Co jeto...?
Doprovodný text k bakalářské práci
Brno 2019
Autorka práce: Adéla Bílková
Vedoucí práce: Petr Kamenický
U N I
P E D
Katedra
výtvarné
výchovy
klíčová slova
malba, svoboda, destrukce, proces, hra, motiv, cesta,
samota, strach, vnímání, divák, akrylové barvy, realita,
bytí
keywords
painting, freedom, destruction, proces, pastime, theme,
trip/voyge, loneliness, fear, perception, beholder,
acrylic pints, reality, existence
anotace
Bakalářská práce je zachycením myšlenek a rozplývání
se malbou akrylovými barvami. Ujasňuje použití
motivů, důležitost destrukce i vnímání svobody v
tvorbě autorky. Soubor maleb a objektů je doplněn
o zaznamenané útržky myšlenkových toků. V textové
části se snaží odkrýt stejný obsah pomocí slov
a vysvětlit význam procesu tvorby a cesty nejen sama
(k) sobě.
anotation
This bachelor thesis is capturing ideas and melting
of myself, by painting with acrylic colors. It clarifies
the use of motives, the importance of destruction
and the perception of freedom in the author's work.
The collection of paintings and objects is supplemented
by recorded fragments of thought flows.
In the text part, she tries to uncover the same content
using words and explain the meaning of the process
of creation and the journey not only (to) herself.
prohlášení
Prohlašuji, že bakalářskou práci jsem vypracovala
samostatně, s využitím citovaných literárních a dalších
informací zdrojů v souladu s Disciplinárním
řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy
univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu
autorském, o právech souvisejících s právem autorským
a o změně některých zákonů (autorský zákon),
ve znění pozdějších předpisů.
Souhlasím, aby práce byla v elektronické podobě
zpřístupněna ke studijním účelům v archivu závěrečných
prací v Informačním systému Masarykovy
univerzity.
Hlavní částí diplomové práce je praktický umělecký
výkon - cyklus malířských prací a objektů. Předložený
text má charakter doprovodné průvodní zprávy
k praktické bakalářské práci.
V Brně dne 30. března 2019
poděkování
Děkuji panu vrátnému PhDr. Miloši Vraspírovi za
úsměvy a milá slova při příchodech a odchodech.
Děkuji všem, kteří vědí.
Těm, kdo si hrají.
A tobě, kdo čteš.
předmluva
Tato práce je výběrem maleb vznikajících v období
bakalářského studia. Jedná se o sondu do momentálního
prožívání situací a reakcí na ně, vzpomínek
a prostého bytí. Prezentuji je jako výsledky procesů,
jejichž průběhy si již nepamatuji a jen s těží je dokážu
popsat. Během psaní této práce se dějí další.
Vzhledem k tomu, že důležitým kreativním procesem
je mi v tvorbě destrukce, nemohu s určitostí tvrdit,
že se jedná o konečné formy.
Je to hra.
Vy jste pro tuto chvíli příjemcem a tedy spoluhráčem.
Co se odehrává v hlavě vaší, je součástí dění.
Kouzlo katedry výtvarné výchovy není pouze v tom,
že dostanete podporu a důvěru, ať už chcete v rámci
umění dělat téměř cokoli. Čímžt nás učí podporu
a kritiku nejen přijímat, ale také ukazuje, že se jedná
o nezbytnou vlastnost dobrého učitele. Její půvab
tkví také v tom, že jste nabádáni k vyjádření sebe
sama v tvorbě a čas od času i textem. Dostala jsem
tak krásnou možnost sama sobě uspořádat pohled
na svět a potenciálním čtenářům jej pomocí slov
a obrazového projevu zprostředkovat, aniž bych ho
musela někomu nutit. Vzniká prostor k vyjádření
a urovnání i k víření myšlenek, což je velmi důležité.
Podbný prostor pak člověk snáze a rád vytvoří pro
další mladé lidi, potácející se mlhou doby a nástrahami
vlastního dospívání. Bezpečné prostředí pro
zastavení se sama v sobě a nalezení víry a opory tam-
tez.
Mám pocit, že život je veliká hra. Používá nás někdo
jako figurky nebo jsme mytím hráčem? Nevím. Jsem
si ale jistá, že na některých políčkách se potkáváme.
Díky této škole si hrát nezapomínám. Potkávám další
hravé bytosti. Občas hrajeme společně.
Jan, jehož vzpomínka v podobě busty zadumaně setrvává
obklopena vránami pod evidovaným schodištěm,
by byl hrdý.
Když jsem začala čas v samotě vyhledávat, zjistila jsem, že mi
vyhovuje chůze. Během tohoto pohybu myšlenky pracují, hlava
se čistí. To je krásné, ale mnoho myšlenek už se znovu neobjeví.
Jednoho dne jsem se přistihla mluvit za chůze nahlas. Bylo
zajímavé slyšet se. Slyšet své myšlenky. Stále je to krásné. Slova
se rozplynou a některé fragmenty myšlenek uvíznou v paměti.
Ve chvílích diskuze, kdy slova zachytávají uši druhého účastníka
hovoru je autocenzura v pohotovosti a zodpovědnost za vyslovená
slova vědomá. Posluchač pravděpodobně nezachytí stoprocentní
obsah sdělení. Zajímavým poznatkem pro mne byl fakt, že jsem
mnohdy čekala na odmlku, nádech spoludiskutéra, abych mohla
co nejrychleji propašovat do hovoru svou myšlenku a spustit ji
jako lavinu. Snaha říci co nejvíce do dalšího nádechu byla obrovská.
Jedná se v tu chvíli spíš o strategický boj o slovo a možnost
vychrlit na protivníka co nejvíc myšlenek. Z takového boje chodí
člověk unavený a uspokojený jen do té doby, dokud si neuvědomí,
že protihráč si stejně většinu mnou řečených slov nepamatuje.
Uvědomuje si jenom ty, které přesáhly 80 decibelů. Na mé straně
tomu není jinak. Tato vlastnost se v ženské linii naší rodiny nepochybně
dědí.
Hovory a témata se ale neuvěřitelně promění ve chvíli, kdy začnete
spoludiskutéra opravdu poslouchat. Vnímáte nejen obsah
projevu, ale i jeho zápal a motivaci mluvícího. Když domluví a přijde
řada na vás, mnohdy zjistíte, že máte prostor mluvit a v rámci
tohoto prostoru je místo i pro piruety a taneční kroky. Často není
co říci, protože spoluhráč vaši myšlenku vyjádřil. Začnete se bavit.
Čas plyne, ale pro vás v tu chvíli neplatí. Tvoříte, aniž byste
to tušili. Hrajete.
To je velmi výhodná vlastnost učitele. Odevzdat pozornost dítěti
a nechat se jím strhnout. Alespoň jednou za měsíc by si to mohlo
užít každé. Je naděje, že to pak budou praktikovat mezi sebou
a vyroste generace, která mezi sebou dokáže diskutovat a poslouchat
se.
Když přichází čas na zaznamenávání písmen na papír či bílou plochu,
působí to závazněji. Po vytisknutí nebude možné vzít slova
zpátky, část textu umazat nebo doufat, že díky nekvalitnímu tisku
barva vybledne a text ztratí hodnotu tím, že přestane existovat.
Cítím jistou závaznost a pocit je velice podobný momentu, kdy
je plátno natažené, naklihované, našepsované... a otázkou je odkud
vést první tah. Otázka dovede viset ve vzduchu poměrně dlouho.
Mým cílem je zachytávání procesu.
úvod
„Já nevím."
Moje nejčastější ukončení odpovědí. Jenže se nejednalo
o Sokratovskou moudrost, nýbrž o obyčejnou
studentskou beznaděj.
„Ale, však, jenže..." kdyby mi vedoucí práce řekl,
že si dělal čárky, uvěřila bych.
„Tak co? Už máš téma? A už to máš napsaný? A kdy
to máš odevzdat? A práce máš teda nějaký namalo-
vaný?
Nechci odpovídat.
Ještě to není. Ted se to děje. Ted píšu. A přesně o tom
to bude. Je. O procesu. O cestě. O mně. O svobodě.
Všechny moje snahy o vytyčení cíle a jeho dosažení
končily žalostně. Upnula jsem se k výsledku a hledala
pro něj významy. Výsledek však byl nijaký.
Kam dál, když přetrhneš cílovou pásku? Viděl jsi
jen ji. Je na zemi, ale ty nemáš radost. Nevíš, co ted.
Kam?
Co běžet jen tak? Z radosti.
„Štěstí čerpat ze sebe sama, z bohatého
pracovního dne a z rozjasnění,
jež dokázal vnést do mlhy kolem nás!
Myslet na to, že všichni, kteří jsou
u cíle a vzpomínají si na namáhavý
počátek, zvolají přesvědčeně: ,To byl
dobrý čas.c
Neboť většinou se dosažení
cíle rovná zajetí a umělec by nikdy
neměl být zajat. Zajat? Nikdy nesmí
být umělec zajatcem sebe sama, zajatcem
manýry, zajatcem své slávy,
zajatcem úspěchu. Neřekli nám bratři
Goncourtové, že japonští umělci
z velké epochy si měnili jméno několikrát
za život? To se mi líbí, neboť
si chtěli uchovat svobodu."
Henri Matisse
Trávím mnoho času sama, ale mnohdy před sebou
utíkám. Nechci se sebou být. Nedá se to vydržet.
Uvědomění bylo děsivé. Nikdo jiný se mnou přece
nebude celý život. Nikdo jiný přece nemá moji zkušenost
a způsob vnímání. Nikdo jiný mě nikdy absolutně
nepochopí. Stejně tak se já nikdy dokonale nezavděčím
a nemusím tedy žít ve jménu života někoho
jiného a poslušně se vejít do jeho osnov, abych došla
pocitu štěstí. Ne, pokud to není mé bytostné rozhodnutí.
Nevím, jak dlouho je možné žít na útěku sama
před sebou a zároveň si být této skutečnosti vědoma.
Je to vyčerpávající a člověk nikdy nenalezne úkryt.
Těžko říci, co vede ke zlomu. Nicméně moment odhodlání
je zásadní. Uvědomění si svobody je důležité.
Dokáže pohltit, dávat možnosti a poznání, avšak
umí být i zničující. Stěží dohlédnout její obsah a hranice,
chceme-li je vidět. Na tuto cestu neradno zapomenout
sbalit s sebou zodpovědnost za každé své
konání. Osobní svoboda, by neměla nikoho druhého
omezovat ani mu ubližovat. (Mám právo manipulovat,
pouze se svým vlastním životem.) Vykročení
z úkrytu a narovnání zad. Vzpřímená hlava. Zkoumavý
pohled. Všechno se zdá být nové. Správným
přístupem je možné vše využít. Připravena vykročit.
S prvním krokem, začínám zároveň psát pravidla hry.
Dílo, které člověk vytváří, není nic
jiného než forma deníku."
Pablo Picasso
leporelo
Jedná o informace z mé mysli, seskládané v písmenka
a tahy štětcem. Ukázky výsledků procesů, z nichž
si nic moc nepamatuji. Až na nevyčíslitelný pocit
naplnění a radosti. Zároveň je sondou do myšlenek,
které stihly být polapeny. Zachyceny na papír. Bez
datace. Tato slova nyní podléhají dalšímu procesu
ve chvíli, kdy je některý příjemce znovu poskládá
a užije skrze filtr vlastní zkušenosti. Proto volím jako
obrazovou přílohu leporelo.
Robert Fulghum moc dobře ví, že všechno, co se nám
v životě hodí jsme se naučili již v mateřské škole.
Tam jsem si poprvé přečetla knihu. Bylo to leporelo
a byla to kniha, která dokázala být kromě stránek
s domácími zvířaty i hadem a ohrádkou. To mnoho
jiných knih neumělo. Na ostatní také musel být malý
člověk opatrný, aby neponičil svou nemotorností papír
se znaky, které neuměl číst.
Později byla leporela zajímavým materiálem z rodinných
návštěv zámků. Obsahovala vše, co člověk potřeboval
vědět a vidět na onom místě. Textu neobsahovala
příliš a obrázků bylo mnoho. Nakonec to bylo
jediné, co si člověk zapamatoval. To a kolik metrů
ujel v návlecích na vyleštěných parketách. Často byla
ta leporela zároveň souborem pohlednic.
Rozměry jednotlivých obrazů jsou uvedeny na zadní
straně kapitoly s číslem odpovídajícím číslu obrazu.
Text v leporelu je poskládán z poznámek, které
ukrývají deníky, v nichž je zaznamenán průběh času
od rozhodnutí o přijetí do bakalářské formy studia
na katedře výtvarné výchovy. Uložené v mysli i na papíře
pomáhaly, aniž bych se o to snažila, tvořit obrazy.
Tyto poznámky jsou vytržené z průběhu přemýšlení,
polapeny, a tak jak jsem dokázala v onu chvíli nejlépe,
zaznamenány. Bez datace. Bez dalšího vysvětlení.
Mně se při jejich čtení vybaví útržek situace, osoba,
místo... V tuto chvíli to však není podstatné. Jsou tu,
aby byly rozklíčovány divákem. Jsou seřazeny náhodně
nebo s nějaký záměrem? Jsou pomyslným adresátem
i obsahem sdělení odesílatele. Jsou znovu ve hře.
Je-li to nová hra nebo pokračování, nechám na vás.
závěr
V závěru nenabízím řešení, nýbrž další otázky.
Stále jsme ještě v dnešní společnosti orientovaní
na výsledky? Jde nám o cíl, obrátíme-li pozornost
k životu samému? Užít nebo přežít? Hrát? Je konec
výhrou nebo prohrou? To pravděpodobně nezjistíme.
Výsledek sám o sobě není transformační.
Transformační je cesta k němu. Ať už jde o cokoli.
Průběh vzniku obrazu mi dává prostor propadnout
se do sebe. Bezčasí. Plynutí. Ale hotový obraz stále
není konec. Napomáhá vzniknout dalším obrazům
a zároveň komunikuje s divákem a spouští další myšlenky
v jiné hlavě.
Nepřestávejme hrát. Nepřestávejme si hrát.
zdroje
BOLF, Josef. Josef Bolf, Ivan Pinkava: ještě místo - pustá
zem = where the plače - úpon the heath: Západočeská galerie
v Plzni. Plzeň: Západočeská galerie v Plzni, 2010.
ISBN 978-80-86415-73-4.
B R A Q U E , Georges. Zápisky a rozhovory. Přeložil Jitka
HAMZOVÁ. Praha: Arbor vitae, 1998. De arte. ISBN
8090196462.
LAMAČ, Miroslav. Myšlenky moderních malířů: (od
Cézanna po Dalího). 4., přeprac. vyd. Praha: Odeon,
1989. Klub čtenářů (Odeon). ISBN 8020700870.
MIKŠ, František. Gombrich: tajemství obrazu a jazyk
umění : pozvání k dějinám a teorii umění. 3.,
rozš. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2014. ISBN
9788074850301.
RICHTER, Gerhard, Jiří FAJT a Milena K A L I N O V SKA.
Gerhard Richter. V Praze: Národní galerie, 2017.
ISBN 978-80-7035-645-6.
S V O B O D A , Jiří A . Počátky umění. Praha: Academia,
2011. ISBN 978-80-200-1925-7.
ŠIMOTOVÁ, Adriena. Uvnitř-vně: (malá sdělení). V y dání
druhé. Praha: Nadační fond Adrieny Šimotové
a Jiřího Johna, 2016. ISBN 978-80-270-0708-0.
ŽIDLICKÝ, Vladimír. Vladimír Židlický: retrospektiva
= retrospect : 1970-2015. Přeložil Elena D E E M .
Brno: David Židlický/Atelier Židlický ve spolupráci
s Galerií hlavního města Prahy, [2015]. ISBN
9788090560833.
jme
T I T L B A C H , Ondřej. „Dnešní člověk žije v předběhli,
nepatří mu přítomnost" říká filozofka Anna Hogenová.
On A i r [rozhlasový pořad]. ČRo Rádio Wave, 5.3.2019
Bez názvu, 2018, akryl na plátně, 95 x 85 cm
„Mít svobodné myšlenky - znamená
být současný. Málokdo si může říci:
jsem tu. Lidé se hledají v minulosti
a vidí se v budoucnosti."
Georges Braque
Jak příznačné, psát o svobodě v roce, který je třicátým
v řadě od konání sametové revoluce a nastolení
demokracie v naší republice. Narodila jsem
se do svobodné země, svobodným lidem. Celý svůj
život žiji ve svobodě. Je to neskutečné štěstí! Je to
však taky jediné, co mne dokáže dokonale zmást.
Tipuji, že nejsem jediná. Je nás minimálně celá
generace. Mluvit však mohu jedině za sebe.
Svobodu definuje Listina základních práv a svobod
následována etickými kodexy. Zdálo by se,
že i při vysokém počtu osob, by tyto předpisy měly
být pro fungování na planetě dostačující a každý jedinec
má tato ustanovení přirozeně v sobě zakódovaná.
Bohužel tomu tak není a mnozí lidé setrvávají
v mylné představě, že jejich pojetí života a svobody
je jediné správné a snaží se všemi možnými prostředky
o tom přesvědčit okolí. Někteří jedinci žijí
bezohledně na úkor jiných. Dlouhé věty na toto
téma napsalo a vyřklo mnoho vzdělanějších a zkušenějších
lidí. Nebudu se tedy obecnými úvahami
o svobodě z pohledu filosofie a psychologie v této
práci zdlouhavě zabývat.
Romantičtí umělci svobodu zobrazovali zpodobněnou
v ženském těle. Dodávala odvahu. S vynálezem
fotografie a nepotřebou detailně zobrazovat objektivní
realitu, vpustili umělci svobodu do průběhu
vzniku díla. Nejprve osvobodili způsob svého pohledu
na vnější realitu a její zaznamenání a postupem
času se svobodným stalo prožívání, osobní
city a emoce. Abstraktní umění je pak snad grafem
svobody.
Svobodu, svobodný projev vnímám jako umění.
Umění hledat smysl života, a přitom nikomu neubližovat,
nikoho neomezovat a za své jednání nést
zodpovědnost.
Ona svoboda nás však často může mást a plést.
Současné možnosti jsou téměř nekonečné. Zvláště
uvědomíme-li si, že před sto lety, v období futurismu,
kdy rychlost a její zobrazení byly ve výtvarném
umění modlou, málokdo si dokázal představit rychlost,
jakou jsme schopní vyvinout v těchto dnech.
Od fyzického přemístění se k přenosu informací.
Stačí, aby náš vlastní pohyb byl minimální. Dokonce
i rychlost samotného pokroku podléhá akceleraci.
Není to dokonalá představa? To, co se dnes zdá
být pohým snem, může být za padesát let realitou.
Ba i ona realita může naše představy dokonale před­
běhnout.
To mne však přivádí k další myšlence: dokážeme
si ještě něco představit? Jak kreativní ještě dokáže
být fantazie jedince v době sociálních médií, filmu,
manipulované fotografie, virtuální reality...? Představa,
že se nám splní sny je krásná, ale nesmíme
přestat snít.
Mám za to, že tělo, mysl a čas jsou jediná tři média,
která doopravdy vlastníme. (Když odhlédneme
od možných znevýhodnění). Shrnula bych tyto tři
veličiny do slova vnímání. Nikdo nám jej nemůže
vzít. Je navýsost jedinečné pro každého z nás.
Dokonale nás však dělí od okolního světa, tudíž
nikdy nikoho jiného nepochopíme absolutně. A n i kdy
nikdo absolutně nepochopí nás. Pochopení se
k sobě mohou limitně blížit. Ale pokud by se stala
stoprocentními, přestaly by existovat dvě jedinečné
bytosti a byla pouze jedna. Pak by tedy na celém
světě stačila jedna jediná existence. Absolutní.
A n i má svoboda není jen růžová. Je mnohobarevná
a obsahuje i černou a bílou. Samota je fenomén,
kterého se mnoho lidí bojí a mnoho z nás jej nedokážeme
poklidně žít. Jsme zvyklí na lidi a ruchy
kolem sebe. A ve chvíli, kdy se na delší dobu ocitneme
sami se sebou, nevíme, co si počít. Snažíme
se od sebe utéci. Avšak v tuto chvíli bývá svoboda
nejmocnější. Ve chvíli cesty. Ať již myšlenkové,
tak fyzické. Na cestě jsou smysly ve střehu a každý
impuls hltáme plnými doušky. Ve chvíli tvorby,
přestaneme měřit čas a rozplyneme se sami v sobě.
Když se opět vynoříme, zbyde tu výsledek naší práce
jako vzpomínka na bezčasí, ze kterého si vlastně
stejně nic nepamatujeme.
Malé děti takto vnímají téměř každou činnost, vše,
co je začne bavit, nebo je pro ně nové je uchvátí
a pohltí. Čas ještě nemají potřebu měřit. Nikam
nespěchají. Jsou to okamžiky štěstí.
16. 6. 2018
Kde začíná svoboda a kde končí?
Existuje vůbec? Lze ji definovat? A když ji definujeme, je to stále
svoboda?
Svoboda v dnešním světě? Znamená nekonečné možnosti?
Výběr? Možnost výběru? Znamená automaticky svobodu nebo
je svazující fakt, že máme tolik možností, že nevíme, co si
vybrat?
Je svoboda objektivní?
Existuje svoboda ve světě internetu a sociálních médií?
Existuje vůbec vnější svoboda?
Znamená vztah omezení svobody?
„Svoboda znamená zodpovědnost. To je důvod, proč se jí většina
lidí bojí."
George Bernard Shaw
Byli jsme svobodnější do chvíle, než na nás začal působit vnější
svět nebo od chvíle, kdy jsme se vydělili z lůna matky v samostatnou
bytost, která se může podílet na utváření vnějšího světa?
Budeme po smrti svobodní nebo svobodnější?
Věříme ve svobodu? Neomezuje nás víra?
Kognitivní svoboda? Dokážeme ji přijmout? Je omezena naší
vlastní myslí?
Svoboda v umění? Nastavení si hranic a pohyb v rámci vymezeného
prostoru. Je svobodnější než neustálé začínání? Omezuje
nás něco?
Barva, materiál, prostor? Vnímání diváka?
Dříve zobrazování svobody, později svoboda projevu.
Můžou ke svobodě pomoci peníze, nebo nás jejich vlastnění
spíše omezuje a nabádá nás, abychom se stali otroky vlastního
majetku?
Neokortex/ Kognitivní svoboda
Jsou svobodnější zvířata, která řeší jen pudové a instinktivní
záležitosti, a nebo člověk, který dokáže tyto vjemy potlačit?
Byli bychom bez našeho ,co by kdyby' svobodnější nebo omeze-
nejsi?
Dosahujeme svobody při meditaci?
Při meditaci jde o to být jen ve vlastní hlavě a nevnímat okolí.
Je tedy svoboda v útěku z vnějšího světa? Je v prázdnu?
Věřím, že člověk je svobodný do chvíle, kdy je ochoten se učit,
přijímat výzvy a nenechá se omezit svou komfortní bublinou.
Naopak do jejích stěn stále naráží a ty se tak stávají tenčími,
a uvnitř je více prostoru. Až jednoho dne bublina praskne. Najdeme
si novou a nebo dokážeme žít mimo ni.
A budeme ještě žít?
Dodatek 5. 3. 2019
Je možné být v tuto chvíli absolutně svobodný? Pokud ano, je
možné tento moment roztáhnout na celý život? Pokud ano, byli
bychom šťastní?
Byl by to ještě život tak, jak ho známe?
Není absolutní svoboda před začátkem života a po jeho konci?
V mém pojetí a dosavadní zkušenosti se svoboda
významně pojí se samotou. S časem stráveným v ní,
kdy člověk rozšiřuje své schopnosti a tím zvyšuje
množství situací, ve kterých bude umět improvizovaně
reagovat.
Poznává skrze sebe svět a naopak.
I s uvědoměním si sebe jako jednotky pro tuto
realitu, vydělené pomocí tělesné schránky z nějaké
absolutní existence.
Strach
Zdá se, že strach se se svobodou neodmyslitelně
doplňují. V mém pojetí bytí se jeví jako velmi
zvláštní pojem. Příliš si ho neuvědomuji. Když jsem
byla malá měla jsem noční můry a strach ze smrti.
Nechápala jsem, co to je. Co bude po ní. Bála jsem
se především tohoto otazníku, za nímž nenásledovala
- neexistovala, jasná odpověď. Smrt se kolem mne
míhala a vzala si k sobě i nejbližšího člověka. Pak
několik dalších bytostí. Nejprve tím strach narostl,
jenže čas dal tušit, že nejsem jediná, komu se takové
věci dějí. A mnoho knih a mnoho úvah a diskuzí mi
ukázaly různé pohledy na tento fenomén a to, co
bude dál. Bylo až s podivem, jakým dílem přispěla
ke skoncování se strachem kniha Charlese Bukowskeho
Červený vrabec. Nebyla jedinou ani nej zásadnější
knihou, která by mne donutila přemýšlet
o smrti. Zcela nečekaně mi však nabídla možnost,
že smrt je smyslem života, nebo mu při nejmenším
smysl dává.
Když si malé děti hrají, máte pocit, že mají strach?
Nevnímají čas ani prostor kolem sebe. Často zapomínají
i na fyziologické potřeby. Podvědomě tuší,
že přijde konec. Taťka je vyzvedne ze školky, nebo
maminka vtrhne do pokoje s oznámením večeře.
Myslím, že i hráči počítačových her to mají obdobně.
Zvedám ruku, protože i ve chvíli, kdy mne
pohltí tvorba, zapomínám na vše kolem a užívám
si moment rozplynutí sama sebe. To se může dít
právě díky vědomí, že má-li činnost začátek, bude
mít chtě nechtě i konec. Aniž by musel být iniciován
mnou. Ale pokud by takto strávený čas neměl
konce, myslím si, že by nebyl prožit celým jsoucnem
daného okamžiku. Pokud by mohl být prožit.
(Strach, ve svém pojetí existence, vnímám jako
hranici svobody. Podle toho, jak moc se jím necháme
svazovat, si dokážeme svobodu uvědomit
i prožít. Mnozí vůdci různých skupin lidí zjistili, jak
snadné je lidi skrze strach ovládat. A pokud člověk
i v podmínkách, které nekorespondují s Listinou
základních práv a svobod a etickým kodexem, ba
je daleko překračují, dokáže udržet svobodu třeba
v podobě fantazie, alespoň ve své mysli, řekla bych,
že je nepolapitelný. A zůstane svobodný i když ho
okolnosti o život připraví.)
Pokud si člověk to své momentální bytí dovede užít
a dělá vše nejlépe, jak jen dovede, se vší zodpovědností
za vlastní jednání, není třeba se smrti bát.
Ona mnohdy může přijít bez předchozího ohlášení.
A tak je škoda ve strachu před ní nedělat raději nic.
Mám jenom jedno prožívání. Nikdy v životě neprožiju
všechny situace, ve kterých se ocitají okolní
lidé, a proto nyní nemohu říci s klidným svědomím,
že strach nemám, když se do situací, ve kterých
bych ho možná měla, nedostávám. Nejsem Honza
Nebojsa.
Strach mám z toho, že bych někdy opravdový strach
mít mohla. Ten se podle mne pojí se zešílením a podobnými
krajními „účinky strachu".
O několik dní po formulování těchto řádků, jsem
slyšela rozhovor s moudrou filozofkou Annou Hogenovou.
Nejprve paní profesorka mluví o rychlé době
a mladých lidech v ní. O složitosti a nutné rychlosti
přemýšlení, které však nenapomáhá hloubce. H o voří
o nutnosti rychlého pochopení všeho a implementování
poznání do běžného dne. Tito mladí lidé
navíc, podle Hogenové žijí v předběhu.
Představuje si budoucnost a ta je
pro něj důležitější než to, co v dané
přítomnosti prožívá. Takže mu ta přítomnost
nepatří... [...] Jediná možnost
je, že člověk si to urovná sám v sobě
samém. To znamená, to je to, co my
nazýváme tím usebíráním a uvlastně-
ním.
Zmiňuje nutnost vedení velmi upřímného rozhovoru
se sebou samým a upozorňuje na okolní vlivy,
které mu berou jeho samého od něho
samého. Člověk si musí zůstat věrný.
Tu věrnost si musí pěstovat. To pěstování
se nazývá už dva a půl tisíce let
starost o duši. Je to vnitřní rozhovor
člověka se sebou samým a ten rozhovor
se děje slovy, jako ted náš rozhovor,
nás dvou, ale nebo beze slov. To,
když jedete na kole a necháte na sebe
přicházet to, co je kolem vás. Nedirigujete
to, co na vás přichází. Necháte
to, aby to přicházelo naprosto
svobodně. Tendle rozhovor, ten druhý
bez těch slov, ten je daleko důležitější,
daleko nepříjemnější, protože
se ho bojíte. Bojíme se ticha. Mladí
pořád potřebují hudbu. Jak je ticho,
tak jakoby k nim přicházelo něco
z nich samých, z čeho mají strach."
Na otázku, proč se toho bojíme, navazuje slovy
o ontologické nouzi, tj. nouzi, která vzniká z podstaty
bytí (smrtelnost, stárnutí, choroby,... nevyhnutelnosti,
s nimiž se musí člověk smířit).
„Ale v nejhlubší podstatě tam hraje
tu nejdůležitější roli ona smrt." 1
Upozorňuje na důležitost nechávání vcházet tuto
ontologickou nouzi do sebe během života a bytí
s ní v poctivém a pravdivém rozhovoru. V opačném
případě si člověk tvoří třináctou komnatu,
v níž o smrti ví, ale tak moc se jí bojí, že ji zamkne.
V tichu se pak ona zamčená nouze začne ozývat
a člověk ve strachu začne zabavovat sám sebe před
sebou samým.
1 T I T L B A C H , Ondřej. „D nesní člověk žije v předběhu, nepatří
mu přítomnost," říká filozofka Anna Hogenová. On A i r [rozhlasový
pořad]. ČRo Rádio Wave, 5.3.2019, 5:21.
Bez názvu, 2018, akryl na plátně, 110 x 150 cm
Důležitý není cíl, ale prostředky,
jimiž ho dosahujeme"
Georges Braque
Nacházím se v životním období, které mi víc,
než kterékoli doposud prožité klade do mysli otázky
ve smyslu kdo jsem, co tu dělám, co je to, co v mém
těle myslí a reaguje... Kdo jsem? Nezajímají mne
odpovědi. Mnohem zajímavější je cesta k nim.
Zpřesňuje formulace, odkrývá další. Je plná slepých
uliček.
Průběh tvorby. Proces. Cesta. Pokud během tohoto
konání nehledíme pouze dopředu, nepřemýšlíme
jen a pouze o cíli, a ponoříme se do něj celou momentální
existencí, pravděpodobně ztratíme pojem
o čase, o starostech, o radostech, o okolí. I sami
o sobě. Když potom zase přijdeme k sobě, můžeme
vnímat jakýsi pocit naplnění nebo možná štěstí.
Katarzi.
Cesta. Sama cesta se stává důležitější než cíl. V průběhu
cesty člověk zjistí nejvíce informací o sobě.
O okolí. Co dokážu? Mohu se na sebe spolehnout?
Každá vteřina každého ted je zásadní. Zpětně
si to člověk nepřipustí, ale v onen moment jiná
není.
Cestou také potkáváme různé lidi, které jsme předem
neznali. Učíme se. Učíme je.
Nejdůležitějšími momenty mého poznání byly cesty.
Daleko od domu. Jedinými otázkami bylo kde složit
hlavu a co jíst? Mám jen to, co unesu. To je přesně
to, co potřebuji. Cest zatím nebylo mnoho. Většina
z nich však byla v samotě. A byla to nejlepší škola,
jakou jsem si mohla vybrat.
Proces v průběhu malby nemusí být pouze chvíle,
kdy je používán štětec a barva. Stejně důležitým
krokem je zanechání obrazu otočeného ke zdi
několik dní i měsíců bez povšimnutí a odpočinek
od navyklého motivu. Ve chvíli, kdy se člověk k obrazu
vrací s novými myšlenkami, teprve se ujistí,
je-li výsledek minulého konání hoden pokračování.
Pokud ano, má-li být návazné na dosavadní průběh
malby, radikálně jiné či destruktivní. I ve chvíli, kdy
si jako autor myslím, že je obraz dokončen, proces
zcela nekončí. Nelze vyloučit opětovný návrat
a snahu obraz aktualizovat momentálním tokem
myšlenek. Záznam pak netvoří množství obrazů,
jako spíše síla vrstev.
I myšlení je jakousi cestou. Velice důležitou. Uvědomování
si vlastních myšlenek a práce s nimi,
studování myšlenek znalejších autorů napomáhá
pochopení světa a dění v něm.
Malba může sloužit jako zachytávání těchto idejí
jiným způsobem než slovy. Podobně také pomáhá
myšlenky třídit a pracovat s nimi. Mnohdy
se tak děje mimochodem a bez nutné kontroly našeho
vědomí. Jedná se o stav popsaný mnoha malíři
jako extáze. Sama nevím, jaká slova pro popis tak
intimního zážitku použít.
Miroslav Lamač v popisu vzniku kubistického o
zu píše:
Obraz - totiž myšlení sdělené výtvarnou
formou - nepodřizuje se kontinuitě
objemů v reálném prostoru kolem
nás, ale naopak zobrazení těchto
objemů v prostoru je podřízeno procesuálnosti
našeho myšlení. 1
O několik stránek dále uvádí text Pabla Picassa:
„To je to nejzákladnější, dětské. Nebrání
to však hlupákům chtít objevovat
pravidla a zákony a pokoušet
se tak vysvětlovat mně samému, jak
se má malovat, ačkoli pro mne neznamená
obraz dosažený cíl, ale radostnou
událost, zkušenost. Barva je
prostředek měření ve světě forem." 2
Již Michelangello Buonarotti však mimochodem
ukázal na důležitost samotného procesu vzniku
díla, když odmítl pomocníky a na výzdobě Sixtinské
kaple pracoval čtyři roky v leže na zádech.
Důraz na proces malby vnímáme především v umění
20. století, kdy se autoři mnohem častěji noří
do vlastních hlubin než do detailů předlohy. Jako
veledůležitého autora přítomného okamžiku v malbě
bychom mohli označit Jacksona Pollocka. Ve své
abstraktně expresionistické tvorbě dokonale snoubí
svobodu projevu s absolutním pohlcením malbou
v daný moment.
Ve srovnání s Michelangellem pracoval doslova
o 180° jinak, a přesto si myslím, že právě okamžiky
tvorby jim byly společné.
Odhlédneme-li od malby, nalézáme v umění odvětví,
a to performance a umění akce, v jejichž rámci
je průběh často považován za cíl.
1 LAMAČ, Miroslav, Myšlenky moderních malířů: (od Cézanna
po Dalího), 1989, str. 105
2Tantéž, 1989, str. 118
Bez názvu, 2018, akryl na plátně, 120 x 85 cm
„Spokojme se s tím, že nutíme
diváka přemýšlet, nepokoušejme
se ho přesvědčit."
Georges Braque
Umění netvoří pouze malíř, ale spolu
s ním i ten, kdo se na jeho obraz
dívá... Chceme-li tedy smysluplně hovořit
o výtvarném umění je třeba mít
neustále na paměti, že jde o proces
sestávající nejen z vytváření obrazů,
ale také z jejich „čtení". 1
I Picasso píše v Konverzacích s Christianem Z
sem:
„Obraz není předem hotov, vymyšlen
a pevně rozvržen. Postupem práce se
mění jako myšlenky. A je-li hotov,
mění se stále dál podle duševního
rozpoložení toho, jenž jej právě pozoruje.
Obraz žije svůj vlastní život jako
živá bytost a podléhá stejným změnám,
jakým podléháme ve svém životě
i my. To je zcela přirozené, protože
obraz ožívá pouze v člověku, jenž jej
pozoruje."2
Veledůležitým spoluhráčem je divák, čtenář či jakýkoli
pokračovatel procesu. Dílo v sobě nenese pouze
onu jedinou myšlenku, kterou do něj vložil autor.
Divák - interpret nechává ve své hlavě rozeznít příběh,
který s tím původním autorovým nemusí mít
společného téměř nic, až na dílo, iniciující příběh.
Vytváří tak další umělecké dílo v sobě samém.
Interpretace výtvarného umění má samozřejmě své
hranice. Divák by se měl snažit dílo pochopit, avšak
není třeba za každou cenu hledat pouze důvody
a zkušenosti autora. Právě rozdílné životní zkušenosti
a různé úrovně vnímání napomáhají diskuzím
a tříbení názoru. Ať už divák vede tento dialog sám
v sobě, s autorem díla, či jiným interpretem.
Proč některé obrazy nenesou název? Důvodů může
být opět mnoho. Jedním z nich je však snaha o minimální
ovlivnění divákovy představivosti.
březen 2017
Co vidíme, když se podíváme do výlohy?
Průhled do obchodu?
Prostor?
Vystavené produkty?
Sklo?
Svůj odraz?
A co vidíme, když se podíváme na obraz?
1 MIKŠ, František, Gombrich - tajemství obrazu a jazyk umění,
2014, str. 43
2 PICASSO, Pablo. Conversation avec Christian Nervos. Cahiers
d art 1935. In: LAMAČ, Miroslav, Myšlenky moderních malířů.,
1968, s. 122
Hrudní koš, 2019, akryl na plátně, 150 x 110 cm
S veškerou samozřejmostí je destrukce legitimním
tvůrčím procesem a krokem vpřed. Zánik jedné
věci ve prospěch vzniku druhé. Zároveň připuštění
destruktivity do tvorby mi otevírá několikero dalších
dveří a nutí přemýšlet o jednotlivých prvcích
z více úhlů pohledu. Pokud bychom chtěli být velmi
radikální a připustíme myšlenku, že od narození
umíráme můžeme říci, že i život je typem destrukce.
Mohli bychom pokračovat odkazem k lidstvu a současnému
stavu planety, ale to není cílem tohoto
textu.
Myšlenka na prvek destrukce, který je možný v každý
moment tvorby, pomáhá jisté míře nadhledu
a oproštění se od přílišné vážnosti sebepojetí. Není
vyloučeno, že s obsáhlejší životní zkušeností dojde
autor k závěru, že v ideálním případě by po něm
nemělo zbýt nic a destrukce díla bude definitivní.
I v tomto případě se však jedná o akt, z něhož
je možné čerpat inspiraci.
Uveďme Claude Moneta, jenž zničil některé své
obrazy. V tuto chvíli můžeme vzpomenout i dílo
současného streetartového umělce Banksyho, které
se po prodeji na aukci samo zničilo. Tento akt vyvolal
mnohonásobně větší ohlas než aukce samotná.
Banksy tak bez použití slov ve společnosti vyvolal
množství otázek a dílo se stalo živějším než obrazy
renomovaných autorů na téže aukci.
S destrukcí v malbě do jisté míry souvisí i potěcha,
kterou nalézám v odkrývání spodní vrstvy radikálnějším
způsobem než prostým vynecháním barvy.
Způsob a hledání vyjádření je mnohem svobodnější,
pokud není přítomen strach z porušení a možné
ztráty dosavadní hodnoty. Používám destruktivní
kroky poměrně často. Jedná se o zkoumání možností.
Dialog s médiem. Co vše si mohu dovolit a kam
mne nepustí i přes opakovanou snahu? Jsou některé
z těchto kroků zbytečné? Nebo se jedná o nutnou
mezifázi a most, bez něhož se přes řeku nelze dostat?
Nánosy vody, která jemně smývá stopy štětce
i barvu krajin, a znovu a znovu mne navrací k vrstvě
první. Opakované rýpání a vyškrabávaní slov nožem
se stává mantrou. Ubírá či přidává význam původnímu
motivu?
Nutno dodat, že v postupech jsem stále hledající
a zdaleka ne extrémní.
Lehce destruktivní přístup k malbě podporuje také
mou zálibu v texturní estetice chátrajících budov
a zákoutí. Vzniká do jisté míry náhodně, umocňuje
konečnou náladu obrazu a zdá se mi zajímavější,
než přesné malebné kopírování. Skvělým příkladem
je malba Josefa Bolfa Okno (2010).
Vladimír Židlický, brněnský fotograf, ryje přímo
do negativů a přidává tak výsledným fotografiím
na poetice.
„Člověk vlastně vyřazením některých
mozkových závitů dosáhne haptického
kontaktu, když se chce figury
dotýkat - často i s větší intenzitou,
projevující se razantní šrafurou, vrypy
a perforacemi negativů. Je to druh
komunikace. Američané to nechápou
je-li na figuře škrábanec, jde podle
nich o agresi. Nemají pravdu. Neví
nic o jemnostech koexistence." 1
Míru destrukce a deformity těla můžeme vnímat
u Francise Bacona.
Stírání barvy a znovunalézání motivu díky plastičnosti
prvních tahů je také často používaným způsobem
vyjádření. Nejznámějším současným autorem
praktikujícím tento způsob vyjádření je pravděpodobně
Gerhard Richter.
Destrukční způsob tvorby však není záležitostí
posledních desetiletí. Kubismus byl revoluční
s ohledem na svobodný proces rozkladu motivu
a jeho opětovné složení podle niterních autorových
pravd, nad kterými není třeba zdlouhavě přemýšlet.
Ony jsou.
V návaznosti na kubismus se nelze vyhnout zmínce
o technice koláže. Skládání a lepení nového námětu
by nebylo možné bez zničení motivu původního.
Jedním z prvních výtvarníků, používajících tento
způsob práce byl Max Ernst. Zkoušel, co vše
je v malbě možné. Další destruktivní metodu, kterou
využíval bylo proškrabávání vrstev malby nožíkem
neboli gratáž. Tím se dostáváme na samý začátek.
Vyškrabávaní můžeme zařadit mezi první člověkem
použité výtvarné techniky.
Za typ destrukce nutné ke vzniku díla můžeme považovat
většinu grafických technik.
1 ŽIDLICKÝ, Vladimír, Retrospektiva 1970-2015, 2009, str. 215
Bez názvu, 2019, kombinovaná technika na plátně,
80 x 60 cm
„Žijeme sice ve své samotě, ale mluvíme,
dotýkáme se, komunikujeme.
Každý hledáme svůj vztah ke světu.
Člověk vlastně hledá sám sebe, a čím
je tomuto sebepoznání blíž, tím spíš
něco nalézá mimo sebe." 1
Adriena Šimotová
figurální motivy
Samozřejmě jsou nejbližší. Sama jsem člověkem.
Mohu skrze ně demonstrovat pocity. Mohu je deformovat
a nikomu neublížit. Věk fotografie pomíjí
a v malbě si s tělem můžeme stále dělat, co se nám
zlíbí.
Během jedné z konzultací vyučující poznamenal,
že většina mých motivů přímo hledí nebo stojí proti
divákovi. Často bez souvislosti s okolím. V tichém
meziprostoru. Zajímavé zjištění. Zpětně jsem
se snažila tento fakt analyzovat. Možná je to podvědomě
způsobeno tím, že sama přirozeně nejraději
jednám přímo. Říkám, co si myslím. Příjemci v tvář.
Bez vedlejších záměrů. Nebylo lehké se to naučit,
ale je tak ulehčující nenosit v sobě své pravdy,
které potřebuji druhému sdělit. Nedělat z komárů
velbloudy. Nekroužit kolem horkých kaší. Dokázat
říci co nejjasněji. Ted. Problém je, že mnoho lidí
nedokáže tato slova vyslyšet. Ačkoli jsou to má slova
a nejsou objektivní. Někdy se nesetkají s pochopením
ani s pokusem o něj.
Obraz má více možností interpretace, a tak snad
není pro diváka tolik nepříjemné komunikovat
s ním.
Malíři odedávna zobrazují sami sebe. Je těžké zcela
se vyhnout zobrazení něčeho, co člověk vídá každý
den.
Motivy zobrazované Josefem Bolfem dávají cítit
hrůzu a běsy. Technologickým postupem umocněné.
Divák nemusí mít negativní zkušenosti konotující
se zobrazovanými, ale vnímá, že se situace jim
podobné dějí. Může se také jednat o zákoutí našeho
vědomí, které si neradi přiznáváme. Mimo množství
situací zobrazuje autor i sám sebe. Jeho autoportréty
hledí přímo na diváka. Jako by zrcadlily tušené,
ale nechtěné. Neklid. Strach? Stékající barva evokuje
pláč. Pláč úlevný nebo útrpný? Pláče zobrazený?
Pláče obraz? Je to pláč nebo se obličej rozpouští,
zaniká, utápí?
Velmi specificky zobrazuje figuru a portréty britský
malíř Francis Bacon. I jeho dílo v divákovi vzbudí
při pohledu na figurální motivy množství mrazivých
dojmů.
kosti
Kostní tkáň se tvoří jako jedna z prvních při početí
a zůstává tu po nás i ostatních savcích nejdéle. Vnímám
ji právě spíše jako symbol našeho fyzického
bytí, jedinečnosti (a) existence. Po smrti je i po tisících
let vzpomínkou a zdrojem informací. Její
zobrazování je pro mne tedy spíše radostné.
Nehledě na fakt, že s procesem destrukce se přirozeně
doplňují.
Kosti se váží k cestám. Ať už kosti nalezené během
dobrodružných výprav do okolí vesnice a nebo
za prací a samotou do cizích zemí. Nezobrazuji
vědomě archeologická naleziště a hřbitovy. Jsem
člověk, je pro mne přirozenější malovat kosti lidské.
Své. Poskládané do nových pořádků, dostávají nové
významy a životy.
lebky
Zajímavý fenomén. Jako vanitas a memento mori
jsou užívány odedávna. V podvědomí lidí budí
strach a symbolika byla přenesena do mnoha odvětví
lidské produkce.
Žádným zásadním způsobem mne v životě neprovázejí.
Nemám z nich trauma a nevnímám je
jako symbol smrti nebo síly. Naopak mi jejich
zobrazování připadalo spíše kýčovité. A n i vanitas
mi dlouhou dobu nepřipadala zajímavá. Použila
jsem tento motiv poprvé, inspirována spolužákem.
Jen tak, protože jsem měla potřebu jej vyzkoušet.
Během opakování tohoto námětu mi začal význam,
jaký je lebkám lidmi podvědomě přikládán, připadat
legrační. Je to schránka krásných tvarů. Úschovna
pro mozek-podivný orgán, dosud ne zcela prozkoumaný,
ve kterém sídlí naše vědomí. Z mého pohledu
se právě mozkem (a protistojným palcem) odlišujeme
od zvířat. Uvědomujeme si sami sebe. Nejednáme
pouze na základě pudů, jako ostatní zvířata.
Přemýšlíme. Mnohé nám tato schopnost usnadňuje.
A hodně nám toho komplikuje. Lebka je truhlicí
na naši výjimečnost. Neměla by tedy symbolizovat
spíše život?
krajiny
Nejprve zachycené camerou obscurou ( zde se krátce
zdržím. Tento fotoaparát pro zachytávání světla
si pokaždé vyrábím, a i tento proces je pro mne velice
důležitý. Fotografie mnohdy nevycházejí podle
představ, pokud vůbec vyjdou. Průběh focení je do
velké míry dílem náhody.) Následné malování na
motivy fotografií podléhá dalšímu působení vody na
každou vrstvu. Typ destrukce a náhody napomáhá
opětovnému vzniku krajiny. Pomyslnému návratu.
Na cestu. Do dálek. K sobě.
V druhé polovině života přešel k fotografii i vystudovaný
malíř a zdatný kreslíř. Přístroje, pro zachytávání
světla na fotocitlivý materiál, si vyráběl po domácku.
Miroslav Tichý. Ukryt v okolí Kyjovského
koupaliště zachytával ženské křivky. Nezajímala
ho prezentace výsledku. Tvořil. Produkoval. Byla
to vášeň. Fotografie často paspartoval a dokresloval
kontury přímo do snímku. A přesto se práce povalovaly
v pokoji poničené časem i mechanickými vlivy.
Světově slavný se stal až po své smrti. O vlastní
slávu zájem neměl.
Mnohdy se zálibou i voyeursky, jako by se nic nedělo,
zachytávám obrysy přírody. Nelze se s mistrem
srovnávat, ale pochopení pro něj mám nemalé.
rostliny
Pokojové rostliny jsou mi velkou záhadou. Zkrášlují
nám interiéry, a přitom jim stačí malinký kousíček
půdy. Prý dokáží reagovat i na osoby a jejich
chování. Ale jsou svobodné? Jaké to je být rostlinou
a nikdy se neocitnout na čerstvém vzduchu? V půdě
neproplétat kořeny se sousedkami.
V malbě mi animují vztahy. Pravděpodobně pozůstatek
Malého prince.
Prorůstají. Zvykáme si. Přetvářejí. Je bolestivé
se jich zbavit. Někdy i budovat. Vzájemně si pomáháme
výměnou kyslíku a oxidu uhličitého. Do jaké
míry mi však patří?
slova
Slova, respektive jejich znakový záznam, ač opakovaný
jako školní trest, stává se jakousi mantrou.
Stále stejné symboly, význam se mění, nabírá na důležitosti
a přesto ji, zdá se, s kvantitou ztrácí.
Jaký je jejich důvod? Proč umisťovat slova do
obrazu?
Interpretace textu zdá se být jednoznačnější než
výklad obrazu. Není v tuto chvíli však význam slov
pouze druhotným znakem? Odpověď vám nedám.
Vzniká prostor pro vaše vlastní pochopení.
Slova v obrazech používali v českém prostředí mimo
jiných například Jiří Kolář nebo Dalibor Chatrný.
ŠIMOTOVÁ, Adriena. Uvnitř-vně: (malá sdělení), 2016, str. 33
Pravá noha, 2019, akryl na plátně, 85 x 75 cm
„Hra je jedním z nejefektivnějších
způsobů, jak zjednodušit život.
Přesně to jsme dělali jako děti, ale
v dospělosti jsme si hrát zapomněli."
Albert Einstein
Klasickou malbu od natažení plátna po konečný lak
považuji za královskou disciplínu. Nejen díky historii
a množství autorů a stylů, ale také proto, že nejde
pouze o řemeslo či talent. Přemýšlení a vnímání
malíře je na výsost důležité. Vzhledem k chaosu
v mé mozkovně tedy jen těžko sebe dokáži nazvat
malířkou.
Jako podklad volím plátna. Nejčastěji a nejraději
volím plátna lněná. Ta jsou po natažení na rám
klihována. Další vrstvou bývá šeps. Není tomu
tak pokaždé, jsou motivy nebo postupy, které mám
potřebu vyzkoušet i bez této základní vrstvy. Šeps
si vařím vlastní z plavené křídy, titanové běloby,
želatiny a akrylátové disperze.
Zajímavý dialog vzniká, mám-li možnost využít
plátno již pomalované. Mnou, dítětem, nebo autorem,
který o svou práci ztratil zájem. Není mým
účelem původní motiv zcela zakrýt. Snažím se najít
způsob, jak původní vrstvy zčásti přiznat. Mnohdy
se přiznají samy, bez mého donucení.
Akrylová malba je médiem, které využívám nejčastěji.
Zajímají mne však další možnosti. V návaznosti
na destrukci využívám možnosti plátna a vrstev malby.
Více či méně uspořádanými způsoby odkrývám
vrstvy. Smývám, ryji, řežu.
Čas od času se součástí experimentu stává i použití
sprejů a hledání jejich dalšího využití ve vzniku
textur.
Zábavný byl nedávný dialog, kdy jsem přemalovávala
plátno donesené ze školy po nějakém zapomětlivém
absolventovi. Vrstvy, škrábání, lebka. Vyřezání
motivu z obrazu. Došlo mi, že obraz je malovaný
na prostěradlo. Běžně prostěradlo používám jako
ochranu okolí před nánosem barvy, pro stírání
či pro vymývání štětců. Nastal ideální čas toto léta
vznikající dílo napnout na rám. Radost z pohledu
na výsledek je nepopsatelná. Navíc když původní
lebka, odložená na obraze pod nově vzniklým,
se ohýbá a přetéká jako Dalího hodiny.
Bez názvu, 2019, kombinovaná technika na plátně,
25x25x11 cm
„S mou tvorbou je to v principu
stejné; rozdíl je v tom, že používám
jiné prostředky k dosažení jiného
ucmku. I
Gerhard Richter
Umělců je nespočet a inspirací nejsou pouze oni.
T • / • 1 v v / v • T T V V / » V « V / 1 1 l v i T ,
1 /
Inspiraci je bezny život. Uzsi i sirsi kolobehy. Lide
a jejich příběhy. Dosavadní žití.
Na tomto místě představím několik autorů, s jejichž
dílem jsem se skutečně setkala. Díky technologickým
postupům a způsobům zobrazování ve mně vyvolávají
exaltaci smyslů. Dech se tají i před motivem
a celkovým provedením. Jsou jimi ti, s jejichž pracemi
stále hraji vzrušující hru emocí.
Mark Rothko
Nezaměnitelný autor původem z Ruska většinu života
strávil v Americe. Od figurální malby a zobrazování
mytologických motivů se dostal k abstraktnímu
expresionismu. Velice dobře si uvědomoval význam
procesu malby i diváka. Tvrdil, že barvy a jejich vztahy
nejsou v jeho díle příliš důležité. Snažil se malovat
emoce jako je tragédie, extáze, beznaděj atp.
a co možná nejčistším způsobem je zprostředkovat
divákovi. Při vystavování děl často lpěl na správném
osvětlení a umístění, aby vyznění a přenos emoce působily
na diváka co možná nejsilnějším způsobem.
Gerhard Richter
Mistrovství nelze tomuto žijícímu německému malíři,
narozenému roku 1932, odepřít. Malíř mnoha
forem. Od přesné fotografické malby po abstraktní
plátna vytvořená pomůckami malíře pokojů. Nebojí
se případné deformace či vymazání motivu. Získává
tím nový námět, novou myšlenku a význam (Stůl,
1962).
Rané autorovy abstraktní obrazy vznikaly částečným
ničením a doplňováním původního hladkého povrchu
malby. Obraz byl hotov ve chvíli, kdy na něm nebylo
co udělat.
Adriena Šimotová
Éterická autorka, žijící mezi léty 1926 a 2014, promítala
do své tvorby nelehký životní osud, jeho
okolnosti a každodenní maličkosti blízké každému
z nás. Po smrti manžela se z její tvorby na čas vytratila
barva. Její přístup k tvorbě charakterizují slova
dotek a tělesnost. Mimo specifického způsobu kresby
a malby, deštruovala papír trháním, mačkáním
či perforováním. Výsledek je na výsost křehký i expresivní.
Naléhavost získala na síle. V jejích subtilních
reliéfech, které jsou na pomezí obrazu a sochy
je cítit síla duše i sdělení. Vyjevují se a mizí.
Pravda je mnohdy na druhé straně.
Jakub Špaňhel
Katarze. Na místě je fascinace formáty a způsobem
malby, i představa onoho průběhu malby, kdy autor
musí jednat rychle a přesně. Nemůže v danou chvíli
existovat nic jiného něž obraz. Chaos barevných
fragmentů se s odstupem spájí v postavy, stavby,
lustry... Zobrazené majestátné a honosné chrámové
interiéry pomocí několika málo tahů štětcem a zachyceným
zbytkem barvy působí vzdušně a lidsky.
S vědomím, že stejným způsobem zachytává autor
i benzínky a banky, novodobé svatostánky, spouštíme
další hru myšlenek.
I z autoportrétů a syrových aktů cítíme lehkost. Je
mi blízké i množství motivů, které autor zobrazuje.
Ač se mohou zdát nekoherentní, opak je pravdou.
Dohromady nabízejí nekončící množství příběhů.
Josef Bolf
I malby tohoto autora jsou silně emoční. Ne snad náměty
a pochmurnou náladou, ale z hlediska způsobu
práce jsem tímto autorem fascinována. Josef Bolf používá
techniku vyškrabávaní s výsledným kresebným
dojmem. Ač se jedná o postupy používané již v mateřských
školách, v jeho případě destruktivní proces
podporuje pochmurná témata. Křehkost kresby
v Bolfových proškrabávaných obrazech vyvažuje děs
zobrazovaných motivů. 2
„Bolfovy obrazy obydlují bolestné
tváře, v nichž se nezračí časové utrpení,
fyzický dotek osudu ani bolest
metafyzický, nýbrž něco, co je vtěleno
v hmatatelném světě, a přesto mu
zvláštním způsobem uniká." 3
Samuel Paučo
Znovu se setkávám s díly tohoto malíře téměř denně.
Bylo by zvláštní, kdyby tato skutečnost neměla vliv.
Zhroucené chatrče a budky, stopa člověka, v post-apokalypticky
pusté krajině. Schovávání a znovu
objevování skrytých vrstev. Zajímavé, jak málo tahů
štětcem je třeba. Ničení pláten a jejich opětovné používání.
Nic z toho nelze opomenout. Vše má vliv, ač
spíše podvědomý.
1 RICHTER, Gerhard, Jiří FAJT a Milena KALINOVSKÁ. Gerhard
Richter. V Praze: Národní galerie, 2017, s. 31
2 BOLF, Josef. Josef Bolf, Ivan Pinkava: ještě místo - pustá zem =
where the place - upon the heath : Západočeská galerie v Plzni,
2010, s. 12
3 Tamtéž, 2010, s. 17
Bez názvu, 2019 , akryl na plátně, 140 x 115 cm