MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNE FILOZOFICKÁ FAKULTA Seminář estetiky Otázka zla a viny v antické tragédii Bakalářská diplomová práce Autor práce: Aneta Bartoníková Vedoucí práce: prof. PhDr. Petr Osolsobě, Ph.D. Brno 2009 Bibliografický záznam BARTONÍKOVÁ, Aneta. Pojem zla a viny v antické tragédii. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky, 2009. 52 s. Vedoucí diplomové práce prof. PhDr. Petr Osolsobě, Ph.D. Anotace Bakalářská práce „Pojem zla a viny v antické tragédii" poukazuje na rozdílnost jednání jednotlivých hrdinek daných tragédií. V práci je tragédie rozebrána z hlediska teoretického - jsou objasněny pojmy jako je děj, povahové rysy, anagnorisis, peripetie. Drama je ale rozebráno i z hlediska morálního - dozvíme se jak je v tragédii důležitý osud, dědičnost a samozřejmě vina. Cílem práce je celkově přiblížit antickou tragédii, poukázat na rozdíl mezi jednotlivými hrami a proviněním uvedených hrdinek metodou typologickou. Annotation Bachelor thesis „Conception of evil and guiltiness ia an antic tragedy" shows us the differents in an acting of particular heroes in the tragedy. The thesis describes a theory - it says an idea like an action, characters, anagnorisis and peripetie. A drama describe moral side as well. We can see how important for tragedy is a destiny, a heredity and of course a guiltiness. Object of this work is bring closer the antic tragedy, show the different between particular plays and guiltiness of the heroes by typological method. Klíčová slova Aristoteles, tragédie, povahy, děj, zlo, osud, dědičná vina, rod, anagnorisis, peripetie, pathos. Keywords Aristoteles, tragedy, characters, action, evil, destiny, hereditary guiltiness, sect, anagnorisis, peripetie, pathos. Prohlášení prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. V Brně dne 20.4 2009 Aneta Bartoníková Obsah Úvod 5 1 Pojem umění podle Aristotela 7 1.1 Základní rysy tragédie 8 1.2 Jak lze dosáhnout tragična 12 2 Vina sama o sobě 15 2.1 Otázka osudu a viny 18 2.2 Otázka dědičné viny 23 2.3 Otázka smíření 26 3 Pojem viny u antických hrdinek 32 3.1 Klytaiméstra a jistota vraždy 33 3.2 Médeia a její krutá pomsta 37 3.3 Alkéstis a pojem oběti 42 4 Závěr 45 5 Resumé 47 6 Summary 49 7 Použitá literatura 51 Úvod Předkládaná práce si klade za cíl rozebrat podstatu tragična a poukázat na téma viny u jednotlivých antických hrdinek s přihlédnutím k době, situaci a jiným aspektům, které by otázku provinění a zla mohly ovlivňovat . O řecké tragédii už bylo mnohokrát pojednáno, ať už ze stránky formální, tak i obsahové. Zkraťme ale téma na pojem zla, osudu a viny, zejména u ženských postav. Pokusím se rozebrat pocity určitých hrdinek, které to ve svém životě neměly jednoduché, často musely jednat z donucení nebo nevědomky. Důležité bude si odpovědět na dvě otázky: Co je vlastně k činu vedlo a jestli se opravdu provinily tak, jak se zdá? Musíme totiž brát v úvahu hru osudu, dědičnosti nebo pouhé náhody. Pro své téma jsem si jako hlavní zdroj vybrala Aristotelovu Poetiku v překladu Milana Mráze. Kníhaje dostupná, ne příliš obsáhlá a velmi srozumitelná. S tématem souvisí, Aristoteles se totiž velmi detailně věnuje právě tragédii. Dozvídáme se, jak přesně by měla tragédie vypadat, co v ní nesmí chybět a jak autor dosáhne tragična. S tím samozřejmě souvisí otázka provinění a celkového děje. Dále jsem čerpala z Ai schyla - z jeho díla Oresteia. Tragédie totiž dokonale vystihuje problém pomsty. Vybrala jsem si také Sofokleovy Tragédie. Zcela určitě musím zmínit mnohokrát diskutovanou Antigonu. Sofoklés tady mistrně nastiňuje otázku smíření a odpuštění. Nesmím samozřejmě zapomenout na Euripidovo dílo. Vybrala jsem si knihu Trójanky a jiné tragédie. Pokusím se rozebrat vinu slavné Médeii a osud nebohé Alkéstis. Jako sekundární literaturu j sem zvolila knihu Petra Osolsobě: Kierkegaard o estetice divadla a dramatu. Dílo s tématem úzce souvisí, dozvídáme se, v čem se liší pojetí antické tragédie od té dnešní, současné. Zjistíme, v čem vlastně tragično spočívá a co je jeho největším přínosem. Opřela jsem se také o dílo Karla Svobody Vývoj antické estetiky, čerpala jsem i zGymnasionu Františka Novotného, a také dílo Platónovo mi pomohlo pochopit celou starověkou civilizaci. Nakonec musím zmínit i knihu Paula Tourniera Vina, která mi zevrubně nastínila, co vlastně znamená slovo provinění, a to je důležité jak z hlediska dnešní doby, tak i té minulé. 5 Při výkladu budu postupovat metodou typologickou. Vyčlením si nej důležitější typy a momenty tragédií a nad těmi se zamyslím a srovnám je i mezi sebou. Pokusím se tak dobrat samotné podstaty zla a viny a odpovědět si na otázku, zdaje všechno vždy takové, jaké to zpočátku vypadá a jestli určité skutky nejsou omluvitelné. Rozeberu nejprve děj tragédie, poté poukážu na různé aspekty, které mohou vést k špatným činům a samozřejmě prozradím, čím se vlastně dotyčná hrdinka provinila. Přiblížím také pojem osudu, rodové viny a dědičnosti. Práci jsem rozčlenila do tří částí. V první se pokusím zevrubně popsat pojem tragično. Vycházet budu hlavně z Aristotelovy Poetiky. Vymezím základní rysy tragédie a poukážu na důležitost jednotlivých prvků, pomocí kterých je možné tragična dosáhnout. Ve druhé části se budu věnovat hlavně otázce zla a viny, ovšem z různých pohledů. Zamyslím se tady nad důležitostí dědičnosti, smíření a osudu. Ve třetí části se konečně dostanu k samotným hrdinkám. Povím něco o Klytaiméstře a její úmyslné pomstě. Zmíním se také samozřejmě o Antigoně a dvoj smyslu její volby. V závěru pak rozeberu jednání obětavé Alkéstis. Ve své práci se v podstatě pokusím vysvětlit jednotlivé činy slavných hrdinek, respektovat budu dobu, osud i jiné aspekty. Možná se tak na tragédii začneme dívat z trošku jiného pohledu. 6 1 Pojem umění podle Aristotela Aristoteles zcela jistě zasáhl svým myšlením všechny vědní obory. Podle dr. A. Kříže je možné ho považovat za úplně prvního myslitele, který na primární místo svého zkoumání postavil umění. Zjistil, že vedle děl přírody a lidských výtvorů má svou přirozenost i umění. Aristotelův spis Poetika je vlastně spis o umění básnickém. Autor tu ale nepoj ednává o veškeré básnické tvorbě, ale pouze o básnictví epickém a hlavně dramatickém - tedy o tragédii, které se budu také podrobně věnovat. Je důležité zmínit, že Aristoteles je pokládán za vůbec prvního teoretika a zakladatele celé vědy o umění. A to i přesto, že zdaleka nebyl první, kdo se nad uměním zamýšlel. Těmito úvahami se zabývali už předsókratikové. Pýthagorovci na problém básnictví také poukazovali. Podle nich ale bylo umění jednou užitečné, jindy zábavné. Umění se zcela jistě věnoval i Sokrates a Platón. Sokrates hlavně umění výtvarnému. Podle něj tato díla byla symbolem nápodoby, promítla se do nich příroda. Krásu spojoval s účelem, umělec podle něj napodoboval duševní stránku člověka. Trochu jinak uvažoval Platón. Ve svých dialozích ale viděl hodnotu umění především v etice. Platón poukazuje na estetickou výchovu smyslů. Aristoteles ale uvažoval úplně jinak. Neviděl důležitost v pojmu krásna, místo toho rozebíral básnická díla a chtěl se dobrat podstaty celé tvořivosti. Jeho bádání lze nazvat vědou o umění. Platón v podstatě umění zamítl, Aristoteles vněm naopak hledal kouzlo. Tvrdil, že důležitá je spontánnost a přirozenost. Je to touha po poznání a krása napodobení. A právě v pojmu napodobení se s Platónem shoduje. Ale jen z části. Platón si totiž stojí za tím, že umělecká díla jsou nehodnotná, nic neskrývají, jsou pouhou nápodobou. Aristoteles opět uvažuje jinak. Výtvory umělců staví daleko výš nad věci, napodobení je podle něho prostředkem. Umění nekopíruje skutečnost, zobrazuje to, co je obecné. Umění podle něj odhaluje vlastní podstatu. Nezobrazuje jen tak nějaké předměty, ale předvádí jejich ideje, idealisuje je. Už tady si můžeme všimnout Aristotelova oduševnělého a pokročilého myšlení. Aristoteles chápe umělce poněkud odlišněji než jiní jeho součastníci. Tvrdí, že důležitý není tvořivý duch. Dílo podle něj není vytvořeno umělcem, ten 7 skutečnost netvoří, musí ale vyjádřit svou ideu, musí jí dát náležitý tvar a soulad. Autor své dílo jednoduše řečeno oduševňuje, dává mu sílu a život. Aristoteles tímto činí z umění druh poznání - tzv. abstraktní poznání. V díle je totiž možné spatřit život, city a oduševnělost. Umělecká díla nespojuje svedou. V umění se totiž odráží intelektuální prvek. Důležitým momentem - pokud chceme pochopit Aristotelovo myšlení -je prvek katharse. Doslova ji vyzdvihuje a spojuje právě s tragédií. Katharse totiž budí různé city, emoce a bouřlivé postoje. Naplňuje nás strachem, vášní a soucitem zároveň. A to je přece důležité. Vše nezdravé z nás totiž najednou odchází, vybíjíme své myšlenky a trápení, vše z nás srčí a tryská ven. A to působí jenom zdravě. Platón o tomto přemýšlí úplně jinak. Tragédii odsoudil, zejména proto, že vzbuzuje právě vášně. Ty jsou podle něho škodlivé a neprospěšné. A to neplatí jen pro vášně, ale pro veškerá jiná duševní hnutí. Ta jsou podle Platóna pak přenášena i do obyčejného života. Platón uvádí, že popisování a napodobování lidských vášní a pocitů má špatný vliv na celý náš život a prožitky, Aristoteles ale stojí proti a tragédii naopak vyzdvihuje. Vidí v ní doslova léčivý a pozitivní účinek. Čtenář si totiž při vnímání vybíjí afekty, a tím se zároveň očišťuje, hlavně soucitem a bázní. Tragédie je podle něj jenom úspěšná, člověka totiž doslova formuje. 1.1 Základní rysy tragédie Ve svém díle Poetika se Aristoteles důkladně věnuje skladbě tragédie, pojednává o ní podle šesti složek, ze kterých se skládá. Mluví o ději, jeho celkovém sestavování a zpracování. V díle se setkáme také s dokonalým popisem postav, s myšlenkovou stránkou a dozvíme se, že i slova j sou důležitá. Aristoteles se letmo zmiňuje i o scénické výpravě. Celkově se po přečtení Poetiky můžeme pochlubit dokonalou znalostí skladby tragédie. Aristoteles je totiž v popisování a vyměřování přirozenosti mistr, dozvídáme se tak, co je v umění a v poezii předně důležité. 8 Nejprve se Aristoteles věnuje složkám tragédie. Nutně je jich šest: děj, povahy, myšlenkový výraz, výprava, mluva a hudební skladba. Bez toho by tragédie nebyla tou správnou tragédií. Důležité je si uvědomit, že tragédie je vlastně nápodobou jednání a toto jednání uskutečňují osoby a ty musí mít samozřejmě nějaké vlastnosti. Z toho plyne jediné - každé jednání je výsledkem dvou příčin: A to myšlení a povahy. Pod tímto vlivem pak osoby svých cílů buď dosahují, nebo naopak nedosahují. Nutně ale musíme podotknout, že tragédie sice napodobuje, ale ne lidi a osoby, ale pouze jednání. Bez činů a skutků by totiž tragédie nemohla existovat, bez povah však teoreticky ano. Aristoteles upozorňuje, že nej důležitějšími věci, kterými tragédie vůbec působí, je peripetie a anagnórisis. Další složkou je stránka myšlenková, tady je důležité především to, čím osoby něco dokazují nebo čím nás přesvědčují. Důležitá je samozřejmě i mluva. Ta má stejný význam ve verších i v próze. Nej mocnější složkou je hudba. Působí totiž lahodně a navozuje určité city. Je celkově nejmocnějším prostředkem. Po vymezení složek tragédie se Aristoteles zabývá skladbou příběhů. To je totiž podle něj hlavní úkol celé tragédie. Důležité je, aby všechno mělo začátek, střed a konec: Začátek je to, co samo následuje nutně po něčem jiném, ale po čem přirozeně následuje nebo se děje něco jiného; konec je naopak to, co samo přirozeně - bud nutně, nebo zpravidla - následuje po něčem jiném, ale po čem už nenásleduje nic jiného; střed je to, co samo následuje po něčem jiném a po čem následuje něco dalšího. 1 Vše musí být také podle Aristotela uspořádané a přiměřené. Děj musí mít správnou délku, aby se nepletl a byl dobře zapamatovatelný. Děj by měl být přehledný. Jedna událost by se přirozeně měla vyvíjet následovně po jiné podle pravděpodobnosti nebo nutnosti. Z toho všeho vyplývá, že úkolem básníka je vypravovat. Ovšem o tom, co by se mohlo stát, ne o tom, co se doopravdy stalo. Rázem by totiž z tragédie vznikla 1 ARISTOTELES. Poetika. Překlad: Milan Mráz. l.vyd. Praha: Svoboda, 1996. 5.72. 9 kniha dějepisu. Básník a dějepisec se od sebe ale liší. A nejen tím, že jeden vypravuje ve verších a druhý v próze. Dějepisný záznam jde přece jednoduše převést do veršů, a přesto tak nevznikne tragédie. V tom totiž spočívá celé kouzlo. Rozdíl je v tom, že jeden autor vypravuje o tom, co se stalo, a druhý o tom, co se mohlo stát. Proto je básnictví cosi vznešenějšího a filozofičtějšího než dějepisectví. Není proto vůbec důležité, aby se básníci drželi určitých daných pověstí a skutečných postav. Měly by být spíše tvůrci nových dějů. Aristoteles nám taky přibližuje druhy děje. Ty jsou buď jednoduché, nebo složité: „Jednoduchým nazývám jednání, při jehož průběhu, pokud je souvislý a jednotný, jak jsme to vymezili, dochází ke změně bez náhlého obratu (peripetie) a poznání osob (anagnórisis). Složité je to jednání, při němž dochází ke změně současně s peripetií nebo anagnórisí nebo s obojím. " 2 Aristoteles nám dokonale popisuje, co to vlastně obrat a poznání znamená. Obrat je v podstatě změna událostí v opak. Poznání je změna neznalosti ve znalost. Obě složky jsou v tragédii doslova nepostradatelné. Vyvolávají totiž údiv, strach, bázeň a udržují diváka v neustálém napětí. Stejně důležitý je ale i pathos - utrpení. Ten stejně tak působí na city člověka. Aristoteles samozřejmě nezapomíná ani na popis povah. K těm se vztahují čtyři věci. Za prvé, povahy musí být řádné a řádný musí být i úmysl. Za druhé musí být přiměřené. Je jasné, že mužská povaha nebude slušet křehké ženě a ženská povaha nebude slušet statnému muži. Nikdy by autor nedosáhl tragična a celkového smyslu zla, kdyby postava v ději nejednala přiměřeně. Scházelo by celkové poučení i poutavost. Za třetí je důležité, aby povahy byly podobné těm skutečným. Jinak nás děj nevtáhne a neuvěříme mu. Čtvrtá a poslední věc je důslednost. Aristotelova kapitola o povahách je ale sama o sobě dost složitá. Proto sejí důkladně zabývá i K. Svoboda ve spise Aristotelovo učení o povahách v tragoedii. Dozvídáme se, že Aristoteles odvozoval slovo „povaha" od slova „zvyk", a povaha a uvažování j sou podle něj příčiny všech činů, tedy i činu tragického. Z povahy se rodí činy spravedlivé, statečné, zdrženlivé a z uvažovaní potom činy moudré nebo důsledné. Povaha je podle něj výrazem citu a vůle, uvažování dílem rozumu. Aristoteles také tvrdí, že podle povahy posuzujeme jednající, tady je ale podle Svobody vidět neshoda s řečeným vymezením. Aristoteles tady přece opomína na 2 ARISTOTELES. Poetika. Překlad: Milan Mráz. l.vyd. Praha: Svoboda, 1996. 5.77. 10 uvažování. Je vidět, že Aristoteles považoval mravní charakter za důležitějšího činitele v lidském jednání než rozumové úvahy. Podobný rozpor je vidět i u pojmu úmysl. Ten také Aristoteles jednou odvozuje z povahy a rozvažování, podruhé už pouze z povahy. Povahy jsou jednou ze šesti stránek kvalitativní části tragédie. Aristoteles si ale především cenil děje, jemu by měla ustoupit podrobná charakteristika. To také vytýkal některým básníkům, kritice neušla ani Euripidova Ifigeneia. Aristoteles věděl, že pokud někdo sestaví řeči, ze kterých je patrna povaha osob, cíle tragédie nedojde, spíš ho dosáhne nedostatečným popisem charakterů, jen když hra bude mít výborný děj. Svoboda toto mínění přirovnává k obrazu. Je nám přece milejší obraz namalovaný jedinou bílou barvou, než mnoha krásnými barvami, ale bez ladu a skladu. Po vykreslení povah se pomalu dostáváme k samotnému ději. Vněm je důležité stále myslet na nutnost a pravděpodobnost. V událostech také nesmí být nic, co by se příčilo zdravému rozumu. Děj by ztratil na důvěryhodnosti a tragédie by přestala být tragédií. Aristoteles nabádá básníky, aby při sestavování děje byli co nej přesvědčivější. Toho je možné dosáhnout jen tím, že si umělec bude všechno představovat. Básník se musí vcítit do postavení svých smyšlených osob a v duchu s nimi sám hrát. Přesvědčivě zlý je totiž ten, kdo zlost zažívá, přesvědčivě se zlobí ten, kdo je rozčilený a vinen je stejně ten, kdo stejnou vinu prožívá. Aristoteles se také zastavuje u zápletky a rozuzlení celého děje. To je totiž taky velmi důležitý moment v celé tragédii. Každé dílo má zápletku i rozuzlení: „...zápletkou je vše od počátku tragédie až po tu její část, po níž jako po jakémsi předělu začíná obrat ke štěstí nebo k neštěstí; rozuzlením je pak všechno od počátku tohoto obratu až do konce hry.. " 3 Mnoho básníků umí zápletku sestavit dobře, dost často ji ale špatně rozpletou. Před tím, je dobře mít se na pozoru. Důležité je ještě podotknout, že tragédii dělíme na čtyři druhy. Jedna je složitá, tady tvoří důležitou část obrat v poznání, druhá je vzrušující, třetí povahová, čtvrtý druh je ten, který budí úžas. 3 ARISTOTELES. Poetika. Překlad: Milan Mráz. l.vyd. Praha: Svoboda, 1996. s. 91. 11 Na závěr věnuje Aristoteles ještě pár stránek myšlenkovému ději. Ten je pro tragédii nepostradatelný. K těmto prvkům patří všechno, co něco způsobuje: vyvracení omylů, vzbuzování citů nebo veškeré dokazování. Co se týče stránky slovní, je důležité podat rozdíl mezi prosbou, přáním, hněvem, vypravováním nebo hrozbou a smutkem. Jinak by celá tragédie přišla o svou podstatu. 1.2 Jak lze dosáhnout tragična Pokud se chceme dobrat podstaty tragédie a zjistit, co to vlastně tragično je, musíme opět nahlédnout do Aristotelova spisu. Důkladně se totiž věnuje celému účinku tragédie a také dokonale popisuje metody, jak tragična vlastně dosáhnout. Napodobení jednání je důležité, a to nejen pro skladbu básně. Je to událost, která v nás budí bázeň a cit. „ Takové bývají události hlavně tehdy, když jedna vyplyne z druhé proti očekávání; tak totiž způsobí větší překvapení, než kdyby se staly samy od sebe a náhodou. Vždyť i z nahodilých událostí se zdají nepodivuhodnější ty, které vypadají, jako by k nim došlo úmyslně... " 4 Po nenadálém dění je nej důležitějším prostředkem vyvolání tragična ale bezesporu peripetie a anagnórisis. Obrat událostí v pravý opak v nás vyvolává hluboké pocity, strach a hlavně údiv. Nic nečekáme, nic nepředpokládáme. Zatímco se domníváme, že sled událostí se bude vyvíjet tímto směrem, stane se něco nečekaného a vše se obrátí. A to je základ dobré tragédie. Hned za obratem následuje poznání. Znamená to, že neočekávaně vyjde najevo přátelský nebo nepřátelský poměr a na tom závisí štěstí či neštěstí. Podle Aristotela jsou nejkrásnější obraty, které se odehrávají vOidipovi. Jsou ale i jiné způsoby poznání. Předmětem můžou být věci neživé nebo třeba různé skutky. Anagnórisis je důležitá, budí totiž nepostradatelnou bázeň a soucit, a v tomto pojetí je tragédie napodobením, a tak to má správně být. Pak je možné anagnórisi nazvat jako rozpoznání někoho, ten buď pozná druhého nebo se poznají navzájem. Důležité je anagnórisi rozlišit. Nejméně umělecké je poznání podle znamení. Ta mohou být vrozená jako třeba znamínka nebo jizvy, ale i neživotná jako staré 4 ARISTOTELES. Poetika. Překlad: Milan Mráz. l.vyd. Praha: Svoboda, 1996. s. 11. 12 rodové šperky. Jiný druh poznaní je ten, který vymyslí básník. Ten děj postaví podle sebe, nejedná tak, jak vyžaduje situace. Třetí druh poznaní je ten, na který si hrdina sám vzpomene. Je například něčím dojat a najednou se v něm probudí vzpomínky na minulost. Čtvrtý druh pochází z úsudku, neboli z vylučovací metody. Hrdina sám dojde svým rozumem k určitému poznání. V neposlední řadě vyvolává tragično i pathos - utrpení. To nesmí v dobré tragédii chybět. Utrpení je jistý čin, který způsobuje záhubu, bolest, smrt před očima diváků nebo zármutek. A to samozřejmě vždy hne s našimi city. V této souvislosti se Aristoteles také zamýšlí nad tím, o co skladatelé vlastně mají usilovat, aby dosáhli tragického účinku. Skladba tragédie musí být složitá, musí napodobovat příběhy, a tím probouzet city. Je také důležité si dát pozor na to, aby ctnostní muži neupadali ze štěstí do neštěstí - to totiž není strašné a zlé, jen nás to pobuřuje. Spatní muži by zase neměli poznat štěstí v neštěstí - vtom zcela určitě není nic tragického. Není tu žádná lidskost, nic útrpného ani strašného. Zbývá tedy člověk s povahou někde uprostřed. Nevyniká ani dobrotivostí, ctností a není ani příliš krutý a zlý. Do neštěstí neupadá jen tak, ale především pro nějakou vinu. Pak dává tragédie smysl. A právě taková je nej krásnější. V omylu žije také ten, kdo si myslí, že nešťastný konec je špatný. Právě naopak. Ten tvoří ve většině příkladů základ dobré tragédie. Vyvolává nej mocnější účinek. Básníci, kteří dosahují jen úžasu a ne toho, co je strašné, nemají s básnictvím tohoto druhu nic společného. Musíme se tedy dobrat toho, jaké příhody jsou strašné a zlé. Zlo symbolizují především skutky konané mezi přáteli nebo nepřáteli nebo mezi lidmi, kteří nejsou ani přáteli ani nepřáteli. Pokud škodí nepřítel nepříteli, je to nelogické. Naopak pokud si utrpení působí přátelé nebo příbuzní je to sice neuvěřitelné, ale velice poutavé, a právě takové příběhy by měl básník vyhledávat. Čin může být vykonán vědomě - jako když Médeia zavraždí svoje děti, nebo naopak nevědomě a teprve pak poznat svůj příbuzenský poměr - jako tomu bylo v Oidipovi. Je ale ještě jedna možnost. A to taková, že někdo chce vykonat hrůzný čin z neznalosti, ale nabude poznání dřív, než ho vůbec vykoná. Nejhorší je pak čtvrtý případ, kdy někdo chce něco vědomě vykonat, ale nakonec to nevykoná. Tady zcela chybí citové vzrušení. Vzrušivé je naopak to, pokud hrdina něco zlého vykoná a teprve pak odhalí strašlivé následky. Úplně nej hodnotnější je taková situace, kdy chce někdo něco někomu provést, dojde ale k poznání dřív, než je skutek vykonán. 13 Příkladem je vražda. Matka chce zabít chlapce a dříve, než to udělá, zjistí, že je to její syn. Tato situace vyvolává podle Aristotela neutuchající představy a bouři citů a právě na tom je tragédie přece založena. 14 2 Vina sama o sobě Antická tragédie je doslova protkaná pocitem viny, hrdinové jí čelí téměř každý den, vina je zároveň ničí, ale taky je zároveň uzdravuje. Bez viny by ale tragédie nebyla tragédií, postrádala by svůj nej důležitější fakt, svou sílu a zákonitost. Na to upozorňuje už i Aristolés ve své Poetice. Požaduje aby tragický hrdina měl nějakou vinu (hamartiá). Je to určitý střet mezi jednáním a výsledkem. Čím víc je hrdina ponechán sám sobě , tím je vina hlubší. Je ale důležité si uvědomit, že jedinec nemůže být vinen absolutně, jinak by nás nezajímal. Pokud ale bude úplně nevinen, tragika vyprchá a kolize ztratí na síle. Pak by místo viny zůstalo jen zlo a nevysvětlitelné důsledky činů. Je tedy jasné, že antičtí hrdinové se proviňují. Nyní si tedy obecně ujasníme čím přesně a co v nich pocity, ať už falešné nebo skutečné viny vyvolává a jak mohou vůbec dosáhnout klidu ve své duši. Pocit viny u všech jedinců pěstuje silnou měrou už výchova. Každá výčitka může vyvolat strach z provinění, hrdina je tímto jaksi oslabován, je na něj kladeno břemeno a pokud zklame, nesplní svou misi, umírá v myšlenkách neúspěchu a provinění. Důležitým momentem je také tajemství. Pokud hrdina žádné nemá, nic ho v podstatě netrápí, pokud ho ale má a má co skrývat, něco v sobě dusí. A pocit viny je tak neustále prohlubován. Tím, že někdo má nějaké tajemství a přitom si je vědom, že ho nemůže vyzradit. Ublížilo by to buď přátelům, nebo jemu samotnému. Silní jedinci se pak většinou zbavují viny tím, že ji přenášejí na slabší, kteří j sou vždy hotovi provést srovnání ve svůj vlastní neprospěch. Zdrojem nespočetných pocitů viny bývají většinou názory okolí. S tím souvisí mlčení, pohrdavé a výsměšné pohledy a poznámky, které kdokoliv bezmyšlenkovitě pronese. I s tím se musejí tragičtí hrdinové poprat. Na okolí totiž hodně záleží. Často hrdinové jednají tak, aby své milované neranili, aby nezklamali jiné a aby neselhali v očích jiných. Pokud se tak stane, vina je doslova polapí, přitom v tom mohou být i nevinně. Tady pak vina ještě sílí. Podobně vyvolává pocit viny i jakékoliv jemné vybídnutí. Otec například tvrdí synovi, že musí být trpělivý, že se s něčím musí vyrovnat, musí svůj osud 15 přijmout nebo že sním musí bojovat. Trpící hrdina se pak cítí vinen tím, že není schopen být trpělivý, že není schopen doufat a přijímat věci tak, jak jsou dány. Důležitou otázkou k zamyšlení je přivykání. Mnohdy se totiž jedinec pokouší překonat vinu tím, že se jí snaží přivyknout. Čím rozsáhlejší budou jeho drobná provinění, tím více se bude snažit přivykat i pocitu viny z nich. A až provede něco opravdu velkého, za co by se měl opravdu stydět, bude úplně otupen. Bude zároveň zmaten, protože bude mít oslabeno chápání dobra a zla a hranici mezi nimi bude mít rozmazanou. Hrdina si musí uvědomit, že je zodpovědný za každou prožitou minutu, za každou sekundu, ve které se něco děje. A nemělo by ho trápit špatné vědomí z toho, co nestihl udělat, ale naopak by měl hledat potěšení v tom, co stihl prožít. Ze dary nejsou vykoupením z viny, o tom se přesvědčila řada tragických hrdinů. Není totiž řešením vysvobodit se z pout viny tím, že někomu něco darujeme. To jedinci nikdy neodlehčí svědomí, naopak bude se dál utápět v provinění. Bude stále dokola bojovat až do té míry, kdy zjistí, že bojuje jen sám se sebou. V určitém smyslu je také pravda, že tragičtí hrdinové hledají únik ze svých provinění různým nasazením a zapálením, naproti tomu, aby se svému činu postavili tváří v tvář. Stále hledají únik, stále se za něčím honí, jen aby nemuseli stanout přímo svému osudu. Tragičtí hrdinové také často trpí přehnaným pocitem zodpovědnosti. Mají pocit, že odpovídají za všechny činy, za celý svět. A vtom právě tkví další pocit viny. Hrdina chce napravit všechnu nespravedlnost, ale neuvědomuje si, že to není možné. I zlo je součástí světa, bez něj by přece nebylo dobro. A není v silách jednoho člověka vše napravit. Postava také často čelí skryté, nevědomé, ale do jisté míry opět hrozivé vině. Stále totiž před ní stojí zjištění, že něco nevykonala, že na něco zapomněla. Není ale přece možné myslet na vše. Trápí ji vědomí, žije pod neustálou hrozbou , propadá úzkosti a strachu . Utápí se ve vině, bere si na svá bedra všechny povinnosti a nedokáže často pochopit, že chybovat je lidské a není možné za všechno nést vinu. Z toho vyplývá určitý pocit bezmocnosti. Hrdina neví, kde chyboval, neví kam se uchýlit a co si počít. V jeho nitru se objevuje množství různých komplexů, pokušení, zbytečných a mnohdy nepřiznaných snů a vše vzdoruje jeho vůli. Je to jakési druhé já, které v něm žije a on ho v podstatě nemůže řídit. Proto je v neustálém strachu. Je ale důležité si uvědomit, že nikdy se nic neděje náhodně. Za všechno 16 může podvědomý impuls a je jen na jedinci samém, aby se naučil najít ze všech situací cestu ven. Vina ale nemusí souviset s klasickými špatnými situacemi. Mohla bych tady jmenovat klasická provinění, kvůli kterým by se mohl tragický hrdina jistě trápit. To je například násilí a krutost, zrada, nenávist, pohrdání nebo nespravedlnost. Není to ale všechno, co může v dané osobě vyvolat vinu. Častěji než kvůli tomu, co vykonala, se osoba trápí kvůli tomu, co vykonat nestihla. A tady je pocit viny a trýzně většinou ještě hlubší. Hrdina nepyká za to, co provedl, ale za to, co nestihl udělat. Pokud něco vykonal a smířil se s tím, jeho srdce a duše se povznesla, ale výčitky z toho, co měl udělat a neudělal, bývají většinou daleko silnější. Pocity viny ale mohou být někdy i výsledkem určitého sociálního tlaku. Tyto pocity vznikají v myslích hrdinů v situaci, kdy je někdo blízký kárá. Žijí pak strachem z toho, že zklamou, že ztratí důvěru nebo lásku. I dobrý i záporný hrdina totiž potřebuje být milován. Tragédie nemůže fungovat bez lásky a odpuštění. A pocit, že nějaký hrdina může tuto lásku ztratit, v nás vyvolává hluboký cit, tragédie je tím neustále posilována a umocňována. Skutečnou vinu pociťují antičtí hrdinové kvůli výčitkám, které u nich lidé vyvolávají v jejich nejhlubším nitru. Potichu s nimi zápasí a zkouší se s nimi vyrovnat. Tím v nás divácích probouzí touhu jednat spolu s nimi, tragédie nás doslova lapí do svých spárů a my se od ní nedokážeme odtrhnout. I v tom spočívá její kouzlo. Je také důležité si uvědomit že bez rozporů není možné žít a bez nich by ani tragédie nebyla. Bez pocitu viny nevznikne žádný konflikt, a právě proto je vina tak důležitá. Tragický hrdina si ji musí prožít a také se s ní musí vyrovnat. Měl by projít obdobím sebezpytování a musí se postavit čelem spravedlnosti. Musí čelit i výčitkám, s nimiž vystupují ostatní jedinci. Na druhé straně musí hrdina také čelit vlastním výčitkám, musí nabýt přesvědčení o své vině. Měl by se vypořádat se svým svědomím. Teprve pak se z hrdiny stane ten pravý tragický rek. Pocit viny je spojen s pocitem příčinné souvislosti, zodpovědnosti a svědomím nepředvídatelných důsledků. Jedinec nemůže utéci úvahám o sobě, protože ho k tomu neustále nutí soudy druhých. Celá tragédie je jakousi školou odvahy - odvahy poznat zlo a špatné činy. Odvahy stát za svým rozhodnutím, bez ohledu na nevyhnutelný pocit viny, který jak už bylo řečeno, vyvolává každý konflikt. 17 Posledním problémem k zamyšlení je také hrdinova motivace. Myšlenka motivace totiž stojí v určitém protikladu. Dobrý čin může mít i špatný motiv a naopak špatný čin může mít motiv dobrý. S oběma situacemi se v tragédii setkáváme. Často hrdina jedná s určitou motivací, jedná nevědomky a někdy pouze dojde k nedorozumění. Všechno toto tragédie potřebuje. To, že hrdina jedná vědomě, v nás vyvolává hrůzu, to, že nevědomky v nás probouzí soucit a to, že má určitý motiv, ať už dobrý nebo špatný, dává celé hře smysl. 2.1 Otázka osudu a viny Je samozřejmé, že mezi tragédií antickou a moderní je velký rozdíl. Ten souvisí hlavně s pojmem viny a osudovosti. Každá doba staví na něčem jiném a úplně jinak tyto pojmy vnímá. Na to nás upozorňuje už Soren Kierkegaard. Oběma fragmenty se dopodrobna zabývá a dochází k výsledku, že tragédie antická staví na zcela jiném uplatnění dědičnosti, rodu a provinění. Kierkegaard ale poukazuje i na to, že jakkoliv se celý náš svět změnil, pojem tragična zůstal ve své podstatě stejný. Člověk se odjakživa stejně přirozeně dává do pláče, stejně přirozeně cítí a vnímá, podstata tragična se proto nemůže měnit. Kierkegaard se neustále vrací k Aristotelově estetice. Jeho výčet jednotlivých určení tragédie totiž neustále platí. Zkoumá jeho definice podrobněji a právě tady nastávají problémy. Aristotelovy požadavky j sou totiž podle Kierkegaarda dost všeobecné a mohl by s nimi souhlasit naprosto každý, nebo by s nimi naopak nemusel souhlasit vůbec nikdo. Aristoteles uvádí, že v tragédii vychází každé jednání z myšlenkového pochodu a povahy a hlavní věcí je tady dosažení určitého cíle. Postavy totiž nejednají proto, aby zobrazovaly nějaké charaktery, ale právě charaktery j sou tu kvůli jednání s ději. Tady si můžeme například všimnout rozdílu mezi starou antickou tragédií a tou dnešní. Podstata antické tragédie totiž spočívá vtom, že jednání se příliš nereflektuje a v jednání se odráží určité utrpení. Nerozvinuly se tu proto dialogy nebyla potřeba všechno důkladně vysvětlovat. Hybná síla byla rozložena jen do monologů a chórů. 18 Dokonce i když jedinec mohl činit to, co mu leželo na bedrech a mohl jít, kam chtěl, a říci, co si myslel, byl přesto závislý na mnoha věcech. Především na státu, rodu a osudu. To všechno tvoří vlastní osudovost celé antické tragédie. Je svým způsobem jedinečná. Hrdinův konec tu není pouze následkem jeho jednání, ale taky jeho vlastním utrpením. A to dnes neplatí. Tragický hrdina dnes není na ničem závislý, převládá hlavně určitá situace, momenty a náhody. Dnešní hrdina je vytržen z vazeb na státu, rodině a osudu. Hlavně poslední zmiňovaný osud je dnes zcela potlačen, zatímco v tragédii antické byl kladen na jednu z nej důležitějších příček. Člověk je dnes bezprostřední, jedná a pyká za vlastní chyby. Netrpí za něco, čeho by se sám nedopustil. Naše doba je ve srovnání s Řeckem jiná, Rekové byli v podstatě pesimisté, stavěli na mnoha aspektech a zákonitostech, trvali na osudu, tomu bylo všechno podřízeno a všechno na něm záviselo. Antická doba byla celkově hlubší a zoufalejší . Otázka osudu je zcela očividná hlavně u Sofoklea. Jeho sedm dochovaných tragédií staví diváka před otázky, které vyvolávají různá opačná a rozporuplná řešení. Tragika lidského osudu je nejvíce patrná v jeho nej působivější tragédii - Oidipús král. Je zvláštní, jak vůbec Sofoklés dokázal vytvořit tak hlubokou a poutavou hru, která je plná beznaděje a lidskosti. Dosud nevíme, zda tragédie vznikla v době, kdy sám Sofoklés zažíval těžké chvíle nebo kdy trpěl někdo z jeho blízkých. To by v něm mohlo vyvolat tuto velkou propast bolesti a mohl se tak vcítit do utrpení svých vlastních hrdinů. Zcela jistě také v tomto díle nejsme schopni vydělit hlavní ideu. Nemůžeme tu jenom tak jednoduše rozdělit hlavní myšlenky děje, znamenalo by to zjednodušení. Myšlenka je tady pevně propojena s celým dějem a charakterem postav. Je doslova neoddělitelná. Na stav celého dramatu má vliv kontrast. Sofoklés vedle sebe staví různé charaktery, rozdíl vidíme hlavně u Oidipa a Kreonta. Způsob kontrastování je velmi významný, charaktery totiž pak nepostrádají hloubku. Jejich prostřednictvím do dramatu přímo vnitřní nutností, nikoli vnějším záměrem, vstupuje moc vyššího řádu. Zjevuje se osud. Oidipús král je klasická tragédie, ve které hlavní postava udává tempo celého děje. Vseje tu řízeno řádem a funkce řáduje řízena bohy. Řečtí bohové bývají většinou strážci rodových nebo společenských kolektivů. Jsou nesmrtelní a mocní. Spravedlivost bohů ale vOidipovi selhává. Osud Oidipa je dán dávno předem, 19 Sofoklés vylučuje i klasickou vinu rodovou. Neznamená to ale, že se básník o tento řád nestará a že z hrdiny dělá pouze hříčku osudu. U Oidipa vidíme morální i lidské hodnoty, i když je hrou osudu už předem poznamenán, chce proti všemu bojovat a všemu se postavit. Nic totiž není předem utnuto a uzavřeno. V této tragédii také můžeme zaznamenat pojem diké. Což znamená zjednodušeně spravedlnost. Ta se naplňuje přirozeným způsobem díky jednání hlavních postav. Božstvo tady stojí v pozadí, diké je smyslem pouze lidského jednání, to má své zákony a ty teprve podléhají přání bohů. Diké může také znázorňovat jistý řád a rovnováhu. Jeho porušení vyžaduje obnovu nehledě na to, jestli byl řád porušen úmyslně nebo nevědomky. Jak víme, Oidipús se právě nevědomky dopouští hrozných činů, a tím vlastně porušuje řád: Jeho strašný pád je proto naplněním diké. Svět a život může být nesmírně krutý. Nemusí nabízet štěstí těm, kdo by si ho podle našeho mínění zasloužili, vjednotlivostech se nám může zdát zcela nespravedlivý, nemusí trestat podle našeho mínění přiměřeně lidské chyby. Ale přece není tento svět podle Sofoklea doménou náhody, zvůle, kde lidské ctnosti nemají své místo. Je založen na jistém řádu, principu rovnováhy, která se vždy znovu obnovuje přirozeným chodem událostí. 5 Člověk nemůže přehlédnout celou stavbu tohoto uspořádání. Mnohé mu zůstává skryto, leccos je odhaleno až postupem času, třeba pozdním poznáním omylu. Ale přece není člověk úplně slepou součástí nepřehledného systému. Příklad Oidipa dokazuje, že rozum není vždycky jasným a spolehlivým vodítkem. To samé platí i pro sebedůvěru a sebejistotu, tyto vlastnosti jsou také mylnými průvodci a často vedou člověka jen k omylu. Jen skromnost a úcta před zákony, ať už psanými nebo nepsanými by měla k člověku přilnout. Oidipús samozřejmě není zcela nevinný. Na své zmatené pouti, když je už zcela přesvědčen, že všechny věštby byly mylné, jásá, raduje se a zároveň se vysmívá slovům věštírny a uráží slepého věštce Teiresia. Otázkou zůstává, jestli byla věštba, kterou Oidipús vyslyšel, už předem daná, jestli byla bohy určená nebo bylo možné se jí vyhnout? Nebo jen všechno muselo postupem času zákonitě vyplynout zjednání samotného hrdiny? Vlastnost, která žene Oidipa za jeho poutí plnou omylů, 5 BORECKÝ Bořivoj. Nad dílem Sofokleovým. InTragédie. Praha: Svoboda, 1975. s. 12. 20 je totiž síla jeho rozumu, ta mu zaručuje trůn v Thébách, dále jeho sebedůvěra a jistota, víra a vůle rozumu. Chce se dopátrat příčin i té poslední překážky, která mu brání ve šťastné vládě. Celá Oidipova cesta omylů je na jedné straně zastrašující, na té druhé hrdinská. Oidipús je sebevědomý a přitom skromný, jedná v mezích svých možností. Celá tato Sofokleova tragédie je plná osudovosti a humanismu, lidskosti. Hybnou silou zůstává dvojí moment - v tragédii vidíme na jedné straně tvrdý úděl, na straně druhé obdivujeme jeho nezvratnou sílu. A to je podstata a síla pojmu osudovosti. Antická tragédie musí kromě osudu obsahovat i vinu. A ta je stejně jako jednání určitým střetem mezi konáním a strádáním, a právě tento moment je důležitý, v tom spočívá celá tragická kolize. Jedinec dumá, trápí se, je ponechán sám sobě. A vina se stává vinou etickou. Tragično leží mezi dvěma těmito krajnostmi: Bude-li jedinec zcela bez viny, tragický interes je zcela pryč, neboť tragická kolize ztrácí na síle. Oproti tomu je-li vinen absolutně, pak už nás tragicky nezajímá. Je tudíž zcela jistě neporozumění tragičnu, když naše doba usiluje o to, aby veškerou tragickou osudovost přepodstatnila do individuality a subjektivity. Lidé dnes nechtějí slyšet o dřívějším životě nějakého hrdiny, kladou mu na bedra celý jeho život jako něco, čeho je sám strůjcem, a činí jej odpovědným prostě za vše; ale když to takto činí, tak vlastně přeměňují jeho estetickou vinu na vinu etickou.6 Tragický hrdina se tak stává někým špatným a samo zlo vlastním námětem celé tragédie. Ale zlo nás při estetickém nazírání neinteresuje a vina jako hřích vlastně není něčím estetickým. A to je důležité si uvědomit, tragika nemůže působit v izolaci, zlo se začne propadat, vlastní tragická vina už není tím, čím by měla být. Dnes člověk ničemu nenaslouchá, má se za to, že jedinec je sám za všechno zodpovědný, v potaz se nebere žádný osud. Pokud ale pak někdo někde umírá, není to tragické, ale jen zlé. V tragičnu je totiž jistý smutek a jistá moc, kterou by nikdo neměl pohrdat, a když se někdo dnes snaží sama sebe získat, tak sebe naopak jenom ztrácí a stává se směšným, komickým. 6 KIERKEGAARD, Soren. Reflex antického tragična v tragičnu moderním. In Kierkegaard o estetice divadla a dramatu. Překlad: Petr Osolsobě. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. s. 178. 21 V tragédii je důležitá protikladnost hříchu, jedinec padá pod proviněním, pod úkolem, který na sebe vzal, protože se mu zdá, že čím větší vinu bude mít, tím lepší bude mít vyhlídky na spasení. A tehdy vystupují v tragédii na povrch důležité prvky - útěcha, že vina je všeobecná, a také smutek. Samu smutku věnuje Kierkegaard dost úvah. Smutek je totiž v antické tragédii hlubší než v té dnešní, bolest je tu ale naopak menší. Smutek má podle něj v sobě něco daleko podstatnějšího než bolest: Z psychologického hlediska je velmi zajímavé pozorovat dítě, které vidí trpět dospělého člověka. Dítě nemá dostatek reflexe, aby cítilo bolest, a přece je jeho smutek nekonečně hluboký. Nemá dosti reflexe, aby mělo ponětí o hříchu a vině, takže vidí-li trpět dospělého, napadne je o tom přemýšlet, a přece, i když mu příčina onoho utrpení zůstává skryta, její temná předtucha se mísí dojeho smutku. 7 A přesně takový, v celkové harmonii je smutek řecký. A právě proto je tak hluboký a lahodný. Abychom tento hluboký smutek řecké tragédie dokázali pochopit, musíme sami vstoupit do řeckého vědomí. Naše doba nemá tak velkou sympatii ve smutku. Smutek řecké tragédie je větší hlavně proto, protože vina má estetickou dvojznačnost. Dnes je větší spíše bolest než smutek. Něco podobného můžeme říci i o tragické vině. Naše doba úplně ztratila podstatná určení, jako jsou rod, stát, dědičnost, osud. Nechala hrdinu napospas sobě samému, ten stává se vlastním stvořitelem, jeho vinou je hřích a bolestí pak výčitka. To, co je skutečně tragické ale úplně zmizelo. Tragédie tak pozbyla zajímavosti, protože moc, ze které utrpení pocházelo, ztratila význam. Hrdina si musí najednou pomoci sám a v divácích neprobudí soucit. A právě soucit - ať už ho chápeme subjektivně nebo objektivně - je hlavním výrazem tragična. V řecké tragédii většinou přechází smutek k bolesti. A právě v této souvislosti upozorňuje Kierkegaard na tragédii Filoktétés. Je to totiž hra plná utrpení vtom pravém smyslu. Tento řecký hrdina je přesvědčen, že jeho osud je nezměnitelný. A to vnáší do smutku prvek bolesti. Ve Filoktétovi najdeme také vysoký stupeň reflexe. Je tu znázorněn rozpor v jeho bolesti, která obsahuje lidskou 7 KIERKEGAARD, Soren. Reflex antického tragična v tragičnu moderním. In Kierkegaard o estetice divadla a dramatu. Překlad: Petr Osolsobě. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. s.182. 22 pravdu, zatímco objektivita drží celek dohromady. Filoktétés nehloubá. Naříká, že nikdo jeho utrpení a bolest nechápe. A právě v tom tkví mimořádná pravdivost. Z toho je možné vyvodit, že pravý tragický smutek nutně vyžaduje prvek viny a prvek průzračnosti. Pravá tragická bolest vyžaduje prvek nevinnosti a zároveň prvek zatemnění. Tragická vina by měla oscilovat mezi vinou a nevinností, teprve pak smutek vypluje napovrch. A to, co v podstatě nastiňuje vědomí vlastní viny, musí mít vždy své opodstatnělé určení. Tragická vina by také měla zůstat neurčitá, teprve pak budeme pociťovat smutek. Strach také souvisí s časem. Řecký smutek se odehrává v přítomnosti, a proto je tak nesmírně hluboký. A proto strach neoddělitelně patří ktragičnu. Strach v nás vyvolává soucit, soucit doprovází vinu a vina je bytostně spjatá s osudem. A tento řetězec dokonale vystihuje podstatu antické tragédie, bez něj by nemohla existovat. 2.2 Otázka dědičné viny Tragická vina není jen pouze nějaká subjektivní vina, je to vina především dědičná. A právě to jí dodává hloubku. Dědičná vina je podobně jako hřích podstatným určením celé tragédie a to v nás prohlubuje smutek. Kolem dědičnosti se točí skoro celé dění. Problém dědičné viny můžeme vidět hlavně v Sofokleových dílech Král Oidipús nebo Antigoné. Dědičná vina tu doslova obsahuje vnitřní rozpor. To znamená, že hrdina neví, jestli je opravdu vinen nebo není. Jedinec se vlastně provinil pouze jakýmsi rodinným poutem. Přesto je ale vinný a je ochoten za to nést následky. Tento rozpor v nás vyvolává nekonečné pocity a rozpoložení, jako diváci a čtenáři se sami noříme do vlastního bádání. Chvíli s hrdinou soucítíme, chvíli zase ne, a právě to tvoří důležitý moment celé antické tragédie. Kdybychom hned od počátku byli přesvědčeni, že jedinec jedná podle sebe, sám se provinil a sám si za to také ponese následky, hra by postrádala kouzlo a hlavně napětí. V Antigoně má vina své vlastní místo: i přes zákaz pohřbila hrdinka svého bratra. Podle Kierkegaarda v tom ale nemůžeme vidět pouze jakousi danost: 23 Kdybychom v tom viděli pouze izolovaný fakt, pouhou kolizi mezi sesterskou láskou a pietou na jedné a nahodilým lidským zákazem na druhé straně, pak už by Antigona nebyla řeckou tragédií, nýbrž námětem pro tragédii moderní. V antickém pojetí této látky jde totiž o to, že v nešťastné smrti bratří i v sestřině střetu sjedním lidským zákazem slyšíme ozvěnu Oidipova bědného osudu; je to jakoby opožděná bolest, jakoby se tragický Oidipův osud opakoval v každé větvi jeho rodu. 8 A právě tento obraz neskutečně prohlubuje divákův smutek. Ten se uvolňuje a proniká ven jakousi hrozivou důsledností a pečlivostí. Osud Antigony zní ozvěnou osudu jejího otce. Když se Antigoné i přes zákaz rozhodne pohřbít svého bratra, máme pocit, jakoby to z její strany nebylo ani tak svobodné jednání, jako spíš jakási dědičná a osudová nutnost, která stíhá provinění otců na dětech. Vše vlastně souvisí s Oidipovou strašnou sudbou, jeho hříchy padají na jeho dceru. A vtom spočívá ona strašná, ale v jistém smyslu také poutavá rodová vina. Pokud se zabýváme problémem dědičné viny, nesmíme opomenout ani na další Sofokleovu tragédii, a tou je Elektrá. Zpočátku by se mohlo zdát, že se tady o žádné rodové provinění nejedná, Elektrá v podstatě nepyká za činy své matky Klytaiméstry, která krutě zabila svého manžela Agamemnóna, Elektrá pouze trpí: O světlo ty ctné a vzduchu, jenž světa jsi částí jak zem, jak četných žalných nářků, jak četných ran jste mi svědky, jež ňadra mi do krve drásají vždy, když ponurá, tmavá uplyne noc! A což ta mých nočních „ veselic " strast v tom domě - mé odporné lůžko ji zná, co nad otcem ubohým nářků a slz jsem prolila! Arés, ten krvavý bůh, 8 KIERKEGAARD, Soren. Reflex antického tragična v tragičnu moderním. In Kierkegaard o estetice divadla a dramatu. Překlad: Petr Osolsobě. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. s. 188. 24 mu v daleké cizině neslavil kvas: má rodná matka a Aigisthos, ten souložník její, jak drvaři dub mu vražednou sekyrou rozťali lebí A nelká nad ním nikdo leč já, ach, otče, a tys taknectně žalostně zhynul...9 Elektrá se téměř neustále rozplývá věčným nářkem nad Agamemnónovou smrtí, který byl polapen do pasti. Elektrá se trápí, neumí zanechat svého smutku, neumí poručit svému srdci a tvářit se, jakoby se nic nestalo. Ničí se a neustále vzpomíná na ten osudný den, kdy její otec zemřel rukou Klytaiméstřinou. Tato situace je pro nás dnes jistě pochopitelná, podívejme se ale na pocity její sestry Chrýsothemis. Té v podstatě taky zemřel otec a zcela jistě cítí vnitru to samé, co Elektrá. Snaží se ale vše popřít. Důvodem je strach z rodiny. A tady narážíme na problém. Nebudu se tu věnovat rozboru Elektřiných citů, ale naopak tomu, co cítila a čemu se bránila Chrýsothemis. Své sestře vyčítala, že veřejně za svého otce bojuje, že se staví proti své matce. Ze se staví proti svému rodu. Chrýsothemis raději potupně mlčela, zbaběle a uboze, jen proto, že se bála své vlastní rodiny. Svými skutky se s otcovými vrahy spolčovala. Potvrzují to samotná její slova, se kterými se vyčítavě obrací na svou sestru Elektru: Jaké zas řeči, sestro, u vchodu zde vedeš? Nechceš se dát poučit ni dlouhou dobou, abys vášnivé své mysli nehověla naplano! Vím ovšem tolik, že mne trápí též ty poměry, a kdybych nabyla dost síly, dala bychjim najevo, jak o nich smýšlím. Ale v bouři zla mám za dobré plout s plachtou spuštěnou, 9 SOFOKLÉS. Tragédie. Překlad: Ferdinand Stiebitz. l.vyd. Praha: Svoboda, 1975. Élektrá.,5. 84. Pozn: Protože v edici Antická knihovna neexistuje číslování jednotlivých veršů, ani označení jednotlivých epizod, budu citovat pouze s uvedením strany. 25 ne vzdát sejednat, ale neškodit. A ty se, prosím, chovej taky tak! Ne to, co říkám: to, jak soudíš ty, je ovšem správné; mám-li svobodna však žiti, musím mocné poslouchat. 10 Přesně tady je vidět slabost Chrýsothemis. V duši chce bojovat proti své rodině, nemá ale sil, radši se s nimi teoreticky spojí. Elektru zrazuje od jejího jednání a v podstatě se tak ke zlu sama připojuje. Čím se ale vlastně Chrýsothemis provinila? Jen tím, že se narodila jako dcera zavražděného Agamemnona a zároveň jako dcera kruté Klytaiméstry, která po ní žádá duševní spojitost? Přece nemůže za svou povahu, nemůže za to, že je slabá. To není její vina. Sofoklés v tragédii mistrně podtrhuje povahové rysy, rozděluje vinu na zcela vědomou a na druhé straně jen ovlivněnou. Čím? Zřejmě osudovostí a rodinou. Vykresluje také povahu tvrdé a odvážné Elektry, která je schopná pomstít se. Narozdíl od sestry je nesmiřitelná, touží se rvát. Elektrá se v tomto pojetí v podstatě nejvíce blíží pojetí tragédie moderního člověka. 2.3 Otázka smíření Pojem vlastního klidu v duši a uspokojení nad vykonanými činy můžeme jednoznačně spatřit v Sofokleově tragédii Antigoné. Je tu zpracováno téma pohřbení, ovšem přes zákaz. Antigoné je i přes to všechno přesvědčena, že jedná správně, stručně řečeno, dává přednost zákonům božským před světskými. Je zde vidět určité dilema. Divák po celou dobu přemýšlí, kde je vlastně hranice mezi uposlechnutím a neuposlechnutím, a jestli je správné slepě následovat příkazy, když se příčí morálce. Antigonu už od té doby, co jí zahynul otec Oidipús, stíhá tvrdý osud a hněv bohů. Neustále čelí jedné ráně za druhou. Přesto má velké srdce, nechápe to, že Kreón pohřbil jednoho jejího bratra s poctami a druhému tichý a důležitý pohřeb odmítá. Jen Eteoklés má prý podle starodávného řádu právo na to být uložen do SOFOKLÉS. Tragédie. Překlad: Ferdinand Stiebitz. l.vyd. Praha: Svoboda, 1975. Élektra s. 93. 26 země, jen on prý věrně hájil vlast s kopím v ruce a padl statečnou smrtí. Má tedy právo vejít do podsvětí. Naopak Polyneikés, který padl stejně, nesmí být pohřben ani oplakán. Musí zůstat jen tak bez povšimnutí ležet, napospas různým šelmám a dravcům. Antigoné se ale přesto hodlá vzepřít, chce všem ukázat, že svých předkuje hodna. A to samé požaduje i od své sestry Isméné. Taje ale slabá, nestaví se osudu a raději, jak sama říká, slepě poslouchá příkazy, i když nejraději by jednala jinak: A teď sestřičko, vidíš, zbylyjsme užjen my dvě. A stejně strašně, považ, skončíme i my, když přestoupíme zákaz, co dal Kreón všem. Jsmejenom ženy, jsme dvě slabá stvoření, jak nám by bylo možno s muži bojovat? A protože nám vládnou, kdojsou silnější, nutno se poddat ať to hryže sebevíc. Já mohujenom mrtvé prosit pod zemí, ať odpustí, když z donucení poslouchám, co káže vladař. Neboť není rozumné dělati více, než nač komu stačí sil. 11 Isméné je slabá, ctí své bohy, ale nemá tolik sil, aby se postavila vůli občanů. Antigoné je ale zcela jiná. Bratra chce pohřbít stůj co stůj, hodlá udělat to, co bohové přikazují její cti. A ke svému činu se hrdě hlásí, ví, že zákaz pohřbení byl vydán, přesto se jím ale neřídí a odváží se ho překročit: Ten zákaz nevydal nám hromovládný bůh a rovněž ani z podsvětí, kam přijdeme, nám lidem nedal nikdo zákon takový. A nepřipouštím, že by zákon, ten či ten, vydaný tebou, člověkem, směl platit víc než nepsaný a nevývratný věčný řád. Jen tojsou totiž pro mne platně zákony, a ty se nezrodily včera nebo dnes - 1 1 SOFOKLÉS. Antigona, Překlad: Václav Renč. Praha: Orbis, 1965. s. 9. 27 jdou z hlubin času, do nichž nikdo nedozri. Ty nikdy nepřestoupím pro strach z člověka. Ze za to zemřu, tojsem ovšem věděla, i kdybys to byl nevyhlásil veřejně... 12 Antigoné se řídí vlastním srdcem, dělí zákony na ty pozemské a na ty vyšší. A přes všechny útrapy hodlá následovat jenom ty božské. Je plná síly a odvahy a svého činu si je vědoma. To dává smysl jejímu krátkému životu. Povznáší ji to, že má určitou povinnost, že v sobě chová poslání. Je to smysl jen pro ni, nemusí se už ale upínat ke svému okolí. Vystačí si zcela sama, zůstává blažená se svým posláním. Je hrdá na to, že je vyvolená, aby tak pozoruhodným a obdivuhodným způsobem zachraňovala čest Oidipova rodu. Ví o své roli, poslání jí proniká hlouběji do duše a stává se nepřístupnou. Ví, co má v rukou, jaký důležitý úkol třímá a to ji přidává nadpřirozený rozměr Antigoné je hrdá na svůj smutek, protože je zároveň její láskou. A tento její smutek není mrtvý. Je neustále v pohybu, rodí další a další bolest. Když se pak Antigoné odhodlá obětovat svůj život pro jednu jedinou ideu, není obětí, je jakousi metaforickou nevěstou, protože poslání ji naplňuje a dává ji sílu. Antigoné se nemůže vyrovnat s tím, aby tělo jejího bratra zůstalo pohozeno na zemi, cítí, jak kruté by bylo, kdyby upadl v zapomnění, rmoutí se tím, že by neměly být prolity žádné slzy za jejího milovaného sourozence. Je vděčná bohům, že šiji nakonec vybrali za svůj nástroj. Tak velká je Antigoné. To, že bratra pohřbí, je pro ni sláva, ne ostuda. Vnitru duše také tuší, že všichni v okolí její čin schvalují, ale bojí se otevřít ústa, bojí se pozemským zákonům postavit čelem, strachy jen ohýbají hřbet. Antigoné je ale jiná, nestydí se za to, že uctívá svou vlastní rodnou krev, smrt má podle ní stejná práva tady i tam. Dospěla až na vrchol odvahy, k trůnu zákonů nej vyšších. A ona to ví, se vším je v duši smířená: ...dobří však vědí, že jsem dobře činila[...] Já porušila zákon bohů - který? V čem? Já neblahá, nač ještě k bohům vzhlížet mám? SOFOKLÉS. Antigona, Překlad: Václav Renč. Praha: Orbis, 1965. s. 22. 28 Koho z nich volat o pomoc, když za zbožnost a úctu k nim jsem trestána tak bezbožně? Ne, jestli bozi s tímto trestem souhlasí, snad až tam dole poznám, v čem jsem chybila. Jestliže však se mýlí moji soudcové, kéž nezakusí křivdu, jakou činí mně! Antigoné ví, čemu čelí, ctí odvěký řád a posvátné nebeské zákony a to až do své smrti. Hrdinka představuje rozpor mezi svobodou a řádem. Antigoné chce všechno teď hned a všechno najednou, chce mít všechno dokonale pohromadě. Není skromná, nespokojí se jenom s kousíčkem, jinak všechno odmítne. Chce si být vším jistá a pokud ne, raději zemře. Antigoné požaduje absolutní svobodu, nepřijímá kompromisy a hrdě je odmítá. Kreón naopak stojí nohama pevně na zemi. Žádá ve svém absurdním světě pořádek, a ten mu kazí právě Antigoné. V jeho nesmyslném světě za ním leží jen samí mrtví a množí se tu lži a přetvářky. A to ví i veštec Teiresiás, který se mu snaží všemi možnými silami otevřít oči: Věz tedy, že se neotočí mnohokrát loukotě slunečního vozu na nebi, ajeden z tvých tam mezi mrtvé odejde Zaplatí spravedlivou cenu za tvůj hřích, že to, co světlu náleží, jsi svrhl v tmu a živé duši v hrobě schystal příbytek, podsvětním bohům upíraje mrtvého, jenž znesvěcen a znectěn leží u hradeb. Na toho nemáš právo ty a žádný bůh tam nahoře: všem všudy pášeš násilí. A proto kruté lítice už číhají, jak pomstít hříchy proti bohům těm i těm a uvrhnout tě do tvých vlastních osidel... 14 SOFOKLÉS. Antigona, Překlad: Václav Renč. Praha: Orbis, 1965. s. 40. SOFOKLÉS. Antigona, Překlad: Václav Renč. Praha: Orbis, 1965. sA6. 29 Sofokleův Kreón je samovládný tyran, který až příliš pozdě přijde na to, kde chyboval. Antigoné proti němu bojuje za mlčenlivě sympatie chóru, staví se mu čelem a následků si je vědoma. Nepřestává ale chtít jít dál, přes svůj strach je smířená se svým osudem. Ví, že jedná dobře. Vidíme tady typicky Sofokleovské odcizení lidského od božského, vědomí nevyhnutelnosti a neodvratnosti , bezvýchodnost lidského osudu, který je řízen zákony božími. Sofoklés do tragédie vnáší jakýsi moderní pocit, který vyplývá z lidské existence, která je vržena do neznáma. Postava Antigony patří snad k nejvíce probíraným a diskutovaným. A není se čemu divit. Hrdinka totiž čelí zároveň tlaku osudu a rodu, a zároveň touze se všemu vzepřít. Podle Jindřicha Černého, který ve svém článku Antigony promlouvají, poukazuje na sílu osudu, je Antigoné odhodlaná zemřít, pouze to považuje za možné východisko. Hrdinka zažívá prázdno, svými činy se vrhá do neznáma, ale ona to ví. Její lidská existence tím neztrácí na půvabu. Antigoné vidí jen samé obrazy smrti. Zahynul jí otec Oidipús, zavraždili se jí bratři, matka se jí v zoufalství oběsila a špatný osud stíhá i ji. Za svůj čin má být ukamenována. Trochu v jiném světle nám ale postavu přibližuje Kierkegaard, který ve svém díle Reflex tragična antického v tragičnu moderním srovnává antickou hrdinku s možnou hrdinkou současnou. Pokud se zaměříme na Antigonu řeckou, dozvídáme se, že Kierkegaard jako jeden z mála autorů nezapomíná vedle smutného osudu hlavní hrdinky také na vedlejší aspekty. Podle Kierkegaarda se Antigoné v řecké tragédii nezajímá o nešťastný osud svého otce. Ten totiž spočívá nad celým rodem. Hrdinka v podstatě žije jako kterákoliv jiná dívka, a přestože chór ji lituje kvůli tomu, že má svět opustit tak mladá aniž by zakusila krásných rozkoší, ona sama někdy zcela zapomíná na velký smutek své rodiny. Kierkegaard samozřejmě netvrdí, že by Antigoné byla lehkovážná, pouze si žije jako samostatný jedinec, bez závazků k rodu. Tady bychom mohli podotknout, že toto pojetí se příčí pojmu řecké osudovosti, že Antigoné se všemu staví čelem, nesouhlasí, protestuje a jedná podle sebe. Ale není tomu tak. Kierkegaard doplňuje, že je důležité v samotném rituálu pohřbení bratra nespatřovat pouhý fakt, nemůžeme stavět na jednu stranu jen zákaz, na druhou lásku a doprostřed následky. V tom by nebylo nic řeckého. Ve starém antickém pojetí jde totiž o to, že ve smutné smrti bratrů i v sestřině duševní kolizi vidíme odlesk Oidipova osudu, nic se totiž neděje jen tak , není to j en pouhý fakt. Osud Antigony je ozvěnou osudu jejího otce. 30 Nesporné aleje, že Antigoné ví, že pokud zemře, bude to smrt krásná. Stojí vmiste tragického střetu. Hledá podstatu platných božských zákonu. Ne pro nenávist, ale pro lásku chce žít! Lásku chce sdílet, a ne zlo a zášť. A právě tady je jasně definován princip její vzpoury. Proti řádu nenávisti postavila Antigoné řád lásky. A kvůli tomuto řádu volí smrt. I ve smrti totiž podle ní vítězí láska. Antigoné jde na smrt, ovšem ne svědomím, že naplnila jakýsi příkaz, ale s duší plnou lásky ke svému bratrovi. Na smrt odchází ale svědomím, že tento cit zůstal nenaplněn. Útěchou jí může být to, že ostatní vědí, že učinila dobře. Touhu naplnit své srdce láskou jako matka a manželka se jí na zemi sice nepodařilo, možná ale tam navrchu bude šťastná. 31 3 Pojem viny u antických hrdinek Vina může mít spoustu podob, tím zajímavější je sledovat ji u ženských hrdinek. Něžné pohlaví totiž vnímá jinak, k problémům se staví odlišně a jinak také nese následky svých činů. Vina antických hrdinek spočívá vtom, že jsou jistým způsobem chápány. Zažívají utrpení a my s nimi máme soucit. V jejich vědomí soupeří dvě síly. Vidíme tu jakousi kolizi. Hrdinky soupeří s osudem, a to jak ve svém nitru, tak i pomocí svých činů navenek. Tato zdvojená kolize v nás vyvolává pocity tragična, určitý soucit a pochopení. A o to přesně ženské hrdinky usilují. Bez nich by tragédie ztrácela na smyslu, nebyla by lidská a čímsi okořeněná. Chování žen v nás, jako v divácích a čtenářích, vzbuzuje pocity, a čím více se hrdinky proviní, tím více efektivněji to vnímáme. Tragické hrdinky se nevyhýbají odpovědnosti, jsou závislé na podstatných určeních, jako byly stát, rod a osud. To je staví čelem ke všem problémům. Každá ženská postava má svou vlastní vinu, někde udělala chybu. Důležitá je její minulost, je na ní vázána, v podstatě není strůjcem svého života a není za něj zcela odpovědná. Následky ale nese. Hrdinky prožívají hluboký smutek, a ten je silnější než bolest. Ve smutku se doslova utápí a neustále trpí. Většina ženských postav žije zprvu bezstarostným životem, o jejich předurčené záhubě ví pouze chór. Jejich životní poměry jsou ale určeny jednou provždy, není cesty zpět a není vyhnutí. Každá ženská postava prožívá svůj předem daný osud, a právě prvek viny působí, že smutek je u nich tak hluboký. Neustále také u každé postavy spatřujeme strach. Zeny se bojí hlavně přítomnosti. Neví, co bude teď, neví ani, co bude dál, jen málokterá se strachu postaví a jedná tak, jak by měla jednat. Každá hrdinka podléhá danostem, které nelze změnit, je možné s nimi ale bojovat. Některé postavy jsou slabé, jiné ale silné a dokážou se svému osudu postavit. Otázkou zůstává, kolik kvůli tomu padne obětí. Některé ženy jsou vinné, některé méně. Tady je vidět určitý rozpor. Každá hrdinka ale za své provinění pyká. Zajímavé je sledovat, když postava, která se provinila, nevědomky pyká více, než ta, která své plány pomalu, ale jistě spřádá a následků si je vědoma. 32 Všechny tyto rozmanité povahy a osudy můžeme v antické tragédii spatřit. A právě rozmanitost nás tak poutá. Sledujeme to, jak se provinila Médeia. Její činy jsou předem vypočítané tak j ako u Klytaiméstry, všeho si jsou tyto hrdinky vědomy a na úkor těch nejhorších útrap jdou přes všechny překážky. Antigoné je sice vinná, v duši je ale čistá a neposkvrněná. Alkéstis se naopak ničím neprovinila, cítila by ale vinu, kdyby nesplnila svou povinnost. Ať už je to tak či onak, jedno mají antické hrdinky společné. Žijí svůj život, předem daný osudem, perou se s ním navzdory překážkám a chtějí vyhrát. Chtějí žít, ale někdy ne tak, jak bylo dáno. A v tom spočívá jejich velikost, mají sílu poprat se a postavit se všemu čelem. I když za to mnohdy zaplatí životem. Jejich vina je často přímá a jasná, někdy ale naopak zcela nevědomá. Na tento rozdíl se pokusíme poukázat. Propast mezi vinou a nevinou totiž není vůbec hluboká, mnohdy mají k sobě tyto dvě vlastnosti tak blízko jako láska a nenávist. 3.1 Klytaiméstra ajistota vraždy Aischilova trilogie Oresteia, zvláště pak část Agamemnón, je doslova plná smutku, osudovosti a zla. Celý příběh je postaven na pomstě, která je předem promyšlená a provedená zcela záměrně. To ale neznamená, že není ani trochu ospravedlnitelná. Podívejme se podrobněji na příběh kruté Klytaiméstry, která je často srovnávána s Lady Macbeth. Má mužskou povahu a je zlá, zdali jen na povrchu, nebo i v nitru, to je otázka. Tragédie už od začátku o všem vypovídá, dozvídáme se, že dobro i přes všechna úskalí zvítězí, cítíme ale spalující zlo, kterému není vyhnutí. Vseje předem dáno, bozi předpověděli osud celému rodu, všichni jsou jím stísněni a na věky spoutáni. Jen co se Agamemnón po deseti letech vrátí z trójské války a se zemí se přivítá, osud už nad ním pomalu stahuje svou ruku. Klytaiméstra se nezdráhá a svého chotě, kterého má v úmyslu chladně zavraždit, chce pokrytecky a s láskou v očích přivítat, vše má dokonale promyšlené: Až vrátí se můj choť, pak uvítám 33 jej s vroucí láskou. Znáš ty jasnější svit sluneční než v den, kdy milující žena smí muži svému brány otevřít, jenž z výpravy se vrací, bohy ochráněn? To vyřiď choti: „Pospěš si, " mu řekni, „ tvá žena, město, lid, již touhou zmírají! A ženu najdeš tak, jaks opustilji, věrnou, svoufenu, střežící tvůj celý dům a zlobně pozorující i škůdce tvé, jež nezadala si, je stále táž, a nezlomila za těch deset let nijedné pečeti, jež vázala ji přísahou!" Jak zbarvit kov, mi zcela neznámo; tak cizí je mi láska k muži jinému a posměch, který vleče za sebou... 15 Už tady by se mohlo zdát, že se Klytaiméstra příliš chlubí, že všechno vykřikuje příliš hlasitě do světa. Možná se ale jen naopak tiše snaží poukázat na to, jak sama v nitru trpěla. Musela čekat na svého chotě dlouhých deset let, než se vrátí z boje, a pokud by jen na okamžik zaváhala, a zapomněla na něj, bylo by to strašné, neomluvitelné. A kdo vlastně napsal tento zákon věrnosti? Ne tělesné věrnosti, ale pouze duševní. Rozumu přece poručit nejde, copak by byla Klytaiméstra špatná, kdyby prostě jen zapomněla a žila dál? Samozřejmě že ano, a možná právě tato nutná povinnost, možná právě toto poroučení srdci v ní začalo nahlodávat zběsilý plán. Klytaiméstra stále předstírá horoucí lásku k Agamemnonovi, vypráví, jak proplakala bezesné noci, jak jen že po svém ztraceném choti toužila: Jsi mě teď lanem, které spasí loď, jsi pilířem mé síně vysoké, jsi jak syn jediný, jejž otec miluje, jsi pevninou, jež kyne trosečníkům, 1 3 AISCHYLOS. Oresteia, Překlad: Vladimír Šrámek. Praha: Nakladatelství Toužimský a Moravec. Agamemnón,5. 32. 34 a dnem, jenž vzešel jásající po bouři, i čerstvým pramenem, jež poutník nalézal16 Agamemnón je pro ni vším, ale jen navenek. V duchu už Klytaiméstra přesně ví, co udělá. Chystá zběsilý zločin, je nezastavitelná. Není už záchrany ani pomoci. Vlastního chotě, se kterým sdílela lože, teď vlastní rukou zabíjí. Je to krutá léčka, která jen potvrzuje rodovou kletbu. A co víc je ještě strašnější - Klytaiméstra se nesnaží nijak obhájit, nesnaží se svůj čin skrýt, na všechno je hrdá, vše měla dopředu promyšlené, ničeho nelituje a se vším je spokojená. Nepláče, netrpí, stalo se to, co se stát mělo a Klytaiméstra je na to hrdá, ke všemu se přiznává: Tujsem a přiznávám: já vraždila. Je dílo skončeno a nezapřu: je dílem mými Plášť široký jak velkou síť jsem přehodila dřív, tak řasnatý, že uniknout či smrti ubránit se nemohl. A já jsem dvakrát ťala. Dvakrát zaúpěl a potom klesl. Ležel u mých nohou, Ťalajsem hoještě potřetí: tojako dík jejž slíbila jsem kdysi Diovi, však tomu, který pouze mrtvým vládne. Tak zasažen, svůj život vydechl. A jak proud čerstvé krve prudce vyrazil, ty kapky temně rudé rosy i na mne dopadly: jsemjako osení, jež klíčí najaře a pije vláhu nebes. To tedy stalo se, vy starci argejští. Ať rádi jste či neradi, já hrdajsem... 17 1 6 AISCHYLOS. Oresteia, Překlad: Vladimír Šrámek. Praha: Nakladatelství Toužimský a Moravec. Agamemnón, 5.38. 1 7 AISCHYLOS. Oresteia, Překlad: Vladimír Šrámek. Praha: Nakladatelství Toužimský a Moravec. Agamemnón, s. 53. 35 Až děsívaje Klytaiméstřina smělost, se kterou se nad manželovou mrtvolou chvástá. Nenáviděná se ničemu nebrání a zpívá svou vítěznou píseň. Dříve mu ruku líbala, teď do něj bodá nožem. Potvora, Skylla, neústupná vražedkyně. Navíc bez kapky lítosti. Co když ale není všechno takové, jaké se na první pohled zdá? Klytaiméstra samozřejmě není nevinná, něco ji ale přece k činům muselo vést. Opuštěná bez muže čekala neustále doma, a bylo to její povinností. Agamemnón přitom směl okouzlovat cizí ženy a nikdo se nad tím ani mrknutím nepozastavil. To, že špatně dopadla i Kassandra, která sním přijela, Klytaiméstru jenom těší. Vzal ji s sebou, a tím se zvětšuje její rozkoš. Klytaiméstra ale vidí vinu Agamemnona hlavně v jednom jediném bodě. Nedokáže mu odpustit, že obětoval jejich dceru. To mu navíc také nikdo nevyčítá. A to v ní budí neutichající touhu po pomstě. Vždyť Agamemnón se nehrozil utratit svou vlastní krev jen kvůli úspěchu výpravy. Za co vlastně ífigeneia položila svůj život? Jen za celé loďstvo, za stát, za rod. Vidíme tu rozpor. Klytaiméstře hrozí kletba občanů, nenávist a vyhnanství, proti tomu Agamemnón nezaživá nic. Sel s lehkým srdcem, obětoval své dítě, svůj plod, jen proto, aby zažehnal sílu protivníků. On ale souzen není. Klytaiméstra pomstila své dítě, nese vinu i trest. A požaduje, aby vinu nesl i Agamemnón. Přece on také zabil, provinil se vlastní rodině tím, co způsobil. Obětoval dítě, plod jejího lůna a s tím Klytaiméstra nedokáže žít. Ví, že Agamemnonův čin nebyl menší než jeho trest. A meč ho zasáhl jen proto, že on s krutostí začal. Klytaiméstra ví, že lidé jejího chotě opláčou, zároveň si je ale jistá, že tam dole ho oplakávat nikdo nebude. S hořkostí ho přivítá jen ífigeneia. Svou roli hraje v tragédii také rod a osud. Všechno je předem určeno bohy, lidský osud i trápení. Není v podstatě už východiska, co se má stát, stane se. Co je vlastně štěstí? To jenom přeletí, na chvíli se zastaví a zase odletí. A neštěstí jen všechno smaže. A nad tím Klytaiméstra dokáže bědovat víc než nad vlastní smrtí. Neštěstí a osud vzaly spoustu věcí. Třikrát už se nalokaly krve celého rodu. A duch, mstitel za činy předků, se chtěl mstít dál, proto stál vedle Klytaiméstry a pokračoval. Rozsudkem jí bude nakonec jen božský zákon. Klytaiméstra je přesvědčená, že je s osudem pevně spoutána, a alespoň dokáže vše hrdě bez výčitek přiznat. Provinila se, krutě, neodpustitelně, ale ví to a ponese následky. 36 Postava Klytaiméstry je tvrdá, krutá a neúprosná, její vina se ale rodí pomalu v nitru, pučí z nespravedlnosti a z ran osudu. Její činy už nejdou vrátit, ona ani nechce. Chce sama absurdně a krutě uzavřít mír s běsem, jenž proklel Pleisthenův rod. 3.2 Médeia ajejí krutápomsta Pojem viny je bezesporu nejvíce očividný v Euripidove tragédii Médeia. A to kvůli mnoha faktorům. Říká se, že Euripides byl člověk podivínský, nerudný, nemiloval společnost ani ženy. Jeho tragédie jsou jiné než Sofokleovy a Aischylovy. Vjeho době nebyl mírou všech věcí kolektiv usilující o jakési harmonické spojení zájmů občanů se zájmy obce. Mírou všech věcí se stal člověk jednotlivec, určité individuum, které bolestně a útrpně hledalo svůj postoj ke světu. Euripides patřil k nejvíce čteným a citovaným autorům, ale to až později. Za svůj život nebyl vůbec pochopen. Stejně jako jeho předchůdci dokázal vytvořit strhující a velké tragédie, přesto ale odlišné. Jeho tragédie jsou sice plné technických nedostatků a jeho hry nemůžou být vzorem řeckým občanům, to ale neznamená, že by byl Euripides zapomenut. Právě naopak. Až pozdější pokolení bylo schopno pochopit jeho záměr a jeho myšlení. Byl čten i hrán, rozebírán po celém řeckém světě. Zabýval se jím Aristoteles i Platón, sám Alexandr Veliký jím byl okouzlen. Všichni byli stržení krásou jeho tragédie a neustále z ní citovali. Není divu, že Euripides byl pochopen až později, opravdu byl totiž odlišný. Čerpal raději z mýtů neznámých, postavy zasazoval do takových situací, které se vymykaly tradičnímu podání. Nelíčil lidi takové, jací by měli být, ale takové, jací doopravdy jsou. Jeho postavy jsou lidské, realistické, z masa a krve. Jsou obdařeny city, myslí, jsou dobré i zlé, milují i nenávidí, jsou zbabělé i statečné, oddané, pomstychtivé i nerozhodné. Prostřednictvím jeho her vstoupila na řecká prkna láska. Euripides hájí dobré rysy, ale popisuje i ty záporné. Vidí ženy z té nejhorší stránky. A ženských hrdinek najdeme vjeho hrách opravdu hodně. Dopouštějí se špatných skutků, přečinů a páchají zločiny. Věnuje pozornost pomstychtivým hrdinkám jako je Médeia, která vystupovala dokonce ve třech z jeho tragédií, kde 37 zabila svého manžela včetně vlastních dětí, jinde pohřbila Pelia a nakonec se pokusila zabít Thésea. Euripides se pozastavuje i nad oklamanými ženami, které stojí před tragickým rozhodnutím, jsou často nuceny udělat radikální řez ve svém životě, řeší neustále dilema a na svých bedrech nesou osudové následky. Vjistém smyslu je ale Euripides hájí. Médeiu nechá útočit na své nerovnoprávné postavení, nechá ji vysvětlit všechny rány, které ji manžel způsobil. Dozvídáme se, že si Médeia musela manžela koupit, sama si ho ukořistit a nakonec, zbavena práv, mu musela otročit. Euripides životu i ženám samotným velmi dobře rozuměl, chápal jejich sílu něco vydobýt i přes jejich těžké postavení. A právě proto, že jeho postavy byly tak realistické, provokoval své současníky. A samozřejmě nešlo jen o postavy. Samy situace v jeho tragédiích byly odlišné, živé, pravdivé. Diváci zažívali problémy, které opravdu byly, existovaly, ale neradi o nich mluvili. Euripides se nespokojil jen tak s nějakými představami, všechno zobrazoval a popisoval tak, jak to doopravdy bylo. Bohy ze svých tragédií nevyřadil, ale často jim přisuzoval záporné role, a to bylo nepřijatelné. Bohové za smrtelníky nestáli, vháněli je do neřešitelných situací, podváděli a šálili. A přesně tady narážíme na hlavní kámen úrazu. Na zcela zřetelný obrat v dosud zaběhnuté představě. Pokud totiž svět přestává být řízen pravidly bohů, přestává být spravedlivý a jistá odpovědnost padá na smrtelníky. Ti se staví svému osudu, mění ho a j sou sami odpovědní za své činy. Euripides klidně napadal rodinu, útočil na nerovnoprávné postavení žen a stavěl se proti velmocenské politice. Kladl si otázky a chtěl po divákovi, aby si na ně odpověděl sám. Aby se zamyslel a jednal tak, jak se sám rozhodne. Všechno navíc dělal šokujícím způsobem.Vybíral si jiná témata, než ta, která byla běžná, často dost amorální. Provokoval a napínal obecenstvo. Hrdiny svých her nechal dojít až na kraj ponížení, představoval lidem trpící a ohrožené děti. Nešetřil ironií, nezastavil se téměř před ničím, burcoval pozornost diváků, a to tak, že zasahoval na těch nej citlivějších místech. Nutil lidi nejen se dívat, nutil je přemýšlet i myslet. 38 Proto nejsou Eurípidovy tragédie ztělesněním dokonalosti a harmonie. Hledí na nás smutek, ale i poznání a porozumění. Pozorujeme bouřlivé myšlenky i vášně, strast, utrpení i tiché usmíření. Euripides dokázal vytvořit doslova strhující tragédii a právě Médeia je tím nejsilnějším důkazem. Její hrdinka, ponížená, uražená žena obětovala Iásonovi všechno, co měla. Kvůli těmto zločinům se navíc stala psancem, pronásledovaná osudem. Po tom všem se ale nevzdává a přesto, že je zrazená, nic nemá, nemá se kam uchýlit a na obzoru není ani žádná naděje, upne se k strašné pomstě. Zabije nejenom své nepřátele, ale rozhodne se zničit i Iásonovo nitro tím, že pohřbí jeho, ale zároveň i svoje vlastní děti. Tím ho samozřejmě zasáhne na nej citlivějším místě, rozvrátí jeho rod, ho nechá žít a trpět s myšlenkou, že ztratil všechno. Nechá ho dýchat a dovolí mu, aby se dotkl svých vlastních mrtvých dětí. Ovšem i Médeia i přes svoje vítězství je hluboce poražena. Nezbývá jí vůbec nic. Před pronásledováním může sice utéci, před sebou samou, před svou samotou a zoufalstvím ale ne. Médeia samozřejmě je vinna. Jak z pohledu dnešní doby, tak i antické. Dnes by navíc tyto skutky byly zřejmě neomluvitelné, doslova nepochopitelné. Médeia je zlé povahy, vzbuzuje děs, zároveň ale nekoná jen z nutné vypočítavosti a zlosti. Pro své činy, i když neomluvitelné, má důvod. Její muž si hoví na královském loži a ona samotná a opuštěná se doma rozplývá bolestí a trpí. Navíc po tom všem, co obětovala: Já ze spárů jisté smrtijsem tě spasila - jak všichni Argoplavci mohou dosvědčit když jsi měl zkrotit býky oheň soptící a smrtonostnou setbu do brázd zašiti. Já usmrtila draka věčně bdělého jenž chránil zlaté rouno stem svých závitů ajako spásná hvězda vzešel ti můj um. Já zradila jsem otce i svůj rodný dům a šla jsem s tebou do Iolku... " 18 1 8 EURÍPIDÉS. Trójanky ajiné tragédie. Překlad: Ferdinand Stiebitz a Olga Valešová. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1978. Médeia, s. 107. 39 Proto Médeia žádá jakousi spravedlnost, útěchu, zadostiučinění. Klade si otázku, proč ona, když si to nezaslouží musí trpět? A proč její manžel, který si trpět zaslouží, musí žít blaze? Vidí svůj úkol v tom nastolit spravedlnost, pomstít urážky a zlo jednou provždy. Tak to přece má být. A v tom spatřuje hrdinka aspoň malý záblesk dobra, jakousi nepatrnou omluvu svých šílených činů. Vzpouru v ní navíc rozdmýchává Iásonova jistota, jeho přesvědčení, že on je nevinen. Iáson tvrdí, že když Médeiu opustil a vybral si místo ní jinou, jednal dobře a moudře, a sama Médeia by mu měla být ještě vděčná: ...nuž hleď, jak jsem si vedl moudře především a také čestně, ba že jsem to udělal jen z lásky k tobě a svým dětem!19 Pobouřená Médeia teď ztrácí úplně všechno, manžel ji zradil a přitom se tváří, jakoby za nic nemohl. Iáson necítí navíc ani kapku viny: Já hledal hlavně bydlo výhodné, kde bychom nestrádali - neboť dobře vím, že před chuďasem každý přítel utíká. Já jsem chtěl podle stavu děti vychovat a dát jim sourozence a pak spojití i tvé i vlastní děti vjeden slavný rod a býti šťasten. Tobě dětí netřeba, ajá tím získám, prospěje - li nový rod mým starším dětem. Jednaljsem snad nesprávně? 20 Není snad ani možné položit ironičtější otázku vlastní manželce a matce dětí. Médeia teď nezmůže už vůbec nic. Její nerovnoprávné postavení je víc než očividné, stojí napospas svému osudu, je nucena sklonit hlavu před svým vychytralým manželem a dopřát mu štěstí, aniž ona by na něj měla nějaké právo. 1 9 EURÍPIDÉS. Trójanky ajiné tragédie. Překlad: Ferdinand Stiebitz a Olga Valešová. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1978. Médeia, s. 110. 2 0 EURÍPIDÉS. Trójanky ajiné tragédie. Překlad: Ferdinand Stiebitz a Olga Valešová. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1978. Médeia,, s. 110. 40 A zřejmě někde tady se v její hlavě začíná rodit šílený plán. Bezmocná žena, spoutaná cokoliv udělat, propadá panice. V nitru bojuje se zlem, nemůže ale jen tak stát a přihlížet nespravedlnosti. Rozhodne se proto zabít Iásonovu novou choť. Tím ale k zadostiučinění nedojde. Rozhodne se proto zasáhnout na jediném místě, které s Iásonem pohne. Rozhodne se zabít vlastní děti, vyvrátit celý Iásonův rod, a pak hodlá před tím strašným zločinem prchnout, utéci před vlastním svědomím. Médeia si uvědomuje, že jen tak raní nejhlouběji srdce svého muže. To, že ale daleko víc raní sebe, jí uniká. Médeia zde staví pomstu nad lásku. Své děti miluje, ale dříve než z nich mohla mít radost, dříve než jim mohla vystrojit svatbu a dříve než s nimi mohla prožívat radostné i smutné chvíle, rozhodne se jejich život utnout j ednou provždy. Ani pohled těch nevinných dětských očí ji nedokáže zastavit. Médeia nepřestává toužit po pomstě, a přesto že své děti sama porodila, sama je i zabije. Vinu se v tomto případě snaží shodit na Iásona, snaží se ulehčit svojí duši. Když mluví ke svým nic netušícím dětem, chce, aby věděly že ona je nevinná: Děti podejte své matce ručky, ať se s vámi polaská! Ty milá ruko, ty má milá hlavinko, ty sličně dětské líčko, krásně tělíčko ach buďte šťastny - tam kdes v dáli: o vše zde vás oloupil váš otec...21 Je po všem, je rozhodnuto. Už není před strašlivou pomstou kam utéci. Médeia nerezignuje, je rozhodnuta vše dovést do děsivého konce. Raději usmrtí svoje děti, jen aby její manžel, který ji zradil, trpěl. Bědovat ale budou nakonec všichni. Štěstí už nepozná nikdo. Médeia sice zasáhla Iásona na tom nej citlivějším místě, ranila ho jediným možným způsobem, teď už ale není nevinná. Před svými skutky sice uteče, před svou duší ale nikoli. Pokud je něco takového možné považovat za výhru, Médeia jí v jistém smyslu dosáhla, zároveň ale daleko jasněji prohrála. Pronásledována sice nebude, může utéci, nikdo a nic ji už ale nezachrání před svědomím, samotou a zoufalstvím. 2 1 EURÍPIDÉS. Trójanky ajiné tragédie. Překlad: Ferdinand Stiebitz a Olga Valešová. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1978. Médeia, s. 134 41 3.3 Alkéstis apojem oběti Nej starší z dochovaných Euripidových tragédií je plná nejasností a odlišností. Alkéstis totiž, dá se říci, končí dobře. Naskýtá se tak otázka, zda je vůbec možné ji z hlediska antické teorie dramatu považovat za tragédii. V jistém smyslu určitě ano. Hra je totiž plná tragických a diskutabilních okamžiků. Spatřujeme tady obětování, skrytou vinu, řetězec zla, směsici lidských pocitů a záchvěv štěstí. Tragédie pojednává o nejzákladnějších lidských citech - zoufalství, strachu i štěstí, je to jakýsi koloběh života, ve kterém se smutek prolíná s radostí. Je ale plná otázek. Nevíme, jestli obětování sebe sama je dobrem nebo jen pokračováním zla. Klademe si otázku, jestli je horší odmítnout z vážných důvodů milovanému pomoc, nebo ji proti tradici a zásadám slušnosti poskytnout, a tak uvalit zlo na nevědomé žadatele? Tato Euripidova tragédie nás bezpochyby nutí k zamyšlení, staví nás před tvrdá rozhodnutí, dozvídáme se, že není možné spoléhat jen na analytický rozum. Tragédie nás nutí k přemýšlení už od samého začátku. Obětavá Alkéstis zachrání svého muže, když za něj nikdo, ani jeho starý otec nechce zemřít. Král obešel všechny přátele i příbuzné, nikdo ale za něj nebyl ochoten vydat svůj život. Admétos tady může být chápán jako zbabělec a sobec, který se provinil už jenom tím, že po někom vůbec oběť vyžaduje. On ale tuto šílenost nevymyslel, s možností „vyměnit život za druhý" přišli sami bohové. Už tady můžeme spatřit Eurípidův odlišný pohled na stvořitele světa, nejsou podle něj všemohoucí a také se můžou dopouštět chyb. Jednou ale rozhodnutí padlo a za Adméta někdo musí zemřít. Skoda jen, že zrovna jeho mladičká manželka, se kterou mohl prožívat krásnou budoucnost. Obětovat se ale rozhodla sama. Admétos podnikl všechno pro její záchranu, možné i nemožné, oltáře bohům zaplnil a byl schopen zajít i dál, nic ale nepomohlo. Alkéstis byla odsouzena k smrti. Se svým osudem byla ale smířena. Ve své oběti, jak sama tvrdí, spatřovala hrdinský čin, kterým prokázala svému choti neutuchající lásku: 42 Ó lůžko, na němž mi květ odňal panenství můj manžel, za něhož já nyní umírám, buď sbohem! Nechovám tě v záští, ač jen tys mě zhubilo! Já zmírám, vždyť jsem nechtěla tě zradit... Ať už Alkéstis měla zemřít z vůle bohů nebo kvůli svému choti, vidíme, že ani jedna strana necítí vinu. Bohové jsou totiž všemohoucí a Admétos jen urputně hledal někoho, kdo by byl ochoten za něj položit život, bral to jako samozřejmost. A osud ukázal na jeho nej větší lásku. A paradoxně nej větší pocit viny pociťovala právě Alkéstis. Nedokázala se smířit s tím, že by svému muži nevyhověla: Já z lásky k tobě dala za tvou duši svou, a abys hleděl k slunci, zmírám za tebe, i když jsem nemusela zemřít právě dnes a mohla podle přání muže z Thessalů si vybrat, bydlet v domě vladařském. Však odervána tobě nechtěla jsem žít... Alkéstis by nepřenesla přes srdce pocit viny, kdyby se neobětovala. Přitom to ale nebyla její povinnost. Povinnost zemřít měl jen a pouze Admétos. Až poté, co si uvědomil, že možností žít přijde o mladičkou a milovanou manželku, hledal ospravedlnění. Vinu odsunul na vlastního otce i matku. Vyčetl jim, že místo jeho ženy nebyli schopni zemřít oni sami. Podle jeho slov už byli dostatečně staří, mohli tak skončit svůj život a zachránit ho i Alkéstis. Admétos byl přesvědčen že mu nepomohli, opět vinu nepřisuzoval sobě, ale rodičům. Dokonce je nevinil jen z toho, že nebyli schopní se obětovat za syna, vinil je i ze smrti manželky: Ty zbabělostí vskutku všechny překonáš, když taks byl stár a dospěl k cíli života, však neměls odvahu a nechtěls za syna 2 2 EURÍPIDÉS. Trójanky ajiné tragédie. Překlad: Ferdinand Stiebitz a Olga Valešová. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1978. Alkéstis, s. 36. 2 3 EURÍPIDÉS. Trójanky ajiné tragédie. Překlad: Ferdinand Stiebitz a Olga Valešová. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1978. Alkéstis, s. 40. 43 sám zemřít - ale ženu cizí nechali jste skonat...24 Je ale snad někde psáno, že rodič je povinen obětovat se za své dítě? I když by kdokoliv mohl instinktivně přitakat, zákon to nekáže - ať už psaný nebo nepsaný. Každý má svůj jeden jediný život a je na něm, jak s ním naloží. A jak trefně Ferés, otec Admétův, poznamenal, dříve než člověk začne kohokoliv obviňovat, měl by si zamést před svým vlastním prahem: Toť moudrý nápad je, jak nikdy nezemřít, když přemluvíš vždy ženu, aby za tebe šla zemřít. Sám tak bídný klneš přátelům, když nechtějí tak činit... 25 Vinu by zcela jistě měl pocítit i sám Admétos. Nikdo totiž není povinen se obětovat. A to je třeba respektovat. Tragédie sice nakonec skončí, dá se říci nadneseně, dobře, Alkéstis se z podsvětí vrátí ke svému milovanému manželi a ona i on dál žijí. Admétos v tomto případě nad podsvětím vyhrál, před sebou samým a svým černým svědomím ale zřejmě neuteče. Lidský život je totiž cesta plná zastavení, rozcestí a zlomů. Některé věci lze v životě vyřešit vlastní silou, jiné získat za pomoci někoho jiného, další je možné si vyprosit. Jsou však určité věci, které člověku nezbývá než přijmout. Teprve pak může přijít odměna v podobě poznání a možná i splnění určitého snu. A to neplatí jen v tragickém řeckém světě, plném osudovosti, smutku a trápení, ale vždy, všude, v každé době a na každém místě. 2 4 EURÍPIDÉS. Trójanky ajiné tragédie. Překlad: Ferdinand Stiebitz a Olga Valešová. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1978. Alkéstis s. 59. 2 3 EURÍPIDÉS. Trójanky ajiné tragédie. Překlad: Ferdinand Stiebitz a Olga Valešová. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1978. Alkéstis, s. 61. 44 4 Závěr Tragédie je nedílnou součástí literatury, navíc hojně diskutovanou. Kolem děje antické tragédie se dodnes vedou sáhodlouhé rozhovory, nad tragickými činy se zamýšlí řada autorů. Tato práce nabízí malý průřez antickým dějem, zamyšlení nad vinou, osudem a zlem, které prostupuje každou antickou tragédii. Předložená práce shrnuje v první části především teoretické požadavky, které jsou na tragédii kladeny. Opírala jsem se tady o Aristotelovu Poetiku. Autor totiž přesně popisuje to, co by měla tragédie splňovat: jak by měla být dlouhá, jaké by měla obsahovat prvky, jak by měl být složen děj, co by neměla postrádat a co by se v ní naopak nemělo objevit. Od Aristotela se také dozvídáme, jak je možné dosáhnout tragična. Díky tomuto jsem nastínila teoretické požadavky, bez kterých by tragédie nemohla existovat. Po vymezení nepřijatelných forem tragédie se dostáváme k druhé části práce. Ta už má spíše etický záměr. Dozvídáme se, co všechno mohlo vznik tragédie ovlivnit - k pochopení nám napomáhají Platónovy spisy, Novotného Gymnasion i dílo Karla Svobody Vývoj antické estetiky. Dozvídáme se podrobnosti o životě a myšlení starých Reků, což drama jistě zasáhlo. Druhá kapitola také objasňuje pojem viny sám o sobě. Na základě rozboru jsem zde popsala, co vlastně pojem vina znamená, kdo a proč ji cítí. Poznatky jsem pak přímo aplikovala na antickou tragédii. Dozvídáme se, proč je v antice vina tak důležitá, kdy ji hrdinové cítí, jestli vědomě či nevědomě, a jak s ní nakonec bojují. Zamyslela jsem se taky nad třemi hlavními otázkami antické tragédie - nad pojmem osudu, dědičné viny a smíření. Všechny tři pojmy jsou totiž pro drama nepostradatelné. Díky tomu také zjistíme, v čem spočívá rozdíl mezi antickou a současnou tragédií. Právě v těchto třech pojmech. Osud v dnešní tragédii už není tak důležitý, jedinec spoléhá jen sám na sebe, nepodléhá požadavkům společnosti ani rodu. Třetí nej důležitější část práce nastínila jednání samotných ženských hrdinek. Je tu vidět jak odlišně postavy vystupují u třech nejznámějších tragiků - Aischyla, Sofoklea a Eurípida. Každá hrdinka jedná úplně jinak. 45 Na základě rozboru jsem objasnila kruté činy Klytaiméstry, která žádnou vinu necítila a vždy jednala s přesvědčením, že koná správně. Dále jsem rozebrala krutou pomstu Médeinu, poukázala jsem na to, co ji k jejím šíleným činům vedlo a čím je možné je aspoň do jisté míry omluvit. Nakonec jsem se zamyslela nad jednáním nebohé a obětavé Alkéstis a dospěla jsem k názoru, že Alkéstis cítí vinu i přesto, že nic neprovedla. Pozorujeme, že tady se vina projevuje zcela jinak než v předešlých tragédiích. Práce přináší základní vymezení pojmu zla a viny u antických hrdinek ve vybraných tragédiích. Tím se zároveň otevírají možnosti dalšího bádání vhodné pro rozsáhlejší práci, které by zmapovaly pojem viny v širším smyslu, u dalších hrdinek, případně mužských hrdinů, a porovnaly by zlo a vinu antického pojetí s pojetím kterékoliv jiné doby. 46 5 Resumé Tato práce si vzala za cíl pojednat o pojmu tragična, zla a viny v tragédiích největších antických dramatiků - Aischyla, Sofoklea a Eurípida. V souvislosti s těmito úvahami bylo nejdřív představeno Aristotelovo dílo Poetika. Zde se čtenář podrobně dozvídá, jak má správná tragédie vypadat, jaká má být její stavba, co nesmí postrádat a jak by měla být sestavená. Antická tragédie musí napodobovat jednání, musí nutně obsahovat šest složek - děj, povahu, myšlenkový výraz, výpravu, mluvu a hudební skladbu. Nesmí zároveň postrádat peripetii a anagnórisi. Čtenář je také seznámen se základními rysy tragédie a dozvídá se, jak je možné tragična dosáhnout. Po teorii byl prostor ponechán samotnému zamyšlení nad pojmem viny v antické tragédii. Provinění totiž mohou jednotliví hrdinové cítit i nevědomky, nechtěně nebo zcela bezdůvodně. Těmto rozdílným situacím je v práci také samozřejmě ponecháno místo. V další části se text zaměřuje na tři důležité aspekty, které tragédii ovlivňují - tím je pojem osudu, dědičné viny a smíření. Zde jsme došli k závěru, že bez těchto tří pojmů by antická tragédie nebyla antickou. A právě vtom spočívá rozdíl mezi zmiňovanou tragédií a tou současnou. V poslední části nabízí práce rozbor jednotlivého jednání a provinění antických hrdinek. Pozorujeme rozdílnou vinu. Představeno je kruté jednání Klytaiméstry, která měla svůj plán dopředu promyšlený a ani se nezdráhala ho v závěru popřít. Se stejnou krutostí je vyjevena i Médeia, která se dozajista provinila svou šílenou pomstou, kterou nikdy nebude možné zcela omluvit. Naopak jinak je pojednáno o vině Antigony. Zde je kladen důraz na smíření a je zde zobrazen rozdíl mezi mravními a tzv. „psanými" zákony. Nakonec je krátce popsáno i jednání Alkéstis, jejíž vina je také zcela odlišná. Hrdinka by vinu cítila, pokud by se neobětovala, přitom to ale její povinnost nebyla. Práce nám v podstatě představila antickou tragédii, vymezila její základní rysy a poukázala na její dějový charakter. Přesvědčili jsme se, že všichni tři antičtí tragikové vnímají a popisují vinu, ovšem každý trochu jinak. Aischylos i Sofoklés ji spojují s osudem a vůlí bohů, Euripides naopak předběhl dobu a zobrazuje skutečné 47 jednání. Na hrdinovi samotném nechává ležet pocit viny a je pouze na něm se s tímto pocitem vypořádat. 48 6 Summary This thesis has taken aim at conception of tragedy, evil and guiltiness which we can find in the tragedies of our the most famous antic dramatics - Aischylos, Sofoklés and Euripides. The first piece which was presented was from Aristoteles - Poet. There we can see how exactly the right tragedy should have looked like, which structure has to be, what it must not miss and how the structure should has done. Antic tragedy must copy an acting, it must contain six factors - an acting, a character, an expression of ideas, get-up, a diction and a music composition. Also it must not miss peripetie and anagnorisis. Reader meets the basic characters of tragedy. Reader finds out how get the tragedy. After theory the space was left for thinking about a conception of guiltiness in the antic tragedy. Heroes can even feel guilty not on purpose. They don't want or don't have any reasons. Of course in this thesis, there is a space for these different situations. The next part is concentred at three important aspects. The tragedy is influenced by these aspects. The first aspect is a conception of destiny. Then there is a hereditary guiltiness and a reconcilliation. Without these three aspects the antic tragedy wouldn't be the antic. And right this is the differnt between an antic tragedy and the contemporary tragedy. The last part talks about analyse of antic female heroes. About their behaving and guiltiness. We can see different guiltiness. A cruel acting is presented by Klytaiméstra. She had her own plan which was wery well-consired and she did not have any fear to traverse it. The same cruelty was close to Médeia. Nobody can never excuse her and her revenge. We can see a different in a Antigonas guiltiness. There is a big accent for reconcilliation and we can see the different between moral and so-called written rules. And the end there is describtion of acting of Alkéstis, which was wery different too. The heroe would feel guilty if she did not make a martyr of her. And it was not her duty to do it though. This thesis presented the antic tragedy. It showed the basic characters and an acting character. We can see now that all three antic authors feel and describe the 49 guiltiness in a different ways. Aischylos and Sofokles put the guiltiness together with destiny and will of Gods. Euripides describe the real acting. He leaves the hero feels guilty and it is just his task to deal with it. 50 7 Použitá literatura AISCHYLOS. Oresteia. Překlad: Vladimír Šrámek. Praha: Nakladatelství Toužimský a Moravec, 1946. ARISTOTELES. Poetika. Překlad: Milan Mráz. l.vyd. Praha: Svoboda, 1992. BAHNÍK, Václav a kol. Slovník antické kultury. Praha: Svoboda, 1974. BORECKY, Bořivoj. Nad dílem Sofokleovým. In Tragédie. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1975. CERNY, Jindřich. Antigony promlouvají. In Antigona. Praha: Orbis, 1965. EURIPIDES. Trójanky a jiné tragédie. Překlad: Ferdinand Stiebitz a Olga Valešová. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1978. GILBERTOVA, K E . , KUHN, H. Dějiny estetiky. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965. HENCKMANN, Wolfhart, LOTTER, Konrád. Estetický slovník. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1995. KIERKEGAARD, Soren. Reflex antického tragična v tragičnu moderním. In Kierkegaard o estetice divadla a dramatu. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. MRAZ, Milan. Aristotelova Poetika, její východiska, význam, osudy a dějinné působení. In Poetika, l.vyd. Praha: Svoboda, 1992. NOVOTNÝ, František. Gymnasion: úvahy o řecké kultuře. Praha: Nákladem Gustava Volenského, 1922. 51 OSOLSOBĚ, Petr. Kierkegaard o estetice divadla a dramatu. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. PAUL TOURNIER, Vina. Praha: Návrat domů, 1995. SOFOKLES. Tragédie. Překlad: Ferdinand Stiebitz, Václav Dědina a Radislav Hošek. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1975. SOFOKLÉS. Antigona. Překlad: Václav Renč. Praha: Orbis, 1965. SOURIAU, Etienne. Encyklopedie estetiky. Praha: Victoria Publishing, 1994. STEHLÍKOVÁ, Eva. Autor, který předešel svou dobu. In Trójanky ajiné tragédie. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1978. SVOBODA, Karel. Aristotelovo učení o povahách vtragoedii. In Listy filosofické. Praha: 1917. SVOBODA, Karel. Vývoj antické estetiky. Praha: Orbis, 1926. SVOBODA, Ludvík a kol. Encyklopedie antiky. Praha: Academia, 1973. SÍLENY, Tomáš. Život v antickém Řecku. Praha: Jednota českých filologů, 1947. ŠRÁMEK, Vladimír. Úvodní slovo. In: Oresteia. Praha: Nakladatelství Toužimský a Moravec, 1946. VOLEK, Jaroslav. Kapitoly z dějin estetiky 1. Od antiky kpočátku XX. století. Praha: Panton, 1985. Encyklopaedia Universalis. Corpus 22. Tacite - trust. Paris: Encyklopaedia Universalis, 1992. 52 53