PŘÍLOHY
1. Pilotní rozhovor
Jé, tak to je fajn, že jsi v dobré náladě, a teď se můžeme zkusit vrátit třeba do tvé
puberty. Jak jsi přemýšlela o dětech?
Tak já jsem děti vždycky chtěla a vždycky jsem se na ně těšila, protože jsem vlastně
nej starší ze tří sourozenců, přirozeně jsem pečovala v rodině o svoje sourozence... je
fakt, že mě to někdy otravovalo, že musím bráchu o sedm let mladšího všude vodit
s sebou, za všema kamarádkama, na všechny výpravy, s partou do lesa a tak, ale
prakticky mi to vyhovovalo, o někoho takhle pečovat.
No a vlastně jsem pak šla na zdravku, obor dětská sestra, a tak to do sebe zapadalo, že
vlastně jsme tam pečovali o ty miminka a já jsem se pak strašně těšila na to mít
miminko. A když jsem se dozvěděla, že jsem otěhotněla, tak, jako... po těch závanech
různých pocitů tam převládla ta radost, to těšení se na miminko.
Kolik ti bylo, když jsi otěhotněla?
Bylo mi sedmnáct a půl a studovala jsem čtvrtej ročník, připravovala jsem se k maturitě
a studovala jsem takovou školu, kdy vlastně řekli, že kdo otěhotní, tak nebude moct jít
na praxi a nebude moct dodělat školu a odmaturovat...
A bylo vás takových, které otěhotněly,víc?
Mmm, někdo už byl přede mnou, takže už se o tom mluvilo, ale v zápětí za mnou se to
podařilo dalším a bylo nás deset z jedné třídy, ještě s těma, co otěhotněly ve druháku a
ve třeťáku, takže pak to vzdali už a povolili nám jít na praxi a maturovat.
Jak a kdy jsi na to přišla, že čekáš miminko?
Ehm, teď uvažujú, jak jsem se to dozvěděla... asi jsem si koupila těhotenský test... a
nebo nekoupila? Ale asi jo, protože jsem se to dozvěděla dříve, než jsem šla
k doktorovi, ale teď si to nemůžu uvědomit, jestli jsem to věděla prostě protože jsem
neměla měsíčky a už jsem to cítila... a protože první taková moje reakce byla
(pousmání) jako taková... prostě taková, že jsem se s tím musela nějak srovnat a brala
jsem na kožní problémy kapky, nějaký vitamín a teď nevím... D třeba, a on způsobuje
větší plodnost... nebo E, vlastně E, on způsobuje takovou větší plodnost. Tak jsem
vzala tu lahvičku s tím vitamínem a mrskla jsem to z okna do křoví.(smích) To bylo
takové moje vypořádání se s tou situací prvotní, (pousmání)
A kdes byla, bylas doma v té chvíli?
Na internátě... (polohlasně: No, byla jsem tam sama.)
Aha. A cos cítila v té úplně první chvíli, jaký tě napadaly myšlenky?
Prostě, v první chvíli asi něco „A sakra, teda to je síla, nebo... to je drsný, co teď?",
nebo prostě, takový... prostě najednou to na mě padlo, aha, něco bude, něco se děje ... a
teď můj věk, škola, rodiče, prostě všechno... jsem si v ten moment představila, že všude
budou ty komplikace, na všech stranách.
Takže ti bylo sedmnáct, bylas zrovna na intru...
V maturitním ročníku... a bylo pololetí.
Kdo z tvých blízkých se to jako první dozvěděl?
Abych pravdu řekla, tak nedovedu si představit, jestli jsem to řekla nějaké kamarádce
dřív než otci dítěte, protože on vlastně tam se mnou nebyl, já jsem byla na internátě
vždycky pět dní, jsme se viděli o víkendu, takže úplně si to nedám do souvislostí, ale
myslím si, že Andrea mi v té době byla nejbližší, že jsem to řekla asi jí.
Jak dlouho jste se znali s tatínkem dítěte, jaký byl váš vztah?
(pousmání) Znali j sme se od mých čtrnácti let a chodili j sme spolu teprve půl roku a on
to tak bral, jako v pohodě, tak se vezmem, jako v pohodě. Vůbec mu to nepřipadlo
divný, nebo ..to by ses ho musela asi zeptat, jestli by si na to vzpomněl, (pousmání)
A tak řekl dobrý, tak se vezmem. Budeme bydlet u nás...
Bála jsi se mu to říct?
(pousmání) Né, nebála. Mu jsem se to nebála říct, ale rodičům jsem se to bála říct.
(smích) No... rodiče, tam to bylo hodně drsný. Úplně přesně si nevzpomenu za jakých
okolností a jakým způsobem jsem jim to řekla, ale prostě byli tím strašně překvapení a
zaskočení, byli taky mladí, vlastně oba měli třicet osm roků a absolutně si nedovedli
představit tu situaci jak by to bylo, co by se změnilo a prostě řekli rezolutně ne, to dítě
si nenecháš, pudeš na potrat...
Co se ti honilo hlavou, když jsi tohle slyšela?
Tak já jsem řekla jednoznačně ne, na potrat bych nikdy nešla, na potrat nepůjdu, já se
vdám a bude se mět kdo o mě starat. Ze jsem jim vlastně hned řekla, že mám jinou
cestu, že nemusím být na nich závislá, když oni si to nepřejou.
A co rodiče z druhé strany, rodiče partnera?
Ti to vzali taky úplně v pohodě, jako jó, dobrý, tady budete bydlet a to bude prima,
aspoň tak to říkali mě. Jak to říkali Ondrovi, to nevím.
O té možnosti vůbec neuvažovala, že bys šla na potrat?
Ne, ne, od první chvíle ne. Já jsem vlastně byla vždycky pro život, no. Nebyla jsem v té
době věřící, ale nebylo by pro mě přípustné, prostě...zabít svoje dítě. V žádném případě.
Od toho prvního okamžiku, kdy jsem si vylila zlost jenom vyhozením té lahvičky
vitamínů, (smích) tak prostě jsem najednou cítila, no tak jej daj á už mám dítě, je tady se
mnou a potřebuje mě, no... že to bylo na druhou stranu hrozně úžasný pro mě.
Takže jste se rozhodli s partnerem, že si to dítě necháte.
Byl to začátek února, kdy jsme se to dozvěděli, a po takových těch prvních smířeních se
ze strany rodičů s tou situací, tak vlastně hnedka se začala chystat svatba. Za dva měsíce
jsme se potom brali, v polovině dubna. Takže se žilo chystáním na svatbu, já jsem byla
dále na internátě, chodila jsem do školy, postupně otěhotňovaly další spolužačky, takže
vlastně i ve škole bylo takový těžký to říct té třídní v té době ještě, ale potom se ta
situace zklidnila, když viděli, že by jim neodmaturovala třetina třídy, tak prostě řekli, že
to nějak udělají, že nám povolijou nějakou praxi. No, jinak mi bylo pořád hodně špatně,
zvracela jsem několikrát denně, ve škole jsem běhala na záchod, docela jsme to měli
daleko, tak byl mazec to stíhat... o přestávkách, když se vytáhlo jídlo nebo něco, jo... já
jsem sedm měsíců zvracela v tom těhotenství a jinak jsem byla hodně fyzicky aktivní,
za celý těhotenství jsem přibrala sedm kilo, takže to nebylo tak ani vidět a když jsem
potom jela na kole do obchodu pár dnů před porodem, tak na mě volá paní jedna tady
z vesnice: „Tak co se vám narodilo?" (smích) Já říkám: „Ještě nic, ještě pořád to mám"
a ona na mě tak kouká... Jsem měla takový úzký kalhoty, a takovou bundičku takhle, no
tak určitě jsem měla menší břicho než teď (smích) a ostatní všechno štíhlý a takovou do
gumičky, víš, takže to nebylo tak poznat. No a já v tom věku jsem byla jako obrovsky
nevybavená do života, jakoby po stránce citové, po stránce komunikace j sem nedovedla
otevírat svoje pocity, mluvit o sobě, o svých přáních, potřebách, pocitech a tak docela
záhy jsem se cítila v tom manželství nešťastná, jo už vlastně když jsem byla těhotná, tak
už jsem se něco nabrečela, že mě můj muž nemá tak rád, jak jsem si myslela, a že mě
nechápe, nerozumí mi, tak to bylo pro mě takové těžké citově... a vlastně s příchodem,
jak jsem se přistěhovala po svatbě, tak s příchodem do té nové rodiny jsem musela
přijmout dominantní tchýni, která byla úplný opak od mojí maminky, kde jsem měla
doma svobodu obrovskou dělat si co chci a teď, když se člověk vdá tak j ó si chce dělat
co chce, protože už vytváří novou rodinu... No a bylo mi to úplně zabraňovaný,
(vzdech) Takže to byl takovej mazec teda dost, no. Smířit se, nebo vlastně žít tu realitu.
Na jednu stranu jako dobrý, se vším souhlasili, nabídli nám střechu nad hlavou, ale na
druhou stranu došlo k totálnímu omezení svobody, nebo diktování těch všedních
běžných věcí. Jestli ten hrnek položím tak nebo tak, jestli to nádobí umyju takhle a dám
to sem nebo sem. Takže to bylo furt a furt a pořád.
Jak se ti v takových podmínkách dívalo do budoucna s ohledem na to miminko?
Těšila jsem se, až to miminko budeme mít. Teďka vlastně jsme chystali, že budeme
přistavovat, rozhodovali jsme se, jestli budeme stavět novej dům, nebo přistavovat
v tomhle původním, rozhodli jsme se pro přistavování v původním, že to bude rychleji,
že budeme rychleji samostatně bydlet... opak byl pravdou, že. (pousmání) No a to mi
dávalo takovou naději do budoucna, že budeme mít to vlastní a že to zvládnem a že až
to dítě bude, tak se budu více zaobírat tím dítětem, nebudu třeba nespokojená nebo tak.
A co nějaké reakce okolí kromě těch nej bližších, rodiny a kamarádů? Jak brali
tvoje těhotenství v takovým brzským věku... i když tehda to asi nebylo zas tak
brzo...
No, tak bylo no. Přece to bylo dost brzo. Tak se na mě dívali s politováním, že jsem se
ochudila o nejlepší roky, tady ti místní, kamarádi a tak. Spolužačky, ty zas to braly jako
hrdinský čin.
A jak jsi to brala ty, jestli ochudila nebo neochudila?
Ne, vůbec jsem si tady toto nepředstavovala, nebo... nebylo to pro mě nic, co by mi tak
vadilo. Vůbec jsem si neuvědomovala, že bych se ochudila o něco, nebo tak. Já jsem
byla docela zvyklá na tu zodpovědnost od útlého dětství, kdy jsem se musela starat
hodně o mladšího bratra, takže mi to nepřišlo.
Uvědomovala sis to třeba někdy později v životě, jestli ti tady to rozhodnutí nechat
si miminko tak brzo něco sebralo? Napadala tě někdy tady tato otázka?
Nee, nikdy mě nenapadalo to, že bych si zvolila jinak, to ne. To určitě ne. Pod vlivem
potom manželských konfliktů a krizí mě napadalo, že jsem se špatně vdala a že jsem si
špatně vybrala partnera, ale vůbec jsem neřešila toto - mít nebo nemít dítě, to vůbec ne,
protože jsem byla strašně šťastná, že jsem matka a bavilo mě to, být matkou. Ovšem
vtom manželském životě jsme bojovali (pousmání) hodně. Vtom, jako v té pozici
matky, jsem si byla hodně jistá, protože fakt jsem měla trénink na tom bratrovi a potom
tu školu, kdy jsme vlastně pečovali od útlýho věku o ty miminka. Znala jsem
psychologii dětského věku komplet, prostě bylo to pro mě všechno známé a vlastně
jsem se v tom hodně vyžívala, v té péči o dítě, no ale to manželství nám tak nešlo.
A jaký měl manžel vztah k miminku?
Tak já myslím, že pěkný vztah měl k miminku. Jako zase se tak nemusel podílet, že by
to dítě přebaloval, koupal nebo tak, protože vlastně se realizoval potom hned při stavbě
domu, při té přístavbě, takže vlastně celý dny, soboty, neděle pracoval.
Prožívali jste to těhotenství i nějak společně?
To si zrovna nemůžu uvědomit, to teď nedokážu říct popravdě, ale tak byl taky mladej,
22 roků, to je... ti chlapi jsou na to strašně mladí.
Co tě první napadne, když si vzpomeneš na to období?
Ze jsem si to dítě tak prosadila proti vůli rodičů, proti škole, do toho nepříznivého
prostředí a do nepříznivé situace a že to všechno šlo, no. Jo, a že to je prostě bomba, jak
ty neplánované děti, jak je Bůh obdaří a jak jsou to pak ty nejhodnější děti.
Tak moc děkuj u za rozhovor!
2. Polostrukturovaný rozhovor s Elenou
Jenom se teď prosím krátce představ, kolik ti je let, co ráda děláš...
Néé, to o mě víš všechno...
Já totiž nevím... Je ti dvacet, že jo?
Jo, je mi dvacet let. A co ráda dělám, tak teďka se jenom věnuju tomu malýmu. Jako
chtěla jsem teďka s kamarádkama, že mi kamarádka nabídla, že bysme mohly chodit do
posilky, nebo tak, jenomže zas jde o to zajistit hlídání pro toho malýho, aby ho někdo
pohlídal. Jako sice jsou i v té posilce lidi na to hlídání za padesát korun na hodinu, to
jako není problém, ale zas mám strach takovýho malýho človíčka svěřit někomu úplně
cizímu, víš. Jakože to děcko ještě nevíš co ti může vyvést. Ne že by už chodil, nebo tak
něco, jako on sedí, ale že bych ho někomu tak svěřila, to ne, to radši ho dám pohlídat
Markové mamě. Koníčky víceméně teďka prostě žádný, na to nemám ani čas, protože
tomu malýmu se snažím věnovat naplno. Jsem přemýšlela, že bych šla do práce, ale
říkám si, tyjo, nejhezčí období té mateřské... sice ty peníze jsou fakt hodně potřeba, ale
jako říkám si, že ty tři roky tomu malýmu fakt věnuju a pak začnu naplno pracovat.
Jako neříkám, že ty nabídky by nebyly... Nabídky by byly, ale s tím malým... nevím.
Tak to je fajn, že nabídky jsou a snad i vydržijou, když je o to zájem.
Teďka si prosím vzpomeň na tu dobu, než jsi otěhotněla, třeba půl roku nebo tak,
na jakou školu jsi chodila, čemu jsi věnovala čas...
To jsem vlastně chodila na stavební průmyslovku. Svůj čas jsem věnovala převážně
kamarádům, akcím... taky ten malej mě díky tomu úplně změnil. To byly o víkendu,
každej víkend, s Barčou diskotéky, vždycky jsme se sbalily v pět hodin, jely jsme do
města, přijely jsme v sobotu v šest hodin ráno, něco jsme doma podělaly a znovu do té
hospody. A to jsem měla vlastně Matouše, nevím, jestli si na něho pamatuješ, nebo
jestli jsi ho viděla, my jsme spolu chodili tři a půl roku. No, tak s ním jsem měla vlastně
společný koníčky, zájmy, jsme hráli aersoft a tak všecko možný, zábava... bylo to úplně
o něčem jiným. Teďka fakt jako kolikrát se mi zasteskne, že si říkám, kdybych toho
malýho neměla, co bych všechno mohla dělat. Jako ono je to docela... když to mám
taklenctak škaredě říct, tak je to zátěž pro toho člověka, mít to dítě... ale jako, na druhou
stranu, když vidíš toho malýho človíčka, jak ti roste před očima, tak je to úplně, úplně o
něčem jiným. Fakt. Jako změnil se mi hodně život, fakt se mi hodně změnil život a
říkají všichni, že jsem úplně jiná. Někdo mi řekne, že po porodu se ze mě stala strašná
piča, ale mě to nepřipadne, že bych se nějak změnila. Spíš v tom chování, jako že když
mi někdo řekne: „Pod na akci, hoď malýho k matce a pudem prostě kalit", nebo tak,
řeknu: „Né, nejdu prostě". Jako nemám problém, že by mi toho malýho někdo pohlídal,
ale už se mi nechce. Si připadám tak zodpovědněji, jako zodpovědná matka, že už mě to
prostě neláká... i když jsem tak mladá, tak mě to prostě neláká, že bych někde měla furt
být na akci. Mám kamarádku asi o půl roku mladší než já, co teďka porodila druhý dítě
a ona každej víkend, každej týden akce, pařby, furt někam líce a má doma měsíční
miminko. Taková fakt nejsem. Fakt, ten malej mě úplně strašně moc změnil. Ale já si
myslím, že v dobrým. Ne ve špatným. Ze fakt, ty akce... lezlo to do peněz. Zas to má
něco do sebe, že místo nějaké té akce můžu něco koupit malýmu, nebo ušetřit peníze.
A jak jsi přemýšlela o dětech předtím, než jsi čekala malýho?
O malým jsem hodně přemýšlela, jako že bych chtěla mít dítě, určitě.
Ale nečekala jsem, že takhlenstak mladá ve dvaceti letech nebo v devatenácti, že bych
dítě fakt nechtěla. Jsem si říkala, že až si udělám vysokou, nebo až budu chvilku
pracovat, tak že potom až. Jenže v té škole jsem zjistila, že studovat není nic pro mě, a
tak jsem si říkala, že si dodělám střední a že půjdu pracovat. A nějak to nevyšlo no,
jsem počala malýho... ale jako hodně jsem nad tím přemýšlela, že fakt dítě chci, ale
fakt jsem ho nechtěla v tak brzkou dobu.
Když si vybavíš ten den, kdy ses dozvěděla, že jsi těhotná...
Takový všelijaký prostě. Pro mě... byl to pěknej pocit jako, mět děcko, jako že vě mě
něco vyrůstá, ale jako že bych... no o tomto bysme mohli mluvit spíš o pocitech mojich
rodičů než o mojich pocitech. Můj pocit, to bylo...byla jsem zaskočená, že je to
takhlenctak brzo, ale říkala jsem, že když už je to na světě, tak to určitě pryč nedám. Je
to taky človíček malej a potom kolikrát maminky jdou na potrat a pak už nemůžou mít
děti, tak jsem si říkala, tyj o, bude to beztak můj případ a už nebudu děti mít. Jsem
říkala, dokud můžu, dokud můžu se o něho postarat... Nikdy nevíš, co se ti může stát,
můžeš mít nějakou autonehodu nebo něco a nemusíš mít už děti nebo tak. Jsem říkala,
že tomu dám volnej průběh a že prostě si ho nechám. Ale moji rodiče, tož to bylo hodně
zajímavý. Otec, ten byl strašně moc rád, že bude děda, ale mama byla chvilku naštvaná,
chvilku brečela, že bude babička, pak byla zas chvilu naštvaná, nebavila se se mnou a
pak nakonec se nemohla dočkat. Nakupovala...j ako správná babička, už se fakt
nemohla dočkat. No, u otca to bylo vpohodě, ale mama, ta měla fakt hodně smíšený
pocity. A Marek.. .ten byl rád, že bude mít potomka. No ten už má na to čas, no, dvacet
šest mu bude, on už chtěl.
Komu jsi to řekla úplně první?
Komu jsem to řekla jako první...samozřejmě Markovi, určitě Markovi, a pak...tyjo,
kdo to potom věděl, to bych ti kecala...ale našim jsem to řekla jako posledním, jsem
měla strach... jsem chodila do té školy, tak jsem fakt měla strach. To byla fakt pro mě
největší depka. Nakonec to řekl teda Marek. Byli jsme spolu, on tenkrát měl odjet do
práce, otec byl na mě naštvanej, protože mama mu řekla proč nemám menstruaci a
takový, tak přiletěl a: „Co je?", „Já chcu vidět prostě papíry od doktorky, jestli jsi
těhotná, nebo ne." Tak Marek šel za ním a všechno mu to řekl a otec úplně šťastnej. Ale
fakt jsem se hodně bála, co budou řvát, nadávat a takový, ale otec zůstal tak překvapeně
stát a byl fakt moc rád. A mama ta měla hodně smíšený pocity, chvilu řvala, pak
brečela, že bude babička a... jako fakt v pohodě.
A co Markovi rodiče?
Tak Markovi rodiče to ani nic, protože on má starší setru, ta má teďka třicet a už má
třetí dítě, takže to bylo takový už... to nebylo takový, že by byli nějak překvapení, nebo
tak, to ne. Jeho mamka má vlastně už třetího kluka vnoučka, žádná holčička, tak ona
spíš tak chtěla, aby to byla vnučka. Jsme zklamali, tak má zase vnuka. Ale naši, ti byli
rádi, že je to kluk. Otec ten chtěl prvorozenýho syna a měl holku, tak teďka je rád, že
má kluka. Ono je to ještě víc fajn, že vlastně predminulej týden jsem měla malýho na
hlídání u mamky, tak když ten můj brácha je ještě takovej malej, že mu je devět, tak oni
si vyhrajou, to je parádní, víš co.
3. Polostrukturovaný rozhovor s Janou
Já si jenom zopakuju...tobě je 25 let, sedm let jsi vdaná a máš dvě děti..
Jo. (smích)
A Elišku jsi měla v kolika letech? Kolik ti bylo, když se narodila?
No... devatenáct.
Tak si těď si prosím vzpomeň na tu dobu, než jsi měla Elišku, jaká jsi byla, co jsi
dělala ve svém volném čase?
Jejda. (smích)
Když ti bylo tak těch sedmnáct, osmnáct...
No... tak když mi bylo sedmnáct, tak už jsem s Tomášem chodila a chodila jsem cvičit
dvakrát týdně (smích), to už je hodně dávno (smích). No... a co jsem dělala... jsem
chodila na obchodku, nevím, já jsem se vlastně pořád učila. Asi jo. Asi jsem se pořád
učila, pak jsem začala chodit na rande, tak to učení začalo pokulhávat, ale známky jsem
měla furt stejný, takže... asi se toho zas tak moc nezměnilo.
Jak jsi v té době přemýšlela o dětech?
To já jsem přemýšlela o dětech, to jo, já jsem vždycky chtěla mít jakože rodinu, spoustu
dětí, aspoň čtyry, což teda mít nebudu...
Už sis to rozmyslela?
Už jsem si to rozmyslela, (smích) Už mě to přešlo. Ale jako já jsem vždycky chtěla mít
rodinu, já jsem neměla nějak ambice, že bych šla studovat, nebo tak. Spatné by to
možná nebylo, ale když jsem měla takový známky, jaký jsem měla, tak mě to ani nějak
neto, nebralo tolik. Já jsem měla trojky, čtverky na té střední, jazyky mi nešly... takže
jsem to vzdala. A my už jsme se vlastně v podstatě potom bavili s Tomem, jako že
doděláme maturitu a že se vemem. Tak se to o rok uspíšilo, (smích)
Tomášovi bylo kolik? O kolik je starší?
On je o čtyři roky starší a mu bude letos třicet.
Takže on už vlastně dodělával maturitu, v té době...
On měl výuční list a pak si dělal dálkově maturitu a tu si dodělal až rok po svatbě. Já
jsem dodělala a on hned po mě ten další rok.
Dobře. A když si třeba vybavíš ten den, kdy jsi zjistila, že čekáte miminko...co tě
napadne jako první?
No, já jsem to zjistila docela pozdě, protože já jsem si nikdy nevedla takový nějaký ty
menstruační kalendáře, nebo že bych si to někde psala nebo něco, to ne. Takže já jsem
to dlouho nevěděla, takže když jsme to potom tak počítali, tak jsme spočítali, že jsem
musela otěhotnět na konci dubna a já jsem na to přišla až na konci června... v půlce
června zhruba, takže až vlastně po dvou měsících. A mě to furt tak nepřišlo, já jsem
běhala zvesela v tělocviku kolem řeky, pak jsme jeli na školní výlet... A vím, že jsem si
tak jako, jak se to tělo mění, tak jsem kdysi stála u zrcadla, teď jsme měli někam jít a
měla jsme se oblíct a to jsem právě ještě nevěděla, a tak jsem jako nadávala, že mám
strašně velký hnusný prsa a brečela jsem, že jsem přibrala že su tlustá a takový, no. To
jsem právě ještě nevěděla, tak to mě maminka uklidňovala že teda nemám hnusný velký
prsa. (smích) A tak to bylo takový... to už mě bylo těch osmnáct čerstvě, to jsem měla
v březnu a v dubnu sem otěhotněla. Takže to bylo takový docela vtipný, no. No a pak
mě napadlo, že teda asi jsem dlouho ty měsíčky nějak neměla, že teda asi už je to
dlouho, tak jsem si teda udělala test, pak jsem se objednala k doktorce... Jsme čekali, až
to bude potvrzený od té doktorky, že teda jako jo. A tak jsme seděli s Tomem na gauči
vedle sebe, já jsem brečela, on tupě zíral do zdi. (smích) Tvrdí, že přemýšlel teda, jo. Já
jsem teda hrozně brečela a strašně mi vadilo, že tak sedí a tupě zírá do zdi. A pak z něho
vylezlo: „No, tak se vezmeme." A já jsem zas brečela. To bylo takový, že jsem furt
brečela, no. Ale u té doktorky to bylo takový strašně zvláštní. Já jsem tam přišla, že teda
jsem měla pozitivní test, a to, a tak mě vyšetřila a říkala, že pudem na ultrazvuk a že
teda asi těhotná su. A teď se mě zeptala, jestli je to chtěný nebo nechtěný. Jako před tím
ultrazvukem. A teď, já jsem se tak zarazila a říkám: „No, tak jako co už s tím teď?" No,
tak ona jakože dobrý, tak jsme šli na ten ultrazvuk, tak mi ukázala ten ultrazvuk, tak to
jsem se úplně rozpustila. To jsem úplně přestala brečet. Já jsem byla, když jsem šla,
devátej týden, takže už mi začínal ten třetí měsíc a jako vidět to nebylo, protože tím, že
já jsem chodila každej týden dvakrát cvičit, tak já jsem měla ty svaly takový pevný a to
bříško takový plochý. Sice mi trošku, malinko narostlo, ale nebylo to, že by to bylo
vidět prostě na první pohled. No... tak mi ukázala ten ultrazvuk, já jsem si nechala
vytisknout fotečku, vyšla jsem z té ordinace, úsměv od ucha k uchu... a teď jako tam na
mě čekal Tomáš a tak bylo vidět, že je takovej nervózní, vyklepanej, že a takový: „Tak
co?" A já jsem se furt smála a nevěděla jsem, co mu mám jako... já jsem nemohla ani
mluvit a tak jsem mu, „já mám tady fotku", ukazovala tu fotku tak roztál aji on, no. Ze
to tak z nás všechno spadlo. A to bylo třicátýho června, vysvědčení se rozdávalo, a tak
jsme to potom hned za tepla, ještě ten večer, jsme to řekli jeho rodičům a další večer
jsme to řekli našim rodičům.
A jak rodiče na to reagovali?
Tak to bylo hodně zajímavý, protože moje maminka byla v podobné situaci, že vlastně
ségra se narodila, když mamince bylo skoro devatenáct a naši se brali v září, 11. září, a
ségra se narodila 28. ledna a my jsme se brali 18. září a měla jsem termín 29. ledna.
Takže to bylo takový velice podobný, akorát s tím rozdílem, že mama měla studium na
tři a půl roku, takže ona v prosinci si dodělala školu a v lednu zvesela porodila. Já jsem
ještě dodělávala školu... ale tak... jako to jsme sedli k našim u stolu a jakože jim musíme
něco říct a mama to hned poznala, a říká: „Markéta je těhotná." A my: „Jo". A tak já
jsem se zase rozbrečela, klasika prostě. Mama se taky rozbrečela a ještě začala nadávat,
tata se začal smát, protože si vzpomněl sám na sebe, v jaké situaci byli oni a babička, co
bydlela s nama, se začala taky hrozně smát, že bude prababička a to, strašně nadšená.
Tak jsem tam brečela jenom já s mamou, Tom tam seděl takovej zarazenej a všichni
okolo se smáli, (smích) Takže... dneska už se tomu zvesela smějeme všichni, ale bylo to
hrozný si tam sednout.
Bála ses jim to říct?
Tak když tam byl se mnou Tomáš, tak jsem se cítila taková jistější, ale jako bála jsem
se. Jako věděla jsem, že mě naši podržijou, ale měla jsem z toho strach, no. Tak pak
jsem si řekla, no tak co, no. Tak porodím, dodělám školu a co jako. Dyť se nic neděje,
(smích)
Takže to vzali v podstatě dobře, nakonec?
Tak nakonec... jim nic jinýho nezbývalo. Takže vzali to dobře, ale je fakt, že mama se
z toho vzpamatovávala asi tři roky, než to úplně skousla, no.
A druzí rodiče?
No, tak tam to bylo ještě zajímavější, protože jak má Tom těch spoustu sourozenců, že,
tak přišel dom a teď tam začal všechno uklízet, aby prostě ti rodiče, jak přijedou
z práce, aby nebyli v presu, když jim to řeknem, tak tam začal všechno uklízet a ty
sourozence tak popohánět, aby všechno uklízeli a pak je vyhnal úplně pryč... A pak
rodiče přijeli z práce a my jsme si tam tak sedli... On uvařil kávu, umyl nádobí, vytřel...
a pak jsme to řekli a oni měli stejnou reakci jak ten Tomáš prostě. Seděli a hleděli.
Absolutně žádný emoce, že by projevili nějaký, že by mu nadali, nebo mě, nebo cokoliv
že by se dělo, tak to ne. Tak tam jako tak seděli, oni byli aji dost unavení z té práce. Tak
tam tak seděli a dívali se, přemýšleli a teď jakože „A co škola?" a Tomáš říká: „Já už
mám učňák a to se prostě nějako to, že...„
A teďkom ta jeho maminka říká: „No ale co tvoja, ale co její škola?" Ještě mu dala
najevo, že ho se teda neptala. Tak jsme jim řekli, že teda se budeme brát, a že už
jezdíme na přípravu, no... Protože já jsem chodila na přípravu na první svatý a pak jsem
chtěla pokračovat v přípravě na biřmování a tak jsme to teda přesunuli na přípravu na
manželství, (smích) Takže jsme jim to tak nějak oznámili, že to bylo vlastně toho
koncem června, že teda v září se budem brat. Ze mají dva měsíce na to, aby nám
připravili svatbu, (smích)
No a teď se řešilo, kde budeme bydlet, že teda tam, a že tam nic nemáme, protože tam
byly jako holý pokoje, že..
A to místo tam bylo, ten barák byl volnej?
Jo, ten barák tam byl volnej, protože jinak nevím, kde bysme bydleli. To si myslím, že
by dopadlo špatně, kdybysme měli bydlet u našich nebo u jeho rodičů. A tak spíš se
řešila ta moja škola, jako že mě mama poslala do školy, tak jsem ještě o těch
prázdninách letěla do školy, jsem to tak na ně vybalila a oni všichni byli nadšení. Jsem
nechápala, z čeho jsou tak nadšení, jako že: „A to neřešte, přijďte až v září, to nějak
uděláme", a tak já: „Hm, tak to nějak uděláme." Když jsem to tak prezentovala doma
tak málem je trefil šlak. Ale tak... se to celý prázdniny neřešilo a řešilo se spíš jako že se
malovalo a to... to jsme se docela drsně u toho pohádali, to letěl i váleček... A tak jsme
malovali a řešili tu svatbu a kde bude a kdy bude a kdo nás teda bude oddávat a jezdili
jsme na tu přípravu, takže to bylo takový docela pohodový léto pro mě. Jsme každou
nedělu vyjeli ráno do Újezda, jsme jeli do města na mši, pak jsme sedli na vlak, ve
vlaku jsme zbodli nějaký jídlo, jeli jsme na přípravu, tam jsme byli myslím dvě hodinky
vždycky, aby se to do těch dvou měsíců prostě nacpalo. A tak to bylo takový hrozně
fajn. Takže jsme řešili tady toto.
Na to tak dobře vzpomínáš...
Jó...Tak ten začátek byl hroznej, to jsem brečela každej den...
Zkus si ještě vybavit svoje pocity v ten úplně první moment, kdy ti to došlo... Co tě
napadalo v té chvíli?
Já jsem si říkala, no, asi jsem to už dlouho nedostala, tak jsem si říkala, já budu asi
těhotná. Takový ty myšlenkový pochody... tak asi budu těhotná, tak to bych si asi mohla
udělat test. Tak jsem šla do lékárny tajně koupit a teď jsem musela ráno do té skleničky
tu moč chytit, tajně, a teď jsem si to schovala, aby to ta mama nenašla, nebo někdo, a
odpoledne jsem jela za tím Tomem a tak, že jako uděláme ten test...
Tys to přivezla za ním?
Jo, já jsem to přivezla za ním i s tím testem. A už jsem byla taková nervózní, jako že už
chcu vědět jetsli teda jo, nebo ne, nebo jak to je. A tak jsme upřeně hleděli na ten
papírek, jako že prostě... že jsou tam ty dvě čárky, tak to bylo takový, jako že fakt jsem
brečela. Jsem nevěděla, co budu dělat, co mám dělat, jakože jsem věděla, že na potrat
nepudu, ale nevěděla jsem vůbec, co budu dělat. A tak jsem si tak říkala, a tak jako co,
přebalit děcko zvládnu, nakrmit ho taky zvládnu, tak co, no, tak budu mět děcko. A pak
jsem zase brečela. A pořád. Takový ty vlny, jak se ty hormony tím tělem prolívaly.
Jsem furt brečela, pak jsem byla veselá, pak jsem zas brečela. A bylo to takový „Co já
budu dělat?" a teď jsem prostě chtěla, aby ten Tomáš řekl, co jako budu dělat, aby mi to
řekl, tak budeš dělat to a to. On z toho byl tak vedle, že prostě taky nevěděl, co bude
dělat. Jsme to tak probírali celkem, šli jsme na procházku a to... No, tak se vezmeme,
no. Tak to bylo jediný, k čemu jsme teda došli. Ale furt jsme nevěděli, co budeme dělat.
Takový to bylo překvapení.
Cekalas, to, že navrhne svatbu?
Tak my už jsme se bavili předtím, že se po maturitě vezmeme, takže jsem nečekala, že
by řekl, že si mě nevezme, to asi by dopadlo úplně jinak. Takže jsem čekala, že to
řekne, ale v tu chvíli, kdy to řekl, tak mě to aji trochu překvapilo, aji trochu jsem měla
radost, ale pak zase mi třeba bylo líto, že to bylo tak, že to prostě nebylo takový to
požádání o ruku, jakože takový úplně dobrovolný, no. (smích) Ze jsme se tak bavili, že
to padlo tak mezi řečí. Tak to mě pak trochu bylo líto. Ale myslím si, že kdyby řekl, že
si mě nevezme, že by si to za rámeček nedal, v tu chvíli. No a to bych si potom nedala
za rámeček ani já, zase ze strany rodičů. I si myslím, že to kvůli tomu přijali tak trošku
lip.
A co reakce tvýho okolí, jako kamarádi, známí z rodiny a tak?
No, tak já jsem se sešla se spolužačkama, chvilku na to v létě jsme se sešli v cukrárně a
jsem jim říkala, že asi s něma v září do školy nenastoupím, že budu mít miminko a ony
„jééé, to je super... a na tobě to vůbec není vidět, to je úžasný". A já vždycky, no, to je
super, ale zas tak úžasný to není... Ale to už jsem se těšila to už, jak sem viděla tu fotku
na tom ultrazvuku, tak to člověka fakt dostane. Takže jsem si pak říkala, že se té paní
doktorce nedivím, že se tak zeptala... to fakt člověka dostane, s tím už nic nenadělá. To
už jsem se těšila, protože přes to léto to bylo takový dobrý všechno, že všichni se snažili
takový to „hlavně aby se nerozčilovala", to se všichni snažili. Takže z toho byly
překvapený a nadšený a to, a pak, když jsem přišla do školy v září, tak jsem říkala, že se
budu vdávat, tak všichni řešili tu svatbu. A pak jsem se třeba dozvěděla, až mě narostlo
to břicho větší, tak že spousta spolužáků prostě ani nevěděla, že su těhotná, že to prostě
nějak nepostřehli a tak. Ale vědělo o mě široký okolí, byla jsem docela za exota.
A setkala ses třeba i s nějakýma nesouhlasnýma, negativníma reakcema?
On mi to nikdo neřekl do očí, ale když jsem třeba byla v obchodě, tak to bylo takový
„jé, hele, to je ta těhotná", takový šuškání, „a ona ještě studuje a je těhotná", a tak. Ale
jinak mě do očí nikdo nic neřekl. Ve škole ty sekretářky byly ze staré školy, takže ještě
byly úplně nadšený, ještě mi vykládaly, jak tam měly i pět maminek ve čtvrťáku dříve.
Takže ty z toho byly nadšený, a když jsem to řekla svojí třídní učitelce, tak byla taky
strašně nadšená, že su první za její kariéru, kdo si to miminko nechal a tak z toho měla
hroznou radost. Tak to mě vždycky tak potěšilo. Ale když jsem šla po městě, tak takový
ty pohledy nesouhlasný, to jako bylo. Aji strýc mi navrhoval, jako že „proč se chcete
brát, vždyť jako svobodná matka budeš mít víc peněz..." Já jsem mu řekla, že se chceme
vzít. A on „a ty si to chceš nechat?" Tak jsem řekla, že prostě chcu, no.
A ta interrupce vás nikdy nenapadla?
Tak napadla... jsem zvažovala všechny varianty, to zas jo, co teda s tím, ale pak, jednak
už jsem šla k doktorovi, když už jsem byla v tom devátým týdnu, což už je teda za pět
minut dvanáct, ale jako zeptala se a to už jsem věděla, že fakt ne. Ale napadlo mě to.
Ale vždycky jsem to hned zavrhla. Ta myšlenka mi hlavou proběhla, ale vždycky jsem
to zavrhla, jako že s tím bych asi nedokázala žít, potom.
Jak jsi prožívala těhotenství?
My jsme byli šťastní. Ale bylo to takový, no, takový jiný. Většinou ten pár, když se
vezme, tak jsou spolu nějakou dobu nebo aspoň spolu delší dobu chodí... takže to přišlo
tak najednou a rychle, takže to bylo takový... Já jsem to nějak nevnímala, mě nebylo
špatně, nic, já jsem se spíš věnovala té škole a chtěla jsem toho co nejvíc nahnat.
Protože někteří učitelé to přijali jakože dobrý, a někteří, jakože su blbá, a tak, to mi taky
řekla jedna učitelka... Tak jsem se snažila soustředit na tu školu.
Tys maturovala až po porodu, že?
Jo.
A jaký máš zážitky a vzpomínky z toho porodu?
To asi nechá v každým něco, to musí nechat, si myslím. To bylo takový, že všeci měli
strach, všichni byli vyklepaní. Já taky, že, samozřejmě. Ale tak já jsem si řekla, že to
prostě nechám na Bohu a na doktorech. Navíc mi řekli, že mám rodit císařem, takže
jsem nakonec rodila plánovaně. Ale... Třeba jsem seděla doma a učila jsem se a pak mě
pobolívaly záda nebo břicho, Tom měl dvanáctky šichty a přijel po dvanácté a teď se na
mě tak podíval a takovej dotaz, jako jestli může jít spát, nebo jestli má zůstat radši
vzhůru. Takže to byla taková sranda, no. A tak nakonec to proběhlo plánovaně, to jsem
měla s sebou i učení... jsem to teda neotevřela, (smích) To jsem se nemohla skoro ani
pohnout a byla jsem ráda, že jsem to s tou Eliškou tak nějak zvládla. A pak se všichni
těšili, až přijdu do školy s Eliškou.
A ty jsi pak normálně pokračovala ve studiu?
Já jsem zůstala šestinedělí doma a pak jsme se přestěhovali k mojim rodičům a
maminka se starala o Elišku a já jsem jezdila do dvanácti hodin do školy. Ve dvanáct
hodin jsem vždycky přijela a ... tak to jsem s ňou napřed přijela do školy a že se teda
všecko domluví a teď ti kluci tak se na ňu dívali, jako kdyby to byla skleněná váza na
kterou se nesmí sáhnout, aby sejí náhodou něco nestalo. A tak se na ňu dívali a teď to
bylo „ona nějak rychle dýchá", ti kluci z toho byli takoví vyklulení a bylo to hrozně
fajn. Tak mě tak spolužáci potěšili, že se jim líbí. No a potom, když jsem po tom
šestinedělí nastoupila do školy, tak jsem se tam vůbec nemohla soustředit a pak jsem si
říkala, tyj o, oni se tady bavijou o věcech, kterým já jako vůbec nerozumím, mě teď
momentálně zajímá, jestli se dobře najedla, jestli se dobře vykakala a vyčůrala a oni
tady řešijou nějaký zábavy. Jako že jsem přestala zapadat do toho kolektivu. Řešili
takový věci, že jsem zjistila, že najednou si se spoustou lidí nemám co říct, že řeším
úplně jiný problémy než oni. A vůbec jsem se teda nedokázala soustředit na tu školu,
než jsem si zvykla. A potom, asi po čtrnácti dnech, se Eliška přestala chtít kojit. To teda
jako... Já jsem odjela, ráno jsem ju nakojila, pak dostala mlíko ve flašce a pak jsem ju
nakojila v poledne. No, a jeden den jsem přijela a ona nechtěla prostě. Tak jsem si
říkala, tak jako nechce, no, asi nemá hlad. Tak jsem jí dala za tři hodiny zase a zase
nechtěla. Pak jsem si říkala, když už je teda devět hodin bez jídla, tak najest by asi
dostat měla. Prostě neřvala hlady, že by brečela, ale prostě jsem jí nabídla a ona se
odtáhla. Takže jsem jí dala flašku a to jsem teda zase obrečela, jako že mě nemá ráda, že
bych neměla chodit do školy, ale zůstat s ňou... jako že mě nemá ráda, že už mě nechce,
že má ráda tu mamku moju, která se o ňu stará a já ju vidím vždycky až večer... Protože
já jsem ju vždycky nakrmila a šla jsem se učit. Takže jsem ju viděla prakticky až večer.
A večer když měla spát, tak řvala a já jsem ju nemohla uspat a prostě takovej kolotoč
jakože jsem si fakt myslela, že už mě nemá ráda a tak. Jsem si říkala, já jí ju tu prostě
nechám a pudu k Tomovi, jakože ju nechám té mamě... A tak to bylo takový hrozně
těžký, než jsem to zas překousla. To bylo takový drsný... A řekla bych, že dodneška ta
Eliška má takovej strašně krásnej vztah stou babičkou svojou, stou mamkou mojou.
Ale že prostě tam vznikla díra. Jako v tom vztahu se mnou. Ze prostě tam fakt něco
chybí. Možná je to tím, že je to starší sourozenec, jako první, ale myslím si, že kdybych
s ňou byla doma a nedělala tu školu, tak že by to bylo jiný. Ale to si možná jenom
myslím.
Těžko říct no, něco na tom může být, ale tak... to se dá všecko vynahradit...
Jo, tak ona třeba, že si myslela, že mám ráda víc Tomáška, jako toho mladšího, tak jsem
jí vysvětlovala, že ne. A když jsem se pak bavila s mamou, tak ona říkala, že ta moja
ségra to taky říkala vždycky, že to ty nej starší děti tak nějak vnímají... Tak zatím nám to
spolu jde. Uvidíme, co udělá puberta, (smích) Ale furt mě tam, když něco, naskakuje
takový „kdybych byla doma, kdyby se ta Eliška narodila třeba o rok později", tak že to
mohlo být jiný.
No a tak ten první moment, kdy teda fakt se nechtěla kojit a brečela, když jsem ju měla
uspat a pak tam šla mama a usnula a mě neusnula, tak to bylo hrozně těžký pro mě
skousnout. A potom, když... ona tam byla vlastně dva a půl měsíce jsme tam bydleli...
Vy vlastně už jste byli s Tomem manželé a ...
My jsme se vzali v září, na začátku školního roku, a v únoru se Eliška narodila, takže já
jsem těsně před Vánocema šla na mateřskou. Celej leden jsem byla doma, druhýho
února se Eliška narodila a čtrnáctýho března jsem nastoupila zase do školy. Takže ten
první měsíc a půl jsem s ňou byla doma a tak to jsem ju vždycky převlíkla, přebalila,
nakojila, uspala a učila jsem se nějaký maturitní otázky, a to, ale byla jsem s ňou. Měla
jsem ju tam u sebe a bylo to takový...ani jsem nevěděla, jestli ju mám chovat nebo
nemám chovat, protože to bylo zrovna takový období, kdy se říkalo „nechovejte, nebo
si na to zvykne", takže tak, a ona pořád spala, tak když byla příležitost, tak jsem se
s ňou tak jako pomačkala a pak jsem se učila. A pak jsme se odstěhovali k té mamě, kde
jsme byli dva a půl měsíce.
I s Tomášem?
I s Tomem, ale na víkendy jsme jezdili domů, takže zase ten víkend jsme si s ňou užili a
když jsme třeba přišli v neděli k Tomové rodině a tam těch sedm strejdů a tetiček
natěšených jak budou chovat ajá jsem jim ju nechtěla dat. Jájsem jim ju teda jako dala
pochovat, ale nebyla jsem ráda, že jim ju teda mám dávat. To bylo takový „když ju teda
chceš, tak si ju vem, ale zase mi ju rychle vrať", takový, že jsem byla já ráda, že jsem
s ňou a nechtěla jsem ju dávat... A když potom se narodil Tomášek, tak vždycky někdo
přišel a „na, vem si ho, pochovej si", to už mi tak nevadilo... No, takže na víkendy jsme
jezdili dom a v neděli navečer jsme se vraceli zpátky k našim. Tomáš vlastně byl celej
den v práci, odjížděl v šest hodin a vracel se v sedm hodin večer, takže se akorát
navečeřel, osprchoval, chviličku poseděl a šli jsme spat. No, to bylo takový... ještě spal
na zemi ajá na posteli, protože tam byla jenom jedna postel. No sranda, no. Tak zase na
to rádi vzpomínáme. Tom tam ležel na zemi a já jsem měla Elišku vtákovým
proutěným koši na kolečkách, takže on v noci, když ona mrčela, tak on točil kolečkem
ze spaní a uspával Elišku, (smích)
Máte na to takový pozitivní vzpomínky...
Jo, tak já jsem to překousla, maminka to překusovala tři roky a mě spíš potom vadilo, že
jsem měla takovej ten pocit, jako že jsem té mamince ublížila, ona čekala úplně něco
jinýho, než že v osmnácti otěhotním, vdám se a půjdu z domu. Protože to dost obrečela,
takže já jsem pak měla pocit, jako že jsem jí hrozně ublížila a to, jakože ona to furt
nemohla skousnout. Tak se s tím nějak srovnala po třech letech, a tak dobrý, no. Jájsem
z toho začátku aji tak jakoby se odřízla od té mojí rodiny, jsem se přestěhovala za
Tomem a teď prostě jsme tam nejezdili o víkendech, jeli jsme třeba jenom jednou za
dva měsíce... a prostě čtyry kilometry od sebe, tak to bylo takový, že ji to muselo taky
dost bolet a mrzet. Takže to jsem pak měla takový výčitky, jako že jsem jí ublížila, tak
jsem měla aji strach tam jet potom a tak. A pak se Eliška narodila, tak se vody
uklidnily... a zase se rozbouřily jiný v rodině.
Jak ses cítila v roli matky? Kdy jsi to začala vnímat, že je z tebe maminka?
Tak to bylo takový, že na tom porodním sále mi ju jen z dálky ukázali, jako že tady
máte holčičku a šli ju hned čistit a oblíkat a balit a zahalovat a všechno. No a pak jsem
musela celej den ležet, takže mi ju občas donesli nakojit, tak mi ju položila na břicho,
strčila jí to prso a kojila se, tak to bylo poprvé takový hrozně hezký, takovej príjemnej
pocit. No a teď mi ju odnesla a teď mi začaly nabíhat takový ty „co s ňou budu dělat,
vždyť je to takový malý, když to chytnu, tak to zlomím"... takový jako že to vůbec
nebudu umět... jako že jsem tam měla ten prostor na to přemýšlení, když tu Elišku
odvezli. To bylo takový těžký. Jako co s ňou mám dělat? No, takovej podobnej pocit,
jako ti moji spolužáci... že „ona nějak rychle dýchá" ..."a je to normální?" .. "a tady má
flek... co to tady má, kde se to tam vzalo?" Tak to bylo takový hrozně těžký. Tak to mě
ju furt nosili jenom nakojit a pak ju odnesli. Tak to jsem tak přemýšlela, co s ňou budu
dělat a jak se to dělá, dyť já to vůbec nevím, jak to mám teda jako nakrmit, a tak. No a
pak mě přeložili na normální pokoj a dali mi Elišku a tak to bylo ještě horší, protože
prostě jsem ju rozbalila a teď jsem si říkala, tak dobrý, tak jsem ju nějakým způsobem
vyslíkla, a teď jsem nevěděla jak ju mám... jako za co ju mám chytit, abych jí mohla ty
dupačky sundat, kde ju mám chytit, abych jí něco neulomila, neutrhla...
(zvonění mobilu a telefonát respondentky)
...no a mě ta sestřička nadala, tak jsem ju teda celou poutírala, tak mi zas nadala, že ju
utírám, že když už jsem ju namazala, mám ju nechat namazanou. Tak j sem si připadala
úplně strašně neschopně. Tak jsem ju teda nějakým zázračným způsobem zase zabalila
a pooblíkala. A teď furt to bylo takový, no, tak mám mimino... A pak jsem, ona plakala,
tak jsem ju zvedla z té postýlky a teď jsem si stoupla a že ju půjdu, že si s ňou stoupnu a
že ju pochovám, a jak jsem si stoupla, tak se mi zatočila hlava a úplně jsem měla černo
před očima. A teď jsem úplně... jako že jsem si jenom uvědomovala, že se ztrácím a že
prostě ju musím držet a nesmím spadnout, že musím zůstat stát. A to byly asi tři vteřiny,
kdy jsem měla zatmění úplný, totální, a jenom jsem věděla, že nesmím spadnout, a tak
jsem to tak nějak ustála a jsem si teda sedla, jak se mi začalo rozednívat, tak jsem ju
položila zpátky do té postýlky, mezitím ona se nějak uklidnila, a tak jsem si v ten
moment uvědomila, že mám strašnou zodpovědnost. Teď to tak na mě dolehlo, jako že
je moja, a že mám za ňu tu zodpovědnost, a že teď se o ňu budu starat, a co ona, kdyby
se mi něco stalo, jo, jako že to se mohlo stát, kdybych já sebou švihla o tu zem, že, tak
to byl takovej moment, kdy mě to docvaklo... že předtím to bylo takový tak jako mám
mimino, tak se nějak o něho postarám, aji když jsem mu tu prcinu namazala hodně, že
to bylo takový lážo plážo, že jsem si říkala, že prostě nějak to bude. No a tady v ten
moment jsem si uvědomila, že teda mám tu zodpovědnost, že to miminko je moje, a že
se o něho budu starat. Tak to tak na mě dopadlo.
Myslíš, že dítě ovlivnilo nějak váš vztah s manželem?
Tak my jsme v tu chvíli byli šťastní, že už je to na světě a teď se o ňu budeme starat a
teď ju budeme mít... A tak nějak postupem, jak jsem se přestěhovala, jak jsem tam s ňou
byla ty celý dny sama a tak, tak prostě postupem času jsme si začali uvědomovat, že
vlastně ten vztah stojí na takovým bodu mrazu. Jo, jako že jsme se někam dostali tím, že
jsme byli spolu, že jsme se vzali, že se nám narodilo to dítě a tam to prostě zamrzlo. A
už se to nerozvíjelo dál. Furt jsme se měli rádi, jako to jo, ale nešlo to prostě dál, ten
vztah. No, ale nebyl čas nad tím víc uvažovat, nebo to nějak řešit, nebo ten vztah prostě
rozvíjet a dělat něco pro ten vztah. Ani jsme neměli čas se hádat, takže to bylo takový,
že jsme spíš žili vedle sebe, jak spolu. No a potom jsem dodělala tu školu a začal si
Tomáš při práci dodělávat školu, čímž teda taky nebyl čas, ale už to bylo takový, že se
musel učit, takže jsem se snažila být sním a učit se sním, ale ten vztah se hodně
změnil. Jsme neměli příležitost někde jít spolu, nebo tak. A když jsem maturovala, tak
ten den Tom jel se mnou a byl tam se mnou u té maturity a vždycky čekal za dveřama,
s čím teda já přijdu a já jsem vždycky přišla jako že strašný... ale dobrý. A tak jsme
využili příležitosti potom po té maturitě, že si zajdem na večeři. Elišku hlídala mama,
tak jsme si řekli, že toho využijem, tak jsme šli na tu večeři, tak ten vztah se trošku tak
jako že... zase jsme se víc přiblížili, že se to trošku hnulo někam. Tak pak to bylo
takový lepší, ale byly chvíle, kdy jsem si říkala, že teda jsem se vdala, ale jestli to bude
mít dlouhýho trvání, to teda nevím. Jednak jsme se skoro vůbec neviděli, a jednak
prostě ta Eliška se narodila a (zvonění mobilu)... já teda asi musím zavolat...
A teď jenom takovej kousek bilancování... jestli jsi třeba přemýšlela někdy nad
tím, co ti to sebralo, co ti to dalo, že jsi měla v osmnácti letech to první děťátko?
Tak...dalo mi to hodně, jsem ráda, že ji mám a když třeba ségra se zeptala jako že, a tys
byla blbá, tak brzo, tak jsem už dokázala potom, když měla Eliška dva roky, jí
oponovat, jako: „Dokážeš si představit, že by tady nebyla?" Tak jí to tak nějak taky
došlo. To mi dalo hodně. Jsem byla šťastná, jsem si dodělala tu školu a byla jsem
prostě šťastná s tím partnerem a věděla jsem co a jak... Tak bych řekla, že jsem dost
rychle dozrála potom, když se ta Eliška narodila, že to bylo takový docela rychlý, a on
vlastně taky. A jako... občas mi bylo líto to, že ti spolužáci a ty spolužačky: „A my jdem
tam na diskotéku, a my jdem tam a co ty budeš dělat?", a já: „No, já budu doma". Ale to
bylo spíš až po té maturitě, až jsem si to užila s tou Eliškou, že jsem s ňou mohla být
doma, tak asi tři měsíce po té maturitě, jako že jsem si říkala: „My se nikam
nedostanem", že nám to vzalo tu možnost času strávenýho jenom my dva. Kterej nám
teda chybí doteď, no. Ale kamarádka se vdávala potom, když já už jsem měla obě ty
děti, a měli miminko až myslím půl roku po svatbě, jako že otěhotněli a tak jsem
vnímala to, jak ona říkala a my jsme jeli, já jsem s ním jela na hokej, nebo my jsme jeli
na koncert, nebo tak. Tak jsem vnímala, že toto nám chybělo, to prostě my jsme neměli.
Ze to nám chybělo a že ten vztah tím zároveň utrpěl a zároveň se tím zpevnil, no.
A rozhodla by ses teď stejně?
Určitě. Takovou krásnou holčičku... Jo, to jo, to bych se rozhodla stejně.
Tak moc děkuju za rozhovor, Jani.
4. Polostrukturovaný rozhovor s Martou
Teď se prosím krátce představ, věk, počet dětí, rodinný stav, zájmy, co děláš a
Tak je mi osm...ehm... je mi dvacet let a mám jedno dítě, Zuzanku.
A jsi vdaná?
Nejenom spolu žijeme jak se říká na hromádce.
Dobře. Teď si prosím vzpomeň na dobu třeba pár měsíců před tím, než jsi
otěhotněla... co jsi dělala, jak jsi naplňovala volný čas?
Ještě jsem chodila do školy a už jsem to tak nějak ukončovala a byla jsem těhotná už.
A ještě před tím, než jsi otěhotněla...?
Chodila jsem s kamarádkama ven a tak různě jsme se scházeli s přítelem, četla jsem a
jako takové, no. Trošku sportovala...
Tys měla čtyřletej obor studia?
Tříletej. No, vlastně už jsem měla takový tušení, že už se něco změnilo, tak jsem si zašla
k doktorovi a ten mi to potvrdil, že jsem těhotná. Chvilku mi to trvalo, než jsem to
vstřebala, že jsem těhotná a potom, jak jsem volala Radkovi, tak jsem prostě slzela a
plakala jsem štěstím, že se to podařilo a že budeme mít miminko.
Dělala sis i těhotenský test?
Test jsem nedělala, prostě jenom jsem nedostala myslím měsíc menstruaci, tak už přece
jenom je to takové divné, takže potom jsem se objednala k doktorovi aby mi to potvrdil.
Jaký byl ten úplně první pocit, když ti řekl, jo, jsi těhotná?
To bylo takové... čekané i nečekané, mě to tak nedocházelo pořádně a pak jak jsem
vyšla z té ordinace, to už docházelo a už ten pocit, jako že ve mě roste člověk, tak to
bylo takové dobré.
Byla jsem ráda, no. Ze už se to tak stalo.
A komu jsi to první řekla?
Tak volala jsem, myslím, Radkovi a potom kamarádce.
Jak na to reagovali?
No, byli šťastní... jak Radek, tak kamarádka. S kamarádkou j sem měla takovej důvěrnej
vztah, že jsme si říkaly všechno o sobě, tak jsem sejí svěřila.
Hrál tam nějakou roli ten tvůj věk? Bylo ti osmnáct... Napadlo tě, že to může být
náročný kvůli tomu věku?
Tak to mě taky napadlo, ale nechtěla jsem si to nějak dávat najevo, no. Nechtěla jsem si
to připouštět, že by tam mohl být nějaký problém, chtěla jsem to prostě nějak zvládat.
A co reakce dalších lidí? Řekli jste to rodičům?
No (smích), to jsme řekli, nejdřív jsme to teda řekli u jeho rodičů, a potom říkám, no tak
já jsem to řekla tvojí mamince, ty to řekneš mojí mamince a tatínkovi, (smích) No, tak
jsme šli na návštěvu a sedli si do obýváku a teď tam seděl ten můj tatínek a to bylo
„budeme se nějak prát nebo něco? Marta je těhotná." No prostě takovou položil otázku
a tatínek jako nebudeme se prát, jako nic, v pohodě, není důvod, tak stalo se, stalo, že.
Ze začátku taky mu to asi nějak nedocházelo, ale potom byli rádi, no.
A rodiče od partnera?
V pohodě, maminka se těšila úplně nejvíc, protože Radek je nej starší syn, že, a nemá
děti, tak byla ráda, že už konečně se dočkala.
A co reakce toho širšího okolí, kamarádů, známých?
Tak když jsem potkala někoho třeba ze základky, tak to bylo: „Slyšela jsem, že jsi
těhotná", tak jsem to potvrdila a jako „Cítíš se na to, budeš to zvládat?", tak pokusím se,
že, když už jsem těhotná, tak to musím zvládnout.
Když jsi otěhotněla, tak jsi ještě chodila do školy?
Jo, chodila jsem do školy, měla jsem myslím zrovna před zkouškama.
Jak se to dalo skloubit?
No, když jsem ještě chodila do školy, tak ve vyučování kolikrát mi bývalo špatně a to
vždycky jsem jenom tak lehla na to (lavice) a teď ti učitelé, jestli mi není špatně a
takový, tak říkám né, protože ve škole to nikdo nevěděl, tam jsem se to snažila nějak
utajit, aby náhodou něco, nesešlo z těch zkoušek, ať už to mám za sebou... No a jako
v pohodě. Nějak jsem to vždycky udělala, buď jsem o přestávce šla na ten záchod, nebo
to...
Aha, takže ve škole to nevěděl nikdo... ani spolužáci?
Jenom ta jedna kamarádka, ta co se mnou chodila do školy.
A ve kterým měsíci jsi končila školu? Ještě to nebylo poznat?
To jsem byla myslím ve třetím. Akorát jsem si říkala, že kdybych neudělala ty zkoušky,
tak pak mě čekal reparát, a říkám, tak to už by na mě bylo poznat, to musím
udělat.(smích) Tak jsem se snažila a nakonec to vyšlo. No a jak jsme potom dodělali ty
zkoušky, tak jsem to řekla ještě pár kamarádkám a taky jako „Jo, vážně? Tak to
gratulujem!", prostě taky byly rády. Děti měly rády, no. Dneska už některý mají i svoje.
Když se teď vrátíme zpátky, třeba do dětství, nebo když jsi dospívala... jak jsi
přemýšlela o dětech? Pánovala jsi svoje?
Jako plánovala jsem, já jsem hodně vozívala třeba od tety tady děti. Kdysi jsem si přišla
pučit tady malou a vozila jsem ju tady po vesnici, na hřišti jsem jezdila a ... měla jsem
dobrý vztah k těm dětem. Chtěla jsem svoje, no.
Měla jsi třeba nějaký vysněný věk v kolika letech chceš mít dítě?
Ne, to ne. Přišlo to tak náhodně, no.
Napadlo tě zvažovat interrupci?
Tak to mě nenapadlo vůbec. Jako dítě, když už se to podařilo, tak jsme teda chtěli, tak...
to mě vůbec nenapadlo.
Byl někdo z okolí, kdo ti o té možnosti říkal?
Tak věděla jsem, že je ta možnost, ale nikdo mě do toho nenutil, a tak jsem do toho
nešla.
Nebála ses toho, že partner od tebe odejde?
Tak nějaký ty... Nebyl žádný důvod. Chtěl taky jako už pomaličku založit tu rodinu a
tak jsem se ani nebála. Jako každý má takový období, že, že se nepohodnou a že to
vypadá na rozchod, ale u nás to teda tehdy nebylo.
Jak jste prožívali to těhotenství?
Tak normálně.
Ty jsi skončila školu... co jsi dělala potom, než se narodila malá?
Byla jsem doma. Snažila jsem se ve městě sehnat nějakou práci, na nějakej poloviční
úvazek, nebo něco takovýho, ať prostě máme nějaký penízky, ale nikde mě nevzali. Tak
jsem teda byla doma. Starala jsem se o domácnost, chodili jsme na procházky. Máme
pejska, tak i s pejskem, no a... probíhalo to tak normálně, no. (smích)
A co partner, vnímal nějak to tvoje těhotenství, řešil to s tebou?
Tak řešil to se mnou, jestli mi třeba není špatně, jestli něco nepotrebujú, a tak různě.
Hlavně jsme potom chodili na ty procházky, ať jsem na čerstvým vzduchu. Jako,
pečoval o mě, no. Kolikrát, jak už jsem měla větší bříško, jak už kopala, kolikrát jsme
spolu leželi na sedačce a tak dával ruku na bříško, a cítil jak se tam hýbe a kope a to
říkal: „Jéžiš, to bych nesnesl, aby mě to takhle kopalo." (smích) Říkám, to tak je, že.
Musí se projevovat.
A potom už se miminko narodilo... jak jste prožívali porod?
To jsme jeli ten den do porodnice na nějakou kontrolu, no a nějak ty odezvy tam nebyly
moc slyšet, tak mě poslali nahoru na porodní, že mi tam zkusijou jinačí odezvy, že si
tam lehnu a tam to nějak asi bylo špatně slyšet ty odezvy pořád, tak říkali, že mě nechají
už na pokoji v porodnici. Tak mě přijali a potom j sem ležela asi tak hodinku na pokoji a
přišla pro mě sestřička že mám jít ne na porodní sál, ale tam na nějaký lůžko si lehnout,
a že mi zkusijou ještě ty odezvy. A to už bylo v pořádku a říkali, že zkusíme vyvolat
porod. Tak mi píchli injekci do kapačky na vyvolání porodu, a to se malé nějak nelíbilo,
že tam cosi hrozilo, nějaká hypoxie, tak říkali, že půjde ven císařským řezem. Tak mě
připravili a: „Jestli chcete, tak si zavolejte tatínkovi, ať přijede a počká, až se malá
narodí." Tak jsem zavolala a říkám, „no, už budu rodit, půjde císařským řezem, tak
přijeďte, ať tady vás mám." Pak mě teda odvezli na sál, tam se mě zeptali, jestli chci
píchnout do páteře ten epidural, tak jsem si ho nechala. Říkám první dítě, tak nechcú to
zaspat. I když to bylo nepříjemné, tak jsem chtěla ju vidět, jak se narodí. Potom teda už
se do toho dali, teď tam nějakej doktor vtipkoval a asi po deseti patnácti minutách už se
narodila. Teď ju tam umývali... hnedka prostě začala křičet... ju umývali, pak ju zvážili,
pak mi ju přinesli, ať se podívám, tak jenom... já jsem ležela, měla jsem umrtvený i
trošku ruce, jsem s něma nemohla hýbat, tak prostě jenom tak nosem o její ručku, to byl
takovej pocit prostě k nezaplacení. Pak ju odvezli a já jsem odpočívala.
A kdo čekal venku?
Tak tatínek, od Zuzanky babička a strýček.
A co ten váš pobyt v porodnici?
No tak potom mi ju přivezli na druhý den, protože já jsem ležela ještě na doléčovacím
lůžku, nebo prostě na takové odpočíváme, aby na mě mohli dávat ještě pozor sestřičky
pořádně a tak druhý den mi ju donesli, aby už se přisála. Nějakou dobu mi ju tam
nechali a pak ju odvezli, že teda ju nakrmijou, přebalijou a tak, protože já jsem musela
ještě ten den ležet, celej, nemohla jsem se hýbat, nemohla jsem stát. Po tom dni už mě
převezli na normální pokoj a tam mi ju tak pravidelně třeba na dvě hodinky dali, já jsem
se o ňu starala, pak ju zase odvezli na noc, a druhý nebo třetí den mi ju tam nechali už i
přes noc. Tak to byl takovej pocit, jo, už tady se mnou bude, konečně nastane jako ta,
prostě ta práce s tím dítětem, ta starost. Ze začátku jsem měla takovej strach ju chytnout,
protože byla maličkatá, měla 2,78 Kg, takže mainkatá, říkám, jé, jak ju mám chytnout a
takový, já jsem se bála, ale pak jsem to nějak překonala, a v pořádku. Potom vlastně
ještě mi ukazovali na novorozeneckém, jak se umývá, a takový, tak jsem to tak
pozorovala a druhý den už jsem to uměla udělat sama. Tak jsem ju umývala a ta paní,
jako sestřička: „Vy už jste to musela někdy dělat, vy to tak zvládáte", já říkám „ne
vůbec", prostě mě to tak přišlo, no.
Vy už jste bydleli ve městě od té doby co jsi otěhotněla?
Jo, od prázdnin.
Byla to doma velká změna pro ten váš společný život?
Tak... přibyl tam človíček, no. Takže nějaká starost navíc, ale jinak si myslím, že se nic
nezměnilo. Měli jsme se pořád stejně rádi a tu svoji lásku jsme dávali i Zuzance.
Myslíš, že dítě nějak ovlivnilo váš vztah s partnerem?
Dá se říct, že nás to třeba víc sblížilo. Byli jsme víc spolu, no. (odmlka) Pejsek to bral
taky v pohodě, (smích)
Necítil se odstrčený?
Ne, věnovali jsme se jim stejně. Chodili jsme pořád stejně na procházky, akorát teďka
už teda s kočárkem, nejenom s pejskem.
Dostal tatínek taky na starost nějakou péči o dítě?
Tak, když jsem potřebovala pomoct, tak pomáhal. Ale jako jinak, když mohl, tak se
někam zašoupl a snažil se mít chvilku klidu, no. Ale jako jinak pomáhal, no. Hodnej,
(smích)
Vy to berete tak hezky... byly tam i nějaký náročný chvíle?
Určitě noci. Když malá, ona to měla nejdřív změněný, takže přes den spinkala a v noci
se budila. Na to já jsem nebyla zvyklá, takže pro mě to bylo hrozný, že v noci nespala.
Tak když jsem potom druhý den mohla, tak jsem někam prostě šla pryč, bez malé,
nechala jsem ju tatínkovi na starost, ať se taky stará a říkám, já jdu, prostě na chviličku
potrebujú být sama, přečíst si nějakou knížku, a tak.
Jak se cítíš v roli matky?
Je to dobrej pocit. Nevyměnila bych za nic na světě. Ona je prostě takovej miláček
malej.
Teď, když má Zuzanka dva roky už to vidíš z odstupu, rozhodla by ses teď jinak?
Ani ne. Nechala bych to svoje rozhodnutí tak, jak jsem ho udělala.
Co ti děťátko dalo, co vzalo?
Tak určitě mi to dalo zkušenosti, nějaké do života, a jako jinak si myslím... jako
nemyslím to špatně, ale třeba mi to vzalo svobodu, dá se říct. Jako kdybych nechtěla být
s partnerem, tak už prostě nás něco pojí, no. Jako mám ju ráda, ale jako... jako kdybych
s ním nechtěla být tak už mám nějakej závazek vůči němu, že spolu máme Zuzanku.
Trochu mimo mísu, myslíš si, že má smysl udržovat vztah kvůli dětem?
Tak myslím si, že když už je to tak akutní, že ti dva se nemají rádi, tak by asi měli jít od
sebe, no. O to dítě se teda postará ten, kdo se na to víc cítí, nebo tak, no.
Co ti teď dělá radosti, starosti?
Tak radosti... když jsme našli první zoubek, když začala chodit, lozit a když začala
poprvé mluvit, no. První slovo bylo „táta". Tak to bylo takový smutný, že neřekla první
máma, když je furt se mnou, tak to byl tatínek. Tatínek nebyl věčně doma, protože
chodil do práce... tak to byl „táta". Ale dlouho jí trvalo, než potom řekla „máma". To
byl furt „tata", „tata" a takový žvatlání, „ba", „ga"...
Myslíš, že je těžký vychovat dítě?
Docela i jo. Kolikrát teďka jí vlastně řeknu, že to nesmí, a neposlechne, no. Tak musím
použít nějaký ten plácanec přes zadek, ať to prostě bere vážně, a pak už to nedělá, no.
Myslím si, že jak kdy je to těžký.
Vnímáš nějaký těžkosti toho, že jsi mladá maminka?
Myslím, že každá žena to má tak stejně náročný. No a jinak ani ne. Jenom se tam
ztratila ta svoboda.
Máš kamarádky v podobným věku, který už taky mají děti?
Mám jednu kamarádku, s tou se setkávám, jinak si udržujeme ty vztahy přes esemesky a
tak. No a ta bezdětná má Zuzanku strašně ráda, a už by chtěla taky, ale ještě se nenašel
ten pravej, no. Jinak mám v paneláku kamarádku a ta je starší, ale taky má miminko, tak
se spolu tak kamarádíme, zveme se na kafe. Je tam i jedna z vedlejšího paneláku, a taky
myslím má dvacet a má dvě děti dokonce už. Tak na pískovišti tak poklábosíme,
podělíme se o zážitky... takže nějaký kamarádky tam jsou, no.
A jak to vidíš do budoucna, chtěla bys mít více dětí?
Tak určitě ještě jedno, ale to už asi až bude Zuzance trošku víc, abych měla pomocnici
nějakou. No a teďka vlastně, když už to vidím, jak se stará o ty miminka, jako o svoje,
tak si myslím, že by mi pomáhala, no. Ale jako Zuzance bych asi nedoporučovala, aby
měla dítě takhle brzo. Ať si počká chvilku.
Proč?
Je to takové trošku náročnější, ale jako chtěla bych, aby si trošku užila toho života.
Připadá ti třeba, že tobě něco uteklo?
Ani né, ale tak... svoboda je k nezaplacení, že. A přece jenom, s tím dítětem už se toho
nedá tak moc stihnout. Třeba aji když chceme jet na dovolenou, nebo někam, tak
vlastně, jak byla úplně malinkatá, tak jsme ju nechtěli brát s sebou, aby se jí něco
náhodou nestalo, tak jsme potřebovali hlídání pro Zuzanku, hlídání pro pejska, takže
dvojí hlídání. Teďka už, jak je větší tak už to jde zařídit.
Když potřebujete hlídání, tak máte?
U babiček. Když nemůže jedna babička, pomůže druhá. No, když je u druhé babičky,
tak zas můj tatínek, jako děda: „Přivezte Zuzanku, já ju chcu", prostě první vnouče a má
ju strašně rád, no.
Takže je Zuzanka první vnouče. Sestry jsou starší, že? Co na to říkaly, žes je
předehnala?
Ony to nějak tušily, že já budu první, určitě to tušily. V pohodě to braly. Tak
předehnalas nás, tak co máme s tím dělat. Teďka už sestra má taky, nej starší sestra, ta
už má taky a má holku a třetí ségra, ta čeká kluka. Teďka v březnu. Jedinej kluk bude.
(smích)
Ale jak říkám, chtěli by jsme ještě jedno, ale tak za dva roky třeba. Není kam spěchat
s tím druhým, (smích)
Přemýšlíš už, co budeš dělat potom?
Tak... chtěla bych si najít nějakou práci a nějakou dobu se tam teda udržet. Ale že bych
chtěla, že bych věděla, co chci přímo dělat... co se naskytne, tak do toho půjdu no.
A partner ten byt, kde teď bydlíte, už měl?
Ten byt už měl předtím, já jsem se tam vlastně jenom nastěhovala a měli jsme to tam
zařízený. On už tam bydlel myslím dva roky, takže už to tam bylo zařízený a předělaný
kompletně. Tak tam přibyla akorát postýlka v dětským pokoju, bylo to vymalovaný a
přichystaný.
Chystali jste pro miminko?
Museli jsme shánět postýlku, tu jsme sehnali, pak jsme připravovali pokojíček, nějak
vymalovat, trošku dát do kupy, ať to vypadá, (smích) Skříně jsme tam potom dokoupili,
takže už to tam má takový vybavenější. Ze začátku teda spala s náma v pokoji.
Vždycky, když zakňourala, tak jsem si ju vzala do postele, ale teďka když ju slyšíme
v pokojíčku, jak tam kňourá, tak ju vezmu do postele, ale to se prostě probere a řekne
„do postýlky", že se mnou nebude spinkat. Ze do postele nepude, do postýlky. Ze
začátku mi vlastně Radkova mama, jak se malá narodila, tak mi nabídla, že přijede
k nám třeba na týden, na čtrnáct dní a že mi bude pomáhat. No a já říkám, nechcú urazit,
ale já bych to chtěla zvládnout nějak sama, protože si myslím, že by mi pak ta pomocná
ruka chyběla. Tak jsem to odmítla a nějak jsem to zvládla, no. (pousmání) Říkám,
musím to zvládnout, no. Kdybych potřebovala, tak bych jí řekla a určitě by dojela.
Plánujete někdy v budoucnu svatbu?
No... o tom jsme se taky bavili a určitě plánujem. Říkali jsme si, že až bude mít
Zuzanka trošku víc rozumu, tak aby si to s náma taky užila, že počkáme, až jí bude třeba
čtyři, pět, ať z toho má taky něco.
Je ta svatba pro tebe důležitá, vidíš v tom nějaký význam?
Tak... ani né, ale tak...Nic se nezmění. Jenom se to spojí papírem.
Proč se teda vdávat, když je to jen ten papír?
Já si myslím... já to prostě nedokážu vysvětlit. Ale určitě každá žena chce být aspoň ten
jeden den princeznou, tak se to dá říct. (pousmání) Nej krásnější být ten jeden den a
prostě užít si to. Jinak se nic nezmění, ale prostě šaty a... tak. (pousmání).
Tak jo, moc děkuju za rozhovor!