Masarykova Univerzita Filozofická fakulta Centrum asijských studií Seminář japonských studií Bakalářská diplomová práce 2016 Tereza Dostálová Masarykova Univerzita Filozofická fakulta Centrum asijských studií Seminář japonských studií Japanistika Tereza Dostálová Japonsko a KĽDR: Únosy a jejich role v mezinárodních vztazích Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Barbora Mejzlíková 2016 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Prohlašuji, že tištěná verze práce je shodná s verzí elektronickou. Souhlasím, abypráce byla archivována a zpřístupněna ke studijním účelům. Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí své práce, Mgr. Barboře Mejzlíkové, za čas, který mi věnovala při konzultacích, a její odborné rady, bez nichž bych práci nemohla dokončit. Obsah OBSAH 9 ÚVOD 7 1. KLÍČOVÉ UDALOSTI V MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH DO ROKU 2002 9 1.1 Korea j ako součást Japonska 9 1.2 Studená válka a první pokusy o normalizaci 11 1.3 1992-2002 - jaderná krize, sankce a únosy 14 2. DETAILY A OKOLNOSTI ÚNOSŮ 17 2.1 Summit v roce 2002 17 2.2 Vymezení únosů 17 2.2.1 Stanovisko japonské vlády 19 2.2.2 Stanovisko KLDR 20 2.2.3 Stanovisko vybraných občanských sdružení 20 2.3 Konkrétní případy 21 2.3.1 Jodogó 21 2.3.2 Jokota Megumi 23 3. VYJEDNÁVÁNÍ V LETECH 2002-2016 27 3.1 Situace po summitu 2002 27 3.2 Summit v roce 2004 28 3.3 Ab eho první vláda 29 3.4 Změny ve vedení Džimintó 30 3.5 Únosy a Minšutó 31 3.6 Abeho druhá vláda 33 3.7 Šestistranné rozhovory 34 3.8 Shrnutí 35 4. MÉDIA A AKTIVISMUS 37 4.1 První zprávy o únosech 37 4.2 Únosy jako priorita 38 4.3 Povědomí o únosech 39 4.4 Občanský aktivismus 41 4.4.1 Kazokukai 41 4.4.2 Sukúkai 42 4.4.3 Rači giren 43 4.5 Shrnutí 44 ZÁVĚR 46 RESUMÉ 48 SUMMARY 49 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 50 PŘÍLOHY 55 Úvod V roce 2002 velký vůdce KLDR Kim Cóng-il na historickém summitu s Japonskem přiznal, že Severní Korea měla na svědomí únos třinácti japonských občanů, kteří v 70. a 80. letech záhadně zmizeli z různých částí světa. Pěti z takto unesených byla později v roce 2002 umožněna návštěva Japonska, po níž se na rozhodnutí japonské vlády již do KLDR nevrátili. Ačkoliv Severní Korea trvá na tom, že zbylých osm je již po smrti, Japonsko tomuto tvrzení nevěří a opakovaně se domáhá jejich vydání. Od roku 2004 se uskutečnila řada vyjednávání, ta ale nepřinesla takřka žádný pokrok. Seznam pohřešovaných, u nichž existuje podezření na únos Severní Koreou, přitom stále roste. Přestože záležitost únosů občanů Severní Koreou (ÍÍL ífc PRI M , rači mondai) není problémem, se kterým se potýká pouze Japonsko (v Jižní Koreji se počet unesených pohybuje v řadách tisíců), právě v Japonsku se dočkal zdaleka největší pozornosti médií a široké veřejnosti. Došlo ke vzniku řady aktivistických hnutí, které si kladou za cíl bezpečný návrat obětí do Japonska, každoročně vycházejí publikace zabývající se únosy, uskutečňují se protestní akce vyzývající k ráznejším snahám ze strany politiků. Ačkoliv od únosů uplynulo již téměř 50 let, jsou stále velmi živým a aktuálním tématem. Cílem práce je definovat, jaké postavení zaujímá záležitost únosů ve vztazích mezi Japonskem a KLDR a zjistit, zdali je možné nalézt faktory, které tomuto postavení v Japonsku napomohly. Za tímto účelem práce sleduje vývoj problému od roku 2002 až do současnosti a jeho vliv na bilaterální jednání mezi Japonskem a KLDR. Také se zaměří na otázky zpracování únosů v japonských médiích a občanského aktivismu v Japonsku a bude hledat jejich spojitost s přístupem japonské vlády k zahraniční politice vůči KLDR. První kapitola přiblíží vztahy mezi Japonskem a Severní Koreou do roku 2002. Zprvu se zaměří na klíčové historické události před samotným vznikem KLDR, které mají dodnes značný dopad na vztahy mezi zeměmi - zejména kolonizaci Koreje v první polovině 20. století. Dále pak nastíní první pokusy o normalizaci mezi Japonskem a KLDR a vývoj vyj ednávání až do chvíle, kdy se KLDR k únosům přiznala. Další kapitola se pak věnuje samotným únosům. Nejprve budou uvedeny jejich okolnosti a rozdíly v pohledu jednotlivých stran. Dále se zaměří na skupinu zvanou Jodogó ajejí zapojení v celé věci. V závěru pak zmapuje hlavní japonská aktivistická hnutí věnující se únosům. 7 Třetí kapitola sleduje vývoj vyjednávání o unesených občanech a jejich dopad na vztahy mezi Japonskem a KLDR od zveřejnění únosů do současnosti. Poslední kapitola je pak zaměřená na média a jejich roli v záležitosti. Věnuje se reakci a postoji médií k únosům v průběhu posledních cca 35 let, jejich vlivu na veřejné mínění v Japonsku a také vztahu mezi médii a veřejným aktivismem. Části práce týkající se vyj ednávání mezi Japonskem a KLDR čerpají především z odborné literatury zabývající se mezinárodními vztahy ve Východní Asii. Ty jsou v anglickém jazyce často zpracovávaným tématem, únosů se však většina literatury dotýká pouze okrajově informace zpravidla nepřesahují popis zveřejněný v angličtině na stránkách japonského Ministerstva zahraničních věcí. Části o únosech proto vycházejí zejména z anglicky psaných článků v internetových periodikách, kterých j e sice dostupných poměrně mnoho, málokteré ale poskytují ucelené informace. Jako doplňující zdroje slouží novinové články a japonsky psané publikace aktivistických sdružení. Přestože v japonských i zahraničních médiích se zprávy o únosech objevují často, v českém prostředí je záležitost stále poměrně neznámá a česky psané zdroje o ní prakticky neexistují. Práce se proto snaží zaplnit tuto mezeru, podrobně mapuje okolnosti únosů a vývoj vyjednávání a poskytuje tak ucelený přehled o problematice. Práce pro přepis japonských i korejských názvů a jmen využívá českou transkripci (v případě korej štiny tzv. vědeckou verzi). Výjimku zde tvoří Kim Ir-sen (Kim Il-sóng), v jehož případě jsem v zájmu snazšího pochopení zvolila všeobecně zaužívanou verzi jména. U japonských i korejských vlastních jmen je dodrženo jejich původní pořadí, tedy příjmení a pak jméno. Japonská a korejská slova jsou odlišena od textu použitím kurzívy, neplatí to však v případě vlastních a místních jmen. Při prvním výskytu výrazů a jmen je v závorce uveden také jejich zápis ve znacích. Korejská lidově-demokratická republika je v práci běžně označována zkratkou KLDR nebo zjednodušeně Severní Korea. Stejně tak je zjednodušeně nazývána i Korejská republika (Jižní Korea). Pakliže se objevuje samotný výraz Korea, označuje Korejský poloostrov před jeho rozdělením, tedy před rokem 1945. V případě dlouhých názvů a jmen práce upřednostňuje japonské zkrácené výrazy, případně české zkratky, pokud neexistuje japonský ekvivalent nebo není zaužívaný. K anglickým zkratkám se přiklání pouze v případě, že jsou používány i v české odborné literatuře. 8 1. Klíčové události v mezinárodních vztazích do roku 2002 Následující kapitola mapuje mezinárodní situaci mezi Japonskem a KLDR do roku 2002. Jejím účelem v této práci je poskytnout informační základ, na kterém text dále bude stavět. Nejprve bude stručně představena otázka kolonizace Koreje v první polovině 20. století. Ačkoliv se jedná o problém zdoby před vznikem KLDR, jeho znalost je nezbytná pro pochopení vztahů mezi oběma zeměmi. Výrazně totiž ovlivňuje to, jak Severní Korea Japonsko vnímá, a dodnes je častým tématem na bilaterálních jednáních. Dále kapitola sleduje vývoj kontaktů mezi zeměmi od vzniku KLDR do roku 2002. Přibližuje tak mezinárodní situaci v období, kdy se odehrávaly únosy, a představuje první pokusy o normalizaci mezi Japonskem a KLDR, na které práce později naváže. 1.1 Korea jako součást Japonska Konec 19. a začátek 20. století se ve Východní Asii vyznačoval boji o vliv na Korejském poloostrově. Již na počátku období Meidži (WpNpft)1 se Japonsko snažilo otevřít Koreu západnímu světu stejně, jako bylo samo otevřeno v roce 1853. To se také roku 1876 podařilo,2 a Japonsku se naskytla nová příležitost, jak v duchu expanzionistické politiky posílit svůj vliv v Asii.3 V Koreji se však tento krok nesetkal s podporou, naopak došlo k formaci mnoha konzervativních hnutí, která změny odmítala.4 To v roce 1894 vyústilo v povstání Tonghak (M^, Východní učení), k jehož potlačení korejský král Kodžong (IÍJ^K)5 požádal Cínu, aby vyslala do Koreje své jednotky.6 Japonsko se v reakci pokusilo donutit krále Kodžonga, aby omezil vztahy s Čínou, což vyústilo v počátek První sino-japonské války.7 1 1868-1912. 2 REISCHAUER, Edwin O; CRAIG, Albert M . Dějiny Japonska. Praha: N L N , Nakladatelství Lidové noviny. 2000, s. 184. 3 DUDDEN, Alexis. Japan's colonization of Korea: discourse and power. Honolulu: University of Hawai'i Press, 2005, s. 2. 4 JANOŠ, Jiří. Japonsko a Korea: dramatické sousedství. Praha: Academia, 2007, s. 127. 5 Král z dynastie Čosón, vládl v letech 1863-1907, po založení Korejského císařství známý jako císař Kwangmu 6 REISCHAUER, 2000, s. 185. 7 TOGO, Kazuhiko. Japan'sforeign policy 1945-2003: the questfor a proactive policy. Boston: Brill, 2005, s. 6. 9 Po japonském vítězství v roce 1895 byla Korea prohlášena nezávislou, zůstávala však nadále pod vlivem Japonska, a brzy poté si na ni začalo dělat nároky i Ruské impérium. Po nečekaném vítězství Japonska v Rusko-japonské válce vletech 1904-1905 došlo k uzavření Portsmouthské dohody, podle níž se Korea stalajaponským protektorátem.8 V této pozici si pak japonská vláda začala připravovat půdu k úplné anexi tím, že rozpustila korej ské voj sko, zrušila vydávání korejských novin a zakázala všechny vlastenecké spolky.9 V roce 1910 pak došlo k oficiální anexi, která skončila až porážkou Japonska ve druhé světové válce v roce 1945. Během této doby se Japonsko soustavně snažilo o potlačení korej ské identity i jazyka. Japonská vláda v Koreji, složená především z vysoce postavených členů japonské armády, vyhlásila stanné právo, zavedla povinnou výuku japonštiny ve školách1 0 a ustanovila šintó (#iÍL, cesta božstev) státním náboženstvím, v rámci čehož byli všichni studenti a státní pracovníci povinni pravidelně navštěvovat svatyně.1 1 V konečné fázi byli všichni korejští občané nuceni vzdát se svých korejských jmen a přijmout ta japonská. Více než 200 tisíc z nich bylo proti vůli naverbováno do japonské armády a téměř dvakrát tolik přesídleno do Japonska za účelem práce v továrnách a dolech.1 2 Desetitisíce 1 3 mladých dívek byly přiděleny k oddílům japonské armády, aby sexuálně uspokojovaly jejich důstojníky.1 4 Těchto 35 let pod nadvládou Japonska sehrálo zásadní úlohu při utváření národní identity jak Korejské republiky, tak K L D R . 1 5 Nedořešené otázky z tohoto období dodnes zůstávají jedním z hlavních témat ve vyjednáváních Japonska s oběma zeměmi a mají tak značný dopad na mezinárodní situaci ve Východní Asii. 8 DUDDEN, 2005, s. 7. 9 ECKERT, Carter J a kol. Dějiny Koreje. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 176. 1 0 LEE, Chong-Sik. Japan and Korea: The Political Dimension. Stanford, Calif.: Hoover Institution Press, 1985, s. 5. 1 1 JANOŠ, 2007, s. 36. 1 2 LEE, 1985, s. 13-14. 1 3 Odhadovaný počet se podle dostupných zdrojů značně liší. 1 4 Známo jako problém tzv. comfort women nebo ianfu (Ht:£c#§), korejsky úanbu. 1 5 KIM, Samuel S. The two Koreas and the great powers. New York: Cambridge University Press, 2006, s. 169. 10 1.2 Studená válka a první pokusy o normalizaci Když v roce 1950 vypukla Korejská válka, Japonsko, v té době okupované USA, se aktivně zapojit nemohlo,16 stalo se ale hlavním dodavatelem válečného zboží pro americkou armádu, což výrazně napomohlo k posílení jeho ekonomiky.17 Postupně začalo navazovat diplomatické vztahy s ostatními asijskými státy,1 8 a i přes místní silně proti-japonskou náladu se mu po dlouhém vyjednávání v roce 1965 podařilo navázat vztahy i s Korejskou republikou. Tím si vlastně japonská vláda dočasně uzavřela cestu k normalizaci s KLDR, neboť i přes oficiální ukončení války nepřestávalo docházet k ozbrojeným konfliktům mezi oběma Koreami1 9 a jakékoli snahy o navázání vztahů tudíž mohly narušit už tak křehkou rovnováhu ve Východní Asii. Pro Japonsko navíc navázání diplomatických styků s KLDR nebylo naléhavou záležitostí i proto, že Svaz korejských obyvatel Japonska (^JAř^jJŠ, Čósen sóren)20 se v roce 1955 prohlásil za pro-severokorejskou organizaci, a stal se tak de facto ambasádou2 1 KLDR, se kterou mohlo Japonsko jednat v severokorejských otázkách.2 2 V 80. letech KLDR spáchala několik teroristických útoků na Jižní Koreu, zejména bombový útok na členy jihokorejského senátu v Barmě v roce 1983.2 3 Navíc v roce 1983 zadržela dva členy japonské rybářské lodi Fudžisanmaru-18 (H±[i[^L—18),2 4 a tím oddálila jakékoli pokusy o zlepšení vztahů. 1 6 Článek č. 9 Japonské ústavy (0 ^WiM&M 9 sfe, Nihonkoku kenpó daikjúdžó) zakazuje účast ve válce jako nástroj k vyřešení mezinárodních problémů. 1 7 KIM, 2006, s. 169. 1 8 Počínaje Čínskou republikou v roce 1952, dále Barma - 1954, Filipíny - 1956, Indonésie - 1958 a Jižní Vietnam - 1959. 1 9 KAWASHIMA, Yutaka. Japanese foreign policy at the crossroads: challenges and options for the twenty-first century. Washington, D.C.: Brookings Institutions Press, 2003, s. 77. 2 0 Vlastní překlad z úplného názvu S 0 ^?JIÍ¥Aftlilí pľé (Zainihon čósendžin sóren gókai), často také pod korejským názvem Cchongrjón. 21 De facto ambasáda j e instituce, která zastává běžné funkce skutečné ambasády v případě, že mezi zeměmi nejsou navázány diplomatické vztahy. Čósen sóren má tuto pozici v Japonsku dodnes. 2 2 KIM, 2006, s. 175. 2 3 HAGSTRÔM, Linus; SÔDERBERG Marie. Taking Japan-North Korea Relations Seriously: Rationale and Background. In: Pacific Affairs. Vol. 79, No. 3. Pacific Affairs, University of British Columbia, 2006, s. 377. 2 4 KLDR obvinila posádku z toho, že údajně pomohli severokorejskému vojákovi uprchnout do Japonska. Oba muži byli zadrženi po 7 let, než Japonsko v roce 1990 vyjednalo jejich propuštění (viz dále). TOGO, 2005, s. 184. 11 V roce 1988 začal nově zvolený jihokorejský president Ro Tche-u (ÄlHM)2 5 uplatňovat přístup zvaný Nordpolitik26 , v rámci něhož vyzýval také Japonsko a USA, aby zlepšily vztahy se Severní Koreou.2 7 Jeho úspěch při navázání diplomatických vztahů se Sovětským svazem v roce 1990 (a později i Čínou v roce 1992) podkopal tradiční ekonomické a politické vazby Severní Koreje s ostatními socialistickými státy,2 8 a tak i ta začala aktivně vyhledávat nové možnosti získání zahraničního kapitálu, zejména tedy s Japonskem, ve kterém spatřovala velké ekonomické možnosti. V září 1990 se japonská výprava, složená ze 40 členů vládnoucí Liberálně-demokratické strany ( § Ě R B E ^ , Džijú minšutó - dále zkráceně Džimintó, § a Socialistické strany Japonska (1=1 ^ l i é ^ , Nihon šakaitó) 29 , vydala do Pchjóngjangu, aby se setkala se členy Korejské strany práce ( ^ M §j Wi Wk , Čosôn rodongdang). Účelem setkání mělo být vyjednávání o propuštění posádky lodi Fudžisanmaru-18, uvězněných od roku 1983, KLDR ale vyjádřila zájem o zahájení normalizačních jednání.3 0 Jako předstupeň k normalizačním jednáním proběhlo soukromé setkání mezi Kim Irsenem (-sk 1=1 jíě)3 1 a Kanemaru Sinem (-skýlís)32 , jehož výsledkem bylo vytvoření společné deklarace.33 KLDR v ní přislíbila propuštění obou rybářů z Fudžisanmaru-18.34 Japonsko se naproti tomu mělo omluvit se za kolonizaci Koreje a poskytnout KLDR kompenzaci za škody utrpěné během kolonizace i poválečného období „abnormálních vztahů".3 5 2 5 Ve funkci v letech 1988-1993. 2 6 Přístup, v rámci nějž jihokorejská vláda usilovala o normalizaci vztahů s tradičními spojenci KLDR, tedy Sovětským Svazem a Čínou, ve snaze donutit Severní Koreu otevřít se dalším státům. 2 7 KIM, Sung Chull; KANG, David C. Engagement with North Korea: a viable alternative. Albany: SUNY Press, 2009, s. 74. 2 8 TOGO, 2005, s. 178. 2 9 Pod tímto názvem strana fungovala do roku 1996; nyní Sociálně-demokratická strana ( l i é K ^ Ě Í Ě , Šakai minšutó). 3 0 HUGHES, Christopher W. Japan's economic power and security: Japan and North Korea. New York: Routledge, 1999, s. 82. 3 1 Velký vůdce Severní Koreje, u moci od jejího vzniku v roce 1948 až do své smrti v roce 1994. 3 2 Clen Džimintó, v letech 1986-1987 japonský vicepremiér. 3 3 KIM, 2006, s. 176. 3 4 KWAK, Tae-Hwan; JOO, Seung-Ho. North Korea's foreign policy under Kim Jong II: new perspectives. Burlington, VT: Ashgate, 2009, s. 210. 3 5 BUZO, Adrian. Partyzánská dynastie: politika a vedení Severní Koreje. Praha: BB art, 2003, s. 204. 12 V Japonsku se Kanemaruova soukromá diplomacie (kodžin gaikó, {pH A^f-3£) setkala s poměrně negativní reakcí jeho stranických kolegů a široké veřejnosti. Poslední článek deklarace, ve kterém Kanemaru přislíbil Severní Koreji kompenzaci, byl totiž velmi kontroverzní. Přímo odporoval postoji japonské vlády, která se chtěla v případě normalizace s KLDR držet stejných principů, jako při normalizaci s Jižní Koreou v roce 1965, a namísto kompenzací nabídnout ekonomickou spolupráci.3 6 Japonské Ministerstvo zahraničních věcí pakmuselozdlouhavěvysvětlovatjakjaponským občanům, takKorejské republice, že sejedná pouze o dohodu mezi dvěma stranami, a nikoliv dohodu jakkoli závaznou pro japonskou vládu.3 7 Při zahájení vlastních normalizačních jednání pak došlo k tomu, že zatímco KLDR se odkazovala na originální verzi deklarace, japonská strana se řídila jejím výrazně upraveným zněním.3 8 V návaznosti na tuto událost se v období od ledna 1991 do listopadu 1992 uskutečnilo osm kol normalizačních jednání, které však nevedly k žádnému výraznému pokroku. Japonská vláda odmítla poskytnout omluvu za kolonizaci a válečné reparace, jak bylo přislíbeno v deklaraci z roku 1990, pouze nabídla vynahradit minulá příkon formou ekonomické spolupráce, kterou KLDR nepovažovala za dostatečnou.3 9 Japonsko pak vzneslo vlastní požadavky, konkrétně aby Severní Korea umožnila japonským manželkám severokorejských občanů ( 0 ^ A JI, nihondžinzuma)40 návštěvu Japonska, a aby KLDR ukončila svůj jaderný program.41 Největší překážkou se ale stalo, když při třetím kole normalizačních jednání japonská delegace požadovala informace o I Un-hje (^JcLlS)4 2 , japonské občance korejského původu, která byla údajně unesena Severní Koreou, aby pomáhala při výcviku atentátnice zodpovědné za výbuch jihokorejského letadla v roce 1987.43 KLDR popřela znalost jakýchkoliv informací 3 6 HUGHES, 1999, s. 83. 3 7 HAGSTRÓM, Taking..., 2006, s. 377. 3 8 BUZO, 2003, s. 204. 3 9 HAGSTRÓM, Taking..., 2006, s. 378. 4 0 Ženy repatriované do Koreje spolu se svými manželi v 50. letech v rámci programu Červeného kříže. 4 1 KIM, 2006, s. 176. 4 2 Japonským jménem Taguči Jaeko (HP AÄ-f-). 4 3 V listopadu 1987 SeverokorejkajménemKimHjón-hůi (áiJř^Ei) společně se svým manželem umístila bombu do přihrádky na palubní zavazadla v letadle Korean Air směřujícím z Abú Zabí do Bangkoku, která během letu vybuchla a zabila všechny na palubě. Cestující tvořili především mladí Jihokorejci vracející se domů po krátkodobé práci na Středním Východě, ajedenjihokorejský diplomat. Není ale jasné, zda byl terčem útoku právě 13 o její osobě, a když japonská delegace opětovaně nadnášela toto téma během následujících setkání, severokorejská strana definitivně ukončila pokusy o normalizaci.44 1.3 1992-2002 - jaderná krize, sankce a únosy Období od konce normalizačních jednání v roce 1992 do dubna 2000 by se dalo označit za období značných výkyvů. Rok 1994 značí počátek jaderné krize, při níž KLDR odstoupila od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (dáleNPT, dle anglického Non-Proliferation Treaty)45 . Situaci tehdy zachránil americký president Jimmy Carter, když navštívil Pchjóngjang a sestavil se severokorejskou stranou Rámcovou dohodu mezi USA a KLDR4 6 , podle níž Severní Korea zůstala v NPT a na oplátku jí byly mezinárodní komunitou přislíbeny dva lehkovodní reaktory.47 K zrealizování tohoto projektu byla v roce 1995 založena Organizace pro rozvoj energetiky na Korejském poloostrově (dále KEDO, z anglického Korean Peninsula Energy Development Organization), jejímž členem se spolu s USA a Jižní Koreou stalo i Japonsko. Samotná výstavba reaktorů pak začala v roce 1997. Díky tomuto proj ektu byly znovu obnoveny kontakty mezi Japonskem a KLDR a proběhlo několik setkání, jejichž hlavní náplní byla diskuze o japonské ekonomické pomoci 4 8 Ze severokorejské strany došlo ke vstřícnému kroku v podobě repatriace celkem 27 japonských manželek v listopadu 1997 a únoru 1998 4 9 Mezi lety 1998 a 1999 však nastal značný obrat k horšímu. K náhlému přerušení vztahů došlo v srpnu 1998, kdy KLDR odpálila raketovou střelu Täpchodong-1 (ý^WiM-l)50 přes japonské území.5 1 Japonsko v reakci pozastavilo své přispívání do KEDO, stejně tak veškerou on. Kim Hjón-hůi byla později dopadena a při výslechu zmínila jistou I Ůn-hje, která j i v rámci špionážního výcviku učila japonsky. 4 4 KIM, 2006, s. 180. 4 5 Mezinárodní dohoda z roku 1968, v rámci níž se státy, které vlastní jaderné zbraně, zavazují k jadernému odzbrojení, a státy, jež jaderné zbraně nevlastní, se vzdávají všech pokusů o jejich získání či výrobu. 4 6 V originále Agreed Framework between the United States of America and the Democratic People's Republic of Korea. 4 7 TOGO, 2005, s. 180. 4 8 KIM, 2009, s. 76. 4 9 TOGO, 2005, s. 187. 5 0 Balistická střela středního doletu. 5 1 HAGSTRÓM, Linus; SÓDERBERG Marie. North Korea policy: Japan and the great powers. New York: Routledge, 2006, s. 21. 14 humanitární pomoc a také zrušilo všechny charterové lety mezi Japonskem a K L D R . 5 K dalšímu zhoršení vztahů pak došlo o půl roku později, kdy do japonských vod pronikly dvě severokorejské špionážní lodě.5 3 Jednou z dalších příčin byl i fakt, že v Japonsku se začínalo rozšiřovat povědomí o lidech, kteří během 70. a 80. let záhadně zmizeli. Podle svědectví o jejich zmizení, která se díky snahám rodin pohřešovaných začínala objevovat v médiích, totiž za celou věcí stála Severní Korea (podrobněji v podkapitole 4.1). V březnu 1998 dokonce japonská vláda vydala prohlášení, že „existuje dostatek důvodů k podezření, že tři páry byly uneseny Severní Koreou".5 4 Tento vývoj se však nezamlouval USA a Korejské republice, kde nově zvolený president Kim Tá-džung (ář^CŤ1 )5 5 začal uplatňovat svůj program Sluneční politiky (J£l$M$kM, Taijó seisaku),56 a tak bylo Japonsko brzy donuceno sankce vůči KLDR zrušit a znovu se pokusit navázat diplomatické vztahy.57 V dubnu 2000 se uskutečnilo deváté kolo normalizačních jednání v Pchjóngjangu, kde Japonsko opět odmítlo veškeré požadavky KLDR na reparace a omluvu za kolonizaci. Severní Korea naopak popřela jakoukoli spojitost s únosy japonských občanů.5 8 Deváté kolo, a ani desáté a jedenácté v temže roce, tedy nepřinesla žádný nový vývoj, a pokusy o normalizaci postupně vymizely z agend obou vlád. Přelomovým se stal rok 2002, kdy byl japonský premiér Koizumi Džun'ičiró ('bM. Ě|5)59 pozván do Pchjóngjangu na setkání s Kim Cóng-ilem (4řiE 0 )6 0 . Stalo se tak poté, co Koizumi prohlásil, že bez dalšího vývoje v záležitosti únosů není možné pokračovat ve snahách o normalizaci, a KLDR, v tíživé ekonomické situaci, vyjádřila ochotu o věci jednat.61 Na tomto 5 2 HAGSTRÓM, Taking..., 2006, s. 380. 5 3 KW AK, 2009, s. 211. 5 4 TOGO, 2005, s. 187. 5 5 Ve funkci 1998-2003. 5 6 Plán spočívající v aktivní snaze o navázání spolupráce s K L D R a ekonomické podpoře, za který Kim Tä-džung v roce 2000 získal Nobelovu cenu za mír. KAWASHIMA, 2003, str. 80. 5 7 KIM, 2006, s. 181. 5 8 KWAK, 2009, s. 212. 5 9 ClenDžimintó, premiéremv letech 2001-2006. 6 0 Syn Kim Ir-sena, velký vůdce K L D R v letech 1994-2011. 6 1 HAGSTRÓM, North Korea..., 2006, s. 23. 15 setkání se Severní Korea poprvé otevřeně přiznala k únosu japonských občanů - záležitosti, která od té chvíle dominuje japonské zahraniční politice vůči KLDR. 16 2. Detaily a okolnosti únosů 2.1 Summit v roce 2002 První japonsko-severokorejský summit se uskutečnil 17. září 2002 v Pchjóngjangu ajeho výsledkem byla tzv. Pchjóngjangská deklarace ( 0 I f l l l , Niččó Pjon'jan sengeri). KLDR se v ní konečně dočkala od Japonska omluvy za koloniální období, ne však za malou cenu.62 Severní Korea se vzdala nároků na kompenzaci a spokojila se s příslibem ekonomické spolupráce. Také slíbila, že se bude držet všech dosavadních mezinárodních dohod týkajících se jaderných zbraní.6 3 Největším překvapením ale bylo, když Kim Cóng-il potvrdil, že KLDR v 70. a 80. letech unesla třináct japonských občanů. Za tuto událost nabídl oficiální omluvu a přislíbil, že nic podobného se již nebude opakovat. Kromě dvanácti obětí, na něž se japonská vláda i dříve dotazovala, byla mezi unesenými i jedna, o které vláda dosud nevěděla.6 4 Z celkového počtu třinácti dle informací KLDR osm již zemřelo a naživu zůstalo pouze pět. Kim Cóng-il také zdůraznil, že osoby zodpovědné za únosy nejednaly dle instrukcí severokorejské vlády, ale na vlastní popud 6 5 2.2 Vymezení únosů Poté, co byly únosy oficiálně potvrzeny, se v Japonsku začaly ozývat i rodiny dalších pohřešovaných, které žádaly o prošetření, zda i u nich neexistuje souvislost se Severní Koreou. Těmito případy se začala zabývat japonská policie a vznikly i další organizace vyšetřující okolnosti jejich zmizení. Ačkoliv celkový počet unesených je některými odhadován až na stovky a další případy j sou stále prozkoumávány, japonská vláda v současnosti oficiálně uznává sedmnáct obětí (třináct dle znění summitu 2002 a další čtyři uznané později). Všech sedmnáct 6 2 HAGSTRÖM, North Korea..., 2006, s. 24. 6 3 KW AK, 2009, s. 216. 6 4 KIM, 2006, s. 182. 6 5 DIFILIPPO, Anthony. Still at Odds: The Japanese Abduction Issue and North Korea's Circumvention. In: UNISCI Discussion Papers [online]. No. 32. Madrid: Research Unit on International Security and Cooperation, 2013, s. 142. Dostupne na: http://revistas.ucm.es/index.php/UNIS/article/viewFile/44794/42212. 17 obětí zmizelo mezi lety 1977-1983 z různých částí Japonska nebo během cest po Evropě (viz příloha č. 1). Lidé byli pravděpodobně uneseni hned z několika důvodů, a to: 1) výuka severokorejských agentů japonskému jazyku a zvykům; 2) zneužití cestovních dokladů a krádež identity; 3) nábor pro skupinu Jodogó. K prvním dvěma důvodům se Kim Cóng-il přiznal na summitu v roce 2002, třetí je založený na svědectví členů skupiny Jodogó a jejich rodin. Ze třinácti obětí, k nimž se KLDR v roce 2002 přiznala, bylo pět navráceno do Japonska, o osmi KLDR tvrdí, že j sou již po smrti. Severokorej ská vláda poskytla Japonsku úmrtní listy těchto obětí, podle nichž všechny zemřely následkem nemocí či nehod, byly v nich však mnohé nesrovnalosti. Japonská vláda zastává názor, že dokud nebudou o smrti unesených předloženy dostatečné důkazy, je nutné je považovat za stále živé a nadále se domáhat jejich bezpečného návratu do země. U zbylých čtyř obětí KLDR trvá na tom, že nikdy do země nevstoupily. Vymezení únosů co do počtu obětí se výrazně liší nejen mezi KLDR a Japonskem, ale i v rámci Japonska mezi vládou ajednotlivými aktivistickými skupinami. Důvodů, pročje přesný počet obtížné určit, je hned několik. Jednak je to proto, že KLDR záměrně vybírala oběti, které dlouhodobě nebyly ve styku s rodinou. Zde je dobrým příkladem Hara Tadaaki ( J ^ S H ) , v době únosu nezadaný muž ve středních letech, jehož rodiče byli již po smrti. Kdyby v roce 1985 nebyl náhodou zatčen jeho únosce,6 6 jeho případ by si se Severní Koreou pravděpodobně nikdy nikdo nespojil67 . Dalším problémem pro přesné určení je pak to, co přesně je možné označit za únos6 8 . U některých případů je totiž potvrzeno, že oběti nebyly do KLDR dopraveny násilím, byly pouze za falešnou záminkou nalákány a pak jim už nebylo umožněno se vrátit. Tři z takto zmizelých byli japonskou i severokorejskou vládou uznáni za oběti únosů, ale u mnohých dalších z pohřešovaných, jejichž případy se stále vyšetřují, jsou podobné okolnosti pro vládu dostatečným důvodem k opatrnosti. 6 6 Muž byl zatčen pod podezřením ze špionáže v Jižní Koreji, kde bylo zjištěno, že používá falešným pas na jméno Hara Tadaaki (podrobněji viz 4.1). 6 7 Kyodo news. Tadaaki Hara - a Story of His 1980 Abduction to North Korea. The Free Library [online]. 2002 [cit. 23. března 2016], dostupné na: http://www.thefreelibrary.com/Tadaaki+Hara+— +a+story+of+his+1980+abduction+to+N.+Korea.-a093437949. 6 8 Merriam-Webster definuje únos jako akt zmocnění se osoby a jejího násilného přepravení. 18 2.2.1 Stanovisko japonské vlády Ke třinácti obětem dle znění summitu z roku 2002 japonská vláda letech 2002, 2005 a 2006 přidala ještě další čtyři, celkem tedy v současné době uznává sedmnáct obětí. Dále vláda uvádí cca 30 dalších obětí, u kterých je únos Severní Koreou pravděpodobný, jejich identitu ale nezveřejnila. Podotýká, že KLDR unesla také oběti z Jižní Koreje, Rumunska, Thajska a Libanonu. Další případy jsou stále vyšetřovány. Národní policejní agentura ( | Í |§| ff 5 Keisacučó) uvádí 886 osob, u nichž únos Severní Koreou nemůže být vyloučen.6 9 Z důvodu pochybností o důkazech o údajné smrti 8 z unesených japonská vláda zaujímá stanovisko, že dokud nebudou poskytnuty dostatečné důkazy, j e třeba j e považovat za stále živé. Všechny oběti podle poskytnutých úmrtních listů zemřely v poměrně mladém věku. Tyto dokumenty nejen že obsahovaly faktické chyby, byly také všechny vydány stejnou nemocnicí, přestože podle informací KLDR dotyční zemřeli za různých okolností v různých částech země. Mezi často se opakující příčiny smrti patří například otrava plynem nebo dopravní nehoda. Další nesrovnalost představuje Ičikawa Súiči (rfíjllfl^^), který dle KLDR v roce 1979 (tedy pouze rok po únosu) zemřel ve věku 24 let na zástavu srdce při plavání. Podle informací jeho rodiny však Ičikawa nikdy plavat neuměl. Pochybnosti vzbuzuje také fakt, že podle informací KLDR neexistují ostatky zemřelých. 6 z obětí bylo údajně pohřbeno, jejich hroby byly ale při povodních smeteny.70 KLDR navrátila vládě ostatky, o kterých tvrdila, že patří Jokotě Megumi (Wí E5 C ^ ) , D N A testy ale ukázaly, že tyto ostatky patřily někomu jinému. Japonská vláda tudíž trvá na tom, že poskytnuté důkazy jsou nedostatečné. Domnívá se, že KLDR nechce vydat unesené pravděpodobně z toho důvodu, že byli zapojení do výcviku špiónů a znají příliš tajných informací. Zde se pochopitelně nabízí další logické vysvětlení - totiž že unesení (nebo alespoň část z nich) jsou skutečně po smrti, zemřeli ale za okolností, které KLDR odmítá sdělit. Tuto možnost ale naprostá většina politiků není ochotná nahlas přiznat. 6 9 Keisacučó. Rači no kanósei wo haidžo dekinai džian ni kakaru katagata [online], [cit. 28. března 2016], dostupné na:http://www.npa.go.jp/keibi/gaijil/abduct/index.html. 7 0 Informační leták „Megumi-san tači wa ikiteiru!", dostupný na: http://www.sukuukai.jp/. 19 2.2.2 Stanovisko KĽDR KĽDR se drží seznamu třinácti únosů, ke kterým se Kim Cóng-il přiznal v roce 2002. Ve zbylých případech uznaných japonskou vládou trvá na tom, že dotyční nikdy do země nevstoupili. Z původních třinácti bylo pět přeživších spolu s jejich rodinami navráceno do Japonska a o osmi zemřelých byly poskytnuty veškeré dostupné informace. Proto KLDR trvá na tom, že celá záležitost je již uzavřená (MtklíŘ C ^ ) , která se stala takřka symbolem únosů. Její tvář je na téměř všech informačních letácích a plakátech a její jméno se často objevuje v jejich názvu jako reprezentace všech obětí (např. informační brožury s názvy „Megumi a ostatní jsou stále naživu!" nebo „Megumi a ostatní musíme zachránit hned teď")8 9 . O její všudypřítomnosti svědčí také to, že většina médií se o ní neformálně vyjadřuje jako o „Megumi" nebo „Megumi-čan", zatímco ostatní oběti zpravidla označuje celým jménem.9 0 8 7 V roce 2013 žijící členové poskytli obsáhlé interview, které bylo zpracováno do knihy s názvem „Račí giwaku to kikoku: Haidžakku kara sokoku he" ( t j f H H W v 5 ^ -y ? / ^ b í & S ^ ) . Keisacučó. Nihon sekigun ojobi „Jodogó" gurúpu no dókó [online], [cit. 15. března 2016]. Dostupné na: http://www.npa.go.jp/archive/keibi/syouten/syouten271/japanese/0302.html. 8 8 STEINHOFF, 2004, s. 135. 8 9 Originální název „fe C ^ ě tvfMt^.Ž T l ^ S !" a „fe £ hlťh "9 MÍT(D^ L ž ^ & l ^ " , dostupné na: http://www.sukuukai.jp. 9 0 HANSSEN, Ulv A. R. Changes in Japanese Attitudes Toward North Korea Since "9/17": diplomová práce. Oslo: Universitetet i Oslo, Institutt for kulturstudier og orientalske sprák, 2011, s. 63. 23 V roce 2008 japonská vláda dokonce vydala mangu s názvem „Megumi", podle níž bylo později vytvořeno také anime, které je volně dostupné na stránkách Ministerstva zahraničních věcí v deseti jazycích. Megumi bylo pouhých 13 let, když se v roce 1977 ztratila z pobřežního města v prefektúre Niigata. Toho dne byla na cestě z badmintonového tréninku, když ji severokorejští agenti chytli a naložili do přepravní lodi směřující do K L D R . 9 1 Rodiče po ní od té chvíle nepřestávali pátrat, snažili se o upoutání pozornosti médií, politiků i veřejnosti. První průlom v jejím případu však přišel až téměř o 20 let později. V roce 1996 otiskl časopis Gendai Koria (íUft ^ ] J T , Moderní Korea)9 2 rozhovor s An Mjóng-džinem (ikr^iÉ), bývalým severokorejským agentem, který v roce 1993 uprchl do Jižní Koreje. Ten ve své výpovědi uvedl, že v Pchjóngjangu viděl unesené Japonce, jak vyučují ve výcvikových centrech pro špiony.9 3 Mezi nimi byla i žena, jež byla unesena jako náctiletá, a jejíž popis odpovídal Megumi.9 4 Její rodiče, Jokota Sakie (tltE5 ¥-lSíX) a Jokota Sigeru (tJtPEI$&), vzápětí odstartovali kampaň za osvobození své dcery, stali se veřejnými postavami a vedoucími osobnostmi celého hnutí, k němuž se brzy poté přidaly i rodiny ostatních obětí. Stejně tak jako rodiny ostatních unesených, o kterých KLDR tvrdí, že jsou již po smrti, nevěří rodiče Megumi tvrzení, že jejich dcera v roce 1993 spáchala sebevraždu. V roce 2002 pak proběhly nové rozhovory s An Mjóng-džinem, který uvedl, že Megumi byla vybrána, aby vyučovala japonštinu samotného Kim Cóng-ila a jeho syny. Důvodem bylo údajně to, že Megumi připomínala Kim Cóng-ilovu matku, která zemřela, když byl ještě malý.9 5 9 1 Leták „Kitačósen nijoru nihondžin rači mondať, dostupný na: http://www.mofa.go.jp/mofaj/area/n_korea/abd/rachi.html. 9 2 Měsíčník o záležitostech na Korejském poloostrově, vydávaný organizací Gendai Koria kenkjúdžo (51 f^:3 V TM^PJf, Institut pro výzkum moderní Korey). 9 3 DURANA, Peter. Hurdles of Japanese-North Korean Normalization. In: International Issues & Slovak Foreign Policy Affairs. Vol. 17, No. 2. Bratislava: Research Center of the Slovak Foreign Policy Association, 2008, s. 50. 9 4 Y A M A M O T O , Takahiro. Abduction: Japan's Blunders in Negotiations with North Korea. In: North Korean Review. Vol. 5, No. 2. Jefferson: McFarland & Company, Inc., 2009, s. 38. 9 5 SUZUKI, Tecu. Jokota Megumi wa ikiteiru: AnMjon Džin ga abaita nihondžiin rači no inbó. Tókjó: Kódanša, 2003, s. 35. 24 To je také podle něj důvodem, proč KLDR Megumi nikdy nevydá - nemůže totiž do Japonska vrátit někoho, kdo má důvěrnou znalost vládnoucí rodiny.96 V listopadu 2004 vydala KLDR japonské vládě zpopelněné ostatky, o kterých tvrdila, že patří Megumi. Ostatky byly předány vědci, který porovnal jejich D N A s DNA z pupeční šňůry Megumi, kterou si manželé Jokotovi uschovali. Tyto testy však ukázaly, že se jednalo o ostatky někoho jiného.9 7 Později byly tytéž testy zpochybněny v prestižním vědeckém časopise Nátur-e, který uvedl, že metoda, kterou vědec použil, byla nekonvenční a existuje u ní vysoké riziko kontaminace vzorků. 9 8 Nature proto výsledky analýzy označil za nejednoznačné. Tato skutečnost ale není v Japonsku velmi známá, neinformovaly o ní totiž téměř žádná média. Rodiny obětí i japonská vláda ve svých oficiálních prohlášeních výsledky testů označují za definitivní. V roce 2006 KLDR uspořádala tiskovou konferenci, na které vystoupil Kim Jóng-nam (-sk^^), manžel Megumi a otec jejich dcery Kim Un-kjóng9 9 . Kim Jóng-nam pochází původem z Jižní Korey a existuje u něj silné podezření, že byl také obětí únosu.1 0 0 On sám ale toto tvrzení popřel, údajně se do KLDR dostal „náhodou".1 0 1 Na konferenci potvrdil, že Megumi delší dobu trpěla depresemi a v březnu 1993 spáchala sebevraždu. Později však opravil toto datum na duben 1994, poté, co jeden z dalších unesených potvrdil, že Megumi viděl naživu ještě v roce 1994.1 0 2 Dále tím podnítil podezření veřejnosti, že jeho výpověď byla smyšlená a předem naučená. 9 6 Uvedené svědectví je často zpochybňováno, zejména zahraničními odborníky. Mnozí si skutečnost, že An s uveřejněním těchto informací čekal dalších 6 let od prvních rozhovorů, vysvětlují jako pouhou snahu o upoutání pozornosti médií, a proto se domnívají, že mnohé z informací si An přikrášlil nebo vymyslel. 9 7 Leták „Kitačósen nijoru nihondžin rači mondať. 9 8 International Crisis Group. Japan and North Korea: Bones of Contention. In: Crisis Group Asia Report [online]. Vol. 100. Brussels: International Crisis Group, 2005, dostupné na: http://www.crisisgroup.org/en/regions/asia/north-east-asia/north-korea/100-japan-and-north-korea-bones-of- contention.aspx. 9 9 Zápis jména ve znacích není známý. íoo PARK Ju-min. Japanese woman abducted by North Korea an icon, but South Korean husband forgotten. Reuters [online]. 2. července 2014 [cit. 25. března 2016], dostupné na: http://www.reuters.com/article/us-japan- northkorea-husband-idUSKBN0F72FA20140702. 1 0 1 Jako šestnáctiletý údajně usnul na lodi, která se uvolnila od břehu a odplula na moře. Později byl zachráněn severokorejskou lodí, která jej dovezla do severokorejského přístavu Nampo. 1 0 2 DIFILIPPO, 2013, s. 156. 25 Od té doby se opakovaně objevují další svědectví o tom, že Megumi byla spatřena naživu. Některé zdroje například uvádí, že byla spatřena dokonce ještě v roce 2005.1 0 3 KLDR k podobným zprávám zaujímá stanovisko, že se jedná o ničím nepodložené informace, které Japonsko využívá ke znovuoživení celé záležitosti a upoutání pozornosti. Více informací viz DIFILIPPO, 2013, s. 156. 26 3. Vyjednávání v letech 2002-2016 3.1 Situace po summitu 2002 Výsledky summitu v roce 2002 byly zpočátku v očích japonské společnosti velkým diplomatickým úspěchem, díky čemuž značně stoupla popularita premiéra Koizumiho. Velká část veřejnosti se domnívala, že Japonsko by mělo pokračovat ve snahách o normalizaci vztahů a podporovala další jednání.1 0 4 Ministerstvo zahraničních věcí ale zadržovalo informaci o tom, že 8 z unesených je údajně po smrti, a poté, co japonská média tuto informaci zveřejnila, zvedla se v Japonsku vlna nenávisti vůči KLDR i japonské vládě.1 0 5 Ve snaze uklidnit veřejnost proto vláda vyslala do Severní Koreje delegaci, která měla za úkol vyšetřit okolnosti únosů a stav obětí a přivezla zpět důkazy ve formě úmrtních listů. Nesrovnalosti v nich (viz 2.2.1) ale přinesly jen další rozhořčení rodin.1 0 6 V říjnu téhož roku KLDR ve snaze vylepšit vztahy umožnila pěti přeživším obětem návštěvu Japonska, aby se mohly setkat se svými rodinami.1 0 7 Původně se mělo jednat o dvoutýdenní návštěvu, po týdnu jejich pobytu však japonská vláda vydala prohlášení, že dotyční mají právo si sami určit, kde chtějí zůstat, a proto se do KLDR nevrátí.1 0 8 Toto rozhodnutí pochopitelně rozhořčilo severokorejskou stranu, která obvinila Japonsko z nedodržení smlouvy a upozornila, že Japonsko by se mělo snažit pohlížet na záležitost také s ohledem k vlastnímu porušování lidských práv během kolonizace a druhé světové války.1 0 9 Není tedy nijak zvlášť překvapivé, že dvanácté kolo normalizačních jednání, které se konalo jen o několik dní později v Kuala Lumpur, nepřineslo žádné zlepšení vztahů. KLDR 1 0 4 LEE, Seung Hyok. Missiles, Abductions, and Sanctions: Societal Influences on Japanese Policy Toward North Korea, 1998-2006: disertační práce. Toronto: University of Toronto, Graduate Department of Political Science, 2011, s. 192. 1 0 5 KIM, 2009, s. 82. 1 0 6 KIM, 2006, s. 183. 1 0 7 Leták „Kitačósen nijoru nihondžin rači mondať. 1 0 8 KIM, 2009, s. 82. Všech pět se po návratu v Japonsku usadilo a doposud zde žije. Hasuike Kaoru se spolu s manželkou vrátil do rodné Niigaty, kde znovu nastoupil na univerzitu a v roce 2013 se zde stal profesorem. Stejně tak manželé Čimurovi se společně vrátili do rodného města, kde se Čimura Jasuši ujal pozice na místním městském úřadě až do letošního jara, kdy odešel do důchodu. Také Soga Hitomi se svým americkým manželem zůstala v Japonsku. 1 0 9 LEE, Seung Hyok. Japanese Society and the Politics of the North Korean Threat. Toronto: University of Toronto Press, 2016, s. 82. 27 odmítla japonskou žádost o další prošetření případů a trvala na tom, že celá záležitost je již uzavřená.1 1 0 Japonsko v reakci na to stáhlo svůj příslib ekonomické pomoci s tím, že žádnou pomoc neposkytne, dokud nedojde k dalšímu vývoji v záležitosti únosů.1 1 1 3.2 Summit v roce 2004 K dalšímu vývoji ve vzájemných vztazích došlo v roce 2004. Když se stalo zřejmým, že japonská vláda uvažuje o zavedení sankcí, KLDR vyjádřila ochotu znovu záležitost otevřít. V květnu 2004 se premiér Koizumi opět vypravil do Pchjóngjangu a zde se uskutečnil druhý japonsko-severokorejský summit. Kim Cóng-il souhlasil s vydáním rodinných příslušníků repatriovaných obětí do Japonska a zavázal se k dalšímu vyšetření osudů ostatních unesených. Koizumi na oplátku přislíbil poskytnutí 250 tisíc tun potravin, dále humanitární pomoci a zdravotnických pomůcek v hodnotě 10 milionů dolarů.1 1 2 Také slíbil, že vláda podnikne kroky proti diskriminaci etnických Korejců sympatizujících s KLDR.1 1 3 Do Japonska se spolu s premiérem vrátilo 5 dětí manželů Cimurových a Hasuikeových, a o měsíc později také Charles Jenkins1 1 4 , manžel Sogy Hitomi, a jejich 2 dcery.1 1 5 Ačkoliv japonská veřejnost podporovala Koizumiho v jeho snahách a ocenila úspěch při shledání rodin, velká část byla toho názoru, že za tak malý pokrok zaplatil příliš velkou cenu.1 1 6 Od srpna do listopadu téhož roku se uskutečnila série rozhovorů, které měly za účel objasnit nejasnosti ohledně únosů. Japonská strana také položila otázky o dalších čtyřech lidech, u kterých existovalo značné podezření, že byli také obětmi únosů, KLDR ale popřela, že tito lidé vstoupili do země. Zde byly japonské delegaci vydány „ostatky Jokoty Megumi" (viz 2.3.2). 1 1 0 KIM, 2006, s. 184. 1 1 1 KIM, 2009, s. 82. 1 1 2 PARK, Kyung-Ae. New challenges of North Korean foreign policy. New York: Palgrave Macmillan, 2010, s. 25. 1 1 3 LEE, 2016, s. 91. 1 1 4 Charles Jenkins sloužil jako americký voják v Jižní Koreji. Když v roce 1965 dezertoval přes 38. rovnoběžku, byl zadržen severokorejskou armádou a uvězněn. Jako manželka mu v K L D R byla přidělena Soga Hitomi, do které se později zamiloval a měl s ní 2 dcery. Jenkins je jeden z mála unesených, kteří otevřeně promlouvají o životě v KLDR. O svém uvěznění vydal také knihu s názvem Kokuhaku (pŕ Q, Přiznání). 1 1 5 Leták „Kitačósen nijoru nihondžin rači mondai"'. 1 1 6 KIHL, Young Whan; KIM, Hong Nack. North Korea: the Politics of Regime Survival. Armonk, N Y : M.E. Sharpe, 2006, s. 177. 28 3.3 Abeho první vláda Na třináctém kole normalizačních jednání, které se konalo v únoru 2006 v Pekingu, byly zřízeny tří komise - pro záležitost únosů, jaderný program KLDR a historické spory mezi zeměmi.1 1 7 Záměrem vytvoření těchto komisí zřejměbylo, abyjednotlivé problémy byly řešeny odděleně, to se ale nestalo. Japonsko totiž v závěru nebylo ochotné o ostatních tématech jednat bez pokroku v záležitosti únosů,1 1 8 a KLDR naopak při rozhovorech o únosech stáčela pozornost k nedořešené otázce kolonizace.1 1 9 Bilaterální vztahy se nadále zhoršily v červnu téhož roku, když KLDR přes varování okolních států odpálila sedm balistických střel, včetně nově zkonstruované Tápchodong-2, nad Japonským mořem.1 2 0 Ještě téhož dne japonská vláda pod nátlakem rozrušené veřejnosti oznámila, že vůči KLDR zavede ekonomické sankce. Jejich hlavními body byly zákaz vstupu lodi Mangjongbong-92 (|ibjl:ll$-92)1 2 1 do japonských přístavů, zákaz vstupu severokorejských vládních úředníků do Japonska a zákaz přistávání severokorejských letadel na japonských letištích. Tato opatření přitom měly být pouze začátkem.1 2 2 Než se do pohybu dala druhá část sankcí, došlo ve vládnoucí straně Džimintó ke změně ve vedení. V září 2006 se premiérem stal Abe Sinzó ( ^ f í r W H ) , který za zvolení vděčil především svým snahám postavit záležitost únosů do čela politické agendy a zaujmout tvrdý postoj v zahraniční politice vůči K L D R . 1 2 3 Okamžitě po jeho nástupu do funkce byla zavedena další opatření - zejména zákaz peněžních převodů do K L D R . 1 2 4 Abe se krátce po svém jmenování v proslovu k parlamentu nechal slyšet: „Mezi Japonskem a KLDR nemůže dojít k normalizaci, pokud záležitost únosů nebude vyřešená. 1 1 7 BERKOFSKY, Axel. Japan's North Korea policy: Trends, controversies and impact on Japan's overal defence and security policy. In: AIES-Studien [online]. Mai 2011, Nr. 2. Maria Enzersdorf: Austria Institut für Europa und Sicherheitspolitik, 2011, s. 7. Dostupné na: http://www.aies.at/download/2011/AIES-Studie-2011-02.pdf. 1 1 8 BERKOFSKY, 2011, s. 7. 1 1 9 KIM, 2009, s. 86. 1 2 0 KIM, 2009, s. 87. 1 2 1 Trajekt postavený z nákladů Čósen sóren, využívaný k přepravě cestujících z prefektúry Niigata do severokorejského Wönsanu. 1 2 2 LEE, 2011, s. 285. 1 2 3 KIM, 2009, s. 88. 1 2 4 LEE, 2011, s. 288. 29 Budu vycházet z předpokladu, že oběti únosů j sou všechny naživu, a politikou dialogu a nátlaku se důrazně domáhat jejich návratu."1 2 5 Dále pak Abe založil Ústředí pro únosová protiopatření (iÍLŠCMM^-^, Rači taisaku honbu - dále UUP), sám sebe přitom dosadil do pozice předsedy. Hlavním úkolem této organizace je osvěta veřejnosti. Má na starosti tisk informačních letáků, které byly rozeslány na japonské ambasády po celém světě, plakátů, tvorbu televizních spotů, také výše zmíněné anime Megumi.126 Jednou týdne vysílá radiový program Vítr z rodišť (újlM^M, Furusato no kaze), který má unesené, jež jsou stále v KLDR, informovat o dění v Japonsku a obsahuje zprávy od jejich rodin a přátel.1 2 7 Během Abeho vlády byl také zřízen úřad Ministra pro záležitost únosů (íiScfnlMÍS.^ Rači mondai tantó daidžin).128 V říjnu 2006 se dále zhoršila mezinárodní situace, když KLDR uskutečnila podzemní jaderný test. Japonsko v reakci na něj opět zvýšilo sankce - zakázalo dovoz zboží z KLDR a rozšířilo zákaz vstupu do země na všechny držitele severokorejských pasů.1 2 9 3.4 Změny ve vedení Diimintó V září 2007 Abe Sinzó ze zdravotních důvodů odstoupil z funkce a na jeho místo nastoupil Fukuda Jasuo (fe HlííA). Ten jako hlavní prioritu vlády stanovil denuklearizaci KLDR, východisko pro vyřešení únosů přitom hledal v normalizaci vztahů mezi zeměmi, což í t o J Sušókantei. Daihjakurokudžúkai kokkai ni okem Abe naikaku sóri daidžin šošin hjómei enzecu [online], [cit. 8. dubna 2016], dostupné na: http://www.kantei.go.jp/jp/abespeech/2006/09/29syosin.html. 1 2 6 WAD A, Haruki. Japan-North Korea Relations - A Dangerous Stalemate. In: The Asia-Pacific Journal [online]. Vol. 7, Issue 25, No.2. The Asia-Pacific Journal, Japan Focus, 2009, dostupné na: http://apjjf.org/-Wada- Haruki/3176/article.html. 1 2 7 HANSSEN, 2011, s. 52. 1 2 8 ISOZAKI, Atsuhito. Japan-North Korea Relations: The Abe Administration and the Abduction Issue. In: SERI Quarterly [online], [cit. 28. března 2016]. Seoul: Seri World, 2013, s. 70, dostupné na: https://www.google.cz/url?sa=tc&rct=jí&q=í&esrc=Sí&source=webí&cd=lí&cad=rjaí&uact=8í&ved=0ahUKEwieme Tvo7XMAhXH0RQKHVNFA_MQFggcMAA&url=http%3A%2F%2Fwww.seriworld.org%2F16%2Fqt_PdfDo wn.html%3Fmncd%3D0301%26pub%3D20130321%26seq%3D325í&usg=AFQjCNGGjnxkyYIWDflVkqreodw UiviTgA&sig2=wUXTVqNoFKE_LATQLJFClQ. 1 2 9 KIM, 2009, s. 89. 30 značně přispělo k jeho všeobecné neoblíbenosti. Během jeho vlády také neproběhlo ani jedno setkání ÚÚP.1 3 1 V červnu 2008 se v Pekingu uskutečnily dialogy mezi Fukudovou vládou a KLDR. Japonsko zde přislíbilo, že pokud KLDR začne spolupracovat při řešení únosů, poleví v sankcích. KLDR pod tímto příslibem změnila své stanovisko, že celá záležitost je již vyřešená, a zavázala se k novému prozkoumání a vytvoření vyšetřovací komise. Tento slibný vývoj byl ale přerušen o několik měsíců později, když v září nečekaně resignoval premiér Fukuda. KLDR se vyjádřila, že zahájení vyšetřování bude odloženo, dokud nová vláda nevyjádří své stanovisko k červnové dohodě.1 3 2 Krátce poté, co byl novým premiérem jmenován Asó Taró rozhodlo USA o odstranění KLDR ze seznamu států sponzorujících terorismus133 . Nová vláda to ze strany USA považovala za zradu,1 3 4 a v reakci na to obnovila setkání UUP a vydala prohlášení, že sankce vůči KLDR budou prodlouženy.1 3 5 3.5 Únosy a Minšutó Tříleté období vlády Demokratické strany Japonska ( K É i ^ , Minšutó)136 od srpna 2009 do prosince 2012 přineslo jen minimální změny v záležitosti únosů. Smrt Kim Cóng-ila v prosinci 2011 a následná změna ve vedení KLDR přinesly novou naději na vyřešení záležitosti. Mnozí odborníci se domnívali, že nový vůdce Kim Cóng-ún (-sk IEJH), který (už s ohledem na věk)1 3 7 nemohl mít osobně s únosy mnoho společného, by mohl být ochotnější k vyjednávání. Japonská vláda se ale zdráhala ukvapených akcí, a šance na využití situace se ztratila v březnu 2012, když KLDR oznámila odpálení rakety 1 3 0 BERKOFSKY, 2011, s. 8. 1 3 1 WADA, 2009. 1 3 2 Leták „Kitačósen nijoru nihondžin rači mondať. 133 Zwzaizm na tomto seznamu s sebou nese tvrdé sankce ze strany USA. V současnosti je na seznamu pouze Írán Súdán a Sýrie. 1 3 4 WADA, 2009. 1 3 5 DIFILIPPO, 2013, s. 149. 1 3 6 V březnu 2016 byla strana oficiálně rozpuštěna, sloučila se totiž s dalšími stranami a společně vytvořily Demokratickou stranu ( S i l í Ě , Minšinto). 1 3 7 Kim Čóng-ůn se narodil v roce 1983, tedy až poté, co k únosům došlo. 31 Kwangmjóngsóng-3 0t ^ M - 3 ) . Dle KLDR se údajně mělo jednat o poctu věčnému prezidentu Kim Ir-senovi při příležitosti stého výročí jeho narození, Japonsko ale tuto informaci považovalo za záminku k testu raket dlouhého dostřelu.1 3 8 První rozhovory s novým vedením KLDR proběhly až v srpnu 2012 v Pekingu, tedy celé 4 roky od posledních vyjednávání premiéra Fukudy v roce 2008. Tato setkání byla zřejmě výsledkem snahy Kim Cóng-úna o zmírnění napětí mezi KLDR a Japonskem a zajištění ekonomické pomoci, a zároveň pokusu neoblíbené Minšutó o získání podpory voličů před plánovanými prosincovými volbami.1 3 9 Jejich náplní bylo především vyjednávání o navrácení ostatků Japonců, kteří na konci Korej ské války zemřeli na území KLDR. Obě strany se dohodly, že v diskusích, které budou zahrnovat také záležitost únosů, budou pokračovat na dalším setkání.1 4 0 To proběhlo v listopadu 2012 v Ulánbátaru, v záležitosti únosů zde ale nedošlo k žádnému vývoji. Zúčastněné strany se sice dohodly na pokračování diskusí o obnovení vyšetřování únosů v prosinci 2012, k těm už ale nedošlo.1 4 1 Těsně před plánovanými rozhovory totiž KLDR oznámila vypuštění pozorovací družice, které bylo ale mezinárodní komunitou považováno za záminku k testu rakety dlouhého doletu Unha-3 (ISM-3), a setkání byla proto odložena. V prosincových volbách se do čela dostala Džimintó a novým premiérem se stal opět Abe Sinzó, který stejně jako dříve přislíbil postavit únosy na první místo.1 4 2 1 3 8 DIFILIPPO, 2013, s. 151. 1 3 9 MASLOW, 2013. 1 4 0 DIFILIPPO, 2013, s. 160. 1 4 1 MASLOW, 2013. 1 4 2 ISOZAKI, 2013, s. 71. 32 3.6 Abeho druhá vláda Hned pojmenování se Abe pustil do opětovného upevňování sankcí, když členům Čósen sóren znemožnil návrat do Japonska po návštěvě KLDR. Také vyloučil soukromé střední školy, které se hlásí ke KLDR, z programu středoškolského vzdělání zdarma.1 4 3 V dubnu 2013 pak Japonsko prodloužilo svůj zákaz veškerého obchodu s KLDR a vstupu severokorejských lodí do japonských přístavů o další 2 roky.1 4 4 V květnu 2014 se po dlouhé době objevila naděje na vyřešení záležitosti, když se obě vlády setkaly ve Stockholmu. KLDR přislíbila vytvoření vyšetřovací komise a prošetření všech osob japonského původu momentálně pobývajících v zemi, a to výměnou za zrušení některých sankcí.1 4 5 K vytvoření komise došlo v červnu téhož roku a obě strany podrobně prodiskutovaly její strukturu a pravomoci. KLDR vyhlásila zahájení vyšetřování prostřednictvím státních i mezinárodních médií, a Japonsko současně zrušilo zákaz týkající se vstupu Severokorejců do země, peněžních převodů do KLDR a omezení lodní dopravy. KLDR ale ve stanoveném termínu neposkytla žádné výsledky, a proto od března 2015 japonská vláda začala diskutovat o novém prodloužení ekonomických postihů.1 4 6 Tyto diskuse vyvrcholily v únoru 2016, kdy Abe opět obnovil tytéž sankce, které byly dříve zrušeny. Stalo se tak v reakci na to, že KLDR v rozmezí jednoho měsíce podnikla podzemní jaderný test a také raketový test nad ostrovy v prefektúre Okinawa.1 4 7 Týden poté severokorejská vyšetřovací komise vydala prohlášení, že vyšetřování bude zrušeno a samotná 143 p r 0 g r a m 5 který byl spuštěn Ministerstvem školství, kultury, sportu, vědy a technologie v dubnu 2010 za účelem poskytnutí rovných příležitostí k středoškolskému vzdělání všem obyvatelům, a původně zahrnoval všechny střední školy v Japonsku, včetně soukromých a mezinárodních. Jeho náplní je zrušení poplatků na veřejných středních školách a poskytnutí finanční podpory ve stejné výši studentům škol soukromých. 1 4 4 MASLOW, 2013. 1 4 5 Japan to ease North Korea sanctions amid abduction Talks. BBC News [online]. 3. července 2014 [cit. 5. dubna 2016], dostupné na: http://www.bbc.com/news/world-asia-28139965. 1 4 6 KARUBE, Takuya. North Korea says fresh probe into Japan abductees almost done. The Japan Times [online]. 10. září 2015 [cit. 5. dubna 2016], dostupné na: http://www.japantimes.co.jp/news/2015/09/10/national/north- korea-says-fresh-probe-japan-abductees-almost-done/#VwrZonqoG7A. 1 4 7 Sókin no gensoku kinši, kikó no daisangoku funě mo njúkó kinši... Seifu ga dokudži seisai wo kettei. Sankei njúsu [online]. 10. února 2016 [cit. 8. dubna 2016], dostupné na: http://www.sankei.com/politics/news/160210/pltl602100058-nl.html. 33 komise rozpuštěna. KLDR nazvala japonské sankce jasnou provokací a uvedla, že proti Japonsku začne podnikat tvrdé kroky.1 4 8 3.7 Šestistranné rozhovory Kromě bilaterálních jednání s KLDR se Japonsko pokoušelo o vyřešení záležitosti i na multilaterální úrovni. Opakovaně se totiž snažilo o zahrnutí únosů do programu také na Sestistranných rozhovorech ( A ^ " ^ n " , Rokuša kaigó)149 . Již od jejich zahájení v roce 2003 japonská strana ve svých proslovech soustavně zdůrazňovala, že nejen jaderný problém, ale i záležitost únosů musí být vyřešeny, než bude moci dojít ke zlepšení vztahů s KLDR a poskytnutí ekonomické pomoci. Tyto snahy Japonska byly opakovaně předmětem výhrad ostatních členských zemí, které až na výjimku USA daly jasně najevo, že tématem jednání by měla být denuklearizace KLDR a nikoliv specifické bilaterální problémy mezi jednotlivými zeměmi.1 5 0 V roce 2007 bylo na jednáních rozhodnuto, že členské země poskytnou KLDR ekonomický balíček, aby mohla ukončit aktivitu jaderného reaktoru v Njôngbjônu (^j_!)1 5 1 a reaktor rozebrat. Japonsko se ale této pomoci odmítlo zúčastnit, dokud KLDR neposkytne nové informace o unesených.1 5 2 KLDR se mezi lety 2003 a 2009 několikrát dožadovala, aby bylo Japonsko zjednání vyloučeno. Když v dubnu 2009 oznámila své vystoupení z Sestistranných rozhovorů, za viníka označila právě Japonsko. Uvedla, že japonská strana najednáních vždy stáčí řeč k irelevantním záležitostem, vytváří zbytečné překážky a snaží se rozhovory sabotovat.153 148 XAKAMOTO, Kóta. Račičósačúši, tokubecuikaitai, seisai nihanpacu.Mainiči šinbun [online]. 13. února2016 [cit. 8. dubna 2016], dostupné na: http://mainichi.jp/articles/20160213/ddm/001/030/175000c. 1 4 9 Jednání mezi šesti zeměmi - KLDR, Jižní Korea, Čína, Japonsko, Rusko a USA - jehož cílemje denuklearizace Severní Korey. Od roku 2009 jsou jednání pozastavena, pravidelně se však objevují zprávy o možném obnovení. 1 5 0 CHANLETT-AVERY, Emma. North Korea's Abduction of Japanese Citizens and the Six-Party Talks. In: Congressional Research Service Reports on Foreign Policy and Regional Affairs [online]. Congressional Research Sevice, March 2008, dostupné na: https://www.fas.org/sgp/crs/row/RS22845.pdf. 1 5 1 Největší jaderný reaktor v KLDR, v zahraniční literatuře zpravidla známý jako Jóngbjón (jihokorejský název). 1 5 2 KIM, 2009, s. 91. 1 5 3 BERKOFSKY, 2011, s. 21. 34 3.8 Shrnutí Při pohledu na události popsané v této kapitole je zřejmé, že veškeré pokusy o zlepšení vztahů s K L D R byly dominovány japonskou snahou o postavení záležitosti únosů na první místo v jednáních. Lze nalézt několik případů, kdy tomu tak bylo i na úkor patrně urgentnějších problémů jako jsou balistické střely a jaderný program, přestože zahrnutí únosů do programu jednání většinou vedlo k jej ich přerušení. Vyjednávání tudíž nepřinesla žádný pokrok ani v záležitosti únosů, ani v otázce současné bezpečnostní situace. Samozřejmě se ale nabízí otázka, zda by tato jednání nějaký pokrok přinesla, i kdyby při nich únosy vůbec nebyly zmíněny. Od roku 2006 začalo Japonsko vůči KLDR uplatňovat tvrdé ekonomické sankce. Snažilo se tak Severní Koreu přimět ke spolupráci v otázce únosů, nedá se ale říci, že by tyto snahy byly nějak úspěšné. Je sice možné vypozorovat jisté pokusy Severní Korey o uvolnění těchto sankcí a získání ekonomické pomoci výměnou za (údajnou) ochotu podniknout další šetření, prozatím byla ale tato šetření vždy Severní Koreou přerušena a je proto na místě pochybovat, zda se z její strany nejedná o pouhé blafování ve snaze vylepšit vlastní hospodářskou situaci. Dalo by se říct, že postavením záležitosti únosů do čela zahraniční politiky vůči KLDR si Japonsko podkopává vlastní zájmy, tedy zejména vyřešení dvou problémů, které ohrožují jeho národní bezpečnost - jaderného programu KLDR a raketových střel, které jsou opakovaně testovány nad japonským územím. Dokladem toho je mimo jiné fakt, že se Japonsko i přes protesty ostatních členských zemí snažilo o zahrnutí únosů do programu Sestistranných rozhovorů - jediného mechanismu, který v poslední době přinesl jisté pokroky v otázce denuklearizace Severní Korey - a údajně tím zapříčinilo jeho selhání. Klíčové postavení otázky únosů v japonské zahraniční politice je problematické také proto, že přes zjevnou neochotu Severní Korey o věci otevřeně jednat si Japonsko vyřešení záležitosti stanovilo jako jasnou podmínku pro zlepšení vztahů mezi oběma zeměmi. Zde se totiž nabízí otázka, co přesně si japonská veřejnost a vláda představují pod pojmem „vyřešení" (Mtk, kaikecu). Budeme-li předpokládat, že KLDR skutečně časem bude ochotná vydat zbývajících 12 ze 17 obětí uznaných japonskou vládou (případně poskytnout dostatečné důkazy o jejich smrti), je jen těžko představitelné, že tímto by záležitost mohla být považována za „vyřešenou". Vzhledem ke stále rostoucímu seznamu možných obětí únosů je totiž velmi pravděpodobné, že 35 japonská veřejnost se bude domáhat šetření dalších a dalších případů. Japonská vláda by musela být ochotná záležitost po vyřešení těchto 17 obětí oficiálně uzavřít, přestože by takový krok jistě vedl ke značné ztrátě voličské podpory. I za velmi nepravděpodobné situace, kdy by KLDR byla ochotná spolupracovat při vyšetření dalších stovek případů, narážíme na problém. Mezi těmito případy jsou téměř s jistotou i mnohé, kdy pohřešovaní skutečně uneseni nebyli a zmizeli za jiných okolností. Tuto skutečnost by ale KLDR prokázat nebyla schopná a Japonsku by mohla nabídnout pouze tvrzení, že s jejich zmizením nemá nic společného. Vzhledem k nedůvěře panující mezi oběma zeměmi a minulou zkušeností s nepravdivostí podobných tvrzení Severní Korey je obtížné si představit, že rodiny pohřešovaných by se s tímto výsledkem spokojily. 36 4. Média a aktivismus Přes různé snahy rodin pohřešovaných o získání publicity se většina médií po dlouhou dobu spekulací o únosech stranila a zdržovala se zveřejňovat informace. I poté, co na konci 80. let v parlamentu zaznělo, že skutečně existuje pravděpodobnost severokorejských únosů, téměř žádná velká média tuto událost nezveřejnila. Většina z nich, s výjimkou konzervativních Sankei šinbun 0ĚM.W\^ft), záležitost ignorovala celých 16 let.1 5 4 Po přelomovém summitu v roce 2002 ale situace dosáhla opačného extrému a pozornost médií patřila téměř výhradně únosům. 4.1 První zprávy o únosech První váhavé zprávy se objevily v lednu 1980 v Sankei šinbun, které otiskly příběh o třech párech pohřešovaných, jež zmizely z různých pobřežních oblastní Honšú v roce 1978.1 5 5 V článku sice zaznělo, že pachateli byli pravděpodobně cizí agenti, kteří se do Japonska dostali lodí, KLDR však zmíněna nebyla. U vlády zpráva nevzbudila žádný zájem a policie ji odbyla jako pouhou spekulaci.156 V květnu 1985 Jižní Korea zatkla Severokorejce jménem Sin Kwang-su ^tW), který používal falešný japonský pas na jméno Hara Tadaaki. Poté, co jihokorejské autority zjistily, že skutečný Háraje od roku 1980 pohřešovaný, přiznal se Sin, že Hara byl s pomocí členů Čósen sóren unesen severokorejským agentem a on se za něj vydával. Japonská vláda však na tuto informaci opět nijak nezareagovala.157 První reakce od japonské vlády přišla v roce 1988 po zatčení Kim Hjón-húi a jejím svědectví o ženě, která odpovídala popisu Taguči Jaeko (E5 P A3IŤ) (viz 1.2). Tehdy byla záležitost poprvé nadnesena v japonském parlamentu, Ministerstvo zahraničních věcí ale nepodniklo žádná opatření. Rodinám obětí bylo řečeno, že bez diplomatických vztahů s KLDR 1 5 4 SAMUELS, Richard J. Kidnapping Politics in East Asia. In: Journal of East Asian Studies. Vol. 10, No. 3. Cambridge: Cambridge University Press, 2010, s. 370. 1 5 5 ARRINGTON, Celeste. The Abductions in Japan and South Korea: Ten Years after Pyongyang's Admission. In: International Journal of Korean Studies [online]. International Council on Korean Studies, 2013, s. 114. Dostupne na: https://www.ciaonet.org/attachments/23859/uploads. 1 5 6 Y A M A M O T O , 2009, s. 37. 1 5 7 L Y N N , Hyung Gu. Vicarious Traumas: Television and Public Opinion in Japan's North Korea Policy. In: Pacific Affairs. Vol. 79, No. 3. Pacific Affairs, University of British Columbia, 2006, s. 489. 37 nebo konkrétních důkazů má vláda svázané ruce. Téhož roku také rodina mladíka, který v roce 1980 zmizel během návštěvy Španělska, obdržela z KLDR propašovaný dopis, podle něhož jejich syn spolu s dalšímu Japonci žil v Pchjóngjangu. Z obav o bezpečnost syna rodina dopis nezveřejnila, předala jej ale policii, která na něj nijak nezareagovala.159 Vláda poprvé záležitost nadnesla přímo v diskusi s KLDR na třetím kole normalizačních jednání v květnu 1991. Tvrzení byla KLDR ostře odmítnuta, důkazů ale postupně začalo přibývat. Záležitost náhle získala značnou pozornost veřejnosti poté, co v roce 1996 časopis Gendai Koria zveřejnil svědectví An Mjóng-džina. Když pak o rok později tentýž časopis vydal speciální edici o Jokotě Megumi, z příběhu se stala senzace. Články o Megumi, doplněné jejími fotkami ve školní uniformě, brzy otiskly i Sankei a další velké noviny,1 6 0 a samotná Megumi se stala symbolem záležitosti, která právě v této době získala všudypřítomné označení rači mondai.161 4.2 Únosy jako priorita Po oznámení plánovaného summitu v roce 2002 ostatní témata týkající se KLDR začala z médií postupně mizet.1 6 2 Jednotlivá média soupeřila o co nej lepší pokrytí problému, začala vysílat speciální programy o možných řešeních situace, historii normalizačních jednání i reakcích ze zahraničí. Poté, co se Koizumi vrátil s informací, že 8 z unesených je již po smrti, média se předháněla v tom, které dovede lépe zprostředkovat pobouření rodin obětí.1 6 3 Pokrytí záležitosti pokračovalo ve stejném rozsahu i po druhém summitu v roce 2004. Ještě o několik měsíců později se informace o únosech objevovaly každý den, většinou jako hlavní zprávy dne.1 6 4 Média dávala únosům více prostoru než bezpečnostním rizikům hrozícím 1 5 8 Y A M A M O T O , 2009, s. 37. 1 5 9 JOHNSTON, Eric. The North Korea Abduction Issue and Its Effects on Japanese Domestic Politics. In: JPRI Working Paper [online]. No. 101. Oakland: Japan Policy Research Institute, 2004, dostupne na: http://www j pri. org/publications/workingpapers/wp 101.html. 1 6 0 L Y N N , 2006, s. 489. 1 6 1 DURANA, 2008, s. 50. 1 6 2 SAMUELS, 2010, s. 370. 1 6 3 ARRINGTON, 2013, s. 129. 1 6 4 L Y N N , 2006, s.491. 38 ze strany KLDR, a tím přispěla k formování všeobecného názoru, že mezi KLDR a Japonskem jsou únosy nej důležitějším problémem.1 6 5 Tuto skutečnost jasně ilustruje průzkum o předmětech zájmu ve vztahu s KLDR (viz příloha č. 2), který každoročně uskutečňuj e japonská vláda v rámci průzkumu veřejného mínění o diplomatických vztazích1 6 6 . Zatímco zájem o únosy se od roku 2002 s přehledem drží nad 80 %, zájem o jaderný program a balistické střely se pohybuje výrazně níže a jsou v něm patrné velké výkyvy, které zcela zřejmě odpovídají jaderným testům a odpalům raket v letech 2006, 2009, 2013 a 2016. Z toho lze jasně vyvodit, že zatímco zájem o únosy je poměrně stabilní, zájem o ostatní problémy ve vztahu s KLDR přímo závisí na současném dění. Jisté výkyvy související se současnou situací lze ale u únosů nalézt také. Z grafu je patrný pozvolný pokles zájmu mezi lety 2004 a 2006 (z 88,3 % na 86,7 %), kdy záležitost únosů z důvodu nedostatku nových informací postupně utíchala. V roce 2007 však zájem o únosy stoupl na 88,7 %, doposud nejvyšší hodnotu od roku 2003. Za hlavní příčinu by se dal pokládat nástup premiéra Abeho v září 2006, který ihned po svém jmenování začal podnikat kroky k znovuotevření záležitosti. Jejich součástí bylo i rozšiřování povědomí o záležitosti, například nařízení, podle nějž organizace NHK (1=1 ^tikxĚWj^, Nippon hósó kjókai)167 měla zvýšit pokrytí problému v rádiových programech.168 Podobný pokles jako mezi lety 2004 a 2006 pak můžeme sledovat v letech 2009-2011. Ten odpovídá období vlády Minšutó, která si záležitost únosů nekladla za prioritu. Prudký vzrůst v roce 2012 by pak obdobně jako v roce 2007 reagoval na opětovný nástup premiéra Abeho. 4.3 Povědomí o únosech Široké mediální pokrytí únosů napomohlo také tomu, že míra povědomí o celé záležitosti v Japonsku dosáhla velmi vysokých hodnot. Podle průzkumu japonské vlády z roku 2012 (viz příloha č. 3), zaměřeného speciálně na únosy, bylo přes 96 % dotázaných obeznámeno se záležitostí v detailu, dalších 3,6 % pak o záležitosti vědělo, ale neznalo podrobnosti. Pouhých 1 6 5 SAMUELS, 2010, s. 370. 166 ^^(r.§l^51i:frafiďli: (Gaikó ni kansuru serončósa), výsledky průzkumů z jednotlivých let dostupné na: http://survey.gov-online.go.jp/index-gai.html 1 6 7 Státní veřejnoprávní médium, pod které spadá několik televizních stanic a radiových programů. 1 6 8 SAMUELS, 2010, s. 370. 39 0,3 % o únosech nikdy neslyšelo. Při takovýchto číslech by bylo pro vládu nemyslitelné ignorovat hlasy rodin obětí a riskovat tak hněv veřejnosti. Méně radikální politikové se v takovéto situaci zdráhali výrazů více smířlivého přístupu vůči KLDR, bylo totiž jasné, že pouhý návrh, že jaderné odzbrojení by mělo mít stejnou, ne-li větší váhu než únosy, by u veřejnosti vyvolal protesty a negativně ovlivnil jejich kariéru.1 6 9 Když se v televizi někteří odborníci vyjádřili, že jaderný program by měl být přinejmenším stejně důležitý jako únosy, jejich e-mailové schránky se rychle zaplnily zlostnými zprávami od diváků.1 7 0 Za povědomím o únosech nestojí pouze masivní pokrytí celé záležitosti, ale také rozmanitost nabízených forem informací. Nejednalo se totiž zdaleka jen o zprávy. Vysílány byly také speciální dokumenty a dokudramata, únosy figurovaly dokonce i v komediálních programech ( ^ 7 ^ T " - f # ! í L , baraeti bangumi), díky čemuž mohly zasáhnout široké spektrum publika. 1 7 1 Mnohé z těchto programů přitom měly sledovanost srovnatelnou s nej úspěšnější mi seriály.1 7 2 Často měly velmi emotivní nádech a vzbuzovaly tak sympatie japonské veřejnosti.1 7 3 Dobrým příkladem je zde již zmíněné anime Megumi. Ačkoliv je Megumi označováno za dokumentární anime, nej edná se zrovna o přesné zachycení příběhu o únosu Megumi a snahách o její osvobození. Mnohé informace jsou velmi zjednodušené a v některých místech snímek předkládá informace, které jsou pouhými domněnkami, jako fakta. Celé anime je vyprávěno z pohledu manželů Jokotových a spíše než na faktické informace klade důraz na vyobrazení Megumi jako hodného a milého děvčete a utrpení zarmoucené rodiny po jejím zmizení.1 7 4 Přestože existovala široká nabídka forem informativních pořadů, totéž se nedá říct o jejich obsahu. Jednou z hlavních charakteristik japonských médií jsou silné vazby mezi j ednotlivými mediálními společnostmi. Všech 5 nej větších komerčních televizních společností je spoluvlastněno některými z 5 největších novin - např. Nippon TV (0 V tf) spadá pod 1 6 9 DIFILIPPO, 2013, s. 140. 1 7 0 L Y N N , 2006, s. 500. 1 7 1 Tamtéž, s. 494. 1 7 2 Hyung GuLynn(LYNN, 2006, s. 494) uvádí např. dokument o KimHjón-hůi, odvysílaný 1. dubna 2003, který měl sledovanost 20 %, zatímco nej sledovanější pořad celého týdne měl 24 %. 1 7 3 Tamtéž, s. 492. 1 7 4 Na této emoťivnosti by snad nebylo nic zvláštního, kdyby anime vydalo některé z aktivistických hnutí či rodiny unesených. Snímek ale financovala japonská vláda. 40 Jomiuri šinbun (BJr7£0ŕH3), TVTókjó (T" \s tfjfÍÄ) podNihon keizai šinbun ( 0 ^§I$Í;STIS3), IBS ( ^ Ä Ä i i ) pod Mainiči šinbun (fe 0 0rffl), atd. Silné vazby mezi médii a jejich soupeřivost značně zvyšují pravděpodobnost, že se zprávy budou obsahově shodovat.175 Je možné, že také tato skutečnosti přispěla k formování představy o klíčovosti únosů ve vztazích se Severní Koreou. Z průzkumu (příloha č. 3) navíc vyplývá, že naprostá většina japonské veřejnosti stále upřednostňuje tradiční zdroje informací, jako jsou televize (99,3 %) nebo noviny (83,3 %). Zdroje nabízející větší škálu informací, jako je internet, využívá jen malá část (18,7 %). Dalo by se proto říct, že právě tradiční média dala celé záležitosti podobu, kterou nyní zaujímá v očích veřejnosti. 4.4 Občanský aktivismus Pro aktivistická hnutí za záchranu unesených jsou právě média nej efektivnějším nástrojem, jak vyvíjet tlak na vládu a dosáhnout stanovených cílů. Od druhé poloviny 90. let, se jejich členové, zvláště pak rodiny obětí únosů, stali mediálními osobnostmi, jejichž názory vyhledávají noviny a televizní stanice na téměř všechny zprávy ohledně Severní Koreje, ať už se týkají únosů nebo ne.1 7 6 V Japonsku aktivistickým hnutím zabývajícím se únosy Severní Koreou dominují tři hlavní organizace. Všechny tři spolu úzce spolupracují, přičemž každá funguje na jiné úrovni. 4.4.1 Kazokukai Asociace rodin obětí únosů Severní Koreou (^bi9t¥i^ <£ h^ÍLBiW^^'M-M^Mí é , Kitačósen nijoru rači higaiša kazoku renrakukai - zkráceně jako Kazokukai) je organizace sestávající pouze z rodinných příslušníků obětí únosů. Byla založena v břenu 1997, poté co díky svědectví An Mjóng-džina vyšly najevo podrobnosti o Jokotě Megumi. Jejími zakladateli jsou manželé Jokotovi, přičemž Jokota Sigeru byl formálním 1 7 5 Tamtéž, s. 487. 1 7 6 HANSSEN, 2011, s. 45. 41 vůdcem organizace až do roku 2007, kdy ze zdravotních důvodů odstoupil. Jeho pozici pak zaujal Iizuka Sigeo {W.M.^MW), bratr unesené Taguči Jaeko.1 7 7 Před založením organizace si snahy jednotlivých rodin nedokázaly získat pozornost médií ani politiků, a proto byla zpočátku cílem organizace osvěta veřejnosti o záležitosti únosů.1 7 8 Po Kim Cóng-ilově přiznání z roku 2002 se jejich snahy přeorientovaly na vytváření tlaku na politiky, aby podnikli kroky, jež povedou k vyřešení záležitosti. Většina členů podporuje tvrdou politiku sankcí vůči KDLR. 4.4.2 Sukúkai Národní shromáždění pro záchranu občanů unesených Severní Koreou (^It^JAř^ fclífc $ flŤZ. 0 §r#C(±i"f~ <5 ŤCtf)(D^^WiWiáz, Kitačósen ni rači sareta nihondžin wo kjúšucu suru tame no zenkoku kjógikai - často pouze ft^é, Sukúkai) vzniklo v roce 1998 za účelem poskytnutí podpory pro Kazokukai, se kterým blízce spolupracuje. Jedná se o větší organizaci složenou převážně z politiků a odborníků, v současnosti s 36 pobočkami po celém Japonsku. Jejím zakladatelem je Sató Kacumi ('ífelHilE), jenž stojí také v čele Institutu pro výzkum moderní Korey. 1 7 9 Obě organizace spolu proto spolupracují a jejich členství se částečně překrývá. V roce 2008 na jeho místo nastoupil Nišioka Cutomu (WMýj), známý zastánce remilitarizace a užití vojenské síly k vyřešení věci.1 8 0 Jejich hlavní aktivity spočívají ve vydávání vzdělávacích publikací, tisku letáků a plakátů. Dále mají na starost pořádání přednášek a konferencí, demonstrací, a také zajištění mediálního pokrytí těchto akcí. Starají se tak o to, aby se záležitost objevovala v médiích, i když zrovna nejsou dostupné žádné nové informace. Od roku 2003 v KLDR vysílají rádiový program s názvem Svobodné severokorejské vysílání ( § ^t^$PŽfci%, Džijú Kitačósen hósó)m . Program v japonštině a korejštině poskytuje informace, které by mohly být užitečné pro možné uprchlíky nebo oběti únosů. Své aktivity Sukúkai 1 7 7 WILLIAMS, 2010, s. 513. 1 7 8 HANSSEN, 2011, s. 44. 1 7 9 Byla to právě tato organizace, která v roce 1996 zveřejnila svědectví An Mjóng-džina. 1 8 0 MASLOW, Sebastian. Yet Another Lost Decade? Whither Japan's North Korea Policy under Abe Shinzo. In: The Asia-Pacific Journal [online]. Vol. 11, Issue 15, No. 3. The Asia-Pacific Journal, Japan Focus,2013, dostupné na: http://apjjf.org/2013/ll/15/Sebastian-Maslow/3928/article.html. 1 8 1 Jedná se již o druhý rádiový program zaměřený na možné oběti únosů v KLDR, nikoli tentýž, co vysílá ÚÚP. 42 financuje z příspěvků, vstupních poplatků na hromadné akce a výtěžků z prodeje knih, odznaků a dalšího zboží.1 8 2 4.4.3 Rači giren Sdružení členů parlamentu pro záchranu občanů údajně unesených Severní Koreou (^b^Ě^ííi^li^ 0 ^AÍ^fepftMi^SS, Kitačósen rači giwaku nihondžin kjúen giin renmei - zkráceně íii^pfti^, Rači giren) je organizace složená ze členů japonského parlamentu, jejíž hlavním účelem je podpora pro Kazokukai na politické úrovni. Byla založena v dubnu 1997 v čele s Nakajamou Masaakim ( Ť |l|iEB?), bývalým Ministrem pošty. Rači giren je méně aktivní v organizování událostí než Sukúkai, jeho hlavní náplní jsou veřejná vystoupení a proslovy členů, kteří se takto starají o to, aby záležitost zůstala na prvních příčkách programů politických jednání.1 8 3 Výše zmíněná struktura umožňuje aktivistickým hnutím ovlivňovat jak japonskou veřejnost, tak přímo japonskou vládu. Jejich vliv je nesporný - téměř všem požadavkům, které Kazokukai veřejně nadnesl, vláda dříve nebo později vyhověla. 1 8 4 Ve vývoji domácí i zahraniční únosové politiky od roku 2002 můžeme najít hned několik případů, kdy aktivistické skupiny a veřejný názor přímo ovlivnily rozhodnutí vlády. 1) Když premiér Koizumi po summitu v roce 2002 přivezl 5 žijících obětí zpět do Japonska, původně se mělo jednat pouze o návštěvu trvající dva týdny. Vláda ale po týdnu jejich pobytu oznámila, že oběti se do KLDR už nevrátí. Toto rozhodnutí bylo reakcí na dosud vůbec nej intenzivnější pokrytí záležitosti, které média spustila pod nátlakem hnutí Sukúkai.185 Ministr zahraničních věcí tehdy v proslovu uvedl, že při rozhodnutí hrály roli potřeby vlády a rodin unesených.1 8 6 V médiích se přitom objevilo mnoho spekulací o tom, že ze strany samotných obětí, jejichž malé děti zůstávaly stále v KLDR, k tomuto rozhodnutí zaznívaly výhrady.1 8 7 1 8 2 WILLIAMS, 2010, s. 515. 1 8 3 L Y N N , 2006, s. 501. 1 8 4 HANSSEN, 2011, s. 59. 1 8 5 ĎURANA, 2008, s. 55. 1 8 6 L Y N N , 2006, s. 504. 1 8 7 JOHNSTON, 2004. 43 2) Po zkušebním odpalu balistických střel v červnu 2006 hnutí Kazokukai, Sukúkai i Rači giren zorganizovala veřejné manifestace a sesbírala petice s 5 miliony podpisů, které volaly po sankcích proti K L D R . 1 8 8 Ačkoliv ekonomické sankce už po delší dobu byly jednou z možností, které japonská vláda zvažovala, jejich až překvapivě rychlé uplatnění bylo především na popud aktivistických skupin a rozhořčené veřejnosti.1 8 9 3) V červnu 2006japonská vláda vydalaZákon o nakládání se záležitostí únosů a ostatními případy porušování lidských práv Severní Koreou (íiÍ^fn1MÝ<7)ftil^b^t¥^i^J^ =fc <5 AlllrJliÉFf^M^^^^í^llB^S^flí, Rači mondai sono hoka kitačósen tókjoku nijoru džinken šingai mondai heno taišo ni kansuru hóricu). Vláda se v něm zavazuje vzdělávat veřejnost o únosech a dalších lidskoprávních problémech v KLDR, a také spolupracovat s mezinárodní komunitou při šíření povědomí o únosech a ostatních současných problémech v zahraničí.1 9 0 Důvodem pro schválení tohoto zákonu by stěží mohlo být něco jiného, než přání aktivistických sdružení, které jako jediné mohly z takového opatření mít prospěch.1 9 1 4.5 Shrnutí Aktivistická hnutí v Japonsku si na přelomu tisíciletí vydobyla postavení, které jim umožňovalo pravidelně vystupovat v médiích a poutat tak k záležitosti únosů pozornost. Po přiznání Kim Cóng-ila v roce 2002 se záležitosti dostalo značného mediálního pokrytí, které díky snahám aktivistů neutichalo ani poté, co vyjednávání přestala přinášet nové informace a pokrok. Díky hustému pokrytí únosů se v Japonsku rychle rozšířilo povědomí o záležitosti. Tomu napomohl i způsob sdělování informací o únosech, který kladl důraz na emoční stránku věci a nabízel zprávy v mnoha formách, čímž záležitost přiblížil různým vrstvám publika. Japonská 1 8 8 L Y N N , 2006, s. 505. 1 8 9 KIM, 2009, s. 90. 1 9 0 Denši seifu no sógó madoguči. Rači mondai sono hoka kitačósen tókjoku nijoru džinken šingai mondai heno taišo ni kansuru hóricu [online], [cit. 11. dubna 2016], dostupné na: http://law.e- gov.go.jp/htmldata/H18/H18HO096.html. 1 9 1 H A N S S E N , 2011, s. 58. 44 veřejnost si takto vybudovala názor, že únosy jsou klíčovým problémem ve vztahu s KLDR, důležitějším než raketové testy a jaderný program KLDR. Vliv, který tato skutečnost má na politiku vůči KLDR, je zřejmý - v takovém prostředí by odlehčení únosové politiky bylo velmi nepopulárním krokem pro každou vládu, jež by se o něj pokusila. Politikové proto kladou na otázku únosů důraz a upřednostňují ji v zahraniční politice, aby si udrželi přízeň voličů. 45 Závěr Práce mapuje problematiku únosů japonských občanů Severní Koreou v 70. a 80. letech. Předkládá podrobnosti o únosech, teorie o jejich příčinách a sleduje stopu, kterou zanechaly na vztazích mezi oběma zeměmi. Nabízí tak ucelený náhled do tématu, které v českém prostředí není dostatečně zpracované. Práce si ve svém úvodu klade dva hlavní výzkumné cíle: 1. Definovat postavení záležitosti únosů v mezinárodních vztazích mezi Japonskem a KLDR 2. Zjistit, zdaje možné najít faktory, které k formování tohoto postavení přispěly. Práce sleduje vývoj vyjednávání mezi Japonskem a KLDR od 90. let do současnosti a dochází k závěru, že postavení, které záležitost únosů zaujímá v jejich vztahu, je vskutku klíčové. Práce tento závěr vyvozuje ze skutečnosti, že lze najít konkrétní případy, kdy Japonsko ve vyjednáváních upřednostnilo únosy nad ostatními mezinárodními problémy, včetně těch, které ohrožují jeho národní bezpečnost - jaderného programu KLDR a raketových testů. Snahy o zahrnutí únosů do programu přitom většinou vedly k rozhořčení severokorej ské strany a předčasnému ukončení jednání a znemožnily tak diskusi o ostatních výše zmíněných tématech. Klíčovost únosů dále podpírá fakt, že japonští politikové se opakovaně obnovují předsevzetí premiéra Abeho z roku 2006, že dokud nebude záležitost vyřešena, nemůže dojít ke zlepšení vztahů s KLDR. Práce přináší myšlenku, že Japonsko se takto dostalo do patové situace - jako nevyhnutelnou podmínku ke zlepšení vztahů (a tím pádem šanci na zlepšení současné bezpečnostní situace) si stanovilo vyřešení problému, o kterém KLDR není ochotná upřímně jednat. Po počátečním diplomatickém úspěchu na summitech v letech 2002 a 2004 dosáhla vyjednávání mezi Japonskem a KLDR mrtvého bodu a doposud nepřinesla takřka žádný pokrok. Od roku 2006 začalo Japonsko vůči KLDR uplatňovat sankce, jednak v reakci na jaderné a raketové testy, ajednak ve snaze donutit Severní Koreu ke spolupráci v problému únosů. KLDR od té doby několikrát přislíbila, že výměnou za uvolnění těchto sankcí podnikne nová šetření, tyto snahy byly ale prozatím vždy přerušeny. Práce představuje teorii, že ze strany KLDR se jedná o pouhé blafování za účelem zlepšení vlastní ekonomické situace. Práce dále zjistila, že je možné nalézt alespoň dva faktory, které napomohly současnému postavení záležitosti v mezinárodních vztazích mezi Japonskem a KLDR. Prvním faktorem je 46 přístup japonských médií. Po summitu v roce 2002 se média začala předhánět, které dokáže poskytnout co nejvíce informací co nej lepším způsobem, a únosům se dostalo extrémního pokrytí. Práce ve své poslední části představuje teorii, že právě vysoké pokrytí, spolu s rozličností forem, jimiž byly zprávy podávány, napomohly obrovskému povědomí o únosech v japonské společnosti. Japonská veřejnost si takto vybudovala názor, že únosy jsou nej důležitějším problémem ve vztahu s KLDR, který zastiňuje i jaderný program a raketové testy. Vytváří tak tlak na japonskou vládu, která je nucena záležitost postavit na první místo v zahraniční politice, aby si udržela přízeň voličů. Druhým faktorem je činnost aktivistických hnutí zabývajících se únosy. Tato hnutí si vydobyla postavení, které jim umožňovalo častá vystoupení v televizi a na veřejných událostech. Díky těmto aktivitám se členové stali známými mediálními osobnostmi, jejichž hlasy nebylo pro japonskou vládu možné ignorovat. Tuto teorii práce podpírá ukázkou několika konkrétních případů, kdy aktivistická hnutí zásadně ovlivnila japonskou zahraniční politiku vůči KLDR. Na základě výzkumu podniknutého v této práci se nabízí několik dalších otázek, jež by zasloužily dalšího zkoumání - těmi nejzřejmější mi z nich jsou možná východiska současné situace a dopad únosů na domácí politiku v Japonsku. Problematika, kterou práce představila, by proto byla dobrým podnětem k podrobnějšímu rozvití v práci magisterské nebo disertační. 47 Resumé Práce se zabývá problematikou únosů japonských občanů Severní Koreou, které se odehrály v 70. a 80. letech 20. století. Dává si za cíl definovat postavení, které záležitost zaujímá v mezinárodních vztazích mezi Japonskem a KLDR, a nalézt faktory, které k formování tohoto postavení přispěly. Práce poskytuje ucelený přehled o vývoji celé záležitosti, počínaje prvními pokusy rodin pohřešovaných o upoutání pozornosti vlády a konče snahami o vyjednávání na začátku roku 2016. Uvádí podrobnosti únosů a přibližuje důvody, proč japonská vláda záležitost stále považuje za neuzavřenou a domáhá se návratu unesených. Dále se práce zaměřuje na vývoj vyjednávání mezi Japonskem a KLDR od zveřejnění celé záležitosti a snaží se vykreslit její dopad na tato jednání. Práce také řeší otázku uchopení záležitosti japonskými médii. Přibližuje šíři i způsob pokrytí záležitosti ajeho dopad na veřejné mínění ohledně únosů. Také představuje aktivistické skupiny zaměřené na repatriaci unesených v Japonsku a zabývá se jejich vlivem na japonskou zahraniční politiku. 48 Summary The thesis focuses on the issue of abductions of Japanese citizens by North Korea that took place in late 1970s and early 1980s. Its primary goal is to define the position this issue occupies in international relations between Japan and the DPRK, and to find factors that contributed to the forming of said position. The thesis offers a comprehensive overview of developments in the issue, starting with first attempts of the families of missing people at attracting government's attention, and ending with recent negotiation efforts in early 2016. It presents details of the abduction cases and introduces reasons why the Japanese government still considers the issue unresolved and demands the return of the abductees. It also focuses on the development of negotiations between Japan and the DPRK and outlines the impact of the issue on these negotiations. Later on the thesis deals with the issue of Japanese media and its approach to the abduction issue. It offers facts about the extent and means of media coverage of the issue, as well as its impact on public opinion. It also introduces major activist groups supporting the return of the abductees and attempts to define their influence on Japanese foreign policy. 49 Seznam použité literatury Knihy a odborné články: BUZO, Adrian. Partyzánská dynastie: politika a vedení Severní Koreje. Praha: BB art, 2003, 343 s. DUDDEN, Alexis. Japan's colonization of Korea: discourse and power. Honolulu: University of Hawai'i Press, 2005, 215 s. DURANA, Peter. Hurdles of Japanese-North Korean Normalization. In: International Issues & Slovak Foreign Policy Affairs. Vol. 17, No. 2. Bratislava: Research Center of the Slovak Foreign Policy Association, 2008, s. 44-62. ECKERT, Carter J a kol. Dějiny Koreje. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001, 380 s. HAGSTRÖM, Linus; SÖDERBERG Marie. North Korea policy: Japan and the great powers. New York: Routledge, 2006, 192 s. HAGSTRÖM, Linus; SÖDERBERG Marie. Taking Japan-North Korea Relations Seriously: Rationale and Background. In: Pacific Affairs. Vol. 79, No. 3. Pacific Affairs, University of British Columbia, 2006, s. 373-385. HANSSEN, Ulv A. R. Changes in Japanese Attitudes Toward North Korea Since "9/17": diplomová práce. Oslo: Universitetet i Oslo, Institutt for kulturstudier og orientalske sprák, 2011, 125 s. HUGHES, Christopher W. Japan's economic power and security: Japan and North Korea. New York: Routledge, 1999, 230 s. JANOŠ, Jiří. Japonsko a Korea: dramatické sousedství. Praha: Academia, 2007, 320 s. KAWASHEVIA, Yutaka. Japaneseforeign policy at the crossroads: challenges and options for the twenty-first century. Washington, D.C.: Brookings Institutions Press, 2003, 163 s. KIHL, Young Whan; KIM, Hong Nack. North Korea: the Politics of Regime Survival. Armonk, N.Y: M.E. Sharpe, 2006, 336 s. KIM, Samuel S. The two Koreas and the great powers. New York: Cambridge University Press, 2006, 422 s. 50 KIM, Sung Chull; KANG, David C. Engagement with North Korea: a viable alternative. Albany: SUNY Press, 2009, 266 s. KWAK, Tae-Hwan; JOO, Seung-Ho. North Korea's foreign policy under Kim Jong II: new perspectives. Burlington, VT: Ashgate, 2009, 286 s. LEE, Chong-Sik. Japan and Korea: The Political Dimension. Stanford, Calif.: Hoover Institution Press, 1985, 234 s. LEE, Seung Hyok. Japanese Society and the Politics of the North Korean Threat. Toronto: University of Toronto Press, 2016, 200 s. LEE, Seung Hyok. Missiles, Abductions, and Sanctions: Societal Influences on Japanese Policy Toward North Korea, 1998-2006: disertační práce. Toronto: University of Toronto, Graduate Department of Political Science, 2011, 349 s. LYNN, Hyung Gu. Vicarious Traumas: Television and Public Opinion in Japan's North Korea Policy. In: Pacific Affairs. Vol. 79, No. 3. Pacific Affairs, University of British Columbia, 2006, s. 483-508. PARK, Kyung-Ae. New challenges of North Korean foreign policy. New York: Palgrave Macmillan, 2010, 231 s. REISCHAUER, Edwin O; CRAIG, Albert M . Dějiny Japonska. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2000, 480 s. SAMUELS, Richard J. Kidnapping Politics in East Asia. In: Journal of East Asian Studies. Vol. 10, No. 3. Cambridge: Cambridge University Press, 2010, s. 363-395. SUZUKI, Tecu. Jokota Megumi wa ikiteiru: An Mjon Džin ga abaita nihondžin rači no inbó. Tókjó: Kódanša, 2003, 176 s. TOGO, Kazuhiko. Japan's foreign policy 1945-2003: the questfor a proactive policy. Boston: Brill, 2005,510 s. WILLIAMS, Brad; MOBRAND, Erik. Explaining Divergent Responses to the North Korean Abductions Issue in Japan and South Korea. In: The Journal ofAsian Studies. Vol. 69, no. 2. Cambridge: Cambridge University Press, 2010, s. 507-536. YAMAMOTO, Takahiro. Abduction: Japan's Blunders in Negotiations with North Korea. In: North Korean Review. Vol. 5, No. 2. Jefferson: McFarland & Company, Inc., 2009, s. 34-42. 51 YAMAMOTO, Yoshi. Taken! North Korea's Criminal Abducrion of Citizens ofOther Countries. Washington, D.C.: U.S. Committee for Human Rights in North Korea, 2011, 137 s. Informační brožury a letáky: Gaimušó. Kitačósen nijoru nihondžin rači mondai [online]. Dostupné na: http://www.mofa.go.jp/mofaj/area/n_korea/abd/rachi.html. Sukúkai. Kitačósen nijoru rači no zenbó [online]. Dostupné na: http://www.sukuukai.jp/. Sukúkai. Megumi-san tači wa ikiteiru! [online]. Dostupné na: http://www.sukuukai.jp/. Internetové zdroje: ARRINGTON, Celeste. The Abductions in Japan and South Korea: Ten Years after Pyongyang's Admission. In: Internationaljournal of Korean Studies [online]. International Council on Korean Studies, 2013, s. 108-139, dostupné na: https://www.ciaonet.org/attachments/23859/uploads. BERKOFSKY, Axel. Japan's North Korea policy: Trends, controversies and impact on Japan's overal defence and security policy. In: AIES-Studien [online]. Mai 2011, Nr. 2. Maria Enzersdorf: Austria Institut für Europa und Sicherheitspolitik, 2011, 33 s., dostupné na: http://www.aies.at/download/201 l/AIES-Studie-201 l-02.pdf. Denši seifu no sógó madoguči. Rači mondai sono hoka kitačósen tókjoku nijoru džinken šingai mondai heno taišo ni kansuru hóricu [online], [cit. 11. dubna 2016], dostupné na: http://law.e-gov.go.jp/htmldata/Hl 8/H18HO096.html. DIFILIPPO, Anthony. Still at Odds: The Japanese Abduction Issue and North Korea's Circumvention. In: UNISCIDiscussion Papers [online]. No. 32. Madrid: Research Unit on International Security and Cooperation, 2013, s. 137-170, dostupné na: http://revistas.ucm.es/index.php/UNIS/article/viewFile/44794/42212 CHANLETT-AVERY, Emma. North Korea's Abduction of Japanese Citizens and the SixParty Talks. In: Congressional Research Service Reports on Foreign Policy and Regional Affairs [online]. Congressional Research Sevice, March 2008, 6 s., dostupné na: https://www.fas .org/sgp/crs/row/RS22845.pdf. 52 International Crisis Group. Japan and North Korea: Bones of Contention. In: Crisis Group Asia Report [online]. Vol. 100. Brussels: International Crisis Group, 2005, 29 s., dostupné na: http://www.crisisgroup.org/en/regions/asia/north-east-asia/north-korea/100-japan-and-north- korea-bones-of-contention.aspx. ISOZAKI, Atsuhito. Japan-North Korea Relations: The Abe Administration and the Abduction Issue. In: SERI Quarterly [online], [cit. 28. března 2016]. Seoul: Sen World, 2013, s. 67-72, dostupné na: https://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=l&cad=rja&uact=8&v ed=0ahUKEwiemeTvo7XMAhXH0RQKHVNFA_MQFggcMAA&url=http%3A%2F%2Fw ww.seriworld.org%2F16%2Fqt_PdfDown.html%3Fmncd%3D0301%26pub%3D20130321% 26seq%3D325&usg=AFOjCNGGjnxkyYIWDflVkqreodwUiviTgA&sig2=wUXTVqNoFKE_ LATQLJFC1Q. Japan to ease North Korea sanctions amid abduction Talks. BBC News [online]. 3. července 2014 [cit. 5. dubna 2016], dostupné na: http://www.bbc.com/news/world-asia-28139965. JOHNSTON, Eric. The North Korea Abduction Issue and Its Effects on Japanese Domestic Politics. In: JPRI Working Paper [online]. No. 101. Oakland: Japan Policy Research Institute, 2004, dostupné na: http://www.jpri.org/publications/workingpapers/wpl01.html. KARUBE, Takuya. North Korea says fresh probe into Japan abductees almost done. The Japan Times [online]. 10. září 2015 [cit. 5. dubna 2016], dostupné na: http://www.japantimes.co.jp/news/2015/09/10/national/north-korea-says-fresh-probe-japan- abductees-almost-done/#VwrZonqoG7A. Keisacučó. Nihon sekigun ojobi „Jodogó"gurúpu no dókó [online], [cit. 15. března 2016], Dostupné na: http://www.npa.go.jp/archive/keibi/syouten/syouten27l/japanese/0302.html. Keisacučó. Rači no kanósei wo haidžo dekinai džian ni kakaru katagata [online], [cit. 28. března 2016], dostupné na:http://www.npa.go.jp/keibi/gaijil/abduct/index.html. Kyodo news. Tadaaki Hara - a Story of His 1980 Abduction to North Korea. The Free Library [online]. 2002 [cit. 23. března 2016], dostupné na: http://www.thefreelibrary.com/Tadaaki-i-Hara-i— +a+story+of+his+1980+abduction+to+N.+Korea.-a093437949. MASLOW, Sebastian. Yet Another Lost Decade? Whither Japan's North Korea Policy under Abe Shinzo. In: The Asia-Pacific Journal [online]. Vol. 11, Issue 15, No. 3. The Asia-Pacific 53 Journal, Japan Focus,2013, dostupné na: http://apjjf.org/2013/ll/15/Sebastian- Maslow/3928/article.html. Merriam-Webster. Dictionary and Thesaurus [online]. Dostupné na: http://www.merriam- webster.com/. Naikakufu. Gaikó ni kansuru serončósa [online]. Dostupné na: http://survey.gov- online.go.jp/index-gai.html. PARK, Ju-min. Japanese woman abducted by North Korea an icon, but South Korean husband forgotten. Reuters [online]. 2. července 2014 [cit. 25. března 2016], dostupné na: http://www.reuters.com/article/us-japan-northkorea-husband-idUSKBN0F72FA20140702. Seifu intánetto terebi. Megumi [online video]. Government of Japan, 2008, dostupné na: http://nettv.gov-online.go.jp/prg/prgl754.html. Sókin no gensoku kinši, kikó no daisangoku fune mo njúkó kinši... Seifu ga dokudži seisai wo kettei. Sankei njúsu [online]. 10. února 2016 [cit. 8. dubna 2016], dostupné na: http://www.sankei.com/politics/news/160210/pltl602100058-nl.html. STEJNHOFF, Patricia G. Kidnapped Japanese in North Korea: The New Left Connection. In: Journal of Japanese Studies [online]. Vol. 30, No. 1. Washington: The Society for Japanese Studies, 2004, s. 123-142, dostupné na: http://www.jstor.org/stable/25064452?seq=l#page_scan_tab_contents. Sukúkai. Kitačósen ni rači sareta nihondžin wo kjúšucu suru tame no zenkoku kjógikai [online], [cit. 10. března 2016]. Dostupné na: http://www.sukuukai.jp/index.php?itemid=1160. Sušó kantei. Daihjakurokudžúgokai kokkai ni okeru Abe naikaku sóri daidžin šošin hjómei enzecu [online], [cit. 7. dubna 2016], dostupné na: http://www.kantei.go.jp/jp/abespeech/2006/09/29syosin.html. TAKAMOTO, Kóta. Račičósa čúši, tokubecui kaitai, seisai ni hanpacu. Mainiči šinbun [online]. 13. února 2016 [cit. 8. dubna 2016], dostupné na: http://mainichi.jp/articles/20160213/ddm/001/030/175000c. WADA, Haruki. Japan-North Korea Relations - A Dangerous Stalemate. In: The Asia-Pacific Journal [online]. Vol. 7, Issue 25, No.2. The Asia-Pacific Journal, Japan Focus, 2009, dostupné na: http://apjjf.org/-Wada-Haruki/3176/article.html. 54 Přílohy Příloha č. 1: Okolnosti únosů sedmnácti obětí uznaných japonskou vládou KumeJutaka 19. září 1977, pref. Išikawa 52 let (v době únosu) KLDR popírá, že vstoupil do země. Macumoto Kjóko (fi^ířl-F-) 21. říjen 1977, pref. Tottori 29 let Zmizela cestou na kurzy pletení. KLDR popírá, že vstoupila do země. Jokota Megumi (HtEB#) C 0 ^ A t i š ^ H í - JSÍ"5#SiJÍfi:^iaS", dostupné na: http://survey.gov-online.gojp/tokubetu/h24/h24-rachi_chosahyo.pdf.