MASARYKOVA UNIVERSITA
PEDAGOGICKÁ FAKULTA
Katedra výtvarné výchovy
TRU Dl
Diplomová práce
Brno 2008
Autor práce: Martina Malá Vedoucí práce: Mgr. Petr Kamenický
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila pouze
prameny uvedené v seznamu literatury.
Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně, v knihovně
Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně dne 1.10.2008 Martina Malá
OBSAH:
Obsah 1
Úvod 2
Část ne-praktická 3 - 1 7
Část praktická
Úvod 1 8
I. Deníky 1 9 - 2 0
II. Malba 2 1 - 2 2
III. Pokojíčky 2 2 - 2 3
IV. Trudí a její kamarádi 24-26
V. Neznámé prostory 26-28
VI. Šperky 2 9
VII. Pohádka 3 0
VIII. Koncepty 3 1
Závěr 3 2
Anotace 3 3
1
ÚVOD
Trudi. Nic neříkající název. Trudi je zkráceně Gertruda. Německé jméno, které
nepatří mezi ta, jež by lidé považovali za krásná. Ani mně se z počátku nelíbilo.
I přes to jsem je přijala za své.
Text, který Vám nyní předkládám k přečtení, je pouze doplňujícím dílem, částí, která
shrnuje a pokouší se vysvětlit práci praktickou. Neklade si za cíl vědecké bádání, ani
odborné analýzy. Snažila jsem se v něm rozšifrovat příběh, který se skutečně stal a
díky němuž vznikla antropomorfní bytost jménem Trudi. Předem se omlouvám všem
čtenářům, za možnou těžší srozumitelnost příběhu v prví části této práce. Jedná se o
krátké texty, eseje, záznamy myšlenek a vzpomínky, pomocí nichž jsem se snažila
nastínit okolnosti vzniku Trudi, jejího příchodu do mého života a události, které
ovlivnily moji tvorbu. Tyto texty jsem spojila do celku nazvaného „Část ne-praktická".
V druhé polovině práce, která nese název „Část praktická", se snažím zmapovat a
přehledně popsat vývoj své tvorby která s Trudi souvisí, je s ní neoddělitelně spjata či
inspirována. Zmiňuji také koncepty (nebo spíše plánované směry cest), které ještě
nejsou hotovy, případně se k jejich realizaci teprve chystám.
Má práce je o stvoření jménem Trudi, ale především o mne samotné. Je pokusem o
utřídění obrazů vzpomínek, o přiblížení kreseb, maleb, objektů a dalších artefaktů z
rozsáhlého cyklu, kterým je zastoupena praktická část.
2
ČÁST NE-PRAKTICKÁ
/.
Trudi vznikla velmi nečekaně a vlastně i nechtěně někdy mezi podzimem a jarem
roku 2004/ 2005.
Začalo to kdesi uprostřed cesty (od) z hutného vzduchu nějakého večerního podniku,
k procházkám po městě. Bránit jsem se přestala v okamžiku, kdy jsem na posteli
rozbalila malý balíček a otevřela krásný Moleskine na stránce s věnováním:
„Trudince pro zapisování snů
* ii
...tam mi došlo, že už nemá cenu bránit se. Nemá žádný význam rozpor mezi
rozumem, který s sebou mrská a nechce si to rozdvojení připustit, a reálným stavem
věcí. Jsem dvojjediná? Ne. Nebo snad ano? ...nevím. Byla to Trudi. Cosi
živočišného, živého, co se ve mně usadilo. Vlezlo si to ke mně do břicha a jako
tasemnice ve střevech počalo parazitovat.
(koexistovat)
Její podoba byla pro mne dlouhou dobu neznámá. Jistě; částečně a nevyhnutelně
musela přijmout moji podobu a já musela chtě nechtě přiznat, že jsem jí ji dala. Ve
skrytu duše stále doufám, že šlo spíš o dočasnou zápůjčku. Pronájem. Pronájem na
dobu neurčitou.
Jeden ze zápisů v deníku, který je pokračovatelem malého Moleskinu, z noci 27. na
28. února 2008 zní takto:
„... Trudi mě navštívila poprvé před asi třemi a půl roky. Nebyla to chtěná návštěva,
ale už zůstala. Zmizela jen několikrát, ale stejně se vždy vrátila.
Trudi. A čte se TRUĎI - ĎM!
Ne tvrdě - Trudy. To ne. Prosím.
Trudí, Trudinka. Ale nikdy Trudy. A vůbec nikdy Gertrůda.
3
Na to neslyší. Neotočí se, když na ni tak zavoláte."
Její podoba vykrystalizovala na několika málo stránkách a již se nezměnila.
Potřebovala jsem si ji nějak zhmotnit. Možná prostě jen z čistého alibismu. Pro ten
pocit, že „to" přeci nejsem já. A nebo snad proto, abych si dokázala pravý opak. Ale
to vlastně až mnohem později. Některé věci nejde nijak urychlit ani kdybyste se
přetrhli a pokud se nemají stát, tak to silou nikdy nevyjde. (Ne přirozeně.) Po třech
letech mi došlo, že jsme propojené. Že už to není ona a já, ale že jsme srostly. Nebo
možná její čas v mém životě pomalu končí.
Přišla doba, kdy ji potřebuji znovu zhmotnit. Možná už jen jako vzpomínku, jako
potvrzení že se to všechno stalo. Ať už ale celá věc dopadne jakkoliv, ona tu
zůstane dál minimálně jako součást určitého období mého života. Vzpomínka.
A nebo už nikdy neodejde, jen se občas vytratí, aby se o něco později vrátila tak jako
již několikrát.
II.
Je to někdo jiný, a přeci to většina lidí nepozná.
První moleskine mi dal možnost vytvořit pro Trudi její vlastní prostor. Na jeho
stránkách, jako i později na stránkách dalších deníčků a sešitů, jsem začala
zaznamenávat vše, co bylo podstatné, vše co se Trudi dělo. Textům jsem se
vyhýbala, nebylo to potřeba. Pro tuto variantu byly a jsou sešity a knížky jiné, byť
vzájemná propojenost je možná, a snad i vypozorovatelná.
Trudi je malá, velká, je křehká i tvrdá. Každý den jinak a přeci je pořád stejná.
V okamžiku, kdy jsem si ji pustila domů, veškeré dosavadní zvyklosti vzaly za své.
Můj život se otočil pětkrát o 360° a potom ještě tisíckrát sem a tam.
„Nejdřív musíš upravit slovník. To rozhodně. Trochu víc zvlnit krucánek nad čelem,
přidat víc červené rtěnky a hlavně, hlavně lak na nehty". Večer tak a ráno zase hup
jinam.
4
Když už to trvalo asi tři čtvrtě roku, kdosi cizí nás přistihl v kavárně. Tajně nás nahrál
na diktafon a potom drze a bez optání použil do své diplomové práce. Umělci
zasrani. Skoro se to provalilo. Ale o tom nikdo nesmí vědět. Tedy nikdo, kdo již o
Trudi neví. A že to pozoruje pěkná řada lidí. Jo, ten bar, ten by mohl být rizikovým
místem. Musím dávat pozor.
Jak je možné, že se na vás nalepí cosi tak prapodivného, tak ukrutně umanuté
stvoření jako je ona a jak je vůbec možněji akceptovat? Jak jsem proboha mohla
dopustit, aby mě zasedla a napůl zadusila? Nebo mi přidala plíci navíc? Ať tak či
onak, je tady a nevypadá, že by se jí chtělo mizet zase o dům dál. Tedy, je pravda,
že v posledním roce se mi podařilo ji vystěhovat minimálně do spíže, radostněji třeba
na balkon. A dokonce občas můžu i otočit klíčem v zámku a nechat ji trucovitě civět
dovnitř bez šance na byť centimetr ze mne.
Jenže někde se stala chyba. Já ji občas děsně potřebuji. Kolikrát si přeji, aby tu byla
v plné síle, ale ona je schovaná pod úrovní mého zorného pole a naštvaně čeká na
odprosení za to balkónové vyhnanství.
III.
Do života mi vstoupila, jak jsem již uvedla, někdy před třemi lety. Začalo to docela
nevinně. Důležitou roli v tom hrály hnědé oči, nakroucání u rumu a hloupé řeči. Jistě
nemusím vysvětlovat o co přesně šlo. Každopádně to tehdy nemělo žádné větší
účinky a já ani netušila, co všechno se může stát.
Po neurčitě dlouhém čase, byla už zima, se však něco změnilo. Můj život dostal nátěr
Dr Jekyll - Mr Hyde. Která z nás dvou hrála jakou roli, bylo hlavně zpočátku těžko
říct. Pak ale bylo jasné, že já jsem ta hodná, ona neodpovídající. Výchově,
očekávání, mým vlastním nárokům, ničemu. Špatná.
Časem jsem si ji potřebovala zhmotnit. Dát jí podobu, pocit že se v ní a v sobě
alespoň trochu vyznám. (Ujistit se že „to" nejsem já). Nejspíš existovalo i mnoho
dalších důvodů a účelů z nichž největším byl možná účel terapeutický. Co si budeme
vykládat.
5
Moleskine jí dal prostor. Její podoba vykrystalizovala poměrně rychle na několika
prvních stránkách, a definitivně tak potvrdila její existenci.
Nevím proč vypadá zrovna tak jak vypadá. Není to člověk ani zvíře. Nemá lidskou
hlavu a přeci lidsky reaguje, přemýšlí, chová se tak. Má podobně dlouhé ruce jako
mám já, je hubená a občas, až neviditelně malá, čeká na chvíli kdy vyroste zase
skoro k nebi.
IV.
Hnědé oči, černé vlasy. Věčně schovaný za zvednutým límcem perfektně
padnoucího kabátu. I já mám slabost pro židovskou kulturu. Vůči Němcům jsem v
sobě od malička cítila jakýsi instinktivní blok. Ne proto, že by mi někdo říkal „ podívej,
Němci, fuj!" Ne. Naopak. Pocházím z velmi otevřené, tolerantní a „pro svěť
orientované rodiny. Každý člen tohoto našeho společenství hovoří několika jazyky,
od chvíle kdy to bylo možné hojně cestujeme, a v osobě mého otce byste spíš
poznali Švýcara nebo Němce, než Čecha. Vlastně proti nim nic nemám. Nikdy mi
nikdo z nich neudělal nic zlého, mám tam několik přátel a už pár let se nemůžu
dočkat až pojedu do Berlína. Je to zvláštní, jaký rozpolcený můj vztah k tomuto
národu je. Někde hluboko ve mně je nedůvěra, blok. Ale zároveň jsem zvědavá,
natěšená a nechávám se příjemně překvapovat lecčím, co mohu z dálky svého
internetového připojení a denního života v Brně objevovat.
(Moc odbíhám od hnědých očí, že.)
Vždy dobře padnoucí oblečení, střídmé barevné kombinace, vytříbený vkus. To se
týká všeho. Lehce zachmuřený výraz a vlasy poletující okolo hlavy jako velká černá
svatozář.
Postava tak trochu rachetická, občas vás napadne, jak je možné, že netráví alespoň
měsíc v zimě na pruhovaném lehátku vysoko v zahraničních horách. Ale to je jedna
z mála věcí, které by ho asi ani nenapadly, přestože vám tam naprosto zapadá.
Pruhované lehátko, šálek kávy (ristretta) na malém stolečku a v rukou kniha, nebo
zápisník. Na očích možná velké sluneční brýle a po obou stranách jen čistý prostor.
Nebo taky dvě krásné, kultivované dívky, které mu dovolují, mezi řádky, rozvernou
konverzaci.
6
„Já vím, že Ty si se mnou asi vůbec nerozumíš, ale já si s Tebou rozumím děsně."
Jedna z prvních vět ve fázi, kdy jsem ještě o nějaké Trudi, věděla leda tak to, že tak
bych se asi jmenovat nechtěla.
Z toho nic nebude. To je jasný. Je to naprosto marný. Všechno.
Další den mě někde viděl v doprovodu jiného mladíka a za další dva dny jsem ve
schránce našla malou obálku s Váchalem nad údaji o adresátovi.
A tím to pomalu začínalo nabírat směr, který jsem si nakonec nepřála ani ve snu.
V.
Moje babička měla ohromné štěstí. S dědečkem se seznámila, když ještě studovala
na Šuřce. Byla to fatální, osudová láska. Vzali se, a před pár lety společně oslavili
padesát let.
Její časté otázky jak je možné, že jsem ani jednoho ze svých partnerů neměla tak
hrozně ráda, mi na jedné straně hýbou koutky rtů do jakéhosi úsměvu (s vědomím že
„já vím"), na straně druhé mne nutí k přemýšlení nad osudem žen jedné příbuzenské
větve.
I já měla svým způsobem štěstí. Sice ta moje malá štěstí nedosahují, a zatím to na
změnu ani nevypadá, takového sukcesu jako v případě mých drahých prarodičů,
vezmu-li to ale z jiného konce, byla to všechno setkání, z nichž jsem se mohla hodně
poučit a nezbývá mi než děkovat. Sobě i jim.
Tak to nejspíš je i s Trudi.
VI.
Během relativně krátké doby jsem pro Váchala pořídila speciální krabici. Krásnou,
černou, s hlavou Medúzy. Čtvercový formát, neobvykle placatou.
Bombičky s inkoustem jsem pořizovala častěji než cokoliv jiného.
7
Také jsem chodívala mnohem více na kávu, rum či na limonádu. Tři různé nápoje, tři
různé podniky. Více-méně.
Pomalu přicházela Trudi. Dřív než jsem ji vůbec stačila zaregistrovat já, potkali se
s ní mnozí jiní lidé ve městě.
Bydlím na ulici s německým názvem, mám blond vlasy a příliš často si ze mne
utahují, že vypadám jako mladá příslušnice nacistické mládeže. Tsss!
Snad i proto si Trudi našla zrovna mě.
Viděla ho krátce poté, co mi přišel první dopis.
On celý, tak jak byl, připomínal spíš kluka, co poprvé utekl v páté třídě za školu a teď
neví jestli to bylo správně nebo ne.
Něco v něm ale být muselo, protože to netrvalo dlouho a Trudi se začala vytrácet čím
dál častěji na kávu, rum či na limonádu.
Její červená rtěnka byla najednou mnohem červenější, rudé nehty víc šik.
Blond je blond. Moje kadeřnice prý nezná ženu, která by se poté, co vyzkouší jaké to
je být nordickým typem, vrátila sama od sebe zpět k tmavým vlasům.
Všechno to jsou jen výlety. Jak mi docela nedávno někdo řekl, z výletu se většinou
vrátíte a většinou se vám nic nestane. Občas se vám něco přihodí, ale časem na to
zapomenete. No a velmi zřídka se stává, že se z výletu nevrátíte vůbec.
Z Trudi se pomalu stal noční výletník. První noční výlet se odehrál v Praze. Bylo léto,
horko, na Ořechovce bylo červeno. A hezky. Domů jela kousek tramvají s jedním
známým a pod Letnou si vzala taxi. Byl to sice jen kousek, ale i tak jí to hodně
pomohlo. Bylo to poprvé, co se vracela pozdě a nebyla si úplně jistá sama sebou. Po
očku hledala v mém pohledu nějaký názor. Něco silného, jasného. Ale nic nenašla a
tak se umyla a vlezla do peřin pod dírou ve střeše. Bylo horko, podlahu už zalívat
nechtěla.
Pak se dlouho nic nedělo. Nic. Ticho, žádná korespondence, žádné telefonáty.
Na konci léta, vlastně už na podzim, se vrátila zpět do toho malého města, kde ví
všichni všechno a neustále vás někdo pozoruje. Nešlo se vyhnout setkání. Ve
skutečnosti se vyhýbat ani moc nechtěla. Proč taky? To příjemné chvění od břicha,
když otevřela dalšího Váchala a četla. Občas byla lehce zklamaná. Čekala větší
8
drama. Víc citů, víc emocí, víc všeho. Po tom letním ozdravení si byla jistá, že se do
žádné eskapády nehrne. Že se nezamotá a stůj co stůj zůstane „nezávislým"
pozorovatelem a jemným manipulátorem cizích životů. Jenže poměrně brzy ji to
dostihlo. Rychleji než čekala.
Když se podívala okolo sebe, neviděla nic než zmatek. Zmatek, do kterého se sama
uvrtala, zmatek, který sama sestrojila jako důmyslnou past. A ta teď nad ní zacvakla.
„Nejsem na takové věci stavěná. Prostě nejsem. Nejsem ten typ co má na tohle
žaludek. Vždyť to víš." Chodila sem a tam a skuhrala od rána do večera. A když
náhodou nenaříkala nad situací do které se dostala vlastní vůlí, měla alespoň
náležitě zachmuřený až utrápený výraz v obličeji. Nelze popřít, že se asi doopravdy
trápila. A dlouho. Myslím, že nikdo jí to moc nezáviděl. Na druhou stranu si to
všechno uvařila, tak ať si to taky hezky sní. Minimálně to může být velmi dobrá
zkušenost a protože snad není úplně blbá, poučí se. Snad.
Čas od času, později denně se na mne obracela s prosbou o jasné stanovisko. Ale
co jsem jí mohla říct? Nikdy jsem na takové věci nebyla. Neměla bych na to žaludek.
A hlavně, nemohla bych se podívat do očí ani sama sobě.
Jako bych ji slyšela.
„ Seš blbá!" říkali někteří. „ Je to přece jasný jak facka..."
„Prostě jdi do toho!"
Nešlo to. Na jedné z ulic v centru města byl volný byt v domě s pofiderní cukrárnou.
Asi tak šedesát metrů čtverečních. Prý světlý, dvaplusjedna. Nebo tak nějak. Měla
ale vysněný byt ještě někde jinde. Na konci hezkého parku, taky v centru města.
Funkcáč. To by bylo.
Často, když šla, nebo jela okolo, usadil se jí ve tváři prapodivný výraz. Směs radosti,
bolesti, jako kdyby nebyla duchem přítomna. Možná se v ní jen velmi rychle střídaly
přívaly emocí, se kterými se pokoušela zápasit. Ještě že já jsem v tom měla jasno.
Žel Bohu, já nejsem ona a těžko ovlivnit někoho tak paličatého. Paličatého a přeci
někdy velmi nerozhodného. Nemyslím si, že by byla vypočítavá. Naopak. Řekla
bych, a ona by jistě souhlasila, že celou vážnost situace si uvědomila právě až v tom
okamžiku, kdy obrazně řečeno spadla klec. Teprve od toho momentu jí začalo
9
docházet jak pošetilá, bláhová a naivní byla. Jak hloupá a nezkušená nalítla. A nalítla
možná nejvíc ze všeho sama sobě.
Večer jsem se byla projít. Dělám to tak každý den, je-li to alespoň trochu možné.
Vždy se snažím, abych došla na travnatou plochu nad prázdným bazénkem chvíli
před západem slunce. Často si s sebou beru knížku nebo blok či zápisník, v naprosté
většině případů tam ale jen tak sedím, přemýšlím a pozoruji. Tato doba má své
nesporné výhody. Je-li přes den horko k zalknutí, povalují se všude houfy lidí, které
mne zbytečně ruší a po nějaké době i nudí. Naštěstí se většina z nich pakuje
s úderem sedmé, aby stihli zprávy na Nově a ještě před tím povečeřeli několik vuřtů
s hořticí. Ve chvíli, kdy přicházím já, bývá na trávě okolo jen zbytek romantických
jedinců, kteří se ale zvedají k odchodu několik málo minut po západu slunce. Začíná
se rychle ochlazovat, nic důležitého se už neodehraje tak proč tu ztrácet čas.
Hlupáci. Ale vlastně mi tak pomáhají. Zhruba deset až patnáct minut po té, co slunce
zmizí z dohledu, zůstávám v celém tom prostoru sama. A ještě pejskaři. Ale to jen
výjimečně. (Dnes se tam po celou dobu mé přítomnosti pokoušel malý chlapec
pouštět draka. Samozřejmě za hlasité podpory svých rodičů. Běhal stále dokola dolů
a nahoru. Při cestě dolů byli rodiče slyšet pravděpodobně až na druhém konci města,
zatímco cesta vzůru probíhala v tichosti. Směrem dolů drak dosahoval docela velké
výšky, bohužel ale vždy pod kopcem spadl. I tak ale bylo dítě evidentně štástné. A
rodiče vlastně taky.)
Brzy bude podzim a cvrčci jsou slyšet čím dál míň. Půl roku tmy a chladu se
nekompromisně blíží. A já ani nevím, zda mi to vadí moc, málo nebo vůbec. Na
začátku léta jsem se během několika hodin ztratila. Připadám si jako stovky
levandulových čmeláků dole v trávě. Neví nic. ( A možná si tak trochu dokážu
představit co tenkrát Trudi mohlo trápit.)
Čím je to dál, tím víc jsem schopna vidět a pochopit Trudi a to co se tehdy dělo.
Prý, když budou věci dávat smysl mně, najdou jej v nich i ostatní. Nemyslím si to.
10
VII.
Je zvláštní, co všechno ovlivňuje naše chování, jednání, momenty rozhodnutí.
Mnohokrát se stalo, že už už si myslela, cítila to přeci tak jasně, že je blízko konce
toho trápení. Věděla, že to musí udělat. Že nesmí pokračovat v tempu a stylu, které
nasadila a které se pozvolna změnilo v docela nekontrolovatelný chuchvalec vlající
téměř bez pravidel.
Ve skutečnosti ještě nějaká pravidla vnímala. Taky si všimla, že nová situace dává
vzniknout novým pravidlům. Těm se ale snažila vyhnout, nepřistoupit na ně.
Jeden večer, bylo zmrzlo a trošku bílo, udělala něco, co si nikdy nebyla schopna
představit že provede. Taková lež. Neomluvitelná, průhledná, laciná a přesto tak
vstřícně nabízející úkryt. Chvíli si připadala jako v nějakém filmu, a do jisté míry cítila
i uspokojení nad tím, jak chladně a hezky byla schopna udělat podvod. Šlo to tak
snadno.
Tehdy jí došlo, že se stala tím, kým být nechce. Že to, co udělala téměř bez rozmyslu
a automaticky, nejde omluvit city, emocemi, ani upřímností. Byla upřímná alespoň
sama k sobě? Ve chvílích, kdy pátrala po řešení, kdy se tázavě dívala na všechny
okolo sebe a kdy už i já měla tendenci jí konečně dát pár facek, nebo nějakou
chytrou radu, upřímná byla. Snažila se rozšifrovat všechny informace, které pro ni
byly dostupné a udělat správné rozhodnutí. Najednou jí bylo jedno, jestli má
krucánek na čelem, zda červená rtěnka ještě drží a jestli vůbec má ten správný švih.
Tehdy byla upřímná sama k sobě, a vlastně i k té černé svatozáři poletující
ve studeném zimním větru. K ní byla vlastně upřímná od začátku. Nemyslela, že je
něco špatného na tom, dívat se na věci okolo sebe naivníma, do jisté míry
nevinnýma a dětskýma očima. Navíc to pro ni skýtalo možnost, jak se v případě
silných pochybností skrýt a omlouvat vlastní neschopnost jednat.
Ráno jsem viděla tři hrdličky. Nejpíš jsem hrdličky nikdy před tím neviděla.
Představovala jsem si je jako čistě bílé tvory. Tyhle byly světlounce hnědé. Zlatavé,
nebo prostě jako žemle. Seděly na větvích nevelkého stromu ve dvoře pod
vysokánskou věží. Ta věž mění barvy. Naposledy, když jsem ji viděla, byla fialová.
Včera ale zářila červeně a dnes by se mi líbila žlutá nebo modrá. A nebo aspoň
zelená. Ale ne vždycky se naše přání a očekávání plní tak, jak bychom chtěli. Stejně
to bylo i tenkrát, když jsem nevěděla zda Trudi nafackovat nebo poradit. Bylo to
11
období, kdy hledala cestu, která by ji dovedla k jednoduchému řešení. Čekala, přála
si, aby to bylo co možná nejdříve a aby ublížila co nejmíň. Sobě i ostatním. A nebo
snad doufala, že se problém vyřeší za ni. Že ho „někdo" vyřeší za ni.
To se ostatně nakonec i stalo, byť o nějaký čas později a ne tak jak by chtěla. Není
náhodou chyba spoléhat se na ostatní? Mít představy, přání a očekávání je téměř
nutnost pro to, aby mohl člověk fungovat pořád dál. Ale nedělat nic pro jejich
uskutečnění, jen planě mluvit, lamentovat a divit se, je špatně. Víme to všichni moc
dobře a stejně se tomu občas neumíme bránit. Nebo spíš nechceme.
Hrdličky byly krásné, jiné než jsem čekala, ale mám z nich radost.
VIII.
Je Mikuláš. Za oknem visí 24 červených a zlatých balíčků. Jsou přivázány režným
provázkem, každý je jinak velký a v jiné výšce. Na tenkém stromě ve dvoře dnes
seděly tři sýkorky. Jako by se hrdličky proměnily, ve snaze mne opět překvapit. Tři
hrdličky, tři sýkorky. Je pravda, že to je trochu podivná shoda náhod.
V protějším domě, v okně co je skoro pod střechou, stojí den co den drobná postava.
Lze usuzovat, že se jedná o starého člověka, v mých představách paní. Ale na tu
dálku, kdo to může říct přesně.
Ta paní tam je opravdu skoro pořád. Dívá se do dvora, do oken podél celého bloku.
Sleduje co se děje, jistě má přehled, kdo kde bydlí a co se u koho šustne.
Možná vzpomíná, přemýšlí, nebo hledá hrdličky.
Budu tak taky jednou trávit většinu dne? A noci?
Kde bude Trudi? Jistěji uvidím alespoň v jednom okně. Možná na ni zamávám, až se
bude trucovitě krčit na nějakém balkoně a čekat na odprosení.
Někdy je strašidelné a jindy zase uklidňující, jak jsou všechny věci nestálé. Téměř
vše, o čem můžeme být v nějakém okamžiku skálopevně přesvědčeni že vydrží na
věky, že zůstane tak jak je, nám toto očekávání nebo spíš přání, nesplní. Chaos,
který Trudi sestrojila ve svém nitru, a který vyzařovala jako nějakou auru okolo sebe
taky jednou utichne. Jenže to je zrovna věc, kterou je zbytečné vypouštět z úst ve
chvílích, kdy není skrze zmatek citů, pocitů, přání, očekávání a pochyb vidět ani na
špičku vlastního nosu.
12
Tak jsem tomu malému stvoření nakonec nedala ani facku, ani radu. Srabsky jsem
se na to všechno dívala a tiše jako ptáček v koruně tenkého stromu poslouchala, co
ke mně doléhalo z jejích úst a jako součást kavárenského šumu i z úst lidí, kteří o
všem věděli.
Jak se stala z jednoduché situace, z něčeho, co mělo být radostné, přítěž?
Jednoduše.
Káva, rum či limonáda, procházky po městě a tajné mačkání rukou pod stolem nebo
za barem jsou fajnové věci. Dokud zvládala sama sebe a myslela že má vše pod
kontrolou, nebylo co řešit. Jenže to nemohlo trvat věčně. Přirozeně se stalo, že ji
dohonilo svědomí.
IX.
Spolubydlení je věc, o které přemýšlím už dlouho. Moc dlouho. Bydlet s cizími lidmi,
o kterých nic nevíte, neznáte je, ani jejich zvyky, je podle mě docela zkouška. Bydlet
s někým koho znáte, víte o něm ledasco a myslíte, že i jeho zvyky vám nejsou proti
srsti je taky zkouška, jen mnohem větší. Kdybych tenkrát nebydlela ve zlaté věži ale
sama, mohlo být všechno úplně jinak. Kdybych místo sama bydlela v pokoji se třemi
urnami a nevysvětlitelným vlhkem od stropu, nebo ještě dřív tam, kde lezly kočky
tajně do peřin, nemusela se možná celá tahle věc dít. Možná by si mě Trudi ani
nenašla. A nebo by se všechno dělo stejně, jen kratší dobu. Kdo ví.
Postupem času bylo do případu Trudi zataženo chtě-nechtě mnoho lidí. Ti noční si
mysleli že všechno chápou, nic divného nebylo možno zaznamenat. Rumy,
limonády, melounové šťávy, ...jedna sklenička za druhou a občas pláč v objetí.
Muselo to vypadat komicky. Nebo ne? Ti, kteří potkávali ve dne mne, věděli možná
víc, nebo o Trudi neměli ani tušení. Nikdy ji ani na chvilku nenapadlo, že by se něco
mohlo provalit. Měla štěstí, že se to nestalo, protože příležitost přátelsky pomoct,
mělo dozajista nemálo „kamarádů".
Dohadovat se o tom, jak by to bylo bývalo bylo, kdyby někdo bydlel s někým, ale
nemá význam. Jsou to pouhé úvahy, hledání cesty, která možná ani není. Možná to
celé s Trudi byla jen slepá ulička. Odbočka z hlavní silnice a není tak vůbec
podstatné snažit se rozluštit odkud kam vedla. Možná nemá smysl o tom psát.
13
Brzy budou Vánoce. Vzpomínám najeden předvánoční večírek. Bylo to v přízemí,
chladno tam bylo trošku a jen chvíli. Na stole s mísami špaget, vínem, ovocem a
rumem stálo torzo ženské figuríny. Místo hlavy z krku trčela dlouhá květina s velkým
bílým květem. Na ramenou jí hořely svíčky. Venku už byla tma.vevnitř se postupně
scházeli lidé kteří vesměs věděli o Trudi všechno a pokud ne, měli šanci to napravit.
Měla na sobě červenou sukni do áčka, nehty ve stejném odstínu. „Ta sukně je
hrozně sexuálně vyzývavá", řekla jí nějaká slečna a ukazovala na sklad v její přední
části. Sukně, která končí těsně pod koleny nemůže být vulgární. Přeci. V přibývající
tlačenici se lehce ztratila v koutu kousek od stolu. Stěna barvila do běla všechno, co
se jí dotklo. Když se po chvíli vynořila z tmavého úkrytu, bělost oděvů je oba
definitivně usvědčila.
Chtěla být tolik s ním. S tou černou svatozáří. A přeci neudělala žádný krok tím
směrem.
X.
Svítilo slunce, studený vítr občas zvedl chloupky na mých pažích a Trudi se na
vedlejším lehátku jen zachumlala do bundy, kterou měla rozloženou pod zády.
Košilka s kraječkou právě zažívala svůj zimní comeback. Jen těchto pár dní a ten
tenký kousek látky se bude muset zase tisknout pod tričky a svetry. Ale teď ne, teď
hraje hlavní roli. Bude mít drobný vzorek opálený na kůži dekoltu? To by nebylo
úplně vhodné, že. Je třeba tyto nedostatky pečlivě hlídat.
Na malém stolečku vedle lehátek pomalu chladly dvě horké čokolády. Se šlehačkou.
Být tu tak s ním. Jistě by šli na procházku s nějakým krásným psem. Možná by
vypadali tak, jako ty noblesní páry, které tu bylo možno vidět. Cigarety v krásných
špičkách, vše jako z časopisu se stránkami tištěnými na lesklém papíru. „Dolce far
niente."
Vlastně po jeho boku to v Trudiiných představách byla „dolce vita". Vypadá trochu
jako Ital, ale má tu výhodu že jím není. V jejích snech to je prostě dokonalé.
Odložila jsem knížku, abych se mohla napít čokolády a horskou idylu rozřízlo
chřoustnutí sněhu rozhrnutého hranou brzdících lyží. Ještě že nemusím řešit to co
14
Trudi. Usměju se, a mávnu rukou za sebe směrem ke stolům, které jsou obsypány
obědvajícími lyžaři. „Je plno, taktu čekám." Sice to ruší můj klid, ale nabídnu mu
ještě: „pojď čekat sem, jestli chceš."
Je fajn mít klid. Vědět, že se nic vážného neděje, jen tak si ležet na lehátku uprostřed
vysokých hor a užívat si to. Nemuset se trápit nějakým rádoby italským, lesklým
přeludem.
XI.
Když to trvalo něco přes rok, došlo jí to. Několikrát předtím stála na hraně a chyběl
jen kousek, aby udělala krok a změnila tak zcela směr své cesty. Jenže to nikdy
neudělala. Možná proto, že ve skrytu duše cítila, že by to byla chyba.
Že je to všechno jen jakási hra, kterou sice vyprovokovala, ale když už to došlo do
vážnosti, spoluhráč na nová pravidla nechce přistoupit a tak kličkuje a klame. Samé
výmluvy, předstírání. Nebo se plete? Ne, asi ne. Ví moc dobře, že by jí nebylo lip. Že
to nejcennější už má a krokem přes okraj hrany by jen tratila. Tak mu to řekla. Ne
jednou, za celou dobu to řekla několikrát, ale vždy se znovu a znovu nechala
strhnout vlnou emocí a pocitů. Když to řekla naposledy, těsně po půlnoci uprostřed
probíhajícího večírku, myslela to nebývale vážně. Rázně tím po něm sekla a
naštvaně odešla jarní nocí domů.
Netušila ještě dlouho, co tou nocí začalo. Když se to na konci léta dozvěděla, znova
se složila na zem, ze které se právě nějak posbírala.
Jak jí to mohla ta holka udělat? Je sice pravda, že kdyby ho nesvedla, nejspíš to celé
jen tak neskončilo, ale co je moc, to je moc. Přece existuje nějaká hranice vkusu.
Slušné vychování, přátelská soudržnost nebo co já vím co vlastně.
Ten večer, kdy Trudi naštvaným krokem odpochodovala jarní nocí domů, se s její
kamarádkou poprvé líbal. Přiznal jí to asi rok poté, na procházce u přehrady.
Ten večer, kdy mu naposledy řekla, že s ním nikdy nebude, to i on vzal vážně. Jak
sám řekl, zařídil se podle toho. Jenže jí to nějak zapomněl oznámit a tak si Trudi dál
myslela, že je vše při starém. Ještě několik měsíců se trápila. Já zatím žehlila ve dne,
to, co Trudi komplikovala v noci. Hádky se začínaly množit a i já byla nervózní a
utrápená. V některých chvílích jsem Trudi přestávala vidět. Sledovala jsem sebe
15
samotnou a přála si, aby mě nebyla nikdy navštívila. Chtěla jsem vymazat všechny
Váchaly, černou placatou krabici, večery, noci, procházky, jeho vůni, kávy, rumy a
limonády, ...prostě všechno. A jindy jsem se zase proklínala, že jsem nebyla
trpělivější a nechala se unést do pokoje kde kočky tajně spí v cizích peřinách.
Vnímala jsem najednou hrozně ostře všechny úsměvy a přátelské rady, kterých se mi
dostávalo a které se za mými zády měnily v pravý opak. Možná jsem už byla hrozně
unavená celým tím nekonečným cirkusem. Taky jsem se možná jen postupně
otevřela svému okolí víc, než je u mne běžné a střet s realitou byl pak příliš tvrdý.
Nevím.
„Zítra jedeme na výlet. Pojeď taky." Nevěděla, zda může. On tam bude, to je jisté.
Ještě si pomyslí, že za ním leze. „Neboj se, on si nebude myslet že jsi tam kvůli
němu. Opravdu ne. Jedeš tam přeci s námi a navíc tam bude spousta dalších lidí."
Váhala. Jela by ráda, ale nebude jí pak ještě hůř? Už to budou alespoň dva měsíce,
co jí došlo že už ji nechce. Zrovna ve chvíli, kdy byla připravena udělat radikální řez a
překročit okraj hrany, na kterém přešlapovala celou dobu. Jenže už je pozdě, nechce
ji. Neřekl to sice, ale mohla to poznat. Cítila to a některé události, kterých byla
svědkem, to jen potvrzovaly.
„Budu tam nejspíš sama, Kačence přijede kamarádka a kdybys jela s námi, udělaly
bychom si hezké odpoledne. Budeme spolu, na jeho nemusíš přeci ani potkat."
Trudi tedy kývla že pojede. Domluvily si místo i čas setkání, a druhý den ráno vyrazily
po okresce na jih.
Krátce po příjezdu na místo jí došlo, jak byla hloupá, když uvěřila tomu, že by se
mohly společně bavit. Nechala se oblbnout představou holčičího výletu i přes to, že si
s ženami nikdy nerozuměla. Během chvilky se obě společnice vytratily a ji nechaly
samotnou napospas místu, které měla neodbytně spojené s ním. Odpoledne bylo
jako jedna velká noční můra. V noci se strašně opila, pohádala s kamarádkami, a
když se okolo třetí hodiny ráno dopotácela domů, nemohla pochopit proč on spí
vedle kamarádky (té), co ji sem pozvala . Měla pocit, že to bylo proto, aby se
zbytečně netrápila. Že jí tím děvčata chtěla vlastně pomoci. Celý předchozí den i
následná noční aféra byly ale natolik příšerným zážitkem, že ztratila veškerou chuť a
energii zrovna tohle řešit. Když ráno, po snídani, odjely všechny tři zpět do města,
zavřela se a věděla, že nikoho z těch lidí nechce a nemůže ani vidět. Měla všeho
16
plné zuby. Bolelo ji celé tělo, nechápala co se stalo a proč. Jedinou útěchou bylo, že
nic netrvá věčně a tak i tohle přejde.
Pro mne to byla naděje, že by se Trudi mohla už brzy odstěhovat.
XII.
Co se děje se čmeláky v zimě? Kam se všichni poděli? Levandule už dávno není a
na trávu teď padají vločky, které na teplé zemi okamžitě tají. Čmeláci, celé léto opilí
silnou vůní drobných modrofialových květů po sobě nezanechali jedinou stopu.
Bylo by krásné, kdyby se mohl zastavit čas. Kdyby šlo na zahradu vrátit tu intenzivní
vůni, potácející se, a za letu do sebe narážející hmyz, modré nebe a teplo.
Nejde to. Nejde to a navíc začínám zapomínat. Vybavit si některé detaily je o trochu
těžší, a bojím se, že se jednou probudím a nic z toho cvrkotu, bzukotu a hemžení
nenajdu. Možná stejně tak nenajdu ani nic o Trudi. Bude představovat jen obyčejné
jméno a já si budu říkat, že tak bych se tedy rozhodně jmenovat nechtěla. Vybavím si
snad některé z mnoha obrazů, jako sekvence z filmu se mi podaří přehrát něco málo
útržkovitých vzpomínek ale budu už jen nezúčastněným divákem.
Jsem jím vlastně už teď.
XIII.
Baví mne pozorovat domy, v nichž se postupně rozsvěcují okna. Baví mne nechat se
na chvíli vtáhnout do cizího života. Představuji si často, třeba jen na základě lampy či
lustru zavěšeného od stropu, barvy světla, nebo kousku nábytku, jací jsou lidé kteří
mi umožnili do jejich prostoru nahlédnout. Vymýšlím si, co se asi odehrává tam, kam
já už nemohu dohlédnout, jak asi vypadá pokoj a celý byt do kterého nepozorovaně
vstupuji.
Baví mě to. Když jsem byla malá, měla jsem postel u okna. Můj pokoj je otočen
směrem do ulice. Často se mi nechtělo spát i když jsem musela. Zhasnuté světlo,
těžké rolety zataženy. Dřevěné žaluzie z roku 1932, kterými je, když se správně
přikrčíte, vidět ven. Vy se díváte na ulici, do oken protějšího domu, ale přitom o vás
nikdo nemá ani tušení.
17
Fragmenty neznámých bytů, úkryty ve kterých se krčí lidi jako zvířátka. V protějším
domě, který má dvě patra, je vidět každý večer osm svítících obdélníků. Až teď si
uvědomuji, že jsem je nikdy neviděla svítit všechny zároveň. Navíc v době, kdy
zahrada, náležící k vile která je mezi domem naším a tím dvoupatrovým, připomínala
boubínský prales, mi bylo dovoleno sledovat pouze dění v horní části domu. Čtyři
svítící obdélníky tak tehdy poskytovaly mé fantazii nekonečný prostor pro snění a
konstrukce životních osudů za nimi.
ČÁST PRAKTICKÁ
ÚVOD
Trudi se na svět okolo sebe dívá nevinnýma očima, byť sama svým způsobem
představuje opak. Je vždy překvapena, když se lidé okolo ní nechovají tak, jak by
měli. Všechny lži, pomluvy a zloba ji srážejí na kolena a často trvá dlouhou dobu než
se s nimi vyrovná.
Práce, které jsem se rozhodla představit pod prostým názvem Trudi, nevnikaly a
nevznikají výhradně pro účel diplomové práce. Jedná se o dlouhodobou terapii,
jakýsi neohraničený a pro mne samotnou poněkud obtížně uchopitelný celek.
Rozhodně jej však nevnímám jako celek uzavřený, už proto, že nové věci stále
vznikají, mnohé jsou v různých fázích vývoje, pod značkou Trudi také prodávám
šperky a módní doplňky.
Rozhodla jsem se, že v rámci diplomové práce se pokusím přiblížit, definovat, nebo
prostě jen udělat Trudi alespoň trochu pochopitelnou, uchopitelnou. Především pro
sebe samotnou.
Během celé doby, po kterou se Trudi věnuji, se práce roztříštila do několika
samostatných celků, které se vyvíjejí nezávisle na sobě, svým vlastním tempem, ale
přesto spolu korespondují a snad se i vzájemně doplňují a dokreslují tak podobu
malého světa, který jsem si pro sebe vytvořila. Odraz, reflexe světa skutečného,
každodenních událostí a situací. Lidé které potkávám, ti kteří jsou, nebo byli, pro mne
důležití, ti všichni mají svoji podobu, své místo i u Trudi.
18
I.
Deníky
Vždy jsem se raději vyjadřovala obrazem než slovem. Mám pocit, že mnoho věcí tak
lze sdělit přesněji. I proto jsem o Trudi nezačala nejdřív psát, ale kreslila jsem
jednoduché záznamy do deníčku. Protože šlo o náhradu za text, za poznámky a
postřehy, kreslila jsem plnícím perem, které vždy nosím při sobě.
Když jsem nyní procházela písemé deníky z doby před čtyřmi lety, zjistila jsem, že o
Trudi je v nich psáno minimálně. Všechny události, pocity, vůně a zvuky jsou pro mne
ukryty v kresbách na stránkách malého Moleskinu. Některé kresby jsou datovány,
aby byla zachována charakteristika deníkových poznámek.
Právě v této, první fázi tvorby, se ustálila Trudiina podoba a základní „názvosloví".
Kresby zachycují většinou jednoduchou situaci, žádný velký děj často není patrný.
Možná lze použít srovnání s fotografií - momentkou. Pokud by existoval patřičný text,
mohly by kresby sloužit jako ilustrace. Svým provedením k tomuto užití lákají, nemají
ambici obrazů. Je ovšem pravdou, že i když se v nich neodehrává zdánlivě žádný
děj, pro mne představují něco jako dveře vedoucí zpět do místa a času, kdy byly
vytvořeny. Umožňují mi tak znovu prožít situace, které zaznamenávají.
19
II.
Malba
Tak jako jsem se vždy raději vyjadřovala obrazem, dávala jsem ze všech výtvarných
oborů přednost barvě a malřskému projevu. Studovala jsem malbu na střední škole a
jakákoliv moje tvůrčí činnost vždy u malby dříve či později skončila. Je tedy
přirozené, že na malbu došlo i v tomto případě. Cíleně jsem se snažila udržet rukopis
malířských záznamů co možná nejvíce ve shodě s kresbami z deníku. Obrazy
zachycují situace podobným způsobem jako kresby, motivy jsou ale pevně uzavřeny
v kulatém rámu tvořeném zlatou linkou. Zvolila jsem čtvercový formát drobných
rozměrů. Protože je mi vlastní spíše expresivní, intuitivní způsob malířské práce,
kontrolované „ilustrování" mi příliš nesedělo. Brzy jsem začala hledat jinou cestu a
došla jsem k závěru, že malba není v tomto případě tím, co by mne uspokojovalo a
odpovídalo mým potřebám.
Cyklus 15 obrazů provedených akrylem zde zastupuje pouze několik reprodukcí, pro
výslednou instalaci jsem se rozhodla je nevyužít.
21
Pokojíčky
V rámci hledání adekvátních vyjadřovacích prostředků a nejpíš i díky tomu, že
malířský projev v tomto případě nepřinášel uspokojivé výsledky, bylo pro mne
přirozenou cestou exeprimentovat a zkoušet nové možnosti. Tak jsem došla
k prostorové tvorbě, k malým objektům.
Jejich tvorba mne nesmírně bavila a stále baví. Jedná se o dřevěné krabičky, kterým
říkám „pokojíčky", přestože to možná není zcela vhodné označení. Nejsou to malé
modely reálných pokojů, není zde nábytek ani nic jiného co tento název může
evokovat. Krabičky obdélníkového formátu, velikosti 1 0 x 1 5 cm, potahuji například
zvířecí srstí, dělám jim různé „rámy" a upravuji je do podoby jakýchsi prostorových
obrazů. Jedná se vlastně opět o formu deníkových záznamů, zhmotnění vzpomínek
a připomínku prožitých událostí. Myslím, že se zde také mnohem více uplatnila moje
potřeba uzavírat děj do pevně daného prostoru. Ta je patrná už na malbách z
předchozí fáze tvorby, kdy byl hlavní motiv sevřen zlatou linií kruhového „rámu".
Figurky uvnitř těchto pokojů jsou vymodelovány z plastické hmoty, běžně dostupné
v papírnictvích a obchodech s výtvarnými potřebami. Po zaschnutí jsou barveny a
lakovány, avšak droným detailům nevěnuji pozornost tak, jako u hlaviček, o kterých
se zmiňuji v další kapitole.
IV.
Trudi a její kamarádi
Souběžně s pokojíčky jsem začala modelovat malé hlavy Trudi a jejích kamarádů.
Vedla k tomu potřeba vyjadřovat se prostorově, zkusit modelovat reálnou podobu
tvorů, kteří v kresbách neměli vlastně téměř žádnou anatomii. Navíc kresba
v denících je provedena plošným způsobem a mě nesmírně lákala možnost nechat
Trudi vystoupit z plochy plátna či papíru. Chtěla jsem ji „oživit". K tomuto celku patří
také drobní tvorové, kteří jsou uzavřeni ve skleněných dózách. Ráda bych je umístila
do malého anatomického kabinetu. Představují v podstatě embrya, ze kterých se
postupně vyvine tvor, jakým je i Trudi.
Hlavy, zvířátka i daší objekty z této série jsou provedeny opět z plastické modelovací
hmoty, která po vyschnutí tvrdne. Oproti figurkám z pokojíčků, se zde více věnuji
různým detailům. Vyrábím oči, které probarvuji a lakuji. Používám zvířecí chlupy,
které slouží místo řas. Figurky barvím akrylem a částečně lakuji. Deformace a
poranění hlav i zvířátek odpovídají povahovým a citovým deformacím okolního
prostředí v době, kdy věci vznikaly. Je tedy zřejmé, že také v této části se jedná o
reflexi prožitých událostí.
24
v.
Neznámé prostory
Po delší odmlce, jsem na jaře roku 2008 začala opět kreslit. V nových pracech se
Trudi postupně ztrácí v útrobách prapodivných místnostností, je tichým svědkem
života okolo sebe. (Ráda bych se vrátila k X. kapitole části ne-praktické, kterou
představuje krátké vyprávění o mé zálibě v pozorování fragmentů pokojů, bytů, cizích
životů. Je zřejmé, že mé nové kresby jsou s touto zálibou spjaty a těží z ní)
Ústředními postavami se stávají těžko identifikovatelní tvorové zářivě růžové barvy,
kteří jako mraveniště vyrůstají ze země. Uvnitř neforemných těl skrývají nekonečné
množství nástrojů a vymožeností, pomocí nichž řídí vše včetně Trudi.
Tyto práce jsou již naprosto oproštěny od původní dějové linky, kterou představovala
reakce na obtížnou životní situaci. I v tomto případě se sice jedná o reflexi reálného
života, vytratila se ale forma deníkových zápisů. Kresby nejsou prováděny do bloku či
zápisníku ale na samostatné listy papíru, a oproti denkovým zápisům některé
z kreseb také koloruji akvarelem nebo tuší.
26
28
VI.
Šperky
Jako malá jsem chtěla být buď malířkou, nebo módní návrhářkou. Studovala jsem
textilní výtvarnictví, touha po malování ale byla silnější a tak jsem od oděvů utekla. I
přes to móda byla a je mojí velkou vášní, oborem, o který se intenzivně zajímám.
V poslední době jsem zjistila, že mne opět začíná bavit navrhování oblečení,
drobných šperků a doplňků. Možná proto, že jsem postrádala možnost nosit věci
takové jaké bych chtěla, začala jsem vyrábět drobné ozdoby. Ozdoby bez jakékoliv
ambice na prodej. Několikrát se mi však přihodilo, že jsem na nějakém večírku měla
ve vlasech ptáčka, či na kabátu připnutou brož, kterou mi lidé chválili. Byly to takové
doplňky, jaké jsem si představovala pro Trudi a tak nebylo vůbec těžké vybrat název
značky, natisknout visačky a začít se chystat na zkušební prodej.
Mám ráda, když se některé věci dotahují do konce. I proto jsem všechny své
drobnosti nedala ihned k prodeji. Rozhodla jsem se, že počkám až nastane okamžik,
kdy budu mít připravené dostatečné množství šperků a doplňků tak, aby bylo možné
je všechny zároveň nafotit, případně prezentovat jako jednotnou kolekci a teprve
poté nabízet v některém z obchodů, které podobné věci prodávají.
Před rokem jsem založila na internetové adrese www.trudifordolls.blogspot.com blog,
na kterém zveřejňuji práce týkající se Trudi. Nedlouho poté vznikl ještě blog druhý,
který slouží k prezentaci ozdob a doplňků které vyrábím. Je ovšem pravdou, že tento
blog jsem přestala záhy po jeho založení aktualizovat. Souvisí to s již výše popsaným
záměrem věci nafotit řádně a prezentovat je ve sjednocených celcích.
29
VII.
Pohádka
V rámci hledání nových možností a způsobů práce, mne napadlo pokusit se udělat
velmi krátký animovaný film. Spíš jen takový klip.
Využila jsem již existující figurku jednoho z embryí, které leží v malé skleněné
truhličce. Děj není složitý. Truhlička se otáčí okolo vlastní osy, otevře se a zvířátko
z ní vyleze ven. Porodí mláďátko, které ho sežere a vleze si zpět do truhličky. Ta se
zavře, otočí se opět kolem vlastní osy a je konec.
Byť se nejedná o nic převratného, pro mne byla tato práce velkým objevem a
vstupem na půdu do té doby zcela neznámou. Musela jsem se vypořádat
s technickými problémy, o kterých jsem neměla do té doby ani tušení a za celou
zkušenost jsem moc ráda.
VIII.
Koncepty
Abych definitivně potvrdila (a pro sebe také uzavřela existenci) Trudi, rozhodla jsem
se, že se vydám po stopách kreseb z deníků a pořídím inscenované fotografie
dokazující Trudiinu přítomnost. Vlastně se má jednat o jakousi falešnou
fotodokumentaci vybraných událostí, které jsou zobrazeny na stránkách deníků. Pro
tento účel jsem udělala odlitek vlastní hlavy a na něj vymodelovala obličej Trudi. Nyní
mne čeká výroba lukoprenové formy a následně odlití masky z čirého epoxidu,
(průhledný materiál, by měl umožnit vidět i moji vlastní tvář.) S hotovou maskou se
chci fotografovat na konkrétních místech, v konkrétních šatech a pozici, přesně
odpovídající kresbám.
Maska bude sloužit i k nafocení doplňků a šperků, které vznikají pod značkou „Trudi
for dolls". Záměrem je nafotit malý katalog, knížku, s fotografiemi opět podle kreseb
a deníkových záznamů. Místo Trudi samotné, na fotografiích budou hrát důležitou roli
právě šperky, ozdoby a dopňky.
31
ZÁVĚR
V níže psaném textu, jsem se pokusila zmapovat a shrnout díla obsažená v praktické
části své diplomové práce. Snažila jsem se objasnit a přiblížit okolnosti, které stály za
celou touto tvorbou, a které byly hybným motorem několikaleté činnosti. Vím, že v
první části, se lze lehce ztratit. Je těžké psát o věcech, které již představují jen
obrazy a zlomky vzpomínek, vynořující se trhaně v mysli a před očima. Nevím, zda
se mi tedy opravdu podařilo objasnit čtenářům a divákům příběh o Trudi. Příběh o
tom, jak jsem se nečekaně zamilovala a vedla dvojí život. Rozhodně mi však tato
práce přinesla pocit, že ve věcech, které se odehrály, se já sama vyznám mnohem
lépe. Podařilo se mi, pro sebe, definovat pozici Trudi v mém životě a příběh
definitivně uzavřít. Uzavřením jedné kapitoly však neuzavírám celé téma. Naopak
jsem si tím otevřela čistý prostor pro další práci.
Vzhledem k velmi osobnímu, intimnímu charakteru celé práce, mi byly zdrojem
informací především vlastní deníky a zápisky. Z těchto důvodů zde neuvádím
seznam použité literatury. V rámci instalace diplomových prací, budou některé z
deníků vystaveny.
32
ANOTACE
Praktická část diplomové práce zahrnuje kresby, malby, objekty, šperky a módní
doplňky, drobné plastiky, video i fotografii. Vše uvozeno názvem Trudi.
V části teoretické, se snažím objasnit, proč právě „Trudi" a přiblížit ji i samu sebe, což
by mělo vést ke snadnější orientaci a čtení všech částí praktické práce.
33