Anotace
Náboženské tantrické tance tibetského buddhismu (tib. čham;
mong. cam, rus. cam a bur. cam/cam chural) pořádané mnichy v
klášterních a sakrálních okrscích – především však na nádvořích
(tib. čhamra) těchto klášterů – hrají významnou úlohu v
mytologii, v životě a náboženské praxi tohoto religiózního
systému. Tyto tantrické buddhistické rituály – s více či méně
nejasným původem, jak dodává D. Berounský – byly utvářeny a
formovány celou řadou historických událostí a byly ovlivněny
také množstvím náboženských tradic; především staroindickým
šivaistickým tantrismem, předbuddhistickými náboženstvími Asie
s kořeny v paleolitu, tibetským bönem a buddhismem mahájánovým
(což je všeobecně přijímáno). Absorbovaly mnoho folklorních
forem, vlivů a lidových prvků z rozličných etnografických
oblastí a kulturních tradic. Legendárně se původ čhamových
tanců klade do 8. století a je spojován s významným světcem
Padmasambhavou (tib. Päme Džungnä či Guru Rinpočhe /gu ru rin
po čhe/).
Asi od 13. století byly vedeny literární záznamy a zprávy o
vadžrajánových rituálních tancích, což znamenalo jistou
kodifikaci a fixaci znalostí spojených s čhamovými obřady.
Jedním z nejvýznamnějších tanečních manuálů a textů je tzv.
čham jig, který odkazuje k Ádibuddhovi Samantabhadrovi/Herukovi
a rozpracovává základní koncept tzv. vadžrakíla čhamu. Z části
byly tyto tantrické tance tradovány orálně a z části písemně,
díky čemuž přežily mnoho staletí. V klášterních okrscích
tibetského buddhismu se zachovaly až do dnešních dnů, především
ve formě rituálního tance v maskách (tib. bag čham) za
doprovodu sakrální mnišské hudby (tib. rol čham) či jako gar
čham, při kterém hrají důležitější roli pohyby horních končetin
a nebo jde o esoterní typ čhamu, vykonaný mnichy v ústraní mimo
zraky obecenstva.
Tyto rituální tantrické tance jsou pořádány při všemožných
příležitostech, s různým cílem a v různou dobu tibetského
kalendářního cyklu, všemi školami tibetského buddhismu (tib.
Ňingma, Kagjü, Sakja, Gelug aj.). Periodické konání rituálu
plní jak funkci náboženskou, tak také funkci společenskou a
socializační. Ačkoliv jde o vysoce religiózní obřad, jeho
popularita v oblastech s vadžrajánovým typem buddhismu je
obrovská. Náboženským tancem – v perspektivě emické teorie –
jsou buddhističtí laici připravováni na eschatologické události
spjaté s koncem jejich ,,současné“ formy existence, tedy s
jejich smrtí. Jak věří tibetští buddhisté, postavy a rozličné
bytosti buddhistického panteonu, které v rituálním čhamovém
tanci vystupují, mohou někteří spatřit znovu v tzv. posmrtném
mezistavu (tib. bardo /bar do/, resp. čhöni bardo), který
následuje po fyzické smrti jedince. Tento koncept je mimo jiné
rozpracován také v tzv. Tibetské knize mrtvých (tib. bardo
thödol /bar do thos grol/). A proto je lepší, jak tvrdí
buddhisté, se na konečné okamžiky řádně připravit a tantrický
čhamový rituál navštívit a pozorovat. Během tanečních ritů
tantrického směru navíc dochází, z pohledu „vnitřní“ emické
teorie, ke zničení všech vnitřních i vnějších nepřátel
buddhistické doktríny. Snad nejvýraznějšího vnitřního nepřítele
na cestě k pochopení prázdnoty a následnému probuzení či
vymanění se jedince z koloběhu znovuzrozování (v diskurzu
nirvánického buddhismu), či lepšího příštího znovuzrození
jedince (v diskurzu karmického buddhismu) – jak tento cíl
usilování formuluje buddhismus všech tradic – představuje
vlastní ego jedince, které je – či může být – při čhamových
obřadech také zničeno, pochopeno a přemoženo. Těmito
tantrickými obřady jsou připomínány a slaveny významné
legendární a historické postavy či události tibetského
buddhismu. V představeních, ve kterých hraje nesmírně
důležitou roli choreografie a hudba, vystupují maskované
postavy buddhistických božstev, buddhů, bódhisattvů, démonů,
jidamů, tertönů, vidjádharů, dákiní, ochránců nauky i
legendárních lidských hrdinů, které jsou oděny do
mnohovrstevnatých barevně pestrých kostýmů zdobených ornamenty
a rituálními magickými předměty. Také při příležitosti uvítání
rozličných návštěv, jsou tu a tam pořádány taneční rituály
podobného charakteru. Při čhamovém tantrickém rituálu, který je
výrazně kinetický, periodicky dochází k civilizování, ochočení,
zkrocení a přemožení neuspořádaných, neladných, chaotických a
vzpurných nebuddhistických – ve své podstatě destruktivních –
aspektů reality určitého časoprostoru. Za pomoci
buddhistických nadpřirozených bytostí – které jsou
vizualizovány maskami které tyto bytosti také „obývají“ a s
nimiž se tanečníci ztotožňují – mniši i laici, participující na
tvorbě „taneční mandaly“, mohou dojít vysvobození či lepšího
příštího zrození skrze nazírání (tib. /mthong grol/) tohoto
rituálu. Čhamová maska, jako trojrozměrný periodicky kinetický
ikonografický koncept tibetského buddhismu (jelikož je
nasazována tanečníkem jen jednou či několikrát do roka), dává
tantrickému rituálu charakteristickou podobu. Dle mého názoru,
můžeme tedy čhamovou masku, tanečníka v kostýmu s maskou a s
rituálními předměty v rukou, spolu s čhamovým tantrickým
rituálem ve své komplexnosti, označit jako trojrozměrnou
periodicky kinetickou ikonografii tibetského buddhismu (v tomto
případě jde o moji – ve své podstatě „vnější“ etickou –
interpretační rovinu).
Tance zakořenily i mimo Tibet a jsou – či v minlosti byly –
pořádány v Mongolsku, Burjatsku, Kalmycku, Tuvě, Číně, Nepálu,
Sikkimu, Bhútánu a v himalájských oblastech severní Indie, čímž
nabyly různých podob a forem. Existuje tedy spousta rozličných
typů a druhů čhamových tantrických rituálů zavedených pod
různými názvy, taktéž doplněnými o postavy pouze lokálního
významu. Právě s destrukcí klášterního života v Tibetu po roce
1959, jako důsledek čínské invaze a okupace, došlo v tomto
regionu i k útlumu v pořádání těchto náboženských tanečních
rituálů (represe a eliminace čhamu). Ovšem v některých
oblastech mimo Tibet, kde se čham uchytil, se čhamu velmi daří
a je svobodně předváděn a tradován. Konkrétně v indickém Ladaku
a v dalších indických svazových státech s buddhistickou
populací (Himáčalpradéše, Sikkimu, Arunáčalpradéše), dále pak v
Bhutánu a Nepálu. V těchto lokalitách je také dobrá příležitost
ke studiu tohoto fenoménu buddhistického tantrismu, stejně jako
při prezentaci čhamu v Evropě či Severní Americe, což je
relativně nový úkaz. A právě Ladak patří mezi vůbec nejlepší
lokality ke studiu čhamových tanců, a to díky jejich
nepřerušenému, svobodnému i žitému vývoji a tradování. Od 70.
let 20. století – kdy do oblasti mohli oficiálně přijíždět
první turisté i badatelé – ovšem dochází k výraznému kulturnímu
setkávání Východu a Západu, což transformuje i samotný rituál.
Otázky konfrontace, politizace, dekontextualizace,
westernizace, otázka rituálního sponzoringu, degradace a
transformace čhamu tak vystupují výrazněji na povrch. …víceméně
Abstract
This text submitted as the minor thesis in The Faculty of Arts
– Institution of the Study of Religions of the Masaryk
University in Brno – is purely devoted to the religious tantric
dances of the Tibetan Buddhism, which are called cham (tib.
cham; rus. cam; mong. cam; bur. cam chural).
These sacral dances are performed predominantly by monks in a
cloistral area, in the open air in front of the eyes of the
buddhistic and today also touristic audience and play the
important role in the religious practise of Vajrayana Buddhism.
The constant choreographic structure is typical for them. This
work tries to map their historical and mythical roots which go
back to the eighth century to Padmasambhava and presumably even
further to the religious tradition „Bön“ and „Indian Tantrism“.
They are preserved partly in oral and partly in written
traditions. They have been preserved for many centuries in the
form of the pantomimic performances in masks (tib. bag cham;
for example: Nga cham, Tsa cham, Tshedub cham, Tshechu Guru
Tshangyat cham, Gustor cham, Dukhor cham, Phurbu cham, Milarepa
cham, Dosmoche cham, Gar cham, Erlig cham etc.), in dances
accompanied with singing and music (tib. rol cham; dbyang cham)
and in gesture dances (tib. gar cham). The work deals with the
literal codification of the religious dances in details and is
devoted especially to the text called „Cham yig“, which was
written during the period 1647-1712 by the Fifth Dalai Lama and
three other co-authors.
The meaning and symbolism of these dances is purely religious.
It is bound to the calendar cycle, to the celebration of the
birth and to the welcome of a religious authority but mainly to
the tantric Buddhistic theology and liturgy. The aim of „the
dance meditation“ is to destroy all the foes of Buddhism – both
inside and outside of a man and the world – to ensure a better
„karma“, to sacrifice and bless the deities and it is also the
eschatologic-thanatocentric visualization and preparation.
Another affilated aim of the dance is to collect some financial
subsidies from the audience during the performance. The
characters in masks of deities, gods, demons, mythical rulers
and people perform the dance. These characters wear colourful
multilayer costumes decorated with ritual and magic ornaments
ond objects. The work is about the participants of cham, its
musical components, iconographic contexts and in short it says
about the profane folclore dances with the ritually hidden
meaning.
The dances are deep-rooted outside Tibet too. They were or they
have been performed – chiefly after the Chinese invasion into
Tibet in 1959 – in the areas where the Tibetan form of Buddhism
became naturalized and inveterated: Mongolia, Buryatia, Tuwa,
China, Nepal, Sikkim, Bhutan and in the Buddhistic federal
states of India (Ladakh and Himachalpradesh for example).
The presentation of cham by monks outside their home cloister
(in the „Western world“ for example) has been a relatively new
phenomenon. The discussion about the desacralization and
secularization of the dance ceremonies comes up in connection
with these „cham tours“ and the invasion of the tourists to the
cham dances performed in cloisters as well. Under influence of
Western contacts (due to medieval christian missionaries, army
officers, scientists and adventures, tourists or travellers of
this date) modification and modulation of tantric ritual cham
dances started, as well as Occidental modulation of
description-interpretation frameworks and patterns. The
presentation of cham by monks outside their home monastery has
been a relatively new phenomenon. The discussion about the
desacralization, degradation, transformation, modulation, and
secularization of the dance ceremonies comes up in connection
with these „cham tours“ and the invasion of the tourists to the
cham dances performed in cloisters as well. These interactions
transform some cham dances, especially in the area of Indian
Ladakh. The text of the paper is devoted to such new questions
about cham tantric dances like: Western commercialism, moving
the cham rituals from winter to summer time, turning the sacred
dances into a regional entertainment for tourists, ritualised
sponsorship and a new global context of cham.
The conclusion concentrates on the description of a
three concrete ceremonies which was held in 2006 in the Indian
federal state of Jammu and Kashmir (in Ladakh); the ceremonie
called Phyang Tshedub, Thak Thok Tshechu and Diskit Dosmoche in
The Ladakh Festival. …víceméně
čeština
Soubor nebo složku lze nahrát pomocí tlačítka Přidat.
Podrobnosti lze zjistit označením příslušného řádku.
Pro častou práci je možné zvolit režim Více možností.
Vyhledávaný výraz můžete zadat přímo do adresního řádku.
Pomocí funkce Nedávné je možné se rychle vrátit k právě prohlíženým souborům. Oblíbené soubory je také možné označit Hvězdičkou.