V diplomové práci jsem se rozhodla zabývat tématem individuálního plánování, jako jedním z nástrojů pomoci klientům v sociální práci. Vzhledem k tomu, že tvorba individuálního plánování je zákonem stanovená povinnost pro pracovníky, je potřeba mu věnovat řádnou pozornost. Co považuji v tomto tématu za problematické je přístup sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách (klíčových pracovníků) k tvorbě a využití individuálního plánování, a to především v domovech pro seniory. Na základě praxe jsem došla k přesvědčení, že pracovníci v domovech pro seniory nepovažují individuální plánování za zábavnou část práce. Tato skutečnost ve mně vyvolává otázky, zda není ovlivněna skutečná podstata individuálního plánování, právě popsaným přístupem pracovníků, jehož cílem by měla být pomoc a podpora klientů. Přístup pracovníků k individuálnímu plánování, který je ovlivněn pocity nudy, pravděpodobně nemůže přinést dostatečnou podporu pro změnu situace klienta. Určité potřeby a přání nemusí být zachyceny, a přesto mohou hrát velkou roli obzvlášť v posledních letech života. Existuje jistě řada názorů nebo předsudků, které brání pracovníkům věnovat zmíněnému problému pozornost. Sociální pracovníci nemusí považovat individuální plánování za důležitou část práce, pokud zastávají názor, že klient (senior) již nemá potřeby, které by chtěl realizovat a je smířený s jeho situací. U sociálních pracovníků se rovněž setkávám s předsudkem, že proces individuální plánování je jen administrativní nezábavná činnost, které klient pravděpodobně neporozumí a není tedy nutné tomuto procesu věnovat příliš velkou pozornost. V této diplomové práci se pokusím najít odpověď na otázku: „Jaké jsou představy sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách o individuální plánování v domovech pro seniory?“ V práci budu zkoumat názory sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách na proces individuálního plánování. Je třeba se zaměřit na předpoklad, že individuální plánování není pro pracovníky zábavná část práce, která následně nepředstavuje dostatečnou podporu klientům. Budu tedy zjišťovat, jak by se tento proces mohl stát více obohacujícím pro pracovníky, tak aby byl i větším přínosem pro klienty. Ráda bych dospěla k závěrům, že pracovníci mohou přirozeně vnímat důležitost tohoto procesu, který by pro ně mohl být naplňující součást práce. Pracovníci, tak mohou získat více uvědomění v tom, že je možné lépe realizovat cíle klientů vzhledem ke službě a dosáhnout, tak větší spokojenosti. Podle mého názoru proces individuálního plánování je důležitý a může být prospěšný pro každou cílovou skupinu v sociálních službách.