Roku 2005 vstoupil do provozu koncept rychlé vojenské reakce bojové skupiny EU a roku 2007 dosáhl svých plných operačních. Ačkoliv jeho využití bylo zvažováno hned několikrát, z různých důvodů nikdy nebyl použit, a aktéři mezinárodního krizového managementu vždy zvolili jiné řešení bezpečnostních krizí. Mezi participujícími státy roste vzhledem k vysokým nákladům a nízkému přínosu konceptu nespokojenost s tímto stavem a ozývají se jak hlasy, které volají po jeho nutné reformě, taky ty, které volají po jeho zrušení. Tento výzkum tak cílí na zjištění těch faktorů, které brání nasazení bojových skupin EU do akce. Zaměřuje se zejména na roli národních států v rozhodovacím procesu a jejich motivaci k nasazení či nenasazení bojových skupin v případě konkrétních situací a z druhého úhlu pohledu analyzují procedurální a strukturální vlastnosti konceptu, které ovlivňují jeho vhodnost k řešení současných bezpečnostních výzev.