Část III
MANŽELSTVÍ
I
SVATEBNÍ OBŘAD
„Oni si ve skutečnosti přejí mít moc." Hlásek uvnitř Humeiřiny hlavy.
Při svatebním obřadu se skryté napětí uvnitř komunity projevuje navenek: pro
organizátory je to test, jak dokáží řešit problémy, vést lidi a rozhodovat; vyhrotí se
střety názorů a hodnot; rituály se buď velebí, nebo zatracují. Každý se chce vyjádřit k
výběru svatebních oznámení, osvětlení, hudby, oblečení... A pokud zůstane nějaký
návrh opomenut, dotyčný se snadno urazí; nikdo nemá rád, když ho neberou vážně.
Bolest z odmítnutí se projeví obvyklou formou: „Já jsem mu říkal, že to má udělat podle
mého návrhu. Teď to vypadá hrozně.
Poté, co bylo datum Humeiřiny a Haiderovy svatby oznámeno příbuzným a přátelům,
chtěl každý být poblíž a pomáhat při těch nedůležitějších i nejnicotnějších činnostech
týkajících se obřadu: Humeiřina sousedka Zeba najezdila spousty kilometrů, jenom aby
objednala zvláštní kytice, které byly podle ní pro tuto příležitost nej vhodnější; Shaheen
aranžovala a upravovala svatební dekorace tak často, až to bylo otravné, a přela se kvůli
tomu s ostatními příbuznými, protože k této věci se chtěl vyjádřit každý; paní Shahová
vedla zbytečné hádky o barvě polevy svatebního dortu a kritizovala všechny ostatní
návrhy jako odbyté, obyčejné nebo prostě příliš nezajímavé; pan Shah se překonal a
objednal vzorky svatebních oznámení z nej odlehlejších míst, která znal, jelikož si
myslel, že na návrhy pozvánek je expert a že má ty nej unikátnější nápady. A když
Humeira vyslovila sebemenší obavy související s přípravami - že svatební šaty nedorazí
1
včas, že jí bude vizážistka nutit své představy o líčení, - objevil se z ničeho nic Gibran,
osobně záležitost napravil a rozptýlil vzniklé obavy. Humeiře nikdy předtím nikdo
nevěnoval tolik pozornosti.
„Právě volal Arif a říkal, že by nám mohl zařídit rezervaci v sále Rabita," oznámil pan
Shah svému synovi Haiderovi, když seděli doma v obývacím pokoji obklopeni přáteli a
příbuznými.
„Rabita? To v žádném případě!" zvolal Haider.
„Haider má pravdu!" řekl Yusuf. „Tam slaví svatby Calcattiané."
„A co klub Gymkhana v Port Louis?"
„Ten je v pořádku," odpověděl Haiderův bratranec. „Ale už to tam vychází z módy...
není to tak nóbl, jako to bývalo kdysi dávno."
Haider pak dodal: „Já bych to nejdradši měl na zámku v Domaine Les Pailles nebo v
nějakém pěkném pětihvězdičkovém hotelu."
A tak se nakonec rozhodlo, že svatební hostina se bude konat v hotelu Oberoi.
V posledních čtrnácti dnech před svatbou začali do Gibranova domu chodit lidé.
Trousili se dovnitř a zase ven, aby byli součástí té slavnostní atmosféry. Gibran byl k
Humeiře vřelejší; ptal se jí, zde už obědvala nebo jestli něco nepotřebuje. Bude ta
změna trvalá? Bude zase jeho Humy? Odpověď nenašla, ale tentokrát ani žádnou
nehledala. Už jen to, že věděla, že je pro něj zase důležitá, ji naplňovalo nesmírnou
radostí.
Některé dámy se dokonce odvážily vejít k Humeiře do ložnice, aby jí na poslední chvíli
předaly rady: „Humeiro, teď ti nastane nová životní etapa," radila jedna. „Pamatuj si, že
to nebude jednoduché," pokračovala. „Budeš se muset v mnoha věcech přizpůsobit.
Život ženy nikdy není snadný." Rádkyně pak Humeiře s ušlechtilým úmyslem poučit ji
o manželském životě detailně povyprávěla svůj příběh: „Když jsem si brala Zakira,
2
myslela jsem si, že to bude jako z pohádky o Popelce. Ale nebyla to pravda. On byl ze
začátku strašně nerudný. Každý den jsem plakala. Byla jsem tak nešťastná! Pořád jsem
se vracela k rodičům, ale on se, po deseti letech, díky bohu, změnil. Teď je jiný. Všimne
si, když mi není dobře nebo když jsem příliš unavená. Cekala jsem dloho, ale,
Alhamdulliah, teď j e to lepší... ."
Další říkala: „Starej se o Haidera, rozumíš? Nespouštěj ho z očí! Nedělej to, co jsem
udělala já. Zanedbávala jsem své povinnosti a on odešel za jinou ženou... Teď toho
moc lituju. Byla to moje vina." Seděla na kraji postele a smutně kroutila hlavou.
Vypadalo to, jakoby konečně našla publikum, před kterým mohla dát najevo své
utrpení.
Jiné ženy Humeiře blahopřály: „Je velice atraktivní, stejně jako ty. Nevěřila bys, jakou
jsem měla radost, když jsem se o tom sňatku dozvěděla! Je to hodný memonský
hoch..."
Stasí ženy ji varovaly před zlými pohledy: „V noci, když budeš spát, musíš mít pod
polštářem nůžky," tvrdila Humeiřina teta Fatima. „Ty zaženou zlo. Děje se ti teď něco
výjimečného. Ne každá má to štěstí, že se může vdát. Lidé budou nepřejícní: nejen ti,
kteří jsou sami nebo rozvedení, ale i ti, kteří mají manžela nebo manželku. V dnešní
době lidé jeden druhému závidí. Je to hrozné. Proč myslíš, že se rozpadlo manželství
Khalida a Sary? Kvůli zlým pohledům. Ta tetka, šoti chala, však víš, je čarodějka. Říká
se, že to ona je zaklela. Věř mi. Mám s tím zkušenosti." Jiná žena jí radila nebrat si od
hostů žádné obálky, protože lidé je většinou zaklínají kouzlem, které má způsobit svár
mezi mužem a ženou. „Dej je otci nebo Haiderovým rodičům, aby je otevřeli," poradila
jí. „Na ně kletba působit nebude."
V předvečer svatebního obřadu se kolem Humeiry, která seděla na koberci s
květinovým vzorem a měla ruce, nohy i paže pomalované hennou, shlukly děti. Malí
3
kluci se do ní zamilovali a holčičky si představovaly ten den, kdy přijde řada na ně,
seděly ve stejné pozici jako Humeira a užívaly si tu slávu.
Toho dne si měli ženich s nevěstou vyměnit podnosy s dary. Bylo zvykem, že jedna
strana předala druhé přibližně deset podnosů. Časem se však počet neustále zvyšoval,
aby se ukázalo, že „kdo víc vlastní, může i víc dát." Z Humeiřiny strany bylo pro
Haidera připraveno dvacet podnosů s oblečením, botami, hodinkami a jinými dary.
Mladí měli za úkol podnosy přenést z jednoho domu do druhého. S výměnou měli začít
příbuzní ženicha.
Haiderovi příbuzní dorazili se šedesáti sedmi podnosy určenými Humeiře: byly plné
značkových šperků z nejdražších obchodů v Bombaji; bot od Jimmy Choo, kabelek od
Burberry, sad líčidel od Bobbi Brown, parfémů Channel a Gucci; šalvar kamíz z
nej luxusnějších butiků v Dílí; čokolád od Patchi.
U Humeiry doma nastalo pozdvižení: její příbuzní nejprve strnuli údivem nad
množstvím podnosů, které jeden po druhém přibývaly v obývacím pokoji, jakmile jim
však došlo, co to znamená, rychle znervózněli.
Naštěstí se toho ujala Zeba a během hodiny sejí podařilo pověřit několik dobrovolníků,
kteří spěchali nakoupit, co jim poručila. Zničehonic zaplavily dům nové podnosy,
čokolády, sady na holení, parfémy a hodinky. Dary byly elegantně zabaleny a přidány
ke stávajícím podnosům. Gibran zahrnul Zebu pochvalami a ona se dmula pýchou: toho
večera poslali Humeiřini příbuzní do Haiderova domu sedmdesát jeden podnos.
Když večer ulehli do postelí, cítili úlevu a spokojenost, že ten den udělali, co mohli.
Zeba na sebe byla obzvlášť pyšná a řekla svému muži, že přemýšlí o práci svatební
koordinátorky a že by si tím možná mohli vydělat více peněz...
Duchovní obřad - Nikah - se konal v Port Louis, v mešitě Jummah. Maulana Farouk
přečetl několik veršů z Koránu a poté se zeptal Humeiřina svědka, zda Humeira se
4
sňatkem souhlasí. Meher byl stanoven na pět set tisíc rupií. Tuto částku měl Haider
předat Humeiře. Skutečným významem Meheru bylo poskytnout ženě obživu na tři
měsíce pro případ, že by se jeden z manželů rozhodl rozvést. Manželčinou povinností
bylo muži po zvážení sdělit přesnou výši částky, kterou by s přihlédnutím ke svému
životnímu stylu potřebovala. Samozřejmě, že pokud chtěl, mohl ženich sumu, kterou
mu budoucí manželka sdělila, navýšit.
Na to, jaký byl původní smysl Meheru, se však časem zapomělo. Je zajímavé, že Meher
začal postupně sloužit ke dvěma nezávislým účelům: u bohatých Memonů se stal
prostředkem k tomu, aby hoch předvedl, že je dobře zajištěný; mezi chudými dbala
dáma na to, aby si řekla o skromnou částku a ukázala tak, že její srdce i potřeby jsou
prosté. Bohatí Memoni se tak nicotným částkám vysmívali a říkali chudým skrblíci; ti o
nich naopak smýšleli jako o partě nabubřelých snobů...
Sál, kde se měla konat svatební večeře, byl pečlivě vyzdobený: o dekorace se postaralo
vedení hotelu Oberoi. Zeba jim však zadala přísné instrukce ohledně květinové
výzdoby, kterou chtěla udělat sama. Hedvábné růže, které tak pečlivě vybrala, byly rudé
- stejně jako Humeiřino sárí - a kolem stonků měly omotanou zlatou stuhu - byla
zbarevná stejně, jako mince na nevěstině oděvu. Přesto byla Zeba smutná, jelikož růže
neměly přesně stejnou barvu jako Humeiřiny šaty. Zain ji však neustále ujišťoval, že je
to maličkost, které si nikdo nevšimne.
U vchodu a na pódiu, kde na pečlivě nazdobených židlích seděli Humeira a Haider,
stály obrovské květinové oblouky. Jejich obrysy se daly jen těžko rozeznat, protože
byly utopené v růžových květech. Svatba byla nepochybně velkolepá. Gibran s panem a
paní Shahovými vítali u vchodu hosty a sbírali dary. Většina lidí přinesla prostě jen
bílou obálku nebo přání s penězi uvnitř. Na pozvánkách, které byly rozeslány měsíc
předem, jasně stálo: bez darů. Opět o tom proběhla diskuze, ale poslední slovo měl
5
Haider: „Prostě bychom radši dostali jen ty peníze. Lidé budou nosit věci, které se nám
nebudou líbit, a myje budeme nakonec rozdávat řidičům a služkám."
Kulaté stoly, které zaplnily halu, byly velkolepé. Ubrusy zářily červení a draze
vypadající talíře, sklenky a hrnce se leskly v oranžovém světle. Paní Shahová dirigovala
proud hostů, aby se u vchodu netvořily hloučky.
Toho dne hrála namísto obvyklých hollywoodských písní inspirativní a jemná hudba z
Posledního Mohykána. Paní Shahová jednou zažila svatbu ve Švýcarsku a od té doby
chtěla něco více „na úrovni". „Snobské," řekl někdo. „Tihle lidé jedou do zahraničí,
uslyší tam evropskou hudbu, vrátí se a všechno mění... Je vidět, že jejich vlastní kultura
jim připadá podřadná."
Někdo jiný poznamenal: „Je to stylové. Lepší než ty indické písničky o lidech, kteří
běhají mezi stromy."
„Hudba je jenom haram" řekla Fatima. „Je nejvyšší čas poznat své vlastní náboženství
a přestalt na obřady lákat ďábla," pokračovala. Venku vlny omývaly bílý písek, lehký
vánek rozechvíval listy okolních kokosových palem - nade všemi skrytými pomluvami
a malichernostmi...
Do sálu dorazil Haider a všechny starší dámy se shlukly okolo něj: nechají jej vstoupit
jen pod podmínkou, že všem rozdá obálky s penězi. „Trapné," řekla Shaheen své matce,
paní Shahové. „Co si lidé pomyslí? Vždyť víš, tady jsme v Oberoi. Lidé to uvidí a
řeknou si, že jsme z nějaké zapadlé vesnice v Indii. Na rituál s obálkami a celé tohle
zbytečné představení jsme měli mít oddělenou místnost!" „Nevadí," odpověděla paní
Shahová a vyhlédla ven z jídelny, aby zkontrolovala, zdeje nepozorují bílí turisté.
Haider vystoupil na pódium a naklonil se k Humeiře. Měla obličej zakrytý závojem.
Haider jej nadzvedl - pomalu, aby kameraman a fotograf stihli tuto vzácnou chvíli
6
zachytit. Paní Shahová neustále šťouchala do Ambareen: „Řekni jí, ať se nedívá nahoru!
Ať se nedívá nahoru! Musí se plaše dívat do země."
Hosté jeden po druhém přicházeli k pódiu, brali si sladkosti z konferenčního stolku,
krmili jimi ženicha a nevěstu a kroužili jim kolem obličejů kulatými mincemi nebo
bankovkami, které potom odhazovali do bílého prostěradla. Humeira se ze všech sil
snažila sníst sladkosti co nejrychleji. Haider na ni pohlédl a usmál se: „Toho cukru je až
moc, že?", řekl. Usmála se na něj. Peníze, které posbírali, darovali jednomu sirotčinci:
smyslem rituálu bylo ochránit se před zlem.
„Až se bude můj syn ženit, tohle mu neudělám. Je to širk," řekla Fatima.
„Co je širk?" zeptala se Zeba. „Ty nevíš? Memoni prostě převzali některé praktiky z
indické kultury. Je to ničení islámu. Všeho, co kazí naše náboženství, bychom se měli
zbavit."
„Aleje to naše kultura."
„A co je pro tebe důležitější? Kultura, nebo náboženství?"
Zeba mlčela. Při její svatbě se dělo to samé. Bylo to špatně? Zapříčinilo to snad, že
první měsíce jejího manželství byly tak těžké?
Číšníci kličkovali mezi stoly a připravovali se na podávání osmichodového menu v
západním stylu. Kdysi dávno se podával jen jeden hlavní chod - biryani - takové, jaké
dělávala Bibi - a možná mrkev nebo krupicová halva jako zákusek. Muži i ženy si
navzájem pomáhali se servírováním. Byla to příležitost usmát se na ty, na které se
zapomínalo; pokynout těm, se kterými by se jen těžko dalo konverzovat; a možná i
zažehnout jiskru v něčím srdci... Nový trend vyžadoval, aby všichni zasedli, najedli se
a odešli. Na setkávání došlo jen zřídka - spíše u vchodu a u východu. Všechno obstarali
číšníci.
7
Podávala se večeře. Haider a Humeira seděli v jídelně v čele dlouhého stolu. Vedle nich
byli usazeni čestní hosté - nejbližší příbuzní. „Jaká škoda, že dneska pršelo!" prohlásil
Arif a naklonil se přes stůl. Haider se neobtěžoval to komentovat. Zdržovat se poblíž
hlavního stolu bylo nej zajímavější, protože pravděpodobnost, že se tam člověk seznámí
s jinými hosty, zde byla největší.
„Běž se najíst, kamaráde," řekl Haider.
„Ne, mám dnes nějak rozhozený žaludek. Dám si něco později." Haider se drze usmál:
„Žaludek? Dělal jsi dnes něco nechutného?" Dostalo se mu odpovědi ve formě úsměvu.
Za Humeirou přišel číšník. „Mohu?" zeptal se a ukázal na prázdný talíř. „Jistě,"
odpověděla. Naklonil se, aby talíř vzal. „Dáte si dezert, madam?" Můžete si vybrat buď
čokoládovou pěnu nebo banánový dort s drobenkou."
„Banánový dort, prosím." Arif pohlédl jejím směrem; přemýšlel, jak to převrátit ve vtip.
Číšník pokračoval: „Dáte si jej hned, nebo až za chvíli?"
„Prosila bych hned," odpověděla Humeira. Číšník přikývl a odešel.
„Slyšel jsi to, Haidere?" zeptal se Arif. „Co?" odpověděl Haider.
„Humeira chce svůj banán hned teď. Slyšel jsi? Hned!" prohlásil se smíchem. „Nebude
čekat až na večer."
Všichni, kdo byli v doslechu - včetně Haidera -, vybuchli smíchy.
Humeira se ze slušnosti nuceně usmála. Haider si všiml, jak se její výraz změnil. „Co je
s tebou?" zašeptal. „Proč se neuvolníš a nezačneš se bavit?" Humeira neříkala nic. Jeho
reakce ji zarazila. Byla unavená. To napětí, vzrušení a stres z ní vysály všechnu energii.
A nová vlastnost, kterou právě objevila u toho „hodného memonského hocha", jehož si
před pár hodinami vzala, jí také na veselosti nepřidala.
O hodinu později hosté jeden po druhém opouštěli halu a Haider je doprovázel na
hotelové parkoviště. Humeira zamířila do pokoje, který si na tu noc rezervovali. Jakmile
8
odepunula háček na zapínání svých křiklavých šatů a smyla si z obličeje líčidla,
propukla v hlasitý, zoufalý pláč. Osprchovala se a převlékla se do noční košile.
Haider vešel do pokoje o něco později, aniž by tušil, co se stalo. Na rtech mu hrál
spokojený úsměv: své hosty pobavil, jak nejlépe uměl. Té noci spolu Humeira a Haider
poprvé v životě sdíleli lože. Spala jenom pár hodin... Ale Haider je její manžel: má
právo o všem vědět, říkala si.
„Potrebujú si promluvit," řekla mu, když ráno otevřel oči a rozhlédl se, aby zjistil, proč
se všechno okolo zdá být tak nové. Haider mlčel. Humeira svou žádost zopakovala:
"Potrebujú si s tebou promluvit."
Haider konečně odpověděl: „Ano, ano. Za chvíli." Klidně se posadil na posteli, líně si
protáhl paže, zažíval, natáhl se pro televizní ovladač a začal mačkat tlačítka... Přestal,
když uslyšel píseň od Creed - jedné z jeho nej oblíbenějších hudebních skupin. Začal
mávat rukama do rytmu a odkráčel do koupelny.
Humeirah jej sledovala se znepokojeným výrazem: možná nepostřehl tón jejího hlasu,
když říkala, že s ním chce mluvit; možná, že byl ze včerejší noci tak šťastný, že si
nevšiml, jak je rozčilená... Možná... Ale Hlásek v její hlavě tvrdil, že není možné, aby
Haider ignoroval něco, co ji tak viditelně zasáhlo...
O pět minut později vyšel Haider z koupelny. Humeirah předpokládala, že jí bude
konečně věnovat potřebnou pozornost, ale on se jen svalil na postel a sáhnul pro
ovladač. „Potrebujú si s tebou promluvit o něčem, co mi vadí," řekla Humeirah.
„Tak jo, o co jde?" odpověděl Haider s očima upřenýma na televizní obrazovku.
„Včera večer jsem byla opravdu naštvaná," řekla Humeirah. „Ty Arifovy poznámky
byly urážlivé. Nemyslíš?"
„Jaké poznámky?" zeptal se Haider. Potom si vzpomněl: „Aha, tamty! Když ty ses
chovala tak nespolečensky..." odpověděl. Otočil se, zadíval se na a řekl: „Strašnější mě
9
tím svým hloupým obličejem ztrapnila. Oni si jenom dělali srandu a tys musela hrát
uraženou a ztrapňovat je... Bylo to pro mě ponižující!"
„Ale nebylo to správné!" vykřikla. „Byly to laciné vtipy! Jak to můžeš takhle
překrucovat a dávat mi to za vinu?" vykřikla šokovane.
„Cože? Samozřejmě, že je to tvoje vina!" odseknul.
Hádali se čtyři dny. Humeirah se cítila jako v pasti, jako uvázaná k řetězu. Její svět se
drobil... Doufala, že smyslem manželství je udělat z těsta něco pevného. Místo toho má
skálu: nepoddajnou, neměnnou, tvrdou jako nikdy předtím, zamrzlou ve svém
tvrdohlavém rozhodnutí nestát se ničím jiným.
Brzy se o tom doslechla Zakirova žena. „Říkala jsem ti," pravila, „že to nikdy nejde
samo. Musíš mít trpělivost. On se jednou změní. Však jsem ti říkala, že Zakirovi to
trvalo deset let. Haider se změní taky."
Když byla Humeirah o šest měsíců později těhotná, byla opět středem pozornosti. Jindy
kyselé obličeje byly najednou milé a sladké; odsuzující slova nahradily neutrální nebo
dokonce i povzbudivé výrazy; prázdné ruce při návštěvách byly najednou plné darů a
dárků od všech okolo. Takže když Oni říkali: „Gratulujeme, máme z tebe opravdu
radost," Humeirah se jenom usmála, zamumlala „Děkuju," ale nebyla schopna upřímné
odpovědi. Opravdu nevěděla, zda má být veselá, nebo smutná.
Její manželství bylo bouřlivé. Co s tím udělá, když je teď těhotná? "S miminkem v
rodině už může být všechno jenom lepší, Humeiro," radila jí sousedka Zeba. „Jen
počkej a uvidíš, Haider bude zodpovědnější a bude k tobě mít větší respekt, protože teď
jsi matkou jeho dítěte." Přestože se zdálo, že je to svatá pravda, Humeirah neměla pocit,
že by na to měla spoléhat - dítě v této situaci ji jenom víc připoutá.
Pravidla, která zaručují jednoznačné výsledky, nejsou vždycky spolehlivá. Ale Oni si
to, jak se zdálo, neuvědomovali, a tak rozdávali věštecké rady těm, kdo hledali
10
odpovědi a činili rozhodnutí. Humeirah nevěděla, zda jí těhotenství prospěje, nebo
uškodí. Žádná věda to nemohla předpovědět.
„Uvidíme, co se stane," pokrčila rameny. Možná, že to je ten správný způsob, jak
přistupovat k životu. Protože existují pravidla, ale i výjimky. Oni považovali Humeiřino
chování za velmi podivné.
IV
ONI
„Důkaz se nestane vědeckým tak, že jej někdo za vědecký prohlásí; tvrzení není logické
jen proto, že někdo řekne, že je logické." Humeirah.
11
Haider a Humeirah seděli s hosty na prostorném balkoně svého domu. Neexistovalo
žádné pravidlo ani nařízení o tom, kdo si měl kam sednout. Zeny a muži si ale
instinktivně sedli odděleně, jako by byli neslučitelnými protiklady. Shanti chodila sem a
tam a přinášela různé druhy lahodného občerstvení a sladkostí, které pro hosty
připravila. Reena ji následovala; nebyla si ve svých pohybech tak jistá, ale byla jasně
rozhodnutá nedělat už žádné chyby.
Zeny diskutovaly o osudech jiných žen ve vztazích, muži diskutovali o osudech jiných
mužů ve světě práce; ženy si vzájemně radily ohledně kosmetiky, vaření, mytí a
uklízení, muži si radili ohledně spoření, investičních příležitostí a o tom, jaké si pořídit
auto. Atmosféra byla uvolněná. Každé pohlaví diskutovalo o praktických věcech, které
pro něj byly v jeho vlastním, odděleném světě důležité.
Občas vyklouzla ženě nebo muži pomlouvačná poznámka, která pošramotila něčí
reputaci. „Slyšela jsi o Razii? To je ale ostuda!" řekla Fatima Sáře. Doširoka přitom
otevřela oči, což vystihovalo, jaké účinky mělo její tvrzení. Ostatní ženy se okamžitě
otočily a upřely na ni pozornost. „O kom mluvíš?" zeptala se Sarah. „Myslíš Razii,
Mahmoodovu ženu?" Byla to sousedka, kterou Sarah neměla příliš v lásce. Neměla ke
své zášti žádný zvláštní důvod, ale takový šťavnatý drb by ji ospravedlňoval.
Zeny schválně poslouchaly, co měla Fatima na srdci. Milovala pozornost; tu moc, která
se s ní pojila.
„Samozřejmě, že mluvím o Mahmoodově ženě!" zvolala.
Zdi mohly mít uši, takže ztišila hlas. „Má něco s jedním mým známým. Věřily byste
tomu! Taková ostuda."
Ve skupince to zahučelo, a poté hlasy rychle utichly. Zeny si zakryly otevřená ústa
dlaněmi. Některé vyjádřily nesouhlas zavrtěním hlavou. Fatima ještě neskončila.
12
Dirigent ví, že hudebníci potřebují pauzu, aby se připravili na změnu tempa: „A
nejhorší na tom je, že předstírá, že je svatá a že se zrovna vrátila z pouti do Mekky."
To byl vrchol. Raziina reputace byla v troskách.
„A kdo je ten chlap?" zeptala se Sarah. Na to Fatima čekala. „To já ti nemůžu říct.
Nechci šířit drby."
Kdyby odhalila příliš mnoho informací, zmenšilo by to moc, kterou nad svým publikem
měla. Oni už by ji nepotřebovali.
Humeirah seděla tiše. Byla na tohle zvyklá; byl to jeden z těch nudných rozhovorů.
Tvářila se neurčitě a nereagoval tak citlivě jako ostatní dámy. Kdyby tak alespoň
předstírala a ukázala trochu citu! Ale na to byla příliš líná.
Oni to neviděli rádi. Znamenalo to, že Humeirah není součástí skupiny: nepatří k nim,
vyzvídá, je téměř jejich nepřítelem a musí se s tím něco udělat. Fatima měla obavy:
nespojila se Humeirah s Razií? Možná jsou kamarádky. Možná jí to prozradí - to je
jediný možný důvod pro to, že je potichu.
Fatima si s ostatními ženami vyměnila rychlý pohled. Jeho význam byl jasný: „Nepřítel
v táboře. Už o tom nemluvme."
Humeirah Mahmoodovu ženu Razii ani neznala. Dámy změnily téma a začaly se bavit o
receptu, který jedna z nich nedávno vyzkoušela.
Na druhé straně vedli Haider a jeho přátelé velmi podobnou konverzaci: „R... B... je
pěkný mizera," říkal Fatimin muž Hashim. „Pošle naši zemi k čertu. V televizi se snaží
vypadat vznešeně a dobrosrdečne. Ale víte co? Byl jedním z těch, kteří se podíleli na
projektu dálnice M... . A postavili někdy nějakou? Ne! A proč asi? Protože on si
všechny peníze nechal pro sebe. Viděli jste ten jeho Rolls Royce? Kde si myslíte, že na
něj vzal?"
13
Haider přitakal: „Jo, kdysi dávno to bývalo lepší. Politikům šlo o něco vyššího. Tato
země je v háji... Prostě v háji."
Hashim řekl: „Ano, v tom s tebou souhlasím."
„Věděli jste, že R... B... si vzal za druhou manželku nějakou holku z Pákistánu?" řekl
Arif. „Jeho žena o tom ani neví! Ti ministři nemají žádnou morálku. Kam myslíte, že
jdou peníze daňových poplatníků? Oni je všechny utratí za ženské a alkohol."
Shanti a Reena přišly uklidit prázdné talíře a šálky. Potom se všichni sesedli
dohromady. Bariéra - samozřejmě jen pomyslná - už neexistovala: klábosilo se,
vykládaly se vtipy, život šel dál...
„Ano, náboženství je velmi důležité," prohlásil Haider. Rozhovor se stočil k jinému
tématu. „Dá životu nějaký směr," pokračoval.
Hashim dodal: „Znám příběh o Prorokovi, který tvrdil, že nejdůležitjší jsou činy. Takže
nezáleží na tom, odkud jsi, kdo jsi, ale na tom, jak využiješ moc, která ti byla dána.
Proto se říká, že bohatí budou souzeni jako první."
Do hovoru se vložil Sařin manžel Michael: „My křesťané máme úplně stejný princip
tolerance. Všichni znáte větu: kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí kamenem. To
znamená, že nikdo není bez viny, nikdo není dokonalý. Znamená to, že nemáme
odsuzovat druhé."
Tolerantní Hashim dodal: „To je skvělý citát. Ano, každé náboženství káže dobro. Ježíš
byl koneckonců velký muž. My muslimové ho dokonce uznáváme jako jednoho z
našich proroků. Já vždycky říkám, že křesťanství je úžasné náboženství." Ve
společnosti konzervativních muslimů, jako byl on, by Hashim takhle nikdy nemluvil.
„Ano," řekl Michael, „A islám je také úžasné náboženství. Bible a Korán toho mají
tolik společného! Je to neuvěřitelné." Ve společnosti konzervativních křesťanů, jako byl
on, by Michael takhle nikdy nemluvil.
14
„A v co věříš ty, Saabire?" zeptal se Haider a otočil se Saabirovým směrem. Ve
skutečnosti to Haiderovi bylo jedno. Jenom si hrál na hodného hostitele a chtěl Saabira
zapojit do rozhovoru.
Saabir toho zatím moc neřekl. „Já vlastně nevím," odpověděl a pokrčil rameny.
Vyjadřovat se před větším počtem lidí neuměl a nebylo mu to příjemné. „Nechci stranit
jednomu ani druhému," řekl. „Je důležité být objektivní."
Každý si myslel, že náboženství, které praktikuje on, je nejlepší a jedině ono dá člověku
Definitivní životní Cíl. Co tím Definitivním Cílem bylo? To nikdo nevěděl. Nikdo se
neobtěžoval se nad tím pořádně zamyslet.
Toto dne nabrala konverzace poněkud vážnější tón. Lidé odhodili masky Taktu,
Diplomatičnosti a Rezervovanosti, za kterými se obvykle skrývali - a udělal to dokonce
i Saabir: „Proč Bůh zasadil do Ráje strom poznání, když nechtěl, aby člověk podlehl
pokušení?" zeptal se. „Udělali byste to jako rodiče svým dětem? Vystavili byste své dítě
nějakému nebezpečí a prostě mu řekli, ať se od něj drží dál, jenom proto, abyste
otestovali jeho poslušnost? To prostě nezní fér. V takový koncept Boha já nevěřím. A
nevěřím ani těm příběhům, které si o Něm vymyslela semistská neboženství."
Michael to bral jako osobní útok. Bůh určitě existuje! A Michael tady je v roli právníka,
který má zastupovat Jeho zájmy. Byl na svou úlohu pyšný. Pomyslel si, že jednoho dne
mu sám Bůh poví, jak je na něj hrdý. Zhluboka se nadechnul a spustil: „Samozřejmě, že
jsme nevzešli jen tak z ničeho. Někde tam je Bůh. Je to logické. Jinak bychom tu
nebyli."
Hashim a Michael se najednou spojili, aby bojovali za stejnou věc - dokázat boží
existenci a postavit se tomu, co řekl Saabir. Hashim pokračoval: „Nikdo jiný než Bůh a
jenom Bůh, nemohl stvořit všechny zázraky, které umí Matka Příroda." Zeny mlčely.
Nechtěly vyrušovat, když byli jejich muži v takové náladě. Humeirah měla pokušení
15
něco říct. Možná by mohla vyčistit tu mlhu, která rozhovor zastřela. Ale nebyla si jistá.
Budou jí Oni rozumět?
„Zkus to," naléhal Hlásek. „Nemyslíte si," začala Humeirah, „že na to, abychom
odpověděli na otázku existence Boha, nemáme dost důkazů?"
Kdykoli promluvila, hlasitý hovor zcela ustal a zavládlo napjaté ticho.
Pokračovala: „Soustřeďme se místo toho na to, jaká je Jeho role mezi námi: život nás
vystavuje nespočetným zkouškám a strastem. Když trpíme, rozhlížíme se kolem a
ptáme se, proč se netrápí jiní lidé. Zdá se nám, že jsme byli náhodně vybráni: už jen ta
představa nahodilosti je krutá a nespravedlivá. Nej lepší alternativou je věřit, že jsme
byli k utrpení vyvoleni, nikoli že jsme byli vybráni náhodou: přenecháváme tuto volbu
Bohu. Tvrdíme, že si nás zvolil z jistého důvodu. Pak do něj vložíme svou víru a důvěru
- život se tak lépe snáší. Utrpení se dá snáze vydržet."
Natahovali uši a poslouchali - spíše ze zvědavosti než ze zájmu o myšlenku, kterou jim
chtěla předat.
Oni tomu, co říkala, nerozuměli. Získala si však Saabirův skrytý obdiv. Opravdu
inteligentní žena, pomyslel si. Z místa, kde seděl, však bylo sotva slyšet, co říkala, takže
její slova nebyla zcela zřetelná. Všechno ale nasvědčovalo tomu, že její názor byl dobře
promyšlený. Humeira by však byla raději pochopena než jenom obdivována.
Několik lidí se nepohodlně zavrtělo na židlích. Hashim snesl společnost ateistů,
agnostiků i lidí jiného vyznání. Ale takhle mluví muslimka! To bylo nemyslitelné!
Humeiřino myšlení bylo prostě zvrácené! „Ty se nám snažíš říct, že nevěříš v Boha?"
zeptal se vážně.
„Ne, říkám, že..." odpověděla Humeira, ale on si jí nevšímal: „Jak můžeš něco takového
říct?"
Zvýšil hlas, aby překřičel ten její: „Neuvědomuješ si, jaká je to špatnost?" zuřil.
16
Humeira odpověděla: „Ne! Já jenom říkám, že boží existenci nemůžeme dokázat.
Nejsou pro ni důkazy. A protože to tedy nejde, tak je nej lepší možnost pochopit, jaká je
Jeho role mezi námi, a zdaje On pro nás v něčem užitečný - bez ohledu na to, jestli
existuje, nebo ne."
Hashim už to nemohl vydržet: „Pořád zpochybňuješ jeho existenci?"
Humeira byla zoufalá. Stála mezi nimi velká černá zástěna. Bránila jí dosáhnout až k
němu a vysvětlit mu, jak to myslí. Všichni se na ně dívali: atmosféra začala být hustá a
nepříjemná; Haider byl naštvaný. To poslední, co chtěl, bylo, aby Humeira zkazila
večer. „Moje žena je jenom unavená," řekl žertovným tónem a přátelsky poplácal
Hashima po zádech. Pak svému kamarádovi položil ruku kolem ramen. „Všechno je
dobré. Všechno je dobré." Pokračoval dál: „Ona jenom moc mluví. Každý to o ní ví.
Klid, příteli."
Humeiru to zabolelo. To, co řekla, určitě dávalo smysl. Proč ji manžel přede všemi
shazuje? Lidé nepotřebují nutně vést inteligentní rozhovory, pomyslela si. Oni prostě
chtějí, aby je někdo poslouchal, a docílí toho tak, že skáčou druhým do řeči, zvyšují
hlas a opakují pořád ty samé argumenty, jen důrazněji...
Vést delší dobu plody rozhovor začíná být nemožné. Nakonec to nikoho nenutí
posouvat hranice vlastního myšlení; nikdo není vystaven novým myšlenkám; nikdo se
nic nedozví...
Humeira se rozhodla, že už nikdy neotevře ústa a nepromluví tak otevřeně o tom, co si
myslí - Oni jí nerozumí.
17
18