MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra environmentálních studií PROJEVY ENVIRONMENTÁLNÍHO MYŠLENÍ V ČESKÉ TEORII ARCHITEKTURY A URBANISMU PRVNÍ POLOVINY 20. STOLETÍ Examples of Environmental Attitudes in Czech Theory of Architecture and Urbanism in the first half of 20th century Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Ing. arch. Magdalena Hledíková Brno 2010 Autor: Jan Dostalík Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. V Brně dne 26. dubna 2010 podpis autora Poděkování Na první místě děkuji vedoucí práce Ing. arch. Magdaleně Hledíkové za velice cenné rady a připomínky, konstruktivnějšího školitele jsem ještě neměl. Za rady a tipy také děkuji Mgr. Bohuslavu Binkovi, Ph.D. a PhDr. Jaromíru Volkovi, Ph.D. Mé poděkování patří také těm, kteří mi pomohli zachovat si duševní zdraví i ve chvílích vrcholné badatelské činnosti. Za něj se zasloužili nejvíce blízcí: Jana Kvapilová, Romana Mravcová, Martina Petříková, Petra Šalapková a Zdeněk Kurfürst; i vzdálení: Andrea Tůmová a Jan Jersák. Bibliografický záznam DOSTALÍK, Jan. Projevy environmentálního myšlení v české teorii architektury a urbanismu první poloviny 20. století. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Katedra environmentálních studií, 2010. 84 s. Vedoucí diplomové práce Ing. arch. Magdalena Hledíková. Anotace Diplomová práce je sondou do historie české architektury, urbanismu a územního plánování, ve které hledá projevy environmentálního myšlení. To je chápáno jako takové uvažování, které se pokouší kriticky hodnotit a působit proti nepříznivým zásahům lidské činnosti na přírodní prostředí. Po krátké zmínce o dobových zahraničních trendech se text věnuje českým poměrům v první polovině 20. století, zkoumá tehdejší odborná periodika a analyzuje vybrané texty nejvýznamnějších reprezentantů vymezeného environmentálního přístupu. Analýza odpovídá na tři hlavní otázky: Co autoři považovali za nepříznivé zásahy lidské činnosti do přírodního prostředí? Jaká řešení navrhovali? A proč by se těmto nepříznivým zásahům mělo zabraňovat? Text odhaluje překvapivé skutečnosti, připomíná zapomenutá jména a přináší staronové podněty do vztahu: architektura a životní prostředí. Annotation This thesis is a probe into the history of Czech architecture, urbanism and town and country planning. The thesis aims to search these premises for examples of environmental attitudes, which are understood as efforts to critically evaluate and react against negative impact of human activity on the natural environment. Following a brief introduction on foreign architectural trends, the analysis continues with focus on the situation in Czech architecture and urbanism during first half of 20t h century. The thesis does so through discussing the contemporary professional journals and analyzing selected contributions by the most significant representatives of "environment-friendly" architectonic attitude. The aim is to answer what appear to be the three most important questions: What was considered as negative effects of human activity on the environment? What were the solutions proposed? Why should there be a need to prevent these negative effects? The thesis discovers some surprising facts, recalls names forgotten and brings old impulses into a new relation: architecture and the environment. Klíčová slova Životní prostředí, urbanismus, architektura, prostorové plánování, územní plánování, krajinné plánování, historie, teorie, environmentálni přístup, analýza textu. Keywords Environment, urbanism, architecture, spatial planning, town and country planning, landscape planning, history, theory, environmental attitude, text analysis. Počet slov: 26 991 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra environmentálních studií '• Zadaní diplomové práce MAGISTERSKÉ pro: Jana Dostalíka UČO: 74365 imatr. roč.: 2007 Vedoucí katedry Vám ve smyslu studijních predpisu o státních závěrečných zkouškách určuje Téma diplomové práce: Projevy environmentálnfho myslení v české teorii architektury a urbanismu první poloviny 20, století Téma diplomové práce v angličtine: Examples of environmental attitudes in Czech theory of architecture and urbanism in the first half of 20th century ^ Zásady pro vypracovaní: Pnsli!chač(ka) zpracuje magisterskou diplomovou práci při využití všech svých věcných i metodologických znalostí a dostupné literatury. Nedílnou součástí práce jsou i její stručná anotace, index a seznam použité literatury (blíže viz "Pravidla k vypracování diplomové práce"). Rozsah diplomové práce: 18 -29 000 slov. Pokyny pro vypracování: Cíle práce: Cílem práce je nalézt prvky environmentálního myšlení v textech českých teoretiků architektury a urbanismu první poloviny 20. století. Cílem je tedy upozornit na počátky zájmu českých teoretiků architektury o životní prostředí a negativní dopady na něj. Především ale budou odhalena hlavní témata týkající se životního prostředí, kterými se autoři zabývali, a dále budou analyzovány návody jak odstranit negativní důsledky lidské činnosti prostřednictvím architektury a urbanismu. Práce může být výchozí pro zkoumání souvislostí mezi tehdejšími trendy v teorii architektury/urbanismu a současnými {pokud vůbec existují), nebo pro podobnou analýzu pozdějšího období v českém prostředí (50. - 80. léta 20. stol.). Text by mohl být přínosný i při zkoumání tehdejšího náhledu společnosti na nově vznikající environmentálni problémy. Práce by měla být určena jak pro užší veřejnost, která se zajímá environmentálne šetrné myšlenky v architektuře a jejich historii, tak i pro odborníky z řad nejrůznějších vědních oborů — na prvním místě pro odborníky studující environmentálni problémy, ale i pro historiky architektury, sociology a v neposlední řadě i pro samotné architekty a urbanisty. Dalším cílem je tedy i poučení současných architektů a urbanistu. Osnova: ________ Kritika literatury a zdrojů Definice pojmů Historický kontext Architekti a teoretikové Metodika analýzy textů Analýza textů Shrnutí Závěr Ve své práci posluchač(ka) vyjde především r. těchto zdrojů: Současná a dobová literatura: C Z U M A L O , V. Česká teorie, architektury v letech okupace. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1991. 126 s. D A Y , Ch. Duch a místo: Uzdravování našeho prostředí, uzdravující prostředí. 1. vyd. Brno: Era, 2004. 273 s.FIERLINGER, O. Zahrada a obydlí: Základní zásady zahradní komposice. 1 .vyd. Praha: Jan Laichter, 1938. 55 s. . • FRAMPTON, K. Moderní architektura: kritické dějiny, l.vyd. Praha: Academia, 2004. 457 s. GÓSSEL, P. - LEUTHÄ U SÉROVÁ, G. Architektura 20. století. 1. vyd. Praha: Slovarí, 2001. 447 s. HONZÍK, K. Necessismus, myšlenka rozumné spotřeby. 1. vyd. Praha: Horizont, 1946. 21 s. HONZÍK, K . Tvorba životního slohu: stati o architektuře a užitkové tvorbě vůbec. 1. vyd. Praha: Václav Petr, 1946. 495 s. HONZÍK, K . Za obzorem věcnosti. 1. vyd. Praha: Arbor vitae, 2002. 151 s. HRUŠKA, E. Krajina a její soudobá urbanizace. 1. vyd. Praha 1946. 99 s. HRUŠKA, E, Příroda a osídlení: Biologické základy krajinného plánování. 1. vyd. Praha 1945. 37 s. HRŮZA, J. Charty moderního urbanismu. 1. vyd. Praha: Agora, 2002. 93 s. HRŮZA, J. Města utopistů. 1. vyd. Praha: Čsl spisovatel, 1967. 201 s. . HRŮZA, J. Vývoj urbanismu II 1. vyd. Praha: ČVUT, 1999. 373 s„ 137 s.příl. KOLEKTIV. Dějiny českého výtvarného umění 1890/1938 (IV/1). 1. vyd. Praha: Academia, 1998. 393 s. KOLEKTIV. Dějiny českého výtvarného uměni 1890/1938 (IV/2). 1. vyd. Praha: Academia, 1998. 498 s. KOLEKTIV. Dějiny českého výtvarného umění 1939/1958 (V). 1. vyd. Praha: Academia, 2005. 525 s. NORBF.RG-SCHIJLZ, Ch. Genius loci: k fenomenologii architektury. 1. vyd. Praha: Odeon, 1994. 218s. PEARSON, D. New Organic Architecture: The Breaking IVave. 1, vyd. Berkeley: University of California Press, 2001.223 s. STEELE, J. Ecological Architecture: A Critical History. 1. vyd. London: Thames & Hudson, 2005. 272 s. SUSKE, P. Ekologická architektura ve stínu moderny:podstata, principy a mýty. 1. vyd. Brno; ERA 2008. 143 s. Š VÁCHA, R. Od moderny kfunkcionalismu: proměny pražské architektury první poloviny dvacátého století. 1. vyd. Praha: Odeon, 1985. 573 s. ŽÁK, Ladislav. Byt a krajina. 1. vyd. Praha: Arbor vitae, 2006. 192 s. ŽÁK, Ladislav. Obytná krajina, 1. vyd. Praha: S.V.U. Mánes, 1947. 213 s., 136 s. obr. příl. Internetové zdroje: ( Např.: www.archiweb.cz, www.e-architekt.cz,.,. Časopisy: Fórum architektury a stavitelství, Krása našeho domova, Styl, Umění, Volné smčry,... Závěrečné práce na FSS M U : ČEŠKA. A. Reflexe Athénské charty v urbanistických dokumentech směřujících k trvalé udržilelnosti. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Katedra environmentálních studií, 2005. 66 s. Vedoucí práce prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc. MENŠÍ K, M . Vize ekologické architektury a bydlení ve městech. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Katedra environmentálních studií, 2001. 81 s. Vedoucí práce PhDr. Aleš Burjanek, Ph.D. SÁDKOVÁ, P. Jak se žije v ekologické architektuře? Brno: Masaiykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Katedra environmentálních studií, 2003. 65 s. Vedoucí práce M g A . Mgr. Bohuslav Blažek. Určený vedoucí diplomové práce: Datum zadání: 3.10.2008 Ing. arch. Magdalena Hledíková podpis vedoucího DP Ing. Zbyněk Ulčák, PhD, vedoucí katedry E S OBSAH UVEDENÍ 1 1 SVĚTOVÉ TRENDY 5 2 SITUACE V ČESKÝCH ZEMÍCH 13 2.1 Od pražské asanace k hospodářské krizi (1895-1931) 13 2.2 „Od města ke krajině" (1931-1939) 18 2.3 Desetiletí environmentálních myšlenek (1939-1949) 23 3 CHARAKTERISTIKA ZKOUMANÝCH PERIODIK 32 3.1 Architektura (spojené časopisy Stavba, Stavitel, Styl) 32 3.2 Architekt SIA 34 3.3 Volné směry: umělecký měsíčník 36 3.4 Krása našeho domova 36 4 ANALÝZA TEXTŮ 38 4.1 CÍLE A METODY 38 4.2 ANALÝZA TEXTŮ 42 4.2.1 Za ochranu a zvýšení krásy kraje (1932) 42 4.2.2 O pražských sadových a rekreačních plochách (1936) 45 4.2.3 Několik poznámek k vytváření krajiny (1942) 49 4.2.4 Měřítko v krajině - měřítko v sídlišti (1942) 53 4.2.5 Nové sídliště, IV. díl - závěr (1943) 56 4.2.6 Architektura jako tvorba prostředí (1943) 60 4.2.7 Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor (1940) 63 4.2.8 Ničení samoty a rostlinstva v Železných horách (1944) 66 4.2.9 Česká krajina po roce 1945 (1948) 69 4.3 SHRNUTÍ 73 ZÁVĚR 76 SEZNAM PŘÍLOH 77 JMENNÝ INDEX 78 POUŽITÉ ZKRATKY 80 POUŽITÉ ZDROJE 81 A. PRAMENY 81 B. SEKUNDÁRNÍ ZDROJE 83 PŘÍLOHY Příloha č. 1: Medailony vybraných architektů, stavitelů a přírodovědců Příloha č. 2: Základní soubor pro analýzu textů Příloha č. 3: Vybrané analyzované články Příloha č. 4: Výstupy z analýzy textů (tabulka) Příloha č. 5: Texty vybraných článků UVEDENÍ Důkladněji se o problémy životního prostředí začali zajímat někteří odborníci a diletanti (v dobrém slova smyslu) ve druhé polovině 19. století, kdy se plněji projevovaly následky průmyslové revoluce i v Českých zemích. Objevovaly se první snahy chránit přírodní památky, území, vznikaly ochranářské a okrašlovací spolky, kterým nebyl lhostejný zhoršující se stav krajiny, životního prostředí, přírody. S tím jak průmyslový rozvoj pokračoval, dostávaly se problémy životního prostředí do spektra zájmu dalších oborů lidské činnosti a jedním z nejpodstatnějších a nejvlivnějších byla i architektura, respektive urbanismus. Architektonické a urbanistické teorie totiž měly v 19. a 20. století zásadní vliv na vzhled, funkčnost, strukturu i „zdravotní stav" nejen měst, ale i krajiny a přírody. Postupně se v první polovině 20. století i naši architekti začali zajímat o problémy životního prostředí. Poučeni hlásáním přírodovědců, sociologů i obyčejných lidí se zaměřili na to, jak pomoci krajině a přírodě, jak plánovat města a regiony, aby nebyla ničena příroda, aby obyvatelstvo bylo zdravé a spokojené? A právě odpovědi na takové otázky se pokusí zaznamenat tato práce. Obecným cílem je nalézt projevy níže definovaného environmentálního myšlení v textech českých teoretiků architektury a urbanismu první poloviny 20. století. Jinými slovy: upozornit na počátky zájmu českých teoretiků architektury a urbanismu o životní prostredia nepříznivé zásahy do něj. Sledovány budou především odpovědi na tři hlavní otázky: Co autoři považovali za nepříznivé zásahy lidské činnosti do přírodního prostředí? Jaká řešení navrhovali? A proč by se těmto nepříznivým zásahům mělo zabraňovat? Práce obohatí zatím málo prozkoumanou oblast historie, ve které se střetává architektura a urbanismus s šetrností k životnímu prostředí. METODA V tomto spise bylo použito v obecné rovině pět hlavních metod: popis, srovnání, analýza, syntéza a interpretace. První tři kapitoly popisují historickou skutečnost, byla proto použita historicko-kritická metoda a srovnání získaných informací. Čerpáno bylo ze sekundární literatury, ale také z pramenů, kterými se staly texty z českého prostředí z první poloviny 20. století. Především ke druhé a třetí kapitole neexistuje mnoho sekundárních zdrojů a tak ke slovu přicházela i druhá metoda: analýza. Ve 4. kapitole byla použita dále konkretizovaná kvalitativní analýza. Zakončení 4. kapitoly i závěr práce se pak nesou v duchu syntézy a interpretace získaných poznatků. KRITIKA ZDROJŮ Pro části, které se týkají obecných a známých trendů, bylo využito základní sekundární literatury. Pro úvodní orientaci posloužily především dvě proslulé publikace: Moderní architektura: kritické dějiny od 1 K. Framptona a česká učebnice od J. Hrůzy: Vývoj urbanismu (2. díl).1 Ke všeobecnému seznámení pomohly i práce R. Šváchy či J. Kroupy.2 Problematičtější byla situace u kapitoly druhé, ve které sice pomohly další texty J. Hrůzy, důležitý spis V. Czumala, anebo souborné práce D. Dvořákové,3 ale většina dalších informací byla získána vlastním studiem dobových textů.4 Ve třetí kapitole byla získána drtivá většina informací rovněž studiem dobových především časopiseckých textů. Pro vytvoření kvalitativní analýzy textů bylo využito několika zdrojů, které se týkají analýz mediálních sdělení a jejich výčet je na patřičném místě čtvrté kapitoly. Celkově je nutné podotknout, že tématika počátků českého územního plánování, stejně jako reflexe problémů životního prostředí v první polovině 20. století, stále nejsou dostatečně prozkoumány. OBSAH Text začíná kapitolou „Světové trendy", která seznamuje čtenáře s historickým a společenským kontextem vývoje urbanismu v zahraničí. Ve stručnosti připomíná společenské a hospodářské procesy od konce 18. století a reakce, které vyvolaly u architektů, urbanistu, teoretiků. Některé jejich myšlenky, teorie, koncepty potom výrazně zapůsobili i v českém prostředí. Kapitola druhá „Situace v českých zemích" popisuje vývoj a témata v české architektuře, urbanismu a rozvíjejícím se plánování, které dostávalo nejrůznější přívlastky, od krajinného přes regionální až k plánování prostorovému či územnímu. Následující kapitola „Charakteristika zkoumaných periodik" navazuje na předešlou tím, že konkretizuje zmíněná urbanistická témata a zároveň připravuje půdu pro kapitolu další. Představeny budou nejvýznamnější odborná periodika, jejich zaměření a vývoj v rámci vymezené problematiky. 4. kapitola „Analýza textů" nejprve rozvádí samotnou metodu analýzy textů a její cíle, načež je použita u devíti vybraných textů. Závěrečné shrnutí vyhodnocuje výsledky. „Závěr" přináší syntézu a redundantní přehled zjištěného. POJMY Dříve než započne vlastní text, je vhodné krátké seznámení s klíčovými pojmy, které pomohou v základní orientaci a zamezí možným nedorozuměním. Nejpodstatnější jsou slova architektura a urbanismus. Z mnohých vymezení architektury lze vybrat toto: „v užším smyslu stavitelské umění 1 FRAMPTON, K. Moderní architektura: kritické dějiny. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. 457 s. - HRŮZA, J. Vývoj urbanismu II. 1. vyd. Praha: ČVUT, 1999. 373 s., 137 s. příl. 2 KROUPA, J. Moderní architektura: mezi utopií, ideálem a skutečností (elektronická verze). Brno: FSS MU, 2008. 54 s. ŠVÁCHA, R. Od moderny kfunkcionalismu: proměny pražské architektury první poloviny dvacátého století. 1. vyd. Praha: Odeon, 1985. 573 s. - ŠVÁCHA, R. Architektura čtyřicátých let. In: PLATOVSKÁ, M. - ŠVÁCHA, R. (eds.) Dějiny českého výtvarného umění 1939/1958 (V). 1. vyd. Praha: Academia, 2005. s. 31-74. 3 HRŮZA, J. Urbanistická výročí, červenec - srpen 2000. Urbanismus a územní rozvoj, č. 4/2000, roč. 3. s. 40-43. - HRŮZA, J. Kalendárium 2002: Alois Mikuškovic. Urbanismus a územní rozvoj, 2/2002, roč. 5. s. 35-39. - CZUMALO, V. Česká teorie architektury v letech okupace. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1991.126 s. - HONZÍK, K. - DVOŘÁKOVÁ-ROBOVÁ, D. Za obzorem věcnosti. 1. vyd. Praha: Arbor vitae, 2002.151 s. - ŽÁK, L - DVOŘÁKOVÁ, D. Byt a krajina. 1. vyd. Praha: Arbor vitae, 2006. 192 s. 4 Více v „A. Prameny" na konci práce. 2 vytvářející díla, která svým tvarem, prostorem, aj. odpovídají praktickému účelu i ideovým dobovým požadavkům, popí. i jednotlivá stavba jevící architektonický záměr; v nejširším současném pojetí utváření celkového životního prostředí uměleckými prostředky v návaznosti na dostupné vědecké poznatky.16 Podstatná je především poslední pasáž týkající se životního prostředí. Účelu této práce pak bude celkem dobře odpovídat současná definice urbanismu: „Soubor vědeckých a uměleckých metod a postupů sloužících k zakládání a formování lidského osídlení. Uplatňuje se zejm. při řešení měst, ale i jiných sídlištních celků, krajiny a celých širších územních jednotek s důrazem na tvorbu životního prostředí.,<6 Jednoduchá obecná definice pojmu environmentálni „vztahující se k životnímu prostředí"7 je vlastně přirozenou součástí architektury i stavitelství. Každá stavba se samozřejmě vztahuje k životnímu prostředí, vytváří a přetváří jej - environmentálni myšlení by tedy mělo být součástí myšlení každého architekta i stavitele. V této práci však půjde o cosi konkrétnějšího, o sledování tendence v teorii architektury a urbanismu. Za environmentálni budu mít takové teorie, koncepty, návrhy, myšlenky, kterými jejich nositel upozorňuje na negativní vlivy lidské činnosti (konkrétněji architektury a urbanismu) na přírodní prostředí a zároveň představuje určité návrhy jak tyto problémy řešit případně jim předcházet pomocí architektonické a urbanistické praxe. Environmentálním myšlením bude pro účel této práce míněno tedy takové uvažování urbanistu, architektů, stavebních inženýrů, které se pokouší kriticky hodnotit a působit proti nepříznivým zásahům do přírodního prostředí. K jasnému vymezení je zapotřebí seznámit se s pojmy životní prostředí a přírodní prostředí, lépe řečeno s tím, jak budou chápány v této práci. Poměrně komplikovaná je situace s pojmem životní prostředí. „Životním prostředím je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie."3 Takto široká definice chápe pojem jako životní prostředí všech organismů, avšak dříve a nakonec i dnes býval/bývá pojem častěji spojován se životním prostředím člověka. Dle definice UNESCO: „Životní prostředí je ta část světa, s níž je člověk ve vzájemném působení, kterou používá, ovlivňuje a které se sám přizpůsobuje".9 Tak přistupovali k prostoru, který obklopuje člověka, i architekti na začátku 20. století, jejich pojetí se ale postupně 5 ABRAHÁMOVA, J. (ed.) Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích: 1, a/b. 1. vyd. Praha: Diderot, 1999. s. 205. 6 Ibidem, s. 198. 7 ČERMÁK, J. (red.) Universum: všeobecná encyklopedie. 2. díl, C-E. 1. vyd. Praha: Odeon, 2000. s. 608. 8 § 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. 9 JAKRLOVÁ, J. - PELIKÁN, J. Ekologický slovník terminologický a výkladový. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1999. 3 měnilo a v textech některých z nich již o životním prostředí „pouze" člověka hovořit nelze. Proto bude životní prostředí sledováno v obou významech. Životní prostředí je ale možné rozdělit i jinak, na dvě složky, z nichž jedna bude pro tuto práci klíčová. Životní prostředí může být umělé - kulturní, člověkem vytvořené, anebo přírodní prostředípřirozené, člověkem upravené, pozměněné, zkulturněné. Nebudou zde zkoumány texty o životním prostředí člověka a dalších organismů v rámci bytů, staveb a většiny městského prostoru, ale texty o životním prostředí, které má podstatnou složku přírodní - od zahrad, sadů, parků, přes pole, lesy, louky až ke krajině a přírodě jako celku. V této souvislosti je v dobových textech nejčastěji používáno slovo krajina či příroda. S jistou mírou licence lze tvrdit, že příroda byla architekty a urbanisty chápána ve významu přírodního prostředí a krajina jako přírodní prostředí, do kterého člověk svou činností výrazně zasahuje - vytváří kulturní - umělé prostředí. Přesto již od konce 30. let se lze setkat i s označeními životní, přírodní či lidské prostředí a zároveň i s tím, že se jejich významy nejrůzněji zaměňovaly a proplétaly. Teorie je zde vnímána v protikladu k pojmu praxe - empirie. V textu nebude sledován skutečný projev v praxi - ve výstavbě (architektonické, urbanistické), ale v textech, které hodnotily praxi, případně jí předjímaly. Ke konkrétnímu významu, kdy je teorie názorovým systémem, učením, myšlenkovou soustavou, lze totiž vztahovat pouze některé autory, u většiny ostatních nepůjde o celkový myšlenkový systém. Českou teorií architektury a urbanismu jsou nakonec rozuměny texty, které byly psány českým jazykem a autory národnosti české - československé. Bude studována doba od konce Rakouskouherské monarchie po vznik lidově demokratické republiky Československo (resp. do roku 1949), během tohoto období se slovenské architektonické teorie projevovaly jen minimálně, proto zůstalo označení„české". 4 I SVĚTOVÉ TRENDY Tato část se pokouší čtenáře stručně uvést do kontextu. Snahou je odpovědět na otázku: Jaké byly hlavní světové procesy, teorie, trendy, které ovlivnily českou teorii architektury a urbanismu v první polovině 20. století s ohledem na problematiku přírodního prostředí. Několik stran v hlavních bodech představuje společenskou situaci, problémy města a jejich okolí a autory s jejich návrhy řešení. Společenská a hospodářská situace 19. století Se společenskými a výrobními změnami se během 19. století zásadně změnil i vývoj měst. Průmyslová revoluce, která se šířila od druhé poloviny 18. století z Anglie, tyto změny nastartovala. Zásadní byly především nové technické vynálezy, postupy při výrobě a nové uspořádání prací. Intenzivní výstavbu továren, dopravních tepen, mostů, hal, veřejných budov a celkově měst zásadně ovlivnilo využívání nových stavebních hmot, konstrukcí a způsobů výstavby. Využívaly se litiny, ocel, železobeton, vynalezen byl osobního výtah (1853) a zdokonaleny byly ocelové konstrukce (90. léta 19. století), to vše mělo vliv na výstavbu výškových budov v centrech měst. Naopak rozvoj podzemní dráhy, elektrických tramvají a příměstské dopravy připravili cestu pro nové teorie a výstavby předměstských zahradních čtvrtí a zahradních měst. Tyto a další faktory přiváděly venkovské obyvatelstvo do měst, která rostla rychlostí do té doby nevídanou (např. počet obyvatel Londýna v roce 1801 činil kolem 1 mil., ale v roce 1901 to už bylo 6,5 mil.1 0 Rychlý růst počtu obyvatel měl neblahé následky na kvalitu života ve městech, která nebyla na tento nápor připravena. Oficiální plánování měst se s těmito potížemi málokdy vyrovnávalo úspěšně a tak města rostla chaoticky. Na jejich rozšiřování měla výrazný vliv i spekulace s pozemky. Města se rozšiřovala do krajiny, kterou mimo jiné začala prorůstat i čím dál tím hustší síť dopravní a technické infrastruktury. Rychle rostla průmyslová předměstí, měnily se i starší části měst, byly bořeny staré hradby. Nová předměstí pak mnohdy předčila svou rozlohou i počtem obyvatelstva původní historická města.1 1 Města potřebovala nové instituce, veřejnou správu a politiku, stavěly se nové obytné budovy, úřady, továrny, sklady, železniční nádraží i celé čtvrtě, důležitá byla také výstavba městských zařízení jako byly plynárny, elektrárny, tržnice apod. Bylo však zapotřebí především vhodnější prostorové uspořádání. Životní prostředí zvláště nižších vrstev obyvatelstva se totiž rychle zhoršilo do neúnosné míry. Mezi nejvýznamnější problémy ve zkratce patřily: otázky hygieny (fyzické i duševní), bezpečnosti a dopravy. Tyto problémy nejvíce podněcovaly vznik nových teorií a pokusů o jejich aplikaci. Během 19. století tak vzniklo několik nových utopií, z nichž některé přežily a byly transformovány do dalších teorií a snah. 1 0 FRAMTON, K. Moderní architektura: kritické dějiny. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. s. 25. I I HRŮZA, J. Vývoj urbanismu II. 1. vyd. Praha: ČVUT, 1999. s. 193. 5 Utopie 19. století Zhoršující se společenskou situaci a zprůmyslnění výroby se snažily teoreticky řešit první utopisté již v první polovině 18. století. Byl to například Francouz Charles F. M. Fourier anebo anglický textilní podnikatel Robert Owen, který svou kritikou a návrhy řešení ovlivnil a předešel mnohé pozdější sociální reformátory i urbanisty. Podle Owena mělo zásadní vliv na produktivitu a kvalitu práce dělníka jeho životní prostředí, věnoval se tedy navrhování dělnických kolonií, ve kterých by jeho zaměstnanci měli dostatečně kvalitní byty, hygienu, kulturní a společenské zázemí. Za připomenutí stojí i lékař Benjamin Ward Richardson, který v roce 1876 vydal spis "Hygeia, City of Health". V něm popisuje ideální město a šachovnicovým půdorysem, hojnou soustavou přírodních ploch (parků) a rekreačních zařízení, ve kterých by se předcházelo všem hygienických problémům a to hlavně nízkou hustotou obyvatelstva, zákazem prodeje střelných zbraní, lihovin, tabáku a dalších drog, zavedením veřejných prádelen, čistírny vod, omezením znečištění vzduchu, přepravou odpadů atd. Park movements a rozvoj předměstí Stejné pohnutky stály u zrodu hnutí za tvorbu veřejných parků „Parks movement" nejdříve v USA, později i jinde. Nešlo pouze o parky ochranářské o velkých rozlohách, ale i o parky městské. Nejnázornějším příkladem je Central Park v New Yorku (1857), který navrhli Calvert Vaux a Frederick Law Olmsted. Rychlý nárůst plochy především amerických příměstských čtvrtí dal vzniknout předměstí, které se stalo vzorem pro další. Byl jím projekt předměstí Riverside (1868-70) u Chicaga. Autory byla opět dvojice Olmsted & Vaux a spolupracující William Le Baron Jenney, který je znám spíše v souvislosti se stavbou prvních mrakodrapů. Stylové a zdravé bydlení v této předměstské komunitě mělo vyřešit problém plnícího se centra - projekt byl však vcelku elitářský a problémy chudých neřešil.1 2 Přestavby velkoměst Výraznou proměnou prošla v druhé polovině 19. století Paříž. Její přestavbou (od 1853) byl pověřen prefekt Paříže G. E. Haussmann. Mezi hlavní důvody patřili: špatná hygiena, kolabující doprava, nedostatek parků, bezpečnost (znemožnění stavby barikád v úzkých uličkách města). Během přestavby bylo z Paříže vystěhováno přibližně 350 000 většinou chudých obyvatel, v historickém jádru byla zdemolována zhruba polovina budov, vzniklo asi 600 km nových ulic.1 3 Velkorysost a celkové pojetí přestavby Paříže (zejména vytvořený systém bulvárů) vyvolaly ohlas i v ostatních městech (např. Belgie, Barcelona, Berlín, Praha). Podobná situace jako v Paříži, i když v mnohem menších rozměrech, byla i ve Vídni (od 1858), kde vznikla na místě starých hradeb 4 km 1 2 FRAMTON, K. Moderní architektura: kritické dějiny. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. s. 30-32. 1 3 HRŮZA, J. Vývoj urbanismu II. 1. vyd. Praha: ČVUT, 1999. s. 217-220. 6 dlouhá a 57 m široká Ringstrasse. Tento model měl bezprostřední vliv i na brněnskou okružní třídu. Pro následující text je ale podstatné, že na místech stržených hradeb nebyly stavěny jen široké ulice, kašny, veřejné budovy a činžovní domy, ale otevřel se prostor i pro poměrně rozlehlé parky v centrech měst. Byla to jedna z mála možností (mimo rušených hřbitovů a otevření soukromých zahrad), jak do centra uvést přírodní a jak bylo předpokládáno ozdravný element. Praktický vs. umělecký přístup Je rovněž nutné zmínit alespoň heslovitě trojici významných autorů spisů, které ovlivnily tvář řady evropských měst. Reinhard Baumeister je znám především díly knize „Rozšiřování měst z technického, stavebně-policejního a hospodářského hlediska" (1876) a díky tomu, že zavedl v Německu jako první výuku stavby měst (1887). Josephu Stůbbenovi vyšla v roce 1890 přehledová kniha „Stavba měst", oba autoři se snažili podat prakticky a střízlivě v protikladu k estetickým hodnocením některých současníků. Mezi takové patřila i velice vlivná osobnost Camilla Sitteho. Ten se proslavil především knihou „Stavba měst podle uměleckých zásad" (1889), ve které se věnoval především kompozici a tehdejším problémům měst a zdůrazňoval potřebu uměleckého - estetického přístupu.1 4 Lineární město S rozvojem hromadné dopravy se organizace města stávala více závislou na uspořádání dopravních systémů. Dopravní obslužnost navíc měla významný vliv na ceny pozemků. Na to ve Španělsku reagoval Arturo Soria y Mata, který představil koncept tzv. „lineárního města" (1882). To se mělo rozvíjet podél vysokorychlostních a vysokokapacitních dopravních tras vycházejících ze stávajících měst. Novou myšlenkou bylo vyšší zhodnocení stavebních investic do dopravních tras (železnice či rychlostní komunikace). Navíc město mělo nabízet snadnou dostupnost zelených ploch a relativně snadné možnosti rozšiřování (prodlužováním konců). Široký ohlas nalezla koncepce lineárního města v řadách avantgardních umělců (kupř. Le Corbusier, N. A. Miljutin či I. Leonidov), později se tento přístup k uspořádání města objevil při plánování některých evropských měst (Kodaň, Paříž, Stockholm, Zlín).1 5 Zahradní město Význam této koncepce popsal Jiří Hrůza: „Nejvýraznější v 19. století zrozenou urbanistickou koncepcí, ovlivňující celý následující vývoj moderního urbanismu, byla myšlenka 'zahradních měst'".16 Jejím autorem byl Ebenezer Howard, který od 90. let 19. století propagoval decentralizované osídlení. Rozšířil ideu města vázaného na samostatný průmyslový podnik vytvořený konkrétním průmyslníkem (R. Owen). Obyvatelstvo mělo být přesunuto ze starých přeplněných měst do rodinných domů měst 1 4 HRŮZA, J. Vývoj urbanismu II. 1. vyd. Praha: ČVUT, 1999. s. 242-251. 1 5 Ibidem, s. 259-260. 1 6 Ibidem, s. 260. 7 zahradních. Zahradní město mělo být: limitováno populační velikostí (32 000 obyvatel), s odpovídajícím počtem pracovních příležitostí, s rozsáhlými zelenými pásy pro účely zemědělské, rekreační a omezující nekontrolovatelný růst, s obecním vlastnictvím pozemků, které by byly pronajímány pro soukromé využití.1 7 Ohlas myšlenky zahradního města byl ve své době mimořádný. V Anglii byla založena Asociace zahradních měst (1899), která později zaštítila výstavbu vzorového zahradního města Letchworth podle plánů R. B. Parkera a R. Unwina. Z dalších příkladů realizace např.: londýnské předměstí Hampstead Garden Suburb, Welwyn u Londýna, Hellerau u Drážďan či Radburn u New Yorku. V 19. století tedy lze vysledovat dvě tendence, které měly vést k ozdravění (a/sanaci) měst prostřednictvím přírody. Buď tím, že se příroda přivede do měst, anebo tak, že se města rozšíří do krajiny, kde bude dostatek prostoru pro přírodní prvky (zahrady, sady, parky, blízké volné přírodní plochy). Pozornost architektů, teoretiků a veřejných činitelů se tak nekoncentrovala pouze na město, ale začala se rozšiřovat z města na jeho okolí, postupně tak vznikají i teorie plánování regionů a států. Průmyslové město Na začátku 20. století představil architekt a urbanista Tony Garnier svůj projekt průmyslového města „Gté industrielle" (1904-1917), ve kterém se projevilo spojení socialistického přesvědčení s moderními architektonickými trendy. Návrhy odrážely vizi nového společenského a hospodářského řádu. Garnierovo průmyslové město s 35 000 obyvateli mělo být nejen regionálním centrem střední velikosti citlivě zasazeným do prostředí, ale také městem socialistickým bez soukromého vlastnictví, kde všechny nezastavěné plochy měly být veřejným parkem. Zajímavé je především oddělení (zónování) průmyslu od obytných ploch včetně množství parkových ploch, které měly harmonicky přecházet do širšího prostředí krajiny. Svými návrhy předjímal další vývoj, především směřování Le Corbusiera ve 20. letech.18 Evoluce města Skotský přírodovědec zakladatel moderního plánování měst a regionů Patrick Geddes se zabýval vztahy mezi člověkem a městským prostředím: „...byl zakladatelem chápání města především jako životního a sociálního prostředí. Dnes se jeho názor právem označuje jako ekologický, protože zdůrazňoval, že „prostředí a organismus, místo a lidé, jsou neoddělitelní".,/L9 Ve svém stěžejním díle „Cities in Evolution" (1915) zdůrazňoval, že základní analytickou a plánovací úrovní je region na rozdíl od dřívějšího města. Zavedl do plánovacího postupu logickou 1 7 HRŮZA, J. Vývoj urbanismu II. 1. vyd. Praha: ČVUT, 1999. s. 260-263. - FRAMTON, K. Moderní architektura: kritické dějiny. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. s. 32-33. 1 8 FRAMTON, K. Moderní architektura: kritické dějiny. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. s. 119-125. 1 9 HRŮZA, J. Vývoj urbanismu II. 1. vyd. Praha: ČVUT, 1999. s. 276. 8 strukturu navazujících kroků - průzkum regionu, jeho charakteristik a trendů, rozbor průzkumu a teprve následné vytvoření plánu.2 0 Jeho přístup byl poměrně kritický vůči jednostrannému architektonickému (výtvarnému) pojetí urbanismu. Myšlenky P. Geddese a jeho následovníka L. Mumforda se staly základem a inspirací pro činnost mnoha regionálních a územních plánovačů v USA i Evropě. Organické město Organický přístup v architektuře rozvíjel americký architekt Frank Lloyd Wright již před první světovou válkou, avšak s aplikací do urbanismu či krajinného plánování přišel až ve 20. letech a dále teoreticky rozvíjel až do let padesátých. Jeho idea tzv. organického města usilovala o přirozený vývoj měst, vývoj postupný, respektující historickou tradici a existující v souladu s přírodními podmínkami. Architekt dokonce odmítal samotnou existenci města, chtěl zachovat hodnoty venkovského života, zároveň ale spoléhal na využití automobilizace. Dostupnost zprostředkovaná automobilem a relativní nezávislost na zdrojích energie byla hlavní východiska, která měla umožnit rozptyl města do krajiny. F. L. Wright neviděl v budoucnosti žádné důvody pro koncentraci aktivit ve městech - předpokládal proto rozptyl jak bydlení, tak pracovních příležitostí. Ve svém klíčovém konceptu „Broadacre City" předjímal dokonce vznik současných suburbánních nákupních center a význam křížení rychlostních komunikací jako růstových pólů.2 1 Město soudobé - zářící - lineární Od začátku 20. let se francouzský architekt Le Corbusier zabýval urbanismem, mezitím se stal ztělesněním funkcionalismu a vůbec moderních trendů v architektuře a urbanismu. Jeho nejvýznamnější urbanistické spisy a projekty jsou: Soudobé město („La Ville contemporaine", 1922); Pian Voisin de Paris, 1925; „Odpověď Moskvě" (1930); Zářící město („La Ville radieuse", 1933-1935) a Lineární město (Alžír, 1934; Zlín, 1935). V těchto projektech se odráží proměnlivost Le Corbusierových přístupů, od „elitářského" Soudobého města přes beztřídní Zářící město, ve kterém hraje hlavní roli zónování jako princip moderního urbanismu, až k Lineárnímu městu, jenž by se svou zástavbou mělo začleňovat do krajiny.22 V praxi byly jeho záměry realizovány pouze velice málo, jeho vliv, zejména v prostředí plánovaných měst po II. světové válce, však byl neoddiskutovatelný. Koncept výškových staveb (tím i 2 0 Tato základní struktura výzkumu platí v územním plánování dodnes. 2 1 MULÍČEK, O. Studijní materiály k předmětu: Z0136 Územní plánování a urbanismus. Informační systém Masarykovy univerzity [on-line], jaro 2009 [cit. 2010-04-06]. Dostupný na WWW: . - FRAMTON, K. Moderní architektura: kritické dějiny. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. s. 218-224. 2 2 KROUPA, J. Moderní architektura: mezi utopií, ideálem a skutečností (elektronická verze). Brno: FSS MU, 2008. s. 24. 9 relativního zahuštění městského prostoru) společně s principem zónování pronikli do řady poválečných městských úprav.2 3 Pásové město Princip pásového (dalšího lineárního) města popsal sovětský architekt N. A. Miljutin v své knize „Socgorod" (1931). Pásové město se mělo skládat ze šesti paralelních pruhů - zón, které měly být uspořádány v následujícím pořadí: 1. zóna železnice, 2. průmyslová zóna, 3. zelená zóna, 4. obytná zóna, 5. zóna parků a sportovního zázemí a 6. zemědělská zóna. Toto uspořádání formovaly hospodářské a politické záměry, model zapůsobil na řadu evropských avantgardních teoretiků (Le Corbusierovo pojetí Zářícího města, K. Teige, zlínský urbanismus,...).24 Funkcionalistické město Pojem funkcionalismu zavedla umělecká avantgarda společně s požadavkem na účelné řešení staveb, především z hlediska provozního. V prostředí měst pak jde o co nejúčelnější provozní uspořádání městské struktury zbavené estetických či jiných uměleckých aspektů. V roce 1928 byla založena organizace Mezinárodní kongresy moderní architektury (CIAM), podle které měl urbanismus sledovat 3 základní funkce: 1. bydlení, 2. práci, 3. oddych a jeho předmětem se mělo stát využití území, organizace dopravy a legislativa. Dle prohlášení CIAM měla být roztříštěná držba pozemků daná trhem a spekulacemi nahrazena pozemkovou ekonomií a účelným prostorovým uspořádáním. V průběhu následujících let jednotlivé kongresy CIAM odmítly tradiční podoby městské zástavby (uzavřené bloky a koridory ulic) a preferovaly geometrické, logické a funkční zastavění.2 5 Přelomovým momentem byl kongres CIAM v Athénách (1933) s tématem Funkční město, které bylo vymezeno tím, že jeho forma je určována primárními funkcemi: bydlení, práce, rekreace, doprava jako spojující prvek (+ historické dědictví měst). Výsledným dokumentem byla Athénská charta. Charta rozvinula původní teze CIAM: odmítnula způsob výstavby průmyslových měst 19. století, ve kterých docházelo k smíšení jednotlivých funkcí, a nabídla koncept segregovaných funkčních zón. Myšlenka striktní funkční separace však ve svém důsledku vedla často k větší degradaci kvality městského prostředí než při funkčním míšení. Teze Athénské charty se nicméně uplatnily při obnově evropských měst po druhé světové válce, kdy při masové výstavbě přišly ke slovu monofunkční obytné zóny, automobilové tepny a jednotné zastavovací systémy.2 6 2 3 FRAMTON, K. Moderní architektura: kritické dějiny. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. s. 209-217. 2 4 FRAMTON, K. Moderní architektura: kritické dějiny. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. s. 206-207. 2 5 HRŮZA, J. Vývoj urbanismu II. 1. vyd. Praha: ČVUT, 1999. s. 299. 2 6 ČEŠKA, A. Reflexe Athénské charty v urbanistických dokumentech směřujících k trvalé udržitelnosti. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Katedra environmentálních studií, 2005. s. 30-37. Vedoucí práce prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc. - HRŮZA, J. Charty moderního urbanismu. 1. vyd. Praha: Agora, 2002. s 41-48. 10 Plánování krajin - regionů - území v první poloviny 20. století Urbanismus se s rozvojem myšlenek zahradního města a zvyšující se úlohou okolí měst začal zajímat i krajinu a její plánování, postupně tak od prvních let 20. století můžeme hlavně v Anglii a USA mluvit o širším plánování prostoru (Town and Country planning). Tento název je pak často spojován s jinými příbuznými jako: regionální plánování, prostorové, krajinné. U nás se nakonec po druhé světové válce ujalo označení „území plánování" (v anglicky mluvícím prostředí stále platí „Town and Country planning"). Oddělené zůstává pak plánování krajinné (Landscape planning). Novodobé urbanistické názory byly projednávány a šířeny mezinárodně především díky „Mezinárodní federaci pro bydlení a stavbu měst" (International Federation for Housing and Town Planning) se sídlem v Londýně, která pořádala od svého založení v roce 1913 řadu kongresů. Předsedy federace byli např. E. Howard či R. Unwin. Krajinným plánováním se pak zabývaly především kongresy v Amsterodamu (1924) a v Paříži (1928). Z jejich rezolucí alespoň některé výroky: neomezený růst není žádoucí, velkoměsta by měla být trvale lemována zelenými pásy, je potřeba věnovat se intenzivněji dopravním otázkám.2 7 Na přelomu 19. a 20. století disponovalo pouze málo měst uceleným územním plánem - města si zpracovávala pouze asanační plány městských jader či regulační plány nově vznikajících předměstí. Tyto plány byly zaměřeny spíše na technické řešení nové zástavby (hlavní roli zde většinou hrál městský geometr), nežli na řešení funkčních a prostorových aspektů. Soustavná urbanistická činnost se rozvíjela až v meziválečném období. Pouze malý zlomek z plánů, návrhů a koncepcí vzniklých před druhou světovou válkou byl ovšem realizován. Mezi výjimky patřil např. Amsterdam, který v roce 1934 zpracoval moderní územní plán přinášející koncept velkých kompaktních sídlišť.28 Nekontrolovaná expanze měst pak (nejdříve opět v Anglii) vyústila v řadu problémů. Docházelo k rozsáhlému záboru zemědělské půdy s výsledným dopadem na samozásobitelské schopnosti státu, negativní vliv se projevoval i v průmyslových oblastech a jejich hospodářské činnosti a všeobecně i v dopadu na přírodní prostředí. I proto se nejdříve v Anglii přistupuje k podrobnějšímu právnímu vymezení stavební činnosti a vydávání zákonů o regionálním a krajinném plánování. Legislativního podložení regionálního a krajinného plánování se dočkaly i další vyspělé státy (USA, Německo, Francie, Švýcarsko, atd.), u nás vznikl první zákon týkající se územního plánování až v roce 1949. Na závěr této kapitoly tak lze citovat výrok Rostislava Šváchy: „K ideji regionálního plánování dospěli architekti z obdobných příčin, zjakých se v druhé polovině 19. století zrodilo plánování urbanistické. Urbanismus chtěl ovládnout a zkulturnit bezhlavý vývoj 2 7 KUBÍK, L Za ochranu a zvýšení krásy kraje. Krása našeho domova, 1932, roč. 24, s. 26-27. 2 8 MULÍČEK, O. Studijní materiály k předmětu: Z0136 Územní plánování a urbanismus. Informační systém Masarykovy univerzity [on-line], jaro 2009 [cit. 2010-04-06]. Dostupný na WWW: . 11 průmyslových měst. Regionální plánovači toužili navíc získat kontrolu nad prostorem mezi těmito městy.'"29 2 9 ŠVÁCHA, R. Architektura čtyřicátých let. In: PLATOVSKÁ, M. - ŠVÁCHA, R. (eds.) Dějiny českého výtvarného umění 1939/1958 (V). 1. vyd. Praha: Academia, 2005. s. 37. 12 2 SITUACE V ČESKÝCH ZEMÍCH Vývoj českého urbanismu do jisté míry následoval vývoj v západní Evropě a v USA. Před první světovou válkou lze spatřit první náznaky, po válce se pak posun urbanistické tematiky „od města ke krajině" projevil výrazněji. Postupně se takový posun začal projevovat i myšlenkami a názory některých autorů, které bychom mohli označit za environmentálni. Tato část tedy představuje okolnosti, vývoj a hlavní problémy českého urbanismu, ale také počátky územního plánování a jména československých architektů, inženýrů a biologů, u kterých se projevilo environmentálni myšlení.3 0 2.1 Od pražské asanace k hospodářské krizi (1895-1931) Pražská asanace začala roku 1895 a hlavní zásahy skončily s vypuknutím první války. Původní význam slova asanace byl ozdravění, postupně ale začal zastupovat spíše slovo bourání.3 1 Tato velká akce, mimochodem velice diskutovaná, bouřlivá, ožehavá a komplikovaná, byla soustředěna ještě pouze na město. Je proto dobrým příkladem staršího pojetí urbanismu (19. století), kdy se při plánování města nepřekračují jeho hranice. Po první světové válce se ale pozornost architektů, inženýrů i úředníků začala zaměřovat i na širší okolí měst, na vesnice, kraje, regiony, životní prostředí, celé území států. Rozpravy se postupně přesouvaly z regulačních a upravovacích plánů největších měst, od jejich center k okrajům, přes města menší až k vesnici, vznikaly plány širšího okolí sídel, a postupně se začalo mluvit o regionálních a krajinných plánech, regionálním a krajinném plánování. Prvních léta nové republiky se nesla v duchu konsolidace poměrů - hospodářských i sociálních. Byla překonána poválečná krizová období a přibližně od roku 1924 lze hovořit o konjunktuře, která postupně skončila kolem roku 1930 v důsledku světové hospodářské krize i domácích poměrů. Zatímco před vznikem Československa bylo plánování měst v českých zemích obráceno spíše ke vzorům rakouským, německým a méně anglickým, po roce 1918 je pozornost zaměřena více k Britským ostrovům, USA ale i k Německu, jehož regionální plánování se poprvé projevuje již v Porúří (od roku 1920), výrazněji pak ve třicátých letech. HLAVNÍ MĚSTO PRAHA Po válce se důležitým momentem pro český urbanismus stal vznik Velké Prahy (1. 1. 1922). Praha jako největší a hlavní město nové republiky přitahovala pozornost mnohých architektů. V Praze totiž problémy města byly koncentrovanější a mnohdy předjímaly budoucí problémy jinde. Kupř. otázky 3 0 Následující vymezení podkapitol na jednotlivá období je pouze orientační, změny, které text sleduje se totiž mnohdy projevovaly postupně. Rozvržení do předložených celků by mělo sloužit pouze k lepší orientaci. 3 1 HRŮZA, J. Vývoj urbanismu II. 1. vyd. Praha: ČVUT, 1999. s. 233-234. 13 památkové péče, nových sídlištních celků, propojování s okolními obcemi, spekulace se stavebními pozemky, ale také problémy zastavování přírodního prostředí, rekreačních ploch a jiných významných krajinných celků. V urbanistických článcích z 20. - 40. let je tak přirozeně největší pozornost věnována právě Praze. I její problémy podněcovaly myšlení, nové přístupy a návrhy architektů, kteří se později přikláněli k ochraně, šetření, nezastavování krajiny, přírody. Se vznikem Velké Prahy byla založena Státní regulační komise, která měla vytvořit regulační a zastavovací plán zaručující jednotný stavební rozvoj města. Členy byli mnozí významní českoslovenští odborníci nejrůznějších oborů od architektů až k hygienikům. Práce však nebyla jednoduchá a mnohých cílů dosaženo nebylo. Přesto a právě proto dala podnět pro mnohé články, výzvy, kritické sondy. Již vtom je význam Prahy pro československý urbanismus zásadní. Navíc se nástupnickou institucí roku 1940 stala Plánovací komise pro hlavní město Prahu a okolí, čímž se oficiálně potvrdila potřeba plánování širšího okolí města a zároveň i plánovací a urbanistická vyspělost okupující země.3 2 ÚSTAV PRO STAVBU MĚST PŘI MASARYKOVĚ AKADEMII PRÁCE Velmi aktivní a moderně orientovaná byla v období první republiky Masarykova akademie práce (MAP), která navazovala na předválečnou Technicko-hospodářskou jednotu. Jako její součást vznikl v listopadu 1922 Ústav pro stavbu měst (ÚSM) zabývající se moderně chápanými celostátními problémy osídlování, dopravy, vodních cest a celkově tvorbou krajiny. Podle Ladislava Kubíka byl vznik ÚSM zásluhou nejvíce Vladimíra Zákrejse,3 3 nedoceněného architekta, urbanisty, restaurátora a loutkaře.3 4 Ten již před první světovou válkou ve svých časopiseckých článcích seznamoval čtenáře s aktuálními trendy především z Britských ostrovů, představoval teorie i praxi zahradních měst, ale zabýval se i regulačními plány anebo přírodně hodnotnými celky.35 Upozorňoval, že při tvorbě regulačních plánů by se mělo pamatovat nejen na ochranu historických památek, ale také na přírodní krásy. Pro vývoj našeho územního plánování si uchovává význam jeho studie „Vědecké základy stavby měst", vypracovaná při příležitosti založení ÚSM, publikace „Plány upravovací" z roku 1923,36 nebo přednáška v ÚSM z téhož roku, kde pravděpodobně poprvé veřejně představil svůj návrh národního upravovacího plánu.3 7 V roce 1925 pak MAP vydala Zákrejsův spis předjímající o několik let příští vývoj v Československu „Methodické 3 2 FIERUNGER, O. Plánovací komise pro hl. město Prahu a okolí. Architektura, 1940, roč. 2, s. 74. 3 3 Více o osobnosti: Příloha č. 1: Medailony vybraných architektů, stavitelů a přírodovědců. 3 4 KUBÍK, L Za ochranu a zvýšení krásy kraje. Krása našeho domova, 1932, roč. 24, s. 90. 3 5 ZÁKREJS, V. Regulační plány venkovských měst. Krása našeho domova, 1908, roč. 4, s. 108-112,120-123. ZÁKREJS, V. Letchworth, zahradní město. Krása našeho domova, 1911, roč. 7, s. 145-150. - ZÁKREJS, V. Budoucnost Šárky. Krása našeho domova, 1914, roč. 10, s. 51-55. - ZÁKREJS, V. Několik poznámek o stavbě měst a ochraně památek. Krása našeho domova, 1915-17, roč. 11, s. 45-49. 3 6 HRŮZA, J. Urbanistická výročí, červenec - srpen 2000. Urbanismus a územní rozvoj, roč. 3, č. 4/2000. s. 43. 3 7 KUBÍK, L Za ochranu a zvýšení krásy kraje. Krása našeho domova, 1932, roč. 24, s. 90. 14 řešení plánů upravovacích",38 ve kterém autor v rozpracované verzi doporučoval např. vytvoření národního plánu (ve významu dnešní politiky územního rozvoje). VYSOKÉ ŠKOLY A URBANISMUS Pro rozvoj environmentálních myšlenek v architektuře hrála důležitou roli i vysokoškolská výuka mladých architektů. Právě zde se formovaly jejich názory a budoucí směřování a to především s rozvojem výuky urbanismu - výstavby měst. V roce 1920 byla Pražská polytechnika přejmenována na České vysoké učení technické (ČVUT). Vysoká škola architektury a pozemního stavitelství pak byla jednou ze 7 vysokých škol (fakult) ČVUT. Jejím prvním děkanem byl Antonín Balšánek, v roce 1922 tento post přejal Antonín Engel,39 který v roce 1925 založil první samostatný Ústav stavby měst a zároveň byl vedoucím Ústavu architektoniky. Alois Mikuškovic4 0 přešel v roce 1929 z Ústavu architektoniky na Ústav stavby měst a později převzal na dlouho jeho vedení. Od roku 1927 zde přednášel i stavební rada hlavního města Prahy Jaroslav Vaněček/1 který v temže roce začal vydávat odborný časopis Stavba měst a venkovských obcí. Trojice Antonín Engel, Alois Mikuškovic a Jaroslav Vaněček měla svou přednáškovou, publikační i teoretickou činností zřejmě největší vliv na rozvoj urbanismu jako studijního oboru i praktikované vědní disciplíny. Škola architektury na AVU také přispěla k rozvoji studia urbanismu především díky nástupci po Janu Kotěrovi - Josefu Gočárovi, který školu vedl od roku 1924 do druhé světové války a který svou projekční činností přispěl k rozvoji několika měst, na prvním místě Hradce Králového. V letech 1919-1920 vznikl obor architektury a pozemního stavitelství i na České vysoké škole technické v Brně. Hlavní postavou meziválečného období byl Adolf Liebscher, který byl od roku 1922 mimořádným a v letech 1929-1949 řádným profesorem pro architekturu a stavbu měst. právě on se v počátcích nejvíce zasloužil o výuku urbanistických předmětů.4 2 Jeho nástupcem se pak stal Bohuslav Fuchs a v letech 1919-1924 zde působil i honorovaný docent urbanismu Vladimír Zákrejs. Ve válečných letech 1939-45 byly vysoké školy uzavřeny. BRNO A ZLÍN Na vývoj zkoumaných myšlenek a teorií mělo vliv i jiné - ne pouze pražské - prostředí. Problematika Prahy a jejího okolí sice byla zásadní, instituce zkoumají plánování měst a později regionů sice sídlily v Praze, dvě ze tří škol, na kterých se vyučoval urbanismus, byly rovněž pražské, ale zbývají ještě nejméně dvě města, která významně zasáhla do teorie urbanismu a regionálního plánování: Brno a Zlín. Brno nejen kvůli třetímu vzdělávacímu urbanistickému institutu, ale především 3 8 ZÁKREJS, V. Methodické řešení plánů upravovacích. 1. vyd. Praha: Ústav pro stavbu měst při M.A.P., 1925. 58 s. 3 9 Více o osobnosti: Příloha č. 1: Medailony vybraných architektů, stavitelů a přírodovědců. 4 0 lbidem. 4 1 Ibidem. 4 2 LIEBSCHER, A. Odbor architektury a pozemního stavit, na čes. vys. škole technické v Brně - Reforma studia v rámci jednotné vysoké školy architektury. Architekt SIA, 1936, roč. 35, s. 53-58. 15 díky projektujícím architektům, z nichž někteří byli ve dvacátých letech seskupeni na městském stavebním úřadě. Někdy je skupina těchto brněnských funkcionalistů označována jako brněnská architektonická (urbanistická) škola, jejími představiteli byli např.:. Např.: Jindřich Kumpošt, Bohuslav Fuchs nebo František Sklenář.4 3 Brněnští urbanisté tvrdili, že město nelze úspěšně a vyváženě projektovat bez jeho zázemí a širších souvislostí sídelních, dopravních, sociálních, hospodářských a přírodních.4 4 Své myšlenky představili kupř. v projektech na regulační plán Brna (1927), nebo v soutěži nových územních dimenzí na Zájmovou oblast Velkého Brna (1933).45 Důraz na širší - regionální plánování se tak doplňoval názory, které se objevovaly v Praze. Město Zlín se začalo intenzivně rozvíjet již před první světovou válkou, avšak až po stabilizaci poměrů a rozvoji baťových závodů se mohlo přejít k realizacím urbanistických plánů a to přibližně od poloviny dvacátých let. Tomáš Baťa vycházel při výstavbě Zlína z teorie zahradních měst, uplatnila se zde ale i teorie lineárního města, se kterou přišel Soria y Mata, později také teorie pásového města N. A. Miljutina, kterou publikoval v roce 1931 pod názvem Socgorod, anebo teorie funkcionalistického města vycházející z mnohých Le Corbusierových apelů.4 6 Hlavními urbanistickými tvůrci Zlína byli: František Lydie Gahura, Vladimír Karfík, Jiří Voženílek. Svým nerealizovaným projektem přispěl dokonce i sám Le Corbusier v roce 1936. Při realizaci tohoto moderního, později funkcionalistického, vědeckého, socialistického města mohli i ostatní architekti konfrontovat různé teoretické výzvy a proklamace s praxí a mohli sledovat vývoj zdejších problémů. PŘÍRODOZPYTCI Na architekty a urbanisty zřejmě hlouběji zapůsobily texty přírodovědců a ochránců přírody, kteří upozorňovali na negativní vlivy člověka na přírodu sice již několik desítek let, avšak až za první republiky jejich hlasy zesílily, měly vědecké podklady a postupně větší podporu z jiných oborů i samotného obyvatelstva. Od roku 1909 měl přímý vliv na českou ochranářskou činnost německý ochránce přírody Hugo Conwentz. U nás byl aktivní především v oblasti Šumavy, kde se zaměřoval na ochranu přírodních památek. V roce 1914 zapůsobila na mnoho evropských inženýrů a architektů jeho přednáška na baltském kongresu inženýrů v Malmo, do českého prostředí jí uvedl svým překladem J. Emler.47 H. Conwentz v jednotlivých tématech (stavba silnic, železnic, vodní stavby, vodopády, elektrotechnika, 4 3 NOVÝ, O. Česká architektonická avantgarda. 1. vyd. Praha: Prostor, 1998. s. 247. 4 4 lbidem. s. 247. 4 5 Velké Brno vzniklo již v roce 1919, tedy o tři roky dříve než Velká Praha. 4 6 NOVÁ, D. Zlín - funkcionalistické město v zahradách. Zahrada - park - krajina [on-line], roč. 4/2005 [cit. 2010-03-09]. Dostupné na WWW: . 4 7 CONWENTZ, H. Zřetel k ochraně přírody při stavbách inženýrských. Krása našeho domova, 1915-17, roč. 11, s. 49-51, 73- 74, 97-100, 114-118. 16 hutnické a chemické továrny) konfrontoval inženýrská díla s ochranou krajiny a pokusil se najít řešení, jak chránit krásu přírody a domoviny.48 Ochrana přírody po roce 1918 byla spojena s ochranou kulturních památek, obé bylo výsledkem dobového národního uvědomění, snahy navázat a chránit vlastní národní historii, území, bohatství a to nejen kulturní, ale i přírodní. Šlo tedy o ochranu domoviny. V první republice proto byla ochrana přírody (především ve smyslu konzervace) podřízena Ministerstvu školství a národní osvěty. V roce 1919 byli jmenováni konzervátoři pro ochranu přírody na státní i okresní úrovni - podobně jako konzervátoři památkoví. I úřady památkové spojovaly ochranu památek přírodních a kulturních.4 9 Ve dvacátých letech hojně publikoval Jan Svatopluk Procházka5 0 a velice tak přispěl k rozšíření povědomí o potřebách ochrany přírody. Přírodovědec, pracovník Národního muzea v Praze, lektor pro obor ochrany přírody na Univerzitě Karlově i na ČVUT.5 1 Na rozdíl od Hugo Conwentze se již plně zaměřoval na ochranu přírody jako celku: „Dnes nám již nejde o přírodní, zajímavé jednotliviny, dnes musíme již znáti i ochranu domácí přírody jako celku".52 V této krátké citaci je možné spatřit hned několik dobových tendencí: od ochrany přírodní památky k ochraně většího území, od „jednotlivin" k celku a důraz na domovinu a ochranu národního dědictví. Na odkaz tohoto významného ochránce přírody navazoval jeho současník Jaromír Klika,53 který rovněž patřil mezi nejvýznamnější osobnosti v oblasti moderního poznávání přírody a její ochrany. Přednášel na ČVUT a na Vysoké škole chemicko-technologické, kde vedl Ústav technické botaniky. Od roku 1918 přispíval do časopisu Krása našeho domova a hlavně díky němu se zvýšila vědecká úroveň tohoto časopisu. Spojil pohled přírodovědecký s ochranářským a okrašlovacím. Od let třicátých se jeho články více dotýkaly otázek ochrany přírody, za druhé světové války pak ve svých článcích a knihách promlouvá i do krajinného - regionálního plánování. Nejstarším z trojice nejvýznamnějších ochránců přírody, kteří měli jistý vliv i na urbanismus a plánování v prvorepublikovém Československu, byl Rudolf Maximovič.5 4 Je považován za skutečného zakladatele ochrany přírody v ČSR. Vletech 1922-1948 byl generálním (ústředním) konzervátorem státní péče o ochranu přírody, vytvořil tak základ státní ochrany přírody v ČSR. Jeho přínos byl především v úřednické činnosti (za jeho působení bylo vyhlášeno např. kolem 150 chráněných území), v aktivní ochraně přírody a pro téma této práce důležité aktivity v oblasti krajinného plánování. To se však projevilo až na počátku čtyřicátých let. 4 8 CONWENTZ, H. Zřetel k ochraně přírody při stavbách inženýrských. Krása našeho domova, 1915-17, roč. 11, s. 118. 4 9 MAXIMOVIČ, R. Příspěvky k dějinám ochrany přírody. Zprávy památkové péče, 1942, roč. 6, s. 93-104. 5 0 Více o osobnosti: Příloha č. 1: Medailony vybraných architektů, stavitelů a přírodovědců. 5 1 MAXIMOVIČ, R. Příspěvky k dějinám ochrany přírody. Zprávy památkové péče, 1942, roč. 6, s. 93-104. 5 2 PROCHÁZKA, J. S. Dnešní a budoucí význam ochrany přírody. Krása našeho domova, 1928, roč. 20, s. 97. 5 3 Více o osobnosti: Příloha č. 1: Medailony vybraných architektů, stavitelů a přírodovědců. 5 4 Ibidem. 17 2.2 „Od města ke krajině" (1931-1939) Od třicátých letech lze sledovat první skryté a většinou na příliš vyhraněné projevy environmentálního myšlení, které bylo spojeno s tehdejšími společenskými, hospodářskými i počínajícími ekologickými nesnázemi. Začala se zřetelně projevovat změna v pozornosti, kterou urbanističtí teoretici věnovali krajině a přírodě. I proto se následující dvě podkapitoly podrobněji věnují jednotlivým autorům a jejich textům. HOSPODÁŘSKÁ A SPOLEČENSKÁ KRIZE (1931-34) Na začátku let třicátých se začala hospodářská konjunktura měnit ve velkou hospodářskou krizi, jenž u nás vyvrcholila v letech 1931-1933. Stavební rozvoj se zpomalil a architekti měli více času a prostoru pro teoretizovania zároveň příležitost nabídnout praktická řešení. Od počátku 30. let byli aktivní dodnes bohužel málo prozkoumaní architekti Otokar Fierlinger a Josef Karel Říha. Otokar Fierlinger55 zakladatel moderní české zahradní architektury a významný urbanista seznamoval čtenáře československých architektonických časopisů již od začátku 20. let s aktuálními trendy světového urbanismu, krajinného plánování, zahradní architektury i navrhování veřejných prostranství.56 Jako jeden z prvních se také začal věnovat úpravě - ozdravění - asanaci venkovských obcí.5 7 O pět let mladší Josef Karel Říha5 8 se od roku 1923 věnoval samostatné praktické projekční činnosti, jeho články a teoretické úvahy se ale objevují až od roku 1931 s tematikou regulačních plánů, (konkrétněji např. problémy městských zelených pásů5 9 ). Komplexní pojetí plánování měst se projevilo v první souhrnné a ve své době zásadní práci. Vypracováním textu Město a upravovacíplán60 pověřil ÚSM při MAP právě O. Fierlingera a J. K. Říhu, kteří redigovali texty odborníků z nejrůznějších oborů.6 1 Vznikl tak stručný přehled metodiky a dobové techniky tvorby regulačních plánů, plánování měst a jejich okolí a příslib plánů regionálních. Již nechybí kapitoly o rekreaci a zelených plochách či o ochraně přírodních památek. Josef Karel Říha se pak v druhé polovině 30. let zaměřoval na problematiku rozvoje venkova, vesnice a regionálního plánování. Mimoto stále seznamoval čtenáře s urbanistickým děním v západní 5 5 Více o osobnosti: Příloha č. 1: Medailony vybraných architektů, stavitelů a přírodovědců. 5 6 Např.: FIERLINGER, O. Soustavy volných ploch ve městech amerických. Styl, 1922-23, roč. 3 (8), s. 93-111. - LAYE, CH. D. Americké myšlenky o krajinářské komposici užitkových ploch (překlad O. Fierlinger). Styl, 1922-23, roč. 3 (8), s. 111-112. FIERLINGER, O. Krajinářská architektura v Americe. Volné směry, 1929-30, roč. 27, s. 234-236 a 257-267. - FIERLINGER, O. Mezinárodní kongres pro bytovou péči a stavbu měst v Berlíně 1931. Styl, 1931-32, roč. 11 (16), s. 52-59. - FIERLINGER, O. Řešení rekreačních otázek kulturní cizině. Architekt SIA, 1933, roč. 32, s. 144-145. 5 7 FIERLINGER, O. Asanace venkovské obce Kvasnic na Moravě. Stavba, 1923, roč. 2, s. 102-106. 5 8 Více o osobnosti: Příloha č. 1: Medailony vybraných architektů, stavitelů a přírodovědců. 5 9 ŘÍHA, J. K. Zelený pás. Stavitel, 1931, roč. 12, s. 138-142. 6 0 FIERLINGER, O. - ŘÍHA, J. K. Město a upravovací plán. 1. vyd. Praha: Spolek československých inženýrů, 1932,140 s. 6 1 Z celkového počtu čtrnácti přispěvatelů např.: doktor medicíny L. P. Procházka, konzervátor a ochránce přírody R. Maximovič, památkář a architekt K. F. Kůhn, ale také pro další části této práce důležití J. Vaněček nebo mladý E. Hruška. 18 Evropě.6 2 Otokar Fierlinger se zase věnoval moderní zahradní architektuře a rekreačním plochám ve městech. Dále přispíval do časopisů svými výpisky z mezinárodních kongresů a zabýval se rovněž urbanismem a regionálním plánováním.6 3 Vyvrcholením jeho snah pak byla samostatná publikace „Zahrada a obydlí", ve které shrnul moderní trendy a představil vlastní pojetí zahradní a sadové architektury.64 Výše zmíněný Alois Mikuškovic psal již od roku 1930 články v časopise Stavba věnované budování měst ale i regionálním plánům. I dnes jsou podnětné části o regionálním plánování, ve kterých formuloval nezbytnost řešit „úzký vztah mezi městským organismem a okolím a mezi městy navzájem", což vyžaduje posun urbanistické tematiky „od města ke krajině".65 V roce 1933 sepsal nejvýznamnější práci Technika stavby měst.ee Jestliže kniha od O. Fierlingera a J. K. Říhy byla určená spíše pro komunální pracovníky, kniha tato měla přinést zhuštěný přehled dosavadního vývoje v technice stavby měst a naznačuje možnosti dalšího vývoje. Jiří Hrůza k tomu uvedl: „Co do své úrovně i obsahu se může přinejmenším měřit s v tomtéž roce vydaným dnes již klasickým spisem P. Abercrombieho „Town and Country Planning"."67 Ve spise autor přirozeně spojuje plánování měst a krajiny (regionů), zachází s pojmy jako regionální plán, centralizace a decentralizace, zabývá se významem přírodních podmínek, urbanistickými aspekty dopravy, bydlení, průmyslové výstavby, zelení a podílem přírodních ploch. V letech vrcholící hospodářské krize byl vytištěn ještě jeden text důležitý po stránce faktografické i názorově-myšlenkové. Jeho autorem byl dnes zapomenutý třetí předseda ÚSM Ladislav Kubík.6 8 Časopis Krása našeho domova vydal během roku 1932 seriál textů, ve kterých L. Kubík stručně prezentuje nejenom své přesvědčení o nutnosti ochrany přírody, cíle ÚSM, ale také potřebu plánovat města a krajiny na národní úrovni.6 9 Navazoval tak na svého předchůdce na pozici vedoucího ÚSM Vladimíra Zákrejse. Samotný text je prozkoumán v analytické části. Je nezbytné připomenout ještě jednu rovinu tehdejší architektury, urbanismu a společnosti vůbec. Tou bylo šíření levicových myšlenek. Nesouhlas s liberalistickým směřováním společnosti, sílící společenské 6 2 Kupř.: ŘÍHA, J . K. Anglie a mezinárodní kongres federace pro stavbu měst v Londýně. Stavitel, 1935, roč. 15, s. 42-56. ŘÍHA, J. K. Úprava vesnice a venkovských krajů. Architekt SIA, 1936, roč. 35, s. 97-102. - ŘÍHA, J. K. (red.) Vesnice - půda a plán. 1. vyd. Praha: Knihovna Péče o zdraví venkova, 1937,166 s. - ŘÍHA, J. K. Regionální plánování ve Švýcarech. Architekt SIA, 1938, roč. 37, s. 152. 6 3 Např.: FIERLINGER, O. Soudobé snahy v úpravě zahrad. Styl, 1933-34, roč. 13 (18), s. 143-158. - FIERLINGER, O. MIKUŠKOVIC, A. K osídlovací otázce v Československé republice. Stavba, 1934-35, roč. 12, s. 133-138. - FIERLINGER, O. Kongresy: Mezinárodní kongres pro stavbu měst a bytovou péči v Londýně. Stavba, 1934-35, roč. 12, s. 186. - FIERLINGER, O. O pražských sadových a rekreačních plochách. Krása našeho domova, 1939, roč. 31, s. 9-12, 33-37. 6 4 FIERLINGER, O. Zahrada a obydlí: Základní zásady zahradní komposice. 1. vyd. Praha: Jan Laichter, 1938. 55 s. 6 5 MIKUŠKOVIC, A. Regionální plán. Stavba, 1930-31, roč. 9, s. 10. A dále: MIKUŠKOVIC, A. Stavba měst na berlínské výstavě 1931. Stavba, 1931-32, roč. 10, s. 22-29. - MIKUŠKOVIC, A. Urbanisace a desurbanisace. Stavba, 1931-32, roč. 10, s. 65-66. 6 6 MIKUŠKOVIC, A. Technika stavby měst. 1. vyd. Praha: Klub architektů, 1933,186 s. 6 7 HRŮZA, J. Kalendárium 2002: Alois Mikuškovic. Urbanismus a územní rozvoj, 2/2002, roč. 5. s. 38. 6 8 Více o osobnosti: Příloha č. 1: Medailony vybraných architektů, stavitelů a přírodovědců. 6 9 KUBÍK, L. Za ochranu a zvýšení krásy kraje. Krása našeho domova, 1932, roč. 24, s. 8-9, 26-27,39-40, 55 a 88-90. 19 napětí, každodenní problémy jako např. nevyřešená bytová nouze, vysoká nezaměstnanost, špatné pracovní podmínky, nedostatečná vybavenost bytů, spekulace se stavebními pozemky, ale také zprvu přitažlivý vzor v SSSR, to vše vedlo ke vzniku Levé fronty (1929).70 Činnost architektů sdružených v Levé frontě vyvrcholila v roce 1932 sjezdem socialistických architektů. V roce 1933 pak mnoho mladých architektů vstoupilo do Svazu socialistických architektů, jehož předsedou byl zvolen Jiří Kroha. Architekti tak chtěli vyjádřit nejčastěji ideologický nesouhlas s tehdejším vývojem společnosti, architektonickou tvorbou a navrhováním měst, které příliš odpovídalo liberálnímu kapitalismu, jenž vyústil až do světové hospodářské krize kulminující v ČSR právě v roce 1933. Do svazu mimo jiných vstoupili například i níže zkoumaný Ladislav Žák nebo Karel Honzík. Důležitou osobností 20.-40. let byl levicový avantgardní teoretik architektury, umění a vědy Karel Teige, jeho ostré kritiky, teorie a nápady často podněcovali ostatní architekty a teoretiky k vlastnímu vyjádření. Na začátku třicátých let se Teige věnoval výlučně sociologii architektury - urbanismu a antifašistické publicistice. Byl předním propagátorem funkcionalismu a konstruktivismu, které chápal jako službu vědy a techniky potřebám lidské přirozenosti. Architektura pro něj byla vědeckou disciplínou, která měla být determinována společensky.7 1 Teige však nebyl zdaleka vždy následován, proti jeho pojetí vystoupil, i když ne zcela adresně, Karel Honzík již v polovině 20. let,7 2 anebo přímo J. K. Říha se v roce 1934, kdy se stavěl proti Teigeho vědeckému konstruktivismu svým velice trefným hodnocením: „Pokud se týká působení K. Teigeho mezi architekty, nebylo by ku prospěchu jeho i jich došlo k takovému úpadku zdravého rozumu, kdyby se byl při svém působení setkal s dostatkem moudrého odporu ... [což] se stalo velmi zřídka. A tak si navykl pokládati odpor jen za politickou reakci a jiní s ním.'m MEZI KRIZÍ A VÁLKOU (1934-1939) Další období lze pracovně vymezit lety 1933/34 a 1938/39. Počátek určila odeznívající hospodářská krize a konec vypuknutí druhé světové války, respektive nacistický zábor pohraničních oblastí Československa. Zkušenost architektů i obyvatel s první světovou válkou, následky spekulací a světovou krizí orientovaly mnohé snahy proti liberálnímu kapitalismu. Proti liberalismu, který prosazoval soukromé dílčí zájmy a způsobil mnohé krize (společenské, hospodářské, morální a nakonec i ekologické), se stále častěji vymezovaly snahy o preferování celku, 7 0 Úkolem Levé fronty bylo propagovat socialistickou kulturu a rozvíjet spolupráci mezi pokrokovou inteligencí a dělnickou třídou. Skupiny Levé fronty se zformovaly v řadě měst a v rámci organizace se též postupně vytvářely specializované pracovní sekce podle různých oborů: architektonická, filozofická, sociologická, ekonomická, literární, aj. Hlavními představiteli byli: K.Teige, J. Fučík, V. Vančura, S. K. Neumann, J. Kroha, K. Honzík, I. Sekanina, L. Linhart a další. 7 1 PEŇÁS, J. TEIGE Karel. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století [on-line]. 1998 [cit. 2010-04-02]. Dostupné na WWW: . 7 2 HONZÍK, K. Toporná modernost. Pásmo, 1925-26, roč. 2, s. 43-44. - DVOŘÁKOVÁ, D. "Toporná modernosť' - Teorie funkcionalismu Karla Honzíka v letech 1930 - 1950, její zdroje a paralely. Umění, roč. 53, č. 2/2005, s. 143. 7 3 Více v: NOVÝ, O. Česká architektonická avantgarda. 1. vyd. Praha: Prostor, 1998. s. 270. 20 jednoty, společnosti, nesobectví. Tento „kult jednoty'm se projevoval nejrůznějšími způsoby. Od socialistických teorií měst a regionů, přes organické a emociální tendence v architektuře až k dobovému příklonu k vesnici, venkovu, přírodě - tedy rustikalismu, vernakularismu, ale také národu a vlasti - národovectví a vlastenectví a nakonec i ochranářství. Tyto tendence se různě prolínaly a i v dílech jednoho architekta se mohly časem různě měnit spojovat a rozplétat. Řešením a nástupcem liberalismu se pak stalo pro mnohé právě plánování - měst, regionů či dokonce života obyvatel. Příkladem může být samotný funkcionalismus, který se ve třicátých letech přetvářel, už to nebyl onen čistý funkcionalismus konce dvacátých let a začátku třicátých, ale získával různé obměny. Organičnost zase v dílech některých architektů odkazovala na zohlednění celku, který je již od dob Aristotela více než jen součtem částí, má přidanou hodnotu. Teoreticky i prakticky na tento aspekt architektury nejviditelněji upozorňoval již od konce 19. století F. L. Wright.75 Podobné organické tendence lze ve 30. letech sledovat ve stavbách mnohých evropských architektů, kupř. nám nejbližších německých (Hugo Haring a Hans Scharoun), kteří ovlivnili např. bratry Šlapety či mladého Ladislava Žáka. Organičnost se tak úzce pojí právě s metamorfózami funkcionalismu a bývá spojována např. i s funkcionalismem emocionálním. Za jeho nejvýraznější zástupce bývají u nás považováni Obrel a Karel Honzík. Pod organické tendence v architektuře lze tedy spojovat s nejrůznějšími směry od biomorfních tvarů staveb až k filozoficky, emociálně, psychicky, ale i společensky a ideologicky pojatému projektování. Již ve 30. letech se svými články teoreticky prosazují dva budoucí významní zástupci environmentálních myšlenek Ladislav Žák a Emanuel Hruška. Ladislav Žák po článcích věnovaných široké tematice (od připomínek k architektonickým soutěžím, přes problematiku bytů a socialistickou architekturu až k směřování budoucí moderní architektury) se jeho texty přibližně od roku 1936 začínají dotýkat problémů životního, resp. přírodního prostředí. V roce 1937 byla realizována jeho poslední vilová (funkcionalistická) architektura, během ní však už začal psát články, které se pokoušeli o jistou humanizaci funkcionalismu, navíc se prosazoval i články ochranářskými.7 6 Před vypuknutím války své environmentálne orientované články uveřejňoval především v časopisu Světozor (1936-38), během války pak začal psát i do vyhlášených architektonických periodik. V předválečných textech upozorňoval především na problémy současných měst (periferie, novostavby, rekreace, kanalizace, hluk, parcelace,...). 7 4 ŠVÁCHA, R. Architektura čtyřicátých let. In: PLATOVSKÁ, M. - ŠVÁCHA, R. (eds.) Dějin)/ českého výtvarného umění 1939/1958 (V). 1. vyd. Praha: Academia, 2005. s. 33. 7 5 0 jeho vlivu na české, respektive moravské, prostředí a problematice pojmu „organický" více v: DOSTALÍK, J. Estetika organické architektury: ohlas díla F. L. Wrighta na Moravě. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky, 2007. 65 s. Vedoucí diplomové práce prof. PhDr. Jan Sedlák, CSc. 7 6 Např.: ŽÁK, L Zabraňme zničení Petřína. Světozor, 1937, roč. 37, s. 196-197. - ŽÁK, L. Stavební ruch, jaký nemá být. Světozor, 1938, roč. 38, s. 486. 21 Ve třicátých letech začal psát i jeden z nejmladších zkoumaných architektů Emanuel Hruška.7 7 Ve svých prvních odborných článcích (1932-37) se věnuje upravovacím a regionálním plánům.7 8 Navíc se zaměřuje na problematiku dopravy, kterou bude později rozvíjet i na státní úrovni. Dobrým příkladem jeho snah je reakce na plánovanou komunikaci přes Petřín v roce 1933, komunikaci odmítá na základě vědeckých metod - průjezdnost, únosnost, výnosnost,...79 Díky tomuto vědeckému přístupu se bude moci po válce udržet na vysokých školách a bude moci výrazně zapůsobit na další rozvoj československého urbanismu. 7 7 Více o osobnosti: Příloha č. 1: Medailony vybraných architektů, stavitelů a přírodovědců. 7 8 Např.: HRUŠKA, E. Charakter města a základní plán upravovací. Stavitel, 1932, roč. 13, s. 73-82. - HRUŠKA, E. Analytické studie o osídlení pražské oblasti. Architekt SIA, 1934, roč. 33, s. 110-116. - HRUŠKA, E. Pozemková otázka v urbanismu. Architekt SIA, 1935, roč. 34, s. 41-46. - HRUŠKA, E. Osídlení a státní plán upravovací (Urbanizační). Architekt SIA, 1935, roč. 34, s. 108-110. - HRUŠKA, E. Urbanismus regionální a státní plánování v Anglii. Stavba, 1937-38, roč. 14, s. 74-75 7 9 HRUŠKA, E. Petřínská komunikace a její funkce v organismu města. Styl, 1932-33, roč. 12 (17), s. 135-138. 22 2.3 Desetiletí environmentálních myšlenek (1939-1949) Druhá světová válka, přinesla stavební klid a proto se mnozí architekti, urbanisté i přírodovědci mohli zaměřit na hlubší teoretické propracování vlastních myšlenek návrhů i zhodnotit obecné trendy z let třicátých. V mnohých úvahách byli podporováni vypsanými soutěžemi hlavně v první polovině války, např. literární soutěž České akademie technické: Technické stavby a ochrana přírody (1940), vědecká soutěž SIA: Šetření hmotou a energií (1940) nebo soutěže Ministerstva školství a národní osvěty: regionalismus, stavebnictví na venkově (1940). Ve 40. letech se pak vymezené environmentálni myšlenky v architektuře a urbanismu projevovaly nejčastěji a nejintenzivněji. Někteří architekti zajímající se o urbanismus, regionální plánování, ochranu přírody a vůbec člověka a jeho životní prostředí hojně publikovali v časopisech8 0 a někdy dokonce, pokud získali v nelehké době finance, vydávali i knihy či alespoň útlé brožury.8 1 Jindy zas v první polovině čtyřicátých let sepisovali texty, které bylo možné publikovat až po válce.8 2 Proto nelze dobu okupační zcela oddělit od tří až čtyř let poválečných. Vyvrcholením projevu environmentálního myšlení byla léta těsně poválečná. S koncem války totiž mohly být vydány připravené texty, v časopisech se rychle rozvíjely myšlenky řešící poválečnou nápravu, jejíž součástí mělo být především plánování - sídel, regionů, krajin i státu. Na poválečný vrchol ale rychle navázal útlum, který lze spojit s rokem 1949. V tomto roce končí jedna fáze československého urbanismu a plánovania začíná fáze „lidově-demokratická" odstartovaná únorem 1948 se změnou politického režimu. Během roku, roku a půl, pak došlo k výrazným personálním změnám na vysokých školách, v redakcích časopisů i ve výzkumných pracovištích. Poslední texty navazující na předválečné, válečné a těsně poválečné tendence je možné dohledat právě do roku 1949. V rámci změn bylo ukončeno/upraveno vydávání i několika nejvýznamnějších odborných periodik (Volné směry - 1949, Architekt - 1949, Krása našeho domova - 1951). Na začátku čtyřicátých let začali do regionálního - krajinného plánování intenzivněji promlouvat i přírodovědci a ochranáři. Nejvýznamnější byli stále Jaromír Klika a Rudolf Maximovič, kteří začali spolupracovat s některými architekty - urbanisty a zprostředkovali jim tak biologickou osvětu. Na rozvoji krajinného plánování jako přírodovědeckého oboru měl také lví podíl moravský biolog, filozof, etnograf a hudebník Vladimír Ulehla, jeho provázání s architekty však čeká na ověření.8 3 Všeobecně vliv přírodovědců na širší okruh architektů nelze přeceňovat, jak je patrné z časopisů a sborníků, které 8 0 Např.: L. Žák, E. Hruška, K. Honzík, S. Semrád. 8 1 J . Vaněček, E. Hruška, S. Semrád. 8 2 L. Žák, E. Hruška, K. Honzík, J. K. Říha, J. Klika. 8 3 Zatím jedinou spojnicí je uznalý odkaz v: ŽÁK, L. Česká krajina po roce 1945. Architekt, 1948, roč. 46, s. 150. na knihu: ULEHLA, V. Napojme prameny: o utrpení našich lesů. Praha: Život a práce, 1947.125 s. 23 jejich do urbanismu zabíhající články zveřejňovali, žádný nebyl ryze architektonický.84 Architekti se museli sami aktivně o problematiku zajímat. Výjimkou se stal pouze botanik Silvestr Prát,8 5 kterému byl v roce 1943 otištěn článek v periodiku Architekt SIA.se Autor zde představuje moderní rozdíl mezi ochranou přírody negativní - bez přístupu člověka (konservační) a ochranou positivní, která by měla vycházet z porozumění člověka přírodě prostředí, ve kterém žije. I z toho lze usuzovat, že v druhé polovině válečných let se zájem o ochranu přírody rozšiřoval i do povědomí širšího okruhu architektů. S. Prát v článku mimo jiné vyzdvihnul přínos L. Žáka, který se o zmíněné rozšíření zasadil snad nejvíce. Uznalou předmluvou pak botanik doprovodil i knihu J. K. Říhy „Země krásná" (viz níže). Nedlouho po válce přinesl Jaromír Klika ve dvou textech svůj pohled na plánování krajin a regionů a na nezastupitelný význam biologa a jeho znalostí při této práci. Prvním je článek „Zásah do krajiny stavbami" (1946),87 druhým textem je kniha „Plánujeme s přírodou: Metodika biologického průzkumu při plánování" (1948).88 Jsou to jistě nejvýznamnější příspěvky biologa k plánování, které bylo nejdříve označováno jako regionální, pak krajinné, prostorové a postupně se začal objevovat i název územní. Předmluvu ke knize sepsal urbanista Alois Mikuškovic. Jaromír Klika vycházel z přesvědčení, že „předpokladem veškerého technického plánování je uvést technická díla v soulad nejen po estetické stránce s krajinou, ale i porušit co nejméně přirozené biologické podmínky v krajině. A tím nesnížit, nýbrž naopak zvýšit obydlitelnost kraje."89 Poukazoval na to, že technika nedbala biologických (=ekologických) poměrů v přírodě a to mělo za následek kupř.: vznik suchých oblastí, uvolňování půdy, nedostatek vzdušné vlhkosti, degradaci lesních půd, kalamity hmyzí atd. To vše prokázalo „neudržitelnost takového postupu".90 Podle autora je velice důležitá při plánování právě spolupráce biologa (biologického inženýra) s ostatními specialisty: inženýry, úředníky, hygieniky, ekonomy, architekty,... Nepřehlédnutelně se svým environmentálním myšlením projevil inženýr - technik, stavební rada hl. m. Prahy Jaroslav Vaněček. Jeho život i další odborná činnost jsou zatím málo prozkoumány, avšak z roku 1940 jsou známy hned tři významné publikované Vaněčkovy práce. Pozoruhodný je článek z roku 1940 nazvaný „Šetřeníhmotou a energií v urbanismu".91 Text sice programově není ekologický, jde v něm spíše o hospodárnost ekonomickou a organizační při plánování měst, obcí, regionů. Přesto 8 4 Kupř.: KLIKA, J. K ochraně našich mezí a živých plotů (Příspěvek k záchraně rázu našich krajů). Zprávy památkové péče, 1940, roč. 4, s. 33-34. - MAXIMOVIČ, R. Krajina, její vývoj a plánování z hlediska ochrany přírody. Zprávy památkové péče, 1940, roč. 4, s. 65-68 a 83-91. - KLIKA, J. Plánování krajiny a biolog. Věda a život, 1944, roč. 10, s. 460-471. - KLIKA, J. Biologicko-botanický podklad při plánování krajiny. Sborník České Akademie Technické, 1944, roč. 18. 8 5 Více o osobnosti: Příloha č. 1: Medailony vybraných architektů, stavitelů a přírodovědců. 8 6 PRÁT, S. Negativní a positivní ochrana přírody. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 265-272. 8 7 KLIKA, J. Zásah do krajiny stavbami. Krása našeho domova, 1946, roč. 37, s. 32-35, 46-50. 8 8 KLIKA, J. Plánujeme s přírodou: Metodika biologického průzkumu při plánování. 1. vyd. Praha: Brázda 1948.106 s. 8 9 Ibidem. s. 7. 9 0 lbidem. 9 1 SEDLÁK, Z. - VANĚČEK, J. Šetření hmotou a energií v urbanismu. Architekt SIA, 1940, roč. 39, s. 131-136. 24 se v druhé rovině dotýká i environmentálni tématiky a to ve dvou nejdůležitějších směrech: šetření s půdou a šetření s energií. V temže roce nejenom že přináší společně se Zdeňkem Wirthem dodnes přínosný přehled vývoje stavby měst v Čechách,9 2 ale účastní se také s Josefem Šebkem jednoho z témat literární soutěže České akademie technické s názvem „Technické stavby a ochrana přírody". Jejich práce byla jako jediná odměněna cenou a tím získala podle podmínek soutěže právo na vydání.9 3 Je to jedna z nejvýznamnějších knih, která spojuje technické vzdělání a zaměstnání obou autorů s jejich environmentálním a estetickým cítěním. Nejenom, že je kniha naplněna příklady a konkrétními radami, ale přináší také historický přehled ochranářství a velice obsáhlou a aktuální bibliografii (538 titulů!). Tato kniha by si zasloužila vlastní rozbor i nové vydání, je svědectvím doby a ne zcela běžného spojení technických staveb s citem k ochraně přírody. Jaroslav Vaněček svou prací asi nejlépe reprezentuje širší proud v první polovině 40. let diskutované tematiky krajiny a inženýrských staveb.94 Text, který z nalezených nejhutněji představuje Vaněčkovo environmentálni myšlení, bude analyzován v příslušné části. Urbanismem, problematikou venkova, rekreačních ploch a zelení se v letech okupace, mimo mnohých jiných aktivit, zabýval také Stanislav Semrád.9 5 Od roku 1932 byl členem redakční rady časopisu Architekt SIA, od roku 1939 hlavním redaktorem a to i navazujícího časopisu Architekt (od 1946). Byl to právě on, kdo umožnil za války zveřejnění řady článků zaměřených na urbanismus, plánování měst, venkova, krajiny, výstavbu venkovských domů, rekreaci i ochranu přírody. Ve svých článcích byl spíše utilitární, což se projevilo nejvíce v letech 1948-49, kdy odmítl radikálnější texty L. Žáka, přesto jistě přispěl k rozšíření environmentálních myšlenek - jako vedoucího jednoho ze dvou hlavních architektonických časopisů z let okupace. I když se Stanislav Semrád vyhranil proti návrhům Ladislav Žáka, přesto ještě v roce 1946 upozornil v úvodním článku k staronově vydanému časopisu Architekt na to, že během války českoslovenští architekti dospěli k „architektonickému humanismu, k poznání, že lidská díla technická jsou jen tehdy dobrá a dobře sloužící společnosti a člověku, jsou-li v harmonii či v rovnováze s přírodou a prostředím vůbec; jestliže životní prostředí jimi spoluvytvářené není jen sobecky zaměřené k prospěchu člověka, ale má-li na zřeteli současně celek přírody, floru ifaunu, nejen přítomnost, ale i minulost a budoucnost, 9 2 VANĚČEK, J. - WIRTH, Z. Stavba měst v Čechách. In: STRÁNSKÝ, J. (ed.). Z vývoje české technické tvorby: sborník vydaný k 75. výročí založení Spolku českých inženýrů v Praze. Praha: Spolek českých inženýrů, 1940. s. 277-290. 9 3 ŠEBEK, J. - VANĚČEK, J. Technické stavby a ochrana přírody. 1. vyd. Praha: Prométheus, 1942. 233 s. 9 4 Další např.: ZIMMtER, E. Architektura inženýrských staveb dneška. Krása našeho domova, 1940, roč. 32, s. 161-163. HOFMAN, J. Nové technické dílo v starém městě, vesnici, přírodě. Praha: Česká matice technická, 1943. 78 s. - ZEMAN, V. Vodní stavby jako výtvarný článek v přírodě. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 184-188. 9 5 Např.: SEMRÁD, S. - SKŘIVAN, E. Zelené plochy v Praze. Architekt SIA, 1940, roč. 39, s. 137-149. - SEMRÁD, S. Vliv rekreačního hnutí na osídlení a na bydlení. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 241-258. - SEMRÁD, S. Vliv rekreačního hnutí na osídlení. 1. vyd. Praha: Česká grafická Unie, 1944.19 s. 25 jestliže správně předvídá budoucí vývoj."96 Později se však jeho urbanistické a plánovací přesvědčení upravilo dle potřeb hospodářské obnovy země a dle nové poúnorové situace.97 Dá se říci, že konkurentem Stanislava Semráda na postu šéfredaktora, byl Oldřich Starý, který vedl od roku 1939 časopis Architektura. I on umožnil zveřejnění mnoha článků z oblasti urbanismu a plánování různých úrovní. Tato jeho snaha je viditelná i z vedení dřívějšího časopisu Stavba, který se vyznačoval také nadprůměrnou pozorností věnovanou urbanismu a regionálnímu plánování (především ve srovnání s časopisy Styl a Stavitel). Karel Honzík se již v druhé polovině třicátých let začal věnovat psychologickému i fyzickému působení architektury na člověka, upozorňoval na nedostatky přímočarého vědeckého funkcionalismu i nového monumentálního klasicismu - historismu v SSSR a nacistickém Německu, všímal si také zhoršující se kvality života ve městech. Snažil se vytvořit teoretický podklad pro tvorbu „obyvatelné architektury", města, prostředí, prostoru (srov. koncept L. Žáka „obytná krajina").98 Od poloviny 30. let také sledoval dobovou vlnu rustikalismu v architektuře i ve společnosti - návrat/útěk k přírodě, touhu po rekreaci, weekendových domech, trampingu. Několikrát hodnotil vernakularismus, tedy nový dobový zájem o lidovou architekturu, což se projevilo i v jeho projekční činnosti - navrhoval víkendové domy a vily, které navazují na místní stavební tradici, užívají často přírodních materiálů dřeva a kamene. Snažil se přizpůsobit venkovskou novostavbu rázu krajiny a tradiční zástavbě." Své koncepce a postřehy sepsal Honzík především ve válečných letech, i když většinu textů mohl vydat až po válce. V textech zveřejněných do roku 1945 sledoval kupříkladu dvě linie lidského uvažovaní, „technicismus" a „naturalismus", tedy víru v technický pokrok (láska k technice) a zároveň obavy a despekt z techniky a návrat k přírodě (láska k přírodě). „Tento naturalismus nám klade na srdce, [...] že původním smyslem civillisace bylo odstranění některých nedostatků přírodního života, nikoliv zaplňování přírody všemožnými konstrukcemi a stavbami. "10 ° Ve svých úvahách od počátku 40. let se často opíral o články a myšlenky Ladislava Žáka, se kterým se spřátelil. Na některých článcích dokonce spolupracovali.101 Vyvrcholením teoretického úsilí Karla Honzíka bylo vydání v roce 1946dvou knih.1 0 2 Kniha Tvorba životního slohu je souhrnem článků od roku 1938. Architekt zde přišel například s myšlenkou nového „biotického" slohu, který bere v úvahu psychickou reakci člověka na prostředí i společenský rozvoj a potřeby. „Rozvoj „biotického" slohu 9 6 SEMRÁD, S. K současnému stavu architektury a urbanismu. Architekt, 1946, roč. 44, s. 1. 9 7 SEMRÁD, S. Slovo ke konferenci urbanistu v Pardubicích. Architekt, 1948, roč. 46, s. 166-167. - SEMRÁD, S. Obytná krajina (referát o knize L. Žáka). Architekt, 1949, roč. 47, s. 164-168. 9 8 HONZÍK, K. Obyvatelné město. Přítomnost, 1938, roč. 15, s. 348-352. - HONZÍK, K. Úvod do studia psychických funkcí. 1. vyd. Praha: Ed. Grégr a syn, 1944. 40 s. 9 9 HONZÍK, K. - DVOŘÁKOVÁ-ROBOVÁ, D. Za obzorem věcnosti. 1. vyd. Praha: Arbor vitae, 2002. s. 20. - HONZÍK, K. K otázce lidové architektury. Architektura, 1941, roč. 3, s. 89-100. 1 0 0 HONZÍK, K. Architektura jako tvorba prostředí. Volné směry, 1942-44, roč. 38, s. 209. 1 0 1 Např.: HONZÍK, K. - ŽÁK, L Krajina a osídlení. Zprávy veřejné služby technické, 1943, roč. 25, s. 412-417. 1 0 2 HONZÍK, K. Necessismus, myšlenka rozumné spotřeby. 1. vyd. Praha: Horizont, 1946. 21 s. - HONZÍK, K. Tvorba životního slohu: stati o architektuře a užitkové tvorbě vůbec. 1. vyd. Praha: Václav Petr, 1946. 495 s. 26 Honzík spojuje v duchu své celoživotní víry se vznikem socialistické společnosti. Ta také umožní, jak Honzíkovi vštípil Ladislav Žák, sloučení „technicismu" a „naturalismu" - návrat člověka k zdravému životu v přírodě na základě příznivého rozvoje techniky.//103 V druhé knize Necessismus, myšlenka rozumné spotřeby se Honzík staví proti rodícímu se konzumnímu způsobu života. V krátké knize kritizuje kapitalistické plýtvání, rozhazovačnost, zbytečnou reprezentaci, výrobu věcí nehodnotných, upřednostňování osobních zájmů, které vyústily jak v mnohé krize (společenské, ekonomické, přírodní) tak i do světových válek. Podle Honzíka je nutný racionální a plánovitý přístup k omezeným zdrojům, výrobě, využívání prostředí i životu a spotřebě obyvatelstva. Honzíkova kritika v této knize tak dobře zapadá mezi další environmentálni myšlenky, ovšem svou vyhroceností s představeným plánováním života obyvatel směřuje až k jisté verzi sociálního inženýrství. Honzík přes své levicové smýšlení přesto vybočoval z nově vznikající socialistické architektury (stále příliš respektoval předválečnou avantgardu a individualismus), a proto byl podobně jako Ladislav Žák kritizován a profesionálně diskreditován. Zásluhou některých bývalých spolupracovníků i dalších (opět s přispěním zapáleného Jiřího Voženílka) se pak Honzík podvolil a upustil od svých příliš „subjektivních" názorů a teorií.1 0 4 Environmentálni myšlení Karla Honzíka tedy nebylo tak přímočaré jako u jiných, avšak při svém hledání „obyvatelného prostoru", který by vyhovoval fyzickým i psychickým potřebám lidským, došel až k tomu, že vznik a udržení takového prostoru - prostředí není možné bez harmonického vztahu s přírodou. Emanuel Hruška se v letech válečných intenzivně věnoval studiu a problematice plánování měst i regionů, výsledky svých výzkumů také hojně publikoval v odborných časopisech a sbornících.1 0 5 V jeho textech se však postupně objevuje cosi méně vědeckého. Postupně se vědecký přístup mění a přichází nové duchovnější pojetí, které se projevilo v letech 1942-43 a intenzivněji v letech 1945-1946. E. Hruška začal mnohem častěji používat slov příroda, prostředí, harmonie, soulad, rovnováha, celek.1 0 6 Jeho vymezení urbanismu je dostatečně vypovídající: „Středem zájmu urbanismu není již „město", sídliště jako jednotka kraji nadřazená; ale poznání všech i biologických souvztažností vede k tomu, že se vychází od organické jednotky „krajinné", kde sídliště je chápáno jen jako článek v osídleném prostoru.//107 1 0 3 HONZÍK, K. - DVOŘÁKOVÁ-ROBOVA, D. Za obzorem věcnosti. 1. vyd. Praha: Arbor vitae, 2002. s. 22. 1 0 4 Více v: HONZÍK, K. - DVOŘÁKOVÁ-ROBOVÁ, D. Za obzorem věcnosti. 1. vyd. Praha: Arbor vitae, 2002. s. 20-26. CZUMALO, V. Česká teorie architektury v letech okupace. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1991. s. 15-23 a 71-75. 1 0 5 Z mnohých např.: HRUŠKA, E. Reálné urbanistické plánování. Architektura, 1940, roč. 2, s. 51. - HRUŠKA, E. Urbanismus a regionalismus dneška. Architektura, 1940, roč. 2, s. 160-164. - HRUŠKA, E. Regionalismus - výstavba kraje a venkova. Architektura, 1941, roč. 3, s. 105. - HRUŠKA, E. Měřítko v krajině - měřítko v sídlišti. Architektura, 1942, roč. 4, s. 153-164. HRUŠKA, E. Nové sídliště, díl I - III. Architekt SIA, 1942, roč. 41, s. 1-7,145-149, 265-272. 1 0 6 Podobně na tom byla i řada jiných badatelů ze zcela odlišných vědních oborů. 1 0 7 HRUŠKA, E. Nové sídliště, díl IV. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 274. 27 Po válce Emanuel Hruška dospěl k ucelenému náhledu na problematiku životního prostředí a jeho plánování, který se pokusil představit jak v časopiseckých článcích,1 0 8 tak i v samostatných publikacích.1 0 9 Zjevná je návaznost na válečné texty a jejich propracování. V úvodu ke knize Krajina a její soudobá urbanisace představuje již uceleně nový směr, který staví na „biologickém universalismu", „...kde veškeré dění se jeví jako odvozené z téže životní zákonitosti; kde tedy kultura, krajina, lidské sídliště, sociálně-hospodářský život, technické dílo i umění atd., vše je pevně spjato v temže determinovaném vývojovém rytmu zrodu, zrání, rozkladu, zániku a opětného zrodu. "11 ° Cílem plánování má být překonání nesouladu, nalezení cesty k rovnováze, souladu, synthesi. Hlavními úkoly je ozdravění narušené krajiny a její přetvoření v prostředí nové technicko-sociální kultury. Toto nové krajinné prostředí má být nakonec: „...skutečně živé, zdravé a všestranně organické". Má tedy jít o „vědomou harmonisaci", neboť: „poznané pohledové a estetické závady v krajině a porušení harmonického obrazu přírody jdou ruku v ruce s poznáním poruch ve výrobě, v hospodářském vývoji a v životních podmínkách kraje.1,111 Organické pojetí je zřetelné i ve výroku: „Vědomí, že krajina je „organismus", kde jakékoliv dění je příčině závislé na všech ostatních složkách, je prvým krokem k poznání biologických závislostí v přírodě."112 Tento hlubší organický (holistický) a biologizující přístup spojoval E. Hruška s vírou v lepší socialismus a kritikou liberalismu. Krajinné plánování by pak mělo pomoci vytvořit nové prostředí, kde by se rozvíjely lidské zájmy i technika v rovnováze a harmonii s přírodou. Pokud tomu tak nebude, devastace přírody povede i k narušení hospodářství a vůbec života obyvatel. Nejznámější přestavitel ochranářských snah v architektuře 40. let Ladislav Žák začal za války publikovat články zaměřené přímo na problematiku životního prostředí nejprve v časopise Český kreslíř (1939-41),113 myšlenky zde připravené rozvíjel pak od roku 1942 v odbornějších periodicích [Architektura, Architekt, Volné směry, Krása našeho domova) a završil je vydáním „Obytné krajiny" v roce 1947. Z architektonických časopisů se poprvé objevil v Architektuře v roce 1942 s textem „Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor".11 * Od té doby seznamoval odbornou veřejnost se svým konceptem „obytné/obyvatelné krajiny", který získal nejexaltovanější polohu v letech 1947-1949. Pro Ladislava Žáka znamenala obyvatelnost krajiny nejenom vhodnost k lidskému pobytu, osídlení, práci, ale také vhodnost k pohybu v přírodě, tedy obyvatelnost přírodní, která má pro člověka hodnotu především 1 0 8 HRUŠKA, E. Město zítřka. Věda a život, 1945, roč. 11, s. 184-191. - HRUŠKA, E. Plánování. Krása našeho domova, 1946, roč. 37, s. 17-20. - HRUŠKA, E. Od urbanismu k plánování. Architekt, 1948, roč. 46, s. 160-164. 1 0 9 HRUŠKA, E. Příroda a osídlení: Biologické základy krajinného plánování. 1. vyd. Praha: Ed. Grégr a syn, 1945. 37 s. HRUŠKA, E. Krajina a její soudobá urbanizace. 1. vyd. Praha: B. Pyšvejc, 1946. 99 s. 1 1 0 HRUŠKA, E. Krajina a její soudobá urbanizace. 1. vyd. Praha: B. Pyšvejc, 1946. s. 5. m l b i d e m . s. 6. 1 1 2 HRUŠKA, E. Příroda a osídlení: Biologické základy krajinného plánování. 1. vyd. Praha: Ed. Grégr a syn, 1945. s. 15. 1 1 3 ŽÁK, L - DVOŘÁKOVÁ, D. Byt a krajina. 1. vyd. Praha: Arbor vitae, 2006. s. 185-186. 1 1 4 ŽÁK, L. Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor. Architektura, 1942, roč. 4, s. 129-136. 28 rekreační.1 1 5 Z toho pak vyvozoval základní význam přírodního prostředí pro člověka a zásadní význam jeho plánování na různých úrovních (od návrhů vybavení interiérů, přes návrhy budov až k plánování celých krajin). Jako vůbec první navrhnul výuku speciální architektonické disciplíny: architekturu zeleně (někdy architekturu přírodních prostor), neboli architekturu zahradní, sadovou a krajinnou. Důležitý je jeho přínos pro ochranu přírody a rozšíření environmentálních myšlenek mezi další architekty. Ze začátku 40. let sice ještě jeho názory příliš nesouzněly s odborným pohledem především botaniků, ale postupem času jejich argumenty uznával. Nejznámější je asi Žákovo důkladné prosazování jehličnanů, jako stromů stále zelených a to i v biotický nepříznivém prostředí, nehledě na další vady typu zakyselování půd a ohrožení monokulturních ploch kalamitami živelnými i hmyzími.1 1 6 Postupem času ale argumenty biologů a zahrnul je do své koncepce. Ladislav Žák se proslavil především svou knihou Obytná krajina (1947) s předmluvou Karla Teigeho.117 Autor v knize rozsáhle shrnul a propracoval své environmentálni myšlenky, které rozvíjel od konce 30. let. Formuloval svůj náhled na krajinu a vůbec přírodní prostředí a vizi jeho záchrany, tvorby a harmonického zobytnění.1 1 8 Věnoval se především kritice tehdejšího stavu krajiny a pokusil se představit konkrétní řešení a překážky krajinné obyvatelnosti (přelidnění, nesprávné osídlení, výroba, doprava, nečistota). Kniha sice nedlouho po svém vzniku byla odsouzena, přesto si postupně svou nadčasovostí a předběhnutím doby získala obdivovatele až do dnešní doby. Krom této knihy však L. Žák dál publikoval také v časopisech (Volné směry, Krása našeho domova, Věda a život a Architekt).119 V Architektovi pak lze vysledovat i nedobrovolné ukončení Žákových snah po jeho vystoupení na konferenci urbanistu v Pardubicích. Ve svém konferenčním příspěvku ostře kritizoval pokračující ničení přírody a nové socialistické směřování země. Proti „hospodářskému technicismu" stavěl „biologický naturalismus" či „pannaturalistický socialismus". Tento příspěvek byl v napjaté poúnorové situaci ostře odsouzen. Naštěstí mohl Ladislav Žák pokračovat ve své didaktické činnosti jako docent zahradní architektury a krajinného plánování na AVU (1946-1973) a mohl tak zapůsobit na několik generací budoucích umělců a odborníků.1 2 0 Někteří architekti v době válečné sice sepisovali texty, ale nemohli je před rokem 1945 vydat, to se jim podařilo často až po jejím konci. Příkladem může být za války téměř1 2 1 mlčící Josef Karel Říha. V roce 1 1 5 ŽÁK, L. Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor. Architektura, 1942, roč. 4, s. 135. 1 1 6 Více v: KLIKA, J. Literatura: Žák Ladislav: Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor. Krása našeho domova, 1942, roč. 34, s. 201-202. - ŽÁK, L. - DVOŘÁKOVÁ, D. Byt a krajina. 1. vyd. Praha: Arbor vitae, 2006.192 s. 1 1 7 ŽÁK, L. Obytná krajina. 1. vyd. Praha: S.V.U. Mánes, 1947. 213 s., 136 s. obr. příl. 1 1 8 KOVÁŘ, P. Obytná krajina Ladislava Žáka. In: DEJMALOVÁ, K. - KOTALÍK, J. T. Tvář naší země - krajina domova. 1. vyd. Lomnice nad Popelkou: Jaroslav Bárta, Studio JB, 2001. s. 46-51 1 1 9 Např.: ŽÁK, L. Podstata, nikoliv jen obraz? Volné směry, 1947, roč. 39, s. 217-229. - ŽÁK, L. Nové krajinné plánování. Architektura, 1946, roč. 5, s. 74-75. - ŽÁK, L. Ochrana a úprava krajin a obcí. Krása našeho domova, 1946, roč. 37, s. 125-138. - ŽÁK, L. Technika a příroda. Věda a život, 1945, roč. 11, s. 536-543. 1 2 0 ŠLAPETA, V. Architekt Ladislav Žák -tvůrce nového bydlení a ohránce české krajiny. Fórum architektury a stavitelství, roč. 8, č. 9-10/2000, s. 64-75. 1 2 1 ŘÍHA, J. K. Architektura v plánování. Život, 1943-44, roč. 19, s. 153-154. - ŘÍHA, J. K. Technika a biologický vývoj. Sborník České Akademie Technické, 1944, roč. 18. 29 1948 vydal jedinečnou knihu „Země krásná: kniha o přírodě, civilisaci a plánování", která patří mezi tři nejvýznamnější díla, ve kterých se nejuceleněji a zároveň nejintenzivněji projevovalo environmentálni myšlení.1 2 2 Architekt měl sice záměr sepsat podobnou knihu již před válkou, avšak až praktické úkoly z let 1941-1942 a další okolnosti mu daly hlavní podnět k sepsání, největší část knihy pak vznikla v letech 1943-44.123 Kniha je vlastně úvodem do krajinného plánování, zabývá se historickými souvislostmi, geologií, ve velké míře botanikou a geobotanikou, technickým vývojem, ale také zahradní a parkovou architekturou, urbanismem, prostorovým plánováním, estetickými a etickými hodnotami přírody, ochranou přírody a s tím související lidskou činností, která přírodní prostředí ničí a díky které dochází k biologickému úpadku krajin. Takto široce pojatou a vědecky podloženou naukou o krajině Říhova kniha předčí i Obytnou krajinu Ladislava Žáka. Kniha je dodnes některými považována za první naši ucelenou studii o krajinářské architektuře.1 2 4 J. K. Říha v doslovu sepsal osobní vděk významným i biologům i architektům, bez kterých by dílo nemohlo vzniknout (např.: S. Prát, R. Maximovič, J. Klika, A. Mikuškovic, B. Fuchs či J. Kumpošt).1 2 5 Tím potvrdil naznačené, tedy produktivní sbližování architektů - urbanistu s přírodovědci - především botaniky. Plánování měst a krajin se věnovalo samozřejmě větší množství architektů a stavebních inženýrů, jen některým se ale podařilo vydat samostatnou knihu, nebo alespoň útlou knížku. Mezi takové lze zařadit například dvojici Josef Ježek a Otakar Oplatek, kteří se zaměřovali mimo jiné na metodiku prostorového plánování.1 2 6 Sice se nesoustředili na problematiku environmentálni tak, jak je vymezena v této práci, avšak v jejich textech je dobře viditelný posun, který nastal během několika let. V tenké poválečné knize Úvahy o prostorovém plánování již píší se samozřejmostí o potřebě harmonického vztahu s přírodou: „Člověk pomalu poznává, že svoje sobecké zájmy musí podřídit zájmům vyšším, a vyslovuje požadavek kontrolovaného a organizovaného zásahu do přírody.""'Problémy životního prostředí se dostaly do širšího povědomí. Během válečných let tak dospělo většinové společenské i odborné mínění k nutnosti plánování, které bude příznivější pro společnost i pro životní prostředí - přírodu. Byl přijímán názor, že pokud budou lidé žít ve zdravém a krásném prostředí, bude se rozvíjet celá společnost, bude vzkvétat 1 2 2 ŘÍHA, J. K. Země krásná: kniha o přírodě, civilisaci a plánování. 1. vyd. Třebechovice pod Orebem: A. Dědourek, 1948. 375 s. Zbývající dvě knihy jsou: Obytná krajina Ladislava Žáka (1947) a Technické stavby a ochrana přírody Josefa Šebka a Jaroslava Vaněčka (1942). 1 2 3 ŘÍHA, J. K. Země krásná: kniha o přírodě, civilisaci a plánování. 1. vyd. Třebechovice pod Orebem: A. Dědourek, 1948. s. 333. 1 2 4 HONZÁK, F. Říha Josef Karel. In: CHURÁŇ, M. et al. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, II, N-Ž. 1. vyd. Praha: Libri, 1998 s. 115. 1 2 5 ŘÍHA, J. K. Země krásná: kniha o přírodě, civilisaci a plánování. 1. vyd. Třebechovice pod Orebem: A. Dědourek, 1948. s. 333. 1 2 6 Např.: JEŽEK, J. - OPLATEK, O. Přípravné práce urbanistické. Architektura, 1942, roč. 4, s. 203-205. - JEŽEK, J. Asanace v moderní výstavbě měst. Architektura, 1942, roč. 4, s. 15-19. - JEŽEK, J. Plastická mapa podkladem prostorových plánů. Architekt SIA, 1942, roč. 41, s. 187-188. 1 2 7 OPLATEK, O. - JEŽEK, J. Úvahy o prostorovém plánování. 1. vyd. Praha: Architektura ČSR, 1946. s. 10. 30 hospodářství a nedojde znovu ke krizím a válkám, do kterých je dovedl liberální kapitalistický systém. Praktické výsledky po roce 1948 jsou však všeobecně známé. A konečně v roce 1949 byl vydán dlouho očekávaný nový stavební zákon č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí. Zákon přinesl nový pohled na možnosti záměrného uspořádání zájmového prostoru a založil pojem územní plánování jakožto nástroje pro komplexní řešení území namísto dřívějších partikulárně pojatých urbanistických metod (plány polohy, regulační a zastavovací plány).1 2 8 Rokem 1949 tak lze označit oficiální vznik územního plánování v Československu a paradoxně i počátek útlumové fáze projevování environmentálních myšlenek v rámci architektonické a urbanistické teorie. 1 2 8 DOLEŽAL, J. - MAREČEK, J. - VOBOŘIL, O. Stavební zákon v teorii a praxi: úplné znění zákona s komentářem, souvisící a prováděcí předpisy. 8. vyd. Praha: Lindě, 2003. s. 43. 31 3 CHARAKTERISTIKA ZKOUMANÝCH PERIODIK Ve vymezeném období vycházelo několik časopisů, které se dotýkaly jak architektury, urbanismu, plánování, tak i ochrany a zkrášlování domoviny, krajiny, přírody. Následujících několik stran představí ty nejdůležitější a jejich směřování. Uvedená periodika jsou tak počátečním souborem textů, ze kterého vyjde i následující analytická kapitola. Tato kapitola tak doplní předchozí a zároveň bude uvedením následující. 3.1 Architektura (spojené časopisy Stavba, Stavitel, Styl) Jedním z nejdůležitějších architektonických periodik za druhé světové války i v letech následujících byl časopis Architektura (od 1946 Architektura ČSR, od 1961 Architektura ČSSR). Časopis vznikl v roce 1939 spojením dříve samostatných periodik: Stavba, Stavitel, Styl. Nejstarším byl Styl: měsíčník pro architekturu, umělecké řemeslo a úpravu měst (1909-1938), vydávaný v Praze nejprve Spolkem výtvarných umělců Mánes „...jako pokračování architektonických výbojů 'Volných směrů'".129 Po první válce pokračovala s vydáváním Společnost architektů a list řídili postupně Vilém Dvořák, Max Urban a Bohumil Hůbschmann (před válkou Zdeněk Wirth a Otakar Novotný). Časopis sice navazoval na tradici, ale uznával modernu a stavěl se za uměleckou hodnotu architektury oproti funkcionalistické a konstruktivistické vědeckosti. Urbanismus a počátky plánování širšího území lze ve Stylu vysledovat v překladech článků a přednášek zahraničních architektů. Před první válkou to byly články seznamující naše prostředí s praxí zahradních měst, či technickými stavbami v krajině (R. Unwin, H. Muthesius).130 Ve 20. letech bylo otištěno několik dalších článků Raymonda Unwina, ale i první Otokara Fierlingera, který psal o situaci v zahraničí. Zásluhou Maxe Urbana se časopis věnoval podrobněji problematice urbanismu a plánování prostředí. Vilém Dvořák se pak z našich kritiků nejvíce zasloužil o seznámení s dílem F. L. Wrighta ve dvacátých i třicátých letech a jeho organickým přístupen k navrhování, který hlouběji ovlivnil např. úvahy Karla Honzíka nebo Emanuela Hrušky. Po první světové válce začalo Sdružení architektů vydávat list Stavitel: umělecko-technický měsíčník, později měsíčník pro architekturu (1919-1938). Nejdříve jej vedl Josef Svoboda, pak Jaroslav Kabeš, Adolf Benš a Josef Setnička. List měl od začátku pokrokovou tendenci, zabýval se estetickými problémy, zahraniční situací i praktickou stavební činností. V redakční radě se sice objevil i J. K. Říha (1928), přesto se časopis k urbanismu a plánování regionů či krajin téměř nevěnoval. Lze vysledovat 1 2 9 STARÝ, O. Předmluva. Architektura, 1939, roč. 1, s. 1. 1 3 0 Např.: UNWIN, R. Kronika: O umění občanském jako výrazu občanského života. Styl, 1913, roč. 5, s. 144-146. MUTHESIUS, H. Problém inženýrských staveb. Styl, 1913, roč. 5, s. 225-241. 32 jen několik článků, které seznamovaly čtenáře se zahraničím či vybranou problematikou.131 Konkrétnější studie se objevovaly spíše v jiných odborných časopisech. Poslední z časopisů, které se v roce 1939 spojili v Architeturu, byla Stavba: měsíčník pro stavební umění (1921-1938) vydávaná v Praze Klubem architektů. Byly v ní sledovány nové vědecké teorie architektury, konstrukční a funkční řešení staveb i teorie a rozvoj urbanismu. Po jednu dobu byla téměř nejdůležitějším fórem mezinárodní nové architektury.132 Byla to totiž právě skupina architektů z redakčního kruhu Stavby, která ve dvacátých letech nejvíce prosazovala zásady funkcionalismu (např. Oldřich Starý, Ludvík Kysela, František A. Libra nebo Jan E. Koula). Hlavním teoretikem byl ale Karel Teige, který Stavbu v letech 1923 - 1931 redigoval a navázal tím na svou práci v časopisech Disk a Pásmo.133 Ze všech tří časopisů se Stavba urbanismu a plánování prostředí věnovala nejvíce. Prezentovány byly nejvíce názory Karla Teigeho, mírnější a odbornější názory Vladimíra Zákrejse, Aloise Mikuškovice, Otokara Fierlingera či mladého Emanuela Hrušky.1 3 4 Nejenže v časopise byla svědomitě sledována situace a trendy v zahraničí, ale na příkladu mnohých článků lze zaznamenat i tendence domácí. Jde o změnu pozornosti, která byla ještě na začátku 20. let věnována problematice města a jeho nejbližšího okolí, a postupně se rozšiřovala na stále větší oblasti až k regionům a celému státu. Ve třicátých letech se všechny časopisy natolik sblížili a dobová situace tomu napomohla, že nejvýhodnějším se stalo spojení v jedno odborné periodikum Architektura. Šéfredaktorem se stal Oldřich Starý. Tématy byla nejen estetická a výtvarná stránka architektury, ale také její morální a hygienický rozměr nebo stavební technika. Byly vymezeny rubriky o urbanismu, bydlení, vybavení interiérů, technice a praxi, knihách a časopisech, výstavách a soutěžích, časovosti a památkách. V předmluvě k novému časopisu se zdůraznila významná úloha urbanismu, regionálního plánovania vztahu architektury s okolím - s přírodou. Mezi hlavní témata se tak zařadila i problematika lidové architektury, venkova, ochrany přírody.1 3 5 Hned od počátku se objevovaly články od významných architektů a urbanistu Aloise Mikuškovice, Emanuela Hrušky, Maxe Urbana, Oldřicha Starého a dalších. V prvním ročníku (1939) se urbanistické 1 3 1 UNWIN, R. Zahradní město a přerůstající velkoměsto. Stavitel, 1924, roč. 5, s. 1-6. - FUCHS, B. Stavba měst na výstavě Goteborské. Stavitel, 1924, roč. 5, s. 7-8. - TEIGE, K. Urbanismus a desurbanisace. Stavitel, 1931, roč. 12, s. 113-121. - ŘÍHA, J. K. Zelený pás. Stavitel, 1931, roč. 12, s. 138-142. - HRUŠKA, E. Charakter města a základní plán upravovací. Stavitel, 1932, roč. 13, s. 73-82. - ŘÍHA, J . K. Anglie a mezinárodní kongres federace pro stavbu měst v tondýně. Stavitel, 1935-6, roč. 15, s. 42-56. 1 3 2 STARÝ, O. Předmluva. Architektura, 1939, roč. 1, s. 2. 1 3 3 TROJANOVÁ, A. Architektura a bytová kultura v časopise Měsíc (1932 -1941). Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář dějin umění, 2007. Vedoucí práce prof. PhDr. tubomír Slavíček, CSc. s. 63. 1 3 4 Z mnohých např.: ZÁKREJS, V. Vědecké základy stavby měst. Stavba, 1922, roč. 1, s. 6-11. - FIERUNGER, O. Asanace venkovské obce Kvasnic na Moravě. Stavba, 1923, roč. 2, s. 102-106. - TEIGE, K. Urbanismus. Stavba, 1925-26, roč. 4, s. 100- 111. - HRUŠKA, E. Příspěvek k výstavbě moderních měst. Stavba, 1931-32, roč. 10, s. 55-62. -TEIGE, K. Otázky sovětského urbanismu. Stavba, 1931-32, roč. 10, s. 62-65. - MIKUŠKOVIC, A. Urbanisace a desurbanisace. Stavba, 1931-32, roč. 10, s. 65- 66. - FIERUNGER, O. - MIKUŠKOVIC, A. K osídlovací otázce v Československé republice. Stavba, 1934-35, roč. 12, s. 133-138. - HRUŠKA, E. Urbanismus regionální a státní plánování v Anglii. Stavba, 1937-38, roč. 14, s. 74-75. 1 3 5 STARÝ, O. Předmluva. Architektura, 1939, roč. 1, s. 3. 33 články věnovali úzce pouze urbanismu a konkrétně Praze,1 3 6 druhý se již několika články dotýkal i regionalismu a regionálního plánování,1 3 7 další rok byl ve znamení lidové, venkovské architektury, výstavby v krajích a plánování rekreačních oblastí,1 3 8 v roce 1942 se konečně některé články již přímo dotkly environmentálni problematiky,139 ale ke konci války tematika životního prostředí ustoupila a vrátila se po válce jen výjimečně.1 4 0 3.2 Architekt SIA Pro vývoj československého urbanismu a územního plánování měl ze všech odborných periodik největší význam Architekt SIA: měsíčník pro architekturu, stavbu měst, bytovou péči a umění (1927- 44),1 4 1 který vydával Spolek československých architektů SIA, dlouho jej vedl Vojtěch Krch a od roku 1939 Stanislav Semrád. Časopis Architekt SIA programově navazoval na dvě architektonická periodika. Architektonický obzor a Časopis československých architektů. Architektonický obzor: časopis československých architektův a inženýrův (1902-21) řídili Alois Čenský a Vladimír Fischer, vydáván byl Spolkem (československých) architektů a inženýrů (odtud zkratka SIA). Časopis se zaměřoval především na konkrétní stavby a architektonické soutěže - tedy na architekturu, urbanismu se dotýkal spíše výjimečně a to většinou v souvislosti s hlavním městem Prahou. Součástí časopisu byly i důležité zprávy ze zahraničí. Navazující Časopis československých architektů: měsíčník pro architekturu, stavbu měst, scénické umění a umělecký průmysl (1922-26), který vydával Spolek československých inženýrů, vedl Josef Šlégl. Podobně jako v prvním jmenovaném se zaměřoval na představení soutěží, návrhů a zdařilých realizací. Sledoval i projekty regulací různých měst v čele s Prahou. Časopis byl zaměřen prakticky, teoretická pojednání v něm příliš nebyla. Architekt SIA se v prvním čísle vymezil takto: „Jde o to, positive se stanoviska kritického, technického a hospodářského zabývat! se naším stavebnictvím a organisovati jej k dokonalosti a kráse.'AA2 Časopis chtěl zachytit architekturu jako celek v rovnováze mezi kulturní a technickou sférou. Toto vymezení 1 3 6 Např.: MIKUŠKOVIC, A. Urbanismus. Architektura, 1939, roč. 1, s. 24. - URBAN, M. Regulační plán Prahy. Architektura, 1939, roč. 1, s. 27. - ŘÍHA, J. K. Snahy po uplatňování urbanismu. Architektura, 1939, roč. 1, s. 53. - HRUŠKA, E. Praha a regionální plánování. Architektura, 1939, roč. 1, s. 281. 1 3 7 HRUŠKA, E. Reálné urbanistické plánování. Architektura, 1940, roč. 2, s. 51. - HRUŠKA, E. Urbanismus a regionalismus dneška. Architektura, 1940, roč. 2, s. 160-164. 1 3 8 Např.: KOLÁTOR, V. Novou architekturou blíže k přírodě a zdraví. Architektura, 1941, roč. 3, s. 65-69. - HONZÍK, K. K otázce lidové architektury. Architektura, 1941, roč. 3, s. 89-100. - STARÝ, O. Architektura venkovských staveb. Architektura, 1941, roč. 3, s. 100. - HRUŠKA, E. Regionalismus - výstavba kraje a venkova. Architektura, 1941, roč. 3, s. 105. 1 3 9 NOVOTNÝ, J. Meze plánování. Architektura, 1942, roč. 4, s. 20-22. - FUCHS, B. Měřítko v obraze krajinném. Architektura, 1942, roč. 4, s. 36-37.-ŽÁK, L. Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor. Architektura, 1942, roč. 4, s. 129-136. - HRUŠKA, E. Měřítko v krajině - měřítko v sídlišti. Architektura, 1942, roč. 4, s. 153-164. 1 4 0 ŽÁK, L. Nové krajinné plánování. Architektura, 1946, roč. 5, s. 74-75. 1 4 1 Podnázvy i vydavatelé se během války často měnili, představený název je první předválečný. 1 4 2 REDAKČNÍ RADA. Do XXVI. ročníku. Architekt SIA, 1927, roč. 26, s. 1. 34 podporuje i seznam přispěvatelů, kterými byli vysokoškolští kantoři, architekti, stavební inženýři a postupně stále více i odborníci jiných oborů. Konec 20. let se nesl v pokračování tématické tradice předchozího časopisu, pozornost byla věnována nejvíce realizacím, návrhům a soutěžním projektů. Od začátku 30. let se více objevují teoretická pojednání a to i o širších a hlubších možnostech vlivu architektury. Od roku 1934 se začaly hojně objevovat články o krajinném - regionálním plánování, zahraničním i možnostech domácího.1 4 3 Od roku 1933 O. Fierlinger přispíval články týkajícími se rekreačních ploch ve městech i okolí.1 4 4 J. K. Říha zase v roce 1936 přišel s článkem, který se týkal výsledků Hospodářské výstavy v Praze o úpravách vesnice a venkovských krajů.1 4 5 Zájem o rekreační plochy, prostorové plánování a s tím spojenou problematiku venkova se naplno rozvinul ve válečných letech. V roce 1942 se objevily první texty se zájem o přírodní prostředí.1 4 6 Po dvouleté odmlce se časopis vrátil pod zkráceným názvem Architekt: měsíčník pro architekturu a urbanismus (1946-49), odpovědným redaktorem byl nadále Stanislav Semrád a vydával jej Spolek československých inženýrů. První čísla se věnovala tradičně soutěžním návrhům, plánům a realizacím, ale i širšímu plánování - tomu urbanistickému spojenému s hospodářským a společenským.1 4 7 Hlavní význam časopisu Architekt pro tuto práci spočívá v reflexi pardubické konference o urbanismu (11/1948).148 Například Ladislav Žák zde představil svou nejintenzivnější kritiku tehdejšího působení člověka na krajinu a přírodu, která se postavila svým idealismem proti „technicismu" vznikajícího politického vedení.1 4 9 Ostatní sledovaní architekti nedospěli k tak vyhraněnému názoru a mohli proto dále pokračovat ve své práci.1 5 0 1 4 3 Např.: SEMRÁD, S. - SKŘIVAN, E. Regionální plánování v SSR. Architekt SIA, 1934, roč. 33, s. 117-118. - MIKUŠKOVIC, A. Urbanizace ČSR a otázka kolonizační. Architekt SIA, 1934, roč. 33, s. 185-191. - MIKUŠKOVIC, A. Pražský regulační plán. Architekt SIA, 1935, roč. 34, s. 33-39. - HRUŠKA, E. Osídlení a státní plán upravovací (Urbanizační). Architekt SIA, 1935, roč. 34, s. 108-110. - SEMRÁD, S. -STORCH, K. Ke krajinnému plánování ČSR. Poznámky k rozboru republiky na výstavě československých měst. Architekt SIA, 1935, roč. 34, s. 113-118. 1 4 4 FIERLINGER, O. Řešení rekreačních otázek kulturní cizině. Architekt SIA, 1933, roč. 32, s. 144-145. - FIERLINGER, O. Rekreační plochy a zeleň ve městech. Architekt SIA, 1936, roč. 35, s. 81-89. - FIERLINGER, O. Příklady budování městských rekreačních ploch. Architekt SIA, 1936, roč. 35, s. 142-144. 1 4 5 ŘÍHA, J. K. Úprava vesnice a venkovských krajů. Architekt SIA, 1936, roč. 35, s. 97-102. Podrobněji tematiku rozvinul v: ŘÍHA, J. K. (red.) Vesnice - půda a plán. 1. vyd. Praha: Knihovna Péče o zdraví venkova, 1937, 166 s. 1 4 6 Např.: HRUŠKA, E. Nové sídliště, díl \-\\\. Architekt SIA, 1942, roč. 41, s. 1-7,145-149, 265-272. - VANĚČEK, J. Několik poznámek k vytváření krajiny. Architekt SIA, 1942, roč. 41, s. 273-280. - ŽÁK, L. Obytná hodnota a úživnost krajiny. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 178-183. - SEMRÁD, S. Vliv rekreačního hnutí na osídlenia na bydlení. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 241-258. - PRÁT, S. Negativní a positivní ochrana přírody. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 265-272. 1 4 7 Za zmínku stojí i v 1. čísle hojné články k návrhům, výstavbě a obnově po válce potřebných hřbitovů. Největším přispěvatelem byl J. K. Říha. 1 4 8 Např.: ŠLECHTA, E. Projev na konferenci urbanistu v Pardubicích. Architekt, 1948, roč. 46, s. 139-140. - KROHA, J. Plánování urbanistické - plánování socialistické. Architekt, 1948, roč. 46, s. 157-159. - SEMRÁD, S. Slovo ke konferenci urbanistu v Pardubicích. Architekt, 1948, roč. 46, s. 166-167. 1 4 9 ŽÁK, L. Česká krajina po roce 1945. Architekt, 1948, roč. 46, s. 147-155. - ŽÁK, L. Otázky krajinného plánování. Architekt, 1949, roč. 47, s. 189-197. 1 5 0 HRUŠKA, E. Od urbanismu k plánování. Architekt, 1948, roč. 46, s. 160-164. - MIKUŠKOVIC, A. Plánování velkých Pardubic. Architekt, 1948, roč. 46, s. 145-146. 35 3.3 Volné směry: umělecký měsíčník Volné směry: umělecký měsíčník (1897-1944, 1947-49), časopis Spolku výtvarných umělců Mánes byl jedním z nejdéle vydávaných výtvarných časopisů 20. stol. a přitom zřejmě také nejvlivnější svou moderností a otevřeností vůči evropskému uměleckému vývoji. Volné směry nebyly časopisem jen spolkovým, ale odrážely stav celého českého umění, včetně prací starší generace. Mezi redaktory patřili například F. X. Šalda, J. Štursa, J. Čapek nebo J. Fragner. Časopis ve svém širokém zájmovém spektru sice měl i architekturu a urbanismus, avšak texty se týkaly více obecné teorie architektury, vyobrazení zase sledovala tehdejší aktuální architektonickou tvorbu. Krajině, přírodě, širšímu okolí jako umělecky hodnotné tématice se postupně dotýkalo jen nemnoho článků od přelomu 20. a 30. let.1 5 1 Největší zájem o vztah architektury s přírodou lze vysledovat opět v letech válečných, o české krajině psal Zdeněk Wirth,1 5 2 o výstavbě vesnic Bohuslav Fuchs,1 5 3 Karel Honzík sepisoval teoretická pojednání1 5 4 a Ladislav Žák se prezentoval články,1 5 5 které později vydal v souborném spise Obytná krajina. 3.4 Krása našeho domova Téměř půl století vycházel časopis Krása našeho domova (1904-1951), obnovené vydávání pak začalo v roce 2001. Časopis měl řadu podnázvů, od původního: věstník Svazu českých okrašlovacích spolků v království Českém a Klubu Za starou Prahu až k nejdéle používanému: měsíčník pro okrašlování, zalesňování, ochranu domoviny a ruch cizinecký. Vydavatelem byl nejdéle Svaz okrašlovací v Praze, respektive Svaz okrašlovací a ochranný v Praze. List měl zcela odlišné postavení od ostatních zkoumaných časopisů. Od počátku se soustředil na ochranu a zkrášlení domoviny, ochranu památek kulturních i těch přírodních. Renomé časopisu časem rostlo, jeho význam však vzrostl nejvíce po první světové válce, kdy se do redakčních řad připojilo několik erudovaných vědců - přírodovědců - biologů v čele s Janem Svatoplukem Procházkou a Jaromírem Klikou. Oba po dlouhou dobu řídili časopis, významnými členy v redakční radě byli Rudolf Maximovič a Jan Emler a starší kolegové František Táborský či Zdeněk Wirth. Celý časopis byl vlastně prodchnut environmentálním myšlením (ve smyslu takového uvažování, které se pokouší kriticky hodnotit a působit proti nepříznivým zásahům do přírodního prostředí krajiny, přírody, domoviny). Avšak pro vymezené téma byly důležité nejvíce příspěvky architektů, urbanistu a dalších, kteří se zajímali o urbanistickou tvorbu prostředí. První příspěvky architektů se 1 5 1 Kupř.: HONZÍK, K. Tendence v moderní architektuře. Volné směry, 1932, roč. 29, s. 100-105. - FIERUNGER, O. Krajinářská architektura v Americe. Volné směry, 1929-30, roč. 27, s. 234-236 a 257-267. 1 5 2 WIRTH, Z. Tvář české krajiny. Volné směry, 1941-42, roč. 37, s. 5-8. 1 5 3 FUCHS, B. Výstavba vesnice. Volné směry, 1941-42, roč. 37, s. 238-239. 1 5 4 HONZÍK, K. Architektura jako tvorba prostředí. Volné směry, 1942-44, roč. 38, s. 207-219. 1 5 5 ŽÁK, L Úprava a ochrana krajin a obcí. Volné směry, 1942-44, roč. 38, s. 228-243 a 251-267. - ŽÁK, L. Podstata, nikoliv jen obraz? Volné směry, 1947, roč. 39, s. 217-229. 36 týkaly ochrany architektonických památek a to první řadě pražských/5 6 ale také obecnějších otázek např. krásy či moderní architektury na venkově.1 5 7 Články byly ovšem zaměřeny stále na samotnou architekturu - na její estetické působení a teorii. Prvním architektem, který programově zohledňoval přírodní prostředí a zaměřoval se na něj soustavněji, byl Vladimír Zákrejs.1 5 8 Do roku 1917 se objevilo i několik překladů zahraničních autorů věnujících se architektuře nových čtvrtí a inženýrských staveb. Byli jimi především Hugo Conwentz a Ebenezer Howard,1 5 9 odborně jim přitom asistoval náš Emil Zimmler160 svým příspěvkem „Několik úvah o úpravě řek a kráse krajinné".161 Mezi válkami se překvapivě architektonické a urbanistické, případně regionálně plánovací problematice téměř nikdo nevěnoval. Jedinou výjimkou, avšak o to výraznější, byl článek Ladislava Kubíka (1932), kterému bude věnován podrobný rozbor. Od roku 1938 lze zaznamenat první články věnované sledované tematice, válečná a poválečná léta pak znamenala velký nárůst zájmu o problémy životního prostředí ve vztahu s urbanismem, rozvíjejícím se regionálním - krajinným plánováním, výstavbou domů i technických děl v krajině.1 6 2 Velice aktivním přispěvatelem se stal v roce 1941 Ladislav Žák,1 6 3 o urbanismu a plánování napsal Emanuel Hruška,1 6 4 o technických stavbách opět Emil Zimmler,165 relevantní literatuře, stavební i plánovací problematice se intenzivně věnoval i neúnavný Jaromír Klika.1 6 6 1 5 6 Např.: BALŠÁNEK, A. O potřebě zákona na zachování Staré Prahy. Krása našeho domova, 1908, roč. 4, s. 15-23. 1 5 7 ENGEL, A. Nová krása. Krása našeho domova, 1910, roč. 6, s. 1-3. - NOVOTNÝ, O. O veřejných stavbách na českém venkově. Krása našeho domova, 1910, roč. 6, s. 133-140. 1 5 8 Např.: ZÁKREJS, V. Regulační plány venkovských měst. Krása našeho domova, 1908, roč. 4, s. 108-112,120-123. - ZÁKREJS, V. Budoucnost Šárky. Krása našeho domova, 1914, roč. 10, s. 51-55. - ZÁKREJS, V. Několik poznámek o stavbě měst a ochraně památek. Krása našeho domova, 1915-17, roč. 11, s. 45-49. 1 5 9 HOWARD, E. Zahradní město - co je to. Krása našeho domova, 1908, roč. 4, s. 9-15. - CONWENTZ, H. Zřetel k ochraně přírody při stavbách inženýrských (překl. J. Emler). Krása našeho domova, 1915-17, roč. 11, s. 49-51, 73-74, 97-100,114-118. 1 6 0 Více o osobnosti: Příloha č. 1: Medailony vybraných architektů, stavitelů a přírodovědců 1 6 1 ZIMMLER, E. Několik úvah o úpravě řek a kráse krajinné. Krása našeho domova, 1915-17, roč. 11, s. 21-29. 1 6 2 KLIKA, J. Ochrana rázu kraje a technický pokrok. Krása našeho domova, 1938, roč. 30, s. 4-5. - NOVÁČEK, K. Stavební ruch a stavební kultura. Krása našeho domova, 1938, roč. 30, s. 132-135. - FIERLINGER, O. O pražských sadových a rekreačních plochách. Krása našeho domova, 1939, roč. 31, s. 9-12, 33-37. 1 6 3 ŽÁK, L. Zákonná ochrana přírody. Krása našeho domova, 1941, roč. 33, s. 15. - ŽÁK, L. Ničení samoty a rostlinstva v Železných horách. Krása našeho domova, 1944, roč. 36, s. 147-151. - ŽÁK, L. Zemědělství a příroda. Krása našeho domova, 1946, roč. 37, s. 106-108. - ŽÁK, L. Ochrana a úprava krajin a obcí. Krása našeho domova, 1946, roč. 37, s. 125-138. - ŽÁK, L. Obytná zahrada. Krása našeho domova, 1947, roč. 38, s. 113-123. 1 6 4 HRUŠKA, E. Plánování. Krása našeho domova, 1946, roč. 37, s. 17-20. 1 6 5 ZIMMLER, E. Architektura inženýrských staveb dneška. Krása našeho domova, 1940, roč. 32, s. 161-163. 1 6 6 KLIKA, J. Literatura: Žák Ladislav: Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor. Krása našeho domova, 1942, roč. 34, s. 201- 202. - KLIKA, J. Zásah do krajiny stavbami. Krása našeho domova, 1946, roč. 37, s. 32-35, 46-50. - KLIKA, J. Literatura: J. K. Říha: Země krásná. Krása našeho domova, 1948, roč. 39, s. 76-77. 37 4 ANALÝZA TEXTŮ Předchozí kapitoly nabídly seznámení se situací v zahraničí, u nás i v nejvýznamnějších odborných periodicích. Z naznačeného vyplývá, že environmentálni myšlenky v architektonických teoriích se intenzivněji objevují až od třicátých let. Tato analytická kapitola by měla podrobně prozkoumat několik článků nejvýznamnějších reprezentantů vymezeného environmentálního myšlení od počátku třicátých let do konce let čtyřicátých. Nejdříve k cílům a metodě a následně přímo k dobovým textů. 4.1 CÍLE A METODY Cíle Byly vymezeny tři základní cíle. Prvním je odhalení hlavních témat (oblastí), kterým teoretici architektury a urbanismu věnovali pozornost při svém poukazování na negativní dopady lidské činnosti na životní resp. přírodní prostředí. Hledána tedy bude odpověď na otázku: Co autoři považovali za nepříznivé zásahy lidské činnosti do přírodního prostředí? Druhým cílem je nalezení návodů, doporučení, architektonických a urbanistických opatření na odstranění negativních důsledků lidské činnosti na přírodní prostředí. Tedy: Jaká řešení navrhovali? Posledním cílem je demaskovaní východisek a hodnotového přesvědčení autorů. Proč je podle nich nutné měnit situaci? Proč je potřeba chránit přírodní prostředí? Metody Metody analýz textů jsou nejčastěji děleny na dva přístupy: kvantitativní a kvalitativní. Někdy je obsahová analýza ztotožňována s přístupem kvantitativním1 6 7 , jindy je samotná obsahová analýza dále dělena na kvantitativní a kvalitativní (sémiotická, narativní, diskurzivní).1 6 8 Obsahová analýza (kvantitativní) je metodou, která slouží ke zkoumání mediálních obsahů prostřednictvím jejich kvantifikace. Nejprve se zvolí reprezentativní vzorek, vytvoří se kategorie vnějších referentů - rámec, vybere se jednotka, jednotky se spočítají, přiřadí k rámcům a nakonec se představí výsledek. Výhodou je, že výsledek by měl být poměrně dobře ověřitelný.1 6 9 Kvalitativní metod je velké množství a mnohdy se překrývají a spojují s kvantitativní metodou. Někdy jsou také označovány jako interpretativní. To poukazuje na jejich zaměření - snahu interpretovat text a to i ve skrytých rovinách. Interpretativní přístup je takový: „... který zdůrazňuje hluboké porozumění materiálu, který máme k dispozici. Klade důraz na uvědomování si vzájemného propojení „faktu" a „hodnoty" a na hledání významu uvnitř materiálu v kontextu, v němž vznikl.".170 A právě takový přístup bude využit i pro analýzu vybraných textů. 1 6 7 MCQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace. 3. vyd. Praha: Portál, 2007. s. 307. 1 6 8 HOMOLKA, M. Slovník: Kvantitativní obsahová analýza. Revue pro média [on-line]. 18.12. 2007 [cit. 2009-12-02]. Dostupné na WWW: . 1 6 9 MCQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace. 3. vyd. Praha: Portál, 2007. s. 308. 1 7 0 KRONICK, J. C Alternativní metodologie pro analýzu kvalitativních dat. Sociologický časopis, 1997, roč. XXXIII, č. 1, s. 59. 38 Vlastní metoda Pro tuto práci vytvořená kritická analýza textu kvalitativního charakteru byla inspirována především uvedením do problematiky od Denise McQuaila, sémiotickou analýzou v podání Jaromíra Volka, analýzou středního dosahu Bohuslava Binky a vysvětlením interpretatativní (hermeneutické) analýzy Jane C. Kronick. Nepůjde zde o odhalení všech skrytých významů, ideologií, narací, manipulativních technik autorů, jejich neobjektivnost atd., tedy o celkově dokonale podrobnou analýzu textů. Analýza bude zaměřena pouze na výše zmíněná: témata, návody a hodnoty, jinými slovy: co, jak a proč? Co? Co autoři považovali za nepříznivé zásahy lidské činnosti do přírodního prostředí? Jaké problémy přírodního prostředí autoři vnímali jako nejzásadnější? Jak? Jaká řešení/opatření autoři navrhovali? Proč? Proč problém řešit? Jakou přiřazovali přírodnímu prostředí, přírodě, krajině hodnotu? Jaké byli jejich důvody, motivace? Prvním bodem je výběr vzorků - dobových textů. Počátečním souborem textů byly články zveřejněné v nejznámějších odborných a uměleckých časopisech od začátku 20. století do konce 40. let. Konkrétně šlo o v minulé kapitole představená periodika: • Architektura (+ Styl, Stavitel, Stavba) • Architekt SIA (+ Architekt) • Volné směry • Krása našeho domova Rok 1949 byl zvolen přibližně, neboť do tohoto roku byly vydávány texty psané většinou za druhé války, navíc pokračovaly předválečné a válečné teoretické tendence. Po roce 1948 se pak společenská a politická situace změnila a nelze již mluvit o počátcích, šlo spíše o další (útlumovou/utlumenou) fázi zájmu architektů o problematiku životního prostředí. Kritériem výběru textů byla jejich obsahová stránka zaměřená na problémy prostředí a přírody ve spojitosti s architekturou a urbanismem. Byl sledován výskyt klíčových slov: příroda, přírodní prostředí, životní prostředí, krajina, ale i prostorové, krajinné či regionální plánování, venkov, vesnice a lidová architektura v textech zabývajících se architekturou, urbanismem, stavbou měst a plánováním prostředí. Druhým kritériem se stali autoři článků, o kterých je již známo, že se zkoumané problematice věnovali (L. Žák, E. Hruška, K. Honzík, O. Fierlinger, J. K. Říha, J. Vaněček, J. Klika a další). Na základě tohoto účelného výběru byl sestaven základní výzkumný soubor 117 textů,1 7 1 který byl podroben další selekci. Vybrány byly texty autorů, kteří byli v reflektování negativních důsledků lidské činnosti na přírodní prostředí nejaktivnější a nabízeli nejvíce řešení prostřednictvím svých 1 7 1 Viz Příloha č. 2: Základní soubor pro analýzu textů 39 architektonických a urbanistických návrhů i obecnějších teoretických konceptu. Vyzdvihnuty byly texty, jenž snad nejlépe shrnovaly a akumulovaly autorské myšlenky a také ty články, které byly ve své době nejvíce ceněny a citovány v souvislosti s ochranářskými snahami mezi architekty. Šlo tedy o nejlepší reprezentanty. Otázky Na zodpovězení prvních dvou otázek postačí pozorné čtení a sepsání toho co řešit a jak? Rámcem tedy budou otázky: Co autoři považovali za nepříznivé zásahy lidské činnosti do přírodního prostředí? a Jaká řešení autoři navrhovali? Jednotkami pak budou nalezené problémy a návrhy řešení. V komplikovanějších textech pomohou k jejich odhalení i aktéři a východiska textu zmíněná níže. Problematičtější bude odpověď na otázku: Proč? Snahou bude demaskovaní hodnot, které autoři připisovali přírodě, krajině, přírodnímu prostředí, či jinak hodnot, které je samotné „donutily" napsat sledovaný text. K tomu pomůže sledování několika rysů a rovin textu. První může být samotné tvrzení autora, který sám odpoví na otázku proč? Avšak jeho skryté hodnoty, které si sám ani nemusel uvědomovat, tak nemusí být zjištěny. Proto bude nejprve zodpovězena otázka pro koho je text určen? To pomůže při vztahování textu ke svým čtenářům. Např.: Jak se texty mění v závislosti na předpokládaných čtenářích? Poté budou vyhledáni aktéři (hlavní subjekty - účastníci, kterých se text týká), východiska textu (základní tvrzení, přesvědčení), která se váží k aktérům a jejich vymezení. Pak teprve bude následovat výběr problémů, návrhy jejich řešení a až nakonec budou odkryty hodnoty. Ty budou představeny právě pomocí zjištěných východisek textu a odhalením přiřazování určitých slov k aktérům (početnost, emotivnost). Shrnutí bude představeno v závěru. Vybrané texty Následující podkapitola analyzuje vybrané texty, které by měly nejlépe zastupovat vývoj environmentálních myšlenek ve vybraných časopisech první poloviny 20. století. Vzhledem k tomu, že se v první třetině století teprve utváří architektonické a urbanistické trendy, které se blíží zohledňování širšího přírodního prostředí, byly vybrány texty až od 30. let. První vybraný text z roku 1932 sepsal Ladislav Kubík coby předseda ÚSM při MAP, tedy instituce, která se nejintenzivněji zabývala problematikou stavby měst a prostorového - regionálního plánování. Svým zaměřením na ochranu přírodních hodnot o několik let předběhl texty ostatní. Výjimečný je také tím, že se autor problematice ve vymezených periodicích již nevěnoval. Otokar Fierlinger naopak od začátku 30. let často psal o krajinných řešeních v zahraničí, zahradních, sadových (parkových) a rekreačních plochách. V roce 1936 své názory snad nejlépe shrnul ve zkoumaném článku. 40 Jaroslav Vaněček v textu z roku 1942 zase apeloval na architekty a jejich možnosti vytváření krajiny. Ve zkoumaných časopisech jeho texty patří k velice výjimečným. Společně s Ladislavem Kubíkem pak zastupuje řady inženýrů - stavebních techniků, kteří nebyli studovanými architekty jako ostatní autoři analyzovaných textů. Následuje analýza dvou textů z pera Emanuela Hrušky (1942 a 1943), který byl v produkci článků a jiných studií snad nejaktivnější. Dva články byly vybrány se záměrem nejlepší akumulace jeho myšlenek. Karel Honzík se věnoval teorii architektury a životního stylu, problematice životního - přírodního prostředí se zřejmě nejvíce přiblížil vybraným článkem z roku 1942. Tři články Ladislava Žáka analýzu textů zakončují. Autor byl jistě nejvýznamnějším zastáncem přírody a jejích hodnot. Právě on nejintenzivněji projevoval environmentálni myšlení. Článek z roku 1942 (poprvé přednesen 1940) patří k prvním, které byly Žákovi otisknuty v odborných architektonických periodicích v souvislosti s problematikou přírodního prostředí. Druhý (nejkratší) text z roku 1944 představuje nejemotivnější a nejkonkrétnější projev Žákových přesvědčení a poslední (naopak nejdelší) z roku 1948 nejlépe shrnuje a završuje nejen směřování Ladislava Žáka, ale vlastně všech zkoumaných pisatelů - teoretiků.1 7 2 Citační přehled článků viz Příloha č. 3: Vybrané analyzované články 41 4.2 ANALÝZA TEXTŮ 4.2.1 Za ochranu a zvýšení krásy kraje (1932) Ing. Ladislav Kubík promluvil v cyklu přednášek „Řeč přírodních památek" na téma „Za ochranu a zvýšení krásy kraje", v roce 1932 byla přednáška přetištěna v Kráse našeho domova XXIV.173 Text široce pojímá problematiku výstavby měst a venkovských obcí i regionálních řešení a jejich vztah k ochraně přírody. Autor tvrdí, že by urbanisté měli mít nejvyšší zájem na ochraně přírodních památek a domoviny, neboť v každém člověku je touha po styku s přírodou, nehledě na estetické, etické a vědecké hodnoty krajiny. Urbanista by měl vyrovnávat rozpory mezi technickým pokrokem moderní doby a potřebou ochrany přírody. Článek ve stručnosti představuje i zahraniční trendy v úpravě a stavbě měst, venkovských obcí i krajinném plánování (sledována je hlavně situace v Anglii, Německu a na urbanistických kongresech 20. let). Ladislav Kubík se zaměřil i na inženýrská a stavitelská díla v přírodě a na příkladu silnic představil několik konkrétních řešení. Dále pokračoval přehledem zahraničního i domácího zákonodárství, které se týká urbanismu, regionálního plánování a ochrany krajinných krás. Na závěr představil i práci ÚSM při MAP, budoucí snahy, vyhlídky a cíle. Komu je text určen: Čtenáři časopisu Krása našeho domova, který vydával Svaz okrašlovací a ochranný. Aktéři: Příroda (přírodní krásy, krajina, domovina) Technika (technický pokrok, moderní život) Moderní urbanista (správný urbanismus) Nejmenovaný (ten, který svou činností ničí přírodu)1 7 4 Východiska: Nejmenovaní používají a využívají techniky takovým způsobem, který vede k ničení přírody Příroda má pro člověka velký význam a měla by se chránit Technický pokrok je žádoucí, měl by ale respektovat ochranu přírody Moderní urbanista by měl spravedlivě a objektivně měřit mezi technikou a přírodou, tedy mezi potřebami moderního života a ochranou přírody Moderní urbanista by měl zdravě a správně navrhovat, upravovat města a obce, stejně jako krajinné celky. KUBÍK, L. Za ochranu a zvýšení krásy kraje. Krása našeho domova, 1932, roč. 24, s. 8-9, 26-27,39-40, 55 a 88-90. Např.: prospechár, podnikatel, úředník, urbanista, stavitel, technik, zákonodárce,... 42 Problémy: Nevhodný rozvoj měst, obcí i technických staveb a jejich negativní dopad na krajinu Technika často postupuje proti přírodě Nedostatečné zákonodárství a osvěta mezi urbanisty i ostatními Řešení: Vzdělat urbanisty v otázkách tvorby měst i krajinného a regionálního plánování a potřeb ochrany přírodních krás a domoviny. Vytvořit národní plán upravovací, který by měl, mimo jiné, řešil i otázku ochrany přírodních krás a domoviny (vyhlašování národních parků, rezervací, přírodních památek,...). Vytvořit nový stavební zákon. Nechat se inspirovat při úpravě měst a obcí zkušenějšími zahraničními odborníky. Např. Harland Bartholomew a jeho pět požadavků: dobré plány; vhodné zákonodárství; kompetentní administrativa; veřejné porozumění; finanční plán a pracovní program. Hodnoty: Autor velice často používá kladně emotivně a esteticky laděná slova ve spojitosti s krajinou, přírodou a domovinou. Zdaleka nejpočetnější je slovo krása/krásný, dále půvab/půvabný, zdraví/zdravý. Nejlepším příkladem je věta z úvodní strany: „Nebyl by kulturním člověkem, kdo by bezohledně obětoval kus krásné, mateřské přírody jen pro zisk a hospodářský prospěch, pod falešným heslem pokroku."115 Druhého aktéra, techniku, pak hodnotí také kladně i když ne tak hojně, např.: „Technika nemůže nám nahraditi přírodu, právě tak jako ochrana přírody nemůže a nesmí zamezit! technice žádoucí a požehnané kroky. "17& Nejmenovaného aktéra hodnotí v článku jen výjimečně, spíše nenápadně a negativně: „...stožárových vedení, které vzhled silnice často i zbytečným a nezodpovědným způsobem poškozují. Totéž platí o množících se hřmotných reklamách při silnicích...".177 A dále: „Vzpomeňme regulace řek, stavby průplavů, přehrad, průmyslových závodů všeho druhu jež byly někdy provedeny s úplnou bezohledností k přírodě.//17S U posledního vymezeného aktéra, moderního urbanisty, se pak nejčastěji vyskytují slova správný, zdravý nebo spravedlivě a neutrální. Právě k němu jsou pak směřovány vzory z ciziny. 1 7 5 KUBÍK, L Za ochranu a zvýšení krásy kraje. Krása našeho domova, 1932, roč. 24, s. 8. 1 7 6 Ibidem. 1 7 7 lbidem, s. 55. 1 7 8 Ibidem, s. 39. 43 Význam přírody a důvody její ochrany tkví pro Ladislava Kubíka v několika významných hodnotách - funkcích. První lze označit za psychickou: „... zůstává přece v každém z nás živelná touha po styku s přírodou".119 Další je nanejvýše zdůrazňovaná estetická, důležitá je ale i etická, která se pojí spíše s označením domovina a ochrana památek (kulturních i přírodních). To souvisí s dobovým vlastenectvím, vzhlížením k národní minulosti i vlasti, která se často pojí s krajinou - přírodou. Význam funkce estetické se přirozeně pojí s periodikem, ve kterém článek vyšel a s účely, pro které byl psán, tedy pro přednášku Svazu okrašlovacího a ochranného. Shrnutí: Problémy: • rozvoj měst, obcí i technických staveb má negativní dopad na krajinu • technika postupuje proti přírodě • zákonodárství a osvěta jsou nedostatečné Řešení • vzdělat urbanisty v tvorbě měst, krajinného a regionálního plánování i ochraně přírodních krás a domoviny • všeobecná osvěta • vytvořit národní plán upravovací • vytvořit nový stavební zákon • nechat se inspirovat zahraničním Hodnoty: • estetická • psychická • etická KUBÍK, t. Za ochranu a zvýšení krásy kraje. Krása našeho domova, 1932, roč. 24, s. 8. 44 4.2.2 O pražských sadových a rekreačních plochách (1936) V roce 1936 vystoupil doc. Ing. arch. Otokar Fierlinger v Anketě o pražských sadech v Masarykově akademii práce, v roce 1939 pak byl článek otištěn v listu Krása našeho domova XXXI, později byl často citován.1 8 0 V první části se Otokar Fierlinger pokusil naznačit, „...jaký význam jest přikládán činnosti krajinářského architekta při úkolech urbanistických, resp. jakým způsobem se postupuje při zjišťování a budování zelených ploch podle předem promyšlených programů, které plochy vnikají do městských útvarů na způsob klínů a tím je uvolňují, provětrávají a spojují s volnou přírodou. "181 Nejprve se v textu zabývá obecně vztahem stavby měst a přírody. Soulad či naopak nesoulad města a krajiny, stejně jako města a zeleně na veřejných prostranstvích, sleduje i v historickém exkurzu od antiky až k druhé polovině 19. století, ve které se podle autora pochopení pro význam sadů a zeleně zcela ztrácí. Připomíná moderní urbanistické snahy především ze Spojených států (Charles Eliot, F. L. Wright) a důležitost, kterou přikládali významu sadů a zeleně. Text také upozorňuje na požadavek amerických urbanistu na vytvoření národního rekreačního plánu, kterým „...mají býti zajištěny nejen dnešním, ale i budoucím generacím rekreace a přírodní krásy v nejširším rozsahu".182 Velice důležitá je pro autora i výtvarná hodnota rekreačních ploch, odmítá pouhou účelnost sadů a parků dle funkcionalistických požadavků. Široký záběr článku dále sleduje například výběr vhodného rostlinstva při osazování volných ploch, jejich sportovní využití, význam vody a představuje konkrétní příklady z USA a Německa. Zvláštním úkolem je pak praktická ochrana domoviny, tedy zakládání rezervací v největším měřítku a k nejširším rekreačním účelům. Druhá část textu se věnuje případu pražskému a jeho komplikované situaci způsobené dlouhým a pozvolným vývojem (na rozdíl od amerických měst). Velkou výhodou Prahy je historický potenciál a staré zahrady, které však od 19. století ustupují výstavbě obytných, veřejných domů i továren. Text rovněž upozorňuje na nové pražské čtvrti, kterým sadové a rekreační plochy chybí zcela, popsány jsou následky takové situace a nakonec jsou představena jistá řešení. Komu je text určen: Článek byl původně přednáškou pro MAP, z toho lze usuzovat na původní příjemce sdělení: architekti, veřejní činitelé, úředníci. Až po třech letech byl článek otisknut v časopise Krása našeho domova. Aktéři: Harmonická města - města minulosti a snad i budoucnosti Krajinní architekti - ti, kteří mohou nevyhovující stav napravit 1 8 0 FIERLINGER, O. O pražských sadových a rekreačních plochách. Krása našeho domova, 1939, roč. 31, s. 9-12, 33-37. 1 8 1 lbidem, s. 34. 1 8 2 Srovnání se současným konceptem „udržitelnostľ'se pak přímo nabízí. Ibidem, s. 11. 45 Industrializovaná města - od 19. století, následky upřednostňování zájmů jednotlivce před celkem Východiska: V minulosti byl vývoj měst s přírodou harmonický S nástupem industrializace se harmonie město - příroda ztrácí Je třeba opět tvořit harmonická města Problémy: 1. část Města nejsou v harmonickém souladu s přírodou Nedostatek výtvarného cítění při navrhování rekreačních ploch Neuspokojivé vzdělání tvůrců zahrad a krajinných úprav 2. část: V Praze je nedostatek nových velkých sadových a rekreačních ploch a to především v nových a obytných čtvrtích; o staré zahrady a sady se pečuje navíc nedostatečně To má za následek víkendovou a sváteční migraci obyvatelstva z města, která způsobuje devastaci navštěvovaných krajů (především pozemkovou lichvou a nesouvislým zastavováním) Chybí kvalitní stavební zákon, který by zamezil spekulacím s pozemky a umožnil tvorbu rekreačních ploch. Chybí plán postupu a realizace sadových úprav a celkový rekreační program - rekreační plán Řešení: 1. část: Nechat se inspirovat zahraničními vzory, tvořit moderní sadové a parkové plochy, tedy odpovídající svému rekreačnímu účelu, ale zároveň nezapomínat na výtvarnou hodnotu a vztah jednotlivých částí (rekreačních ploch) mezi sebou i k celku města. 2. část: Vytvořit program rekreačních potřeb, tzn. provést „...soupis všech zjištěných volných ploch, ocenit! jejich vlastnosti a vhodnost, podmínky pro jejich úpravu, zkoumat! a vyšetřit! rekreační potřeby obyvatelstva v dnešní a budoucí době a podložit program plánem, který by odpovídal estetickým, sociálním a hospodářským zásadám."183 Hodnoty: Aktér nazvaný harmonická města je spojen s městy minulosti i možnými budoucími. K tomuto aktéru jsou přiřazována pozitivní a obdivná slova. Například k městským výtvarným koncepcím minulosti: „...které působí na nás neobyčejným pochopením pro vztah jednotlivých budov a zařízení [...] k nejbližší FIERUNGER, O. O pražských sadových a rekreačních plochách. Krása našeho domova, 1939, roč. 31, s. 37. 46 přírodě a celé krajině a které v souhrnu tvoří jednotný městský celek. "1 8 4 Autor vidí vzory harmonických měst nejen v zemích na západ od ČSR i v zemích severských: „Ve všech těchto zemích proniká myšlenka decentralisace obyvatelstva plánovitým způsobem zakládáním nových sídlišť při současném zřeteli na ochranu přírody a její úpravu ve smyslu estetickém, sociálním a hospodářském. "185 V úzkém vztahu k prvnímu aktéru jsou krajinní architekti, kteří mohou současný nevyhovující stav napravit a vytvořit tak harmonická města. Krajinní architekti by měli spojovat zřetel účelový s uměleckým. Vzor je hledán opět za hranicemi: „Nelze se ovšem nezmínit! o rozsáhlé dnešní škole krajinářské v Německu, která vychovává řadu nejlepších pracovníků a udržuje těsnou spolupráci s pokrokem urbanistickým".186 Industrializovaná města, jsou pojímána jako následky upřednostňování zájmů jednotlivce před celkem. „Pochopení pro význam sadů a zeleně ztrácí se [...] v druhé polovině minulého století, kdy ustupuje takřka úplně bezohlednému stavebnímu podnikání a spekulaci s pozemky, který nesvedomité využívají ve svůj úzký prospěch..."187 Anebo: „Slabé doby projevují se ovšem výtvory zcela bezradnými.//188 Proč tedy vytvářet a chránit přírodní prostředí (sadové a rekreační plochy)? Jako nejdůležitější se jeví funkční (účelové) hodnoty: sociální, rekreační, dopravní i hospodářské. K funkčním - účelovým požadavkům přidává autor i umělecké (výtvarnou hodnotu), kterými přispívá člověk k vyšší hodnotě prostředí a spoluvytváří pak další hodnoty: estetickou, etickou i výchovnou. Z naznačeného vyplývá, že pro Otokara Fierlingera byla velice důležitá otázka výtvarná (umělecká, estetická). Uměleckými zásahy a úpravami přírodního prostředí tak lze spojit účelové využití krajiny a přírody (lidská díla) v harmonický celek s přírodou. Důležitá je tedy hodnota celku. A na závěr nelze nepřipojit i dokreslující citaci ze zkoumaného textu, která klasicky navazuje na Aristotela a jeho pojetí umění: „ Třeba si uvědomiti, že zde nejde o napodobovanou, nýbrž idealizovanou přírodu.489 Shrnutí: Problémy: • města nejsou v harmonickém souladu s přírodou • nedostatek výtvarného cítění (vzdělání) tvůrců zahrad a krajinných úprav • nedostatek sadových a rekreačních ploch v Praze • devastace krajů, které zastupují nedostatečné rekreační plochy ve městech • chybí kvalitní stavební zákon • chybí (národní) rekreační plán 1 8 4 FIERUNGER, O. O pražských sadových a rekreačních plochách. Krása našeho domova, 1939, roč. 31, s 9. 1 8 5 Ibidem, s i l . 1 8 6 Ibidem, s i l . 1 8 7 Ibidem, s 9-10. 1 8 8 Ibidem, s 12. 1 8 9 Ibidem, s. 33. 47 Řešení: • následovat vzory ze zahraničí (USA, Německo, Británie, Skandinávské státy) • vzdělávat v oboru krajinný architekt • tvořit rekreační plochy (sady, parky, krajiny) umělecky (správný účel i forma) • vytvořit program rekreačních potřeb - rekreační plán Hodnoty: • účelová - funkční (rekreační, společenská, hospodářská, dopravní) • výtvarná (umělecká, estetická) • celek (spojení účelové a výtvarní hodnoty) 48 4.2.3 Několik poznámek k vytváření krajiny (1942) Roku 1942 vydal Architekt SIA XLI, text doc. Ing. Jaroslava Vaněčka „Několik poznámek k vytváření krajiny", který navazoval na jeho přednášku ze dne 16. 10. 1942 v plenární schůzi ÚSM při MAP, jenž byla určena pro kolegy architekty.190 Článek zkoumá lidský vliv na vytváření prostředí, krajiny a přírody, která je již neoddělitelně prostoupena umělým tvořením člověka. Reflektován je oživený zájem o přírodu, který se podle autora periodicky střídá s právě ustávajícím odklonem od přírody. S potěšením píše: „Dnes ovšem se již sledují nejen hospodářské, sociální, dopravní a jiné vztahy a souvislosti města a okolí, a dbá se o jejich rovnováhu a harmonické vyrovnání, ale plně se přihlíží i k uspokojení požadavků pohledových, studuje se působení každé nové hmoty, její členění, tvar a barva, její optické měřítko, rytmus, silhueta a její situování v prostoru přírody.//191 Jak vyplývá z ostatního textu, je toto tvrzení spíše ideálem, a proto se autor v pokračování textu obrací na architekty s jistými doporučeními. Odpovídá si na otázku: Jak lze dosáhnout působivého souladu všech složek krajiny? Nabízí dvě úrovně odpovědí: a) obecněji - na úrovni krajin jde především o respektování přírodních zákonů a dějů; b) konkrétněji - návrhy děl užitkových, tedy osídlení a technické stavby, které by měly buď doplňovat a nenarušovat přírodní prostředí, anebo by se naopak měly od přírody výrazně odlišovat svou uměleckou hodnotou. To přivádí autora k vymezení dvou cest k poznání: cesta rozumu a cesta citu. Ukazuje, že ani jedna z cest není ideální a při vytváření krajiny by se oba přístupy měly propojit. Vědecký přístup by měl být usměrňován uměleckým citem a naopak. Tak se lze vyhnout negativním vlivům na krajinu. Článek na příkladu vědeckého přístupu - geomorfologie ukazuje jak může dojít ke spojení vědeckého přístupu s uměleckým. Při výstavbě silnic například by se jejich okolí mělo upravovat dle místního podloží, materiálu, bezpečnosti provozu (věda), ale i podle pohledového - estetického působení na okolí (cit). Co se týče volby porostů, autor je zastáncem domácích druhů. Toto tvrzení obhajuje jak vědeckým přístupem (vhodnost stanoviště pro jisté druhy, klima, půda,...), tak i uměleckým - estetickým působení. Komu je text určen: Text promlouvá přímo k architektům (dále čtenáři časopisu Architekt SIA) 1 9 0 VANĚČEK, J. Několik poznámek k vytváření krajiny. Architekt SIA, 1942, roč. 41, s. 273-280. 1 9 1 lbidem, s. 273. 49 Aktéři: Doba odklonu od přírody - minulé období (19. století - první třetina 20. století) Doba zájmu o přírodu - současnost (1942) Architekti Východiska: Existuje periodické střídání dob odklonu od přírody s obdobími zvýšeného zájmu o přírodu. Minulá doba ničila přírodu. Dnes nastupuje nová doba zájmu o přírodu. Architekti jsou ti, kteří mohou napravit chyby minulé doby a správně vytvářet krajinu a její prvky v současnosti i budoucnosti. Ke správnému vytváření krajiny a jejích prvků je třeba spojit vědecký přístup (rozum) s uměleckým (cit). Problémy: Člověk má svou činností negativní vliv na krajinu (přírodu, prostředí). Nevhodná tvorba krajin (nesoulad všech složek krajiny). Nevhodné stavby v krajině (osídlení a technická díla). Nedostatečná práce architektů. Řešení: Vytváření krajiny a nových prvků v ní jen při respektování přírodních zákonů. Využívat poznatků z přírodovědných oborů (geomorfologie, botanika,...). Spojit při vytváření krajiny i staveb vědecký a umělecký přístup (rozum a cit). Osvěta mezi architekty. Hodnoty: Jaroslav Vaněček se prvnímu aktéru (doba odklonu od přírody) věnuje pouze v úvodní části, zbytek textu vlastně radí, jak napravit jeho chyby a vyvarovat se jejich opakování. Přesto jsou aktéru přiřazena negativně laděná slova. Např.: „...lidstvo [...] lhostejně přihlíží k tomu, jak jeho činnost bezohledně mění tvář krajiny, znesvařuje jí a pustoší. "192 Aktér doba zájmu o přírodu je hodnocen pozitivně. A to jak období předcházejí době odklonu od přírody: „skvělé v tomto směru příklady dřívějších dob...",193 tak i současnost (viz. první citace na předešlé straně) 1 9 2 VANĚČEK, J. Několik poznámek k vytváření krajiny. Architekt SIA, 1942, roč. 41, s. 273. 1 9 3 Ibidem. 50 Mnohokrát se lze v článku setkat, nejčastěji ve spojení s aktérem doba zájmu o přírodu, s organickým pojetím, které prosazuje soulad částí mezi sebou navzájem i jejich soulad s celkem. Toto pojetí stojí v pozadí jak Vaněčkem vymezeného vědeckého, tak i uměleckého přístupu. Není narušeno ani při tvorbě uměleckého díla, které se staví do kontrastu s okolím, neboť tak krajinu obohacuje a přidává na hodnotě, zároveň by ale dílo nemělo vyznívat jako rušivá disonance v daných prostorech a útvarech krajiny.194 Poslednímu aktéru architektům je článek určen a snad i proto k němu není řazeno příliš emotivních slov. Z článku sice vyplývá, že architekti mají jistý podíl na negativním působení člověka na přírodu, avšak není to řečeno přímo. Hlavním úkolem architektů je náprava a nové tvoření krajin a jejích prvků. Přitom by měli spojit vědecký přístup (rozum) a umělecký (cit). Z toho lze odvodit důvody, proč vytvářet harmonickou krajinu a napravovat chyby minulosti. Krajina má hodnotu funkční - účelovou, ale i vědeckou (badání geologů, botaniků, ...), ale také estetickou (pohledové požadavky, harmonické vyrovnání, spojení s lidskými uměleckými díly) a v pozadí stojí hodnota celku. Zajímavostí je, že autor v textu vlastně nikdy přímo nezdůraznil význam ochrany přírody a její hodnotu. To mělo, zdá se souvislost se čtenáři, kterými byli architekti. Záměrem snad bylo zapůsobit na dodnes nejcennější, co by architekti měli mít, rozum a umělecký cit. V jiných textech totiž autor zdůrazňoval pro člověka velice důležitou psychickou hodnotu přírody a mnohý význam její ochrany. To lze podložit ve stejném roce vydanou Vaněčkovou prací, jejíž první odstavec zní: „Láska k přírodě je vložena do srdce každého člověka. Každý z nás je spojen hlubšími, někdy i podvědomými pouty s přírodou nebo aspoň s některou krajinou. [...] Proto je i prostý člověk zarmoucen, vidí-li, že příroda je ochuzována o své krásy, ničena nebo znesvařována, byť i s heslem pokroku a jménem techniky."195 VANĚČEK, J. Několik poznámek k vytváření krajiny. Architekt SIA, 1942, roč. 41, s. 274. ŠEBEK, J. - VANĚČEK, J. Technické stavby a ochrana přírody. 1. vyd. Praha: Prométheus, 1942. s. 5. 51 Shrnutí: Problémy: • negativní vliv lidské činnosti na krajinu (přírodu, prostředí) • nedostatečná práce architektů Řešení: • osvěta mezi architekty • spojit při vytváření krajiny vědecký a umělecký přístup (rozum a cit) • vytváření krajiny a nových prvků v ní jen při respektování přírodních zákonů • využívat poznatků z přírodovědných oborů Hodnoty: • účelová (funkční) - sociální, hospodářská, dopravní • vědecká • estetická - pohledová - umělecká - výtvarná • celek (v pozadí vědecké i výtvarné hodnoty) 52 4.2.4 Měřítko v krajině - měřítko v sídlišti (1942) Doc. Dr. Ing. arch. Emanuel Hruška byl za druhé světové války velice aktivním přispěvatelem do obou architektonických časopisů. V časopise Architektura vycházela řada jeho textů a jeden z těch, které nejkonkrétněji pojednávaly o zásazích do krajiny byl s názvem „Měřítko v krajině - měřítko v sídlišti" zveřejněný v Architektuře IV y roce 1942.1 9 6 Článek řeší nejčastější lidské zásahy do krajiny, které jsou převážně technického rázu. Takové zásahy podstatně mění měřítko prostoru a to často v neprospěch krajiny. Avšak i technické dílo lze vystavět s ohledem na okolí, s pochopením pro ráz a tvarové vlastnosti krajiny, tedy s citem, organicky. Díky liberálnímu podnikání a technickému pokroku ve stavebnictví však dochází k neorganickému růstu zastavěné plochy, autor proto ukazuje jisté cesty. Kupříkladu navrhuje začlenění veškeré stavební činnosti do nadřazeného plánu i do krajinného prostoru (po stránce tvaru i měřítka). V této souvislosti představuje regionalismus, regionální plánování a důvody jejich vzniku.1 9 7 E. Hruška se staví proti tzv. „formovému regionalismu", kdy se v regionu pouze převádějí místně typické prvky na novou výstavbu, aniž by se respektoval celek jak stavební, tak i krajinný. Proto jsou dále zkoumány otázky tvarového řádu a měřítka sídliště v krajině: „cílem i východiskem je harmonické - tedy měřítkem správné - utváření sídliště v krajině".198 Poslední část textu promlouvá o konkrétních problémech jejich řešeních (viz níže). Komu je text určen: Čtenáři časopisu Architektura - především architekti Aktéři: Liberální přístup (doba, pojetí) a jeho následovníci Nový socialistický přístup a regionální plánování Krajina (příroda) Východiska: Liberální přístup prosazuje ryze individuální přístup a využívá technický pokrok takovým způsobem, který ničí prostředí (městské, vesnické i krajinné - přírodu) Změnu přinese socialistický přístup zaměřený na prospěch celé společnosti Jedním z hlavních nástrojů změny by mělo být regionální plánování, které přinese užitek pro člověka i přírodu 1 9 6 HRUŠKA, E. Měřítko v krajině - měřítko v sídlišti. Architektura, 1942, roč. 4, s. 153-164. 1 9 7 lbidem, s. 154-156. 1 9 8 lbidem, s. 158 a 160. 53 Problémy: Liberální přístup v hospodářství, architektuře, životě Nevhodné měřítko a nízká výtvarná (estetická) hodnota technické i obytné výstavby v krajině Neplánovitá výstavba založená na spekulativních záměrech podnikatelů Řešení: Prosadit nové názory především u stavebníků - pochopení vyšších nadřazených úkolů vůči společnosti Vytvořit nadřazené, tzn. prostorové regionální plánování Prosadit nové poradenství a stavebně-policejní řízení Nová právní opatření Plánovat výstavbu od celku (krajiny) ke stavební jednotce Vytvářet lidská sídliště v lidském měřítku a v harmonickém vztahu k celku - krajině Zohledňovat výtvarné hledisko - potřeba umělecky školeného architekta Napravovat škody způsobené nevhodnou výstavbou technických staveb prostřednictvím výsadby zeleně Hodnoty: V textu jsou striktně přiřazena negativně laděné výroky k prvnímu aktéru. Liberální přístup je představován takto: „bezohlednou parcelací půdy byl podporován houbovitý, neorganický růst -spíše plošný rozklad", „beztvaré nakupeniny hmot v krajině", „"liberální podnikatelství nezná objektivních, společensky nadřazených hledisk, nemá též vztahu k dochovaným kulturním statkům".199 Kdežto v socialistickém přístupu a jeho plánování je viděno budoucí řešení: „A zde jsme u konkrétních úkolů soudobého stavebního regionalismu a technického regionálního plánování: ochránit nejprve ráz krajiny, prostředí, bdít nad způsobem zastavění vesnic a venkovských obcí, esteticky vyhodnotit měřítko prostoru a sídliště, podřídit růst obcí všem technickým, hospodářským i estetickým požadavkům prostředí a přihlížet i k technické dokonalosti při provádění stavebních jednotek. "200 Mezi hlavní aktéry byla zařazena i krajina, či příroda, která je pro Emanuela Hrušku velice významná. V článku je pojímána jako celek, rámec, do kterého se teprve začleňují lidská díla. Jedná se opět o organický přístup, podobně jako u J. Vaněčka: „musí být v souladu se svým prostředím; že musí do svého krajinné rámce „zarůst""201 , v regionálním plánování je důraz kladen „...na souhru jednotek a složek v celkovém „organismu"".202 Jde tedy o hodnotu celku - rámce, funkční hodnotu, který pokud je narušen, i jeho části strádají. Narušení krajiny má za následek negativní vliv na společnost. Její hodnota je tak do jisté míry účelová - pokud nebude v pořádku krajina, nebude v pořádku ani 1 9 9 Vše: HRUŠKA, E. Měřítko v krajině - měřítko v sídlišti. Architektura, 1942, roč. 4, s. 153. 2 0 0 lbidem, s. 158. 2 0 1 lbidem, s. 153. 2 0 2 lbidem, s. 155. 54 společnost. Autor v textu dále píše, že chtěl sledovat formovou a estetickou stránku věci. Důležitá je tedy pro něj hodnota estetická. S ní je spojena i výtvarná - umělecká, kterou by měli v krajině zajistit svými díly architekti. Shrnutí: Problémy: • liberální přístup má negativní vliv na krajinu i společnost • nevhodné měřítko a nízká výtvarná (estetická) hodnota technické i obytné výstavby v krajině • neplánovitá výstavba založená na spekulativních záměrech podnikatelů Řešení • osvěta u stavebníků • vznik prostorového regionálního plánování • založení nového poradenství a stavebně-policejního řízení • vytvořit nová právní opatření • plánovat výstavbu od celku (krajiny) ke stavební jednotce • stavět sídliště v lidském měřítku a v harmonickém vztahu k celku - krajině • výtvarně a umělecky školit architekty • napravovat nevhodně umístěné stavby výsadbou zeleně Hodnoty: • estetické • výtvarné • celek (ve smyslu funkčním - celospolečenském) 55 4.2.5 Nové sídliště, IV. díl - závěr (1943) Článek „Nové sídliště, díl IV. - závěr" vyšel v roce 1943 ve druhém za války vydávaném architektonickém časopise Architekt SIA a to jako poslední část, které předcházely v roce 1942 tři texty.2 0 3 Ty měly být uvedením do problematiky, kterou autor představil o dva roky později v knize „Příroda a osídlení: Biologické základy krajinného plánování".204 Doc. Dr. Ing. arch. Emanuel Hruška v textech zkoumal možnosti nových sídlišť, nedostatky tehdejší praxe i plánování a právě v posledním článku z roku 1943 své názory nejlépe shrnul a postoj nejvíce vyhranil.2 0 5 V úvodu si autor vymezuje hlavní tři oblasti zkoumání, první dvě navazují na předešlou trojici textů: „problémy stavby" a „problémy stavebního pozemku - půdy", k tomu přidává synthetickou „problematiku sídelních celků" a nakonec i „problematiku liberálním hospodařením narušené krajiny".206 Nejprve článek upozorňuje na dřívější vyrovnané vztahy mezi člověkem, jeho dílem a přírodou a na změnu, která nastala koncem 19. století, kdy tyto vztahy byly narušeny. Nastává prý nová doba, vznikne nová společnost, která již nebude způsobovat disharmonii mezi člověkem a přírodou, individuální zájmy přestanou být upřednostňovány společenským. A právě pro novou společnost je velice důležité nové prostředí, ve kterém bude žít. Emanuel Hruška přiznával potřebu radikálních řešení: „A přece se v dohledné době bez radikálních zákroků neobejdeme",207 avšak uvědomoval si, že: „... revoluce snad smetou zastaralou, vývoje už neschopnou formu, ale nedávají zralý nový obsah, ten se tvoří evolučně, ten „zraje"",208 a dále: „Cesta k ozdravení a harmonisaci všech vztahů v přírodě, porušených v rozkladné fázi stárnou kultury, je krajně obtížná a povede mnoha generacemi. "209 Text dále pokračuje třemi oddíly, které otevírají cestu ozdravení (sanace) a harmonisace: 1. Sanace stavebních objektů; 2. Sanace půdy a urbánních celků; 3. Sanace krajiny. Každý oddíl je podrobně zkoumán a jsou navrhnuta konkrétní řešení zmíněná níže. Závěr shrnuje poznatky a nově upozorňuje na potřebu funkcionálně dokonalé souhry sídlišť a výrobišť v jejich třech základních formách: zemědělské sídliště, výrobní sídliště a obchodněsprávní střediska. Navrhuje řešení, která se týkají opatrnosti při scelování pozemků, kolektivizaci nářadí a strojů, poukazuje i na potřebu přestaveb provozů, regeneraci středisek a potřebu jasného oddělení funkcí jednotlivých forem sídlišť a výrobišť. 2 0 3 HRUŠKA, E. Nové sídliště, díl l-lll. Architekt SIA, 1942, roč. 41, s. 1-7,145-149, 265-272. 2 0 4 HRUŠKA, E. Příroda a osídlení: Biologické základy krajinného plánování. 1. vyd. Praha: Ed. Grégr a syn, 1945. 37 s. 2 0 5 HRUŠKA, E. Nové sídliště, díl IV. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 273-284. 2 0 6 lbidem, s. 273. 2 0 7 lbidem, s. 279. 2 0 8 lbidem, s. 273. 2 0 9 lbidem, s. 274. 56 Komu je text určen: Čtenáři časopisu Architekt SIA, v textu zmíněné zaměření na architekty210 Aktéři: Liberální hospodářství - nezdravá společnost, kultura Harmonická krajina (příroda) - zdravá společnost, kultura Východiska: „Krajina musí být chápána jako živoucí organismus, kde porušení jedné funkce ohrožuje zdraví a rovnováhu celku."111 Člověk a lidská sídla jsou součástí tohoto celku - krajiny - přírody Liberální hospodářství a individualismus způsobují disharmonii mezi člověkem, lidským dílem a přírodou - narušují rovnováhu celku Je proto třeba harmonizovat vztah člověk - krajina a předpokladem je upřednostňování společenských zájmů před zájmy individuálními Problémy: Liberální hospodářství upřednostňuje zájmy jednotlivce před zájmy společnosti Liberální hospodářství a individualismus způsobují porušení doposud vyrovnaných vztahů mezi člověkem, lidským dílem a přírodou. Tři úrovně problémů: 1. stavba - stárnutí staveb a jejich nedostatečná obnova 2. stavební pozemek a urbánní celky - spekulace s pozemky a nedostatečná vybavenost nových urbánních celků 3. krajina (příroda) - od 19. století disharmonické rozrůstání měst do krajiny, což způsobuje i problémy nejen estetické, ale hlavně hospodářské - zemědělské, lesnické i další výroby Řešení: K řešení je nutno dospět cestou vědeckou, která jde ruku v ruce s citem a intuicí Ozdravení (sanace) ve třech úrovních: 1. Sanace dochovaných stavebních objektů. Vzhledem k tomu, že stavební objekty stárnou, je potřeba zajistit jejich ozdravení - obnovu, proto je třeba počítat s amortizací, tedy odepisováním, návrhem je nucené dlouhodobé odepisování vlastníků staveb, které zajistí dostatek finančních prostředků pro budoucí obnovu. 2 1 0 HRUŠKA, E. Nové sídliště, díl IV. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 284. 2 1 1 lbidem, s. 282. 57 2. Sanace půdy a urbánních celků. Zamezení spekulativnímu nadhodnocování půdy tím, že se nadhodnota odčerpá do veřejných investičních fondů. Konečným cílem je, aby se půda ke stavebním účelům neprodávala, ale získala do veřejného vlastnictví obcí, které by poskytovaly pozemky stavebním družstvům nebo pronajímaly jednotlivcům. 3. Sanace krajiny. Zohledňovat, pochopit, respektovat při plánování a výstavbě nadřazenou biologickou rovnováhu, např. přírodní zákony, krajinné funkce, klima, sociologie rostlin a další biologické souvislosti. Hodnoty: Liberální hospodářství - nezdravá kultura je v textu hodnoceno zcela negativně: „určité tkáně na organismu této kultury odumíraly, jiné zhoubně bujely".212 Jindy: „Neomezitelné rozrůstání měst, jejich rozklad ve formě rakovinného bujení [...] vyvrcholena bezohledným a náhodným zastavováním krajiny, tj. jejím podřizováním individuálním, proti společenským zájmům.1/213 Harmonická krajina (příroda) - zdravá společnost je opět cílem, ke kterému s má dospět a znovu, stejně jako v předchozím analyzovaném textu, či u prvního aktéra, se i zde objevuje organický přístup, organické pojetí krajiny a společnosti: „...sídliště, pokud se má zdárně rozvinout, jest organismus, který se musí podřídit zákonům nadřazeného krajinného organismu".214 „Krajina musí býti chápána jako živoucí organismus, kde porušení jedné funkce ohrožuje zdraví a rovnováhu celku."215 Avšak v předchozích textech častá estetická hodnota krajiny a přírody nyní ustupuje do pozadí a vystupuje její hodnota funkční: „...závady estetické, o nichž se již hodně psalo, ty jsou teprve důsledkem porušení dokonalé funkce...".216 Znovu jde o funkční celek, jehož narušení má za následek narušení i jeho částí, mezi které patří i lidská společnost. A jak v článku autor dále upozorňuje, to se týká i hospodaření a výroby, pokud bude krajina - příroda v pořádku, bude zvýšen výnos i kvalita produkce. Jde tedy o zastřešující hodnotu krajiny a přírody, hodnotu funkční (a zároveň hodnotu celku v rámci organického pojetí). Pod touto zastřešující hodnotou pak lze nalézt i další dílčí hodnoty jako jsou společenská, hospodářská, ale i estetická. 2 1 2 HRUŠKA, E. Nové sídliště, díl IV. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 273. 2 1 3 Ibidem. 2 1 4 lbidem, s. 283. 2 1 5 Ibidem, s. 282. 2 1 6 Ibidem. 58 Shrnutí: Problémy: • liberální hospodářství a individualismus způsobují porušení doposud vyrovnaných vztahů mezi člověkem, lidským dílem a přírodou. • stárnutí staveb a jejich nedostatečná obnova • spekulace s pozemky a nedostatečná vybavenost nových urbánních celků • od 19. století disharmonické rozrůstání měst do krajiny, což způsobuje problémy nejen estetické, ale hlavně hospodářské - zemědělské, lesnické i další výroby Řešení • musí rozhodovat cit, intuice, podložené vědeckým zkoumáním a poznáním • zajistit ozdravení stárnoucích stavebních objektů formou amortizace • zamezení spekulativnímu nadhodnocování půdy tím, že se nadhodnota odčerpá do veřejných investičních fondů • zohledňovat při plánování a výstavbě nadřazenou biologickou rovnováhu Hodnoty: • funkční (celku) • další: společenská, hospodářská, estetická 59 4.2.6 Architektura jako tvorba prostředí (1943) Představený text napsal Ing. arch. Karel Honzík podle vlastních slov již v roce 1938 a v roce 1943 jej pouze doplnil, zveřejněn pak byl v posledním válečném čísle časopisu Volné směry XXXVIII.217 Text doplňuje řadu Honzíkových textů, ve kterých se snaží teoreticky podchytit architekturu a nový životní sloh. Jak už název napovídá, článek se věnuje architektuře jako činnosti, která tvoří prostředí. Karel Honzík se staví proti konstruktivismu i staršímu funkcionalismu, jenž kladli důraz na konstrukci a technická řešení. Nová architektura má vytvářet pro člověka optimální prostor - prostředí, klima. Stejně jako tomu bylo dříve by se architektura měla vrátit k původnímu poslání, vytvořit pro člověka optimální klima, optimální prostor, od toho je odvozen i název takového směřování: „spacialismus". Ten se začal projevovat i ve stavbě měst a regionálním plánování. Na tomto místě architekt přistupuje spíše k označení „naturalismus" (zájem o přírodní prostory - prostředí) a proti němu vymezuje „technicismus" a jeho víru v techniku a technický pokrok. Samotná technika však není špatná, nevhodné je její zneužívání (ničení životního prostředí), které se nakonec staví proti původním jejím snahám (vytvořit optimální životní prostředí). „Obytný prostor" je pro Karla Honzíka důležitým pojmem, který spojuje i s označením Ladislava Žáka „obytná krajina". Obytným prostorem se pro člověka stává nejen byt, budovy, městská prostranství, ale také krajina a příroda. Zmíněno je i označení „oikologie obytného prostoru", tedy vztahování se k prostředí. Při navrhování obytného prostoru totiž nejde jen o samotný prostor, ale i jeho okolí a další vlivy. Jde tak o souvislosti - vztahování sociologické, hospodářsko-provozní, ale i klimatické ve fyzickém i psychickém slova smyslu. V obytném prostoru jde tedy o soulad fyzických i psychických funkcí člověka. Další části textu zmiňují i některé problémy, které vystávají při stavbě měst a regionálním plánování. Například aplikace poznatků meteorologie a hygieny prostředí, dále se text zabývá vedením dopravních komunikací nebo právními předpoklady moderního urbanismu. Poslední oddíl se věnuje utváření jednotlivých staveb a jejím prvkům, tedy jak navrhovat, aby vznikl optimální obyvatelný prostor. Karel Honzík tak ve svém příspěvku rozvádí a teoreticky podporuje tvrzení Oldřicha Starého, že „...architektura má dáti lidstvu lepší životní prostředí".218 Toto prostředí pak ve svém důsledku není lepší pouze pro člověka, ale i další ústrojence. Komu je text určen: Čtenáři časopisu Volné směry - umělci, architekti, intelektuálové 2 1 7 HONZÍK, K. Architektura jako tvorba prostředí. Volné směry, 1942-44, roč. 38, s. 207-219. 2 1 8 HONZÍK, K. Architektura jako tvorba prostředí. Volné směry, 1942-44, roč. 38, s. 212. 60 Aktéři: Spacialismus (naturalismus, příroda) Konstruktivismus (technicismus, technika) Východiska: Posláním architektury je tvorba optimálního životního prostředí člověka Od tohoto poslání se architektura odklonila a díky tomu se životní prostředí člověka zhoršuje Je třeba opět tvořit optimální životní prostředí Aby bylo životní člověka prostředí optimální, musí být v souladu i s vnějším prostředím - přírodou Problémy: Architektura se odklonila od svého původního poslání, kterým bylo vytváření pro člověka optimálního prostředí. Nesprávné využívání techniky vedlo a vede ke zhoršení životního prostředí člověka i přírodního prostředí Řešení: Vymezit jako hlavní cíl architektonického snažení tvorbu prostoru - optimálního obytného životního prostředí Vhodně využívat poznatků techniky Využívat poznatků dalších vědeckých oborů Hodnoty: Technicismus je hodnocen negativně na příkladech negativních vlivů na prostředí lidské - životní přírodní: „...technika rozrůstající se bezohledně a samoúčelně,...",219 „technika tedy vlastně sama hatí svou prospěšnost" 220 „Novodobý technicismus řeší klimatické otázky ryze fyzikálně, neohlížeje se často na psychologii člověka, ba ani na klima celků, měst apod. "221 Kdežto spacialismus je hodnocen pozitivně, je to cíl, ke kterému by se měla upínat činnost architektů. Naturalismus označuje pak tendenci návratu k přírodě. Rozdíl je vtom, že spacialismus využívá poznatků techniky, kdežto vyhraněný naturalismus je odmítá. Příklad: „V architektuře jsem si dnes vědomi, že vytvoření prostoru je vyšším činem, než vytvoření jednotného stavebního díla."222 2 1 9 HONZÍK, K. Architektura jako tvorba prostředí. Volné směry, 1942-44, roč. 38, s. 210. 2 2 0 lbidem. 2 2 1 lbidem, s. 212. 2 2 2 lbidem, s. 210. 61 A nyní k samotným hodnotám, proč napravovat současný nevyhovující stav, proč činit jistá opatření ve prospěch přírodního prostředí. Hodnota prostředí (i přírodního) je viděna především v tom, že je prostorem, který může být obytným pro člověka. Optimální životní prostředí člověka totiž musí být v souladu (ve vztahu) s vnějším - přírodním prostředím (hodnota oikologická), které je pro člověka výchozí a cílem by mělo být jej pouze upravovat a přizpůsobovat, ne špinit a ničit. S tím úzce souvisí i Karlem Honzíkem obhajované hodnoty psychické (psychologické klima, rekreační hodnota, sociální, účel hospodářsko-provozní) a fyzické dotýkající se tělesné pohody člověka (teplota, složení a proudění vzduchu, tlak, osvětlení, hygiena a další). Přírodní prostor by měl být prostorem pro člověka obytným a zároveň by měl zahrnovat ostatní prostory člověkem a pro člověka vytvořené. Shrnutí: Problémy: • architektura již nevytváří pro člověka optimálního prostředí • nesprávné využívání techniky vede ke zhoršení životního prostředí člověka i přírodního prostředí Řešení • vymezit jako hlavní cíl architektury tvorbu optimálního obytného životního prostředí • vhodně využívat poznatků techniky • využívat poznatků dalších vědeckých oborů Hodnoty: • prostorová (obytná) • psychická (psychologická, sociální, hospodářsko-provozní) • fyzická (zdravotní, hygienická,...) 62 4.2.7 Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor (1940) Článek „Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor" je přetištěným textem přednášky Akad. arch. Ladislava Žáka, která proběhla v rámci cyklu „Za novou architekturu" v roce 1940. Text je jedním z prvních článků, které byly autorovi zveřejněny v odborném architektonickém časopise, a které se zároveň zabývaly problematikou přírodního prostředí. Text měl být úvodem a náznakem tehdy připravované knihy „Obytná krajina".223 Vydal jej časopis Architektura IV v roce 1942.2 2 4 Autor svým článkem seznamuje odbornou veřejnost s konceptem „obytného prostoru", za který nepovažuje pouze uzavřený stavební prostor místností, bytů a budov (umělé prostředí), ale také prvotní obytný prostor - volnou krajinu a dále zahrady, sady a parky (přírodní prostředí). V textu dále ukazuje směry, kterými by se architekti a společnost měli vydat, aby se dosáhlo ideálu obytného prostoru. V textu představuje několik návrhů, které by měly napravit nevhodnou výstavbu a tvorbu obytného prostoru. Navrhuje zavedení architektury zeleně, která by měla být na roveň s ostatními architektonickými obory, neboť zeleň je stejně důležitá jako jiné stavební hmoty. Nový architektonický obor by se tak měl věnovat zahradní, sadové a krajinné architektuře z pozic moderních a kulturních, tedy v protikladu k tradicí a schématy omezené historizující zahradní architektuře. Tu kriticky hodnotí jak na domácích, tak i na zahraničních příkladech. Dále Žák upozorňuje na zásady, kterými by se měli architekti řídit při péči o zahradu, sad a krajinu. Jsou to účelnost a funkcionalita ve smyslu materiálním i psychickém, obytnost zahrady, tedy její rozšíření a zpřístupnění a jednoduchost architektonické formy, která zohledňuje jednotlivé části a je podřízena celku. Text dále pokračuje výčtem toho, čím by obytná zahrada být neměla (reprezentativním salónem, muzeum rostlin, pracovním místem, zelinářstvím) a dalšími omyly a nedostatky, mezi něž patří kupř. zelený anglický trávník, přespříliš odborné péče či alpina neboli skalky. Nakonec jsou zmíněny problémy, které je nutné řešit, aby nedocházelo k ničení obyvatelnosti zahrad, sadů, krajiny. Těmi jsou především vhodnost osídlení (obytná kapacita prostředí) a vhodnost výroby (rozmístění z pozic nadřazeného plánu). Komu je text určen: Původně byl text určen účastníkům cyklu „Za novou architekturu", tedy širší architektonické veřejnosti, vytištěním v architektonickém periodiku se řady potenciálních čtenářů mezi architekty zmnožily. 2 2 3 ŽÁK, L. Obytná krajina. 1. vyd. Praha: S.V.U. Mánes, 1947. 213 s., 136 s. obr. příl. 2 2 4 ŽÁK, L. Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor. Architektura, 1942, roč. 4, s. 129-136. 63 Aktéři: Dosavadní architektura Člověk Příroda - přírodní prostředí (zeleň, zahrady, parky, sady, krajina) Nová architektura Východiska: Člověk je ústrojná bytost, která je součástí přírody Prostor, ve kterém člověk žije (umělý i přírodní), by měl být obytný Obytný prostor by měl být v souladu s přírodou Cílem nové architektury je vytvářet takový obytný prostor Dosavadní architektura tento cíl nenaplňovala Problémy: Negativní vliv lidské činnosti na přírodu Nedostatečná dosavadní architektura zahrad, parků, sadů Umístění mas lidí do poklidného prostředí Chybějící nadřazený krajinný plán Řešení: Vytvořit moderní obor architektura zeleně (zahradní, sadová a krajinná architektura). Řídit se zásadami účelnosti a funkcionality (materiální i psychická). Rozšířit obydlí o obytnou zahradu. Zachovávat jednoduchou architektonickou formu, která respektuje propojenost části i nadřazenost celku. Vytvářet vhodné osídlení (respektování obytné kapacity krajin). Vytvářet vhodnou výrobu zemědělskou, průmyslovou i dopravní prostřednictvím krajinného plánu. Zavést zákonnou ochranu přírodních hodnot. Hodnoty: Dosavadní architektura je hodnocena poměrně kriticky, alespoň jeden příklad: „Naše nové sady, pokud se vůbec zakládají, jsou buď bezvýrazným osázením terénu, architektonicky bezvýznamným, 64 nebo závisí pořád na anglickém parku s francouzskou výzdobou; přitom obě historické formy jsou zbanalisované, nepochopené a neorganicky spojené.,/225 Aktér člověk je vnímán ve vztahu ke svému prostředí - přírodě, jako její součást: „...zůstane člověk vždy člověkem, ústrojnou bytostí, která je součástí přírody,..."226 Navíc všechna opatření míněná v textu a vůbec obytný prostor, to vše je pro účely člověka. Aktér příroda (včetně přírodních prvků jako jsou zeleň, zahrada, sad, atd.) je chápána nejdříve účelově - pro člověka: „...naše zahrady, sady a příroda jsou určeny k lidskému pobytu, k bydlení v širším smysl."127 Jedná se o hodnotu obytnou, která je spojena s účelností - hmotnou, psychickou i estetickou: „Naše prosté obyčejné keře, stromy a rostliny jsou však krásné stále, i v dobách, kdy nekvetou."228 Nová architektura pak má zajisti, aby byl pro člověka připraven obytný prostor a svou činností má vytvořit (zvýšit) také výtvarnou/estetickou/formovou hodnotu prostoru - přírodního prostředí. „Sloučením nového lidského lidového obsahu a nové architektonické formy, odvozené od prvků naší krajiny, může vzniknout nová svérázná architektura přírodních prostor".129 Shrnutí: Problémy: • negativní vliv lidské činnosti na přírodu • nedostatečná dosavadní architektura • umístění množství lidí do prostředí • chybějící nadřazený krajinný plán Řešení: • vytvořit moderní obor architektura zeleně • řídit se zásadami účelnosti a funkcionality • rozšířit obydlí o obytnou zahradu • zachovávat jednoduchou architektonickou formu • vytvořit krajinný plán • zavést zákonnou ochranu přírodních hodnot Hodnoty: • obytná (účelová) - materiální, psychická a estetická • celek - estetická a výtvarná 2 2 5 ŽÁK, L. Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor. Architektura, 1942, roč. 4, s. 131. 2 2 6 lbidem, s. 129. 2 2 7 lbidem. 2 2 8 lbidem, s. 134. 2 2 9 lbidem, s. 132. 65 4.2.8 Ničení samoty a rostlinstva v Železných horách (1944) Krátký článek sepsal Akad. arch. Ladislav Žák pro časopis Krása našeho domova XXXVI v reakci na aktuální dění na Českomoravské vrchovině.2 3 0 Ladislav Žák poukazuje na problematiku konkrétní přestavby dopravní komunikace v Železných horách, ale i na obecné otázky dopravní a rekreační výstavby v přírodně hodnotných lokalitách. Nejdříve připomíná lokaci Železných hor, jejich krásu, morální i umělecký význam (inspirace pro velké české malíře). Postupně přechází k popisu přestavby tamější silnice a negativního dopadu na krajinu Železných hor. Navrhuje řešení jak koncepční a programová (teorie, nauka, směrnice, stavební dozor), tak i konkrétní představená na příkladu úpravy nejbližšího okolí silnic (výsadba stromů, keřů, svažitost terénu,...). Tato řešení by měla podle autora „...zabránit! soustavnému ničení drobných, ale nesmírně významných přírodních prvků, z jejichž souhrnu a souladu vzniká vynikající ráz a celková vysoká přírodní hodnota krajů./<231 Komu je text určen: Čtenáři časopisu Krása našeho domova, který vydával Svaz okrašlovací a ochranný. Aktéři: Příroda, krajina Železných hor Naddimenzovaný dopravní rozvoj (potažmo odborníci dopravních úřadů). Východiska: Krajina Železných hor je krásná a harmonická a měla by se chránit Dopravní úředníci jí poškozují svými rozhodnutími Řešením je vytvoření nové teorie krajinného plánování a nauky o ochraně a úpravě krajin, které by přinesly nové směrnice, příkazy, omezení a osvětu úředníkům. Problémy: Přestavba okresní silnice v Železných horách může způsobit přelidnění, zašpinění a poškození přírody a nemístný stavební ruch (především rekreační). Předimenzovaný rozvoj dopravních tepen, jejich vliv na okolí a následný stavební ruch ve vzácných přírodních územích. Nevhodné rozhodování nepovolanými úředníky. 2 3 0 ŽÁK, L. Ničení samoty a rostlinstva v Železných horách. Krása našeho domova, 1944, roč. 36, s. 147-151. 2 3 1 lbidem, s. 151. 66 Řešení: Vytvořit novou teorii krajinného plánování i nauku o ochraně a úpravě krajin, která by vědecky vyvrátila přehnanou potřebu dopravních komunikací. V oblasti Železných hor vytvořit účinnou ochranu území. Omezit nefunkční úpravy kolem dopravních komunikací (mýcení stromů, keřů, hluboké příkopy). Formulovat nové závazné směrnice a nejpřísnější dozor nadřízených stavebních úřadů spojený s účelnými tresty. Hodnoty: Text je jedním z nejemotivnějších. Zdaleka nejpočetnější jsou slova vyjadřující jistý estetický postoj. Příroda, krajina, Železné hory mají pro autora (alespoň dle použitých slov v textu) nejvíce hodnotu estetickou. Dále používá označení „krajinná hodnota" (resp. „hodnota přírodní"), mezi hlavní krajinné hodnoty Železných hor Ladislav Žák považuje: „skromnou a tichou nenápadnou krásu", „nepřístupnou osamělost a odlehlost", „vlídný klid i pochmurný drsný půvab chudobné země i lidu".232 Jde tedy o pozitivní estetické hodnocení s jistým etickým podtextem - etická hodnota (sympatie k hodnotám chudého území a lidu). Krajinnou hodnotu pak autor vztahuje i k harmonickému soužití lidí s přírodou. Závěr textu upozorňuje i na funkční hodnotu přírody jako celku a jejích přírodních prvků. Například keře a stromy podél silnic mohou být hradbou sněhových závějí. Není potřebné je tedy mýtit. Druhý aktér naddimenzovaný dopravní rozvoj (potažmo odborníci dopravních úřadů) je spojován s negativně laděnými slovy: „strmé a blátové příkopy", „zničené trávníky", „nelítostně vyrúbané drobné keře", „zničené živé ploty", „bezduchá mánie dopravního maximalismu", atd.2 3 3 Pro autora jsou naddimenzovaný dopravní rozvoj a rozhodování dotčených úředníků zcela neopodstatněné („...z neznámých a nevysvětlitelných důvodů zahájena přestavba dosavadní velmi dobře vyhovující okresní silnice")234 a mají velice negativní vliv na přírodu a potažmo i člověka (přelidnění, zašpinění, nemístný stavební a rekreační ruch). Opět je zřejmé, že autor bral na zřetel své čtenáře, kteří sdílejí přesvědčení chránit přírodu a její krásy. Zde je zřejmě důvod mnohých estetických hodnocení. Zároveň Žák ostřeji než dříve vystupuje proti činnosti člověka. Idea, že příroda má hodnotu sama o sobě a že člověk nejlépe udělá, když do ní nebude zasahovat vůbec, zde ještě není zřejmá. Sledována je ale v následujícím analyzovaném textu. 2 3 2 ŽÁK, L Ničení samoty a rostlinstva v Železných horách. Krása našeho domova, 1944, roč. 36, s. 147. 2 3 3 lbidem, s. 148. 2 3 4 lbidem, s. 148. 67 Shrnutí: Problémy: • nevhodný rozvoj dopravních komunikací a následné stavební činnosti • nevhodné rozhodování úředníků Řešení: • vytvoření nové teorie krajinného plánování i nauky o ochraně a úpravě krajin, které by přinesly jisté směrnice, příkazy, omezení a osvětu úředníkům • v oblasti Železných hor vytvořit účinnou ochranu území Hodnoty: • krajinná - přírodní (estetická + etická) • funkční 68 4.2.9 Česká krajina po roce 1945 (1948) Akad. arch. Ladislav Žák sepsal pojednání o stavu české krajiny po konci války v červnu 1948, v časopise Architekt XIVI byl text vydán v plném rozsahu. Na konferenci urbanistu v Pardubicích téhož roku autor přednesl pouze části o osídlení, průmyslu a péči o přírodu. Přednáška i vydaný text vyvolaly velkou vlnu kritiky, která uspíšila Žákův ústup do ústraní a omezení teoretické veřejné činnosti.2 3 5 Obsáhlý text si vymezuje za cíl zhodnotit utváření životního prostředí, vývoj krajinného plánování a hospodaření s krajinnými hodnotami ve třech poválečných letech (1945-1948). Rozdělní je určeno několika hlavními obory lidské činnosti, jež utváření krajinu. Všechny obory pak autor velice kriticky hodnotí a konstatuje, že buď nenastalo mnoho nového, nebo se situace výrazně zhoršila. První oddíl sleduje obor plánování a stavby lidských sídel a sídlišť. O výstavbě v krajině rozhodují podle Žáka neodborní úředníci a nedbají „...o nejdokonalejší řešení architektonické, tj. regionální, urbánní a stavební."236 Úředníci, architekti, ani občané neberou ohled ke krajinným prvkům, hodnotám obytným a přírodním. „Objevuje se podivný zjev protikladného vývoje: doba nastupujícího socialismu ničí přírodní hodnoty země bezmezným a bezuzdým rozvojem soukromého vlastnictví pozemků!"237 Druhý obor zemědělství je společně s průmyslem kritizován nejvíce: „...za nepřátelského obsazení země pokračuje v oboru zemědělství [...] hrozivý vývoj intenzivního hospodářství a výroba vzrůstá k nejvyššímu možnému vykořistění půdy."238 Již v tomto oddíle autor představuje řešení prostřednictvím „pannaturalistického socialismu", který by měl nahradit sebevražedný „antropocentrický imperialismus" lidského rodu, který ničí přírodu ke své vlastní zkáze. Pannaturalistický (přírodní) socialismus rozšiřuje principy socialismu, zásady spravedlivého a souladného soužití, na celou přírodu živočišnou, rostlinnou i nerostnou.239 Sledován je paradoxní stav, kdy jak scelování půd má negativní vliv na přírodu, tak i opačná parcelace půd, která je prováděna opět zcela nevhodně. Těžba hmot a energií je rovněž na scestí, autor ovšem vzhlíží k lepší budoucnosti, kterou by mělo zajistit mírové využití atomové energie. Staví se však proti využívání vodní energie, praktické využití je totiž spojeno se záborem rozsáhlých a cenných oblastí přírody. Průmysl se podle autora dal na cestu intenzivní industrializace, která se promítá i do urbanismu a prostorového plánování. Proti „hospodářskému technismu" Žák staví „biologický naturalismus", který lze připojit k pannaturalistickému socialismu. V této části se autor zabývá i problematikou vzrůstajícího 2 3 5 ŽÁK, L. Česká krajina po roce 1945. Architekt, 1948, roč. 46, s. 147-155. 2 3 6 lbidem, s. 147. 2 3 7 lbidem. 2 3 8 Ibidem. 2 3 9 lbidem, s. 148. 69 počtu obyvatel, který bude nutné v budoucnosti omezit a to právě z důvodů zachování přírodních hodnot, které větší množství lidí přirozeně rychleji ničí. Obor dopravy je také pod nadvládou technicismu a dopravní komunikace (silnice, dálnice, železnice, vodní, lanová i vzdušná doprava) jsou plánovány a stavěny bez ohledu na přírodní hodnoty, ale také bez ohledu na zdraví člověka. Na to navazuje i část o soukromé a veřejné čistotě životního prostředí. Ochrana a tvorba přírodních prostor pak zakončuje celý text, smutně doplňuje výše zmíněné a vyzývá k budoucím krokům. Komu je text určen: Pravděpodobně byl text psán pro širší publikum, nejen čtenáři časopisu Architekt a účastníci konference. Z úvodního odstavce se totiž zdá, že text Žák napsal nejprve z vlastního popudu a až později hledal vydavatele, posluchače. Lze tedy konstatovat, že text byl určen pro co nejširší publikum, především pak na architekty a pravomocně činné. Aktéři: Antropocentrický imperialismus (denaturalisace, industrialismus, hospodářský technicismus) Socialistický pannaturalismus (renaturalisace, biologický naturalismus, přírodní socialismus) Krajina (příroda) Východiska: Krajina má hodnotu obytnou i přírodní a je třeba jí chránit Antropocentrický imperialismus působí negativně na obytnou a přírodní hodnotu krajiny Nevhodnou situaci vyřeší nástup pannaturalistického socialismu Problémy: Obecné problémy jsou vymezeny přibližně jednotlivými oddíly: 1. Plánování a stavby lidských sídel a sídlišť 2. Intenzifikace zemědělství 3. Nepatřičná těžba hmot a energií 4. Intenzifikace průmysl 5. Technicismus v oboru dopravy 6. Soukromé i veřejné znečištění životního prostředí 7. Nedostatečná ochrana a tvorba přírodních prostor 8. Přelidnění 70 Řešení: 1. Správně umisťovat sídliště v krajině - architektonicky dokonale (utvářeny po stránce hmotně užitkové i psychické a estetické neboli výtvarné) s čímž souvisí potřeba vzdělávat architekty i činitele veřejné správy. Zohledňovat přírodní a obytnou hodnotu, tzn. obytnou a přírodní bonitu krajinných ploch. 2. Implementovat zákon o přírodní a obytné hodnotě neboli bonitě půdy. Sledovat přírodní zákony a rozvíjet vědecké poznání těchto zákonů. 3. Mírově využít atomovou energii a správně hospodařit s vodními zdroji. 4. Dále automatizovat stroje, tím se omezí potřeba lidské práce . Umisťovat továrny tak, aby nerušily obytnou a přírodní hodnotu krajiny (nejlépe pod povrch). 5. Omezit rozvoj dopravy zákonnými opatřeními a novým přístupem. 6. Činit osvětu mezi lidem. 7. Zavést právní ochranu přírody . 8. Vytvořit podmínky pro pružný odliv obyvatelstva přeplněných zemí. Hodnoty: Emotivně laděná slova jsou jednoznačně rozdělena mezi tři hlavní aktéry. První antropocentrický imperialismus je hodnocen negativně: „Odkud se má vzíti v lidu smysl pro přírodu, který v něm kdysi bohatě žil, je-li v nové době takto neodpovědně vyučován a cvičen v ničemném drzém kořistnictví, jež zcela v duchu nejhnusnějšího dravého kapitalismu neuznává a nechce vidět nicjiného než hmotný výnos, obchod a zisk?!"240 Další příklady netřeba vyjmenovávat, stačí podotknout, že každý sledovaný obor lidské činnost obdržel od autora svou dávku negativní kritiky. Druhý aktér socialistický pannaturalismus má být řešením situace, kterou způsobuje první aktér, a jsou k němu přirozeně přiřazovány kladné emoce. Alespoň jedna příkladná citace: „...zrušit! institucionální vykořisťování přírody člověkem a dosavadní drobnou dobročinnost nahraditi skutečným přírodním socialismem. Teprve pak dojde lidstvo a s ním celá příroda opravdového a trvalého zdraví a štěstí, opravdového pozemského obecného blaha."241 Poslední aktér krajina je hodnocen rovněž zcela pozitivně a jsou k němu přiřazovány jisté hodnoty, tedy odpovědi na otázku: Proč krajinu upravovat, měnit, chránit? V textu jsou zásadně používané dvě hodnoty: obytná a přírodní. Obytná hodnota tkví ve vztahu člověka ke svému prostředí, v nejširší rovině k přírodě. Je to tedy hodnota nadřazena řadě jiných (psychické, společenské, ale i hospodářské či estetické). Přírodní hodnota není konkrétně definována, ale z textu vyplývá, že pro Žáka má příroda/krajina hodnotu samu o sobě. Konkrétně především v 2 4 0 ŽÁK, L. Česká krajina po roce 1945. Architekt, 1948, roč. 46, s. 149. 2 4 1 lbidem, s. 148. 71 nenahraditelných a neobnovitelných přírodních prvcích, které jsou zastoupeny nejen živou přírodou (organismy), ale také geologickými prvky.242 Jak upozornil již v roce 1943 Karel Honzík: „Nový směr myšlení vrcholí ve výroku architekta L. Žáka („Obytná krajina"), že je často největším architektonickým činem nestavět v určitých krajích vůbec nic.//243 Shrnutí: Problémy: • nevhodné plánování a stavby lidských sídel a sídlišť • intenzifikace zemědělství • nepatřičná těžba hmot a energií • intenzifikace průmysl • technicismus v oboru dopravy • soukromé i veřejné znečištění životního prostředí • nedostatečná ochrana a tvorba přírodních prostor Řešení: • správně umisťovat sídliště v krajině • vzdělávat architekty i činitele veřejné správy. • zohledňovat přírodní a obytnou hodnotu • implementovat zákon o přírodní a obytné hodnotě neboli bonitě půdy • sledovat přírodní zákony a rozvíjet vědecké poznání těchto zákonů • mírově využít atomovou energii a správně hospodařit s vodními zdroji • automatizovat stroje • umisťovat továrny tak, aby nerušily obytnou a přírodní hodnotu • omezit rozvoj dopravy zákonnými opatřeními a novým přístupem • činit osvětu mezi lidem • zavést právní ochranu přírody • vytvořit podmínky pro pružný odliv obyvatelstva přeplněných zemí Hodnoty: • obytná (funkční) • přírodní 2 4 2 ŽÁK, t. Česká krajina po roce 1945. Architekt, 1948, roč. 46, s. 147. 2 4 3 HONZÍK, K. Architektura jako tvorba prostředí. Volné směry, 1942-44, roč. 38, s. 209. 72 4.3 SHRNUTÍ Kvalitativní analýza textu přinesla řadu pozoruhodných skutečností, ale v prvé řadě odpověděla na vymezené otázky: Co? Co autoři považovali za nepříznivé zásahy lidské činnosti do přírodního prostředí? Jaké problémy přírodního prostředí autoři vnímali jako nejzásadnější? Jak? Jaká řešení/opatření autoři navrhovali? Proč? Proč problém řešit? Jakou přiřazovali přírodnímu prostředí, přírodě, krajině hodnotu? Přehledný soupis odpovědí přiřazených k jednotlivým autorům přináší tabulka v příloze.2 4 4 Proto již nebude jednotlivým teoretikům věnována taková pozornost, stejně jako konkrétním (pokud vůbec konkrétní byly) odpovědím na otázku „Co?" či „Jak?". Text níže směřuje spíše k obecnější rovině výkladu. Vzhledem k tomu, že první a druhá otázka přirozeně souvisí a teoretici je také často spojovali, budou obě zmíněny zároveň. Následují tedy hlavní oblasti, ve kterých autoři spatřovali největší problémy. Disharmonie vztahu člověka k přírodě V nejobecnější rovině zmiňovali všichni teoretici problémem disharmonie mezi člověkem a přírodou. Ta podle autorů vznikla s nástupem industrializace v 19. století a vrcholila právě v době sepisování vybraných článků. Následkem je především újma na lidském fyzickém i psychickém zdraví, ale i na „zdraví" přírodního prostředí a dalších organismů. Úkolem článků tak bylo ukázat cestu k harmonizaci vztahu člověka a jeho výtvorů s přírodou. Společenské směřování Základní problém viděli mnozí autoři ve směřování společnosti. Emanuel Hruška psal o podnikatelském liberalismu, Ladislav Žák o hospodářském technicismu, industrialismu či dokonce o antropocentrickém imperialismu. Takové přístupy ke světu mají podle autorů největší podíl na negativních zásazích do přírodního prostředí, ale i na zhoršující se stavu společnosti. K těmto nejvyhraněnějším autorům je možné přiřadit i ty, kteří viděli problém v „technicismu", tedy nepřiměřeném obdivu k technice (Karel Honzík), industrializovaných městech (Otokar Fierlinger), případně v nevhodném využívání techniky (Ladislav Kubík). Jaroslav Vaněček pak problém vnímal z perspektivy periodického střídání dob odklonu od přírody s dobami zájmu o přírodu. Řešení nejradikálnější nabízel Ladislav Žák, který předpovídal nástup pannaturalistického (přírodního) socialismu, který bude preferovat zájmy přírody stejně jako „lidský" socialismus by měl preferovat zájmy společnosti před touhami jednotlivců. Emanuel Hruška doufal v lepší „biotický" 2 4 4 Viz Příloha č. 4: Výstupy z analýzy textů (tabulka) 73 zaměřený socialismus, ostatní věřili alespoň ve změnu přístupu k navrhování staveb (O. Fierlinger, K. Honzík), či změnu osobních preferencí (J. Vaněček). Vzdelania osvěta Další obecnou rovinu viděli autoři v nedostatečném vzdělání a osvětě. Vzhledem k tomu, že bylo sledováno environmentálni myšlení mezi architekty a urbanisty, tak byli i oni prvními, které podle autorů bylo nutné (do)vzdělat. Vlastně všichni zkoumaní doporučovali příklady z rozvinutějšího zahraničí, někteří se spokojili s návody a doporučeními, která se týkala zvýšení výtvarné hodnoty (O. Fierlinger), používání citu ve spojení s rozumem (J. Vaněček). Jiní směřovali k oborům, ve kterých se mají architekti vzdělat: přírodní vědy, krajinné plánování (L. Kubík, O. Fierlinger). L. Žák dokonce přišel s novým oborem - architekturou zeleně. Dalšími, kteří nebyli řádně vzděláni, byli úředníci a veřejní činitelé, kteří se svými rozhodnutími výrazně podíleli na negativních zásazích do přírodního prostředí. Autoři nezapomínali ani na stavebníky, podnikatele či širokou veřejnost. Zákonodárství S nedostatečným vzděláním a neznalostí důležitých fakt souvisí podle autorů i nedostatečné zákonodárství a to nejen stavební (případně prostorově plánovací), ale také takové, které by mělo chránit přírodu a krajinu. Proto bývaly doporučeny nové zákony, směrnice, opatření a plány. Potřebu řešit nedostatečnou zákonnou podporu zmiňovaly všechny analyzované texty až na článek Karla Honzíka. Zabránění dalšího ničení přírody by podle všech zkoumaných pomohlo zákonem podpořené plánování (prostorové, regionální, krajinné, případně státní). Hodnoty Se shrnutím hodnot, tedy odpovědí na třetí otázku „Proč?", je jistá nesnáz. Šlo totiž o hodnoty, které autoři připisovali přírodnímu prostředí a odhalovali tak i svá subjektivní hodnotová přesvědčení. Pojmenování, propojení a vztahy mezi jednotlivými hodnotami se u autorů lišila podle osobních preferencí a vlastních myšlenkových schémat. Zde alespoň pokus o systematizaci: Hlavní hodnota přírody je všeobecně spatřována v tom, co přináší člověku. Velice častá je hodnota estetická a etická (především články pro časopis Krása našeho domova), s nimi je spojena hodnota psychická (L. Kubík), jindy hodnota výtvarná. Bohužel autoři poměrně volně zacházejí s termíny a například u O. Fierlingera jsou hodnoty estetická, výtvarná a umělecká vlastně synonymy. Zjednodušeně ale lze rozdělit hodnoty přírody na estetickou (výtvarná, umělecká), účelovou, či funkční (sociální, rekreační, hospodářská, atd.) a J. Vaněček ještě přidává hodnotu vědeckou. Speciální situace nastává v případě, kdy za hlavní hodnotu je považován celek. O této hodnotě psal O. Fierlinger, J. Vaněček, E. Hruška a částečně i L. Žák. Ve svých textech odhalili organický přístup, který 74 vnímá hodnotu části (jednotliviny, jedince) ve vztahu k ostatním částem a především ve vztahu k celku (obecnině, přírodě, společnosti), který má hodnotu větší než je pouhý součet hodnot jeho částí. Každý z autorů pak chápal hodnotu přírody jako celku poněkud jinak. O. Fierlinger viděl tuto hodnotu ve spojení hodnoty účelové (funkční) s výtvarnou (uměleckou, estetickou), J. Vaněček zase vnímal hodnotu celku v pozadí vědecké a výtvarné hodnoty a v díle Emanuela Hrušky se objevuje pozoruhodná spojitost mezi organickým přístupem a ideálem socialistické společnosti. Hruška spojoval účelovou hodnotu s hodnotou celku, protože pokud nebude zdravý celek (příroda), nemůže být zdravá ani jeho část (společnost, člověk). Zůstává tak otázka, zda-li díky přidané hodnotě celku - přírody (kterou má oproti svým částem) se nemění postavení člověka, jestli neustupuje jeho antropocentričnost? To z článků vyčíst nelze. Zřejmě jedinou výjimkou byl Ladislav Žák v posledním sledovaném článku (1948). V něm uznal jak obytnou (funkční) hodnotu krajiny, tak i její přírodní hodnotu, která by již neměla mít antropocentrický charakter, měla by být spíše biocentrickou či dokonce ekocentrickou. Na definitivní a jisté zhodnocení však analýza jednoho takto vymezeného článku nestačí, navíc v druhém Žákově článku (1944) byla pod označením přírodní hodnota rozpoznána skrytá hodnota estetická s etickým podtextem. A tak prozkoumání pozoruhodného environmentálního myšlení Ladislava Žáka čeká na dalšího badatele. Nakonec malé shrnutí. Zatímco starší autoři (L. Kubík, O. Fierlinger, J. Vaněček) byli ve svých doporučeních jak působit proti nepříznivým zásahům do přírodního prostředí poměrně jemní a odkazovali se především na umělecké a výtvarné cítění, spojení citu s rozumem a účelností, mladší (L. Žák, E. Hruška, K. Honzík) již předvídali společenské, hospodářské a politické změny a v plánování prostoru a respektování přírodního prostředí viděli záchranu před zhoubným směřováním společnosti. Zvláštní je případ Karla Honzíka, který se v analyzovaném textu nejevil jako příliš radikální, přesto především těsně po válce dokázal, 245 že patří do druhé ráznejší skupiny. HONZÍK, K. Necessismus, myšlenka rozumné spotřeby. 1. vyd. Praha: Horizont, 1946. 21 s. 75 ZÁVĚR Předložená diplomová práce seznámila čtenáře s projevy environmentálního myšlení v textech českých teoretiků architektury a urbanismu první poloviny 20. století. Nejprve ale byla představena obecná situace v euroamerickém prostředí od počátku 19. století a byly připomenuty nevýznamnější architektonické a urbanistické teorie, koncepce, myšlenky, které měly vliv na české, resp. československé prostředí. Po nastíněném vývoji českého urbanismu a jeho tendencí v první polovině 20. století bylo přistoupeno k charakterizaci nejvýznamnějších odborných časopisů, které byly v další části analyzovány. Nejprve byly vybrány relevantní články a z nich devět textů, které snad nejlépe charakterizovaly směřování svých autorů i vývoj dobový. Tato práce se stala sondou do historie urbanismu a počátků českého územního plánování. Odpověděla také na tři hlavní otázky. Je nutné ale připomenout, že výše představené závěry nejsou neměnné a definitivní. Práce je pouhým historicko-analytickým uvedením, pro doplnění zjištěných informací bude nutné zaměřit další badatelskou pozornost na v této práci pouze připomenuté knihy, podobně jako na autory, kteří nejsou dodnes příliš známí, přestože jejich význam není malý. Připomínám jen nejvýznačnější jména: Ladislav Kubík, Vladimír Zákrejs, Jaroslav Vaněček, Otokar Fierlinger, Josef Karel Říha či Alois Mikuškovic. Samozřejmě možnosti zkoumání environmentálních myšlenek v české teorii architektury nejsou omezeny vytčeným obdobím, druhá polovina 20. století je u nás zatím prozkoumána jen minimálně. 76 SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1: Medailony vybraných architektů, stavitelů a přírodovědců Příloha č. 2: Základní soubor pro analýzu textů Příloha č. 3: Vybrané analyzované články Příloha č. 4: Výstupy z analýzy textů (tabulka) Příloha č. 5: Texty vybraných článků 77 JMENNÝ INDEX A Aristoteles ze Stageiry (384-322 př. n. I.) 21, 47 B Balšánek, Antonín (1865-1921) 15 Bartholomew, Harland (1889-1989) 43 Baťa, Tomáš (1876-1932) 16 Baumeister, Reinhard (1833-1917) 7 Binka, Bohuslav 39 C Conwentz, Hugo Wilhelm (1855-1922) 16,17, 37 Czumalo, Vladimír 2 D Dvořák, Vilém (1886-1937) 32 Dvořáková, Dita 2 E Emier, Jan (1877-1951) 16, 36, 37, 81 Engel, Antonín (1879-1958) 15 F Fierlinger, Otokar (1888-1941)18,19, 32, 33, 35, 39, 40, 45, 47, 73, 74, 75, 76, 81, 82 Fourier Charles F. M. (1772-1837) 6 Fuchs, Bohuslav (1895-1972) 15,16, 30, 36 G Gahura, František Lýdie (1891-1958) 16 Garnier, Tony (1868-1948) 8 Gočár, Josef (1880-1945) 15 H Häring, Hugo (1882-1958) 21 Honzík, Karel (1900-1966) 20, 21, 23, 26, 27, 32, 36, 39, 41, 60, 62, 72, 73, 74, 75, 83 Howard, Ebenezer (1850-1928) 7,11, 37 Hruška, Emanuel (1906-1989) 18, 21, 22, 23, 27, 28, 37, 39, 53, 54, 56, 73, 74, 75, 83 Hrůza, Jiří 2, 7,19 Hübschmann, Bohumil (1878-1961) 32 J Jenney, William Le Baron (1832-1907) 6 K Karfik, Vladimir (1901-1996) 16 Klika, Jaromír (1888-1957). 17, 23, 24, 30, 36, 37, 39 Kotěra, Jan (1871-1923) 15, 82 Kroha, Jiří (1893-1974) 20 Kronick, Jane C 39 Kroupa, Jiří 2,10, 83 Kubík, Ladislav (1879-1951).... 14,19, 37, 40, 41, 42, 44, 73, 74, 75, 76, 81 Kühn, Karl Friedrich (1884-1945) 18 Kumpošt, Jindřich (1891-1968) 16, 30 L Le Corbusier, [vi. m. Jeanneret, Charles-Édouard] (1887-1965) 7, 8, 9, 10, 16 Liebscher, Adolf (1887-1965) 15 M Maximovič, Rudolf (1881-1963).... 17,18, 23, 30, 36 McQuail, Denis (*1935) 39 Mikuškovic, Alois (1897-1952).. 2,15,19, 24, 30, 33, 76, 83 Miljutin, Nikolaj Alexandrovič (1889-1942).7,10,16 Mumford, Lewis (1895-1990) 9 Muthesius, Hermann (1861-1927) 32 N Novotný, Otakar (1880-1959) 32 O Olmsted, Frederick Law (1822-1903) 6 Owen, Robert (1771-1858) 6 P Parker, Richard Barry (1867-1947) 8 Prát, Silvestr (1895-1990) 24, 30 Procházka, Jan Svatopluk (1891-1933) 17,18, 36 R Richardson, Benjamin Ward (1828-1896) 6 R Říha, Josef Karel (1893-1970). 18,19, 20, 23, 24, 29, 30, 32, 35, 37, 39, 76 s Semrád, Stanislav (1906-1983) 23, 25, 26, 34, 35 Scharoun, Hans (1893-1972) 21 78 Sitte, Camillo (1843-1903) 7 Soria y Mata, Arturo (1844-1920) 7,16 Starý, Oldřich (1884-1971) 26, 33, 60 s Švácha, Rostislav 2,11 T Teige, Karel (1900-1951) 10, 20, 29, 33 u Ulehla, Vladimír (1888-1947) 23 Unwin, Raymond (1863-1940) 8,11, 32 Urban, Max (1882-1959) 32 V Vaněček, Jaroslav (1884-1962)15,18, 23, 24, 30, 39, 41, 49, 50, 51, 54, 73, 74, 75, 76 Vaux, Calvert (1824-1895) 6 Volek, Jaromír 39 Voženílek, Jiří (1909-1986) 16, 27 w Wirth, Zdeněk (1878-1961) 25, 32, 36 Wright, Frank Lyoyd (1867-1959) 9, 21, 32, 45 Z Zákrejs, Vladimír (1880-1948) 14, 15, 19, 33, 37, 76, 0 Zimmler, Emil (1863-1950) 37, Ž Žák, Ladislav (1900-1973). 20, 21, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 35, 36, 37, 39, 41, 60, 63, 66, 67, 69, 70, 71, 73, 74, 75, 82, 83, 84, 0 79 POUŽITÉ ZKRATKY AVU - Akademie výtvarných umění ČSR - Československá republika ČVUT - České vysoké učení technické MAP - Masarykova akademie práce SIA- původně Spolek inženýrů a architektů, resp. Spolek československých inženýrů a architektů, později Spolek československých architektů SIA USA - Spojené státy americké ÚSM - Ústav pro stavbu měst 80 POUŽITÉ ZDROJE A. PRAMENY [I] CONWENTZ, H. Zřetel k ochraně přírody při stavbách inženýrských (překlad J. Emler). Krása našeho domova, 1915-17, roč. 11, s. 49-51, 73-74, 97-100,114-118. [2] ENGEL, A. Ústav stavby měst na vysoké škole architektury a pozemního stavitelství v Praze. Architekt SIA, 1938, roč. 37, s. 37-45. [3] FIERLINGER, O. - MIKUŠKOVIC, A. - VANĚČEK. J. Regionální plánování. Referát na mezinárodním kongresu pro stavbu měst a bydlení v Paříži. Sborník MAP, 1937, roč. 11. [4] FIERLINGER, O. - ŘÍHA, J. K. Město a upravovacíplán. 1. vyd. Praha: Spolek československých inženýrů, 1932, 140 s. [5] FIERLINGER, O. Zahrada a obydlí: Základní zásady zahradní komposice, l.vyd. Praha: Jan Laichter, 1938. 55 s. [6] HOFMAN, J. Nové technické dílo v starém městě, vesnici, přírodě. Praha: Česká matice technická, 1943. 78 s. [7] HONZÍK, K. - ŽÁK, L. Krajina a osídlení. Zprávy veřejné služby technické, 1943, roč. 25, s. 412-417. [8] HONZÍK, K. Necessismus, myšlenka rozumné spotřeby. 1. vyd. Praha: Horizont, 1946. 21 s. [9] HONZÍK, K. Obyvatelné město. Přítomnost, 1938, roč. 15, s. 348-352. [10] HONZÍK, K. Tendence v moderní architektuře. Volné směry, 1932, roč. 29, s. 100-105. [II] HONZÍK, K. Tvorba životního slohu: stati o architektuře a užitkové tvorbě vůbec. 1. vyd. Praha: Václav Petr, 1946. 495 s. [12] HONZÍK, K. Úvod do studia psychických funkcí. 1. vyd. Praha: Ed. Grégr a syn, 1944. 40 s. [13] HOWARD, E. Zahradní město - co je to. Krása našeho domova, 1908, roč. 4, s. 9-15. [14] HRUŠKA, E. Krajina a její soudobá urbanizace. 1. vyd. Praha: B. Pyšvejc, 1946. 99 s. [15] HRUŠKA, E. Příroda a osídlení: Biologické základy krajinného plánování. 1. vyd. Praha: Ed. Grégr a syn, 1945. 37 s. [16] KLIKA, J. K ochraně našich mezí a živých plotů (Příspěvek k záchraně rázu našich krajů). Zprávy památkové péče, 1940, roč. 4, s. 33-34. [17] KLIKA, J. Plánujeme s přírodou: Metodika biologického průzkumu při plánování. 1. vyd. Praha: Brázda 1948.106 s. [18] KOLEKTIV. Masarykův slovník naučný: lidová encyklopedie všeobecných vědomostí. Díl 7. ŠŽ. Praha: Československý Kompas, 1933. 1089 s., 16 obr. příl. a map. [19] KROHA, J. Plánování urbanistické - plánování socialistické. Architekt, 1948, roč. 46, s. 157-159. [20] KUBÍK, L. O upravovacích plánech větších měst. Zvi. otisk z Technického obzoru. 1. vyd. Praha : L. Kubík, 1909. 14 s. [21] LAYE, CH. D. Americké myšlenky o krajinářské komposici užitkových ploch (překlad O. Fierlinger). Styl, 1922-23, roč. 3 (8), s. 111-112. [22] LIEBSCHER, A. Odbor architektury a pozemního stavit, na čes. vys. škole technické v Brně Reforma studia v rámci jednotné vysoké školy architektury. Architekt SIA, 1936, roč. 35, s. 47-48 a 53-58. [23] MAXIMOVIČ, R. Krajina, její vývoj a plánování z hlediska ochrany přírody. Zprávy památkové péče, 1940, roč. 4, s. 65-68 a 83-91. [24] MAXIMOVIČ, R. Ochrana přírody v Německu. Zprávy památkové péče, 1939, roč. 3, s. 21-24. 81 [25] MAXIMOVIČ, R. Příspěvky k dějinám ochrany přírody. Zprávy památkové péče, 1942, roč. 6, s. 93-104. [26] MIKUŠKOVIC, A. Technika stavby měst. 1. vyd. Praha: Klub architektů, 1933, 186 s. [27] MIKUŠKOVIC, A. Technika stavby měst. 1. vyd. Praha: Klub architektů, 1933, 186 s. [28] MUTHESIUS, H. Problém inženýrských staveb. Styl, 1913, roč. 5, s. 225-241. [29] OPLATEK, O. - JEŽEK, J. Úvahy o prostorovém plánování. 1. vyd. Praha: Architektura ČSR, 1946. 30 s. [30] REDAKČNÍ RADA. Do XXVI. ročníku. ArchitektSIA, 1927, roč. 26, s. 1. [31] ŘÍHA, J. K. (red.) Vesnice - půda a plán. 1. vyd. Praha: Knihovna Péče o zdraví venkova, 1937, 166 s. [32] ŘÍHA, J. K. Architektura v plánování. Život, 1943-44, roč. 19, s. 153-154. [33] ŘÍHA, J. K. Technika a biologický vývoj. Sborník České Akademie Technické, 1944, roč. 18. [34] ŘÍHA, J. K. Za Janem Kotěrou. Stavba, 1923, roč. 2, s. 1-4. [35] ŘÍHA, J. K. Země krásná: kniha o přírodě, civilisaci a plánování, 1. vyd. Třebechovice pod Orebem: A. Dědourek, 1948. 375 s. [36] SEMRÁD, S. Slovo ke konferenci urbanistu v Pardubicích. Architekt, 1948, roč. 46, s. 166-167. [37] STARÝ, O. Dr. Otokar Fierlinger t 8. IX. 1941. Architektura, 1941, roč. 3, s. 209. [38] STARÝ, O. Předmluva. Architektura, 1939, roč. 1, s. 1-4. [39] ŠEBEK, J. - VANĚČEK, J. Technické stavby a ochrana přírody. 1. vyd. Praha: Prométheus, 1942. 233 s. [40] TEIGE, K. Otázky sovětského urbanismu. Stavba, 1931-32, roč. 10, s. 62-65. [41] ULEHLA, V. Napojme prameny: o utrpení našich lesů. Praha: Život a práce, 1947. 125 s. [42] UNWIN, R. Decentralisační methody. Styl, 1926-27, roč. 7 (12), s. 1-13. [43] UNWIN, R. Kronika: O umění občanském jako výrazu občanského života. Styl, 1913, roč. 5, s. 144-146. [44] UNWIN, R. Stavba měst (Výtah z přednášky vyslovené ve Společnosti architektův Praze, dne 28. května 1923). Styl, 1923-24, roč. 4 (9), s. 79-91. [45] UNWIN, R. Zahradní město a přerůstající velkoměsto. Stavitel, 1924, roč. 5, s. 1-6. [46] VANĚČEK, J. - WIRTH, Z. Stavba měst v Čechách. In: STRÁNSKÝ, J. (ed.). Z vývoje české technické tvorby: sborník vydaný k 75. výročí založení Spolku českých inženýrů v Praze. Praha: Spolek českých inženýrů, 1940. s. 277-290. [47] VANĚČEK, J. Technické stavby a ochrana přírody. Zprávy veřejné služby technické, 1941, roč. 23, s. 81. [48] VOŽENÍLEK, J. Diskuse k referátu L. Žáka. Architekt, 1948, roč. 46, s. 155-156. [49] WRIGHT, F. L. O městu budoucnosti. Styl, 1931-32, roč. 11 (16), s. 93-98. [50] Zákon č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí [51] ZÁKREJS, V. Methodické řešení plánů upravovacích. 1. vyd. Praha: Ústav pro stavbu měst při M.A.P., 1925. 58 s. [52] ŽÁK, L. Obytná krajina. 1. vyd. Praha: S.V.U. Mánes, 1947. 213 s., 136 s. obr. příl. 82 B. SEKUNDÁRNÍ ZDROJE [I] ABRAHÁMOVA, J. (ed.) Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích: 1, a/b. 1. vyd. Praha: Diderot, 1999. 518 s. [2] ABRAHÁMOVA, J. (ed.) Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích: 8, t/ž. 1. vyd. Praha: Diderot, 1999. 493 s. [3] CZUMALO, V. Česká teorie architektury v letech okupace. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1991. 126 s. [4] ČERMÁK, J. (red.) Universum: všeobecná encyklopedie. 2. díl, C-E. 1. vyd. Praha: Odeon, 2000. 681 s. [5] ČEŠKA, A. Reflexe Athénské charty v urbanistických dokumentech směřujících k trvalé udržitelnosti. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Katedra environmentálních studií, 2005. 66 s. Vedoucí práce prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc. [6] DOLEŽAL, J. - MAREČEK, J. - VOBOŘIL, O. Stavební zákon v teorii a praxi: úplné znění zákona s komentářem, souvisící a prováděcí předpisy. 8. vyd. Praha: Linde, 2003. 1009 s. [7] DVOŘÁKOVÁ, D. "Toporná modernosť' - Teorie funkcionalismu Karla Honzíka v letech 1930 - 1950, její zdroje a paralely. Umění, ročník 53, č. 2/2005, s. 142 -155. [8] DVOŘÁKOVÁ, D. Teorie architektury 40. let XX. století. Stavba, ročník XII, č. 2/2005, s. 70-75. [9] FRAMPTON, K. Moderní architektura: kritické dějiny. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. 457 s. [10] HOMOLKA, M. Slovník: Kvantitativní obsahová analýza. Revue pro média [on-line]. 18. 12. 2007 [cit. 2009-12-02]. Dostupné na WWW: . [II] HONZÍK, K. - DVOŘÁKOVÁ-ROBOVÁ, D. Za obzorem věcnosti. 1. vyd. Praha: Arbor vitae, 2002. 151 s. [12] HRŮZA, J. Charty moderního urbanismu. 1. vyd. Praha: Agora, 2002. 93 s. [13] HRŮZA, J. Urbanistická výročí, červenec - srpen 2000. Urbanismus a územní rozvoj, č. 4/2000, roč. 3. s. 40-43. [14] HRŮZA, J. Kalendárium 2002: Alois Mikuškovic. Urbanismus a územní rozvoj, 2/2002, roč. 5. s. 35-39. [15] HRŮZA, J. Vývoj urbanismu II. 1. vyd. Praha: ČVUT, 1999. 373 s., 137 s. příl. [16] HYZLER, J. Kdo byl profesor Emanuel Hruška a doba, ve které žil (článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 1/2006). Za starou Prahu, [on-line]. 2006 [cit. 2010-03-02]. Dostupné na WWW: . [17] CHURÁŇ, M. et al. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, II, N-Ž. 1. vyd. Praha: Libri, 1998. 482 s. [18] JAKRLOVÁ, J. - PELIKÁN, J. Ekologický slovník terminologický a výkladový. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1999. 144 s. [19] KOVÁŘ, P. Obytná krajina Ladislava Žáka. In: DEJMALOVÁ, K. - KOTALÍK, J. T. Tvář naší země krajina domova. 1. vyd. Lomnice nad Popelkou: Jaroslav Bárta, Studio JB, 2001. s. 46-51. [20] KREJČOVÁ, B. Průkopníci ekologické architektury. ERA 21, roč. 7, č. 4/2008, s. 54-59. [21] KRONICK, J. C. Alternativní metodologie pro analýzu kvalitativních dat. Sociologický časopis, 1997, roč. 33, č. 1, s. 57-67. [22] KROUPA, J. Moderní architektura: mezi utopií, ideálem a skutečností (elektronická verze). Brno: FSSMU, 2008. 54 s. [23] MCQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace. 3. vyd. Praha: Portál, 2007. 447 s 83 [24] MULÍČEK, O. Studijní materiály k předmětu: Z0136 Územní plánování a urbanismus. Informační systém Masarykovy univerzity [on-line], jaro 2009 [cit. 2010-04-06]. Dostupný na WWW: [25] NOVÁ, D. Zlín - funkcionalistické město v zahradách. Zahrada - park - krajina [on-line], roč. 4/2005 [cit. 2010-03-09]. Dostupné na WWW: . [26] NOVÝ, O. Česká architektonická avantgarda. 1. vyd. Praha: Prostor, 1998. 479 s. [27] PLATOVSKÁ, M. - ŠVÁCHA, R. (eds.) Dějiny českého výtvarného umění 1939/1958 (V). 1. vyd. Praha: Academia, 2005. 525 s. [28] ŠLAPETA, V. Architekt Ladislav Žák - tvůrce nového bydlení a ohránce české krajiny. Fórum architektury a stavitelství, roč. 8, č. 9-10/2000, s. 64-75. [29] ŠVÁCHA, R. Od moderny kfunkcionalismu: proměny pražské architektury první poloviny dvacátého století. 1. vyd. Praha: Odeon, 1985. 573 s. [30] TROJANOVÁ, A. Architektura a bytová kultura v časopise Měsíc (1932 -1941). Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář dějin umění, 2007. 83 s. Vedoucí práce prof. PhDr. Lubomír Slavíček, CSc. [31] VLČEK, P. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. 761 s. [32] Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí [33] ŽÁK, L. - DVOŘÁKOVÁ, D. Byt a krajina. 1. vyd. Praha: Arbor vitae, 2006. 192 s. 84 PŘÍLOHY Příloha č. 1: Medailony vybraných architektů, stavitelů a přírodovědců Prof. Ing. Arch. Dr. Antonín Engel (4. 5.1879 - 12.10.1958) Antonín Engel, český architekt a urbanista, teoretik architektury, profesor na ČVUT, začal v roce 1897 studovat architekturu a pozemní stavitelství na české technice u profesora Jana Kouly. Od roku 1901 pokračoval ve studiu u profesora Josefa Zítka na německé technice. Zásadním způsobem jeho profesní dráhu ovlivnil studijní pobyt u profesora Otto Wagnera na Akademii výtvarných umění ve Vídni v letech 1905-1908. Za projekt ideální úpravy Letné, který zde vypracoval, získal Římskou cenu, díky níž mohl podniknout studijní cestu po Itálii. Po návratu působil jako architekt-projektant a také jako pedagog. Jeho akademická kariéra dospěla v roce 1922 ke jmenování řádným profesorem novověké architektoniky na ČVUT. V roce 1924 jej akademický senát jmenoval generálním projektantem nových budov techniky v Dejvicích. Dvakrát zastával funkci děkana vysoké školy architektury a pozemního stavitelství a v květnu roku 1939 byl zvolen rektorem ČVUT. Avšak hned v květnu 1945 byl komunistickými studenty donucen k rezignaci. Englovo architektonické dílo neodmyslitelně patří k moderní tváři Prahy i dalších měst. Ve 20. letech se zaměřil na urbanismus Velké Prahy a zahájil práci na svých nejvýznamnějších dílech - projektování Dejvic a na vodárně v Podolí. S urbanistickým konceptem velkolepě založené městské čtvrti Dejvice zvítězil v soutěži v době, kdy padlo politické rozhodnutí umístit do této lokality vysoké školy. Englova urbanistická, prostorová i výtvarná kompozice dejvické oblasti představuje pozoruhodné dílo v tehdejší době u nás zcela ojedinělé. Pro monumentální úkol zvolil Engel za svůj vyjadřovací styl novoklasicismus, protože věřil, že "architektonická monumentalita je vrcholný projev vůle po nehybném, trvalém, věčném, co stojí nad vrtkavostí věcí všedních". Pro areál ČVUT Engel vypracoval povšechný projekt a předurčil tak výstavbu vysokoškolských budov, které projektovali další architekti. V jejich sousedství byla podle Englových plánů v letech 1923-1925 postavena Masarykova studentská kolej. Antonín Engel byl činný v mnoha klubech, sdružení, společnostech. Byl členem Klubu za starou Prahu, SVU Mánes, Komise pro řešení železniční otázky Velké Prahy, Spolku Národního technického muzea či vědecké rady II. odboru Masarykovy akademie práce. Mezi jeho nejvýznamnější žáky patří: K. Honzík, B. Frágner, E. Linhart či V. Obrtel. Zdroje: JOSEFOVIČOVÁ, M. Antonín Engel (1879-1958). Akademický bulletin [on-line], duben 2008 [cit. 2010-04-14]. Dostupné na WWW: . DVOŘÁK, K. Antonín Engel. Archiweb.cz [on-line]. 200? [cit. 2010-04-14]. Dostupné na WWW: . Relevantní práce Antonína Engela: ENGEL, A. Nová krása. Krása našeho domova, 1910, roč. 6, s. 1-3. ENGEL, A. O všeobecných zásadách stavby měst. Architekt SIA, 1930, roč. 29, s. 69-72. ENGEL, A. Ústav stavby měst na vysoké škole architektury a pozemního stavitelství v Praze. Architekt SIA, 1938, roč. 37, s. 37-45. Doc. Ing. arch. Otokar Fierlinger (21. 5.1888 - 8. 9.1941) Otokar Fierlinger, docent nauky o stavbě měst na AVU, byl zakladatelem moderní české zahradní architektury, ale také významným urbanistou. Mezi léty 1920 a 1921 byl na studijní cestě v USA na universitě Ann Arbor v Michiganu, kde se seznámil s aktuálními trendy tamního i světového urbanismu, krajinného plánování, zahradní architektury i navrhování veřejných prostranství. Tyto poznatky pak dále rozvíjel (např. častou účastí n mezinárodních kongresech), soustředil se především na problematiku rekreačních veřejných ploch ve městech, na krajinnou i zahradní architekturu, na regulační i regionální plány. Je považován za tvůrce koncepce konstruktivistické zahrady. Byl přednostou regulačního oddělení Ministerstva veřejných prací, v roce 1934 byl jmenován vrchním odborným radou. Zabýval se také rekonstrukcemi historických zahrad - např. spolu s P. Janákem rekonstruoval zahradu Černínského paláce (1933-1934) nebo Královskou zahradu u Belvedéru (1938). V letech 1936-1939 opravoval pro Cyrila Bartoně z Dobenína zahradu při zámku v Nových Hradech u Litomyšle. Podílel se rovněž na urbanistickém začlenění sídliště Baba v Dejvicích do komplexu zeleně. Zdroje: STARÝ, O. Dr. Otokar Fierlinger t 8. IX. 1941. Architektura, 1941, roč. 3, s. 209. VLČEK, P. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. s. 172. Relevantní práce Otokara Fierlingera: FIERLINGER, O. Soustavy volných ploch ve městech amerických. Styl, 1922-23, roč. 3 (8), s. 93-111. FIERLINGER, O. Asanace venkovské obce Kvasnic na Moravě. Stavba, 1923, roč. 2, s. 102-106. FIERLINGER, O. Krajinářská architektura v Americe. Volné směry, 1929-30, roč. 27, s. 234-236 a 257-267. FIERLINGER, O. Mezinárodní kongres pro bytovou péči a stavbu měst v Berlíně 1931. Styl, 1931-32, roč. 11 (16), s. 52-59. FIERLINGER, O. - ŘÍHA, J. K. Město a upravovacíplán. 1. vyd. Praha: Spolek československých inženýrů, 1932, 140 s. FIERLINGER, O. Řešení rekreačních otázek kulturní cizině. Architekt SIA, 1933, roč. 32, s. 144-145. FIERLINGER, O. Soudobé snahy v úpravě zahrad. Styl, 1933-34, roč. 13 (18), s. 143-158. FIERLINGER, O. Regionální řešení rekreačních ploch. Stavba, 1934-35, roč. 12, s. 43-45. FIERLINGER, O. - MIKUŠKOVIC, A. K osídlovací otázce v Československé republice. Stavba, 1934-35, roč. 12, s. 133-138. FIERLINGER, O. Kongresy: Mezinárodní kongres pro stavbu měst a bytovou péči v Londýně. Stavba, 1934-35, roč. 12, s. 186. FIERLINGER, O. Příklady budování městských rekreačních ploch. Architekt SIA, 1936, roč. 35, s. 142-144. FIERLINGER, O. - MIKUŠKOVIC, A. - VANĚČEK. J. Regionální plánování. Referát na mezinárodním kongresu pro stavbu měst a bydlení v Paříži. Sborník MAP, 1937, roč. 11. FIERLINGER, O. Zahrada a obydlí: Základní zásady zahradní komposice, l.vyd. Praha: Jan Laichter, 1938. 55 s. FIERLINGER, O. O pražských sadových a rekreačních plochách. Krása našeho domova, 1939, roč. 31, s. 9-12, 33- 37. FIERLINGER, O. Plánovací komise pro hl. město Prahu a okolí. Architektura, 1940, roč. 2, s. 74. Prof. Ing. arch. Emanuel Hruška, DrSc. (31.1.1906 v Praze - 16. 8.1989) Emanuel Hruška byl československý architekt, urbanista, teoretik a vysokoškolský pedagog. Stál u zrodu československého územního plánování. Byl také zakladatelem a spoluzakladatelem mezinárodních organizací, zasloužil se při svém působení v Bratislavě o rozvoj slovenského urbanismu a územního plánování. Mezi léty 1924 a 1928 studoval na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství na ČVUT v Praze a pak tři roky (1928-1931) pokračoval ve studiích u Josefa Gočára na AVU. V roce 1934 získal u prof. A. Engla doktorát na téma „Výstavba sídel a doprava" na ČVUT, o 4 roky později byl habilitován tamtéž v oboru urbanismus a plánování měst. Za války byl zaměstnán jako expert pro urbanismus ředitelství firmy Baťa. V roce 1948 založil a po 14 let vedl Ústav stavby měst na Fakultě architektury a pozemního stavitelství Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě. V roce 1948 byl jmenován předsedou urbanistické komise Svazu slovenských architektů, v roce 1953 jmenován profesorem na Stavební fakultě Slovenské vysoké školy technické, v roce 1958 se stal prvním místopředsedou Ústřední komise státní památkové péče při Ministerstvu kultury ČSR a v roce 1962 byl zvolen předsedou. Od poloviny šedesátých let byl expertem UNESCO, hlavním redaktorem vědeckého časopisu Architektura & Urbanizmus a od roku 1971 byl předsedou Československého národního komitétu ICOMOS (Medzinárodná rada pro památky a sídla). Zdroje: HYZLER, J. Kdo byl profesor Emanuel Hruška a doba, ve které žil (článek pro Věstník Klubu Za starou Prahu 1/2006). Za starou Prahu [on-line]. 2006 [cit. 2010-03-02]. Dostupné na WWW: . Relevantní práce Emanuela Hrušky: HRUŠKA, E. Příspěvek k výstavbě moderních měst. Stavba, 1931-32, roč. 10, s. 55-62. HRUŠKA, E. Charakter města a základní plán upravovací. Stavitel, 1932, roč. 13, s. 73-82. HRUŠKA, E. Petřínská komunikace a její funkce v organismu města. Styl, 1932-33, roč. 12 (17), s. 135-138. HRUŠKA, E. Analytické studie o osídlení pražské oblasti. Architekt SIA, 1934, roč. 33, s. 110-116. HRUŠKA, E. Pozemková otázka v urbanismu. Architekt SIA, 1935, roč. 34, s. 41-46. HRUŠKA, E. Osídlení a státní plán upravovací (Urbanizační). Architekt SIA, 1935, roč. 34, s. 108-110. HRUŠKA, E. Urbanismus regionální a státní plánování v Anglii. Stavba, 1937-38, roč. 14, s. 74-75. HRUŠKA, E. Nový formalismus. Architektura, 1939, roč. 1, s. 171-172. HRUŠKA, E. Praha a regionální plánování. Architektura, 1939, roč. 1, s. 281. HRUŠKA, E. Reálné urbanistické plánování. Architektura, 1940, roč. 2, s. 51. HRUŠKA, E. Urbanismus a regionalismus dneška. Architektura, 1940, roč. 2, s. 160-164. HRUŠKA, E. Předpoklady plánování kraje města a vesnice. Zprávy veřejné služby technické, 1941, roč. 23, s. 335, 388,493. HRUŠKA, E. Regionalismus a regionální plánování z hlediska architekta. Zprávy veřejné služby technické, 1941, roč. 23, s. 187. HRUŠKA, E. Regionalismus-výstavba kraje a venkova. Architektura, 1941, roč. 3, s. 105. HRUŠKA, E. Naléhavost nadřazeného plánování v krajích stavebně aktivních a náznak pracovní methodiky. Architektura, 1941, roč. 3, s. 161-165. HRUŠKA, E. Měřítko v krajině - měřítko v sídlišti. Architektura, 1942, roč. 4, s. 153-164. HRUŠKA, E. Nové sídliště, díl l-lll. Architekt SIA, 1942, roč. 41, s. 1-7,145-149, 265-272. HRUŠKA, E. Nové sídliště, díl IV. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 273-284. HRUŠKA, E. Meze plánování. Sborník České Akademie Technické, 1944, roč. 18. HRUŠKA, E. Příroda a osídlení: Biologické základy krajinného plánování. 1. vyd. Praha: Ed. Grégr a syn, 1945. 37 s. HRUŠKA, E. Město zítřka. Věda a život, 1945, roč. 11, s. 184-191. HRUŠKA, E. Krajina a její soudobá urbanizace. 1. vyd. Praha: B. Pyšvejc, 1946. 99 s. HRUŠKA, E. Plánování. Krása našeho domova, 1946, roč. 37, s. 17-20. HRUŠKA, E. Urbanistická forma: Osídlení a plán. Praha : nákladem vlastním: Architektura ČSR [distributor], 1945, [v tiráži správně] 1947.149 s. HRUŠKA, E. Od urbanismu k plánování. Architekt, 1948, roč. 46, s. 160-164. HRUŠKA, E. (ed.) Industrialisace a plánování: ukázky podílu Zemského studijního a plánovacího ústavu moravskoslezského na zprůmyslovacím programu Čech, země Moravskoslezské a Slovenska: seznam studijních souborů. Brno: Zemský národní výbor, 1948. 86 s. Prof. RNDr. Jaromír Klika, DrSc. (26.12.1888 - 27. 3.1957) Jaromír Klika patřil mezi nejvýznamnější vědecké osobnosti v oblasti moderního poznávání přírody a ochrany krajiny. Zabýval se botanikou, geobotanikou, mykologií, dendrológií, rostlinnou sociologií a ekologii i aktivní ochranou přírody či krajinným plánováním. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu na pražské české univerzitě, kde získal oprávnění učit na středních školách. V roce 1919 byl promován doktorem filozofie. V roce 1922 se habilitoval na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství na ČVUT, kde přednášel dendrológii a lesnickou typologii. Od roku 1928 přednášel na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství pomocné botanické obory. Roku 1932 byl jmenován mimořádným a v roce 1945, se zpětnou platností od roku 1941, řádným profesorem Ústavu pro technickou botaniku na ČVUT. Od roku 1936 by členem MAP a od 1945 členem její vědecké rady. V letech 1947-48 byl zvolen děkanem Vysoké škole chemicko-technologické. Při reorganizaci vysokých škol v roce 1951 přešel s ústavem na Katedru botaniky Biologické fakulty Univerzity Karlovy, kde působil jako profesor geobotaniky. Jaromír Klika byl významným reprezentantem geobotaniky v Československu i v zahraničí. Byl členem např. Československé akademie zemědělské, Ústavu pro ochranu přírody a krajiny při MAP, byl členem korespondentem Československé akademie věd, aktivně se podílel na práci ve Svazu spolků pro okrašlování a ochranu domoviny. Ze zahraničních byl zástupcem ČSR kupř. v mezinárodním komitétu Station Geobotanique de Midetteraneé et Alpes, International Society of Bioclimatology či Societas Phytogeographica Suecana. Zdroj: Webová prezentace výstavy: Od řas k jádru. Vědy o živé a neživé přírodě na půdě Akademie věd, 29.10. 2008 - 9.11. 2008, díl 10. Jaromír Klika, Ochrana krajiny. Masarykův ústav a Archiv AV ČR /'on-line]. Aktualizováno: 2009-01-26 [cit. 2010-04-04]. Dostupné na WWW: . Krása našeho domova, 1949, roč. 40. Články Jana Emlera, Ivana Klášterského čí Karla Tučka. Relevantní práce Jaromíra Kliky: KLIKA, J. Ochrana rázu kraje a technický pokrok. Krása našeho domova, 1938, roč. 30, s. 4-5. KLIKA, J. K ochraně našich mezí a živých plotů (Příspěvek k záchraně rázu našich krajů). Zprávy památkové péče, 1940, roč. 4, s. 33-34. KLIKA, J. Literatura: Žák Ladislav: Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor. Krása našeho domova, 1942, roč. 34, s. 201-202. KLIKA, J. Biologicko-botanický podklad při plánování krajiny. Sborník České Akademie Technické, 1944, roč. 18. KLIKA, J. Plánování krajiny a biolog. Věda a život, 1944, roč. 10, s. 460-471. KLIKA, J. Zásah do krajiny stavbami. Krása našeho domova, 1946, roč. 37, s. 32-35, 46-50. KLIKA, J. Plánujeme s přírodou: Metodika biologického průzkumu při plánování. 1. vyd. Praha: Brázda 1948.106 s. KLIKA, J. Literatura: J. K. Říha: Země krásná. Krása našeho domova, 1948, roč. 39, s. 76-77. Ing. Ladislav Kubík (1879 - 1951) Postava Ladislava Kubíka je zahalena tajemstvím, zatím je známo jen málo. Od roku 1928 byl třetím předsedou Ústavu pro Stavbu měst při Masarykově akademii práce, svými postoji a myšlenkami navazoval na odkaz Vladimíra Zákrejse a byl jedním z prvních stavebních techniků, kteří se aktivně (publikačně) zajímali o ochranu přírody. Od roku 1927 vedl dnes málo známý a špatně dostupný časopis Stavba měst a venkovských obcí: zprávy Ústavu pro stavbu měst při Masarykově akademii práce. Členy předsednictva časopisu byli kupř. Otakar Fierlinger, Ferdinand Polka, Josef Chochol, Jaroslav Vaněček nebo Eduard Zika. Významnou funkcí, kterou Ladislav Kubík zastával, byla hodnost vrchního rady stavebního úřadu hlavního města Prahy. Jedinou další informací je, že si vzal za manželku Albertinu Růžičkovou (1875-1984) a jejich dcerou byla Milada Kubíková (1907-1971). Zdroje a relevantní práce Ladislava Kubíka: KUBÍK, L. O upravovacích plánech větších měst. Zvi. otisk z Technického obzoru. 1. vyd. Praha : L. Kubík, 1909.14 s. Tiráž. Stavba měst a venkovských obcí: zprávy Ústavu pro stavbu měst při MAP, 1930, roč. 4. KUBÍK, L. Za ochranu a zvýšení krásy kraje. Krása našeho domova, 1932, roč. 24, s. 8-9, 26-27,39-40, 55 a 88-90. KUBÍK, L. Literární soutěže Masarykovy akademie práce v uplynulých třiceti letech. [Praha: MAP], 1950. 69 s. Nepublikovaný materiál. Archiv Akademie věd ČR, fond MAP, karton 112, inv.č. 576. Rudolf Maximovič (21. 7.1881 - 29. 7.1963) Významný český přírodovědec, zakladatel československé odborné ochrany přírody Rudolf Maximovič byl původně učitelem. Od roku 1922 působil jako referent pro ochranu přírody na Ministerstvu školství a národní osvěty. Ve stejném roce byl ministrem jmenován do úřadu generálního (od roku 1946 ústředního) konzervátora státní péče o ochranu přírody a přírodních památek, později byl ředitelem oddělení ochrany přírody Státního památkového úřadu. V roce 1933 převzal lektorát ochrany přírody na ČVUT po J. S. Procházkovi. Ve funkci nejvyššího představitele státní ochrany přírody působil až do roku 1948, kdy byl nedobrovolně pensionován. Za jeho působení ve státní ochraně přírody bylo do roku 1938 vyhlášeno v Čechách 113, na Moravě a ve Slezsku 29 a na Slovensku 18 přírodních rezervací. V letech 1955 a 1956 se účastnil přípravy návrhu prvního českého zákona o ochraně přírody, jehož přijetí 1. srpna 1956 bylo symbolickým završením jeho celoživotních snah. Zdroj: MAXIMOVIČ, R. Příspěvky k dějinám ochrany přírody. Zprávy památkové péče, 1942, roč. 6, s. 93-104. STEJSKAL, V. Stodvacet let od narození Rudolfa Maximoviče. Ochrana přírody, 2006, 61, č. 6, s. 170-172 Relevantní práce Rudolfa Maximoviče: MAXIMOVIČ, R. Zelené plochy - stavba měst. Krása našeho domova, 1935, roč. 26, s. 4 a 22. MAXIMOVIČ, R. Ochrana přírody v Německu. Zprávy památkové péče, 1939, roč. 3, s. 21-24. MAXIMOVIČ, R. Krajina, její vývoj a plánování z hlediska ochrany přírody. Zprávy památkové péče, 1940, roč. 4, s. 65-68 a 83-91. Prof. Dr. Ing. arch. Alois Mikuškovic (10.12.1897 - 9. 2.1952) Alois Mikuškovic patří mezi naše nejvýznamnější urbanisty. Byl aktivní jako architekt, urbanista i vysokoškolský pedagog. V roce 1925 nastoupil u Antonína Engela jako asistent na Ústavu architektoniky na ČVUT v Praze, o čtyři roky později ale přešel na Ústav stavby měst, kde se v roce 1934 habilitoval prací „Technika stavby měst". Počátkem roku 1938 byl jmenován mimořádným profesorem a převzal vedení ústavu. Mikuškovicův spis „Technika stavby měst" patří mezi nejvýznamnější česká díla oboru. Po druhé světové válce obnovil činnost ústavu pod názvem Ústav stavby měst a krajinného plánování a vedl jej až do své smrti roku 1952. Zdroje: ENGEL, A. Ústav stavby měst na vysoké škole architektury a pozemního stavitelství v Praze. Architekt SIA, 1938, roč. 37, s. 37-38. HRŮZA, J. Kalendárium 2002: Alois Mikuškovic. Urbanismus a územní rozvoj, 2/2002, roč. 5. s. 35-39. VLČEK, P. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. s. 429. Relevantní práce Aloise Mikuškovice: MIKUŠKOVIC, A. Regionální plán. Stavba, 1930-31, roč. 9, s. 10-13. MIKUŠKOVIC, A. Stavba měst na berlínské výstavě 1931. Stavba, 1931-32, roč. 10, s. 22-29. MIKUŠKOVIC, A. Urbanisace a desurbanisace. Stavba, 1931-32, roč. 10, s. 65-66. MIKUŠKOVIC, A. Technika stavby měst. 1. vyd. Praha: Klub architektů, 1933,186 s. MIKUŠK OVIC, A. Urbanizace ČSR a otázka kolonizační. Architekt SIA, 1934, roč. 33, s. 185-191. MIKUŠKOVIC, A. Regionální plánování v ČSR. Stavba, 1934-35, roč. 12, s. 67-70. FIERLINGER, O. - MIKUŠKOVIC, A. K osídlovací otázce v Československé republice. Stavba, 1934-35, roč. 12, s. 133-138. MIKUŠKOVIC, A. Od pražského plánu k plánování pražské oblasti. Stavba, 1934-35, roč. 12, s. 155-156. MIKUŠKOVIC, A. Pražský regulační plán. Architekt SIA, 1935, roč. 34, s. 33-39. FIERLINGER, O. - MIKUŠKOVIC, A. - VANĚČEK. J. Regionální plánování. Referát na mezinárodním kongresu pro stavbu měst a bydlení v Paříži. Sborník MAP, 1937, roč. 11. MIKUŠKOVIC, A. Urbanismus. Architektura, 1939, roč. 1, s. 24. MIKUŠKOVIC, A. Plánování velkých Pardubic. Architekt, 1948, roč. 46, s. 145-146. MIKUŠKOVIC, A. Předmluva. In: KLIKA, J. Plánujeme s přírodou: Metodika biologického průzkumu při plánování. 1. vyd. Praha: Brázda 1948.106 s. Prof. Silvestr Prát (1.12.1895 - 1. 8.1990) Silvestr Prát působil na Univerzitě Karlově od roku 1919. Byl rovněž absolventem Harvardské univerzity. Roku 1923 se habilitoval z rostlinné fyziologie, o šest let později byl jmenován mimořádným bezplatným profesorem a roku 1934 mimořádným profesorem kryptogamologie (tedy vědy zabývající se tajnosnubnými rostlinami) a fyzikálněchemické fyziologie rostlin. Roku 1930 se stal mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Po osvobození se stal členem Národní rady badatelské, byl jmenován řádným profesorem (se zpětnou platností od roku 1938) Univerzity Karlovy a současně ředitelem ústavu pro anatomii a fyziologii rostlin a vedoucím jeho fyziologicko-anatomického oddělení. V roce 1955 se stal akademikem ČSAV. Vědecká činnost S. Práta byla zaměřena především na fyziologii řas a sinic, zabýval se rostlinnou výživou a studiem vlivu záření na rostliny. Byl nejen vynikajícím vědcem světového formátu, ale i znamenitým pedagogem, plodným autorem více než 300 publikací, z nichž řada byla zásadního významu: například učebnice Fysiologie chemická a fysikálně chemická (1932) a příručka Rostlina pod drobnohledem (1944). Značné zásluhy o biologii si získal zaváděním nových, fyzikálně chemických metod. Jeho světovým primátem bylo použití radioaktivního, tzv. značkovacího, atomu uhlíku C14 při příjmu humusových látek rostlinou, které umožnilo zkoumat fyziologické pochody v rostlinách. Radioizotopová studia ve fyziologii prováděl už ve 20. letech, výsledky ale publikoval až v roce 1959. Spolu s botanikem (a hudebním folkloristou) prof. Vladimírem Ulehlou byl průkopníkem "kinematografie" v biologii. Zdroje: CHURÁŇ, M. et al. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, II, N-Ž. 1. vyd. Praha: Libri, 1998. 482 s. Relevantní práce Silvestra Práta: PRÁT, S. Předmluva. In: ŘÍHA, J. K. Země krásná: kniha o přírodě, civilisaci a plánování, 1. vyd. Třebechovice pod Orebem: A. Dědourek, 1948. 375 s. PRÁT, S. Negativní a positivní ochrana přírody. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 265-272. Doc. PhDr. Jan Svatopluk Procházka (13. 5.1891 -1. 2.1933) Jan Svatopluk Procházka, přírodovědec, kustod geologicko-paleontologického oddělení Národního muzea v Praze, specializovaný na ornitológii, botaniku, geologii a paleontologii, byl od roku 1919 první lektor pro literaturu a zákonodárství z oboru ochrany přírodních památek Univerzity Karlovy a od roku 1920 také první docent Českého vysokého učení technického v Praze. Autor více jak 30 publikací zaměřil svou pozornost zejména na ochranu přírody a přírodních památek a jejich propagaci. Byl také dlouholetým redaktorem časopisu Krása našeho domova, tajemníkem Svazu junáků, skautů a skautek RČS anebo členem zednářské lóže. Zdroje: KOVAŘÍK, J. Biografický slovník významných osobností se vztahem k české myslivosti. 1. vyd. Praha: Pro Českomoravskou mysliveckou jednotu vydalo vyd. Vega, 2001.127 s. MAXIMOVIČ, R. Příspěvky k dějinám ochrany přírody. Zprávy památkové péče, 1942, roč. 6, s. 93-104. ŠEBEK, J. - VANĚČEK, J. Technické stavby a ochrana přírody. 1. vyd. Praha: Prométheus, 1942. 233 s. Relevantní práce Jana Svatopluka Procházky: PROCHÁZKA, J. S. Dnešní a budoucí význam ochrany přírody. Krása našeho domova, 1928, roč. 20, s. 97. PROCHÁZKA, J. S. Ochrana přírody a technika. Krása našeho domova, 1930, roč. 22, s.110. Ing. arch. Josef Karel Říha (01. 06.1893 - 10. 02.1970) Po absolvování techniky pracoval J. K. Říha v letech 1917-18 v ateliéru profesora Jana Kotěry, poté byl úředníkem Státní památkové peče a od roku 1923 se stal samostatným projektantem. Byl redaktorem Socialistických listů a Lidových novin. Věnoval se, zprvu ještě pod vlivem Kotěry, návrhům obytných budov (výstavba "sídlišť" rodinných domů na Podkarpatské Rusi, ale i činžáky v Zelené ulici v Praze), ale i budovám veřejným - Divadlo V. Buriana (poté Komedie) v Hybernské ulici, budovy Báňské a hutní a Akciové společnosti Ferra (1928-30). V roce 1931 zvítězil v soutěži komunistického spotřebního družstva Včela na malé byty. Zřejmě nejznámější stavbou je vlastní vila Na Paváku v Praze nad Santoškou, reprodukovaná už ve 30. letech v řadě časopisů jako příklad moderní architektury. Další oblastí činnosti inženýra architekta Říhy byla instalace desítek výstav včetně státních expozic předválečného Československa v zahraničí, v ateliéru J. K. Říhy občasně vypomáhá v roce 1927 i Karel Honzík.246 Postupně se od 30. let Říhův zájem stále více upíral k otázkám urbanistickým a územnímu plánování větších celků a z této problematiky jsou i desítky odborných článků a podíl na publikacích Město a plán (1932) či Praha včerejška a zítřka (1956), respektive samostatně Země krásná (1948). Na tomto rukopisu pracoval od doby okupace, kdy odmítl realizovat připravený plán regulace rekreační části pražské a středočeské aglomerace. Kniha je považována za první naši ucelenou studii o krajinářské architektuře. Z poválečné tvorby je třeba zmínit diskutovanou přestavba Paláce u Hybernů (1949), do níž necitlivě zasáhli uzavřením ochozu pozdější majitelé objektu, a realizace Motolského krematoria (1952), i když znovu nebyl projekt uskutečněn komplexně. Oficiálních poct se Říhovi dostalo až na sklonku života, v průběhu "pražského jara", kdy byl znovu přijat do Svazu architektů a vyznamenán k 50. výročí vzniku republiky. Vydání své knihy Základy teorie tvorby krajin (1970) se již nedožil.247 Zdroje: HONZÁK, F. Říha Josef Karel. In: CHURÁŇ, M. et al. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, II, N-Ž. 1. vyd. Praha: Libri, 1998 s. 115. HONZÍK, K. - DVOŘÁKOVÁ-ROBOVÁ, D. Za obzorem věcnosti. 1. vyd. Praha: Arbor vitae, 2002. s. 114. VLČEK, P. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. s. 569. Relevantní práce Josefa Karla Říhy: ŘÍHA, J. K. Za Janem Kotěrou. Stavba, 1923, roč. 2, s. 1-4. ŘÍHA, J. K. Zelený pás. Stavitel, 1931, roč. 12, s. 138-142. FIERLINGER, O. - ŘÍHA, J. K. Město a upravovacíplán. 1. vyd. Praha: Spolek československých inženýrů, 1932, 140 s. ŘÍHA, J. K. Anglie a mezinárodní kongres federace pro stavbu měst v Londýně. Stavitel, 1935-6, roč. 15, s. 42-56. ŘÍHA, J. K. Úprava vesnice a venkovských krajů. Architekt SIA, 1936, roč. 35, s. 97-102. ŘÍHA, J. K. (red.) Vesnice - půda a plán. 1. vyd. Praha: Knihovna Péče o zdraví venkova, 1937,166 s. ŘÍHA, J. K. Regionální plánování ve Švýcarech. Architekt SIA, 1938, roč. 37, s. 152. ŘÍHA, J. K. Snahy po uplatňování urbanismu. Architektura, 1939, roč. 1, s. 53. ŘÍHA, J. K. Architektura v plánování. Život, 1943-44, roč. 19, s. 153-154. ŘÍHA, J. K. Technika a biologický vývoj. Sborník České Akademie Technické, 1944, roč. 18. ŘÍHA, J. K. Země krásná: kniha o přírodě, civilisaci a plánování. 1. vyd. Třebechovice pod Orebem: A. Dědourek, 1948. 375 s. 2 4 6 HONZÍK, K. - DVOŘÁKOVÁ-ROBOVA, D. Za obzorem věcnosti. 1. vyd. Praha: Arbor vitae, 2002. s. 114. 2 4 7 HONZÁK, F. Říha Josef Karel. In: CHURÁŇ, M. et al. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, II, N-Ž. 1. vyd. Praha: Libri, 1998 s. 115. Doc. Ing. Jaroslav Vaněček (13. 9.1884 - 1962) Dalším málo známým stavebním inženýrem byl Jaroslav Vaněček. Stavební rada hl. m. Prahy byl od roku 1927 kantorem (později s titulem docenta) Ústavu stavby měst na ČVUT a od stejného roku byl redaktorem časopisu Stavba měst a venkovských sídel. Již od druhé poloviny 20. let publikoval články o zahraničním krajinném a regionálním plánování. Po válce, od roku 1947, vedl časopis „Město: měsíčník pro technicko-hospodářskou práci obcí, měst, okresů a zemí". Jeho život i další odborná činnost jsou zatím neprozkoumané. Zdroje: VLČEK, P. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. 1. vyd. Praha: Academia, 2004. s. 685. KOLEKTIV. Masarykův slovník naučný: lidová encyklopedie všeobecných vědomostí. Díl 7. Š-Ž. Praha: Československý Kompas, 1933. s. 554. Relevantní práce Jaroslava Vaněčka: VANĚČEK, J. Krajinná řešení v Německu. Stavba měst a venkovských obcí, 1928, roč. 2. s. 13. VANĚČEK, J. Regionální plánování v Německu. Stavitelské listy, 1928, roč. 24. s. ?. VANĚČEK, J. Krajinná řešení v Anglii. Stavba měst a venkovských obcí, 1929, roč. 3. s. 10. VANĚČEK, J. Stavba měst. Podle svých přednášek ve školním roce 1933/34jako studijní pomůcku sestavil Jaroslav Vaněček. Praha: ČVUT, 1934.146 s. VANĚČEK, J. Urbanismus v Třetí říši. Technický obzor, 1935, roč. 44, č. 19-20.11 s. VANĚČEK, J. Nová úprava regionálního řešení a říšské plánování v Německu. Věstník měst a obcí, 1936, roč. 24. s. 158. FIERLINGER, O. - MIKUŠKOVIC, A. - VANĚČEK. J. Regionální plánování. Referát na mezinárodním kongresu pro stavbu měst a bydlení v Paříži. Sborník MAP, 1937, roč. 11. SEDLÁK, Z. - VANĚČEK, J. Šetření hmotou a energií v urbanismu. Architekt SIA, 1940, roč. 39, s. 131-136. VANĚČEK, J. - WIRTH, Z. Stavba měst v Čechách. In: STRÁNSKÝ, J. (ed.J. Z vývoje české technické tvorby: sborník vydaný k 75. výročí založení Spolku českých inženýrů v Praze. Praha: Spolek českých inženýrů, 1940. s. 277-290. VANĚČEK, J. Inženýr a ochrana přírody. Výběr, 1941, roč. 8, s. 1162-?. VANĚČEK, J. Vývoj stavby měst k nadřazenému plánování. 1. vyd. Praha: Česká grafická Unie, 1941. 7 s. VANĚČEK, J. Technické stavby a ochrana přírody. Zprávy veřejné služby technické, 1941, roč. 23, s. 81. ŠEBEK, J. - VANĚČEK, J. Technické stavby a ochrana přírody. 1. vyd. Praha: Prométheus, 1942. 233 s. VANĚČEK, J. Několik poznámek k vytváření krajiny. Architekt SIA, 1942, roč. 41, s. 273-280. VANĚČEK, J. Ekonomika stavby měst: Kvalitativní plánování sídlišť. 1. vyd. Praha: Česká grafická Unie, 1947.196 s. VANĚČEK, J. České urbanistické písemnictví. 1. vyd. Praha: MAP, 1948.103 s. Dr. Ing. arch. Vladimír Zákrejs (31. 7.1880 - 18. 7.1948) Vladimír Zákrejs, architekt, urbanista, restaurátor a loutkař, byl synem literárního kritika a spisovatele Františka Zákrejse. Od roku 1898 studoval na české technice u profesorů Kouly a Schulze a dosáhl inženýrského diplomu a doktorátu věd. Brzy mu byly svěřeny opravné práce na pražských kostelech a věžích, stal se horlivým obráncem krás staré Prahy. Jeho návrhy zvítězily v mnoha veřejných soutěžích a to mu vyneslo jmenování do nově založené regulační pražské kanceláře. V letech 1919 - 1924 působil na technice v Brně jako honorovaný docent urbanismu. V roce 1922 byl spoluzakladatelem MAP a stal se přednostou regulačního odboru hl. města Prahy, který přeorganizoval. Plánoval ale i regulace Hradce Králového (1909), Plzně, Poličky (1922), Uherského Hradiště a mnoha dalších menších měst, věnoval se ale i krajinnému řešení Ostravska či krajinnému řešení území Orlických hor. Kromě mnoha urbanistických projektů neztratil význam jeho překlad Wagnerova spisu „Moderní architektura" z roku 1910 a ze stejného roku námět na vytvoření Velké Prahy, publikovaný v Pokrokové revui pod názvem „Rozvoj velkoměsta. Příspěvek k řešení problému Velké Prahy". Praze je věnována též Zákrejsova studie „Praha budoucí. Projekty zítřka", v níž již roku 1922 - o čtyřicet let dříve než tomu bylo v Paříži - formuloval princip paralelního města. Důležité jsou i další jeho studie „Vědecké základy stavby měst", vypracovaná při příležitosti založení ÚSM při MAP, stejně jako publikace „Plány upravovací" z roku 1923. Od roku 1911 se vedle svého povolání velmi intenzivně věnoval loutkovému divadlu. Původně se zajímal o tradiční lidové loutkáře, zejména o jihočeskou loutkářku Arnoštku Kopeckou, vnučku Matěje Kopeckého. Studiem jejich způsobu hry přišel k přesvědčení, že lidoví loutkáři instinktivně vycházeli ze zákonitostí loutkové scény, což se odrazilo především v jejich loutkoherectví. Nicméně pochopil, že rodící se moderní loutkářství si musí vytvořit svůj vlastní repertoár a jemu odpovídající nové inscenační metody. Pokusil se ověřit si možnosti loutkového divadla a vlastními experimenty podpořit rozvíjející se amatérské loutkářství. Napsal také několik loutkových her, v nichž projevil cit pro grotesku (Na dně mořském). Pro rozvoj českého loutkářství měli větší význam jeho podněty dramaturgické a inscenační. Zdroje: KUBÍK, L. Za ochranu a zvýšení krásy kraje. Krása našeho domova, 1932, roč. 24, s. 8-9, 26-27,39-40, 55 a 88-90. Osobnosti: ZÁKREJS, Vladimír, Ing. Dr. Databáze českého amatérského divadla [on-line]. 200? [cit. 2010-04-14]. Dostupné na WWW: . HRŮZA, J. Urbanistická výročí, červenec - srpen 2000. Urbanismus a územní rozvoj, roč. 3, č. 4/2000. s. 40-43. Další informace: ZÁKREJS Vladimír. Památník národního písemnictví [on-line]. 200? [cit. 2010-04-14]. Dostupné na WWW: . Relevantní práce Vladimíra Zákrejse: ZÁKREJS, V. Regulační plány venkovských měst. Krása našeho domova, 1908, roč. 4, s. 108-112,120-123. ZÁKREJS, V. Letchworth, zahradní město. Krása našeho domova, 1911, roč. 7, s. 145-150. ZÁKREJS, V. Kronika: Zahradní město u nás. Styl, 1912, roč. 4, s. 68-70. ZÁKREJS, V. Budoucnost Šárky. Krása našeho domova, 1914, roč. 10, s. 51-55. ZÁKREJS, V. Několik poznámek o stavbě měst a ochraně památek. Krása našeho domova, 1915-17, ZÁKREJS, V. Vědecké základy stavby měst. Stavba, 1922, roč. 1, s. 6-11. ZÁKREJS, V. Praha budoucí: projekty zítřka. 1. vyd. Praha: Prométheus, 1922.18 s. ZÁKREJS, V. Plány upravovací: příručka pro obecnífunkcionáře. 1. vyd. Praha: Ústav pro stavbu měst při M.A.P. s podporou Ministerstva školství a národní osvěty, 1923. 23 s. ZÁKREJS, V. Methodické řešení plánů upravovacích. 1. vyd. Praha: Ústav pro stavbu měst při M.A.P., 1925. 58 s. Ing. Emil Zimmler, Dr. h. c. (14. 9.1863 - 31.12.1950) Stavební technik, projektant vodních staveb, kulturní a vědecký pracovník, publicista. Vystudoval obor stavební inženýrství na pražské technice. Po škole působil při zemském výboru v Praze na oddělení pro stavby silniční a mostní. Vypracoval mnoho významných projektů, např. sokolské sletiště pro 1. všesokolský slet, projektoval také řadu mostů. Jeho další významnou prací jsou návrhy pro úpravu a splavnění Labe v Nymburce. Podílel se na zřízení Ústřední knihovny technické v Praze a pracoval v Technickém muzeu, jehož byl také spoluzakladatelem. Získal celou řadu vyznamenání a ocenění, např. byl jmenován rytířem řádu císaře Františka Josefa I., rytířem rakouským, polským a francouzským, rytířem řádu Čestné legie Francouzské republiky, byl vyznamenán křížem Řádu bílé polské orlice. V rodném městě Nymburce byl v roce 1944 při příležitosti svých 80. narozenin jmenován čestným občanem města a jeho jménem bylo nazváno labské nábřeží. Tento titul mu byl udělen především za jeho zásluhy o prospěch města, o výstavbu nábřeží (Na Přístave) a příjezdovou silnici k elektrárně, a za spolupráci při přestavbě a nové úpravě nymburské radnice (1938-1941, arch. Bohumil Sláma). Neméně významná je i jeho publikační činnost. Působil jako předseda Okrašlovacího spolku a Musejního spolku v Nymburce, kterému odkázal knihovny čtyř generací svých předků a celou svou písemnou pozůstalost. Své bohaté znalosti z dějin Nymburka a Polabí uplatnil a vložil do odborných článků v tisku. Vademekum mladého inženýra, které sepsal Emil Zimmler v roce 1925. 1. Milujte své povolání, věřte, že vám poskytne největší uspokojení; 2. Udržujte si trvale živý a upřímný zájem pro inženýrskou vědu, práci i výzkum; 3. Mějte při každé práci na paměti, že je určena sloužiti člověku, vaše rozhodnutí budou míti vliv na zájmy lidí; 4. Nedejte se ničím svésti z cesty nestranné spravedlnosti a poctivosti, ani vlivem politiky stranické; 5. Před nikým se neponižujte; 6. Věnujte živou pozornost veškerým směrům života v prostředí, ve kterém žijete, nebuďte jen dobrými konstruktéry z neživé hmoty, ale i tvořiteli v duchu života sociálního; 7. Věnujte pozornost umění, literatuře i proudům nové doby, nesmíte utonouti jen ve svém povolání; 8. Cestujte a pište, máte povinnost zachovati své zkušenosti následovníkům; 9. Mějte pochopení pro slabosti lidské, buďte soucitní a ochotní pomoci; 10. Neztrácejte nikdy odvahy, buďte stateční, plni důvěry v budoucnost. Zdroje: Zimmler Emil, Ing., Dr. tech. h. c. (*1863 Nymburk, 1 1950 Nymburk). Karta města Nymburk. Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska [on-line]. 2009 [cit. 2010-04-14]. Dostupné na WWW: . ZIMMLER, E. Vademekum mladého inženýra. Student ČVUT [on-line]. Vydáno dne 29. 01. 2007 [cit. 2010-04-14]. Dostupné na WWW: . Relevantní práce Emila Zimmlera: ZIMMLER, E. Několik úvah o úpravě řek a kráse krajinné. Krása našeho domova, 1915-17, roč. 11, s. 21-29. ZIMMLER, E. Architektura inženýrských staveb dneška. Krása našeho domova, 1940, roč. 32, s. 161-163. ZIMMLER, E. Vládní nařízení o přípravách k prostorovému plánování. Nová práce, 1941, roč. 23. s. 141. Příloha č. 2: Základní soubor pro analýzu textů Styl (1909-1938) [I] ZÁKREJS, V. Kronika: Zahradní město u nás. Styl, 1912, roč. 4, s. 68-70. [2] FIERLINGER, O. Soustavy volných ploch ve městech amerických. Styl, 1922-23, roč. 3 (8), s. 93-111. [3] FIERLINGER, O. Mezinárodní kongres pro bytovou péči a stavbu měst v Berlíně 1931. Styl, 1931-32, roč. 11 (16), s. 52-59. [4] HRUŠKA, E. Petřínská komunikace a její funkce v organismu města. Styl, 1932-33, roč. 12 (17), s. 135-138. [5] FIERLINGER, O. Soudobé snahy v úpravě zahrad. Styl, 1933-34, roč. 13 (18), s. 143-158. [6] HONZÍK, K. Poznámka k biotechnice. Styl, 1934-35, roč. 14 (19), s. 101-102. Stavitel (1919-1938) [7] TEIGE, K. Urbanismus a desurbanisace. Stavitel, 1931, roč. 12, s. 113-121. [8] ŘÍHA, J. K. Zelený pás. Stavitel, 1931, roč. 12, s. 138-142. [9] HRUŠKA, E. Charakter města a základní plán upravovací. Stavitel, 1932, roč. 13, s. 73-82. [10] ŘÍHA, J. K. Anglie a mezinárodní kongres federace pro stavbu měst v Londýně. Stavitel, 1935-6, roč. 15, s. 42-56. Stavba (1922-1938) [II] ZÁKREJS, V. Vědecké základy stavby měst. Stavba, 1922, roč. 1, s. 6-11. [12] FIERLINGER, O. Asanace venkovské obce Kvasnic na Moravě. Stavba, 1923, roč. 2, s. 102-106. [13] TEIGE, K. Urbanismus. Stavba, 1925-26, roč. 4, s. 100-111. [14] CHOCHOL, J. Perspektivy urbanismu. Stavba, 1927-28, roč. 6, s. 117-122. [15] MIKUŠKOVIC, A. Regionální plán. Stavba, 1930-31, roč. 9, s. 10-13. [16] MIKUŠKOVIC, A. Stavba měst na berlínské výstavě 1931. Stavba, 1931-32, roč. 10, s. 22-29. [17] HRUŠKA, E. Příspěvek k výstavbě moderních měst. Stavba, 1931-32, roč. 10, s. 55-62. [18] MIKUŠKOVIC, A. Urbanisace a desurbanisace. Stavba, 1931-32, roč. 10, s. 65-66. [19] FIERLINGER, O. Regionální řešení rekreačních ploch. Stavba, 1934-35, roč. 12, s. 43-45. [20] MIKUŠKOVIC, A. Regionální plánování v ČSR. Stavba, 1934-35, roč. 12, s. 67-70. [21] FIERLINGER, O. - MIKUŠKOVIC, A. K osídlovací otázce v Československé republice. Stavba, 1934-35, roč. 12, s. 133-138. [22] MIKUŠKOVIC, A. Od pražského plánu k plánování pražské oblasti. Stavba, 1934-35, roč. 12, s. 155-156. [23] FIERLINGER, O. Kongresy: Mezinárodní kongres pro stavbu měst a bytovou péči v Londýně. Stavba, 1934- 35, roč. 12, s. 186. [24] HRUŠKA, E. Urbanismus regionální a státní plánování v Anglii. Stavba, 1937-38, roč. 14, s. 74-75. Architektura (od 1939) [25] MIKUŠKOVIC, A. Urbanismus. Architektura, 1939, roč. 1, s. 24. [26] URBAN, M. Regulační plán Prahy. Architektura, 1939, roč. 1, s. 27. [27] ŘÍHA, J. K. Snahy po uplatňování urbanismu. Architektura, 1939, roč. 1, s. 53. [28] HRUŠKA, E. Nový formalismus. Architektura, 1939, roč. 1, s. 171-172. [29] HRUŠKA, E. Praha a regionální plánování. Architektura, 1939, roč. 1, s. 281. [30] HRUŠKA, E. Reálné urbanistické plánování. Architektura, 1940, roč. 2, s. 51. [31] FIERLINGER, O. Plánovací komise pro hl. město Prahu a okolí. Architektura, 1940, roč. 2, s. 74. [32] HRUŠKA, E. Urbanismus a regionalismus dneška. Architektura, 1940, roč. 2, s. 160-164. [33] WIRTH, Z. Urbanismus a regionalismus v české minulosti. Architektura, 1940, roč. 2, s. 155-160. [34] KOLÁTOR, V. Novou architekturou blíže k přírodě a zdraví. Architektura, 1941, roč. 3, s. 65-69. [35] HONZÍK, K. K otázce lidové architektury. Architektura, 1941, roč. 3, s. 89-100. [36] STARÝ, O. Architektura venkovských staveb. Architektura, 1941, roč. 3, s. 100. [37] HRUŠKA, E. Regionalismus - výstavba kraje a venkova. Architektura, 1941, roč. 3, s. 105. [38] HRUŠKA, E. Naléhavost nadřazeného plánování v krajích stavebně aktivních a náznak pracovní methodiky. Architektura, 1941, roč. 3, s. 161-165. [39] JEŽEK, J. Asanace v moderní výstavbě měst. Architektura, 1942, roč. 4, s. 15-19. [40] NOVOTNÝ, J. Meze plánování. Architektura, 1942, roč. 4, s. 20-22. [41] FUCHS, B. Měřítko v obraze krajinném. Architektura, 1942, roč. 4, s. 36-37. [42] ŽÁK, L. Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor. Architektura, 1942, roč. 4, s. 129-136. [43] HRUŠKA, E. Měřítko v krajině - měřítko v sídlišti. Architektura, 1942, roč. 4, s. 153-164. [44] JEŽEK, J. - OPLATEK, O. Přípravné práce urbanistické. Architektura, 1942, roč. 4, s. 203-205. [45] ŽÁK, L. Nové krajinné plánování. Architektura, 1946, roč. 5, s. 74-75. [46] HONZÍK, K. Úvahy o výrazu českého stavebnictví. Architektura, 1948, roč. 7, s. 250-252. Architekt SIA (1927-44) [47] ENGEL, A. O všeobecných zásadách stavby měst. Architekt SIA, 1930, roč. 29, s. 69-72. [48] FIERLINGER, O. Řešení rekreačních otázek kulturní cizině. Architekt SIA, 1933, roč. 32, s. 144-145. [49] KUBÍČEK, A. Zahrádkové kolonie. Architekt SIA, 1933, roč. 32, s. 146-147. [50] HRUŠKA, E. Analytické studie o osídlení pražské oblasti. Architekt SIA, 1934, roč. 33, s. 110-116. [51] SEMRÁD, S.-SKŘIVAN, E. Regionální plánování v SSR. Architekt SIA, 1934, roč. 33, s. 117-118. [52] O osídlovacích otázkách republiky československé, pamětní spis Ústavu pro stavbu měst při MAP. Architekt SIA, 1934, roč. 33, s. 118-119. [53] MIKUŠKOVIC, A. Urbanizace ČSR a otázka kolonizační. Architekt SIA, 1934, roč. 33, s. 185-191. [54] MIKUŠKOVIC, A. Pražský regulační plán. Architekt SIA, 1935, roč. 34, s. 33-39. [55] HRUŠKA, E. Pozemková otázka v urbanismu. Architekt SIA, 1935, roč. 34, s. 41-46. [56] HRUŠKA, E. Osídlení a státní plán upravovací (Urbanizační). Architekt SIA, 1935, roč. 34, s. 108-110. [57] SEMRÁD, S. - STORCH, K. Ke krajinnému plánování ČSR. Poznámky k rozboru republiky na výstavě československých měst. Architekt SIA, 1935, roč. 34, s. 113-118. [58] FIERLINGER, O. Rekreační plochy a zeleň ve městech. Architekt SIA, 1936, roč. 35, s. 81-89. [59] FIERLINGER, O. Příklady budování městských rekreačních ploch. Architekt SIA, 1936, roč. 35, s. 142-144. [60] ŘÍHA, J. K. Úprava vesnice a venkovských krajů. Architekt SIA, 1936, roč. 35, s. 97-102. [61] MIKUŠKOVIC, A. Pozemková otázka a rozvoj měst. Architekt SIA, 1937, roč. 36, s. 56-64. [62] SEMRÁD, S. Literatura: Vesnice půda a plán. Architekt SIA, 1938, roč. 37, s. 54-55. [63] SEMRÁD, S. Stavební vývoj Prahy v prvé a druhé republice. Architekt SIA, 1939, roč. 38, s. 12-14. [64] DVOŘÁK, F. - KUBEŠ, L. - VALTR V. Vesnice (Rozbor - Organizace - Plánování). Architekt SIA, 1939, roč. 38, s. 137-150. [65] VANČURA, J. Vzhled našich venkovských obcí. Architekt SIA, 1939, roč. 38, s. 150-152. [66] SEDLÁK, Z. - VANĚČEK, J. Šetření hmotou a energií v urbanismu. Architekt SIA, 1940, roč. 39, s. 131-136. [67] SEMRÁD, S. - SKŘIVAN, E. Zelené plochy v Praze. Architekt SIA, 1940, roč. 39, s. 137-149. [68] JEŽEK, J. Prostorové plánování v zemi moravské. Architekt SIA, 1941, roč. 40, s. 259. [69] KŘÍŽ, J. Město a vesnice. Spojení vesnice s městem. Architekt SIA, 1941, roč. 40, s. 69-71. [70] JEŽEK, J. Plastická mapa podkladem prostorových plánů. Architekt SIA, 1942, roč. 41, s. 187-188. [71] HRUŠKA, E. Nové sídliště, díl l-lll. Architekt SIA, 1942, roč. 41, s. 1-7,145-149, 265-272. [72] VANĚČEK, J. Několik poznámek k vytváření krajiny. Architekt SIA, 1942, roč. 41, s. 273-280. [73] HRUŠKA, E. Nové sídliště, díl IV. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 273-284. [74] VOŽENÍLEK, J. Krajina a průmyslová sídliště. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 169-177. [75] ŽÁK, L. Obytná hodnota a úživnost krajiny. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 178-183. [76] ZEMAN, V. Vodní stavby jako výtvarný článek v přírodě. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 184-188. [77] SEMRÁD, S. Vliv rekreačního hnutí na osídlenia na bydlení. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 241-258. [78] PRÁT, S. Negativní a positivní ochrana přírody. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 265-272. Architekt (1946-49) [79] SEMRÁD, S. K současnému stavu architektury a urbanismu. Architekt, 1946, roč. 44, s. 1. [80] ŠLECHTA, E. Projev na konferenci urbanistu v Pardubicích. Architekt, 1948, roč. 46, s. 139-140. [81] MIKUŠKOVIC, A. Plánování velkých Pardubic. Architekt, 1948, roč. 46, s. 145-146. [82] ŽÁK, L. Česká krajina po roce 1945. Architekt, 1948, roč. 46, s. 147-155. [83] HRUŠKA, E. Od urbanismu k plánování. Architekt, 1948, roč. 46, s. 160-164. [84] SEMRÁD, S. Architekt a urbanismus. Architekt, 1949, roč. 47, s. 86-87. [85] SEMRÁD, S. Obytná krajina (referát o knize L. Žáka). Architekt, 1949, roč. 47, s. 164-168. [86] ŽÁK, L. Otázky krajinného plánování. Architekt, 1949, roč. 47, s. 189-197. Volné směry (1897-1944,1947-49) [87] FIERLINGER, O. Krajinářská architektura v Americe. Volné směry, 1929-30, roč. 27, s. 234-236 a 257-267. [88] WIRTH, Z. Tvář české krajiny. Volné směry, 1941-42, roč. 37, s. 5-8. [89] FUCHS, B. Výstavba vesnice. Volné směry, 1941-42, roč. 37, s. 238-239. [90] HONZÍK, K. Architektura jako tvorba prostředí. Volné směry, 1942-44, roč. 38, s. 207-219. [91] ŽÁK, L. Úprava a ochrana krajin a obcí. Volné směry, 1942-44, roč. 38, s. 228-243 a 251-267. [92] ŽÁK, L. Podstata, nikoliv jen obraz? Volné směry, 1947, roč. 39, s. 217-229. [93] ŽÁK, L. Architektura a vysoké školství. Volné směry, 1947-48, roč. 40, s. 102-111. Krása našeho domova (1904-1951) [94] ZÁKREJS, V. Regulační plány venkovských měst. Krása našeho domova, 1908, roč. 4, s. 108-112,120-123. [95] BALŠÁNEK, A. O potřebě zákona na zachování Staré Prahy. Krása našeho domova, 1908, roč. 4, s. 15-23. [96] ENGEL, A. Nová krása. Krása našeho domova, 1910, roč. 6, s. 1-3. [97] NOVOTNÝ, O. O veřejných stavbách na českém venkově. Krása našeho domova, 1910, roč. 6, s. 133-140. [98] ZÁKREJS, V. Letchworth, zahradní město. Krása našeho domova, 1911, roč. 7, s. 145-150. [99] ZÁKREJS, V. Budoucnost Šárky. Krása našeho domova, 1914, roč. 10, s. 51-55. [100] ZÁKREJS, V. Několik poznámek o stavbě měst a ochraně památek. Krása našeho domova, 1915-17, roč. 11, s. 45-49. [101] ZIMMLER, E. Několik úvah o úpravě řek a kráse krajinné. Krása našeho domova, 1915-17, roč. 11, s. 21-29. [102] PROCHÁZKA, J. S. Dnešní a budoucí význam ochrany přírody. Krása našeho domova, 1928, roč. 20, s. 97. [103] KUBÍK, L. Za ochranu a zvýšení krásy kraje. Krása našeho domova, 1932, roč. 24, s. 8-9, 26-27,39-40, 55 a 88-90. [104] KLIKA, J. Ochrana rázu kraje a technický pokrok. Krása našeho domova, 1938, roč. 30, s. 4-5. [105] NOVÁČEK, K. Stavební ruch a stavební kultura. Krása našeho domova, 1938, roč. 30, s. 132-135. [106] FIERLINGER, O. O pražských sadových a rekreačních plochách. Krása našeho domova, 1939, roč. 31, s. 9- 12, 33-37. [107] ZIMMLER, E. Architektura inženýrských staveb dneška. Krása našeho domova, 1940, roč. 32, s. 161-163. [108] ŽÁK, L. Zákonná ochrana přírody. Krása našeho domova, 1941, roč. 33, s. 15. [109] KLIKA, J. Literatura: Žák Ladislav: Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor. Krása našeho domova, 1942, roč. 34, s. 201-202. [110] ŽÁK, L. Ničení samoty a rostlinstva v Železných horách. Krása našeho domova, 1944, roč. 36, s. 147-151. [111] HRUŠKA, E. Plánování. Krása našeho domova, 1946, roč. 37, s. 17-20. [112] ŽÁK, L. Zemědělství a příroda. Krása našeho domova, 1946, roč. 37, s. 106-108. [113] ŽÁK, L. Ochrana a úprava krajin a obcí. Krása našeho domova, 1946, roč. 37, s. 125-138. [114] KLIKA, J. Zásah do krajiny stavbami. Krása našeho domova, 1946, roč. 37, s. 32-35, 46-50. [115] ŽÁK, L. Obytná zahrada. Krása našeho domova, 1947, roč. 38, s. 113-123. [116] KLIKA, J. Literatura: J. K. Říha: Země krásná. Krása našeho domova, 1948, roč. 39, s. 76-77. [117] EMLER, J. Prof. Dr. Jaromír Klika - ochranář. Krása našeho domova, 1949, roč. 40, s. 1-5. Příloha č. 3: Vybrané analyzované články [1] KUBÍK, L. Za ochranu a zvýšení krásy kraje. Krása našeho domova, 1932, roč. 24, s. 8-9, 26-27,39-40, 55 a 88- 90. [2] FIERUNGER, O. O pražských sadových a rekreačních plochách. Krása našeho domova, 1939, roč. 31, s. 9-12, 33-37. [3] VANĚČEK, J. Několik poznámek k vytváření krajiny. Architekt SIA, 1942, roč. 41, s. 273-280. [4] HRUŠKA, E. Měřítko v krajině - měřítko v sídlišti. Architektura, 1942, roč. 4, s. 153-164. [5] HRUŠKA, E. Nové sídliště, díl IV. Architekt SIA, 1943, roč. 42, s. 273-284. [6] HONZÍK, K. Architektura jako tvorba prostředí. Volné směry, 1942-44, roč. 38, s. 207-219. [7] ŽÁK, L. Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor. Architektura, 1942, roč. 4, s. 129-136. [8] ŽÁK, L. Ničení samoty a rostlinstva v Železných horách. Krása našeho domova, 1944, roč. 36, s. 147-151. [9] ŽÁK, L. Česká krajina po roce 1945. Architekt, 1948, roč. 46, s. 147-155. Příloha č. 4: Výstupy z analýzy textů (tabulka) č. Jméno autora Vzdělání, specializace Název článku Umístění Rok zveřejnění Co autoři považovali za nepříznivé zásahy lidské činnosti do přírodního prostředí? Jaká řešení/opatření autoři navrhovali? Proč nepříznivé zásahy řešit? Neboli: Hodnota připisovaná přírodnímu prostředí. 1 Kubík, Ladislav stavební inženýr Za ochranu a zvýšení krásy kraje Krása našeho domova 1932 • rozvoj měst, obcí i technických staveb má negativní dopad na krajinu • technika postupuje proti přírodě • zákonodárství a osvěta jsou nedostatečné • vzdělat urbanisty v tvorbě měst, krajinného a regionálního plánování i ochraně přírodních krás a domoviny • všeobecná osvěta • vytvořit národní plán upravovací • vytvořit nový stavební zákon • nechat se inspirovat zahraničním • estetická • psychická • etická 2 Fierlinger, Otokar architekt, urbanista, zahradní architekt 0 pražských sadových a rekreačních plochách Krása našeho domova 1936 • města nejsou v harmonickém souladu s přírodou • nedostatek výtvarného cítění (vzdělání) tvůrců zahrad a krajinných úprav • nedostatek sadových a rekreačních ploch v Praze • devastace krajů, které zastupují nedostatečné rekreační plochy ve městech • chybí kvalitní stavební zákon • chybí (národní) rekreační plán • následovat vzory ze zahraničí (USA, Německo, Británie, Skandinávské státy) • vzdělávat v oboru krajinný architekt • tvořit rekreační plochy (sady, parky, krajiny) umělecky (správný účel i forma) • vytvořit program rekreačních potřeb - rekreační plán • účelová - funkční (rekreační, společenská, hospodářská, dopravní) • výtvarná (umělecká, estetická) • celek (spojení účelové a výtvarní hodnoty) 3 Vaněček, Jaroslav stavební inženýr Několik poznámek k vytváření krajiny Architekt SIA 1942 • negativní vliv lidské činnosti na krajinu (přírodu, prostředí) • nedostatečná práce architektů • osvěta mezi architekty • spojit při vytváření krajiny vědecký a umělecký přístup (rozum a cit) • vytváření krajiny a nových prvků v ní jen při respektování přírodních zákonů • využívat poznatků z přírodovědných oborů • účelová (funkční) sociální, hospodářská, dopravní • vědecká • estetická - pohledová umělecká - výtvarná • celek (v pozadí vědecké i výtvarné hodnoty) č. Jméno autora Vzdělání, specializace Název článku Umístění Rok zveřejnění Co autoři považovali za nepříznivé zásahy lidské činnosti do přírodního prostředí? Jaká řešení/opatření autoři navrhovali? Proč nepříznivé zásahy řešit? Neboli: Hodnota připisovaná přírodnímu prostředí. 4 Hruška, Emanuel architekt, urbanista Měřítko v krajině měřítko v sídlišti Architektura 1942 • liberální přístup má negativní vliv na krajinu i společnost • nevhodné měřítko a nízká výtvarná (estetická) hodnota technické i obytné výstavby v krajině • neplánovitá výstavba založená na spekulativních záměrech podnikatelů • osvěta u stavebníků • vznik prostorového regionálního plánování • založení nového poradenství a stavebně-policejního řízení • vytvořit nová právní opatření • plánovat výstavbu od celku (krajiny) ke stavební jednotce • stavět sídliště v lidském měřítku a v harmonickém vztahu k celku - krajině • výtvarně a umělecky školit architekty • napravovat nevhodně umístěné stavby výsadbou zeleně • estetické • výtvarné • celek (ve smyslu funkčním - celospolečenském) 5 Hruška, Emanuel architekt, urbanista Nové sídliště, IV. Díl - závěr Architekt SIA 1943 • liberální hospodářství a individualismus způsobují porušení doposud vyrovnaných vztahů mezi člověkem, lidským dílem a přírodou. • stárnutí staveb a jejich nedostatečná obnova • spekulace s pozemky a nedostatečná vybavenost nových urbánních celků • od 19. století disharmonické rozrůstání měst do krajiny, což způsobuje problémy nejen estetické, ale hlavně hospodářské zemědělské, lesnické i další výroby • musí rozhodovat cit, intuice, podložené vědeckým zkoumáním a poznáním • zajistit ozdravení stárnoucích stavebních objektů formou amortizace • zamezení spekulativnímu nadhodnocování půdy tím, že se nadhodnota odčerpá do veřejných investičních fondů • zohledňovat při plánovania výstavbě nadřazenou biologickou rovnováhu • funkční (celku) • další: společenská, hospodářská, estetická 6 Honzík, Karel architekt, teoretik, návrhář nábytku Architektura jako tvorba prostředí Volné směry 1943 • architektura již nevytváří pro člověka optimálního prostředí • nesprávné využívání techniky vede ke zhoršení životního prostředí člověka i přírodního prostředí • vymezit jako hlavní cíl architektury tvorbu optimálního obytného životního prostředí • vhodně využívat poznatků techniky • využívat poznatků dalších vědeckých oborů • prostorová (obytná) • psychická (psychologická, sociální, hospodářsko- provozní) • fyzická (zdravotní, hygienická,...) Kdo Kde Kdy Co Jak Proč? č. Jméno autora Vzdělání, specializace Název článku Umístění Rok zveřejnění Co autoři považovali za nepříznivé zásahy lidské činnosti do přírodního prostředí? Jaká řešení/opatření autoři navrhovali? Proč nepříznivé zásahy řešit? Neboli: Hodnota připisovaná přírodnímu prostředí. 7 Žák, Ladislav architekt, teoretik, návrhář nábytku Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor Architektura 1940 • negativní vliv lidské činnosti na přírodu • nedostatečná dosavadní architektura • umístění množství lidí do prostředí • chybějící nadřazený krajinný plán • vytvořit moderní obor architektura zeleně • řídit se zásadami účelnosti a funkcionality • rozšířit obydlí o obytnou zahradu • zachovávat jednoduchou architektonickou formu • vytvořit krajinný plán • zavést zákonnou ochranu přírodních hodnot • obytná (účelová) materiální, psychická a estetická • celek - estetická a výtvarná 8 Žák, Ladislav architekt, teoretik, návrhář nábytku Ničení samoty a rostlinstva v Železných horách Krása našeho domova 1944 • nevhodný rozvoj dopravních komunikácia následné stavební činnosti • nevhodné rozhodování úředníků • vytvoření nové teorie krajinného plánování i nauky o ochraně a úpravě krajin, které by přinesly jisté směrnice, příkazy, omezení a osvětu úředníkům • v oblasti Železných hor vytvořit účinnou ochranu území • krajinná - přírodní (estetická + etická) • funkční 9 Žák, Ladislav architekt, teoretik, návrhář nábytku Česká krajina po roce 1945 Architekt 1948 • nevhodné plánovania stavby lidských sídel a sídlišť • intenzifikace zemědělství • nepatřičná těžba hmot a energií • intenzifikace průmysl • technicismus v oboru dopravy • soukromé i veřejné znečištění životního prostředí • nedostatečná ochrana a tvorba přírodních prostor • správně umisťovat sídliště v krajině • vzdělávat architekty i činitele veřejné správy. • zohledňovat přírodní a obytnou hodnotu • implementovat zákon o přírodní a obytné hodnotě neboli bonitě půdy • sledovat přírodní zákony a rozvíjet vědecké poznání těchto zákonů • mírově využít atomovou energii a správně hospodařit s vodními zdroji • automatizovat stroje • umisťovat továrny tak, aby nerušily obytnou a přírodní hodnotu • omezit rozvoj dopravy zákonnými opatřeními a novým přístupem • činit osvětu mezi lidem • zavést právní ochranu přírody • vytvořit podmínky pro pružný odliv obyvatelstva přeplněných zemí • obytná (funkční) • přírodní Příloha č. 5: Texty vybraných článků* Viz přiložený soubor * Laskavý čtenář nechť omluví zhoršenou kvalitu reprodukcí, během bádání bylo zaznamenáno kolem dvou set textů a pouze těchto devět došlo zveřejnění, kvantita záznamů tak měla vliv na kvalitu.