Diplomová práce se metodou fenomenologické analýzy a auto-etnografického experimentu zabývá utvářením posthumanistické identity v kontextu technologického rozšíření těla. Práce opouští tradiční definice kyborga a zaměřuje se na koncept tělesné hybridity a zániku hranic těla, které jsou klíčové pro chápání subjektu v datovém věku. Hlavní cíl výzkumu spočívá ve srovnání dvou radikálně odlišných forem technologické extenze: permanentní, chirurgické a biologicky integrované protézy (příklad umělce Neila Harbissona) a fluidní, dočasné, softwarové extenze skrze rozšířenou realitu, která je zkoumána na základě vlastního prožitku.
Práce analyzuje, jak se liší kvalita vtělení a prožitkové vnímání reality v obou případech. Zkoumá zejména, jak rozšířená realita jako hybridní médium vyvolává dočasné, snadno vratné posuny v tělesném schématu, zatímco permanentní mechanická integrace vede k trvalé a neurologické transformaci těla.