dopravu apod.
10.3.7 Omyl zůstavitele
Omyl zůstavitele nebyl v SOZ a OZ 1950 vůbec upraven, nicméně stávající OZ se inspiroval
úpravou v OZO, kde toto zakotveno bylo. OZ obsahuje ustanovení § 1529: „Podstatný omyl
zůstavitele způsobuje neplatnost ustanovení závěti, kterého se týká ".
K tomu je nutno říci, že jak bylo uvedeno v úvodu práce, právní jednání by mělo být
interpretováno primárně dle úmyslu jednajícího, přičemž u závěti není důvod nevycházet ze
skutečné vůle zůstavitele. To mnohem lépe ctí vůli zůstavitele, o níž DZ tvrdí, že ji chce chránit
co nejvíce.4 1 7
Když totiž zůstavitel například omylem označí dědicem jinou osobu se stejným
jménem, dle ustanovení o omylu v OZ toto bude neplatné. Pokud však bude prokázáno, že
zůstavitel se zmýlil (např. v označení osoby), protože chtěl ve skutečnosti označit někoho
jiného, měla by být závěť vyložena právě v tomto smyslu a ne být shledána neplatnou. Teprve
až toto nebude možné, pak je prostor aplikovat ustanovení o omylu.
4 1 6
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2114.
4 1 7
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, s.
370 [cit. 23.4. 2016].
114
10.3.8 Omyl v projevu
Omylem v projevu se rozumí situace, kdy dojde ke špatnému přenosu informace a jednající
učiní nevědomě takový projev, který jeho vůli neodpovídá. Tedy jednající ví, co chce a chce to
i projevit, avšak v důsledku chyby v přenosu není mezi jeho vůlí a projevem shoda, což vede
k jiným právním následků, než jaké chtěl způsobit.
Jeden z případů omylu v projevu vůle upravuje OZ v ust. § 571: „Dojde-liprojev vůle
změněn vlivem prostředků použitých tím, kdo jednal, anebojiných okolností nastavších během
přepravy, posoudí se právní případ podle ustanovení o omylu ". Ustanovení řeší situaci, kdy je
původní projev vůle v pořádku a odpovídá vůli jednajícího, ale vlivem užitých komunikačních
prostředků dojde během přenosu k jeho změně. Obecně platí, že volba užitých prostředků musí
jíž k tíži jednajícího, proto dojde-li projev ve změněné podobě, ale adresát toto nepoznal ani
nemohl poznat, pak se může vůči jednajícímu dovolávat projevu vůle v té podobě, jak jej
pochopil (tj. změněného projevu vůle). Dojde-li projev vůle zcela zkomolený, pak již o projev
vůle nepůjde, neboť nebude naplněn požadavek srozumitelnosti projevu vůle. Je-li však
adresátovi známo, jaký je původní obsah projevu vůle, pak v souladu s výše přijatými závěry
je relevantní skutečná vůle jednajícího a není zde důvod chránit dobrou víru adresáta. OZ však
v této souvislosti obsahuje odkaz na obecná ustanovení o omylu, což je velmi diskutabilní. Jak
bylo uvedeno výše, předpokladem právní relevance omylu je mj .jeho vyvolání nebo způsobení
jinou osobou. V popsané situaci tomu tak ve většině případů vůbec nebude.418
Dalším případem omylu v projevu by mohla být chyba v psaní a počtech dle ust. § 578
OZ, které bylo v podstatě převzato z ust. § 37 odst. 3 SOZ. Jsou jím např. přepsání, překlepy,
přeřeknutí, jiné technické nedostatky v psaní, matematické chyby, nedopatřením neproškrtnutá
místa na tiskopisech4 1 9
Toto ustanovení je nadbytečné, neboť konstatuje, že chyby v psaní
a počtech nezpůsobují vady, je-li význam právního jednání nepochybný. Pojem nepochybný se
vztahuje k adresovaným právním jednáním, proto např. dojde-li k chybě v psaní nebo počtech
u závěti jako neadresovaného právního jednání, je nutno v každém případě zkoumat, jaká byla
vůle zůstavitele, co tím mínil. U adresovaných právních jednání je-li adresátovi zřejmé, co je
obsahem právního jednání (tedy pokud bylo celou dobu jednáno o prodeji za milion Kč
a v písemném projevu vůle je následně uveden milion EUR), je rozhodující skutečná vůle
jednajícího a právní jednání by mělo být vykládáno tak, že jde o milion Kč. Naopak pokud
adresát objektivně nebude moci rozpoznat, že je v textu chyba, pak se může dovolávat jeho
4 1 8
Obdobně E. Dobrovolná in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit, s. 2053.
4 1 9
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit, s. 2070.
115
obsahu a pochybení jde k tíži jednajícího. Ve druhém případě může jít i o nesrozumitelný
projev, když z něj adresát nebude moci určit jeho obsah. Nejvyšší soud například rozhodl, že
„nesprávné označení zastavované nemovitosti uvedené v zástavní smlouvě, způsobené chybou
v psaní, nemůže mít za následek neplatnost tohoto právního úkonu, když je jeho význam navzdory
této chybě - nepochybný".420
Druhá věc je pak posouzení ve vztahu ke katastru
nemovitostí. Nutno dodat, že postačí, že je nepochybný ve vztahu k adresátovi, nikoli
objektivně.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2725/2011.
116
11 Nedodržení stanovené formy
U projevu vůle může být kogentním ustanovením právního předpisu nebo dohodou stran
vyžadováno, aby byl zachycen v určité formě, která pak představuje další náležitost projevu.
OZ vychází ze zásady neformálnosti (§ 559 NOZ), tj. ve většině případů ponechává volbu
formy na uvážení jednajících, kteří mohou právně jednat výslovně (nejčastěji v ústní4 2 1
či
písemné formě), anebo konkludentně. Nicméně v určitých případech právních jednání, u nichž
je to žádoucí z důvodu ochrany účastníků nebo které mají závažnější důsledky, zákonodárce na
vybrané formě trvá.4 2 2
Forma má významnou důkazní funkci a strany si díky ní mohou
uvědomit význam svého právního jednání. I v situaci, kdy není povinná forma stanovena
zákonem, se mohou účastníci na vybrané formě dohodnout. Proto se rozlišuje zákonná
a smluvená forma právního jednání, přičemž toto rozlišování je rozhodující v souvislosti
s důsledky, které při jejím nedodržení nastoupí. SOZ sankcionoval nedodržení zákonné
i smluvní formy neplatností (§ 40 odst. 1 SOZ), stejně jako tomu je v OZ dle ust. § 582 odst. 1
věta první: „Není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené
zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. " Rozdílná j e však povaha neplatnosti
při jejím nedodržení, dle SOZ šlo v případě nedodržení zákonné formy vždy o neplatnost
absolutní, v případě nedodržení smluvené formy o neplatnost relativní (§ 40a SOZ), OZ toto
pojetí mění.
Není-li dle OZ dodržena zákonná forma, právní jednání je neplatné tehdy, pokud to
smysl a účel zákona v konkrétním případě vyžaduje (vedle ust. § 582 odst. 1 OZ je nutno
aplikovat i generální klauzuli). Souhlasím tedy s L. Tichým, že je třeba vždy zvažovat, zdaje
nedodržení zákonné formy v rozporu se smyslem a účelem konkrétního ustanovení a dle toho
teprve následně posoudit platnost právního jednání.4 2 3
Ve většině případů však dojdeme
k závěru, že pokud zákon požadavek určité formy ve výjimečných případech stanoví, musí být
jednáno pouze v uvedené formě. Povaha neplatnosti by měla být posuzována stejně jako
v ostatních případech porušení zákona, tedy v souladu s ust. § 580 a § 588 NOZ. J. Handlar
usuzuje na povahu neplatnosti dle účelu formy, k jehož naplnění tato směruje. Pokud vyplývá
z požadavku formy stanovené zákonem, že účelu formy nelze dosáhnout bez jejího naplnění, je
třeba právní jednání, které zákonnou formu nemá, považovat za absolutně neplatné. Je-li však
4 2 1
Za zajímavé považuji uvést, že kontraktace formou emailu spadá dle P. Čecha pod ústní kontraktaci.
Viz.: ČECH, Petr. Rekodifikace: převrat ve smlouvách? [online]. Právní rádce, 27. 9. 2012 [cit. 24. 4. 2016],
4 2 2
Typicky jde o požadavek písemné formy, přičemž OZ v ust. § 561 a násl. podrobněji vymezuje, co je za
písemnou formu považováno.
4 2 3
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1462.
117
forma stanovena pouze za účelem ochrany některého účastníka právního jednání a tohoto účelu
může být dosaženo tím, že se dotčený účastník nedostatku formy následně dovolá, jde
o neplatnost relativní.4 2 4
Podle L. Tichého jde naproti tomu vždy o neplatnost absolutní, usuzuje
tak z výkladu obou odstavců ustanovení § 582 OZ,4 2 5
avšak bližší odůvodnění neuvádí. Dle
mého názoru nelze výkladem ust. § 582 OZ dospět k závěru o absolutní neplatnosti pro všechny
případy nedodržení zákonné formy, půjde o ní pouze tehdy, budou-li splněny předpoklady
ust. § 588 OZ, podle něhož je právní jednání odporující zákonu absolutně neplatné tehdy, je-li
zároveň narušen veřejný pořádek. Podle M . Zuklínové ustanovení zakotvující určitou formu
mají naprosto vždy za úkol chránit veřejný pořádek a jsou určena především pro třetí osoby,
proto podle ní půjde vždy o absolutní neplatnost.426
Tak tomu skutečně v mnoha případech je,
typickým příkladem jsou smlouvy týkající se věcných práv k nemovitostem, u nichž je
vyžadována písemná forma. Z důvodu absolutní povahy takových práv (a tedy účinkům vůči
třetím osobám) a vazby na veřejné seznamy, je nedodržení zákonného požadavku formy
zároveň narušením veřejného pořádku, což povede k absolutní neplatnosti.427
Jinak je tomu
např. v případě požadavku písemné formy u darovací smlouvy, u níž nedojde k odevzdání věci
zároveň s projevem vůle darovat a přijmout dar, kde má písemná forma zejména důkazní funkci
(§ 2057 odst. 2 OZ). V tomto případě jde o relativní neplatnost, neboť nejde o takový zásah do
společenského řádu, aby byl narušen veřejný pořádek.4 2 8
Lze shrnout, že porušení zákonné
formy povede k neplatnosti jen tehdy, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, a zda půjde
o neplatnost absolutní nebo relativní bude záviset na tom, zda dojde rovněž k narušení
veřejného pořádku.
U smluvené formyje rozlišována konstitutivní a deklaratorní forma. Sjednají-li účastníci
pro jejich právní jednání konstitutivní formu, vyjadřují tím vůli být vázáni takovým jednáním
pouze v případě, že bude sjednaná forma naplněna. U deklaratorní formy právní následky
nastanou dle vůle účastníků bez ohledu na formu, která má jen důkazní povahu a jde pouze
o povinnost účastníků např. listinu vyhotovit a potvrdit tak obsah právního jednání.4 2 9
Ust.
§ 1758 OZ stanoví vyvratitelnou domněnku konstitutivní formy. Při volbě smluvní formy jde
vždy o projev autonomie vůle stran, který nebrání stranám kdykoli později sjednanou formu po
4 2 4
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2098 - 2099.
4 2 5
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1462.
4 2 6
ZUKLÍNOVÁ, 2013, op. cit., s. 138 - 139.
4 2 7
HULMÁK, Milan. Právní jednání a jeho vady. Rekodifikační novinky. 2012, 8, s. 2. In: Beck-online [online
právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016],
4 2 8
V. Bednář a P. Kasík in: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055
- 3014). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 5.
4 2 9
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2012 - 2013.
118
vzájemné dohodě opustit a učinit právní jednání v jiné formě. Na rozdíl od SOZ (§ 40 odst.
2 SOZ) není nikde v OZ vyžadováno, aby v tomto případě byla písemná dohoda měněna nebo
zrušena pouze v písemné formě. Ust. § 564 OZ naopak stanoví, že pokud vyžaduje formu pouze
ujednání stran, pak lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran
nevylučuje. Často je v praxi ve smlouvách vyjádřen požadavek změn smlouvy pouze při
dodržení písemné formy, přičemž tento je chápán v konstitutivním smyslu, čemuž svědčí
mj. uvedená vyvratitelná domněnka. Přesto je vhodné tento požadavek uvést výslovně, aby
nedošlo ke sporům o tom, zda s ohledem na okolnosti nepovažovaly strany formu pouze za
deklaratorní.
Je však otázkou, j ak posoudit případ, kdy strany sj ednají ve smlouvě možnost tuto měnit
pouze písemnou formou, následně však po uzavření smlouvy na osobním jednání v ústní formě
některá práva a povinnosti změní. Právní jednání bezpochyby vznikne, je třeba posoudit, zda
bude zatíženo vadou v podobě neplatnosti pro nedodržení smluvené formy, anebo zda bude
situace posouzena tak, že tímto právním jednáním strany následně projevily vůli změnit
původní ujednání o nutnosti písemné formy. Rozhodující pro posouzení uvedeného případu je
skutečnost, zdav rámci právního jednání smluvní strany implicitně, anebo výslovně ujednaly,
že na původně sjednané formě netrvají. Pokud tomu tak je, pak mohly bezformálně od
původního požadavku upustit a jednat platně.4 3 1
Lze namítnout, že to právní jednání, kterým
dojde k upuštění od původního požadavku formy, je učiněno v neodpovídající formě, na které
se strany původně dohodly. Je činěno ještě předtím, než strany projevily vůli nebýt požadavkem
formy vázány, proto požadavek trvá a právní jednání měnící formuje neplatné. Mám však za
to, že logicky by zde měla převážit aktuální vůle stran, aby jim nebylo vnucováno něco, co si
sice samy sobě stanovily, avšak nyní už to žádná z nich nechce. Proto se domnívám, že
výkladem lze toto překonat a změnu provést i v tomto prvním případě v jiné formě. Stejně tomu
bude i v případě, kdy strany výslovně sjednají, že opustit požadavek formy lze jen v určité
formě,4 3 2
i zde dle mého názoru převáží současná vůle stran. Výše uvedené sice snižuje právní
jistotu a váhu sjednání písemné formy do budoucna, na druhé straně lépe odpovídá skutečné
vůli stran. Je však nepochybné, že v praxi bude ten, kdo se bude upuštění od sjednané formy
dovolávat, muset ve sporu unést důkazní břemeno. Budou o tom muset svědčit všechny
okolnosti případu, zvláště významné bude to, zda se strany budou dohodou řídit. Domnívám
4 3 0
HANDLAR, Jiří. Forma právních úkonů, které mění nebo ruší závazky, v občanském právu. Právní rozhledy.
2010, 20, s. 719. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016].
4 3 1
Obdobně J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit, s. 2015 - 2018.
4 3 2
BAR, Ch.; CLIVÉ, E. a kol, 2009, op. cit, s. 312.
119
se, že popsaný případ může být v praxi poměrně častý, kdy j sou např. některá práva a povinnosti
namísto písemné formy měněna emailem, aleje zde jednoznačná vůle stran původní dohodu
změnit. Je v souladu s požadavkem poctivosti, aby se strana nemohla dovolat neplatnosti
uvedené dohody, když druhá strana z ní v dobré víře vycházela.4 3 3
J. Handlar zastává názor, že porušení konstitutivní formy má za následek vždy absolutní
neplatnost, a to s tím odůvodněním, že pouze tento následek odpovídá projevené vůli stran
a podstatě sjednané konstitutivní formy.4 3 4
Vychází z toho, že v případě relativní neplatnosti je
odstranění následků v podobě dovolání se neplatnosti přenášeno na subjekt, který formu
neporušil, což může být spojeno s řadou komplikací.4 3 5
Sankce v podobě relativní neplatnosti
vždy klade vyšší nároky na toho, kdo se chce neplatnosti dovolat. Dle mého názoru však jde při
porušení sjednané konstitutivní formy o případ relativní neplatnosti, která je stanovena na
ochranu práv účastníků občanskoprávních vztahů a nepřesahuje zájmy zúčastněných osob.
Jedna strana se může rozhodnout, že se nebude dovolávat neplatnosti právního jednání druhé
strany z důvodu formy (např. při odstoupení od smlouvy), pak by případně shledaná absolutní
neplatnost nebyla v souladu s vůlí ani jedné strany. Závěr o relativní neplatnosti zastává rovněž
M. Zuklínová a L. Tichý.4 3 6
Rovněž SOZ sankcionoval tyto případy relativní neplatností
(§ 40 ve spojení s § 40a SOZ). Nedomnívám se, že tento případ bude kdy naplňovat hypotézu
ust. § 588 OZ a narušovat veřejný pořádek. Na relativní neplatnost navádí i ust. § 582
odst. 2 OZ, dle něhož lze při nedodržení formy právního jednání ujednané stranami neplatnost
namítnout jen, pokud již nebylo plněno. Tím zároveň upozorňuji na posledně citované
ustanovení, které časově omezuje možnost dovolat se relativní neplatnosti v tomto případě.
Plněním tak dojde k nápravě nedostatku formy.
4 3 3
BAR, Ch.; CLIVE, E. a kol., 2009, op. cit., s. 312.
4 3 4
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2098.
4 3 5
HANDLAR, Jiří. Právní následky porušení smluvní formy právních úkonů v civilním právu de lege lata a de
lege ferenda. Právní rozhledy. 2010, 18, s. 643. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství
C. H. Beck [cit. 23.4. 2016].
4 3 6
ZUKLÍNOVÁ, 2013, op. cit., s. 140 a ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit, s. 1461.
120
12 Náprava vad právního jednání
Na závěr rozeberu některé možnosti, jak napravit vadné právní jednání, které OZ upravuje, a to
v souladu se zásadou in javorem negotii.
12.1 Konverze
Konverze je jednou z možností, jak zachovat účinky neplatného právního jednání. Splňuje-li
neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, pak platí toto jiné právní jednání,
avšak pouze tehdy, odpovídá-li to vůli stran. OZ v podstatě převzal úpravu konverze právního
jednání ze SOZ,4 3 7
kdy v ust. § 575 stanoví: „Má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného
právního jednání, které je platné, platí totojiné právní jednání, pokudje z okolností zřejmě, že
vyjadřuje vůlijednající osoby. " Rozdílem j e skutečnost, že dle SOZ se musel účastník konverze
dovolat, zatímco dle OZ nastupuje automaticky. Jak již bylo uvedeno výše u simulace právních
jednání, mám za to, že se ustanovení uplatní analogicky i u nicotnosti právního jednání.
12.2 Konvalidace
Konvalidací je míněno zpětné zhojení neplatného právního jednání. Dojde-li k nápravě vady
neplatného právního jednání, hledí se na právní jednání od počátku jako na bezvadné. Za
účinnosti SOZ byl Nejvyšším soudem zastáván názor, že vadu způsobující absolutní neplatnost
nelze zhojit4 3 8
a možnost konvalidace připouštěl pouze u relativně neplatných právních jednání,
to však pouze do doby, než se případně oprávněný relativní neplatnosti dovolal 4 3 9
OZ se od
těchto závěrů odchýlil a na několika místech možnost konvalidace výslovně zakotvuje
i u nicotného právního jednání.
Ust. § 553 odst. 2 OZ stanoví, že byl-li neurčitý nebo nesrozumitelný projev vůle mezi
stranami dodatečně vyj asněn, nepřihlíží se k j eho vadě a hledí se, j ako by tu bylo právní j ednání
od počátku. Problematické na tomto pojetí je, že se hovoří o vadě právního jednání, toto ale
vůbec neexistuje (§ 553 odst. 1 OZ), trpěl-li projev některou z uvedených vad. Je zde tedy
zavedena fikce perfekce takového právního jednání s účinky ex tunc.
U dvoustranných právních jednání, zejména u smluv, není zcela jasné, jak bude ve výše
popsaném případě konvalidace probíhat. Může nastat jednak situace, kdy je stranám zřejmé, co
je obsahem jejich ujednání, jen to objektivně nevyplývá z projevu, proto za určitým účelem
4 3 7
§ 41a SOZ: Má4i neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, jeli
z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.
4 3 8
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2470/2008.
4 3 9
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2986/2012.
121
vadu projevu odstraní. Ale v tomto případě zde právní jednání existovalo okamžikem
smluvního konsensu, takže v podstatě o konvalidaci nejde. Anebo je skutečně ve smlouvě
nějaké neurčité ujednání, např. není dostatečně vymezen předmět převodu, přičemž toto není
jasné ani mezi stranami. V tomto případě se strany dohodnou, co má být dodáno a doplní tak
původní ujednání (z povahy věci je tak činěno se zpětnými účinky, což je možné, jak bylo
popsáno výše). Stejného výsledku tedy v tomto případě dosáhnou i bez ohledu na předmětné
ustanovení o konvalidaci.
Za poměrně podstatný nedostatek uvedeného ustanovení považuji skutečnost, že
konvalidace má mít účinky ex tunc, ale vůbec neřeší vliv na třetí osoby, tj. nezakotvuje, že by
se účinky uplatnily pouze mezi stranami, což může vést k poměrně závažným důsledkům.
V případě působení i vůči třetím osobám by se toho dalo snadno zneužít, kdy by strany záměrně
podepsaly zcela nesrozumitelný text a následně jej po čase prohlásily za smlouvu, která by se
jim hodila. Proto se domnívám, že zpětné vyjasnění by nemělo mít s ohledem na princip
ochrany dobré víry vliv na postavení třetích osob a má účinky pouze mezi stranami smlouvy.4 4 0
Dle mého názoru také v takovém případě nemohou strany žádat náhradu škody za porušení
povinností, které zde byly v mezidobí od učinění nesrozumitelného či neurčitého projevu do
okamžiku konvalidace.
M . Zuklínová tvrdí, že možnost zhojení se uplatní pouze u dvoustranných právních
jednání 4 4 1
Stejně tak J. Handlar poukazuje na neudržitelné závěry u možnosti konvalidace
jednostranných právních jednání 4 4 2
Pokud by to bylo možné, vznikl by stav nejistoty a mohlo
by to vést k zásahu do práv dotčených osob, což nelze přijmout, proto s uvedenými závěry
souhlasím. Vždy se tak může dít jen na základě dohody obou stran, avšak v takovém případě
již nejde o konvalidaci původního jednostranného jednání 4 4 3
Toto nakonec naznačuje i samo
ustanovení, když uvádí, že má dojít k vyjasnění projevu vůle „mezi stranami".
OZ v ust. § 582 odst. 1 speciálně upravuje konvalidaci v případě, kdy právní jednání
nebylo učiněno v příslušné formě: „Není-li právní jednání učiněno veformě ujednané stranami
nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. " Dle J. Handlara
v případě, že vada formy způsobuje absolutní neplatnost, dojde k nápravě vady s účinky nikoli
4 4 0
Obdobně HULMÁK, Milan. Právní jednání a jeho vady. Rekodifikační novinky. 2012, 8, s. 2. In: Beck-online
[online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016].
4 4 1
ZUKLÍNOVÁ, 2013, op. cit., s. 59.
4 4 2
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 1981 - 1982. Opět by mohlo dojít k situaci, kdy rozešlu
nesrozumitelný text, dopis s označením „zrušení smlouvy", „výpověď" a v budoucnu, až se to bude hodit, jej
zpětně vyjasním podle toho, co bude v můj prospěch.
122
od počátku, ale ex nunc. Naproti tomu L. Tichý uvádí, že taková náprava zákonné formy
bude mít za následek platnost právního jednání od počátku.4 4 5
Přikláním se k druhému závěru
a stejně jako L. Tichý vycházím z analogie s ust. § 553 odst. 2 OZ, s tím, že toto bude mít
účinky pouze mezi stranami.
12.3 Změna zákonného určení soudem
Dle ust. § 577 OZ: „Je-li důvod neplatnostijen v nezákonném určení množstevního, časového,
územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému
uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana
kprávnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas ".
Jde o další projev snahy o udržení platnosti právního jednání, tedy o projev zásady in
javorem negotii. Soudu je předmětným ustanovením uloženo, aby určité vady právního jednání
způsobující neplatnost napravil, tj. aby zasáhl do soukromoprávního jednání a zvážil
spravedlivé uspořádání vztahu mezi účastníky. Z dikce předmětného ustanovení je zjevné, že
soud může přistoupit k moderaci až tehdy, je-li zde skutečně důvod neplatnosti naplněn. Pokud
je sice v právním jednání obsažena nezákonnost, avšak smysl a účel zákona by nesměřoval
k tomu, aby vedla k neplatnosti, pak soud do takového právního jednání zasahovat nemůže.
Měl by se tímto co nejvíce přiblížit vůli účastníků a zvažovatjejich hypotetickou vůli v případě,
kdy by např. o zákonném omezení věděly. Při tom vezme v úvahu povahu a účel daného
právního jednání, okolnosti, za kterých bylo provedeno, zvyklosti a zavedenou praxi stran ve
spojení s obecnými hledisky poctivosti, rozumnosti a přiměřenosti.4 4 6
Soud by se měl co nejvíce
přiblížit skutečné vůli stran, měl by přihlédnout k tomu, co uzavření smlouvy předcházelo, jaké
byly záměry stran. M . Zuklínová uvádí, že se toto ustanovení týká pouze smluv, nikoli
jednostranných právních jednání 4 4 7
To plyne již ze samotné dikce ust. § 577 OZ, které hovoří
o „stranách". OZ neuvádí, že by měla mít moderace účinky ex tunc, proto se domnívám, že
právní následky dle úpravy soudu nastoupí až právní mocí rozhodnutí soudu. Zákon zde řeší
neplatnost obecně, a to bez ohledu na její povahu.
Rozhodnutí soudu má konstitutivní povahu (zakládá práva a povinnosti stran), avšak
není exekučním titulem, vymožení práv a povinností se lze domáhat až při jejich nesplnění další
t 4
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2100.
'5
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit., s. 1463.
t 6
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2069.
" ZUKLÍNOVÁ, 2013, op. cit., s. 122.
123
žalobou Autoři se shodují na tom, že měnit právní jednání soudem lze pouze na návrh
stran.449
L. Tichý k tomu dodává, že byť se hovoří o návrhu stran, bude podle něj stačit pouze
návrh jedné strany.450
Dle J. Handlara by v případě relativní neplatnosti měla mít právo
navrhnout užití ust. § 577 OZ jen ta strana, na jejíž ochraňuje relativní neplatnost zakotvena 4 5 1
Je třeba zvážit možnost aplikace předmětného ustanovení i bez návrhu. L. Tichý
vylučuje, aby soud prováděl změnu právního jednání z úřední povinnosti,452
ze znění ust. § 577
OZ to však neplyne, když se v něm uvádí, že soud má právní jednání změnit a nehovoří se
o tom, že by se tak dělo na návrh stran. Naproti tomu v ust. § 2051 OZ je výslovně zmíněno, že
nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu lze moderovat pouze na návrh dlužníka. Pokud by chtěl
zákonodárce, ať se i ust. § 577 OZ aplikuje pouze na návrh, lze si klást otázku, proč by to
v jednom případě výslovně zakotvil a v jiném nikoli. Výklad by mohl být i takový, že jakmile
bude např. žalováno na plnění a soud zjistí, že by zde byl důvod absolutní neplatnosti smlouvy
pro nezákonné určení, pak by mohl automaticky přistoupit primárně k moderaci. Pokud by
zjistil, že by po změně strany vůbec právně nejednaly a toto není v souladu s jejich vůlí, neměl
by práva a povinnosti měnit a právní jednání by mělo zůstat neplatné.
Část teorie názor ohledně nutnosti návrhu stran zastávala i u možnosti moderace
smluvní pokuty dle ObchZ, podle něhož také nebylo jasně stanoveno, zda má být zásah soudu
proveden z úřední povinnosti či nikoli. Nejvyšší soud však naproti tomu zastával názor, že se
tak má dít obligatórne i bez návrhu stran.453
Je tedy možné, že soudní praxe bude i v této otázce
obdobná a soudy budou přistupovat k moderaci ex offo.
OZ na některých místech stanoví speciální případy moderace, v případě nepřiměřeně
vysoké smluvní pokuty je jako prostředek nápravy stanoveno moderační právo soudu (§ 2051
OZ), v případě, že je v rozporu s právními předpisy o cenách ujednána úplata za plnění, platí
ze zákona za ujednanou taková úplata, která je podle těchto předpisů přípustná (§ 1792 odst.
2). Tento případ sankcionoval SOZ relativní neplatností (§ 589 SOZ), zatímco dle OZ se výše
úplaty upravuje ze zákona.
1 8
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit., s. 2069.
1 9
ZUKLÍNOVÁ, 2013, op. cit., s. 122; ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit, s. 1432.
1 0
ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol., 2014, op. cit, s. 1432 - 1433.
11
J. Handlar in: LAVICKÝ a kol., 2014, op. cit, s. 2067.
'2
ŠVESTKA; DVOŘÁK; FIALA a kol., 2014, op. cit, s. 1432 - 1433.
1 3
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007.
124
13 Vybrané otázky neplatnosti právního jednání ve
francouzském právu
Právní jednání (acte juridique) je dle francouzského práva chápáno obdobně jako v českém
právu, jako projev vůle směřující k vyvolání právních následků.4 5 4
Jsou rozlišována
mj. jednostranná a dvoustranná právní jednání, z nichž významným je především smlouva.
Smlouvaje dohoda, kterou se jedna nebo několik osob zavazuje jedné nebo více stranám něco
dát, konat nebo se něčeho zdržet (čl. 1101 CC). Ve francouzském právu je problematika
právních jednání, jejich náležitostí a vad upravena zejména v části týkající se smluvního práva,
nicméně lze dovodit, že se analogicky uplatňuje i na ostatní právní jednání.4 5 5
Smlouva, která nesplňuje náležitosti vyžadované zákonem, je stižena neplatností tehdy,
pokud je neplatnost vyslovena soudem na návrh osoby, která je k tomu oprávněna. I ve
francouzském právu se uplatňuje princip obdobný generální klauzuli v OZ, tedy je-li porušeno
zákonné ustanovení aje-li chráněný zájem dosti závažný, pak nastupuje neplatnost i tehdy, když
dotčené ustanovení o následcích svého porušení mlčí {nullité virtuelle). Ve většině případů
nastupuje neplatnost ze zákona, v některých případech je však neplatnost nezávazná a je tedy
na uvážení soudce, zda neplatnost prohlásí nebo nikoli.4 5 6
Základním ustanovením je čl. 1108 CC, podle něhož je neplatná smlouva, v níž chybí
některá z podstatných náležitostí: souhlas strany, způsobilost uzavřít smlouvu, určitý a zákonný
předmět závazku a zákonná kauza. Chybí-li některá z uvedených náležitostí, způsobí to vždy
neplatnost smlouvy.4 5 7
U některých smluv jsou zákonem stanoveny další náležitosti, které jsou
k jejich vzniku a platnosti nezbytné, například u koupě je to vymezení převáděné věci a cena.4 5 8
13.1 Druhy neplatnosti
CC neupravuje právní následky neplatnosti ani na rozdíl od OZ neodlišuje více druhů
neplatnosti, to je ponecháno teorii a judikatuře, jež rozlišuje dva druhy neplatnosti, a to
neplatnost absolutní a relativní.4 5 9
Tyto se stejně jako dle OZ liší podmínkami, za kterých
nastoupí, nikoli svými následky, které jsou u obou neplatností totožné. Přestože jde o tradiční
4 5 4
Acte Juridique et Contrat - Definition [online], droit-cours.fr [cit. 23. 4. 2016]
4 5 5
SALAČ, 2004, op. cit, s. 160.
456 AYNES, Laurent; MALAURIE, Philippe. Cours de droit civil. Les obligations. 2. vyd. Paris: Editions Cujas,
1990, s. 299-301.
4 5 7
POUJOL, Louis. Tratte des obligations ou commentaire du titre III du Livre III du Code civil, [online]. Colmar,
Paris, 1846. s. 56 - 57 [cit. 23. 4. 2016].
4 5 8
Tamtéž.
4 5 9
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit, s. 302 - 303.
125
přístup, někteří autoři navrhují odlišování relativní a absolutní neplatnosti opustit. Pokud jde
0 nicotnost právního jednání, většinová doktrína neodlišuje absolutní neplatnost a neexistenci
smlouvy, a to pro jejich podobnost.461
Podle tradiční doktríny nastupuje absolutní neplatnost tehdy, když ve smlouvě zcela
chybí některý z jejích prvků (souhlas, předmět nebo kauza), relativní neplatnost pak v případě,
kdy sice žádný z prvků nechybí, ale některý trpí vadou. A. Weill a F. Terré k tomu doplňují, že
absolutní neplatnost nastupuje nejen v případě absence předmětu smlouvy nebo její kauzy, ale
1 tehdy, kdy předmět a kauza sice existují, ale jsou nezákonné.4 6 2
Podle novější koncepcejsou druhy neplatnosti odlišovány obdobnějako v českém právu
spíše podle toho, jaký zájem chrání. Smyslem relativní neplatnosti je chránit individuální zájmy
jednotlivce. Neplatnosti se tak může v tomto případě dovolatjen ten, na jehož ochranu porušené
pravidlo směřuj e. Klasickou vadou vedoucí k relativní neplatnosti j e proto vada souhlasu (omyl,
lest a násilí), neboť účelem je chránit donucenou osobou nebo osobu jednající v omylu, a dále
absence způsobilosti právně jednat, čímž je chráněna osoba nezpůsobilá právně jednat.
Absolutní neplatnost pak na druhé straně směřuje k ochraně veřejného zájmu. Určení absolutní
neplatnosti se může domáhat každá osoba, která na tom má právní zájem. Příkladem absolutní
neplatnosti jsou smlouvy s nezákonnou kauzou nebo kauzou rozpornou s dobrými mravy . 4 6 3
Jak plyne z výše uvedeného, ve francouzském právu je zastáváno více přístupů
a nepanuje tak jednoznačná shoda ohledně toho, jaké příčiny vyvolávají neplatnost absolutní
a jaké relativní. Existují případy, u nichž nejsou pochybnosti: duševní choroba, nezpůsobilost,
omyl, lest nebo násilí způsobují relativní neplatnost, naproti tomu nemorální nebo nezákonná
kauza a objekt vedou k absolutní neplatnosti. V dalších případech se však názory různých
autorů rozcházejí. Bylo uvedeno, že dle klasického přístupu způsobuje absence podstatných
náležitostí smlouvy vždy absolutní neplatnost, tedy v případech nedostatku souhlasu nebo
kauzy nebo nedodržení požadavků formy. Naproti tomu Flour a Aubert dovozují, že nedostatek
kauzy nebo souhlasu způsobuje pouze neplatnost relativní a nedodržení formy může vést jak
k neplatnosti absolutní, tak i relativní, a to podle toho, zdaje dotčen pouze soukromý zájem,
anebo zájem veřejný.4 6 4
Ani judikatura nepřináší jednoznačné závěry, bylo judikováno, že
4 6 0
WEILL, Alex; TERRE Francois. Droit civil. Les obligations. 4. vyd. Paris: Dalloz, 1986, s. 304.
4 6 1
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit., s. 295.
4 6 2
WEILL; TERRE, 1986, op. cit., s. 304.
4 6 3
Les caracteristiques des actes juridiques [online], [cit. 23. 4. 2016]; AYNES, Laurent; AYNES; MALAURIE,
1990, op. cit., s. 303.
4 6 4
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit., s. 309 - 310.
126
absence kauzy vede k relativní neplatnosti, v jiných případech se naopak přiklonila
v tradičním závěrům.4 6 6
13.2 Dovolání se neplatnosti
Absolutní i relativní neplatnost musí být vyslovena soudem, teprve od této chvíle ztrácí právní
jednání od počátku své právní účinky 4 6 7
V případě relativní neplatnosti je toto rozdíl oproti
úpravě OZ, ačkoli někteří autoři se domnívají, že by nově i dle české právní úpravy měla být
relativní neplatnost vyslovena soudem, jak bylo rozvedeno výše. Absolutní i relativní
neplatnosti se lze dovolat v promlčecí lhůtě 5 let. U relativní neplatnosti tak stanoví čl. 1304 CC,
přičemž promlčení lhůta běží v případě omylu a lsti od okamžiku, kdy byly tyto odhaleny,
a u násilí od chvíle, kdy ustalo (1304 CC). To je rozdíl od dosavadního pojetí v českém právu
dle SOZ, kdy zde běžela tříletá promlčecí lhůta od doby, kdy bylo právně jednáno. Dle OZ lze
zvážit, zda by nebylo vhodné rovněž vykládat právní úpravu tak, že je promlčecí lhůta
subjektivní, což by bylo více v souladu se zájmem chráněných osob. U absolutní neplatnosti
dříve běžela dle CC třicetiletá lhůta ode dne uzavření smlouvy (v souladu s dřívějším
čl. 2262 CC), toto však bylo později změněno a nyní je zkrácena čl. 2224 CC na 5 let a režim
u obou druhů neplatnosti je tak stejný. To je rozdíl oproti OZ, kde se právo namítat absolutní
neplatnost nepromlčuje.
Neplatnost lze namítat buď přímo v žalobě (buď až po plnění ze smlouvy, pak vznikne
povinnost vrátit již poskytnuté plnění, anebo před plněním, což není příliš obvyklé a představuje
určitý druh prevence), anebo v rámci obrany, kde se druhá strana domáhá plnění ze smlouvy.
Zatímco právo podat žalobu se promlčuje, pak možnost uplatnit námitku neplatnosti v rámci
obrany je věčné (quae temporalia sunt ad agendum perpetua sunt ad excipiendum). Toto
dopadá jak na absolutní, tak na relativní neplatnost.468
Smyslem je, aby se zabránilo jedné ze
stran vyčkat promlčení práva domáhat se neplatnosti a následně žádat plnění z nezákonného
právního jednání. To je výrazně ve prospěch chráněných osob, na druhé straně to vede k právní
nejistotě.
Rozhodnutí Courde Cassation, Civ. 3, 29. 3. 2006, 05-16032 [online], legifrance.gouv.fr [cit. 23.4. 2016].
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit., s. 310.
Les caractéristiques des actes juridiques [online], [cit. 23.4. 2016]
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit., s. 307 - 308.
127
13.3 Důsledky neplatnosti
Je-li neplatná celá smlouva, pak jsou neplatná veškerá její ustanovení, s výjimkou těch
týkajících se volby rozhodčího řízení 4 6 9
Je otázkou, zda i francouzské právo stejně jako OZ
zná částečnou neplatnost. CC obsahuje dvě odlišná ustanovení. V čl. 900 CC se uvádí, že ve
všech právních jednáních mezi živými nebo v závěti se všechny nemožné podmínky, podmínky,
které jsou v rozporu se zákonem nebo dobrými mravy, považují za nenapsané. Naproti tomu
čl. 1172 CC uvádí, že jakákoli nemožná podmínky, nebo ta, která je v rozporu s dobrými mravy
nebo zakázána zákonem je neplatná a činí neplatnou celou smlouvu, která na ní závisí. Výklady
jsou různé, vychází se však z toho, že je-li neplatné podstatné a pro strany rozhodující
ustanovení smlouvy, způsobí neplatnost celé smlouvy, naproti tomu nejde-li o podstatnou část
smlouvy, pak se na takové ustanovení hledí jako na nenapsané.4 7 0
Jde tedy o obdobný princip
jako v ust. § 576 OZ.
Neplatnost vede k tomu, že si strany jsou povinny vrátit plnění dle smlouvy, neboť na
smlouvu se hledí tak, jako by nikdy nebyla uzavřena. Pokud si strany plnily navzájem dle
synallagmatické smlouvy, jde nyní o „převrácenou synallagmatickou smlouvu"4 7 1
Ten, kdo
způsobil neplatnost, může být v určitých případech povinen nahradit druhé straně škodu. Za
škodu je odpovědný pouze tehdy, pokud je smlouva neplatná z důvodu pochybení najeho straně
(1382 CC). V určitých případech mohou však být odpovědné obě strany smlouvy, pokud znaly
důvod neplatnosti smlouvy a přestojí sjednaly.472
Jedním ze způsobů nápravy neplatného právního jednání je jeho potvrzení
(confirmation) osobou, která j e oprávněna dovolat se neplatnosti, přičemž předpokladem je, že
jsou této osobě známy důvody neplatnosti (1338 CC). Dojde tak retroaktivně k nápravě vadného
právního jednání, avšak s účinky pouze mezi stranami. Potvrzení je jednostranným právním
jednáním a může být provedeno i mlčky, a to dobrovolným plněním smlouvy, avšak pouze za
předpokladu, že si byl vady smlouvy vědom a měl vůli ji tímto jednáním napravit.473
Potvrzení
neplatné smlouvy je však možná pouze u relativně neplatných právních jednání, nelze se totiž
zříci práva domáhat se určení absolutní neplatnosti. Příkladem je, když zjistí kupující v případě
prodeje svůj omyl, avšak přesto si přeje zachovat účinky smlouvy uzavřené v omylu.4 7 4
Dle
4 6 9
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit., s. 311.
4 7 0
WEILL; TERRÉ, 1986, op. cit., s. 332.
4 7 1
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit., s. 315.
4 7 2
Tamtéž s. 320.
4 7 3
Rozhodnutí Courde Cassation, Civ. 1, 27. 2. 2013, 12-15972 [online], legifrance.gouv.fr [cit. 23.4. 2016].
4 7 4
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit., s. 304.
128
ust. § 1755 OZ: „Vzdá-li se strana všeobecně námitek proti platnosti smlouvy, nepřihlíží se
k tomu ". Avšak domnívám se, že v konkrétním případě, když zná důvody relativní neplatnosti,
se může stejně jako dle CC vzdát platně práva namítat relativní neplatnost.
Konfirmaci je nutno odlišit od případu opravy (réfection), kdy je původní právní jednání
nahrazeno novým, jež nahradí původní neplatné právní jednání, to však bez zpětných účinků.4 7 5
13.4 Některé důvody neplatnosti smlouvy
13.4.1 Nezákonný předmět a kauza
Ve francouzské doktríně jsou odlišovány dva prvky smlouvy, a to předmět smlouvy (objet)
a hospodářský důvod smlouvy (cause), kterým se přikládá větší význam než v českém právu.
Francouzské právo řeší neplatnost smlouvy právě skrze uvedené základní prvky smlouvy. Aby
byla smlouva platná, nesmí být předmět ani kauza v rozporu s veřejným pořádkem, dobrými
mravy a nesmí obcházet zákon. Cl. 6 CC uvádí, že se smlouvou nikdo nesmí odchýlit od zákonů
zakotvujících veřejný pořádek a dobré mravy. Citovaný článek odlišuje kogentní a dispozitivní
právní normy a neřeší situace, kdy je smlouva nemorální nebo rozporná s veřejným pořádkem,
a to obdobně jako ust. § 1 odst. 2 OZ. Tyto případy řeší až čl. 1131 a 1133 CC 4 7 6
Předmět smlouvy musí splňovat tři podmínky: musí existovat, musí být určený či
určitelný (1129 CC) a musí být právně možný (1128 CC). Absence předmětu smlouvy odpovídá
nemožnosti plnění dle ust. § 580 odst. 2 OZ. Předmět smlouvy musí existovat v okamžiku jejího
uzavření, např. věc v případě prodeje, CC však umožňuje v určitých případech prodej budoucí
věci (1130 CC). Smlouva rovněž nevznikne, nemá-li jednoznačně určený předmět, přičemž jdeli
o věc druhově určenou, pak musí být možné předmět individualizovat alespoň v budoucnu.477
A předmět smlouvy musí být rovněž právně možný, neboť existují věci, které jsou vyloučeny
z obchodního styku (res extra commercium). Vyloučeny jsou například veřejné statky, tedy
věci, které jsou v užívání všech.4 7 8
Kauza je hospodářským důvodem smlouvy, jež odůvodňuje charakter závazku
a umožňuje tak smlouvu kontrolovat z hlediska veřejného pořádku a dobrých mravů. Kauza
musí existovat a nesmí být nezákonná (1131 CC). U zkoumání existence kauzy soud zjišťuje,
4 7 5
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit., s. 304.
4 7 6
HOUTCIEFF, Dimitri. Droit des contracts, [online]. Bruxelles: Group Larcier s.a., 2015, Cast 453. Vers la
disparition de la cause licite et morale, [cit. 23.4. 2016].
4 7 7
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit., s. 267.
4 7 8
POUJOL, Louis. Tratte des obligations ou commentaire du titre III du Livre III du Code civil, [online]. Colmar,
Paris, 1846. s. 163 [cit. 23.4. 2016].
129
zda má kauza právní základ, nikoli to, zda jsou vzájemná plnění stran vyvážená. Právní základ
chybí například tehdy, zaváže-li se osoba zaplatit za právo, které neexistuje.479
Nezákonná je
pak taková kauza, která je zakázána zákonem, nebo odporuje dobrým mravům či veřejnému
pořádku (1133 CC). V rámci souladnosti kauzy s právem se zkoumá účel stran právního
jednání, kdy relevantní je pouze ten, který je znám oběma stranám. Je-li nezákonný objekt
smlouvy, pak je smlouva automaticky neplatná, naproti tomu v případě nezákonnosti kauzy je
nutno zkoumat, zdaje nezákonný úmysl stran.480
Důkazní břemeno ohledně neexistence kauzy
nebo její protiprávnosti leží na dlužníkovi.
13.4.2 Dobré mravy
Dobré mravy nejsou v CC definovány, avšak lze je vymezit jako pravidla společenské morálky,
která jsou považována za základ společenského řádu. Nejde o většinové mínění ve
společnosti 4 8 1
Jsou chápány tak, že vyjadřují základní hodnoty „slušných lidí", díky nimž je
možné společenské soužití 4 8 2
Jejich pojetí je tedy obdobné jako v českém prostředí. Významný
na jejich utváření je vliv křesťanské morálky. Jejich hlavním smyslem ve Francii je upravit
sexuální vztahy a zamezit v nich vykořisťování, ačkoli se zaměřují rovněž na ochranu osobnosti
nebo hospodářské otázky (loterie).483
Z důvodu nemorální kauzy byly shledány neplatnými
smlouvy o zřízení nebo provozování nevěstince. Rovněž byly shledány nemorálními smlouvy,
dle nichž je poskytováno bezplatné plnění mezi osobami žijícími mimo manželský svazek. Není
však jisté, že tento závěr obstojí i nadále, kdy autoři zdůrazňují, že mimomanželské soužití dnes
není nemorální. V každém případě je však nemorální smlouva, která zakládá podřízené
postavení ženy ve vztahu k muži, kdy například žena prodává své tělo.4 8 4
Dobré mravy
podléhají vývoji, dříve byly shledány jako nemravné i smlouvy týkající se životního pojištění,
a to z důvodu, že jsou založeny na spekulaci týkající se lidského života. V 19. století však byl
přístup změněn, neboť byly potřebné za účelem ochrany rodiny, což bylo následně
i uzákoněno 4 8 5
Dobré mravy vycházejí zejména z křesťanské morálky, proto s rozšiřující se
4 7 9
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit., s. 280.
480 AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit., s. 267. Autoři uvádí násl. příklad: Vezmeme-li v úvahu nevěstinec. Pokud
by byl relevantní jen nezákonný objekt, pak by neplatnost nastoupila pouze v případě převodu podniku.
Posoudíme-li však případ skrze nezákonnou kauzu, bude neplatná i smlouvy, na základě níž je pořizována
nemovitost za účelem zřízení nevěstince.
4 8 1
TERRÉ, Francois; SIMLER, Philippe; LEQUETTE, Yves. Droit civil. Les obligations. 5. vydání. Paris: Dalloz,
1993, s. 278-279.
4 8 2
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit., s. 285.
4 8 3
WEILL; TERRÉ, 1986, op. cit., s. 252.
4 8 4
TERRÉ; SIMLER; LEQUETTE, 1993, op. cit., s. 280.
4 8 5
Tamtéž.
130
sekularizací spíše ustupují ve prospěch veřejného pořádku Porušení dobrých mravů vede dle
výše uvedeného stejně jako dle OZ k absolutní neplatnosti smlouvy, neboť je zde rozpor
s veřejnými zájmy.
13.4.3 Veřejný pořádek
V doktríně 19. století byl veřejný pořádek vnímán tak, že musí být obsažen v textu zákona
{ordre public textuelle), a to i s ohledem na znění čl. 6 CC („zákony týkající se veřejného
pořádku"). Později se však judikatura začala dovolávat i veřejného pořádku plynoucího ze
smyslu právní úpravy {ordre public virtuelle), pokud je jeho zachování nutné pro ochranu zájmů
francouzské společnosti.4 8 7
Bylo judikováno, že ačkoli není smlouva v rozporu s výslovným
textem zákona, odporuje veřejnému pořádku, pokud odporuje základním právním principům
a stávající společenské struktuře.4 8 8
Vedle toho je odlišován veřejný pořádek klasický
(negativní) a veřejný pořádek hospodářský (pozitivní).
Klasický veřejný pořádek {ordre pubic classique) chrání společenský řád, základní
pilíře společnosti (stát, rodinu a jednotlivce),489
jeho smyslem je poskytovat ochranu základním
společenským hodnotám. Konkrétní posouzení toho, co je jeho obsahem a kdy je právní jednání
v rozporu s veřejným pořádkem, je v rukou soudců, proto je tento veřejný pořádek nazýván
rovněž jako soudcovský 4 9 0
Nezákonným je takový předmět smlouvy, který narušuje ústavní,
správní a soudní organizaci státu. Proto jsou nezákonné smlouvy ovlivňující hlasy voličů,
smlouvy, jejichž účelem je rezignace státního úředníka nebo v nichž státní úředník přislíbí
poskytnout jiné osobě výhody. Dále smlouvy, jimiž se vylučuje působení trestních norem,
např. smlouva, v níž se poškozený z deliktu zaváže nepodat trestní oznámení proti pachateli,
nebo pojistná smlouva proti následkům odsuzujícího rozsudku, nebo smlouvy, které mění
tradiční organizaci rodiny. Z důvodu ochrany osob jsou neplatné smlouvy obchodující
s lidským tělem nebo zakládající doživotní závazky 4 9 1
Někdy se jako podskupina vyčleňuje
veřejný pořádek týkající se výkonu odborných činností {ordre public professionnel), který
chrání veřejnost před nekvalitním nebo nemorálním výkonem určitých regulovaných činností.
Sankcionovány jsou případy porušení pravidel pro výkon těchto činností, ne všechna jsou však
obsahem veřejného pořádku, pouze ta z nich, jejichž smyslem je chránit obecný zájem.
4 8 6
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit., s. 286.
4 8 7
TERRE; SIMLER; LEQUETTE, 1993, op. cit., s. 272.
4 8 8
Cause. Definition. Existence. Cause de l'obligation. Liceite. Cause du contract, [online], [cit. 23. 4. 2016].
4 8 9
TERRE; SIMLER; LEQUETTE, 1993, op. cit, s. 273.
4 9 0
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit., s. 286.
4 9 1
TERRE; SIMLER; LEQUETTE, 1993, op. cit, s. 273 - 274.
131
Neplatné jsou například smlouvy, kterou se subjekty vykonávající různé související činnosti
zaváží zajistit si vzájemně klienty, např. smlouvy mezi lékařem a farmaceutem, všeobecným
lékařem a specialistou nebo obchodním zástupcem a advokátem.4 9 2
Dříve byla neplatná
i smlouva, podle níž byl advokát odměňován ze zisku, dnes již na ni takto nahlíženo není.4 9 3
Ve 20. století začal získávat na významu hospodářský veřejný pořádek (ordre public
économique), a to v souvislosti s rostoucím významem sociálního státu, kdy stát začal zasahovat
do smluvních vztahů, a to zejména za účelem ochrany slabší strany.494
Hospodářský veřejný
pořádek má zdroj především v legislativě, neboť je spíše věcí zákonodárce, aby upravil
záležitosti jako je minimální mzda, výše nájemného nebo úroveň cen.4 9 5
V rámci něj je dále odlišován ekonomický veřejný pořádek obsahující převážně řídící
normy (ordre public économique de direction), který se zaměřuje výhradně na ochranu
obecného zájmu. Spadá sem například problematika daní nebo měnová politika 4 9 6
Podstatnou
součástí je rovněž ochrana hospodářské soutěže, proto jsou neplatnými smlouvy, jimiž se
omezuje nebo vylučuje hospodářská soutěž.4 9 7
Na druhé straně stojí veřejný pořádek sociální
ochrany (ordre public économique de protection) chránící slabší stranu. V rámci něj se
projevuje snaha zajistit rovnováhu ve vztazích, kde na jedné straně vystupuje slabší strana.
Proto zákonodárce stanoví například povinný obsah některých smluv. Jde o vztahy mezi
zaměstnavatelem a zaměstnancem, pojistitelem a pojistníkem, pronajímatelem a nájemcem.
Radí se sem rovněž ochrana spotřebitele.4 9 8
Rozlišení má význam při určování povahy neplatnosti. Je-li narušen ordre public
classique nebo ordre public économique de direction, je smlouva neplatná absolutně, a to za
účelem ochrany společnosti, neboť je zasahováno do obecného zájmu. Naproti tomu v případě
ordre public économique de protection jde o relativní neplatnost, neboť jsou jím chráněny
konkrétní osoby a je ponecháno na nich, zda se budou neplatnosti dovolávat. Hranice mezi
jednotlivými skupinami není vždy jednoznačná, např. u omezení pracovní doby lze na věc
nahlížet tak, že jsou tím chráněni zaměstnanci (ordre public de protection) neboje lze chápat
jako boj proti nezaměstnanosti (ordre public de direction).499
4 9 2
WEILL; TERRÉ, 1986, op. cit., s. 254.
4 9 3
TERRÉ; SIMLER; LEQUETTE, 1993, op. cit, s. 275.
4 9 4
Tamtéž.
4 9 5
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit, s. 287.
4 9 6
Tamtéž.
4 9 7
TERRÉ; SIMLER; LEQUETTE, 1993, op. cit, s. 276.
4 9 8
Tamtéž s. 277.
4 9 9
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit, s. 288; stejně tak Terré, Simpler 277
132
Vzhledem k tomu, že pro české právo je pojem veřejného pořádku ve vnitrostátním
pojetí poměrně nový, lze se v tomto směru inspirovat francouzskou doktrínou. Dle OZ sice není
veřejný pořádek samostatným korektivem právních jednání, ale dojde-li k rozporu se zákonem,
je rozhodující pro určení povahy neplatnosti. Bude třeba zvažovat zejména to, v jakém smyslu
chápe ust. § 588 OZ veřejný pořádek, zda pod jeho vymezení spadají i normy řadící se k ordre
public de protection, jak uvádí někteří autoři, což by znamenalo, že například porušení norem
chránících nájemce vede na rozdíl od francouzského práva k absolutní neplatnosti.
13.5 Nedostatek souhlasu
I francouzská doktrína se zabývá tím, zdaje rozhodující vnitřní vůle, anebo vůle projevená.
Klasická teorie klade důraz na skutečnou vůli, zatímco moderní doktrína se přiklání k teorii
projevu, byť byla skutečná vůle vadná. Nelze se tak přiklonit pouze k jedné z teorií, v některých
případech převažuje teorie vůle, v jiných teorie projevu. Obecně však lze shrnout, že ve
francouzském právu má převahu spíše teorie vůle, nicméně judikatura výkladem některých
ustanovení zamezuje jejímu plnému prosazení zejména za účelem ochrany třetích osob. Soudy
například dosti přísně vykládají čl. 1341 CC, dle něhož není dovoleno prokazovat svědecky
skutečnou vůli jednajícího, pokud je v rozporu s tím, co bylo vyjádřeno písemně.5 0 0
Smlouva vzniká projevem souhlasu, který však zavazuje pouze tehdy, je-li vůle
jednajících řádná, tedy prosta vad. V opačném případě se může dotčená strana dovolat
neplatnosti svého právního jednání.5 0 1
CC se vadami souhlasu zabývá v čl. 1109 - 1118
rozlišuje následující vady: omyl, lest a násilí.
13.5.1 Omyl
Nejčastěji se v praxi vyskytuje omyl (erreur), který představuje neshodu vnitřní vůle a vůle
projevené. Jednající tak má nesprávnou nebo nepřesnou představu o jednotlivých prvcích
smlouvy. Lze odlišovat omyl v předmětu, hodnotě, v osobě nebo v kauze.5 0 2
CC však zmiňuje
v čl. 1110 odst. 1 CC pouze dva druhy omylu, a to omyl týkající se podstatných vlastností věci,
která je předmětem závazku, a omyl týkající se osoby, je-li její výběr pro závazek rozhodující.
Toto není dostačující, proto další druhy omylu doplňuje doktrína, která rozděluje omyly do
dvou skupin. Na omyly, které jsou překážkou vzniku smlouvy (erreur-obstarte), jde o omyl
v předmětu, tedy situace, kdy se strany neshodnou ani na vymezení předmětu převodu, nebo
0
WEILL; TERRÉ, 1986, op. cit., s. 71 - 76 a s. 140 - 141.
1
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit., s. 223.
2
WEILL; TERRÉ, 1986, op. cit., s. 169.
133
omyl v kauze (např. tehdy, když osoba pojistí zděděny dům proti požáru, aniž by si byla vědoma
toho, že dům už je proti požáru pojištěn). Vedle toho je odlišován omyl představující pouhou
vadu souhlasu (erreur vice de consantement), který je méně závažný, a to právě omyl
v podstatných vlastnostech věci a omyl v osobě dle čl. 1110 odst. 1 C C . 5 0 3
Tento omyl je
relevantní pouze tehdy, pokud by osoba smlouvu neuzavřela, kdyby nejednala v omylu.5 0 4
Důsledkem tohoto rozdělení je odlišná povaha neplatnosti u uvedených druhů omylů.
Jednou z nejtěžších otázek je, co jsou to podstatné vlastnosti věci tvořící předmět
závazku. Vedou se diskuse o tom, zda má být toto posuzováno objektivně, anebo subjektivně.
Judikatura se přiklání k subjektivnímu přístupu, avšak s několika omezení, kterým se snaží
zabránit narušení občanskoprávního styku. Zejména tím, že omyl musí prokazovat ten, kdo se
jej dovolává, i když v tomto ohledu není judikatura vždy tak přísná. Např. zaplatí-li někdo ve
starožitnictví vysokou částku za obraz, který není starožitností, pak se vychází z toho, že lze
předpokládat, že jednal v omylu.5 0 5
Autoři Flour a Aubert uvádí, že je třeba k věci přistupovat
tak, že to, co je obvykle považováno za podstatné, je podstatné i v každém konkrétním případě,
není-li prokázán opak.5 0 6
Podle nich je tedy přístup obdobný jako dle OZ, primárně se bere
v potaz objektivní hledisko, tvrdí-li jedna ze stran, že byla podstatná v jejich případe i jiná
náležitost, která jí běžně není, pak toto musí ve sporu prokázat.
Omyl v pohnutce není právně relevantní, leda by ji strany učinily součástí smlouvy,5 0 7
stejně tak ani omyl v hodnotě věci (na druhý případ dopadá neúměrné zkrácení, o tom je
pojednáno dále). Z římského práva pochází požadavek omluvitelnosti omylu, který je ve Francii
vyžadován judikaturou,508
což je obdobné jako v českém prostředí. I v okamžiku, kdy jde
o omyl podstatný, tento nezpůsobuje neplatnost, není-li omluvitelný.
Omyl v objektu nebo kauze {erreur-obstacle) způsobuje dle klasické teorie absolutní
neplatnost, naopak dle moderního přístupu jde o neplatnost relativní, neboť byly dotčeny pouze
zájmy jednajících stran. Judikatura se vyvíjí oproti doktríně opačně, původně tyto případy
posuzovala jako relativně neplatné, dnes se přiklání k neplatnosti absolutní.5 0 9
Omyl
5 0 3
WEILL; TERRE, 1986, op. cit., s. 170.
504 poUJOL, Louis. Tratte des obligations ou commentaire du titre III du Livre III du Code civil, [online]. Colmar,
Paris, 1846. s. 64 [cit. 23.4. 2016].
5 0 5
WEILL; TERRE, 1986, op. cit., s. 172 - 178.
5 0 6
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit., s. 227.
5 0 7
POUJOL, Louis. Tratte des obligations ou commentaire du titre III du Livre III du Code civil, [online]. Colmar,
Paris, 1846. s. 64 [cit. 23.4. 2016].
5 0 8
WEILL; TERRE, 1986, op. cit., s. 185.
5 0 9
TERRE; SIMLER; LEQUETTE, 1993, op. cit, s. 176.
134
představující vadu souhlasu (erreur vice de consantemenť) vede k relativní neplatnosti.
Dotčená osoba se může ve lhůtě pěti let od okamžiku, kdy se o omylu dozvěděla, domáhat
neplatnosti smlouvy (1304 CC).
13.5.2 Omyl vyvolaný lstí
Zvláště j e odlišován omyl vyvolaný lstí. Lstí {dol) jsou myšleny veškeré praktiky jedné ze stran,
kterými přiměje druhou stranu uzavřít smlouvu, přičemž bez nich by k uzavření této smlouvy
nedošlo (1116 CC). Omyl vyvolaný lstí se od běžného omylu popsaného výše odlišuje zejména
tím, že je právně relevantní i omyl v hodnotě věci, který by jinak relevantní nebyl. Navíc je zde
snazší prokazování, kdy toto se nezaměřuje na omyl samotný, ale na okolnosti, které jej
vyvolaly.5 1 1
Lest je relevantní jen při naplnění následujících podmínek: existence nepoctivého
jednání druhé strany, které bylo pro uzavření smlouvy rozhodující a pocházelo od druhé strany.
Nepoctivým jednáním jsou všechny úskočné praktiky druhé strany.512
Lež je vždy považována
za lest, i když není doprovázena dalším podvodným jednáním.5 1 3
Zamlčení určité skutečnosti
nebylo původně samo o sobě dostačující pro existenci lsti, nicméně postupem času se názor
judikatury posunul. Byl posouzeno, že zamlčení určité skutečnosti druhou stranu může být lstí
tehdy, když by v případě, že by o této skutečnosti druhá strana věděla, smlouvu neuzavřela.5 1 4
Mlčení je tak dnes považováno za lest tehdy, pokud jedna ze stran zamlčí určitou skutečnost
proto, aby druhá strana uzavřela smlouva, a to přesto, že měla informační povinnost. Tato může
vyplývat z povahy smlouvy (např. u pojištění), anebo z postavení strany (profesionál musí
informovat laika).5 1 5
Dle OZ není lež ani mlčení bez dalších okolností považováno za lest, ale
mohou vést k omylu s příslušnými právními následky.
Pochází-li omyl jednajícího z lstivého jednání protistrany, pak vede k neplatnosti
i tehdy, když nejde o podstatný omyl a jinak by tedy předpoklady neplatnosti nenaplňoval.
Nepoctivost jedné ze stran musí být pro uzavření smlouvy rozhodující, tj. kdyby druhá strana
nejednala nepoctivě, pak by k uzavření smlouvy nedošlo. A konečně nepoctivost musí pocházet
5 1 0
TERRÉ; SIMLER; LEQUETTE, 1993, op. cit, s. 176.
5 1 1
WEILL; TERRÉ, 1986, op. cit, s. 190.
5 1 2
Např. když osoba přiměje druhého ke koupi tím, že vytvoří podvodný dopis třetí osoby, v němž zvyšuje
nabízenou cenu za prodanou věc.
5 1 3
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit, s. 232.
5 1 4
Rozhodnutí Courde Cassation, Civ. 3, 2. 10. 1974, 73-11901 [online], legifrance.gouv.fr [cit. 23.4. 2016].
5 1 5
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit, s. 233.
135
od druhé strany, neboť by nebylo spravedlivé, aby následky nesl nevinný spolukontrahent.
Vedle toho je nutná i existence subjektivního prvku, a to úmysl uvést druhou stranu v omyl.5 1 6
Následkem omylu vyvolaného lstí je relativní neplatnost právního jednání a vedle toho
může dotčená strana žádat náhradu škody. Poškozený může žádat náhradu škody i tehdy, když
se rozhodne nedovolávat se neplatnosti a ponechat právní j ednání v platnosti.517
Obdobný závěr
byl přijat i dle OZ.
13.5.3 Násilí
V čl. 1111 až 1115 se CC zabývá pouze psychickým násilím (bezprávnou výhružkou), jehož
důsledkem je relativní neplatnost. U bezprávné výhružky se vyžaduje, aby byla nezákonná,
vzbuzovala důvodné obavy (1112 CC) a byla příčinou uzavření smlouvy. Je otázkou, jak
posoudit tíseň, tj. když je jednající donucen vnějšími okolnostmi, ale ne jinou osobou. Dle
tradičního názoru tíseň nemá vliv na platnost smlouvy, nanejvýš může způsobit vadu kauzy.
Podle jiného názoru, který sdílí i A. Weill a F. Terré, se může osoba domáhat neplatnosti
smlouvy i tehdy, když tuto uzavřela pod nátlakem vyvolaným okolnostmi. Rozhodující je totiž
svoboda vůle, pokud tato absentovala, pak smlouva trpí vadou. Není dle nich důvodné
rozlišovat mezi násilím a omylem, když omyl je sankcionován i tehdy, když není vyvolán
úmyslně.5 1 8
Dle OZ se přijímá názor uvedený na prvém místě, tedy že tíseň sama o sobě
nezpůsobuje vadu smlouvy.
Na rozdíl od lsti, násilí vždy způsobuje neplatnost, i když nepochází od
spolukontrahenta, ale od třetí osoby, neboť jde o závažnější jednání.5 1 9
Dle dřívější doktríny
vedlo psychické donucení k relativní neplatnosti a fyzické násilí k absolutní neplatnosti, resp.
neexistence, neboť znamená naprostou absenci souhlasu.520
Moderní koncepce však na věc
nahlíží tak, že jak fyzické, tak psychické násilí způsobuje pouze relativní neplatnost a možnost
domáhat se náhrady škody.5 2 1
Dle OZ vede fyzické donucení k neexistenci právního jednání,
neboť chybí vůle, psychické donucení pak dle výslovného ustanovení OZ rovněž k relativní
neplatnosti.
5 1 6
WEILL; TERRÉ, 1986, op. cit., s. 191.
5 1 7
TERRÉ; SIMLER; LEQUETTE, 1993, op. cit, s. 184.
5 1 8
WEILL; TERRÉ, 1986, op. cit, s. 204 - 205.
5 1 9
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit, s. 235.
5 2 0
WEILL; TERRÉ, 1986, op. cit, s. 199.
5 2 1
TERRÉ; SIMLER; LEQUETTE, 1993, op. cit, s. 191.
136
13.5.4 Neúměrné zkrácení
Neúměrné zkrácení není obecnou vadou smlouvy, ale jde o speciální důvod vedoucí v určitých
smlouvách nebo ve vztahu k určitým osobám k neplatnosti smlouvy (čl. 1118 CC). Pouhá
skutečnost, že se smlouva ukáže být nevýhodná, tak neumožňuje dotčené straně se z ní vyvázat.
Obecně lze tvrdit, že neúměrné zkrácení vede stejně jako v českém právu k neplatnosti smlouvy
jen za splnění dalších podmínek stanovených zákonem. Např. při koupi nemovitostí může
prodávající odstoupit od smlouvy tehdy, prodal-li nemovitost za méně než sedm dvanáctin její
obvyklé ceny, kterou měla v okamžiku prodeje (1674 CC a násl.). Práva odstoupit od smlouvy
se může prodávající domáhat žalobou na odstoupení od smlouvy podanou ve lhůtě dvou let od
okamžiku prodeje (1676 CC). V případě podání této žaloby má kupující možnost buď vrátit věc
a získat zpět zaplacenou cenu, anebo doplatit zbytek obvyklé ceny po odečtení desetiny celkové
ceny (1681 CC). Právo odstoupit od smlouvy pro neúměrné zkrácení svědčí pouze
prodávajícímu, nikoli kupujícímu (1683 CC).
13.5.5 Simulace
Francouzské právo zná simulaci, kdy strany naoko sjednají simulovanou smlouvu (acte
ostensible), ale ve skutečnosti mají vůli sjednat něco jiného, disimulované právní jednání
(contre-lettre). Většinou je úmyslem jednajících spáchat podvod. Dle čl. 1321 CC nemá
disimulované právní jednání účinky vůči třetím osobám, nicméně mezi stranami nevede
simulace k neplatnosti. Není-li disimulované právní jednání zakázané, je obvykle mezi stranami
závazné. Za účelem odkrytí existence disimulováného právního jednání je třeba podat žalobu
na prohlášení simulace (action en déclaration de simulatiori). Smluvní strana může mít zájem
na určení disimulované smlouvy proto, aby se domohla jejího plnění, protože je platná, nebo
aby žádala vrácení toho, co plnila, je-li tato neplatná.5 2 2
Cl. 1321 CC uvádí, že disimulované
právní jednání nemá žádné účinky vůči třetím osobám. Přístup doktríny je však komplexnější,
třetí osoby mají na výběr, zda se dovolají simulovaného právního jednání, anebo
disimulovaného právního jednání. Ve druhém případě musí rovněž podat žalobu na prohlášení
simulace. Třetí osoby tak zvolí to, co je pro ně výhodnější, což uvrhá smluvní strany do
nejistoty. Nicméně vychází se z toho, že tuto situaci způsobily samy svým jednáním.5 2 3
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit., s. 339.
Tamtéž s. 339 - 340.
137
13.6 Výklad smlouvy
Na závěr se zaměřím na výklad smlouvy ve francouzském právu. Není-li zřejmý obsah
smlouvy, je třeba provést její výklad. Dojde-li ke sporu stran, je výklad prováděn soudem. Dle
čl. 1156 CC musí být dohody v prvé řadě vykládány dle toho, jaký byl společný záměr stran,
nikoli podle jejich jazykového vyjádření. Smysl a účel smlouvy tak má stejně jako dle OZ
přednost před jejím textem. Dle čl. 1135 CC smlouvy nezavazují jen k tomu, co je v nich
vyj ádřeno, ale i k tomu, co dle povahy závazku vyplývá z ekvity, zvyklostí nebo zákona. Soudce
tak do smlouvy přidává i závazky, na něž strany nepomýšlely nebo je dokonce výslovně
vyloučily. V komentáři k CC je uveden příklad, že při pronájmu pastviny se nájemce dle
zvyklostí zavazuje tuto i bez výslovného ujednání udržovat, sekat, orat apod.5 2 4
Dalším
příkladem je soudy dovozovaný závazek zachovat bezpečnost přepravovaných osob u smlouvy
o přepravě. Dopravce se tak nezavazuje pouze dopravit osobu z jednoho místa do jiného, ale
zachovat při tom její bezpečnost. Obdobný závazek dopadá na výrobce a byl následně rozšířen
na všechny smlouvy, kde je jedna ze stran vystavena nějakému nebezpečí.5 2 5
Byla dovožena
rovněž informační povinnost, kdy zejména ve vztahu podnikatele a spotřebitele je podnikatel
povinen poskytnout spotřebiteli informace. Soudy většinou tento závazek vkládají do smluv
s odůvodněním, že plyne dle čl. 1135 CC ze zákona, ne proto, že by šlo o předpokládanou
implicitní vůli stran.526
Toto ustanovení může být rovněž zdrojem inspirace pro výklad OZ,
který v ust. § 545 rozšířil následky právního jednání a rovněž dovozuje práva a povinnosti ze
zvyklostí nebo zavedené praxe stran.
5 2 4
POUJOL, Louis. Traité des obligations ou commentaire du titre IIIdu Livre III du Code civil, [online]. Colmar,
Paris, 1846. s. 220 [cit. 23.4. 2016].
5 2 5
AYNES; MALAURIE, 1990, op. cit., s. 344.
5 2 6
Tamtéž s. 345.
138
14 Závěr
V první části práce bylo vymezeno právní jednání, jeho jednotlivé pojmové znaky a rozebráno
zdánlivé právní jednání. Pokládala jsem si především otázku, zdaje vnitřní vůle pojmovým
znakem právního jednání, a pokud ano, o jaký druh vůle jde. Dále jaké dopady má širší
vymezení následků právního jednání v OZ a rovněž jsem se zabývala pojetím nicotnosti v OZ
včetně důvodů, které k ní vedou.
Právní jednání dle OZ je vymezeno obdobně jako právní úkon dle SOZ, jde o projev
vůle zaměřený na vyvolání právních následků, s nímž právní řád tyto následky spojuje. Dospěla
jsem k závěru, že vnitřní vůle je vedle projevu vůle samostatným pojmovým znakem právního
jednání, přičemž takto byla přijímána za účinnosti SOZ a je tomu tak i dle OZ. Dále byl
zkoumán projev vůle, v této části je podstatný především odklon OZ od dosavadní právní
úpravy týkající se výkladu projevu vůle, která mnohdy vedla k přílišné determinaci zněním
projevu, a to bez ohledu na skutečnou vůli stran. Dle OZ je projev vůle vykládán primárně podle
úmyslu jednajícího, který byl druhé straně znám, což je vítaná změna.
Pokud jde o vnitřní vůli jednajícího jako pojmový znak právního jednání, bylo dále
nutno vyřešit, o jaký typ vůle jde, tedy v jakém smyslu je chápána vůle, která je nezbytná pro
vznik právního jednání, neboť tato bývá různě strukturována. V české doktríně je rozlišována
přinejmenším obecná vůle jednat a vážná vůle (vůle ke způsobení právních následků). Tato
otázka úzce souvisí s kolizí vůle a projevu, proto byla nejprve představena teorie vůle a teorie
projevu řešící rozpor objektivního vyznění projevu a skutečné vůle jednajícího. Za účinnosti
SOZ se teorie přikláněla spíš k teorii vůle, tendovala k závěru, že bez vážné vůle nedojde ke
vzniku právního jednání a třetí osoby j sou chráněny jiným způsobem. OZ se o něco více přiklání
k teorii proj evu, nicméně dospěla j sem k tomu, že dle OZ nelze vyslovit obecný závěr pro právní
jednání obecně. Proto jsem učinila závěry pro různé skupiny právního jednání zvlášť.
U neadresovaných právních jednání a právních jednání, kde je vůle jednajícího druhé straně
známa, je pojmovým znakem právního jednání vážná vůle. U adresovaných právních jednání,
kde adresát nezná skutečnou vůli jednajícího, postačí obecná vůle jednat bez ohledu na to, zda
jednající zamýšlel vyvolat právní následky. Východiskem tak je vážná vůle, ale ne vždy se
z důvodu ochrany dobré víry třetích osob může prosadit.
Následky právního jednání jsou v OZ vymezeny siřeji, než tomu bylo doposud. Nově
jsou zdrojem právních následků i zvyklosti nebo zavedená praxe stran. Jako problematické byly
shledány především zvyklosti, kdy tyto mohou vyvolat právní následky i za situace, kdy je
139
strany vůbec neznají. Jako zcela nevhodný zdroj právních následků vnímám dobré mravy, které
zároveň slouží jako obsahový korektiv. Nicméně uvedeným vymezením následků právního
jednání se OZ přiblížil zahraničním právním úpravám, čímž se mění dosavadní přístup
a přenechává větší prostor soudům, aby právní jednání stran „doplňovaly" o další práva
a povinnosti.
OZ na rozdíl od SOZ výslovně upravuje zdánlivé právní jednání, které nevyvolává
žádné právní následky. Obecně jde o situaci, kdy nejsou naplněny pojmové znaky právního
jednání, avšak OZ na více místech zakotvuje fikci nicotnosti i v případech, kdy jsou pojmové
znaky právního jednání naplněny, což nepovažuji za vhodné. Mimo jiné s ohledem na to jsem
dospěla k závěru, že by se mělo na nicotné právní jednání analogicky aplikovat ust. § 576 OZ
o částečné neplatnosti a § 579 odst. 2 OZ o náhradě škody. Dále jsem se zabývala konkrétními
důvody vedoucími k nicotnosti zejména v podobě absence (vážné) vůle a nedostatky projevu,
kterými je neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle. Dospěla j sem k závěru, že rozhodující je
hledisko adresáta, zda a jak projevu vůle porozuměl. Naproti tomu u neadresovaných právních
jednání se uplatní objektivní výklad a za využití všech prostředků by se měla chránit skutečná
vůle jednajícího. Spolu s OZ je tak snad definitivně opuštěna dosavadní ne zcela správná
judikatura, která na určitost a srozumitelnost projevu vůle usuzovala z pouhého textu listiny
a vyžadovala, aby tento byl z listiny seznatelný objektivně i třetím osobám.
Druhá část práce byla zaměřena na neplatnost právního jednání, kde bylo v úvodu
pojednáno o rozdílech mezi absolutní a relativní neplaností. Cílem bylo následně rozebrat
jednotlivé důvody vedoucí k neplatnosti a zabývat se tím, jaká je povaha této neplatnosti.
OZ v souladu se zásadou in javorem negotii užívá absolutní neplatnost střídmě
a východiskem je pro něj na rozdíl od SOZ neplatnost relativní. To je žádoucí s ohledem na to,
že absolutní neplatnost může namítat každý, kdo na tom má právní zájem, soud k ní přihlíží
ex offo, a to i tehdy, kdy je to v rozporu s vůlí účastníků. Ust. § 579 odst. 1 OZ se v části týkající
se nemožnosti dovolat se neplatnosti tím, kdo ji způsobil, podle mého názoru pro absolutní
neplatnost neuplatní. Navzdory odlišným názorům některých autorů byl přijat závěr, že dle OZ
jde o relativní neplatnost přímou, kdy není nutné pro nastoupení jejích účinků rozhodnutí soudu.
Dále byly rozebrány hlavní důvody neplatnosti dle systematiky: vady obsahu a účelu
právního jednání, vady vůle a vady formy.
Ust. § 580 OZ se vztahuje na vady obsahu a účelu právního jednání, kdy nedošlo
k podstatné změně korektivů právního jednání, ale spíše ke změně v povaze neplatnosti. Pokud
140
jde o neplatnost pro rozpor se zákonem, pak j sou mnohé dříve přij até závěry použitelné i nadále.
Podstatné je výslovné zakotvení požadavku kvalifikovaného rozporu se zákonem, který byl
v poslední době přijímán teorií a rovněž judikaturou. Byl přijat závěr, že teleologický výklad
se uplatní i tehdy, když zákonné ustanovení výslovně stanoví jako následek neplatnost. Ani
v těchto případech tedy nemusí neplatnost nastoupit automaticky při porušení zákona, ale
uplatní se stejná kritéria jako v situacích, kde následek v právní normě stanoven není. Ačkoli
ust. § 580 OZ již nehovoří o obcházení zákona, případy, kdy je úmyslem stran zákon obejít,
i nadále spadají pod pojem rozporu se zákonem, proto se na dosavadním přístupu prakticky nic
nezmění. Nadto bylo shledáno, že není důvodné rozlišovat mezi obcházením zákona a právním
jednáním v rozporu s účelem zákona, když se tyto pojmy překrývají. Navzdory judikatuře
Nejvyššího soudu byl přijat závěr, že dojde-li k následnému zrušení zákonného zákazu, toto
může vést k odstranění následků, pokud však strany již z toho, že je smlouva neplatná,
nevycházely a je to v souladu s jejich vůlí.
Je-li právní jednání pro rozpor se zákonem neplatné, nejde vždy o neplatnost absolutní,
jako tomu bylo za účinnosti SOZ. Právní jednání je absolutně neplatné pouze tehdy, pokud se
zároveň dostane do rozporu s veřejným pořádkem. Pojem veřejný pořádek nelze chápat stejně
jako v mezinárodním právu soukromém. Ačkoli nelze uvést přesné vymezení, veřejný pořádek
představuje abstrahované základní principy a pravidla právního řádu, které jej prozařují a na
jejichž dodržování je nutno bezvýhradně trvat.
Dále byl zkoumán rozpor právního jednání s dobrými mravy jako nejzazším korektivem
právních jednání, který odstraňuje nepřiměřené tvrdosti při aplikaci práva. Na dobré mravy je
mnohdy nahlíženo především ve funkčním pojetí, kdy je jejich smyslem odstranit v konkrétním
případě nespravedlnosti. Na druhé straně zastávám názor, že soudce se nemůže řídit jen svým
vlastním individuálním cítěním spravedlnosti, proto by měl v rámci rozhodování respektovat
základní obsahové vymezení dobrých mravů. O něm nepanuje názorová jednota, avšak
přikláním se k závěru, že jde o základní společenské hodnoty, jež jsou determinovány
dosaženým stupněm vývoje společnosti a převládajícím společenským řádem. Byly rozebrány
časté skutkové podstaty rozporu právního jednání s dobrými mravy nebo hraniční případy,
přičemž lze konstatovat, že tyto jsou čím dál častěji řešeny výslovnou právní úpravou. Míra
uplatnění korektivu dobrých mravů tak klesá. Zatímco veřejný pořádek vychází z právního
řádu, dobré mravy jej přesahují, neboť odkazují i na ty zásady, které z právního řádu
nevyplývají. Následkem každého rozporu s dobrými mravy je vždy neplatnost absolutní, a to
i navzdory mírně zavádějící formulaci ust. § 588 obsahující slovo zjevně.
141
Nemožnost plnění jako další důvod neplatnosti právních jednání má za následek stejně
jako dle SOZ absolutní neplatnost. Je nutno odlišovat nedovolenost a právní nemožnost, byť je
někdy hranice nejasná. Je žádoucí, že OZ díky ust. § 1760 OZ definitivně překonal dosavadní
judikaturu, která shledávala opakovaně neplatnými smlouvy týkající se předmětů, s nimiž nebyl
subjekt oprávněn disponovat. Jde o speciální úpravu, která více chrání druhou stranu smlouvy,
avšak bylo upozorněno na to, že to nemá vliv na skutečnost, zda následně dojde k nabytí práva
nebo nikoli. Bude tak nutno se v těchto případech zaměřit na rozlišování obligačních
a solučních účinků smlouvy. Jako konkrétní příklad byla uvedena situace, kdy dojde
k postoupení pohledávky přes sjednaný zákaz mezi věřitelem a dlužníkem. V této věci existují
zcela protichůdné názory od platnosti takto uzavřené postupní smlouvy až po její absolutní
neplatnost, jak tomu bylo dle SOZ. Po zhodnocení relevantních skutečnosti byl přijat závěr, že
k postoupení pohledávky dojde tehdy, když je postupník v dobré víře a nemá důvod se
domnívat, že je na něj pohledávka postupována neoprávněně. Pokud je mu to známo, převáží
zájem na ochraně dlužníka a k postoupení pohledávky na základě takové postupní smlouvy
nedojde.
Další skupinu důvodů vedoucích k neplatnosti právního jednání představují vady vůle
jednajícího. Předpokladem platnosti právního jednání je právní osobnost a svéprávnost
jednajícího. Tímto jsou chráněni nezletilí, osoby omezené ve svéprávnosti a osoby jednající
v duševní poruše. Dospěla jsme k závěru, že je v souladu se smyslem a účelem zákona, aby
právní jednání, která jsou chráněným osobám ku prospěchu, neplatností stižena nebyla.
V opačném případě bude právní jednání neplatné, a to absolutně, neboť je veřejný zájem na
tom, aby tyto osoby byly chráněny, navíc účelu právní úpravy by šlo pomocí relativní
neplatnosti dosáhnout jen stěží. Nedostatkem OZ je, že u osob omezených ve svéprávnosti
umožňuje dodatečné schválení právního jednání opatrovníkem a tím nápravu vady,
u nezletilých to zřejmě možné nebude, protože zákon obdobné ustanovení neobsahuje a obávám
se, že toto není možné překlenout ani výkladem. Dále byla pozornost věnována osobám
jednajícím v duševní poruše (kam je řazen i stav opilosti nebo drogového opojení). V této
souvislosti byla především kriticky hodnocena judikatura Ústavního soudu upravující důkazní
standard v této oblasti.
Dále se do této skupiny řadí případ psychického donucení (bezprávné výhružky), který
však není v OZ upraven příliš vhodně. Kromě toho, že je jazykové znění ust. § 587 OZ zužující
a bude nutno je překlenout výkladem, není zohledněno, že ve většině případů psychického
nátlaku si je druhá strana vědoma, že jednající nemá vážnou vůli. V těchto případech vůbec
142
nevznikne právní jednání a nelze tak hovořit o jeho (ne)platnosti. Vyslovila jsem názor, že
citované ustanovení by mělo dopadat jen na ty situace, kdy bude jednající přinucen třetí osobou
k určitému právnímu jednání a druhému účastníku to nebude známo, pouze v těchto případech
právní jednání vznikne a bude stiženo relativní neplatností.
Posledním důvodem vedoucím k neplatnosti, o němž bylo v této části pojednáno, je
omyl jednajícího, přičemž ne každý omyl je právně relevantní. Pouze podstatný omyl, který byl
vyvolán druhou stranu, nebo omyl, který byl vyvolán lstí, způsobují neplatnost právního
jednání. Jde o relativní neplatnost, neboť smyslem je chránit pouze zájmy dotčené osoby.
Podstatný je omyl týkající se rozhodujících okolností, kdy jsem uzavřela, že při posuzování
toho, co je rozhodující okolností, je kombinováno objektivní i subjektivní hledisko. Shledávám,
že rovněž nečinnost a mlčení mohou vést k omylu, stejně jako situace, kdy si druhá strana není
vědoma, že jednajícího v omyl uvedla. Stejně jako ve francouzském právu je judikaturou
stanovena jako předpoklad právní relevance omylu jeho omluvitelnost, kdy osoba uvedená
v omyl není chráněna tehdy, pokud jednala nedbale a sdělené informace neprověřila.
Do poslední skupiny důvodů vedoucích k neplatnosti se řadí případy nedodržení
požadavku formy. Zde je podstatné rozlišit, zda formu vyžaduje zákon, anebo ujednání stran.
Porušení zákonné formy vede k neplatnosti tehdy, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje,
přičemž dojde-li zároveň k narušení veřejného pořádku, půjde o neplatnost absolutní.
V ostatních případech jde pouze o neplatnost relativní. Závěrem je, že ne každé porušení
zákonné formy tak povede k neplatnosti. U smluvní formy byla odlišena konstitutivní
a deklaratorní forma, kdy hlavní roli z hlediska neplatnosti právního jednání hraje forma
konstitutivní. Pokud není dodržena stranami sjednaná konstitutivní forma a zároveň strany
implicitně nebo výslovně neopustily požadavek formy, pak je následkem relativní neplatnost.
V samém závěru práce pak byly představeny vybrané otázky francouzské právní úpravy
týkající se právního jednání a jeho neplatnosti, kterou se český zákonodárce při přijímání OZ
inspiroval. Francouzské právo přikládá větší důraz kauze a předmětu smlouvy, skrze něž řeší
platnost právního jednání. Druhy neplatnosti a jejich důsledky řeší pouze na úrovni judikatury
a teorie, samotný CC toto rozlišování nezná, nicméně kritérium odlišení je dle moderních
koncepcí obdobné jako dle OZ. Byly rozebrány některé vady vedoucí k neplatnosti, přičemž
podstatná je zejména část týkající se veřejného pořádku, který není v českém prostředí dosud
výrazněji rozpracován, a rovněž se lze inspirovat částí týkající se následků právního jednání.
143
Množství otázek, které byly za účinnosti SOZ řešeny pouze judikaturou nebo na úrovni
teorie, nalezly v OZ výslovné zakotvení, čímž byly jednoznačně opuštěny možné odlišné
výklady. To je jistě žádoucí posun, na druhé straně lze však v OZ nalézt i oblasti, které nej sou
upraveny vhodně, a bude je nutno překonávat výkladem. Někde tak OZ nejasnosti odstranil,
jinde je přináší. To však nic nemění na tom, že celkově se úprava právního jednání v OZ
posunula správným směrem, od rigidního pojetí SOZ směrem k většímu respektu autonomie
vůle osob.
144
15 Summary
The first part of the thesis deals with the definition of legal act, its constitutive elements, nonexisting
legal act and the reasons that lead to it. It can be summarized that a legal act according
the legal regulation of the Act No. 89/2012 Coll., The Civil Code, is defined similarly as a legal
act according to the Act No. 40/1964 Coll., The Civil Code. The internal will is beside to the
expression of the will the independent element of the legal act, while this conclusion was
accepted during the efficiency of the Act No. 40/1964 Coll., The Civil Code, and it is the same
according to the Act No. 89/2012 Coll., The Civil Code. It can be distinguished at least two
types of the will - serious will designed to produce legal consequences, and general will to act.
For non-addressed legal acts and the addressed legal acts, where the will is known to the other
party, the constitutive element of a legal act is the serious will. For addressed legal acts, where
the recipient does not know the real will of the acting person, a general will to act is sufficient
without regard to whether the actor intended to invoke legal consequences. The expression of
the will is according to the Act No. 89/2012 Coll., The Civil Code, interpreted primarily
according to the intention of the actor known to the other side, which is a welcome change. The
consequences of legal actions are in the Act No. 89/2012 Coll., The Civil Code, defined more
broadly than ever before. The Act No. 89/2012 Coll., The Civil Code, unlike the Act No.
40/1964 Coll., The Civil Code, adjusts expressly non-existing legal acts that do not produce
any legal consequences.
The second part of the thesis focuses on the invalidity of legal acts. In the introductory
part were discussed the differences between absolute and relative invalidity. The aim of this
part was to analyze the individual reasons leading to invalidity and to deal with the nature of
this nullity in each case.
The Act No. 89/2012 Coll., The Civil Code, in accordance with the principle infavorem
negotii uses the absolute invalidity sparingly, unlike the Act No. 40/1964 Coll., The Civil Code,
and is based on the relative invalidity. Despite the different opinions of some authors, it was
concluded that the Act No. 89/2012 Coll., The Civil Code, defines a straight relative invalidity,
which means that the court's decision is not necessary for getting its effects.
It was also analyzed the main reasons leading to the invalidity under the scheme: flaws
in the content and the purpose of the legal acts, will flaws and flaws in the form of legal acts.
Concerning the flaws in the content and the purpose of the legal acts, there was no
substantial change in the legal acts correctives, but there was rather a change in the nature of
145
the invalidity. Regarding the invalidity for the violation of the law, the essential change is the
express requirement of the qualified violation of the law, which was recently accepted by
theories, as well as by case law. If the legal act is invalid for violation of the law, the invalidity
is not always absolute, as it was during the efficiency of the Act No. 40/1964 Coll., The Civil
Code, but only if the legal act comes into a conflict with a public policy. I also concentrated to
the infringement of good morals as the ultimate corrective of legal acts. The frequent cases of
legal acts conflicting good morals were discussed, while I have concluded that these are
increasingly dealt by the express legislation. The rate of application of good manners is falling.
The impossibility of performance as another reason for invalidity of legal acts results in the
absolute invalidity. It is necessary to distinguish between illegality and legal impossibility, even
though the boundaries are unclear sometimes.
Another group of reasons leading to the invalidity of legal acts are represented by will
flaws. A prerequisite of the legal action is legal personality and legal capacity of the actor.
I concluded that it is in compliance with the spirit and purpose of the law that legal acts which
benefit the protected persons are not tainted by the invalidity. Attention was also paid to
individuals acting in a mental disorder, in this context I critically evaluated Constitutional Court
case law concerning the standard of proof in this area. Furthermore, this group comprises the
case of psychological coercion (threats being illegal), but it is not regulated by the Act No.
89/2012 Coll., The Civil Code, suitably. I expressed the view that the provision should affect
only those situations where the actor is forced by a third party to certain legal acts and the other
party does not know about it. Only these cases should be vitiated by relative invalidity. The last
reason leading to invalidity, which has been discussed in this section, is the error of the actor.
Not every error is legally relevant. Only significant error, which was caused by the other party
or error caused by the ruse of the other party, lead to relative invalidity.
The last group of reasons leading to invalidity includes the cases of non-compliance
with the form requirements. Here it is important to distinguish whether the form is required by
the law or by the agreement of the parties. The breach of statutory form leads to invalidity only
if it is required by the purpose of the act, while if there is a breach of public order at the same
time, the invalidity is absolute. In other cases, there is only a relative invalidity. Concerning the
contractual form, the constitutive and declaratory forms were distinguished, where the main
role as regards the invalidity of legal acts plays a constitutive form. The breach of constitutive
form leads to relative invalidity.
146
At the very end of the work the selected questions of the French law relating to legal
acts and its invalidity were presented. I analyzed individual flaws leading to invalidity, while
the essential is a part relating to public order, which is still not significantly developed in the
Czech doctrine, and the part concerning the consequences of legal acts could be also inspiring.
It can be concluded, that many issues that were during the efficiency of the Act No.
40/1964 Coll., The Civil Code, dealt solely by case law or at the level of theory, found in the
Act No. 89/2012 Coll., The Civil Code, the express inclusion, and due to it possible different
interpretations were clearly abandoned. It is certainly desirable development, on the other hand,
one can still find in the Act No. 89/2012 Coll., The Civil Code, areas that are not regulated
properly, and that will have to be overcome by the interpretation. Somewhere the Act No.
89/2012 Coll., The Civil Code, removed the uncertainties, elsewhere it brings them. This does
not change the fact that the overall regulation of legal action in the Act No. 89/2012 Coll., The
Civil Code, moved in the right direction, away from a rigid conception of the Act No. 40/1964
Coll., The Civil Code, towards the greater respect for the autonomy of the will.
147
Seznam použitých zdrojů
Odborná literatura
BEJ CEK, Josef; ELIÁŠ, Karel; R A B A N , Přemysl a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2010, 542 s. ISBN: 978-80-7400-337-0.
BEZOUŠKA, Petr; PIECHOWICZOVÁ, Lucie. Nový občanský zákoník: nejdůležitější změny. 1. vyd. Olomouc:
ANAG, 2013, 375 s. ISBN 978-80-7263-819-2.
DVOŘÁK, Jan; ŠVESTKA, Jiří; ZUKLÍNOVÁ, Michaela a kol. Občanské právo hmotné. Díl první. Obecná část.
Praha: Wolters Kluwer, 2013, 429 s. ISBN: 978-80-7478-326-5.
ELIÁŠ, Karel a kol. Občanské právo pro každého: pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. 1. vyd.
Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013, 315 s. ISBN 978-80-7478-013-4.
FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. opravené a doplněné vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně
a nakladatelství Doplněk, 2002, 436 s. ISBN 80-210-2793-2.
FIALA, Josef a kol. Meritum. Občanské právo. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika,
2012, 1000 s. ISBN 978-80-7357-948-7.
FIALA, Josef; KINDL, Milan a kol. Občanský zákoník: komentář. I. díl. (§ 1 - 487). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer
Česká republika, 2009, 904 s. ISBN 978-80-7357-395-9.
FIALA, Josef; ŠVESTKA, Jiří. Nad některými otázkami právních úkonů v občanském právu. Právník. 1983, roč.
122, č. 4, s. 329 anásl. ISSN 0231-6625.
HARVÁNEK, Jaromír a kol. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, 501 s. ISBN 978-80-7380-104-5.
HEIN, Oldřich. Dobré mravy. In: Právní rádce, 2004, č. 12, s. 71 a násl. ISSN 1213-7693.
HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. vyd. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1910,
1243 s.
HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 - 2054). Komentář.
1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, 1335 s. ISBN 978-80-7400-535-0.
HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář.
1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, 2072 s. ISBN 978-80-7400-287-8.
HURDÍK, Jan a kol. Občanské právo hmotné: Obecná část. Absolutní majetková práva. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk,
2013, 308 s. ISBN 978-80-7380-377-3.
HURDÍK, Jan. Zásady soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 1998, 168 s. ISBN 80-210-2001-6.
KNAPP, Viktor; PLANK, Karol a kol. Učebnice československého občanského práva. Svazek 1, Obecná část.
Praha: Orbis, 1965,451 s.
KUČERA, Zdeněk. Mezinárodní právo soukromé. 5. opr. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 2001,427 s. ISBN 80-7239-
100-3.
LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník! Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014,
2400 s. ISBN 978-80-7400-529-9.
MELZER, Filip. Právní jednání a jeho výklad. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2009, 218
s. ISBN 978-80-904083-9-5.
148
ROUČEK, František; SEDLÁČEK, Jaromír a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému
a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl IV. §§ 859 - 1089. Praha: Právnické
knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1936, 866 s.
SALAC, Jaroslav. Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu: obsahové meze platnosti právních
úkonů (smluv) z hlediska rozporu se zákonem, dobrými mravy a veřejným pořádkem. 2. vyd. Praha: C.H. Beck,
2004, 320 s. ISBN 80-7179-914-9.
SELUCKÁ, Markéta. Následky vadnosti právních úkonů (právního jednání). In Sborník statí z diskusních fór o
rekodifikaci občanského práva. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 248 - 276. ISBN 978-80-7357-294-5.
SVOBODA, Emil. Dědické právo. Praha: Československý kompas v Praze, 1946, 86 s.
ŠVESTKA, Jiří; DVORAK, Jan a kol. Občanské právo hmotné 1. Díl první: obecná část. Díl druhý: věcná práva.
5., jubilejní, aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, 433 s. ISBN 978-80-7357-468-0.
ŠVESTKA, Jiří; DVORAK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek I. (§ 1 až 654) 1. vyd.
Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1667 s. ISBN 978-80-7478-370-8.
ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek V. (§ 1721 až 2520)
1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, 1667 s. ISBN 978-80-7478-638-9.
ZUKLINOVÁ, Michaela. Právní jednání podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.: komentář, srovnání se
zahraničím a vybraná platná judikatura. 2. vyd. Praha: Linde Praha, 2013, 189 s. ISBN 978-80-7201-918-2.
Elektronické prameny
BAUDYŠ, Petr. K úsilí co nejvíce neplatných smluv. Bulletin advokácie [online]. 2007, 6, s. 38 [cit. 24.4. 2016].
Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/assets/zdroje/casopis/2007/BA 07 06.pdf
BEZOUŠKA, Petr. Lichva. PRKPARTNERS.cz [online]. PRK Partners [cit. 24. 4. 2016]. Dostupné z:
http://www.prkpartners.cz/rekodifikace/legislativni-novinky/384-lichva/
BEZOUŠKA, Petr. Neplatná smlouvaje drahá smlouva. PRKPARTNERS.cz [online]. PRK Partners [cit. 24. 4.
2016]. Dostupné z: http://www.prkpartners.cz/rekodifikace/legislativni-novinky/345-neplatna-smlouva-ie-draha-
smlouva/
BEZOUŠKA, Petr. Smluvní zákaz postoupení pohledávky (pactum de non cedendo). Právní rozhledy. 2015, 11,
s. 381. In Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné
z:
https://www.beck-online.cz/bo/document
view.seam?documentld=nrptembrgvpxa4s7geyv643uoiptgobr&grouplndex=0&rowlndex=0
ČECH, Petr. Rekodifikace: převrat ve smlouvách? Právní rádce [online]. Publikováno 27. 9. 2012 [cit. 24. 4.
2016]. Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/?p=FOOOOO d&&arťicleíid1=57650520
ČERMÁK, Karel. Paradigma právního vztahu a pojímání právní subjektivity v české právní kultuře. Právník.
2001, 12, s. 1193. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4.
2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=nrptembqgfpxaxzrgipxg5dsl4ytcoit&grouplndex=0&rowlndex=0
DVOŘÁK, Bohumil. Rozpor právního jednání se zákonem. Bulletin advokácie [online]. 2011, 3, s. 28 [cit. 24. 4.
2016]. Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/assets/zdroje/casopis/2011/ba 03 2011 web.pdf
ELIÁŠ, Karel. Některé otázky související s postoupením pohledávky [online]. OBCZAN, komunitní portál o
rekodifikaci [cit. 24. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.obczan.cz/clanky/nektere-otazky-souvisejici-s-
postoupenim-pohledavky
149
GLATZOVÁ, Vladmíra. Krátká obhajoba přípustnosti zpětné účinnosti smluv. Právní rozhledy. 2006, 14, s. 518.
In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z:
https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=nrptembqgzpxa4s7ge2f643uoiptkmiv&grouplndex=0&rowlndex=0
GRUS, Zdeněk. Dobré mravy ve světle publikované judikatury. Právní rozhledy. 2004, 3, s. 112. In: Beck-online
[online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=nrptembqgrpxa4s7gnpxg5dsl4ytcmq&grouplndex=5&rowlndex=0
HANDLAR, Jiří. Forma právních úkonů, které mění nebo ruší závazky, v občanském právu. Právní rozhledy.
2010, 20, s. 719. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016],
Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=nrptembrgbpxa4s7giyf643uojptomjz&grouplndex=0&rowlndex=0
HANDLAR, Jiří. Právní následky porušení smluvní formy právních úkonů v civilním právu de lege lata a de
lege ferenda. Právní rozhledy. 2010, 18, s. 643. In: Beck-online [online právní informační systém].
Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=nrptembrgbpxa4s7ge4f643uoiptmnbt&grouplndex=l&rowlndex=0
H U L M A K , Milan. Právní jednání ajeho vady. Rekodifikační novinky. 2012, 8, s. 2. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-view.seam?documentld=nrptembrgjpxe3s7hbpxg5dsl4zaí&grouplndex=0í&rowlndex=0
CHALUPA, Luboš. Zákon anebo spravedlivé přesvědčení? [online]. AKCHALUPA.cz [cit. 24. 4. 2016].
Dostupné z: http://www.akchalupa.ez/http:/www.akchalupa.cz/zakon-anebo-spravedlive-presvedceni
Nesvéprávnost v občance nebude, duševně nemocné bude snazší zneužít. CAK.cz [online]. Oficiální stránky České
advokátní komory [cit. 24. 4. 2016]. Dostupné z: http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=7003
PETROV, Jan. Rozpor s dobrými mravy v judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Právní rozhledy. 2012, 18, s. 626. In:
Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z:
https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=nrptembrgipxa4s7ge4f643uoiptmmrw&grouplndex=l&rowlndex=0
RUBÁN, Radek; K O U K A L Pavel. Několik poznámek k otázce nicotnosti v občanském právu. Právní rozhledy.
2011, 23, s. 857. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016],
Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=nrptembrgfpxa4s7gizv643uoiptqnix&grouplndex=14&rowlndex=0
SALAČ, Jaroslav. K problematice rozporu právního úkonu se zákonem ve světle § 39 občanského zákoníku.
Právní rozhledy. 1997, 10, s. 210. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck
[cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=nrptcojzg5pxa4s7geyf643uojptkmjqí&grouplndex=4í&rowlndex=0
SPÁČIL, Jiří. Vážná vůle jako základní náležitost právního úkonu v právní vědě a v judikatuře. Právní rozhledy.
2004, 22, s. 811. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016],
Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=nrptembqgrpxa4s7gizf643uojptqmjrí&grouplndex=24í&rowlndex=0
SPÁČIL, Jiří. Některé sporné otázky relativní neplatnosti v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2014,
5, s. 172. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 24. 4. 2016],
Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=nrptembrgrpxa4s7gvpxg5dsl4ytomqí&grouplndex=0í&rowlndex=0
SPÁČIL, Jiří. Dobré mravy v českém občanském zákoníku a v judikatuře. Právní rozhledy. 2004, 18, s. 664. In:
Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 24. 4. 2016]. Dostupné z:
https://www. beck-online. cz/bo/document-
view.seam?documentld=nrptembqgrpxa4s7ge4f643uojptmnruí&grouplndex=29í&rowlndex=0
150
ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: komentář. 1-2 svazek. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, 2321 s. ISBN
978-80-7400-108-6. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4.
2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentId=nnptembqhfpwk5tlgq&tocId=nnptembqhfpwk5tlgq
TELEC, Ivo. Není rozpor se zákonem jako rozpor se zákonem. Právní rozhledy. 2004, 5, s. 161. In: Beck-online
[online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=nrptembqgrpxa4s7gvpxg5dsl4vtmmi&grouplndex=20&rowlndex=0
VRCHA, Pavel. K neplatnosti převodních smluv podle § 38 odst. 2 obč. zák. VRCHA.WEBNODE.cz [online],
webové stránky Pavla Vrchy, soudce Nejvyššího soudu [cit. 24. 4. 2016]. Dostupné z:
http://vrcha.webnode.cz/news/k-neplatnosti-prevodnich-smluv-podle-%C2%A7-38-odst-2-obc-zak-/
VRCHA, Pavel. K tzv. „důkaznímu standardu" ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13.
VRCHA.WEBNODE.cz [online], webové stránky Pavla Vrchy, soudce Nejvyššího soudu [cit. 24. 4. 2016],
Dostupné z: http://vrcha.webnode.cz/news/k-tzv-dukaznimu-standardu-ve-svetle-nalezu-ustavniho-soudu-sp-zn-
i-us-173-13-/
VRCHA, Pavel. NOZ: K neplatnosti právního jednání v důsledku přinucení. VRCHA.WEBNODE.cz [online],
webové stránky Pavla Vrchy, soudce Nejvyššího soudu [cit. 24. 4. 2016]. Dostupné z:
http://vrcha.webnode.cz/news/noz-k-neplatnosti-pravniho-jednani-v-dusledku-prinuceni-/
ZVÁRA, Michael. Účinky smluvního zákazu postoupení pohledávky. Právní rozhledy. 2015, 9, s. 316. In: Beckonline
[online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z:
https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=nrptembrgvpxa4s7hfpxg5dsl4ztcnq&grouplndex=12&rowlndex=0
Judikatura
Nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03. In: Beck-online [online právní informační systém].
Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqgrpxm61cmvzf651tl4zdkmrz&grouplndex=l&rowlndex=0
Nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 49/08. In: Beck-online [online právní informační systém].
Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqhfpxm61cmvzf651tl4ztemiv&grouplndex=l&rowlndex=0
Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqhfpxm61cmvzf651tl4ztcobx&grouplndex=l&rowlndex=0
Nález Ústavního soudu ze 14. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 28/96. In: Beck-online [online právní informační systém].
Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptcojzg5ptkm27ovzw4&grouplndex=0&rowlndex=0
Nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 629/03. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqgvptqns7ovzw4&grouplndex=0&rowlndex=0
Nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. I.ÚS 670/02. In: Beck-online [online právní informační systém].
Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqgrpxm61cmvzf651tl4zdgmjq&grouplndex=l&rowlndex=0
Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqg5pxm61cmvzf651tl4zdmoir&grouplndex=0&rowlndex=0
151
Nález Ústavního soudu ze dne 12. 07. 2011, sp. zn. II. ÚS 231/10. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembrgfptcmryl52xg3q&grouplndex=0&rowlndex=0
Nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/2006. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqhfptsmk7ovzw4&grouplndex=0&rowlndex=0
Nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqgvptqnc7ovzw4&grouplndex=0&rowlndex=0
Usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. IV. ÚS 490/07. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqhbpxm61cmvzf651tl42tmmq&grouplndex=0&rowlndex=0
Nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04. In: Beck-online [online právní informační systém].
Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqgvptonk7ovzw4&grouplndex=0&rowlndex=0
Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptcojzhbpxm61cmvzf651tl4ytknzr&grouplndex=0&rowlndex=0
Nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10. In: Beck-online [online právní informační systém].
Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembrgbptcmzwl52xg3q&grouplndex=0&rowlndex=0
Nález Ústavního soudu ze dne 20. 8.2014, sp. zn. I. ÚS 173/13. In: Beck-online [online právní informační systém].
Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembrgrptcnjwl52xg3q&grouplndex=0&rowlndex=0
Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2011, sp. zn. II. ÚS 315/2000. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqgfpxm61cmvzf651tl42dsnaí&grouplndex=0í&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=niptembqgnpwgxzrgyzdo&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2007, sp. zn. 33 Odo 663/2005. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqg5pxm61cmvzf63ttl4ytqnrx&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2388/2005. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqgvpxm61cmvzf63ttl42tkmrz&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1912/2003. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqgrpxa4s7ge4v643uojptomrz&grouplndex=l&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1621/2007. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqhfpxm61cmvzf63ttl42dgmrz&grouplndex=0&rowlndex=0
152
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 346/2008. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembrgfpxm61cmvzf63ttl42tcoi&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 448/2005. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqg5pwgxztg44tm&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembrgbpwgxzzga3da&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.6.2005, sp. zn. 32 Odo 705/2005. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembrgbpwgxzygivdg&grouplndex=0&rowlndex=0
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.2015, sp. zn23 Cdo 5457/2014. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembrgvpxm61cmvzf63ttl4ztqniq&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=njptembrgnpwgxzrgi2dana&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2065/2012. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembrgnpxm61cmvzf63ttl42dcmzv&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 40/2008. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqhfpwgxzxgu4ds&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2006, sp. zn. 33 Odo 469/2006. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqgzpxm61cmvzf63ttl4ytimry&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1907/2011. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembrgnpxm61cmvzf63ttl4zdgnjwí&grouplndex=0í&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=niptembqgrpwgxzsga4dm&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9 2002, sp. zn. 22 Cdo 101/2001. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqgnpwgxzrgqvta&grouplndex=0&rowlndex=0
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 3/2005. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqg5pwgxzuge2tq&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99. In: Beck-online [online
právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqgnpxg4s7geyv643uojptgnzy&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp.zn. 22 Cdo 2119/2003. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
153
online. cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqgrpxm61cmvzf63ttl44dama&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqgrpxm61cmvzf63ttl44dama&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqhbpwgxzvgm2ti&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2188/2006. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-view.seam?documentld=niptembqhfpwgxzwga4tg&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97. In: Beck-online [online
právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptcoizhbpxa4s7g5pxg5dsl4ztomq&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1760/2007. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-view.seam?documentld=niptembqhbpwgxzvg42dc&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 617/2001. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=njptembqgnpwgxzrgq4dq&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4913/2007. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembrgbpxm61cmvzf63ttl43tinis&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-view.seam?documentld=niptembqgipwgxzrgevdq&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqgrpwgxzsge2di&grouplndex=0&rowlndex=0
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 174/2012. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembrgipxm61cmvzf63ttl4ztmmru&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3911/2011. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-view.seam?documentld=niptembrgipwgxzrgmztsny&grouplndex=0&rowlndex=0
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1993/2010. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=njptembrgfpwgxzzha4di&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=niptembqhfpwgxzwguydq&grouplndex=0&rowlndex=0
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5020/2008. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=niptembqhfpwgxzxguvtm&grouplndex=0&rowlndex=0
154
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1714/2010. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=njptembrgjpwgxzrgmydgoi&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3087/2006. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqg5pxm61cmvzf63ttl4ztimzz&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=niptembqgnpwgxzrgu4tk&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 2148/2000. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqgnpwgxzrgm4to&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 1142/2004. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqg5pwgxztgyydi&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 33 Odo 776/2002. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=niptembqgrpwgxzsgi3do&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqg5pwgxztguytg&grouplndex=0&rowlndex=0
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2401/2010. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=niptembrgipwgxzrgmzdqma&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2004, sp. zn. 32 Odo 722/2003. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-view.seam?documentld=njptembqgrpwgxzsha4dg&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqgrpwgxzsgyzts&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 29/2007. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqhbpwgxzvha4to&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentId=njptembqhfpwgxzvgqzds&groupIndex=0&rowIndex=0
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 26 Odo 694/2006. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqg5pxm61cmvzf63ttl4ztkoju&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3136/2006. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqhbpxm61cmvzf63ttl4ztony&grouplndex=0&rowlndex=0
155
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. 29 Odo 344/2002. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqgrpxm61cmvzf63ttl4ztinru&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 23 Cdo 472/2008. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembrgbpwgxzyhe4dk&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 32 Odo 1144/2004. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqg5pwgxzuge3dc&grouplndex=0&rowlndex=0
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 304/2007. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqg5pxm61cmvzf63ttl44tooa&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqgfpwgxzsgy3a&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2004, sp.zn. 31 Cdo 1895/2002. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=njptembqgrpwgxzsgm3te&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembrgjpxm61cmvzf63ttl42dcnrx&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2373/2012. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=niptembrgipwgxzrgm2dmmq&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1067/2004. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqgvpxm61cmvzf63ttl42tknjrí&grouplndex=0í&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembrgjpwgxzrgiydmnyí&groupIndex=Oí&rowIndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2146/2010. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembrgjpwgxzrgiydmoaí&groupIndex=Oí&rowIndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3390/2008. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=niptembqhfpwgxzwhe2dq&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 440/2004. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=njptembqgzpwgxztge4tg&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=njptembqgrpwgxzshaydaí&grouplndex=0í&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqgvpwgxztgaytg&grouplndex=0&rowlndex=0
156
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 505/2002. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=njptembqgnpwgxzrg43te&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1053/2001. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=niptembqgnpwgxzrgyzdc&grouplndex=0&rowlndex=0
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1426/2006. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqg5pxm61cmvzf63ttl4zdemzrí&grouplndex=0í&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.cz/bo/document-
view. seam?documentld=njptembqgfpwgxzugu3q&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentId=njptcojzhbpxexzrgzpwg21w
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1842/2000. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqgnpxa4s7gzpxg5dsl4ztani&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1121/2001. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqgfpxm61cmvzf63ttl4ytsobtí&grouplndex=0í&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2012. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentId=njptembrgnpwgxzrgiydomq&groupIndex=0&rowIndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=niptembrgbpwgxzyhazda&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 3 Cdon 41/96. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptcoizhfpxexzwgrpwg21w&grouplndex=0&rowlndex=0
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4007/2014. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembrgvpxm61cmvzf63ttl4vtqnzq&grouplndex=l&rowlndex=0
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1180/2010. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembrgfpxm61cmvzf63ttl4ytknzu&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=njptembqgrpwgxzrhazds&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího souduze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembrgbpxm61cmvzf63ttl43tcmrs&grouplndex=0&rowlndex=0
157
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5.2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqg5pxm61cmvzf63ttl4ytmmzxí&grouplndex=0í&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp.zn. 33 Cdo 4986/2009. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembrgfpxm61cmvzf63ttl4zdgnzz&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp.zn. 33 Cdo 4932/2010. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembrgipxm61cmvzf63ttl42tmnv&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqgrpwgxzsguytaí&groupIndex=Oí&rowIndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentId=niptembrgnpwgxzrgiytanq&groupIndex=0&rowIndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqg5pxm61cmvzf63ttl4zdenjt&grouplndex=0&rowlndex=0
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2239/2007. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqg5pxm61cmvzf63ttl4ytqojq&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 296/2008. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembrgbpwgxzyge3dq&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembrgbpwgxzyge3de&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009 , sp. zn. 31 Cdo 2707/2007. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembrgbpwgxzzge4tc&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=niptembqgzpwgxztge3tc&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1030/2011. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=njptembrgjpwgxzrgiytkmq&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2004. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=niptembqhbpwgxzuheztc&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2999/2008. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-view.seam?documentld=njptembqhfpwgxzwg4yd0í&grouplndex=0í&rowlndex=0
158
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2660/2007. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqhbpwgxzvgmztk&groupIndex=0&rowIndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2677/2011. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=niptembrgnpxg4s7gipxg5dsl42ts&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2789/2007. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqhbpwgxzvgm2ta&grouplndex=0&rowlndex=0
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 391/2006. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqg5pwgxzugu2to&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.7.2005, sp. zn. 33 Odo713/2004. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqgvpxm61cmvzf63ttl4ztcnrsí&grouplndex=0í&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 30 Cdo 3109/2005. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=njptembqg5pwgxzuga4dq&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2186/2009. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=niptembrgfpwgxzzgqvtg&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013m sp. zn. 28 Cdo 2645/2012. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembrgnpxm61cmvzf63ttl4ytamiv&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2006, sp. zn. 29 Odo 882/2005. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqg5pwgxzuge2dm&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5.2003, sp. zn. 32 Odo 119/2003. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqgrpwgxzrheyts&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1687/2009. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqhfpwgxzxgiytaí&groupIndex=Oí&rowIndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3614/2009. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=njptembrgfpwgxzrga2tini&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=njptembrgjpwgxzrga4tema&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4573/2008. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqhfpxm61cmvzf63ttl4ytaoiz&grouplndex=0&rowlndex=0
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1375/2006. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
159
online. cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqgzpxm61cmvzf63ttl42tgmzy&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 1198/2003. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=njptembqg5pwgxzthaztq&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqg5pxm61cmvzf63ttl4zdeojví&grouplndex=0í&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 855/2013. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembrgrpwgxzrgqzdonqí&groupIndex=Oí&rowIndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 33 Odo 17/2002. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=niptembqgrpwgxzsguzta&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nevyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqhfpwgxzxhe4tc&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5384/2008. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-view.seam?documentld=njptembrgfpwgxzzhe3d0í&grouplndex=0í&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3540/2006. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqg5pxm61cmvzf63ttl4ztinjrí&grouplndex=0í&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqgnpwgxzrgyztkí&groupIndex=Oí&rowIndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-view.seam?documentld=njptembqhfpwgxzxgyzta(&grouplndex=0í&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 29/2009. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentId=njptembrgbpwgxzyguzdg&groupIndex=0&rowIndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1330/2006. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-view.seam?documentld=njptembqhbpwgxzvgizdk&grouplndex=0&rowlndex=0
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2725/2011. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembrgjpxm61cmvzf63ttl42tqnzyí&grouplndex=0í&rowlndex=0
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2470/2008. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembrgbpxm61cmvzf63ttl4ztgobsí&grouplndex=0í&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2986/2012. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
160
online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembrgjpxm61cmvzf63ttl42tmnzzí&grouplndex=0í&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1116/99. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptembqgbpxm61cmvzf63ttl43to&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 1996, sp.zn. II Odon 53/96 in: Soudní rozhledy, 2. ročník, 1996, č. 6,
s. 149.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 1995, sp. zn. 5 Cmo 278/94. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/document-view.seam?documentld=niptcoizgzpxa4s7grpxg5dsl4ytona&grouplndex=0&rowlndex=0
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1993, sp. zn. 7 Cdo 50/92. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beckonline.
cz/bo/document-view.seam?documentld=njptcojzgnpxm61cmvzf6mzwí&grouplndex=0í&rowlndex=0
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3.1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/document-
view.seam?documentld=njptcoizgnpxexztgzpwg21w&grouplndex=0&rowlndex=0
Právní předpisy
Císařský patent č. 946/1811 Sb.z.s., obecný občanský zákonník rakouský, ve znění k 1. 1. 1904. In: Beck-online
[online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mjygeyv6ojugywtcna
Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako
součásti ústavního pořádku České republiky. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství
C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-
document.seam?documentId=onrf6mizhezv6mrnge
Ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In:
Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z:
https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-document. seam?documentId=onrf6mjzhezv6mjnhe
Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mizguyf6miugewte
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mjzgy2f6nbqfu2tq
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C.
H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-
document.seam?documentId=onrf6mrqgezf6obzfuya
Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23.
4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-
document.seam?documentId=onrf6mrqgayv6mjsgawtgmq
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mizheyv6nirgmwtkoi
161
Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [online
právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mrqgezf6oirfuyq
Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [online
právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mjzgyzv6ojxfuyts
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: Beck-online [online právní informační
systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-
document.seam?documentId=onrf6mrqga4v6nbqfuytq
Code civil [online]. Legifrance.gouv.fr [cit. 15. 5. 2016]. Dostupné z:
https://www.legifrance.gouv.fr/affichCode.do;isessionid=0884BF03373C9EF8B19DF5AADA7230AF.tpdilal4v
2?cidTexte=LEGITEXT000006070721 &dateTexte=20151021
Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech
a Mezinárodním paktu o hospodářských sociálních a kulturních právech. In: Beck-online [online právní
informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: https://www.beck-
online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=onrf6mizg43f6misgawta
Další zdroje
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [online]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti [cit. 24.
4. 2016]. Dostupné z: http://obcanskvzakonik.iustice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-
verze.pdf
HAVRÁNEK, Bohuslav. Slovník spisovného jazyka českého [online]. © Ústav prajazyk český, v. v. i. 2011 [cit.
23. 4. 2016]. Dostupné z: http://ssjc.ujc.cas.cz/
Kultura a civilizace [online]. Univerzita Jana Amose Komenského [cit. 24. 4. 2016]. Dostupné z:
http://2012.elearning.uiak.cz/mod/book/print.php?id=2330&chapterid=196
Zahraniční zdroje
Acte Juridique et Contrat - Definition [online], droit-cours.fr [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z: http://www.droit-
cours.fr/acte-iuridique-contrat-definition/
AYNES, Laurent. Le contract, loi des parties [online]. Conseil constitutionnel. [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z:
http://www.conseil-constitutionnel.fr/conseil-constitutionnel/francais/nouveaux-cahiers-du-conseil/cahier-n-
17/le-contrat-loi-des-parties.51956.html
AYNES, Laurent; MALAURIE, Philippe. Cours de droit civil. Les obligations. 2. vyd. Paris: Editions Cujas, 1990,
730 s.
BAR, Ch.; CLIVÉ, E. a kol. Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law. Draft Common
Framework of Reference (DCFR) [online]. Volume I. Full Edition. Munich: European Law Publishers. 2009. 1010
s. [cit. 23. 4. 2016]. ISBN 978-3-86653-098-0. Dostupné z: http://ec.europa.eu/justice/contract/files/european-
private-law_en.pdf
Cause. Definition. Existence. Cause de ľobligation. Licéité. Cause du contract, [online], [cit. 23. 4. 2016],
Dostupné z: http://webcache.googleusercontent.com/search?q=cache:jKAwDrNPbvMJ:fiches.dallozetudiant.fr/fileadmin/contenu
fiches/Prive/La cause de 1 obligation/Civl-12-07-1989,pdf+&cd=
1 &hl=cs&ct=clnk&gl=cz
HOUTCIEFF, Dimitri. Droit des contracts, [online]. Bruxelles: Group Larcier s.a., 2015. [cit. 23. 4. 2016].
Dostupné z:
https://books.google.cz/books?id=F38oCwAAQBAJ&pg=PT198&lpg=PT198&dq=article+6+code+civil+comm
162
entaire+lois+imp%C3%A9ratives&source=bl&ots=3W0UQT rnw&sig=IQ-Fc egeekglcgJwSefeLe-i-
U&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwio64aUuJHMAhVhEpoKHU4aB-
oO6AEIWTAJ#v=onepage&q=article%206%20code%20civil%20commentaire%201ois%20imp%C3%A9rative
s&f=false
Les manifestations de la volonte [online], [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z:
http://playmendroit.free.fr/droit des contrats/manifestation volonte.htm
Les caractéristiques des actes juridiques [online], [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z:
http://playmendroit.free.fr/droit civil/actes iuridiques.htm
POUJOL, Louis. Traité des obligations ou commentaire du titre III du Livre III du Code civil, [online]. Colmar,
Paris, 1846. 583 s. [cit. 23. 4. 2016]. Dostupné z:
https://books.google.cz/books?id=UlxDAAAAcAAJc&pg=PA201í&dq=code+civil+commentaire+livre+III+titre
+III+chapitre+III&hl=csí&sa=X&ved=0CB8Q6AEwAGoVChMI95ue4-
jTyAIVaqtyCh2nGgSp#v=onepagec&q=code%20civil%20commentaire%201ivre%20III%20titre%20III%20chap
itre%20III&f=false
TERRE, Francois; SIMLER, Philippe; LEQUETTE, Yves. Droit civil. Les obligations. 5. vydání. Paris: Dalloz,
1993, 1053 s.
WEILL, Alex; TERRE Francois. Droit civil. Les obligations. 4. vyd. Paris: Dalloz, 1986, 1055 s.
Rozhodnutí Courde Cassation, Civ. 3, 29. 3. 2006, 05-16032 [online], legifrance.gouv.fr [cit. 23. 4. 2016].
Dostupné z:
https://www.legifrance.gouv.fr/affichJuriJudi.do?oldAction=rechJuriJudi&idTexte=JURITEXT000007051477&
fastReqId=590025771 &fastPos= 1
Rozhodnutí Courde Cassation, Civ. 1, 27. 2. 2013, 12-15972 [online], legifrance.gouv.fr [cit. 23. 4. 2016].
Dostupné z:
https://www.legifrance.gouv.fr/affichJuriJudi.do?oldAction=rechExpJuriJudií&idTexte=JURITEXT0000271291
30&fastReqId=2020402928&fastPos=14
Rozhodnutí Cour de Cassation, Civ. 3, 2. 10. 1974, 73-11901 [online], legifrance.gouv.fr [cit. 23. 4. 2016].
Dostupné z: https://www.legifrance.gouv.fr/affichJuriJudi.do?idTexte=JURITEXT000006992321
163