Ve vyspělých školských systémech jsou žáci se speciálními vzdělávacími potřebami vzděláváni prostřednictvím inkluzivního vzdělávání, jehož cílem je začlenění všech žáků do škol hlavního vzdělávacího proudu. Ve své podstatě se tedy jedná o nejvyšší stupeň integrace, kdy jsou žáci se speciálními vzdělávacími potřebami plnoprávnými členy dané komunity. V rámci České republiky dochází k rozvoji podmínek pro inkluzivní vzdělávání až vydáním školského zákona č. 561/2004 Sb. Nastavení legislativního prostředí je ovšem pouze prvním předpokladem rozvoje inkluze, neboť ta je především procesem dlouhodobým a značně komplexním. Na úspěšnost inkluze se podílí i řada dalších faktorů, z nichž jedním z nejdůležitějších je osoba učitele a otázka jeho postojů k žákům se speciálními vzdělávacími potřebami. Je zřejmé, že negativní postoje mohou působit jako bariéry rozvoje inkluzivního vzdělávání, naopak postoje pozitivní jsou nutnou podmínkou pro jeho úspěšný vývoj. Cílem diplomové práce je identifikovat postoje učitelů běžných základních škol k inkluzivnímu vzdělávání. Dílčím cílem je vymezení faktorů, které tyto postoje ovlivňují. Ke splnění cíle diplomové práce bude využito primárního i sekundárního výzkumu. Sekundární výzkum již existujících studií na dané téma bude využit k vymezení přístupů k dané problematice. Na základě získaných poznatků bude realizován výzkum primární v podobě dotazníkového šetření. Z technik kvantitativního výzkumu bude využita zejména technika dotazníku a technika analýzy dokumentů. Pro zpracování primárních dat budou upotřebeny vhodné matematické a statistické metody. Předběžně lze například uvažovat o chí-kvadrát testu nezávislosti nominálních proměnných či Pearsonova kontingenčního koeficientu.