MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA OBČANSKÉ VÝCHOVY Politické a historické souvislosti rozpadu CSR 1938-1939 Diplomová práce Brno 2008 Vedoucí diplomové práce: PhDr. Jiří Nolč Vypracoval: Marek Adámek Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a že jsem uvedl všechnypoužité prameny a literaturu, ze kterýchjsem čerpal. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogickéfakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. 2 Obsah 1. Úvod 5 2. Otázka národnostní struktury Československé republiky 2.1. Vzáj emné vztahy Cechů a Němců před vznikem ČSR 7 2.2. Reakce představitelů českých Němců na vznik ČSR 10 2.3. Garance práv menšin v ústavě ČSR z roku 1920 13 2.4. Sudetendeutsche Heimatsfront 16 2.5. Osm tzv. karlovarských bodů (24. dubna 1938) 18 2.6. Konflikt mezi Československem a Německem - 21. května 1938 22 2.7. Mise lorda Runcimana 26 2.8. Pokus o převrat v pohraničí - zákaz SdP 35 3. Podstata Mnichovské dohody a její následky 3.1. Snaha britského předsedy vlády Chamberlaina usmířit Hitlera 37 3.2. Konference čtyř velmocí v Mnichově 41 3.3. Kapitulace Československé republiky 44 3.4. Obranné ambice KSČ a československé armády 46 3.5. Odmítnutí nabídky sovětské voj enské pomoci 49 3.6. Abdikace prezidenta Edvarda Beneše 52 4. Fašizace Československé II. republiky 4.1. Autonomie Podkarpatské Rusi a Slovenska 54 4.2. Volba Emila Háchy prezidentem, jmenování Beranovy vlády a přijetí zmocňovacího zákona 58 4.3. První vídeňská arbitráž - 2. listopadu 1938 61 4.4. Háchovo odvolání slovenské autonomní vlády - březen 1939 63 4.5. Vyhlášení nezávislosti Slovenska 66 4.6. Kapitulace prezidenta Háchy a ministerského předsedy Chvalkovského pod nátlakem v Berlíně 68 4.7. A. Hitler vyhlašuje Protektorát Čechy a Morava 70 3 5. Politologicko-historické souvislosti rozpadu československého státu v období od září 1938 do března 1939 5.1. ČSR při svém vzniku připomínala národnostně „malé Rakousko" 72 5.2. Teze jednotného československého národa - čechoslovakismus 75 5.3. Nedodržení příslibu z Pittsburské dohody 77 5.4. Připuštění protistátních aktivistických stran v československém státě a tolerování jejich činnosti 79 6. Závěr 83 7. Resumé 85 8. Seznam použité literatury 86 9. Přílohy 88 4 1. Úvod Ve své diplomové práci bych se rád pokusil o komplexní analýzu událostí týkajících se let 1938 až 1939 a osudu Československé republiky v tomto období. Rád bych nastínil souvislosti, které dle mého názoru přispěly k vytvoření československého problému. Mezi ty nejbolestivější bych zařadil otázku národnostních menšin v Československé republice, tolerování jejich aktivistických stran, snahu Slovenska získat autonomii, imperialistické záměry nacistického Německa a v neposlední řadě politiku appeasementu západních mocností. První krize je již znatelná při samotném vzniku Československa v říjnu roku 1918, kdy nově vzniklá republika připomínala národnostně „malé Rakousko". V dalších letech se tento problém začal prohlubovat. Tím došlo k situaci, kdy československý problém národnostních menšin, především sudetských Němců, přerostl v mezinárodní evropskou až světovou krizi. Navíc měla Československá republika rozepři i uvnitř svého státu. Onou rozepří bylo Slovensko, které již od vzniku Československa usilovalo o získání autonomie. Byla vypracována řada návrhů, mezi nimi i návrh zákona o autonomii Slovenska, který by změnil unitární československý stát na stát federatívni (Česko-slovensko svazová republika), v němž by Slovensko bylo autonomním státem a mělo pouze společného prezidenta a obranu. Česká vláda ale nechtěla diskutovat na toto téma, tudíž problém uvnitř československého státu začínal pomalu „kvasit". Ovšem problém sudetských Němců se zdál být neřešitelný. Na jejich stranu se zpočátku stavěla Henleinova strana Sudetendeutsche Partei. Za ni se postupem času postavil sám vůdce německé nacistické říše Adolf Hitler. Došlo to až tak daleko, že samotné Německo vzneslo požadavek na pohraniční území obývané sudetskými Němci a chtělo je připojit k Německé říši. Tuto roztržku mezi Československou republikou a Německem se snažily urovnat západní mocnosti, především Velká Británie a Francie. Poněkud stranou tohoto sporu zůstával Sovětský svaz. Snahou západní Evropy bylo vyřešit československý problém mírovou cestou. Nechtěli totiž jít do války za československé Němce. Daná situace byla vyřešena při setkání Německa, Itálie, Francie a Velké Británie v Mnichově. Výsledkem byla Mnichovská dohoda, jež sudetoněmeckou otázku dočasně vyřešila. 5 Dnes je toto téma velmi citlivou záležitostí. Objevují se dvě skupiny názorů. První skupina obhajuje správnost přijetí Mnichovské dohody, zatímco druhá její přijetí odmítá (podle ní mělo Československo jít do války s Německem). Nebylo tu však jen Německo se svými územními požadavky, se svými nároky na území přišlo i Polsko a Maďarsko. Jejich požadavky byly vyslyšeny na podzim roku 1938. Z Československa se tak rychle stala republika, která bez hospodářské a vojenské základny nemohla mít v sousedství nacistického Německa dlouhého trvání. O několik měsíců později, v březnu roku 1939, připojil A. Hitler zbytek československého území k Německé říši, vznikl tehdy Protektorát Čechy a Morava. Tímto posledním úderem zanikla na dobu šesti let Československá republika, která svého vzniku dosáhla přesně před dvaceti lety a jíž byla slibována ochrana západoevropskými mocnostmi před rozpínavým Německem. 6 2. Otázka národnostní struktury Československé republiky 2.1. Vzájemné vztahy Čechů a Němců před vznikem ČSR Při zamyšlení nad vzájemnými vztahy Cechů a Němců je nutné ohlédnutí daleko do historie. Němci k nám přišli jako kolonisté na pozvání Přemyslovců, konkrétně Přemysla Otakara II. Ovšem slovo „kolonisté" zde není myšleno nijak hanlivě. Čeští králové jim zaručili všechna práva nutná k plnému národnímu a kulturnímu vyžití. Někdo by mohl hledat počátek problémů právě v tomto gestu, ale např. T. G. Masaryk to vidí takto: „Hlásím se docela vědomě k národnostní politice Přemyslovců, kteří Němce národně chránili."1 Všechny státy mají národnostní menšiny. Téměř žádný stát nevznikl jako etnicky čistý. „Státy nynější vznikly v době, kdy národnost neměla přímý politický význam."2 Z toho můžeme usuzovat, že Přemyslovci jednali způsobem tehdy naprosto běžným. Lze předpokládat, že až do nástupu Habsburků na český trůn žili Češi a Němci vedle sebe docela pokojně a mírumilovně. Jenže právě od roku 1526 se německá rozpínavá politika začala projevovat i v našem státě. Němci byli jedním z nej lidnatějších národů v Evropě. „Němci se od starých dob tlačí na východ a jihovýchod... nelze očekávat, že se tato staletá tradice a taktika dá odklidit diktátem; a proto musíme s tímto německým tlakem stále počítat."3 Habsburkové vládli v našich zemích bezmála čtyři století. Je tudíž logické, že německá menšina v našich zemích byla pod jejich ochranou. Po bitvě na Bílé hoře nastalo tzv. období temna, kdy začalo pozvolné poněmčování a můžeme se jen dohadovat, jak by dopadl náš stát, kdyby nepřišlo v 19. století národní obrození. Zde se objevují první hlasy pro vznik samostatného českého stáru. V podstatě díky útlaku Habsburků vznikla naše republika.4 Veškeré zmíněné události organizovaly především elity obou národů. Jakým způsobem se ale dotkly obyčejných lidí, tzn. střední a nižší třídy, jak Čechů, tak Němců 1 Masaryk, T.G. Světová revoluce.1. vyd. Praha: Masarykův ústav AVČR, 2005. s. 355. 2 Tamtéž, s. 353. 3 Tamtéž, s. 344. 4 Nechci samozřejmě slučovat rakouské Habsburky s Němci, ale je důležité si uvědomit jednak to, že Habsburkové jako jedna rodina vládli téměř celé západní a střední Evropě a také to, že RakouskoUhersko a Německo byly dva velmi silné státy, které spolu nejenom sousedily, ale i spolupracovaly. 7 žijících u nás? Při odpovědi na tuto otázku je třeba podívat se blíže na německou menšinu j ako takovou. Naše německá minorita v českých zemích byla v Evropě ojedinělá. Jednak počtem (asi 3 miliony) a také vyspělostí. „Naši Němci jsou kulturně vyspělí, hospodářsky, průmyslově a finančně silní."5 Ovšem jistou nevýhodu měli vtom, že politiku za ně dělala vídeňská vláda, tudíž se o ni příliš nezajímali a ani jí moc nerozuměli. Masaryk uvádí jako fakt, že naše německá menšina nikdy nestála o spojení s Německem, ani v dobách českého království, ani za Rakouska. Není se co divit, vždyť české země byly průmyslově nej vyspělejší z celého Rakouska-Uherska. Teprve za první světové války byli Němci pro Rakousko a Německo a proti nám. Měla na tom podíl jak německá propaganda, tak i zřejmě strach ze ztráty svého výhodného postavení. Po válce se sudetští Němci pokusili o organizaci svého území, ale tento pokus „ukázal nemožnost administrativně scelit roztroušené a nesouvislé území. Fakt, že se utvořilo čtvero německých území, mluví sám za sebe."6 Kdysi bylo i z české strany navrhováno, aby se část německého území připojila k Německu. O tomto plánu se jednalo i na různých konferencích, četní politikové se však postavili za Masaryka, který tvrdil, že „zájmy hospodářské a diskontinuita značné části německých minorit svědčí pro naše právo historické... Odtržením německé minority by byla poškozena česká majorita."7 Mnozí němečtí politikové a historikové dokazovali, že německý národ kulturně získává tím, že má u nás i jinde svoje minority. Ty však mají právo žádat národní svobodu a účast na správě státu. Dá se říct, že vraném československém státě tomu tak bylo nebo alespoň mělo být podle Masarykových plánů. Skutečnost se poněkud lišila, nicméně toto téma je součástí jiné kapitoly diplomové práce. Snaha udržet si německou menšinu nebyla důležitá jen z hlediska hospodářského, ale i z hlediska politického. Pro Němce z toho důvodu, že jejich minority byly roztroušeny v okolních státech, čímž „má německý národ politicky značné výhody, značnější, než kdyby byl sjednocen v jednom velkém státě."8 I pro Čechy byla německá menšina důležitá. Jednalo se především o střední třídu, která je nej důležitějším prvkem každého demokratického státu. Produkuje nejvíce práce a dělá nejmenší problémy. 5 Masaryk, T.G. Světová revoluce. 1 vyd. Praha:Masarykův ústav AVČR, 2005. s. 353. 6 Masaryk, T.G. Světová revoluce. 1 vyd. Praha:Masarykův ústav AVČR, 2005. s. 354. 7 Tamtéž, s. 354. 8 Tamtéž, s.354. 8 Navíc ve volbách má tendenci volit demokratické pravicové strany. Možná by se vývoj našeho státu ubíral úplně jiným směrem, kdyby nebyli Němci vyhnáni. Pokud chceme odpovědět navýše položenou otázku, shrňme nej důležitější fakta: německá minorita byla pro nás stát důležitá z hlediska hospodářského i politického. Byla dost početná a měla spoustu času na adaptaci v českých zemích. Němcům se zde dařilo dobře, tudíž neměli nejmenší důvod chtít se připojit k Německu. Zřejmě se zde objevily hlasy pro určitou samostatnost, ale nezasahovaly do celých třech milionů německých obyvatel. Ze všech výše uvedených důvodů se dá usuzovat, že do první světové války byly vztahy mezi Cechy a Němci téměř bezproblémové a tolerantní. Až se vznikem samostatného Československa začalo docházet k problémům, které se stupňovaly a vyvrcholily odsunem sudetských Němců a druhou světovou válkou. Masaryk měl snahu spory řešit: „Uklizení sporů mezi námi a našimi Němci bude veliký čin politický. Běží o rozluštění otázky staleté, o uspořádání poměrů národa našeho a značné části a tím celého národa německého. Naši Němci se přitom musí odrakouštit, musí se vzdát starého zvyku nadvlády a nadpráví."9 Později ovšem Benešova nerozumná politika způsobila problémy, které přetrvávají dodnes. 9 Masaryk, T.G. Světová revoluce. 1 vyd. Praha:Masarykův ústav AVČR, 2005. s. 355. 9 2.2. Reakce představitelů českých Němců na vznik ČSR Československý stát nevznikl proto, že by jeho vznik byl podepřen historickým nebo přirozeným právem, ale proto, že zde byl konkrétní historický zájem podpořen dostatečnou silou. Nebylo rozhodující, že existovala vize práva jako oprávněného nároku. Byl určen slabostí Německa a silou Francie, a právě ta prosadila vznik Československa v jeho tehdejší podobě. Dalším důležitým formotvorným faktem byla nepřipravenost, ale také nezájem Velké Británie1 0 a USA řešit problémy středoevropského prostoru. Francouzský zájem na vytvoření Československa nebyl ztělesněním práva, ale projevem "osvíceného egoismu", obhajobou vlastních existenčních potřeb. Zájmem Francie bylo vytvoření relativně silných a životaschopných státních útvarů v týlu Německa. Hranice nových středoevropských států byly tedy utvořeny pro potřeby francouzské strategie. Jak se měnila v průběhu 20. a 30. let 20. století mocenská rovnováha v Evropě, Francie slábla a stahovala se ze středoevropského prostoru, to přinášelo výhodu Německu, které využívalo chybných rozhodnutí Versailleské smlouvy. Versailleský mír a následující smlouvy naprosto zlikvidovaly předcházející jednotný ekonomický prostor Rakouska-Uherska. Masarykova republika ve své versailleské podobě zanikla v okamžiku, kdy se stalo to, čeho se československý stát nejvíce obával - Rusko se vzdálilo střední Evropě1 1 a rostoucí síla Německa vytlačila z tohoto prostoru Francii jako spojence Československa. Masaryk založil československý stát a tím nahradil velký multinárodní stát (Rakousko-Uhersko) malým multinárodním státem se dvěma velkými nespokojenými a separatistickými menšinami, německou a maďarskou a se Slováky, kteří se těžko smiřovali s pražským centralismem. Nelze samozřejmě přehlédnout další národy, které se v československém státě usadili - přibližně 600 tisíc Rusínů, 200 tisíc Poláků, 270 tisíc Židů a menší skupiny Rumunů a Cikánů (zejména na Podkarpatské Rusi). Pro národnostní menšiny, resp. sudetské Němce, byl vznik československého státu krokem k nespokojenosti a nejistotě. V čele politického vedení sudetských Němců stáli nacionalisté, kteří trvali na rozdělení Čech a vytvoření samostatné země Deutschbôhmen. Proto dne 29. října 1918 provizorní Národní shromáždění ve Vídni „Jaká byla politika Velké Británie v Evropě? Bývala taková, že nikdy nestrpěla, aby se stal některý stát silnější než mocnosti spojené proti němu. Říkali tomu politika rovnováhy." (Morell, S. Viděl jsem ukřižování. 2vyd. Brno: Jota, 1995. s. 36) 1 1 „Dlouhotrvající občanská válka byla příčinou odloučení Ruska od zbytku Evropy." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947, s. 12.) 10 vyhlásilo Deutschbôhmen za samostatnou provincii Německého Rakouska. Na to dochází ke vzniku dalších zemí. Sudetenland na severní Moravě a v západním rakouském Slezsku, Deutschsiidmähren na jižní Moravě a Bôhmerwaldgau v jihozápadních Čechách.1 2 V případě sjednocení Německé říše, Německého Rakouska a Německých Čech by Čechům zbyl malý český stát, obklíčený ze všech stran velkým Německem a bez společných hranic se svými spojenci. Sudetští Němci se po 28. říjnu 1918 považovali za příslušníky státu Německého Rakouska. Požadovali, aby československý Národní výbor, který vykonával veškerou výkonnou a zákonodárnou moc na území jím příslušného, uznal vládu Deutschbôhmen. Sudetským Němcům byla nabídnuta účast v Národním výboru a v budoucím Revolučním Národním shromáždění. Vše odmítli, jelikož si nepřipouštěli vznik československého státu. Německorakouské Národní shromáždění 22. listopadu 1918 prohlásilo za součást Rakouska nejen čtyři pohraniční provincie Čech a Moravy, ale i moravská města Brno, Olomouc a Jihlavu. Byly to požadavky naprosto nereálné, a proto došlo na vojenské obsazení československého pohraničí. Zemská vláda Deutschbôhmen odešla do Vídně, odkud vyzývala sudetské Němce k odporu. První parlamentní volby v roce 1920 přivedly do československého parlamentu také německé zástupce. Sudetoněmecké občanské strany utvořily společný Německý parlamentní svaz. Ten prohlašoval, že Němci v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku nikdy neměli vůli se spojit s Čechy a uzavřít s nimi svazek, který by vedl k vytvoření Československé republiky. Během prvních deseti let ČSR se ostrý počáteční spor Čechů a sudetských Němců změnil vjistou společnou naději na spolužití do budoucna. Příslibem byl vstup německých občanských stran - agrární a lidové - do československé vlády a později „Tyto pokusy se staly po převratu v Praze; co do politické a administrativní hodnoty nedají se srovnat s naším převratem. Vidím v té nedokonalosti německé organizace důkaz, že tyto části historických zemí organicky souvisí s námi." (Masaryk, T.G. Světová revoluce. 1 vyd. Praha:Masarykův ústav AVČR, 2005. s. 328.) 1 3 „Co je spravedlivější, aby 3 miliony, tj. zlomek německého národa, byly v neněmeckém státě, či aby 10 milionů Čechů a Slováků, tj. národ celý, bylo ve státě německém?" (Masaryk, T.G. Světová revoluce. 1 vyd. Praha:Masarykův ústav AVČR, 2005. s. 354.) 11 v roce 1929 také vstup německé sociální demokracie do vlády. V opozici zůstávaly pouze sudetoněmecké nacionalistické strany.14 „Nacionalismus šovinistický nemá nikde oprávnění, a nejméně u nás.. .Historie dokazuje, že všecky státy padly šovinismem, ať už národním, stavovským, politickým nebo náboženským." (Masaryk, T.G. Světová revoluce, lvyd. Praha:Masarykův ústav AVČR, 2005. s. 356-357.) 12 2.3. Garance práv menšin v ústavě ČSR z roku 1920 Po vzniku ČSR přijal Národní výbor 13. listopadu 1918 prozatímní ústavu, podle které vzniklo z Národního výboru jednokomorové Revoluční národní shromáždění, jehož hlavním úkolem bylo vypracování definitivní ústavy CSR. Ta byla přijata 29. února 1920 a platila až do roku 1948. Vláda CSR prohlásila Revoluční národní shromáždění za ústavodárné 1. července 1919. Z iniciativy poslanců byl vypracován pouze jediný návrh osnovy ústavy, který byl podán již 20. března 1919 Československou stranou socialistickou. Jejím autorem byl pražský advokát dr. Bouček, vládní návrh ústavní listiny, přijatý 29. února 1920, byl sestaven prof. Dr. J. Hoetzlem. Politicky za vládu vedl přípravu ústavy ministr vnitra, agrárník Alois Švehla a sociální demokrat Alfréd Meissner, autor prozatímní ústavy z roku 1918. Osnova ústavní listiny ob sáhovala j en nej nutnější základy demokratického státního života.1 5 V poslední hlavě ústavní listiny, která pojednávala o ochraně národních, náboženských a rasových menšin,1 6 byla vyslovena byla úplná rovnost před zákonem všech státních občanů, i pokud nenáleželi k československému národu, a zabezpečovalo se jim používání stejných práv občanských a politických. Ochrana menšin byla nejen vnitřní věcí státu, ale i mezinárodní záležitostí. Zásady j azykového práva v ČSR určoval zvláštní ústavní zákon, který byl součástí ústavní listiny. Jazykový zákon označil československý jazyk v jeho dvou verzích české a slovenské - za státní, oficiální jazyk republiky. Československý jazyk byl tedy komunikačním jazykem všech úřadů, ústavů, podniků a orgánů ČSR, jazykem vyhlášek. Soudní okresy, v nichž žilo aspoň dvacet procent občanů jiné národnosti než československé, byly označeny za smíšené. Vtákových smíšených okresech byly nejen soudy, ale i úřady a orgány republiky, jejichž působnost se vztahovala na tento okres, 1 3 „Byla tvořena 6 hlavami: 1. o formě a území státu (tvoří jednotný a nedílný celek), 2. o státním občanství, 3. o moci zákonodárné, 4. o moci vládní a výkonné, 5. o moci soudcovské, 6. o občanských právech a ochraně národnostních, náboženských a rasových menšin." (Nolč, J. Ústava České republiky v otázkách a odpovědích. Brno: Computer Press, 2004, s. 61.) 1 6 „Zvláště práva menšin, jejich ochrana, byly velmi výrazné (zvláště ve světle pozdějších „stížností" a požadavků sudetských Němců a Maďarů)." (Nolč, J. Ústava České republiky v otázkách a odpovědích. Brno: Computer Press, 2004, s. 61.) 1 7 „Hlava šestá. Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské. Rovnost. §106, 1. „Výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají." 2. „Všichni obyvatelé Republiky československé požívají plné a naprosté ochrany svého života i své svobody, nehledě k tomu, jakého jsou původu, státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo náboženství. Úchylky od této zásady jsou přípustný jen pokud právo mezinárodní dovoluje." (Nolč, J. Ústava České republiky v otázkách a odpovědích. Brno: Computer Press, 2004, s. 62.) 13 povinny přijímat od příslušníků menšiny podání vjejich jazyce a vydávat vyřízení těchto podání nejen v jazyce československém, ale i v jazyce podání.1 8 Do zákona byl přijat předpis, že se vyučování na všech školách zřízených pro příslušníky národnostních menšin děje jejich jazykem. Teprve 3. února 1926 došlo k vydání prováděcích předpisů k jazykovému zákonu z roku 1920 vládou. Nařízení byla vydána bez jakékoli konzultace s národnostními menšinami. Vyvolala bouřlivé protesty v parlamentu, v osmdesáti šesti převážně německých městech proti nim byly pořádány demonstrace, proti nimž v mnohých městech zakročila státní ozbrojená moc. Prováděcí předpisy důsledky jazykového zákona pro vnější styk velmi zpřesnily a také citelně zostřily, preference češtiny se stala ještě zřetelnější. Nicméně ani nadále nebylo možno mluvit o „ubližování" Němcům v jejich většinových územích působením předpisů, styk stran s úřady byl při kvalifikované menšině řešen uspokojivě, při podílu menšiny v obci pod 20% zůstávala ovšem situace pro Němce neuspokojivou, což se ovšem týkalo pouze vnitrozemských obcí. Pravidla pro vnitřní úřední styk byla též zpřesněna a zpřísněna. Povinnost dvojjazyčnosti veřejných nápisů včetně jídelních lístků na všech německých územích pociťovali Němci jako groteskní šikanování. Co je ale citelně zasáhlo, byly jazykové předpisy pro úředníky a zaměstnance. Každému pochopitelný by byl požadavek dvojjazyčnosti úředníků v německých oblastech pro styk se stranami a s nadřízenými českými úřady. Předpisy však požadovaly znalost češtiny u všech státních zaměstnanců, tedy nejen u správních úřadů a soudů, ale i u železnice, pošty, zeměměřičství, v tabákové výrobě atd. Všichni, i pomocní dělníci a prostí železničáři, se museli podrobit přísným zkouškám z češtiny, jejichž požadavky mnohdy daleko přesahovaly stupeň jejich vzdělání. V důsledku neúspěchu u zkoušky bylo v letech 1921 až 1930 propuštěno ze státních služeb 33 000 zaměstnanců německé národnosti. Údajně to bylo spojeno s reorganizací státních úřadů a podniků. Jazyková nerovnoprávnost vyvolává u znevýhodněné národnosti nezbytně pocit pokoření a nespravedlnosti. Za protiústavní jednání československé vlády by se dalo označit vydání pozemkové reformy, která byla schválena hned mezi prvními zákony po převratu. Byla 1 8 „Je v zájmu menšin, aby si získaly znalost národního jazyka: naopak je v zájmu většiny, znát jazyk menšin, zvláště menšiny značné." (Masaryk, T.G. Světová revoluce. 1 vyd. Praha:Masarykův ústav AVČR, 2005. s. 356.) 1 9 „Je přirozené, že se národnost, příslušnost k národnosti prakticky určuje jazykem: jazyk je jistě výrazem národního ducha." (Masaryk, T.G. Světová revoluce. 1 vyd. Praha:Masarykův ústav AVČR, 2005. s. 357.) 14 jedním ze zásadních záměrů národní revoluce, její provádění se ale táhlo prakticky po celou dobu trvání republiky. Její „záborový zákon" byl přijat už 16. dubna 1919, následně byl zákonem ustaven Státní pozemkový úřad. Další zákony vyšly v průběhu let 1919 a 1920. Pozemková reforma byla ale činem revoluce národní, ne revoluce sociální, v praxi byla prováděna jako boj proti nadměrnému německému hospodářskému vlivu, ale i proti německému obyvatelstvu, proti „němectví" vůbec, mnohdy zcela nezastřeně celou českou společností. Němci se cítili pozemkovou reformou velmi znevýhodněni, zdůrazňovali především, že veliká část půdy a statků přešla z německého vlastnictví do českého. Německé venkovské obyvatelstvo mělo dokonce mírně vyšší podíl nemajetných než české, nemělo ale téměř žádný přístup k informacím a k prodeji zabaveného vlastnictví. Došlo i na redukci německého školství. Nadprůměrně hustě a kvalitně vybudované německé školství, které mělo dlouhou tradici, bylo už v prvních dobách republiky,avšak ve skutečnosti dosahovalo pouze mírného podprůměru v porovnání s německými oblastmi.20 Průměrný počet žáků se však v německých třídách citelně zvýšil, mnohdy neúnosně. Zřizovaly se menšinové školy , jejichž označení klamalo (i v mezinárodních údajích). Ty nesloužily totiž převážně národnostním menšinám, nýbrž české menšině na německých územích, lidem většinou čerstvě přistěhovaným v důsledku umísťování státních úředníků a zaměstnanců, přidělování půdy pozemkovou reformou českým zemědělcům na německých územích i vynuceným zaměstnáváním českých pracovníků v soukromém hospodářství. Tyto „menšinové školy" byly přednostně vybavovány a byly pro ně hromadně stavěny nové školní budovy. To znamená, že celostátním výsledkem byl podprůměrný počet škol pro nadprůměrný počet žáků národnostních menšin. srov. :"Všecky menšiny musí mít své školy národní a střední: školy vysoké a vyšší kulturní instituce vůbec a jejich počet reguluje se dnes všude ve vzdělané Evropě počtem, vzdělaností a potřebou obyvatelstva." (Masaryk, T.G. Světová revoluce. 1 vyd. Praha:Masarykův ústav AVČR, 2005. s. 355.) 15 2.4. Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF) Nástupem Hitlera k moci a vypuknutím hospodářské krize roku 1933 se začala dramaticky měnit vnitropolitická situace v Československu. Pohraniční oblasti osídlené německou menšinou, které byly vázány ve velké míře na export, a které do té doby prosperovaly, byly krizí postiženy nejvíce. V Německu začalo velké nacistické propagandistické tažení, jehož součástí se stalo Československo, jeho demokracie a jeho německá menšina. Dne 1. října 1933 byla v Československu založena Sudetoněmecká vlastenecká fronta (Sudetendeutsche Heimatsfront - SHF), která vznikla z iniciativy vedoucích činitelů nacionálních politických stran DNSAP a DNP. Jeho vůdce Konrád Henlein vydal provolání ke všem sudetským Němcům, kteří se hlásili k německému kulturnímu a osudovému společenství. Od léta roku 1934 bylo zahájeno financování činnosti SHF z Říše.2 1 Porada Konráda Henleina u Hitlera, která se konala po připojení Rakouska k Německu v březnu roku 1938, ukazovala jasně, že na pořadu dne je Československo. Taktika byla stanovena jednoznačně. Hitler doporučil Henleinovi, aby byly na československou vládu ze strany SdP kladeny požadavky, které pro ni nebudou přijatelné. Tato taktika určovala pak politiku SdP až do konce září 1938, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda. Henlein se v té době už těšil plné Hitlerově důvěře. Vůdce sudetoněmecké strany pocházel ze smíšeného manželství - otec byl Němec, matka Češka.2 2 Jako dítě byl chatrného zdraví, ale měl nadšení pro tělocvik, a to z něho udělalo nej statnej šího chlapce ve škole. Nebylo mu ještě ani šestnáct let, když roku 1916 vstoupil do rakouské armády a bojoval na italské frontě. Roku 1918 byl zajat Italy. Jako zajatec žil na ostrově Asinara nedaleko Sardinie až do srpna 1919. Po návratu domů se stal bankovním úředníkem v Liberci. Tam se stal učitelem tělocviku. Jako učitel objížděl pohraniční oblasti a seznámil se sudetskými Němci a v roce 1929 se stal předsedou ústředí všech německých tělocvičných spolků. „Od té chvíle byl již Henleinův vzestup snadný. Se ženou a třemi dětmi se přestěhoval do Aše. Emma, jeho žena, rodačka z Aše, chodila sama nakupovat i sama vařila. Měli spolu tři děti - Gudrun, Ingrid (děvčata) aHorsta (chlapec)." (Morell, S. Viděl jsem ukřižování. 2. vyd. Brno: Jota, 1995, s. 17.) 2 2 „Henlein se narodil v Maffersdorfu, ve vesnici nedaleko města, v němž právě řečnil. Jeho otec byl ve Vídni účetním. Jeho matka byla Češka, rozená Dvořáková, jeho dědeček byl Čech a babička Slovenka." (Morell, S. Viděl jsem ukřižování. 2. vyd. Brno: Jota, 1995, s. 16.) 16 Ještě před tím, než byly v roce 1933 úředně zakázány Německá nacionálne socialistická dělnická strana (DNSAP) a Německá nacionálni strana (DNP), fakticky odnože Hitlerovy NSDAP, hlásal Henlein potřebu založení Sudetendeutsche Heimatsfront. V té době se veřejně vyslovoval proti nacismu. Tyto myšlenky uvedl ve svém projevu v České Lípě v roce 1934 a navíc prohlásil, že se jeho hnutí přiznává k demokraticko-republikánské formě Československa. Požadoval jen účelnou decentralizaci a posílení samosprávy. Když pak v roce 1941 ve Vídni prohlásil, že zmíněné stanovisko bylo jen věcí taktiky, neměl zcela pravdu, politika sudetoněmecké fronty a poté strany se totiž vyvíjela a i v hnutí byly odlišné proudy. Henlein sám zpočátku rozhodně k žádným radikálům nepatřil. 30. dubna 1935 se SHF přejmenovala na Sudetendeutsche Partei, aby se jako politická strana pak mohla zúčastnit parlamentních voleb. V tomto roce se tak SdP stala nej silnější stranou v Československu a až do roku 1938 měla v poslanecké sněmovně 44 poslanců z 300. Záhy začala proudit do SdP finanční podpora z Německa a i to významně ovlivňovalo další vývoj. Když se pak v německých demokraticky orientovaných stranách začal projevovat tzv. neoaktivismus (souhlas se spoluprací v československé vládě), který projevovali zejména sociální demokrat W. Jaksch, křesťanský socialista Hans Schütz a agrárník G. Hacker, SdP vystoupila ostře proti. V roce 1937 si v SdP upevnil pozici K. H. Frank a tím se strana začala orientovat na nacistické Německo. A právě tehdy se stal stoupencem této orientace i Henlein, který se přihlásil k heslu: Ein Volk, ein Reich, ein Führer (jeden národ, jedna říše, jeden vůdce). 17 2.5. Osm tzv. karlovarských bodů (24. dubna 1938) Brzy po krizi v březnu roku 1938, kdy bylo Rakousko násilně připojeno k Německu (tzv. anexe Rakouska), se v politických kruzích okolo říšského vůdce Adolfa Hitlera spekulovalo, že Rakousko nebude stačit pro uspokojení zájmů Německé říše. Z Berlína bylo Československu slibováno, že německé vojsko se k její hranici nepřiblíží na vzdálenost dvaceti kilometrů2 3 za podmínky, že bude dodržen sliba Československo nebude mobilizovat armádu, což nebylo v této situaci lehké dodržet. Ovšem došlo zde k zaváhání. Kdyby Češi plně zmobilizovali armádu již v březnu roku 1938 a ne až na podzim roku 1938, ukázali by sílu, víru ve svůj stát, svou bojovnost, toho se mohlo Německo zaleknout a v budoucnu by si vůči Československu zachovávalo jistý respekt. Po zažehnání této krize došlo ale v Československu k nárůstu nepokojů, a to především ze strany německé menšiny. Vláda Československé republiky došla k rozhodnutí, že je zapotřebí se posunout kupředu v problému národnostních menšin. To v březnu roku 1938 vyvolalo odezvu v sousedním germánském státu i v československém veřejném životě.2 5 V této době docházelo k značným potyčkám na úřadech, v ulicích německých měst i v parlamentu, které byly nejen podporovány ze strany Henleinovců, ale i přímo z Říšského sněmu. Na konci dubna roku 1938 v Karlových Varech došlo k veřejnému prohlášení požadavků Konráda Henleina a přihlášení jeho strany k nacistickým ideálům. Prohlásil, že pokud má dojít k budoucímu mírovému vývoji v Československé republice, je nutno sladit vnitřní politický a právní systém s tím, co požadují menšiny, resp. především menšiny národa německého v pohraničních oblastech. Nehodlá komunikovat s Čechy, dokud nezmění svůj dosavadní („špatný") pohled na utiskovanou německou menšinu. Poté se prý Češi mohou ozvat a mohou začít komunikovat o otázce uspořádání československého státu týkající se vztahu Čechů k českým Němcům, české kultury, 2 3 „Němci se totiž horlivě dotazovali, jak na to reaguje Československo. Ministr zahraničí, Kamil Krofta, Německu sdělil, že ČSR nezasáhne, nebude-li se Rakousko bránit." (Morell, S. Viděl jsem ukřižování. 2. vyd. Brno: Jota, 1995, s. 43.) 2 4 „Dne 28. března 1938 oznámil ministerský předseda Hodža v rozhlasové řeči k národu rozhodnutí přistoupit k řešení některých otázek minoritních cestou zákonodárnou - začátek příprav tzv. národnostního statutu." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 34.) 2 3 „Dne 1. dubna došlo kjednání mezi ministerským předsedou a stranou Henleinovou, která odmítla minoritní statut." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 35.) 18 tradic, politické orientace a vést zahraniční politiku ve prospěch Německa a ne se stavět na stranu jeho nepřátel. Henlein chtěl více, než mohl dostat. Na to navazuje doktrína jeho strany, ze které patrné, že jeho strana je stranou protidemokratickou, totalitní. Henleinův výklad vrcholí formulací Osmi bodů karlovarských na sjezdu Henleinovy strany ze dne 24. dubna 1938 v Karlových Varech 2 6 V těchto osmi zásadách bylo řečeno téměř vše, co henleinovci požadovali. Jednalo se však o minimum, ne o maximum. Československé vládě a spřízněným zahraničním vládám mohlo být jasné, že vrcholem bude orientace na faktické rozbití československého státu a vytvoření sudetoněmeckého státu v jeho pohraničních oblastech. Tento stát by se hlásil se k německé národní ideologii a později by se připojil k nacistické říši. Karlovarský sjezd byl velice rušný. Henleinovy zásady byly jeho přívrženci přijaly s nadšením. Za Henleinem stál s plnou otevřeností i německý říšský tisk, ale také především sám Hitler. Požadavky předložené v Karlových Varech byly pro tehdejší vládu neúměrně přehnané. Na doporučení Hodžovy vlády se mělo i nadále vyjednávat se Sudetendeutsche Partei, nikoliv však na základě osmi karlovarských bodů, které by jednoznačně znamenaly rozklad československého státu. Česká vláda se rozhodla komunikovat s menšinami - nejen německými, ale i polskými a maďarskými - o národnostním statutu, ale při zachování suverenity státu. Německu se to však nelíbilo, tuto situaci interpretovali tak, že Češi nechtějí s SdP vůbec vyjednávat. Vláda proto písemně potvrdila, že Češi vyjednávat chtějí, ale ne na základě osmi karlovarských bodů. Jednání mezi československou vládou a nej vyššími představiteli Sudetendeutsche Partei pokračovala ještě několik měsíců, přesněji řečeno do 20. července 1938. „Podle Henleina je nutné provést přehodnocení postoje českého obyvatelstva k německým menšinám na základě těchto bodů: 1. Sjednání úplné rovnoprávnosti a rovnocennosti pro německou národní skupinu s českým národem v Československé republice. 2. Uznání sudetoněmecké národní skupiny jako právní osobnosti, aby její rovnoprávnost ve státě mohla býti zachráněna. 3. Stanovení a uznání německého národního území. 4. Vybudování německé samosprávy v německém národním území ve všech oborech veřejného života, pokud se jedná o zájmy a záležitosti německého národního tělesa. 5. Vytvoření zákonných ochranných opatření pro ty státní příslušníky, kteří bydlí vně rámce uzavřeného území jejich národnosti. 6. Odstranění bezpráví, které se stalo sudetskému němectví od roku 1918, a reparace hmotných škod, jež tím bezprávím byly učiněny. 7. Uznání a provedení zásady, že v německém území mají býti jen němečtí veřejní zaměstnanci. 8. Úplná svoboda přiznání se k německé národnosti a k německému světovému názoru (tj. k nacismu)." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 36.) 19 Tato situace byla pečlivě sledována československými zahraničními spojenci. Britský vyslanec Newton během dubna roku 1938 několikrát navštívil prezidenta Beneše, aby se ujistil, že se vjednáních s SdP pokračuje. Přesněji řečeno, že se československá vláda vjednáních podřizuje henleinovcům a ustupuje jim. Toto bylo příznačné pro britskou zahraniční politiku, zvanou též jako „politika ústupků" či „appeasementu" („usmiřování"). Britové se snažili za každou cenu zabránit válce, chtěli být k středoevropské situaci zdrženliví i na úkor suverenity československého státu.2 7 Ovšem na tomto místě je třeba podotknout, že Britové neměli nejlepší zprávy o tom, co vlastně henleinovci požadují. Konrád Henlein totiž něco jiného prezentoval v Británii a něco jiného požadoval v Československu.2 8 Ve Francii nebyla situace příliš odlišná. V dubnu 1938 zde došlo k pádu Chautempsovy vlády a k nástupu kabinetu Eduarda Daladiera. Ten si nejprve za svého zahraničního ministra vybral Paula-Boncoura a jednal sním o budoucím směřování Francie v zahraniční politice. Paul-Boncour mu navrhl svoji vizi zahraničně-politické orientace Francie.29 Daladier si nechal čas na rozmyšlenou. Mezitím si pohovořil s druhým možným nástupcem na post ministerstva zahraničních věcí Bonnetem. Ten zaujímal stanovisko typické pro britskou politiku „appeasementu" s důrazem na Francii samu a na její kolonie, Sovětskému svazu nedůvěřoval. V neprospěch československa si francouzský ministerský předseda do své vlády vybral Bonneta. Tím učinil rozhodnutí oddálit se od vyjednávání se střední Evropou, které zde Francie pěstovala několik desetiletí a tím pádem popustit protiprávní a agresivní jednání Německa vůči Československu. Vraťme se zpět k jednání o sudetoněmecké otázce. Dne 8. června 1938 došlo k předání klíčového dokumentu v písemné podobě předsedovi vlády Milanu Hodžovi 1 1 ..... anglický vyslanec podal delší výklad, v němž jeho vláda upozorňuje na nebezpečnou situaci po anšlusu i na to, že vojenská pomoc Francie, event. i vojenský zásah Anglie by za žádných okolností nemohly být dost rychlé. .. .Pro vážnou situaci doporučuje jiti v ústupcích co nejdále, nebo i dál, než šel statut, a opustit thesi národního státu." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 90.) 2 8 „V Londýně vykládal, že žádá pouze autonomii kulturní, městskou a okresní, jak to znají v Británii ve svém „local government". O místních věcech se mělo rozhodovat v ústředním německém orgánu, vytvořeném na těchto územích. Co se týkalo zahraniční politiky, financí, soudnictví a armády, měly zůstati v rukou ústřední vlády." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 104.) 29 „Především kolektivní bezpečnost, Ženeva, spojenectví s Velkou Británií, spolupráce s Malou dohodou, s Polskem (zda to půjde) - znamená lepší vztahy se střední Evropou a nakonec upevnění vztahů a zdůraznění paktu se Sovětským svazem." (Beneš, Ed. Paměti: Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. 3. vyd. Praha: Orbis, 1948, s. 61.) 20 od zástupců Sudetendeutsche Partei, ve kterém bylo obsaženo všech osm karlovarských bodů, přednesených Konrádem Henleinem v Karlových Varech dne 24. dubna 1938. Na jejich základě mělo dojít ke změně uspořádání vnitřních národnostních poměrů ve státě.3 0 Prostřednictvím tohoto dokumentu mělo být jednáno o německém menšinovém problému v pohraničních oblastech ČSR. V tuto chvíli měl prezident republiky Edvard Beneš zakročit. Jednat se mělo, ale jak již bylo předtím řečeno, ne na základě karlovarských bodů přednesených Henleinem. Beneš silně podléhal tlaku zvenčí, na jeho osobu naléhali jak francouzští, tak britští představitelé. Nedokázal, byť to tak v jeho vydaných pamětech nevypadá, prohlásit své stanovisko otevřeně před celou Evropou. Takové jednání, kde si Sudetendeutsche Partei přichystává svojí pozici na budoucí vytvoření autonomního celku v rámci Československa, následné odtržení od něj a připojení k německé říši, je v suverénním státě zcela nepřípustné. Tehdejší vláda byla nucena přijmout na nátlak západoevropských mocností (dá-li se ještě stále o nich mluvit jako o mocnostech) dokument ze dne 8. června 1938 za podklad k jednání s Henleinovou stranou. Vyjednávání i nadále pokračovala ve velmi vypjaté atmosféře a začínala se pomalu protahovat. Tím začali být západoevropští spojenci netrpěliví, zejména ti britští. Lord Halifax si několikrát povolal vyslance Jana Masaryka a zjišťoval, jak se jednání v Československu vyvíjí, a doporučoval vyjít henleinovcům ve všem vstříc. Zde měl Jan Masaryk skutečně naplno říci pravdu, kterou zřejmě Velká Británie nechtěla slyšet, a uvést, co konkrétně vlastně henleinovci požadují. Jistě, nebyl by to Masaryk, kdyby neukázal kus bojovnosti ze svého otce T.G.M. Jeho reakce se mohla předpokládat. Chtěl jasné a nekompromisní stanovisko po Praze v řešení tohoto problému.3 1 Tímto tónem byla provázena slovní výměna názorů mezi Prahou, Londýnem a Paříží do příchodu „nezávislého" pozorovatele lorda Runcimana v létě roku 1938. 3 0 viz ve vzpomínkách dr. Ed. Beneše - prezidenta Československé republiky. (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 105-109, 111.) 3 1 „Sdělit západním velmocem, že máme za povinnost chránit suverenitu státu. Nenecháme se provokovat od henleinovců, říšského tisku a odsoudit kampaň, která je proti nám vedena ze strany německé říše." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 119.) 21 2.6. Konflikt mezi Československem a Německem - 21. května 1938 Tento den je označován za první vážný spor mezi Československem a Třetí říší. Tehdy se na žádost henleinovců měly konat obecní volby. Ti se mylně domnívali, že dojde k nepokojům v pohraničí ČSR a vojenskou intervencí Německa bude umožněna záchrana sudetských Němců a jejich následné připojení k Německé říši. Již od začátku května byly známy informace, že německá armáda zahájila pohyb směrem do Saska a Bavorska - tedy k hranicím demokratické Československé republiky. Nebyly to jen zvěsti, Adolf Hitler opravdu zamýšlel zaútočit na ČSR a zabrat německy mluvící území na úkor československého státu. Tyto zprávy byly potvrzeny i zahraničními západoevropskými spojenci Československa - Anglií a Francií. Ovšem i oni si stačili zjistit, že ČSR je schopna jít do války , že má technické možnosti a je připravena na obranu vlasti. Bylo jasné, že kdyby Německo zaútočilo jako první, by musela Francie neodkladně přijít na pomoc ČSR. Francouzský ministr zahraničních věcí G.jméno Bonnet však chtěl těmto možným událostem zabránit., proto neprodleně začal s přípravami na znemožnění vojenské obrany ČSR proti Německu.3 2 Na základě rozhodnutí vlády ČSR ze dne 20. května 1938 došlo k částečné mobilizaci československých vojsk, která byla poslána hlídat oblasti sousedící s Třetí říší. Zmobilizování vojsk proběhlo rychle a bez problémů.3 3 Dne 21. května 1938 proběhly obecní volby v poklidu, bez provokací a zcela klidně ze strany henleinovců. V pohraničí a na Slovensku vyhráli fašisté. Dle informací ze zahraničí se německá vojska stáhla zpět do vnitrozemí. ČSR tak díky rychlé reakci na případnou německou intervenci zamezila evropskému válečnému konfliktu. „Příkladem může být písemná žádost generála Krejčího adresovaná francouzskému generálovi Gamelinovi s nabídkou, že přijede do Paříže prokonzultovat koordinaci případné mobilizace československé armády s francouzskou. Na to mu bylo po delší době písemně odpovězeno, že gen. Gamelin nemůže sám v této věci rozhodnout, že to může jen vláda a že v této věci nemá žádných instrukcí od francouzské vlády." (Beneš, Ed. Paměti: Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. 3. vyd. Praha: Orbis, 1948, s. 69.) 3 3 „Vzhledem k rostoucímu neklidu a opětovným incidentům rozhodla vláda jednomyslně k zajištění klidu, pořádku a bezpečnosti státu navrhnouti presidentovi, aby byla v smyslu branného zákona učiněna opatření k povolání jednoho ročníku záložníků, doplněného příslušnými doprovodnými zbraněmi. K tomu poznamenávám, že vzhledem ke zprávám o soustřeďování německých vojsk směrem k našim hranicím uvažovalo se o povolání pěti ročníků, ale po rozhodném vyvrácení těchto zpráv německou vládou přistoupilo se jen k tomu nejnutnějšímu opatření." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 92-93.) 22 Samozřejmě německá vláda popřela jakékoliv dohady o přesunu svých vojsk směrem k hranicím s C SR. Dne 20. května 1938 tuto informaci sdělila Anglii prostřednictvím vyslance Nevilla Hendersona. Podle něj šlo jen o běžné vojenské cvičení. Stejné ujištění dostal i vyslanec ČSR Vojtěch Mastný od Joachima von Ribbentropa. Londýn byl ovšem v této situaci neústupný a prostřednictvím vyslance Hendersona upozornil von Ribbentropa, aby Německo nepodnikalo kroky proti Československu.3 4 21. května došlo ke schůzce mezi britským vyslancem v Německu Hendersonem a německým ministrem zahraničních věcí von Ribbentropem. Britský vyslanec dále apeloval na německého ministra a na jejich politiku vůči Československu. Von Ribbentrop vše odmítal s tím, že šlo je o pouhé vojenské cvičení, a že všechny výtky by měly být směřovány na Prahu a ne na Berlín. Tvrdil, že to bylo Československo, které konalo opatření zaměřená proti německé říši.3 5 I přes všechny tyto argumenty zůstalo Německo v květnovém konfliktu osamoceno. Sovětský svaz informoval Československou republiku o své podpoře, Polsko bylo v této situaci neutrální a Itálie dala najevo, že se nebude moci konfliktu zúčastnit. Z toho vyplývá, že za Československo se postavila Francie, Velkou Británií a Sovětský svaz a Německo zůstalo osamoceno. Uvnitř Československé republiky se politické strany postavily v době krize za politiku prezidenta Beneše a československé vlády. Také většina obyvatelstva schvalovala politiku československé vlády. Toto vítězství nad Třetí říší nemělo dlouhého trvání. Britský ministr zahraničních věcí lord Halifax si začal mylně uvědomovat, jestli při řešení tohoto konfliktu „nezašel příliš daleko". Britská vláda se však začala obávat, že by se mohla dostat do vážného evropského vojenského konfliktu kvůli ČSR. Uložila proto velvyslanci Phippsovi ve Francii, aby požádal Paříž o nemobilizování bez předchozí domluvy s Velkou Británií. Francouzský ministr zahraničí George Bonnet ochotně souhlasil. Tím zúžil obsah československo- 3 4 „Tu je na místě připomenout, že von Ribbentrop nejprve ujišťoval dobrou vůlí Německa, ale po rozhovoru s Hitlerem ostře protestoval proti anglickému postupu vměšování se a podpoře Čechů. Vyhrožoval, že povolá daleko více vojsk na konflikt s ČSR. Ovšem Francie připomněla von Ribbentropovi, že má své závazky vůči ČSR a že kdyby ČSR byla zatažena do válečného konfliktu s Německem, nemohla by garantovat, že by nemobilizovala. Navíc by zde došlo k podpoře Francie ze strany Anglie!" (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 85-86.) 3 3 „Berlín, zatajiv svůj vztek, nedovážil se vystoupiti nepokrytě, uznávaje, že mezinárodně půda není pro násilný vztahještě připravena. Snad působil i zákrok britského velvyslance Hendersona, který měl tehdy uloženo, aby varoval Hitlera před ukvapenými činy." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 93.) 23 francouzské spojenecké dohody z roku 1925, která obsahovala jako hlavní složku vojenskou pomoc v případě válečného konfliktu . Francouzská politika se tím úplně dostala do sféry vlivu britského rozhodování vůči problému v Československé republice.36 Pro československý stát to byla velmi nevýhodná situace. Nemělo záruku, že se Velká Británie postaví na jeho stranu jako tomu bylo v květnu 193 8.37 Sebemenší neochota Velké Británie zasáhnout ve sporu Československa a Německa ve prospěch Československa mohla být záminkou pro Francii, aby nemusela plnit své vojenské závazky ve střední Evropě . K těmto událostem také v září 1938 došlo a výsledkem byla Mnichovská dohoda. Hned po stažení německých vojsk z československého pohraničí žádala Francie a Velká Británie po Československu, aby následovalo příkladně Německo a zrušilo mobilizaci svých vojsk. Edvard Beneš se je snažil přesvědčit, že jakmile stáhne své vojsko z pohraničních oblastí, Německo svá vojska opět povolá k hranicím s Československem a celý spor začne znovu. Posléze se Edvard Beneš dočkal nepravdivé kritiky ze strany říšského tisku. Psali o něm, že je to právě on, kdo nechce dohodu s menšinami v ČSR.3 8 Dne 24. května 1938 došlo ke schůzce mezi britským velvyslancem Newtonem a ministrem zahraničí ČSR Kamilem Kroftou. Sdělil mu, že je třeba udělat po nedávné krizi s Německem významnější ústupky vůči Sudetendeutsche Partei. Kamil Krofta tvrdil, že i přes ústupky (povolení novin, volby, amnestie), které již byly učiněny, to není nic „platné".3 9 Britský vyslanec Newton s těmito argumenty souhlasil. 1. června 1938 byl vyslanec Newton britským ministrem zahraničních věcí lordem Halifaxem opět vyslán do Prahy. Setkal se s prezidentem Benešem. Donesl požadavky od Henleina, který je předložil v Londýně, ty měly být přijaty jako podklad k jednání 3 6 „Je třeba zdůraznit, že francouzské podřízení se britské politice bylo s ochotou přijímáno v Paříži." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 90.) 3 7 „10. května se konal u lady Astorové slavnostní oběd, kde byli pozvání američtí novináři, kteří si odnesli z Chamberlainových výroků, že Anglie nikdy nebude bojovat, aby zachránila Československo. A Hitler to věděl!" (Morell, S. Viděl jsem ukřižování. 2.vyd. Brno: Jota, 1995. s. 42.) 3 8 „Jestliže učinil Chamberlain z československého problému svou věc, měl jen dvě možnosti: postavit se proti Hitlerovi a bojovat, bude-li to zapotřebí. Druhá možnost byla donutit Čechy, aby povolili. Beneš ukázal Chamberlainovi částečnou mobilizací v květnu, že neustoupí. To znamenalo potíže - pro Beneše." (Morell, S. Viděl jsem ukřižování. 2.vyd. Brno: Jota, 1995. s. 45.) 3 9 Dr. Krofta: „Někteří lidé říkají, že jsme chtěli vyprovokovat válku a usnadnit tak našim spřáteleným státům útok na Německo. Na to mám jedinou odpověď: v jakékoliv válce by bylo Československo obětí." (Morell, S. Viděl jsem ukřižování. 2.vyd. Brno: Jota, 1995. s. 44.) 24 mezi ČSR a Sudetendeutsche Partei. Henlein ale v Londýně předložil jiné požadavky než v Praze.40 Francouzská vláda podnikla ve věci českých Němců intervenci vůči vládě ČSR dne 9. června 1938. Měla za to, že vláda ČSR jedná s henleinovci velmi pomalu a že toto tempo působí především negativně na Londýn. Dále upozorňovala, že podpora ČSR britskou vládou za krize z května 1938 byla účinná jenom proto, že se britské veřejné mínění domnívalo, že dojde k rozumnému a rychlému vyřešení sporu mezi henleinovci a Československem. Tudíž by se měla Československá republika odhodlat k ráznému kroku ve prospěch vyřešení otázky sudetských Němců. Britská vláda Československu též sdělila své stanovisko. Podle německé vlády Praha totiž dostatečně rychle nepostupuje v ústupcích ve prospěch sudetských Němců. Dále německá vláda zdůrazňuje, že Henlein nebude vyjednávat na užším základě, než je karlovarský program. A pokud československá vláda nechce válku, měla by co nejdříve zakročit ve prospěch sudetských Němců a nabídnout jim autonomii. Tato slova přinesl franko-britský diplomatický zákrok v Československu, který zakončil období krize z května 1938.41 4 0 „Henlein nežádal prý ani změnu zahraniční politiky ČSR, ani reparace za škody, které utrpělo němectví postupem československých úřadů, ani uznání nacistické doktríny." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 96.) 4 1 Z této krize vycházelo několik zásadních závěrů - viz ve vzpomínkách dr. Ed. Beneše - prezidenta Československé republiky. (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 101-103.) 25 2.7. Mise lorda Runcimana Velká Británie a Francie se snažily neustále tlačit Československo prostřednictvím svých zprostředkovatelů (vyslanců)k rychlejšímu vyjednávání s henleinovci. Nepřišli prohlédnout si situaci přímo na místo, což byla z jejich strany chyba, de facto se zasloužily o pád demokratické Československé republiky. Neustále hledaly kompromis, který by hrál v jejich prospěch, což se jim nakonec vymstilo. Ať už si spojenci počínali jakkoliv, tedy především ve svůj vlastní prospěch , chtěli určité řešení v našem sporu se Sudetendeutsche Partei co možná nejdříve . A proto byl do Prahy na žádost Velké Británie vyslán „nestranný pozorovatel" lord Runciman42 , o němž se Francie, hlavní spojenec a vyjednávatel s Československem, dozvěděla pouze z dobré vůle prostřednictvím lorda Halifaxe a musela souhlasit s vysláním lorda Runcimana. Ovšem nutno připomenout, že souhlas to byl radostný, jelikož Francie nemusela konečně zůstat v tomto konfliktu sama. Zde by se dalo již hovořit o plánu, který vycházel z „dílny" angl o-francouzské. V Praze byl příchod lorda Runcimana oznámen prezidentu Benešovi a poté ministerskému předsedovi jméno Hodžovi prostřednictvím britského vyslance Newtona na Pražském hradě.4 3 Zatímco prezident zaujal k záměru britské vlády stanovisko poněkud odmítavé, předseda vlády se vyjádřil k této britské myšlence vyslat lorda Runcimana do ČSR kladně. 4 4 Tento plán mise lorda Runcimana měl svoje přednosti i nedostatky. Mezi klady by se dalo přiřadit zapojení Velké Británie do konfliktu ve střední Evropě, čímž by mohla být zatažena do případného budoucího válečného konfliktu a musela by vojensky podpořit Československo. Negativní mohl být přílišný zájem Londýna ve věcech vnitřní politiky suverénního československého státu. Konečné stanovisko mělo vzejít po rozpravě československé vlády a po setkání „Chamberlain ho poslal pouze z obavy možného vypuknutí války na evropském kontinentě, aby tím získal čas, kdyby jednání mezi československou vládou a henleinovci selhala. Naproti tomu se v kruzích britských žurnalistů spekulovalo o tom, že to byl výmysl lorda Halifaxe, aby tím zabránil válečnému konfliktu, získal čas a přenesl konflikt, který se očekával v září 1938, přes kritické období." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 147-148.) 4 3 „Od výsledku podobného poslání nemohlo Československo zajisté nic dobrého očekávat. Vláda přijala toto zvláštní poslání lorda, o jehož osobě náš londýnský vyslanec Jan Masaryk zaslal do Prahy relaci nepříznivou, celkem resignovaně a pod nátlakem." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 121.) 4 4 viz vyjádření obou politiků ve vzpomínkách dr. Ed. Beneše - prezidenta Československé republiky. (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 148-150.) 26 československého vyslance Štefana Osuského v Paříži s francouzským ministrem zahraničních věcí Bonnetem na téma, jaký postoj k této misi Francie zaujímá. Vyslanec Osuský mluvil s ministrem Bonnetem dvakrát. Poprvé dne 21. července 1938, kdy se Bonnet, po předchozí domluvě se svojí vládou, vyjádřil pozitivně k příchodu lorda Runcimana do Prahy. Vyslanec Osuský se také otázal, zda má lord Runciman být zprostředkovatelem ve všeobecných nebo jen v konkrétních otázkách. Tato odpověď musela počkat do dne 25. července 1938, protože mezitím se ministr Bonnet musel poradit s ministerským předsedou Eduardem Daladierem.45 Osuský také od Francie žádal, aby potvrdila své stanovisko pro Velkou Británii, že když souhlasí a doporučuje vyhovět britské žádosti o návštěvě lorda Runcimana, že nehodlá ustoupit, nebo přesněji řečeno, usnadnit si své závazky ve střední Evropě tím, že Velká Británie bude více zatažena do středoevropského konfliktu vysláním této mise. Dne 27. července 1938 vyslanec Osuský toto potvrzení dostal. Ministr Bonnet souhlasil, prostřednictvím francouzského vyslance Corbina v Londýně upozornil Velkou Británii, že vojenské závazky, které vyplývají mezi státy Malé dohody a Francií, zůstávají nedotčené.4 6 Ve stejné době se domlouval ministerský předseda Milan Hodža s československou vládou, jaké stanovisko mají vůči britské žádosti zaujmout. Většina vládnoucích politiků s touto žádostí nesouhlasila. Proti byl tedy pouze Milan Hodža, který vládě také sdělil, že Československo o rozhodnutí akceptovat misi lorda Runcimana požádalo Francii. Ministrům se nechtělo stavět proti ministerskému předsedovi a hlavně proti Francii.4 7 Nato byl sepsán mezi britskou vládou a vládou československou požadavek, že Československo žádá o příchod lorda Runcimana. Na začátku bylo napsáno (a z toho vyplývá), že Velká Británie chce zprostředkovat tuto misi ze své vlastní iniciativy pro dobro Československa. Zde je na místě zmínit, že všechnu tuto snahu Londýn podnikal z obavy válečného konfliktu ve středoevropském 4 3 „Bonnet ve své odpovědi, po poradě s Daladierem, radí Československu přijmout britskou nabídku bez podmínek a bez omezení na konkrétní otázky, neboť by to vyvolalo dojem, že chce československá vláda něčemu uniknout." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 153.) 4 6 „Zdálo se to jakýmsi východiskem z nouze, nebýt arciť pevného rozhodnutí francouzské vlády, zbavit se svých smluvních závazků k Československu stůj co stůj. Runcimanovo poslání bylo ve skutečnosti toliko novým prostředkem k dalšímu ústupu, jak se později ukázalo." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 121.) 4 7 „Tudíž sám dr. Hodža sdělil vyslanci Newtonovi dne 23. července 1938, že odpověď bude pozitivní a po příchodu zprávy z Paříže od vyslance Osuského tento postoj potvrdil." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 156.) 27 regionu, ze snahy zabránit vtažení Francie a následně Velké Británie do války o československé Sudety. Toto prohlášení požadoval Londýn zřejmě proto, že pokud nedopadne zrovna nejlépe, nemusí nést zodpovědnost za neúspěch (tzn. možnou protiprávní ztrátu suverenity C SR způsobenou násilným odtržením sudetských Němců a jejich připojením k Německu), protože to nebyli Britové, kdo požádal o vyslaní nezávislého pozorovatele lorda Runcimana do Prahy.48 Po všech těchto úvahách lze říci, že Velké Británii nechtěla jít do války, chtěla získat čas4 9 , zatímco Francie mohla být spokojena, protože se do sporu zapojila i Velká Británie (do té doby se držela poněkud stranou). Paříž tedy mohla část svých závazků vůči Československu přenést na Londýn. Lord Runciman přijel do Prahy dne 3. srpna 1938. Již 4. srpna 1938 navštívil postupně prezidenta republiky Edvarda Beneše, předsedu vlády Milana Hodžu a ministra zahraničních věcí Kamila Kroftu. Nezapomnělo se ani na vyjednávače z řad henleinovců, kteří byli lordem Runcimanem pozváni. Návštěvy to byly převážně formálního, seznamovacího charakteru. Lord Runciman zdůrazňoval, že nemá žádný plán. Přijel jako nezávislý pozorovatel pro obě strany, jehož hlavním úkolem bude dohoda Sudetendeutsche Partei a československé vlády. Chtěl důkladně prozkoumat informace o sporu, proto mu na příkaz Edvarda Beneše měla být vláda kdykoliv plně k dispozici.5 0 A byl mu k dispozici i sám prezident, který to ovšem neměl lehké. Musel čelit sporům ve vládě, jelikož jméno Hodža nedával vždy přesné a úplně informace všem členům vlády. Dokonce v počátcích sporu s henleinovci ani samotnému prezidentu Benešovi. Po příchodu lorda Runcimana byla důležitá jednota mezi vládou, předsedou vlády Hodžou a samotným prezidentem Benešem v postupu vyjednávání se Sudetendeutsche Partei. „Britská společnost byla však stále v přesvědčení, že Chamberlainovi jde pouze o získání času." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 156.) 4 9 „Nejen čas chtěla Velká Británie získat, ale celý tento plán, vymyšlený Chamberlainem, mohl i ve skutečnosti vést k následujícím řešením. Buď si připravit situaci v ČSR tak, aby byla přinucena k odevzdání krajů obývanými sudetskými Němci bez boje a války, nebo si zjistit agresivní postup Německa vůči ČSR v tomto konfliktu, a pak se postavit za Československo, jako tomu bylo za krize z 21. května 1938, kdy se na stranu ČSR postavila právě britská a francouzská vláda." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 158.) 5 0 „Z telegramu ministra Krofty: „O Runcimanově poslání nelze zatím říci nic určitého. Náš první dojem dobrý. Chce se informovati důkladně, všestranně, objektivně. Nemá asi určitý připravený plán, ujišťuje, že nám nechce dělati potíže a z dosavadních rozmluv je dojem, že se nekloní k radikálnímu německému řešení. Zatím sbírá informace o různých stránkách problému, zejména též o hospodářské." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 122.) 28 Dne 11. srpna 1938 se sešli zástupci Sudetendeutsche Partei (Kundt, dr. Peters, Rosche, dr. Sebekowski, Schickentanz) s československou vládou, aby se domluvili na oficiálním termínu jednání. To se uskutečnilo již 17. srpna, kdy došlo ze strany neústupných henleinovců na vyjednávání na základě písemného dokumentu z 8.června 1938, který obsahoval v podstatě všech osm karlovarských bodů přednesených Konrádem Henleinem v Karlových Varech 24. dubna 1938.51 I přes snahu prezidenta Beneše nejednat v duchu tohoto dokumentu z 8. června 1938, se takto jednalo. Na zasedání se vyjednávači zHenleinovy strany včele s poslancem Kundtem vyslovili proti vyjednávání snáší vládou, jelikož návrhy přednesené politickými představiteli Československé republiky j sou nepřijatelné.52 Naproti tomu lord Runciman uznal po 11. srpnu 1938 snahu československé vlády komunikovat se Sudetendeutsche Partei. Ovšem Henleinovci hned 17. srpna pojednání s našimi vládními představiteli zaútočili na lorda Runcimana. Prohlásili v samostatném rozhovoru s ním, že každé jednání s československými politickými činiteli je naprosto k ničemu, pokud neuznají „protidemokraticky orientovaný" karlovarský program.53 V tuto chvíli lord Runciman pocítil záměr sudetských Němců, který byl jednoznačně nasměrován k rozbití československého státu. Sám lord Runciman později prezidentu Benešovi řekl, že to nebude jednoduché vyjednávání. Pomalu docházel k závěru, že dohoda mezi Sudetendeutsche Partei a Československou republikou nebude možná. To, co požadují henleinovci, úplnou územní nezávislost na ČSR, je v rozporu s řadou mezinárodních dohod.54 Proto došlo na myšlenku svolat mezinárodní konferenci, jíž by se účastnilo i Německo vedle Velké 5 1 „Někteří českoslovenští političtí představitelé, kteří se zúčastnili tohoto jednání, se tehdy ještě stále domnívali, že Henleinova strana není dosud zcela v plné moci Berlína, tudíž dohoda mezi nimi a Československou republikou by byla možná." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 167.) '2 „Radikálně odmítli vládní koncepci samosprávy předloženou naší vládou, tj. zemské sněmy s národnostními kuriemi. O národnostním statutu vyjednávat nechtěli vůbec. Prý to byla kodifikace zákonů a nařízení, které vedly k nynější neudržitelné situaci." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 168.) 3 3 „O stejném stanovisku se mohl lord Runciman přesvědčit o den později 18. srpna v rozhovoru s Henleinem. Na otázky, podněty, návrhy lorda Runcimana odpovídal nejisté. O všem bylo nutno se poradit, rozvážit, popřemýšlet. Zkrátka nic neuspěchat, nic neudělat ve prospěch Československé republiky. Pouze v jediném stanovisku měl jasno. Trval na karlovarském programu, na úplné samosprávě území, obývaného sudetskými Němci." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 170.) '4 „Především smlouva s Ruskem z roku 1935." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 172.) 29 Británie a Francie, ovšem bez naši účasti. Zde mohl prezident Beneš postřehnout nebezpečí v této úvaze o mezinárodní konferenci, protože by mohlo dojít na dohodu mezi západoevropskými státy, která by byla pro Československo nepřípustná. Berlín by totiž pod hrozbou války mohl zatlačit Francii a Velkou Británii do defenzívy a jim by nezbylo nic jiného, než souhlasit s plánem Berlína,5 5 který by obsahoval odtržení sudetských Němců od Československa a jejich připojení k Německu. I přes svou nedůvěru k uzavření jakékoliv dohody mezi ČSR a Sudetendeutsche Partei se snažil lord Runciman vyjednávat. Už 22. srpna zjišťoval prostřednictvím svého spolupracovníka Franka Ashtona-Gwatkina, vedoucího úředníka Runcimanovy mise, jak se vyvíjí situace okolo henleinovců v Mariánských lázní. Ten ještě týž den přijel do Prahy s novým písemným návrhem dohody, tzv. „třetím plánem", který předložili představitelé Sudetendeutsche Partei.56 Lord Runciman jej osobně předal prezidentu Benešovi. Další nemilá zpráva pro českou politiku byla, že Henleinova strana se rozhodla komunikovat pouze s prezidentem a již nikoliv s vládou. Začala vyvíjet maximální tlak na Československou republiku prostřednictvím „osamoceného" prezidenta. Chtěli jít v otázce sudetských Němců do krajnosti, ale nic konečně neschvalovat. Vše nebylo totiž řízeno Henleinovou stranou, ale centrálně z Berlína, prostřednictvím německého vůdce Hitlera. Tento úmysl henleinovců měl neblahé důsledky pro budoucí vývoj událostí v Československé republice. Tzv. „třetí plán"5 7 , který by se dal v podstatě nazvat sedm tzv. mariánských bodů, byl v podstatě odsouhlasen a navrhnut poslanci Sudetendeutsche Partei. Avšak „Ač německá propaganda není zcela bez účinku v Anglii a ve Francii, nebojíme se, že by nás nechaly na pospas Německa." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 122.) 3 6 „ „Prvním plánem" je myšleno memorandum ze dne 26. dubna 1938 sestavené dr. Benešem a předané západním velmocím. „Druhým plánem" je národnostní statut od dr. Hodžy, předaný Henleinově straně dne 30. června 1938. „Třetím plánem" je onen dokument z Mariánských lázní (viz v textu). „Čtvrtým plánem" je Henleinovou stranou přepracovaný a dr. Benešem doplněný „třetí plán"." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 173.) '7 „Ten obsahoval sedm požadavků: 1. Budou zřízeny tři samosprávné německé kraje (župy). 2. Bude provedena výměna státních úředníků, tj. čeští úředníci v německých krajích mají býti přeloženi do krajů českých a němečtí úředníci jmenováni do německých krajů; a má se s tímto překládáním začít hned. 3. Bude stanoven samostatný budžet pro tři německé kraje. 4. Vláda povolí pro německé kraje zvláštní půjčku. 5. Ustanoví se komise, která by se sešla nejdéle do jednoho až tří měsíců a rozhodla by o nutných ústavních změnách. 6. Bude hned ujednáno příměří v propagandě a v tisku mezi oběma stranami. 30 vyjádření Konráda Henleina k tomuto návrhu na dohodu se Ashtonu-Gwatkinovi v Mariánských lázních nedostalo. Ovšem pro lorda Runcimana byl tzv. „třetí plán" osobním úspěchem. Do Londýna poslal zpět Ashtona-Gwatkina, aby zpravil britskou vládu o novém henleinovském návrhu na vyjednávání. Britská vláda svým memorandem informovala francouzskou vládu dne 26. srpna 1938. Ze strany Britů došlo k více než důstojnému přijetí zprávy od Ashtona-Gwatkina. Uznali snahu československé vlády dohodnout se s Němci na tomto novém konceptu, který by ale měl být více specifický, aby nedošlo v budoucnu na špatné vykládání těchto tezí. Toto specifikum bylo písemně vypracováno Edvardem Benešem po předchozích vyjednáváních s poslanci Kundtem a Sebekowským a dne 29. srpna osobně odevzdáno poslanci Kundtovi, Sebekowskýmu a lordu Runcimanovi. Zatímco prezident Beneš jednal s umírněnou stranou henleinovců, radikálnější strana henleinovců se snažila všemožnými způsoby vyjednávání zhatit. Komunisté prý svou kampaní proti Henleinovcům utlačují jejich svobodu. K. H. Frank proto vydal prohlášení, že se henleinovci mohou bránit, kdykoliv budou napadeni. Stále horší byla situace za hranicemi Československé republiky. Navíc němečtí vyslanci v Bukurešti, Bělehradě a v Moskvě používali ve svých projevech slovní spojení „válečný konflikt" v souvislosti s řešením sudetoněmecké otázky.5 9 I přes pokračující naléhání lorda Runcimana na Henleina, nevedl tento nátlak k žádnému cíli. Henlein se nechtěl bavit o ničem jiném, než o „úplné nezávislosti německé samosprávy" v pohraničních okresech Československé republiky. Jak již bylo uvedeno, odpovědi na všechny podstatné otázky týkající se sudetských Němců byly směrovány přímo z Berlína. Dne 29. srpna 1938, kdy došlo k předání tohoto dokumentu vytvořenéhoEdvardem Benešem delegátům Henleinovy strany, bylo od nich prezidentu slíbeno, že dojde k projednání tohoto dokumentu ve straně, a že nejpozději 2. září oznámí, jak se rozhodli. Mezitím došlo u mise lorda Runcimana k nedorozumění po přečtení tohoto 7. Státní policie bude z německých krajů odvolávána, půjde-li jednání úspěšně a klidně." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 175-176.) '8 „Byly upřesněny podmínky k dohodě o národnostních otázkách v republice, ihned řešeny sporné otázky při zachování suverenity, integrity a jednoty státu." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 179-181.) '9 „Současně s ostrou a hrubou kampaní německého tisku a rozhlasu šíří se zprávy o útočném záměru Německa a o soustavné přípravě k němu." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 122.) 31 dokumentu. Lord Runciman si myslel, že prezident Beneš chce zbytečně protahovat některé otázky, a že nechce Němcům dát to, co požadují. Aniž by se informoval u prezidenta, jak to myslí, poslal lord Runciman zprávu do Londýna, že Praha vyjednávat nechce. Londýn trval na okamžitém uveřejnění dokumentu ze dne 29. srpna 1938. Pražská vláda ovšem nemohla tento dokument uveřejnit, jelikož Konrádem Henleinem byla vázána slibem utajení před veřejností. Mohla tudíž onen dokument uveřejnit až po obdržení odpovědi od Sudetendeutsche Partei. Ta dala do tisku zprávu o tom, že žádný nový vládní návrh stále ještě neobdržela, jelikož jednání před 29. srpnem mezi Sudetendeutsche Partei a prezidentem Benešem o podobě „třetího plánu" byla neoficiálního rázu. Tak dne 31. srpna 1938 lord Runciman poslal znovu Henleinovi prostřednictvím Ashtona-Gwatkina znění textu „třetího plánu". Nejdřív však odjel na poradu do Berlína.6 0 Tady se dá říct, že lord Runciman celou věc nedomyslel. Možná stále ještě věřil sudetským Němcům.6 1 Henlein v podstatě na oficiální návštěvě Německa, respektive Berchtesgadenu, ve dnech 1. a 2. září 1938 domlouval spolu s Adolfem Hitlerem, Hermannem Gôringem, Joachimem von Ribbentropem a Josephem Goebbelsem ozbrojené povstání v Československu. Dne 1. a 2. září 1938 se konala schůze poslanců a senátorů Sudetendeutsche Partei. Bylo odsouhlaseno, že se bude vyjednávat s vládou Československé republiky na základě osmi karlovarských bodů. „Třetí plán" byl tedy zamítnut. Sebekowski spolu s poslancem Kundtem se 2. srpna 1938 dostavili k prezidentu Benešovi za účelem předání zprávy o rozhodnutí o „třetím plánu". Oznámili, že „třetí plán" je pro stranu nepřijatelný a že jednání mohou pokračovat pouze v duchu osmi karlovarských bodů. V rozhovoru s prezidentem Benešem navrhli, jak by měl následující plán vypadat. Druhého dne jej donesli prezidentu vypracovaný v písemné podobě.6 2 Nelišil se mnoho od karlovarského programu. Byl čistě, prototalitně, nacisticky orientovaný. „Zde to byl podnět od lorda Runcimana, aby zajel za Hitlerem a podal mu zprávu o tom, že jeho mise má podporovat dohodu mezi Československem a Sudetendeutsche Partei." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 194.) 6 1 „President a též paní Benešová byli zneklidněni Runcimanovými manévry. Nicméně president ještě doufal, že bude lze vše urovnat pronikavými ústupky Henleinovi." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 126.) 6 2 viz ve vzpomínkách dr. Ed. Beneše - prezidenta Československé republiky. (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 200-201.) 32 Edvard Beneš nato sám celý návrh přepracoval vtzv. „čtvrtý plán". Vše podstatné z dokumentu ze dne 8. června 193864 do něj bez výjimky zahrnul. Nejvíce se věnoval otázce župní samosprávy, jejímu územnímu rozsahu, jejím obyvatelům, národnostní rovnoprávnosti a aktuálním politickým otázkám typu amnestií pro státní zaměstnance propuštěné ze služby za protistátní činy. „Čtvrtý plán" byl plně zveřejněn prostřednictvím tisku dne 10. září 1938. Došlo v podstatě ke schválení československou státní správou tolik odmítaných osmi tzv. karlovarských bodů. Prezident Beneš si opravdu neuvědomil nátlak, který na něho vyvíjela britská a francouzská vláda a šel proti spravedlnosti, proti suverénnímu československému státu. Tzv. „čtvrtý plán" byl přijat československými ministry dne 5. září 1938. Lord Runciman ho dostal ještě téhož dne do rukou. Sudetendeutsche Partei byl odevzdán hned příští den. Lord Runciman po přečtení dokumentu prohlásil, že nelze po československé vládě v otázce zachování míru žádat více. Československý vyslanec v Paříží oznámil dne 10. září předsedovi francouzské vlády Daladierovi a ministru zahraničí Bonnetovi velikost ústupků prezidenta Beneše, které ale mohou narušit nyní či v budoucnu jednotu, existenci československého státu jako takového. Žádal proto nejen po Francii, ale i po Velké Británii, aby nyní ukázaly pevnou a neměnnou politiku ve prospěch osamoceného Československa. Dne 7. září 1938 mělo dojít na projednávání „čtvrtého plánu". Nestalo se tak kvůli moravsko-ostravskému incidentu.65 Sudetendeutsche Partei pak 9. září na své samostatné schůzi jednala, zda se má pokračovat ve vyjednávání s československou vládou. Bylo dohodnuto, že se má jednat až po Hitlerově řeči v Norimberku. Nakonec členové Konrád Henlein a K. H. Frank odjeli se „čtvrtým plánem" do Berlína za Hitlerem. Po řeči, přednesené Hitlerem v Norimberku, bylo zřetelné, že oni dva delegáti ze Sudetendeutsche Partei dorazili v čas.6 6 Výsledkem setkání byla Hitlerova odpověď 6 3 ve vzpomínkách dr. Ed. Beneše - prezidenta Československé republiky. (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 205-207.) 6 4 Písemný dokument, obsahující osm tzv. karlovarských bodů, přednesených K. Henleinem v Karlových Varech dne 24. dubna 1938. 6 3 viz ve vzpomínkách dr. Ed. Beneše - prezidenta Československé republiky. (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 218-220.) 6 6 viz ve vzpomínkách dr. Ed. Beneše - prezidenta Československé republiky. (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 2003, s. 224-227.) 33 v podobě podpory sudetských Němců na území ČSR a následném odpojení od Československa a připojení k nacistické říši. Závěrem lze prohlásit, že mise nezávislého pozorovatele lorda Runcimana nebyla úspěšná6 7 , což mohlo být částečně jasné již při jejím vzniku. Neměla perspektivu na dlouhodobé trvání od vlastního příjezdu do Prahy. Byla to vlastně téměř dokonale vymyšlená hra o čas zkomponovaná ministerským předsedou Chamberlainem68 . Češi byli v podstatě donuceni podřídit se Runcimanově misi, ať sebevíce namítali, že budou bránit nezávislost svého malého státu za každou cenu. Beneš se v tuto chvíli nemohl obrátit ani na Anglii, ani na Francii, protože obě země byly svázány misí lorda Runcimana a musely bezohledně dbát jeho rad. Zbývalo jen sovětské Rusko a Malá dohoda. Jugoslávie a Rumunsko opravdu stály při Československu, ale byl tam jiný nepřítel - Maďarsko.6 9 Ve skutečnosti nešlo vyřešit za několik týdnů problém těchto dvou národností. Habsburkové se o to pokoušeli po tři století a nepodařilo se jim to. Ale Hitler pracoval rychleji a šel mnohem dál. Stál neústupně za sudetskými Němci a později prostřednictvím Henleina sdělil prezidentu Benešovi, aby Československo upustilo od smlouvy se Sovětským svazem.70 I když Lord Runciman nebyl dobrým jednatelem (po celou dobu procesu se přikláněl spíše na stranu Henleina - nebyl objektivní) mezi Sudetendeutsche Partei a ČSR, nebyl tím pravým důvodem pro neúspěch mise, protože sled událostí a tím konečné rozhodnutí Berlína bylo již dlouhou dobu předem naplánované... „Trapně působilo v Praze vyslání lorda Runcimana, ač Runciman a jeho choť se z počátku obratně snažili zastírat své skutečné úmysly tvrzením o svém protinacistickém smýšlení." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 124.) 6 8 „Prostřednictvím mise lorda Runcimana řídil nepřímo Chamberlain zahraniční politiku Československého státu, tudíž dr. Beneš nemohl řídit směřování zahraniční politiky Československé republiky." (Morell, S. Viděl jsem ukřižování. 2. vyd. Brno: Jota, 1995, s. 64.) 6 9 „Podepsána smlouva mezi Československem a Maďarskem. Maďarsko nezaútočí na Rumunsko, Jugoslávii ani na Československo. Výklad této smlouvy byl ovšem různorodý." (Morell, S. Viděl jsem ukřižování. 2. vyd. Brno: Jota, 1995, s. 65.) 7 0 „President se mne ptal znovu, co hodlá Sovětský svaz učinit, kdyby došlo ke konfliktu. Pravil jsem, že se naň můžeme plně spolehnouti." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 126.) 34 2.8. Pokus o převrat v pohraničí - zákaz SdP Po Hitlerově projevu v Norimberku u nás propukly nepokoje vyvolané Henleinovou stranou. Rada Němců z pohraničí odešla zpět do vlasti, tj. do Německa. Docházelo ke stěhování československých obyvatel z pohraničních oblastí. Československá vláda vyhlásila dne 13. září 1938 stanné právo pro okresy sousedící s Německou říší. Naštěstí se tyto nepokoje podařilo vládě Československé republiky za pomocí policie a armády uklidnit.71 Život občanů Československa se tak vrátil do původního stavu. Výsledkem přítomnosti československé armády v pohraničních oblastech bylo znemožnění podrývání autority československé vlády ze strany Sudetendeutsche Partei. Stanné právo v Československu vyvolalo vlnu odporu u jeho francouzských spojenců.7 2 Ale nej větší pozdvižení bylo u německých sousedů a s nimi spřízněné Sudetendeutsche Partei. Ta ještě týž den dala z Chebu ultimátum pražské vládě na zrušení stanného práva pod pohrůžkou znovu nastolení nepokojů v těchto oblastech, za které nemůže být zodpovědná. Ministerský předseda Hodža odpověděl na toto ultimátum, že československá vládaje ochotna jednat pod podmínkou, že vyjednavači ze Sudetendeutsche Partei přijedou do Prahy a vyzvou své stoupence ke klidu a míru. Hodža se odpovědi nedočkal.7 3 V tento čas poslal lord Runciman svého spolupracovníka Ashtona-Gwatkina do Chebu, aby vyjednal v tomto sporu určitý kompromis. Ten se ještě týž den 13. září 1938 sešel sK. H. Frankem a na druhý den byla domluvena schůzka s K. Henleinem. 7 1 „Z incidentů posud 8 mrtvých, polovina Čechů, a 17 raněných. Zdůrazněte, že naše stanné právo nedává příslušnost vojenským soudům, ale normálním krajským soudům, že obhajoba je obligatórni, veřejnost nemůže být vyloučena, rozhodnutí senátu musí být jednomyslné a že je možné udělení milosti presidentem, dále že se stanné právo vztahuje jen na vzbouření, vraždy, loupeže a úmyslné poškození cizího majetku." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 148.) 7 2 „Francouzský ministerský předseda Daladier vyjádřil nespokojenost nad československou vládou, která udělala dalekosáhlá opatření bez porady s Francií. Stejně tak učinil francouzský ministr zahraničních věcí Bonnet, který prostřednictvím vyslance de Lacroixe naléhal na pražskou vládu, aby zrušila svá výjimečná opatření a přispěla tím k uvolnění hrozícího napětí." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1968, s. 234.) 7 3 „Vláda pak hned odpověděla Sudetendeutsche Partei i veřejným prohlášením daným tisku, že nemůže odvolati opatření, která považuje za nutná pro bezpečnost státu. Jestliže bude tři nebo čtyři dny zachován klid v těchto oblastí, pak může být otázka stanného práva se Sudetendeutsche Partei znovu prodiskutována. Vzápětí došlo i na zabavení protizákonných článků v orgánu Sudetendeutsche Partei „Die Zeif. Na protest došlo k zastavení vydávání „Zeif." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1968, s. 235.) 35 K. H. Frank sdělil Ashton-Gwatkinovi podmínky, za kterých je Sudetendeutsche Partei ochotna jednat s československou vládou. Musí dojít ke zrušení stanného práva, odvolání státní policie z pohraničního území a armáda československé republiky má být omezena jen na úkoly skutečně vojenské. Za těchto podmínek je Sudetendeutsche Partei ochotna dojet do Prahy a znovu jednat s československou vládou.7 4 Tato jednání by již neprobíhala na základě tzv. osmi karlovarských bodů, protože situace zašla již příliš daleko. Vzápětí byl dne 14. září 1938 na tyto podmínky upozorněn ministerský předseda Hodža. Bylo mu řečeno, že nelze pokračovat v jednáních mezi československou vládou a Sudetendeutsche Partei na základě dřívějších podkladů. Proto Konrád Henlein pozastavil vyjednávání mezi delegací Sudetendeutsche Partei a vládou ČSR. Na druhý den prohlásil svým přívržencům, že se snažil vyjednat sudetským Němcům poctivé a spravedlivé vyrovnání a československému státu tak zajistit bezpečnou budoucí existenci.75 Tato jednání ovšem ztroskotala na nenávisti Čechů vůči sudetským Němcům. Dne 15. září odešli dva hlavní vůdcové sudetských Němců K. H. Frank a K. Henlein do Německé říše. Den poté 16. září 1938 československá vláda rozpustila Sudetendeutsche Partei.76 K. Henlein 17. září 1938 z Aše vyzval sudetské Němce na československém území, aby se chopili zbraní. „To hlavní sdělil K. H. Frank Ashton-Gwatkinovi naposled. Sudetendeutsche Partei nebyla ochotna jednat s pražskou vládou na základě podmínek, na nichž až doposud jednala. Jelikož Hitlerova řeč z Norimberka dává Sudetendeutsche Partei právo na víc, než jsou dosavadní podmínky." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1968, s. 235-236.) 7 3 „Chceme žiti jako svobodní Němci, chceme mír a práci v naší vlasti. Chceme zpět domů, do říše." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1968, s. 237.) 7 6 „Ohromná většina Sudetských Němců se tím rozhodla opustit území Československé republiky a vrátit se zpět do říše." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1968, s. 237.) 36 3. Podstata Mnichovské dohody a její následky 3.1. Snaha britského předsedy vlády Chamberlaina usmířit Hitlera Události, které se během září 1938 staly v Československé republice, měly ohlas v zahraničí. Francie jako spojenec, Československa si plně uvědomovala, co by pro ni znamenalo, kdyby nepodnikla politické kroky vedoucí k oddálení pomoci ČSR. Aby nebyla zatažena do války proti Německu, obrátila se s pomocí na Velkou Británii. Francouzský ministerský předseda Daladier požádal o pomoc ministerského předsedu Velké Británie Chamberlaina s tím, aby navštívil Hitlera a pokusil se vyřešit problém okolo sudetských Němců v ČSR bez války v Evropě.7 7 Dne 15. září 1938 se tak stalo. Chamberlain navštívil Hitlera v německém Berchtesgadenu. Zde Hitler představil Chamberlainovi svůj plán. Odtržení území obývaného sudetskými Němci od Československé republiky a jeho připojení k německé říši. Po návratu do Londýna nechal Chamberlain připravit návrh tzv. anglo-francouzského plánu, který měl vyřešit spornou otázku ohledně československého a německého problému. O několik dní později, 18. září 1938, pozval Chamberlain francouzského ministerského předsedu Daladiera a francouzského ministra zahraničí Bonneta do Londýna k prodiskutování návrhu na řešení otázky ve střední Evropě.7 8 Dne 16. září si prezident Beneš nechal k sobě na Hrad zavolat francouzského 7 9 vyslance v Praze de Lacroixe, aby mu předal poselství směrované francouzské vládě. Druhý den přišel francouzský vyslanec na Hrad s odpovědí, která ujišťovala Československou republiku o spojenectví Francie, jež se zavázala dostát svých závazků vyplývající z francouzsko-československé smlouvy, ale zároveň se odvolávala na prohlášení ze dne 17. července 1938. To ukládalo Československu dělat svou vlastní 7 7 „Chamberlain ve své řeči v dolní sněmovně 28. září 1938 oznámil, že osobní návštěva a dohovor s Hitlerem byl jeho vlastní myšlenkou." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1968, s. 242.) 7 8 „Velká Británie má proto možná velmi nepříjemné důvody, když se rozhodla postavit svého premiéra do pozice poutníka, vydávajícího se na prosebnou pouť do zaslíbené země. Tento pocit, že hrdý Albion podniká něco ponižujícího a pro tuto velkou zemi nedůstojného, byl u nás v těch dnech všeobecný a vyvolával proto poprvé od počátku československé krize určitou nedůvěru a částečnou ztrátu dosavadní sebejistoty." (Drtina, P. Československo můj osud: kniha života českého demokrata 20. století. Sv. 1., Kn. 1., Přes Mnichov do emigrace. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1991. s. 83.) 7 9 Znění poselství viz ve vzpomínkách dr. Ed. Beneše - prezidenta Československé republiky. (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1968, s. 243.) 37 politiku, která má být přizpůsobena novým poměrům ve střední Evropě a být s nimi v souladu. To znamenalo neutiskovat menšiny v ČSR a nevyvolávat mezinárodní rozpory. Kdyby se tak nestalo, byla by Francie nucena upustit od svých závazků ve střední Evropě. Ještě téhož dne 16. září 1938 Beneš informoval československého vyslance v Londýně Jana Masaryka. Sdělil mu, aby jménem prezidenta Československé republiky předal Chamberlainovi a Daladierovi v Londýně vzkaz ještě před zahájením rozhovorů mezi oběma státníky.8 0 V Praze dne 19. září 1938 předali velvyslanci Francie a Velké Británie prezidentu Benešovi anglo-francouzský plán, který měl přispět k vyřešení zářijové krize a problému mezi nacistickým Německem a Československem. Anglo-francouzský plán obsahoval pozitivní řešení pouze pro západoevropské velmoci. Vlády Francie a Velké Británie se dohodly na tom, že čeští Němci již nadále nemohou zůstat v ČSR, protože dochází k ohrožení stability Československé republiky a míru v Evropě. Okresy, kde žije více jak padesát procent Němců, by měly být předány říši. Obě velmoci zaručí bezproblémové utvoření nových hranic Československé republiky.81 Navíc se tímto plánem a touto garancí ruší spojenecké závazky ČSR vůči Francii.8 2 Takové rozhodnutí nečekal opravdu nikdo. Obě mocnosti, jak Velká Británie, tak i Francie, rozhodly takzvaně „o nás bez nás", na úkor našeho státu vybudovaného proti rozpínavosti Německa. Lze říci, že Francie v podstatě vyměnila jednosměrnou garanci pro ČSR za dvacetiletou politiku vedenou v regionu středoevropském.83 Obě velmoci se podřídily požadavkům a nárokům nacistického Německa. Beneš oběma vyslancům opakovaně zdůraznil, že taková rozhodnutí musí nutně vést ke katastrofě. Záchrana evropského míru se nebude možná, pokud budou trvat na své politice usmiřování s nacistickým Německem. Po odchodu obou vyslanců z Hradu Beneš vypracoval 8 0 „Praha nemůže přijmout a nepřijme žádného řešení sporu našeho s Berlínem, které by nebylo napřed v plné jasnosti prodiskutováno a dohodnuto s námi." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1968, s. 249.) 8 1 Přesné znění anglo-francouzského plánu viz ve vzpomínkách dr. Ed. Beneše - prezidenta Československé republiky. (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1968, s. 250-252.) 8 2 „Roku 1923 přijel do Prahy maršál Foch, celý návrh smlouvy s Francií předložil a obrátil se nejprve na mne, abych prezidenta Masaryka k uzavření smlouvy s Francií přemluvil. To se také stalo (roku 1925 byla smlouva obnovena)." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1968, s. 253.) 8 3 „Všichni upřímní a oddaní přátelé Francie jsou hluboce vzrušeni postupem francouzské vlády, která chce v rozhodujícím okamžiku opustit československý národ, jenž podal tolik důkazů odvahy i umírněnosti a jenž se přes úžasný tlak neslýchaných pomluv ukazuje jednotnější než kterýkoliv evropský národ." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 153. 38 písemnou odpověď na anglo-francouzský plán a předal jej prostřednictvím ministra zahraničí oběma vyslancům.8 4 Odpověď na Benešovu nótu byla zamítavá. Velká Británie opětovně zdůraznila, že nehodlá Československu ustupovat ve věci sudetských Němců. Pokud se ČSR rozhodne nepřijmout anglo-francouzský návrh, nebude moci se postavit za ČSR ve smyslu spojenectví. To znamenalo, že Velká Británie nebude zodpovědná za to, co se s ČSR stane. Francie se držela Velké Británie, ani ona nedostojí svým závazkům vůči ČSR, pokud Československá republika nepřijme anglo-francouzský plán. Z toho vyplývá, že kdyby došlo na válečný konflikt mezi Německem a ČSR, nepřijde na pomoc ani jedna z velmocí, na které Československá republika spoléhala. Odpověď na anglo-francouzský plán přišla záhy. Beneš ovšem anglo-francouzský plán přijal s určitými podmínkami. Jednou z podmínek bylo, že pokud dojde ze strany Německa k překročení anglo-francouzských požadavků, bude to neodmyslitelně znamenat válečný konflikt. Dne 21. září 1938 byla odpověď osobně ministrem zahraničí Kroftou předána francouzskému vyslanci a vyslanci Velké Británie.8 5 Podmínky v odpovědi na anglo-francouzský plán nebyly velmocemi nikdy přijaty, protože by Francie s Velkou Británií byly do tohoto vojenského konfliktu zataženy spolu s ČSR. Po přijetí anglo-francouzského plánu československou vládou a prezidentem Benešem za určitých podmínek, došlo dne 22. a 23. září 1938 na základě přijetí anglofrancouzského plánu ČSR k nové schůzce mezi Hitlerem a Chamberlainem v Godesbergu. Hitler při této schůzce zašel se svými požadavky opět dál. Tyto nové požadavky přesahovaly dokonce anglo-francouzský plán ze dne 19. září. Hitler předložil Chamberlainovi tzv. godesberské memorandum. To znamenalo okamžité připojení smíšených okresů k Německu, dále obsahovalo mapu, kde byly vyznačeny nové hranice německého území, které zasahovaly i do okresů s naprostou většinou českého obyvatelstva. To vše mělo proběhnout bezpodmínečně dne 1. října 1938. Vojensky a strategicky znamenal tento plán zničení celé dosavadní obrany československého území. Hospodářsky by to znamenalo přeměnu Československa ze státu exportního na stát 8 4 Přesné znění Benešovy nóty adresované francouzské vládě a vládě Velké Británie prostřednictvím vyslanců obou zemí viz ve vzpomínkách dr. Ed. Beneše - prezidenta Československé republiky. (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1968, s. 255-258.) 8 5 „Přinucena okolnostmi a mimořádným tlakem francouzské a anglické vlády, přijímá československá vláda s bolestí francouzsko-anglické návrhy, předpokládajíc, že obě řečené vlády učiní vše, aby při jejich provádění byly chráněny životní zájmy ČSR." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 157.) 39 importní, na stát zcela závislý na Německu. Chamberlain po návratu z Godesbergu do Londýna vzkázal Praze, ať se připraví na nej horší - na válečný konflikt. Stejně tak učinila vláda francouzská. V podstatě Československu vzkázali, ať zmobilizuje proti Německu.8 6 Hitlerovi samozřejmě nešlo jen o československé smíšené kraje, ale o Československo jako celek. Potřeboval získat československé území bez sebemenších voj enských ztrát. Odpověď československé republiky na memorandum z Godesbergu byla předána britské vládě dne 25. září 1938 prostřednictvím vyslance ČSR Jana Masaryka v Londýně.8 7 „Vzhledem k úplnému nezdaru jednání mezi Chamberlainem a Hitlerem o sudetské otázce a pro pokračující soustřeďování německého vojska na našich hranicích a pro stupňované útoky a vyhrůžky Německa československá vláda schválila vyhlášení všeobecné mobilizace k 25. září, jež se provádí. Rozumí se přitom, že nemáme žádných útočných úmyslů. Je to svědomím anglické a francouzské vlády." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 159.) 8 7 „Spoléháme nyní na obě velké demokracie Západu, jejichž přáním jsme vyhovovali - často proti svému vlastnímu přesvědčení-, aby při nás stály v hodině zkoušky." (Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1968, s. 296.) 40 3.2. Konference čtyř velmocí v Mnichově Na F. Rooseveltův popud Benito Mussolini navrhl jednání o sporné záležitosti, z něhož se vyvinula Mnichovská konference čtyř mocností - Německa, Itálie, Francie a Velké Británie, která se konala 29. září rok v Mnichově. Západním spojencům šlo o to, aby odvrátili Hitlera od vojenské invaze do Československa; o odstoupení Sudet se nejednalo, vycházelo se ze souhlasu československé vlády s odstoupením německy osídlených oblastí z 21. září. Byla to již vyřízená záležitost. Na konferenci šlo jen o to určit data, do kdy se mají území předat. Československo, ač se o něm jednalo, na konferenci pozváno nebylo. Prezidentu Benešovi bylo pouze řečeno, že delegát může být v Mnichově přítomen a podle potřeby bude zavolán.8 8 V Mnichově se nerozhodovalo o anglo-francouzském plánu a jeho vnucení Hitlerovi ze strany Chamberlaina a Daladiera, ale konference probíhala na základě godesberského memoranda za účasti Velké Británie a Francie. Až v noci ze dne 29. na 30. září 1938 byla československá delegace včele s vyslancem Mastným pozvána do konferenční místnosti, kde již čekali N . Chamberlain, E. Daladier, Horace Wilson a Alexis Léger. Po přečtení dohody mezi čtyřmi velmocemi naší delegaci oznámil Chamberlain, že se jedná o uplatnění anglo-francouzského plánu, který ČSR přijala. Dále Chamberlain prohlásil, že nečeká odpověď na tuto dohodu. Vše je mocnostmi odsouhlaseno a ČSR se má připravit na odstoupení pohraničního území Německu. Západoevropské velmoci se tak v podstatě shodli na řešení problému týkajícího se ČSR a Německa, ovšem bez účasti československé vlády. Tudíž ČSR nemohla říci jediné slovo proti této dohodě, která byla udělána bez Československa. Ráno 30. září 1938 byla Československu doručena Mnichovská dohoda, která Hitlerovy požadavky okamžité okupace pohraničních území ČSR nahrazovala vytyčením pásem postupné okupace v průběhu deseti dnů. Dohoda dokonce měla prostřednictvím nově zřízené mezinárodní komise dohlížet nad provedením plebiscitu v oblastech, kde byla nadpoloviční většina obyvatel německé národnosti sporná. V dodatku k dohodě byl dán příslib, že Velká Británie a Francie poskytnou ČSR záruky 8 8 „Od ohlášení mnichovské konference jsme věděli na Hradě, že je konec všem nadějím. Schůze velmocí, v níž plnou polovinu reprezentovali fašističtí diktátoři a z níž byl vyloučen Sovětský svaz, zjevně nemohla přinést již nic příznivého demokratickému a pokrokovému Československu." (Drtina, P. Československo můj osud: kniha života českého demokrata 20. století. Sv. L, Kn. 1., Přes Mnichov do emigrace. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1991. s. 176. 41 nedotknutelnosti jejích hranic s tím, že po splnění požadavků polské a maďarské menšiny se k zárukám připojí i Itálie a Německo.8 9 Západoevropská smiřovací politika podněcovala „beckovské Polsko" i „horthyovské Maďarsko" k agresivním záměrům proti ČSR. Vedla k faktickému rozkladu malodohodových spojeneckých svazků mezi CSR, Rumunskem a Jugoslávií. Prezident Beneš chtěl alespoň pomocí dopisu prezidentovi Polska Moscickému zajistit neutralitu Polska v k německo-československému válečnému konfliktu. To vše i za cenu územních ústupků Československa vůči Polsku. Vedoucí představitelé Polska však byli rozhodnuti se zúčastnit agrese vedle nacistického Německa. J. Beck 27. září 1938 odeslal do Prahy nótu k odstoupení Těšínská a plebiscitu na dalších sporných územích sousedící s Polskem. Zprávy o konferenci čtyř velmocí v Mnichově vzbudily v Polsku obavy, že polské požadavky nebudou do dohody zahrnuly. J. Beck proto 28. září 1938 žádal okamžité odstoupení všech požadovaných území ČSR. Mnichovská dohoda a odpověď československé vlády z 30. září 1938, v níž se předpokládalo odstoupení Těšínská Polsku do 1. prosince 1938, J. Bečka neuspokojily. Téhož dne v Praze předložil nové ultimátum k odstoupení Těšínská do deseti dnů.9 0 Teprve 1. října 1938, kdy již bylo rozhodnuto o československé kapitulaci, však fašistické Německo přislíbilo vojenskou podporu beckovskému Polsku proti ČSR. Horthyovské Maďarsko 28. září 1938 předložilo též v Praze nótu s požadavkem na odstoupení československého území s převahou obyvatelstva maďarské národnosti.9 1 K účasti na vojenské agresi vůči ČSR se však vyjadřovalo velmi vyhýbavě. Vedoucí činitelé Maďarska se v této souvislosti obávali postojů Jugoslávie a Rumunska, jejichž vládnoucí kruhy daly souhlas k odstoupení československého území s převahou 8 9 „Bylo patrno, že Anglie i Francie ustoupily na celé čáře. Teď zbývala již jen otázka, zda vyklidíme bez boje svá opevnění, či zda budeme klást třeba i beznadějný odpor." (Drtina, P. Československo můj osud: kniha života českého demokrata 20. století. Sv. 1., Kn. 1., Přes Mnichov do emigrace. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1991. s. 180.) 9 0 „Je zřejmo, že vzhledem k okolnostem a k tomu, že polská vláda nemůže už dávati víru prohlášením učiněným ČSR, vidí se nucena žádati co nejkategoričtěji provedení své předchozí noty z 27. září atd." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 170.) 9 1 „Maďarský vyslanec včera večer ve 22 hodin podal notu, že jeho vláda má za důležité, aby se jednání s námi dálo v přátelském duchu, a aby proto některé podmínky byly splněny předem. Maďarská vláda žádá, abychom hned propustili maďarské politické vězně, demobilisovali vojíny maďarské národnosti, k zachování pořádku dali oddíly pod smíšené velení, postoupili Maďarsku symbolicky dvě tři pohraniční města." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 181.) 42 obyvatelstva maďarské národnosti, nepřály si však posílení Maďarska okupací celého Slovenska. Maďarsko nadále odmítalo garantovat jugoslávské hranice a hledalo pomoc u nacistického Německa a fašistické Itálie. Hermann Gôring ještě před konferencí v Mnichově slíbil vedoucím představitelům Jugoslávie a Rumunska nedotknutelnost hranic v případě, že neposkytnou vojenskou pomoc Československé republice. Benito Mussolini současně varoval Jugoslávii, že útok proti Maďarsku by považoval za nepřátelský akt vůči Itálii. 43 3.3. Kapitulace Československé republiky Dne 30. září 1938 ve tři čtvrtě na deset se v Kolowratském paláci v Praze sešla československá vláda pod předsednictvím generála Jana Syrového, aby projednala přijetí Mnichovské dohody uzavřené čtyřmi mocnostmi. Generál Syrový oznámil, že jde o rozhodnutí mezi vraždou a sebevraždou. O možnosti sovětské pomoci ministr průmyslu Imrich Karvaš prohlásil, že v tomto případě by Anglie mohla jít proti ČSR z obavy před bolševismem. V tomto duchu se nesla i další jednání československé vlády a představitelů hlavních politických stran. Vláda ČSR tak po doručení Mnichovského diktátu navázala na svá rozhodnutí z předchozího dne o odstoupení pohraničních oblastí a kapitulovala. Před odevzdáním odpovědi vyslancům západních velmocí si prezident Beneš postěžoval sovětskému vyslanci S. S. Alexandrovskému, že západoevropské velmoci Československo obětovaly nacistickému Německu aniž by se ho dotázaly. Zároveň chtěl Beneš znát postoj SSSR k možnosti obranného boje Československa, respektive k jeho kapitulaci.92 Vyslanec J. Smutný však dotaz prezidenta Beneše dne 30. září 1938 odvolal a ministr zahraničních věcí Krofta krátce po poledni odevzdal vyslancům západních velmocí souhlas československé vlády s Mnichovským diktátem, a to bez ohledu na mínění lidu a parlamentu. Český lid byl o kapitulaci informován téhož dne v podvečer prostřednictvím rozhlasu předsedou vlády generálem J. Syrovým. Kapitulace v rámci daného politického systému vedla po Mnichově k předání moci fašizující ultrapravici, odmítnutí diktátu by představovalo národně revoluční válku jen po boku Sovětského svazu. To věděli všichni spojení s prezidentem Benešem. Chápali, jak vzrůstá vliv Sovětského svazu, vliv komunistů i jejich prestiž. Toto rozhodnutí přidat se na stranu Sovětského svazu by totiž komunismus posílilo a z války za pomoci SSSR by vyšlo úplně jiné Československo. Vojenskopolitická situace Československa byla velmi složitá. Spravedlivá obranná válka Československa by nebyla bez obětí a těžkých ústupových obranných „Nesměle nám vyčítají naši kapitulaci a hájí názor, že by naše vůle k obraně přece jen byla přinutila Francii jiti s námi. Byli prý ochotni nám pomoci v každém případě." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 170. 44 bojů. Obrat od kapitulace ke spravedlivému boji však mohl nastat jen pod tlakem lidových mas.93 Mnichovské ultimátum vládnoucích kruhů západních velmocí a kapitulace československé buržoazie zásadně změnily situaci v Evropě. Mnichovská dohoda, která měla obětováním Československa a orientací Německa proti Sovětskému svazu zajistit mír v Evropě, naopak posílila agresivitu fašismu i další ústupnost západních velmocí. Velká Británie i Francie se smířily se závislostí Československa na Německu a byly ochotny k dalším ústupkům, což prokázaly i tím, že nakonec nebyly ochotny garantovat hranice okleštěné republiky. Obětováním Československa vládnoucí kruhy západních velmocí uvolnily prostor východní Evropy k útoku nacistického Německa proti Sovětskému svazu a vzaly na sebe spoluzodpovědnost za rozpoutání druhé světové války. Realizace Mnichovské dohody a územních požadavků „beckovského Polska" a „horthyovského Maďarska" měly dalekosáhlé důsledky na vnitřní i zahraniční vývoj pomnichovského Československa.9 4 Československo přišlo o značnou část území, třetinu všech závodů, čtyřicet procent celkové průmyslové kapacity, důležité zdroje surovin a prostředky železniční dopravy. Nacistické Německo zabralo též systém pohraničního opevnění a řadu oblastí s převahou českého obyvatelstva. Jen na území odstoupeném Německu a Polsku zůstalo téměř 800 tisíc občanů české národnosti. „President nám pak učinil malý výklad o tom, proč bylo nutno kapitulovat. Vysvětlit to mezinárodněpolitický. Za to se nám dostává garancie nových hranic od čtyř velmocí. Němci by zde řádili strašlivě, národ by byl decimován a vlastně celý svět by byl proti nám, protože domněle jde pouze o sudetské Němce, a my bychom se světu jevili jako ti, kdo vyvolali válku." (Drtina, P. Československo můj osud: kniha života českého demokrata 20. století. Sv. 1., Kn. 1., Přes Mnichov do emigrace. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1991. s. 183.) 9 4 „Mnichov vrhal na budoucnost Československa těžké stíny. Podťaty byly kořeny hospodářského života. Stát se zdál vydán na milost a nemilost nacistického Německa, neboť západní velmoci dávaly najevo svůj nezájem o další osudy zmrzačeného státu." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 176.) 45 3.4. Obranné ambice KSČ a československé armády Vedení KSČ se 30. září 1938 pokusilo o zvrat situace a vytvoření rozhodné obrany republiky. Se skupinou opozičních politiku vyzvalo prezidenta Beneše i generála Jana Syrového, aby diktát odmítli. KSČ se pokusila ochromit Syrového vládu demisí tří ministrů. Opoziční političtí činitelé se ještě 30. září dopoledne pokusili získat podporu hlavního štábu a byli odhodláni bránit se Německu, Polsku a Maďarsku po boku Sovětského svazu. Generalita však nikoli z vojenských, ale z politických důvodů kapitulovala. Současně KSČ jednala s politickými činiteli všech stran, aby docílila toho, že vláda Mnichovský diktát odmítne, a kdyby ho přijala, aby jej politické strany zvrátily.9 5 Ve dvanáct hodin téhož dne nastal obrat v situaci. Vláda Mnichovské ultimátum ve dvanáct hodin přijala. Mnichovskému diktátu se podřídili všichni ostatní činitelé, prezident, vláda, všechny politické strany i generální štáb. Po významném dni 30. září 1938, kdy se rozhodovalo o budoucnosti ČSR, došlo dne 2. října k schůzce u pražského primátora dr. Zenkla. Byla to schůzka politických činitelů, kteří se shodně stavěli proti kapitulaci a kteří se ještě nyní chtěli pokusit přivodit zvrat mnichovského rozhodnutí. Byl to pokus, který by se dal nazvat jako „Zenklův puč". Tato porada ze dne 2. října byla opravdu početná. Zúčastnili se jí Hubert Ripka, poslanec Patejdl, plukovník generálního štábu Emanuel Moravec pseudonymem nazývaný Stanislav Yester a též komunističtí poslanci Gottwald a Kopecký. Na této poradě se uvažovalo o provedení státního převratu, třeba i proti prezidentovi, pokud nezmění své stanovisko. Úmyslem bylo jednat okamžitě a pokud možno provést celou akci hned na druhý den 3. října 1938. V tuto dobu se mluvilo i o vojenské akci, na kterou se chystali důstojníci v hlavním štábu na Moravě. Chtěli táhnout na Prahu a vynutit si změnu kapitulačního rozhodnutí. V čele této akce měl údajně být jeden z účastníků porady ze dne 2. října 1938 plukovník Emanuel Moravec. Ten požádal u prezidenta o audienci ohledně stavu mobilizace, nálady a smýšlení vojska. U něj totiž docházelo k výbojným samostatným vojenským akcím, dá se říci 9 3 „KSČ upozorňovala československý lid na nebezpečí, které hrozilo československé samostatnosti a demokracii. Ukazovala, že nacisté chtějí učinit z Československa zglajchšaltovaný a vazalský přívěsek třetí říše." (Hájek, M. Od Mnichova k 15. březnu: příspěvky k politickému vývoji českých zemí za pomnichovské republiky. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. s. 63.) 46 přímo ke vzpouře. Prezident Beneš přijal plukovníka Moravce ještě téhož dne večer. Plukovník Emanuel Moravec prezidentovi sdělil, že přijetí Mnichovského diktátu armáda nesnese a že se obrátí i proti prezidentovi, když to bude nevyhnutelné. Prezident Beneš mu naznačil, že nová vláda a celý bezprostřední politický postup se bude muset této situaci přizpůsobit. V následujících dnech začal plukovník Moravec kolaborovat s nepřítelem a je označován jako „největší zrádce národa v jeho nejtěžších chvílích".9 7 Další schůzka u prezidenta Beneše se konala dne 3. října 1938. Prezident ve svém bytě přijal poslance Jaroslava Stránského, který patřil k těm poslancům, kteří chtěli bojovat proti nepříteli a chtěli zvrátit přijetí mnichovského rozhodnutí. Přišel za prezidentem, aby mu předal ultimátum za skupinu těchto poslanců. Měl tímto donutit prezidenta Beneše změnit své stanovisko. Po rozhovoru s prezidentem. Benešem odcházel poslanec Stránský nespokojen.98 K pokusu o násilnou změnu ve vedení československého státu nedošlo. Po prezidentově rozhovoru s oběma odpůrci kapitulace značně opadl odpor proti kapitulantské vládě. Tím padla definitivně i jakákoli naděje na zvrácení Mnichova. Nejen československé vnitřní politické síly, ale i armáda mnichovské rozhodnutí více méně přijala. Odpor proti tomuto rozhodnutí byl i ze strany československého lidu slabší, než se očekávalo. Téhož večera, 3. října 1938, došlo k proměně vlády generála Syrového. Při sestavování této nové vlády se přihlíželo k úkolům, které ji vnejbližší době očekávaly - zajištění nové hranice okleštěného Československa a obnovení hospodářské základny československého státu, který po Mnichově ztratil značnou část 9 6 „Moravec se domáhal rozhovoru s presidentem s tím úmyslem, aby slyšel jeho názory a důvody přímo, aby si podle nich mohl utvořit vlastní úsudek a zařídit si svůj další postup. A nejsa vázán a zdržován žádnými přílišnými skrupulemi svědomí, rozhodl se pro postup zcela cynického oportunismu." (Drtina, P. Československo můj osud: kniha života českého demokrata 20. století. Sv. L, Kn. 1., Přes Mnichov do emigrace. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1991. s. 191.) 9 7 „Emanuel Moravec o této návštěvě u presidenta Beneše psal později za války ve svých brožurách a knihách a snažil se jejich rozhovor líčit tak, aby z toho co nejlépe vyšel. Ale ať je z toho cokoli Wahrheit a cokoli Dichtung, jisto je, že výsledek rozhovoru s presidentem Benešem a přímý pohled tváří v tvář smutné aktuální tragédii národa a státu jeho osobní morálka neunesla." (Drtina, P. Československo můj osud: kniha života českého demokrata 20. století. Sv. L, Kn. 1., Přes Mnichov do emigrace. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1991. s. 190.) 9 8 „Stránský sám se ovšem v podobném směru jako Moravec ani neotočil, ani neexponoval, nýbrž právě naopak v zájmu existence Lidových novin i jejich zaměstnanců, mezi nimi i četných redaktorů, publicistů a spisovatelů, stáhl se sám do ústraní a zcela ustoupil z politického jeviště až do svého odchodu do emigrace." (Drtina, P. Československo můj osud: kniha života českého demokrata 20. století. Sv. 1., Kn. 1., Přes Mnichov do emigrace. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1991. s. 192-193.) 47 průmyslového území na vynikající úrovni, jež se dala porovnávat s evropskou či světovou. Proto v této pozměněné vládě zaujali post nejen odborníci z řad vojenských činitelů, ale i experti na hospodářství. Největší změna se týkala postu ministra zahraničních věcí. Po odchodu Kamila Krofty z této funkce muselo dojít k přesměrování zahraniční politiky ČSR." Jeho místo zaujal známý vyslanec v Římě František Chvalkovský, který byl znám svým blízkým postojem k fašistickému režimu v Itálii. Jmenováním nové vlády Jana Syrového se zahraničním ministrem Chvalkovským začíná nové politické období, kterému se říká II. republika. Vyvrcholením a ukončením dvacetiletého období I. republiky byla abdikace prezidenta Edvarda Beneše, k čemuž došlo o dva dny později dne 5. října 1938, viz dále. V úterý 4. října 1938 složila nová vláda gen. Jana Syrového ústavní slib do rukou Edvarda Beneše. Byl to poslední politický čin, který druhý prezident Československé republiky vykonal ve svém prvním volebním období od roku 1935 do roku 1938. „Od zvolení Beneše presidentem republiky svou osobou jako zahraniční ministr (Krofta) zosobňoval kontinuitu Masarykovy a Benešovy koncepce mezinárodně právního i mezinárodně politického systému zabezpečení existence samostatného československého státu a jeho budoucnosti." (Drtina, P. Československo můj osud: kniha života českého demokrata 20. století. Sv. L, Kn. 1., Přes Mnichov do emigrace. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1991. s. 193-194.) 48 3.5. Odmítnutí nabídky sovětské vojenské pomoci Sovětské stanovisko za mnichovské krize vyznívalo ve srovnání s postojem západoevropských velmocí mnohem příznivěji. Podmínky československé smlouvy o spojenectví zavazovaly Sovětský svaz pomoci Československu v případě německého útoku, ale jen při současném zásahu Francie. Navíc byl Sovětský svaz jako člen Společnosti národů povinen pomoci, pokud by Rada Společnosti rozhodla, že se Československo stalo obětí agrese. V průběhu krize si sovětská vláda stála za tvrzením, že dostojí svým závazkům vůči Československu. Když prezident Beneš obdržel anglo-francouzský plán, který zamýšlel odstoupení sudetského území Německu, požádal sovětského vyslance v Praze Sergeje Alexandrovského o odpověď Moskvy na otázky, zda by Sovětský svaz poskytl vojenskou pomoc i v případě, že tak neučiní Francie a zda může poskytnout pomoc na základě členství ve Společnosti národů. Kladné odpovědi na obě otázky dostal prezident Beneš hned na druhý den. Ale prezidentu Benešovi to nestačilo. Požadoval větší záruky od Sovětského svazu než jen tento slib. Dne 21. září 1938 si po obdržení anglo-francouzského ultimáta povolal k sobě vyslance Alexandrovského a sdělil mu svůj názor. Bylo zapotřebí, aby Sovětský svaz jednal rychleji. AIexandrovský ještě téhož dne došel s odpovědí od vlády v Moskvě. Stačilo by, aby Československo podalo stížnost do Ženevy proti agresorovi a oznámilo to Sovětskému svazu. V tomto případě by měl Sovětský svaz skutečný závazek a důvod jít Československu na pomoc. Navíc by v případě tlaku ze strany Polska na československé Těšínsko došla též podpora Československu z Moskvy. Dne 23. září 1938 varovala sovětská vláda Polsko, že pokud polské jednotky překročí hranice Československa, bude to znamenat vypovězení sovětsko-polského paktu o neútočení. V případě sovětské pomoci zde byl problém s přesunem vojska. ČSR a Sovětský svaz neměly společnou hranici. Tudíž se sovětské vojenské síly mohly přidat k československé armádě jen tehdy, pokud by překročily hranice Polska nebo 1 0 0 „Zdaje Svaz odhodlán pomoci ihned a účinně, zůstane-li Francie věrna paktu, odpovídá vláda: Ano, ihned a účinně. Na druhou otázku, zda při odvolání k Svazu národů je SSSR ochoten splniti své povinnosti podle čl. 16 a 17, odpovídá vláda: Ano, v každém případě." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 152.) 1 0 1 „Dnes ráno ve 4 hodiny byla odevzdána polskému chargé d'affaires nota, varující před útokem proti Československu. Jinak SSSR roztrhne ihned smlouvu o neútočení z roku 1922." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 159.) 49 Rumunska. Navíc obě země odmítaly vpuštění sovětských vojsk na svá území. Postoj Polska vůči Československu byl natolik nepřátelský, že se nedal nijak změnit. Vše se soustředilo na Rumunsko, které bylo přeci jenom Československu více nakloněno a bylo také jeho partnerem v Malé dohodě. Zde byl problém vtom, že by mohla být použita pouze jedna jednokolejná železniční trať. To znamenalo, že by přesun jediné vojenské divize trval několik dní. Jediné, v čem byli Rumuni ochotni pomoc, bylo uvolnění vzdušného prostoru pro sovětská letadla. To bylo zklamáni pro prezidenta Beneše. Uvědomil si totiž, že taková pomoc se omezuje pouze na přesun vojsk vzdušnou cestou, což neodpovídalo jeho představám o sovětské vojenské pomoci v případě německého útoku na ČSR. I kdyby se podařilo vyřešit otázku přesunu sovětských jednotek, stále tu byla obava z toho, že armáda SSSR nebude rovnocenným soupeřem pro armádu německou. Vojenští poradci prezidenta Beneše poukazovali na to, že Sovětský svaz nemůže vyhrát válku proti velmi kvalitně vybavenému německému vojsku. Když Francie zradila své smluvní závazky vůči Československu, vznikla zde otázka, zda opravdu Sovětský svaz půjde do války. Dne 23. září 1938 prohlásil sovětský ministr zahraničí Litvínov ve Společnosti národů, že ačkoliv má Sovětský svaz závazky vůči ČSR, bude reagovat pouze pokud tak učiní Francie. Jinak se bude svobodně rozhodovat, případně přijme rozhodnutí na základě usnesení ve Společnosti národů, zda pomůže Československé republice v jejím boji proti Německu. Tvrzení Litivnova samozřejmě změnilo postoj Sovětského svazu v této otázce. Ještě před dvěma týdny vyslanec v Praze Alexandrovský totiž přesvědčivě řekl prezidentu Benešovi, že se může spolehnout na vojenskou pomoc od Sovětského svazu. Dne 30. září 1938 prezident Beneš požádal Sovětský svaz o přímou pomoc. Po pro ČSR nepříznivém výsledku Mnichovské konference sdělil vyslanci Alexandrovskému, že Československo je postaveno před volbu. Buď začít válku s Německem nebo před nepřítelem kapitulovat. Prezident Beneš tak chtěl znát postoj Sovětského svazu k mnichovské krizi. Než ovšem došla odpověď z Moskvy do Prahy, prezident Beneš kapituloval. „Je pochopitelné, že sovětská vláda váhala a váhá jiti do konfliktu bez západních velmocí; a to jsme také nikdy od ní nežádali. Je tu vážná obava, že by z československé otázky vznikl při jednostranné intervenci Sovětů problém jako ve Španělsku, se všemi politickými důsledky pro celou Evropu, zejména pro Československo." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 167.) 50 Když bylo Československo zrazeno Západem, byl to právě Sovětský svaz, který zůstal na straně ČSR a chtěl jí neprodleně pomoci. Jedinou podmínkou v celé věci byl požadavek ze strany prezidenta Beneše o pomoc. Nicméně Edvard Beneš nabídku sovětské vojenské pomoci odmítl.1 0 3 Raději kapituloval před Německem, protože chtěl zachránit kapitalismus a zájmy československé buržoazie. Uvědomoval si totiž politické, hospodářské a sociální důsledky případné války a vítězství nad Německem na straně Sovětského svazu. „Litvínov konstatoval, že jsme se stali přívěskem Německa a poddajným nástrojem jeho politiky. Litoval, že jsme se neobrátili ke Společnosti národů, jak nám radil." (Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. s. 175.) 51 3.6. Abdikace prezidenta dr. Edvarda Beneše Důvodů, kvůli kterým prezident Beneš1 0 4 odstoupil z prezidentského úřadu, bylo hned několik. Za prvé to byla zrada od francouzské vlády a celá politika vedená západoevropskými státy, nedůslednost ve Společnosti národů v Ženevě a celkové chování proti mírovým zásadám a kolektivní bezpečnosti v Evropě. Došlo v podstatě na „vymazání" výsledku první světové války, na kterém byla postavena nová Evropa. Mír uplatňovaný na základě Versaillské, Saint-Germainské a Trianonské smlouvy byl nyní nevyhovující pro některé evropské státy. Beneš stavěl celou svou politiku na těchto mírových dohodách a na Společnosti národů. Takže pokud došlo k jej ich narušení či přehlížení, nemohl se již na ně spolehnout. Mezi 1. a 5. říjnem 1938 došlo bylo na prezidenta několikrát zatlačeno, aby odstoupil. Tento nátlak se opíral především o přání Adolfa Hitlera a jeho vlády.1 0 5 Několik politických, diplomatických i vojenských činitelů se rozhodlo v tomto smyslu vykonat tlak na samotného prezidenta Beneše. Jednalo se o vyslance v Německu Vojtěcha Mastného, generála Karla Husárka, generála Jana Syrového, generála Ludvíka Krejčího a několika dalších. Nejvíce se dotklo prezidenta Beneše stanovisko dvou nej vyšších vojenských představitelů, a to generála Krejčího a generála Syrového. „Beneš se narodil v Kožlanech, severně od Plzně, v malé obci s dvěma sty českými obyvateli, kteří bývali rakouskými poddanými, a být to jen o tři kilometry dále, byli by z nich poddaní němečtí. Jako mladík hrával Beneš zuřivě kopanou za místní klub. Pak si zlomil nohu a kopané zanechal. Stal se socialistou. Šel studovat na pražskou univerzitu a jedním z jeho profesorů byl Masaryk. Masaryk učinil z Beneše českého vlastence. Za světové války, když Masaryk bloudil světem a sháněl podporu pro své ideály, proklouzl Beneše za hranice s pasem, který si sám padělal. Rakušané nemohli Beneše dopadnout, proto se zmocnili jeho ženy Hany a Masarykovy dcery Alice a uvěznili je mezi prostitutkami. Tohle Beneš Rakušanům nikdy neodpustil. Po světové válce, když vtáhl Masaryk slavnostně se svými jásajícími legionáři do Prahy, stal se Beneš ministrem zahraničních věcí. Pomáhal založit Svaz národů a byl víc v Ženevě než v Praze. Snažil se vybudovat Spojené státy středoevropské. Když toho nedosáhl - nepodařilo se mu totiž nikdy sjednat pokoj ani s Maďarskem, ani s Polskem - vybudoval Malou dohodu z Jugoslávie, Rumunska a Československa. Beneš byl neúnavný. Roku 1935 odstoupil šestaosmdesátiletý Masaryk z prezidentského úřadu. Neměl v úmyslu lpět na svém úřadu, dokud mu ho neodejme smrt. Doporučil národu Beneše jako svého nástupce. Agrárníci si ovšem zahrávali s myšlenkou navrhnout svého kandidáta, ale starý prezident, spoléhající na sílu své popularity, doporučil národu, aby podporoval volbu Beneše Agrárníci byli překonáni a raději svého kandidáta odvolali, než aby při volbách propadl." (Morell, S.. Viděl jsem ukřižování. 2. vyd. Brno: Jota, 1995, str. 57.) 1 0 5 „President se rozhodl k abdikaci dříve, než nátlak Berlína byl naň uplatněn a proveden v celém rozsahu. Neboť svoje rozhodnutí odstoupit sdělil svému úřednímu okolí, a to ve vší formě dříve, než vzkazy z Berlína začaly soustavně docházet." (Drtina, P. Československo můj osud: kniha života českého demokrata 20. století. Sv. 1., Kn. 1., Přes Mnichov do emigrace. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1991. s. 245.) 52 Naléhali na něho, aby urychleně odstoupil proto, aby se mohla začít plnit přání berlínské nacistické vlády.1 0 6 Svoji abdikaci prezident Beneš oznámil ministerskému předsedovi a vládě ve středu 5. října 1938. Ve stejný den Edvard Beneš oznámil rozhlasem svou abdikaci všem občanům. V tento den odeslal i svou poslední zprávu do Londýna. Informoval ještě naposledy československé vyslanectví o smyslu změny československé vlády, která potřebovala vojenské odborníky a znalce v hospodářské politice.1 0 7 Dne 22. října 1938 odletěl Beneš do Anglie. Rozhodl se tak sám na základě své abdikace a kapitulace ČSR.1 0 8 Jeho rozhodnutí odletět bylo podpořeno ze strany Syrového vlády, které dával Berlín najevo svou nelibost nad Benešovým pobytem v zemi. „Soudím, že se presidenta dotýkalo citelně z hlediska budoucího morálního stavu národa, že to byli právě představitelé armády, nota bene ještě ozbrojené a stojící dosud na hlavních opevněních, kteří se tak rychle přizpůsobovali přáním říšskoněmecké vlády." (Drtina, P. Československo můj osud: kniha života českého demokrata 20. století. Sv. 1., Kn. 1., Přes Mnichov do emigrace. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1991. s. 247.) 1 0 7 „Dovolal se demise britského člena vlády Duff Coopera, který se vzdal svého úřadu na protest proti Chamberlainově politice a proti tomu, co se stalo v Mnichově. Svůj projev zakončil srovnáním, že tak jako Duff Cooper, také on odchází v důsledku této politiky mnichovské a že také on může si s Duff Cooperem říci, že „odchází zpříma s hlavou vztyčenou"!" (Drtina, P. Československo můj osud: kniha života českého demokrata 20. století. Sv. 1., Kn. 1., Přes Mnichov do emigrace. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1991. s. 250.) 1 0 8 „Odůvodňoval to tak, že do Francie nemůže, protože nás zradila, nebyl by tam též vítán. Také v Anglii nebude vládě Chamberlainově jeho přítomnost příjemná, ale neodmítne přání vlivných přátel Československa, kteří ho tam zvou." (Drtina, P. Československo můj osud: kniha života českého demokrata 20. století. Sv. 1., Kn. 1., Přes Mnichov do emigrace. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1991. s. 266-267.) 53 v 4. Fašizace Československé II. republiky 4.1. Autonomie Podkarpatské Rusi a Slovenska V roce 1938, v období tzv. druhé republiky, došlo k výrazné ústavněprávní změně. 19.listopadu 1938 byl bez předchozí rozpravy Poslaneckou sněmovnou schválen ústavní zákon o autonomii Slovenského státu (č.299/1938 Sb.) a současně byl přijat téměř identický zákon o autonomii Podkarpatské Rusi (č.328/1938 Sb.). V první části ústavního zákona se rozšiřovala pravomoc ústavního soudu, který měl rozhodovat i o tom, zda zákony sněmu slovenského státu jsou v souladu sústavou. Složení tohoto orgánu se doplnilo o dva členy, které měla jmenovat slovenská vláda. Druhá část zákona obsahovala změnu ústavy. Slovenský stát byl prohlášen za autonomní část republiky, která nadále nesla název Cesko-Slovenská. Úředním jazykem na jejím území se stala slovenština. Zákon dále vymezoval působnost zákonodárné moci Národního shromáždění na celém území republiky v těchto oblastech: záležitosti ústavy, vnější politické a hospodářské vztahy, národní obrana, státní občanství, měna, míry a váhy, věci patentní, celní, dopravní a poštovní, telekomunikační, věci celostátního rozpočtu, daní, dávek a poplatků, monopolů. Ostatní záležitosti byly zcela v kompetenci sněmu slovenského státu. Slovenští poslanci se v Národním shromáždění účastnili pouze projednávání věcí společného zájmu. Co se týče vlády, náležela jí celostátní působnost jen v těchto oblastech: zahraniční politika, obrana, měna a státní rozpočet. Slovenská vláda byla automaticky členem ústřední vlády. Československo přijetím obou ústavních zákonů přestalo být unitárním státem. Vznikla zvláštní forma federace, kdy dva ze tří jejích subjektů mají vlastní vrcholné orgány, zatímco třetí ze subjektů je spravován přímo orgány ústředními (federálními). Druhá republika a její ústavní systém neměly dlouhého trvání a 14. března 1939 odtržením Slovenska zanikla. 1 0 9 „Ústavní zákony o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi byly odhlasovány v poslanecké sněmovně velkou většinou. Jen komunisté hlasovali proti." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1.1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 27.) 54 Po smrti Andreje Hlinky 16. srpna 1938 se v Slovenské ľudové straně rozpoutal boj 0 předsednické křeslo, které zůstalo neobsazeno. O předsednictví bojovali spolu Jozef Tiso, považovaný ve straně za umírněného politika, který hlásal autonomii Slovenska v rámci Československa, a Karol Sidor, jenž měl naopak pověst radikála a jenž patřil do generace mladých ľudáckych politků (např. Ferdinand Durčanský, Alexander Mach), jejichž cíle se poprvé zřetelně ukázaly na sjezdu strany v Piešťanech v roce 1936. Program tohoto sjezdu byl nazván „Jeden národ, jedna strana, jeden vůdce". Předsednictví v Slovenské ľudové straně vyhrál Jozef Tiso. Na konci třicátých let dvacátého století se ľudová strana začínala stále zřetelněji dostávat do pozice strany fašistické. Rok 1938 pak Slovensku přinesl nejprve autonomii a poté, na počátku roku 1939, 1 úplnou kontrolu nad svým územím. Prosazení autonomie, o níž dosud nechtěla česká politická scéna jednat, umožnil Mnichovský diktát, jímž Československo přišlo o rozsáhlá území. Oslabená československá vláda pak již neměla dostatek sil odporovat Tisově ľudové straně. Dne 6. října 1938, den po abdikaci prezidenta dr. Edvarda Beneše, se pak konalo společné zasedání ľudové strany, slovenské agrární strany, národně sociální strany, živnostenské a národní strany v Žilině. Zasedání mělo jediný výsledek a to tzv. Žilinskou dohodu, která přímo žádala vyhlášení a uznání slovenské autonomie v rámci Československa.1 1 0 Zároveň byl vydán manifest ke slovenskému národu, který již vůbec o Československu nehovořil. Od 7. října roku 1938 do 9. března 1939 byl Jozef Tiso předsedou autonomní slovenské vlády. Pojmenování autonomní slovenské vlády začala Tisová ľudová strana „likvidovat" ostatní slovenské politické strany.111 Oficiální názor byl, že agrární strana (největší politický soupeř ,,1'udáků"), živnostníci, fašisté či národní socialisté se dobrovolně s ľudovou stranou sloučily, ale tento argument se nezakládal na pravdě. Tyto strany se sloučily pod pohrůžkou zákazu jejich činnosti. K formálnímu sjednocení slovenských politických stran došlo 8. listopadu 1938. „Jednání žilinské je prý jen etapou na cestě k plnému osamostatnění Slovenska." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 13.) 1 1 1 „Slováci už začali hospodařit po svém. Rozpustili též hned komunistickou stranu." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 14.) 55 Za zmínku stojí, že některé strany nebyly do ľudové strany přijaty vůbec. Již 9. října 1938 byla zastavena a později zakázána činnost Komunistické strany Československa. Dne 16. listopadu 1938 byla rovněž zastavena činnost sociálních demokratů. Zákaz nejprve postihl i nacionálne orientovanou Slovenskou národní stranu, jejíž vedení se odmítlo sloučit s ľudovou stranou. Teprve po výměně vedení této strany se v prosinci roku 1938 Slovenská národní strana s ľudovou stranou sloučila. Na konci listopadu roku 1938 byly na Slovensku vypsány volby do slovenského sněmu. Byla předložena jednotná kandidátka ľudové strany. Samotné volby proběhly dne 18. prosince 1938 za přímé asistence Hlinkových gard, což byla polovojenská organizace pod kontrolou Slovenské ľudové strany. Ľudová strana pak získala přes 97 % všech platných hlasů, čímž se stala v autonomním slovenském sněmu rozhodující silou. Je třeba znovu připomenout, že jiné strany své kandidátky postavit nemohly, protože byly sloučeny se stranou ľudovou nebo zakázány. Na konci roku 1938 byl na Slovensku zaveden režim jedné politické strany, strany Tisový. Mimo Tisovú ľudovou stranu mohly na Slovensku samostatně působit pouze malé strany německé a maďarské menšiny (Deutsche Partei a Maďarská strana). V březnu roku 1939 došlo v česko-slovenských vztazích k další vážné krizi.1 1 2 Dne 9. března 1939 jednala ústřední a slovenská vláda. Slovenská strana byla obviněna z tajného jednání s Německem. Den na to, 10. března 1939, pak nově zvolený československý prezident Emil Hácha odvolává Tisa z funkce předsedy slovenské autonomní vlády.1 1 3 O několik dní později, 13. března 1939, krátce před okupací Československa Německem, jednal Josef Tiso společně s Františkem Durčanským v Berlíně s Adolfem Hitlerem o možnosti vzniku samostatného slovenského státu. O den později slovenský sněm vznik nového státu při svém zasedání odhlasoval (viz dále).1 1 4 1 1 2 „Vztah česko-slovenský spěje zřejmě k nové krisi. Pražská vláda nehodlá zajistit úhradu slovenského deficitu, dokud Slováci jasně neprohlásí věrnost republice. Též je třeba zamezit slovenské zálety na vlastní pěst do zahraniční politiky. Slovenští extrémisté zřejmě chtějí využít nových obtíží, které máme právě s Němci." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1.1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s.59.) 1 1 3 „Znamená to, že Praha spor s Tisou už prohrála a že Německo drží palec samostatnosti Slovenska. Jediné, v čem je ještě jakási naděje, že by se situace dala napravit, je v Sidorovi." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 62.) 1 1 4 „K tomuto loučení dvou bratrských národů můžeme směle říci, že národ český nechová vůči Slovákům žádné zášti a žádného nepřátelství. Přejeme slovenskému národu ze srdce, aby příští jeho samostatná existence byla dobrá a úspěšná a aby slovenský národ dosáhl příznivých hospodářských podmínek, které by vyhovovaly potřebám jeho obyvatelstva." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 66-67.) 56 Vznik Slovenského státu pod Tisovým vedením je dnes často vykládán jako čin, kdy Tiso chtěl zachránit Slovensko před přímou německou okupací či před okupací Maďarskem. Ovšem tato tvrzení bychom měli brát s „rezervou". Hitler nikdy neměl v úmyslu nechat vzniknout silný maďarský (uherský) stát ve střední Evropě a stejně tak určitě neměl v úmyslu Slovensko okupovat přímo, tak jako zbylá česká a moravská území. Nově vzniklý suverénní středoevropský stát, Slovenský stát, byl ale samostatný pouze „papírově". Dne 23. března 1939 byla smluvně upravena podřízenost Slovenského státu vůči Německu. V dohodě bylo zakotveno, že Německo přejímá ochranu politické nezávislosti Slovenského státu a že německá vojska mají právo vstoupit na slovenské území. 3 „Za to však mu Slovensko musí povolit budovat v široké oblasti pevnosti, organizovat svou armádu v těsné spolupráci s armádou německou a řídit svou zahraniční politiku v trvalé dohodě s německou vládou." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1.1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 89.) 57 4.2. Volba Emila Háchy prezidentem, jmenování Beranovy vlády a přijetí zmocňovacího zákona Po celý listopad roku 1938 probíhaly přípravy k volbě prezidenta republiky a k vytvoření nové vlády. Při jednáních o prezidentské volbě, kterou vedli zástupci politických stran, se uvažovalo o kandidátech jako byl ekonom Preiss - ředitel Živnobanky, Baťa, František Chvalkovský a další. Bylo již dosaženo dohody, aby se Chvalkovský stal prezidentem. Ten však nabízený post odmítl. Byl si totiž vědom toho, že u lidu není oblíben. Při hledání nového kandidáta se nakonec představitelé politických stran shodli na prezidentovi Emilu Háchovi. Nový prezident republiky musel být v dané situaci člověk protidemokratického smýšlení. Další podmínkou bylo, že musel být přijatelný pro Berlín. A v neposlední řadě potřebovala nová hlava státu souhlas Slovenské ľudové strany. Těmto všem požadavkům vyhovoval právě Háchy, byl politicky nezkušený a měl slabou vůli. Předseda vlády Rudolf Beran potřeboval do funkce prezidenta osobu, která by mu nepřekážela v jeho politice. Takže bylo dohodnuto, že hlavou státu se stane Emil Hácha, kterému Československá republika příliš k „srdci nepřirostla" a který považoval rozbití Rakouska-Uherska za chybu.1 1 6 K prezidentské volbě došlo dne 30. listopadu 1938. Emil Hácha byl zvolen hlasy Strany národní jednoty, Slovenské ľudové strany a poslanci a senátory Národní strany práce. Jediní komunisté odmítl hlasovat pro Háchu a odevzdali při volbě prázdné hlasovací lístky. Hned po zvolení Emila Háchy prezidentem se u něj projevil „úpadek vůle". Přestal pracovat.117 Hácha totiž nemohl zmoci svého úřadu podstatně změnit další vývoj událostí. V den prezidentské volby podala Syrového vláda demisi. Dne 1. prosince 1938 jmenoval Hácha nový kabinet. Ministerským předsedou se stal Rudolf Beran. Dalšími „Osvědčí se Hácha - president republiky jako Hácha - president soudu? Odolá tlaku zvenčí i tlaku zevnitř? Nepodlehne on, člověk v politickém klání nezkušený, machinacím ostřílených stranických rutinérů? Nestane se jen loutkou Berana, Chvalkovského a ostatních? Když nic jiného, tož doufejme, že alespoň bude mít dobrou vůli a že snad zabrání nejhoršímu." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 30.) 1 1 7 „Vjeho rozumu se objevily mezery. Jeho osobní lékař to 31. ledna 1939 sdělil Beranovi, který se zatím již stal ministerským předsedou. Beran na toto sdělení reagoval slovy: „Pan president nepřijde do situace, aby rozhodoval"." (Hájek, M. Od Mnichova k 15. březnu: příspěvky k politickému vývoji českých zemí za pomnichovské republiky. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. s. 96.) 58 významnými osobami nové vlády byli Karol Sidor, František Chvalkovský, Jan Syrový. Sidor jako ministr bez portfeje a náměstek ministerského předsedy zastupoval v ústřední vládě Slovenskou ľudovou stranu. Chvalkovský zůstal ministrem zahraničí, Syrový ministrem národní obrany. Politickou orientaci nové vlády určovali fašisté Beran, Sidor a Chvalkovský.1 1 8 Ostatní ministři patřili do řad odborníků, nikoliv do politických ministrů. Vytvořením Beranovy vlády bylo dalším důležitým krokem v procesu změny buržoázne demokratického státu ve fašistický stát. Byla to vláda s fašistickou diktaturou. Ve státě ještě ale zůstávaly prvky demokracie. Fflavní představitelé fašismu v ČSR Chvalkovský, Beran a Sidor chtěli proces fašizace ČSR dokončit. Byli si ale vědomi toho, že by to jejich pozici mezi lidmi neposílilo, ale oslabilo. Považovali proto za vhodné odložit tento plán na pozdější dobu.1 1 9 Vytvořením Beranovy vlády v prosinci roku 1938 tak pokračuje fašizující období ve vývoji pomnichovské republiky. Koncentrace fašistických sil ve Straně národní jednoty a vytvoření Beranovy vlády znamenaly vítězství fašismu v boji o charakter státu. V období Beranovy vlády se mezinárodní postavení CSR neustále zhoršovalo. Německo dávalo najevo svou nespokojenost s řešením vyplývajícím z Mnichovského diktátu. Německý fašismus stále jasněji ukazoval, že mu nejde o přátelství s československým fašismem, o rozklad Československé republiky. Beranova vláda učinila po dvou týdnech svého zvolení další významný krok v procesu fašizace státu. Dosáhla toho, že jí parlament odhlasoval zmocňovací zákon1 2 0 a tím se fakticky vyřadil z politického života země. Zákonem z 15. prosince 1938 umožnilo Národní shromáždění vládě, aby po dva roky všechna opatření, k nimž by za normálních okolností potřebovala zákony, konala prostřednictvím vládních nařízení. Prezident republiky byl na dva roky zmocněn měnit na jednosmyslný návrh vlády ústavu. 1 1 8 „Beran měl projev do rozhlasu. Závěr: Máme spolupracovat s naším největším sousedem. Jsme ve světě, který je ovládán silou; bylo by šílenstvím to neuznat." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 31.) 1 1 9 „V dané situaci se Beranovi zdálo výhodnější zachovat loajální opoziční Národní stranu práce, jejíž legální existence budila iluze, jako by si režim ještě udržel podstatné rysy demokracie. Zkušenosti se sociálně demokratickými vůdci mu slibovaly, že Národní strana práce nebude pro jeho vládu nebezpečím." (Hájek, M. Od Mnichova k 15. březnu: příspěvky k politickému vývoji českých zemí za pomnichovské republiky. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. s. 98.) 1 2 0 „Zmocňovací zákon, dávající presidentovi právo dokonce měnit i ústavu a vydávat nařízení s mocí zákona, byl schválen 148 hlasy proti 16." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 38.) 59 Tímto zákonem Národní shromáždění zničilo naději pro československou buržoázni demokracii. Ze všech parlamentních stran zaujali pouze komunisté jednoznačné stanovisko. Vedení KSČ odmítlo zmocňovací zákon a také fašistickou politiku vlády. Zmocňovací zákon byl přijat hlasy poslanců a senátorů Strany národní jednoty, slovenské ľudové strany a Národní strany práce. Proti hlasovali komunisté a několik jednotlivců. Němci a Maďaři se hlasování nezúčastnili. Tím byla dána Beranově vládě legální moc k plné fašizaci republiky. Na základě zmocňovacího zákona vydala vláda dne 23. prosince nařízení o politických stranách. Podle něho mohla politické strany rozpustit a zasahovat tak do jejich vnitřního života.1 2 1 Dne 10. ledna 1939 změnila vláda zákon o mimořádných opatřeních. Změna se týkala dočasného zrušení ústavních svobod za mimořádného stavu.122 Beranova vláda tak mohla zrušit všechny demokratické svobody bez ohledu na Národní shromáždění. Beranova vláda usnesením z 13. ledna 1939 také rozpustila zemská zastupitelstva v českých zemích. O měsíc později dokonce i volená obecní zastupitelstva.123 1 2 1 „Byla rozpuštěna komunistická strana a její jmění zabaveno." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 40.) 1 2 2 „Podle původního znění zákona ztrácelo mimořádné opatření platnost, když parlament nebo jeho stálý výbor neučinil do jednoho měsíce žádné usnesení. Tato věta byla zrušena." (Hájek, M. Od Mnichova k 15. březnu: příspěvky k politickému vývoji českých zemí za pomnichovské republiky. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. s. 106.) 1 2 3 „Špinavá štvanice nešetřila nikoho, kdo byl proti fašismu. Jedním z terčů této kampaně byl spisovatel Karel Čapek. Pomlouvačné útoky fašistického tisku a déšť osočujících anonymních i podepsaných dopisů uspíšily jeho smrt. Zemřel 25. prosince 1938." (Hájek, M. Od Mnichova k 15. březnu: příspěvky k politickému vývoji českých zemí za pomnichovské republiky. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. s. 107.) 60 4.3. První vídeňská arbitráž - 2. listopadu 1938 Bezprostředně po Mnichovu se Maďarsko přihlásilo s územními požadavky vůči Československu. Po neúspěšných vzájemných jednáních, při nichž Budapešť požadovala i postoupení Bratislavy a Nitry, , podrželo maďarské požadavky nacistické Německo s fašistickou Itálií.1 2 4 Francie a Velká Británie se nechtěly účastnit dalšího rozbíjení Československa. V tzv. vídeňské arbitráži vnutily státy Německa a Itálie Československu ultimativním způsobem maďarskou anexi jižní části Slovenska a Podkarpatské Rusi. Maďarský zábor jako celek představoval 8,4 procenta území ČSR s 972 tisíci obyvateli. Z toho na Slovensku bylo okupováno území s 854 tisíci obyvateli, z nichž téměř třetinu tvořili Slováci nebo Češi. Maďarsko tak získalo například 182 obcí výlučně slovenských nebo s maďarskou menšinou, mezi nimi i Košice. Na Podkarpatské Rusi byla zabrána tři nej větší města včetně správního střediska Užhorodu.1 2 5 V zimě 1938- 39 se množily ozbrojené útoky maďarských vojáků na nově stanovené hranici Podkarpatské Rusi a při rozpadu ČSR v polovině března 1939 maďarská armáda okupovala celou Podkarpatskou Rus (přejmenovanou krátce předtím na Karpatskou Ukrajinu), která se až do roku 1944 stala součástí Maďarska. Tiso se snažil zabránit územnímu štěpení Slovenska, Berlín jej v tomto nepodpořil. Při další vojenské akci obsadilo Maďarsko i část slovenského území při hranici s Karpatskou Ukrajinou.1 2 6 Je málo známou skutečností, že v polovině března 1939 čelila československá armáda na Karpatské Ukrajině několik dní maďarské agresi, což byla v době od Mnichova jediná akce, při níž došlo k ozbrojenému boji na obranu československého území. Při těchto bojích zahynulo několik set československých 1 2 4 „S Maďary jsme se nedohodli. Chtěli přece jenom příliš mnoho. Nyní bude věc řešena italskoněmeckou arbitráží. Osud našich jižních oblastí je tedy v rukou Ribbentropa a Ciana. Neskýtá nám to valné vyhlídky." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s.20.) 1 2 5 „Vídeňská arbitráž vyrvala další obrovské kusy masa z našeho těla. Na 400.000 Slováků a Rusínů se dostává pod maďarské jařmo; Košice, Užhorod i Mukačevo se stávají maďarskými městy. Dvacet let budovatelského úsilí, dvacet let soustavného zvelebování této oblasti jde ve prospěch maďarských fašistů." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 21.) 1 2 6 „Podkarpatská Rus je rychle obsazována Maďary. Vološinova vláda utekla do Rumunska a Prchalova armáda ustupuje rovněž směrem k Rumunsku. Maďaři mají těžké boje též s nepravidelnými jednotkami karpatoruskými. Teleki svým lhářstvím na chvíli překonal i samotného Hitlera. Prohlásil v maďarské sněmovně, že obsazení Podkarpatské Rusi se děje na žádost karpatoukrajinského lidu a jeho vůdců." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 75.) 61 i maďarských vojáků. Ještě více obětí si vyžádal maďarský teror rozpoutaný vzápětí proti Rusínům. Maďarská politika na anektovaných územích předčila tvrdostí i postup Německa v českém pohraničí bezprostředně po Mnichově. Již tři dny po vídeňské arbitráži bylo na zabraném území na jihu Slovenska a Podkarpatské Rusi nařízeno bezodkladné vysídlení všech Slováků a Cechů, kteří se tam přistěhovali po roce 1918. těch bylo přibližně sto tisíc. Maďarsko se stalo spojencem fašistických mocností; v listopadu 1940 se připojilo k ose Berlín-Rím-Tokio a podílelo se na přepadení Jugoslávie a Sovětského svazu. (Velká Británie a USA mu pak samy vyhlásily válku.) Maďarsku byla později připojena i další území na úkor Jugoslávie, a dokonce Rumunska, které bylo stejně jako Maďarsko spojencem Německa ve válce proti SSSR) Maďarský režim neblaze proslul nejen spoluprací s nacisty při fyzické likvidaci většiny velmi početné židovské komunity, ale i dalšími akcemi, mezi nimi i zavražděním pěti tisíc Srbů včetně dětí v Novém Sadu v lednu roku 1942. Na okupovaném jižním Slovensku došlo po počátečním nacionálním opojení postupně k vystřízlivění. Hospodářské a sociální poměry se všestranně zhoršily. Průmyslové kruhy „horthyovského Maďarska" pokládaly „Horní zemi" za odbytiště průmyslu z „Dolní země", a nepodporovaly na jižním Slovensku industriálni rozvoj. Nezaměstnanost zasáhla každého pátého až šestého obyvatele odtrženého území. Maďaři na jižním Slovensku byli zasaženi ztrátou politických svobod a obnovováním polofeudálního kastovnictví. Neexistovala žádná společenská vrstva, jejíž životní podmínky by se nezhoršily. Koncem války sílila nespokojenost Maďarů s politikou jejich představitelů, která se projevila i účastí skupin Maďarů ve Slovenském národním povstání. 62 4.4. Háchovo odvolání slovenské autonomní vlády - březen 1939 Největší zásluhu na rozbití československého státu měli slovenští fašisté. Ľudová strana nebyla s autonomií Slovenska nikterak spokojena. Od žilinské dohody se ve straně stále objevovaly vážné separatistické tendence. V prosinci rok se dokonce již veřejně objevují požadavky na samostatný slovenský stát. Nejvíce se o propagandu samostatného slovenského státu zasloužili ministr Ferdinand Durčanský, Vojtěch Tuka, zástupce velitele Hlinkový gardy K. Murgaš a šéf propagandy Alexander Mach. Tyto kruhy byly neustále v kontaktu s Hitlerovými posluhovači. Tito posluhovači se starali o to, aby politika ľudové strany směřovala k odtržení Slovenska od zbytku českých zemí. Beranova vláda tento vývoj na Slovensku sledovala s obavami. Proto došlo v polovině února roku 1939 k neoficiálnímu setkání ministrů československé vlády, která jednala o vývoji na Slovensku. Navrhovali vojenský zákrok proti separatistům, ale Syrový, Chvalkovský a další byli rázně proti. Koncem února došlo k vyvrcholení situace na Slovensku. Dne 21. února 1938 přednesl Tiso před slovenským sněmem otevřeně programové prohlášení vlády, v němž mluvil o samostatném slovenském státě. Ministři František Durčanský a M . Pružinský odjeli dne 28. února 1939 do Berlína, kde byli osobně přijati Hermannem Gôringem. Požadovali od Německa finanční pomoc. Gôringem jim sdělil, že jim poskytněe pomoc pouze v případě odtržení Slovenska od zbytku Československa. Beranova vláda nepřihlížela k těmto separatistickým tendencím nečinně. Dne 1. března 1939 se konala schůze ústřední vlády, na níž se o tomto problému jednalo. Při zahájení schůze odsoudil Beran Tisovo prohlášení ve slovenském sněmu. NaopakKarol Sidor, který se schůze ústřední vlády zúčastnil, vytkl ústřední vládě, že neplní závazky vyplývající ze zákona o autonomii Slovenska. Dne 7. března 1939 přijel do Bratislavy nacistický představitel Seyss-Inquart. Sešel se se Sidorem a Tisem a řekl jim, že Německo je rozhodnuto zlikvidovat „Beran otevřeně řekl: „Musíme se buď dohodnout, nebo rozejít. Nemůžeme okolo otázky chodit po špičkách jako okolo mrtvého, nesmíme si zatajovat nebezpečnou situaci..."." (Hájek, M. Od Mnichova k 15. březnu: příspěvky k politickému vývoji českých zemí za pomnichovské republiky. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. s. 144.) 63 Československo a že nej lepší možnou volbou pro slovenský lid je vyhlásit 1 2 8 samostatnost. Dne 9. března 1939 zasedala ústřední vláda.1 2 9 Beran byl mezitím informován o rozhovoru mezi zástupci Německa a Slovenska. Byl udiven, že slovenští představitelé jednali samostatně, aniž by o tom předem upozornily českou stranu. Beranova vláda se tak v domnění, že slovenští separatisté nemají podporu Berlína, rozhodla proti nim vojensky zakročit. V noci z 9. na 10. března byli sesazeni rozhodnutím prezidenta republiky všichni členové vlády Tisový vlády a moc na Slovensku převzala armáda. Vojtěch Tuka, Alexander Mach a jiní separatisté byli zatčeni. Františku Ďurčanskému se podařilo uniknout do Rakouska.1 3 0 Prezident Hácha jmenoval novou slovenskou vládu skládající se ze dvou členů - Siváka a Teplanského. Ta však nikdy nezačala pracovat. Následujícího dne, 10. března 1939 jednali Karol Sidor a Martin Sokol s prezidentem Háchou v Praze o zrušení výjimečného stavu na Slovensku a jmenování nové slovenské vlády. Na předsedu byl navržen Tiso. Pokud by ho Emil Hácha odmítl, přicházel v úvahu na funkci předsedy Karol Sidor.1 3 1 Hácha tak 11. března 1939 jmenoval novou slovenskou vládu v čele s Karolem Sidorem. Ihned po svém útěku do Rakouska zahájil Durčanský kampaň za odtržení Slovenska od českých zemí. Dne 11. března 1939 zaslal memorandum Hitlerovi, v němž oznamoval vytvoření samostatného slovenského státu. Avšak to Berlínu nestačilo. Proto dne 12. března 1939 vyslal Berlín do Bratislavy státního tajemníka Kepplera jako „V té době dopravili nacisté z Rakouska do Bratislavy větší množství zbraní a vyzbrojili jimi německé ordnery." (Hájek, M. Od Mnichova k 15. březnu: příspěvky k politickému vývoji českých zemí za pomnichovské republiky. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. s. 144.) 1 2 9 „Česko-slovenská krise rychle spěje k vrcholnému bodu. Vláda zasedá a jedná se Sidorem a Teplanským. Hlinkovci se snaží vydřít z nás i finančně, co se jen dá. Uvědomují si své omezené možnosti daňové a nechtějí jen rovnost, nýbrž nakládání vyloženě přednostní. Aby byli doma pány, nadávali nám, vyhrožovali nám odtržením, koketovali přes hranice a svými totalitním záchvaty zhoršovali poměry nám v Čechách. A my abychom na to dopláceli." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 60-61.) 1 3 0 „Vídeňský rozhlas vysílal jeho projev, v němž vyzýval Slováky a zvláště Hlinkový gardy, aby bojem hájily slovenskou hranici a všude se ujaly udržení pořádku. Svržení Tisový vlády je prý protiústavní a čeští generálové, kteří obsadili Slovensko, měli by být pohnáni před vojenský soud." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 61.) 1 3 1 „Zdá se, že Sidor se chová nejlépe ze všech vedoucích ludáckých poslanců. Jako nejbližší Hlinkův spolupracovník a hlavní bojovník za autonomii má veliký vliv. Nebude-li se Německo ve věci příliš angažovat, mohlo by se to ještě zachránit." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 62.) 64 zástupce říšské vlády v doprovodu Seyss-Inquarta a Biirckela. Nacistická delegace jednala se Sidorem a snažila se ho získat pro odtržení Slovenska. Když Sidor odmítl, prohlásili, že Německo je připraveno použít násilí pro ochranu německé menšiny na Slovensku.132 Za přímého společníka si tak němečtí nacisté vybrali Tisa. Ten se na Hitlerovo pozvání vydal do Berlína. Představenstvo strany i Sidorova vláda vzaly Tisovu cestu na vědomí. Tiso byl na berlínském letišti opravdu přijat s poctami. Jednání se osobně zúčastnili Adolf Hitler, Joachim von Ribbentrop, Jozef Tiso a František Durčanský. Hitler Slovensku sliboval garanci hranic státu, ale zároveň jim pohrozil, že se musí ihned odtrhnout od českých zemí. Neučiní-li tak, ponechá osud Slovenska vývoji událostí. Přitom Ribbentrop naznačil možnost vpádu maďarských vojsk. „Berlínský tisk vytýká pražské vládě krvavý teror na Slovensku, jež prý je pod vládou českých bajonetů. Berlín se už tedy definitivně rozhodl prosadit slovenskou samostatnost. A Chvalkovský už zahodil flintu do žita." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s.63.) 65 4.5. Vyhlásení nezávislosti Slovenska Na 14. března 1939 byl svolán slovenský sněm. Před jeho zasedáním se konala porada členů slovenské vlády a předsednictva sněmu, na níž Tiso vypovídal o své cestě do Berlína. Zasedání sněmu zahájil Karol Sidor a zároveň ohlásil demisi své vlády. Poté sněm odhlasoval odtržení Slovenska od českých zemí a vytvoření samostatného slovenského státu. Krátce poté požádal Jozef Tiso Berlín o ochranu nad slovenským státem. Ten požadavek vyslyšel a telegramem potvrdil.1 3 3 Tak došlo k rozbití Československé republiky a ke vzniku „loutkového státu" na Slovensku. Tato událost byla výsledkem dlouhodobé činnosti slovenského separatismu. Rozbitím ČSR a vtažením Slovenska pod ochranu Německa tak vyústila fašistická politika v tomto státě. Vzápětí po vyhlášení slovenské samostatnosti dne 14. března 1939 došlo k překročení hranic Podkarpatské Rusi maďarskými vojsky. V této zemi panovaly od Mnichova chaotické poměry. Pod dohledem autonomní vlády v čele s ministrem Júliusem Révayem měla tato země nacionalistické sklony zaměřené proti Sovětskému svazu. S nadějí očekávaly německé tažení na Sovětský svaz. Beranova vláda, aby upevnila v této části republiky své postavení, poslala na Podkarpatskou Rus generála Lva Prchalu, jehož prezident Emil Hácha jmenoval ministrem a členem tamější vlády. Chustská vláda na Podkarpatské Rusi samozřejmě protestovala proti tomuto rozhodnutí pražské vlády.1 3 4 Nacionalisté však pokračovali ve svém úsilí i přes přítomnost generála Lva Prchala. Ve snaze upevnit si svoje postavení zasáhla pražská vláda dne 6. března 1939 znovu. Július Révay, který byl na cestě za Hitlerem, byl rozhodnutím prezidenta zbaven funkce ministra. „O „samostatnosti" slovenského státu svědčí výmluvně věta, v níž Sidor ve svých poznámkách odůvodnil svůj nesouhlas s jmenováním ministrem: „Dnes je důležitější, aby všichni ti, kteří zůstanou ministry, v prvé řadě požívali důvěry říšského kancléře Adolfa Hitlera..."." (Hájek, M. Od Mnichova k 15. březnu: příspěvky k politickému vývoji českých zemí za pomnichovské republiky. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. s. 146.) 1 3 4 „Živnobanka považovala osud Zakarpatské Ukrajiny natolik za nejistý, že již v době pomnichovské republiky odprodávala kapitálové účasti." (Hájek, M. Od Mnichova k 15. březnu: příspěvky k politickému vývoji českých zemí za pomnichovské republiky. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. s. 147.) 66 V té době byl však již osud republiky „hotovou záležitostí". Dne 14. března 1939 vtrhla maďarská armáda na Podkarpatskou Rus, kde narazila jen na slabý odpor,135 který brzy prolomila. Na šest let bylo území Podkarpatské Rusi připojeno k Maďarsku. Odpoledne 14. března 1939 se konala schůze ministerské rady, která rozhodla, aby prezident Hácha s ministrem zahraničí Chvalkovským odjeli k Hitlerovi.1 3 6 Odjeli společně speciálním vlakem brzy poté, co slovenský sněm odhlasoval samostatnost Slovenska. V Berlíně se večer téhož dne dozvěděli, že Německá armáda obsadila Ostravsko. Pozdě v noci byli přivedeni k Hitlerovi. Jednání se zúčastnil Hermann Gôring, Joachim von Ribbentrop, Wilheim Keitel a další. Adolf Hitler v rozhovoru s Emilem Háchou prohlásil, že u Cechů nenastala změna, tudíž se rozhodl obsadit vojensky české země. Okupace začne v šest hodin ráno 15. března 1939. Pokud bude vše splněno, dostanou Češi autonomii a národní svobodu. Emil Hácha souhlasil. Ale nejdříve musela souhlasit i pražská vláda. Telefonicky byla informována z úst Chvalkovského, že vše musí proběhnout bez jediného odporu jak u armády, tak i u civilního obyvatelstva.137 Poté telefonicky sdělil prezident Emil Hácha generálu Janu Syrovému, aby nařídil všem vojenským divizím neklást odpor německému vojsku.1 3 8 Beranova vláda se sešla po třetí hodině ranní. Během schůze oznámil Beran telefonicky Háchovi, že vláda bere jeho postup na vědomí a souhlasí s ním. 1 3 3 „Podkarpatská vláda se usnesla na osamostatnění země. Maďarské jednotky překročily však už její hranice. Rovněž do Prahy poslali Maďaři ultimátum, aby české vojsko odešlo z Podkarpatské Rusi. Vološin požádal Hitlera o pomoc." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 67.) 1 3 6 „Je to poslední pokus celou situaci vyjasnit a na místě nej směrodatnějším zjistit, co od nás vlastně ještě chtějí. Alespoň budeme už jednou mít jasno. Nelze stále žít v takové mlhavosti a zmatku." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 67.) 1 3 7 „Dnes ráno v 6,00 hodin vtrhne německé vojsko na celé území státu. Zařiď ihned svolání ministerské rady. Generál Syrový nechť ihned vyrozumí všechny posádky, armáda nesmí klást nejmenší odpor, musí se dát bezvýhradně odzbrojit, civilní obyvatelstvo nesmí tropit výtržnosti, jinak může nastat katastrofa nedozírných rozměrů. Bude-li armáda odzbrojena v klidu, budou nám dány možnosti autonomního života pro celý národ." (Hájek, M. Od Mnichova k 15. březnu: příspěvky k politickému vývoji českých zemí za pomnichovské republiky. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. s. 150-151.) 1 3 8 „Tyto hovory svědčí o tom, že Hácha použil vůči vládě klamného slibu o dočasném charakteru okupace. Byl to vědomý klam, protože jednání s nacisty k podobné naději vůbec neopravňovalo." (Hájek, M. Od Mnichova k 15. březnu: příspěvky k politickému vývoji českých zemí za pomnichovské republiky. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. s. 151.) 67 4.6. Kapitulace prezidenta Háchy a Chvalkovského pod nátlakem v Berlíně Během následujících několika hodin předložili Hermann Gôring a Joachim von Ribbentrop Emilu Háchovi kapitulační listiny a vyvíjeli na něj velký nátlak, aby je podepsal. Hrozili mu, že pokud dojde při vstupu německých vojsk na československé území k jakémukoliv odporu, bude tvrdě potlačen. Německá armáda bude podpořena německými vzdušnými silami, které si jako první cíl vytyčí Prahu. Potřebovali totiž důkaz pro Francii a Velkou Británii, kam až jsou schopni zajít, pokud to Německá říše vyžaduje.1 3 9 Když už byl prezident Hácha fyzicky i psychicky úplně vyčerpaný, podepsal spolu s Františkem Chvalkovským nad ránem 15. března 1939 předložené listiny. Prezident Hácha požádal o přijetí u Hitlera za účelem vyřešení československého sporu. Emil Hácha se rozhodl, že přijme ochranu Německé říše nad českým národem. Toto musel prezident Hácha spolu s ministrem zahraničí Chvalkovským podepsat. Svým podpisem tak Berlín ujistili jménem vlády, že učiní vše pro vojenský průběh okupace. V pět hodin ráno 15. března 1939 oznámil rozhlas obyvatelům českých zemí, že v několika příštích hodinách dojde k okupaci českého území německými vojsky. Občané měli za úkol neklást jim odpor. O hodinu později německá vojska překročila hranice českého státu a za několik dalších hodin obsadila území Cech a Moravy. Ještě téhož dne dorazil Adolf Hitler do Prahy, kde se na několik dní ubytoval a zároveň byl seznámen s Beranovou vládou. Hácha a Chvalkovský neměli právo podepsat tento akt o žádost na ochranu vlasti. Ipřes nátlak a výhružky v podobě zničení hlavního města Prahy jednali protiústavně. Nemohli učinit tak zásadní krok bez souhlasu Národního shromáždění. Sice nikdo zřejmě nemohl čekat, že by se Beranova vláda postavila na odpor Německé říši, ale přesto se Hácha s Chvalkovským zachovali nerozvážně. Toto písemné stvrzení okupace „Gôring: „Mám těžkou úlohu. Bylo by mi celkem líto, kdybych musel toto krásné město zničit. Avšak musel bych to udělat, aby Angličani a Francouzi viděli, že moje letectvo umí vykonat stoprocentní práci. Neboť oni tomu stále ještě nechtějí věřit a já bych jim o tom chtěl podat důkaz." (Hájek, M. Od Mnichova k 15. březnu: příspěvky k politickému vývoji českých zemí za pomnichovské republiky. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. s. 151.) 1 4 0 „Jedním rázem jsme se ocitli uprostřed nacistického pekla. To, o čem jsme dosud jen s hnusem a odporem slýchali a čítali, a co se nám zdálo ještě i po Mnichově jen nějakým vzdáleným fantomem, vřítilo se pojednou mezi nás a tomu všemu budeme muset jen tupě a mlčenlivě přihlížet. Už i my se topíme v té stoce páchnoucí špíny." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 71.) 68 českých zemí Německem mělo ovšem i dalekosáhlé důsledky na poli mezinárodním. Nikde doposud prezident nedal souhlas k destrukci státní samostatnosti. Až teprve v červenci 1941 dosáhla československá vláda zpětného uznání samostatnosti českých zemí u západních velmocí. V březnu roku 1939 Beranova vláda kapitulovala. Svou kapitulací opravdu českému národu nepomohla. Materiálně jej výrazně poškodila. Na příkaz generála Syrového se do rukou německých vojsk dostalo neuvěřitelné množství zbraní, které měly chránit v září 1938 hranice československého státu. Jednalo se o několik set protiletadlových děl, tanků, přes tisíc letadel, přes dva tisíce lehkých a těžkých děl, přes milión pušek a ještě mnoho nábojů. Tím padly do rukou německého vojska zbraně, kterými si podmaňovali další evropské národy. Dalším selháním bylo nezlikvidování tajných státních dokumentů před příchodem německých vojsk. Vláda nevydala příkaz k jej ich zničení, což mělo pro národ i pro odboj nedozírné následky. Kvůli selhání vlády a jejich ministrů se tak nacisté zmocnili tajných zpravodajských spisů.1 4 1 Na jejich základě bylo zatčeno značné množství zpravodajských důstojníků, z nichž se velká část již nikdy nevrátila domů. Stejně tak tomu bylo u bezpečnostních složek státu, které se 15. března 1939 přidaly na stranu okupantů. Policie dostala od okupantů příkaz k zatčení představitelů komunistického hnutí.1 4 2 Jen v tento den jich bylo zadrženo přes tisíc.Gestapo si posléze uvědomilo, že jejich počet je příliš velký a ponechalo ve vazbě pouze významné představitele KSČ, kteří z větší části skončili v koncentračních táborech. 1 4 1 „Výsledkem této zločinné neodpovědnosti bylo, že nejdůležitější spisy padly do rukou gestapa; mimo jiné evidence státní bezpečnosti v Praze a kartotéka pražského policejního ředitelství." (Hájek, M. Od Mnichova k 15. březnu: příspěvky k politickému vývoji českých zemí za pomnichovské republiky. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. s. 154.) 1 4 2 „Pátrání po komunistech, dnes nařízené, buď rozšířeno též na všechny emigranty ze Sudet marxisticky orientované a emigranty židy politicky činné, a na teroristy a anarchisty." (Hájek, M. Od Mnichova k 15. březnu: příspěvky k politickému vývoji českých zemí za pomnichovské republiky. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. s. 154.) 69 4.7. A. Hitler vyhlašuje Protektorát Čechy a Morava Předtím, než Adolf Hitler vyhlásil Protektorát Čechy a Morava, se prisluhovači německého režimu pokoušeli využít národní katastrofy ve svůj prospěch. Jedním z nich byl Radola Gajda, vlastním jménem Rudolf Geidl, který se marně v minulosti pokoušel stát hlavním vůdcem českého národ, když se 14. března 1939 za souhlasu Berlína snažil provést puč. Chtěl se stát předsedou vlády i za cenu toho, že by byl řízen z Německa. Berlín mu ovšem neodpověděl. I přesto však dne 15. března 1939 vydali prohlášení, že přejímá veškeré vedení nad českým územím.1 4 3 Zároveň Radola Gajda vytvořil Český národní výbor, jehož předsedou byl právě on a mezi jehož členy byli i sociální demokraté. Gajdovy naděje na puč neměly dlouhého trvání. Dne 16. března 1939 Adolf Hitler svým výnosem na Pražském hradě vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. České země se tak staly na šest let německou kolonií. Veškerá politická moc připadla říšskému protektoru. Prezident a vláda měli pouze reprezentativní funkci. Tak se Beranova vláda stala ze dne na den vládou Protektorátu Čech a Moravy.1 4 4 Tento čin nacistického Německa vyvolal rozruch na mezinárodní scéně. Sovětský svaz, USA, Francie i Velká Británie protestovali proti německému násilí spáchaném na českém státu.1 4 5 Nejvíce Československo hájil Sovětský svaz. Naproti tomu Velká Británie stále chtěla dohodu Československa s Německem. Proti tomu se postavila nejen britská, ale i světová veřejnost. V evropském veřejném mínění na Západě nastal po 15. březnu skutečný obrat. Po nadšeném přijetí mírového pokusu Chamberlaina a Daladiera došlo k vystřízlivění a evropská veřejnost pochopila, že mírový život vedle nacistického Německa nebude možný. Chamberlain i přesto pokračoval ve své předešlé politice ústupků vůči nacistickému Německu. „Jednotnost jednání a rozhodování ukládá nám všem, abychom bez rozdílů a ohledů na dosavadní svazky se spojili a podrobili jednotnému vedení, které tímto přejímám." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 74.) 1 4 4 „Podle dnešního Hitlerova výnosu stáváme se tudíž protektorátem německé říše. Jsme tedy rovni černochům a marokáncům. Ale i tuniský bej má více práv než náš „Staatspräsident". Může alespoň přijímat cizí vyslance. My ani to ne." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 74-75.) 1 4 5 „Němci to zřejmě nečekali. Počítali s ještě větším stupněm demoralizace Západu a myslili si, že když ne Amerika, tedy Anglie a Francie anexi Československa spolknou." (Táborský, E. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1. 1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. s. 79.) 70 Krátké období II. republiky bylo jednou z nej temnějších kapitol českých dějin. Na české politické scéně tak oficiálně zůstaly pouze dva hlavní proudy - komunisté a příznivci Edvarda Beneše. Obnova extrémně pravicových stran byla po skončení 2. světové války v Evropě Košickým vládním programem zakázána. Mnoho politiků, mezi nimi i Rudolf Beran, Jiří Stříbrný, ekonom Preiss, bylo zatčeno a souzeno.1 Po osvobození Československé republiky v roce 1945 se český lid začal orientovat na Sovětský svaz a tudíž i na politickou stranu KSČ. Příčinou této orientace občanů ČSR bylo především mnichovské a pomnichovské období, kde politické strany národně socialistická a lidová nedokázaly zabránit rozkladu samostatného Československého státu. Naproti tomu právě KSČ, která se mezi Mnichovem a 15. březnem 1939 stavila jednoznačně proti jakémukoliv vměšování či okupování československého území, mohla byla přijímána s nadšením. „Výpovědi při vyšetřování po roce 1945: Syrový se hájil tím, že nemohl přikázat zničení válečného materiálu ani odlet letadel do zahraničí bez Háchova rozkazu. Fischer prý předpokládal, že zemské úřady zařídí spálení spisů z vlastní iniciativy. Beran: „Na otázku, bylo-li v nočním zasedání ministerské rady na 15. březen 1939 uvažováno, zdali by nebylo záhodno zničit, pokud to ještě bylo možné, vojenský materiál, výzbroj armády apod., aby to nepadlo do rukou Němců, odpovídám, že se na to nepamatuji, že bych podobný návrh dával já sám, nevím"." (Hájek, M. Od Mnichova k 15. březnu: příspěvky k politickému vývoji českých zemí za pomnichovské republiky. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. s. 157.) 71 5. Politologicko-historické souvislosti rozpadu československého státu v období od září 1938 do března 1939 5.1. ČSR při svém vzniku připomínala národnostně „malé Rakousko" Mírové smlouvy s Rakouskem-Uherskem (St.-Germainské a Trianonské smlouvy) na konci 1. světové války vedly k rozbití Rakouska-Uherska do následovnických států, které kopírovaly národnostní rozložení monarchie. Rok 1918 ve středoevropském prostoru byl největším převratem, při kterém dosud nerovnoprávné národy poprvé realizovaly své právo na sebeurčení.. V Jugoslávii se tímto osvobozeným národem stali Srbové, kteří hned začali budovat národní stát Srbů utlačujících Chorvaty, Slovince, Bosňany a Maďary. V Polsku zase začali tvrdě vystupovat vůči Ukrajincům, Rusínům a Židům. Začali se tak projevovat separatistické tendence a všechny nástupnické státy s výjimkou ČSR opustily demokratický způsob vlády a nastoupily cestu diktatur. Situace poražených byla následující: Maďaři nejen neobhájili celé své národní území, ale velká část příslušníků tohoto národa se stála součástí nově vzniklých států, kde tvořila podstatnou národnostní menšinu (např. 8 % v Rumunsku, 5,6 % v ČSR). Také Němci přišli o část svého národního území, i když německý národní stát zůstal zachován. ČSR se dostala do sporu s Polskem o území Těšínská. Československo sice jako jediný stát zachovává demokracii, ale nespokojenost národnostních skupin se začala brzy po roce 1918 projevovat. Němci se začali odvolávat na právo na sebeurčení. Národní cíle Čechů a sudetských Němců se již v průběhu první světové války 1914-1918 vylučovaly. Válečnou porážkou Centrálních mocností (Německa, RakouskaUherska, Bulharska a Turecka) sudetští Němci značně utrpěli. Hrozila jim totiž přeměna v národnostní menšinu ve vznikajícím československém státě. V Polsku se nic podobného stát nemohlo. Poláci po 1. světové válce vyhostili na 850 tisíc osob do Německa. V ČSR však k ničemu takovému nedošlo. Sudetští Němci byly zdejšími obyvateli po mnoho staletí. Navíc poměry v ČSR nebyly takové, aby měli důvod tuto zemi opouštět. Okrajová poloha osídlení, nevýnosné zemědělství a rozptýlený lehký průmysl jejich situaci komplikovaly.Ani geograficky, ani etnograficky netvořili sudetští Němci souvislý celek. Dosud jejich centrem byla Vídeň. Cítili se součástí rakouského němectví. První světová válka pro sudetské Němce představovala možnost spojit se 72 politicky, hospodářsky i národně. Ovšem výsledek války byl proti jejich smýšlení. I přesto trvali na rozdělení Cech a vytvoření samostatné země Deutschbômen. Byl to totiž pocit národního ohrožení, který Němce sjednotil. Díky mírovému průběhu 28. října 1918 nebyly vztahy mezi Cechy a sudetskými Němci negativní. Podmínky se ovšem v průběhu 20. a 30. let 20. století změnily. Z poddaných se stali vládnoucí. Tudíž sudetští Němci byli sice menšinou v C SR, ale byli příslušníky velkého kulturně a hospodářsky vyspělého národa. Československá republika byla budována jako národní stát. O kolektivním statutu sudetských Němců se neuvažovalo. Byla jim ovšem zaručena občanská rovnost a navíc byl zaveden poměrný volební systém, který hájil práva národností lépe, než systém většinový. Sám ministerský předseda Karel Kramář se vyslovil v prosinci 1918 v parlamentu pro to, aby sudetští Němci v Československu zůstali. Varoval však před jakýmkoli protiněmeckým násilím, strhávání německých nápisů, zakazování používání němčiny atd. Dokonce Edvard Beneš, tehdy ještě ministr zahraničí, poukazoval na to, aby se Němcům pomáhalo při zásobování potravinami a uhlím. Vláda tvrdě zakročila proti demonstracím z prosince 1918, které byly namířeny proti sudetským Němcům. Skoro polovina území, na které si československá vláda v roce 1918 činila nárok, nebyla pod její kontrolou. Hlavní uhelné revíry byly na území, které držely národnostní menšiny. Karvinské doly obsadili Poláci, severočeské zase sudetští Němci. Vláda proto území vojensky obsadila. Tento vojenský manévr armády ČSR se nelíbil sudetským Němcům, kteří se tak sami vyřadili ze společného budování ČSR a posílili tak československý nacionalismus. Podle sčítání lidu z roku 1921 žily v českých zemích téměř 3 milióny sudetských Němců, to bylo asi 30 % obyvatel. Do roku 1930 jejich počet procentuálně poklesl na 29,2 %. Sociální struktura Čechů a sudetských Němců byla podobná. Oba národy byly přibližně stejně vyspělé. Podíl osob spjatých s průmyslem, obchodem byl u sudetských Němců jen o málo vyšší než u Čechů. V průběhu I. republiky došlo k přesunu českého obyvatelstva do německých oblastí československého státu. Šlo o imigraci české populace do pohraničních oblastí. Pozemková reforma, která byla schválena mezi prvními zákony v dubnu roku 1919, měla nejen sociální, ale i nacionálni charakter. Území osídlená Němci však 73 neohrozila. V průmyslu si taktéž německý kapitál udržel svou pozici. Pro německé dělnictvo byla rozsáhlá politická demokracie pozitivním jevem. Sudetoněmeckých zájmů se dotkla Správní reforma z roku 1927. Přinesla sloučení Slezska s Moravou a omezení pravomocí samosprávných orgánů.. Připojením Slezska k Moravě byli Němci připraveni o většinu, kterou ve Slezsku měli - 45 % Němců, 40 % Cechů, 15 % Poláků. V okresech, kde žilo více než 20% příslušníků jiného jazyka než československého, jednaly úřady se stranami také v řeči menšiny. Konflikt, který mezi Cechy a sudetskými Němci panoval od vzniku Československé republiky, pomalu během několika let ustával a zažíval jistou stagnaci . Ve třicátých letech se však tento pozitivní směr pod vlivem hospodářské krize z let 1929-1933 změnil. Krize vedla k pádu demokratické Výmarské republiky v Německu a nástupu Hitlerovy nacistické strany v této zemi v roce 1933. Nejhorším důsledkem této krize byla značná nezaměstnanost. Čítala okolo 700 tisíc lidí v ČSR. Tato hospodářská krize, která byla posílena rychlejší obnovou ekonomiky a zaměstnanosti v Německu, měla pro ČSR a česko-sudetoněmecký vztah osudový význam. 74 5.2. Teze jednotného československého národa - čechoslovakismus Problém slovenského národa před rokem 1918 původně neexistoval, protože Slováci jsou Češi. Používají slovenštinu jako české nářečí a spisovného jazyka. Proti tomuto pojetí vycházela představa československého národa z existence větve české a slovenské. Již od počátku bylo jasné, že má-li vzniknout mnohonárodnostní stát, musí v něm být zajištěna slovanská většina, jinak hrozilo nebezpečí, že se Češi dostanou do pozice jedné z národností v nově vzniklém stáru. Navíc začlenění Slováků do nového československého národa bylo považováno za jejich záchranu. Spojení Čechů a Slováků v uměle vytvořený československý národ, který přesáhl 66 % podílu všeho obyvatelstva v nově vznikajícím státu, se tehdy vůbec nepovažovalo za nepřirozené. Milan Rastislav Štefánik jako hlavní zastánce co nej širšího spojení Čechů a Slováků uplatňoval tehdy uznávané argumenty v národnostních otázkách. Dával za vzor příklady historického vývoje u jiných evropských národů (Britové,..). Jako důvod, proč nedošlo k jazykovému spojení Čechů a Slováků, uváděli Milan Rastislav Štefánik a Tomáš Garrigue Masaryk přirozený důsledek maďarské nadvlády na Slovensku. Jejich přesvědčení předpokládalo, že dojde k určitému splynutí v jednotný národ, který si udržuje své specifické zvláštnosti dvou odlišných jazyků, v národ československý. Tohoto svého přesvědčení začali T. G. Masaryk, E. Beneš a M . R. Štefánik brzy v zahraničním odboji využívat a na mezinárodním poli začali používat termín československý národ. Slovenští političtí představitelé nezahájili odbojovou akci ani v zahraničí, ani doma. Krajanské organizace amerických Čechů a Slováků se dohodly na společném postupu 20. října 1915. Dokumentem, který vzešel z tohoto jednání, byla Clevelandská dohoda. Obsahovala požadavek vytvoření samostatného federativního státu, zaručujícího národní autonomii Slovenska. Na druhé straně v českém domácím prostředí byla řada českých politiků a intelektuálů, kteří byli proti teto koncepci nebo netrvali na připojení Slovenska k nové republice. Hlavním problémem Čechů byl vždy jejich vztah k Němcům. Česká veřejnost, která o těchto politických souvislostech nevěděla, si neuvědomovala složitost problémů vznikajících ze spojení tak různých zemí jako byly české země a Slovensko. Lid neuvažoval o formě státoprávního 1 4 7 „Češi a Slováci se mohou navzájem mnohem snadněji, včetně dětí, bez potíží dorozumět, než různé druhy Němců, Francouzů, Rusů či Britů." (John, M. Čechoslovakismus a ČSR 1914-1938. l.vyd. Beroun: Baroko&FOX, 1994. s. 60.) 75 postavení Slovenska v novém státě, nezamýšlel se nad problémy vyplývající z odlišností mentálních, kulturních, náboženských, sociálních a ekonomických. Tato bezstarostnost české politiky se později obrátila v českou diktaturu. Na koncepci jednotného československého národa se podílela také slovenská politická reprezentace. Pro tuto koncepci vytvořili slovenští představitelé název čechoslovakismus. Tak je nazýváno pojetí, které pokládalo Cechy a Slováky za etnicky blízké, pouze rozdělené různým historickým vývojem. Zásluhou spolupráce a vzájemnosti tu však existovala reálná možnost vytvořit jeden národ - československý. Pro podporu čechoslovakismu existoval ještě jeden silný důvod. Byl jím problém, který j azyk označit j ako státní, oficiální j azyk.1 4 8 V původním textu j azykového zákona to byl „jazyk český". E. Beneš dne 20. května 1919 sdělil francouzskému ministru zahraničí A. jméno Kammererovi, že oficiálním jazykem bude čeština a navenek bude stát československý. Avšak prakticky musí být německý jazyk druhým jazykem země. Podle tohoto dopisu, by se pak slovenština mohla dostat v pořadí řečí, s přihlédnutím k počtu obyvatel, až na místo třetí. Proto byla zvolena čechoslovanština jako oficiální řeč Československa.1 4 9 Kdyby byla jako oficiální řeč určena čeština, jak to bylo původně zamýšleno, mohli se cítit Slováci diskriminováni.1 5 0 „Oba jazyky měly být a také byly po celou dobu trvání Masarykovy republiky zcela rovnoprávné. V Čechách se úřadovalo česky a na Slovensku slovensky. Úředně bylo možné použít kteréhokoli z obou jazyků." (John, M. Čechoslovakismus a ČSR 1914-1938. l.vyd. Beroun: Baroko&FOX, 1994. s. 60.) 1 4 9 „Podle těchto zásad bylo možno slovenštinu používat zajedno z českých nářečí nebo naopak." (John, M. Čechoslovakismus a ČSR 1914-1938. l.vyd. Beroun: Baroko&FOX, 1994. s. 59.) 1 , 0 „Teorie čechoslovakismu počítala se zachováním mateřských jazyků u obou národů a nikdy neuvažovala se zavedením jednotné řeči." (John, M. Čechoslovakismus a ČSR 1914-1938. l.vyd. Beroun: Baroko&FOX, 1994. s. 60.) 76 5.3. Nedodržení příslibu z Pittsburské dohody Počátky republiky byly doprovázeny nejistotou z české i slovenské strany. Tyto nejistoty byly především ve vykládání dvou základních dokumentů, které se staly podkladem pro společný život obou národů v ČSR - Pittsburské dohodě z května 1918 a Martinské deklaraci z října 1918. Pokud jde o Pittsburskou dohodu, hovoří se o dvou verzích. Uvádí se také, že k Martinské deklaraci byl schválen tajný dodatek. Podle zápisů zjednání v Turčanském sv. Martinu se mělo ještě jednat 31. října 1918 o návrzích ve věci autonomie. Většina delegátů po zvoleni Slovenské národní rady a schválení deklarace o začlenění Slovenska do československého státu odjela již 30. října. Menší část účastníků tohoto sjezdu pokračovala v jednání ještě druhý den a schválila dodatek o autonomii. Martinská dohoda také deklarovala existenci československého národa, slovenský národ považovala součást jednotného československého národa. Účastníci jednání nevěděli ještě o vyhlášení Československé republiky, to se dověděli až 30. října 1918 večer, kdy tuto zprávu dovezl Milan Hodža z Budapešti. Problém autonomie Slovenska byl poprvé projednáván na schůzce Andreje Hlinky a biskupa Kmeťa s prezidentem T. G. Masarykem a ministerským předsedou Karlem Kramářem 17. ledna 1919 v Praze. Problém výkladu Pittsburské dohody se stává základním sporem mezi zastánci autonomie Slovenska a stoupenci jednotného československého národa. Objevuje se v období jednání o ústavní listině v roce 1920. V roce 1921 byl Vojtěchem Tukou připraven návrh zákona o autonomii Slovenska, podle kterého měla vzniknout federatívni Česko-slovenská svazová republika tvořená dvěma státy, Českým a Slovenským, které by měly společného prezidenta a společnou obranu. Návrh na změnu ústavní listiny předložili 25. ledna 1922 poslanci Slovenské ľudové strany. Svůj návrh odůvodňovali tím, že ústavní listina neuplatňuje právo na sebeurčení slovenského národa. V postupu proti zastancům autonomie Slovenska československá vláda přesně opakovala svůj postup proti německé menšině a dopouštěla se stejných chyb. Vytvořila tak půdu pro protičeské nálady. Slovenský národ nedosáhl ve společném státě Čechů a Slováků do roku 1938 autonomního postavení. Důvodem neuskutečnění této vize autonomního Slovenska byly chybějící podmínky pro řešení právě na Slovensku. Situace zde byla na počátku státu neustálená 77 a sami slovenští politici se v Martině shodli na tom, že ke zbavení se Maďarů na Slovensku bude zapotřebí diktatury. Na druhé straně Praha přehlížela všechny návrhy a žádosti slovenských lidovců směřujících k větší autonomii Slovenska a oslabení českého centralismu. Slovenský nacionalismus se utvářel proti Maďarům. Mohlo proto být zcela zřejmé, že v nově vzniklém československém státě se obrátí proti Cechům. Nepoměry v politických, hospodářských a kulturních oblastech u obou národů se pak odrážely i v národnostních problémech. Jedním ze zdrojů nespokojenosti byly právě ony hospodářské poměry. České země patřily po první světové válce k ekonomicky nej vyspělejším zemím světa. Slovensko pak k oblastem nej zaostalejším. V roce 1937 byl podíl Slovenska a Podkarpatské Rusi na domácím produktu ČSR jen o něco málo vyšší než 15 %. Navíc slovenský průmysl ještě trpěl v konkurenci s českým průmyslem. Při utváření slovenského národa se čeští politici dopustili některých chyb. V prvních letech po vzniku československého státu, kdy byla na Slovensku nouze o administrativu, přišlo z českých zemí na Slovensko mnoho Čechů, kteří sice udělali hodně práce pro Slováky, ale na druhé straně se dopouštěli výrazných přestupků proti slovenské zaostalosti. Na Slovensku se usadilo na 150 000 Čechů, pracovali ve slovenských úřadech, kde tvořili 80% pracovníků. To však v roce 1933 komplikovalo příležitost slovenských vysokoškoláků a středoškoláků získat zaměstnání. Tito mladí slovenští intelektuálové tvořili úrodnou půdu pro politiku Hlinkový ľudové strany. Zejména k tomu přispíval fakt, že i na podřadná místa byli přijímáni Češi. Nepříznivě pak vývoj vztahu obou národů ovlivnila hospodářská krize, která ještě více rozdmýchala nacionálni úmysly na obou stranách. Na Slovensku chtěli autonomii, zatímco Praha se utvrzovala v čechoslovakismu. Ještě v polovině roku 1938 žádal prezident Beneš okamžité zřeknutí se slovenského nacionalismu a autonomie a uznání československé jednoty tvořené československým národem. Teprve až se později ukázalo, že republika je ohrožená zvenčí, došlo k větší snaze ke kompromisům. 78 5.5. Připuštění protistátních aktivistických stran v československém státě a tolerování jejich činnosti. Dne 28. ledna 1937 předaly tři německé aktivistické strany ministerskému předsedovi Milanu Hodžovi memorandum týkající se pracovních příležitostí, školské a jazykové politiky, tak započala jednání o řešení českoněmeckých vztahů při zachování československého státu. Vše se začalo formovat již na počátku třicátých let. V politické situaci, kdy byla jednoznačná nejednotnost německých politických stran, se ukázalo, že účast těchto aktivistických stran ve vládě nepřinesla žádné pozitivní výsledky, které by zlepšily postavení Němců v českých zemí. Také na Slovensku byly nespokojeni s politikou vlády týkající se jednotlivých národností uvnitř státu. Proto dne 1. října 1933 Konrád Henlein vyzval ke sjednocení všechny sudetoněmecké politické strany do jediné, která nesla název Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF). Roku 1935 se strana přejmenovala na Sudetendeutsche Partei (SdP). V květnu 1935 tato strana ve volbách dosáhla 15 % všech hlasů a stala se 44 poslanci a 23 senátory nej silnější sudetoněmeckou stranou a druhou nej silnější politickou stranou v československém parlamentu za hned agrárníky. Po ní následovaly tyto německé aktivistické strany - Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei - 11 poslanců, Bund der Landwirte - 5 poslanců a Deutsche Christlichsoziale Volkspartei - 6 poslanců. České politické strany však po volbách v květnu 1935 nepřizvaly k jednání o vládní koalici druhou nej silnější parlamentní stranu SdP ve státě a naopak spolupracovaly se třemi dosavadními aktivistickými stranami i přes jejich špatný volební výsledek. V tomto volebním období lze pozorovat několik politických představ. Na české straně to byl směr ochotný k dorozumění se sudetskými Němci. Proti tomu stála skupina nacionalistu trvajících na nynějším československém národním státě. Na sudetoněmecké straně to byli aktivisté, pak osoby s přesvědčením o autonomii uvnitř SdP a nacionálni socialisté v uvnitř SdP. Během roku 1936 narůstalo mezi aktivistickými stranami přesvědčení, že je nutno na Henleinův úspěch ve volbách reagovat a odvrátit sudetské Němce od Henleinovy politiky, která byla podle sociálního demokrata Wenzela Jaksche sebevraždou. Z německé strany tak dne 26. dubna 1936 vystoupili na veřejnost mladoaktivističtí poslanci Hans Schütz (DCSVP),Gustav Hacker (BdL) a Wenzel Jaksch (DSAP) s tvrdou kritikou Henleina a jeho sudetoněmecké politiky. Zároveň také kritizovali 79 nečinnost vlády v sudetoněmeckých záležitostech, která tak nepůsobí proti Henleinově postupu. Zdůrazňovali aktivnější obhajobu německých národnostních požadavků a uznání rovnoprávnosti Němců ve všech oblastech společenského života. Znamenalo to zřeknutí se představy národního státu, na kterém bylo Československo od svého počátku budováno a nahrazení představou státu národnostního. Podle názorů těchto poslanců to však neznamenalo přijetí autonomie pro oblasti obývané Němci či spravedlivější zastoupení Němců v parlamentu. Nejlepším řešením bylo přepracování stále méně vyhovující ústavy z roku 1920. Sudetští Němci také požadovali velkou hospodářskou pomoc a změny ve prospěch hospodářství, protože při upřednostňování českých firem a zaměstnanců v pohraničních oblastech na úkor Němců a trvající vysoká nezaměstnanost vedly k růstu protičeských nálad. Vystoupení mladoaktivistů přivítala značná část českých politiků. Jako první reagoval ministr zahraničí Kamil Krofta, který dne 21. května 1936 prohlásil, že na německé obyvatelstvo by se nemělo dívat jako na menšinu, ale jako na druhý státní národ. Podmínkou bylo zachování věrnosti československému státu a zároveň nesměli odmítat jednotný národní stát. V srpnu 1936 podnikl Edvard Beneš cestu po sudetských oblastech a dne 19. srpna. 1936 v Liberci přednesl projev, v němž sice chválil a vyzýval, ale žádná konkrétní opatření na zlepšení poměrů nepřinesl. Čeští politici tak přehlédli fakt, že vystoupení mladoaktivistů přichází v době, kdy SdP prožívá vnitrostranickou krizi vzniklou v důsledku otevřeného střetu stoupenců nacionálněsocialistické orientace. Na české straně tak vzrostly aktivity českých nacionalistu a českých národních socialistů. Do těchto událostí vstoupil ministerský předseda Hodža. Ostře napadl politický kurs SdP a naopak vyzvedl mladoaktivisty. Ml adoaktivisté upozorňovali na nutnost dobré vůle na české straně a chtěli vytvořit dohodu. Na to se uskutečnilo setkání německých ministrů s ministerským předsedou Hodžou, ne němž jednalo o možných bodech společné dohody. Hodža zahájil jednání také s mladoaktivisty. Nakonec nabídl možnost uskutečnění německých požadavků. Dne 28. ledna 1937 tak předal Ludwig Czech prostřednictvím tří německých aktivistických stran (DSAP, DCSVP, BdL) ministerskému předsedovi Milanu Hodžovi memorandum týkající se sociální, školské a jazykové politiky. 80 Toto memorandum se ani v náznaku nezmiňovalo o autonomii, dříve všude předkládaném požadavku. Jeho uskutečnění by v dané situaci totiž nebylo pro vládu přijatelné a znamenalo by riziko pro demokracii v československém státě. Autonomie byla nyní hlavním požadavkem SdP. Vládní koalice zahájila jednání o tomto memorandu. Při jednáních byl veden velký tlak proti Hodžovi právě ze strany agrárníků a zástupců živnostenské strany. Do jednání vstoupil i prezident Beneš, který podpořil Hodžu. Dne 18. února 1937 byla většina návrhů memoranda přijata. Prohlášení vlády ze dne 20. února 1937 nezmiňovalo nic o plánech decentralizace a posílení regionální samosprávy. Tento návrh koloval pouze mezi německými aktivisty a vládou a přispěl k tomu, že Češi si začali uvědomovat vážnost situace a řešení postavení Němců ve státě. Tyto únorové události aktivizovaly SdP. Konrád Henlein navrhoval rozdělení obyvatel republiky do jednotlivých národních katastrů s vlastní samosprávou. Dohodu z 18.února 1937 považoval za nedostatečnou. Jako nej lepší řešení národnostního problému viděl vznik samosprávy. Mladoaktivisté si začali uvědomovat, že dosažená dohoda je jen začátkem zásadnějšího řešení německého problému. Proto bylo nutné rychle uskutečnit jednotlivé body dohody a uvést ji ve známost na veřejnosti. Došlo tak k obrovské propagaci této dohody. Dne 17. března 1937 došlo k jednání českých, slovenských a německých členů vlády o sociální, kulturní a hospodářské politice, která se měla vztahovat také na sudetoněmecké území. Přes všechny problémy stoupl podíl německých firem na státních zakázkách. Došlo k poklesu nezaměstnanosti. Sudetským Němcům se dostalo mnohých příslibů od ministerského předsedy, což mezi nimi vzbudilo nové naděje, které se projevily v odlivu přívrženců Henleinovy strany. Na třicet tisíc členů z ní vystoupilo. Situace se však ztížila v důsledku červencové vládní krize vyvolané agrárníky spolu s Beranem. Beran se již dlouho snažil o dohodu se Sudetedeutsche Partei a chtěl proto prosadit výměnu v křesle ministerského předsedy. Chtěl nahradit Milana Hodžu Josefem Černým. Agrárníci se chtěli také zviditelnit před připravovanými obecními volbami. Na podzim roku 1937 postupně Hodža ztrácel důvěru mladoaktivistů, kteří ho podezřívali, že „hraje" na obě strany. V září 1937 přijal Konráda Henleina k tajnému jednání ve své vile. Henlein začal opět doufat, že se jeho strana dostane do vlády, ale to mu Hodža nenabídl. Pouze navrhoval kroky ke strategickému umístění jeho stoupenců 81 ve státních orgánech a v samosprávě, zvláště pak ve významných městských radách. Konrád Henlein po určitém váhání tuto politiku odmítl. Po vítězství SdP v obecních volbách v květnu a červnu 1938 (92,6 % hlasů) bylo již jasné, že česká politika budování národního státu přivedla ČSR do krize. Také mezinárodněpolitická pozice CSR byla velmi oslabená. Francie se přestala orientovat na Malou dohodu a přešla na novou politiku s Anglií. Anglie nabyla přesvědčení, že v Československu je nutno odstranit chybu versailleského systému, včetně poskytnutí práva na sebeurčení sudetským Němcům. Polsko a Maďarsko měli rovněž zájem na rozkladu ČSR, vzhledem k zájmům svých národních skupin žijících na území ČSR a také zájmům územním. Vnitropolitickým problémem ČSR se stala rovněž otázka autonomie Slovenska. 82 6. Závěr Mou snahou bylo zachytit události týkající se let 1938 až 1939. V historii I. Československé republiky je toto období spojeno tragickými činy ze strany československé vlády, prezidenta a československých spojenců v západní Evropě. Československá republika vydržela existovat ve středoevropském prostoru přesně 20 let než ji zabralo nacistické Německo, které z ní udělalo svou kolonii. Od října 1938 do března 1939 tak Československo v relativně krátkém čase přišlo o značnou část ze své rozlohy. Příčinnou ztráty tohoto území byla Mnichovská dohoda, První vídeňská arbitráž a nakonec autonomie samotného Slovenska, které to již delší dobu požadovalo na českých zemích. Dne 15. března 1939 došlo k okupaci českého vnitrozemí německými vojsky a na druhý den ráno Adolf Hitler na Pražském hradě vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. Příčin rychlého spádu těchto událostí je více. Mezi hlavní patří problém národnostních menšin, především německé menšiny v Československu, Hitlerova agresivní politika vůči ČSR, Francii a Velké Británii a také umožnění bleskového postupu nacistického Německa proti Československé republice ze strany západoevropských velmocí. Problém roku 1938 - 1939 má své kořeny již při vzniku Československé republiky v roce 1918. Nově utvořený stát ve střední Evropě byl národnostně nejednotný. Národnostní menšiny neměly v československém státě stejné postavení. Po počátečním napětí mezi československým národem a národnostními menšinami došlo v několika dalších letech ke zlepšení vztahů a k vzájemné toleranci. Tento stav trval až do roku 1929. Tehdy situaci zhoršila hospodářská krize, jež se v ČSR projevila o několik let později především poklesem životní úrovně obyvatelstva, zvýšením nezaměstnanosti a nedostatečným odbytem nových výrobků. Bohužel pro ČSR se Německé ekonomice začalo dařit mnohem dříve. To byl jeden z důvodů, proč sudetští Němci k apelovali na československou vládu za účelem získání samostatnosti a k pozdějšímu připojení k Německé říši. Na stranu německé menšiny se tak později postavil Adolf Hitler. Tím se vnitřní problém Československé republiky stal záležitostí mezinárodní. Vzniklou krizi chtěly západní demokratické státy vyřešit mírovou cestou a vyhnout se tak válečnému konfliktu. Došlo tak na politiku ustupování a smiřování především ze strany Velké Británie, která si držela Francii na své straně.Velká Británie 83 měla totiž obavy z válečného konfliktu a také z komunistického Sovětského svazu. Pro Československo to mělo dalekosáhlé následky. Vyjednávání ze strany západních mocností bylo jednou z příčin rozkladu československého státu. Vyvrcholením vyjednávání mezi Velkou Británií, Francií, Německem a Itálií bylo jejich setkání v Mnichově, jejímž výsledkem byla později nazvaná Mnichovská dohoda, na kterou mělo československo přistoupit. Za protiústavního přičinění prezidenta Edvarda Beneše tak československý stát postoupil Německu pohraniční území. K požadavkům Německa se později připojily i Polsko a Maďarsko, které si nárokovaly území v pohraničních oblastech. K dalším územním ztrátám došlo v důsledku tzv. První vídeňské arbitráže ze 2. listopadu 1938, kdy k Maďarsku byly připojeny jižní oblasti Slovenska a jižní oblasti Podkarpatské Rusi. Později došlo k vyhlášení autonomie Slovenska za přispění Německa. Po těchto územních ztrátách bylo již Československo natolik ekonomicky a hospodářsky oslabené, že netrvalo dlouhou dobu a bylo připojeno 15. března 1939 k nacistickému Německu. 84 7. Resumé Ve své práci jsem se snažil o komplexní pohled na události spojené s rokem 1938 a 1939. V dějinách československého národa byly tato doba týkající se rozpadu Československé republiky, která vznikla v roce 1918, velmi tragickou. V krátké době, od 1. října 1938 do 15. března 1939, ztratilo Československo ve třech etapách velkou část ze své rozlohy. Nakonec bylo zbylé území připojeno k Německé říši jako Protektorát Čechy a Morava. Mezi nejzávažnější problémy tohoto období bych zařadil otázku národnostních menšin v Československé republice, tolerování jejich aktivistických stran, snahu Slovenska získat autonomii, imperialistické záměry nacistického Německa a usmiřovací politiku appeasementu západních mocností. Summary In my thesis I attempted to provide a comprehensive view and depiction of the events connected with years 1938 and 1939. In the history of our nation associates these years with tragic events. They pertain to the disintegration of the Czechoslovak Republic which was established in 1918. In three stages taking place within a short period from 1th October 1938 to 15th March 1939 Czechoslovakia lost a large part of its area. In the end the remaining territory was connected to the German Empire as the Protectorate of Bohemia and Moravia. Between the most serious questions I consider the issue of minorities in Czechoslovakia, tendency of Slovakia gain autonomy, expansive tendencies of the Nazi Germany and the reconciling policy of appeasement of the Western powers. 85 8. Seznam použité literatury 1. Beneš, Ed. Mnichovské dny. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1968. 555 s. 2. Beneš, Ed. Paměti: Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. 3. vyd. Praha: Orbis, 1948. 518 s. 3. Beneš, Ed. Šest let exilu a druhé světové války: řeči, projevy a dokumenty z r. 1938- 45. 6. 3. vyd. Praha: Orbis, 1946. 478 s. 4. Černý, V. Paměti. Sv. 1., 1921-1938. 2. vyd. Brno: Atlantis, 1994. ISBN 80-7108- 072-1. 394 s. 5. Drtina, P. Československo můj osud: kniha života českého demokrata 20. století. Sv. 1., Kn. 1., Přes Mnichov do emigrace. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1991. 479 s. ISBN 80-702-3102-5. 6. Fierlinger, Z. Ve službách ČSR: paměti z druhého zahraničního odboje 1. 2. vyd. Praha: Dělnické nakl., 1947. 352 s. 7. Fischer, J. L. Proti Mnichovu. Brno: Blok, 1968. 168 s. 8. Hájek, M . Od Mnichova k 15. březnu: příspěvky k politickému vývoji českých zemí za pomnichovské republiky. 1. vyd. Praha: SNPL, 1959. 179 s. 9. John, M . Čechoslovakismus a ČSR 1914-1918. 1. vyd. Beroun: BAROKO&FOX, 1994. 423 s. ISBN 80-85642-20-4. 10. Masaryk, T.G. Světová revoluce. 1 vyd. Praha: Masarykův ústav AVČR, 2005. 639 s. 11. Morell, S. Viděl jsem ukřižování. 2. vyd. Brno: Jota, 1995. 186 s. ISBN 80-856- 1764-1. 12. Nolč, J. Ústava České republiky v otázkách a odpovědích. Brno: Computer Press, 2004. 133 s. ISBN 80-251-0392-7. 13. Svoboda, L. Cestami života 1. Praha: Naše vojsko, 1971. 454 s. 14. Táborský Ed. Pravda zvítězila: deník druhého zahraničního odboje 1.1. vyd. Praha: Družstevní práce, 1947. 458 s. 15. Táborský Ed. Prezident Beneš mezi Západem a Východem. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1993. 327 s. ISBN 80-204-0365-5. 86 9. Přílohy Obr 1.: Důsledky mnichovského diktátu Obr 2.: Evropa počátkem roku 1938 87 Godesbergské m e m o r a n d u m •-, území požadované k odstoupení k'\. 10, 1338 území určené podle mnichovské d o h o d y k o k u p a c i d o ^ , 1 0 , 1 9 3 8 území požadovaného plebiscitu do 25. 1 1 . 1 9 3 8 Obr 3.: Územní požadavky fašistického Německa vůči ČSR v září 1938 88 [HVOA Hlavní velitelství operujících a r m á d o b r a n n é p o s t a v e n í hraniční oblasti tzv. krycí a r m á d y v t ě ž k ý c h o p e v n ě n í c h v síle divize o b r a n n é p o s t a v e n í velitelské s k u p i n y v síle divize v l e h k ý c h o p e v n ě n í c h _ o b r a n n é p o s t a v e n í hraničního ^ ' H P V _ v ^ p á s m a tzv. krycí a r m á d y v síle a r m á d n í h o s b o r u ojove p o s t a v e n i a r m á d n í h o s b o r u tzv. m a n é v r o v a c í a r m á d y v síle d v o u pěších divizí ( R D ) rychlá d i v i z e rozhraní m e z i p o l n í m i a r m á d a m i rozhraní m e z i a r m á d n í m i s b o r y (hraničními pásmy* rozhraní m e z i d i v i z e m i (hraničními oblastmi) b o j o v é postavení polní a r m á d y ~ ^ p i e d p o k l á d a n ý směr ú t o k i . divizí a a r m á d nepřítele Obr 5.: Vojenská situace ČSR 29. září 1938 večer - část druhá 8. A R M Á D A 2. A R M Á D A P O L S K O 1 Ö. Á R i y í Á D A 1 2. A R M Ä D A ž i A R M Á D A P L Á N N Á S T U P U P O M O B I L I Z A C I A P R E S U N U M A Ď A R S K O 2. A R M Á D A 8. A 1 O. A 1 2. A 1 4. A c e l k e m 1 O d i v i z í S d i v i z í 8 d i v i z í 9 d i v i z í 6 d i v i z í 3 9 d i v i z í 7 P , 1 L 1 0 , 1 A 6 P 3 P . 1 l_ io, 3rvi 7 P , 1 H 1 A 1 P. 2 H 1 L, 1 0 , 1 M 2 4 P , 3 0 , 2 A 3 H , 4rvi, 3 L 1. d e n 1 P, 1 A , 1 0 1 P 1 P. 1 0 , 2 M , 1 l_ 1 P, 1 H 1 P. 1 0 , 1 lvi 1 3 d i v i z í 2. d e n P, 1 l_ 1 P I P , 1 M 2 P , 1 A 1 L 9 d i v i z í 3. d e n 1 P 2 P 2 H 4 d i v i z e •4. d e n 1 P 1 P 1 P 2 P 5 d i v i z í 5 d e n 2 P 1 P 3 d i v i z e 7 d e n 1 P 1 P 1 P 3 d i v i z e 8. d e n d o p l ň k y 2 d i v i z e P — p ě š í d i v i z e l_ O — o b r n ě n á d i v i z e M A — p ě š í d i v i z e n a a u t o m o b i l e c h H l e h k á d i v i z e m o t o r i z o v a n á d i v i z e h o r s k á d i v i z e 89 Obr 6.: Plán nacistické agrese „Fall Grun proti ČSR v roce 1938 operujících armád Obr 7.: Plánovaný zámysl obrany ČSR v polovině třicátých let 90