Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Příspěvek k historii německého jazykového ostrůvku na Vyškovsku v letech 1860 - 1946 a jeho didaktické využití Rigorózni práce BRNO 2011 'Vypracoval: Mgr. Martin Hanáček 1 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem svoji rigorózní práci vypracoval samostatně a použil jen literaturu uvedenou v seznamu literatury, který je v práci uveden. V Brně dne 2 Obsah Autoreferát rigorózní práce 4 1. Vývoj počtu obyvatelstva jazykového ostrůvku 10 2. Hospodářské poměry, řemesla a výroba 16 3. Politické poměry 28 4. Školství 39 5. Materiální kultura 45 6. Válečné období 1939 - 1945 61 7. Poválečný vývoj na ostrůvku - vysídlení něm. obyv 73 8. Didaktické využití tématu ve výuce 85 Závěr 95 Poznámky 100 Seznam pramenů a literatury 105 Seznam příloh 109 Přílohy 110 3 Autoreferát rigorózní práce Ve své rigorózní práci o německém jazykovém ostrůvku jsem se zaměřil na všeobecnou, avšak co možná nejvíce ucelenou charakteristiku německého jazykového ostrova na Vyškovsku, této vlastně vůbec nej menší německy hovořící skupiny obyvatel bývalého Československa. Zaměřil jsem se na konec 19. a počátek 20. století, vývoj a osídlení celé této jazykové oblasti. Vzhledem ke kompaktnosti a ucelenosti práce jsem se místy dotknul jak starších tak novějších dějinných podkladů. Pokusil jsem se popsat a podchytit nej důležitější historické, kulturní a sociální kapitoly, které se bezprostředně váží k tomuto etnograficky zajímavému prvku našich dějin. Svůj zvýšený zájem jsem tedy především soustředil jak na dějiny místních obcí převážně v 19. a 20. stol., tak i na dramatický vývoj posledních dní existence ostrůvku v období po ukončení druhé světové války. K volbě této práce mě vedlo několik podnětů. Hlavním byl můj dlouholetý zájem o německou problematiku na Moravě, vědecká a pedagogická činnost jak zde tak i v Německu, dále široká rodinná pouta k tomuto ostrůvku a příbuzenské vztahy s jeho obyvateli. Moji předkové pochází právě odsud, jak zLysovic, Kučerova, tak i z Cechyně. Dalším důležitým podnětem bylo i zapomnění na tento někdejší ostrůvek ze strany českých občanů. Dnes o jeho existenci ví jen nej starší generace, a jak jsem bohužel zjistil, povědomí o existenci této národní skupiny v bezprostřední blízkosti Vyškova se rychle vytrácí. Často se přehlíží fakt, že historie zemí Koruny české není jen historií Čechů, ale i českých, moravských a slezských Němců, kteří zde měli 800 let svoji vlast a svůj domov. Vždyť s více jak třemi miliony obyvatel tvořili Němci v roce 1930 celých 29,5 % obyvatelstva českých zemí a právě jazykovými ostrůvky, v Čechách snad s výjimkou Českých Budějovic neznámé, tvořili Němci na Moravě a Slovensku ostrůvky kulturní rozmanitosti, která zde zůstala zachována. Na Moravě existovaly mimo vyškovského ostrůvku ještě čtyři další, brněnský, olomoucký, jihlavský a německo-brodecký. Na Slovensku se etnické skupiny usídlených Němců objevovaly ve stejné míře, tento jev souvisel se středověkou kolonizací. Vyškovský ostrůvek byl v minulosti zkoumán mnoha etnografy, převážně kvůli zdejšímu dialektu. Bohužel to byli většinou němečtí badatelé a tak českých zmínek o 4 ostrůvku je velice málo. Proto i při bádání v archivech, muzeích či jen v pátrání po dostupné české literatuře, vážící se k tomuto tématu, jsem musel vycházet z velice omezených zdrojů a často jen z neúplných kronik, listin či pozdější poválečné literatury. Větší úspěchy jsem slavil při pátrání v německých soukromých či sudetoněmeckých archivech. Proto i moje uvedená česká bibliografie je omezena jen na ty prameny, které existují a dochovaly se. Ajakjsem již v úvodu uvedl, je jich velice málo. Několik badatelů se tématu sice věnovalo, avšak většinou jen povrchně, a to povětšinou až v poválečných letech. Za všechny zmiňuji dr. Renatu Zemanovou, jež podávala pro vyškovské muzeum resortní zprávy z oblasti zdejšího zvykosloví, o kroji a architektuře. V obecních či okresních archivech neexistují však skoro žádné česky psané písemné prameny. O ostrůvku byl ve třicátých letech natočen dokonce krátký film, na němž autor zachytil různé zvyky jako například vynášení smrtky v Lysovicích, selskou svatbu v Kučerově či venkovský dům. Zjistil jsem, že tento film platí ve filmovém archivu dnes jako „nedochovaný". Následným bádáním bylo zjištěno, že kopie filmu se nachází v Německu, kde se mi jej podařilo zhlédnout. Právě nedostatek pramenů, rodinné vztahy a nevědomost místního obyvatelstva mě vedla k tomu, že jsem začal spolupracovat s německými krajany ve Spolkové republice. Ve své práci jsem se zaměřil na hlavní společenská, politická a kulturní témata. První uvedená kapitola přináší přesnou lokalizaci a také charakteristiku těchto osmi německých vesnic, jejich geologické a přírodní podmínky, i zajímavosti místní jedinečné flory. Zmínil jsem i dnes, troufám si říci, zapomenuté rozdělení mikroregionu na „dolní" a „horní" oblast jazykového ostrůvku. Větší pozornost v této kapitole věnuji také původu těchto německých kolonistů, příčinám jejich příchodu na Moravu a hledání nových domovů, tezím a faktům o místech jejich někdejších domovských zemí, stejně jako historickým vlivům na rozšíření obývaného území. V rámci novějších dějin se zabývám vývojem počtu obyvatelstva na ostrůvku v různých historických a časových etapách, převahou českého živlu nad německým, stejně jako rodinnou politikou obyvatel. Zaměřil jsem se hlavně na vývoj v letech 1880 - 1930, kdy docházelo k zajímavým demografickým situacím a změnám. Navíc už k tomuto období existovalo více podkladů a materiálů historické povahy a také vzpomínky pamětníků. 5 V popředí mého zájmu sehrálo svoji důležitou roli i školství, které patřilo k důležitým činitelům v životě lidí v obcích. Zmiňuji i národnostní třenice ve školách, činnost Okrsku Národní jednoty a jeho snahy o zakládání českých menšinových škol po roce 1918. Nelze nezmínit ani tak důležité věci, jako jsou hospodářské poměry ve všech vesnicích a to převážně v první polovině 20. století. Snažil jsem se podchytit rozvoj a rozmach řemesel třicátých let, stejně jako jejich pokles po skončení války. Zajímavé etnografické informace přinášejí pasáže věnující se alespoň krátce kroji, svébytnému znaku ostrůvku, a také místní lidové architektuře či jazyku. Místní německý jazyk, dialekt, tak odlišný od nové němčiny, byl hlavním charakteristickým rysem zdejší kultury. Dá se říci, že kroj, jazyk a architektura patřili k hlavním pilířům zdejšího společenství. Místní zvyky a svátky jsem popsal jen velice okrajově, stejně jako kroj, protože patří spíše do ryze etnografické roviny a jsou dostatečně zmíněny v každé, byť německy psané, bibliografii o německém ostrůvku. Zvýšenou pozornost j sem věnoval politickému dění a změnám v životě obyčejných lidí po roce 1918, stejně jako změnám, které přinesla druhá světová válka. K nim patřily i ztráty na životech, protože právě zde činily více jak 10 % obyvatelstva. Samostatnou kapitolu jsme konečně věnovali roku 1946 a hořkému konci existence místního ostrůvku. Je těžké na několika desítkách stránek podchytit vše, co se ke sledovanému a tak bohatému tématu váže. Snahou však bylo zachytit život a dění v prostředí jazykového ostrůvku u Vyškova pro obyčejného čtenáře, poutavě a jednoduše zmínit alespoň základní fakta ke každé kapitole. I proto jsem možná nevěnoval tak důkladnou pozornost středověkému osídlení, či majetkovým a vlastnickým vztahům v minulých staletích. Příprava studie a postupné zpracovávání tématu nebyly snadné. Vyžadovaly podniknout ještě řadu kroků, z nichž některé vedly i do ciziny. Po zvolení a doporučení tématu jsem v rámci heuristiky pramenů o svém záměru informoval paní Rosinu Reim z Mnichova, předsedkyni „Gemeinschaft Wischauer Sprachinsel e.V.v Mnichově, SRN." S její vydatnou pomocí, jakož i pomocí paní Elisabeth Butschek, Hildegard Fink, Stefana Hrosse či Mattheuse Wittka jsem začal shromažďovat veškeré materiály týkající se vyškovského ostrůvku. Paní Reim mi s radostí poskytla veškeré písemné materiály, veškerou písemnou dokumentaci, fotodokumentaci, audiokazetu s místním dialektem, dále veškerá vydání dvouměsíčníku „Wischauer Heimatbote" od roku 1986, mnohé ojedinělé publikace, které k tomuto tématu byly v Německu vydány, stejně jako výstřižky z novin. K dispozici mi byl i Sudetoněmecký archiv v Mnichově či Sudetendeutsche Bibliothek. V Mnichově jsem strávil řadu dní při konzultaci o mé rigorózní práce v rodině paní Reim. Podporu při svém bádání jsem nalezl i u Adalbert Stifter Verein e.V. v Mnichově, jmenovitě pana dr. Petera Bechera, dr. Wolfganga Schwarze či u Heimatpflegerin pro sudetské Němce paní dr. Evy Habel. Vyzdvihnout bych chtěl i pomoc barona Phillipa von Schoeller, posledního majitele zámku v Račicích. Loňského roku v listopadu jsem se zúčastnil semináře vyškovských Němců vKollbachu u Mnichova, kde jsem při příležitosti přednesení svého referátu mohl mluvit s očitými svědky a pamětníky. V říjnu 2006 jsem byl pozván dr. Wolfgangem Schwarzem, předsedou nadace Adalbert Stifter e.V. do Mnichova, kde jsem v sídle nadace přednesl referát na téma Dějiny vyškovského jazykového ostrůvku v rámci konference o jazykových ostrovech na Moravě, kam jsem byl pozván jako referent spolu s dr. Haraldem Hoferem, specialistou na jihlavský ostrůvek a jeho dějiny. Cenné informace jsem získal i z Okresního archivu ve Slavkově, a to převážně z obecních či školních kronik. Nápomocna mi byla i paní dr. Jarmila Pechová z etnografické sekce Moravského zemského muzea svým pojednáním o řemeslech, stejně jako členové Spolku německé národnosti v Brně. Pořídil jsem fotodokumentaci německých náhrobků a lidové architektury. Ve spolupráci s Heimatpflegerin sudetských Němců dr. Evou Habel jsem provedl sedm asi dvacetistránkových rozhovorů s německými pamětníky, kteří na ostrůvku po válce zůstali. Vše bylo nahráno na audiokazety, přepsáno, přeloženo a uloženo v Sudetoněmeckém archivu v Mnichově. Podílel jsem se na překladu česko-německé brožury Rostěnice - Zvonovice (2004), dále publikace Z Kučerova do Westhausenu (2006) a brožury Familiengeschichte Legners (2007). Setkal jsem se se svědky, pamětníky a přímými účastníky života na ostrůvku a vysídlení, stejně jako s lidmi, kteří i dnes mluví místním dialektem či zůstali ve staré vlasti. Podílel jsem se na zřizování stálé expozice německé kultury v Rostěnicích a spolu s německými krajany na uchovávání německé kultury. Navštívil j sem téměř všechny žijící občany německé národnosti původem z ostrůvku a získal od nich cenné fotografie, úmrtní oznámení a další nejrůznější svědectví. Vydatnou pomocí mi byly i webové stránky vyškovských Němců stejně jako pravidelně vycházející časopis Wischauer Heimatbote. Nakonec j sem veškeré poznámky, materiály, poznatky a audio - či fotodokumentaci zkompletoval do uceleného souboru. Od 24. 7. do 28. 7. 2007 jsem připravoval metodiku a spolupodílel se na projektu doktoranta Mgr. Filippa Nerea z university v Manchesteru na zmapování, uchování a archivaci dobových svědectví a jazykové kultury vyškovského ostrova. Spolu s ním jsme navštívili většinu německých rodáků Vyškovská a podchytili jejich vzpomínky a markanty místního dialektu / jazyka na audiotechniku. 8 Resumé In meiner Arbeit beschäftige ich mich mit einer der kleinsten deutschsprachigen Gruppen der ehemaligen Tschechoslowakei - Wischauer Sprachinsel. Es handelte sich um acht Dörfer, die etwa sieben Kilometer südlich von Wischau, und etwa 30 Kilometer östlich vom Landeszentrum Brünn lagen. Diese kleine Volksgruppe, seit Mittelalter isoliert, hat eine besondere Entwicklung durchgemacht. Sie war charakteristisch mit ihrer Tracht, Kultur und vor allem mit einer althochdeutschen Mundart, die täglich benutzt war. In meiner Arbeit beschäftige ich mich mit der ursprünglichen Kolonisation, Schulwesen in der Sprachinsel, Tracht und Sprache. Erwähenswert sind auch wirtschaftliche Lage, Gewerben, Alltag und natürlich auch die geografische Lage. Kurz erwähnte ich auch die Entwicklung nach dem Jahre 1918, so wie auch die Zeit der Tschechoslovakischen Republik, Lage in der Sprachinsel und die Kriegs- und Nachkriegszeit. Das letzte Kapitel beschreibt das bittere Ende der Existenz der Sprachinsel, die Vertreibung aus der Heimat und schwere Anfange in Deutschland. Kurz beschreibe ich auch heutige Tätigkeiten der Sprachinsler in Deutschland, so wie in der alten Heimat und die Zusammenarbeit mit Gemeinden der ehemaligen Sprachinsel. Als Beilagen habe ich einige alte Fotos und Abrisse eingelegt. Ve své práci se zabývám jednou z nejmenších německy mluvících skupin bývalého Československa - vyškovským jazykovým ostrůvkem. Jedná se o osm vesnic, které ležely asi sedm kilometrů jižně od Vyškova a asi třicet kilometrů východně od zemského centra Brna. Tato malá národní skupina, od středověku izolovaná, prodělala zvláštní vývoj. Byla charakteristická zvláštním krojem, kulturou, ale především svým staroněmeckých dialektem, jež byl každodenně používán. Dále se zde se zabývám školstvím na jazykovém ostrůvku, krojem a řečí. Zmiňuji hospodářskou situaci, řemesla, každodennost a přirozeně také zeměpisnou polohu ostrůvku. Zmínil jsem politický vývoj po roce 1918, dobu ČSR a také situaci za války a po ní. V poslední kapitole zmiňuji hořký konec existence ostrůvku, vyhnání z vlasti a těžké začátky v Německu. Jako přílohy jsem vložil několik dobových fotografií a nákresů. 9 1. Vývoj počtu obyvatel jazykového ostrůvku a měst Vyškovská Bylo možné sledovat především vývoj v rozmezí let 1880 - 1930, kdy proběhlo poslední předválečné sčítání obyvatelstva a k dispozici jsem měl dostatečné množství publikovaných podkladů i dalších informací. Za Rakousko - Uherska se při sčítání obyvatel národnost ještě neuváděla, ale byla udávána pouze takzvaná „obcovací řeč", jíž dotyčný v každodenním životě komunikoval. Toto hledisko neposkytovalo ale zcela bezchybný zdroj údajů o etnicitě občanů, zvláště v tak národnostně pestré zemi, jako byla Morava. Sčítání obyvatelstva se provádělo vždy po deseti letech, to poslední ve starém císařství proběhlo roku 1910. [1] Následné, vlastně první, již s kolonkou „ národnost" se uskutečnilo 15. února 1921. Při něm bylo sice možné se svobodně vyjádřit ke všem otázkám, ale komisaři měli možnost chybějící údaj i doplnit. U kolonky „národnost" tedy mohlo docházet i k dodatečným vpisům. Vedle toho ale i část Němců nebo občanů židovského vyznání se z obavy před ztrátou výhodných postů, raději přihlásila k národnosti české. Z vyškovského ostrůvku jsou známy i ojedinělé případy, kdy české strážníctvo chodilo přesvědčovat německé občany s česky znějícími jmény, aby se přihlásilo k české národnosti. To se však většinou těmto radám nepřizpůsobovalo. Většinou to nebylo ani tak z politických důvodů, ale spíše považovali za nedůležité, zda se hlásí k české nebo německé národnosti.[2] Dalo by se říci, že až do roku 1910 bylo německé osídlení kompaktní a vyznačovalo se majoritním podílem v počtu obyvatelstva. Od roku 1910, respektive po založení CSR v roce 1918, se začínal každoročně zvyšovat podíl českých obyvatel na celkové národnostní sféře ostrova. To se dá doložit i výsledky sčítání obyvatelstva roku 1930. V každé z osmi vesnic však podíl růstu a úbytku českého obyvatelstva měl zcela jiný charakter. V Rostěnicích a Zvonovicích, ale například i v Lysovicích nebyl přírůstek tak patrný, ve Zvonovicích dokonce mezi lety 1910 a 1921 došlo k poklesu české menšiny. V těchto obcích žili Češi pouze jako čeledíni na velkých statcích, pocházeli většinou z blízkého okolí. Smíšená manželství byla v obcích horního ostrůvku naprostou 10 výjimkou. Na druhou stranu zaznamenaly třeba obce Terešov a Hlubočany zvýšený nárůst českých osadníků, především díky změnám po pozemkové reformě roku 1921. Rostěnice rok plocha domy obyv. čes. něm. jiné 1880 — 90 402 21 381 0 1900 474 96 421 4 417 0 1921 474 107 449 15 433 1 1930 474 118 445 25 420 0 Zvonovice rok plocha domy obyv. čes. něm. jiné 1880 — 53 262 13 248 1 1900 289 58 269 5 264 0 1921 289 61 275 12 263 0 1930 289 69 278 17 261 0 V Hlubočanech to nebyl nárůst přímo vesnického obyvatelstva, i když i zde se vyskytuje větší množství českých pracovních sil u sedláků, ale šlo především o tzv. zbytkový statek - Podivínského dvůr, který se dostal po pozemkové reformě roku 1921 do vlastnictví dr. Podivínského a kde byli zaměstnáni čeští pracovníci [3], Hlubočany, Terešov rok plocha domy obyv. čes. něm. jiné 1880 ___ 128 600 104 496 0 1900 787 145 701 67 634 0 1910 787 151 773 56 717 0 1921 787 156 746 233 510 3 1930 787 173 748 233 514 1 Dochází také k založení četnické stanice a české kolonie v Kučerově. Kučerov byl ostatně j edinou německou obcí horního ostrůvku, vyjma osady Terešov, kde Češi měli větší zastoupení mezi obyvatelstvem už na konci 19. stol, i když poté jejich počet v obci prudce kolísal. Lysovice byly však stále téměř bez Cechů a tento stav si udržely až do doby po druhé světové válce. 11 Kučerov rok plocha domy obyv. čes. něm. jiné 1880 126 601 100 495 6 1900 881 142 698 51 642 5 1910 882 150 706 3 703 0 1921 882 153 736 61 673 2 1930 881 188 834 105 728 1 Lysovice rok plocha domy obyv. čes. něm. jiné 1880 — 81 397 18 379 0 1900 525 88 420 0 420 0 1910 525 96 438 33 405 0 1930 525 111 477 32 445 0 Nejvýraznější byl ale patrný nárůst české menšiny v obcích dolního ostrůvku. V Cechyni můžeme mluvit dokonce od třicátých let takřka o většině a nebýt poválečných změn, jistě by se i tak v průběhu několika desetiletí stala opět obcí českou. [4] Komořany rok plocha domy obyv. čes. něm. jiné 1880 — 114 525 225 300 0 1900 588 118 499 68 431 0 1910 588 122 520 31 489 0 1921 588 123 541 255 286 0 1930 588 148 657 262 395 0 Čechyně rok plocha domy obyv. čes. něm. jiné 1880 — 89 460 61 399 0 1900 474 93 459 94 364 1 1910 474 97 518 66 450 2 1921 474 98 555 346 192 17 1930 474 122 584 348 219 17 Celá situace by se dala nastínit asi takto: německé obyvatelstvo si udržovalo až do 12 roku 1910 postupný nárůst, poté ale do roku 1921 počet obyvatel prudce poklesl s výjimkou Rostěnic a Zvonovic - ale přesto do roku 1930, kdy probíhá poslední předválečné sčítání obyvatel, začíná opět slabě narůstat. V celkovém součtu ostrova docházíme k následujícím číslům: nárůst celkového obyvatelstva mezi lety 1880 až 1930 představoval 776 osob, tedy 2 %, a stoupl z 3 247 osob na 4 023. Ve stejnou dobu činil přírůstek německého obyvatelstva 284 osob, tedy 11 %, a u obyvatelstva českého byl nárůst o 480 osob, tedy 89 %! Němci dosáhli svého vrcholu roku 1910 což tehdy činilo 3 503 obyvatel. Češi naopak roku 1930 s 1 022 příslušníky, což tehdy činilo 25,5 % všech obyvatel vyškovského ostrůvku. V roce 1930 představovalo však německé obyvatelstvo, s výjimkou Cechyně, stále majoritu. V samotné Cechyni klesl podíl německého obyvatelstva od roku 1910 tak rapidně, že najednou představovali Němci v obci jen třetinovou menšinu (31 %). V Terešově byla situace naprosto vyrovnaná, i když zde Němci přece jenom dle statistiky svoji většinu mohli dokázat jednou osobou navíc. I přes postupný přírůstek a opětný vzestup německého obyvatelstva na ostrůvku ve třicátých letech dvacátého století, nebyl pro tehdejší německé etnografy a vědce žádný důvod k optimistickému pohledu do budoucnosti. Nejhorším faktorem byl nízký počet dětí v selských rodinách, který sotva stačil udržet stagnující počet německých obyvatel. To se ukazovalo již na průměrném počtu obyvatel při sčítání lidu roku 1930. Podle tehdejších údajů žily v jednom domě průměrně 4 osoby. Podle Langera [5] by mělo na jeden dům připadnout nejméně 7 - 8 osob, včetně prarodičů, což u selských rodin bylo obvyklé a běžné, ale ne už tak u domkařů, jejichž omezené prostory bránily většímu množství dětí. Průměrný počet dětí vyškovského jazykového ostrůvku činil 2,1 dítě najeden dům. Obzvláště pro Němce byl neuspokojivý počet dětí vKomořanech (1,8 na dům), Terešově (1,8), Hlubočanech (1,2) a Lysovicích (1,96). Nejvyšší příčku v tomto měřítku zaujímaly Rostěnice s průměrem 2,6 dětí na jedno stavení. Počet bezdětných domácností činil všeobecně 114, to je 16 % domů jazykového ostrova. Naproti tomu bylo v obcích 121 dvorů se čtyřmi nebo více dětmi. Spatná byla situace opět vKomořanech, kde na 21 bezdětných domácností připadalo jen 12 domů s rodinami, které měly více než 4 děti. [6] Je nutné ovšem říci, že porodnost dosáhla po roce 1921 opětného zlepšení. Jen pro 13 porovnaní, zatímco v roce 1921 činil počet porodů 90, stoupl do roku 1930 na 127, což bylo pro německou menšinu na Vyškovsku stále ještě nedostačující. Bylo proto nutné počítat s tím, aby se tato situace alespoň stabilizovala a nezhoršovala, aby rodina měla nejméně 4 děti. [7] Jak můžeme vysledovat i z pohledu na dochované náhrobky, dětská úmrtnost byla stále vysoká a nezřídka v rodině zemřely i dvě či tři malé děti. Co se týká občanů německé národnosti v okolních, tedy českých obcích na Vyškovsku, tak již v průběhu 19. století byl tento prvek naprosto okrajovým a v době první Československé republiky se stal plně zanedbatelným, v několika vesnicích se nacházelo vždy jen několik málo osob, většinou jedna nebo dvě, které se hlásily k německé národnosti, jinak se jednalo o čistě české vesnice. I toto ukazuje na fakt, že nikdy nebo jen zcela výjimečně docházelo k migraci německého obyvatelstva do sousedních obcí. [8] Trošku jiná byla situace v městech Vyškovská, kde se několik německých rodin, popřípadě zaměstnanců, nacházelo. Byli to většinou úředníci, obchodníci nebo průmyslníci ve větších závodech, nebo jejich zaměstnanci.Většinou se jednalo o průmyslníky a obchodníky, majitele cukrovarů a sladovny. Na okraj mohu jmenovat majitele vyškovského cukrovaru dr. Skutetzkého, který pocházel z Vídně či majitele sladovny v Ivanovicích Katschera, který taktéž zaměstnával v administrativě několik Němců. Malá část Němců pocházela i z ostrůvku, ale většinou se jednalo o pozůstatky rodin, které do města přišly ještě za doby Rakousko - Uherska z Vídně. Na druhou stranu určitý počet obyvatel pocházejících z ostrůvku žil v Brně, Vídni a dalších městech. V samotném Vyškově se ještě roku 1910 jednalo o 337 osob německé obcovací řeči, což při celkovém počtu obyvatelstva 6 226 osob činilo jen 5 %. Už toto číslo, s porovnáním s čísly roku 1900 (632) ukazuje, že ještě za časů Rakousko - Uherska docházelo k silnému úbytku německy mluvících občanů. Roku 1930 bylo napočítáno už jen 83 osob německé národnosti. Velkým dílem se jednalo právě i o zaměstnance cukrovaru Skutetzky. [9] V Rousínově poklesl počet německého obyvatelstva (bez Židů) v porovnání s rokem 1880, kdy bylo evidováno 114 osob německé obcovací řeči, nej radikálnej i. Roku 1910 se v samotném Rousínově s 1 025 obyvateli přihlásilo k německé řeči pouze 10 občanů, i když do roku 1930 počet o něco stoupl, ale i české obyvatelstvo se téměř zdvojnásobilo (2 004 Cechů / 31 Němců). Tyto údaje jsou uvedeny bez židovské obce, 14 jejíž členové se hlásili většinou k obcovací řeči německé a později k oběma národnostem. Také ve Slavkově poklesla německá národnost z roku 1910 (58 osob) na 30 v roce 1930. Teprve až v časech první Československé republiky můžeme pozorovat opětovný a pomalý růst a migraci obyvatelstva, což může být dáváno do souvislosti s rozšířením pracovních příležitostí a s rozšířením dopravní sítě. [10] 15 2. Hospodářské poměry na konci 19. a počátku 20. století Vyškovský německý jazykový ostrůvek se nacházel asi 7 kilometrů jihozápadním směrem od okresního města Vyškova a 30 kilometrů východně od Brna, při tzv. císařské silnici, vedoucí z Olomouce do Brna. Silnice, kterou nechala vybudovat císařovna Marie Terezie v 18. století, se táhne mezi úpatím Drahanské vysočiny, kterou začínají tvořit obce bezprostředně sousedící s jazykovým ostrůvkem a Zdánickým lesem, jehož hřebeny se dají pozorovat zvýše položených míst sledovaného regionu. Prochází Vyškovem a Rousínovem a táhne se dále směrem k Brnu. Německý jazykový ostrov, dnes již polozapomenutý, měl své zvláštní dělení na takzvaný „horní", který tvořily obce Rostěnice - Rosternitz, Zvonovice - Swonowitz, Hlubočany - Hobitschau, Lysovice - Lissowitz, Kučerov - Kutscherau a osada o 36 popisných číslech Terešov - Thereschau, která byla místní částí obce Hlubočany, a která byla založena teprve roku 1792 jako poplužní dvůr hraběte Tereše a osídlena německými kolonisty ze severu Moravy (Kravařsko a Schonhengstgau). „Dolní ostrůvek" tvořily obce Komořany - Gundrum a Cechyně - Tschechen, které byly od ostatních německých vsí horního ostrůvku odděleny čistě českými obcemi Podbřežice, Tučapy a Dražovice. Horní ostrůvek rozvíjel své hospodářské vztahy směrem k Vyškovu, zatímco obyvatelé dolního ostrůvku sousedili přímo s městem Rousínovem - Neuraufmitz. Dolní jazykový ostrůvek se nacházel geograficky přibližně 30 - 50 metrů níže, přičemž nejnižší bod dosahoval 255 metrů nad mořem a nejvyšší 351. Ústředním a nejvyšším bodem celého jazykového ostrůvku byl kopec Větrník (395 m. n. m.), německy Windberg, v místním dialektu zvaný Wettrling. Jde o zvláštní přírodní památku s vápencovým podložím, na němž se dodnes uchovaly vzácné teplomilné a chráněné druhy rostlin a živočichů. Jde například o vzácné zakrslé kosatce (Iris Pumila), sibiřský zvonek ( Campanula Sibirica) či různé druhy teplomilných aster (Aster Amellus). [11] Také povodí obou částí vyškovského jazykového ostrova je rozdílné. Potok Rakovec, který protéká dolním ostrůvkem odvádí své vody do Dyje, naproti tomu potok Kučerovský se ve Vyškově vlévá do Hané, oba toky patří k povodí Černého moře. 16 Zvláštností je, že potok tvoří ve všech německých vesnicích, kterými protéká pravidelnou osu obce. Vsi byly stavěny pokaždé podél jeho toku. Krajina vyškovského ostrova je mírně zvlněná, tvoří ji poslední výběžky Hané a plynule přechází do zvlněné pahorkatiny. Vesnice jsou roztroušeny mezi pahorky, takže návštěvník postřehne nejprve věž kostela a teprve když přijde na několik stovek metrů blíž, tak uvidí střechy bývalých žudrů. Krajina, dnes jednotvárná sloučenými lány polí bývala kdysi, jak je patrné ze starých snímků, roztříštěna mezi stovky drobných políček a luk. Ostrůvek byl dokonce v roce 1937 fotografován letecky a i když byla tehdy ještě letecká fotografie v plenkách, je možné rozpoznat i detaily domů, fotografie jsou dnes uloženy v M Z A v Brně. Je s podivem, že se při zkoumání starých fotografií jen tu a tam objeví v krajině strom či stromořadí. Jedinými souvislými stromořadími byly porosty podél potoků a les, který patřil obci Terešov. Zmíněná obec měla dokonce svoji hájenku. Lze tvrdit, že vyškovský jazykový ostrůvek byl především ryze zemědělskou oblastí, kde většina obyvatel byla na zemědělství závislá. V horním ostrůvku byla dokonce na počátku dvacátého století zbudována úzkokolejná dráha, která procházela všemi vesnicemi a sloužila k přepravě cukrové řepy do cukrovaru pana Skutetzkého ve Vyškově. Její zbytky lze dodnes v krajině rozpoznat. Každá část katastru jednotlivých částí obcí se dělila podle lidových názvů. Ty se předávaly z generace na generaci. I v dnes již čistě českých vesnicích se dochovaly názvy polí a dílů, které naznačují, že kdysi byly osídleny německými kolonisty např. „Ajšnit" z německého ein Schnitt - zářez v krajině. Názvy ukazují na starý německý původ těchto obcí. Mnoho tratí má koncovku „les", což znamená, že bylo o tyto části úrodné půdy kdysi mezi zájemci losováno, prazákladem je totiž slovo „das Los", které má stejný ekvivalent i v češtině. Tratě se nazývaly podle velikosti (Broitfeld, Schmoles, Lange Lup\ Spitzackerl, Winkelackerl, Spitz, Breitn), ale také podle své polohy (Rau|3inger, Wetterling, Swonowitzer, Hobitschen, Bohdalitzer, Unter dem Bach, Goldiges beim Kreuz, Ostried, Rosternitzer Schmoles), podle využití (Gemeindeackerl, Baumgortles, Kirchengrúndel), nebo povahy (Steininger). Na ukázku bych uvedl jen několik tratí v okolí Cechyně: Schmoles, Mitterles, Hulzles, Kaschiebel, Breitles, Heudles, Ausmist, Krugles, Stampel, Breitn, Wiesen, Kratgort, Lus, Traming, Weingartl. [ 12] Jde většinou o černozem v mocnosti do půl metru, pod kterou se nachází jíly a 17 usazeniny. Horní ostrůvek je posledním výběžkem hanácké roviny se svojí úrodnou půdou vhodnou k pěstování řepy a obilí. Podle vyprávění starých lidí totiž „končí Haná kousek za Vyškovem, západním směrem". V obcích dolního ostrůvku, převážně na pomezí Cechyně a Kroužku je patrná více jílovitá a kamenitá půda. Ostrůvky se však neliší od okolní krajiny ani podložím, ani florou či faunou s výjimkou Větrníku. Obr. č. 1: Pozdrav z Rostěnic (30. léta) Jižní okraj úrodné Hané, položený v nadmořské výšce okolo 320 m. n. m. vykazoval vždy příznivé podmínky pro rozvoj zemědělství. Hlavními plodinami, které se zde pěstovaly, byly cukrová řepa, ječmen a pšenice. Brambory, oves či žito byly pěstovány jen okrajově víceméně za účelem vlastní potřeby každého zemědělce. Černozem zde byla bohatá na obsah vápníku, a to nejvíce v západní části ostrova, kdy například obec Čechyně vykazuje až 10 % obsahu vápníku v půdě. Obce na východ od ostrůvku měly již více jílovitou půdu, místy, jako například Terešov, i písčitou. [13]. Také průměrný podíl luk na ostrůvku činil jen něco kolem 3 %, louky se rozkládaly pouze na úpatí kopce Větrníku nebo při toku Bohdalického potoka a sloužily většinou jako zdroj krmiva pro dobytek malých hospodářů nebo domkařů. Pozornost byla 18 věnována vojtěšce a jeteli, které sloužily jako krmivo pro dobytek. Nejvíce byla pěstována právě cukrová řepa, jejíž podíl na celkové oseté ploše činil až jednu čtvrtinu. Toto dokazuje i vybudování úzkokolejné trati mezi obcemi horního ostrůvku a Vyškovem, jež sice byla po válce zrušena, ale přesto byla tato úzkokolejka částečně v provozu ještě v 60. letech. Ve dvacátých letech, ještě před vybudováním trati, bývala řepa svážena na koňských nebo volských povozech přímo do Vyškova.Využívány byly i řepné řízky a zbytky řepné nati, jež byla silážována a sloužila v zimních měsících jako krmivo pro dobytek. Jedno takové silo bylo vystavěno v průběhu druhé světové války v Lysovicích a dodnes je patrné za vsí směrem k Podbřežicím. Poloha obcí jazykového ostrůvku byla příznivá i pro pěstování ovocných stromů. Téměř každý statek nebo dvůr měl velkou zahradu s ovocnými stromy, šlo především o třešně, jabloně nebo švestky, z jejichž plodů se v téměř každé domácnosti vařila na podzim povidla. Ovocnými stromy byly lemovány i silnice mezi jednotlivými obcemi. Stromy jednak sloužily jako zdroj ovoce a jednak j ako orientační body při silnici, kdy za tuhých zim bývaly cesty zcela zasypány sněhem. Co se týká chovu zvířectva tak na prvním místě se jednalo o chov koní. Chováni byli těžcí tažní koně, většinou belgická plemena, kteří se hojně využívali v zemědělství. Velcí sedláci vlastnili i čtyři nebo více koní. Prasata se chovala také velmi často, dá se říct, že na každém dvoře, zajímavé je, že většinou byla krmena tak dlouho, dokud nedosáhla hmotnosti 200 kg, aby měla dostatečnou vrstvu sádla. Hovězí dobytek byl chován jednak pro maso, a jednak za účelem prodeje mléka. V každé z jednotlivých obcí se nacházela sběrna mléka a třikrát denně, ráno, v poledne a večer, bylo mléko nákladním autem odváženo do centrální mlékárny v Brně. Jejími členy bylo až 400 sedláků ostrůvku. Dlouholetým předsedou, který zastupoval i některé obce brněnského jazykového ostrova, byl Alfred Mandel z Hlubočan. [14] Vzhledem k tom, že každá z obcí ležela při vodním toku, nezanedbatelný byl i chov vodní drůbeže, kachen a husí. Tyto se vždy ráno vypouštěly na potok nebo rybník, kde přes den samy hledaly obživu. Byly důležitým přínosem jak masa a sádla, tak i peří, které se pečlivě sbíralo, a na podzim či v zimě se pak společně po večerech dralo na výstelku polštářů a peřin. Toto draní peří, jež bylo výsadou žen a dívek, bylo vnímáno jako příležitost k vzájemnému setkávání sousedů, povídání a vyprávění. 19 Obr. č. 3 : Všední den na ostrůvku (cca 30. léta) Rád bych se pozastavil u velikosti pozemků a k němu se vážícímu stavu dobytka. Počítalo se obvykle na 1 ha půdy 1 kráva ve chlévě, při 7 ha to byly už 4 krávy a dvě krávy do zápřahu pro výměnu. Při 7 ha už mohl mít sedlák i jednoho koně a při 9 ha už i dva koně, 3-4 krávy a 2 až 6 dobytčat. I když ve vsi nebývali více než dva velcí sedláci, kteří by měli víc než 20 ha, neměl nikdo více než tři koně. Pokud měl sedlák 3 ha půdy, měl k tomu dvě krávy a lehký vozík do zápřahu, pluh, brány., malou mlátičku, elektromotor. Byl schopen sám bez cizí pomoci své 3-4 ha s tímto kravským potahem obdělat. Domkaři a malí sedláci měli od obce pronajaté pozemky s travou pro krmení zvířectva. Pomáhali také při sklizni cukrové řepy na statku v Hlubočanech. Za tuto pomoc dostávali řízky na krmení dobytka. Tímto způsobem byli také schopni rozšířit svůj stav dobytka. Velkým příjmem všech sedláků byl měsíční příjem za mléko. Tady se přelilo a odměřilo na litry a jednou měsíčně bylo vypláceno, cena jednoho litru se pohybovala v rozmezí od 70 do 80 haléřů. Z obce, jak již bylo zmíněno, se pak vozilo mléko především do Brna do centrální mlékárny. K selským stavením Vyškovská patřily 20 také ovocné sady, které byly vždy směrem od vesnice přímo za dvorem, plocha bývala přibližně stejná u všech stavení, a to asi 22 arů. Od října roku 1884 se rapidně zvýšilo pěstování cukrové řepy, neboť cukrovary Offermann či Skutezky uzavíraly smlouvy se sedláky o odběru této plodiny. Později byla vystavěna i úzkokolejná dráha pro rychlejší svoz do Vyškova. Tato byla funkční až do konce padesátých let dvacátého století, kdy byla částečně rozebrána. V každé obci se čile rozvíjelo zřizování družstevních a hospodářských organizací. Každá obec měla svůj místní zemědělský spolek. Okresní hospodářský spolek byl založen v Rostenicích už roku 1892. V temže roce, 1. listopadu byla vHlubočanech založena první peněžní záložna, tzv. Reiffeisenka. V prvním roce svojí existence měla 46 členů, jejichž počet však narostl za necelý rok na 77. Do deseti let měla 279 členů a o dvacet let později už 313. Vklady se zvýšily z původních 16 468 korun roku 1893, což byl první obchodní rok, na 319 479 korun roku 1903. V roce 1913 to již bylo 1 284 504 korun a vrcholu dosáhla roku 1929 skoro se sedmi a půl miliony korun. Záložna sídlila vHlubočanech ve své vlastní budově, v jejímž přízemí se nacházel obchod smíšeným zbožím. Předsedou byl Josef Schurius z Hlubočan. [15] Podobně na tom byly peněžní ústavy v Rostěnicích a Komořanech. Místní záložna zde byla ustavena 26. února 1893 a roku 1929 obnášel stav jejích vkladů 2 223 857 korun. V Rostěnicích byla Reiffeisenka založena 29. ledna 1901, k roku 1929 činil stav jejího účtu 1 519 337 korun. A nejen členové, ale i dozorčí rada a předsednictvo, se rekrutovali ze všech skupin obyvatelstva obce. [16] Návštěvníci ostrůvku často obdivovali především upravenost domů a prostředí. Domy byly bíleny vápnem každým rokem, ale nebývalo výjimkou, že se to dělo i dvakrát v roce. Obce navštěvovali každoročně vápenici z oblasti Drahanské vrchoviny, zejména z okolí Lipovce, a nabízeli vápno. Tím byly bíleny žudry domů, ale i vnitřní části hospodářských stavení. Před domy bývala malá zahrádka „Gossengatl", obyčejně osázená květinami. U starých domů, kterých byla v obcích většina, byl typický nápadný hřibovitý „žudr", což byl vlastně krytý vstup do domu s lavičkou k odpočinku. Tento architektonický prvek se objevoval ve starších selských staveních, novější domy ze třicátých let už se stavěly většinou bez tohoto prvku, ale je nutné však podotknout, že těchto domů bylo ve vsi velmi málo. 21 Obr. č. 4: Venkovský dům v Rostěnicích Ve dvacátých letech minulého století byly také vesnice vyškovského ostrova elektrifikovány, což neznamenalo jen větší komfort pro obyvatele, ale také možnost pořízení množství zemědělských strojů na elektrickou energii, jako byly například mlátičky nebo vazače slámy, které byly pořizovány v blízkém Brně nebo Blansku. [17] Řemeslům v německých obcích na Vyškovsku nebyla dosud věnována v literatuře speciální pozornost, neboť, jak již bylo uvedeno, jednalo se z větší míry o obce zemědělské. V obcích bývali dva až tři bohatí sedláci, kteří vlastnili více než 20 ha půdy, průměrné usedlosti vlastnily kolem 12 ha, menší 5 - 12 ha. Řemeslníci a nádeníci se začínali usazovat na okrajích obcí v průběhu 18. století. Zatímco nádeníci bez vlastní půdy vypomáhali při polních pracích u sedláků a na statcích, řemeslníci se věnovali výrobám užitečným pro venkovské společenství, zejména kovářství a kolářství. Každý z řemeslníků měl i vlastní půdu, neboť samo řemeslo by jej a jeho rodinu jen velice těžko živilo. Většinu prací na políčkách musely zvládnout ženy a rodinní příslušníci. Řada lidí, ovládající některé z řemesel, neměla ani 22 vlastní živnost, ale přivydělávali si jako pomocníci ve větších dílnách, na pilách, v cihelnách. Poměrně hodně bylo domkařů - zedníků, kteří jezdili za prací do Vídně, Budapešti a později do Brna. Dělníci, zaměstnaní v průmyslu, mívali dvě až tři měřice pole a jejich ženy pracovaly jako pomocné síly u sedláků. Měřice (das Metzen), dnes už téměř zapomenutá polní míra, čítala asi jednu pětinu hektaru. Obr. č. 5.: Rodina z ostrůvku s čeledíny Kromě ojedinělé zmínky o soukeníku Kubíčkovi v Rostěnicích (1872) se v archivních materiálech nepodařilo najít zmínky, že by se obyvatelstvo jazykového ostrůvku ve větší míře zabývalo soukenictvím, které kvetlo v nedalekém Vyškově, ale i v Dědicích, Opatovicích, Senetářově, Rychtářově, Ruprechtově a jiných místech. [18] Stejně tak se tu nerozšířilo perleťářství, známé z obcí jako Ivanovice na Hané, Svábenice, Orlovice a ani výroba dřevěného zboží (koleček, trakařů), kterou se zabývalo obyvatelstvo obcí obklopených lesy. [19] Jedinou významnější nezemědělskou výdělečnou činností zdejších obyvatel bylo povoznictví, související s blízkostí císařské silnice. 23 S hlavně židovskými obchodníky z Rousínova jezdili rolníci z horního i dolního ostrůvku po městských výročních trzích a zajížděli až do Vídně, Terstu, Polska a Haliče. [20] VKomořanech, ležících bezprostředně u císařské silnice se rozvinula i domácí výroba násadek na biče pro vozky. Násadky se strouhaly hlavně z ořechového dřeva. Konkurence železnice po roce 1869 znamenala konec těchto aktivit. [21]. V roce 1885 byl sestaven seznam členů právě vznikajícího Společenstva živností řemeslných ve Vyškově, kde se v Hlubočanech uváděl 1 kovář, 4 truhláři, 1 řezník a 1 pokrývač, v Komořanech 2 kováři, 1 kolář, 1 truhlář, 4 násadkáři, 1 řezník, 1 sedlář, vRostěnicích 1 obecní kovárna, 4 truhláři, 2 řezníci a 1 pokrývač. Ve Zvonovicích 1 kovář a 1 bednář. Koncem 19. století dosáhla nezemědělská zaměstnání většího rozšíření v dolní části ostrůvku vzhledem k blízkosti průmyslových center a také vzhledem k existenci železnice, která v horní části ostrůvku chyběla. Růst počtu dělnického obyvatelstva v Komořanech byl důsledkem rozvoje nábytkářského průmyslu v blízkém Rousínově. Početnější skupina řemeslníků se zformovala také v Kučerově. Shrneme li rozšíření řemesel v obcích německého jazykového ostrůvku kolem roku 1924, bylo následující: Hlubočany: 1 kolář, 1 kovář, 1 krejčí, 1 mlynář, 2 obuvníci, 1 pokrývač, 2 řezníci, 2 stolaři, 1 výrobce studnových rour. Komořany: 1 hrnčíř, 1 kamnář, 1 kolář, 1 kovář, 1 podkovář, 1 krejčí, 1 mlynář, 1 řezník, 6 truhlářů, 1 obuvník. Kučerov: 1 pokrývač, 4 řezníci, 2 kováři podkováři, 1 zednický mistr, 2 obuvníci, 2 stolaři, 1 kolář, 1 tesařský mistr, 2 krejčí. Lysovice: 1 kovář, 1 obuvník, 2 řezníci 24 Rostěnice: 1 zednický mistr, 2 pokrývači, 2 řezníci, 1 mlynář, 1 sedlář, 2 kováři, 1 krejčí, 1 stolař. Zvovovice: 1 mlynář, 1 obuvník, 1 stolař V Hlubočanech a Kučerově pracovaly cihelny. [22] K největšímu rozšíření řemeslných výrob na venkově došlo koncem dvacátých a ve třicátých letech 20. století. Ve jmenných seznamech mistrů - příslušníků řemeslných společenstev - je uvedena řada řemeslníků z bývalých německých obcí. Často se však jednalo o lidi, kteří se řemeslu věnovali pouze příležitostně a jejich hlavním zaměstnáním bylo zemědělství. Tomu odpovídalo vybavení dílen - dílny byly malé, až na výjimky vybavené jen ručním nářadím, až do konce třicátých let 20. století do nich nebyla zavedena elektřina ani stroje. K nej rozšířenějším patřila řemesla dřevozpracující - zejména truhláři a koláři, dále kováři, obuvníci a krejčí. Kováři byli nepostradatelní při podkovávání koní, ale zhotovovali také radlice, srpy, kování k vozům, pluhům, oknům a dveřím, kosy, sekery, lopaty a další nářadí každodenního života. Řeznictví bylo většinou spojeno s hostinci. Pekaři se v obcích německého jazykového ostrůvku objevují poměrně pozdě, neboť chléb si lidé dlouho pekli doma sami. Rohlíky pekaři běžně nepekli, pouze na objednávku. Truhláři zdobili své výrobky ve dvacátém století už jen jednoduchým malovaným květinovým ornamentem, který doplňovali jménem majitele a vročením vyhotoveným přes šablonu. Čela postelí a rohové sloupky truhel bývaly zkrášleny jednoduchou řezbou. Často si takto svůj majetek zdobili majitelé, nikoli výrobci. Starší typ malovaného nábytku (truhly, skříně, parádní postele), který se dochoval v muzeích ve Vyškově, Aalen či Brně, je však zdoben precizněji. Jsou zde charakteristické žluto - bílo - zelené květinové kompozice na červeném pozadí a pochází zřejmě z jedné dílny. V muzeu ve Vyškově jsou uloženy také dva mosazí zdobené koňské chomouty z Kučerova od neznámého výrobce - sedláře. Z hlediska uměleckého řemesla je hodnotné zejména zdobení krojových součástí, ať už oděvu či obuvi. Obuv bohatě zdobenou vyšívaným ornamentem zhotovovali místní obuvníci, zhotovení páru nových ženských bot trvalo přibližně dva dny. Krojové součásti si obvykle šily a zdobily výšivkou samy nositelky, většinou pod vedením některé zkušenější zručné ženy. Mužský krojový oděv byl dílem místních krejčích. Převahu živnostníků v obcích německého jazykového ostrůvku tvořili Němci, ale 25 našli se mezi nimi i příslušníci českého etnika. Pokud neovládali místní němčinu, byla zde určitá jazyková bariéra, bránící bližším kontaktům, přesto i oni měli svůj okruh zákazníků, někdy k nim docházeli i Češi z okolních českých vesnic. Ve větších dílnách pracovali Češi jako pomocní dělníci a i v hospodářství byli Češi zastoupeni jako pomocné síly. Často se jednalo o jediné české obyvatele, kteří ve vesnici byli. Jelikož základní řemesla byla ve všech obcích zastoupena, produkoval řemeslník většinou jen pro svoji obec. Výjimkou byli pekaři. Hospodářské kontakty měl ostrůvek i s Vyškovem, kde se nakupovalo zboží a suroviny. Obr. č. 6 : Jarní práce na poli, bohatší sedláci využívali koně Hospodářská situace se započala také rozvíjet kupředu, zásluhou nákupu nových strojů do zemědělství a také zřízením spořitelny roku 1882 a centrální mlékárny v Brně (1901) jejíž podíly byly ze 2/3 v rukou sedláků z ostrůvku.[23] Po konci války a vysídlení německých obyvatel začaly být vesnice osídlovány českým obyvatelstvem, většinou bezzemky z okolních českých obcí, kteří se k levně nabytému majetku nechovali vždy ohleduplně a s cílem pokračovat ve výrobě. Přišla i řada řemeslníků, kteří obsadili bývalé německé dílny, obvykle se však tito národní správcové chovali tak, 26 že živnost brzy upadala až zanikla. Úpadek byl dovršen po roce 1948, kdy začala být řemesla likvidována a provozovny byly začleněny pod JZD a komunální podniky. K částečné obnově došlo po roce 1989, ale ne již ve starých provozovnách. [24] 27 3. Politické poměry Zmínky o vyškovském jazykovém ostrůvku v období Rakousko - Uherska jsou jak v německých, tak v českých archivních pramenech nepatrné. Je to dáno tím, že německý ostrůvek se téměř nikterak politicky či hospodářsky nelišil od okolních českých vesnic a taktéž stál mimo zájem soudobého tisku a rozvíjejícího se průmyslového dění. Železnice budovaná ve čtyřicátých letech 19. století jej sice minula, ale přesto však její blízkost přibližovala jinak do té doby vzdálené Brno či Vídeň. Obyvatelstvo žilo ve svojí, vůči ostatnímu světu téměř uzavřené společnosti, se svými církevními a kulturními zvyky. Roku 1856 byl v Rostenicích postaven a vysvěcen kostel sv. Cyrila a Metoděje, neboť do této doby německé obyvatelstvo navštěvovalo český v Lulči. Největší důraz byl tedy kladen na církev, výši sklizně, zemědělství či řemesla, jak je patrno z dochovaných zápisů ve školních kronikách. První zmínkou, která se od těchto zápisů liší, je zápis o prusko-rakouské válce, která se přímo týká i těchto německých vesnic. Dne 7. července 1866 přitáhli Prusové do Vyškova a o dva dny později na svých vozech do Rostěnic. Dne 1. srpna 1866 se ve vsi usídlili a zůstali zde po tři dny. Bylo zde 13 důstojníků, 694 mužů a 180 koní. Ve vsi vypukla cholera, na jejíž následky zemřeli dva Prusové. Ti byli pohřbeni na zdejším hřbitově, který byl poté vysvěcen. [25] Česká národní identita a národnostní pnutí v Rakousku-Uhersku začaly ve druhé polovině 19. století sílit, na rozdíl od Čech však situace na Moravě byla znatelně klidnější, a co se týče zemědělských oblastí včetně německých ostrovů, téměř nulová. Jazykový ostrůvek se však v této době, nejvíce ze všech německých ostrovů zmenšuje. Je to dáno také tím, že byl politicky rozdělen do tří soudních okresů. Čechyně patřila pod slavkovský, Kučerov a Lysovice pod bučovický a zbylé vesnice pod vyškovský soudní okres. Obce se dělily na německé či české podle toho, která obcovací řeč zde měla svoji nadpoloviční převahu. Tak například ještě nedávno německé obce Manerov, Kroužek nebo Nový Rousínov si svoji jazykovou pozici neudržely a s přibývajícími Čechy se postupně změnily na obce české. V dalších letech zde český element rapidně zesílil zřízením českých škol a přírůstkem českých řemeslníků tak, že němčina do konce 19. století prakticky vymizela. Svoji roli tu hráli i čeští kněží a učitelé. Dále se také začal zvyšovat příliv českých řemeslníků a dělníků i do obcí 28 německého, převážně dolního ostrůvku. Němci toto nelibě pociťovali a počali upevňovat svoji národní identitu nejen denním nošením svébytných německých krojů, ale také zakládáním německých spolků. Bylo to tedy převážně zásluhou spolků, že němectví zde posílilo a udrželo dále národní identitu obyvatelstva. Jednalo se především o Bund der Deutschen a Deutscher Schulverein. Tyto dva spolky podporovaly němectví ve všech již zmíněných oblastech. Také knihovny byly často navštěvovány, většinou v zimních měsících. V Rostěnicích došlo k založení knihovny a čtenářského spolku roku 1887 a roku 1885 pěveckého sboru. Roku 1904 byl založen i německý cyklistický spolek. [26] Politická situace na Vyškovsku se začala měnit na přelomu století. České snahy o politickou převahu vyvrcholily roku 1903, kdy byl na vyškovskou radnici zvolen první český starosta Alois Souček. Snahy o zrušení německé školy se naplnily až roku 1918, kdy byla německá měšťanka přemístěna z Vyškova do Lysovic. Nutno říci, že v té době byl již počet německých žáků tak malý, že se jednalo o logické vyústění výše zmiňované demografické křivky a také ekonomických nákladů. V červnu 1914 po sarajevském atentátu se všeobecně očekávalo, že válka nebude dlouhá a situace se rychle vyřeší. Sedláci většinou nelibě nesli odchod svých synů do války (i když na rozdíl od Čechů většinou Němci ve městech vypuknutí války vítali a stavěli se na stranu rakouského císaře). Bylo to tím, že se blížily žně, a to bylo pro zemědělce zásadní, neboť od toho se pak odvíjelo hospodaření rodiny po celý zbylý rok. Proto také Němci z ostrůvku nesdíleli nadšení svých soukmenovců ve velkých městech či průmyslových oblastech. Vyškovští Němci rukovali většinou na italskou či srbskou frontu a k odvodu tzv. „Assentierung" je do Vyškova vezl starosta na vyzdobeném koňském povoze. Byla to čest nejen pro odvedence, ale i pro obec, která se s nimi vždy loučila. Ve válečných letech docházelo i k odvodům koní a šatstva pro potřeby armády, na vojenské účely byl také roku 1917 darován kostelní zvon z Rostěnic. Byly stanoveny kvóty na spotřebu obilí a mouky na hlavu, což činilo 300 g obilí a 250 g mouky pro osobu na den. Přebytky musely být odevzdány armádě a pokud bylo kontrolou zjištěno, že někdo něco zatajil, hrozila mu pokuta od 10 do 30 K. Roku 1916 darovala obec Rostěnice válečnou půjčku ve výši 10 000 K. V létě byl zaveden příděl kávy a pro zjištění zásob potravin musel být zjišťován stav obyvatel, např. obec Rostěnice, počet obyvatel 384, z toho 16 utečenců, Zvonovice 274 obyvatel a 19 utečenců. [27] 29 Odvedenci a padlí vojáci první světové války dle zápisu školní kroniky z Rostěnic Datum Odvedení Padlí, zemřelí, nezvěstní 1.8.1914 18 5 16.9.1914 2 - 26.10.1914 6 3 16.1.1915 2 - 15.3.1915 1 - 15.5.1915 4 3 21.6.1915 11 2 16.8.1915 4 - 15.10.1915 1 - 16.11.1915 3 2 16.12.1915 5 2 17.1.1916 1 - 21.1.1916 4 - 21.2.1916 1 - 11.5.1916 5 - 1.8.1916 2 - 27.8.1916 1 - 3.11.1916 3 - 1.1.1917 1 - 10.1.1917 1 - 12.2.1917 2 Dále zápisy končí 75 17 [28] Pro němectví na Vyškovsku nastaly hluboké změny se vznikem Československé republiky v roce 1918. Nejenže, jak již jsem zmínil na předchozí stane, došlo k přemístění německé měšťanky z Vyškova (dnes ZS Nádražní 5) do Lysovic, která byla založena roku 1872, ale také sílila činnost spolku Národní jednoty. Nejmarkantněji se toto projevilo v Kučerově, největší vesnici ostrůvku, ve vesnici na počátku století ještě téměř ryze německé. Asi 300 metrů na konci vesnice směrem na Lysovice za bohdalickým potokem byla založena na pozemku získaném Národní jednotou v rámci pozemkové reformy od rytíře von Mannera česká měšťanka, obecná 30 škola, sirotčinec a několik domů pro české obyvatelstvo obce. Do těchto domů se nastěhovaly rodiny z širokého okolí (Kozlany, Málkovice, Bohdalice, Manerov, Letonice, Pavlovice). V dosud téměř čistě německé vesnici Kučerov bylo napočítáno roku 1930 celkem 105 Cechů na 728 Němců. Prvotní snaha okrsku Národní jednoty (který volné parcely pro české rodiny odkoupil) o „splynutí" obou národností se nesetkala s úspěchem, neboť nikdy nedošlo k žádnému užšímu kontaktu mezi nimi, spíše česká přítomnost vyvolávala mezi zastánci německého nacionalismu dalekosáhlé třenice. [29] Chtěl bych podotknout, že se nejednalo o vyložené nepřátelství mezi obyčejnými lidmi, sedláci vnímali české čeledíny pozitivně, jako pracovní sílu na svých statcích, to spíše někteří přívrženci nedemokratických a nacionálních politických proudů se snažili uměle vytěžit svůj politický kapitál nesmyslně vyvolávanými rozepřemi. Další ožehavou věcí bylo postavení památníku padlých obyvatel Kučerova ve světové válce. V roce 1927 se obec rozhodla postavit svým vojákům padlým ve světové válce pomník. Tento návrh však narazil na odpor československých úřadů. Ožehavou věcí byla postava vojáka v rakousko-uherské uniformě, loučího se s dítětem a manželkou. Na hlavě měl vojenskou čepici s iniciály FK I. (Franz Josef L). Nakonec byl přece jen postaven, před domem č. 52 na návsi v Kučerově. Pod výjevem loučení byl nápis „Unseren Helden" (Našim hrdinům) se jmény padlých kučerovských vojáků. Památník byl osazen květinami a železným zábradlím. Při odhalení a vysvěcení následovalo odsouzení události Národní jednotou a český tisk nazýval památník „ostudou národa". Pomník stál v Kučerově až do června 1945, kdy byl stržen.[30] O jeho osudu se dlouho nevědělo, mnozí předpokládali, že jej stihl podobný osud jako většinu německých náhrobků, které byly použity na zpevnění půdy a nebo jednoduše zahrnuty někde mimo obec. Až v poslední době bylo zjištěno, že byl po úpravě (vojenská čapka a německý „Tatzl"( krejzlík) manželky byly odtesány) za totality převezen do Rychtářova, kde nyní stojí v parku u kostela.[31] V Komořanech, z části německé vesnici při hlavní silnici do Brna, byla v roce 1920 nacionalistická německá obecní rada za dozoru legionářů rozpuštěna a poté dosazen vládní komisař. Všechny německé nápisy byly přetřeny vápnem. Obecní úřad byl nadstaven a v nově vzniklých prostorách byla zřízena četnická strážnice s českými četníky. V místnostech v přízemí vznikla třída pro sedm českých dětí. Až na několik případů byla všechna stavební místa přidělena českým zájemcům.[32] 31 V Hlubočanech byla situace podobná. Nejcitlivěji je ale zasáhla poválečná pozemková reforma. Nacházel se zde statek o 260 ha, který patřil dr. Philippovi von Gomperz. Byl zde zřízen tzv. zbytkový statek, který dostal přidělen legionář Josef Podivínský. Ve vesnici byly zřízeny dva domy pro rodiny českých strážníků, pozemky při Terešovském lese o výměře 40 ha a další pozemky v okolí Hlubočan (22 ha) byly rozděleny mezi občany, hlásící se k české národnosti. Tím se také stalo, že v kdysi německých Hlubočanech mohla vniknout česká škola a v obecních volbách roku 1926 získali Češi tři místa, což jasně ukazovalo na stále větší vliv českých politických stran na dění v kdysi čistě německé vesnici. Škola v Terešově, kdysi postavená Německým školským spolkem, byla změněna českou menšinovou školu. Dne 14. červencel929 byla na vyškovském ostrůvku pořádána lidová slavnost na uvítání ministra dr. Franze Spiny, kterého nakonec zastupovali poslanec Franz Hodina a senátor Luksch, všichni zvoleni za stranu Bund der Landwirte (BdL). Tito zavítali na ostrůvek v rámci své předvolební cesty po Moravě. Byli uvítáni mládeží, kapelou, cvičenci a hasiči ve všech obcích ostrůvku. Hosté byli nejprve přijati vKomořanech starostou Ribnitzkym, který pronesl pozdrav. Ve Zvonovících byli přijati starostou Johannem Krejčířem, místní mládež předvedla velikonoční zvyk „Maisingen" a zazpívala v krojích. V Lysovicích přítomné pozdravil starosta Martin Bernard, přičemž místní děti předvedly v krojích další lidový zvyk, a to „Todesaustragen", neboli vynášení smrtky. V Rostenicích byli tito zákonodárci přijati starostou obce Johannem Kutscherauerem a po projevech shlédli v Obecním domě představení starých tanců. V Hlubočanech byli přivítáni jezdci na černých koních, kde si poté prohlédli budovu záložny a posléze po zdravici starosty Johanna Meyera byli opět jezdci na koních doprovozeni do Kučerova, kde se po přijetí starostou Matthiasem Sperkou sloužila mše. [33] Vývoj obcí německého ostrůvku na konci 19. a počátku 20. stol. Rostěnice Zemědělská obec s německou většinou o rozloze 460 ha, datováno k roku 1900. Mlýn zde byl založen roku 1908, záložna roku 1939. Organizace politické správy v obci k roku 1924 byla v rukou BdL. V obci se na přelomu století nacházela katolická fara od 32 roku 1872 při kostele sv. Cyrila a Metoděje (1857 - 63). Obecná škola existuje v obci od roku 1848, roku 1900 1 třídní. K jednotlivým obcím ostrůvku přikládám výsledky parlamentních voleb 1935, jak volili němečtí voliči v jednotlivých vesnicích. Volby Rostěnice Vol. DCV BdL DNS SdP ]DSD DNP ČSL ŽOS ]KSČ ŠDW <ČSD 1929 274 138 105 14 5 5 3 1 1 0 1935 290 64 126 73 10 2 3 1 Zvonovice Německá obec zemědělského charakteru při Rostěnicích o výměře 280 ha polí a luk. Nej silnej ší politickou stranou byl tradičně BdL. Fertův mlýn byl založen roku 1848. Zemědělský spolek roku 1924. Volby Zvonovice Vol. BdL DCV DNS SdP DSD 1929 173 80 67 17 8 1935 176 82 46 — 34 8 Lysovice Téměř čistě německá obec, s minimem příslušníků české menšiny. Rozloha hospodářské půdy činila kroku 1900 511 ha. Od roku 1924 v orgánech státní správy fungoval opět BdL. Obecná škola je v obci od roku 1848, měšťanská byla přeložena z Vyškova roku 1919 a byla v provozu až do roku 1945. Katolický kostel byl postaven až roku 1923, do té doby věřící navštěvovali kostel v Kučerově. V průběhu druhé světové války bylo postaveno silo. Volby Lysovice Vol. DCV BdL DNP SdP DSD DNS ČND ČSD SdW 1929 289 123 117 20 — 18 5 3 2 . . . . 1935 287 99 39 . . . . 119 10 . . . 7 6 5 Kučerov Nej lidnatější a nej větší obec německého ostrůvku s českou menšinou, převážně zemědělského charakteru, obec je katolická s kostelem sv. Petra a Pavla z let 1698 - 1741. Rozloha katastru činí 856 ha. Cihelna byla založena 1911, pískovna na sklonku 33 roku 1939 a pošta v obci existuje od roku 1888. Nejsilnější politické strany byly DCV, BdL, od roku 1935 zastoupena SdP. Německá škola založena v obci roku 1848. Volby Kačerov Vol. DCV BdL DSD DNS SdP DNP ČNS KSČ ČND ČSD Agr SdW 1929 427 185 140 32 19 — 16 9 1 6 5 2 — 1935 484 145 106 17 — 157 — 6 1 8 3 20 5 Hlubočany, Terešov Německá zemědělská obec o rozloze 766 ha (z toho 75 ha les), obec po roce 1918 s českou menšinou. Při obci je osada Terešov, německý a český element byl zde vyrovnaný. Cetnická stanice byla v obci od roku 1924, dále byla obec sídlem menšího velkostatku. Hospodářská půda činí 766 ha. Vesnici Hlubočany nejprve v majetku uvádějí Blankensteinové od roku 1858, dále 1876 Herring, Gomperz. Za 1. pozemkové reformy vznikly dva dvory o rozloze 310 ha. Z těchto se staly zbytkové statky Hlubočany (175 ha), majitel J. Podivínský, a Terešov s 42 ha, majitelem J. Hytych. 78 ha propuštěno vlastníku, pouze 15 ha rozděleno. Mlýn je v obci od roku 1908, farně patři obec ke Kučerovu. Cihelna je v provozu od roku 1910. Nejsilnější politické strany byly BdL, po roce 1935 pak SdP. Německá obecná škola stojí v obci od roku 1876, 1900 2 třídní, česká menšinová od 1919. V Terešově existovala německá škola od roku 1912, ale roku byla 1920 přeměněna na českou menšinovou j ednotřídku. Volby Hlubočany Vol BdL DCV DSD Agr KSČ ČND DNP SdP ČNS ČSD DNS ČSL 1929 424 199 47 43 41 39 20 12 — 10 1 5 1 1935 438 26 40 27 49 5 6 — 229 15 27 — 5 Komořany Německá obec zemědělského charakteru o 572 ha, po roce 1918 se silnou českou menšinou. Mlýn v provozu od roku 1908, cihelna 1911.V obci vybudována železniční stanice, nejsilnější strany byly BdL a SdP. Německá obecná škola postavena roku 1848, od roku 1900 se stala 2 třídní. Česká menšinová od roku 1919. Dále je zde katolická fara s kostelem sv. Barbory. Farní kostel byl přestavěn 1804, fara 1821.Četnická stanice založena 1924. 34 Volby Komořany Vol. BdL DCV ČNS DNP ČSD Agr. ÄSČ DSD DNS zas 1929 340 86 85 32 30 — 26 17 16 14 12 11 l l 1935 389 53 16 26 — 183 45 35 5 10 7 6 Čechyně Do roku 1918 byla Čechyně německá obec se silnou českou menšinou, poté český element získává převahu. Jedná se taktéž o zemědělskou obec o 458 ha polní půdy. Skaroupkův mlýn v provozu od roku 1848, pila byla založena 1902. Obecní samosprávu vedly DSDAP a BdL. Patrná silná vázanost obce na Rousínov, farně patřící ke Starému Rousínovci. Obecná škola je v obci již roku 1848, od roku 1900 se stává 2 třídní. Česká menšinová škola založena v roce 1919, o pět let později byla ještě rozšířena. Volby Čechyně Vol. BdL ČSL DCV KSČ ČNS Agr. DSD DNS SdP žos ČSD DNP NOF 1929 306 71 40 31 30 29 26 21 21 — 17 14 6 0 1935 345 74 36 19 28 12 39 11 — 76 6 33 Parlamentní volby 1935 - souhrn celkového počtu hlasů odevzdaných v obcích politického okresu Vyškov s německou většinou (Rostěnice, Zvonovice, Lysovice, Kučerov, FDubočany - Terešov, Komořany a Čechyně). Volby 1935 Vol. BdL DCV SdW SdP Agr DSD ČND ČNS ČSD ČSL ŽOS NOF KSČ hlasy 2409 560 429 16 871 143 93 21 59 127 53 15 5 35 % 100 23,2 17,8 0,7 36,2 5,9 3,7 0,9 2,4 5,3 2,2 0,6 0,2 1,5 Parlamentní volby 1935 na ostrůvku - jak volili němečtí voliči Odevzdaných německých hlasů hlasy % Aktivistický proud (BdL, DCV, DSDAP, SdW) 1098 55.8 Iredentistický proud ( SdP) 871 44.2 Celkem 1969 100 [34] 35 Zkratky německých stran v ČSR: BdL - Bund der Landwirte (Německý svaz zemědělců) DCV - Deutsche Christsoziale Volkspartei (Německá křesťanskosociální strana lidová) DNP - Deutsche Nationalpartei (Německá národní strana) DNSAP - Deutsche National-Sozialistische Arbeiterpartei (Něm. nacionálne socialistická dělnická strana) DSDAP - Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei (Něm. sociálně demokratická strana dělnická) SdP - Sudetendeutsche Partei (Sudetoněmecká strana) SdW - Sudetendeutscher Wahlblock (Sudetoněmecký volební blok) Z uvedeného přehledu je zřejmé, že nelze ani ve volebním roce 1935 říci, že by se zdejší Němci stavěli zcela většinově za Henleina. Ve všech obcích vyjma Hlubočan Terešova a Komořan, dále přetrvávaly názory přiklánějící se k demokracii a k tzv. aktivistickým německým stranám, které se podílely na demokratickém systému prvorepublikového Československa. Němci z ostrůvku volili značně odlišně od Němců z českého a moravského pohraničí, kteří v roce 1935 drtivou většinou volili nedemokratickou Henleinovu SdP. Tato sice zaznamenala dost výrazný úspěch i na Vyškovsku, ale přesto 55 % místních Němců zůstalo dále věrno Československu, i když je pravdou, že ještě ani Henlein tehdy oficiálně nehlásal rozbití státu. Je však jistým paradoxem, že zatímco SdP ještě o odtržení Sudet veřejně nemluvila, požadavek „práva" sudetských Němců na sebeurčení otevřeně vyslovila Komunistická strana Československa už na svém VI. sjezdu (1931) jako princip leninské národnostní politiky. [3 5] Povědomí o případném pocitu přináležitosti samotných obyvatel vnitrozemského německého jazykového ostrova na Vyškovsku k „sudetoněmectví" nelze dnes zcela spolehlivě vystopovat - domníváme se, že nejvíce o něm napoví poslední československé předválečné parlamentní volby v roce 1935, které přinesly v celostátním měřítku nečekaný úspěch právě Henleinově SdP, pro niž se vyslovila naprostá většina československých Němců (zejména z českých a moravských pohraničních oblastí). V předcházejících letech odevzdával zdejší „vnitrozemský" německý volič své hlasy 36 především německému Svazu zemědělců (BdL - Bund der Landwirte) a křesťanským sociálům (DCV), zatímco politický proud stavějící se později proti existenci Československé republiky zde měl tradičně méně příznivců. Více nám pak mohly o dalším vývoji v toto ohledu napovědět komunální volby, které se konaly v roce 1938. Ty se ale měly konat pouze v některých obcích. Z obcí ostrůvku se to týkalo pouze Rostěnic (22. května), Lysovic a Komořan (29. května). VKomořanech kandidovaly dva české volební bloky proti jednomu německému. Výsledkem bylo, že německý blok obdržel 266 hlasů, což představovalo 11 mandátů oproti českým 112 hlasům a čtyřem mandátům, což bylo sice méně, ale přesto to znamenalo nárůst 17 českých hlasů oproti volbám minulým. Starostou se stal Robert Schallud, jehož Vyškovské noviny hodnotily jako Henleinova sympatizanta. Více o něm víme jen to, že pocházel ze smíšeného manželství, matka byla Češka.[36] Druhým náměstkem starosty byl v obecních volbách zvolen řídící učitel Cyril Sychra. Zažitým stereotypům o německo-české nesmiřitelnosti odporuje také skutečnost, že Sychrův návrh, aby obec věnovala z obecní kasy 2 000 Kč jubilejnímu fondu na obranu státu, byl zastupitelstvem, kde měli Němci většinu, podpořen a přijat. Volby v Rostěnicích a Lysovicích probíhaly ve znamení souboje přívrženců Henleina s bývalými členy a sympatizanty již neexistujícího BdL, který představoval od roku 1924 jedinou politickou strukturu v obci. Vyškovské noviny tehdy se zadostiučiněním konstatovaly, že v Rostěnicích byl zvolen staronový starosta Anton Soutschek, přičemž místní henleinovské křídlo nezískalo ani místo náměstka, ani žádné místo v obecní radě.[37] V některých obcích netajily místní německé bojůvky nesouhlas s existencí českých menšinových škol. Materiály Okrsku Národní jednoty hovoří o pokálení školní budovy v Komořanech, házení kamení na budovu školy v Hlubočanech a rvačce mezi německými a českými školáky v Terešově. Mladí prohenleinovští radikálové ničili Lípy svobody (Terešov), zdobili májky stuhami v říšskoněmeckých barvách a dostávali se kvůli tomu do vzájemných potyček s Čechy (Komořany). Čechů se však, soudě dle ohlasů v tehdejších Vyškovských novinách, dotýkaly otázky ekonomicko-sociální. Především se to týkalo vyplácení peněz z fondu Říšské pomoci zdejším německým rolníkům. To se dělo z iniciativy a za dohledu místní SdP, jejíž prodlouženou rukou na okrese Vyškov byl brněnský Němec Stanislav Kraliczek. Zrovna tak bylo bráno za provokaci, že v srpnu 1938 pomáhalo při žňových pracích komořanským Němcům 25 mladých henleinovců, čímž přišli o výdělek čeští sezónní dělníci. Naopak kladně veřejnost hodnotila, že vyškovský Stadt Wischauer Musik-, Gesank und Leseverein 37 daroval příspěvek 1 000 Kč na účely československé protiletecké obrany. [38] O lecčems vypovídá i výzva, kterou ještě v hektických zářijových dnech vydaly Vyškovské noviny: „Uklidněte se! Ve Vyškově samém, jakož i v okolí, rozšiřují se fantastické a divoké zprávy o různých činech henleinovců oproti českým lidem v obcích zněmčilého ostrůvku vyškovského. Dotázali jsme se okrsku Národní jednoty ve Vyškově, co je na některých dohadech pravdy a bylo nám sděleno, že všechny tyto pověsti jsou naprosto neopodstatněné. Okrsek Národní jednoty je s činiteli hraničářskými v jednotlivých obcích ve stálém spojení a je nejlépe ze všech informován. Nešiřte tedy nepravdivých zpráv a nejitřete zbytečně!"[39], Roky 1938 a 1939 byly na vyškovském ostrůvku více léty nejistoty než očekávání, tak jako i v případě připojení Sudet k Říši nemohli místní Němci počítat s tím, že by jejich ostrůvek byl připojen také. Mnozí si neuměli představit, že by v případě války museli bojovat proti Německu, ale také měli strach, co by se dále s ostrůvkem dělo. [40] 38 4. Školství Základ školství v rakouských zemích určil říšský školský zákon (Reichsvolksschulgesetz) z roku 1869, který umožnil vybudování rozsáhlé sítě základního školství, také položil základ k demokratizaci školství a jeho všeobecnému otevření lidovým vrstvám. Zákon rovněž upřednostňoval státní vzdělání před církevním. Školství bylo nyní podřízeno státu, čímž došlo ke zrušení konkordátu z roku 1855. [41] Na základě výše uvedeného předpisu se na základních školách, tzv. Volksschulen, začal klást důraz na výuku reálií, především historie, zeměpisu a přírodopisu. Vyučovací jazyk určovala zemská školní rada, neexistovala dvojjazyčnost, ale mohl se vyučovat druhý zemský jazyk. Žáci na obecných školách měli mateřský jazyk němčinu, čeština se vyučovala tři až čtyři hodiny v týdnu. Na vyškovském jazykovém ostrůvku měla každá obec svoji vlastní obecnou školu, jen děti z Terešova chodily do školy v Hlubočanech. Tato škola byla dvoutřídní [42]. Většina dětí navštěvovala obecnou školu ve své vesnici, a to až do 5. ročníku, poté přecházely do německé měšťanské školy v Lysovicích. [43] Úloha takovýchto škol byla důležitá i v té věci, že se zde děti mnohdy poprvé ve svém životě setkávaly se spisovnou němčinou, kterou v normálním životě nekomunikovaly, doma mluvily většinou jen zdejším starým německým dialektem. Proto bylo prvním a nejtěžším úkolem učitele naučit děti této spisovné řeči. Nej starší školou na vyškovském ostrůvku byla obecná škola v Komořanech, založená již v roce 1608 a zmíněná ve farní kronice. Tato škola patřila mezi nej starší školy okresu Vyškov a byla jednou z mála, které jsou uvedeny v kronikách i po třicetileté válce. Její návštěva byla povinná, ale je zajímavostí, že rodiče mohli být potrestáni teprve tehdy, pokud dítě zameškalo 16 z 18 vyučovacích hodin týdně. Také v Hlubočanech byla malá škola již kolem roku 1850. Od roku 1691 však děti raději navštěvovaly školu v Kučerově, protože zde byla postavena větší budova. [44] Obecné školy na vyškovském ostrůvku existovaly již před rokem 1848 v Kučerově, sem docházely děti i z nedalekých Hlubočan, dále pak v Rostěnicích (i se Zvonovicemi), Cechyni, Komořanech a Lysovicích. V mezidobí 1848 až 1918 byly postaveny obecné školy i v Hlubočanech ( 1875) a nová škola v Lysovicích roku 1912. [45] 39 Obr. č. 2 : Žáci měšťanské školy v Lysovicích cca. 1920 Žáci měli po ukončení obecné školy možnost pokračovat na německé měšťanské škole ve Vyškově, která byla založena roku 1872, a která byla v roce 1919 přesunuta do Lysovic a sloučena s místní nebo mohli chodit přímo do Lysovic. V německé měšťanské škole v Lysovicích trvala školní docházka tři roky a výuka byla velmi podobná učebním školským systémům v německy mluvících zemích. Lze tvrdit, že tato škola byla podobná už i dnešnímu základnímu školství, neboť se zde vyučovala geometrie, aritmetika, deskriptívni geometrie, účetnictví, geometrie, cizí jazyk, kterým byla tří až čtyřhodinová výuka češtiny týdně. Každý z těchto odborných předmětů vyučoval jiný učitel, což bylo také rozdílné oproti škole obecné. Tato škola připravovala žáky na studium na průmyslové škole, dvouleté obchodní škole, čtyřleté obchodní akademii s maturitou či učilišti, z nichž nejbližší bylo v Brně. Po rozpadu Rakousko-Uherska v říjnu 1918 se však počet německých škol v republice rychle zmenšoval, a naopak české školy zaznamenávaly rychlý nárůst. Samotné pětitřídní měšťanské škole ve Vyškově se začalo v této době ubývat žáků, důvodem bylo také to, že Židé, kteří tvořili na této škole početnou skupinu žáků se 40 začali hlásit vesměs k české národnosti a začali raději navštěvovat zdejší české školy. Jejich důvody byly pragmatické, šlo většinou o obchodníky či drobné podnikatele a tito cítili, že pokud se přihlásí k češství, získají tím vícero možností k sebeuplatnění, neboť se jednalo o státní jazyk. Pouze Sdružení německého jazykového ostrůvku vykazovalo velké množství zájemců o studium ze strany německých dětí, a tak byla měšťanská škola z Vyškova přestěhována do Lysovic. Další změny pro německé spoluobčany přišlo i se zavedením tzv. zákona o menšinových školách z 3. dubna 1919. Tyto menšinové české školy spadaly přímo pod ministerstvo školství v Praze. Aby byla taková škola zřízena, musela mít nejméně 40 žáků, avšak ministerstvo často povolilo výjimku. Například v obcích jazykového ostrova na Vyškovsku stačilo k založení takovéto školy pouhých deset žáků! [46] Tak vznikly české menšinové školy například vHlubočanech (1919), Komořanech (1919), v Cechyni (1919), v Terešově 1920 a v Kučerově 1922. V Terešově se česká menšinová škola nacházela na samém konci vesnice a dodnes je na ní patrný nápis „menšinová škola". Začaly vznikat i mateřské školy, tak například roku 1923 vznikla česká mateřská škola v Cechyni, roku 1925 vHlubočanech, 1928 v Komořanech. VManerově, sousední české vesnici byla roku 1931 zřízena škola pro děti z Kučerova. [47] V Kučerově pak byla založena česká měšťanská škola, která byla svým systémem výuky velmi podobná německé měšťanské škole v Lysovicích. V období první Československé republiky byla v Kučerově plánována výstavba Hospodářské školy, kterou by navštěvovaly i německé děti z ostrůvku, neboť žádná podobná německá škola se v okolí nenacházela. Proto byla roku 1927 zřízena německá Landwirtschaftliche Volksbildungsschule. Vyučování zde zajišťoval ředitel Ernst Eßler a učitel měšťanské školy z Lysovic, mimo svoji tamní výuku. Žactvo tvořila 14 - 16 letá mládež z Lysovic, Hlubočan, Kučerova, Rostěnic a Zvonovic, která se později chtěla věnovat zemědělství. Tato zemědělská škola, která přímo spadala pod ministerstvo zemědělství, měla dva ročníky. Bylo zde vyučováno od listopadu do konce března dva dny v týdnu po čtyřech hodinách. Výuka byla věnována ve velké míře pěstitelství a chovu hospodářských zvířat, ale zabývala se také zdravovědou, účetnictvím, obchodními počty a němčinou. Zkrátka tím, co mohl absolvent uplatnit ve svém 41 pozdějším životě na vesnici. Dívky měly předepsáno vaření, šití a vedení domácnosti. [48] Na základě rostoucího počtu žáků bylo rozhodnuto roku 1939 provést na jednopatrové budově nástavbu, což si vyžádalo náklady ve výši 160 000 korun. V čase Protektorátu Cechy a Morava bylo plánováno budovu ještě rozšířit o moderní cvičební sál, školní kuchyni, kreslírnu a učebnu fyziky. Tato přestavba se již nestačila dokončit vinou probíhajících válečných událostí. Hodně studentů navštěvovalo i zemědělskou zimní školu v Modřících u Brna nebo zemědělskou střední školu v Novém Jičíně. Důležitým činitelem veřejného dění na vyškovském okrese se stal i tzv. okrsek Národní j ednoty pro jihozápadní Moravu, založený roku 1910. Tento spolek se snažil o prosazování českých zájmů převážně v oblastech s německou menšinou a rovněž zde činil jakousi protiváhu místním německým spolkům, které byly zastoupeny ve všech vesnicích ostrůvku. Jednalo se např. o Gesangverein, Turnverein či Kulturverein, které se však politicky neangažovaly, spíše stmelovaly německé obyvatele po stránce kulturní či tělovýchovné. Prvním předsedou okrsku byl vyškovský gymnaziální profesor a pozdější známý filosof Josef Tvrdý, který však chápal jeho zaměření taktéž spíše kulturně než politicky a navíc byl znechucen tahanicemi mezi samotnými členy. Zájem o okrsek nebyl velký a většina členstva se spokojila pouze s placením členských příspěvků. Roku 1935 vydal dokonce svůj vlastní almanach, ve kterém vyzdvihl svoje působení na Vyškovsku za uplynulých 25 let. Významná část je věnována i školské situaci jazykového ostrůvku.[49] Okrsek vytvořil tzv. kulturně vzdělávací komisi, která měla dbát o české zájmy. Snad i z jejího popudu byla roku 1919 otevřena za podpory prof. Weigera, který byl zároveň prvním menšinovým inspektorem, v Cechyni první česká menšinová škola. Po ní následovaly již zmíněné školy v Hlubočanech a Komořanech. Sám okrsek Národní jednoty usiloval již od roku 1921 o výstavbu české menšinové školy v Kučerově, čehož bylo roku 1922 dosaženo. Vedle těchto pěti obecných škol bylo dosaženo inspektorem Votavou i toho, že výnosem Ministerstva školství a národní osvěty ze dne 27. července 1926 byla zřízena státní menšinová škola v Kučerově se sídlem školských orgánů v Bohdalicích. Spory o kučerovskou školu došly až tak daleko, že německý poslanec za stranu BdL (Bund der Landwirte) Hodina zmínil celou záležitost dokonce i v parlamentu. [50] 42 Okrsek Národní jednoty vycházel ze zákona č. 189 z roku 1919 o menšinových školách, kdy pro otevření takovéto školy stačilo pouhých 40 českých žáků. Z ústavněprávního hlediska nedošlo bezprostředně po vzniku Československa k žádným změnám v postavení menšin, jejich práva se i nadále řídila čl. 19 zákona o všeobecných občanských právech z prosince 1867 (z.č.142 / 1867), který upravoval práva tzv. „národních kmenů " (v originále Volksstámme). Do roku 1935 tedy vznikly v obcích vyškovského jazykového ostrůvku čtyři české mateřské školy (Čechyně, Hlubočany, Komořany, Kučerov), pět českých škol obecných (Čechyně, Hlubočany, Komořany, Kučerov a Terešov) a jedna měšťanka v Kučerově. Česká měšťanka byla přestěhována již roku 1931 do troj domku, vystavěném okrskem Národní jednoty v celkovém nákladu 200 000 korun. Na čtyři školy mateřské připadalo 85 dětí, na 5 škol obecných 118 dětí. [ 51] Aby byly třídy vůbec naplněny, započaly je navštěvovat i děti z okolních českých vesnic, jak tomu bylo například v Kučerově, kam docházely děti z Bohdalic. Děti chodily pěšky do několik kilometrů vzdálené německé vesnice a často docházelo z tohoto důvodu i ke zbytečným národnostním třenicím. [ 52] Okrsek Národní jednoty vybudoval svými náklady 70 000 Kč i dětský útulek v Kučerově. Byl vystavěn pro 10 sirotků, kteří navštěvovali jak obecnou, tak i měšťanskou školu v Kučerově. Práce okrsku by se dala také charakterizovat na sbírání starých knih a zařizování knihoven v menšinových obcích. Celkem bylo sesbíráno 1 127 knih, které byly posléze rozděleny do učitelských a žákovských knihoven v menšinových obcích Vyškovská . [53] Ale okrsek Národní jednoty se angažoval i na poli politickém, když byla jeho přičiněním založena v Kučerově pošta, a byli sem dosazeni čeští úředníci. Od prosince 1922 existuje na zdejší poště telefon. V Komořanech a Hlubočanech byly zřízeny četnické stanice. V Komořanech sídlila četnická stanice v nadstavbě staré obecní školy a v Hlubočanech byla za pomoci velkostatkáře Podivínského postavená stanice nová za 160 000 tehdejších korun. [54] Je zřejmé, že hlavním posláním okrsku Národní jednoty ve vyškovském okrese, potažmo v menšinových obcích, byla co možná největší snaha o začlenění českých obyvatel. Tato snaha přinesla určité výsledky, protože již v roce 1921 při prvním 43 poválečném sčítání lidu bylo v obcích vyškovského jazykového ostrůvku napočítáno 955 Cechů a české menšiny se objevovaly i v před válkou čistě německých obcích. Pro úplnost ještě jednou uvádím, že poprvé se ve sčítacím archu objevuje kolonka „národnost". Poté se nárůst české menšiny téměř zastavil, můžeme vysledovat, že za téměř deset let vzrostl již jen o 80 občanů české národnosti, tedy na 1 035 roku 1931. Tato organizace se zaměřovala také na pořádání vánočních besídek a nadílek pro české děti, za 15 let byl na ně vynaložen náklad 200 000 korun. Okrsek musel mít jistě i nějaké své příjmy, nemohl být živ pouze z darů a příspěvků různých spolků na Vyškovsku. Proto pořádal například v dubnu roku 1922 Hanácký jarmark, který mu na činnost vynesl 22.397, 66 Kč. [55] Okrsek Národní jednoty byl štědře podporován i jeho vrcholným orgánem Ústředím Národních jednot v Brně a také českými poslanci (Beran, Polách, Votruba a další). [56] V neposlední řadě se tento Okrsek věnoval i odkupu domů a pozemků od místních Němců nebo od obce a tato místa poskytoval k odkupu občanům české národnosti. Na území ostrůvku docházelo také čas od času k třenicím mezi zástupci okrsku a smíšených rodin, které posílaly své děti do německých škol. Tyto případy se řešily dokonce i na ministerstvu školství v Praze či v parlamentu. První případ se stal roku 1932 v Terešově, kdy Cech Alois Múller, který se přiženil do Terešova, poslal své děti do německé školy. Proti tomu vystoupil okrsek Národní jednoty a celá věc se řešila v Brně na inspekci národních škol menšinových. Nejprve byla záležitost vyřízena tím, že jako Cech musí posílat své děti do školy české, proti tomuto podala rodina Múllerova odvolání, spor nakonec ukončilo rozhodnutí, že není důvod děti posílat za každou cenu do školy české. Podobný případ se týkal také české dívky Marie Nedorostkové, jež žila u svého poručníka Jakoba Nedorostka. Šlo o stejný spor, o to, zda navštěvovat českou nebo německou školu v Komořanech. Celou záležitost řešil dokonce německý poslanec za BdL dr. Franz Spina. [57] I v tomto případě bylo rozhodnuto, že si poručník může sám zvolit, do které školy svoji svěřenkyni pošle. 44 5. Materiální kultura ostrůvku Ve své práci nemohu nezmínit jeden z nej charakterističtějších znaků příslušníků německého ostrůvku na Vyškovsku. Byl jím zdejší kroj. Chtěl bych tuto tak důležitou součást každodenního života v krátkosti jen zmínit, protože si myslím, že je to více záležitost etnografická, detailně popsaná v každé dostupné literatuře o ostrůvku. [58] Obr. č. 7 : Ženský a mužský kroj z Rostěnic Zdejší kroj byl na rozdíl od jiných německých oblastí součástí každodenního života místních obyvatel. Při svém bádání na severní Moravě (Odersko) v roce 2004, jsem v kontaktu s místními Němci zjistil, že tam se například kroj již před válkou nenosil nebo jen ve velmi omezené formě, a tamní obyvatelstvo se oblékalo již více méně městsky. I v okolí vyškovského ostrůvku, tedy v českých vesnicích byl při různých slavnostech nošen kroj, a to hanácký. Vyškovský ostrůvek ležel na hranici dvou etnografických prvků, hanáckého a slováckého. Přesto i v německém kroji můžeme vysledovat značné množství hanáckých prvků. [59] Díky izolovanosti ostrůvku se udržel v obcích horního ostrůvku kroj až do roku 45 1946. V obcích dolního ostrůvku, které díky příhodné poloze na železnici, státní silnici a při městě Rousínově nebyly tak izolované, zmizel zdejší kroj někdy na počátku 20. století. Přesto i zde se dají vysledovat v některých prvcích oděvu typické prvky pro kroj. Svérázným znakem místního ostrůvku bylo to, že kroj se nosil denně, a to od narození až do smrti. Místní ženy se ho nevzdaly ani při letních vedrech a práci na poli či tuhé zimě. Dá se říci, že ani žádný jiný oděv na ostrůvku neexistoval a ty dvě tři děti, které kroj již ve třicátých letech neměly, byly považovány za raritu. Kroj existoval ve dvou variantách, slavnostní se nosil o nedělích, svátcích, do kostela či na oslavy. A kroj pracovní do pole. Rozdíl byl však jen takový, že obyčejný kroj byl většinou již starší a opotřebovanější. Kroj patřil k hlavním znakům soudržnosti a příslušnosti k ostrůvku, což je ale charakteristické pro každou etnografickou skupinu - i českou. I v jednotlivých obcích byly na krojích určité maličkosti, a odlišnosti ve výzdobě, kterých by si neznalý člověk ani nepovšiml. Kroj měl právo nosit ten, kdo se v obci narodil, nápadní svým „městských" oblečením byli čeledíni a řemeslníci, kteří zde pracovali. Kroj malých děvčat a chlapců byl stejný, dá se říci, že byl nošen už od kolíbky. Jejich obleček podobný kabátku se nazýval „Jôpperl", jež se skládal z červeně vzorkované bavlněné látky, na hlavě byl čepeček „Hailbl". Okolo věku čtyř let se kroj chlapců začíná podobat kroji mužskému. Ke kabátku „Jôpperl" přibyly dlouhé kalhoty, do kterých se zastrkovaly sukňové díly kabátku. Chlapci v tomto věku také začínali nosit klobouk. Při nástupu do školy se „Jôpperl" odložil a chlapci začínají nosit květovanou vestičku „Jankerl" (Brustfleick v Rostěnicích). K tomu kabátek „as Laibl." Asi od šesti let se kroje dětí podobaly krojům dospělých. Charakteristické byly vyšívané šle „Schrakn" a košile s vyšívanými okraji. Děvčata přestala nosit „Jôpperl" už ve čtyřech letech a od této doby jej začíná nahrazovat řasená sukně „da Schuaz", vestička „as Jankerl" nebo taky „da Frittka". Dále blůza s nabíranými rukávy u košilky „Miadala" a charakteristický límec „da Tatzl". K tomu patřila zástěrka s vyšívanými stuhami. Na čepičce sloužila jako ozdoba „Gruppenfleckl" - široká červená stuha s třemi řadami pestře květovaného lemu. Čepeček byl u malých školaček nahrazován červeným šátkem. 46 Obr. č. 8 : Rostěnice - Zvonovice, kroj cca 20. -30. léta Ženský kroj byl nádherně barevně upravený, ale bylo to až s příchodem železnice a větších možností výběru látky. Takže mezi kdysi převážně bílou a červenou barvu se dostávají i pestré látky a látky ze zahraničí, Známé jsou z Lipska „Lápsingarascha Tiachl" či vídeňské „Bianaraschn Tiachl". Na ženském kroji byly nejvíce k vidění markanty již zmíněných hanáckých krojů, rukávce nebo límce. Nej charakterističtějším rozlišovacím prvkem pro neznalého návštěvníka ostrůvku byly již zmíněné červené punčochy, neboť kroje hanácké měly pouze punčochy čistě bílé. Lze tedy tvrdit, že tyto německé kroje vznikly původně právě z těchto hanáckých. Slovácké prvky se vyskytují pouze ojediněle ve výzdobě. 47 Obr. č. 9 : Pestrý kroj žen zjazykového ostrůvku (2003) Boty bývaly zhotovovány výhradně u místního, vesnického ševce. Ženy nosily převážně „Rahmlschuach", což byly černé kožené nebo lakované boty, které byly na povrchu prostehovány bílým nebo zeleným vzorem. Nad podpatkem byl většinou červený proužek „Randi". Existovaly také kotníčkové boty „Bodgan" s mosaznými háčky na šněrování. Všechny boty se zavazovaly modrými stuhami. Ženské sukni se říkalo „da Schuaz". Tato sukně z černého lesklého plátna byla pevná a skládaná. Pod sukní se nosívaly ještě tři bílé spodničky a červené punčochy. Pro všední nošení se užívaly sukně modré, nebo červené se vzorem. Sukni překrývala zástěrka „Fiasteick", tato byla obyčejně vyrobena z černého lesklého matriálu „Glott" nebo naškrobená z černého bavlněného sukna. Vykasaný pásek zástěry „da Fiastejck Riech" byl bohatě 48 vyšit pestrými květinovými vzory. Stuhy k zástěře se zavazovaly ve předu a visely přes pás dolů. Většinou to byly ručně vyšívané bavlněné a hedvábné stužky. Obr. č. 10 : Rodina z vyškovského ostrůvku v kroji Halenka s krátkými rukávy „as Miadala" se nosila po celý rok. Na koncích rukávů byla zdobena křížkovitými stehy v černé, červené nebo oranžové barvě. Na ramenech byly vyšity pestré květinové vzory. Rukávy byly rovné a úzké, což je jedna z odlišností ke kroji hanáckému. Přes blůzku se nosil živůtek ze sametu či hedvábných tkanin „as Jankerl". Zapínání bylo nejprve na knoflíky, později knoflíky zůstaly jako ozdoby a zapínání bylo změněno na červené stužky „Haklbandl". V zimě se nosil kožich „Palz", při svátečních příležitostech se nosil „Kirapalz", olemovaný beránci kůží. Nejnápadnější součástí ženského kroje však byl „Křesl" nebo „Tatzl". Nosil se již od dětství jak při slavnostních příležitostech, tak při práci na poli. Tento límec byl pevně přišit k halence. Nikdy by žádnou ženu nenapadlo, ukázat se mimo dům bez límce. Ke svátečnímu kroji patřil límec zdobenější, pro práci byl o něco menší. Rozdíly byly i 49 podle vesnic. V Rostěnicích byl nošen ze předu na krku otevřený, zatímco v Kučerově pod bradou semknutý. Obr. č. 11 : Svatba (30. léta) Jako pokrývka hlavy se používaly šátky různých barev. Vdaná žena se lišila od svobodné čepcem pod šátkem, pod kterým byly vlasy. Tento šátek byl červené barvy, dokud nešla dcera poprvé k muzice, poté nosila matka šátek už jen černý. Oproti ženskému barevnému kroji byl mužský kroj tmavší. Dříve se nosily černé kožené kalhoty, které byly později vystřídány černými kalhotami ze sukna nebo manšestru. V pracovní dny se nosily „Stiefelhosn" což byly kalhoty, jejichž spodní část z jemné tkaniny se zasunula pohodlně do vysokých holínek. Košile „Foit" z bílého sukna patřila neodmyslitelně ke kroji. Do práce se nosila pevnější košile z bavlny, opatřená stojatým límečkem a ozdobným lemem na rukávech. Od šátku na krku se časem ustoupilo. Přes košili se nosila vesta z potištěného červeného sametu „Brustfleick" zapínala se mosaznými knoflíčky. Další částí kroje byla kazajka z černé tkaniny „Joppn". V zimě se 50 nosil vlněný kabát. Pokrývku hlavy tvořil černý klobouk, ve slavnostním provedení zdobený kytkou anebo starší varianta, zelený plstěný klobouk, tento nosili většinou němečtí chlapci a mladíci. V zimě se nosila silná čepice z kožešiny „Baraniza". [60] Obr. č. 12 : Rodina z vyškovského jazykového ostrůvku v krojích (2003) Dalším, neméně zajímavým prvkem místní lidové kultury byly zdejší zvyky. Protože místní obyvatelstvo bylo přísně katolické, dodržovala se zde spousta církevních zvyků, svátků a obyčejů. Pro zajímavost zmíním jen ty nejznámější. * Večer 5. prosince se slavil svátek sv. Mikuláše. Po obci chodili čtrnáctiletí a patnáctiletí chlapci převlečení za Mikuláše a čerta a nadělovali dětem sladkosti a oříšky. * Na Štědrý večer se kromě rozdělování dárků věštila i budoucnost. Dívky klepaly na kurník, aby zjistily, zda se příští rok vdají (pohnul-li se kohout, znamenalo to svatbu, 51 slepice znamenal opak). Hospodáři zase podle slupek určovali suché a deštivé měsíce příštího roku. * Na sv. Štěpána omývaly ráno ženy mužům v posteli obličej vodou, muži jim to oplatili na Nový rok. Silvestr se zde moc neslavil, většinou se šlo do hostince. * Na Tři krále chodily po obci děti převlečené za mudrce z východu a nad dveře každého domu napsaly křídou K+M+B. V únoru o Hromnicích se světily v kostelích svíčky, které se zapalovaly před bouřkou, aby chránily hospodářství před úderem blesku. Obr. č. 13 : Tzv. „Maisingen - vítání jara v Kučerově * Masopust se slavil tři dny, od neděle do úterý a jeho přípravu měli na starost mladí muži. V neděli probíhala taneční zábava, při které dávaly dívky chlapcům za klobouk kytku. V pondělí ráno prošel obcí průvod masek a večer se tančilo. Druhý den chodili mladíci dům od domu a dostávali peníze, koláče a uzené maso, které napichovali na šavli. O půlnoci na středu se pohřbívala basa. Jarní zvyky uzavíralo tzv. „Maisingen", které se konalo vždy tři týdny před Květnou nedělí. Po obci chodil průvod dětí, které nesly smrček ověšený vyfouknutými vajíčky, ozdobený slaměnými řetězy a papírovými 52 růžemi. Vrcholek stromku byl ozdoben panenkou v lidovém kroji. Dva týdny před velikonočními svátky byla z obce vynášena smrtka - „Todesauftragen". * Na Květnou neděli se v kostelech světily kočičky, které se pak zavěšovaly do světnic a stájí za kříž. Na Velký pátek a Bílou sobolu, kdy mlčely zvony, chodili po obci chlapci s řehtačkami a trakaři a ohlašovali klepáním a řehtáním čas motliteb. * Vajíčka se barvila na červeno. Na velikonoční pondělí se mrskala děvčata „Peitschegehen", a odpoledne se navštěvovalo příbuzenstvo. * Například v Rostenicích panoval dlouho strach z čarodějnic. Poslední den v dubnu si proto dávali obyvatelé do oken překřížené bezové větvičky, které je měly ochránit před čarodějnicemi. * Den na sv. Jiří byl zde věnován ochraně hranic vesnice. Na výzvu rostěnického starosty se sešli na vymezeném místě všichni muži a odtud šli obhlédnout vesnické hranice, zkontrolovat mosty a cesty. Poté se vrátili do hostince, kde se podávalo telecí se zelím a pivem. * Chtěl bych zmínit i jeden unikátní zvyk z Rostěnic. Jeden den v roce zůstala všechna ohniště, plotny a kamna studená. Dělo se to kvůli svátku, který se slavil každý rok 9. července a při kterém nesměl být v obci zapálen žádný oheň. Svátek vznikl jako upomínka na neštěstí, které se přihodilo v obci 9. 7. 1784. Ten den ve tři hodiny odpoledne uhodil do hrušky stojící na zahradě domu č. 19, blesk a zapálil jmenované stavení a okolní domy. Při požáru vyhořelo celkem osm domů. Na důkaz vděčnosti Pánu Bohu, že uchránil celou obec před vyhořením, začali obyvatelé Rostěnic slavit tento svátek. * Významným svátkem byla oslava Božího těla, svátek se slavil první čtvrtek po letnicích. Obcí kráčel průvod, který se zastavoval u jednotlivých oltářů, aby se zde pomodlil. V čele průvodu šli chlapci s církevními prapory, slavnostně oblečená děvčata a poté čtyři muži nesoucí nebesa pod nimiž šel kněz. Po zpěvácích a hudebnících šla vesnická chasa. [61] 53 Obr. č. 14 : Rostěničtí kuželkáři * Na podzim probíhal odvod na vojnu (Assentierung), kdy se většina mladých mužů dostala poprvé ze své rodné vesnice. Obyvatelé dolního ostrůvku se dostavovali v doprovodu starosty na ozdobených koňských povozech do Slavkova, obyvatelé horního do Vyškova. Nebylo výjimkou, že mladí muži z Vyškovská sloužili až v Mukačevu, Užhorode či Košicích. * Obvyklé byly i poutě, kterými obyvatelé děkovali Bohu za dobrou úrodu, nejčastěji se jezdilo nebo chodilo do Němčan na „Lutrštrék", ale nebyly ani výjimky kdy se celé procesí téměř celá vesnice, vypravilo do Krtin či na Svatý Hostýn. * K dalším zvykům patřilo vaření švestkových povidel (Kriehan-Zwetschgen švestky), podzimní hony na zajíce (Hasenjagd) - nebylo výjimkou na kučerovském katastru ulovit 600 zajíců, na společnou večeři a zábavu pak byla pozvána celá vesnice a jako maskoti lovců byli dva zajíci oblečeni do krojovaných oblečků jako krojovaný pár. [62] * Svatba (Hozát nebo Hozat = Hochzeit) se v německých obcích na jazykovém ostrůvku konala zásadně v úterý, proto byl také tento den nazýván v dialektu Ehratoch, případně Eritoch = Ehrentag. 54 Obr. č. 15 : Náves s typickou žudrovou architekturou (Rostěnice) Typickým znakem vyškovského jazykového ostrůvku byl žudrový dům, ve všech vesnicích horního ostrůvku byl zastoupen ve své staré a novější formě. Tyto domy se od českých stavení markantně odlišovaly svojí typickou architekturou, už na první pohled zjevným hřibovitým vstupem do domu. Domy českých vesnic bývaly bez těchto klenutých vstupů, s obyčejnými vchody. Snad jižněji na Moravě (na Moravském Slovácku) můžeme pozorovat i částečně podobný styl stavení, ale na Vyškovsku rozhodně ne. Charakteristické bylo i to, že většina těchto domů byla od českých stavení v okolí odlišná tím, že domy byly celé, mimo modré podrovnávky, nabíleny hašeným vápnem, „gekladert". Vesnice horního jazykového ostrůvku tvořily společenství, jednotnou formu, která se rozkládala při potoku. Tak například Rostěnice, Hlubočany, Lysovice dělil na dvě poloviny právě Bohdalický potok zvaný„Bohda". Ten sloužil ještě ve třicátých letech minulého století jako stanoviště pro husy a kachny a byl, na rozdíl od dnešních dní, hustě porostlý topoly, vrbami a olšemi. Po obou dvou stranách malé louky, která se rozkládala při břehu potoka stály typické bílé žudrové stavby. Téměř všechny německé 55 vesnice se podobaly svým stavebním stylem. Při pohledu zvenčí, nebo z leteckých snímků je patrné, že každé stavení mělo velký dvůr se stodolou, na který ještě navazovala ovocná zahrada. Původně byly obě dvě příjezdové cesty do vsí střeženy bránou, jak je patrné na pohlednici z Komořan z počátku 20. století. V nyněj ší době j e již charakter vesnice změněný, potoky j sou vybrané a odbahněné, téměř veškeré stromy zmizely. Většina stodol stojí v rozvalinách a v kdysi uzavřených řadách selských stavení jsou dnes již mezery po chybějících domech. Nyní bych se chtěl zmínit o pozoruhodnosti zdejšího stavebního stylu - žudru. Název žudro pochází z latinského „solárium". Z tohoto kmene je odvozen i německý název „Solder". Obr. č. 16: Rostěnický,,Solder" Zudr, mimochodem hodně podobný jako stavby brněnského jazykového ostrůvku, s typickým hřibovitým klenutím, byla jistá polootevřená předsíň, nebo také vstupní část domu. Vcházelo se do něj malými, nízkými vrátky a po obou dvou stranách byla malá okénka, kterými bylo možné pozorovat dění na ulici. Jde vlastně o jakýsi vchod, jenž je 56 klenutý a jehož vstupní část má svůj charakteristický tvar. Teprve dalšími dveřmi se vešlo do předsíně, ve které byly malované truhly, jak zmíním později. Kuchyně byla malá, často tmavá. Naproti tomu byla pravým opakem světnice, která bývala vytápěna z kuchyně a nacházela se v její bezprostřední blízkosti. [63] Kdysi byly tyto stavby pokryty došky, přičemž právě vstupní část byla užívána jako chladnější místnost při letních vedrech i jako spíž. Poslední doškové střechy byly chráněny už za časů první republiky památkovou péčí. Podobné domy lze dnes spatřit ještě vRuprechtově a Senetářově na Drahanské vrchovině, avšak bez onoho vstupního žudru, tak typického právě pro německý ostrůvek. Na ostrůvku se zachovalo do nynější doby jen několik takových stavení. V Rostěnicích je to dům č.p. 51 stojící na návsi (bývalý majitel Anton Soutschek), další najdeme v Kučerově (Felix Butschek) a asi vůbec nejznámější je dům Franze Fischera vLysovicích č.p. 33. Otto Stibor jej nazývá „Hanatscheks Haus".Všechny tyto domy j sou i dnes obývány. Většina těchto stavení podlehla v průběhu minulých staletí požárům, které zničily podstatnou část starých domů. Jako poslední takový požár je uváděn požár v Kučerově roku 1909. [64] Selské domy, které byly stavěny po těchto katastrofách už vykazovaly zcela jiný charakter. Předstoupená hřibovitá část ztratila už svůj účel a vlivem městských vlivů přelomu století se začíná objevovat místy i štuková výzdoba. Většina těchto prvků byla po válce nenávratně zničena při přestavbách domů. Tuto výzdobu prováděli většinou místní štukatéři. Před rokem 1900, ale místy ještě i později (až do 30. let), byly domy stavěny z cihel z jílové hlíny sušených na slunci. Při výrobě těchto cihel pomáhali většinou všichni sousedé. Velkým přínosem byly cihelny v Kučerově a Lysovicích, kde se těžil jíl. Tato jílovitá masa byla smíchána ještě s vodou a vepřovými štětinami, hustě sešlapána a zhutněna a v této formě pak vsazována mezi prkna, kde se nechala ztvrdnout a poté se usušila na slunci. V Kučerově byla později (1900) založena i cihelna, která však fungovala jen do dvacátých let, kdy byl její provoz přerušen patrně z nedostatku jílu. [65] A právě od této 57 doby nacházíme v nově postavených domech už i první pálené cihly. O vnitřní výzdobu domů se staraly většinou ženy a dívky. Běžné bylo zdobení vnitřních omítek ornamenty a ozdobami, které do ještě vlhké omítky vytlačovaly prsty, podobně jako na Slovácku. Tato výzdoba byla prováděna tím způsobem, že do ještě vlhkého podkladu byly třemi prostředními prsty vytlačovány vysoké oblouky. Objevují se zde převážně lidové motivy, přírodní a krajinářské motivy. Ve starých domech se nacházela jílovitá podlaha, která se občas vyspravovala novým jílem s pilinami. [66] Na jaře a na podzim se ve všech vesnicích bílily domy nehašeným vápnem, které sem přiváželi „vápenkáři" z Drahanské vrchoviny. Vápno pálily také ženy a to ve speciální jámě v zahradě, tzv. „Kalkgrube", kterou měl téměř každý dům. Takto nově vybílené domy dávaly vesnicím zvláštní vzhled. Bílena byla i kaplička na půli cesty mezi Kučerovem a Terešovem, kterou každoročně bílila a podle šablon zdobila barevnými motivy děvčata posledních ročníků zdejší školy.[67] Ke každému domu patřila ještě i vlastní pumpa, protože ve vesnicích nebyl centrální rozvod vody. Mimoto existovaly ještě obecní pumpy. O nošení vody se staraly ženy. K běžnému životu byla ponejvíce využívána kuchyně, kde se obzvláště v zimě, trávilo nejvíce času. Na jaře a v létě bývala kuchyně převážně prázdná, protože rodina žila v tzv. „Sommerküche", neboli letní kuchyni, která měla přístup přímo do dvora. V kuchyni se nacházela většinou kachlová kamna s pecí, protože ještě nedávno si každá rodina pekla svůj chléb doma, a tyto kamna sloužila i jako místo k noclehu pro děti a také vytápěla celý dům. Takzvaná „parádní postel", umístěná většinou v protějším rohu s navršenými peřinami, nebývala totiž určena ke spaní, ale bývala chloubou hospodyně a byla určena pouze na odiv. I tato postel bývala bohatě zdobena malovanými a někdy i vyřezávanými ornamenty. Spávalo se většinou v komoře vedle světnice. V rohu místnosti se nacházela většinou tzv. „Winkelalmer", což byla rohová skříň na hodnotné věci jako byly listiny, peníze a další cennosti. Na silné polici či stropním trámu byly vystaveny zdejší malované hrnečky (Háiwal). Okolo stěn stály natřené lavice, stejně jako u kamen. V rohu místnosti stál těžký dubový stůl, nad kterým visely obrazy svatých. [68] 58 Obr. č. 17 : Tzv. „parádnípostel" byla chloubou každé hospodyně V domě bývala ještě jedna, někdy i druhá komora. Tato byla oddělena, dřevěná prkna zamazána jílem, aby v případě požáru nedošlo k tak snadnému průniku ohně a kouře. V této komoře bývala většinou truhla na mouku. I tato komora však byla obytná a v horkých letních měsících sloužila jako místo k přebývání. Každý kdo přišel do domu býval jako host vítán slovy: „Gloubt säs Christas!" (Gelobt sei Christus!) Odpovědí bývalo „W'llkum zan ies! Kaimmťs nea arie" (Willkommen bei uns! Kommt nur herein!) Na to dotyčný odvětil : „ Schain Daunk!" (Schönen Dank). Při vstupu do domu, v malé místnosti před vstupem do kuchyně, bývaly malované truhly, pýcha zdejšího ostrůvku. V nich byl uložený kroj. V žádném domě nechyběl výklenek ve zdi, kde se nacházely postavičky svatých. Na komodách stály svícny, porcelánové ozdoby a na dlouhém bidle visely porcelánové 59 hrníčky. Stěna zde byla pestře vyzdobena malůvkami přes šablonu. Zadními dveřmi hospodář vešel na dvůr, kde bylo ustájení dobytka, maštale a různá místnosti na krmení. Hnojiště se nacházelo před stájemi, na druhém konci dvora byla již zmíněná studna. Z ulice se příchozí dostal na dvůr velkým průjezdem „Outtich", dvůr byl většinou vydlážděn kamennými bloky, které také oddělovaly hnojiště od stájí. Na konci dvora se nacházela kůlna na nářadí, za kterou začínala ovocná zahrada. Sklep se nacházel většinou v zahradě nebo pod stodolou, která hraničila s ovocnou zahradou a stála až na konci pozemku, takže naložené vozy mohly přímo z pole zajíždět dovnitř. Bývalo také hodně časté, že selský dům měl i výminek pro staré rodiče, nebo pro čeledíny. Vcházelo se do něj většinou z průjezdu a byla to vstupní místnost, která byla zároveň kuchyní a jedna malá, většinou úzká místnost. [69] 60 6. Válečné období 1939 - 1945 Politická situace na konci třicátých let se v pohraničí čím dál tím více přiostřovala, ale ve vesnicích vyškovského jazykového ostrůvku panoval relativní klid. Zdejší obyvatelstvo, ponořené do celoroční práce v zemědělství, se k těmto politickým otázkám stavělo až na výjimky chladně. Až 21. května 1938 zasáhla do poklidného života ostrůvku všeobecná mobilizace. Týkalo se to všech schopných mužů a ne všichni se této povinnosti podvolovali s lehkým srdcem. Jejich činnost v československé armádě skončila po podepsání mnichovské dohody, kdy byli propuštěni. Mnichovská dohoda pro zdejší Němce, stejně jako pro Němce v Brně či Olomouci nic neřešila co se týče územních zisků. Byli v uzavřeném českém prostředí a tak jako tak v něm zůstali. Když však dne 18. března 1939 přijely na ostrůvek první německé motorizované sbory (15. března byl obsazen pouze Vyškov s přilehlým letištěm), byly zde německým obyvatelstvem přátelsky uvítány, ve všech vesnicích se pořádaly taneční zábavy a oslavy. Všichni vojáci byli ubytováni v domácnostech. Co se týkalo českého obyvatelstva, to stálo před rozhodnutím ve vesnicích dále zůstat, nebo se dobrovolně vystěhovat. Většina však zůstala mezi německým obyvatelstvem, stejně tak jako čeledíni a děvečky, protože jak se později ukázalo v průběhu války, bylo to pro ně i z ekonomických důvodů výhodnější a i němečtí sedláci byli na druhou stranu rádi, že měli pracovní síly. Nutno však dodat, že vůči Cechům byly v počátečním období ze strany zfanatizovaných německých nacionalistu podnikány útoky především v Kučerově a Hlubočanech.[70] Musíme si uvědomit, že v některých obcích německého jazykového ostrůvku většinou zpočátku neměla Henleinova Sudetendeutsche Partei příliš mnoho přívrženců, i když počet jejích voličů před vytvořením protektorátu rapidně stoupal. Pokud se podíváme na výsledky voleb vRostěnicích a Zvonovicích v roce 1935, vidíme, že zvítězila demokratická strana Bund der Landwirte, která zachovávala tolerantní postoj k existenci republiky. VRostěnicích ovšem měli i henleinovci své stoupence a jejich strana ve volbách roku 1935 obsadila druhé místo. [71] Zde je rovněž třeba si ale uvědomit, že SdP zastávala pouze jenom jednu z mnoha 61 politických německých vizí v Čechách a na Moravě. Němci na ostrůvku si svoji národnostní identitu začali uvědomovat až na přelomu století, jak již bylo uvedeno, jednalo se většinou o sedláky, jejichž největším zájmem bylo zemědělství a snaha o prosperitu v tomto odvětví, politika většinu zajímala pouze okrajově, nevycházely zde žádné okresní německé noviny a mnoho starších lidí vesnice téměř nikdy neopustilo, pro tyto začínal velký svět už ve Vyškově, kam se občas dostali na různé výroční trhy. Po roce 1918 se však situace mění, němečtí politici vidí ve svých krajanech na ostrůvku jak volební hlasy, tak určitou záminku k prosazování a zneužívání svých politických cílů. Jak již bylo uvedeno, většina obyvatel se sice k němectví hlásila, ale ve volbách dávali jasně najevo svoji orientaci na církev a zemědělství. Bohužel mnozí začali i na ostrůvku bezdůvodně inklinovat v průběhu třicátých let k nedemokratickému proudu nacistické ideologie a vyhrocovat politickou situaci svými provokacemi vůči Čechům. Toto vyvrcholilo již zmíněnými protičeskými akcemi v Hlubočanech, Kučerově a částečně Komořanech. Nutno dodat, německá armáda byla rovněž v každé z vesnic v březnu 1939 nacionalisty srdečně vítána. Je logické, že reakce na tyto události musela po skončení války zákonitě přijít. Rovněž je třeba zmínit, že pozdější protižidovské akce se v obcích ostrůvku neuskutečnily, již jen z toho důvodu, že v těchto německých obcích žádní obyvatelé židovského vyznání za války ani před ní nežili. [72] Výše zmínění židovští průmyslníci či obchodníci žili pouze ve městě Vyškově, dále v Ivanovicích, Bučovicích, Rousínově či Slavkově. V samotném Vyškově se za války nacházela německá vojenská posádka a velké vojenské cvičiště „Fliegerhorst", kde našla řada obyvatel ostrůvku za války své uplatnění a práci. Každodenně byli dopravováni do Vyškova za prací a zpět autobusy. Jednalo se především o ženy a dívky, neboť muži byli toho času většinou na frontě. Z mužů se většinou jednalo o starší ročníky, řemeslníky nebo dělníky, jelikož velcí sedláci se museli věnovat svým statkům a řešit problém s nedostatkem pracovních sil v období setí a sklizně. 62 Obr. č. 18 : Selská rodina, válečná léta I duchovní život ostrůvku šel dále zaběhnutých směrem. Ze vsí ostrůvku měly své kostely čtyři - Kučerov, Lysovice, Rostěnice a Komořany. I za války zde zůstali čeští kněží, kteří byli dále vysoce uznávaní. V Kučerově to byl farář František Vybíhal, který opatroval i kostel v Lysovicích, v Komořanech Cech Koreisl a v Rostěnicích německý duchovní Rodí. Poté co obyvatelé ostrůvku získali roku 1939 říšskoněmecké občanství, museli muži nastoupit do vojska a sloužit v německé armádě. Sedláci však začínali pociťovat i to, co dříve neznali - nedostatek pracovních sil. Muži byli na frontách a i ženy pracovaly převážně mimo své domovské obce, v kasárnách wehrmachtu ve Vyškově nebo i jinde. Jako pomoc z Německa byly i na 63 ostrůvek posílána děvčata z celé Říše, tzv. „Arbeitsmoidl". Byly to členky „Arbeitsdienstu", které ve své pracovní povinnosti pomáhaly německým rodinám na venkově. Jeden takový tábor byl ve Zvonovicích a druhý v Rousínově. Místní děvčata nebyla do RAD (Reichsarbeitsdienst - říšská pracovní služba) povolána. Při žních pomáhali vojáci z nedalekých vyškovských kasáren. Obraz ostrůvku se začíná měnit s prvními výstřely druhé světové války. Nejenže většina mladých mužů byla pryč z domova, a tím i ženy musely přebírat jejich práce, ale také byl pociťován stále větší nedostatek pracovních sil. V Protektorátu nebyli nasazeni spojenečtí váleční zajatci, snad z obavy před spolčovaním se s českým obyvatelstvem, a tak většinu práce musely přebírat právě již zmíněné ženy. Obzvláště po začátku ruského tažení se ostrůvek ocital stále ve větším smutku, protože neustále přicházely zprávy o padlých nebo nezvěstných spoluobčanech, kamarádech a synech. Přesto se v okolí neobjevovaly ani nejmenší náznaky něčeho, že by v případě nepříznivého konce války byli němečtí obyvatelé nějak pronásledováni. Obyvatelé jazykového ostrůvku sloužili ve všech útvarech německé armády a bojovali na všech bojištích druhé světové války. Při dovolených bylo možná spatřit nej různější uniformy německé armády, od pěchoty, letectva, námořnictva, výsadkářů, příslušníků Afrikakorpsu až po zbraně SS. Už v prvích letech války 1941 - 1942 byly na ostrůvku hlášeny oběti na životech, prvním padlým v Rostěnicích byl stolař Johann Schmehlik, který padl na ruské frontě. Největší katastrofa pro mnoho Němců měla přijít v zimě 1942/43 v bitvě o Stalingrad na Volze. Právě v 6. armádě polního maršála Friedricha Pauluse se nacházelo množství vojáků z ostrůvku a všichni tito zajatí vojáci s jedinou výjimkou (farář Gráupel z Hlubočan, se vrátil roku 1946 s podlomeným zdravím a jako farář působil dlouhá léta v Německu) jsou dodnes považováni za nezvěstné.[73] Jedním z nich byl Felix Butschek z Kučerova, o němž se od napsání posledních řádků dopisu „chystáme se na velkou bitvu o Stalingrad" více neví. [74] I on patří k těm mnoha desetitisícům nezvěstných od Stalingradu. V této době si také mnozí místní Němci začínají uvědomovat fanatickou a zločinnou Hitlerovu ideologii a začíná se šeptat, že válka musí vyústit v katastrofu a odplatu pro celý německý národ, který ji bezdůvodně vyvolal. Také Anton Jackl z Rostěnic prodělal uliční boje ve Stalingradu, přičemž byl těžce zraněn a na poslední chvíli byl zachráněn leteckým mostem z obklíčeného 64 stalingradského kotle. Většina vojáků padla na východní frontě a část jejich osudů je zmapována na úmrtních oznámeních, tzv. Sterbebilder, i s vyznamenáními, daty a místy bojů a posledního odpočinku. Jako přiklad uvádím jen část padlých vojáků z obce Cechyně. příjmení jméno datum narození datum úmrtí hodnost místo smrti/pohřešování Hrustak Martin 17.10.1913 18.8.1944 Oberfeldwebel H.V.P1. Bärbele, Riga, Lotyšsko Blaschek Anton 23.2.1905 28.7.1944 Stabsgefreiter Strzyzow, Polsko Chládek Stanislaus 28.11.1902 9.3.1946 Obergefreiter Prostor Rjasan, Rusko Černohorsky Anton 1.6.1901 IV.45 Polizei- Wachmeister Hodonín, ČR Jandl Josef 19.2.1910 4.8.1944 Gefrieter Polní lazaret 121, Riga, Lotyšsko Jandl Franz 21.1.1917 13.4.1944 Unteroffizier Gura Budiluj, Moldávie Jandl Johann 23.10.1908 23.8.1943 Pionier Nestiň, Chorvatsko Mraz Josef 11.2.1906 10.1.1944 Grenadier Starino, Bělorusko Schedy Franz 14.10.1914 1.9.1943 Rusko Schüller Rafael 25.11.1911 9.7.1944 Obergefreiter Schwarz Emmerich 19.1.1911 27.6.1942 Schütze Ternawaja, Ukrajina Wlach Franz 13.5.1914 28.7.1944 Oberfeldwebel Borow - Polsko Skywa Johann 27.12.1921 28.3.1944 Obergefreiter JZ. Narwa,Eston. Frank Alois 28.3.1919 8.3.1945 Unteroffizier Szamor, Maďarsko [75] Tak lze vysledovat ale i třeba osud Roberta Schalluda z Komořan, který po ústupu od Stalingradu našel svoji smrt až na konci války u Heiligenbeil ve Východním Prusku, nebo Antona Laiky z Rostěnic, který padl a je pohřben na Krétě. Mnoho občanů ostrůvku je pochováno v Rusku, mnozí jsou nezvěstní (Starý Bychov, Charkov, Sevastopol, Kursk... .).[76] Mnoho vojáků vstoupilo do širokého povědomí a dodnes způsobují rozporuplné reakce, nejznámější je osud Martina Hrušťáka z Čechyně, který jako poddůstojník pěchoty při bojích na severovýchodním úseku východní fronty (Leningrad, útoky na ostrovy Moon a Osel u Estonska) dosáhl nejvyšších německých vyznamenání. Poté, co 65 podlehl svému šestému zranění, byly jeho tělesné ostatky jako výjimka převezeny do vlasti, aby nakonec spočinuly na hřbitově v Rousinovci.[77], Nej smutnější úkol měli starostové, když museli doručit oznámení rodině o případu úmrtí na frontě či zařazení mezi nezvěstné. Celkem tvořily vojenské ztráty obyvatelstva ostrůvku víc než 10 % všech obyvatel. Pro představu uvádím seznam obětí války v jednotlivých obcích. U mnohých vojáků je známé i místo úmrtí či umístění hrobu, jiní dodnes platí jako nezvěstní. Ztráty civilního obyvatelstva byly mezi obyvatelstvem zaznamenány až na samotném konci války, v průběhu bojů o vesnice a také v prvních dnech po obsazení vesnic, kdy řada obyvatel spáchala sebevraždu převážně ze strachu před Rusy nebo případnou pomstou za přečiny, které se děly v minulých letech ve jménu Říše. Tímto výčtem osudů jednotlivých vojáků z ostrůvku v žádném případě nelze omlouvat to, že sloužili a padli ve službách nacistické mašinérie, jednalo se jak o dobrovolníky, tak o vojáky, kteří jako Němci narukovat museli, ale zároveň si myslím, že k novodobé historii tohoto jazykového ostrova patří i krátká zmínka o jejich osudech na frontách druhé světové války. Seznam obětí z řad německého obyvatelstva obec padlí a nezvěstní domácí oběti ( nálety, sebevraždy) Komořany 25 12 Hlubočany 32 16 Terešov 8 9 Kučerov 52 13 Lysovice 28 2 Rostěnice 25 6 Zvonovice 18 1 Čechyně 22 celkem 210 59 [78] 66 Celkem tedy přišlo o život v důsledku přímých válečných událostí 269 obyvatel vyškovského jazykového ostrůvku. K tomu musíme připočítat ještě ale i pozdější oběti hlavně z řad starých lidí, kteří zemřeli na následky vysídlení v Německu. Kromě padlých vojáků Wehrmachtu na území ostrůvku, je známá i jedna civilní oběť původem z Říše, jistá paní Zloteck z Hamburku, která zahynula v Rostěnicích při bombardování. Obecní kronika Kučerova také uvádí, že při průjezdu uprchlíků z východního Slovenska (Spiše) či Maďarska na podzim 1944 zemřela jedna osoba v Kučerově a je pochována na zdejším hřbitově.[79] Od prvních měsíců roku 1945 se začala zvyšovat stále větší nervozita a nejistota obyvatel. I proto se i poslední válečné velikonoce slavily, což dříve nebylo zvykem, v nej větší tichosti. Na počátku dubna se fronta nacházela již v blízkosti Kyjova a Židlochovic a 7. dubna byl vydán rozkaz k evakuaci brněnských lazaretů.[80] Obyvatelstvo ostrůvku poprvé začalo pomýšlet na hromadný útěk se selskými vozy směrem na západ, popřípadě na jih do Rakouska. V některých domech bylo vše připraveno, vozy stály naloženy jen tím nejnutnějším, jako byly potraviny, ošacení a čekalo se jen na pokyn. V uzavřené koloně bylo plánováno dosáhnout rakouského Waldviertelu. Obyvatelstvo ale bylo nejednotné, kdy, jak a zda vůbec tuto cestu podniknout. Někteří říkali, že na útěk už je pozdě, že budou dostiženi postupujícími Rusy, jiní, hlavně ženy, měly strach, opustit domovy, protože muži byli ještě na frontách nebo v zajetí a jejich manželky měly strach, že už by se nemuseli shledat. Jiní se nemohli rozloučit s domovem a půdou, na které pracovaly celé generace jejich předků. Další lidé viděli, jakými velkými útrapami procházeli utečenci z Horního Slezska a Bačky, kteří byli v zimních měsících ubytováni na ostrůvku. Tyto transporty byly často na ostrůvku hezky přijímány a jeho obyvatelé doufali, že nebudou muset jedenkrát stát před rozhodnutím, zda opustit své domy či ne. Bohužel nikdo se nedokázal k útěku rozhodnout včas, když ještě byly možnosti odejít do Horních Rakous. Vina spočívala ale i na německých úřadech, které do poslední chvíle útěk odmítaly. A tak obyvatelstvo se na rozkaz německého velení podílelo nesmyslně na kopání zákopů a přípravě opatření, která měla zastavit, anebo alespoň zpomalit postup Rudé armády. Jednalo se však většinou o starší ročníky, dílem i o Vlasovovu armádu a také Rakušany, kteří viděli, že válka již je prohraná a spíše se snažili získat civilní oblečení a utéci. Uvedu několik postřehů z posledních dnů druhé světové války v Rostěnicích a 67 Zvonovicích. V noci 26. dubna se sedm rodin z Rostěnic - Marischlerovi z č. 24, Bernhauerovi z č. 100, Hanosekovi č. 101, Haschovi č. 106, Kutscherauerovi č. 110, Tschapkovi č. 117 a Legnerovi z č. 120, pokusilo přeci jenom uniknout. Jejich 28 denní cesta však skončila na hranicích a byli zadrženi v jihočeském Táboře a poté, co se dostal Tábor do rukou Rusů posléze vráceni přes tábor v Olomouci zpět do Rostěnic. Dne 27. dubna se konala další porada vybraných obyvatel, kde bylo rozhodnuto setrvat na místě, společný útěk již ani nebyl možný. Přesto se několika jednotlivcům a rodinám z ostatních vsí podařilo ještě před koncem války dosáhnout západní hranice a uniknout do Německa či Rakouska. [81] Téhož dne, tedy 27. dubna 1945, napadla sovětská letadla železniční trať Brno Vyškov - Přerov (zasáhla německý muniční vlak na nádraží v Lulči) a zaútočila na Rostěnice. Obyvatelé ostrůvku mohli sledovat ohromný výbuch na nádraží a útočící letadla. Německé protiletadlové delostrelectvo umístěné v okolí kostela sv. Martina jich několik sestřelilo, očitý svědek popisuje sestřel nejméně tří letadel.[82] Při bombardování Rostěnic zahynuli čtyři místní obyvatelé: Elisabeth Haschka, Matthias Hermann, Mattheus Jandl, Anna Krejcir a již výše zmíněná paní Zloteck z Hamburku. Zraněni byli Johann Krejcir a Rosina Jandl. Večer téhož dne zaujaly německé tanky obranná postavení, zejména na křižovatce na Zvonovice u sochy sv. Jana Nepomuckého. Dalšího dne probíhaly v okolí boje a první sovětský voják se v Rostenicích objevil 29. dubna ráno. Během dne pak byly obě vesnice dobyty Rudou armádou. Německé vojsko se stáhlo směrem na Vyškov odkud ostřeloválo ruské pozice. Příchodem ruských vojsk započalo prohledávání domů, jejichž obyvatelé se schovali na půdách a sklepích, kde žili ze svých skromných zásob. Znásilňování žen a dívek bylo na denním pořádku. Situace se uklidnila až v půli května. V průběhu bojů byla celá řada stavení a hospodářských budov zničena nebo vážně poškozena, část byla neobyvatelná. Ve škole byly ubytováni vojáci Rudé armády, kteří zcela zničili nábytek a vnitřní vybavení školy. Budova sama byla poškozena dělostřeleckou palbou a i školní zahrada byla zničena sovětskými tanky. Zvonovice nebyly přímými válečnými událostmi ani následným bombardováním příliš postiženy. Německé oddíly byly spíše v Rostěnicích a tak k větším vojenským akcím nedošlo. [83] 68 Ihned po skončení bojů převzali moc ve vesnicích Češi. Byli to většinou čeledíni, kteří sloužili na německých statcích. Byly založeny národní výbory a práceschopní obyvatelé byli nasazeni na úklid trosek. Do vesnice ovšem začínali proudit také první Češi z okolí, někteří aby se obohatili a zabrali ten nejlepší německý majetek, druzí proto, že jeich stavení byla válečnými událostmi zničená. Na počátku června počala nová česká správa s rozdělováním rodin do okolí. Jako první byly přesunuty rodiny Marischlerova a Kutscherauerova, stejně tak i mládež musela opustit vesnici. Rodiny byly převezeny do pracovního tábora v Ivanovicích. Posléze k nim přibyla ještě rodina Reichmannova, která byla v Ivanovicích nasazena u sedláka Horníčka. [84] Místní národní výbory měly již v červenci 1945 pořídit soupisy všech Němců nad 15 let. Děti do čtrnácti let byly přiřazeny ke jménu matky. Na základě těchto seznamů měl okresní národní výbor rozdělit německé obyvatelstvo do pěti základních kategorií: a) ti, které je možno využít k pracovním úkolům, neboť jejich nepřítomnost v místě bydliště nebude na škodu hospodářským zájmům b) ti, kteří musí z hospodářských důvodů zůstat na místě, c) nebezpeční agitátoři, organizátoři a ti, kteří v nacistickém režimu zastávali významná postavení, měli být soustředěni do zajišťovacích táborů a využíváni k práci d) ti, kteří se postavili proti nacismu a byli jím pronásledováni, měli být ponecháni na místě e) ostatní kategorie německého obyvatelstva (staří, nemocní, nevyužitelní) měli být evakuovaní Ještě dříve měli být evidováni ti Němci, kteří se angažovali v nacistických organizacích. M N V Rostěnice tak v hlášení z 14. června 1945 uvedl 6 příslušníků SS, 24 příslušníků SA a 12 členů NSDAP. O zmatcích a nepřehlednosti doby svědčí i to, že výkaz patrně z konce léta 1945 uvádí 15 členů NSDAP, čtyři SA, pět členů Hitlerjugend a žádného příslušníka SS.[85] O zmatku tehdejší doby svědčí i to, jak byly měněny symboly. V Kučerově bylo prvního května nařízena výzdoba rudými prapory. Lidé vzali vlajky s hákovými kříži, které předtím odstranili, ale na praporech bylo přesně vidět, kde hákový kříž byl. [86] 69 Divoké vyhnání proběhlo pouze v Terešově, kde někteří Češi z okolí, převážně z Manerova, násilně odvedli veškeré německé obyvatelstvo pod pohrůžkou zastřelení do tábora ve Vyškově, kde bez nej menší možnosti uchovat něco ze svého majetku museli žít až do transportu v létě 1946. Tento případ byl však ojedinělý. Poslední dny druhé světové války probíhaly bouřlivě i v Lysovicích. Dne 28. dubna ráno objevily ruské jednotky ve vsi německého vojáka, který patrně usnul a Rusové jej pak na návsi zastřelili. Jeho tělo bylo pochováno na místním hřbitově, ale na rozkaz Rusů muselo být exhumováno a voják byl zakopán za hřbitovní zdí. Další obětí se stal 77 letý Johann Gross, č. 34, který byl při nedorozumnění zastřelen. [87] I do Lysovic se začali stěhovat lidé z okolí, aby se poohlédli po nových domech. Německé obyvatelstvo, pokud nemohlo být použito jako pracovní síla, bylo hlášeno na úřadu práce ve Vyškově a přiděleno na práci do okolí k českým sedlákům. Rodiny byly velice často rozděleny. Všichni Němci byli označeni 12 - 15 cm velkým „N" - Němec. Civilní ztráty byly hlášeny i z Kučerova, kde Rusové zastřelili řezníka Johanna Butschka, z toho důvodu, že německý granát, vystřelený od Vyškova zabil v jeho zahradě několik ruských důstojníků. Protože měl jako jeden z mála telefon, padlo na něj podezření, že německé vojsko informoval, i když vru dobu byl mimo domov. Byl zastřelen ve své zahradě. [88] Docházelo však i ke skupinovým sebevraždám. Tak v Kučerově například Wenzel Hross spáchal na půdě domu sebevraždu i s ženou a čtyřmi dětmi, před tím, než se zastřelil, podpálil ještě celý dům. V Hlubočanech je znám případ, kdy rodina Haschkova spáchala sebevraždu tím způsobem, že Matthias Haschka postřílel celou rodinu, (ženu, své dvě děti) i příbuzenstvo (švagrovou a tři děti) a nakonec zastřelil sám sebe. Jeho švagr válku přežil a musel se s tímto osudem vyrovnat. K ojedinělým sebevraždám docházelo i jinde. Z mnoha případů lze zmínit oběšení Hegerových v Hlubočanech, nebo Schuriuse v Kučerově. Většinou to byl strach o poválečný osud nebo následky znásilňování ruskými vojáky. [89] Je nutné však podotknout, že v mnoha případech se ruští vojáci k civilnímu obyvatelstvu chovali přátelsky a zejména dětem se snažili nabídnout sladkosti nebo chleba. Nejhorší situace pro německé obyvatele nastala však ve smíšené obci Terešově. Terešov byl obsazen ruskými jednotkami 28. dubna stejně jako sousední Hlubočany. Situace byla pro zdej ší Němce komplikovaná tím, že zdej ší čeští sousedé převzali právo 70 do vlastních rukou. V den všeobecné kapitulace Německa byl zřízen národní výbor a všichni Němci z Terešova, osady o 36 číslech, jejíž polovinu tvořili Češi, byli vyvedeni ze svých domů bez možnosti vzít si s sebou to nejnutnější, a pěšky byli vedeni do tábora ve Vyškově. Češi, převážnou mírou z Manerova, někteří v ruských uniformách, či jinak „vystrojení partyzáni", dělali ozbrojený doprovod. Dne 9. května v 6 hodin ráno byli pod záminkou „výslechu" ve Vyškově místní Němci z Terešova vyvedeni. Vzetí osobních věcí bylo označeno jako „nepotřebné". Terešovští byli v táboře většinou drženi až do léta a následného transportu v roce 1946. [90] Dnes již téměř žádný obyvatel Vyškova neví, že i zde, tak jako třeba v Rousínově, či Ivanovicích byl zřízen tzv. zajišťovací, někdy nazývaný i koncentrační, tábor. O táborech v Ivanovicích či Rousínově nemáme mnoho zpráv, většinou se jednalo o tábory pracovní. Vyškovský tábor byl nejdříve umístěn ve „starém zámku". Byli zde zadržováni lidé ze všech obcí ostrůvku, kteří byli podezření z činnosti v některých organizacích, ale byli zde i vojáci Wehrmachtu či Němci z okolí. V prvních týdnech po skončení války zde byli hlídáni dozorci z řad obyvatel Vyškova či okolí. Docházelo však i k bití, znásilňování a dalším násilnostem. Asi po čtyřech týdnech byl tento tábor přesunut do náhradních prostor. Poté, co dozor přejali strážníci, se situace mírně zlepšila. Útěky z tábora se částečně dařily, dokladem toho může být úspěšný pokus o útěk dvou občanů Hlubočan (Rolny a Singer), kterým se podařil útěk do Rakouska. Tím unikli trestu deseti let, který dostali jejich spoluvězni, kteří neměli odvahu utéct. Dva z nich se domů již nevrátili (J. Singer, Fischer). Také Franzi Fitzkovi z Kučerova se zdařil útěk ze severomoravského Mírová. Stejně tak se zdařil útěk z vazby jistému Richterovi z Terešova [91]. Muži a ženy byly odděleni, nacházelo se mezi nimi i několik Čechů pro podezření z kolaborace. Lidé byli většinou přiděleni na práci k českým sedlákům nebo řemeslníkům. Pochopitelná nenávist k Němcům byla někdy podporována i z nejvyšších míst. Tak například katolický kněz a ministr pošt páter Hála, rodák z Dražovic, vesnice poblíž ostrůvku, se vyjádřil, že rudé punčochy (míněny byly rudé punčochy ke kroji místních žen a dívek) musí zmizet ze zdejší oblasti. Rád bych zmínil jednu oběť poválečné doby za všechny. Byl jí baron JUDr. Wolfgang 71 von Manner, majitel zámku vBohdalicích a donátor kučerovského kostela. Byl do tábora odvlečen v prvních květnových dnech roku 1945. Na podzim byl i s ostatními vězni vsazen do sklepa, v němž se vlivem povětrnostních podmínek zdržoval asi metr studené vody. Vinou nelidského zacházení (většinou dozorce Kocourek) a podvýživy zemřel doktor Manner na svém slamníku 24. ledna 1946. Jeho skon komentoval dozorce Zedník slovy „Už je propuštěn".[92] 72 7. Poválečný vývoj na ostrůvku Od prvních květnových dní se situace na vyškovském ostrůvku radikálně změnila. Německé obyvatelstvo bylo rozděleno podle výše uvedených seznamů a většina práceschopných lidí byla nasazena na zemědělské práce u českých sedláků v okolí. Byli nasazeni po celém okrese, ponejvíce u českých sedláků a posléze i na státních statcích. Mohu jmenovat za všechny místa Pustiměř, Hostíce, Ivanovice na Hané či Medlovice, kde bylo Němců nejvíce. V Hostících to bylo díky státnímu statku, v Ivanovicích pracovali v místním serologickém ústavu u koní či v místní cihelně. Na roztržení rodin nebyl brán zřetel.[93] Do svých domovů se někteří vrátili až těsně před transportem. Ty rodiny, které v obci zůstaly, žily ze dne na den. Nejenže neměly téměř nic k jídlu, ale nemohly si být jistí ani střechou nad hlavou. Do vsí neustále proudili noví a noví přistěhovalci z okolí, ale i vzdálených míst. Nejprve to byli tzv. zlatokopové, kteří přicházeli za jediným účelem, a to obohatit se na zdejších lidech. V praxi to vypadalo tak, že dotyčný obsadil chalupu, která se mu nejvíce líbila, sebral si věci, které se mu hodily a po určitém čase se přestěhoval do chalupy jiné. Jsou známy případy, kdy například z Rostěnic odchází až na jižní Moravu, kde situace byla podobná. Nelze se tak divit, že na některých domech se vystřídalo někdy i pět šest majitelů. Později se do vesnic nastěhovali lidé z okolí, kteří z různých důvodů přišli o střechu nad hlavou. Byli to především obyvatelé vsí na Drahanské vrchovině, z míst vojenské střelnice, ze kterých za války museli odejít a nyní našli své domy neobyvatelné. Proto nacházíme mezi novými obyvateli mnohé lidi ze Studnic, Radslavic, Rychtářova a dalších vesnic Drahanské vrchoviny. Tito se k původním obyvatelům chovali většinou přátelsky a sdíleli jejich osud. Také je zde hodně příchozích například z Drysic, které byly válečnými událostmi neobyčejně těžce poškozeny a tamní lidé dostali nabídku odejít na ostrůvek. Samotnou kapitolu tvořili volyňští Češi, kteří se většinou jako vojáci Svobodovy armády vrátili do staré vlasti. Tito měli přednostní právo na zabrání majetku, a tak se občas stalo, že dům, i když již byl zabraný, musel být pro tyto lidi uvolněn. Byli to 73 obyvatelé vesnic na Volyni jako například Dembrovka, Hrušvice a další. [94] Co se týče situace Němců, kteří v domech ještě žili, byla velice rozdílná. Z některých domů byli Němci ihned po příchodu Cechů vystěhováni, někdy přímo od jídla a bez možnosti vzít si s sebou i ty nejnutnější věci. V takovém případě museli hledat nocleh a místo pro pobyt u příbuzných či známých. Štěstí měli ti, kteří měli malé a staré domy, a z tohoto důvodu nebyly ještě obsazeny. V raných fázích odsunu hrála svoji roli také armáda. Svou roli hrály i směrnice, ne zřídka tvrdě protiněmecky zaměřené, jako např. „Zásadní směrnice o provádění akce k vyčištění Moravy a Slezska od Němců". Tato nese podpis velitele 3. vojenské oblasti generála Zdeňka Nováka. Zdůrazňuje přitom součinnost mezi prvky armády a národními výbory. Je třeba však dodat, že měla na mysli patrně německé vojáky. Co týče součinnosti státních orgánů na Vyškovsku, lze bez nadsázky uvést, že v nich v prvních chvílích vládl zmatek. Dle Směrnice pro přípravu a provedení evakuace státně nespolehlivých živlů, vydané v Brně dne 10. července 1945, měli být tyto rozděleny do zmíněných pěti kategorií, které ještě jednou pro úplnost uvádím. [95] 1) Ti, jichž lze využít k pracovním úkonům, neboť jejich nepřítomnost v místě nebude na újmu hospodářským zájmům. Vytvořit z nich pracovní oddíly po padesáti lidech. Jedná se zejména o profesory, učitele a inteligenci. 2) Ti, kteří musejí zůstat vmiste z hospodářských důvodů, tj. zemědělci, živnostníci, lékaři. Doporučeno nechat jejich rodinné svazky. 3) Nebezpeční „agitátoři a organizátoři", nebo ti, kteří v nacistickém režimu zastávali vysoká postavení. Soustředit do „dobře střežených koncentračních táborů", co nejvíce využít k práci. 4) Ti, kteří se postavili proti nacismu a byli jím pronásledováni - nechat v místě. 5) Zbytek - míněni jsou práce neschopní a přestárlí - ihned evakuovat. Povolit zavazadlo 60 kg a jídlo na pět dnů, naopak žádné zlato, šperky, ceniny, valuty, čs. peníze. U nemocných nutno transport odložit. V závěru s objevuje i pokyn, že nemají být připuštěny krádeže ze strany Cechů. [96] Jak jsem již uvedl, docházelo často k přehmatům a zmatkům. Seznamy měly být vedeny dle domovních čísel, měl se doplnit soupis povolání, a lidé zařadit do určených kategorií. ZNV výnosem z 1. 8. 1945 požaduje zajistit členy SS, SA, NSDAP, gestapa, HJ, SdP V některých obcích, jak patrno se seznamů, je tento úkol vyřešen poznámkou „manželka gestapáka". V Pustiměři u Vyškova se zase objevuje poznámka, 74 zda manželka provdaná za Němce má být počítána jako Němka.[97] Také co se týče internovaní, mělo často s humánností pramálo společné, v českých obcích šlo zejména o náhodné zátahy, takže se stávalo, že internovaní byli lidé jen díky svému německému původu nebo jen kvůli tomu, že měli německé jméno. Např. v obci Nemojany na Vyškovsku byly 4 osoby (příslušníci dvou rodin) internovaní ve sběrném táboře ve Vyškově ještě předtím, než vůbec byla nějaká právní směrnice vydána. Mezi zadržovanými se nacházel i mladík z Nosálovic, který byl internován jen kvůli tomu, že byl odvelen do Wehrmachtu, kde dosáhl nižší poddůstojnické hodnosti, přičemž nepodnikl žádné další kroky k tomu, aby se službě v armádě vyhnul.[98] Ve vesnicích docházelo také k častému roztržení rodin, neboť část Němců byl poslána na práci do jiných míst, často do vnitrozemí nebo ryze českých vesnic. Národní milice, které vznikaly v některých obcích, ale často využívaly tyto přesuny ke krádežím a násilnostem či k nedůstojným osobním prohlídkám. Podobné zkušenosti uvádějí i zadržení Němci z vyškovského jazykového ostrůvku, kteří byli umístěni ve zmiňovaném táboře ve Vyškově. Cituji z výpovědi jedné zosob, násilně vyhnané již v ranních hodinách dne 9. 5. 1945 z obce Terešov: „....Poté následovaly jen denní represálie a šikana. Bylo to hrozně ponižující. Proč jsme museli právě my, obyvatelé Terešova tak trpět? Přece jsme i dříve spolu žili v míru. I vjiných obcích ostrůvku se děly špatné věci, ale taková brutalita jako v Terešově nebyla nikde k vidění... " Muži, kteří skupinku obyvatel odváděli do Vyškova byli Němci později označováni jako „bewaffnete Partisanen" (ozbrojení partyzáni). [99] V okrese Vyškov existovalo několik zajišťovacích táborů, z nichž nakonec nabyly většího významu pouze tábory ve Vyškově a v Rousínově.[100] Většinou vznikly už po 10. květnu 1945.[101] Zajišťovací tábor ve Vyškově byl umístěn v prostorách zámku, za války to byl „Kulturhaus NSDAP". Byl sice vybaven elektrickým proudem a vodovodem, ale chybělo vytápění. Kapacita byla udávána ONV na 450 osob, většinu osazenstva tvořili Němci, ale bylo zde i několik Cechů. Zadržení museli zadarmo vykonávat veřejné práce a nebo byli využíváni v českých výrobních podnicích. Denní náklady na jednu zadrženou osobu činily 3.50 Kčs, velitelem tábora byl jmenován již zmíněný Jindřich Zedník za měsíční plat 2 200 Kčs. Ke dni 27. července 1945 bylo v tomto táboře internováno 270 osob, k 22. srpnu 1945 250 osob a k 20. 9. 1945 244 osob - z toho 235 Němců. [102] Zajišťovací tábor vRousínově byl umístěn v přenosných dřevěných barácích. K 75 dispozici bylo elektrické světlo, vodovod, koupelna. Vytápělo se kamny. Kapacita zde činila 300 osob a k 27. 7. 1945 se zde nacházelo 57 zadržených. I zde byli zadržovaní nuceni bezplatně vykonávat zemědělské práce, přičemž náklady na jednu osobu činily 4.10 Kč. [103] Stejně jako je komplikované určit, kolik Němců bylo v rámci divokých odsunů vyhnáno z Československa, nepodařilo se mi objevit materiály, které by mohly určit, kolik Němců opustilo v tuto dobu okres Vyškov. Nesmíme zapomínat, že se v tuto dobu na území republiky nenacházeli jen „starousedlí Němci", ale i přistěhovaní po roce 1938, dále tisíce uprchlíků z východních německých oblastí a v rámci využití k těžké fyzické práci byli sem přesouváni i Němci ze Sudet, takže v pohybech německého obyvatelstva panoval značný chaos. Po postupimské konferenci pokračoval víceméně dobrovolný odchod do Německa, přičemž československé státní orgány dostaly pokyn, aby tomuto nebránily. [104] Dle úřední zprávy ONV Vyškov z 1. října 1945 podepsané správcem ONV Vyškov Novákem bylo k tomuto datu v okrese přítomno 2 970 Němců, z toho 571 mužů, 1 609 žen a 790 dětí do 14 let. [105] Problémem bylo zařazení Němců do první etapy odsunu, z čehož nakonec sešlo vinou toho, že většina německého obyvatelstva ostrůvku byla rozeseta po českých vesnicích v okrese a v dříve německých obcích tvořili minoritu. Před zahájením transportů musely být pro všechny osoby do nich zařazené vydány evidenční lístky, jež měly být rozdány do konce roku 1945. Odsun z ostrůvku do různých částí okresu či kraje nastal od poloviny května 1945, ještě 21. května oznamuje vyškovský ONV, že 13 osob je toho času neschopno transportu. V mnoha případech však Němci na statku zůstali, ale byli ubytováni buď ve výminku nebo v hospodářských budovách a pracovali dále na statku, ne však už jako majitelé, ale jako čeledíni u českých správců. Byly ale i takové případy, kdy německá rodina zůstala v domě spolu s Čechy a dokonce s nimi i u jednoho stolu jedla. Pro mnoho Čechů, kteří neuměli hospodařit to byla vítaná pomoc v zemědělství a dovolili dřívějším německým majitelům dále pracovat a hospodařit. Němci dostávali i zvláštní potravinové lístky s nápisem „Němec". [106] 76 Obr. č. 19 : Farní kostel sv. Cyrila a Metoděje v Rostěnicích Od ledna 1946 probíhal dle rozhodnutí Postupimské konference už úřady řízený odsun Němců z Československa. V průběhu jarních měsíců 1946 se i na Vyškovsku rozšířila zpráva, že i všichni zdejší Němci budou odsunuti do Německa. Okresní národní výbor vypracoval pro všechny vesnice seznam Němců, kteří pracovali roztroušeni po okolních vesnicích. Zdejší sedláci nebyli nijak nadšeni, ztráceli tím levnou pracovní sílu, protože Němci u nich pracovali většinou zadarmo. [107] Většina prováděných protiněmeckých akcí, jak na Vyškovsku, tak i v celé ČSR, byla zpočátku živelných a závisela často na místních náladách. Tyto akce nelze globalizovat, napjatá atmosféra války a předchozích šesti let se projevovala spontánně, v mnoha místech pohraničí německé obyvatelstvo takto perzekuováno nebylo a odsun probíhal spořádaně. Odsun německého obyvatelstva z Vyškovská později probíhal právě přes internační tábor ve Vyškově, neboť odsud byly vypravovány transporty po ose Vyškov, Brno Maloměřice, Praha, Plzeň, Domažlice k německé hranici. Rakouští státní příslušníci měli být zvlášť odděleni a neměli být internovaní, naopak měli být vybaveni potravinami a tabačenkami v plné hodnotě. Zda se toto dělo je již jiná věc. Z Vyškovská jsou známy i případy dobrovolného odchodu do Rakouska (např. farář Rodei 77 z Rostěnic). Bylo dohodnuto, že celá akce bude provedena v několika transportech, zároveň s Němci z Brna a okolí. Proto i dnes žijí vyškovští Němci roztroušeni po celém jihoněmeckém prostoru. Jak již bylo dříve uvedeno, naprostá většina německého obyvatelstva vyškovského ostrůvku podléhala po skončení války tomuto odsunu. Jen pro připomenutí, tento akt je všeobecně rozdělován do tří fází. Všechny tyto fáze mají své zastoupení i na Vyškovsku. Za prvé se jednalo o živelný, divoký odsun (květen až červenec 1945), v tomto období docházelo k největším krutostem a násilnostem vůči německému obyvatelstvu. Na Vyškovsku lze zmínit citovaný osud obce Terešov, jejíž obyvatelé byli hned v prvních hodinách po obsazení Rudou armádou vyhnáni ze svých domů, okradeni o svůj majetek a pěšky nahnáni do sběrného tábora ve Vyškově, provizorně zřízeného pro internaci Němců a kolaborantů. Zde obyvatelé obce Terešov živořili až do zmíněných organizovaných transportů do Německa v létě 1946. Druhá fáze se týká tzv. organizovaného odsunu v měsících leden až říjen 1946. V této fázi bylo odsunuto největší množství německého obyvatelstva. Třetí fáze probíhala v rámci slučování rodin, na základě dobrovolnosti až do počátku padesátých let, kdy se osoby vyjmuté z odsunu nebo internované mohly vystěhovat za svými, již dříve odsunutými rodinami do Německa případně Rakouska. Všem těmto vlnám předcházela ještě jedna, tzv. nultá, kdy část obyvatelstva prchala se svým majetkem už před příchodem Rudé armády, buď po vlastní ose na německá území, a nebo dohromady v doprovodu jednotek Wehrmachtu. Na Vyškovsku se tento případ týká jen několika rodin, které těsně před obsazením jejich vesnic Rusy vyrazily s povozy směrem k rakouské hranici, případně jihozápadním směrem. Většina těchto povozů ale byla zadržena rychle postupujícími jednotkami Rusů a poslána zpět do domovských obcí. Ukládala se povinnost do transportu sloučit celé rodiny. Nastal tím občas problém u rodin, kde rodinní příslušníci byli ještě v zajetí či ve vězení. Často se proto musely rodiny uchýlit ke lži o celistvosti rodiny, která ale většinou nebyla zkoumána. Roztroušené rodiny měly být shromážděny ve svých domovských obcích a byly poté koňskými potahy odváženy do tábora ve Vyškově. S sebou si měly vzít jen to nejnutnější, ošacení, prádlo a osobní věci. Šperky, zlato či vkladní knížky a jiné cennosti byly zakázány. Na osobu bylo určeno zavazadlo o váze 70 kilogramů, ale mnozí nebyli ani schopni takovou kvótu naplnit, protože veškerý jejich majetek již byl rozkraden. 78 Po několika dnech v táboře ve Vyškově měli být lidé přesunuti do tábora v Brně Maloměřicích. Zde měly být prováděny kontroly osob a majetku a zbylé cenné věci „oficielně odebrány". Zabavovány měly být i veškeré listiny, doklady a spořitelní knížky. Jediným dokladem měl zůstat křestní list („Taufschein") , do kterého bylo posléze otištěno razítko „Trvale evakuován z republiky Československé". [108] Vlastní organizovaný odsun započal z vyškovského zajišťovacího tábora ve dnech 29. 5. - 30. 5. 1946, kdy bylo vypraveno do sběrného střediska v Brně Maloměřicích 600 osob, dále během června 400 osob, v červenci 401 osoba a v srpnu konečně 405 osob. V táboře v Maloměřicích, který sloužil jako zadržovací tábor od konce války a byl zamořen vešmi a štěnicemi, byli Němci drženi několik dní, bez možnosti kontaktu s okolním světem. Poté byli smíšeni s ostatními Němci, převážně z Brna a okolí, a po železnici odváženi. Rodiny musely zůstat pohromadě, na což dbali američtí vojenští úředníci na hranicích. Každá osoba obdržela číslo vagónu a transportu, které muselo být nošeno viditelně. Každý transport měl asi čtyřicet vagónů po třiceti osobách. Transporty projížděly Českou Třebovou, Pardubicemi, Kolínem, Prahou, Plzní až do západočeských Domažlic. Na hranicích ve Furt im Wald byl transport předán československými úřady Američanům. Posledním transportem byl transport z 22. září. 1946, ve kterém se nacházelo 122 osob německé národnosti. Tyto počty uvádějí téměř výlučně obyvatelstvo vyškovského ostrůvku. Tímto datem přesuny téměř ustaly, v říjnu šlo pouze o 2 osoby a v listopadu ještě dodatečně 75 osob.[109] K 1. listopadu 1946 se tedy dle sčítací komise ONV vykazovalo na okrese Vyškov pouze 548 Němců, z toho 208 nepodléhajícím odsunu, přičemž ve 3 případech šlo o specialisty, ve 23 případech předložili osvědčení o československé příslušnosti, 178 bylo Němců ze smíšených manželství, ve 3 případech šlo o židy a 1 osoba prokázala milost ministerstva vnitra. Ani jedné osobě na Vyškovsku nebyl dovolen odklad odsunu a žádná osoba také nebyla zahrnuta mezi antifašisty.[110] Průběžně také přicházely žádosti o dobrovolné vystěhování do Německa, a to zejména díky tomu, že se tam již nacházeli rodinní příslušníci. V květnu 1946 už ONV Vyškov evidoval žádost 21 osob z Čechyně a 18 z Komořan. Během roku 1947 odjížděly do Německa ještě další osoby, většinou do amerického okupačního pásma. Dne 28. listopadu 1947 bylo z okresu Vyškov vypraveno ještě 11 osob. I s touto skupinkou dojdeme k číslu 2 466 odsunutých osob z okresu Vyškov.[lll] V praxi vypadal odsun tak, že příslušníci místní správy ONV předali osobám připiš, 79 v němž byly uvedeny pokyny, který den se má dotyčný dostavit do sběrného tábora, stanovaná váha osobního zavazadla na 80 kg, dále byly uvedeny věci, které může mít dotyčný u sebe - přikrývky, bible, prádlo, polštáře, popř. dětský kočárek. Poté byli Němci soustředěni ve sběrném táboře ve Vyškově, byl sepsán protokol, kam by si přáli dotyční odejít, v kolonce vyškovských Němců stálo většinou Bavorsko. Do transportů byli nakonec zahrnováni i lidé, obvinění mimořádným lidovým soudem, zejména funkcionáři NSDAP, B D M , HJ. Na Vyškovsku se jednalo o 59 případů. V jednom případě šlo dokonce o jistou osobu z Lysovic, vedenou jako Rottenführer SA. [112] Ministerstvo vnitra nařizovalo z odsunu vyjmout německé kněze a řádové sestry. To bylo zdůvodňováno, že jejich odchodem by nastal zmatek v evidenci obyvatelstva a vedení matrik. Toto se netýkalo Vyškovská, kde jediný německý kněz, Franz Rödel se dobrovolně vystěhoval do Rakouska. V případě řádových sester učinil ONV Vyškov dotaz ohledně tří Chudých sester školských de Notre Dame z kláštera ve Slavkově, z nichž jedna byla Rakušanka a dvě německé národnosti. I tyto záležitosti byly patrně vyřízeny kladně a sestry byly vyjmuty z odsunu.[113] Nemocní a nevidomí byli přesunuti do starobince pro Němce ve Svatobořicích, z okresu Vyškov se toto týkalo 4 nevidomých chovanců z domova v Nových Hvězdlicích.[114] Zvláštní přístup nařídilo ministerstvo vnitra osobám ze smíšených manželství oběžníkem z 27. května 1946. Byly jim poskytovány jisté úlevy, nej markantnější byla ta, že dostávali potravinové lístky jako českoslovenští občané. Do září 1947 bylo na M V zasláno z okresu Vyškov 340 žádostí o úlevy, z toho 82 žadatelů se neucházelo o československé občanství. [115] Dle § 1 odst.l dekretu prezidenta republiky č. 33 / 45 Sb. z 2. srpna 1945 nebylo převážné části československých Němců navráceno čs. občanství, neboť už od roku 1938 byli občany Říše. Prezident Beneš uznával nulitu Mnichova, proto československý stát musel nejprve Němce československého státního občanství zbavit. To se dělo většinou na základě údaje z dotazníku Fragebogen zur Feststellung der deutschen Volkszugehörigkeit ze 14. července 1939. Z archivní agendy se dozvídáme, že žádosti o znovunabytí čs. občanství byly asi ze 70 % zamítnuty. Žádostí se zabývaly správní orgány, některými i obhájci, pro Vyškov to byl většinou dr. Mojmír Kusák. Z Cechyně je znám případ posudku na 81 letou žadatelku o navrácení čs. občanství, kde je konstatováno : „ pro své stáří neúčastnila se žádných nacistických schůzí nebo oslav, ale zřejmě sympatizovala s nacisty a také věřila ve vítězství Německa. Nebylo sice 80 zjištěno, zda někdy udala někoho z českých občanů, ale ani že by někomu pomohla. Vůči českým občanům se chovala slušně, ale její synové bojovali na frontě proti našim spojencům a také na frontě padli. O německou příslušnost se ucházela dobrovolně, aby získala j i sté výhody např. Reichshilfe." [166] Poslední důležitou věcí v kapitole vysídlení je ztráta majetku. Již v květnu 1945 byl německý majetek postaven pod národní správu. Tyto otázky pak řešily dekrety prezidenta republiky č. 12 / 45 Sb. z 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku a č. 108 / 45 Sb. z 25. října o konfiskaci nepřátelského majetku a fondech národní obnovy. Na Vyškovsku se jednalo většinou o majetek zemědělského charakteru. Národními správci byli ustanoveni většinou rolníci, kteří v době protektorátu odešli z oblastí německé vojenské střelnice, dále partyzáni, vojáci a příslušníci české menšiny z ostrůvku. Dosti bylo i volyňských Cechů, kteří se k nám dostali jako příslušníci čs. armády z Východu. V dubnu 1946 již byly dekrety na půdu de facto rozděleny mezi tyto majitele. Zvláštní kapitolu tvoří konfiškáty německého majetku v okrese Vyškov co se týče hradů a zámků. Ministerstvo zemědělství nařídilo výnosem z 19. listopadu 1945 pořídit seznamy těchto objektů. V okrese Vyškov šlo o 5 objektů - zámky Bohdalice, Bučovice, Habrovany, Račice a Slavkov. Uživatelem bohdalického zámku byla v době konce války Viktorie Mannerová, matka majitelů zámku Wolfganga a Michala Mannerových, přičemž spolumajitel byl ještě i ing. Gustav Skutetzky, majitel cukrovaru ve Vyškově. U všech byla uváděna německá národnost. Národním správcem byl jmenován zahradník František Adámek. Bučovický zámek sloužil v roce 1945 ještě jako ubytovna pro civilní nájemníky a zaměstnance dosavadního majitele Františka Josefa Lichtensteina. Zámek vHabrovanech vlastnil dr. Filip Gomperz a byl využit pro Zemskou nemocnici pro choromyslné a taktéž zámek v Račicích z majetku dr. Filipa von Schoellera, v té době rakouského státního příslušníka, využívala ozdravovna Zemské péče o mládež. Slavkovský zámek, v té době poškozený bombardováním, byl vyňat z majetku hraběte Josefa Pálffyho, jenž měl maďarskou národnost, a dán pod správu velkostatku. Filip Gomperz a Josef Lichtenstein podali proti zkonfiskování budov svých zámků neúspěšná odvolání. Již 12. listopadu 1945 hlásil ONV Vyškov pobočce Národního pozemkového fondu v Brně, že mnohé majetky byly „v době revoluce" beznadějně rozkradeny. [117] Závěrem bych se chtěl vrátit ještě k odsunu, obecně se uvádí konec v roce 1946. 81 Ještě ale vletech 1947 a 1948 pokračovaly dílčí odsuny, do americké zóny bylo povoleno vystěhování za účelem slučování rodin. V roce 1948 obdržel M N V Vyškov ještě 88 žádostí o dobrovolný odsun, z toho 5 do britské a 83 do americké zóny. Začátkem dubna 1949 žádala o dodatečný odsun do sovětského pásma jedna osoba. [118] V září 1949 obdržel ONV další žádosti o dodatečný odsun, v úvahu přicházelo 8 žadatelů do britské, 5 do sovětské a 157 do americké okupační zóny (z toho 54 z Vyškova, 64 zHlubočan, 3 zRousínova, 1 ze Studnic, 15 z Pustiměře, 18 z Ivanovic na Hané a 2 z Komořan). Bylo jich více, ale během pořizování seznamů někteří zemřeli, dostali čs. občanství, odešli mimo okres nebo byli uvězněni. Ti, kteří přicházeli v úvahu byli dopraveni do sběrných středisek v Chebu a Liberci, odkud byly vypraveny transporty. [119] Při součtu odsunutých Němců z okresu Vyškov se dostáváme k číslu 2 798 nebo 2 597 osob. Uvážíme-li nemožnost zjištění obětí divokých odsunů a následného přelévání osob mezi okresy, můžeme se odvážit hrubého odhadu, že mezi lety 1945-1950 bylo z Vyškova odsunuto asi 4 000 Němců. Jisté je, že k 7. lednu 1950 je uváděn v okrese Vyškov počet 188 Němců, z toho 151 v pracovním poměru (126 v zemědělství, 4 v lomech a 21 v jiných zaměstnáních). 37 osob bylo v neproduktivním věku [120]. V roce 1951 dodatečně žádalo ještě 72 osob o vysídlení do SRN. Odpověď z ministerstva byla však zamítavá, neboť se příslušné orgány domnívaly, a to zřejmě oprávněně, že tyto žádosti jsou motivovány nespokojeností s poměry v poúnorovém Československu. V dalších letech docházelo k vystěhování zcela výjimečně, poslední případ jedné ženy z Kučerova je znám z počátku 60. let, kdy dostala povolení vycestovat za svým manželem, který se do Německa dostal počátkem padesátých let z ruského zajetí. Němci, kteří roku 1939 automaticky získali říšskoněmecké občanství a museli po únoru 1948 zůstat na Vyškovsku, dostali zpět československé občanství až počátkem padesátých let (většinou 1953) tímto aktem se jim však jako československým občanům uzavírala jakákoli cesta k vycestování do SRN. Z tohoto dramatického a pohnutého období se dochovala řada korespondence, pramenů a svědectví. Barvitě se v nich líčí osudy jednotlivých rodin, ale i samotných občanů. V přílohách uvádím některé z nich. [121] [122] Z asi třítisícového vyškovského ostrůvku zůstalo ve staré vlasti z nej různějších důvodů asi 300 osob. Byli většinou nasazeni u sedláků a do poslední chvíle vyčkávali, poté však již výjezd nebyl možný a i přes opakované žádosti na americkém 82 velvyslanectví jim vystěhování nebylo umožněno. Dále se jednalo o osoby ze smíšených manželství a osoby, jimž bylo umožněno zůstat. Několik osob se do Německa vystěhovalo, jak jsem již uvedl, ještě roku 1949. Nejcitelněji toto odsunutí pocítila nej starší generace a při pohledu do seznamu osob a jejich dat zjistíme, že velká část jich v prvním roce v cizí zemi zemřela. Svůj vliv na to měl jistě i stesk po domově, kde žily generace jejich předků. [123] Podle posledního sčítání lidu (2001) se na Vyškovsku hlásí k německé národnosti 75 osob. [124] Je pochopitelné, že německá společnost se zdráhala po válce přijmout mezi sebe miliony utečenců a vyhnanců. Nemohla je zaopatřit ve válkou zničené zemi. Musíme si uvědomit, že na konci války bylo v Německu několik milionů vyhnaných a uprchlých Němců z východních území Ríše a východní Evropy. Vždyť v roce 1950 se v Německu přihlásilo k vyhnancům z Východu přes 12 milionů lidí! Při sčítání lidu v roce 1946 bylo v sovětské okupační zóně asi 830 000 a v americké 1,5 milionu sudetských Němců. V Bavorsku to byl asi 1 milion, v Hesensku necelých 400 000 a v Bádensku - Wúrttenbersku 322 000 osob. [125] Obr. č. 20: Vyškovské německé ženy s Otto von Habsburkem (2003) 83 Jak jsem již uvedl, především staří lidé si na nové poměry zvykali těžce. Nejen na odlišnou kulturu, způsoby a zvyky, ale dělala jim potíže i spisovná němčina, kterou se kdysi učili ve škole a pak už jí nemluvili. Švábskému dialektu téměř nerozuměli. Nejtěžší však bylo, že se již nemohli sdružovat do společných obcí, neboť žili roztroušeni po různých koutech Německa a světa. Starý kroj byl mladými lidmi uložen do truhel, protože budil pozornost a ukazoval na cizí původ majitele. Ale mnozí lidé se s takovou věcí nemohli smířit a nosili svůj kroj až do smrti. To se dělo i u několika Němců, kteří zůstali ve Vyškově nebo na Vyškovsku, ti také nosili kroj, či jeho části až do konce života, přičemž neskrývali ani v pro ně tak cizorodém a nedobře naladěném prostředí svoji příslušnost k ostrůvku. [126] 84 8. Didaktické využití tématu ve výuce Téma svojí rigorózní práce „ Příspěvek k historii německého jazykového ostrůvku na Vyškovsku v letech 1860 - 1946 a jeho pedagogické využití "jsem využil ve výuce dějepisu a německého jazyka v 8.B. třídy ZS v Ivanovicích na Hané, Komenského 37 se svolením ředitele Mgr. Miroslava Růžičky a PaedDr. Aleny Hanáčkové a taktéž při výuce občanské výchovy a nauky na S S stavební a dřevozpracující v Ostravě Zábřehu, U Studia 33, kde jsem v letech 2007 - 2009 působil jako učitel německého jazyka a občanské nauky resp. výchovy. Získané didaktické a metodické zkušenosti a poznatky z praxe uvádím v této části práce taktéž jako možnosti využití daného tématu při výuce. Při začleňování tématu do výuky jsem vycházel ze současných změn základního vzdělávání, kdy již nejsou vytvořeny jednotné učební osnovy, které by každá škola mechanicky převzala, ale vymezuje se pouze rámec vzdělávání, kde jsou uvedeny závazné cíle a předpokládané výsledky, doporučeno učivo. Oproti dosavadní tradici jsou také nově formulovány cíle vzdělávání. V době, kdy se informace neustále znásobují je zřejmé, že nelze naučit ani zdaleka všemu, o to důležitější je proto, aby si žáci osvojovali systémy poznatků, souvislosti, prakticky využitelné zkušenosti, musí se učit informace najít, zhodnotit, použít. Cíle vzdělávání v základní škole jsou proto zaměřeny nejen na osvojování vybraných poznatků, ale mají i formativní funkci, zaměřují se také na vytváření a rozvíjení důležitých životních dovedností / klíčových kompetencí / - učit se, komunikovat, řešit problém, rozhodovat, spolupracovat, být tolerantní k jiným lidem a kulturám, rozvíjet vlastní schopnosti. Výuka by tedy měla být orientována na situace blízké životu, na praktické poznávání. Zároveň se do popředí dostávají metody, které podporují zájem, aktivitu žáků, mají činnostní charakter. Tyto zmíněné obecné předpoklady současného základního vzdělávání byly potom v praxi při práci žáků s tématem německého jazykového ostrůvku konkrétně naplňovány. Z vytyčených cílů základního vzdělávání v rámcovém vzdělávacím programu se téma dotýká zejména cíle : Vést žáky k toleranci a ohleduplnosti k jiným lidem, jejich kulturám a duchovním hodnotám, učit je žít společně s ostatními lidmi lil. 85 Rovněž klíčové kompetence nejsou izolované, prolínají se, mají komplexní charakter, proto kjejich utváření a rozvíjení přispívají různé aktivity a činnosti. Zmíněné téma se dotýká především kompetence komunikativní, kdy žáci formulovali, vyjadřovali své myšlenky, učili se argumentovat, zapojovali se do diskuze, pracovali s různými druhy textů, záznamů, obrazovým materiálem, přemýšleli o něm, komunikovali s různými lidmi i navzájem. Dále je prostřednictvím tohoto námětu vytvářena kompetence občanská, kdy jsou seznamováni s přesvědčením a hodnotami jiných lidí, učí seje respektovat, poznávají historické situace, tradice, i jiných kultur a menšin. Nabídkou a střídáním různých činností a metod byly rozvíjeny i kompetence k učení, tj. vyhledávání a třídění informací, uvádění poznatků do širších souvislostí, vytváření si komplexnějšího pohledu na daný společenský jev. V praxi základní školy se téma mojí práce dotýkalo předmětů německý jazyk, dějepis, občanská výchova - resp. vzdělávacích oblastí Jazyk a jazyková komunikace a Člověk a společnost. Znalost a ovládání cizího jazyka je dnes nezbytností a přispívá k objevování nových skutečností. Žáci jsou vedeni k tomu, že v jazyce se odráží kulturní, historický vývoj národa, snaží se v cizím jazyce získávat další informace, zvládat cizí texty různého zaměření. Je rozvíjen pozitivní vztah k jinému jazyku, k mezilidské komunikaci. Zde byla přímá návaznost na hodiny německého jazyka. Vzdělávací oblast Člověk a společnost vymezuje obsah základního vzdělávání v oborech dějepis a výchova k občanství. Zde se žáci učili na konkrétních materiálech a v konkrétních podmínkách poznávat a formulovat problémy minulosti, vyhledávat děje, skutky, jevy, osobnosti.Tyto činnosti rozvíjejí zájem o minulost i současnost a učí žáky posuzovat sledované jevy objektivně. Okruhy aktuálních současných problémů podle nového rámcového programu vymezují tzv. průřezová témata. Přispívají také ke komplexnosti vzdělání žáků, tvoří povinnou součást vzdělávání, rámcový program umožňuje i jejich podobu jako samostatných předmětů, nebo integraci do předmětů stávajících. Já jsem se pokusil průřezová témata začlenit do uvedených předmětů. V případě průřezového tématu Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech bylo opět nutné si položit otázky: Jaký je smysl daného tématu, z hlediska toho, co by žáci měli umět, vědět? Jaké postoje bychom zařazením této oblasti chtěli 86 podporovat? Které znalosti zařadím? K jakým zobecněním žáky povedu? Pokusil jsem se ukázat, že současná Evropa je výsledkem dlouholetého míšení místních vlivů, utváření evropských kultur vycházelo z návaznosti na dřívější kořeny vzájemným ovlivňováním a kontaktem, při poznávání druhých máme sklon posuzovat člověka podle skupiny, do které patří, tyto stereotypy mohou být překážkou porozumění, dlouhodobý kontakt kultur v Evropě, válečný i mírový, vytvořil v určité míře společně sdílené hodnoty, kulturu, instituce. K procesu evropské integrace vedla společná historie. Podstatou tohoto tématu je výchova budoucích evropských občanů. Na druhém stupni základní školy se toto téma nejvíce začleňuje do vzdělávací oblasti Člověk a společnost, využívá poznatky žáků z historie a zeměpisu, učí žáky uvažovat na úrovni regionální, lokální, národní, evropské i globální. V naší výuce jsme se proto s žáky zaměřili na tři nosné okruhy: 1) Evropa - svět nás zajímá - zde šlo o zážitky a zkušenosti dětí regionálního a mezinárodního charakteru, místa, události, artefakty, poznávání a srovnávání kulturních tradic, jazykových vlivů, zvyků, obyčejů. 2) Objevujeme Evropu a svět - naše město a Evropa, mezinárodní setkávání, životní styl, symboly 3) Jsme Evropané - kořeny a zdroje, původ jmen a příjmení, rodinné vazby a vztahy, co nás spojuje či rozděluje. Práce se dotýká i tématu Multikulturní výchova. Má umožnit žákům setkávat se s různými kulturními tradicemi, hodnotami, poskytnout znalosti o různých etnických a kulturních skupinách žijících v české a evropské společnosti. Taktéž bylo naplňováno průřezové téma Mediální výchova, neboť žáci sledovali informace a poznatky z různých zdrojů, výsledky své práce, informace o tématu, zajímavosti se pokusili samostatně prezentovat ve školním časopise. Při zařazování materiálů do hodin bylo potřeba přemýšlet i o jejich významu pro žáky, o praktických možnostech námětů, materiálů, dokumentace, textů. Bylo třeba rozhodnout, která fakta, jaké učivo zvolit, zdůraznit hlavní myšlenky, zobecnění a postoje, kterých chci u žáků dosáhnout. Přemýšlel jsem i nad nejvhodnějšími postupy, aktivitami, metodami. Šlo tedy jak o určení obsahu, tak i způsobů výuky. A to tak, aby žáci dostali základní informace a současně i příležitost prohloubit své poznatky a zařadit je do širších souvislostí.. 87 Při plánování konkrétních činností pro děti bylo nej důležitější si stanovit vlastní, dílčí výukové cíle, sledoval jsem odpovědi zejména na otázky: Co konkrétního se žáci naučí? Čemu novému porozumějí? Na rozvoj jakých kompetencí se zaměřím? Jak budou moci získané znalosti a dovednosti využít? Jak téma souvisí s tím, co se již naučili? S těmito otázkami souvisela v volba vhodných a pro žáky zajímavých metod. Proto jsem v učebních hodinách využil několik přístupů a učebních strategií, metody, které bývají označovány jako aktivizující, podporující zájem o učení a získávání vlastních zkušeností. Tím si žák vytváří i své vlastní úsudky, a začleňuje si je do systému svých znalostí..Neboť zkušenosti, které obsahují děj zapojují více smyslů. Taktéž poznatky a zážitky, které jsou nějak emocionálně silné se pamatují daleko lépe než zkušenosti obyčejné, výzkumy prokazují, že si v průměru pamatujeme: • 10% toho, co jsme četli • 20% toho co jsme slyšeli • 30% toho co j sme viděli • 50% toho co jsme viděli a slyšeli • 70% toho, co jsme sami řekli • 90% toho, co jsme zároveň řekli a udělali Zajímavými metodami jsem se taktéž inspiroval v Nápadníku pro rozvoj klíčových kompetencí v RVP, které tvořily osnovu mojí práce. Podobné metody byly použity v hodinách dějepisu a občanské nauky a přizpůsobeny tématu „Německý jazykový ostrůvek na Vyškovsku". Jedna z takových metod spočívá v schopnosti z daného textu vybrat klíčové výrazy jak u jednotlivce, tak u skupiny. Tyto výrazy jsou poté analyzovány a zkoumány. 88 Postup při analýze vybraných částí textu mezi žáky 8. třídy ZŠ ( hodina dějepisu téma Kultura a společnost v předválečném období") Nejprve jsem v úvodu hodiny dějepisu sdělil žákům 8. třídy ZS Ivanovice na Hané, že cílem dnešní aktivity je rozpoznávat podstatné části z předloženého textu či materiálů, které co nejvíce charakterizují danou problematiku. Důraz byl kladen především na práci ve dvojicích a poté byla provedena společná analýza výsledků. Hodina byla orientovaná na kulturní a jazykové odlišnosti tohoto smíšeného mikroregionu ve 30. letech minulého století. Nejprve jsme namalovali fixem na tabuli obrovský trychtýř a pod ním baňku, do které měly být postupně vybrané výrazy psány. Každá dvojice měla určit deset výrazů nejvíce vystihujících dané téma a tyto slova si poznačit do sešitu.Ve třídě bylo 20 žáků, tedy deset dvojic. Dále jsem rozdal mezi žáky namnožené připravené texty, které se vztahovaly k probíranému tématu. Texty ležely volně na lavici, každý si mohl zvolit jaký ke svojí práci potřeboval. (Mikroregion Větrník - fotografie odlišné architektury, soudobá mapa Vyškovská, současné a předválečné fotografie z běžného života obyvatel,rázků se vyskytovala podstatně méně. českou verzi publikace Rostěnice - Zvonovice, Vyškovské noviny, publikaci L. Brázdilové, soudobé učební texty, náčrtky rozptýlení obyvatelstva po válce, nákres polohy ostrůvku). Úkolem dvojice v lavici bylo vždy určit deset klíčových slov z článků, které výstižně a komplexně vystihují dané téma hodiny. Dvojic bylo v hodině 9. Poté jsme společně definovali pojem „nejdůležitější" (nejčastější, vztahující se k tématu, charakteristické). Žáci měli na individuální přípravu shromažďování materiálů pět minut, na práci ve dvojici a analýzu deset minut. Jakmile byly dvojice hotovy, napsala každá své vybrané pojmy do trychtýře, ty, které se nejvíce opakovaly byly přesunuly jako nej důležitější do baňky. Když se všech devět dvojic vystřídalo, proběhla diskuze o tom, které pojmy jsou zásadní, a které byly tedy právem umístěny dolů pod trychtýř. Na závěr jsme se shodli na deseti významných pojmech, tyto se staly základem poznámek v sešitě a osnovou pro zápis nové látky. Použitím této metody byla snaha naučit žáky rozpoznat a analyzovat podstatné pojmy a odlišit je od obecných. Zjistil 89 jsem, že žáci dávají přednost obrázkovým, vizuelně pro ně zajímavým materiálům, nejčastěji je zaujaly prvky z fotografií, nákresů či málo známých pojmů ( kroj, žudr, dialekt) a taktéž existence jiné kultury ve spojitosti s dnes ryze českým prostředím ( německý). Žáci na druhou stranu uváděli také pojmy, s nimiž se setkávají denně v běžném životě a jsou jim známé, podvědomě je používali( Vyškov, válka, český). Slova nacházející se v uceleném textu nebo textu bez obrázků se vyskytovala podstatně méně. českou verzi publikace Rostěnice - Zvonovice, Vyškovské noviny, publikaci L. Brázdilové, soudobé učební texty, náčrtky rozptýlení obyvatelstva po válce, nákres polohy ostrůvku). Výsledek deseti slov zvolených třídou 8.B zněl : Vyškov, tradice, nářečí, minulost současnost, vlast, válka, smíření, německý, mikroregion, kroj. Další metodou byla samostatná aktivita žáků při zjišťování potřebných údajů z poskytnutých materiálů provedená v hodině občanské nauky na S S stavební a dřevozpracující v Ostravě - Zábřehu 1. ročníkem 1 DNS, která dle tématického plánu probírá látku multikultury, pojmu národnosti, státu a národnostních menšin. Metoda samostatného shromažďování informací k danému tématu spojená s diskuzí (hodina občanské nauky na téma ..Multikultura") : Žákům 1 DNS bylo v úvodu hodiny sděleno, že cílem této aktivity je co nejvíce samostatně, nezávisle na sobě, prozkoumat v určeném časovém limitu vyučovací hodiny studované téma. Po třídě jsme před začátkem výuky rozmístili množství materiálu k tématu „Německý a český prvek na Vyškovsku" do několika stanovišť (fotografie, tabulky volebních výsledků a národnostních poměrů, články tiskovin a publikace uvedené v seznamu literatury, vztahující se k problematice). Žáci poté pracovali většinou ve dvojicích a pohybovali se po stanovištích s materiály, přednost byla dána netextovým zdrojům (fotografie, nákresy, mapky, modely). Poté dvojice procházela po stanovištích a prohlížela si je, u každého stanoviště žáky 90 napadaly dotazy a otázky v souvislosti s předloženými zdroji. Dvojice se shodla vždy na jedné klíčové otázce a tuto si poznamená na papír, kolonizaci? - Kdy byl nošen kroj a jaké jsou rozdíly mezi českámi a německými obcemi? - Bylo soužití dvou kultur zcela bezproblémové? - Co tyto obce charakterizovalo a odlišovalo? Na otázky byl navázán výklad - odpověď na položené otázky, na závěr byla provedena reflexe a zápis do sešitů. Poté, co vypršel stanovený časový limit 15 minnut na ujasnění a forulaci dotazů se žáci posadili na svá místa do kruhu. Na základě jejich poznámek jsme vedli diskuzi k tématu, byly ustanoveny klčové otázky k tématu. Některé z nich zde uvádím: - Co zapříčinilo vůbec německou Touto metodou jsem se ujistil v tom, že podobné aktivity motivují studenty k vlastním názorům, přemýšlení a tím si i zodpovídají otázky, kterým sami nerozumí nebo jsou jim neznámé. Neučí se již naučené, ale snaží se individuálně si osvětlit to, co ještě neznají. V rámci výuky dějepisu - občanské nauky na Z S Ivanovice na Hané jsem využil také metodu rozhovoru s přímými pamětníky. Tato metoda byla náročná jak časově, tak personálně. Taktéž nebyl dopředu jistý výsledek. Měl jsem obavy, jak dnes už staří lidé budou vnímat zájem žáků o toto ožehavé téma a zda budou ochotni sdělit své názory. Metoda rozhovoru Rozhovory se uskutečnily v listopadu 2007 v obcích bývalého německého ostrůvku s přímými pamětníky existence ostrůvku.V rámci objektivity jsem zvolil 2 dotazované české národnosti a 2 německé. Ve třídě jsem vybral šest dobrovolníků a rozdělil je do tří dvojic. Osobně jsem oslovil dotazované, které jsem znal, zda budou vůbec přístupní rozhovorům a vysvětlil jsem jim, že se jedná o součást výuky.Cerpal jsem ze svých zkušeností, kdy jsem sám vedl v roce 2004 podobné, i když důkladnější rozhovory ve spolupráci s univerzitou J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Také jsem dotazovaným předběžně sdělil o jaké dotazy se bude jednat. Byl jsem překvapen, že všichni dotazovaní s projektem souhlasili a zapojili se do něj .Po vzájemné dohodě jsme 91 samotným rozhovorům věnovali dva týdny, následné analýze také dva týdny. Dvojice navštívily dvě osoby německé národnosti (Lysovice - Otto R, Cechyně - Marie F.) a dvě osoby české národnosti (Hlubočany - Antonín R, Eva J.- Cechyně) v místech jejich bydliště.Následně dotazovaným položili 5 otázek z předválečné doby, 5 z doby války a 5 otázek z doby po roce 1945. Okruh otázek z doby do roku 1938 - Jaká byla situace ve vesnici? - Jaké existovaly spolky? - Byly zde národnostní problémy? - Existoval kroj? Kdo a kdy jej nosil? - Jak jste vnímali rok 1938? Okruh otázek z let 1939 - 1945 - Jak vnímali Němci / Češi vypuknutí války? - Zůstali za války v obci Češi? Židé? - Jaká byla hospodářská situace? - Jak byla válka vnímána? - Existoval odboj? Okruh otázek z doby po roce 1946 - Jak vnímali Němci odsun? - Probíhali násilnosti na Němcích? - Příchod českých obyvatel. - Kolik Němců zůstalo v obci? - Jaká byla politická a hospodářská situace po válce? V rámci výuky v jednotlivých hodinách německého jazyka (ne blocích) jak na Z S v Ivanovicích na Hané, tak i na SS v Ostravě - Zábřehu byly překládány a poté analyzovány a srovnávány články ze současného německého a českého tisku „Wischauer Heimatbote, almanach Rosternitz- Swonowitz (výhoda dvojjazyčného textu), Vyškovské noviny, Mladá fronta Dnes, u německých textů bylo poukazováno na dialektické výrazy s porovnáním ke spisovné či historické němčině či českým vlivům na jazyk. Dále bylo dbáno při rozborech textů na vyváženost jak historickou, tak v 92 zastoupení českých i německých publikací a článků. Poukázal jsem na na rozpolcené vnímání událostí v samotném kruhu bývalých občanů ostrůvku stejně jako současných obyvatel regionu. V hodinách občanské nauky proběhla diskuse k problematice diskutovaných dekretů prezidenta republiky a byly analyzovány dekrety, týkající se daného tématu. Bylo využito fotokopií z dobového českého tisku (Vyškovské noviny z roku 1938) a dále novodobých publikací, které se vztahují k dané problematice Brázdilová L., Etnografie německého jazykového ostrova, 2005, Wittek M . , Z Kučerova do Westhausenu, 2006). Mezi žáky proběhla diskuze v rámci hodin s náplní : Státní zřízení, etnické skupiny a menšiny, pojem národnost a státní občanství, multikultura a sjednocená Evropa. Použité nákresy, fotografie a literaturu uvádím v přílohách svojí práce. Cíle, které byly formulovány pro jednotlivé oblasti: V oblasti znalostní Na individuálních příkladech studenti ukázali, jak jsou naše životy v rámci mikroregionů spojeny s Evropou (europrojekt Phare, dotace krajanů) Vysvětlili, jaké širší mezinárodní procesy nás ovlivňují (globalizace, EU) Navrhnou, jak my sami tyto procesy můžeme ovlivnit (studium v zahraničí, propagace regionu) Ukázali, jakým způsobem míšení místních i mimoevropských vlivů utváří současnou Evropu (imigrace, azylová politika, globalizace) Posoudili, jaký vliv (pozitivní i negativní) měla vnější kolonizace na stát (saské právo, rozvoj měst, průmyslu, národnostní problémy) Vysvětlili, jaké důvody vedly k evropské integraci (Marshallův plán, EU, studená válka) Studenti vyhledávali pro řešení konkrétního problému multikultury argumenty pro a proti (suverenita, začlenění menšin, demokracie, empatie) Využili internet k vyhledávání informací Oblast postojů: - Studenti neposuzují člověka podle skupiny či země, do které je zařazen 93 - Oceňují evropské kulturní hodnoty a tradice Exkurze: V rámci exkurze pro školní rok 2007 / 2008 jsme se vydali v říjnu 2007 na historickou vycházku „Po stopách našich předků" s cílem navštívit etnografickou expozici německého ostrůvku v Obecním domě v Rostěnicích, vlastivědné expozice okresního muzea ve Vyškově, dále pak prohlídka památkově chráněných žudrových domů v Lysovicích a Rostěnicích (původní interiér)a pozůstatky německé kultury na Vyškovsku (náhrobky, kříže, nápisy na budovách). Skupina 20 studentů navštívila nejprve Obecní dům v Rostěnicích, kde byla přivítána starostkou paní Marií Slavíkovou, která se krátce zmínila o historii budovy bývalého Lidového domu, a poté si prohlédli národopisnou expozici materiální kultury a fotografií německého ostrůvku umístěnou v prvním patře budovy. Poté jsme se autobusem přesunuli do blízkých Lysovic, kde jsme měli jedinečnou možnost si prohlédnout památkově chráněný interiér žudrového domu č. 33. Zde byl současnými majiteli proveden výklad o někdejším životním stylu obyvatel v první polovině 20. století.V Rostěnicích jsme si prohlédli dům č. 56 pouze zvenčí, jeho architekturu a umístění. Studenti dostali úkol porovnat někdejší a dnešní obec, její vzhled a pozůstatky německé kultury.Během hodinové individuální prohlídky obce zjistili, že se v obci Rostěnice uchovalo asi deset německých náhrobků, několik původních domů s rozdílnými stavebními úpravami, německý nápis v kostele. U božích muk a křížů zjistili, že nápisy jsou dnes pouze v češtině. Poté jsme se ještě autobusem přesunuli do muzea ve Vyškově, kde je taktéž umístěna etnografická expozice ostrůvku, tak jako širší prezentace regionu Vyškovsko. Zaver A tak v letních měsících roku 1946 v důsledku vysídlení místního německého obyvatelstva zanikla historie téměř 800 letého trvání vyškovského německého ostrůvku. 94 Zmizely pestrobarevné kroje z návsí těchto osmi vesnic a utichl prastarý dialekt, domy byly osídleny novými obyvateli, staleté tradice zpřetrhány. Vesnice se začaly měnit a v průběhu let se začínaly měnit do zcela jiné podoby. Německé náhrobky byly většinou vytrhány, nápisy z polních křížů odsekány nebo překryty nápisy českými, vše německé ničeno a vyhazováno. Domy, kdysi tak pečlivě udržované a bílené zůstaly dlouhou dobu neudržovány, stodoly jsou dnes již pryč nebo polorozpadlé. Vesnice se nápadně podobaly těm v pohraničí. Už při prvním pohledu na jednotlivé obce a jejich poválečný vzhled a vývoj bylo a je zřejmé, že se jedná o „malé pohraničí" jak je nazvala jedna turistka z Augsburgu, neboť na rozdíl od okolních obcí zde výstavba či renovace starých domů probíhala podstatně jinak a pomaleji než v okolních vesnicích a i vztah k německým turistům byl rezervovanější. Poprvé od vysídlení navštívili zdejší obyvatelé své někdejší vesnice roku 1961. Vesnice však již nepoznávali, většina architektonicky cenných domů byla zbořena a na jejich místech postaveny nové, neomítnuté domy. Místní kostely a jiné památky zchátraly, mnohé byly vícekrát vykradeny. Z původních domů zůstaly jen zbytky, které jsou dnes postaveny pod památkovou péči. Deník Schwábische Post cituje návštěvu vyškovské skupiny po mnoha letech v roce 1991 takto: ,, Vpondělí odpoledne navštívila delegace osm vesnic jazykového ostrůvku lidé zde žijí v ubohých podmínkách. Mladí raději odcházejí za prací jinam, staří zůstávají Na hřbitově v Kučerově připomínají hroby, zastrčené za křovím, původní německé osídlení. Náhrobní kameny jsou popadané, ale o to se tu nikdo nestará. Podobné pohledy se opakují v každé vesnici.... [127] Podobně popisuje svoji cestu do staré vlasti už roku 1964 Christine Jakl: (zachycuji a cituji úryvek o Rostěnicích a Zvonovicích) „Po 18 letech, 5. června 1964, jsem jela se svým synem a Rudolfem Goldem z Kučerova, z Vídně do naší staré vlasti Rostěnice - tentýž obrazjako v Komořanech, malé domky jsou v lepším stavu, než velké selské domy, velká pekárna zavřená, socha sv. Jana stojí, Obecní dům, kdysi pýcha Rostěnic, zpustošen, vybitá okna, částečně zakrytá papírovými kartony. Legnerův hostinec zpustlý, zdi padají do ulice. Fara neobydlená, velmi zpustlá. Chlévy bez střech, stodoly před sesypáním, kostel a škola zvenčí vypadají dobře. Pak přišly Zvonovice: Mladší domy stabilní, několik starších domů zbořených, jiné před zřícením. Velký mlýn utichl, u mostu velká 95 drůbežárna. Potok zarostlý topoly, vrbami a olšemi, které dosahují značné výšky [128] Již v roce 1949 se úzká skupinka okolo pana Rudolfa Butschka začala vytvářet soupis lidí, krajanů ve spolkových zemích a do všech koutů země posílat dotazníky. Tato akce měla velmi příznivou odezvu a po dalších přípravách se 24. června 1951 mohlo v Aalen uskutečnit první setkání obyvatel vyškovského jazykového ostrůvku. Byl to první úspěch, na který navazovaly další. V 50. letech se po celém Německu začaly organizovat četné svazy odsunutých Němců. Jedním z nich bylo od roku 1953 vzniklé „Sdružení vyškovského jazykového ostrova" - Arbeitsgemeinschaft der Wischauer Sprachinsel. Předsednictví se ujal již zmíněný Rudolf Butschek, původem z Kučerova, který byl tehdy okresním vedoucím Spolku odsunutých Němců. Úkolem tohoto společenství bylo pomáhat při slučování rodin roztroušených po Německu a v záležitostech vyrovnávání poválečných břemen. Dnes se toto společenství nadále věnuje péči o svoji někdejší domovinu, především na poli kulturním. V samotném Německu, ale i třeba Vídni nebo Vyškově, se zásluhou spolku podařilo získat prostory pro vlastivědná muzea, dále krojovaná skupina vystupuje při různých příležitostech s folklorními představeními, především starým vyškovským tancem zvaným „Schusterpolka". Ve svých stanovách má společenství uvedený jako svůj hlavní cíl péči o starou vlast a majetek. Tím je myšlena záchrana a renovace památek na ostrůvku. Splečenství také podepsalo Chartu vyhnaných Němců z roku 1950, která se zříká jakékoliv revize nebo odplaty. Je nutné ovšem zmínit, že ne všichni členové jsou jednotní v politických názorech a i zde existují dva proudy pohledu co se týká majetku a odsunu. 96 Obr. č. 21: Krojovaná „ Tanz- und Trachtengruppe " ( 2003) Situace ve staré vlasti se však odvíjela úplně jinak. Těch několik lidí, co na ostrůvku nebo jeho okolí zůstalo, se muselo přizpůsobit novým podmínkám, i když i mezi sebou ještě mluvili svým dialektem a někteří nosili svůj kroj. Až na několik málo výjimek si vzali za manžele či manželky Cechy a poněvadž to bylo v době totality nežádoucí, ani jejich děti, až na výjimky, dnes neovládají řeč a dialekt svých předků a nemají bohužel ani zájem o minulost a historii svého domova. [129] Když dnes půjdeme na hřbitov v Kučerově, Lysovicích či Rostěnicích, najdeme již jen zchátralé a zničené hroby, jen tu a tam je některý udržován i se svým německým nápisem. Tato tristní situace trvala až do počátku devadesátých let, kdy se přeci jen v důsledku politických změn začal vzhled vesnic, kulturní zázemí, vztahy s někdejšími obyvateli rapidně zlepšovat. Zmizela šeď socialismu a vesnice dostaly opět alespoň část své původní podoby. V posledních letech je spolupráce intenzivní a funguje na vysoké úrovni. Německá strana dobrovolně přispívá finančními prostředky na opravy a renovace zničených památek v obcích, a lze tvrdit, že bez jejích příspěvků by mnohé nenávratně zmizely. Takto byla například formou veřejné sbírky zrestaurována okna kostela sv. Cyrila a Metoděje v Rostěnicích, kdy vytlučené a poškozené barevné iluminace v oknech z roku 1856 byly dány do původního stavu. Byla restaurována socha sv. Jana Nepomuckého 97 v Rostěnicích, a v současné době v Německu probíhá sbírka na opravu zchátralého kostela v Kučerově či hřbitovního kříže v Rostěnicích. Rovněž obecní dům, tzv. „Volkshaus", kdysi chlouba ostrůvku, postavený původními obyvateli roku 1925 jako cvičební sál, hasičská zbrojnice, knihovna a víceúčelová místnost v jednom, a poté již jen ruina, byl vysokým nákladem a za pomoci německé strany nově rekonstruován. Tento dnešní Obecní dům již byl v takovém stavu, že se rozhodovalo o jeho stržení. V červenci 2004 byl za přítomnosti německých krajanů slavnostně otevřen. Obr. č. 22 : „Das Volkshaus" v Rostěnicích (postaven 1925) K dalším dosaženým úspěchům patří zřízení stálé expozice krojů a předmětů z ostrůvku v Okresním muzeu ve Vyškově roku 2000. Práce se ujali členové Tanz- und Trachtengruppe z Mnichova pod vedením paní Rosiny Reim. Jsou zde figuríny manželského páru z Rostěnic, části krojů (Lysovice) a model lysovického zachovaného domu č.p. 33. Další expozice bylo otevřena loni právě v již zmiňovaném Obecním domě 98 v Rostěnicích, lze si ji zde kdykoliv prohlédnout. Do této doby byly kroje a předměty každodenní potřeby vystaveny pouze v domovském městě vyškovských Němců, v Aalenu, kde se nachází i vyškovské Heimatmuseum. [130] Delší dobu existují vzájemné vztahy mezi vyškovských gymnáziem a městem Schrobenhausen, kde část Němců, většinou z Cechyně, našla nový domov. Podobné vztahy se udržují i na poli kulturním, kdy vyškovský taneční soubor Trnka již několikrát vystoupil společně se zmíněnou Wischauer Tanz- und Trachtengruppe, a to jak na mnichovském Oktoberfestu, tak na česko - německém plese v Brně roku 2003. Myslím si, že situace a vzájemná spolupráce se každoročně zlepšuje a přináší své ovoce ve všech vesnicích. Obr. č. 23 : Vystoupení krojované skupiny vyškovských Němců (2003) Tímto svým konstatováním uzavírám rigorózní práci, doufám, že jsem v ní podchytil všechna důležitá témata a historické jevy, které mohou i takovému čtenáři, který se tímto tématem zaobírá poprvé posloužit k tomu, aby si sám udělal vlastní představu o těchto osmi vesnicích na Vyškovsku, které kdysi byly domovem potomků švábských kolonistů. 99 Poznámky 1) Musil, R.: Die mittelmährischen Sprachinseln 1900 - 1939. Wien 1997, s. 28. 2) ústní pramen, Swobodnik Otto, někdejší obyvatel ostrůvku, záznam učiněn 14. 3. 2004. 3) ústní pramen, Přichystal Antonín, někdejší obyvatel ostrůvku, záznam učiněn 4. 2. 2004. 4) Die Chronik der Gemeinde Tschechen (Cechyně). 5) Langer, F.: Bewölkerungsentwicklung. B. m. 1943, s. 65. 6) Brázdilová, L.: Etnografie vyškovského jazykového ostrova. Mnichov 2004, s. 26. 7) Tamtéž. 8) Felkel, H.: Die deutschen Sprachinseln bei Brünn und Wischau in Mähren. Leimen / Heidelberg 1955, s. 39. 9) Tamtéž. 10) Tamtéž. 11) Die Sprachinsel bei Wischau. Mähr.-Schles.Heimathefte Nr.3. Brünn 1930, s.72. 12) Heimatbuch über die Wischauer Sprachinsel in Mähren. Aalen/Württenberg 1964, s. 56-57. 13) Heimatbuch über die Wischauer Sprachinsel in Mähren. Aalen / Württenberg 1964, s. 14. 14) Tamtéž, s. 49. 15) Tamtéž, s. 52. - 53. 16) Tamtéž, s. 54. 17) Kronika obce Kučerova. 18) Pechová, J.: lidová řemesla a výroby v bývalém německém jazykovém ostrůvku na Vyškovsku. Brno 2003, s. 105. 19) Tamtéž, s. 107. 20) Tamtéž, s. 108. 21) Tamtéž. 22) Tamtéž, s. 109. 23) Pechová, J.: lidová řemesla a výroby v bývalém německém jazykovém ostrůvku na Vyškovsku. Brno 2003, s. 105. 24) Tamtéž. 25) školní kronika obecné školy Rostěnice. 26) Tamtéž. 100 27) http://www, wischau. de/dorfchroniken. 28) Tamtéž. 29) ústní pramen, Kalatschek Jaroslav, někdejší obyvatel ostrůvku, záznam učiněn 15.3.2004. 30) Heimatbuch uber die Wischauer Sprachinsel in Máhren. Aalen / Wúrttenberg 1964, s. 69.-70. 31) ústní pramen, Kalatschek Jaroslav, někdejší obyvatel ostrůvku, záznam učiněn 15.3.2004. 32) Tamtéž. 33) BrunnerAbendblatt, 15.7.1929. 34) Historický místopis Moravy a Slezska 1848 - 1961, díl X. Ostrava 1986. 35) Měchýř, J.: O novodobých dějinách Československa, Praha 1991, s.14. 36) Vyškovské noviny (VN), 3.6.1938, s.4. 37) V N z l 5 . 7. 1938, s. 5. 38) V N z 2 9 . 4. 1938, s.3. 39) V N z 16. 9. 1938, s.3. 40) Tamtéž. 41) Nekuda, V : Vyškovsko, 1965, s. 231. 42) Epier, Bildungseinrichtungen, 1967, s. 63. 43) Nekuda, V : Vyškovsko, 1965, s. 234. 44) školní kronika měšťanské školy Lysovice. 45) Nekuda, V : Vyškovsko, 1965, s. 231. 46) E(31er, E.:Bildungseinrichtungen, 1964, s. 63. 47) Brázdilová, L.: Etnografie vyškovského jazykového ostrova. Mnichov 2004, s. 29. 48) Heimatbuch uber die Wischauer Sprachinsel in Máhren. Aalen / Wúrttenberg 1964, s. 66. 49) Okrsek Národní jednoty 1910- 1935. Vyškov 1935, str. 16. 50) Tamtéž. 51) Okrsek Národní jednoty 1910- 1935. Vyškov 1935, str. 18. - 19. 52) ústní pramen, Kalatschek Jaroslav, někdejší obyvatel ostrůvku, záznam učiněn 15. 3. 2004.) Okrsek Národní jednoty 1910 - 1935. Vyškov 1935, str. 18. - 19. 53) Okrsek Národní jednoty 1910- 1935. Vyškov 1935, s. 20. - 21. 54) Tamtéž, s. 35. 55) Tamtéž, s.36. 56) Tamtéž, s.37. 57) Brázdilová, L.: Etnografie vyškovského jazykového ostrova. Mnichov 2004, s. 101 58) Plank, E.: Bilder aus der Wischauer Sprachinsel. Aalen 1981, s. 12. - 13. 59) Tamtéž. 60) Legner, Ch.: Tracht. B. m. 2003. 61) Rostěnice - Zvonovice - ke slavnostnímu otevření Obecního domu. Rostěnice Zvonovice 2004, s. 39. - 40. 62) Stibor, O.: Hier waren wir einst zu Hause. Wien - Wiesbaden 1957, s . 7. 63) Leydorf, L.: Deutsche Bauernhausformen um Brünn und Wischau.B. m., s s.6.-7. 64) Plank, E.: Bilder aus der Wischauer Sprachinsel. Aalen 1981, s. 53. 65) Heimatbuch über die Wischauer Sprachinsel in Mähren. Aalen / Württenberg 1964, s. 58.- 59. 66) Plank, E.: Bilder aus der Wischauer Sprachinsel. Aalen 1981, s. 52. 67) Heimatbuch über die Wischauer Sprachinsel in Mähren. Aalen / Württenberg 1964, s. 63 68) Tamtéž. 69) Rostěnice - Zvonovice - ke slavnostnímu otevření Obecního domu. Rostěnice Zvonovice 2004, s. 18. 70) ústní pramen, Emil Hanáček, někdejší obyvatel ostrůvku, záznam učiněn 10. 9. 2004. 71) Historický místopis Moravy a Slezska 1848 - 1961, díl X. Ostrava 1986. 72) ústní pramen, Rosina Reim, München, někdejší obyvatelka ostrůvku, záznam učiněn 22. 11. 2004. 73) Wischauer Heimatbote z 3. 5. 1993, s. 8. 74) ústní pramen, Elisabeth Butschek, Hüttlingen, někdejší obyvatelka ostrůvku, záznam učiněn 15.6. 2006. 75) Suchánek J.:, Němečtí vojáci z Vyškovská, Vyškov 2011. 76) Heimatbuch über die Wischauer Sprachinsel in Mähren. Aalen / Württenberg 1964, s. 63 77) Brünner Tageblatt, 2. 9. 1944. 78) Suchánek J.:, Němečtí vojáci z Vyškovská, Vyškov 2011. 79) kronika obce Kučerov. 80) Filip O. Mlčící mrtví pod jetelinou Pohořelic, Brno 1990. 81) Rostěnice - Zvonovice - ke slavnostnímu otevření Obecního domu. Rostěnice Zvonovice 2004, s.18. - 19. 82) Wittek, M.: Z Kučerova do Westhausenu / Aus Kutscherau nach Westhausen. B. m. 2004, s. 18. 83) Rostěnice - Zvonovice - ke slavnostnímu otevření Obecního domu. Rostěnice Zvonovice 2004, s. 19. 84) ústní pramen, Hildegard Fink, Baldern SRN, někdejší obyvatelka ostrůvku, 102 záznam učiněn 22. 11. 2004. 85) Rostěnice - Zvonovice - ke slavnostnímu otevření Obecního domu. Rostěnice Zvonovice 2004, s.19. 86) Wittek, M.: Z Kučerova do Westhausenu / Aus Kutscherau nach Westhausen. B. m. 2004, s. 20. 87) Heimatbuch über die Wischauer Sprachinsel in Mähren. Aalen / Württenberg 1964, s. 104. - 105. 88) Tamtéž, s. 108. - 109. 89) Tamtéž, s. 110. 90) ústní pramen, Rosina Reim, Mnichov SRN, někdejší obyvatelka ostrůvku, záznam učiněn 22.11.2004. 91) Sudetoněmecký archiv Mnichov, E 42. 92) Heimatbuch über die Wischauer Sprachinsel in Mähren. Aalen / Württenberg 1964, s. 113. 93) Ústní pramen, Rosina Reim, Mnichov SRN, někdejší obyvatelka ostrůvku, záznam učiněn 22. 11. 2004. 94) Rostěnice - Zvonovice - ke slavnostnímu otevření Obecního domu. Rostěnice Zvonovice 2004, s. 28. - 29. 95) SOkA Vyškov, ONV Vyškov, inv. č.184, k.l. 96) Tamtéž. 97) Tamtéž. 98) Tamtéž. 99^ http://www.wischau.de/vor45_erlebnis 100) SokA Vyškov, ONV Vyškov, inv. č. 184, k. 2. 101) SOkA Vyškov, ONV Vyškov, inv. č. 209, k 105. 102) SokA Vyškov, ONV Vyškov, inv. č. 184, k. 2.. 103) SokA Vyškov, ONV Vyškov, inv. č.209, k. 105. 104) Kučera, J.: Odsun nebo vyhnání?, s.16. Praha 1992. 105) SokA Vyškov, ONV Vyškov, inv. č. 184, k 1. 106) Kučera, J.: Odsun nebo vyhnání?, s.16. Praha 1992. 107) SokA Vyškov, ONV Vyškov, inv. č. 209, k. 105. 108) Tamtéž. 109) SOkA Vyškov, ONV Vyškov, inv.č.184, k.l. 110) SokA Vyškov, ONV Vyškov, inv. č. 184, k. 2. 111) Mikulka, R.: Vyškovský sborník III., s. 146. Vyškov 2002. 112) SokA Vyškov, ONV Vyškov, inv. Č .184, k. 1. 113) SOkA Vyškov, ONV Vyškov, inv. č. 184, k. 5. 103 114) Tamtéž 115) SOkA Vyškov, ONV Vyškov, inv.č.184, k.4. 116) SokA Vyškov, ONV Vyškov, inv. č. 220, k. 113. 117) SokA Vyškov, ONV Vyškov, inv. č. 210, k. 106. 118) SokA Vyškov, ONV Vyškov, inv. č. 184, k. 4. 119) SokA Vyškov, ONV Vyškov, inv. č. 184, k. 6. 120) Tamtéž. 121) Soukromý archiv Johann Legner, Karlsruhe. 122) Soukromý archiv Johann Kriwy, Mnichov. 123) Heimatbuch über die Wischauer Sprachinsel in Mähren. Aalen / Württenberg 1964, s. 118. - 119. 124) Český statistický úřad, sčítání lidu 2001. 125) Vertreibung der Deutschen aus Osteuropa. Berlin 2001, s. 157. 126) ústní pramen, Theresia Kalatschek, Kučerov. 127) Schwäbische Post, 23. 3. 1991, s. 5. 128) Tamtéž. 129) ústní pramen, Johann Legner, Karlsruhe. 130) ústní pramen, Rosina Reim, Mnichov. 104 Seznam pramenů a literatury > Archeologická mapa Rousínovska, Rousínov 2004. > Audiokazeta : Mundart aus der Wischauer Sprachinsel, Aalen 1985 > Beneš, Z.: Rozumnět dějinám. Praha 2002. > Bělina, P: Dějiny zemí koruny české II, Praha 1992. > Brázdilová, L.: Etnografie vyškovského jazykového ostrova. Mnichov 2004. > Burian,V: Z minulosti Komořan. Brnol947. > Die Sprachinsel bei Wischau. Mähr.-Schles. Heimathefte Nr. 3, Brünn 1930. > Felkel, H : Die deutschen Sprachinseln bei Brünn und Wischau in Mähren, Leimen / Heidelberg 1955. > Filip, O.: Mlčící mrtví pod jetelinou Pohořelic, B. m. 1990. > Gomperz J.: Historische Notizen über Lulč, Habrovan und Hobitschau, Brünn 1893. > Grosser, T.: Sudetští Němci. B. m.2002. > Hahnová, E.- Hahn, H. H.: Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání. Praha 2002. > Heimatbuch über die Wischauer Sprachinsel in Mähren, Aalen / Württenberg 1964. > Historický místopis Moravy a Slezska 1848 -1961, díl X. Ostrava 1986. > Hosák, L.: Historický místopis země Moravskoslezské, Brno 1938. > Hosák, L.: Příspěvky k historickému místopisu Vyškovská, Slavkov u Brna 1998. > Hraničářská práce Vyškovská 1910 - 1935. Vyškov 1935. > Kaplan, K.: Pravda o Československu 1945 - 1948, Praha 1990. > Karný, M.: Anatomie okupační politiky hitlerovského Německa v Protektorátu Čechy a Morava, Praha 1987. > Kimminich, O.: Europäisches Schicksal in der Sudetenfrage, München 1988. > Kriwy, H : Wischauer Sprachinsel, IV. 2001. > Kletečka, Z.: Po stopách protifašistického boje na Vyškovsku.Vyškov 1987. > Kučera, J.: Odsun nebo vyhnání? Praha 1992. > Langer, F.: Bewölkerungsentwicklung > Legner, Ch.: Tracht. B. m. 2003. > Leydorf, L.: Deutsche Bauernhausformen um Brünn und Wischau. B.m., b.d. > Mandler, E.: Češi a Němci. Praha 2001. > Měchýř, J.: O novodobých dějinách Československa. Praha 1991. > Michal, J.: Die Geschichte des Kutscherauer Pfarrbezirkes und der Wischauer deutschen 105 Sprachinsel. Vyškov 1911. > Mikulka, R.: Poválečné vysídlení Němců z okresu Vyškov a několik poznámek k tomu, co předcházelo. Vyškovský sborník III, Vyškov 2002. > Mikulka, R.: Německý ostrůvek v roce 1938 ve světle dobového tisku, Vyškov 2002. > Mlynářík, J.: Tézy o vysídlení československých Nemcov, B. m. 1990. > Musil, R.: Die mittelmährischen Sprachinseln 1900 - 1939. Wien 1997. > Nápadník pro rozvoj klíčových kompetencí ve výuce. Praha 2006. > Nekuda,V: Vlastivěda moravská.Vyškovsko. Brno 1965. > Okrsek Národní j ednoty 1910- 1935. Vyškov 193 5 > Pechová, J.: Lidová řemesla a výroby v bývalém německém jazykovém ostrůvku na Vyškovsku. Brno 2003. > Prinz, F.: Deutsche Geschichte im Osten Europas - Böhmen und Mähren. München 1993. > Plank, E.: Bilder aus der Wischauer Sprachinsel. Aalen / Württenberg 1981. > Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha 2005. > Rostěnice - Zvonovice - k slavnostnímu otevření Obecního domu. Rostěnice Zvonovice 2004. > Rogall, J.: Přemyslovci a německá kolonizace. Praha 2002. > Seibt, F.: Německo a Češi. Praha 1996. > Staněk, T: Odsun Němců z Československa. Praha 1991. > Stibor, O.: Hier waren wir einst zu Hause, Wiesbaden / Wien, B. d. > Toms, J.: Přehled vývoje česko - německých vztahů na území České republiky od 12. století do roku 1947, Plzeň 1994. > Válka, J.: Dějiny Moravy, Brnol996. > Vertreibung der Deutschen aus Osteuropa. Berlin 2001 > Wischauer Sprachinsel - Geschichte, Land und Leute, München, b.d. > Wittek, M . : Z Kučerova do Westhausenu / Von Kutscherau nach Westhausen, B. m. 2004. > Wo sind sie geblieben...? Aalen 1973. > Zemanová, R.: Osídlení obcí bývalého jazykového ostrůvku na Vyškovsku po roce 1945 a začátky socializace vesnice. Zpravodaj muzea Vyškovská 1984. A)archivní prameny: MZ A Brno SOkA Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna Kronika obce Čechyně 106 Kronika obce Kučerov Kronika obce Lysovice Kronika obce Rostěnice Školní kronika měšťanské školy z Lysovic Fondy obce Cechyně ONV Vyškov Heimatfreude Nr 1, 1921 Školní kronika Sudetendeutsches Archiv München, Dopisy odsunutých z vyškovského jazykového ostrova, č. 260, E 29, E 42 Soukromý archiv paní Rosiny Reim, Mnichov Soukromý archiv pana Johann Legner, Karlsruhe B) noviny a časopisy : Bezirksverordnung für den Bezirk Wischau 1940 Brünner Abendblatt, 15.7.1929 Brünner Tageblatt, 8.9.1944 Lidové noviny 1932 Lidový týdeník pro Bučovsko, Slavkovsko a Vyškovsko 1922 Mladá fronta DNES, 31.7.2002 Moravská orlice 1933 Okresní věstník pro správní okres Vyškovský 1935 Pravda - týdenník pracujícího lidu pro soudní okresy Vyškov, Slavkov a Bučovice 1934 Schwäbische Post Sudetendeutsche Zeitung, 2004 Týdeník československé strany lidové pro Bučovsko, Slavkovsko a Vyškovsko 1926- 1937 Úřední věstník okresního úřadu ve Vyškově 1937 Věstník vyškovské sokolské župy Milíčovy - 1921 -1941 Vyškovské noviny, 1935-1939 107 Wischauer Heimatbote (1986 - 2005) Zájmy kraje- 1928-1935 Zemědělský zpravodaj - 1935-1939. C) Vzpomínky pamětníků: Rosina Reim, Stefan Hross, Elisabeth Butschek, Hildegard Fink, Jaroslav Kalatschek, Hildegard Fert, Otto Swobodnik, Otto Chowanetz 108 Seznam příloh Obrazové přílohy (pozn. veškeré obraz, přílohy pochází ze soukromého archivu paní Rosiny Reim, Mnichov) 1) Všední dny na vyškovském ostrůvku ( cca. 30 léta) 2) Slavnostní kroj 3) Sbor dobrovolných hasičů - Zvonovice Muzikanti ze Zvonovic 4) Skupina dívek z Kučerova Mužský kroj vyškovského ostrůvku 5) Rostěnice, nedatováno Kroj z Čechyně 6) Německé hroby ve Starém Rousínovci Textové přílohy 1) Zápisky Anny Legner, Karlsruhe, dříve Rostěnice č. 49 (Johann Legner, Karlsruhe) 2) Svědectví o odsunu Johann Prikryl a JosefDohnal, Komořany ( Sudetoněmecký archiv, Mnichov). 3) seznam padlých a pohřešovaných vojáků a civilních obětí obce Kučerov (Heimatbuch uber die Wischauer Sprachinsel in Máhren, Aalen 1964.) 4) mapa území s německou většinou ( 80-100 %) v ČSR ( 1930) (tamtéž) 5) rodný a křestní list s razítkem „Trvale evakuován z Republiky Československé" (soukromý archiv, Rosina Reim, Munchen) 6) přehled míst, kam bylo transportováno německé obyvatelstvo po r.1945 (Plank, E.: Bilder aus der Wischauer Sprachinsel, Aalen 1981.) 7) úmrtní oznámení Martina Hrušťáka (soukromý archiv) 8) oznámení o smrti na frontě ( „das Sterbebild") (tamtéž) 9) obyvatelstvo ostrůvku dle sčítání v letech 1910 a 1930 (Musil, R: Die mittelmahrischen Sprachinseln 1900 1939, Wien 1997.) 10) mapa německého jazykového ostrůvku na Vyškovsku (tamtéž) 109 Přílohy Příloha č. 1 Obr. č. 23 a 24 : Všední dny na vyškovském ostrůvku (cca 30. léta) 110 Příloha č. 2 Príloha č. 3 Příloha č. 4 Příloha č. 5 Obr. č. 30 : Rostěnice, nedatováno Obr. č. 31: Kroj z Čechyně 114 Příloha č. 6 Obr. č. 32 a 33 : Německé hroby na hřbitově ve Starém Rousínovci Obyvatelé Cechyně byli pohřbíváni právě sem 115 Johanu Legner z Karlsruhe v Německu poskytl k zveřejnění zápisky své zemřelé matky Anny Legner z Rostěnic č. 49, ze kterých vybírám několik stěžejních věcí k létům po roce 1938. Zápisky jsou v původní a neupravené podobě. Rok 1938 „Dne 21. května 1938 mobilizace Československa proti Německu. Také ročníky z ostrůvku musejí narukovat a budou muset střílet na Němce. Při odstoupení Sudet by se zamezilo ztrátě množství krve v českomoravském prostoru. Na našem dvoře v Rostěnicích byla česká posádka, která obsadila Rostěnice. Povídá se, že v lesích okolo Lulce je česká pěchota a míří kanóny na ostrůvek. V naší hospodě jsou tohoto času přítomní často čeští důstojníci. Jsou k nám velice nevraživí, takže máme strach." Rok 1939 „Dne 15. 3. 1939 ráno překročily říšskoněmecké jednotky ze všech stran bez odporu československé hranice. Už odpoledne byli němečtí vojáci ve Vyškově a obsadili letiště. Až 18. 3. v pátek, přijela jedna německá jednotka se 150 muži a obrněným vozem do Rostěnic. Domy byly vyzdobeny vlajkami s hákovými kříži a všude panovala velká radost a jásání. Přede dveřmi obecního domu bylo připraveno pro vojáky veliké přivítání jehož se zúčastnili všichni obyvatelé vesnice. Vrchní učitel Pallas měl připravené přivítání při němž byl vyvěšen prapor s hákovým křížem. Při jeho projevu padla i slova: „ Modlíme se k Vůdci." V obecním domě se pak tancovalo až do 3 hodin ráno. Vojáci poté zůstali v naší vesnici po tři týdny, všichni byli přiděleni do domů a byli domácími velmi dobře přijati. Byla to pro nás krásná doba , nyní bylo ve Vyškově spousta německých vojáků, kteří vždy v neděli jezdili do obcí ostrůvku. Zpívalo se a tančilo. Jenom staří lidé stále říkají, že tancovat v pátek je trestáno od boha a polární záře, která se zjevila dne 18. 3. 1938 přinese neštěstí. My jsme dostali německé občanství a úřední řečí byla opět němčina". „Dne 1. 9. 1939 vypukla válka a už na podzim rukovali i mladí chlapci z ostrůvku do Východního Pruska. Byli to mladí vojáci, kteří už sloužili v československé armádě, psali domů, že v porovnání je nynější výcvik náročnější a tvrdší a že ve Východním 116 Prusku je velmi studené počasí." Tolik dobové zápisky Anny Legner z Rostěnic č. 49., ač přesná datace chybí, jsou vyjádřením a svědectvím nálad a situace bezprostředně v dané době na ostrůvku. [40] Johann Prikryl z Komořan píše: 12. července 1946 pomocí nákladních automobilů jsme byli přemístěni do tábora vMaloměřicích blízko Brna....Tábor je plně obsazen, je zde také dost švábů a blech....Člověk nemůže usnout...je to tu krutě... 18. července jsme byli naloženi do vagónů a 19.7. v deset hodin následoval odjezd z Brna....Rozloučení s domovem... vzato... ??? Směr neznámý???Jedeme přes Českou Třebovou, Pardubice, Kolín, Plzeň a posledního cíle jsme dosáhli 20.7. 1946... hranice Domažlice ČSR Tadyjsme dostali v 11 hodin oběd. V tomto transportu bylo 51 obyvatel Komořan a 7 mužů z Brna, byli jsme rozděleni již v Brně, takže nás bylo ve vagóně 58 osob i s našimi věcmi... * Některá svědectví jsou uložena v Sudetoněmeckém archivu v Mnichově. Tato výpověď byla sepsána po vysídlení jednoho německého občana z Komořan. (překlad): Essingen, 20.4. 1946 Josef Dohnal, zemědělec z Komořan, č.p. 68, okr. Vyškov Já, má žena a čtyři malé děti jsme byli vyrabováni v prvních květnových dnech roku 1945 Čechy, uliční lůzou, ke které se připojila česká policie, bestiálním způsobem z noci na den pod záminkou domovní prohlídky. Bylijsme biti a z domu a dvora vyhnáni, v červenci potom posláni na nucené práce s měsíčním výdělkem 18 marek do 20 kilometrů vzdálené vesnice, takže jsme si mohli koupit alespoň chléb. Měli jsme nouzi, která nás už dočista vedla k zoufalství. Takto to trvalojedenáct měsíců. 117 Do našeho hospodářství se přistěhovali Češi, kteří jen hýří, pole nechávají ležet ladem, dobytek prodali, všechno je na mizině. Vždyť oni nic neměli, nemají co ztratit! Myjsme si pouze zachránili holý život. Naši předkové na našem dvoře žili - je to dokazatelné podle obecní kroniky - přes 300 let. Svou pracovitostí jsme jej dostali nahoru. Třebaže teď všechno směřuje k zániku, třebaže je naše pole pryč, přesto toužíme po naší domovině, abychom měli doma mír. Naše úpěnlivé přání je jen vrátit se domů, do naší vlasti. [131] Jakého přijetí se jim v Německu dostalo popisuje opět pan Prikryl: V neděli 21.7. jsme přijeli v 8 hodin ráno do Dingolfingu. Na nádraží jsme byli přijati poslancem Maierem ajedním ministrem, který nám řekl, že lidé zde nemají žádný zájem přijmout mezi sebe uprchlíky, ale vláda se zasadí o ulehčení hořkého osudu vyhnaných lidí tolik, kolik bude vjejích silách. [132] 118