Zatímco konvenční přístupy ke studiu vůdčích osobností během
meziskupinových konfliktů se soustředí na dominantní jedince
(kteří ostatní nutí do agresivního chování) a na jejich
nezbytnost během krizí (protože jejich rozhodnost údajně
dosahuje potřebných výsledků), tyto přístupy opomíjejí další
cesty, které jsou dostupné utrasociálnímu lidskému druhu. Na
základě evolučních teorií agrese, kulturního učení, a lidské
kooperativní a koaliční psychologie jsem testoval roli prestiže
a důvěryhodnost zvyšujících projevů, pomocí kterých lze
motivovat meziskupinovou agresi skrze obdiv—bez donucování. Ve
čtyřech empirických studiích, které využívají laboratorní a
přirozené experimenty, ukazuji že když nepřátelské vztahy mezi
skupinami vytvoří poptávku po agresivním chování vůči
nepřátelské skupině, lidská psychologie přesměruje vnímání
parochiální agrese z dominantní na prestižní, čímž dokáže
inspirovat účast na meziskupinové agresi dobrovolně. Rovněž
ukazuji, že nákladné signály komunikované během kolektivních
rituálů a víra v moralizující bohy ovlivňují reputaci
parochiálních agresorů, čímž je dále podpořen vnitřně-skupinový
přenos meziskupinové agrese.