Za horizontem sucha jako objektivním fenoménem je ještě velký
prostor. Prostor, který ovládá sociálně konstruovaná podoba
sucha. Sucho je v tomto prostoru jevem v lidských myslích,
jevem projevujícím se ve vnímání, v každodenních praktikách, v
sociálních vazbách, v předávaných zkušenostech. To je sucho,
které práce zkoumá. Využívá k tomu etnografické metody.
Výzkumným terénem jsou dvě jihomoravské obce ležící v oblasti,
které se neformálně, zato výmluvně, říká Moravská Sahara – jaké
postoje lidé v těchto obcích k suchu zaujímají? Jak se
žitá realita sucha promítá do jejich strategií, jak se na sucho
adaptují? Mezigenerační zkušenost se suchem umožňuje lidem,
kteří na tomto území žijí, současné projevy sucha
normalizovat. Zároveň ale rozlišují mezi suchem starým desítky
let a suchem současným, které je intenzivnější ve své
mnohotvárnosti, a které souvisí s klimatickou změnou. Přesto
svými strategiemi často nevybočují z minulých zvyklostí. Jindy
ale svoje adaptační praktiky zintenzivňují nebo přijímají nové.
Jejich chování souvisí s nadějí na lokální úrovni, finanční
efektivitou adaptačních strategií a s obecní komunitou. Práce
staví na konceptu žité zkušenosti a sociálně konstruovaného
popření. Pracuje s daty, která vysvětlují adaptační chování
farmářů i běžných domácností či funkci rodiny a obecní komunity
při projevech extrémního klimatu.