MASARYKOVA UNIVERZITA F A K U L T A SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Role Mezinárodního měnového fondu v dluhové krizi eurozóny Bakalářská práce Dominik Rusinko Vedoucí práce Mgr. Vladan Hodulák, PhD. UČO 397635 Obor Mezinárodní vztahy - Politologie Imatrikulační ročník 2011 Brno, 2014 Č e s t n é p r o h l á š e n í Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Role Mezinárodního měnového fondu v dluhové krizi eurozóny" vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu literatury. V Brně, dne 23. dubna 2014 Dominik Rusinko 2 P o d ě k o v á n í Rád bych na tomto místě poděkoval vedoucímu mé bakalářské práce panu Mgr. Vládánu Hodulákovi, Ph.D. za vstřícný přístup a cenné rady v průběhu vedení práce. Velké díky patří rovněž mé rodině za neutuchající podporu a toleranci. 3 Obsah 1. Úvod 6 2. Nástroje M M F pro řešení krize 8 2.1 Role MMF v mezinárodním měnovém a finančním systému 8 2.2 Finanční nástroje MMF 9 2.3 Technicko-poradenské nástroje MMF 10 3. Analýza potřebnosti nástrojů M M F pro řešení krize eurozóny 11 3.1 Finanční nástroje MMF 12 3.2 Technicko-poradenské nástroje MMF 15 3.2 Shrnutí potřebnosti nástrojů MMF 16 4. Jednání o řešení dluhové krize eurozóny 18 4.1 Případová studie řecké krize 18 4.1.1 Počátky řecké krize 18 4.1.2 „Domácí" problém Řecka 19 4.1.3 Dominující téma Řecka a příslib nejasné pomoci 20 4.1.4 Řecký apel a hrozba Fondem 21 4.1.5 Proměna postoje Angely Merkelové ajejí dominance 22 4.1.6 Závěrečná jednání o pomoci Řecku 23 4.1.7 Schválení záchranného plánu 24 4.2 Hlavní aktéři jednání 25 4.3 Motivy prosazování účasti MMF na řešení krize 26 5. Závěr 29 6. Seznam zkratek 31 7. Seznam použité literatury a pramenů 32 4 1. Úvod Když 23. dubna 2010 požádalo Řecko ústy svého premiéra Jorgose Papandrea Mezinárodní měnový fond a členské státy eurozóny o pomoc při řešení domácích ekonomických problémů, jednalo se o historický okamžik - poprvé od vzniku eurozóny musel některý z jejích členů požádat Fond o pomoc (Smith 2010a). A že se nejednalo o pomoc zanedbatelnou, naznačují samotná čísla. Řecku bylo v první fázi pomoci poskytnuto 110 miliard eur, z nichž 30 miliardami přispěl Fond (EC - F A G 2014). Následující vývoj událostí ukázal, že „řecký případ" nebude v tomto ohledu ojedinělý, a postupně byly také další státy eurozóny nuceny požádat M M F o pomoc1 . Od roku 2010 se tak Mezinárodní měnový fond stává jedním z klíčových aktérů dluhové krize eurozóny a spolu s Evropskou centrální bankou a Evropskou komisí součástí tzv. Trojky. Z tohoto důvodu je nasnadě snaha blíže prozkoumat roli, kterou v dluhové krizi eurozóny M M F hraje. V souvislosti s rolí Fondu v této krizi se debata vede v několika rovinách. Diskutuje se například o pozitivech či negativech současné angažovanosti M M F nebo o změně pozice Fondu v rámci mezinárodního měnového a finančního systému v důsledku jeho účasti na řešení krize (Jost a Seitz 2012; Schneider 2012). Tato práce se však bude zabývat problematikou ne toliko médii „propíranou" a odborníky zkoumanou, ale přesto velice zajímavou a stále aktuální. Cílem práce bude prozkoumat roli Mezinárodního měnového fondu v dluhové krizi eurozóny a zjistit důvod účasti této instituce na jejím řešení. V užším slova smyslu nás tedy budou zajímat okolnosti historicky první pomoci M M F jednomu z členů eurozóny, měnové unii, jejíž hrubý domácí produkt z ní po USA činí druhou nej větší ekonomikou světa (EC - Euro 2013). Struktura této práce bude výrazně navázána na její cíl, aby tak bylo možno při zkoumání postupovat systematicky a zároveň aby si práce zachovala svou kompaktnost. Pro potřeby této práce budou stanoveny dvě výzkumné otázky, jež práci rozdělí na dvě, navzájem provázané a pro naplnění zadaného cíle nezbytné, části. 1 Po Řecku bylo z členských zemí eurozóny postupně nuceno požádat MMF o finanční pomoc také Irsko. Portugalsko a Kypr. Španělsko pak požádalo Fond pouze o „technickou" pomoc v souvislosti s přijatou finanční pomocí z Evropského nástroje finanční stability (IMF and Europe 2013). 5 První část se bude zabývat následující výzkumnou otázkou: > Bylo využití protikrizových nástrojů Mezinárodního měnového fondu nezbytné pro řešení dluhové krize2 eur ozóny? Při hledání odpovědi na první výzkumnou otázku bude nejprve nastíněn teoretický rámec, čímž máme v tomto konkrétním případě na mysli nástroje Mezinárodního měnového fondu pro řešení finančních krizí. Následně se již zaměříme na analýzu potřebnosti těchto nástrojů při řešení dluhové krize eurozóny, přičemž právě tato analýza by nám měla podat informaci o tom, zdali bylo využití protikrizových nástrojů Fondu nezbytné pro řešení dluhové krize eurozóny. Druhá část této práce se pak zaměří na výzkumnou otázku: > Jakým způsobem se vyvíjelo jednání o řešení dluhové krize eurozóny, kdo byli hlavní aktéři jednání ajaké motivy stály za snahou prosadit účast MMF na řešení krize? Tato výzkumná otázka bude v první části zpracována formou jednopřípadové studie, tak jak k ní přistupuje Michal Kořán (Kořán 2008). V rámci ní budeme sledovat, jakým způsobem se vyvíjelo jednání o řešení dluhové krize eurozóny, v našem konkrétním případě představované jednáním o pomoci Řecku, a budeme se snažit zachytit klíčové okamžiky těchto jednání s ohledem na roli MMF. Výsledný popis zásadních událostí pak bude sloužit jako podklad pro analýzu hlavních aktérů jednání a zejména motivů, jež stály za snahou prosadit účast Mezinárodního měnového fondu na řešení dluhové krize eurozóny. Právě provedení této analýzy je nezbytné pro určení důvodu účasti této instituce na řešení dluhové krize eurozóny. Jak již bylo zmíněno výše, pro naplnění cíle této práce je nezbytné zpracování obou výzkumných otázek a oblastí, jichž se týkají, neboť jen tak dokážeme postihnout tuto problematiku co nej komplexnej i a výrazně tak eliminovat možnost opomenutí určitého, pro práci klíčového, faktoru. Zároveň by pak, také díky zvoleným výzkumným otázkám, měla být tato práce konzistentní a vést přímo k naplnění jejího cíle. 2 Dluhovou krizí eurozóny budeme mít v této práci na mysli především její samotný počátek, tedy tzv. řeckou dluhovou krizi, jež byla v těch časech první ze série dlužnických krizí členských států eurozóny, na jejímž řešení se podíleli vybraní externí aktéři (Amadeo 2012). 6 2. Nástroje M M F pro řešení krize V první části této práce se budeme věnovat Mezinárodnímu měnovému fondu, konkrétněji nástrojům, kterými Fond disponuje pro řešení finančních krizí. V kontextu celé práce se jedná o nezbytný teoretický základ, na který naváže následná kapitola. Ta bude mít za cíl analyzovat potřebnost těchto nástrojů pro řešení dluhové krize eurozóny na základě teoretického rámce, jenž bude nastíněn v následujících řádcích. 2.1. Role M M F v mezinárodním měnovém a finančním systému Rozhodnutí o založení Mezinárodního měnového fondu padlo v červenci roku 1944 v americkém Bretton Woods. Oficiálně Fond vzniká 27. prosince 1945, kdy 29 zemí podepsalo Články dohody, svou činnost pak zahajuje 1. března 1947 jakožto přidružená organizace OSN. Vzniklý systém, tzv. brettonwoodský, který mimo Fondu zahrnoval rovněž Mezinárodní banku pro obnovu a rozvoj, byl výrazně inovativní a poprvé institucionalizoval mezinárodní měnovou spolupráci (Sedláček 2008: 4-5). Účel vzniku Mezinárodního měnového fondu nejlépe dokládají jeho cíle3 , které byly sepsány v Článcích dohody v roce 1945 (Sucharda 1979: 12): /. „Podporovat mezinárodní měnovou součinnost stálou institucí, která zabezpečí mechanismus konzultací a spolupráce v mezinárodních měnových otázkách. II. Usnadňovat rozmach a vyrovnaný růst mezinárodního obchodu a přispívat tak kpodpoře a udržování vysokého stupně zaměstnanosti a reálného důchodu i k rozvoji výrobních zdrojů všech členů jakožto prvořadých cílů hospodářské politiky. III. Podporovat kursovou stabilitu, udržovat řádná devizová ujednání mezi členy a čelit konkurenčnímu znehodnocování měny. IV. Napomáhat při ustanovení mnohostranné soustavy plateb pro běžné transakce mezi členy a při odstraňování devizových omezení, která brání rozvoji světového obchodu. V. Dodávat členům důvěru tím, že jim budou za přiměřených jistot dočasně přístupné všeobecné zdroje Fondu, a poskytovat jim takto možnost napravit poruchy ve vyrovnanostijejich platebních bilancí, aniž by se Fond uchylovat k opatření škodlivým národní či mezinárodní prosperitě. 3 V průběhu své činnosti reagoval Fond na měnící se situaci na mezinárodních finančních trzích a postupně rozšířil pole svých aktivit - cílů. Vedle původních šesti se MMF nyní zaměřuje také na vytváření nových prostředků mezinárodní likvidity, pomoc při řešení problémů zadluženosti států nebo výzkumně-informační a poradenskou činnost (Marková 2002: 26). 7 VI. V souladu s tím, co bylo uvedeno, zkracovat trvání a zmírňovat stupeň nerovnováhy v mezinárodních platebních bilancích členů." Z těchto šesti základních cílů Mezinárodního měnového fondu je zřejmé, že jeho úloha spočívá jak ve snaze preventivně působit proti vzniku finančních krizí, tak zároveň v řešení těchto krizí. Jak již bylo v úvodu nastíněno, v této práci bude náš zájem zaměřen pouze na druhou zmíněnou úlohu Fondu, a proto se nebudeme dále zabývat některými z důležitých preventivních nástrojů M M F , jako například dohledem nad mezinárodním finančním a měnovým systémem. Naopak, v následujících kapitolách budou dále rozvíjeny dva hlavní nástroje Fondu pro řešení krizí, a to finanční a techniko-poradenské4 (Fritz-Krockow a Ramlogan 2007: 2; IMF and Europe 2013). 2.2. Finanční nástroje M M F Na základě pátého bodu Článků dohod je jedním z cílů Fondu dočasně poskytovat finanční zdroje členským státům, které se potýkají s nerovnováhami v platební bilanci. Ve skutečnosti se však v průběhu let výrazně proměnil účel finanční pomoci Fondu. Ten se začal stále více orientovat na poskytování svých zdrojů pro potřeby řešení širokého spektra problémů souvisejícího s platební bilancí. V současné době má finanční pomoc M M F obecně za cíl umožnit členskému státu co nejlépe se vyrovnat s následky nejrůznějších vnějších šoků, aby tak bylo možné předejít výrazně nákladnějším způsobům řešení obtíží, například státnímu bankrotu. Proto jsou zdroje Fondu poskytovány kupříkladu státům zasaženým přírodními katastrofami na jedné straně, ale také státům potýkajícím se s problémy restrukturalizace státního dluhu na straně druhé (IMF lending 2013). Právě finanční zdroje představují klíčový finanční nástroj Fondu. Primární zdroj zapůjčitelných finančních prostředků Mezinárodního měnového fondu je tvořen splacenými podíly členských zemí v rozsahu vymezených kvót. Ty jsou vypočteny a následně přiřazeny každému členu M M F na základě jeho ekonomické úrovně, účasti na světovém obchodě a výši devizových rezerv (Marková 2002: 59). Členské kvóty hrají významnou roli při poskytování finanční pomoci jednotlivým zemím, neboť právě výše této kvóty slouží jako měřítko maximální potencionální půjčky, označované jako přístupový limit. Normální přístupový limit dosahuje od roku 2009, kdy se Fond rozhodl modernizovat celkový rámec finanční pomoci 4 Pro potřeby této práce byly zvoleny dva nástroje MMF pro řešení krizí, jež budeme dále označovat jako „finanční" a „technicko-poradenské", neboť takto dle autora nejlépe vystihují oblast své působnosti a zároveň pod svou obecnost umožňují zahrnout konkrétně používané instrumenty Fondu, které našly své uplatnění také v námi zkoumané dluhové krizi eurozóny. 8 v důsledku světové finanční krize, 200% členské kvóty, kumulativně pak 600%. Při tzv. nadlimitním čerpání jsou aplikována zvláštní pravidla, navíc se s vyšším limitem čerpání se půjčka prodražuje, protože Fond v takovém případě účtuje dodatečné přirážky k úrokům (IMF lending reforms 2009). Vyjma finančních nástrojů disponuje Fond také dalším důležitým finančním nástrojem, jenž je na poskytování finanční pomoci navázaný, a to tzv. kondicionalitou. Jedná se vlastně o „dvojí"5 záruku, na základě které M M F poskytuje své finanční prostředky. Jednak se jedná o záruku, že budou tyto prostředky využity přímo k implementaci určité hospodářské politiky a tedy k řešení ekonomických problémů a jednak, že bude země schopna tuto půjčku Fondu splácet (Sedláček 2008: 77). Kondicionalita může nabývat několika podob, od předepsaných opatření, jež musí daný stát splnit ještě před udělením první finanční pomoci, přes konkrétní výkonnostní kritéria, méně určité indikatívni cíle, až po nastavený strukturální rámec, kterého se musí daný stát držet v průběhu poskytování pomoci (Fritz-Krockow a Ramlogan 2007: 25-26). Čerpání finančních zdrojů Fondu se realizuje několika způsoby. Pro potřeby této práce není nutné dopodrobna popisovat fungování všech mechanismů financování, ale uvedeme si pouze dva nej využívanější, které našly své uplatnění také v dluhové krizi eurozóny. Za prvé se jedná o tzv. Stand-By Arrangement, který je určen členským státům potýkajícím se s krátkodobými problémy v nerovnováze platební bilance. Poskytnutí půjčky je spojeno s kondici onalitou, tedy nutností přijmout Fondem navrženou hospodářskou politiku. Standardní délka SBA je 12-24 měsíců, ale ve specifických případech může být prodloužena až na 36 měsíců. Od roku 2009 dosahuje zvýšený limit úvěru, podobně jako u normálního přístupového limitu, hodnoty 200% členské kvóty, kumulativně pak 600%, ve specifických případech může být limit ještě navýšen. Finanční prostředky jsou čerpány postupně na základě plnění stanovených podmínek (IMF - SBA 2013). Jako druhý a poslední mechanismus financování zmíníme Extended Fund Facility, jenž má pomoci zemím se střednědobými a dlouhodobými problémy s platební bilancí. Nejčastěji je tedy poskytován zemím, jejichž problémy jsou strukturální povahy, proto je také kondicionalita navázána na provádění strukturálních reforem. Doba trvání je obvykle delší než u SBA, nejdéle však čtyři roky. Limity úvěru jsou totožné jako v případě SBA, včetně 5 1 přes to, že dle Fondu má být kondicionalita nápomocná rovněž danému států a nesloužit tedy pouze jako záruka pro Fond samotný, že půjčené finanční prostředky mu budou vráceny, můžeme právě tento instrument Fondu označit za nejvíce kontroverzní, jež je z vícero důvodu mnoha odborníky výrazně kritizován (Buira 2003). 9 možností navýšení. Stejně tak platí postupné čerpání finančních prostředků na základě plnění dohodnutých podmínek (IMF - EFF 2013). 2.3. Technicko-poradenské nástroje M M F I přes fakt, že technicko-poradenská pomoc, poskytována prostřednictvím těchto nástrojů, nepatří mezi nejznámější a nej viditelnější aktivity Fondu, je tato činnost členskými státy, a to zejména rozvojovými, velmi ceněná. Cílem této pomoci je poskytovat technické a poradenské služby v oblastech, ve kterých má Fond nej větší zkušenosti. Jedná se především o oblast centrálního bankovnictví, měnové a kurzové politiky, veřejných financí a rozpočtu, daňové politiky, reforem finančního sektoru aj. (Sedláček 2002: 67). Nejčastější formou pomoci je poskytnutí kvalifikovaných odborníků Fondu členskému státu na základě jeho potřeb (od krátkodobého úsilí řešit finanční krizi až k dlouhodobým snahám řešit strukturální problémy) a to v různé délce trvání - od několika týdnů až po několik let. Zároveň může být pomoc realizována také formou tréninkových kurzů, seminářů, workshopů nebo on-line formou. M M F však kromě „lidského kapitálu" disponuje rovněž nej modernějším technickým vybavením, které jeho pracovníkům umožňuje používat moderní metody ekonomických analýz. V neposlední řadě pak Fond disponuje množstvím nejrůznějších ekonomických dat a statistických údajů, jež mohou být také výrazně nápomocny při návrhu a implementaci efektivních politik (IMF and Europe 2013). Tyto technicko-poradenské nástroje Fondu jsou mezi členskými státy velmi žádané zároveň díky faktu, že je tato pomoc Mezinárodním měnovým fondem poskytována bezplatně či za minimální poplatky (v případě dlouhodobého vyslání odborníka do vyspělých zemí). Důležité je zmínit, že samotná technicko-poradenská pomoc Fondu je realizována vždy pouze na základě žádosti členského státu, který je pak výrazným způsobem zapojen do výběru, realizace a hodnocení této pomoci. Dalším důležitým atributem této pomoci, ze kterého rovněž pramení jeho velká obliba, je její „nekondicionalita", tedy fakt že tato pomoc není, na rozdíl od finanční pomoci, podmíněna žádnými předepsanými opatřeními, jež musí země plnit (Fritz-Krockow a Ramlogan 2007: 52). 10 3. Analýza potřebnosti nástrojů M M F pro řešení krize eurozóny Třetí kapitola, jež si klade za cíl analyzovat potřebnost nástrojů Mezinárodního měnového fondu pro řešení krize eurozóny, bude tvořit první stěžejní část této práce. Samotná analýza, která je nezbytná pro zodpovězení první výzkumné otázky, bude vycházet z teoretického základu nastíněného v předchozí kapitole a ve finále by nám měla odhalit, zdali byly nástroje Fondu nezbytné pro řešení krize eurozóny, a to zejména v jejích počátcích. Díky obecnějšímu postupu při zkoumání této výzkumné otázky bude však možné vztáhnout vyzkoumané závěry této části nejen na problematiku řešení řecké krize, na níž je především zaměřená tato práce, ale také nám mohou mnohé napovědět ohledně řešení krize eurozóny jako celku, tedy souboru navzájem více či méně souvisejících krizí. 3.1. Finanční nástroje M M F Tzv. první řecký bailout6 , jenž byl dojednán v květnu roku 2010, byla do té doby bezprecedentní finanční pomoc států eurozóny a Mezinárodního měnového fondu v hodnotě 110 miliard eur krizí sužovanému Řecku. Členské státy eurozóny se v rámci této pomoci podílely částkou 80 miliard7 , přičemž nejvýrazněji se na konečné sumě finanční pomoci podílelo Německo (22,3 mld.), dále pak Francie (16,8 mld.), Itálie (14,7 mld.) a Španělsko (9,8 mld.) (Davis; Forelle a Skretas 2010). Zbytek částky, 30 miliard, pak přispěl Fond, jenž tak přijal požadavek Řecka na poskytnutí finanční pomoc na základě tzv. Stand-By Arrangementu v délce trvání tří let8 . Částka, kterou poskytnul M M F Řecku, odpovídala celkem 3212% jeho členské kvóty a výrazně tak převyšovala standardní výši půjček Fondu (IMF 2010: 3). I přes to, že by výrazná finanční pomoc Fondu Řecku mohla indikovat nezbytnost této pomoci a obecně finančních nástrojů M M F pro řešení krize eurozóny, v následujících řádcích podrobíme tuto „nezbytnost" zkoumání, a to prostřednictvím analýzy potřebnosti obou těchto finančních nástrojů Fondu, tedy jak finančních zdrojů, tak kondicionality, pro řešení krize eurozóny. 6 Oficiálně First Economic Adjustment Programme for Greece byl v březnu 2012 následován tzv. druhým řeckým bailoutem pod oficiálním názvem Second Economic Adjustment Programme for Greece (EC - FAG 2014). 7 Tato částka byla nakonec snížena o 2,7 mld. eur, neboť Slovensko se rozhodlo nepodílet na tomto programu a Irsko spolu s Portugalskem z něj odstoupili v momentu, kdy sami požádali o finanční pomoc (EC - FAG 2014). 8 SBA byl však předčasně ukončen v březnu 2012, kdy byl nahrazen EFF v souvislosti s implementací druhého záchranného programu pro Řecko (IMF - EFF for Greece 2012). 11 V rámci analýzy potřebnosti finančních zdrojů Fondu nejprve prozkoumáme stav, v jakém se nacházela ekonomika eurozóny, a to zejména z pohledu podmínek pro získání potřebných finančních prostředků na záchranu Řecka, které v ní panovaly. Nejprve si ukážeme, zda bylo v možnostech eurozóny jako celku poskytnout Řecku samostatně dostatečnou finanční pomoc pro řešení jeho problémů. V tomto ohledu nám jako důležitý ukazatel může posloužit stav běžného účtu platební bilance jak jednotlivých členských zemí, tak i eurozóny jako celku. V polovině roku 2010 byl v eurozóně jako celku již zřetelný nastolený trend, kdy docházelo k vyrovnávání úhrnu deficitu běžného účtu platební bilance, která se pak do přebytků dostala v roce 2011 (ECB - BoP). Největší ekonomika eurozóny, Německo, však již v roce 2010 dokázala dlouhodobě generovat výrazné přebytky na svém běžném účtu platební bilance9 , což v praxi znamená, že země získává dodatečné finanční prostředky ze zahraničí a není závislá na vnějším financování. Tento stav je zvláště důležitý v případě Německa, tedy země, která se na finanční pomoci Řecku podílela téměř jednou třetinou. Zmíněný stav, kdy se pak i úhrnný běžný účet platební bilance eurozóny dostává do přebytku, ve skutečnosti znamená, že eurozóna se jako celek stává věřitelem, nikoli dlužníkem (Múnchau 2012). Při zkoumání podmínek, za jakých si mohly členské státy eurozóny obstarat finanční prostředky, je pak rovněž nutné zmínit, že od vypuknutí světové finanční krize se postupně snižovaly dlouhodobé úrokové míry (výnosy z desetiletých státních dluhopisů), a to jak u Německa, tak také u dalších zemí v jádru eurozóny. V praxi tedy docházelo k tomu, že si tyto státy eurozóny půjčovaly relativně levněji než dříve. Navíc toto „zlevňování" půjček pokračovalo i v následujících letech, kdy například úroková míra německých desetiletých státních dluhopisů klesla z 2,73% v polovině roku 2010 až na 1,2% o tři roky později (ECB Interest rates). Dále se blíže zaměříme na roli Evropské centrální banky a budeme zkoumat možnost, zda by také ona mohla sloužit eurozóně jako zdroj potřebných finančních prostředků. Tato analýza bude provedena s využitím tzv. moderní peněžní teorie (Modern monetary theory)10 . Na základě této teorie jsou měnově suverénní státy schopny pomocí dodatečné emise peněz 9 Někteří autoři považují výrazné německé přebytky na běžném účtu platební bilance za problém, jež brzdí ekonomický rozvoj ostatních států eurozóny. V této práci však extrahuje od tohoto potencionálního negativa a zajímají nás výrazné přebytky běžného účtu platební bilance pouze jakožto zdroj finančních prostředků pro Německo, klíčovou ekonomiku eurozóny (Poplawski 2013). 1 0 Tato ekonomická teorie byla vybrána, jelikož má díky svému zaměření na monetární politiku výrazný explanační potenciál pro náš konkrétní případ a může tedy posloužit jako vhodný nástroj analýzy. 12 financovat státní výdaje (státní dluh) a teoreticky tak nikdy nemohou být nuceny zbankrotovat (Wray 2012: 175). Situace v eurozóně je ovšem odlišná. Členské státy přijaly měnu, jež jejich centrální banky nemohou emitovat, a tak se dostaly do pozice pouhých „uživatelů" této měny, kteří nejsou schopni samostatně financovat svůj dluh (Wray 2012: 171). Evropská centrální banka, jakožto centrální banka eurozóny, má pak evropskými smlouvami určenou jednoznačnou a naprosto primární úlohu - udržovat cenovou stabilitu, ostatní cíle, jež ECB může sledovat, mohou být pouze druhotného charakteru. Zároveň, a to je důležité zmínit, je ECB článkem 123 Smlouvy o fungování Evropské unie jednoznačně zakázáno poskytovat členským státům jakékoli úvěry nebo přímo nakupovat jejich státní dluhopisy (tedy přímo financovat - monetizovat dluh, jinými slovy chovat se jako věřitel poslední instance), což by mohly být dostatečné argumenty k popření možnosti financování členských států ECB (LS: 134; 138). Avšak v rámci této analýzy je nutné doplnit další zásadní informace, bez kterých by byla analýza neúplná a tedy chybná. Ačkoli jsou smlouvami nastaveny vcelku jasné legální mantinely chování ECB, je nutné na tato pravidla nahlížet jako tzv. self-imposed (Múnchau 2012). To v praxi znamená, že zde sice máme nastavená pravidla fungování, ale ta si Evropská unie nastavila sama (na sebe uvalila), a proto je v případě potřeby také sama může měnit, jako tomu již koneckonců mnohokrát v minulosti bylo (např. v případě Maastrichtských kritérií). V tomto kontextu tak je teoreticky možné, aby se ECB chovala jako věřitel poslední instance, kdy bude moct, podobně jako centrální banky měnově suverénních států, emitovat peníze a poskytovat je členským státům dle potřeb, přičemž její zdroje by v takovém případě byly neomezené (Wray 2012: 183-184). Následný vývoj dluhové krize eurozóny jen potvrdil, že nastavená pravidla jsou opravdu „ohebná"1 1 a teoreticky nastíněná role ECB jako věřitele poslední instance se tak v průběhu krize stala reálnou (Buiter a Rahbari 2012: 1-2). Slavné a dodnes notně citované prohlášení prezidenta ECB Maria Draghiho, že „pro záchranu eura udělá vše" nás může rovněž utvrdit v proměně role této instituce (ECB - Draghi). Ta v průběhu dluhové krize začala ve velké míře nakupovat státní dluhopisy členských zemí eurozóny na sekundárním 1 1 Podobně se vede debata o tom, do jaké míry došlo v průběhu dluhové krize eurozóny k porušení článku 125 Smlouvy o fungování Evropské unie, tzv. no bail-out rule, který zakazuje orgánům EU a členským státům ručit za závazky jiných členů (Beck 2012). 13 trhu , což jí smlouvy nikterak nezakazují, za předpokladu, že tento nákup slouží monetárním cílům, nikoli k financování členských států. Toto ovšem ECB evidentně nečinila, neboť kdyby tomu tak bylo, ECB by nakupovala dluhopisy proporčně, tedy státní dluhopisy všech členských zemí v podobné míře. Místo toho se portfolio držených dluhopisů ECB výrazně proměnilo, když banka upřednostňovala nákup dluhopisů některých krizí postižených zemí a tímto způsobem dotyčným státům poskytovala pomoc (Hussman 2011; Neumann a Vaubel 2013). Proto můžeme tvrdit, že ECB se v důsledku dluhové krize eurozóny začala chovat jako věřitel poslední instance, který tak může poskytovat finanční prostředky členským zemím. V naší analýze se však kromě výše zmíněných finančních zdrojů blíže zaměříme také na další finanční nástroj Fondu, a to tzv. kondicionalitu. Ta je často vnímána jako velice kontroverzní, avšak jako potencionálně velmi účinný a nezbytný nástroj Fondu pro řešení finančních krizí. Z tohoto důvodu by se na první pohled mohlo zdát, že rovněž řešení krize eurozóny se bez nutnosti přítomnosti tohoto nástroje M M F neobejde. Ovšem situace ohledně možnosti aplikovat kondicionalitu Fondu v rámci této krize byla z několika následujících důvodů velmi neobvyklá. Za prvé, Mezinárodní měnový fond se začal podílet na řešení krize „elitního klubu" eurozóny, tedy regionu, jež má na jeho samotné fungování, společně s ostatními členy E U a USA, výrazný vliv1 3 (IMF Voting Power 2014). Tento fakt vyvolával jednoznačné pochybnosti14 o celkové roli Fondu a jeho nezávislosti, toliko důležité k naplňování jeho cílů a neomezenému uplatňování vlastní kondicionality (myšleno v nijak „přívětivější" či „konsensuální" podobě). Tyto pochybnosti byly naplněny již v průběhu vyjednávání o řešení krize eurozóny (v květnu 2010, na totožném jednání, na kterém byla schválená finanční pomoc Řecku skrze SBA), když se Fond rozhodl modifikovat svá kritéria pro nadlimitní čerpání. To v praxi znamenalo, že byly pozměněny podmínky, za kterých je toto nadlimitní 1 2 V polovině roku 2012 představila ECB nový program Outright Monetary Transaction, jehož cílem je prostřednictvím nákupu státních dluhopisů na sekundárním trhu snížit úrokové sazby desetiletých státních dluhopisů zemí, jež mají problémy s jejich prodejem a o pomoc požádaly (ECB - OMT). 1 3 Někteří autoři mluví o výjimečné pozici a tzv. nadreprezentaci Evropy v MMF, představované například pozicí generálního ředitele, jež byla za dobu existence Fondu zastávána výhradně Evropany. V tomto kontextu jsou rovněž vedeny snahy o reformu Fondu, jež by přiřadil rozvíjejícím se ekonomikám, jejichž podíl na světovém HDP výrazně narůstá, větší vliv právě na úkor Evropy (Vestergaard a Wade 2013). 1 4 Pochybnosti, stejně jako důrazná kritika a odsouzení účasti Fondu na řešení krize eurozóny z důvodu jeho omezené nezávislosti se vyskytují již od samotného počátku vyjednávání o možné účasti Fondu a jsou stále aktuální (Pisani-Ferry, Sapir a Wolff 2013: 109). 14 čerpaní možné1 5 , aby bylo možné Řecku poskytnout finanční pomoc (Pisani-Ferry, Sapir a Wolff 2013: 107-108). Navíc se Fond ocitá v pro něj naprosto nezvyklé situaci. Vždy působil jako jediný nebo maximálně majoritní věřitel podílející se na řešení krize (s jedinou výjimkou v případě Lotyšska), zatímco nyní se dostává do role minoritního věřitele1 6 , což je další faktor, jenž od počátku výrazně omezoval nezávislost Fondu (Pisani-Ferry, Sapir a Wolff 2013: 126). Ten se na řešení krize pouze spolupodílí v rámci tzv. Trojky, tedy spolu s Evropskou komisí a ECB, orgánů Evropské unie, jež samy disponují kondicionalitou a donucovacími mechanismy (např. financování skrze strukturální fondy) (Gros a Mayer 2010: 4). Tato kondicionalita orgánů Evropské unie má ovšem výrazné strukturální odlišnosti od kondicionality uvalované Fondem a vytváří tedy prostor pro potencionální konflikt, v němž by byl úspěch Fondu (možnost aplikace vlastní „neomezené" kondicionality) podmíněn jeho nezávislostí, tedy schopností autonomně si prosadit vlastní řešení (Pisani-Ferry, Sapir a Wolff 2013: 114). Ta ovšem, jak jsme již zdůraznili výše, byla výrazně potlačena a upozaděna. 3.2. Technicko-poradenské nástroje M M F Po provedení analýzy potřebnosti finančních nástrojů pro řešení dluhové krize eurozóny se nyní zaměříme také na analýzu potřebnosti technicko-poradenských nástrojů Fondu. Jak již bylo řečeno výše, technicko-poradenská pomoc, poskytována skrze tyto nástroje, je nesmírně ceněnou činností Mezinárodního měnového fondu, jež je pro svůj výrazný přínos členským státům, které mnohdy podobnými kapacitami jednoduše nedisponují, přijímána veskrze pozitivně. V kontextu námi zkoumané krize eurozóny je však důležité zdůraznit, že tato pomoc Fondu je poskytována v nej větší míře rozvojovým zemím, a proto také značná část nabytých zkušeností Fondu pramení převážně z tohoto druhu pomoci, z čehož plyne, že reálná uplatnitelnost těchto zkušeností je v rámci dluhové krize eurozóny téměř nulová (Jost a Seitz 2012: 11). Zároveň pak musíme vzít v potaz zcela specifickou podobu dluhové krize eurozóny, jež vyžaduje mnohé nestandardní a naprosto nové postupy řešení, se kterými logicky nemůže mít ani Mezinárodní měnový fond jakékoli zkušenosti. 1 5 Do provedené změny bylo nadlimitní čerpání podmíněno „vysokou pravděpodobností, že veřejný dluh země je udržitelný ve střednědobém horizontu". Po změně bylo možno využít toto nadlimitní čerpání také v případě, že „existuje vysoké riziko mezinárodního efektu přelévání (tzv. spillover effect)". Pravdou je, že tyto podmínky platí pro všechny členské země Fondu, ovšem doposud jej využili pouze členové eurozóny (Pisani-Ferry, Sapir a Wolff 2013: 107-108). 1 6 Fond se dostal do pozice minoritního věřitele paradoxně i přes to, že jeho finanční pomoc Řecku byla v kontextu ostatních jim poskytnutých půjček, nestandardně vysoká (Evans 2011). 15 Dalším faktorem, který činí tuto formu pomoci Fondu pro eurozónu výrazně „postradatelnější", je bezesporu rostoucí kvalita technicko-poradenské pomoci poskytované Evropskou komisí. Ta po vypuknutí světové finanční krize v roce 2008 dokázala díky kooperaci s M M F při poskytování pomoci nečlenským zemím eurozóny (např. Maďarsku) značně vylepšit své technické a poradenské zázemí (Pisani-Ferry, Sapir a Wolff 2013: 114). V neposlední řadě bychom měli zmínit rovněž nezanedbatelnou „intelektuální základnu" Evropy, čímž máme na mysli množství ekonomických odborníků, ať již působících ve veřejném či soukromém sektoru. Mimo jiné právě na základě existence této dostatečné intelektuální kapacity E U vznikl návrh německého ministra financí Wolfganga Scháubleho na vytvoření Evropského měnového fondu, jež by dle něj fakticky plnil roli M M F pro Evropskou unii (Spiegel 2010). I přes to, že bychom i v případě dluhové krize eurozóny mohli technicko-poradenskou pomoc, poskytovanou prostřednictvím těchto nástrojů, považovat za přínosnou, a to minimálně jakožto další poradní hlas1 7 , na základě výše vyjmenovaných důvodů nemůžeme tuto pomoc Fondu považovat za nezbytnou pro řešení krize eurozóny. 3.3. Shrnutí potřebnosti nástrojů M M F V řádcích výše jsme postupně provedli analýzu potřebnosti jak finančních, tak technicko-poradenských nástrojů Mezinárodního měnového fondu pro řešení dluhové krize eurozóny. Na základě analýzy podmínek pro získání finančních prostředků můžeme konstatovat, že eurozóna již v polovině roku 2010 disponovala dostatečnými finančními zdroji pro řešení krize. Její ekonomický „motor" - Německo, jež se podílelo na finanční pomoci Řecku nejvyšší částkou, vykazovalo výrazné přebytky běžného účtu platební bilance, čímž získávalo značné finanční prostředky ze zahraničí. Navíc také běžný účet platební bilance eurozóny jako celku se postupně vyrovnával a následně dostal do přebytku, což fakticky znamenalo, že se eurozóna stává v úhrnu věřitelem nikoli dlužníkem. 1 7 Díky specifické charakteristice technicko-poradenské pomoci Fondu - je členských státům poskytována pouze na základě jejich vlastní žádosti a bez aplikace jakékoli kondicionality, je možno získat tuto pomoc Fondu výhradně v „poradní rovině", čímž je myšleno, že Fond nebude mít reálný vliv na rozhodování o řešení konkrétní krize, tak jak tomu koneckonců bylo v případě Španělska, když v roce 2012 sloužila technickoporadenská pomoc Fondu pouze jako jakýsi „doplněk" poskytnuté finanční pomoci v rámci Evropského nástroje finanční stability (EC - Spain 2014). 16 Podstatné je rovněž zdůraznit, že země jádra eurozóny v čele s Německem si mohly půjčovat relativně velmi levně, a dokonce v dalším průběhu dluhové krize se úroky z jejich dluhopisů ještě snižovaly, což dále napomáhalo zvětšování finančních zdrojů eurozóny. V neposlední řadě pak musíme podtrhnout důležitou roli ECB jakožto neomezený zdroj potřebných finančních prostředků. Taje sice na jednu stranu svázána jasnými pravidly fungování, ovšem na stranu druhou jsou tato pravidla tzv. self-imposed, a proto z principu měnitelná. Evropská centrální banka tak může teoreticky plnit úlohu věřitele poslední instance pro členské státy eurozónu s výše zmíněnými neomezenými zdroji, což se postupným vývojem krize také praktickou politikou ECB, představovanou nákupy dluhopisů krizí postižených zemí, potvrdilo. V případě analýzy potřebnosti dalšího finančního nástroje Fondu - kondiconality, musíme vzít v úvahu důležité vnější okolnosti, jež od počátku výrazně ovlivňovaly roli Fondu a možnost aplikace jeho kondicionality v rámci této krize. Jednalo se zejména o výrazný vliv eurozóny ve Fondu samotném, pro Fond netypický status minoritního věřitele a tedy nutnost spolupracovat s dalšími orgány EU, jež navíc disponovaly vlastní, v mnohém odlišnou podobou kondicionality. Z těchto důvodů je zřejmé, že role Fondu a jeho nezávislost byly v rámci této krize výrazně omezeny, což nás, zároveň při zvážení existence vlastní kondicionality institucí EU, vede k závěru, že kondicionalita Fondu v této nutně značně omezené podobě nebyla k řešení krize eurozóny nezbytná. Na základě analýzy potřebnosti technicko-poradenských nástrojů Fondu pro řešení dluhové krize eurozóny můžeme konstatovat, že i přes možnou přínosnost technickoporadenské pomoci Fondu, poskytovanou prostřednictvím těchto nástrojů, nebyla tato forma pomoci nezbytná pro řešení krize eurozóny. Důvody můžeme spatřovat jednak ve specifickém charakteru dluhové krize eurozóny, jež vyžaduje nové a nestandardní způsoby řešení, s nimiž nemůže mít Fond, jehož zkušenosti navíc pramení převážně z pomoci rozvojovým státům, žádné zkušenosti. Za neméně důležité důvody pak můžeme považovat rovněž rostoucí kvalitu technicko-poradenské pomoci E K a značnou „intelektuální základnu" členských států EU. Na úplný závěr první části této práce můžeme konstatovat, že na základě námi provedené analýzy nebylo využití protikrizových nástrojů Mezinárodního měnového fondu pro řešení dluhové krize eurozóny nezbytné, a proto tedy nemůžeme potřebnost těchto protikrizových nástrojů Fondu označit za důvod účasti této instituce jejím řešení. 17 4. Jednání o řešení dluhové krize eurozóny Ve druhé části této práce se již přesuneme od problematiky nástrojů Mezinárodního měnového fondu ke zkoumání druhé, v úvodu nastolené, výzkumné otázky, jejíž zpracování je pro dosažení cíle této práce nezbytné. Ta se již vztahuje k samotnému jednání o řešení dluhové krize eurozóny, jež je v našem konkrétním případě představované jednáním o pomoci Řecku. V následujících řádcích tak nejprve zpracujeme vývoj tohoto jednání o řešení dluhové krize Řecka, a to formou případové studie, přičemž výsledný popis klíčových událostí bude poté sloužit jako „podklad" pro analýzu hlavních aktérů tohoto jednání a jejich motivů, díky čemuž budeme schopni lépe porozumět důvodům účasti M M F na řešení dluhové krize eurozóny. Samotná případová studie bude mít formu tzv. kvalitativní jednopřípadové studie, jak ji definuje Michal Kořán, s cílem co nejvěrněji zachytit mnohotvárnost reality prostřednictvím detailní analýzy a poskytnout hluboké porozumění vybranému případu (Kořán 2008). Ještě před započetím případové studie pak musíme zmínit jistá omezení, která vyplývají z povahy námi zkoumaného fenoménu. Jedná se v obecném smyslu o obtížnost identifikace rozsahu působení jednotlivých proměnných, čímž máme v našem konkrétním případě na mysli obtížné posouzení vlivu jednotlivých faktorů na rozhodování klíčových aktérů v rámci jednání o dluhové krizi eurozóny. Rovněž se pak budeme muset vypořádat s velmi komplikovaným přístupem k informacím z jednotlivých uzavřených jednání (která pro nás budou v nadsázce představovat tzv. blackbox), což bude dále znesnadňovat posouzení významnosti jednotlivých faktorů, na základě kterých se aktéři těchto jednání rozhodovali. 4.1. Případová studie řecké krize 4.1.1. Počátky řecké krize Ačkoli se o vysokém zadlužení Řecka (podobně jako o jeho dalších problémech) a z toho plynoucího nebezpečí vědělo již delší dobu, finanční trhy na tuto situaci výrazněji zareagovaly až poté, co 20. října 2009 nová řecká vláda, v čele s předsedou Jorgosem Papandreem, oznámila nový odhad deficitu státního rozpočtu pro aktuální rok, který se z původních 6% vyšplhal až k 12%1 8 HDP (Ardagna a Caselli 2012:3). V návaznosti na toto prohlášení byl Řecku snížen úvěrový rating postupně všemi ratingovými agenturami tzv. velké trojky, tedy Fitch Ratings, Standard & Poor's a Moody's, přičemž ihned na první snížení ratingu agenturou Fitch Rating reagovalo euro oslabením. Navíc v této situaci začaly 1 8 Nakonec dosáhl deficit státního rozpočtu za rok 2009 dokonce 15,8% hrubého domácího produktu, jež navíc za ten samý rok poklesl o 2%., za rok 2010 pak již o 4,5%. 18 nezadržitelným tempem růst rovněž úrokové sazby řeckých dluhopisů , které postupně Řecku znemožňovaly obstarat si finanční prostředky prostřednictvím trhu (Ardagna a Caselli 2012:3). Poprvé se téma řeckých problémů diskutuje na celoevropské úrovni 10. prosince na summitu v Bruselu, i přestože toto téma nebylo oficiálně součástí agendy. Prvotní názory na řešení situace, o níž členské státy nebyly v danou chvíli dopodrobna informovány, se velmi různily. Například švédský premiér Fredrik Reinfeldt, jehož země předsedala Radě EU, prohlásil, že se jedná o domácí problém Řecka, který musí být řešen vnitřními politickými mechanismy, zatímco Angela Merkelová2 0 na stranu druhou deklarovala „sdílenou zodpovědnost členských států E U za řešení řeckých problémů" (BBC 2009a). Zároveň dali jak prezident ECB Jean-Claude Trichet, tak předseda euroskupiny Jean-Claude Juncker jasně najevo, že bankrot Řecka nepřipadá v úvahu (Smee 2009). Řecká vláda se následně ještě ke konci roku 2009 rozhodla zavést sérii úsporných opatření2 1 , které měly za cíl snížit schodek státního rozpočtu pod 3% HDP do roku 2013 a zemi tím navrátit důvěru finančních trhů (The Economist 2009). 4.1.2. „Domácí" problém Řecka Počátek roku 2010 se nesl ve znamení dalších úsporných opatření představených řeckou vládou. 14. ledna byl schválen ambiciózní tříletý plán, který měl zajistit další snižování rozpočtového schodku, ovšem ani ten nezabránil dalšímu navyšování rizikové prémie řeckých dluhopisů, které se tak postupně dostávají do spekulativního pásma (Hope a Oakley 2010). Navíc tvrdá úsporná opatření vlády vyvolala vlnu protestů a nepokojů podobnou té, která následovala již po prvním „úsporném balíčku" přijatém v prosinci předešlého roku (Hope 2010). I přes to, že 12. ledna přijíždějí do Atén experti M M F , aby Řecku poskytli požadovanou technickou pomoc, premiér Papandreu jednoznačně odmítá jakoukoli další, míněno finanční, pomoc Fondu a stejně tak zdůrazňuje, že jeho země nebude potřebovat žádné bilaterální půjčky od členských států E U (Elliott 2010; The Sydney Morning Herald 1 9 Výnosy z desetiletých řeckých dluhopisů se postupně z 4,5% v říjnu 2009 vyšplhaly až k 9% v květnu 2010, v době finálního jednání o podobě řeckého bailoutu. Později, v polovině roku 2012, dosahovaly ryto výnosy dokonce až 28% (ECB - Interest rates). 2 0 Německá kancléřka však již od prvotních jednání o řešení řecké krize dávala jednoznačně najevo, že případná pomoc bude Řecku poskytnuta pouze tzv. ultima ratio, tedy jako nejzazší možnost. Tento její postoj souvisel zejména s narůstajícím odporem německých občanů podílet se na finanční pomoci Řecku (Braun 2012: 53-54). 2 1 Úsporný rozpočet počítal mimo jiné se zmrazením počtu státních zaměstnancům, snížením výdajů na sociální zabezpečení či mimořádnými podnikovými daněmi (Strnadova 2012: 54). 19 2010). Podobně se na konci ledna k situaci Řecka stavějí také vrcholní představitelé EU. Španělsko, predsednícky stát Rady EU, varovalo ústy svého premiéra Řecko, ať neočekává pomoc členských států prostřednictvím tzv. bailoutu, v podobném duchu se pak vyjadřuje rovněž prezident ECB Jean-Claude Trichet, který prohlásil, že se jedná o domácí problém Řecka, za jehož řešení nese zodpovědnost samotný stát, a Řecko (ani žádný jiný stát) tak „nemůže počítat s jakoukoli speciální pomocí od ECB" (ECB - Trichet statement 2010; France24 2010). Navíc Trichet také zdůraznil, podobně jako německý ministr financí Wolfgang Schäuble2 2 , nutnost řešit řecké problémy bez finanční pomoci MMF, což by dle jejich mínění bylo pro eurozónu ponižující a co hůř, podlomilo by to její důvěryhodnost (Cossé 2013; Lynn 2010). 4.1.3. Dominující téma Řecka a příslib nejasné pomoci 11. února byl novým stálým předsedou Evropské rady Hermanem Van Rompuyem svolán neformální summit EU, jemuž poprvé zcela dominovalo téma řeckých dluhových problému, zatímco původní téma agendy, dlouhodobá ekonomická strategie EU, bylo naprosto upozaděno. Oficiální prohlášení summitu bylo formulováno velmi obecně. Řecku byla jednak vyjádřena podpora při prosazování úsporných opatření od všech členských států a orgánů EU, zároveň pak bylo ubezpečeno (spolu s finančními trhy), že eurozóna „je připravena v případě hlubších problémů přijmout koordinovanou akci, aby tak udržela svou celkovou stabilitu" (Waterfield 2010). Dle Van Rompuyeho tak summit „vyslal jasný signál solidarity s Řeckem a ukázal ochotu členských států pomoci svým partnerům". V podobném duchu se vyjádřila také německé kancléřka Angela Merkelová, která prohlásila, že „Řecko nebude ponecháno napospas", ovšem poté dodala, že „jsou zde také jasně nastavená pravidla a ta musí být respektována" (Grajewski a Toyer 2010). Toto prohlášení zřejmě nejlépe odráželo postoj Merkelové na tomto summitu. Německá kancléřka pod tlakem domácích koaličních partnerů i daňových poplatníků, kteří si většinově nepřáli finančně pomáhat Řecku, dle zainteresovaných účastníků nejvíce „šlapala na brzdu" případné urychlené a tedy konkrétní finanční pomoci Řecku a naproti tomu nadále zdůrazňovala zejména zodpovědnost Řecka za jeho problémy (Traynor 2010a). Zároveň si však bylo Německo vědomo jak závažnosti situace v celoevropském, tak v jejich konkrétním národním kontextu, a to především 2 2 Wolfgang Schäuble zdůrazňoval schopnost EU řešit své vlastní problémy a v tomto kontextu navrhoval založit již výše zmíněný Evropský měnový fond, který by měl umožnit řešit dluhovou krizi celé eurozóny bez nutnosti žádat o pomoc Mezinárodní měnový fond (Spiegel 2010). 20 s ohledem na domácí banky, jež byly hlavními věřiteli v Řecku, což mohl být jeden z hlavních argumentů případné finanční pomoci Německa. Potencionální problémy německých bank byly zřejmě také jeden z důvodů, proč německý ministr financí Wolfgang Scháuble diskutoval o možném evropském záchranném plánu pro Řecko pod vedením Německa s Jean-Claudem Trichetem (Crawford a Karnitschnig 2010). I přes značně „rezervovaný" přístup Německa k akutnímu řešení řeckých problémů (především prostřednictvím finanční pomoci) převládal mezi vrcholnými představiteli E U a členských zemí názor, že finanční pomoc Řecku je možná a zřejmě také i nutná, v čem se však rozcházeli, byl způsob poskytnutí této pomoci a také otázka, kdo konkrétně se na této pomoci bude finančně podílet. Velké Británie, podobně jako například Švédsko, tedy země stojící mimo eurozónu, se vyjadřovaly velmi neochotně k případné pomoci Řecku a navrhovaly účast M M F na řešení krize, podobně jako Rakousko, které ovšem členskou zemí eurozóny je (Jingjing 2010; Traynor 2010b). Důležité je také zmínit další neoficiální jednání, které v rámci summitu probíhalo, a to pouze mezi Angelou Merkelovou, Nicolasem Sarkozym, Hermanem Van Rompuyem, José Manuelem Barrosem a Jorgosem Papandreem. Právě tento výčet jmen nám výrazně napovídá o linii hlavních aktérů tohoto i budoucích jednání o řešení dluhové krize Řecka, potažmo celé eurozóny. Po tomto jednání pak dále proběhlo setkání výhradně německo-francouzské, které mělo utvrdit společný postoj těchto dvou států při řešení řeckých obtíží, neboť v průběhu summitu vypluly na povrch jisté neshody, především ohledně načasování a financování případné pomoci Řecku (Traynor 2010a). Na konci února přijíždějí do Atén experti E U a MMF, aby zhodnotili aktuální situaci řecké ekonomiky, přičemž konstatují výrazně horší výsledky, než očekávali. Na začátku března pak řecká vláda přijímá další úsporná opatření, která 11. března opět vyvolávají vlnu protestů (Reuters 2010). 4.1.4. Řecký apel a hrozba Fondem 18. března Řecko ústy svého premiéra varuje lídry Evropské unie před neschopností poskytnout jeho zemi pomoc, která by mohla vyústit v žádost o pomoc Mezinárodní měnový fond, což bylo nadále většinou čelních představitelů E U vnímáno jako ponižující politická prohra (Rádio France Internationale 2010). Apel Řecka (a většiny dalších členských států eurozóny společně s Evropskou komisí) na posun v jednání a vytvoření jasného plánu pomoci zazníval zvláště zřetelně při pohledu na 21 způsob, jakým tuto problematiku „uchopila" Angela Merkelová. Ta se od konce únorového summitu snažila téma Řecka na veřejnosti spíše upozaďovat a odmítala diskutovat o přijetí jakéhokoli konkrétního plánu finanční pomoci Řecku dříve, než bude situace opravdu kritická (Wray 2010a). To vše činila zjevně pod velkým tlakem jak svých domácích koaličních partnerů, tak blížících se voleb a potencionálních voličů, mezi kterými nadále narůstal odpor k tomu, aby se jejich stát podílel na záchraně Řecka. Merkelová tak nepřijala ani žádost Francie o uspořádání speciálního summitu o řeckých problémech, neboť dle ní Řecko oficiálně o žádnou pomoc nepožádalo, a proto nebylo nutné o formě pomoci jednat. Navíc německá kanciéřka vyjádřila přesvědčení, že se Řecko zvládne se svými problémy vypořádat samostatně a bez cizí pomoci se obejde (Volkery 2010). 4.1.5. Proměna postoje Angely Merkelová a její dominance Postoj Angely Merkelové se však začíná výrazně proměňovat s nadcházejícím summitem EU, který se konal 25. března. Kancléřka si zřejmě pod tlakem zhoršující se situace Řecka začala uvědomovat, že jistá forma pomoci tomuto státu bude nevyhnutelná, a poprvé připouští možnost účasti Německa na finanční pomoci Řecku, kterou oznamuje v německém parlamentu před odletem na summit. Finanční pomoc však dle jejího návrhu přicházela v úvahu pouze v případě splnění třech podmínek. Těmi byly zaprvé, finanční účast M M F na poskytnuté pomoci, zadruhé záruka, že případné bilaterální půjčky budou Řecku poskytnuty výhradně jako poslední instance (v případě, že by si Řecko nemohlo finance obstarat prostřednictvím trhu) a se souhlasem všech členů eurozóny (prostor pro německé veto) a zatřetí, zpřísnění podmínek Paktu stability a růstu (Strupczewski a Toyer 2010; Traynor 2010c). Tento nový postoj Merkelové, kdy počítá s účasti Fondu na řešení krize, byl však ve výrazné opozici ke všem hlavním aktérům, v čele s Nicolasem Sarkozym2 3 či JeanClaudem Trichetem, a dokonce i kjejímu ministru financí Wolfgangu Scháublemu. Tito všichni od počátku jednání účast Fondu jednoznačně odmítali, a to zejména z důvodu ztráty prestiže a důvěryhodnosti eurozóny jako celku (Fouquet 2010; Volkery 2010). Závěrečné prohlášení summitu bylo pak očividnou deklarací síly a naprosto dominantní role Německa, potažmo přímo Angely Merkelové, v rámci eurozóny. Ta se dohodla na poskytnutí případné finanční pomoci Řecku, ovšem pouze ve spolupráci a s finanční účastí MMF, což bylo koneckonců zřejmé již před samotným zahájením summitu, 2 3 Postoj Nicolase Sarkozyho byl ovlivněn také domácí politickou situací a nadcházejícími francouzskými prezidentskými volbami, ve kterých měl být dosavadní ředitel MMF, Dominique Strauss-Kahn, kandidátem a konkurentem Sarkozyho. Ten tak logicky nechtěl „zviditelňovat" hlavního představitele Fondu prostřednictvím účasti této instituce na řešení krize eurozóny (Fouquet 2010). 22 kdy německá kancléřka dokázala o vhodnosti svého plánu postupně přesvědčit všechny klíčové aktéry. Těm bylo zřejmé, že by finanční trhy jen těžko uvěřily v životaschopnost jakéhokoli projektu na záchranu Řecka bez účasti nej větší evropské ekonomiky, a proto Angele Merkelové nikterak výrazně nevzdorovali (Hewitt 2010; Volkery 2010). Navíc se německé kancléřce podařilo prosadit také její druhou podmínku, tedy nutnost schválit případnou pomoc všemi členskými zeměmi eurozóny, což nechávalo prostor pro případné německé veto a tak jedinou nesplněnou podmínkou2 4 Merkelové zůstala snaha zpřísnit pravidla Paktu stability a růstu. Výsledná podoba pomoci nebyla konkretizována a neobsahovala žádná čísla, spekulovalo se však o záchranné síti v hodnotě 22 mld. eur, přičemž dvě třetiny měly pokrýt členské státy eurozóny prostřednictvím bilaterální půjček, zbytek pak M M F (Dymond 2010). Na konci března se však Řecko i přes oznámený záchranný plán potýká s vážnými problémy při prodeji svých dluhopisů (Smith 2010b). 4.1.6. Závěrečná jednání o pomoci Řecku 11. dubna se eurozóna dohodla na konkrétní podobě záchranného balíčku pro Řecko v hodnotě 45 mld. eur, na níž se měl třetinou, 15 mld., podílet Mezinárodní měnový fond. Ten ústy svého ředitele, Dominique Strausse-Kahna, vyjádřil svou ochotu pomoci Řecku v případě, že Řekové o jeho pomoc požádají (IMF - DSK Statement 2010). Vrcholní představitelé eurozóny pak výslednou podobu balíčku vnímali jako jednoznačný signál síly eurozóny, která je schopna vypořádat se s vlastními problémy (Wray 2010b). I přes to, že v následujících dnech Řekové nadále popírali akutní potřebu finanční pomoci, nadále se zvyšující riziková prémie jejich dluhopisů, díky čemuž závratně rostly náklady na dluhovou službu, naznačovala pravý opak. A tak již 23. dubna Řecko oficiálně žádá o poskytnutí dohodnuté pomoci, aby bylo schopnost dostat svým květnovým závazkům2 5 (Conway 2010; Flanders 2010). Angela Merkelová zopakovala ochotu poskytnout pomoc, ovšem za velmi přísných podmínek, čímž se snažila získat dodatečný čas, neboť na počátku 2 4 Od počátku však bylo zřejmé, že splnění této podmínky je v danou chvíli nereálné, neboť pro zpřísnění pravidel by bylo potřeba změnit základní smlouvu EU, což by byl velmi zdlouhavý proces s nejistým výsledkem proti kterému se navíc stavěl hlavní partner Německa - Francie. Proto ani Merkelová na této „podmínce" nikterak zásadně netrvala a jednoznačnou prioritu pro ni měly první dvě zmíněné. Německá kancléřka se nakonec v otázce zpřísnění Paktu stability a růstu „spokojila" s ustavením pracovní skupiny, jejímž cílem mělo být navržení nových sankčních mechanismů pro členské státy, jež porušují rozpočtová pravidla (Volkery 2010). 2 5 Řecko potřebovalo nejpozději do 17. května nutně získat minimálně 9 mld. eur na splnění svých závazků, ovšem vysoké úrokové sazby dluhopisů (u desetiletých téměř 9%) Řecku fakticky znemožňovaly obstarat si finance prostřednictvím trhu. 23 května čelila dalším důležitým volbám6 , tentokrát v nej početnějším spolkové zemi Severním Porýní-Vestfálsku, které určovaly, zda si CDU a její koaliční partneři udrží většinu ve Spolkové radě (Wittrock a Weiland 2010). 27. dubna ratingová agentura S&P jako první zařazuje řecké dluhopisy do kategorie „odpad", což jen potvrdilo akutní potřebu Řecka získat finanční prostředky prostřednictvím dohodnuté pomoci (BBC 2010b). Zároveň se však již mnozí odborníci domnívali, že Řecko bude potřebovat výrazně více finančních prostředků, aby bylo schopno dostát svým závazkům, než s kolika počítal původní balíček (Murphy 2010; Traynor 2010d). O den později jedná v Berlíně Angela Merkelová s ředitelem M M F a prezidentem ECB o konečné výši pomoci Řecku. Pojednání pak německá kanciéřka zdůraznila „závažnost situace a nutnost urychlené akce, aby byla uchována stabilita eurozóny". V rychlém sledu poté následují další jednání, kterých se účastnili jak představitelé dvou výše zmíněných institucí, tak rovněž předseda Evropské komise (Thelwell 2010). 4.1.7. Schválení záchranného plánu 2. května pak členské státy eurozóny a Mezinárodní měnový fond ve spolupráci s Evropskou komisí a Evropskou centrální bankou definitivně schvalují tříletý záchranný plán pro Řecko v hodnotě 110 mld. eur a původně navrhovaná částka tak byla více než zdvojnásobena (EC - Greece bailout 2010). Angela Merkelová nakonec tedy přistoupila na poskytnutí bezprecedentní finanční pomoci Řecku, i přes několikaměsíční tlak, jemuž musela v Německu čelit. Její souhlas pramenil jak z akútnosti řecké krize, která, jak si německá kancléřka dobře uvědomovala, z důvodu možných vážných následků pro celou eurozónu nadále neumožňovala odkládat její řešení, tak z výrazného tlaku, tentokrát vrcholných představitelů Evropské unie a členských států eurozóny. Před německými občany pak Merkelová, jejíž země se na záchranném balíčku podílela největší částkou, obhajovala dohodu jakožto „nutné zlo", které ovšem ve svém důsledku pomůže právě německým občanům, jelikož umožní stabilizovat situaci v eurozóně jako celku (Kulish 2010). Již další den pak oznamuje ECB, že bude nadále akceptovat podřadné řecké dluhopisy jakožto záruku za poskytnuté půjčky, čímž chtěla banka dále pomoci Řecku v boji s dluhovou krizí (Jones a Hughes 2010). 2 6 Výsledky voleb, ve kterých CDU Angely Merkelová utržila porážku a ztratila více než 10% hlasů oproti předešlým volbám, byly vnímány jako vyjádření nespokojenosti německých voličů s rozhodnutím jejich kancléřky finančně se podílet na řeckém bailoutu (Rennefanz 2010). 24 Na pozadí masivních protestů v Aténách poté 6. května 2010 řecký parlament schvaluje razantní úsporná opatření, jež byla podmínkou pro poskytnutí záchranného balíčku (Smith 2010c). 4.2. Hlavní aktéři jednání V této podkapitole, která bude spolu s podkapitolou následující dotvářet závěrečnou část této práce, navážeme na podanou případovou studii a prozkoumáme hlavní aktéry vyjednávání o řešení dluhové krize Řecka. Na základě provedené případové studie bychom mohli vyzdvihnout širší skupinu důležitých aktérů, mezi něž se řadili německá kancléřka Angela Merkelová a její ministr financí Wolfgang Scháuble, francouzský prezident Nicolas Sarkozy, předseda tzv. Euroskupiny Jean-Claude Juncker, stálý předseda Evropské rady Herman Van Rompuy, předseda E K José Manuel Barroso, prezident ECB Jean-Claude Trichet, ředitel M M F Dominique-Strauss Kahn a řecký premiér Jorgos Papandreu spolu s ministrem financí Giorgem Papakonstantinem, kteří byli jednak mediálně nejčastěji prezentovanými figurami vyjednávání o řešení řecké krize a jednak to byli především tito aktéři, kteří se účastnili nej různějších uzavřených jednání2 7 , na kterých se fakticky rozhodovalo o řešení této krize. Výsledná podoba zásadních přijatých rozhodnutí v průběhu jednání však ukázala dominantní úlohu pouze jednoho aktéra - Německa v čele s Angelou Merkelovou, které v tomto ohledu nemohl konkurovat žádný jiný z výše zmíněných mužů (Coy 2010). Dokonce i Nicolas Sarkozy, i přes to že spolu s Merkelovou tvořil výrazně mediálně vyzdvihovaný tandem „Merkozy", jež často jednal bilaterálně, plnil v nadsázce spíše úlohu „druhého do páru", aby se tak Německo vyhnulo obávané kritice o nebezpečné unilateralitě jeho jednání či dalším snahám o „německou Evropu". Zřejmě nejlépe lze dominanci Merkelové v tomto vztahu ilustrovat právě na problematice účasti M M F na řešení řecké krize. Ta byla pro Sarkozyho od počátku nepřijatelná a žádal výhradně „evropské řešení" krize, přičemž německá kancléřka naopak postupem času dokonce podmínila půjčku Řecku právě spoluúčastí Fondu, která se nakonec také realizovala. Dominantní pozice Merkelové, jež vycházela především z velikosti a výborné kondice německé ekonomiky, bez jejíž účasti by jakýkoli projekt na záchranu Řecka nemohl být brán finančními trhy vážně a postrádal by tak nezbytnou důvěryhodnost, lze tedy demonstrovat jak na víceméně bezproblémovém prosazení většiny jejích podmínek pro poskytnutí finanční 2 7 „Uzavřených" jak ve smyslu uzavřenosti před médii, tak ale rovněž i před dalšími představiteli členských států eurozóny či některým z aktérů námi vyjmenovaných. 25 pomoci Řecku, tak při souhrnném pohledu na vývoj jednání, kdy bylo jednoznačně její „zásluhou" přijetí finálního řešení neustále odkládáno na zřejmě nejzazší možný termín (Volkery 2010). Ve výsledku tak Merkelová učinila ze zbytku aktérů v lehké nadsázce řečeno spíše statisty, kteří neměli dostatek síly prosadit jiné názory než ty, které zastávala a prosazovala právě ona. 4.3. Motivy prosazování účasti M M F na řešení krize V následujících řádcích budeme, s ohledem na cíl naší práce, zkoumat motivy, jež stály za úspěšnou snahou prosadit účast Fondu na řešení dluhové krize eurozóny. Navážeme tak na předešlou kapitolu, ve které jsme podali obrázek o dominantním postavení Německa v čele s Angelou Merkelovou v rámci jednání o řešení řecké krize, a budeme zkoumat motivy, jež vedly právě německou kanciéřku k prosazování účasti Fondu na řešení této krize. K analýze toliko motivů Angely Merkelové přistupujeme s vědomím, že se nejednalo o jediného aktéra, jenž toto řešení prosazoval, nicméně její role byla v tomto případě naprosto zásadní, neboť to byla právě ona, která tuto možnost oficiálně navrhla jako první (proti většině hlavních aktérů), a dokonce jí podmínila účast Německa na finanční pomoci Řecku. Z tohoto důvodu se tedy budeme zabývat pouze motivy Angely Merkelové, jakožto dominantního aktéra (nejen) v tomto konkrétním bodu vyjednávání, právě pod jejímž tlakem se Fond začal angažovat na řešení dluhové krize eurozóny. Německá kancléřka zdůvodňovala účast Fondu především nutností zajistit dostatečné financování záchranného plánu, které bude spojeno se zárukami, jež účast M M F dle jejího názoru doprovázejí. Navíc dle Merkelové disponoval Fond rovněž nezbytnými zkušenostmi pro řešení krizí, které E U scházejí (Forelle 2010). Faktem ovšem je, že finanční nástroje Fondu, slovy Merkelové „financování spojené se zárukami" ani technicko-poradenské zkušenosti s řešením krizí, nebyly, jak jsme zjistili již v první části této práce, pro řešení krize nezbytné. Zároveň pak ani další kancléřčino zdůvodnění nutné přítomnosti Fondu - zajištění dostatečné kredibility celého projektu, nereflektovalo skutečnost, neboť dostatečnou kredibilitu by dodávala již samotná přítomnost právě její země, jež byla jednak hlavním protagonistou tzv. fiskální přísnosti a zejména pak jakožto největší evropská ekonomika disponovala největšími finančními zdroji (Liu 2010). Motivy, které stály za snahou Angely Merkelové prosadit účast Fondu na řešení krize, tedy musíme hledat jinde. 26 Za prvé se jednalo o „vnitřní" motivy vycházející z domácí politické situace. Merkelová musela v Německu čelit obrovskému tlaku pramenícímu z narůstající nespokojenosti jak politického establishmentu, tak především německých voličů, kteří odmítali poskytnout finanční pomoc Řecku. Zvlášť nepříjemně působila tato nespokojenost voličů zejména v souvislosti s nadcházejícími klíčovými regionálními volbami, kterým CDU čelila2 8 (Barysch 2010: 5). Fond měl tedy v tomto „domácím" kontextu Merkelové posloužit jako obětní beránek2 9 (tzv. scapegoat), který jí poskytne potřebné „politické krytí". Důležité pro kanciéřku bylo, že získala aktéra, jenž není zatížen standardním politickým procesem a z něj vyplývajícím volebním cyklem a jako technokratická instituce tak pro ni je jednodušší snést negativní reakce (jakožto aktér zodpovědný za řešení krize), v tomto případě německých občanů, ze kterých měla Merkelová výrazné obavy. Z pohledu Angely Merkelové bylo rovněž důležité získat co největší finanční spoluúčast Fondu na řeckém bailoutu, nikoli však z důvodu nedostatečnosti finančních zdrojů eurozóny, ale z důvodu dosažení jistého, alespoň částečného, „uspokojení" německých daňových poplatníků. Těm mělo být tímto krokem dáno najevo, že Německo nebude v žádném případě vypisovat bianko šek financovaný z jejich daní a na finanční pomoci se bude vlastně podílet menší částkou (i přes to, že v poměru k německé ekonomice se jednalo o částku zanedbatelnou, politicky se jednalo a částku daleko výraznější) (Connolly 2010). Opomenout bychom v tomto kontextu neměli ani již jednou zmíněnou úlohu německých bank v řecké krizi a snahu Merkelové tímto způsobem pomoci německým bankéřům a upozadit tak jejich kritiku v mnoha ohledech nezodpovědného přístupu v Řecku. Za druhé pak motivy, které stály za snahou Angely Merkelové zapojit Fond do řešení dluhové krize eurozóny, vycházely také z „vnějších" okolností. Jednalo se zejména o situaci v Řecku, které bylo sužováno vlnou nepokojů a sílícím odporem jeho občanů k Německu. Rovněž v tomto případě tak měl Mezinárodní měnový fond plnit jemu dobře známou roli obětního beránka, který by působil jako nárazníkový pás a vstřebával negativní reakce Řeků na tvrdá úsporná opatření a přinejmenším z části by tak Fond v této roli zastoupil Německo, potažmo celou EU. Právě nabourání stability celé Evropské unie skrze protiněmecké či 2 8 Právě blížící se regionální volby v Severním Porýní-Vestfálsku, nejpočetnější spolkové zemi, byly jedním z důvodů, proč se Angela Merkelová snažila neustále oddalovat přijetí konečného rozhodnutí o poskytnutí pomoci Řecku. 2 9 Role Fondu jakožto tzv. obětního beránka není v tomto kontextu žádnou novinkou a mnohé úvahy se na toto téma vyskytují mezi odborníky již delší dobu. Více k tomuto tématu například James Raymond Vreeland „The IMF: Lender of Last Resort or Scapegoat?" (Vreeland 1999). 27 protiunijní protesty se v případě Řecka, ale koneckonců i v případě dalších potencionálních krizí na periferii EU, Angela Merkelová obávala (The Economist 2010). Obecně tedy můžeme výše zmíněné motivy Angely Merkelové označit za politické a tedy obdobně i důvod účasti M M F na řešení dluhové krize eurozóny, jež právě německá kancléřka prosadila, jako politický, který nemůže být zdůvodněn ekonomickými argumenty (potřebou protikrizových nástrojů Fondu), jak jsme si potvrdili již v první části této práce. Cílem zapojení Fondu tedy nebylo využití jeho nástrojů, ale nalezení obětního beránka, který mohl díky své auře „zlého muže" poskytnout potřebné politické krytí celému záchrannému plánu, a to zejména s ohledem na tvrdá úsporná opatření a možné další vyhrocení situace. Pravdou zůstává, že Angela Merkelová se velmi obávala samostatného evropského postupu při řešení krize a místo toho, aby nabídla silné ideové vůdcovství, ke kterému měla minimálně z pohledu její pozice v rámci E U výborné předpoklady, se rozhodla jednat spíše pragmaticky až oportunisticky, bez jasné budoucí vize pro Evropu, což bylo tím důvodem, proč kancléřka přidělila Fondu v řešení dluhové krize eurozóny úlohu politickou (Liu 2010). 28 5. Závěr V této práci jsme se věnovali stále aktuálnímu tématu, a to roli Mezinárodního měnového fondu v dluhové krizi eurozóny. Stanoveným cílem bylo prozkoumat roli Fondu v dluhové krizi eurozóny a zjistit důvod účasti této instituce na jejím řešení, přičemž cíli této práce byla uzpůsobena rovněž její struktura. Práce byla rozdělena na dvě navzájem propojené a pro naplnění stanoveného cíle nezbytné části, které byly zároveň navázány na dvě výzkumné otázky. V první části práce jsme se zabývali protikrizovými nástroji Mezinárodního měnového fondu, respektive jejich nezbytností pro řešení dluhové krize eurozóny. Nejprve byl věnován prostor nutnému teoretickému základu v podobě konkrétních nástrojů Fondu pro řešení finančních krizí. Ty byly pro potřeby této práce rozděleny na finanční, představované zejména finančními zdroji a tzv. kondicionalitou, a technicko-poradenské. Následně jsme tento teoretický základ využili při samotné analýze potřebnosti těchto nástrojů pro řešení dluhové krize eurozóny. Zprvu jsme přistoupili k analýze finančních nástrojů Fondu. Proti potřebnosti těchto nástrojů stály především v dané chvíli dostatečné finanční zdroje samotné eurozóny, které mohly být navíc (neomezeně) navyšovány ECB, jež díky „ohebnosti" unijních pravidel mohla plnit úlohu věřitele poslední instance pro členské státy eurozóny. V případě kondicionality pak proti její potřebnosti stojí okolnosti, jež od počátku ovlivňovaly angažování Fondu v rámci krize. Ty zapříčinily výrazné omezení nezávislosti M M F stejně jako její kondicionality, která tak následně nebyla, navíc při existenci vlastní kondicionality unijních institucí, v takto omezené podobě pro řešení dluhové krize eurozóny nezbytná. Podobně pak také analýza technicko-poradenských nástrojů Fondu ukázala, že tyto nástroje především z důvodu specifické povahy dluhové krize eurozóny, rostoucí kvality technicko-poradenské pomoci E K a značné „intelektuální základy" členských států E U v ekonomické oblasti, nebyly pro řešení dluhové krize eurozóny nezbytné. Na základě provedené analýzy jsme tedy konstatovali, že využití protikrizových nástrojů Fondu nebylo pro řešení dluhové krize eurozóny nezbytné, a proto jsme toto ekonomicko-technické zdůvodnění účasti Mezinárodního měnového fondu mohli odmítnout. Ve druhé části této práce jsme se, již s vědomím nemožnosti zdůvodnit účast Fondu pomocí výše zmíněné ekonomicko-technické argumentace, věnovali výzkumné otázce, která se zaměřila na samotný vývoj jednání o řešení dluhové krize eurozóny, jeho hlavní aktéry a zejména motivy, jež stály za snahou prosadit účast Fondu na jejím řešení. Nejprve jsme 29 přistoupili ke zpracování jednopřípadové studie, ve které jsme sledovali, jakým způsobem se vyvíjelo jednání o řešení dluhové krize eurozóny, v našem konkrétním případě představované jednáním o pomoci Řecku. Na základě provedené studie jsme následně vyzdvihli jednoznačně dominantního aktéra jednání - Německo včele s Angelou Merkelovou. Ta svou dominantní pozici potvrzovala v celém průběhu vyjednávání, ať již úspěšnou snahou o co nejzazší termín přijetí konečného rozhodnutí o poskytnutí pomoci Řecku či v samotné výsledné podobě záchranného plánu, který reflektoval německé požadavky, tedy mimo jiné i ostatními aktéry razantně odmítanou účast Fondu na řešení řecké krize. Z tohoto důvodu jsme následně přistoupili ke klíčové analýze toliko motivů Angely Merkelové, jež stály za úspěšnou snahou kancléřky prosadit účast Fondu na řešení dluhové krize eurozóny. Tyto motivy můžeme z pohledu Angely Merkelové rozdělit na „vnitřní", které vycházely z vnitropolitické situace v Německu, a „vnější", jež souvisely s politickosociální situací v Řecku a potencionálně i v dalších krizí zasažených zemí. Motivy Angely Merkelové za daných podmínek odpovídaly námi zkoumaným důvodům účasti Fondu na řešení krize eurozóny a ty jsme tak, po odmítnutí ekonomického zdůvodnění z první částí práce, mohli označit za veskrze politické a tímto naplnit cíl naší práce. Konkrétněji lze politický důvod účasti Mezinárodního měnového fondu spatřovat ve snaze o nalezení obětního beránka, který by poskytnul důležité politické krytí jak Angele Merkelové samotné, tak celému řeckému záchrannému plánu, jehož v mnohém tvrdé podmínky mohly být potencionálně zdrojem destabilizace celé eurozóny a Evropské unie jako celku. Jakým způsobem však budeme moci hodnotit rozhodnutí Angely Merkelové zajistit si politické krytí vynucenou účastí Fondu na řešení dluhové krize eurozóny, ukáže až další vývoj událostí v Evropě, ovšem bezpochyby se bude jednat o další zajímavé téma a možný námět pro zpracování. 30 6. Seznam zkratek M M F - Mezinárodní měnový fond SBA - Stand-By Arrangement EFF - Extended Fund Facility ECB - Evropská centrální banka EU - Evropská unie EK - Evropská komise HDP - Hrubý domácí produkt S&P - Standard & Poor's CDU - Křesťanskodemokratická unie Německa 31 7. Seznam literatury > Amadeo, Kimberly. 2012. What Is the Eurozone Debt Crisis? (cit. 2014-02-04). (http://useconomy.about.eom/od/Europe/p/Eurozone-Crisis.htm). > Ardagna, Silvia a Caselli, Francesco. 2012. „The Political Economy of the Greek Debt Crisis: A Tale of Two Bailouts." Centre for Economic Performance Březen 2013 (cit. 2014-02-21). (http://cep.lse.ac.uk/pubs/download/special/cepsp25.pdf). > Barysch, Katinka. 2010. „Germany, the euro and the politics of the bail-out." Centre for European Reform červen 2010 (cit. 2014-03-09). (http://www.cer.org.uk/sites/default/files/publications/attachments/pdf/2011/bn_barysch_g ermanyandeurope_28jun 10-242.pdf). > BBC. 2009a. „Greece's debt reaches 300bn euros." BBC 10. 12. 2009 (cit. 2014-02-21). (http://news.bbc.co.uk/2/hi/business/8406665.stm). > BBC. 2010b. „Greek bonds rated 'junk by Standard & Poor's." BBC 27. 4. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://news.bbc.co.Uk/2/hi/8647441.stm). > Beck, Gunnar. 2012. „The suspension of the rule of law in the eurozone and why Chancellor Merkel should not place her trust in rules. Part 1." Eutopialaw.com 2. 7. 2012 (cit. 2014-02-4). (http://eutopialaw.com/2012/07/02/the-suspension-of-the-rule-of-law-in- the-euro-zone-and-why-chancellor-merkel-should-not-place-her-trust-in-rules-part-1/). > Braun, Johanna. 2012. Managing the Euro Crisis: EU Decision-Making in the sovereign Debt Crisis October 2009 - March 2012. Diplomová práce. Linköping: Linköpings Universitet. Dostupné z: http://liu.divaportal.org/smash/get/diva2:562702/FULLTEXT01 .pdf. > Buira, Ariel. 2003. „An analysis of FMF conditionality." Paper vypracovaný pro XIV. Technical Group Meeting of the Intergovernmental Group of 24 13-14. 2. 2003 (cit. 2014- 02-21). (http://www.g24.org/TGM/buiratgm.pdf). > Buiter, Willem H. a Rahbar, Ebrahim. 2012. „The ECB as lender of last resort for sovereign in the Euro Area." Centre for Economic Policy Research No. 8974 (cit. 2014- 02-04). (http://willembuiter.com/lolr.pdf). > Connolly, Kate. 2010. „German opposition to Greek debt bailout gathers pace." The Guardian 26. 4. 2010 (cit. 2014-03-09). (http://www.theguardian.com/business/2010/apr/26/germany-condemns-greece-debt- bailout). > Conway, Edmund. 2010. „Greece seeks aid from E U and IMF." The Telegraph 23. 4. 2010 (cit. 2014-02-04). (http://www.telegraph.co.uk/finance/financialcrisis/7625267/Greece-seeks-aid-from-EU- and-IMF.html). > Coy, Peter. 2010. „Germany's Merkel: She's got the whole euro in her hands." Businessweek 17. 2. 2010 (cit. 2014-03-09). (http://www.businessweek.com/magazine/content/10_09/b4168024506794.htm). > Cossé, Stephane. 2013. „We must learn to do without the IMF". PressEurop 7. 8. 2013 (cit. 2014-02-21). (http://www.presseurop.eu/en/content/article/4038121 -we-must-learn- do-without-imf). 32 > Crawford, David a Karnitschnig, Matthew. 2010. „Europe Weighs Rescue Plan for Greece." The Wall Street Journal 10. 2. 2010 (cit. 2014-02-04). (http://online.wsj.com/news/articles/SB 1000142405274870418200457505529274472117 2). > Davis, Bob; Forelle, Charles a Skretas, Nick. 2010. „Greece Gets Aid, Promises Austerity." The Wall Street Journal 3. 5. 2010 (cit. 2014-01-21). (http://online.wsj .com/news/articles/SB 1000142405274870460810457521943037825761 8). > Dymond, Jonny. 2010. „Deal reached over Greece debts at Brussels summit." BBC 26. 3. 2010 (cit. 2014-02-04). (http://news.bbc.co.Uk/2/hi/8587847.stm). > Elliott, Larry. 2010. „No E U bailout for Greece as P M promises to 'put house in order'." The Guardian 28. 1. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://www.theguardian.com/business/2010/jan/28/greece-papandreou-eurozone). > European Central Bank - Euro Area Balance of Payments. 2014. (cit. 2014-02-04). (http://www.ecb.europa.eu/press/pr/stats/bop/html/index.en.html). > European Central Bank - Long-term Interest Rates. 2014. (cit. 2014-02-04). (http://sdw.ecb.europa.eu/browseTable.do ?REF_AREA=&node=SEARCHRESULTS&q= IRS.M.BE.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z+IRS.M.DE.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z+IRS.M.IE.L.L 40.CI.0000.EUR.N.Z+IRS.M.GR.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z+IRS.M.ES.L.L40.CI.0000.EU R.N.Z+IRS.M.FR.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z+IRS.M.IT.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z+IRS.M. CY.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z+IRS.M.LU.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z+IRS.M.MT.L.L40.CI. 0000.EUR.N.Z+IRS.M.NL.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z+IRS.M.AT.L.L40.CI.0000.EUR.N. Z+IJIS.M.PT.L.I^0.CI.0000.EUR.N.Z+IRS.M.SI.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z+IRS.M.SK.L. L40.CI.0000.EUR.N.Z+IRS.M.FI.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z&sfl2=4&DATASET=0&SER IES_KEY=229.IRS.M.AT.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z&SERIES_KEY=229.IRS.M.BE.L.L 40.CI.0000.EUR.N.Z&SERIES_KEY=229.IRS.M.CY.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z&SERIE S_KEY=229.IRS.M.DE.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z&SERIES_KEY=229.IRS.M.ES.L.L40. CI.0000.EUR.N.Z&SERIES_KEY=229.IRS.M.FI.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z&SERIES_K EY=229.IRS.M.FR.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z&SERIES_KEY=229.IRS.M.GR.L.L40.CI.0 000.EUR.N.Z&SERIES_KEY=229.IRS.M.IE.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z&SERIES_KEY= 229.IRS.M.IT.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z&SERIES_KEY=229.IRS.M.LU.L.L40.CI.0000.E UR.N.Z&SERIES_KEY=229.IRS.M.MT.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z&SERIES_KEY=229.I RS.M.NL.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z&SERIES_KEY=229.IRS.M.PT.L.L40.CI.0000.EUR. N.Z&SERIES_KEY=229.IRS.M.SI.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z&SERIES_KEY=229.IRS. M.SK.L.L40.CI.0000.EUR.N.Z). > European Central Bank - Technicalfeatures of Outright Monetary Transactions. 2012. (cit. 2014-02-04). (http://www.ecb.europa.eu/press/pr/date/2012/html/prl20906_l.en.html). > European Central Bank - Trichet statement. 2010. (cit. 2014-02-21). (http://www.ecb.europa.eu/press/pressconf/2010/html/isl00114.en.html). > European Central Bank - Verbatim of the Remarks made by Mario Draghi. 2012. (cit. 2014-02-04). (http://www.ecb.europa.eu/press/key/date/2012/html/spl20726.en.html). > European Commission - Euro area and IMF agreement on financial support programme for Greece. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://ec.europa.eu/economy_finance/articles/eu_economic_situation/2010-05-03- statement-commissioner-rehn-imf-on-greece_en.htm). 33 > European Commission - Financial assistance to Greece. 2014 (cit. 2014-01-21). (http://ec.europa.eu/economy_finance/assistance_eu_ms/greek_loan_facility/). > European Commission - Financial stability support package for Spain. 2014. (cit. 2014- 01-21). (http://ec.europa.eu/economy_finance/assistance_eu_ms/spain/index_en.htm). > European Commission - The euro in the world. 2013. (cit. 2014-01-21). (http://ec.europa.eu/economy_finance/euro/world/index_en.htm). > Evans, Lisa. 2011. „EV1F loans: which country oves the most." The Guardian 24. 5. 2011 (cit. 2014-02-4). (http://www.theguardian.com/news/datablog/201 l/may/24/imf-loans- dominique-strauss-kahn). > Flanders, Stephanie. 2010. „Greece debt: Merkel pledges support from Germany." BBC 26. 4. 2010 (cit. 2014-02-04). (http://news.bbc.co.Uk/2/hi/business/8644683.stm). > Forelle, Charles. 2010. „Merkel defends role of IMF in Greek deal." The Wall Street Journal 27. 3. 2010 (cit. 2014-03-09). (http://online.wsj.com/news/articles/SB1000142405274870410060457514555051681092 6). > Fouquet, Helene. 2010. „Sarkozy Opposes IMF Greek Loan, Widens German Rift (Update 1)." Bloomberg 19. 3. 2010 (cit. 2014-02-04). (http://www.bloomberg.com/apps/news?pid=newsarchive&sid=aFoFKQDc5LJk). > France24. 2010. „FMF milion to Athens will not discuss rescue loan, says official." France24 11. 1. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://www.france24.com/en/20100111-imf- mission-athens-will-not-discuss-rescue-loan-says-official/). > Fritz-Krockow, Bernhard and Ramlogan, Parmeshwar. 2007. International Monetary Fund handbook: its functions, policies and operations. Washington, D.C.: International Monetary Fund (cit. 2014-01-23). (http://www.imf.org/external/pubs/ft/imfhb/eng/handbook.pdf). > Grajewski, Marcin a Toyer, Julien. 2010. „EU pledges to support Greece, but offers no details." Reuters 11. 2. 2010 (cit. 2014-02-04). (http://www.reuters.com/article/2010/02/1 l/us-eurozone-idUSTRE61819O20100211). > Gros, Daniel a Mayer, Thomas. 2010. „How to deal with sovereign default in Europe: Create the European Monetary Fund now!" Centre for European Policy Studies No. 202/Unor (aktualizace - kveten) (cit. 2014-02-04). (http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1610303). > Hewitt, Gavin. 2010. „Merkel stands firm on IMF rescue for Greece." BBC 25. 3. 2010 (cit. 2014-02-04). (http://news.bbc.co.Uk/2/hi/europe/8586465.stm). > Hope, Kerin a Oakley, David. 2010. „Greece unveils 3-year plan to curb deficit." Financial Times 14. 1. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://www.ft.com/intl/cms/s/0/0fcd668a- 010a-11 df-a4cb-00144feabdc0.html#axzz2u46xUNVy). > Hope, Kerin. 2010. „Greek farmers protest at austenity measures." Financial Times 18. 1. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://www.ft.eom/intl/cms/s/0/e9cc04c6-0449-l ldf-a824- 00144feabdc0.html#axzz2u46xUNVy). > Hussman, P. John. 2011. „Why ECB Won't (and Should) just print." Hussman Funds 21. 11. 2011 (cit. 2014-02-04). (http://www.hussmanfunds.com/wmc/wmcllll21.htm). 34 > International Monetary Fund. 2010. „Greece: Stand-BY Arrangement - Review Under the Emergency Financing Mechanism." Washington D.C.: International Monetary Fund. (cit. 2014-02-04). (http://www.imf.org/external/pubs/ft/scr/2010/crl0217.pdf). > International Monetary Fund - EFF for Greece. 2012. (cit. 2014-02-04). (http://w ww. imf. org/external/np/sec/pr/2012/pr 1285.htm). > International Monetary Fund - Extended Fund Facility. 2013. (cit. 2014-02-04). (http://www.imf.org/external/np/exr/facts/eff.htm). > International Monetary Fund - Lending by the IMF. 2013. (cit. 2014-02-04). (http://w ww. imf. org/external/about/lending .htm#conditions). > International Monetary Fund - Lending reforms. 2009. (cit. 2014-02-04). (http://www.imf.org/external/pubs/ft/survey/so/2009/NEW032409A.htm). > International Monetary Fund - Stand-By Arrangement. 2013. (cit. 2014-02-04). (http://w ww. imf. org/external/np/exr/facts/sba. htm). > International Monetary Fund - Strauss-Kahn statement. 2010. (cit. 2014-02-21). (http://www.imf.org/external/np/sec/pr/2010/prl0143.htm). > International Monetary Fund - The IMF and Europe. 2013. (cit. 2014-01-21). (http://www.imf.org/external/np/exr/facts/europe.htm). > International Monetary Fund - Voting Power. 2014. (cit. 2014-02-04). (http://w ww. imf. org/external/np/sec/memdir/members. aspx). > Jingjing, Han. 2010. „EU summit overshadowed by Greece's fiscal woes". English.news.cn 11. 2. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://news.xinhuanet.com/english2010/world/2010-02/ll/c_13172806.htm). > Jones, Mark a Hughes, Krista. 2010. „ECB will accept even junk-rated Greek bonds." Reuters 3. 5. 2010 (cit. 2014-02-04). (http://www.reuters.com/article/2010/05/03/us-ecb- greece-idUSTRE64211F20100503). > Jost, Thomas a Seitz, Franz. 2012. „The role of the IMF in the European debt crisis." Weidener Diskussionspapiere, Nr. 32, leden 2012. (cit. 2014-01-21). (http://www.oth- aw.de/fileadmin/user_upload/Aktuelles/Veroeffentlichungen/WEN- Diskussionspapier/wen_diskussionspapier32.pdf). > Koran, Michal. 2008. „Jednopřípadová studie." In: Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Ed. Drulák, Petr et al. Praha: Portál, 29-61. > Kulish, Nicholas. 2010. „Merkel Tries to Persuade Germans on Bailout." The New York Times 3. 5. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://www.nytimes.com/2010/05/04/world/europe/04germany.html). > Liu, C. K. Henry. 2010. „Greek crisis, German politics." Asia Times 27. 5. 2010 (cit. 2014-03-09). (http://www.atimes.com/atimes/Global_Economy/LE27Dj02.html). > Lynn, Matthew. 2010. „Greek Bailout Needs IMF 'Bad Cop' to relieve Euro: Matthew Lynn." Bloomberg 9. 3. 2010 (cit. 2014-02-04). (http://www.bloomberg.com/news/2010- 03-08/greek-bailout-needs-imf-bad-cop-to-relieve-euro-matthew-lynn.html). > Marková, Jana. 2002. Mezinárodní měnové instituce. Praha: Vysoká škola ekonomická. > Murphy, Dan. 2010. „Greek debt crisis: Bailout likely, but will it be enough?" The Christian Science Monitor 28. 4. 2010 (cit. 2014-02-21). 35 (http://wwwxsmonitorxom/Wo but-will-it-be-enough). > Miinchau, Wolfgang. 2012. „IMF should stay out of the eurozone crisis." The Financial Times 22. 1. 2012 (cit. 2014-02-04). (http://www.ft.com/intl/cms/s/0/6ccb8e40-4364- 11 e 1 -8489-00144feab49a.html#axzz2rj5 viOo 1). > Neumann, Manfred a Vaubel, Roland. 2013. „Economists Call ECB's Bond Buying Plan Unlawful." The Wall Street Journal 11. 9. 2013 (cit. 2014-01-21). (http://blogs.wsj.com/economics/2013/09/ll/economists-call-ecbs-bond-buying-plan- unlawful). > Pisani-Ferry, Jean; Sapir, André a Wolff, B. Guntram. 2013. „EU-IMF assistance to euroarea countries an early assessment." Bruegel blueprint series Volume XIX (cit. 2014-02- 04). (http://www.bruegel.org/publications/publication-detail/publication/779-eu-imf- assistance-to-euro-area-countries-an-early-assessment/). > Poplawski, Konrad. 2013. „The German Surplus Is Still a Problem for the Euro Area and the World." Centre for Eastern Studies 6. 12. 2013 (cit. 2014-02-04). (http://www.isn.ethz.ch/Digital-Library/Articles/Detail/?lng=en&id=173816). > Radio France Internationale. 2010. „EVIF could help Greece, says Germany." Radio France Internationale 19. 3. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://www.english.rfi.fr/economy/20100319-imf-could-help-greece-says-germany). > Rennefanz, Sabine. 2010d. „Angela Merkel pays at the polls for Greek aid" The Guardian 10. 5. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://www.theguardian.com/commentisfree/2010/may/10/angela-merkel-greek-aid). > Reuters. 2010. „Timeline: Greece's economic crisis." Reuters 11. 3. 2010 (cit. 2014-02- 04). (http://www.reuters.com/article/2010/03/11/us-eurozone-greece-economy-timeline- idUSTRE62AlKY20100311). > Sedláček, Petr. 2008. Mezinárodní měnový fond ve 21. století. Praha: C.H. Beck. > Schneider, Howard. 2012. „How the EVIF reasserted its power in Greece's debt crisis." The Washington Post 6. 3. 2012 (cit. 2014-01-21). (http://www.washingtonpost.com/business/economy/how-the-imf-reasserted-its-power-ingreeces-debt-crisis/2012/03/02/gIQ AltzStR_story.html). > Smee, Jess. 2009. „The World From Berlin: 'No One Should Rule Out a Greek Bankruptcy'." Spiegel Online 11. 12. 2009 (cit. 2014-02-21). (http://www.spiegel.de/international/europe/the-world-from-berlin-no-one-should-ruleout-a-greek-bankruptcy-a-666531 .html). > Smith, Helena. 2010a. „Greece activates €45bn EU/EVIF loans." The Guardian 23. 4. 2010 (cit. 2014-01-21). (http://www.theguardian.com/business/2010/apr/23/greece-activates-eu- imf-loans). > Smith, Helena. 2010b. „Greece struggles on after weak response to bond sale" The Guardian 29. 3. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://www.theguardian.com/world/2010/mar/29/greece-bond-sale-weak- response?guni=Article:in%20body%201ink). > Smith, Helena. 2010c. „Greece approves sweeping austerity measures" The Guardian 6. 5. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://www.theguardian.com/world/2010/may/06/greece-crisis- approves-austerity-measures). 36 > Spiegel. 2010. „Greek Debt Crisis: Proposal for European Monetary Fund Wins E U Support." Spiegel Online 8. 3. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://www.spiegel.de/international/europe/greek-debt-crisis-proposal-for-european- monetary-fund-wins-eu-support-a-682296.html). > Strnadova, Lenka. 2012. Řešení finanční krize v Řecku. Diplomová práce. Pardubice: Univerzita Pardubice. > Strupczewski, Jan a Toyer, Julien. 2010. „Europe agrees on Greek safety net with IMF role." Reuters 25. 3. 2010 (cit. 2014-02-04). (http://www.reuters.com/article/2010/03/25/us-eurozone-idUSTRE62N2WV20100325). > Sucharda, Bohumil. 1979. Mezinárodní měnový fond. 2. díl, Články dohody. Praha: Ceskolsovenská obchodní a průmyslová komora. > The Economist. 2009. „Papandreou tries to prop up the pillars". The Economist 17. 12. 2009 (cit. 2014-02-21). (http://www.economist.com/node/15127474). > The Economist. 2010. „Germany and Greece". The Economist 29. 4. 2010 (cit. 2014-03- 09). (http://www.economist.com/node/16009195). > The Sydney Morning Herald. 2010. „No way Greece will leave euro of seek for IMF aid PM". The Sydney Morning Herald 14. 1. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://www.smh.com.au/business/world-business/no-way-greece-will-leave-euro-or-seek- imf-aid-pm-20100114-m7cz.html). > Thelwell, Emma. 2010. „Greek bailout deal to be agreed 'in days'." Channel 4 29. 4. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://www.channel4.com/news/articles/business_money/greek+crisis+spreads+ampaposl ike+ebolaampapos+across+europe/3630387.html). > Traynor, Ian. 2010a. „Angela Merkel dashes Greek hopes of rescue bid." The Guardian 11. 2. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://www.theguardian.com/theguardian/2010/feb/ll/germany-greece-merkel-bailout- euro). > Traynor, Ian. 2010b. „EU leaders reach Greek bailout deal." The Guardian 11. 2. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://www.theguardian.eom/business/2010/feb/l 1/eu-summit-greece- bailout-imf). > Traynor, Ian. 2010c. „Angela Merkel agrees on Greece rescue package - but wants new euro rules." The Guardian 26. 3. 2010 (cit. 2014-02-2). (http://www.theguardian.com/business/2010/mar/25/angela-merkel-greece-package). > Traynor, Ian. 2010d. „Markets tremble as Angela Merkel plays for time over Greece rescue deal" The Guardian 26. 4. 2011 (cit. 2014-02-21). (http://www.theguardian.com/business/2010/apr/26/markets-greece-rescue-imf-package). > Úřad vlády České republiky. 2008. Lisabonská smlouva. Praha: Úřad vlády České republiky (cit. 2014-02-04). (http://www.mkcr.cz/assets/evropskaunie/lisabonskasmlouva/LS -konsolid.pdf). > Vestergaard, Jakob a Wade, H. Robert. 2013. „The West must allow a power in international organizations." Danish Institutefor International Studies Prosinec 2013 (cit. 2014-02-04). (http://en.diis. dk/home/news/2013/the+west+must+allow+a+power+shift+in+international -^organizations). 37 > Volkery, Carsten. 2010. „The Greek Bailout Plan: Merkel's Risky Hand of Brussels Poker." Spiegel Online 26. 3. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://www.spiegel.de/international/europe/the-greek-bailout-plan-merkel-s-risky-handof-brussels-poker-a-685771 .html). > Vreeland, James Raymond. 1999. „The IMF: Lender of Last Resort or Scapegoat." Yale University, pfipraveno pro Midwest Political Science Association Annual Meeting (cit. 2014-03-09). (http://www.yale-university.org/leitner/resources/docs/1999-03.pdf). > Waterfield, Bruno. 2010. „Gremany and France strike deal to rescue Greece from debt crisis." The Telegraph 11. 2. 2010 (cit. 2014-02-04). (http://www.telegraph.co.uk/finance/financialcrisis/7213220/Germany-and-France-strike- deal-to-rescue-Greece-from-debt-crisis.html). > Wittrock, Philipp a Weiland, Severin. 2010. „A Greek Test: Euro Fears Force Merkel To Act." Spiegel Online 29. 4. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://www.spiegel.de/international/germany/a-greek-test-euro-fears-force-merkel-to-act- a-691969.html). > Wray, L. Randall. 2012. Modern money theory: a primer on macroeconomics for sovereign monetary systems. London: Palgrave Macmillan. > Wray, Richard. 2010a. „Angela Merkel: E U summit should not discuss bailout for Greece" The Guardian 21. 3. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://www.theguardian.com/business/2010/mar/21/eu-greece-angela-merkel). > Wray, Richard. 2010b. „EU ministers agrese Greek bailout terms." The Guardian 11.1. 2010 (cit. 2014-02-21). (http://www.theguardian.com/world/2010/apr/ll/eu-greece- bailout-terms). 38